načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Agrese, násilí a psychologie moci (1.vyd) – MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Agrese, násilí a psychologie moci (1.vyd)

Elektronická kniha: Agrese, násilí a psychologie moci (1.vyd)
Autor: MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 226
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2004
ISBN: 978-80-725-4593-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak se liší agrese od násilí? Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv? Musí mít agrese vždy za následek něco negativního? Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové? Neznamená teprve násilí - ve srovnání s férovým bojem - újmu druhému, poškození jeho života, znemožnění přirozeného a svobodného vývoje?Těmito a dalšími otázkami se zabývá kniha lékaře a filosofa Jana Poněšického, psychoanalytika, který čerpá jak z vlastních niterných prožitků, tak ze zkušeností z psychoterapeutické praxe. Ve středu jeho zájmu je zkoumání lidské podstaty, zde pak kontroverzního názoru na to, zda je člověk dobrý či zlý, odkud se bere jeho nenávist, co vyvolává pocity agrese a za jakých podmínek vyúsťují do mezilidských vztahů a chování.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
MUDr.; PhDr. Jan Poněšický - další tituly autora:
 (e-book)
Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění
 (e-book)
Úvod do moderní psychoanalýzy Úvod do moderní psychoanalýzy
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
 (e-book)
Člověk a jeho postavení ve světě Člověk a jeho postavení ve světě
 (e-book)
Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky -- 2. doplněné vydání Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky
 (e-book)
Fenomén ženství a mužství -- psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy Fenomén ženství a mužství
 (e-book)
Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání) Agrese, násilí a psychologie moci (2.vydání)
 (e-book)
Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie Neurózy, psychosmatická onemocnění a psychoterapie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:391


2

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:392


3

Jan Poněšický

AGRESE, NÁSILÍ

A PSYCHOLOGIE MOCI

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:393


4

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:394


5

Jan Poněšický

AAAAAGRESE, NÁSILÍGRESE, NÁSILÍGRESE, NÁSILÍGRESE, NÁSILÍGRESE, NÁSILÍ

A PSA PSA PSA PSA PSYYYYYCHOLCHOLCHOLCHOLCHOLOGIE MOCIOGIE MOCIOGIE MOCIOGIE MOCIOGIE MOCI

TRITON

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:395


6

Jan Poněšický

Agrese, násilí a psychologie moci

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

© Jan Poněšický, 2005

© TRITON, 2005

Cover © Netopejr

®

, 2005

©Frontispice: Ludmila Poněšická, 2005

Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5,

100 00 Praha 10, www.triton-books.cz

ISBN 80-7254-593-0

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:396


7

OBSAH

9

15

21

22

35

41

45

47

52

63

67

71

76

82

91

97

109

12 9

137

147

157

161

163

171

183

Předmluva

Část I

1 Teorie agrese: vrozená pudovost, nebo reakce

na frustraci?

1.1 Agrese coby vrozená pudová síla

1.2 Agrese získaná v důsledku frustrací

1.3 Smíšený „humanistický“ koncept Ericha Fromma

2 Psychodynamika agrese, druhy a formy násilí

2.1 Agrese a problematika osobnostních hranic

2.2 Exkurz: násilí v rodině, sexuální zneužívání a incest

2.3 Agrese a hrozba ztráty vztahovosti

2.4 Agrese a zachování koherence vlastní osobnosti

2.5 Narcismus, agrese, násilí a moc

2.6 Agrese a násilí na vztahově celostní úrovni

2.7 Dospělá konstruktivní agrese

3 Sociologické a antropologické pojetí agrese

4 Závěr: Dynamicko-systemické pojetí agrese a násilí

a možnosti jejich socializace

5 Filosofie, sociologie a psychologie moci

6 Agrese, násilí a strach

7 Násilí na sobě. Násilí a moc v psychosomatice

a psychoterapii

8 Zacházení s agresí ve výchově

Literatura

Část II

Příspěvky spoluautorů

Agrese, násilí a německá minulost (T. Bastian)

Zacházení s násilím a jeho následky (G. Klüve

-Schleberger)

Psychoanalytický rozbor totalitní mentality

(O. Marlinová)

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:397


8

Agrese a moc z antroposofického hlediska

(M. Seefried)

Etika a agresivita v podnikání (S. Hubálek)

Sexuální agrese (P. Weiss)

197

205

211

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:398


9

PŘEDMLUVA

Filosofové tvrdí, že za každou vědeckou teorií stojí určitý filosofický

názor a postoj ke světu, jenž je často spolupodmíněn osobnostními

preferencemi jeho autora. Podílí se na něm jeho dosavadní životní

zkušenosti, které zabudovává do onoho filosofického východiska.

Psychoanalytici hovoří o myšlenkové identitě, o kongruenci mezi vlast

ním myšlenkovým světem a předmětem zkoumání. To se týká zvláště

pojednání o lidských problémech. Právě v předkládané knize se jedná

o kontroverzně diskutované názory na dobro a zlo, na výchovu, spra

vedlnost a vzájemný respekt, jež jsou zatíženy subjektivními postoji

a někdy až protichůdnými psychologickými teoriemi.

Čtenář má totiž právo se něco dozvědět o tom, jak se vyvíjel auto

rův postoj k násilí a moci, z jakých osobních zkušeností a světonázo

rových pozic vychází.

Jako mnoho mých vrstevníků jsem považoval komunistický režim,

v kterém jsem vyrůstal, za diktátorský a zažil jsem mnohokrát jeho

moc na vlastní kůži. V roce 1968, těsně po skončení studia me

dicíny, jsem založil v jihočeském kraji opoziční stranu KAN, jejímž

jsem se stal předsedou. Zde jsem přišel do styku i s druhou stranou

mince, s možností opojení mocí. Najednou jsem mohl zahájit kam

paň na sesazení komunistických funkcionářů, vycházely články v no

vinách, přijímali jsme nové členy, byl jsem vyzván hovořit na celo

státním mítinku v Praze na Žofíně, jehož přenos byl vysílán na Západ

atd. Ještě po obsazení sovětskou armádou trval nějaký čas ten pocit

síly a vlastní působnosti, takže jsem přehlédl nebezpečí politického

procesu a následného odsouzení. Následovala vydanost napospas

zvůli komunistických mocipánů, výslechy, profesní diskriminace. Ta

to bezmoc v době normalizace, jakési podivné všeobecné a nepo

chopitelné ochromení vnuklo představu, že odpor není možný – ač

i v případě mnohem horších diktatur existovala podzemní hnutí.

Chtěl jsem tomu všemu rozumět, tak jsem začal v roce 1969 s dál

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:399


10

kovým studiem psychologie na filosofické fakultě Karlovy univerzity,

kde se tehdy ještě přednášelo podle skript z roku 1968, mj. i sociolo

gie a politologie.

Teprve mnohem později jsem pochopil, že moc se vykonává nejen

hrozbami (někomu něco vzít, nedat, zabránit či ublížit), ale i sliby

a možnostmi něco poskytnout. V socialismu to byla jistota zaměstná

ní, zdravotní péče, penze, nezodpovědnost – stát se o všechno posta

ral – jakož i nejrůznější možnosti upřednostňování privátních zájmů,

takže v práci si člověk často spíše odpočinul. V emigraci, a i u nás po

roce 1989, jsem si uvědomil, že toto manipulování patří do jisté míry

k normálnímu životu: hrozby a odměny se používají ve výchově, nátlak,

intriky, prosté ovlivňování, protekce či mobbing se dějí dle sympatií

a antipatií všude, v sociální i v pracovní oblasti, záleží spíše na omezení

zákony a na společenské morálce.

Již během studia medicíny jsem se cítil přitahován neprozkoumaným

terénem duševních nemocí, kde jsem ovšem brzy narazil na opak mo

ci, na bezmocnost. Nechtěl jsem se smířit s tím, že tato frustrace

možnosti porozumění psychickým chorobám a jejich léčení vede pa

radoxně ke vzdání se empatie (odspolulidštění), k mechanickému po

dávání tlumivých léků či k aplikaci šoků. Dodnes se zájem o schizofre

niky z velké části redukuje na zabývání se chorobnými příznaky, na

jejich diagnostiku, respektive na úvahy o biochemických procesech

v mozku. I to byl jeden z důvodů, proč jsem po své výpovědi z politic

kých důvodů z krajské nemocnice v Českých Budějovicích odešel na

psychiatrii do Horních Beřkovic, kde mi k mému překvapení nebylo

bráněno v externím studiu psychologie. Doufal jsem v působnost, sí

lu a moc psychoterapie. I zde jsem se setkal jak s bezmocností, tak

s možností manipulace či dokonce zneužití.

V českých standardních učebnicích obecné psychologie i psychologie

osobnosti (Balcar, Mikšík, Nakonečný, Smékal) chybí samostatné

kapitoly o agresi a násilí. František Koukolík vydal v roce 2001 knihu

„Zlo na každý den“, ve které ze svého přírodovědeckého hlediska

neuropatologa pojednává o agresi a násilí v pojmech poruch moz

kových funkcí a struktur. Jeho pozitivistické a pragmatické východis

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3910


11

ko ho předurčují k zastávání pozic a výdobytků neuropsychologie,

jakož i evoluční psychologie. Uznává sice individuální, subjektivní vý

znamovost lidského prožívání i složitost interpersonálních interakcí,

přesto se dle něho děje psychologické působení cestou ovlivňování

genů a dále nervových spojení v mozku (str. 125). Nepatří však dle

mého názoru k oněm redukcionistům, kteří, oslněni diagnostickými

(např. zobrazovacími) metodami fungování mozkové činnosti, po

čali opět věřit v možnost převést duševní život na činnosti centrální

nervové soustavy. Chtěl bych věřit, že můj příspěvek navazuje na toto

pojetí a zároveň ho doplňuje o psychologickou dimenzi, např. o to,

jak frustrace bazálních potřeb (jež často unikají naší pozornosti) vede

ke specifickým formám agrese či potřebě násilí. Z uvedeného by mělo

též vyplynout, jaké jsou možnosti jejího zvládání, přetvoření apod.

Psychika s jejím fungováním i obsahovou stránkou je zde pojata jako

samostatná entita se složitou vlastní strukturou a dynamikou. Tak

například touhu po sebeúctě, pravdě, bohu atd. bychom marně ně

kde v mozku hledali, i když nepopírám adaptivní aspekt i specifickou

lidskost těchto často tak mohutných tendencí, za něž byli mnozí lidé

ochotni položit život. Stejně tak pro mě zůstává z materiálního hle

diska tajemstvím interpersonalita (jejímž jedním aspektem, reprezen

tací, je řeč), totiž to, co se děje mezi lidmi. Tak zůstává z neurologic

kého i kybernetického hlediska záhadou, že člověk ihned (simultánně)

rozumí tomu, co druhý říká, pochytí i celkový význam sdělovaného,

vnímá i jeho chování, emoční signály, ihned vytuší, co je míněno mezi

řádky i to, co je adresováno jemu osobně a proč to přichází právě

teď atd. Možná, že se budou psychologové za nějakých 500 let usmí

vat našim nynějším hrubým materialistickým představám o lidské psy

chice.

Stejně tak je z hlediska dosavadního popisu fungování mozku těžko

vysvětlitelné, jak se dokáže agrese ihned změnit v opak, např. násled

kem vcítění se do druhého, jiného pochopení situace, uvědomění si

neodůvodněnosti, mýlky či svého vlastního podílu na konfliktu.

Naše přední psychoterapeutka Jitka Vodňanská (osobní sdělení) udě

lala – opět obtížně neurofyziologicky vysvětlitelnou – zkušenost vy

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3911


12

rovnání se s frustracemi všedního života i s agresí dlouhodobými meditacemi a dospěla k poznání, že

1. existuje jen přítomnost

2. vše je v pohybu, vše je pomíjivé

3.nejsem nic, vlastní sebevědomí je pouhá sebepředstava

sloužící našemu narcismu

4. člověk je v podstatě sám, vše se odehrává v jeho mysli, to

je jediná jistota a skutečnost

5. je nutno se naučit nic neočekávat

6. snaha někoho, něco vlastnit je nenasytná, nesmyslná

a nemožná.

Znamená to vzdání se potřeb a přání a tím i vyloučení s tím spojených frustrací a agresivních reakcí? Jak rozumět tomu, že agrese u nesmírně tolerantně vychovávaných dětí spíše narůstá? Jak vysvětlit fakt, že je tomu tak i u mnoha mladých lidí, přestože žijí v blahobytu, svobodě a sexuální volnosti? Celé generace se domnívaly, že dosažení těchto cílů povede ke štěstí. Vyvolává agresi u dnešního člověka něco jiného, frustrace či nedostatek něčeho základnějšího a zároveň skrytějšího? Jedná se například o emoční izolaci a bezvztahovost, o absenci řádu ve vlastním žití na úkor postmoderního relativismu, o ztrátu ideálu a smyslu? Je naší základní a nyní široce frustrovanou potřebou přání se angažovat, budovat něco nového, probojovávat něco a zažít změnu? Jsme svědky toho, že darování svobody i dostatek peněz nejsou schopny vynahradit pošramocenou identitu, sebeúctu a hrdost nad vlastním dílem, jak to vidíme v bývalé NDR, Jugoslávii či Iráku. Přál bych si, aby tato kniha čtenáři pomohla násilí a moc prohlédnout, což je prvním krokem k tomu se jim ubránit. Zároveň je vhodné si uvědomit, jakou moc každý z nás má, jak jsou například i mocní závislí na ovládaných. Poukáži i na to, jak všichni lidé prosazují mermomocí své představy a jak snadno dochází ve výchově, partnerství, zaměstnání i politice ke zneužívání moci.

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3912


13

Mé filosofické východisko nechť posoudí k tomu povolaní; sám bych

je označil jako konstruktivismus, s tou výhradou, že naše konstruk

ty reality nejsou libovolné, nýbrž omezené naší lidskou výbavou

(schopnostmi a motivacemi) a že mají za úkol co nejlepší přizpůso

bení se stále se měnícímu světu okolo nás (evolucionismus). Z tohoto

zorného úhlu vidím smysl humanitních věd ve stále novém pochopení

reality, jež by skýtalo lepší možnost řešení současných problémů. Je

mi blízký i fenomenologický přístup zabývající se ontologickými, obec

ně lidskými problémy a teorií poznání.

Při korektuře textu jsem zjistil, že některé pasáže vyznívají poněkud

těžkopádně, za což se čtenáři omlouvám; přece jenom je znát, že žiji

již od r. 1977 v cizině.

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3913


14

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3914


15

ČÁST I

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3915


17

ÚVOD

Snad žádné jiné téma není tak často předmětem diskusí, námětem

filmů, her, knih či básní a též hlavní ideou náboženství i pohádek ja

ko téma boje dobra se zlem, lásky a nenávisti, téma věrnosti a zrady,

života a smrti. (Například nejvíc vražd i sebevražd má v pozadí zhrze

nou lásku, žárlivost, zklamání a opuštění). Mnohé ideologie, včetně

křesťanství, vidí pokrok ve vývoji lidské společnosti, v postupném

vytváření spravedlivého, mírumilovného společenského řádu, jak si

to na svůj štít napsala francouzská revoluce: svoboda, rovnost, bra

trství. A přesto, již během revolucí a ve jménu těchto vznešených cílů

dochází takřka obratem ruky k nebývalým krutostem, ať již ve Fran

cii, Americe či Rusku, s následným útlakem lidí odlišného smýšlení,

národnosti, vyznání či barvy pleti. Jak si to lze vysvětlit a jak tomu lze

čelit? V současné době se dějí ve jménu nacionalismu či svatých válek

neuvěřitelné krutosti, jedno násilí má za následek ještě smrtelnější

odplatu.

Tím víc udivuje, jak málo se lidé včetně politiků zajímají o výsledky

psychologických a sociologických výzkumů týkajících se agrese

a násilí, a jak to málo, co se dostane do obecného povědomí, se

realizuje v praxi. Téměř neexistuje účinná legislativa a kontrola mající

na zřeteli zamezování agresi v rodinách; dle nezávislých zdrojů

a odhadů trpí 20–30 % lidí nejrůznějšími krutostmi, od ponižujících

trestů dětí až po znásilňování v manželství či sexuální zneužívání

nezletilých. Teprve pozvolna se zavádí do škol učební předmět eti

ka, jejímž obsahem je výchova k humanistickým ideálům, s čímž

souvisí i naučení se takovému zacházení s agresí, při kterém by ne

docházelo k násilí. Namátkou lze uvést senzibilizaci v encounter sku

pinách, vciťování se do druhého, uvědomování si subjektivity vlast

ních názorů, respektování mínění a způsobu života druhých, učení

se konstruktivní kritice, disputaci i sebekritice, důraz na úctu i sebe

úctu, vlastní odpovědnost, na hlas svého svědomí, vytváření vlast

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3917


18

ních hodnot a nepodřizování se vnější autoritě, módě nebo ideolo

gii. Snad nejdůležitější je rozpoznat svůj vlastní sklon k agresi, což

by mělo vést k tomu, že se jí podíváme odvážně do očí, že zřetelně

nahlédneme, kolik natropí jiným bolesti, frustrace, či jak narušuje

vztahy, že se jí vzepřeme či ji dáme do služeb správné věci: ať již

sebeobrany či boje proti bezpráví, pomluvám, násilnostem, za prav

du atp.

Bagatelizování či potlačování agrese nikam nevede, leda k jejímu

vyústění v zastřené a tím často i zhoubnější podobě. Příkladů nabízí

historie přemíru: Kristus hlásal lásku, byl však i odvážný. Pozdější

křesťané vytěsnili jeho protestní postoj a převzali pouze mírumilov

nost, často až poslušnost; odsuzovali agresi, a na druhé straně vedli

křížové války či upalovali čarodějnice; i ono líčení pekla za spácha

né hříchy má v sobě značný agresivní náboj. V běžném životě vede

dělání pouze dobra, nastavení zlu i druhé tváře spíše k jeho šíření

než k obrácení hříšníků na dobrou cestu. Je to zvláštní, jak se nám,

pokračovatelům křesťanské tradice, příčí uznat zlo v sobě samých,

ač teoreticky uznáváme hříšnost, zpověď, odpuštění a odčinění.

Sebekritické přiznání odpovědnosti za pochybné chování se vydá

vá většinou za pomýlení. I politici se distancují od chyb, minulých

i současných nepravostí či od historického násilí vlastního národa,

raději hovoří o „ose zla“ jinde, o neuvěřitelných zvěrstvech a boji

proti terorismu, jenž se stává jakýmsi symbolem se svým vlastním

autonomním životem a slovníkem. Nezbývá pak nic jiného než se od

tohoto nepochopitelného zla distancovat, ať již potlačením či od

štěpením v sobě samém, nebo projekcí do druhých. To poslední

odůvodní vlastní násilí, agresivní úmysly jsou delegovány na protiv

níka. Střep ve vlastním oku se stane břevnem v duši nepřítele. Není

pak jiného východiska než vzájemný boj. Podobný princip vlastního

sebekritického pohledu měl na mysli jistý známý americký krimi

nolog, který prohlásil, že nejpodezřelejší jsou mu lidé, kteří nikdy

nemysleli na to nikoho zabít – tím nepřipravenější se stali tváří

v tvář příslušnému prudkému destruktivnímu impulzu, jemuž tím

spíše podlehli.

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3918


19

Samozřejmě je veřejnost často oprávněně skeptická k názorům psy

chologů, jež se často mění či se neosvědčují v praxi. Bylo tomu tak

např. v případě extrémně antiautoritativní výchovy, o čemž se roze

píšeme v dalším textu, stejně jako v různorodosti názorů na politic

ký extremismus, zvláště levicový, na pornografii či akční filmy. Zde

se například ukázalo, že spíše než k odreagování „přebytečné agre

se“ dochází ke snížení prahu pro násilné a kriminální chování, že se

jedná o subtilní učení, o racionalizaci takovéhoto chování a nápo

dobu. Jiný vlivný a kontroverzně diskutovaný psychologický směr

tzv. pozitivního myšlení sugeruje možnost a správnost pouze klad

ného přístupu k sobě samému i druhým, vše ostatní je vydáváno za

deformaci zásadně pozitivního založení člověka.

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3919


20

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3920


21

1 TEORIE AGRESE: VROZENÁ PUDOVOST,

NEBO REAKCE NA FRUSTRACI?

Ve volné návaznosti na poslední odstavec úvodu lze i zde konstato

vat nejednotnost psychologického názoru na tuto principiální otáz

ku. Ba co více, mezi zastánci vyhraněných názorů na příčiny a pova

hu agrese dochází k nelítostným bojům, což zřejmě souvisí s daným

tématem. Zjednodušeně jde o to, zda je agrese lidskou konstantou, či

zda je reakcí na frustrace, tj. získanou vlastností, zda je tudíž naučená

a tím pádem změnitelná. Zastánci pudové teorie jsou většinou ozna

čováni za konzervativní, zastánci vlivu prostředí za pokrokové. Samo

zřejmě se psychologové zdůrazňující nevyhnutelnost a stálou přítom

nost agrese v nás nepovažují za konzervativní v negativním slova smyslu,

nýbrž za realisty, kteří nic neidealizují a tudíž nepodceňují a tím spíše

hledají reálně možné cesty, jak se s agresivním potenciálem v člověku

konstruktivně vyrovnat. Pravděpodobně hraje v tomto střetu názorů

na agresivitu i strach z ní, pod jehož vlivem tendují lidé (emočně-regre

sivní reakce), psychology nevyjímaje, k pokud možno jednolitým a čas

to zjednodušeným řešením. Je absurdní, že se sami dopouští násilí,

znásilňují fakta tak, aby odpovídala jejich názorům. Ono zjednoduše

ní – zde i názorů protichůdného tábora – lze vystopovat na obou stra

nách: jedna námitka zní, že když je agrese výhradně vrozená, nedá se na

chování, které podmiňuje, vůbec nic změnit, a tím se omlouvá (biolo

gizuje) příslušná odpovědnost za toto chování. Opačná námitka, kri

tizující představu, že vše je naučené, zpochybňuje s tím spojený závěr, že

lze agresivní chování a násilí skrze správnou výchovu a vhodnější sociál

ní podmínky snadno a beze zbytku odstranit. Výchovná praxe tuto

domněnku nepotvrdila, ba přinesla často i opačné výsledky. A tak jed

ním tématem této knihy bude i možná syntéza, respektování a vzájem

ná souhra vrozených i získaných vlivů.

Mimo jiné existuje podobné dilema v otázce změny osobnosti i bě

hem psychoterapie, totiž nakolik je nejdůležitějším terapeutickým

faktorem emoční, vřelá akceptance od terapeuta, tj. nová pozitivní

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3921


22

emočně korektivní zkušenost s ním či ve skupině (vliv prostředí), či

zda je důležitější vhled do vlastní konfliktní problematiky, naučení se

žít s problémy, zde s agresivními tendencemi. Zjednodušeně řečeno

jde o terapeutický postoj k pacientovi: láska (akceptance) versus kon

frontace. K tomu lze poznamenat, že je třeba se řídit psychologií

pacienta; jednoho mohou vést pozitivní zpětné vazby k ještě větší

závislosti či narcismu, u druhého může vést konfrontace ke zhroucení.

Na druhé straně jde i o ideologickou nezaujatost a o osobnost psy

choterapeuta: jednomu se příčí představa, že se například u mnoha

depresivních pacientů jedná o potlačované nepřátelství a zhoubnou

závist, druhý se opět nechce vystavovat intenzivnímu vztahu a závis

losti, je mu bližší objektivní psychoterapeutická technika, zdá se mu

vhodnější „neutrální pozice“, přísná analýza či kognitivní behaviorál

ní strategie, bez ohledu na komplikovanost vztahu, jež je pokud mož

no z psychoterapie eliminována.

V dalším textu uvedu stručně dosavadní teorie agrese s krátkými

vlastními komentáři.

1.1 Agrese coby vrozená pudová síla

Agrese se většinou definuje jako psychologická (emočně motivač

ní) mohutnost, jež má za cíl poškodit přírodu, věci, lidi nebo sebe

samého. Z psychologického hlediska je chápána coby vrozená vlast

nost či reaktivní připravenost, jež je člověku vlastní a tudíž eticky

neutrální, sloužící k adaptaci, udržení života, např. získání obživy,

sebeprosazení či obraně.

Agrese je vlastně pouhé cizí slovo, nevyjadřující žádný zážitek nebo

druh chování. Je spíše abstrakcí zahrnující jisté emoční stavy a vnitřní

impulzy k jednání, jako např. zlost, vztek, zuřivost, nepřátelství,

pohrdání, to vše spojené s určitými představami nebo fantaziemi –

někomu se pomstít, někoho zabít, zničit, pomluvit, znemožnit, ja

kož i s chováním, jímž je někomu způsobena újma; to vše většinou

negativně hodnoceno, ačkoliv může být agrese i ve službách dobré

(spravedlivé) věci (boj za svobodu, boj proti zlu atd.). Stejně nejed

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3922


23

notný je i evoluční původ agrese, zda se jedná o teritoriální rivalitu,

rivalitu o potomstvo, sociálně-hierarchickou agresi, snahu získat

to, co jeden potřebuje, a vlastní druhý, či se jedná dokonce o akt

uchvácení cizího života (M. F. Hirigoyen, 1998). Ke konci knihy se

budeme zabývat i současnou diskusí a možnými východisky týkají

cími se dynamiky a struktury agrese.

Podle Konrada Lorenze (1963) se u agrese nejedná primárně o pou

hou reakci na příslušný podnět, např. ohrožení, nýbrž o pudové,

neustále znovu narůstající vnitřní napětí, jež hledá ve svém okolí

příležitost k vybití. Tento biologický proces zajišťuje přežití indivi

dua i druhu a přispívá k selekci nejsilnějších, a to jak z hlediska

odolnosti a zdraví potomků, tak z hlediska obrany samice a rodiny.

(Kdyby tomu tak nebylo, byli by jedinci vydaní napospas tomu, co

se v určitém společenství naučili.) Hrozbou násilí se zachovává

i stabilní hierarchický pořádek ve společnosti; příslušné rituální cho

vání posiluje vztahové vazby důležité pro přežití sociálního útvaru.

U lidí, zvláště v civilizovaných zemích, na základě smluvních norem

nenásilného spolužití chybí dostatečné množství podnětů a pří

ležitostí k agresi (v pozitivním smyslu k prokazování odvahy či k za

žití dobrodružství). Proto si sami, jaksi uměle, vytváříme specificky

lidské konfliktní a kompetitivní situace, dochází ke vnitrodruhové

agresi, k válkám. Z tohoto hlediska bude agrese i nadále všudypří

tomná a paradoxně tím nesmyslnější, absurdnější a nepřirozenější,

čím více se bude společnost snažit o nastolení mírumilovných pod

mínek. Je zvláštní, že přes tento jednoznačný závěr Konrad Lorenz

na konci svého díla v r. 1963 uvádí, že věří v sílu lidského rozumu,

v moc selekce a tudíž doufá, že rozumnost v této selekci zvítězí.

Tímto optimistickým výhledem si však neprotiřečí, pakliže onu ro

zumnost nechápeme coby jednoznačné řízení se dle racionální lo

giky, která by například dokazovala, že smířlivé a tolerantní spolu

žití má nesporné výhody před použitím násilí. Opravdová rozumnost

bere v úvahu nezkrášlenou realitu, zde vhled do přirozenosti člově

ka. Pouze bere-li se tato v úvahu, lze diskutovat o co nejvhodnějším

(tj. opravdovému člověku odpovídajícím) sociálním uspořádání. Pro

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3923


24

sazuje-li společnost, zvláště její protagonisté, příliš idealistické nor

my, pak dochází k jejich obcházení, jež vede koneckonců k podrytí

celého etického kodexu. Jistá analogie se týká příliš vysokých daní

a složitému systému jejich výpočtu a vybírání, což vede k jejich ne

placení; středověká přísná katolická církev se dopouštěla hrubých

agresivních i sexuálních přestupků; ale i v interpersonálním styku,

tam, kde se nedostává přirozené spontánní agresivity, se projevují

její tím zhoubnější formy. V každodenním životě se právě spořádaní

občané rozhořčují nad nepořádnými sousedy a volají hned policii,

což působí velice destruktivně. Zkušenosti získané v preverbálním

období, týkající se agrese, hostility, nenávisti, závisti, arogance či

ponížení, se vyznačují vysokým stupněm stálosti a recipientní schop

nost individua pro nové korektivní zkušenosti je zde velmi limitová

na (J. Zeman, 2002). Přesto i tento autor na stejné stránce textu

(str. 154) věří ve splnitelnost úkolu celospolečenské nenásilnosti vhod

nou osvětou.

Sigmund Freud (1921, 1930, 1933), zakladatel psychoanalýzy, se

nespokojil s evolučně psychologickou daností agrese a hledal její

biologické kořeny. Domníval se, že v protikladu k růstu a přirozené

homeostatické organizaci všeho živého existuje ve všech organis

mech i opačná tendence k rozkladu a zániku; že jde o psychický vý

raz souhry mezi anabolismem a katabolismem (zabudování přija

tých živin do organismu a vylučování zplodin rozpadu). Na sociální

úrovni by se jednalo o rozbíjení starého a stavění nového, nových

názorů či řešení. Freud se zabýval tak či onak nastolenou rovnová

hou – a nebo i konfliktem – mezi pudem k životu a pudem ke smrti,

mezi erotem a thanatem, mezi konstruktivními a destruktivními ten

dencemi. Jak se onen (i psychoanalytiky kontroverzně diskutovaný)

pud smrti projevuje? Nejzřetelněji je to vidět v extrémních či dokon

ce patologických případech masochismu či sadismu, u těžkých de

presí, u hladovění anorektiků, při rozpadu osobnosti u schizofren

ních psychóz, u sebepoškozování a sebedestrukce, ale i ve formě

pocitu ztráty vlastní sebeceny, životnosti, strachu před katastrofa

mi či selháním, ve fantaziích ztráty všeho cenného a představě, že

se otvírá peklo. V mezilidském a společenském kontextu se ona de

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3924


25

struktivní tendence týká vztahů. Andre Green (2001, str. 874) píše

doslovně: „Manifestace pudu smrti záleží ve vypovězení či stažení

emocionálního obsazení druhého,“ který přestane jako spolučlověk

existovat. Jinými slovy se jedná v pudu smrti o smrt všemu živému,

živým vztahům mezi lidmi, cílem je jakási „nulová hladina“, tím i li

bovolný život bez problémů, tzv. negativní narcismus. To však již zna

mená odklon od pudového pojetí agrese, jejího evolučně-biologicky

automatického nárůstu (podobně jako u sexuálního pudu, u něhož

je tím zajištěno rozmnožování) s nutností vybití, uspokojení, k pojetí

vlastnosti či určitého životního stylu, bezvztahovosti, jež je spíše vý

sledkem sociálního učení než pudově-biologickou daností.

Sigmund Freud spatřoval východisko z konfliktu mezi pudem života

a smrti v přijetí konfliktní povahy lidského bytí. Právě ona častá

neřešitelnost a opakování stále stejných konfliktů vždy v různých

podobách jej vedla k hypotéze pudové, stále znovu se „nabíjející“

povaze destruktivní tendence z biologických pramenů. I v této kon

zervativní tendenci opakování spatřoval působení pudu smrti. Ten

lze interpretovat jako tendenci k sebedestrukci, jež je ze sebezáchov

ných důvodů obrácena navenek ve formě agrese, což by na psycho

logické rovině znamenalo, že existuje pouze volba mezi vlastním

zánikem a napadením druhého, „buď já, nebo ty“. I ve „zlidštěné“

formě, tj. ve spojení s opačnou libidinózní sociální stránkou, se tento

konflikt projevuje v nejrůznějších situacích: mezi tím, kam až lze

kritizovat a co ještě tolerovat; co je obrana a co již protiútok; jak

sladit egoismus a altruismus; kde je hranice mezi prosazováním se

a vnucováním svých názorů jiným. Naše sny, ve kterých nefunguje

cenzura, jsou plné ukrutností a sadismu. Smrt lze pak chápat jako

konečnou sebedestrukci, když se již nedostává sil k boji o život.

Na druhé straně lze onu skutečnost nejistoty, kam až je možné jít,

aniž bych druhému činil újmu či násilí, či se dokonce bezvztahově,

nehumánně choval, vysvětlit poruchou tzv. jáské funkce empatie. Arno

Gruen (1997) o tom napsal celou knihu s názvem „Ztráta soucítění“.

Zde tudíž není násilné chování vysvětlováno působením pudu smrti

či silou vrozené agrese, nýbrž deficitem „mechanismů, jež je regu

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3925


26

lují“. Zde se může již jednat o získané či vrozené defekty tlumicích regi

onů v mozku, přes nenaučení se sebeovládání, resp. sociálního chování

a empatie až k nedostatečné schopnosti potlačení (držení v šachu)

antisociálních impulzů. Jejich regulace, neutralizace a socializace, např.

sublimací ve formě přijatelné činnosti (řezník, voják, boxer), je deficit

ní, jakož i smísení agresivních tendencí s opačnými pohnutkami soucitu

a lásky, např. ve formě identifikace s přirozenými rodičovskými vzory:

ti se většinou chovají jak přísně, tak laskavě, jak energicky a odvážně,

tak spravedlivě a sociálně.

Výše popsaná destrukce vztahovosti není tudíž nezbytně vysvětlitel

ná pudem smrti, nýbrž může být následkem potlačení spolucítění,

jakousi citovou anestezií, jež umožňuje a usnadňuje násilné chová

ní, ať již ve smyslu ventilace agrese, dosahování moci, bohatství, či

žen, jindy se stávají takoví jedinci bezproblémovým nástrojem v ru

kách diktátorů. V mírnější formě to znamená řídit se pouze logikou,

rozumem, bez ohledu na zdánlivě iracionální povahu citů.

Poznámka na okraj: zajímavá je skutečnost, že takováto depersona

lizace, jakési vypovězení citového spoluprožívání, se děje i u oběti,

i zde by byla nepotlačená emotivita neúnosná. Podobnost lze spatřit

i v povaze emočního stavu zuřivosti a úzkosti. V extrémních případech

se oběť identifikuje s pachatelem, aby tím unikla vlastnímu nesnesitel

nému prožívání i nerovnému konfliktu.

Co vede k potlačení spolucítění?

Zaprvé je to raná dětská zkušenost bezcitného vztahu, vcítění se do

druhého je něco zcela neznámého, tudíž až ohrožujícího, přinejmen

ším znejisťujícího. Takto, jako ke všemu schopné automaty, byli vy

chováváni sirotci v Rumunsku v příští členy tajné policie, či jsou

k tomu doposud vedeny děti v některých afrických státech.

Poněkud mírnější variantou je výchova mladých mužů (s různými

iniciačními rituály) k odvaze, k tvrdosti, k nepociťování bolesti či

k naprosté loajalitě (např. iniciace věrnosti mafii první vraždou).

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3926


27

Někdy je ztráta spolulidskosti způsobena jejím traumatickým „rozbi

tím“, když způsobené nelidské násilnosti otřásly vírou v existenci

a věrohodnost humánních mezilidských norem a vztahů. Již tím, že se

takový člověk stává tvrdý, nedůvěřivý a k okolí zatvrzelý, činí dalším

„nevinným“ lidem bezpráví. Navíc má tendenci se na svém okolí –

lidstvu, jež mu způsobilo újmu – mstít; obrací původní situaci oběť –

pachatel ve vlastní pachatelství, aby se tím spíše již nikdy nestal obětí.

Na rozdíl od prvního případu zde lze hovořit o aktivním potlačování

spolucítění.

V sociálním, evolučně psychologickém kontextu se podobnou

myšlenkou zabývá badatel v oblasti emocí R. Krause (2001). Domní

vá se, že aktivní schopnost potlačit empatii byla v dobách člověka –

lovce a bojovníka o bohatá loviště (např. u indiánů) vysoce adaptiv

ní; jen „dezidentifikace“ umožňovala bezproblémové vnitrodruhové

vraždění. Oběti je připsán statut nepřítele, kořisti. I dnes, v situaci

válek a terorismu, přispívá tento mechanismus k efektivitě boje: my

jsme dobří, pravověrní, humanističtí atd., oni jsou špatní, bezvěrci,

ztělesnění zla. Ruku v ruce jde hrdinství, rytířskost a krutost. Nacisté

se považovali za průkopníky nové morálky, představitele vyšší rasy,

položili by život za ideje svého vůdce, byli vzornými otci a citlivými

hudebníky, pokládajíce ostatní, zvl. Židy, za ne-lidi, za škůdce, jež je

nutno vyhladit. Obdobné, dnes těžko pochopitelné myšlení, existo

valo v dobách otrokářského řádu, proti němuž nic nenamítali ani

filosofičtí autoři těch nejhumanističtějších spisů. Na individuální,

zvláště psychopatologické rovině se Krause domnívá, že toto emoční

nastavení převažuje u tzv. borderline pacientů, kteří se nacházejí v ne

ustálém stavu boje. Žijí jen ve dvou možnostech: buď vítězství s ná

slednou mocí, podmaněním si druhých, zlomením odporu či kritiky

(ti druzí se musí přizpůsobit, resp. akceptovat vítěze) – anebo čistá

prohra, vše je špatné, černé, svět je nepřátelský a nespravedlivý, do

chází k opětné aktivaci agrese. V obou situacích je potlačení empatie

„výhodné“, tj. nekomplikované emočními otřesy. A tak musí psycho

terapeut přezkoumat, zda není „lovčí“ emocionalita v současných ži

votních podmínkách pacienta víceméně nutná k přežití a zachování

duševní rovnováhy. Podobně je tomu u obětní emocionality s typic

kým emocionálním strnutím, disociacemi a neohraničením až iden

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3927


28

tifikací s pachatelem, zvl. existuje-li s ním i nadále kontakt. Pak je třeba zasáhnout v realitě a do té doby se nelze věnovat změně dosavadního prožívání. Teprve po vyřešení reálné nebezpečné situace je možno pacienta vést k tomu, aby postupně testoval realitu a přesvědčoval se, jeli jeho dosavadní strategie i nadále odůvodněná.

Podobně se chová i narcista, s tím rozdílem, že se vyhýbá boji, či spíše možnosti prohrát, což by pro něj znamenalo naprosté selhání jeho narcistického životního konceptu – a tím více se snaží porážce (tedy otevřenému boji) svým jednáním předejít. Osvědčeným manévrem je přehlížení protivníka, jehož vůbec nebere coby protihráče na vědomí, jehož nechá takříkajíc „bušit do prázdna“. Tato demonstrace lhostejnosti, povýšeného výsměchu, aniž by brala v úvahu argumentace či přání po konfrontaci druhého, působí extrémně destruktivně. Jindy si narcista vybuduje silnou mocenskou pozici, a čím více svými schopnostmi či šarmem lidi bez zábran manipuluje, používá, tím méně se cítí ve svém sebevědomí ohrožen.

Na neurofyziologické úrovni rozlišuje Pankeep (1998) tři druhy neuronálně-hormonálních aktivací agresivního chování s odlišným výrazovým i vztahovým chováním:

1. Systém frustrace – strach spojený s obranou či protiúto

kem, jež je velice emoční a často i nekoordinovaný.

2. Agrese lovce oběti, jež je spojena s pozitivním afektem

radosti, stimulace, zvědavosti a s hledáním (potravy); pro

následování se děje kordionovaně, tiše.

3. Agrese týkající se hierarchie, dominantní role; nejzřetel

nější u mužského pohlaví.

Ona druhá agrese lovce může vyústit v nejdestruktivnější formu, protože je nejméně spontánní, neslouží přímo k obraně, zachování rodu a sociálnímu pořádku, je promyšlená a nejvíce svobodná (vymknutá instinktivnímu chování).

Podobně jako u Konrada Lorenze se setkáváme s názorem, že tyto způsoby agrese jsou u lidí v civilizovaných zemích stále méně dostupné ve formě individuálního jednání, neboť monopol moci (soudy, policie) byl delegován na stát a sotva si kdo může vyřídit konflikty s jiným sám, podle vlastních představ.

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3928


29

Potlačení empatie a následné agresivní chování může mít i jiné, neagresivní psychologické cíle. Je to např. dosažení pocitu naprostého bezpečí, nedotknutelnosti, či dokonce znovunastolení pošramoceného sebevědomí, kompenzace pocitu méněcennosti – např. mocí nad druhými. O tom však pojednáme v odstavci o druzích agrese a o agresi coby reakci na ohrožení či frustraci. Nyní se vraťme k diskutované teorii vrozené, přirozené agrese.

Pro Melanii Kleinovou (1937) má „primární sadismus“, řekněme spíše agresivní zmocňování se předmětů a osob, zásadní význam pro vyvíjející se dítě. To si „nelítostně“ bere vše co potřebuje, na základě toho to introjikuje (zvnitřňuje) a vytváří tak psychické představy (struktury) interakcí s důležitými vztahovými osobami. Na rozdíl od psychologické představy pouhého vnímání, respektive explorativního manipulování s objekty a učení, pozorovala Melanie Kleinová ve vývoji malých dětí mnohem mohutnější dynamiku přivlastňování si okolního světa. Ten je v jednu chvíli naplněn vším, co dítě potřebuje, jindy se jeví nepřátelský, neposkytující okamžité uspokojení; to vše je zabarveno typickou fantazijní činností dítěte, úzce související s jeho závislou nemohoucí životní situací. Proto často propadá bezmocnému vzteku při frustraci a závisti, ze které si samo nemůže pomoci; matka, když před chvílí dítě obšťastnila či nakrmila, není v příštím okamžiku nepohody k dispozici, či neví, co ještě nemluvící dítě chce: navíc není toto schopno vzniklou agresi použít ke smysluplnému jednání, ani ji připustit ve vztahu k matce, kterou tak nutně potřebuje. Proto si pomůže jejím rozštěpením na dobrou matku, která je láskyplná, má se s dítětem ráda, a zlou sobeckou matku, do níž může projikovat všechu svou frustrační agresi, resp. nechápe, proč maminka, jež všechno potřebné má, to nedává, proč si to nechává pro sebe – tak se rodí destruktivní závist. Z hlediska adaptace, přežití, se jedná o první kategorizaci světa na dobrý, poskytující uspokojení, jenž je vyhledáván, a na špatný, frustrující, ve kterém se bojuje o přežití (tzv. paranoidní pozice).

V dalším průběhu života je dítě stále více schopno vnímat svět realističtěji, komplexněji, takže v tzv. depresivní pozici s bolestí sezná, že něžná matka uspokojující všechny jeho potřeby je občas frustruje, chce, aby si pomohlo samo, jindy na ně nemá hned čas, neboť má

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3929


30

sama dost svých starostí, myslí též na sebe, svého muže, sourozence dítěte apod. Dítě si uvědomí, že jeho agrese proti „zlé matce“ se týkají i jeho dobré, resp. jediné skutečné matky, je tím zaskočeno až otřeseno; uvědomuje si, že jeho rozštěpené vnímání neodpovídá skutečnosti, kterou si zkreslilo, že se jedná o jeho vlastní reakce na okamžité neuspokojení potřeb, objevují se první známky lítosti a viny se snahou po udobření maminky.

Domnívám se, že z vývojového, ale i ze sociálně psychologického hlediska je toto agresivní vztahové chování úzce spjato s dyadickou životní situací v prvním roce života. V prvním roce života disponuje dítě kapacitou pouze pro jeden vztah, v němž vnímá vždy jen jednu stranu interakce. Z toho vyplývá ona tendence: buď já, nebo ty. Neexistuje třetí (či další) alternativa. Ta vzniká teprve když se mezi druhým a třetím rokem života vytvoří schopnost zvládnout, zpracovat první sociální, tj. triadickou situaci s někým, kdo vnese do vzniklých meziosobních situací nové hledisko, což bývá (a měl by být) v naší kulturní oblasti otec. Ten je vnímán sice jako vetřelec ve vztahu mezi matkou a dítětem, na druhé straně i jako osvoboditel z příliš těsného všeobjímajícího a kontrolujícího vztahu s matkou. Na zpracování této problematiky je dítě připraveno až v průběhu separační fáze, je-li podporována jeho individuace. Zároveň se učí i řeči, jež mu je nápomocna k ozřejmování různých hledisek, a též se odpoutává od bezprostředního (např. slepě agresivního) reagování. Tím přestane být původní nereflektovaná představa samozřejmá a jedině možná. Zároveň se otec stane i dalším vzorem, který dítě do sebe nasává, což mu umožňuje chovat se poněkud agresivněji, ale i realističtěji (pokud možno spravedlivě), což dítěti skrze nápodobu umožní takovýmto sociálním způsobem svou agresivitu kanalizovat.

Je zde jistá analogie s teorií vzniku psychosomatických příznaků: tam, kde se do fyziologické, reflexní senzomotorické reakce mezi vnímání a reaktivní motorickou odpověď nevmezeří rozvaha, vázaná na uvědomění a řeč, tam nedojde k cílesměrnému chování, odpověď zůstane na preverbální, tělesné úrovni. Kupříkladu analytická psychoterapie se snaží řešit tento problém rozvolněním takovýchto automatických spojení pomocí doporučení volných asociací. Zde by

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3930


31

chom mohli použít termínu „analytická destrukce“, jež by mohla opravdu působit destruktivně u labilních osobností či u lidí nacházejících se v akutní krizové situaci. Jistá krize tím má být opravdu vyvolána, jejím výsledkem by mělo být plné uvědomění si těchto vlastních automatických reakcí, jejich významovosti oproti dosavadní samozřejmosti.

Jinými slovy: teprve zdvojení světa, jeho uvědomění, jeho reprezentace v našem vědomí nás zbaví nutnosti instinktivního chování a poskytne volitelnost, svobodu jednání. Zároveň nám to však vezme původní panenskou, veškeré odpovědnosti a nutnosti volby zbavenou spontaneitu, raně dětskou bezstarostnost.

Pakliže dítě zůstane i nadále ve výchovném kontaktu jenom s matkou, v této době vytváření jeho identity, internalizuje tuto dyadickou vztahovou dynamiku: osobnost i charakter si lze totiž nejlépe představit jako dynamickou paměť dosavadních vztahových zkušeností, příslušného chování i postojů. Když se stane základem osobnosti, našeho životního pocitu a jednání pouze dyadická vztahová zkušenost, pak je z toho vzešlé sebeprožívání vnímáno jako nereflektovaná danost, dle níž člověk vnímá a reaguje na okolí (např. dle principu Všechno, nebo nic, Kdo není se mnou, je proti mně) a i agrese je užívána coby obrana vlastní pozice, identity. Pakliže například převažovala agrese proti vlastní osobě – a takováto „normální“ traumatická zkušenost je internalizována, pak je obhajována identita věčného obětování se, zatracování se, potlačování vlastních přání a sebepoškozování.

V oné dyadické situaci jde o konflikt mezi nárokem na absolutnost, absolutní kongruenci oproti disonanci; na dosažení určitého stavu přinášejícího sebejistotu a uspokojování potřeb známým způsobem, o znovunastolení důvěrně známé vztahovosti a mezi vzdáním se pouze svého subjektivního vidění světa, o jakési propuštění druhého ze svého navyklého porozumění. Winnicott (1974) hovoří dokonce o nutnosti zničení objektu, tj. jeho jemu přisuzované subjektivní významovosti (jen takto subjektivně vnímáme okolní svět a nikoli jako věci o sobě). V tomto okamžiku se dostaví často obtížně snesitelná úzkost z osamění, z prázdna, z nejistoty, nebytí až smrti. Avšak po překonání tohoto momentu se může člověk dočkat osvobozujícího zážitku, že vzdání se, tj. ztráta dosavadní významovosti

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3931


32

světa, neznamená jeho zánik ani nevede k vlastní dezorientaci, že to

jak on sám, tak i druzí přežili. Ba naopak: druhý se objeví ve své pravé,

totiž své vlastní podobě, jsoucnosti; vzájemná subjektivita bez ten

dence po zmocnění se druhého, nezkreslená interakce znamená sku

tečné vzájemné poznání se, teprve pak se otvírá možnost prožití oprav

dového, nevynuceného vztahu. Je to jako při hře na schovávanou,

kdy se dostaví radost, že i po přerušení viditelného stavu je druhý stá

le zde. Jistá podobnost je i ve snaze jogínů a zenbuddhistů odpoutat

se od reality, od svých žádostivostí, dosáhnout stavu ničeho, v kte

rémžto okamžiku se svět zjeví ve své skutečné, nezkreslené a plné po

době, v novém světle, je dosažen stav nirvány. Na jiném místě (Poně

šický, 2004) jsem dal tento aspekt do spojitosti s psychoanalytickou

psychoterapií a příslušnou teorií učení: jde o to vzdát se dosavad

ních, zde většinou maladaptivních vzorců chování (jež vedou k psy

chickým poruchám, úzkostem, depresím, toxikomanii) s následnou

možností vnímat realitu nezkresleně, což umožňuje optimálnější, smys

luplné či cíledosahující chování. Zároveň jsem navrhl po dosažení sta

dia dostatečného sebepoznání (a z něj vyplývajících souvislostí týkají

cích se vzniku neuróz či psychosomatických onemocnění) zapomenout

na svůj obraz sebe sama (coby berlu ve službách identitního chování)

a soustředit se pouze na věc, problém, vztah, řešení, aniž by hrála ro

li vlastní ješitnost. Analogicky doporučil Freud terapeutům, aby se

v průběhu analytického dění vzdali myšlení na teorie a soustředili se

pouze na vztah s pacientem.

F. S. Perls (1969) považuje destruktivní tendenci za přirozenou funk

ci ega, vyvíjející se z původního psychosomatického základu kousání.

Na psychologické úrovni to znamená potýkání se s tím, co nás potká

vá; je nutná analýza a promyšlené zhodnocení určité situace, otesto

vané případnou kritikou, kritickým ohledáním, abychom zjistili, zda

nám její přijetí prospěje či nikoliv, do jaké míry a za jakých podmínek

něco přijmeme atd. Lidé, u kterých se tato „figura“ setkání s realitou

nedostane do popředí, kteří se kritickému zkoumání reality vyhýbají,

ji přijímají „nestrávenou“; tito lidé se vyznačují na somatické úrovni

hltavým jedením v kusech (či hltavým pitím), na což reaguje žaludek

a dvanácterník vyšší sekrecí žaludeční šťávy a často vředovou nemo

cí. Na psychologické úrovni jsou takoví lidé charakterizováni netrpě

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3932


33

livostí, tendencí co nejrychleji dosáhnout harmonie, splynout s reali

tou (s matčiným prsem). Potlačení této zdravé agrese, zvláště v situ

acích, kdy je třeba reagovat na frustraci, vede k nahromadění agre

sivního napětí. To se děje například následkem harmonické výchovy,

vytvářením odpovídajícího svědomí, později sledováním nedostiž

ných ideálů, jejichž druhou stránkou je potlačení biologických (niž

ších) potřeb. Navíc vedou tyto „nerozkousané“ zážitky k tendenci je

přece jenom strávit (podřídit se přes vlastní výhrady a námitky),

k další nespokojenosti, k opovrhování sebou samým, k další frustraci

a nárůstu vzteku. Právě neurózy jsou charakterizovány nepřiznáním si

vlastních potřeb a následně vyhýbáním se konfrontujícímu kontaktu,

s nejrůznějšími omluvami typu: člověk se neodváží... místo já se bojím;

ve skupinové terapii řekne pacient: ztratil jsem důvěru v lidi... vyhýba

je se konfrontaci se situací zde a nyní, místo aby řekl: nikomu z vás zde

nedůvěřuji. Oproti Melanii Kleinové se nejedná o neustále se znovu

projevující nevědomou pudovost, nýbrž o jáské konstruktivní přisvo

jování si světa, zprvu narážením na něj, jeho destrukcí za účelem nové

konstrukce; jeho zkoušením co vydrží, to jest jaký je. Psychosomatic

ký základ v kousání lze doplnit tím, co se dále s potravou v těle děje:

v jejím rozložení na jednotlivé živiny, teprve pak může nastat jejich

vstřebání a z nich znovuvýstavba či náhrada opotřebovaných tkání.

Ještě složitější kořeny má agrese ve vztahu mužů mezi sebou

i k druhému pohlaví (Poněšický, 2003) – ta je totiž jak ve službách

vlastní identity, tak i boje proti původní ženské identitě; zároveň

jsou muži na základě své tělesné i hormonální výbavy agresivnější

než ženy. Počátek tvorby jejich osobnosti je ve značné míře formo

ván vztahovými zkušenostmi s matkou. Ta se stane i jejich přiroze

ným vzorem, od kterého se učí a přebírají ve smyslu rostoucí samo

statnosti stále více činností, toho, co dosud pro ně musela dělat.

V důsledku a uvědomění si své jinakosti (na základě zrání, sebevědo

mí, získání řeči, sebepozorování i zpětných vazeb od okolí) se chlapec

přeorientovává, vidí se spíše v otci, bojuje proti původnímu ženské

mu prvku v sobě. Pomáhá si výše zmíněnou dezidentifikací s dívkami

a ženami, jsou mu cizí, nevypočitatelné, ať již andělé, nerozumné by

tosti, či čarodějnice. Ale i matkám se stává syn méně blízký, lépe řeče

no méně spřízněný než dcery (do nichž více „vidí“ a tudíž je i víc usměr

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3933


34

ňují a kontrolují), nechávají jim více svobody

v jejich přirozeně agresivnějším potenciálu, než je tomu u dcer. Muž se

i později, v partnerství, brání možnosti se opět dostat do tenat ženy

(které se o to často rafinovanými způsoby snaží, což je opět jejich

forma agrese) a snaží se získat nad nimi – i nad světovým děním vůbec

– moc. Jedná se totiž o agresi, jejíž cíl není destrukce či někomu ubližo

vat, nýbrž je ve službách zachování, popřípadě ubránění vlastní muž

ské identity.

Ze zcela jiných než vyloženě psychologických pozic postuluje vůli

k moci, k panování a podmaňování přírody i lidí Friedrich Nietz

sche (1886). Jeho „vůle k moci“ je jakási směs přirozené agrese, síly

a zdravé jáské tendence po přisvojení a přizpůsobení si světa sobě

samému, po nezávislém životě, dostatečném prostoru k sebereali

zaci a sebepotvrzení i ke zvládání různých situací. Je pro něj přiroze

né, že silnější a schopnější jedinci vládnou slabším, méně inteligent

ním nebo lenivějším. Demokracii s ideou rovnosti a rovnoprávnosti,

stejně jako socialismus a křesťanství považuje za ideologie slabých

a utlačovaných, za jejich pomstu na schopných, bohatých a mocných.

Poukazuje na to, že i těmto lidem, kteří dávají najevo svůj altruismus

a solidárnost, jde koneckonců o to samé, o revoluci, o vládu či o ko

nečné vítězství s odměnou v posmrtném životě. Domnívá se tudíž, že

tato vůle k moci je totožná s vůlí k přežití, k životu a že je upřímnější jí

otevřeně přitakat než ji potlačovat, respektive dělat z nouze ctnost,

neboť poté se dokonce projevuje o to zhoubněji.

Z psychologického hlediska lze považovat za částečně získanou

a zčásti vrozenou instanci odpovědnou za onu „lovčí“ charaktero

vou agresivitu takzvané nadjá. Jedná se o jakousi antropologickou

danost v nás, typicky lidskou schopnost tvořit historii a přenášet

kulturu včetně norem chování z generace na generaci. Tato nám

vlastní sebeřídící síla hraje tím větší roli, čím více byla potlačována

naše živočišnost, včetně agresivity – ta se však městná, kromě toho

jí chybí naučené možnosti se sociálně projevit, a proto musí být tím

více držena na uzdě; její síla (takzvané ono) vplývá do nadjá. Tomu

odpovídá komplementární zkušenost, že jak bylo s někým zacháze

Agrese_násilí_a_psychologie_moci_001-096.p65 8.3.2005, 13:3934




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist