načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Agentura - Pavel Frýbort

Agentura
-11%
sleva

Elektronická kniha: Agentura
Autor:

Agentura se oficiálně věnuje public relations, ve skutečnosti však vyrábí skandály pro média i tajné služby a má nástroje, jak zasahovat do politiky a nakonec se do ní i dostat. Řadový ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Šulc-Švarc
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 383
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-4294-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hrdina knihy je zaměstnancem agentury, která se oficiálně zabývá public relations, ve skutečnosti však vyrábí skandály. Pracuje pro média i tajné služby. Dostane za úkol ovlivnit volby v menším průmyslovém městě v severozápadních Čechách, kde žije početná romská populace. Podaří se mu vyvolat potyčku mezi Romy a skiny, což nahraje místnímu politikovi. Potyčka však uvede do pohybu dominový efekt dalších přepadení a vražd, jejichž zákulisí je zcela jiné... V akčním kriminálním románu ze současnosti zaměstnanec reklamní agentury rozmotává klubko nejrozmanitějších zločinů.

Popis nakladatele

Agentura se oficiálně věnuje public relations, ve skutečnosti však vyrábí skandály pro média i tajné služby a má nástroje, jak zasahovat do politiky a nakonec se do ní i dostat. Řadový pracovník Agentury Bebe je vyslán řídit volební kampaň do středně velkého českého města, kde je vysoká nezaměstnanost a neutěšené hospodářské poměry jsou živnou půdou pro sociální a rasové nepokoje. Že při nich jde o obyčejný předvolební trik populistického politika, nikoho nenapadne. Nejvýše v městečku stojí miliardář, který jako pobělohorská šlechta bydlí v renovované středověké tvrzi. Populistický politik má nadstandardní styky s miliardářovou manželkou a sociální a rasové bouře využije gang narkomafie a pasáků, aby měl věrohodné krytí pro svou činnost. O vše se živě zajímají přední média a díky tomu Bebe pozná novinářku Květu Slukovou a také policisty z Národní protidrogové centrály Prófu a Kinga. Mezitím je unesena manželka miliardáře a ve městě začne řádit komando smrti, odstraňující nepohodlné svědky. A jako poslední na seznamu jsou Květa a Bebe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 2


agentura

NAKLADATELSTVÍ

ŠULC – ŠVARC PRAHA

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 3


© Pavel Frýbort – dědicové, 2011

ISBN 978-80-7244-294-2

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 4


„Zkurvený cigoši!“ Podíval jsem se přes zaprášené obloukovité

okno, do půl pasu zakryté nažloutlou záclonou, na náměstíčko

s několika vzrostlými stromy a polámanými lavičkami. Před obchůdkem se zašlým afišem Večerka po lehávalo na trávníku kolem

lavičky několik individuí. Byli zarostlí, špinaví, měl jsem pocit, že

páchnou až sem. Pili lahvové pivo a z ruky do ruky kolovala láhev

s obsahem jedovatě zelené barvy.

„Nevypadají na Romy,“ řekl jsem. „Tohle jsou asociálové českého původu.“

„Pakáž jako pakáž,“ mávl přezíravě rukou. Seděl zavyřezávaným psacím stolem, který se tvářil jako starožitnost. Měl na sobě stejně jako já oblek s vestou, a ani kdybych o něm nic nevěděl, neprohádal bych, že jsme přibližně stej ně staří. Jemu bylo čty - řiačtyřicet, mně o rok víc. Na rozdíl ode mne měl dobře dvacet kilo nadváhu, kulatý obličej s růžovoučkými baculatými tvářemi a kudrnaté světlé vla sy, takže vypadal jako cherubínek nabarokních obrazech.

„Vy nemáte rád cikány?“ zeptal jsem se.

„Neobjednal jsem si vás, abych se zpovídal ze svých názorů,“ vyštěkl. „Tady se nejedná o nějaký moje osobní animozity, ale o společenský zájem,“ zahřímal pak hlasem tá bo rového řečníka. Chybělo už jen, aby sevřel ruku v pěst a udeřil do pomyslného pultíku. Vypadal v tu chvíli přesvědčivě, jako by sám věřil tomu, co hlásá. To se politikům a demagogům jakéhokoliv formátu stá - vá. Vydrží jim to obyčejně tak dlouho, dokud nedosáhnou svého.

„Proč jste si nás tedy objednal?“

Udiveně se na mne podíval. „Zadání snad máte jasný!“

„Pane inženýre,“ řekl jsem, „něco jiného je obecné zadáníformulované tak, aby za žádných okolností nemohlo kompromitovat žádnou ze zúčastněných stran, a něco jiného jsou zcelakonkrétní instrukce. Jaké jsou vaše konkrétní instrukce?“

Zadání od inženýra Karaba, předsedy Občanské iniciativy vJestřábí, městě na severozápadě Čech, které naše Agentura obdr - žela, v neutrálním duchu znělo. Ob čan ská iniciativa chtěla krát - ce před volbami aktivovat „všechny slušné občany do jednotné fronty proti teroru lůzy a sobeckým zájmům velkokapitálu“. Hezká idea. Slušní občané vždycky a všude tvoří základ i většinu voličů, a slušní občané vždyc ky a všude nenávidí asociální chátru anemilují příliš bohaté lidi. Obě okrajové skupiny žijí z jejich daní

5

1

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 5


a tyjí z jejich potu. Karab není první ani poslední, kdo chce

z téhle skutečnosti při volbách těžit.

Zaklonil se v křesle, sepjal ruce na oblém bříšku, zvrátil hlavu dozadu a zavřel oči, jako by se zasnil. Čekal jsem. Mám čas, který platí on.

„Představte si,“ řekl potom, „že těsně před volbami vypuknou v Jestřábí nepokoje.“

„Jaké nepokoje?“ zeptal jsem se.

„Takové...,“ řekl neurčitě. Sklopil hlavu, zvedl víčka a podíval se na mne. Na rtech mu zahrál lehký, mazaný úsměv. „Dejme tomu... chápejte, já nechci nic anticipovat, pouze naprostohypoteticky rozvíjím určitou situaci. Takže: vypuknou nepokoje,vyvolané například rasovými střety. Cigo... totiž Romové, kteří ve městě představují téměř třicet procent populace, začnou napadat bílé spoluobčany, dojde k rabování, násilnostem, poteče krev,budou možná i mrtví. Tady, vážený pane, je situace dost napjatá. Stačí jiskra a vypukne požár. Žádná z parlamentních stran na to nebude schopná svými standardními přístupy reagovat. Jedině my, protože my před tím už dlouho varujeme a máme program.“

S očekáváním se na mne podíval. Asi předpokládal, že se ze - ptám, jaký ten program je. Nezeptal jsem se.

„Je vám ten scénář jasný?“ řekl trochu otráveně.

„Ne úplně. Tohle se skutečně stát může. Nejenom v Jes třá bí. Co od nás požadujete?“

„Mediální prezentaci.“

„Té se vám dostane v hojné míře,“ řekl jsem. „I bez nás.“

Přikývl. „Jenže my chceme, aby ta prezentace od star to va la ve chvíli, která se nám bude hodit, a formou, jakou potřebujeme. Chápete?“

V kapse jsem měl stránku papíru. Na ní dvacetiřádkovouinformaci z naší počítačové databáze. Podle ní byl Karab až do roku 1995 středně postaveným technickým pracovníkem jednoho ze zdejších dolů a po takzvaném útlumu těžby se ocitl na seznamu propuštěných. Už předtím se krátce angažoval u Sládkovýchreublikánů a úspěšně kandidoval do městské rady. Po roce se s nimi rozešel a přestoupil do so ciální demokracie, aby za další dva roky, kdy se nedostal na kandidátku do senátu, hodil přespalubu i ji a místo poli ti ky se věnoval podnikání. Jeho firma,zabývající se počítačovou technikou, téměř zkrachovala, ale předrokem se zřejmě po finanční injekci zvetila. Odkud peníze připluly, není zná mo a my jsme po tom nepátrali. Ve stejné době Karab za- 6

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 6


ložil Občanskou iniciativu, která má osm set registro vaných

členů. Na Jestřábí, ve kterém žijí čtyři tisíce Romů, je to docela

slušné číslo. Je ženatý, jedna dcera, manželka je profesorkou na

místní obchodní akademii. Mají rodinný domek typu Okál, jaké

se stavěly v sedmdesátých a osmdesátých letech, vlastní Škodu

Fabii. Žijí přiměřeně svým poměrům, spíše skromněji. Mezi lidmi

je oblíbený jak pro slušné chování, tak pro své razantní politické

názory. Podle všeho by ve volbách uspěl i bez naší pomoci: vJestřábí je skutečně napjatá, až vyhrocená sociální a politická si -

tuace a člověk, který lidem říká, co chtějí slyšet, a nabízí jimradikálnější a zdánlivě jednodušší řešení nežli političtí alibisté, má

zaděláno na starostenské křeslo předem. A jestli má jehoObčanská iniciativa dost peněz na naše honoráře, je to jeho věc.

