načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Agentura Osiris - kniha první - Radomír Hanzelka

Agentura Osiris - kniha první

Elektronická kniha: Agentura Osiris - kniha první
Autor:

Je rozdíl mezi prací a Prací. Ta druhá potkala Martina nečekaně a vlastně náhodou, když se stal součástí agentury Osiris, která se věnuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3816-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je rozdíl mezi prací a Prací. Ta druhá potkala Martina nečekaně a vlastně náhodou, když se stal součástí agentury Osiris, která se věnuje objasňování paranormálních jevů. I když… náhodou? Kolik z toho, co nás v životě potká, je opravdu náhoda? A kolik z toho jsou síly, kterým nerozumíme? Není ale radno je podceňovat. Tam, kde končí policejní vyšetřování, tam začíná práce našich hrdinů. A svět záhad je blíž, než si většina z nás myslí… Kniha je určena pro všechny, co mají rádi záhady a tajemství s nádechem romantiky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Radomír Hanzelka

Agentura

Osiris

kniha první

Bookanýr

2011


Někdy je potřeba sáhnout až na dno svých sil, otevřít

v sobě tu pomyslnou třináctou komnatu a udělat pořádný úklid, protože jen tak se můžeme těšit na lepší časy. Budou totiž nezatížené minulostí příčin a jejich následků. Zbavíme-li se následků jejich pochopením, pak příčiny přestanou existovat. R. H.

Předmluva

Život každého člověka je běh na dlouhou trať a je jen na

každém z nás, jak moc si jej dokážeme přizpůsobit ke své

radosti nebo ke své nepohodě. Jestliže fungujeme

v takzvaně zajetých kolejích, nemáme moc důvodůcokoli v životě měnit. Ale stačí chvilka, pár nečekanýchudálostí a vše se rázem rozběhne kupředu, takže náš život je

najednou jiný, než bychom si mnohdy přáli...

Když jsem jednoho idyletního dne uzavřel nepříliš vřelé

vztahy se svým (nyní už bývalým) zaměstnavatelem,

došlo mi, že svět se zkrátka jiný zdá za okny pracoviště a

jiný zase ve chvíli, kdy nemáme stanoven žádný pevný

každodenní rituál. Navíc ještě s bonusem - přežít na čas

ze svých úspor (pokud vůbec nějaké máme), neztratit

nervy, najít si nový flek, přizpůsobit se, zajet zase nový

každodenní rituál a... vydržet v něm co nejdéle. Ono se řekne – hledat práci... Jenže máte rozdíl mezi prací a Prací... Ta první je o tom, že berete zaměstnání jako z nouze ctnost, netěší vás a denně odpočítáváte minuty, než konečně vypadnete domů. Ovšem Práce s velkým P, to je něco jiného! To je práce, která vás musí bavit. Jenže takovou dnes najít je to samé, jako objevit vodu ve vyprahlé poušti. K obojímu jezapotřebí minimálně zázrak... V jednom okamžiku jsem i přemýšlel, zda nevyrazit do světa. V podstatě mi vše hrálo do karet. Jsem sám, žádné závazky, útulný malý bejvák v Beskydech se dá pronajmout, tak proč to nezkusit? Pohrával jsem si s touhle

myšlenkou několik dní. Můj vnitřní pocit mi ovšem říkal,

že nemám moc tlačit na pilu, protože NĚCO přijde.

Netušil jsem co, ale pokud se budete od útlého věku zabývat záhadami a tajemnem, pak si vypěstujete takzvaný

šestý, mnohdy i sedmý a osmý (ne)smysl, na který se pak

můžete bez výhrad spolehnout.

Nakonec jsem se toho NĚČEHO přece jen dočkal. A

okolnosti byly velmi nezvyklé...

Zkrátka jednoho opět idyletního dne jsem vyrazil na trh

nakoupit nějakou tu „přeplastovanou“ zeleninu a jak tak

vybírám, které plody přírody jsou přírodnější, než tynejřírodnější ze všech (znáte to – postavíte krásné rajče na

stůl a po půl roce, no představte si, je stále krásněčervené...), slyším, jak si někdo pohvizduje.

Zpozorním... Veškeré rozjímání nad výrobky matky

Země je rázem pryč, k nelibosti trhovce, který zjistil, že

si zřejmě nic nekoupím.

Ta melodie je tklivá... krásná...

... A line se někde z toho davu lidí, co kráčí trhem...


6

Kapitola první: Zámecký park

Fascinovaně naslouchám... Tohle jsem už přece někde

slyšel, bleskne mi hlavou. Ale kde jsem to slyšel? Je to

hodně dávno? Ano, je... Tuhle písničku přece zpívávala

mamka, když třeba vařila a já si hrál někde poblíž. Ach

jo... Máma a táta... Jak krásný to byl život. Až do té

osudové nehody...

***

Zatracená autonehoda! Když se to tehdy stalo, bylo mi

pět let. Pamatuji se, že jsem po té události s nikým více

než rok nepromluvil.

Babička s dědou se stali mými novými „rodiči”. Jakplynul čas, tragické události byly postupně zasouvány do

jakési třinácté komnaty v mé mysli, aby uvolnily místo

dalším a dalším. Školní léta uběhla jako voda a než jsem

dostudoval střední školu, zůstal jsem z rodiny sám. Máma... táta... babička a děda... všichni zemřeli... Nebo jen odešli kamsi do neznáma, tam na druhou stranu... Nebo snad za „duhou“... kdo ví... Každopádně tyto události zákonitě v člověku něco zanechají. Kromě pocitu občasného bezbřehého smutku jsem se začal pídit po informacích, jak to vlastně je mezi tím nebem a zemí – zda opravdu po smrti nic není, jak nám ve škole stále trpělivě vysvětlovali, s dovětkem, že veškerá náboženství jsou jen metla lidstva a blbnou lidem

mozek, nebo zda snad po našem „odchodu” přece jen

pokračujeme dále? A to byl začátek velmi zajímavé cesty


7

za poznáním, jež mě dovedla do velmi zvláštních a dosud

málo probádaných odvětví našeho lidství...

***

Do háje, zanadávám si v myšlenkách, protože přívalem

vzpomínek mi do očí vhrkly slzy... Snažím se dělat, jako

že mi něco právě spadlo do oka a nenápadně se přidávám

k davu lidí postupujících tržištěm. Aniž bych to zprvu

zpozoroval, po chvilce zjišťuji, že vlastně jdu za onou

melodií, která mě tak rozhodila návalem vzpomínek...

Je to divné, ale zatím nemůžu přijít na to, kdo to vlastně

pohvizduje. Jsem už ve třetí uličce našeho malebného

městečka. Lidí tu chodí docela málo, ovšem melodii ne a

ne vystopovat! Jakmile si myslím, že si pohvizduje

„támhleten pán“, za chvíli se ukáže, že on to není... Jen

se na mě překvapeně dívá a zřejmě si něco myslínelicho

tivého na moji adresu, protože kolem něj nejprve plíživě

a obezřetně procházím, pak na něj kouknu a... mažu dál.

Zdá se mi, že ta melodie snad mizí za dalším rohem dří

ve, než se objevím... To přece není možné! Už to trvá

půl hodiny! Navíc cesta za chvíli končí u našehomístní

ho zámečku, který nedávno v dražbě koupil prý „nějaký

cestovatel”. Lidé z okolí zámečku o něm vyprávějí samé

lepší drby. Jistě je to nějaký mafián. To samozřejmě vy

plývá ze závisti. Kde by na to vzal? Mafián je to... Tolik

peněz přece nevyděláš normální prací, povídají si.

Další „zaručená informace“ je ale mnohem zajímavější:

děda tohoto „mafiána“ byl potomkem jednoho z velkých

cestovatelů a dcery afrického náčelníka jistého kmene.

V tom zámku by měla být též sbírka artefaktů z Afriky...


8

Jenže kdo ví, co je na tom všem pravdy. Místní tamtamy

fungují velmi rychle a spolehlivě jako tichá pošta – na

jednom konci je jedno slovo a na druhém konci je z toho

aféra na román!

Přicházím k zámečku. Ta tklivá melodie je stále přede

mnou! Kde je krucinál ten hvízdálek, vztekám se. Záro

veň mám zvláštní pocit, jako vždy, když se pídím porůz

ných záhadách.

Ať už je ten člověk kdokoliv, zřejmě pracuje nebo bydlí

právě tady na zámečku! Je přece jasné, že zdejší nový

majitel by ani omylem nezvládal všechny práce, které

jsou pro chod takového sídla zapotřebí. Navíc je známo,

že platí hotově. Takže si jistě dva nebo tři lidi může do

volit zaměstnat.

Jindy bych si určitě uvědomil, že zámeček už nepatří

městu a že není možné jen tak vejít za bránu, protože je

to nyní soukromý pozemek. V této chvíli mi to ovšem

absolutně nedochází... V klídku si otevírám bránu, pro

jdu jí, zavírám za sebou a vydávám se za melodií směrem

k málo udržovanému zámeckému parčíku.

Jediné, co mě napadá, je to, že po mnoha letech opětuvi

dím místa, kde jsme si jako děti hrávali. Parčík byl totiž

naše dětské „hájemství”. Sváděly se o něj líté bitvy, které

pak měly za následek buď pořádné monokly a jiné šrámy

na těle, nebo pocit velkého vítězství, či naopak smutku

z prohry – to podle toho, jak jste si právě jako parta stáli.

Jdu stále dál do parčíku. Jsem skoro u jedné ze zámec

kých zdí, jejíž okna mají výhled do té parkové zeleně.

Uvědomuji si, že tam, za těmi okny kdysi bývala (amož

ná ještě je) knihovna. Dole měli jednu dobu přechodné


9

pracoviště zahradníci. Ti občas, aby se neřeklo, sem tam

něco zastřihli a někdy i posekali trávu.

Aha, tak dotyčný bude zřejmě zahradník, bleskne mihlavou a přijde mi to úsměvné. Ale jen do té doby, než si

uvědomím jinou myšlenku – zahradníci tady už hezkých

pár let nepracují...

Zastavuji se. Dál není kam jít. Staré dveře kdysi„detašovaného zahradnického pracoviště“ jsou uzamčeny visacím zámkem a celkově je znát, že už je zamčeno pořádně

dlouho.

Melodie najednou utichne, jako když utne! Kolem je narosté ticho, není slyšet ani živáčka. Stromy majestátně

stojí, ale nepohnou se... ani vánek nezavěje... je to až děsivé! Cítím, že je něco špatně. NĚCO je jinak, než by být mělo! Jenže ta melodie... Kdo to byl? Kam se poděl? Co se to děje?! To už pomalu nastává chvíle děsíků... Že nevíte co je děsík? To máte tak – když je člověk ve stresu, začne mít strach. Nastává takové to období různých zběsilýchmyšlenek a různého co by a kdyby... To ještě pořád ujde,

jenže pak se to překlopí do fáze, kdy mozek začíná vymýšlet bleskově jednu konspiraci za druhou, nejlépeřádně okořeněnou hrůzostrašnými konci.

V závěru se člověk dostane do fáze, kdy jej tytomyšlenky vyděsí mnohonásobně víc než skutečná reálná událost.

A takovým myšlenkovým záležitostem říkám děsíky.

Ony jsou to pořádné bestie, nemyslete si. Nejdou totiž jen

tak zahnat. A přijdou na vás právě tehdy, kdy je rozhodně

nechcete...


10

Začínám docela slušně panikařit. Mozek, nabuzený not

nou dávkou adrenalinu, vymýšlí jednu bláznivinu zadru

hou a nejde zastavit. První myšlenka na zahradníka

zmizela, je tu hned další děsík, který mi zobrazuje před

očima scény jak z hororu a naznačuje, že to je léčka a že

jistě za tím někdo je, zřejmě nějaká parta darebáků...

Ale i tenhle děsík mizí. Místo něj se dere další. Je ještě

temnější! Připomíná mi, že podle legendy, kdysi dávno,

byla v tomto parčíku pohřbená mladá komtesa, která

zřejmě nenalezla klidu, a tak se zde za každého krásného

letního poledne nebo půlnoci objevuje a svým zpěvem

láká mládence do své náruče, aby se pak již nikdynevrá

tili domů.

No fuj, pomyslím si vyděšeně. Fakt mě nemůže napad

nout lepší hovadina v lepší dobu, opravdu, brblám si pro

sebe. Dochází mi, že je nejvyšší čas vypadnout dřív, než

mě tady objeví nový majitel zámečku.

Abych zaplašil toho posledního děsíka, tak si hned na

mlouvám, že komtesa sice zpívá, ale rozhodně

nehvízdá... Jenže málo platné. Jak už jsem říkal. Některé

myšlenky nevytěsníte, i kdybyste jakkoli chtěli, zrovna

ve chvíli jako je tato!

Pomalu ustupuji od léta zamčených dveří a už už seotá

čím, když tu pojednou... za sebou slyším kroky!

Snažím se zachovat klid. Kroky přece nejsou nicstrašné

ho. Tak prostě někdo přichází – a co? Ale nedaří se mi to.

A ty kroky jdou pomalu... jakoby obezřetně...

A jdou stále blíž a blíž...


11

Kapitola druhá: Poklad

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Zdá se mi, že se

čas zastavil. Jestli jste někdy měli z leknutí pocit, že

všechno je jen sen, nic není skutečné a jenom jste čekali,

neschopni pohybu, co se stane, tak jistě víte, co právě

prožívám – prostě totální paralýzu.

„No jejda... Další loupežníci nám tady přibyli? Tak asi to

včera nestačilo, co?! To by mě ale fakt zajímalo, kolik

vás, dacanů, sem ještě vleze! Říká vám něco pojemsoukromý pozemek?!” slyším náhle za sebou posměšný hlas.

Polekaně se otáčím po hlase, abych konečně uviděl svého

pronásledovatele... a okamžitě mi dochází, že je to někdo

z rodiny nového majitele zdejšího zámečku.

Už podle vizáže – chlapík, něco mezi dvaceti pěti, až

třiceti lety, taková „klasická nabušená pumpička“. Jemu

se určitě moc vzdorovat nedá. Ruce jako lopaty, černovlasý, opálený... zkrátka takový plejbojáček namustrovaný!

Podle rysů v obličeji je poznat, že jeho předkové nebudou jen Evropané. Jistě má i jiné předky. V tu chvíli mi do sebe zapadnou některé zaručené informace – že majitelova babička je dcera afrického šamana z nějakého kmene. Připadám si jako debil! Stojím a nevím, co říct... Ono se toho ani moc říct nedá, protože toto, vážení a milí - je průser! Jsem momentálně na soukromém pozemku u soukromého domu jako nezvaný host. Jakékoliv vysvětlování mi připadá, jako směšná výmluva. Horečnatě

12

přemýšlím, co mám říct. Třeba – víte, zdálo se mi, že tu

hoří, tak jsem chtěl zabránit požáru... Nebo – zahlédl

jsem nějakou bandu lidí, co vám tu lezla přes plot, tak

jsem chtěl vysledovat, co vám chtějí provést...

Jenže ať se snažím vymyslet cokoliv, přijde mi to směš

né. Tak nakonec rezignuji a zkouším říct alespoňčásteč

nou pravdu, ačkoliv je to ta nejabsurdnější ze všech

možných variant.

„Zdravím...“ začínám rozpačitě. „Moc se omlouvám, ale

neuvědomil jsem si, že park už není veřejný. Vlastně mě

sem přivedla jedna podivná věc. Jestli se vám stalo, že

jste „něco“ slyšel a pak jste to „něco“ zkoušel nalézt, ale

ono to před vámi utíkalo a nakonec zmizelo – tak právě

to je ten důvod, proč jsem tady...“

Dívá se na mě posměšně, ale už ne tak ironicky. Že by

vycítil moji upřímnou pravdomluvnost?

„A copak jste to viděl? Snad ne zdejší komtesku? To víte,

pořád prý shání mladé týpky na nějaké to laškování,tak

že možná si vás chtěla nalákat, co?” odpovídá onenchla

pík sarkasticky. „A vůbec, včera tady byli v noci taky

nějací ‚hledači’... Vlezli nám i do podzámčí! Ale zdrhli

odtud dřív, než jsme vůbec poznali, že se něco děje! Ví

te... to jsou samé kecy tohleto! Buď mi vysvětlete, o co

jde, nebo fakt zavolám policajty... Protože kdybych si to

měl s váma vyrovnat ‚chlapsky’, tak vás přerazím, jen

bych na vás sáhnul,” dodává... Sice už ne posměšně, ale

zato hodně naštvaně.

Ok. Je jasné, že mi nevěří... Tak co teď? Zdrhnout? To

nechci... Už celá tato situace je pohana a ještě zbaběle

utíkat – to není můj styl... Jenomže přesvědčujte někoho

takového o něčem, co jste právě prožili, když tomu ani

sami pořádně nerozumíte... A co teprve člověka, který

jistě tyto věci bere jako legraci?

„Zkusme to jinak. Tady ten parčík znám, hrávali jsme si

tu kdysi dávno. Abych řekl pravdu, vždy jsem měl

k těmto místům důvěrný vztah. Jestli nevěříte, tak se

koukněte na ten strom jinanu támhle vzadu. Jejich listí

byla vždy vzácnost a my pod tím stromem mívali svůj

hlavní stan. Kdybyste odhrabal u stromu na západnístraně mech, tak tam najdete krabičku s blbinama, co jsme si

tam kdysi schovávali. A jedna z těch blbinek je stará

mince, desetigroš ještě z Rakousko-Uherska, z roku

1886...” Vzápětí si uvědomuji – to jsem zase ťápnulkravinu, protože kdoví, co se za léta událo a ta krabice bude

jistě fuč...

Tajně doufám, že lamželezo bude považovat moje věty

spíš za archivní zajímavost a nenapadne jej se přesvědčit.

Samozřejmě, proč by to dělal? Jenže co byste řekli?

No...

„Tak jdeme, podíváme se, jestli říkáte pravdu,”nesmlouvavým posunkem mi dává najevo, abych šel před ním. „Ukažte mi ten váš slavný jinan. Co je to vlastně za strom?” Nyní je na mně, abych se trochu blýsknul pár znalostmi ze „stromovědy“ a snad si tak mírně poupravil reputaci. „Jinan dvoulaločný je jeden ze vzácněji se vyskytujících stromů na našem území. U nás ho známe pod názvem ginkgo biloba. Podle pověstí přináší majiteli zdraví, sílu, štěstí a spoustu dalších super věcí. Mimoto výtažky z listí a květů se používají na přípravky v lékařství. Támhleten

strom to je...” říkám tomu pumpičkovi, a než tam dojdeme, ještě přihodím pár věcí ohledně ginkga.


14

„Á... pán je znalec... pán by moh bejt profesorem na

univerzitě, co? Hodně čtete na Wikipedii, že? No uvidíme. Pokud tam fakt bude ta krabice, tak jsem ochotný na

váš příběh přistoupit, ale jak říkám – uvidíme...” V jeho

hlase je opět cítit ironie.

Je mi jasné, že tomu nevěří a jen čeká, až se totálněshodím tím, že tam nic nenajdeme. Opravdu bych se raději

neviděl...

Stojíme u stromu. Překvapuje mě, jak za ta léta zmohutněl. Ten, kdo jej zasadil, určitě přesně věděl, jaká půda

mu bude prospívat.

„Tak šup... Už hledejte. Já si na to počkám,” slyším toho

rambouska.

Nezbývá mi nic jiného, než poslechnout a opravdu začít

přerovnávat mech okolo. Věřte, že nic absurdnějšího jsem dosud nezažil. Mám pocit, že mě šlak trefí, ale nakonec se s tím nějak srovnávám a už reju v mechu akapradí... Vzpomínám si, že tady pod tím kořenem to bylo. Takže jo, tam začnu. Není to moc hluboko, to bych mohl najít... Vyhrabávám hlínu pod jedním z kořenů, které se za ta léta mohutně rozložily ko lem stromu. Jsem si jist ý, že to je tutově tam. Pracně předstíraný klid střídá úlek. Není tam nic! Marně prohrabávám hlínu ještě hlouběji a víc do stran.

Jestli tam něco bylo, je to fuč. Tak to je konec! Čeká mě

totální ostuda, protože ten chlap klidně zavolá poldy a

bude vymalováno, uvědomím si zdrceně.

Vstávám od rozhrabané hlíny s mechem a opatrně se na

něj podívám. Čekám další ironický komentář. Jenže dokáže vážně překvapit, tenhle „pumping-ironista“...


15

„Něco vám možná uniklo, mám ten dojem,” říká... „Od

těch vašich ‚hrátek’ uplynulo skoro dvacet let, ne? Takže

berte v potaz nějaké ty růstové vlohy daného stromu za ty

roky, plus i to, že kořeny se taky nějak rozrostly. Takže

zkuste víc hrabat u kmene, ne?”

Jo! Má recht, borec. Taky mě to mohlo trknout... Bez

řečí ihned pokračuji ve zkoumání přesně podle jeho in

strukcí a... mám to! Je tam, bedýnka naše „válečná“!

Teď jen doufám, že se do ní za ta léta nedostala voda. My

ji tehdy sice dobře zabalili a vložili ještě do další krabice

a to celé pak do větší truhličky z plastu, takžepředpoklá

dám, že něco z obsahu by mohlo přežít, jenže kdo ví...

Vytahuji tu drahocennou věc. Láskyplně z ní odstraňuji

nánosy hlíny, otevírám truhlici a s úlevou zjišťuji, že vše

je nedotčeno. Uvnitř je zabalena menší krabice. Rozbaluji

ji též. Uvnitř zeje téměř novotou to hlavní – maláplasto

vá průhledná krabička, ve které je to, co mě snad konečně

v očích toho nabušence postaví na tu „dobrou“ stranu...

Podávám mu krabičku a hned vysvětluji, co která věc

znamená. Jistě si sám některé věci domyslí. Například

obaly od žvýkaček – sbírat je bývalo velmi populární.

Zrovna tyhle řecké byly velká vzácnost. Ale pýcha všeho

je tenhle starý desetigroš z roku 1886. Sice takový zašlý,

i přesto že jsme jej tehdy poctivě několikrát vycídili vším

možným, počínaje popílkem z cigaret až po různé pasty,

ale nikdy jsme nedocílili onoho původního stavu. Groš

zůstal nadále s patinou desetiletí a nakonec jsme si uvě

domili, že právě to mu dodává onen až mystický šmrnc.

Je vidět, že chlapík se také vrací do dětských let, kdy naší

jedinou radostí byly různé poklady a schovávačky. Už


16

není tak jízlivě ironický. Neuplyne ani dvacet minut a

vzpomínky na dětství nás nalaďují na stejnou vlnovou

délku. Už vím, že se jmenuje Maxmilián, tedy Max pro

přátele. Protože zjistil, že nebydlím daleko, navrhuje ty

kání. „Jsme vlastně takoví skoro sousedé, ne?“ povídá...

Snažím se vyčíst z jeho obličeje, jestli to zase nebude jen

ironie. Pak nejistě souhlasím. Na můj vkus to bere až

příliš velký obrat. Ale nevypadá, že by to myslel

v legraci. Snad díky tomu „pokladu“ z dětských let se

prolamuje ta nepřátelská původní atmosféra. Snad je mu

konečně jasné, že nejsem žádný vandal ani zloděj a že tu

opravdu jsem za něčím velmi podivným. Čekám, jestli

mě vyzve, abych mu pověděl svůj dnešní příběh. Ovšem

to ještě netuším, že jej zaujme něco úplně jiného...

Max totiž uprostřed věty náhle přestává vyprávět o svém

dětství, které prožíval v různých částech světa díky práci

svých rodičů a zadívá se na obsah krabičky. Napadá mě,

že jistě obdivuje ten desetigroš. Možná ví o té minci něco

zajímavého. Kdo ví, třeba je nyní desetigroš velmi vzácný

a... Moje přemýšlení ale přeruší tím, že ukáže na jednu

velmi starou zašlou fotku, která se krčí v rohu krabičky.

„Kdo to je na té fotce? A kdo sem tu fotku vlastně dal?”

ptá se.

„Myslíš ten chlap na fotce s palmovým zátiším na poza

dí? Jo tak to nevím, ale to je fotka z našeho alba a ten

člověk mi byl nějak, nevím ani proč, povědomý asympa

tický, takže prostě jsem to doma tehdy čmajznul a přidal

jako část pokladu. Ty toho pána znáš? On to byl jistě

nějaký dědův známý na dovolené nebo tak něco,” odpo

vídám.

„Nejsem si jistý,” říká zadumaně Max. „Myslíš, že bys

mi tu fotku mohl na chvilku půjčit? Stavíme se za tátou,


17

ten bude vědět. Asi tuším, kdo to je, ale víc řeknu, až jak

se vyjádří on...”

Svorně znovu zahrabáváme „poklad“ a upravujeme zemi

tak, aby nebylo nic poznat. Jde to kupodivu velmi dobře.

Mezi prací Maxovi vyprávím tu svoji „love story“ s tím

pískáním.

Jestli nyní čekáte, že si Max opět bude dělat legraci, tak

čekejte dál, ale nedočkáte se... protože Max nečekaně

prohlašuje, že něco podobného se mu kdysi taképřihodi

lo!

„Ty, Martine, nehledáš náhodou nějaký kšeft? Máme

s tátou v plánu rozjet něco jako průzkum různých záhad a

podobných věcí. A soudě podle toho tvého zaníceného

vyprávění o záhadách je možné, že bys to mohl dělat

i jako takový poloprofesionál. Jak tě tak poslouchám, tak

bys na to mohl mít správné nadání,” povídá mi Max.

Přiznávám, že opravdu bych něco rád dělal, protože jaksi

právě v tuto dobu jsem bez práce, ale taky naznačuji, že

vše je i o penězích. Dovídám se, že zrovna o tohle sesta

rat nemusím, že „dědek“ dokáže být velkorysý a jistě

bych měl slušný plat, pokud ho ovšem nezklamu.

„Víš, na to dej bacha. On dokáže být v jistých věcech

strašně nepříjemný. Nesnáší, když mu někdo lže. Nesná

ší, když někdo chlastá a bere ‚sračky’ a ten, kdo by se ho

pokusil vytunelovat, toho by snad i zabil. To víš, máme

africké předky, takže táta je dost vznětlivý. Když senase

re, není s ním řeč. A mimo to – nikdy mu nedávej najevo,

že v něm ty naše předky vidíš, protože už pár lidem dal

přes hubu za to, že mu něco naznačovali cosi o bílé rase a

podobné voloviny,” dodává ještě.

Max je velmi zvláštní v tom, jak o svém otci mluví.Jed

nou je to táta a jindy zase dědek... Sice toho „dědka“


18

vyslovuje vždy tak nějak dobromyslně a on vlastně

opravdu dědou je, protože Maxova mladší sestra už je

vdaná a má dvě děti, ale i tak je znát, že si Max s otcem

občas lezou řádně na nervy.

Jsme skoro u hlavních vchodových dveří. Max sepřátelsky zdraví s řemeslníky, co právě začínají stavět lešení

kvůli opravě omítky. Chvíli s nimi rozmlouvá. Z útržků

rozhovoru nyní vím, že náklady na renovaci omítky a

oken se budou pohybovat předběžně kolem dvou milionů

korun. Tak to už je zatraceně pořádnej balík, pomyslím si

udiveně.

Vstupujeme do zámečku. Pravda, trochu to tu znám,protože jsme sem chodívali do knihovny a dokonce jsme

tady měli i přírodovědný kroužek. Ale pak to zabral městský úřad, částečně zrenovoval vnitřní prostory a nakonec z toho udělal výletní hotýlek pro papaláše s několika krásnými rezidencemi v horních patrech. A tam také Maxova rodina nyní bydlí a bude tak dlouho, dokud se celý zámeček nezrenovuje. ... Stoupáme po schodišti. Náhle mám pocit, že opětslyším, jak si někdo pohvizduje onu melodii, která mivlastně převrátila naruby celý dnešní den...

Kapitola třetí: V zámku a podzámčí

Snažím se co nejlépe naslouchat. Ta melodie nyní zní,

jako by přicházela ze všech stran, ale tak nějak tiše, odněkud z dálky... Než na to stačím upozornit Maxe, melodie utichá. Zdá se však, že i Max naslouchá. Ale

z výrazu v jeho obličeji není možné vyčíst nickonkrétního. Možná si pohvizduje některý z dělníků, co tu dělají ty

opravy, jenže přes to všechno mám divný pocit. Ta melodie je tak vemlouvavá a nejde prostě dostat z mysli

ven...

Vcházíme do velkého pokoje přebudovaného na pracovnu. Je zde znát pedantský pořádek, čímž majitel pokoje

jasně dává najevo, že si na nějaké okolky nepotrpí, má

rád vše přesně naplánované a v pořádku. Od stolu sezvedá muž, ve kterém poznávám Maxova otce. I kdyžznámky „kmene afrických bojovníků“ jsou vepsány do jeho

rysů téměř neznatelně, přece jen mu daly do vínku statnou postavu a přes padesátý rok věku vlasy stále černé

jako uhel. Rozhodně bych mu víc než padesát let nehádal. Je mi povědomý. Ale nemůžu přijít na to, odkud. Jistě

jsme se letmo viděli ve městě. Ano, to bude ono, myslím

si. Kde taky jinde?

Běžně nesnáším nějaké formality a představování. Mám

strach, že dostanu řádně vynadáno, co že jsem to dělal

v parku, protože to je první otázka poté, co se vzájemně

představíme. Naštěstí vše probíhá pohodově. Max zareaguje rychle, a než ze sebe něco kloudného vykoktám, už

je pan majitel zámku, Maxmilián Potůček, docela

v obraze. Debata se protahuje do pozdního odpoledne.


20

Probíráme kdeco. A to nejen z mé strany, ale také něco

málo i ze strany host itelů.

Ukazuje se, že Potůčkovi jsou výborní hostitelé. Kromě

zmínky, že pracovali jako odborní poradci na ambasádě

v Súdánu a Egyptě se ovšem zatím nic bližšíhonedozví

dám. Zajímají se spíše o moje zkušenosti z bývalého za

městnání, o obyvatele našeho městečka, o pověsti

ohledně zámečku a také o moje budoucí plány. Dodeba

ty se přidává sem tam i Max. Jasně že vypráví tuúsměv

nou historku ze zahrady a také to náležitě připepřuje.

Potůčkovi se dobře baví.

No co už... myslím si. To mám za to, že jsem lezl nasou

kromý pozemek...

Max připomíná, za jakým účelem jsem vlastně dozahra

dy vešel. To evidentně zajímá Maxovy rodiče. Je vidět,

že jsou překvapeni. Když Max promluví o melodii, kte

rou si někdo pohvizduje, zpozorní. Paní Potůčková při

znává, že už něco sama zaslechla nedávno. Dokonce je jí

ta melodie povědomá, ale nemůže si vzpomenout,

o kterou písničku, či melodii vlastně jde... Překvapuje

i Max. Povídá, že slyšel melodii dnes na schodišti, což

mě vyvádí trochu z míry, protože jsem si nevšiml, že by

něco slyšel... Každopádně nyní alespoň vím, že nejsem

cvok a že to má reálný podklad... o to víc je to všechno

podivné

Nakonec se do toho vloží Maxův otec. Zdá se, že má

možná pro vše vysvětlení. „Je spíš pravděpodobné, že si

pohvizduje některý z kluků, co nám tu dělají opravy,ne

myslíte? Nehledejme něco tam, kde se dá najít rozumné

vysvětlení... A mimo to, Martine, jak se tak dívám na tu


21

fotku, co jste přinesli ze zahrady, tak na ní vidím svého

otce. A ta fotka je celkem dost stará. Jak jste k ní přišli?”

Odpovídám, že je to foceno někde na dovolené. Moji

prarodiče tehdy odjeli na zájezd do Egypta. Tehdy to byla

velká novinka. Minulý režim míval s Egyptem dobré

vztahy, a tak měli Češi povoleno tam jezdit. Maxův otec

poznamenává, jak je vlastně ten svět malý, že se zrovna

v tu dobu potkali s jeho otcem. Takže záhada vyřešena...

Jenže v tu chvíli mě napadají další souvislosti, které do té

až moc krásné mozaiky událostí nějak ne a ne zapadnout.

Třeba ta melodie... Jak je možné, že byla pořád přede

mnou, ačkoliv jsem šel dost rychle na to, abych toho

hvízdálka uviděl? A pak ta fotka... Může být, že moji

prarodiče zrovna na té dovolené náhodně vyfotili Maxova dědečka, ba dokonce ani nemusíme nic považovat za

náhodu, protože našinci ve světě jsou vždy rádi, když

potkají někoho ze své země, s kým si mohou popovídat.

Jenže proč je mi ten pán tak nějak povědomý? Jako bych

ho znal... Nemůžu se toho pocitu zbavit.

Nechávám však prozatím tyto myšlenky stranou. Maxův

otec se mě ptá, zda bych nechtěl zkusit novou práci. No

výborně, to už zní jako zajímavá nabídka. A tak poslouchám, o co by vlastně šlo. Původně by o tom totiž Maxův táta ani neuvažoval, ale na nějaké konferenci v Praze potkal dávného kamaráda ze studií. Slovo dalo slovo, prodebatovali, co se dalo, zavzpomínali na staré záliby a nakonec i na to, jak se neustále pídili po různých tajemstvích starobylé Prahy. Pan Potůček se také dozvěděl, že jeho kamarád sám nyní zažívá na své venkovské chalupě, kam se jednou za čas přijíždí zrekreovat, také podivné záležitosti. Posmutněle panu Potůčkovi povyprávěl, že tady jsou lidé tak„zmate

22

rializovaní“ za těch několik desetiletí minulého režimu,

že pro tyto věci nemají vůbec pochopení...

Nakonec prý musel za pomoci nějaké paní, která se v tom

vyzná, všechno zařídit sám. Jednalo se asi o poltergeista,

zbytkovou energii předchozího majitele, který po nocích

na půdě dělal různé špumprnákle.

Ten kamarád si napřed myslel, že si z něj někdo dělá

legraci, a tak tam dal kamery s nočním režimem. Ale

v momentě, kdy na obrazovce bylo vidět jen samovolně

se otevírající zásuvky starých kredenců a pohybující se

židle, bylo mu jasné, o co že to vlastně jde. Navíc z dob

studia už měl něco nastudováno i v této oblasti, a tak si

nakonec s pomocí té paní poradil.

Maxova tátu hned napadlo, že si vlastně může nepřímo

splnit sen svého mládí a mít svou vlastní skupinu lidí,

kteří by se takovými případy zabývali. Má na to pro

středky, a navíc Max potřebuje nějaký životní cíl. Založit

malou agenturu přece není takový problém. A když se

k tomu ještě přidá široké spektrum kontaktů na různých

místech, pak by byla zaručena možnost dostávat se do

míst, kam se ostatní jen tak nedostanou, a to se týkalo

nejen informací.

Potůček starší obvolal pár svých známých. Za dobu, kdy

byl na konzulátech v Egyptě a Súdánu, mnohým vypo

mohl jak přímluvou, tak i zázemím při cestování po

Egyptě. Nasbíral za tu dobu hodně dobrých přátel. A

dobří přátelé nikdy nezapomínají. Jeden z nich, inspektor

Hájek z kriminálky, se sice nápadu svého přítele Potůčka

ze srdce zasmál, ale nakonec vážně přiznal, že „jehoklu

ci“ sem tam něco při svých případech zaznamenají, jenže

nemají stejně čas to řešit, takže pokud to bude možné, tak

23

mu tyto věci může přihrát za to, že se pak alespoň něco

zajímavého dozví a třebas to pomůže i s případem.

Tak se postupně vykrystalizovala finální verze malésou

kromé agentury s názvem Osiris. Přestože původněMa

xmilián starší chtěl veškeré bádání financovat z vlastní

kapsy, našlo se nakonec několik institucí, které se o tom

dozvěděly právě od jeho kontaktovaných přátel, a nako

nec měl přislíbeny peníze jak z Krajského kulturního

muzea, kde byli ochotni přispívat ze svého rozpočtu ne

malou částkou výměnou za informace z případů, tak i od

inspektora Hájka, který dokonce prosadil, že pokud by

agentura pracovala na čemkoliv, co by se pak týkalopří

padu, bylo by možné jí za to zaplatit.

Zkrátka než se kdo nadál, sešlo se těch institucí víc. Do

konce někteří správci hradů a zámků projevili zájem. Je

jasné, že pokud se prokáže nějaké to hradní strašení, pak

to bude znamenat velké plus pro danou lokalitu a ná

vštěvníci se jen jen pohrnou. Takže po této stránce to

byla hotová věc. Ovšem bylo též hned jasné, že Max sám

na tuto práci stačit nebude.

Kupodivu samotný Max připustil, že přece jen je lepší

dvojka bláznů, než blázen samotný, který se pak leckdy

může dostat do problémů, čímž dal jasně najevo, co si

o tom nápadu svého táty myslí. Na druhou stranu věděl,

že by byl pánem svého času, měl by „práci“ a tím pádem

od svého otce trochu klidu. Maxmilián Potůček starší je

totiž velmi přísný a zásadový otec. A to mladý Max

dobře ví. Není radno si otce moc naštvat...

Tak se zrodil nápad přijmout ještě někoho k Maxovi. Zdá

se, že jsem přišel na jeviště v čase prvního jednání, pro

tože Potůčkovi ještě ani nestihli dát inzerát kvůli volné

mu místu v agentuře. Probírám s Potůčkovic rodinou vše,

co se agentury týká. Vypadá to, že se bude dost cestovat.

To mi vyhovuje. Na tu pracovní nabídku tedy kývnu.

Někde podvědomě cítím, že toto je úplně jiná cesta a

úplně jiný osud... Dobrý, nebo špatný? Na tohle už mo je

podvědomí nereaguje. Takže je vše ve hvězdách? Možná

ano...

V následujících hodinách jsem seznámen se všemi povinnostmi týkajícími se agentury a práce. Není to nic

složitého. Veškeré vybavení si máme s Maxem sepsat a

hlavně – od všeho jsou nutné účtenky. Je jedno, jestli je

to od oběda nebo z obchodu s botami, prostě vše, co se

týká agentury, chce mít Maxův táta poctivězdokumentované. Nakonec přichází řada i na výši platu. Musím

uznat, že jsem velmi spokojen. Až tak dobré podmínky

jsem nečekal. Toto jsou lidé, které bych nikdy nechtěl zklamat. Teď jen záleží na tom, zda budou opravdutakoví, jak se prezentují nyní. No... uvidíme... Sepsání výbavy pro naši práci by nemělo trvat dlouho. Vtip spočívá ovšem v tom, že ani jeden z nás nemápotuchy, co vlastně bychom měli mít. Maxův táta připomíná, že snad pro začátek by mělo stačit lepší auto: „Nejlépe ten land rover, co je pro tebe tak velký, viď maminko. Ty se ho jistě ráda zbavíš. Oni si s tím kluci už poradí. A tobě koupíme něco menšího a příjemného na řízení, no

ne?” Paní Potůčková sice moc nadšeně nevypadá, nijak

však tuto manželovu větu nekomentuje. Zato pan Potůček se usmívá, protože tím pádem je podle něj jedenproblém vyřešený...

Nakonec to dopadlo tak, že k dispozici máme Land Rovera 3.2, notebook s internetovou kartou, určitý obnos na

kreditce a zítra můžeme vyrazit. Nevím tedy ještě kam,


25

ale Potůčkovi slíbili, že něco se rýsuje nedaleko, jen je

potřeba si ověřit, zda to platí. Ptám se, o co jde, ale prý to

bude takové překvápko. Zítra se dozvím víc. Myslím, že

naše dnešní debatování skončilo. Poděkuji Potůčkovým

za pohostinnost a Max se nabízí, že mě odveze domů,

stejně jede ještě nakoupit věci na zítra.

Jdeme směrem k parkovišti před zámečkem. Land rover

je velmi impozantní auto. Max mi vypráví, co vlastně

tahle mašinka dokáže. Popisuje, jak s ním zkoušel různé

fígle v terénu a jednou to přehnal a málem se i převrátil.

Hned na to mě upozorňuje, že „to je velký a strašlivý

tajemství, protože jestli se to tatík domákne, tož nám se

bere auto a dostaneme do ruky tak leda opratě...“ To

chápu a tak na něj spiklenecky mrknu.

Z parkoviště je nyní krásně vidět celý park a západslun

ce. Červánky přecházejí do tmavomodré a šedě oranžové

škály barev. Nádhera. Zámecký parčík teď působí velmi

zajímavě a tajemně. Strom, u kterého jsme dnes ráno

našli „poklad“, téměř není vidět. Ono vůbec, jak sestmí

vá, vše venku je tak nějak větší a tajemnější. Okna ve

spodních patrech zámečku jako by skrývala průchody do

jiných světů. Když jsme byli malí, přesně to jsme si vždy

představovali. Co okno, to jiná realita. No jo, krásné sny

z dětství...

Max nasedá do auta. Je nejvyšší čas testnout, jak že se

v takovém nóbl auťáku cestuje. Skoro už otevírám dveře.

Max mi právě něco chce říct, ale v tom oba ztuhneme jak

sochy... Někde z místa mezi zámkem a parčíkem opět

slyšíme tu melodii. A je mi v té chvíli konečně jasné, že

Max ji slyší taky.


26

„Co kdybychom se tam šli podívat? Je možné, žepřijde

me na to, kdo to je...” navrhuji Maxovi.

„To nemá smysl... Já to nechtěl prve říct, ale tuhlemelo

dii slyším od té doby, co jsme sem přijeli. Každý večer –

a vždy to jde někde odtamtud. Už jsem mnohokrát hledal

a mnohokrát vyčkával, ale nikdy jsem nenašel původce té

melodie. Tak už vím, že nejlepší je zatím to neřešit. Jestli

opravdu věříš na záhady, tak tady máš náš první nevyře

šený případ,” odvětí Max. Jsem dost překvapený jeho

odpovědí.

Max se baví na můj účet: „A proč si myslíš, že jsem šel

s tebou pro ten tvůj poklad? Normálně bys za vlezení

někomu na pozemek už byl někde na pokecu u policajtů.

Jenže jak ses zmínil o té melodii, tak mi něco říkalo, že

to není jen tak. Víš, nevěřím moc na náhody. Podle mě

náhody vůbec neexistují...”

K tomu není co dodat. Ale jedna věc mi stále vrtá hlavou:

„Jak můžeš podle toho, že jsem slyšel melodii, vyvozo

vat, jestli nejsem doopravdy zloděj a nejdu sem něco

krást?”

„To je jednoduché, Martine... Ta melodie je totižzvlášt

ní tím, že ji neslyší každý. Dělal jsem nenápadný prů

zkum i mezi lidmi, co opravují zámek, a jednu věc ti

povím – nikdo tu melodii neslyší, kromě naší rodiny a

teď tebe. A mimo to – když jsi ještě vzpomínal, jak ji

zpívávala tvoje mamka, tím víc je to tajemné... Takže

proto ti říkám, tu melodii prostě neřeš. Jednou na topři

jdeme. Jedna věc je jistá – ta melodie z nás momentálně

udělala pracovní tým. Bez ní by ses tu nikdy neobje

vil...”

V tomhle má Max naprostou pravdu. Je tu příliš mnoho

„náhod“ na to, aby to byla všechno náhoda... Melodie


27

zní dál. A líbí se mi. Připomíná něco velmi známého.

Jenže co to je? Zároveň mi vyplouvají na povrch vzpomínky, které jsou hluboko ukryty. Vzpomenu si znovu na

toho pána na fotce. Je to opravdu náhoda? Také na ně

nevěřím. Zdá se, že vše má svůj skrytý smysl... ... a ta melodie se stále tichounce a tklivě line večerním tichem...


28

Kapitola čtvrtá: Julie

Z parkoviště vyrážíme nejprve nakoupit drobnosti na

zítra. Jak Max podotknul, je potřeba mít v autě vše, co by

nám mohlo někde v terénu chybět. Můj názor zas je, že

se nic nemá přehánět. Ale on je tu šéf...

Auťák je fakt pohodlný. Max předvádí postupně všechny

vychytávky, které se dají nastavit, a je to velká paráda.

Zkouším nenápadně naťuknout tu záležitost se zítřejší

zakázkou, ale ani Max nic určitého neví.

„On náš dědek má občas takový smysl pro humor. A

když si něco umane, tak je jak koza a nic s ním nehne. To

určitě zdědil po své prababičce, ta prý byla také paličatá,”

povídá mi.

Chystám se mu odpovědět, když najednou slyším od

zadních sedadel podivný zvuk... Takový táhlý, divný

tón. Ne moc hlasitý, ale přesto dost silný na to, abyupoutal moji pozornost! Dívám se do zpětného zrcátka, co tam

vzadu je. Vidím však pouze prázdné sedáky. Max si

všimne, že nějak pozoruji zadní prostory auta.

„Co je, čéče? Vypadáš, jako by ses něčeho polekal,” povídá mi se starostlivým výrazem v očích.

„Ani ne, jen jsem něco zaslechl tam vzadu,” odpovím

mu.

„No fajn... Ale stejně si myslím, že něco není o. k...”

snaží se evidentně Max ze mě dostat, co tak asi můžu

pozorovat vzadu v autě.

Na to mu neodpovídám, protože opět slyším další zvuk.

Tentokrát je to směsice tónů. Kouknu nenápadně na Maxe, ale zdá se, že nic nepozoruje...


29

Co to, sakra, může být, pomyslím si. „Poslouchej, Maxi,

fakt jsi nic neslyšel?”

„Ne, opravdu...” diví se Max. „Co jsi teda slyšel?” ptá

se.

„Nevím... Prostě nějaké divné pazvuky...” snažím se

vysvětlit.

„No tak je napodob, no... Když je neumíš popsat, ne?”

ušklíbne se Max.

„Jasně... Budu tu dělat šaška pro tvoje pobavení viď?”

povídám už naštvaně. „Zase legrácky? Zdá se, že to bude

s tebou srandy hrb, co? Jako s tím pokladem...” dodávám

vyčítavě a znovu se na Maxe podívám. Zdá se, že jsem

ho tím naštváním vyvedl poněkud z míry. Takže asi neví nic... „Dobře, tak prostě pokud to neumíš vysvětlit, tak to neřeš, no... Já nemůžu za to, že ty něco slyšíš. Nech toplavat. Zřejmě jsi měl dnes ze všeho moc dojmů. To pak někdy nervy hrajou. Kašli na nějaký podělaný zvuky...” snaží se mě Max uklidnit, ale moc to nefunguje.

Zvuky jsou nyní slyšet víc za mnou. Celá série tónů,které jsou nepopsatelné. Teď dokonce jakýsi skřek... Adalší... A znovu...! Bože... Začínám panikařit a potím se

v tuto chvíli tak, jako bych stál pod vodopádem...

„Podívej, jestli je ti blbě, tak dáme pauzu. Zřejmě ti něco

nesedlo z té naší svačinky. To víš, ona mamka někdy

používá různé věci z kuchyní těch našich předků...” říká

Max. Jenže skoro ho neslyším. Je to strašné, ale ty hrozné

zvuky se linou určitě zezadu, jako by tam něco bylo!Třeštím oči opět na zpětné zrcátko a... nic tam nevidím!Otáčím se a pohlédnu na sedáky. Nic tam není!


30

„Tak co? Zastavíme?” ptá se Max znovu. Kývnu, že ano

a Max hledá někde vhodné místo, protože zastavit na

nepřehledném úseku, to je vstupenka rovnou do pekla...

A zvuky nabývají na síle! Co zvuky... Spíše jednolitý,

příšerný řev se line kolem mé hlavy a je to něco strašli

vého, tohle slyšet! V panice letmo zahlédnu Maxe, který

kupodivu v klidu odbočuje na menší plac u pole. Jak je to

možné, že on nic neslyší?!

Konečně zastavujeme. Najednou se i s Maxem něco děje!

Má ve tváři zvláštní křečovitý výraz a divně gestikuluje

rukama, jako by chtěl cosi říct, ale nešlo to. Něco mě

štípne do ucha! Úplně propadám panice... Vypadnu ven

z auta. Zaslechnu velmi zvláštní nakřáplý hlas, který říká

něco jako „Au... darrrebáááku...!”

Max vypadává ven také... Jenže co to? Ten zatracený

bídák se směje, až pláče... No představte si to! Má těžký

záchvat smíchu a potácí se vedle auta a nemůže popad

nout dech. Pořád ukazuje na mě a něco mi chce říct, ale

další a další záchvaty smíchu mu nedovolují nic vyslo

vit... No to je teda bezvadné... Max si ze mě znovu vy

střelil! Jenže mi to moc legrační nepřipadá. Naopak se

cítím dost uražený a mám sto chutí toho mezulána drap

nout pod krkem a zamést s ním minimálně jeden pruh

asfaltky v nejbližším okolí!

Snažím se hodit trochu do klidu, protože nemíním nechat

toho darebu, aby si ze mě dělal legraci ještě víc! Ten se

však řehtá pořád jako blázen a ne a ne přestat! Podívám

se do auta a... najednou je mi vše jasné... Tam, na mém

sedáku vedle opěrky hlavy sedí papoušek žako a něco si

pro sebe žvatlá!

„TY VOLE...!!!” řvu na Maxe, ale ten se znovu válí

smíchy. Trvá to dobrých deset minut, než se to „Maxibr />

31

pako“ uklidní. Čekám nějaké vysvětlení a pořád cítím

křivdu. Nemám vůbec rád, když si někdo ze mě děládob

rý den. Jenomže Max je evidentně velmi spokojený. Jde

k autu, naklání se dovnitř a papoušek mu slétne na hřbet

ruky.

„Seznamte se, prosím...” povídá ten šílenec. „Tohle je

naše Julinka a tohle je prozatím pořád ještě můj kolega

Martin,” dělá u toho okázalá gesta jako při představování

dvou lidí na plese...

„Cvoku...!” říkám pořád naštvaně, ale napřahuji ruku

směrem k papouškovi, abych si jej pohladil nebo takně

co. Ovšem „opeřená dáma” o nějaké seznamování nemá

zájem.

„No fuj... darrrebáááku... jedeš...? Kšššiccc...!” zakřičí

a ožene se zobákem po mojí ruce. No tak to je teda vr

chol! Max se samozřejmě znovu kření jako tele na vrata,

při tom ovšem hladí papouška a mluví s ním. Zdá se, že

Julie je také pěkně naštvaná...

„Max... darrrebááák... Jůůůlinka hlad... Jůůůlinka sa

ma... Jůůůlinka smutno... darrrebáááku... kocourrrku....

krrrkoune...” povídá žačice. Pochopím, že si stěžuje na

Maxe.

Ten nelení, hned z kapsy vytahuje nějakou speciální su

šenku a nabízí ji Julii. Ta dobrůtku vděčně zblajzne, jako

by nejméně týden hladověla, ale při tom žalostně píská a

vydává skřeky džungle.

„Jo, kamaráde... Není nad nasranýho papouška...” po

znamenává Max. „Tak už víš, kdo dělal ty skřeky?” ptá

se s poťouchlým výrazem.

„...sem si to moh myslet, že je to zas nějaká tvoje

legrácka... Málem bylo po mně,” vyčítám Maxovi.


32

„Trp kozáče... budeš atamanem,” říká Max ironicky. „To

byla vážně sranda. A víš... nemoh jsem tomu odolat.

Fakt soráč, kámo... Kdyby ses tak, člověče, viděl! Neskutečné! Kolosální... Skrytá kamera hadr!” usmívá se

spokojeně.

„Chápu... Někomu stačí ke štěstí infarkt druhých, že?”

odsekávám, ale už se cítím přece jen o poznání lépe.

„Pokud chceš řešit záhady, tak tohle byl dobrý trénink.

Věř tomu, že až zažiješ nějakého toho poltergeista, tak

teprve poznáš, jak pracujou nervy! A dal bys v té chvíli

cokoliv za to, aby to byla jen Julie...” povídá nyní už

vážně Max. „Tady máš... na... a dej jí tu sušenku...”

podává mi Max jakási zrníčka slisovaná do tvaru kolečka.

Beru to kulaté ptačí žrádlo a po Maxově vzoru jej rozdrobím v dlani. Jakmile ruku natáhnu směrem k Julii, ta nejprve opatrně nahlíží, co že to v té dlani mám, ale na

Maxovo pobízení nakonec přeletí na moji ruku a jako na

bidýlku se pomalu posunuje k dobrůtce. Je to zvláštní pocit. Uvědomím si, že na žaka je dostvelká. Ptám se, jestli je to nějaký speciální druh. Julie bere z mé dlaně kousek po kousku nabízené jídlo, jako nóbl dáma, a tyto kousky postupně pojídá. „Jo, je to vzácnější druh, který se běžně nevyskytuje. Větší, učenlivější a dožívá se více let, než běžný žako. A také je náročnější. Samotu nesnáší a nespokojenost umí dát pořádně najevo. Jen počkej, Julča nám to bude vyčítat

ještě celou cestu, protože jsem na ni fakt zapomněl...

Vlastně za to můžeš ty.”

„Co? Já? Jak já?” divím se.

„Protože jsem pro ni právě šel do auta, ale zahlíd jsem tě,

jak se nám motáš po zahradě. No a zbytek už znáš. Nabr />

33

štěstí Julie nikdy neopouští známé věci a lidi jen taksvé

volně. Jistě sis všiml, že jsme venku a ona nikam neletí.

Je chytrá a dobře ví, ke komu patří. Můžeš ji nechatklid

ně celý den třeba tady v autě s otevřenými okny a večer ji

tam najdeš. I když to není zrovna dobrý nápad, protože

ona fakt vyžaduje společnost, a jakmile se začne nudit, je

schopná ničit sedáky na truc, což už jednou udělalatáto

vi,” vzpomíná Max. „...se divím, že to nedopadlo tak

i dnes. Byla tam celé odpoledne... Ale ona mě má ráda a

páníčkovi by toto neudělala, viď, Julinko?” něžně hladí

Max papouška.

„Jůůůlinka miláček... Jůůůlinka samota... Max dacan...

miláááčku... ptáááčku... jarabáááčku...” odpoví mu na to

Julie a klovne jej do ruky. Ovšem ne moc. Spíše to bylo

něco jako pokárání za to, že musela být celé odpoledne

v autě samotná.

Max mi vypráví, jak vlastně k tomu papouškovi přišel. Je

to dárek od jeho dědečka. A není to dárek ledajaký. Když

bylo Maxovi dvacet tři, hned po promoci jel i s rodiči do

Egypta, kde bydlí jeho dědeček. Ten jej vzal na návštěvu

do vesnice předků své mámy, Maxovy prababičky, do

Meroe. Je to na východním břehu Nilu a dnes to území

patří Súdánu. Prababička byla dcerou núbijského krále a

válečníka. Max svého dědu znal a věděl, že má kořeny

v této části světa. Avšak poprvé mohl lépe poznat místa

svých předků. Působilo to na něj velmi nezvykle. Ne že

by nikdy před tím v Egyptě a Súdánu nebyl, naopak –

dětství tam trávil často. Ale protože už několik let

s rodinou pobýval v Evropě, zapůsobil na něj právě ten

kontrast dvou různých světů... A navíc, když je člověk

v dětských letech, tak se o takové záležitosti mocnezají

má.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist