načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání) – MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání)

Elektronická kniha: Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání)
Autor: MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové? Neznamená teprve násilí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 172
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2., dopl. vyd.
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2010
ISBN: 978-80-738-7378-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové? Neznamená teprve násilí – ve srovnání s férovým bojem – újmu na druhém, poškození jeho života, zmenožnění přirozeného a svobodného vývoje? Těmito a jinými otázkami se zabývá kniha lékaře a filosofa Jana Poněšického, psychoanalytika, který čerpá jak z vlastních niterných prožitků, tak ze zkušeností z psychoterapeutické praxe. Ve středu jeho zájmu je zkoumání lidské podstaty, zde pak kontroverzního názoru na to, zda je člověk dobrý či zlý, odkud se bere jeho nenávist, co vyvolává pocity agrese a za jakých podmínek vyúsťují do mezilidských vztahů a chování. Přitom zdaleka nejde jen o vystupňování násilných tendencí. Mnohem častěji jde o obranu či dokonce o útok v zájmu zachování duševní rovnováhy, např. sebevědomí a potřeby dát svému životu nějaký smysl, což bývá zneužíváno různými ideologiemi. Moc má zabránit situaci bezmoci, pachatelem se stává člověk, jenž se nechce za žádnou cenu opět dostat do pozice oběti. Násilí je v tomto kontextu umožněno především odlidštěním protivníka, který je degradován na podčlověka, barbara, kořist či prostě nepřítele, jenž ohrožuje naše hodnoty a představy o uspořádání světa. (v životě i v procesu psychoterapie)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
MUDr.; PhDr. Jan Poněšický - další tituly autora:
 (e-book)
Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění
 (e-book)
Úvod do moderní psychoanalýzy Úvod do moderní psychoanalýzy
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
 (e-book)
Člověk a jeho postavení ve světě Člověk a jeho postavení ve světě
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky -- 2. doplněné vydání Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
 (e-book)
Fenomén ženství a mužství -- psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy Fenomén ženství a mužství
 (e-book)
Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie
 
K elektronické knize "Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání)" doporučujeme také:
Základy narativní terapie a narativního koučinku Základy narativní terapie a narativního koučinku
Být sám sebou - Terapeutův pohled na psychoterapii Být sám sebou
 (e-book)
Psychologie -- Pro studenty pedagogických oborů Psychologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



Jan Poněšický

Agrese, násilí a psychologie moci

v životě i v procesu psychoterapie



Jan Poněšický

Agrese, násilí a psychologie moci

v životě i v procesu psychoterapie

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

© Jan Poněšický, 2010

© TRITON, 2010

Cover © Renata Brtnická, 2010

Vydalo Nakladatelství TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-378-3


Obsah

Předmluva ..................................................................................................... 9

Úvod ........................................................................................................... 13

Část první: OBECNÁ PROBLEMATIKA AGRESE, NÁSILÍ A MOCI

1 Teorie agrese: vrozená pudovost, nebo reakce na frustraci? ...................... 16

1.1 Agrese coby vrozená pudová síla ............................................................ 17

1.2 Agrese získaná v důsledku frustrací ........................................................ 28

1.3 Smíšený „humanistický“ koncept Ericha Fromma ................................. 32

2 Psychodynamika agrese, druhy a formy násilí, typologie a psychopatologie .. 35

2.1 Agrese a problematika osobnostních hranic ........................................... 36

2.2 Exkurs: Násilí a traumatizace v rodině, sexuální zneužívání a incest ....... 41

2.3 Agrese a hrozba ztráty vztahovosti .......................................................... 50

2.4 Agrese a zachování koherence vlastní osobnosti ..................................... 54

2.5 Narcismus, agrese, násilí a moc .............................................................. 57

2.6 Agrese a násilí na vztahově celostní úrovni ............................................. 61

2.7 Dospělá konstruktivní agrese ................................................................. 66

3 Sociologické a antropologické pojetí agrese ............................................. 74

4 Závěr: Dynamicko-systemické pojetí agrese a násilí

a možnosti jejich socializace ..................................................................... 79

5 Filosofi e, sociologie a psychologie moci ................................................... 88

6 Agrese, násilí a strach ............................................................................. 105

7 Nemotivovaná agrese ............................................................................. 111

8 Zacházení s agresí ve výchově ................................................................. 115

Literatura .................................................................................................. 122


8

Část druhá: MOC A PROCES ZMĚNY V PSYCHOTERAPII

1 Násilí na sobě. Násilí a moc v psychosomatice a v psychoterapii ........... 128

2 Neuropsychologická teorie změny v psychoterapii ................................ 136

3 Vzájemná interakce, moc a společný odpor v psychoanalýze ................. 141

4 Obecné principy a chyby v psychoterapii ............................................... 152

5 Zlo v psychoterapii ................................................................................ 158

6 Závěrem: Empatie, intersubjektivita, ovlivňování a moc

v psychoterapii ....................................................................................... 163

6.1 Úvod ................................................................................................... 163

6.2 Intersubjektivita a empatie .................................................................. 164

6.3 Interakce mezi pacientem a terapeutem ............................................... 165

6.4 Psychoterapie u strukturálních poruch osobnosti ................................. 166

Literatura .................................................................................................. 170

Doslov ...................................................................................................... 171


9

Předmluva

Filozofové tvrdí, že za každou vědeckou teorií stojí určitý fi lozofi cký názor a postoj ke světu, jenž je často spolupodmíněn osobnostními preferencemi jeho autora. Podílí se na něm jeho dosavadní životní zkušenosti, které zabudovává do onoho fi lozofi ckého východiska. Psychoanalytici hovoří o myšlenkové identitě, o kongruenci mezi vlastním myšlenkovým světem a předmětem zkoumání. To se týká zvláště pojednání o lidských problémech. Právě v předkládané knize se jedná o kontroverzně diskutované názory na dobro a zlo, na výchovu, spravedlnost a vzájemný respekt, jež jsou zatíženy subjektivními postoji a někdy až protichůdnými psychologickými teoriemi.

Čtenář má totiž právo se něco dozvědět o tom, jak se vyvíjel autorův postoj k násilí a moci, z jakých osobních zkušeností a světonázorových pozic vychází.

Jako mnoho mých vrstevníků jsem považoval komunistický režim, v kterém jsem vyrůstal, za diktátorský a zažil jsem mnohokrát jeho moc na vlastní kůži. V roce 1968, těsně po skončení studia medicíny, jsem založil v jihočeském kra ji opoziční stranu KAN a stal jsem se jejím předsedou. Zde jsem přišel do styku i s druhou stranou mince, s možností opojení mocí. Najednou jsem mohl zahájit kampaň na sesazení komunistických funkcionářů, vycházely články v novinách, přijímali jsme nové členy, vyzvali mě, abych hovořil na ce - lo státním mítinku v Praze na Žofíně, jehož přenos byl vysílán na Západ atd. Ještě po obsazení sovětskou armádou trval nějaký čas ten pocit síly a vlastní působnosti, takže jsem přehlédl nebezpečí politického procesu a následného od souzení. Následovala vydanost napospas zvůli komunistických mocipánů, vý slechy, profesní diskriminace. Tato bezmoc v době normalizace, jakési po divné všeobecné a nepochopitelné ochromení, vnuklo představu, že odpor není možný – ač i v případě mnohem horších diktatur existovala podzemní hnutí. Chtěl jsem tomu všemu rozumět, a tak jsem začal v roce 1969 s dálkovým stu diem psychologie na fi losofi cké fakultě Karlovy univerzity, kde se tehdy ještě přednášelo podle skript z roku 1968, mj. i sociologie a politologie.

Teprve mnohem později jsem pochopil, že moc se vykonává nejen hrozbami (někomu něco vzít, nedat, zabránit či ublížit), ale i sliby a možnostmi něco poskytnout. V socialismu to byla jistota zaměstnání, zdravotní péče, penze, nezodpovědnost – stát se o všechno postaral – jakož i nejrůznější možnosti upřednostňování privátních zájmů, takže v práci si člověk často spíše


10

odpočinul. V emigraci, a i u nás po roce 1989, jsem si uvědomil, že toto manipulování patří do jisté míry k normálnímu životu: hrozby a odměny se používají ve výchově, nátlak, intriky, prosté ovlivňování, protekce či mobbing se dějí podle sympatií a antipatií všude, v sociální i v pracovní oblasti, záleží spíše na omezení zákony a na společenské morálce.

Již během studia medicíny jsem se cítil přitahován neprozkoumaným terénem duševních nemocí, kde jsem ovšem brzy narazil na opak moci, na bez mocnost. Nechtěl jsem se smířit s tím, že tato frustrace možnosti porozumění psychickým chorobám a jejich léčení vede paradoxně ke vzdání se empatie (odspolulidštění), k mechanickému podávání tlumivých léků či k aplikaci šoků. Dodnes se zájem o schizofreniky z velké části redukuje na zabývání se chorobnými příznaky, na jejich diagnostiku, respektive na úvahy o biochemických procesech v mozku. I to byl jeden z důvodů, proč jsem po své výpovědi z politických důvodů z krajské nemocnice v Českých Budějovicích odešel na psychiatrii do Horních Beřkovic, kde mi k mému překvapení ne bylo bráněno v externím studiu psychologie. Doufal jsem v působnost, sílu a moc psychoterapie. I zde jsem se setkal jak s bezmocností, tak s možností manipulace či dokonce zneužití.

V českých standardních učebnicích obecné psychologie i psychologie osobnosti (Balcar, Mikšík, Nakonečný, Smékal) chybí samostatné kapitoly o agresi a násilí. František Koukolík vydal v roce 2001 knihu „Zlo na každý den“, ve které ze svého přírodovědeckého hlediska neuropatologa pojednává o agresi a násilí v pojmech poruch mozkových funkcí a struktur. Jeho pozitivistické a pragmatické východisko ho předurčuje k zastávání pozic a výdobytků neuropsychologie, jakož i evoluční psychologie. Uznává sice individuální, subjektivní významovost lidského prožívání i složitost interpersonálních interakcí, přesto se podle něho děje psychologické působení cestou ovlivňování genů a dále nervových spojení v mozku (str. 125). Nepatří však dle mého názoru k oněm redukcionistům, kteří, oslněni diagnostickými (např. zobrazovacími) metodami fungování mozkové činnosti, počali opět věřit v možnost převést duševní život na činnosti centrální nervové soustavy. Chtěl bych věřit, že můj příspěvek navazuje na toto pojetí a zároveň ho doplňuje o psychologickou dimenzi, např. o to, jak frustrace bazálních potřeb (jež často unikají naší pozornosti) vede ke specifi ckým formám agrese či potřebě násilí. Z uvedeného by mělo též vyplynout, jaké jsou možnosti jejího zvládání, přetvoření apod. Psychika s jejím fungováním i obsahovou stránkou je zde pojata jako samostatná entita se složitou vlastní strukturou a dynamikou. Tak například touhu po sebeúctě, pravdě, bohu atd. bychom marně někde v moz


11

ku hledali, i když nepopírám adaptivní aspekt i specifi ckou lidskost těchto často tak mohutných tendencí, za něž byli mnozí lidé ochotni položit život. Stejně tak pro mě zůstává z materiálního hlediska tajemstvím interpersonalita (jejímž jedním aspektem, reprezentací, je řeč), totiž to, co se děje a vzniká mezi lidmi, a to i přes objev tzv. zrcadlových neuronů. Obdobně je z hlediska popisu biochemického fungování mozku těžko vysvětlitelné, jak se dokáže agrese ihned změnit v opak, např. následkem vcítění se do druhého, jiného pochopení situace, uvědomění si neodůvodněnosti, mýlky, či svého vlastního podílu na konfl iktu.

Naše přední psychoterapeutka Jitka Vodňanská (osobní sdělení) udělala – opět obtížně neurofyziologicky vysvětlitelnou – zkušenost vyrovnání se s frustracemi všedního života i s agresí dlouhodobými meditacemi a dospěla k poznání, že 1. existuje jen přítomnost, 2. vše je v pohybu, vše je pomíjivé, 3. nejsem nic, vlastní sebevědomí je pouhá sebepředstava, sloužící našemu

narcismu, 4. člověk je v podstatě sám, vše se odehrává v jeho mysli, to je jediná jistota

a skutečnost, 5. je nutno se naučit nic neočekávat, 6. snaha někoho, něco vlastnit je nenasytná, nesmyslná a nemožná.

Znamená to vzdání se potřeb a přání a tím i vyloučení s tím spojených frustrací a agresivních reakcí? Jak rozumět tomu, že agrese u nesmírně tolerantně vychovávaných dětí spíše narůstá? Jak vysvětlit fakt, že je tomu tak i u mnoha mladých lidí, přestože žijí v blahobytu, svobodě a sexuální volnosti? Celé generace se domnívaly, že dosažení těchto cílů povede ke štěstí. Vyvolává agresi u dnešního člověka něco jiného, frustrace či nedostatek něčeho základnějšího a zároveň skrytějšího? Jedná se například o emoční izolaci a bezvztahovost, o absenci řádu ve vlastním žití na úkor postmoderního relativismu, o ztrátu ideálů a smyslu? Je naší základní a nyní široce frustrovanou potřebou přání se angažovat, budovat něco nového, probojovávat a zažít změnu? Jsme svědky toho, že darování svobody i dostatek peněz nejsou schopny vynahradit pošramocenou identitu, sebeúctu a hrdost nad vlastním dílem, jak to vidíme v bývalé NDR, Afghánistánu či Iráku.

Přál bych si, aby tato kniha čtenáři pomohla násilí a moc prohlédnout, což je prvním krokem k tomu se jim ubránit. Zároveň je vhodné si uvědomit, jakou moc každý z nás má, jak jsou například i mocní závislí na ovládaných. Poukáži i na to, jak všichni lidé prosazují mermomocí své představy a jak


12

snadno dochází ve výchově, partnerství, zaměstnání i politice ke zneužívání

moci.

Mé fi lozofi cké východisko nechť posoudí k tomu povolaní; sám bych je

označil jako konstruktivismus, s tou výhradou, že naše konstrukty reality

nejsou libovolné, nýbrž omezené naší lidskou výbavou (schopnostmi a moti

vacemi) a že mají za úkol co nejlepší přizpůsobení se stále se měnícímu světu

okolo nás (evolucionismus). Z tohoto zorného úhlu vidím smysl humanit

ních věd ve stále novém pochopení reality, jež by skýtalo lepší možnost řeše

ní současných problémů. Je mi blízký i fenomenologický přístup zabývající

se ontologickými, obecně lidskými problémy a teorií poznání.


13

Úvod

Snad žádné jiné téma není tak často předmětem diskusí, námětem fi lmů, her, knih či básní a též hlavní ideou náboženství i pohádek jako téma boje dobra se zlem, lásky a nenávisti, téma věrnosti a zrady, života a smrti. (Například nejvíc vražd i sebevražd má v pozadí zhrzenou lásku, žárlivost, zklamání a opuštění.) Mnohé ideologie, včetně křesťanství, vidí pokrok ve vývoji lidské společnosti v postupném vytváření spravedlivého, mírumilovného společenského řádu, jak si to na svůj štít napsala francouzská revoluce: volnost, rovnost, bratrství. A přesto, již během revolucí a ve jménu těchto vznešených cílů dochází takřka obratem ruky k nebývalým krutostem, ať již ve Francii, Americe či Rusku, s následným útlakem lidí odlišného smýšlení, národnosti, vyznání či barvy pleti. Jak si to lze vysvětlit a jak tomu lze čelit? V současné době se dějí ve jménu nacionalismu či svatých válek neuvěřitelné krutosti, jedno násilí má za následek ještě děsivější odplatu.

Tím víc udivuje, jak málo se lidé včetně politiků zajímají o výsledky psychologických a sociologických výzkumů týkajících se agrese a násilí, a jak se to málo, co se dostane do obecného povědomí, realizuje v praxi. Téměř neexistuje účinná legislativa a kontrola mající na zřeteli zamezování agrese v rodinách; podle nezávislých zdrojů a odhadů trpí 20–30 % lidí nejrůznějšími krutostmi, od ponižujících trestů dětí až po znásilňování v manželství či sexuální zneužívání nezletilých. Teprve pozvolna se zavádí do škol učební předmět etika, jejímž obsahem je výchova k humanistickým ideálům, s čímž souvisí i naučení se takovému zacházení s agresí, při kterém by nedocházelo k násilí. Namátkou lze uvést senzibilizaci v encounter skupinách, vciťování se do druhého, uvědomování si subjektivity vlastních názorů, respektování mínění a způsobu života druhých, učení se konstruktivní kritice, disputaci i sebekritice, důraz na úctu i sebeúctu, vlastní odpovědnost, na hlas svého svědomí, vytváření vlastních hodnot a nepodřizování se vnější autoritě, módě nebo ideologii. Snad nejdůležitější je rozpoznat svůj vlastní sklon k agresi, což by mělo vést k tomu, že se jí podíváme odvážně do očí, že zřetelně nahlédneme, kolik natropí jiným bolesti, frustrace či jak narušuje vztahy, že se jí vzepřeme či ji dáme do služeb správné věci: ať již sebeobrany či boje proti bezpráví, pomluvám, násilnostem, za pravdu atp.

Bagatelizování či potlačování agrese nikam nevede, leda k jejímu vyústění v zastřené a tím často i zhoubnější podobě. Příkladů nabízí historie přemíru:


14

Kristus hlásal lásku, byl však i odvážný. Pozdější křesťané vytěsnili jeho pro

testní postoj a převzali pouze mírumilovnost, často až poslušnost; odsuzovali

agresi a na druhé straně vedli křížové války či upalovali čarodějnice; i ono

líčení pekla za spáchané hříchy má v sobě značný agresivní náboj. V běžném

životě vede dělání pouze dobra, nastavení zlu i druhé tváře spíše k jeho šíření

než k obrácení hříšníků na dobrou cestu. Je to zvláštní, jak se nám, pokračo

vatelům křesťanské tradice, příčí uznat zlo v sobě samých, ač teoreticky uzná

váme hříšnost, zpověď, odpuštění a odčinění. Sebekritické přiznání odpo

vědnosti za pochybné chování se vydává většinou za pomýlení. I politici se

distancují od chyb, minulých i současných nepravostí, či od historického

násilí vlastního národa, raději hovoří o „ose zla“ jinde, o neuvěřitelných zvěr

stvech a boji proti terorismu, jenž se stává jakýmsi symbolem se svým vlast

ním autonomním životem a slovníkem. Nezbývá pak nic jiného než se od

tohoto nepochopitelného zla distancovat, ať již potlačením či odštěpením

v sobě samém, nebo projekcí do druhých. To poslední odůvodní vlastní nási

lí, agresivní úmysly jsou delegovány na protivníka. Střep ve vlastním oku se

stane břevnem v duši nepřítele. Není pak jiného východiska než vzájemný

boj. Podobný princip vlastního sebekritického pohledu měl na mysli jistý

známý americký kriminolog, který prohlásil, že nejpodezřelejší jsou mu lidé,

kteří nikdy nemysleli na to někoho zabít – tím nepřipravenější se stali tváří

v tvář příslušnému prudkému destruktivnímu impulsu, jemuž tím spíše pod

lehli.

Samozřejmě je veřejnost často oprávněně skeptická k názorům psycholo

gů, jež se často mění či se neosvědčují v praxi. Bylo tomu tak např. v případě

extrémně antiautoritativní výchovy, o čemž se rozepíšeme v dalším textu,

stejně jako v různorodosti názorů na politický extremismus, zvláště levicový,

na pornografi i či akční fi lmy. Zde se například ukázalo, že spíše než k odrea

gování „přebytečné agrese“ dochází ke snížení prahu pro násilné a kriminální

chování, že se jedná o subtilní učení, o racionalizaci takovéhoto chování

a nápodobu. Jiný vlivný a kontroverzně diskutovaný psychologický směr tzv.

pozitivního myšlení sugeruje možnost a správnost pouze kladného přístupu

k sobě samému i druhým, vše ostatní je vydáváno za deformaci zásadně pozi

tivního založení člověka.


ČÁST PRVNÍ

Obecná problematika agrese,

násilí a moci


16

1

Teorie agrese: vrozená pudovost,

nebo reakce na frustraci?

Ve volné návaznosti na poslední odstavec úvodu lze i zde konstatovat nejed

notnost psychologického názoru na tuto principiální otázku. Ba co více,

mezi zastánci vyhraněných názorů na příčiny a povahu agrese dochází k nelí

tostným bojům, což zřejmě souvisí s daným tématem. Zjednodušeně jde

o to, zda je agrese lidskou konstantou, či zda je reakcí na frustrace, tj. získa

nou vlastností, zda je tudíž naučená, a tím pádem změnitelná. Zastánci pudo

vé teorie jsou většinou označováni za konzervativní, zastánci vlivu prostředí

za pokrokové. Samozřejmě se psychologové zdůrazňující nevyhnutelnost

a stálou přítomnost agrese v nás nepovažují za konzervativní v negativním

slova smyslu, nýbrž za realisty, kteří nic neidealizují a tudíž nepodceňují

a tím spíše hledají reálně možné cesty, jak se s agresivním potenciálem v člo

věku konstruktivně vyrovnat. Pravděpodobně hraje v tomto střetu názorů na

agresivitu i strach z ní, pod jehož vlivem tendují lidé (emočně-regresivní

reakce), psychology nevyjímaje, k pokud možno jednolitým a často zjedno

dušeným řešením. Je absurdní, že se sami dopouští násilí, znásilňují fakta

tak, aby odpovídala jejich názorům. Ono zjednodušení – zde i názorů proti

chůdného tábora – lze vystopovat na obou stranách: jedna námitka zní, že

když je agrese výhradně vrozená, nedá se na chování, které podmiňuje, vůbec

nic změnit, a tím se omlouvá (biologizuje) příslušná odpovědnost za toto

chování. Opačná námitka, kritizující představu, že vše je naučené, zpochyb

ňuje s tím spojený závěr, že lze agresivní chování a násilí skrze správnou

výchovu a vhodnější sociální podmínky snadno a beze zbytku odstranit. Vý

chovná praxe tuto domněnku nepotvrdila, ba přinesla často i opačné výsled

ky. A tak jedním tématem této knihy bude i možná syntéza, respektování

a vzájemná souhra vrozených i získaných vlivů.

Mimo jiné existuje podobné dilema v otázce změny osobnosti i během

psychoterapie, totiž nakolik je nejdůležitějším terapeutickým faktorem emoč

ní, vřelá akceptance od terapeuta, tj. nová pozitivní emočně-korektivní zkuše

nost s ním či ve skupině (vliv prostředí), či zda je důležitější vhled do vlastní

konfl iktní problematiky, naučení se žít s problémy, zde s agresivními tenden


17

cemi. Zjednodušeně řečeno jde o terapeutický postoj k pacientovi: láska (akceptance) versus konfrontace. K tomu lze poznamenat, že je třeba se řídit psychologií pacienta; jednoho mohou vést pozitivní zpětné vazby k ještě větší závislosti či narcismu, u druhého může vést konfrontace ke zhroucení. Na druhé straně jde i o ideologickou nezaujatost a o osobnost psychoterapeuta: jednomu se příčí představa, že se například u mnoha depresivních pacientů jedná o potlačované nepřátelství a zhoubnou závist, druhý se opět nechce vystavovat intenzivnímu vztahu a závislosti, je mu bližší objektivní psychoterapeutická technika, zdá se mu vhodnější „neutrální pozice“, přísná analýza či kognitivní behaviorální strategie, bez ohledu na komplikovanost vztahu, jež je pokud možno z psychoterapie eliminována.

V dalším textu uvedu stručně dosavadní teorie agrese s krátkými vlastními komentáři. 1.1 Agrese coby vrozená pudová síla Agrese se většinou defi nuje jako psychologická (emočně motivační) mohutnost, jež má za cíl poškodit, ať již přírodu, věci, lidi nebo sebe samého. Z psychologického hlediska je chápána coby vrozená vlastnost či reaktivní připravenost, jež je člověku vlastní a tudíž eticky neutrální, sloužící k adaptaci, udržení života, např. získání obživy, sebeprosazení či obraně.

Agrese je vlastně pouhé cizí slovo, nevyjadřující žádný zážitek nebo druh chování. Je spíše abstrakcí zahrnující jisté emoční stavy a vnitřní impulsy k jednání, jako např. zlost, vztek, zuřivost, nepřátelství, pohrdání, to vše spojené s určitými představami nebo fantaziemi – někomu se pomstít, někoho zabít, zničit, pomluvit, znemožnit, jakož i s chováním, jímž je někomu způsobena újma; to vše je většinou negativně hodnoceno, ačkoliv může být agrese i ve službách dobré (spravedlivé) věci (boj za svobodu, boj proti zlu atd.). Stej ně nejednotný je i evoluční původ agrese: zda se jedná o teritoriální rivalitu, rivalitu o potomstvo, sociálně-hierarchickou agresi, snahu získat to, co je den potřebuje, a vlastní druhý, či se jedná dokonce o akt uchvácení cizího ži vota (M. F. Hirigoyen, 1998). Ke konci knihy se budeme zabývat i současnou diskusí a možnými východisky týkajícími se dynamiky a struktury agrese.

Podle Konrada Lorenze (1963) se u agrese nejedná primárně o pouhou reakci na příslušný podnět, např. ohrožení, nýbrž o pudové, neustále znovu narůstající vnitřní napětí, jež hledá ve svém okolí příležitost k vybití. Tento biologický proces zajišťuje přežití individua i druhu a přispívá k selekci nej




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.