„Chápu,“ řekl jsem. „Jenže co když se nic nestane? Co kdyžRomové nebudou mít náladu bouřit se?“

Lišácky na mě mrkl. „Od toho tady jste vy,“ pronesl tiše. Zrno na rasové bouře jsem ještě nikdy nesel. Ne snad že by minějak moc záleželo na tom, co dělám: naše agentura se věnuje všemu možnému. Jednou jsem organizoval stávku a dvakrát řídil její potlačení. Vyhrabával jsem svinstva na lidi, které bylo nutné zkompromitovat, vylepšoval jsem image šmejdů, se kterými bych soukromě nešel ani na malé pivo, řízeně jsem dokázal vyhnat anebo naopak snížit cenu pozemku, zbavoval jsem majitele do - mů nepohodlných nájemníků. Kampaně, jakou chce Karabvyvolat, jsou náš denní chléb. Dodáváme je hlavně novinám atelevizím na klíč. Někdy nemají pisálkové do čeho píchnout, říká se tomu okurková sezona, tak nám zaplatí a my jim připraví mepikantní skandál. Na veřejnosti vystupujeme jako píár agentura. Public relations, jestli vám to něco říká. Ostatně, název nic neznamená. Důležité je vydělat.

Přešel jsem náměstíčko a dostal se na hlavní ulici. Byla krátká a špinavá. Na jejím konci stál kostel, šedivý, pokálený holubím trusem a pomalovaný sprejery. Hlavní vchod byl zamčený nařetěz. Masivní zámek, který na něm visel, rozežíral rez. Zdejšíobyvatelé zřejmě nemají o slovo Boží velký zájem. Nebo nejsou peníze na provoz. I bohoslužby a farář něco stojí. Láska k bližnímu není zadarmo.

Nad vchodem do místního kina visela tabule se dvěma nápisy: Z technických důvodu se nehraje. A Na prodej.

7

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 7


Než jsem došel na konec ulice, napočítal jsem čtyři her ny, tři hospody, z toho jedno vietnamské rychlé občerst ve ní, malousamoobsluhu a dva vybydlené tříposchoďové domy s vytlučenými okny a zabedněnými vstupními dveř mi. Snad taky byly na prodej, ale spíš vypadaly jako odsouzené k bou račce.

Celé město vypadalo jako odsouzené ke zbourání. Místní doly byly už několik let zavřené, továrna na zemědělské stroje zkrachovala předloni, jediná textilka, která zbyla z původních pěti, se držela nad vodou jen díky Ukrajinkám a Vietnamkám, pracujícím za sedm tisíc měsíčně. Ve městě byla čtyřicetiprocentní nezaměstnanost. Z našich materiálů jsme ovšem věděli, že tohle číslo je do značné míry ovlivně no Romy. Mezi nimi bylanezaměstnanost prakticky sto procentní. Ostatní obyvatelstvo se kroměpodory živilo ve službách, ve státní správě, dojížděním do více či méně vzdá leného okolí, kde práce byla.

Ve statistických údajích se dal najít ještě jeden zajímavý údaj: i pokud jde o majetkové a násilné trestné činy, Jestřábí vysoce překračovalo celostátní průměr. Ba dokonce vedlo i ve zdejším kraji, a to už je co říct. Tři čtvrtiny delikventů tvořili Romové. Zbytek pakáž českého původu.

Ne že by v Jestřábí byla jen bída, svrab a neštovice. I ta dy se našlo dost bohatých lidí. K jednomu takovému jsem jel.

Auto jsem měl na prostranství před místním supermarketem. Parkoviště bylo téměř plné, s vozíky naloženými potravinami,sodovkami, minerálkami a přepravkami s pivem jsem viděl i dost cikánů, takže nějaké peníze tady přece jenom obíhaly. Ostatně ani herny a hospody nezely prázdnotou. Vycouval jsem a podíval se na papírek, kam jsem si napsal instrukce, kudy se mám dát.

Kolem sídliště s paneláky z šedesátých let, pak přes trať, kolem hasičské vodní nádrže a na první křižovatce odbočit na úzkou okresku. Po dvou kilometrech bych se měl dostat k zatopenému oprámu, sloužícímu jako přírodní koupaliště. Hned za ním mě čeká další odbočka, ale to už byla vyasfaltovaná cesta lemovaná lípami, široká jen tolik, aby se na ni vešla dvě auta.

Vedla k masivní kované bráně mezi vysokým kamennýmoplocením. Na vratech visela velká tabule Soukromý pozemek —zákaz vstupu. Na sloupku za bránou byla umístěna maličká kamera.

Zastavil jsem, vystoupil a na mobilu vyťukal číslo.

„Ano,“ řekl mužský hlas.

„Jsem z Agentury. Mám dohodnutou schůzku s panem Starým.“ 8

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 8


„Počkejte chvíli.“

Vrátil jsem se do auta a chvíli čekal. Po dvou minutách se vrata začala pomaličku otevírat: když připomínala náruč dokořán, vjel jsem dovnitř, přibrzdil a podíval se nazpátek. Kamera byla na kloubu a otáčela se za mnou jako oko Velkého bratra.

Asfalt vystřídaly betonové desky, nedivil bych se, kdyby byly vyhřívané, aby se na nich v zimě nedržel sníh. Možná taky, že pan Starý měl četu cestářů, kteří mu za nepohody příjezdovou komunikaci udržovali. Musela by to být pořád ná četa vybavená moderní technikou, protože jsem jel víc než půl kilometru. Vymýcený prostor u zdi a brány po několika desítkách metrůvystřídalo volně, ale vkusně rozmístěné stromoví a dřeviny, které by se hodily spíš do Alp, ale rozhodně ani tady oko neurážely. Asi sto metrů od vjezdu stál malý domek, v otevřených dveřích jsemzahlédl chlapíka v maskáčích. Bystře se na mne díval a něcopovídal do mobilního telefonu. Velký bratr měl očí jako bájný Argus: až na to, že tyhle oči bděly čtyřiadvacet hodin denně.

Vyjel jsem ze zatáčky, stromy se rozestoupily a já šlápl na brzdu. Potřásl jsem hlavou, ale přízrak nebyl přízrakem a nezmizel.

Přede mnou se tyčila středověká tvrz. Nebo menší hrádek. Měla dvě věže a dvě patra, uprostřed nejspíš nějaké nádvoří,chybělo už jen cimbuří hradební zdi. Zato byla obklíčena vodním příkopem, přes který se klenul padací most. Byl zdviže ný, a když jsem přijel, začal se s děsivým skřípěním řetězů spouštět.

Nechal jsem auto na malém parkovišti v předhradí, kde už stál stříbrný Jaguár S-Type, červený Golf, černé kupé Maserati, jeden teréňák a Octavia combi. Ta nejspíš patřila hospodyni a sloužila k nákupům.

Po mostě jsem se dostal na hradní nádvoří nebo jak tomu říkat. Prostě na kamenem vydlážděný dvůr o rozměrech asi deset krát deset metrů, s roubenou studnou uprostřed. Rozhlédl jsem se, jestli neuvidím aspoň jeden žebřiňák a nějaké koně, alezemědělské povozy a zvířata nejspíš měli uskladněné v hospodářské části panství.

Bytelná, kamenná budova byla v prvním patře opásaná pavlačí, po které se bohužel neprocházela žádná dáma v krinolíně, která by mě pozorovala zkušeným nebo nevinným zrakem.

Byl tu jenom jeden muž, asi pětatřicetiletý, v nepřípadněcivilním obleku. Modrý blejzr, modročerveně pruhovaná kravata, bílá košile, šedivé kalhoty, černé boty. Brýle s úz kou plastovou obroučkou. Uhlově černé vlasy sčesané dozadu.

9

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 9


„Následujte mě, prosím. Pan Starý vás očekává.“

V přízemí byla prostorná síň. Na zdech visela brnění, šav le, meče, dva samostříly, nějaká ta mušketa a bambitky. A taky jeden řemdih a dva zkřížené cepy s ostrými kovovými hroty. Možná si pan Starý nechal vyhotovit genealogii ro du a objevil, že jepotomek nějakého husitského hejtmana. Ostatně, ne že by mi na tom záleželo.

Tvrz byla samozřejmě vybavená výtahem.

Do druhého patra jsme vyjeli mlčky, já moc hovorný nejsem a tajemník — aspoň myslím, že šlo o tajemníka — má mlčenlivost a diskrétnost v popisu práce.

„Když dovolíte, půjdu první, abych vám ukázal cestu,“ řekl, když výtah zastavil. Přikývl jsem.

Chodba byla prostě chodba. Jen těch zbraní po zdech na mne bylo trochu moc. Nejsem žádný praštěný pacifista, ale počítám, že pohled na plechové krunýře, dýky, kordy a palné zbraně časem omrzí. Stejně jako omrzí koukat na manýristické portréty dam a pánů, které neznám.

Hradní pán seděl v docela střízlivě zařízené místnosti sarkýřem, ze kterého byl výhled na park a na malý heliport se zapar - kovaným čtyřmístným vrtulníkem. Měl tam televizor a počítač, psací stůl a tři křesla. V jednom seděl on sám, druhé mi gestem ruky nabídl. Nevstal, ruku mi nepodal. Já jemu taky ne. Povolání mě občas nutí obcovat s lidmi, ze kterých se časem vyklube pakáž, jaké bych se za normálních okolností nedotkl ani vidlemi. Tak si pro jistotu zachovávám odstup předem.

Posadil jsem se a chvíli jsme na sebe mlčky koukali. On nejspíš předstíral, že mě hodnotí: jenže co můžete zjistit pouhýmpohledem na člověka, kterého vidíte poprvé? Že měřím sto osmdesát pět centimetrů, vážím oněch ideálních osmdesát pět kilogramů, nosím tmavošedý oblek s vestou a nenápadnou kravatu, chodím trošku nahrbený, mám krátce zastřižené, husté a kudrnaté světlé vlasy a zahnutý, mírně deformovaný a pokřivený velký frňák, který se v mlá dí při fotbale dostal do střetu se soupeřovoukopačkou. Kvůli tomu nosu a protáhlému obličeji mi říkají Bebe. To je přezdívka Belmonda.

Víc se o mně nedá zjistit — pokud jako Starý nevíte, proč a od koho k němu přicházím. Takže si myslí, že ví, co dělám.

Já toho o něm věděl i maličko víc. Je mu třicet osm let,vystudoval vysokou školu ekonomickou. Dělal v zahraničním obcho - dě, po Listopadu měl exportní firmu. Potom si založil fond a zú - 10

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 10


častnil se privatizace několika státních podniků, předevšímzdejších dolů. Privatizace byla mimořádně úspěš ná — alespoň pro

privatiéry. Na jejím konci se majiteli podniků a dolů stalyzahraniční společnosti, kterým prý šlo především o to, zlikvidovatpotenciální konkurenci. V dnešní době se majetek ing. Mirka Starého odhaduje na pět miliard. V kolika správních radách sedí

a kolik nastrčených firem a společností ovládá, to ví jen on. Od

jisté doby se informace o něm dají spočítat na prstech jedné ruky

nešikovného truhláře.

Je ženatý, manželka je právnička a stejně jako on zasedá ve správních radách. Neměli by to jistě zapotřebí, ale jako se zastarých časů říkávalo, že halíře dělají talíře, tak dnes platí, že mi - liony dělají miliardy. Peněz není nikdy dost.

Starý má kromě manželky milenku. Manekýnu, jak jinak.Manekýna žije v Londýně, dvakrát třikrát do měsíce za ní léta svým soukromým letadlem.

„Čaj, nebo whisky?“ otevřel konečně Starý ústa.

„Minerálku nebo vodu,“ řekl jsem. „Jsem tu vozem.“

„Ano. Jistě.“ Natáhl ruku a zmáčkl tlačítko zvonku. Tajemník nahlédl do pracovny a Starý objednal minerálku. Pro sebe čaj. Počkal, až nás obslouží pán v pruhované vestě a s licousy jako Franz Josef — trochu mě zklamal, myslel jsem, že služebnictvo bude oblečené stylověji, například v husitské kytlici přepásané provazem — a pak našpulil rty. Na rozdíl od Karaba byl štíhlý,vysportovaný, opálený, měl kraťoučký zástřih, takže člověk skoro nezaznamenal, že mu řídnou vlasy, ale ve tváři s módnímdvoudenním strniskem díky tomu vypadal poněkud odule. Jeho ksicht připomínal nařvaného veksláka. Trochu ordinérní ahulvátský. S minimálně dvěma sty miliony dolarů za zadkem si to mohl dovolit. S takovým majetkem vám může být jedno, co si o vás lidé myslí. Já osobně bych mu nesvěřil ani pětikorunu.Naštěstí tady nejsem proto, aby mi poradil, jak a kam investovat.

Jako by mi četl myšlenky. „Víte, proč tady jste?“ zeptal se.

„Dostali jsme od vás zakázku.“ Rozjezd se podobal sezení uKaraba.

„Správně. Víte jakou?“

„Ne. Prostě jste si objednal nějakého člověka z Agentury s tím, že podrobnosti se dozví od vás. Čekám, pane...“ Pane Starý? Pane inženýre? Pane generální řediteli? Pane předsedo správní rady? Pane majiteli...? To ne, tak se nechávají oslovovathospodští a zelináři.

11

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 11


„Můžete mi říkat pane inženýre.“

„Děkuji. Takže čekám, pane inženýre.“

„Je to jednoduché. Chci, aby v tomhle městě zmizel ze scény jistý Karab i s celou tou svou podělanou Občanskou iniciativou!“ „Pan Starý by chtěl neoficiálně a nenápadně kontaktovat některé zdejší osobnosti. Mám dojem, že mu jde o takový... no, něco jako diskrétní průzkum trhu,“ zasmál jsem se.

„Vida. Že by hradní pán přece jenom sklopil hledí, napřáhl kopí a ostruhami pobídl věrného komoně do válečné zteče? Něco jsem zaslechl, ale myslel jsem, že to jsou jenom takové řeči.“

„Jaké řeči?“ zeptal jsem se. Mladý muž s hustým plnovousem, sahajícím až na prsa, s dlouhými vlasy po stranách jinakpřekvaivě holé, vejčité lebky, a s lehce zabarvenými brýlemi lenonkami, hned neodpověděl. Nejdřív si z vousů vybral poslední zbyt - ky oběda, na který jsem ho pozval, pak ze saka vytáhl hřeben, plnovous pečlivě pročesal a zkontroloval, co v jeho zubech ještě uvízlo, napil se piva, utřel pěnu a teprve potom mi vysvětlil, že se inženýr Starý důsledně vyhýbá jakémukoliv kontaktu sJestřábím, ostentativně dává najevo, jak ho tahle černá a zapáchající díra nezajímá, ale zlé jazyky už delší dobu tvrdí, že se přes své prostředníky snaží dění ve městě ovlivňovat.

„Koho má koupeného?“

Beránek, jak se tenhle stárnoucí mladík, povoláním redaktor zdejšího týdeníku Jestřábí péro, jmenoval, patřil do husté sítěneoficiálních spolupracovníků naší Agentury.

„Konkrétně kromě šéfa policie nevím o nikom.“

„Proč šéfa policie?“ zeptal jsem se. „Má nějaký problémy?“

„Ne. Aspoň o žádných nevíme. Pan Starý spíš nechce problémy mít. Takže policajti koukaj, aby se kolem jeho hrádku nikdoneometal, aby ho nikdo neobtěžoval.“

„Třeba právě policajti,“ ušklíbl jsem se. „Někdy mívají ujeténáady. Například nechat řidiče dýchnout do trubič ky.“

Beránek se na mne s despektem podíval. „Vy si fakt myslíte, že hradní pán nebo jeho kámoši řídí sami? Na to snad mají šoféry, ne?“

„Pravda. Nějak jsem se nestačil převekslovat do jejich světa.“ Seděli jsme v restauraci hotelu, kde jsem se ubytoval. Stál v ulici ústící naproti kostelu mimo provoz, jmenoval se Grand a tvářil se, že ty tři hvězdičky, které zdobily vchod a recepci, nespadly úplně 12

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 12


omylem z nebe. Můj pokoj byl vybavený velmi jednoduchou

manželskou postelí s proleželými matracemi, skříní ve zdi,kupodivu novým zrcadlem, stolkem, omšelým křeslem a sprchovým

koutem spojeným s WC. Nestěžoval jsem si. Někdy bydlívám hůř.

V restauraci měli téměř prázdno. Na stropě se otáčely vrtule dvou ventilátorů v marné snaze vyhnat z místnosti zatuchlinypachů z kuchyně a studeného cigaretového kouře zažraného do omítky a záclon. Parta mladíků a dívek u stolu vedle dveří nejspíš utekla z odpoledního vyučování a hlučně to oslavovala. Všichni byli bílí. Personál také neměl snědou pleť. Ne že by ve městěprovozovali nepokrytou rasovou segregaci, ale cikáni sem prostěnechodili. Ti chudí na to neměli, jak mi vysvětlil Beránek, ti bohatí měli své podni ky. Jediné místo, kde se rasy mísí, je hostel, česky ubytovna, s poetickým názvem Měsíček, kde bydlí cikorkyvystěhované pro neplacení nájemného a ukrajinští a ruští gastarbajtři, a potom pajzl známý pod názvem Kravín.

„Jaký zájem může hradní pán na dění v Jestřábí mít?“ zeptal jsem pochybovačně.

„Podle některých informací chce kandidovat do senátu zanezávislé. Senátor jednak vypadá hezky na vizitkách, jednak je s touhle funkcí spojená imunita,“ ušklíbl se Beránek. „Není jediný, kdo si tohle dokázal spočítat a má dost peněz, aby sisenátorské nebo poslanecké křeslo koupil. Ovšem jestli je to pravda,“ pokrčil rameny. „Lidi toho nakecaj.“

„Tcs,“ udělal jsem. „Se svými penězi nepotřebuje nic jinýho než ohlásit kandidaturu a poslat pár lidí, aby každýmu, kdo ho bude volit, slíbili tisíc, dva, tři tisíce korun. Jeden dva miliony, které do toho tímhle způsobem investuje, je míň, než by vyhodil za volební kampaň s pochybným výsledkem. Nebo si rovnou koupí první místo na kandidátce strany, která se do parlamentu bezečně dostane.“

„Který?“ zeptal se Beránek.

„Počítám, že tady jsou tři. Jako všude jinde. Socani, komouši a modrý ptáci.“

„Ani jedna z nich si nedovolí hradního pána na kandidátku dát. Levičáci proto, že jejich voliči Starého nenávidí jako mor. Odeesáci ho tam nevezmou z čistě pragmatických důvodů — v okamžiku, kdy by na jejich kandidátce figuroval, můžou volby zabalit, protože celej bank shrábne Karab.“

„Karab, Karab...,“ zatvářil jsem se zamyšleně. „Myslím, žetohle jméno jste ve své zprávě o Jestřábí zmiňoval.“

13

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 13


„Zmiňoval,“ přikývl Beránek vážně. „Kdybych ho nezmi ňoval, tak bych musel být slepý a hluchý. Karab je zdejší fenomén. Ty volby, pokud mu někdo nepřeloží přes cestu ne stéblo, ale kládu napěchovanou dynamitem, má v kapse. Lidi za ním jdou jaknáboženský fanatici za prorokem.“

„Aha. Nějaký populista, že ano?“

Beránek zavrtěl hlavou. „Jste tu první den, takže o zdejší si - tuaci nemáte ponětí. Já nikdy v Americe nebyl, ale dokážu si představit, jak to může vypadat někde v Chicagu nebo v LosAngeles.“

„Přeháníte.“ Luskl jsem na číšníka a objednal Beránkovi nové pivo. Pil jenom pivo a zatím to na něm nebylo znát, byl spíševychrtlý a břicho neměl o nic baculatější než já. Já piju, co mi kdo nabídne nebo v jakém prostředí a společnosti se ocitnu. Vhosodě pivo, ve vinárně víno, v nočním baru whisky. Koňak ani koktejly nemiluju. Koňak mi chutná po mýdle, míchané nápoje jsou zrádné a dokážou vám zcela nečekaně v nejméně vhodné chvíli podrazit nohy. Tady jsem pil džus s výmluvou, že ještě budu řídit.

„Nepřeháním. Cikáni si ze svých ulic vytvořili něco jako newyorský Haarlem, je tady naprosto citelné rasové napětí, jen za první pololetí letošního roku se tady odehrálo několik vražd, ostatní násilné trestné činy ani nepočítám, po setmění vámnedooručuji vycházet na ulici bez toho, že byste s sebou měl pistoli. Víc než polovina cikošů, z těch mladých určitě osmdesát procent, je závislá na drogách, koupit džojnta si můžete klidně na ulici před policejní stanicí, ale trávu tady kouřej jen malý děti, ty starší jedou výhradně v perníku a v héru.“

„A co policie,“ přerušil jsem jeho nářky.

„Policie!“ chytil se teatrálně za hlavu. „Pane, policajti lonitřikrát proti cikorkám zasáhli trošku razantně. Byl z toho průser až na půdu, televize a novináři z nich udělali rasisty, všechny výbory na ochranu lidských práv dostaly hysterický záchvaty, šlo to až k ombudsmanovi, dva policajty vyhodili, na všechny přišlo trestní oznámení. Co byste po týhle zkušenosti dělal vy na jejich místě?“

„Zavřel bych oči, anebo bych si našel jinou práci.“

„Tady? Jakou?“ Beránek si zaťukal na čelo. „Já vám řeknu, co policajti udělali — to, co říkáte vy. Zavřeli oči. Na ulici je vidíte jenom v autě. Přes den sem tam nějaká hlídka projde, ale tam, kde mají jistotu, že se nebude nic nezákonného dít. Jinak dělají 14

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 14


mrtvý brouky. V tom lepším případě. V horším...,“ rozhlédl se,

jestli nás nikdo neposlouchá, a naklonil se ke mně. „V horšímpříadě v tom jedou taky.“

„V drogách?“ zeptal jsem se pro upřesnění.

„Ano. V drogách, ale i v jiných záležitostech. Ne snad že by sami přiložili ruku k dílu, ale aspoň ji držej nad těma, copotřebujou ochranu. Vloupačky, krádeže vozů, legalizace kradených aut. Musím zacházet do podrobností?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ledaže byste znal jména.“

„Tady ne,“ zamumlal. „Pošlu vám to mailem.“

„Nechte mi na recepci obálku. Pochybuju, že by si ji recepční nad párou rozlepil a podal hlášení. Nikdo neví, kdo jsem.“

„Dobře. Zejtra dopoledne... nebo ne. Hodím vám ji sem ještě večer.“

„Fajn. Ale nechal jste se unést pochopitelným rozhořčením a nedopověděl jste mi Karaba. Chápu už, že kriminální, sociální a rasová situace ve městě hraje pro něj. Říkáte, že populista není. Proč si to myslíte? Pan Sládek těžil v místech, jako je Jestřábí, ze stejných problémů. Je Karab jiný?“

„Sládka jsem neznal. Ledacos se o něm pak psalo nepěkného. Peníze a tak... nevím, novinařinou se živím, takže věřím jen tomu, co si můžu ohmatat a ověřit sám. Karabovi o prachy nejde. Myslím, že je neúplatný. Není to ale fanatik. Neslibuje lidem modré z nebe, není rasista.“

Vzpomněl jsem si na Karabovo „zkurvený cigoši“ a po usmál jsem se. Beránek si toho všiml.

„Koukejte, já taky ten ksindl, co nám v Jestřábí dělá z života peklo, nenávidím jak mor. Ale ne proto, že má tmavší barvu kůže. Nenávidím je, protože jsou paraziti, protože nic jiného vživotním programu neměli a nemají, protože odmítají respektovat většinový způsob života, protože kašlou na zákony a normy, který platí v každý civilizovaný zemi, protože...,“ mávl rukou. „Karab tohle říká nahlas a všem. Je to snad populismus?“

„Pan Sládek říkal totéž a musím přiznat, že v tomhle jsem s ním vřele souhlasil. Ani on ale nenašel odvahu veřejněprezentovat jediné možné řešení.“

„Myslíte...“ Beránek zatěkal očima, zamrkal, sundal si brejličky, dýchl na skla a kapesníkem je očistil. „Tak tohle tedy ne! To vás ujišťuju, že tohle ne!“

„Co tedy Karab navrhuje?“

„Přečtěte si jeho volební program. Stojí za to.“

15

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 15


„Pane redaktore,“ řekl jsem přívětivě, „nikdy nečtu volební programy a nikdy taky nechodím k volbám. Pokud mě volební programy zajímají, tak jedině později, když jejich hlasatelé zasedli v zákonodárných orgánech a na voliče se můžou na pár let vykašlat. Tehdy mě zajímá — ne, to není to správné slovo. Tehdy se bavím tím, že srovnávám sliby s drsnou realitou. Už jste někdy poznal stranu a politiky, kteří by své předvolební sliby uváděli důsledně v život? Nebudu program Občanské iniciativy číst. Nezajímá mě. Zajímá mě, co Karab opravdu chce s romskouminoritou a s bílými asociály a kriminálními živly provést. A jak chce vyřešit nezaměstnanost. Jak udělat z Jestřábí prosperující slušné město.“

Beránek neodpovídal. Díval se před sebe, jako kdyby uvažoval, jestli má dál mlžit a nic podstatného mi neříct, anebo jít spravdou ven. Nakonec se rozhodl.

„Karab chce po volbách, samozřejmě pokud vyhraje, prosadit, aby se z opuštěných povrchových dolů udělaly výchovné pracovní tábory. Tam by byly umístěny na nějakou dobu všechny živly. Musely by si na sebe vydělat — to znamená, že by si musely postavit baráky, chovat krávy, vepře, slepice, vytvářet něco, co by se dalo prodat.“

„A kdyby asociálové a kriminálníci nechovali nic, nicnevytvářeli, co by se stalo potom?“

„Chcípli by hlady,“ řekl Beránek tvrdě.

Dlouze jsem vydechl. „Nedivím se, že tohle pan Karab veřejně nehlásá. Ne že by nenašel bouřlivou odezvu. Má to drobný háček. Ani starosta, ba ani senátor nemůže konat v rozporu s platným právním řádem. A ten je v České republice takový, jaký je. Váš ideový vůdce to jistě ví: pochybuju, že by byl takový blbec, aby si nepřečetl nejzákladnější věci. Takže je typický, ba téměř ažčítankový populista — slibuje lidem to, co chtějí slyšet, s vědomím, že nic z toho nebude realizovat. Přitom ví, že všechny pozdější výt - ky snadno odrazí. Nerealizovatelnost svých slibů svede na jiné politiky, na parlament, na vládu, kteří na rozdíl od něj věci nechtějí řešit! Jak prosté, milý Watsone.“

Zamrkal jsem na Beránka, ale ten koukal na svoji sklenici atvářil se nasupeně.

„Dobrá,“ pokračoval jsem. „To máme téma číslo jedna — cikány, zločinnost a všechno, co s tím souvisí. Téma číslo dvě,kolaps zdejšího průmyslu a s tím související ztráta pracovníchpříležitostí. Mimochodem, nechci si hrát na sociologa, ale téma číslo 16

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 16


jedna je v přímé souvislosti s tímhle malérem. Jak chce panKarab rozpumpovat místní ekonomiku?“

„Dotacemi z Evropské unie a příznivými nabídkami zahraničním i domácím investorům.“

„A když dotace nedostane a investoři se nedostaví?“ zeptal jsem se. „Nepoužije pan Karab v takovém případě předchozívysvětlení? On měl nejlepší snahu, ale ti naho ře...“ Palcem jsem ukázal ke stropu. „Ti v Bruselu, ti v New Yor ku, ale i ti v Praze nás záměrně nechávají na holičkách. Ovšem jedno Karabovi musím přiznat. Ne že by mi na tom záleželo, ale vymyšlené to má více než dob ře.“

„Vám se to mluví,“ povzdechl si Beránek. „Jenže my už máme plný zuby partají, který jenom žvaní o systémových krocích. My potřebujeme řešení! Hned! Jasný, srozumitelný, účinný! A kdo si to neuvědomuje, ten ať si někdy zajde na bolševickou schůzi. Starý komouši se tomu, co se tu děje, jenom pošklebujou a říkají: za nás by tohle nešlo, my bysme s tou pakáží zatočili, že by jim lezly oči z důlků. Jestli teď nevyhraje Karab, tak vyhrajoukomunisti.“

„A co se stane, jestli opravdu vyhrajou? Nastolí snad v celým Česku znova socialismus? Dokážou stejný hovno jako Karab. No nic,“ podíval jsem se na hodiny na zdi. Ukazovaly už čtyřiodpoledne. „Mám nějakou práci a vy jistě taky. Ještě jedna věc. Karab se zná se Starým?“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Nevěděl bych. Ale...,“ kousl se do rtu.

„Co?“

„Nerad bych rozšiřoval nějaký pomluvy.“

„Na to se vykašlete. Za shánění pomluv vás platíme. A dobře! Tak to koukejte vysypat.“

„Doneslo se mi, že Karab byl dvakrát spatřen s paní doktorkou Starou.“

„Hleďme,“ řekl jsem. „Je to právnička, jestli se nemýlím. Proč by se na ni Karab nemohl obrátit s nějakým svým právním pro - blémem?“

„Viděli je v Praze v jedný vinárně. A nevypadalo to na právní poradu.“

„Fíha! Jak je to dlouho?“

„Asi rok.“

Něco mě napadlo. „Karab prý měl problémy se svojí firmou. Pak zřejmě dostal finanční injekci. Kdy to bylo?“

„Krátce potom, co je spolu viděli,“ řekl Beránek.

17

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 17


V pokoji jsem si svlékl sako a vestu, z kufříku jsem vytáhl podažní pouzdro, okšíroval jsem se a zkontroloval, jestli mám plný

zásobník a jeden náboj v hlavni. Pistoli jsem vložil do pouzdra

a zase jsem se oblékl. Používám zbraň jen velmi zřídka, tvrdím,

že je málo situací, ze kterých by mě nevysekal jazyk; tohle město

ale je nabité agresivitou a opilí a zdopovaní primitivovévyznávající sílu pouze sílu respektují.

Zeptal jsem se recepčního, jestli je tady nějaký slušný podnik, kde by se dalo posedět a povečeřet.

Flegmaticky vyhlížející obézní mládenec v bílé košili s úzkou černou kravatou se nejdřív automaticky podíval ke dveřím dohotelové restaurace, pak mu došlo, že se ptám po slušném podniku. Podrbal se v podpaždí a poradil mi vinárnu U Muš kety.

„Vyjdete na náměstí, na konci zabočíte doleva, kolem parku. Je tam takový muzeum.“

„Vinárna je v muzeu?“

„To bylo muzeum revolučních tradic,“ řekl s odporem. „Tak to bolševikům zprivatizovali a teď z toho je vinárna.“

„Doufám, že ke specialitám podniku nepatří rvačky a...“

„Co vás napadá!“ zamával rukama. „To je nóbl podnik. Socky a morgoše tam nepouštěj.“

„Není tam přemrštěně draho?“

„No...,“ zaváhal, „to víte, choděj tam hlavně lidi, co na to maj.“

„Já měl dojem, že v Jestřábí je o peníze nouze,“ řekl jsem.

„Pane, vždycky a všude se najdou lidi, který jich mají dost.“

Po páté hodině bylo náměstí jako vymetené. Tak je to ve všech menších městech. Lidé se vrátili z práce, ženské nakoupily, ti, co bez hospody nevydrží, už sedí na svých židlích u svých stolů, ostatní dřepí doma a čekají, až v televizi zač ne večerní program. Není důvod nikam chodit. Po ulicích brouzdají od ničeho k ničemu jen puberťáci. V parku jich taky pár bylo.

Park byl zanedbaný, lavičky většinou polámané, asfaltová cesta plná výmolů, trávník podupaný, posetý psími a lidskýmivýkaly, pet lahvemi a papíry. Místy se povalovaly prezervativy aurčitě i injekční jehly. Kolem mne se honili výrostci na kolečkových bruslích a na kolech. Všem na očích po sobě lezli milenci natorzech laviček. Dvě tři odvážné maminky se promenovaly s kočárky. Několik lidí venčilo psy. Jiní psi se venčili sami.

2

18

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 18


Nikdo mě neobtěžoval, když nepočítám dvě nezletilé holčičky, které po mně chtěly cigaretu.

„Nekouřím,“ řekl jsem. I kdybych kouřil, nedal bych jim. Nejsem trafika.

Na večeři bylo ještě dost času, zatím mi stačilo, že jsem vinár - nu U Muškety našel. Jednopatrové hrázděné stavení s lomenou střechou, na oknech stylizované kovové mříže, gotický vchod s bytelnými dubovými dveřmi, pobitými železnými hřeby. Na přehlídku revolučních tradic bylo tak hezkého baráku škoda.

Zamířil jsem dál a došel k mostu přes říčku. Vodu měla průzračnou, i s rybami: jak by ne, když ji už žádná fabrika nemohla znečisťovat. Přešel jsem na druhou stranu a ocitl se v něčem, co se v novinách nazývá chudinskou čtvrtí. Špinavé domy s okny, která léta nikdo neumyl, s hromadami odpadků na chodnících, zrezivělé a otlučené automobily, držící pohromadě jen silou vůle. Výčepy a herny. Skupin ky Romů i bílých. Někteří si před barák vynesli židle a klábosili, jiní postávali a pořvávali hlučnými hrdelními hlasy. Vypadalo to tam jako v některých ulicích pražského Smíchova nebo Karlína.

Nevšímali si mě, jen občas hovor na chviličku utichl, když jsem kolem nich procházel.

Mezi některými domy byly zahrádky nebo neoplocené proluky, sloužící za smetiště. Kluci hráli na ulici fotbal. Branky si udělali ze starých pneumatik. Pár dětí poskakovalo na drátěnce zrezivělé kostry postele. Zdi domů byly pomalované sprejery anebo počmárané křídou. Kromě jiného jsem se dozvěděl, žeGabyna je pyča.

Přehlídka lidské veteše a životní beznaděje mě dlouho nebavila. Zahnul jsem do jiné ulice a pomalu se dostal k sídlišti. I tady byly zdi domů posprejované, cestičky i trávník ale vypadalyudržovaně a automobily — třebaže povětšinou starších ročníků — zachovale.

Prošel jsem sídlištěm, minul velkou samoobsluhu a přes další most jsem se vracel do té druhé, větší a starší části města. Ulice tady vypadala jako temná soutěska mezi černošedými skalními stěnami. Táhla se dobrých dvě stě metrů bez jakékoliv známky života. Ale nebyly to skalní stěny: tohle byly zdi bývalých textilek, které nikomu nestály ani za zbourání. Tři fabrické komíny se tyčily k nebi jako symbolické memento mori. Někde by z nich postavili moderní skladiště, jinde supermarkety. V Jestřábí siinvestoři spočítali náklady a kup ní sílu obyvatel: výsledek bylbez>19

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 19


perspektivní. Pokrčil jsem rameny: takový je života běh. Svět je

plný míst, kde stávala města, která zemřela, protože jim došla

energie a šťáva nutná k životu.

Jediné, co v Jestřábí zřejmě prosperovalo, byly banky, sí d lící v nových nebo pečlivě zrenovovaných budovách v cen t ru města. Všechny se předháněly v nabídkách hypoték a půj ček. Nebylo mi jasné, jakou obchodní filozofií a strategií se řídily: vytloukání klínu klínem jednou musí skončit naprostým krachem klienta, který si nakonec půjčuje už jen na splácení úroků z předchozích půjček. Jejich problém.

Díky procházce a předchozí cestě autem jsem si vryl do paměti místopis téměř celého města: přesněji řečeno jeho středu. Zbytek byla jen sídliště a okrajové ostrůvky rodinných domků. Město jako takové nebylo příliš veliké — náměstí s obchoďákem ztotalitních časů, několik přilehlých ulic, dva mosty přes říčku, park, nádraží, naproti kterému stál hostel Měsíček a nový supermarket. Romové obývali slumy, které jako prstenec z polovinyobepínaly centrum Jestřábí.

Vrátil jsem se k vinárně. Před Mušketou už parkovalo ně kolik vozů; oktávie, jedno mondeo, dva passaty a jeden bavorák. Ze - vnitř zaznívala hudba.

Za dveřmi byla rozměrná předsíň s šatnou, teď mimo provoz, a toaletami. Do lokálu se vcházelo skrz závěs z korálků. Rozhrnul jsem ho a rozhlédl se.

Podnik byl zařízený v mírně vyvanulém retrostylu, tvářícím se, jak název napovídal, rytířsko-středověce. Feudalismus v těchto místech zřejmě nestrašil jen v hlavě pana Starého. Po zdech se podobně jako v jeho tvrzi nacházely různé součásti brnění, přilbice, šavle, meče, bambitky, kopí, štíty s heraldickými znaky. Na čestném místě nad barem visela mušketa, další dvě hákovnice stály zkříženy v koutě. Personál byl oblečený do něčeho, co v představě majitele nosívali zbrojnoši. Vrchní byl za mušketýra a barman za šaška.

Vrchní mě zaregistroval, popošel ke mně, smekl s mírnouúklonou klobouk a jeho pérem zametl podlahu.

„Vítám vás, pane, v našem podniku. Budete si přát večeřet?“

„Budu,“ řekl jsem.

„Jste sám, anebo očekáváte společnost?“

„Sám,“ řekl jsem.

„Následujte mě, prosím.“ Odvedl mě ke stolečku pro dva vevýklenku pod oknem. „Bude vám tohle místo vyhovovat, pane?“ 20

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 20


„Ujde,“ posadil jsem se. Židle byla polstrovaná, s vysokýmrovným opěradlem. Sedělo se v ní pohodlně. Stůl byl vymyšlený tak, že jsem si o jeho hrany neotloukal kolena. Kdyby nic jiného,architekt zasloužil pochvalu. Většina lidí, kteří navrhují nábytek, myslí v první řadě na to, jak se umělecky realizovat. Pohodlí a funkčnost jsou úplně na okra ji jejich zájmu.

Vrchní přede mne položil jídelní lístek. „Můžu vám nabídnout nějaký aperitiv, pane?“

„Fernet,“ řekl jsem bezmyšlenkovitě. Hned vedle stál stůl, u kterého seděli tři muži. Jednoho jsem poznal. Odpoledne mě ve středověké tvrzi uváděl k hradnímu pánu. Pořád na sobě měl modrý blejzr, jen košili vyměnil za světlemodrou a vzal si jinou kravatu. Krátce na mne pohlédl, ale tvářil se, že mě nezná. Tak jsem se zachoval stejně.

Jídelní lístek hýřil fantastickými názvy jídel, pod nimiž se mohlo skrývat cokoliv. Naštěstí u každého pokrmu uváděli, z čeho se skládá. Vybral jsem si talíř podkoního Rejtara: pobližším ohledání se ukázalo, že se jedná o několik plátků opečené slaniny, vepřová játra, grilované vepřové žebírko na česneku,feferonky a restované brambory. Celé to přišlo na sto padesát korun a porce by uspokojila i dřevorubce.

Objednal jsem si čtvrt litru červeného vína a sodovku. Vinárna se už zaplnila, zdálo se, že většina hostů se zná. V tak malém městě není divu. Zněla tu převážně čeština, jen od jednoho stolu jsem zaslechl němčinu.

Zvedl jsem se a šel na záchod. Měli tam čisto, to už je dnes v lepším podniku bezpodmínečné. Když jsem si myl ruce, otevřely se dveře a vešel tajemník miliardáře Starého.

„Vidím, že jste se už stačil v Jestřábí zorientovat, aspoň pokud jde o pohostinské podniky,“ řekl s úsměvem.

„Zeptal jsem se v hotelu, kde se tu slušně jí,“ vysvětlil jsem.

„Zdržíte se dlouho?“

„Kde myslíte? U Muškety nebo...“

„Myslím ve městě,“ opět se usmál.

„Podle okolností. Zajímá vás to?“

„No... rád bych s vámi hodil řeč,“ řekl opatrně.

„Právě to činíte. Záchodek sice není nejvhodnější místo pro společenskou konverzaci, ale když se vám tu líbí, proti gustu žádný dišputát.“

„Ne, tady ne,“ řekl rychle.

„Tak si můžeme sednout k baru,“ navrhl jsem.

21

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 21


„Nechci, aby někdo viděl, jak se spolu vybavujeme.“

„Až v klidu dopiju, můžeme se jít projít do parku,“ řekl jsem.

„Tam by nám nějaký zfetovaný asfalti rozbili huby,“ odmítl chmurně.

„Já to tady, pane, neznám. Tak se vymáčkněte, kde se sejdeme, a já to nějak najdu. Do Kravína ovšem nechci.“

„Co to je?“ zeptal se naivně. Inu, pohyboval se v jiném světě a suterénní prostory města neznal.

Mávl jsem rukou. „To byl jen fór. Tak kde? V kolik?“

„Za hodinu v snack baru Zavináč. Je to hned na náměstí.“ Pan tajemník se trochu mýlil; Zavináč nebyl ani tak bar jako spíš internetová kavárna v průjezdu obchodního domu. Pokud mu šlo o diskrétnost, místo nevybral špatně. Většina hostů patřila kmladistvým pařanům, kteří jak zhypnotizované kobry zírali namonitory počítačů a pohybovali se jen ve svém virtuálním vesmíru. Posadil jsem se k baru, jedinému místu, kde chyběla obrazovka. Objednal jsem si minerálku a deset minut čekal.

Tajemník strčil do místnosti hlavu a bystře se rozhlédl. Pakterve nakráčel ke mně.

„Red bull,“ řekl barmanovi. Ujistil se, že číšník se přemístil na druhý konec baru, kde se věnoval nějaké děvence.

„Potřebuju s vámi něco projednat,“ utrousil tajemník koutkem úst, pohled upřený před sebe jak v hodně přiblblém filmu.

„Nechte tý frašky,“ řekl jsem znechuceně. „Hrát si na špiony mě nebaví. Jestli se bojíte mluvit i tady, znova navrhuju park. Nebo čekárnu na nádraží.“

„Koukejte, jedná se o velice citlivou záležitost. Nikdo nesmívědět, že jsme se setkali. Hlavně...,“ zarazil se.

„Pan Starý?“

Jakmile jsem jméno vypustil z úst, trhl sebou, div neslít nul ze stoličky, a vyděšeně se rozhlédl. „Žádný jména!“ zasyčel.

„Jděte na kolo. Tihle magoři o vašem šéfovi v životě neslyšeli a my dva je zajímáme stejně málo jako mě výsledky voleb vLibérii.“

„Jistota je jistota. Šéf se nesmí dozvědět o naší schůzce.“

„Co mi chcete prodat?“ zeptal jsem se.

„Prodat... tak bych to nenazval.“

„Je mi jedno, jakým slovníkem operujete. Hlavně přestaňte obezličkovat. Tak — o co vám jde?“ 22

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 22


Tajemník nervózně zabubnoval prsty o barový pult, promnul si je a pak tiše řekl:

„Jedná se o paní doktorku.“

„Doktorku...,“ protáhl jsem udiveně, i když mi začínalo svítat, koho má na mysli.

„Šéfovu manželku, rozumíte?“

„Myslíte paní doktorku Sta...“

„Tiše!“ zasyčel. „Ano, paní doktorku.“

„Co s ní je? Jestli se chce rozvádět a shání nějaký důkaznímateriál o manželově nevěře, tak jste na špatné adrese. Nejsem ani detektiv, ani pokoutní advokát.“

„Ne. Jde o něco jiného.“

„Ona vás za mnou poslala?“ zeptal jsem se.

„Dá se to tak říct,“ připustil.

„Zajímavé.“

„Proč?“ podivil se.

„Zajímavá náhoda. Dnes jsem přijel do Jestřábí, po poledni jste mě viděl poprvé, milostivá vám důvěrně vyjádří přání dát si se mnou rande a ejhle! Hned večer na sebe narazíme.“

Tajemník něco zamumlal a podíval se stranou.

„Dobrá. Tuhle náhodu tedy vynecháme. Znovu se ptám — oč běží?“

„Paní doktorka má nějaké problémy. Neptejte se mě jaké.Nevím, a kdybych věděl, neprozradil bych je. Co uzná za vhodné, to vám sdělí sama.“

„Jaká je? Myslím, jak vypadá, jak se chová ke slu... totiž kdomácímu personálu a tak vůbec?“

„Je báječná!“ vydechl, maličko zrůžověl a oči se mu rozzářily. „Velice inteligentní, jemná, pozorná. Skutečná dáma, vzdělaná dáma.“

S úsměškem jsem se na toho moulu díval. Byl do nízabouchnutej až na půdu. Tohle se stává dost často. Ani hradní paníneohrdne obdivem a láskou prostého tajemníka nebo šoféra nebo zahradníka. I manželka miliardáře ráda čte touhu v očích někoho, pro koho je sice nedostupná, ale tím víc žádoucí. I když — nedostupná... to záleží na příležitosti, chuti a manželově pracovní vytíženosti. Taková tajná mezaliance není nic nového pod sluncem.

„Jakou máte školu?“ zeptal jsem se tajemníka.

„Já? Proč?“

„Zajímá mě to.“

23

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 23


„Peďák. Ale na Karlově univerzitě!“ dodal rychle a hrdě, jako kdyby nebylo jedno, kde kvalifikaci pro zcela neperspektivnípovolání získal.

„To vás šlechtí,“ řekl jsem a hodil na pult dvacetikorunu. „Kdy a kde se můžu s paní doktorkou setkat?“

„Zavolá vám sama. Možná ještě dnes. Číslo vašeho mobilního telefonu mám.“ Do hotelu jsem měl kousek. Nikdo mě cestou nepřepadl, procházku v parku jsem si odpustil, na to, abych zašel do herny nebo hospody navštěvované kriminálními živly, jsem byl poněkudnáadně oblečen.

V hale u recepce bylo prázdno, za pultem seděl tentýž obézní mládenec, který mi doporučil vinárnu U Muškety.

„Máte tady nějaký psaní,“ zavolal na mne.

Vzal jsem si obálku od Beránka, schoval ji do kapsy, a když mi recepční podával klíč od mého pokoje, zeptal jsem se ho, jestli zná pana Starého.

„Ježiši,“ skoro se pokřižoval, „s takovým panstvem tadynepřijdu do styku.“

„Tak proč jste volal jeho tajemníkovi, kam jdu na večeři?“

Vyvalil na mne oči a nervózně zamžikal. „Já? Jakýmutajemníkovi?“ zamumlal nejistě.

„Nevím, jak se jmenuje. Ale čekal na mne u Muškety.“

„Pane, to je nějaký omyl. Fakt. Věřte mi.“

Změřil jsem si ho pohledem, otočil se a šel nahoru.

Prohlédl jsem si obálku. Člověk neznalý by nic nepoznal, ale já mám svoje zkušenosti a nedalo mi moc práce zjistit, že už ji někdo rozlepil přede mnou. Onen někdo mohl být jedině hotelový recepční.

Roztrhl jsem obálku a vytáhl jednu popsanou stránku, projistotu zcela zbytečně vloženou mezi dva prázdné papíry, aby snad někdo nemohl přečíst to, co na ní stálo, proti silnému světlu. Svatá prostoto..., pomyslel jsem si.

Jména mi nic neříkala. Nadporučík Janoušek Oldřich, nadstrážmistr Pípal Petr, poručík Toska Rudolf, kapitán Šedivý Michal, kapitán Lopta Karel. U každého jména prohřešky: braní úplatků, registrace kradených vozů (připojeny espézetky a jména majitelů), ochrana prostitutek, ochrana dealerů drog. U Šedivého byla poznámka, že se sám zřejmě v distribuci drog anga- 24

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 24


žuje. Napovídal by tomu i nový mercedes jeho manželky a dům,

který si postavili kousek od města. Poskytování utajovaných informací z vyšetřování advokátům. Připojena jména obviněných,

jejich kauzy a jména advokátů.

Celkem by to vydalo na hezkých pár let kriminálu, pokud by se to prokázalo. Čtení bylo zajímavé, ale v téhle chvíli jsem nevěděl, co s tím.

Nevadí, řekl jsem si. Co je doma, to se počítá a kvalifikovaná informace se vždycky hodí. Když ne hned, tak někdy později.

Podíval jsem se na hodinky. Devět. Nejvyšší čas zavolat šéfovi.

„Tak jak to jde, Bebe?“ zeptal se.

Přerecitoval jsem mu všechno, co jsem se za ten den dozvěděl, obsah rozhovorů s Karabem, Starým i Beránkem, přečetl museznam padlých andělů v policejních uniformách, který jsem odredaktora dostal, informoval jsem ho, že jsem byl přes uplaceného recepčního kontaktován s tajemníkem Starého a že mě vyhledal proto, aby mi vyřídil přání paní doktorky Staré dát si se mnou schůzku.

„Zajímavé,“ řekl šéf. „Na první den slušný výsledek.“

„Nic moc,“ řekl jsem. „Zajímavé je jenom zadání od Starého. Nic totiž nenasvědčuje, že by hradní pán měl nějaké politické ambice. Přinejmenším ne v Jestřábí. Mož ná ale, že se od někoho doslechl o těch randíčkách své manželky s Karabem. A že mu chce zatnout tipec tam, kde to Karab pocítí nejbolestivěji.Potřeboval bych vědět, jestli se na ni dá vyhrabat nějaký kostlivec ve skříni. A taky by mě docela zajímal policajt Šedivý.“

Měl jsem za sebou dlouhý a plodný den. Nalil jsem si sklenku z lahve, kterou jsem si přivezl, posadil se do křesla, pomaličku, po doušcích upíjel a čekal. Držím se zásady, že iniciativu mám nechávat na klientech.

Za půl hodiny mi zazvonil mobil.

„Dobrý večer, neruším?“ zeptal se ženský hlas.

„Ani v nejmenším, paní doktorko,“ řekl jsem. „Počítal jsem s tím, že se ozvete.“

„Chtěla jsem to nechat na ráno, ale protože manžel večer odjel do Prahy...“

„Chápu a souhlasím. Kdy a kde?“

„Hodilo by se vám to tak za půl hodinky?“

„Jistě. Kde?“ zeptal jsem se.

„Myslela jsem, že bych pro vás přijela k hotelu vozem, ale...“

25

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 25


„Nesmysl,“ přerušil jsem ji. „Mají monitorovací systém a nad vchodem je kamera. Není vyloučené, že recepční váš vůz zná. Za půl hodiny budu na náměstí před obchoďákem. Čím přijedete?“

„Červeným golfem. Je to takové nenápadné auto.“ Ulevilo se mi. Už jsem měl strach, že se přiřítí v maserati.

„Dobře. Za půl hodiny. Zatím nashle,“ řekl jsem.

Chviličku jsem váhal, pak jsem znovu zavolal do Prahy.

„Milostivá se ozvala, za necelou půlhodinku s ní mám rande,“ řekl jsem.

„Zatím jsme na ni nic nesehnali. Zkusím kluky popohnat, ale to víš, je už pozdě. Kdybysme na něco přišli, cinknu ti, Bebe. A kdyby to, kvůli čemu se s tebou schází, nebyla jen nějakásoukromá prkotina, zavolej mi ještě dnes. Můžeš volat do půlnoci.“

„Jasně, šéfe.“ Za dvacet minut jsem opatrně sešel po schodech a podíval se k recepci. Mládenec seděl zády ke mně a zaujatě sledoval televizi. Proklouzl jsem kolem něj jako myška, opatrně otevřel hlavní dveře a bez ohlížení rázoval pryč od hotelu.

U obchodního domu jsem byl pět minut před smluvenouhodinou. Nakouknul jsem do Zavináče: ještě měli otevřeno, určitězavírají až pozdě v noci, pařani jsou navyklí brouzdat po síti třeba do rána. Vrátil jsem se z průjezdu na náměstí. Všude prázdno až na dva opilce, potácející se z nějaké hospody, a jeden vůz městské policie, který pomalu projel kolem mne. Nejspíš jsem nevzbudil podezření, protože strážníci se po mně ani neohlédli.

Přijela přesně, jako kdyby čekala za rohem, až nastane minuta M.

Viděl jsem její siluetu: natáhla se a otevřela mi pravá dvířka. Vklouzl jsem na sedačku a prohlédl si ji.

Mohlo jí být přes třicet, když jsem si to spočítal, hádal bych jí třicet pět let. Měla plavé vlasy, úzké brýle — to teď frčí — a pěkná prsa. Vypadala intelektuálně a sexy zároveň. A bylo znát, že osobnosti má na rozdávání.

„Stará,“ představila se.

Něco jsem zabručel.

„Promiňte, nerozuměla jsem vám.“

„Povídám, že na jménech nezáleží. Jak se jmenuju, stejně víte od pana tajemníka. Tak — co po mně chcete?“ 26

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 26


Pomalu se rozjela. „Nechci tady stát, aby nás někdo neviděl.“ Objela náměstí a zamířila ulicí s mrtvými továrnami k mostu přes říčku. „Dovezu vás pak nazpátek,“ slíbila.

„To od vás je velice laskavé,“ řekl jsem uštěpačně. „Já mám dost času. Počkám, až budete mít náladu vypovídat se.Upozorňuju ale, že pokud se má jednat o nějakou profesionální radu nebo práci vůbec, započítám si to do honoráře.“

„Jste tak chamtivý?“ zasmála se.

„Ne, ale vy máte dost peněz, tak nevidím důvod, proč bych si měl hrát na Ježíška. Kam jedeme?“

„Jen kousek. Nebojte se, nemíním vás zatáhnout do žádného nočního podniku.“

Dojeli jsme k sídlišti, zastavila na parkovišti mezi dvěma vozy v prostřední řadě. Když vypnula reflektory, poskytovala námjediné slaboučké osvětlení nedaleká pouliční lampa.

„Předpokládám, že se můžu spolehnout na vaši diskrétnost,“ začala. Neodpověděl jsem.

„Tak můžu, nebo ne?“ skoro zaječela.

„Jestli jste mě teď v noci pozvala na schůzku, asi vám nic jinýho nezbude,“ řekl jsem. „Váš manžel je náš klient. Pokud po mně chcete něco, co by bylo v rozporu se zakázkou, kterou jsme od něj dostali, bude nejlepší, když mě odvezete nazpátek.“

Upřeně se před sebe dívala a pak se zeptala, jakou zakázku jsme od jejího muže dostali.

„Vy to nevíte?“

„Nebavíme se spolu o...,“ zaváhala.

„O práci?“

„Pf,“ udělala. „O — dejme tomu obchodních záležitostech, které se toho druhého netýkají. Naštěstí máme dost jiných témat, nežli jsou byznys a peníze.“

„Tohle není byznys,“ řekl jsem.

„Jste přece z píár agentury. Nebo ne?“

„Jsem.“

„Takže se jedná o byznys.“

„Pan tajemník má smůlu. Váš pan manžel před ním držel pusu.“

„Pan tajemník je informován jen v rámci svých povinností.Pokud chcete naznačit, že mezi mnou a jím panují nějakénadstandardní vztahy, tak jste blázen.“

„To jsem. Už proto, že tady s vámi ztrácím čas. Odvezte mělaskavě zpátky na náměstí,“ řekl jsem.

27

agenturaZLOMcharter 27.2.11 22:20 Stránka 27


Kousla se do rtu, natáhla ruku po klíčku v zapalování, potom dlouze vydechla. „Moc se vám omlouvám. Jednám jako nějaká hysterická husička.“

„Jednáte,“ souhlasil jsem. „Kdo vás vydírá?“

„Cože?!“

„Ptám se, kdo vás vydírá.“

„Jak jste na to přišel?“ zeptala se zdušeně.

„Paní doktorko, tajnosti, jaké jste dělala s naší schůzkou, přicházejí v úvahu jen ve dvou případech: buď chystáte rozvod apotřebujete dostat manžela na lopatky. V tom případě byste seobrátila nejdřív na renomovaného advokáta a ten by si najal kvalitní detektivní kancelář, pokud by byly ve hře okolnosti, které by spolupráci detektivů vyžadovaly. Druhá varianta je vydírání. To je ovšem velice tenký led kombinovaný s nevypočitatelnou razancí ukryté výbušniny. S touhle záležitostí se lidé neobracejí ani na právníka, ani na detektivní agenturu, protože obvykle mají máslo na hlavě a nechtějí, aby o něm věděl někdo další kromvyděrače. Nikdy nemáte jistotu, že ten další po čase svoji vědomost nevyužije ve svůj prospěch proti vám. Třebas ani ne přímo, osob - ně, ale prostřednictvím nastrčeného nového vyděra če. Vy se zase obrátíte na onoho právníka nebo detektivní kancelář, oni vás z toho opě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist