načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Agent Storm -- Můj život v al-Káidě a CIA - Tim Lister; Morten Storm; Paul Cruickshank

Agent Storm -- Můj život v al-Káidě a CIA

Elektronická kniha: Agent Storm -- Můj život v al-Káidě a CIA
Autor: ; ;

- Od ozbrojené loupeže k ozbrojenému džihádu. - Po letech v al-Káidě dvojitým agentem CIA - „Stormovo líčení jeho problematické špionážní činnosti uvnitř al-Káidy pro ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 428
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), 1 mapa, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Agent Storm ... přeložil Ladislav Šenkyřík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9535-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Biografie dánského konvertity k islámu a následného agenta tajných služeb. Dán Morten Storm se již v mládí dopouštěl násilného jednání, své třinácté narozeniny oslavil pokusem o ozbrojenou loupež. Po konverzi k islámu propadl jeho radikálnímu výkladu a odešel do Jemenu účastnit se ozbrojeného džihádu. V Jemenu strávil desítku let ve výcvikových táborech al-Káidy po boku nejhledanějších teroristů a postupně se stal jednou z předních postav mezi islamisty. Později však islámskou víru opustil a stal se dvojitým agentem pro americkou, britskou a dánskou tajnou službu.

Popis nakladatele

Od ozbrojené loupeže k ozbrojenému džihádu.

Po letech v al-Káidě dvojitým agentem CIA

„Stormovo líčení jeho problematické špionážní činnosti uvnitř al-Káidy pro západní rozvědky přináší nanejvýš detailní, strhující a lidský pohled na moderní špionáž v současném věku džihádistického terorismu. Toto bezprostřední líčení mlhami zahaleného boje dvou tajných uskupení je skutečně úchvatné.“

(Mark Stout, někdejší dlouholetý analytik CIA a ředitel magisterského studia Global Security Studies na Univerzitě Johna Hopkinse)

________________________________________

Další informace o knize

Z anglického originálu přeložil Ladislav Šenkyřík

Dán Morten Storm se již v mládí dopouštěl násilného jednání, své třinácté narozeniny oslavil pokusem o ozbrojenou loupež. Po konverzi k islámu propadl jeho radikálnímu výkladu a odešel do Jemenu účastnit se ozbrojeného džihádu. V Jemenu strávil desítku let ve výcvikových táborech al-Káidy po boku nejhledanějších teroristů a postupně se stal jednou z předních postav mezi islamisty. Později však islámskou víru opustil a stal se dvojitým agentem pro americkou, britskou a dánskou tajnou službu. Kniha napsaná s pomocí specialisty na terorismus stanice CNN Paula Cruikshanka a zkušeného reportéra specializujícího se na Blízký východ Tima Listera odhaluje dramatický osud člověka, který se dokázal vymanit z osidel radikální ideologie. V době, kdy tisíce džihádistů evropského původu odcházejí bojovat v řadách Islámského státu do Sýrie a jejich případný návrat do Evropy představuje nemalé bezpečnostní riziko, je příběh agenta Storma o to aktuálnější.

16 stran obrazové přílohy

„Kniha Agent Storm je pozoruhodnou autobiografií dánského konvertity k islámu, který se začlenil do řad al-Káidy, aby se později stal jedním z nejcennějších agentů ve válce proti terorismu. Tento reálný špionážní příběh z největší možné blízkosti ukazuje, co ve skutečnosti obnáší být extrémistou a zapojit se do teroristické skupiny, a přitom balancovat mezi loajalitou a zradou ve světě výzvědných služeb. Jde o povinnou četbu pro každého, kdo se zajímá o to, jak ve skutečnosti probíhá válka proti terorismu, jež se neodehrává na denním světle.“

/Magnus Ranstorp, vedoucí výzkumu v Centru studií asymetrických hrozeb na Švédské národní akademii obrany (Försvarshögskolan)/

 

„Kniha Agent Storm otevírá jedinečný pohled na onu nehostinnou krajinu, v níž se navzájem překrývají radikalizace evropských muslimů (nyní podnícená občanskou válkou v Sýrii), vedení a organizace světového džihádu a skrytý boj západních výzvědných služeb s těžko polapitelným a nesmiřitelným nepřítelem.“

(Steven Simon, spoluautor bestsellerů The Age of Sacred Terror a The Next Attack)

 

„Kniha se čte jako scénář bondovky napsaný Joelem a Ethanem Coenovými…každý, koho zajímá sága boje proti teroristickým fanatikům, bude knihou stržen.“

(The Washington Post)

 

„Fascinující… věrohodný příběh, který ukazuje zblízka jak násilný islamistický extremismus, tak způsob, jakým proti němu bojují západní tajné služby.“

(The Guardian)

(můj život v al-Káidě a CIA)
Předmětná hesla
Storm, Morten, 1976-
Al-Káida (organizace)
Agenti -- Dánsko -- 20.-21. století
Zpravodajské služby -- 20.-21. století
Teroristické organizace -- Islámské země -- 20.-21. století
Válka proti terorismu (2001-2009)
Zařazeno v kategoriích
Tim Lister; Morten Storm; Paul Cruickshank - další tituly autora:
Agent Storm -- Můj život v al-Káidě a CIA Agent Storm
 
K elektronické knize "Agent Storm -- Můj život v al-Káidě a CIA" doporučujeme také:
 (e-book)
Démon v mém srdci Démon v mém srdci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD


VyšehrAd

Agent

Storm

Můj život v al-Káidě a CIA

morten Storm,

PAul CruiCkShAnk A tim liSter


Z anglického originálu Agent Storm

vydaného nakladatelstvím Atlantic Monthly Press

v New Yorku v roce 2014 přeložil Ladislav Šenkyřík

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Filip Outrata

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1355. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 210 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-571-3

Morten Storm, Paul Cruickshank, Tim Lister: 

AgeNt StorM

Copyright © Morten Storm, Paul Cruickshank, Tim Lister, 2014

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2015

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


ANWAROVA BLONDÝNKA210

KAPITOLA OsMNÁCTÁ

AnWAroVA BlondÝnkA

Jaro – léto 2010

Devátého března 2010 jsem stál před mezinárodním autobu

sovým nádražím na Erdbergstraße ve Vídni a čekal jsem na autobus ze

Záhřebu, který měl přijet v 11 hodin dopoledne. Bylo chladno a foukal

vítr, typický březnový den v rakouském hlavním městě. Z autobusů

se valily davy turistů, kteří mířili na prohlídky habsburských paláců.

Jed mi řekl, že mi bude krýt záda tým CIA. Zadíval jsem se na muže

v kovbojském klobouku, který postával na rohu ulice a kontroloval si

čas na hodinkách. Určitě nemuseli být až tolik nápadní.

Potom jsem ji spatřil. Měla na sobě černou sukni, přesně jak jsem

předpokládal, ale místo aby byla řádně zahalená, měla na hlavě jen

prostý šátek. Pár zatoulaných pramínků blond vlasů se třepotalo

ve větru.

„As-salámu alajkum. Já jsem Amína,“ představila se anglicky

s mírným přízvukem a zpříma se na mě zadívala svýma modrozele

nýma očima.

Třebaže mě Awlaqí instruoval, abych si oblékl západní šaty a nebu

dil tak podezření, musel jsem si zachovat náležitý odstup od ženy,

s níž jsem nebyl v příbuzenském vztahu. Dokonce jsem jí ani nepodal

ruku. Udělala ale na mě dojem; na fotkách nevypadala zdaleka tak

dobře. Amína byla mimořádně pohledná, měla plné rty, vyklenuté lícní

kosti a silný nos. Vypadala o pár let mladší než na svých dvaatřicet

let. Hotová Gwyneth Paltrowová, pomyslel jsem si – tahle holka se

bude Anwarovi líbit.

Natrefil jsem na ni v listopadu 2009 na Facebooku, na Awlaqího


Jaro – léto 2010211

fanouškovské stránce – dva měsíce poté, co mi zopakoval svou žádost,

abych mu našel na Západě manželku. Na stránce jsem požádal o pod

poru, jí jsem zanechal vzkaz a Amína odpověděla.

„O jakou podporu by mělo jít a jsi v přímém kontaktu se šejchem?“

napsala ve svém prvním vzkazu z 28. listopadu 2009.

Když jsme si během dvou dnů vyměnili několik vzkazů, napsala toto:

„Mám ale přece jenom jednu otázku. Ty se znáš osobně s AAA?

A je-li tomu tak, mohla bych tě o něco požádat?“ AAA byla naše šifra

pro Anwara al-Awlaqího.

„Ano, skutečně se s ním znám. Klidně se ptej,“ odpověděl jsem oka

mžitě. Odepsala:

„Poslala jsem šejchovi dopis poštou, nejsem si jistá jeho správnou

e-mailovou adresou, ale říkala jsem si, jestli náhodou nehledá druhou

manželku, tak jsem mu nabídla sňatek a nevím, jestli to nebyla poše

tilá hloupost. Ale zkusila jsem to. Když jsem teď v kontaktu s tebou,

mám jistou naději, že bys mi třeba mohl poradit a navrhnout mi, co

mám dělat.

Hledám způsob, jak se dostat z téhle země, a hledám manžela, který

mě bude učit a kterému já mohu být velkou pomocí. Hluboce si vážím

jeho i vš ech věcí, které dělá pro tuto Ummu, a chci mu jakýmkoli mož

ným způsobem pomoct.“

Odepsal jsem:

„Budeš manželkou číslo 3, protože on už dvě manželky má, ale ne

žije s nimi, protože ony bydlí v hlavním městě a vídají se s ním jen ob

čas. Ty s ním ale budeš pořád, protože tam nemáš rodinu. Měla bys být

připravená na strádání a časté stěhování z místa na místo. A na sta

rost o povinnosti manželky v domě. Být trpělivá se vším, čeho se sta

neš svědkem a čemu budeš muset čelit, protože AAA se může ocitnout

v nebezpečí apod. a naším ochráncem je Alláh. Dokážeš to přijmout?“

Odepsala během deseti minut:

„Šla bych s ním kamkoli, je mi dvaatřicet let a na nebezpečí jsem

připravená, nebojím se smrti, nevadí mi umřít pro Alláha. Nevěděla

jsem, že už dvě manželky má. Ale vůbec mi to nevadí. Chci mu pomá

hat v jeho práci... Ve vedení domácnosti jsem dobrá [a] jsem ochotná

stát se pracovitou a aktivní manželkou.“

Amínino skutečné jméno znělo Irena Horaková. Měl jsem ji po

znat velice zblízka. Následovat budou desítky e-mailů a konverzací


ANWAROVA BLONDÝNKA212

na Facebooku. Poslala mi spoustu dlouhých statí o svém životě, abych

je předal Awlaqímu.

Irena pocházela z Bjelovaru, městečka obklopeného zeměděl

skou krajinou východně od chorvatského hlavního města Záhřebu.

V jed nom ze svých psaní pro Awlaqího Amína napsala, že pochází

z láskyplné rodiny a vyrostla jako většina Chorvatů v katolické víře

s „rodinnými hodnotami a vysokými mravními požadavky“. Obzvlášť

blízká si byla se svou sestrou – dvojčetem – Helenou, jejím jediným

sourozencem.

V dospívání Irena vynikala v atletice. Oddanost sportu šla tak

daleko, že se stala dorosteneckou přebornicí ve sprintu na sto metrů.

Její snímky, jak protrhává cílovou pásku s pažemi vztyčenými na zna

mení vítězství, se objevily v místních novinách. Atletika ji vtáhla,

věnovala se jí naplno v naději, že jednoho dne bude reprezentovat

Chorvatsko na olympijských hrách.

Obě sestry se přihlásily na pedagogickou a sociální fakultu záhřeb

ské univerzity. Irena chtěla pracovat s postiženými lidmi. V té době

ale její sen o atletické slávě vybledl. Ponořila se do studia. Po večerech

podobně jako většina jejích spolužáků chodila do záhřebských nočních

klubů, pila a tančila často do ranních hodin.

Mnohem později jsem zjistil, že v té době dávala na společen

ské sítě fotografie, které ji zachycují v nejrůznějších nevázaných

situacích, v nichž má na sobě upnuté oblečení, hluboké výstřihy,

vysoké boty po kolena a dokonce i přiléhavou koženou kombinézu

bez rukávů.

Po dokončení univerzity si Irena našla práci v dětském domově.

V domově žilo asi padesát dětí od sedmi do osmnácti let, z nichž mnohé

měly poruchy chování.

Později Amína objevila ve své povaze jiné sklony. V jednom z dopisů

pro Awlaqího napsala:

„Lidé o mně říkají, že jsem rázná a rozhodná, ale to je ve skuteč

nosti můj obranný štít, jsem sice pevná, ale velmi citlivá a emocionální

a nesnáším nespravedlnost. Ráda pracuji, nejsem líná, lidé mě ozna

čují za empatickou, laskavou a otevřenou vůči druhým.“

Islám objevila náhodou, na jedné svatbě v Záhřebu. Jedním z hostů

byl Sage, pohledný právník s dlouhými dredy a širokým úsměvem. Byl

muslim a pracoval v Londýně. Za pár dní už letěla do Londýna, když


Jaro – léto 2010213

ji její tehdejší přítel bez dlouhých cirátů pustil k vodě. Ti dva spolu

začali chodit na dálku.

Sage sám sebe považoval za věřícího a mluvil s ní s láskou o islámu,

ale své náboženství bral na lehkou váhu. Rád se napil a podle mno

hých svědectví se s ním Irena ráda ukazovala v barech v Londýně

i v Záhřebu. Přátelům se svěřovala, že doufá, že se brzy vezmou.

Později o Sageovi napsala Awlaqímu:

„Mluvil o islámu tak pěkně a mírumilovně a seznámil mě se spous

tou věcí, o kterých jsem do té doby vůbec nevěděla. Byla jsem zvědavá...

a tak jsem začala hledat sama.“

Spojila se se skupinou muslimských žen z Bosny, které ji zase

seznámily s dalšími v Záhřebu. Začala s nimi trávit čas v mešitě.

„Když jsem četla vylíčení Boha-Alláha v Koránu, říkala jsem si:

Toto je Bůh, jak jsem si ho vždycky představovala,“ řekne Awlaqímu

v jedné ze zpráv.

„Odjakživa jsem pokládala za nesmysl, že by Bůh mohl mít syna.

Naopak všechno, co jsem objevila v islámu, bylo logické a prosté, ale

zároveň čímsi znechucující a těžko přijatelné, alespoň v této době mého

hledání to na mě tak působilo.“

Vzpomněl jsem si na pocit ze svého objevu v knihovně v Korsøru.

Po půl roce její vztah se Sagem ochladl. Islám začal být pro Irenu

očividně důležitější než láska. Začala mu psát vyčítavé e-maily, kriti

zovala ho za to, že se nemodlí pětkrát denně a že pije alkohol.

Ireninu víru dost možná posílil zápas s rakovinou. Tvrdila, že pro

dělala léčbu a uzdravila se, ale nemoc zničila její sen o tom, že bude mít

děti. Vrhla se do náruče islámu, začala se učit arabsky a změnila své

chování i způsob oblékání – začala nosit dlouhé sukně a šátek na hlavě.

Přerušila kontakty s bývalými kamarády. Z Ireny se stala Amína.

O této bouřlivé době svého života Awlaqímu napsala:

„Po období vzteku a pocitů marnosti jsem ve svém srdci našla mír,

jaký jsem nikdy předtím nezakusila... Byla jsem nesmírně šťastná,

že jsem se učila nové věci o islámu... Všechno, co se pojilo s islámem,

mě nesmírně vzrušovalo, plakala jsem během modliteb, plakala jsem,

když jsem uslyšela adhán [volání k modlitbě].“

A když v květnu 2009 formálně konvertovala k islámu a odříkala

šahádu, vyznání víry, zakusila stejně jako kdysi já příliv nové ener

gie a osvobození.


ANWAROVA BLONDÝNKA214

Jedna z dávných Amíniných kamarádek později popíše, jak Amínu

nová víra zcela pohltila. Dokázala mluvit pouze o islámu a opakovaně

se pokoušela své přátele přimět ke konverzi.

Přibližně v této době Amína narazila na Awlaqího kázání v ang

ličtině, která už tehdy zaplavila internet. Jeho volání po tom, aby

jeho stoupenci žili prostým životem Proroka a nenechali se zkazit

západní moderností, jí učarovalo. Nevypadal možná zrovna jako fil

mová hvězda, ale Amína ho obdivovala pro jeho upřímnost, inteligenci

a charizma. A začala snít s otevřenýma očima o tom, že se stane jeho

ženou; mohl ji toho o islámu hodně naučit.

V době, kdy jsme se propojili na Facebooku, se mi Amína svěřila,

že ji v Záhřebu přehlížejí a jsou vůči ní zaujatí. V práci si její šéf stě

žoval na to, jak chodí oblékaná. Cítila se být vyloučená ze společnosti

a dokonce i z hlavního proudu chorvatské muslimské komunity.

„Žiju v zemi káfir. Chci se za každou cenu dostat odtud,“ řekla poz

ději Awlaqímu v jednom ze svých vzkazů. Opět jsem v tom poznával

pocity, jaké jsem i já zakoušel onoho ponurého dne, kdy jsem omýval

mrtvé tělo starého muže, který zkolaboval před mešitou v Regent’s

Parku.

„Odmítla jsem spoustu nabídek k sňatku, protože bratři to buď

nemysleli s manželstvím vážně, nebo jsme se neshodli ideologicky.“

Amína nedokázala říct o své konverzi otci, ale matka ji přijala, byť

neochotně. V době, kdy jsem od Amíny obdržel první vzkaz na Face

booku, mi připadalo, že ji obestírá smutek. Měla dojem, že kromě své

rodiny má jen velmi málo vztahů, které mají nějaký smysl. Jak jen

mi to bylo povědomé.

Uvědomoval jsem si ale, že tahle ztracená, vnímavá žena pro mne

znamená příležitost.

„Amína nás může dovést k Awlaqímu,“ řekl jsem svým řídícím

důstojníkům z MI5 – Sunshine, Andymu a Kevinovi – krátce poté, co

jsme si začali dopisovat přes Facebook.

„Chápeme, jak to myslíš, ale budeme muset nad tím převzít velení,“

řekl Andy.

Britové sdíleli mé obavy, že vyslání Amíny do divokých oblastí

nestabilní země by mohlo znamenat, že ji vystavíme riziku. Ameri

čané spolu s Dány byli mnohem nadšenější.

„Nám se ten nápad líbí,“ řekl Jed, když jsme se sešli v Kodani.


Jaro – léto 2010215

V očích mu plálo vzrušení, jak přemítal nad nejstarší z lidských lstí.

Ve dnech po útoku ve Fort Hood se sundaly rukavice a ve Washing

tonu se už diskutovalo o tom, jestli je možné Awlaqího – jakožto ame

rického občana – legálně úkladně zavraždit. Jed si uvědomoval, že

Amína představuje příležitost, jak se k teroristickému klerikovi dostat,

nabízející se na zlatém podnose.

CIA oficiálně vstoupila do procesu dohazování.

Na jejich žádost jsem se Awlaqímu zmínil, že jsem mu našel pří

padnou manželku, a 11. prosince 2009 se mi ozval a požádal mě, aby

mu napsala svůj stručný popis.

Poslala mi pro klerika následující odpověď:

„Je mi třicet dva let, jsem svobodná, bezdětná. Jsem vysoká

(173 cm), štíhlá a se sportovní postavou, nejsem si jistá, jestli je pří

pustné, abych popsala své vlasy. V každém případě lidé říkají, že jsem

pohledná, atraktivní a vypadám mnohem mladší, všichni mě odhadují

na nějakých 23–25 let.“

Patnáctého prosince mi Awlaqí pro ni poslal další šifrovaný e-mail:

„Rád bych zdůraznil dvě věci. První z nich je ta, že nebydlím na žád

ném pevném místě. Mé životní podmínky se tudíž často výrazně mění.

Někdy dokonce bydlím ve stanu. Zadruhé se kvůli své bezpečnostní

situaci musím občas odříznout od společnosti, což znamená, že se delší

dobu ani já ani nikdo z mé rodiny nestýkáme s žádnými dalšími oso

bami. Umíš-li žít ve ztížených podmínkách, nevadí ti samota a doká

žeš žít s omezeními v komunikaci s druhými lidmi, pak je to alham

dulilláh skvělé. Se svými dvěma manželkami nemám žádné problémy

a vycházíme spolu dobře. Obě si nicméně zvolily život ve městě, pro

tože se mnou nedokázaly sdílet život na venkově. Nechci, aby se mi

totéž přihodilo znovu s další manželkou. Potřebuju někoho, kdo dokáže

se mnou sdílet nesnáze této cesty.

A ještě jedna věc. Můžeš mi prosím poslat svoji fotku? Pošli ji pro

sím jako přílohu e-mailu.“

Během přípravy „spodkového atentátu“ Anwar musel počítat s tím,

že vystřelí prudce vzhůru na americkém seznamu hledaných osob;

možná proto případné budoucí paní Awlaqíové tolik zdůrazňoval

útrapy života v úkrytu.

V půlce prosince mě Amína požádala, abych Awlaqímu předal nový

vzkaz stanovující několik základních pravidel.


ANWAROVA BLONDÝNKA216

„Nechci manžela jen na papíře, chci být s ním a žít v islámu, což tady

není možné. Nejsem typ domácí hospodyňky, umím vařit a zastanu

i všechny další domácí práce, ale jenom tohle mě neuspokojí. Začala

jsem překládat tvé přednášky do mé mateřštiny, abych pomohla bra

třím a sestrám v této části světa.“

Rovněž se Awlaqího ptala, jestli bude moct z Jemenu vycestovat

a zase se do něj vracet. „Největší starost mám o své rodiče, protože

vím, že když jim řeknu, že odjíždím do tak daleké země, bude to pro ně

znamenat obrovský otřes,“ psala. „Kdybych je už nikdy neměla vidět,

bohužel bych asi takovou podmínku nemohla přijmout.“

Její naivita byla občas zneklidňující.

Zašifroval jsem zprávu přes software Mujahideen Secrets a poslal

ji Awlaqímu. Odepsal 18. prosince:

„Předpokládám, že pokud do téhle země přijedeš, přijedeš sem

natrvalo, a pokud tuto zemi opustíš, opustíš ji také natrvalo... země

je na pokraji války. Jen Alláh ví, jaké důsledky to přinese,“ napsal.

A potom odpověděl na její žádost o informace osobnějšího charak

teru.

„Jsem klidný člověk. Do záležitostí své rodiny příliš nezasahuji, ale

když už to udělám, musí být po mém. U svých žen netoleruji neposluš

nost. S mými dětmi je to přesně naopak, obzvlášť u děvčat. Umím se

jim přizpůsobit, takže je musí vychovávat a trestat matka, protože

já to nedělám. Miluju četbu. Když je se mnou má rodina, trávím s ní

jistý čas, ale povinnosti mě často odvádějí... Moje práce má před rodi

nou přednost, a proto bych rád měl manželku, která bude nenáročná

a bude sdílet moji práci. Jelikož jsem většinu života prožil na Západě,

rád bych žil po boku muslimky ze západního světa.“

Awlaqí požádal o Amíninu e-mailovou adresu, aby jí mohl položit

některé „soukromé otázky“ přímo. Vzala-li se v úvahu jeho posedlost

provozní bezpečností a skutečnost, že do „spodkového atentátu“ zbý

valo už jen pár dní, podstoupil pozoruhodné riziko. Smyslnost nad

ním opět jednou zvítězila.

Na Štědrý den, po raketovém útoku na pozice al-Káidy v provincii

Šabwa, se Amína se mnou opět spojila.

„Nemáš nějaké zprávy od bratra? Říká se, že je mrtvý, nebo ve

vězení. Je to pravda?“ ptala se.


Jaro – léto 2010217

Hned jakmile jsem zjistil, že Awlaqí vyvázl se zdravou kůží, napsal

jsem jí, přičemž jsem pro Awlaqího použil dohodnuté jméno Sámí.

„Sámí je v pořádku a má se dobře, alhamdulilláh... měj jenom tro

chu trpělivosti, sestro, je pod velkým tlakem. Jseš si jistá, že dokážeš

podstoupit tuhle velkou zkoušku?“

Když za čtyři dny Anwar napsal, myslel navzdory tomu, že jen

těsně unikl smrti, pořád na chorvatskou blondýnku. Dal jsem jí vědět

následující zprávu:

„Sámí tě pozdravuje a nemůže tě znovu kontaktovat přímo, ale já

ti můžu jeho vzkaz přeposlat a ty mu můžeš přese mne odpovědět. Je

v pořádku a daří se mu dobře. Má pořád zájem a ptá se, kdy můžeme

zařídit cestu atd.“

Po štědrovečerním raketovém útoku se znepokojení britské tajné

služby změnilo v otevřený nesouhlas. Nechtěli mít nic společného

s projektem, který mohl poslat na smrt nevinnou Evropanku. Byl mi

ten postoj sympatický. Chtěl jsem mít jistotu, že Amínu nebudou pova

žovat za pouhou nezbytnou „civilní oběť“ při pronásledování Awlaqího.

Britská snaha odloudit mě Američanům vznikla už o pár týdnů dřív

v tajném zařízení jako vystřiženém ze scénáře bondovky.

Pevnost Monckton byla vybudována na ochranu přístavu v Ports

mouthu koncem osmnáctého století a uchovala si své bašty, kasematy

i padací most. Rovněž se pyšní vysokými ploty z ostnatého drátu, bez

pečnostním osvětlením světlomety a bezpečnostními kamerami. Patří

dnes ke špičkovým výcvikovým zařízením armády.

Ve skutečnosti je to hlavní středisko pro výcvik tajných služeb.

Na konci století zde podstupovali výcvik nejlepší britští agenti.

Emma, moje řídící důstojnice z MI6, mě vyzvedla v Londýně

a do pevnosti Monckton mě přivezla autem. Byla celá v černém, kaš

tanové vlasy měla svázané do uzlu. Proplétala se dopravou na dál

nici a pustila se do hovoru o svém původu. Studovala na univerzitě

v O xfordu, ale potom potřebovala rychle vydělat peníze a začala se živit

profesí, která se dala slušně označit jako exotická tanečnice.

Líbilo se mi, že mi natolik důvěřuje, že se neváhá svěřit. Později

mě ale napadlo, jestli to náhodou není součást běžné praxe, budování

důvěry, abych měl pocit, že mám k britskému týmu blízko.


ANWAROVA BLONDÝNKA218

Když jsme se blížili k bráně, Emma mi podala šátek.

„Dej si to na hlavu – nechceme, aby tě stráže na vnějším obvodu

viděly,“ řekla.

Pevnost Monckton byla ve všech ohledech starobylá. Při večeři

čekali na důstojníky MI6 v dřevem obloženém společenském sále

postarší číšníci ve společenských šatech. Ubytovali mě v soukromém

apartmá sira Mansfielda Cumminga, legendárního šéfa britské tajné

služby z počátku dvacátého století, který své dopisy podepisoval pou

hým písmenem „C“, což inspirovalo Iana Fleminga, aby se šéf špionáže

v jeho románech podepisoval „M“.

„Co jste sakra zač?“ zeptal se mě Steve, veterán mezi instruktory.

Bylo mu něco mezi padesátkou a šedesátkou a velel pokusům MI6

ulovit Udaje Husajna, sadistického syna iráckého diktátora Saddáma

Husajna, po invazi do Iráku v roce 2003.

„Do tohoto zařízení se nepouští žádní civilisté, tečka. A mně nikdy

nepovolili přespat v plukovníkově ložnici,“ dodal.

„No, jmenuju se Morten Storm...“ odpověděl jsem a okamžitě jsem

si uvědomil svoji chybu. Emma mi říkala, abych během pobytu o sobě

vůbec nemluvil.

„To je v pohodě,“ řekla, „netrap se tím.“

Přes den jsme s agenty MI6 hráli psychodramata. Dali mi scénář

a m ěl jsem čtvrthodinu na přípravu. Kamery přenášely mé reakce

pro tým lidí v jiné místnosti. Při vyhodnocení mi Steve řekl, že mám

talent na řešení nečekaných problémů a že jsem testy zvládl. Nemohl

jsem si být jistý, jestli to myslí vážně, nebo jestli to není součást pře

dem domluveného lichocení.

Zvláštní zacházení pokračovalo až do Nového roku.

Byl jsem pozván na kurz sledovacích technik do Edinburghu, který

vedli Andy a Kevin z MI5.

Ráno mi v hotelovém pokoji vysvětlili, jak mohu zjistit, že jsem sle

dovaný, a způsoby, jak ze sebe pronásledovatele setřást. Jedna z metod

spočívala v nalezení nějaké záminky, jak se při chůzi zastavit a nená

padně se kolem sebe rozhlédnout. Jiná zahrnovala zdánlivě náhodnou

nepřímou cestu, během níž člověk může zjistit, jestli ho někdo sleduje.

Pokud je však ta cesta příliš nahodilá, profesionálové poznají, že o nich

víte. Řekli mi, že stejná pravidla platí i pro jízdu autem. Vzpomněl


Jaro – léto 2010219

jsem si na chaotickou projížďku ulicemi Nairobi s Ikrimáhovým řidi

čem Muhammadem. Andy s Kevinem mně také řekli, jak si zkontro

lovat, jestli není sledovaný kontakt. Musel jsem jim líčit, jak bych se

pohyboval na různých místech a nenápadně je sledoval.

Řídící důstojníci z MI5 mi řekli, že několik agentů, s nimiž jsem

se dosud nesetkal, dostalo za úkol mě sledovat v ulicích Edinburghu.

Můj první výcvik spočíval v určení pronásledovatelů a jejich setře

sení. Vydal jsem se ze svého hotelu u nádraží vzhůru do kopce, obdi

voval jsem věžičky edinburského hradu, které se vysoko nade mnou

třpytily v zimním slunci. Když jsem došel až k hradu, odbočil jsem

doleva a vydal se po Královské míli. Navzdory studenému větru byla

ulice plná turistů. Bude těžké poznat, kdo – jestli vůbec někdo – mě

sleduje.

Nečekaně jsem se zastavil u obchodu s kašmírem a prohlížel si ceny

ve výloze. V odrazu jsem si všiml muže v černomodré bundě, který

kolem mne prošel. Když jsem se vydal dál ulicí, zastavil se a prohlížel

si pohlednice na stojanu před obchodem. Jakmile jsem ho minul, neo

hlédl jsem se. Místo toho jsem odbočil do jedné z uliček. Když jsem se

teď ohlédl zpoza rohu, viděl jsem, že zamířil stejnou cestou.

Zrychlil jsem krok a volil náhodnou cestu vydlážděnými postran

ními uličkami. Začínalo to být velice zábavné cvičení. Záhy jsem vůbec

netušil, kde jsem, ale můj pronásledovatel zmizel. Když jsem se opět

zorientoval a vrátil se do hotelu, řekli mi, že první zkoušku jsem zvládl.

Po několika dalších cvičeních mě ten večer Kevin s Andym vzali

s sebou do malé hospůdky na Královské míli, která se specializovala

na skotskou tlačenku haggis. Neměl jsem ponětí, co to je.

„Tohle musíš ochutnat, je to skotský tradiční jídlo,“ prohlásil Andy.

Když jsem se nad tím rozpačitě zamračil, oba se rozesmáli. A pak

mi vylíčili, jak přesně se haggis dělá. Ale legrace skončila. Britská taj

ná služba neinvestovala tolik drahocenného času jen pro mé potěšení.

Když jsme usedli do tichého rohu místní restaurace, Kevin se mi

zadíval do očí a oslovil mě vážným tónem.

„Nelíbí se nám, co chtějí Američané udělat s Amínou. Naše práce

spočívá ve sběru informací. Neúčastníme se úkladných vražd. Nedo

mníváme se, že bychom měli Amíně pomáhat dostat se do Jemenu.

Obáváme se, že by ji tam mohli zabít.“


ANWAROVA BLONDÝNKA220

Jenže v Kevinově výkladu byl ještě jeden prvek, který tak úplně

neodpovídal slavným „zvláštním vztahům“ mezi britskými a americ

kými tajnými službami.

„Mortene, nemůžeme ti nabídnout ani zdaleka takové peníze jako

oni, ale jednu věc ti slíbit můžeme. My tě nevyšplouchneme. Víš, že

my nelžeme. Ten plán s Amínou se nám nelíbí a nechceme, abys na to

doplatil.“

Zvažoval jsem své možnosti. Zdálo se, že Britové jsou ochotní do mě

dlouhodobě investovat. Mí řídící důstojníci se mi zamlouvali a stejně

jako oni jsem se obával o Amínino bezpečí. Jenže to nebylo tak dávno,

co jsem se zaobíral jistými pochybnostmi o jejich konečných záměrech,

a podezíral je, že se snaží dostat do důvěrného okruhu Awlaqíových

známých jiného svého informátora.

V příštích několika dnech Dánové i Američané tvrdě tlačili na

pokračování mise, navzdory skutečnosti, že dánské zákony PET

výslovně zakazují účastnit se vražedných operací v zahraničí.

Krátce po mém výcviku v Edinburghu mi zatelefonoval Klang.

„Jedeme na Island – jenom my Dánové a Velkej bratr to platí.“

Za pár dní už jsme odpočívali v termálních vodách Modré laguny

v Reykjavíku. Do týmu přibyl nový člen – důstojník něco před pade

sátkou jménem Jesper. Byl přesný opak Klanga. Klang byl náfuka,

předváděl se se svou fyzičkou. U Jespera nebylo po domýšlivosti ani

stopy, oplýval zdrženlivým suchým humorem. Vlasy mu na čele ustu

povaly, vypadal spíš tuctově a byl tak hubený, že působil až křehce.

Zatímco Klang se zaučoval naostro v protidrogové jednotce, Jesper byl

typická kancelářská krysa. Než nastoupil k PET, pracoval v policejní

divizi bankovní a finanční kriminality. Požádal jsem jednoho z rekre

antů, aby nás s agenty z PET vyfotil. Mí řídící důstojníci překvapivě

neprotestovali.

Později jsem jim ve svém apartmá v pětihvězdičkovém reykja

víkském hotelu Radisson Blu vyprávěl o tom, co mi říkali Britové.

„Mortene, podle našeho názoru bychom měli pokračovat s Ameri

čany. Bude to větší zábava. A taky mají víc peněz,“ řekl Klang.

Peníze hrály důležitou roli. Nabízeli, že mi zvednou paušální hono

rář na dvojnásobek. Nebyl to zrovna ředitelský plat – nějaké čtyři

tisíce dolarů měsíčně. Ale pro člověka, který býval často odkázaný na

lovení mincí zapadlých mezi polštáři pohovky, to byly seriózní peníze.


Jaro – léto 2010221

Taky jsem měl pocit, že mám příležitost ovlivnit způsob, jakým se

bude Amínina mise odvíjet. Třeba by se mohla naskytnout možnost

Awlaqího dopadnout – a ne ho rovnou zabíjet.

V prvních týdnech roku 2010 jsme si s Awlaqím dál vyměňovali

e-maily, navzdory enormnímu tlaku, který byl na něho vyvíjen. Chtěl,

aby Amína přijela co nejdřív.

„Jelikož se tady zpřísnily zákony pro cizince... kdyby se ti podařilo

urychlit její cestu do Jemenu dřív, než se na ni zaměří nebo jí zabrání

ve vstupu do země,“ psal.

Poslední lednový den mě úpěnlivě varoval před cestou za Amínou,

obával se, že by to mohlo ohrozit její naděje na cestu do Jemenu.

„Kdybys tam jel nebo se na ni jen vyptával, mohl bys jí nebo i sobě

způsobit problémy, protože tebe určitě sledují.

Mě poslouchají miliony lidí po celém světě, ale nakonec zůstává

jenom pár takových, na které se mohu spolehnout. Je to jako hledání

jehel v kupce sena. A jelikož ty patříš k těm několika bratřím, s nimiž

mohu počítat, mám starost o tebe, tvé bezpečí a tvé zdraví, ale také

mě zajímají tvé myšlenky a manhadž [metodologie].“

Na pár okamžiků mě jeho slova dojala. Byl v něm stále paprsek

lidství – byl to poznamenaný člověk, ale hledal oporu u lidí, u nichž

cítil, že se na ně může spolehnout. Začínal jsem přemýšlet, jak bych

ho mohl nenápadně přitáhnout a předat jemenským úřadům. Nebyl

by už na svobodě, ale zůstal by naživu.

Za pouhé dva týdny CIA urychlila Amíninu misi. Zavolali si mě

na schůzk u do Helsingøru. Klang s Jesperem mě vyzvedli na nádraží,

v ná dherné neorenesanční budově s do výše čnící trojúhelníkovou

střechou a s impozantní řadou malých věžiček a vysokými štíhlými

věžemi připomínajícími kostel.

„Jednali jsme s Američany,“ řekl Klang, když jsme odjížděli autem

z nádr aží. „Chtějí ti nabídnout dvě stě padesát tisíc dolarů. V oka

mžiku, kdy Amína přistane v San’á a projde letištní kontrolou, jsou

peníze tvoje.“

„Nic jsi ale od nás pochopitelně neslyšel,“ vložil se do toho Jesper.

„Z W ashingtonu přijel jeden z ‚pánů všehomíra‘, aby ti tu nabídku

přednesl osobně.“

V jeho podání to znělo uštěpačně. Dánové možná lezli Američanům

do zadku, ale uměli být taky žárliví.


ANWAROVA BLONDÝNKA222

Napravo od nás se v zimním slunci třpytila hladina Øresundu,

úžiny oddělující Švédsko od Dánska. Po několika kilometrech jsme

přijeli do výletního městečka Hornbæk. Dánská tajná služba si zde

pronajala vilu na břehu jezera obklopeného stromy. Vládl zde klid

a m ír, místo jako stvořené pro osnování spiknutí na likvidaci jednoho

z nepřátel Ameriky.

Na recepci na mě čekal třetí nejvýše postavený důstojník dánské

tajné služby v plátěných kalhotách a v modré košili s rozhalenkou. Byl

vysoký a měl kobaltově modré oči a světlé vlasy barvy slámy, které měl

pečlivě učesané na pěšinku. Søren, vedoucí týmu, mi ho představil jako

„Tommyho“ a od té chvíle o něm moji řídící důstojníci vždycky mluvili

kvůli jeho přirozené autoritě a nejvyššímu postavení v hierarchii PET

jako o šéfovi Tommym. Bylo mi řečeno, že je přímý podřízený mocného

ředitele PET, Jakoba Scharfa. Pevně mi stiskl ruku a poděkoval mi

za mé pracovní nasazení.

Kolem bílého jídelního stolu se sesedli zbylí členové mého týmu

z PET a snažili se chovat, jak uměli nejlépe. Americká delegace

dorazila krátce po nás. Byl zde Jed v džínách a v kovbojských botách

a za ním vešel dlouhán s pečlivě na pěšinku učesanými, prošedivělými

vlasy. Na okamžik mě napadlo, že to musí být ten člověk s šekovou

knížkou, ale byl to šéf kodaňské centrály CIA „George“. Přidržel dveře

malému plešatému muži. To byl „Alex“, jeden z pánů všehomíra trpící

napoleonským komplexem.

Šéf Tommy mu formálně podal ruku a Američan se vzápětí otočil

ke mně.

„Máme opravdovou radost z vašich výsledků a velice vám za vaši

dosavadní práci děkujeme,“ prohlásil. Jako by se jeho hlas odrážel

od stěn.

„Vnímáme to jako obrovskou příležitost zastavit Awlaqího, což je,

jak jistě víte, vysoká priorita mé vlády. Zprávy o průběhu této akce

dostává sám prezident Obama. Vím to, protože osobně dodávám

zprávy do Bílého domu,“ řekl nadbytečně. Oba jeho podřízení svým

výrazem naznačili, že je to náležitě ohromilo.

„Takže pojďme k věci: moje vláda je připravená vyplatit vám za vaše

dohazovačské služby honorář ve výši čtvrt milionu dolarů. Dostaňte

Amínu do Jemenu a my vám pošleme peníze.“


Jaro – léto 2010223

Vyplatit honorář, pomyslel jsem si: jakou zálibu mají tihle chlápci

ve velkých slovech.

„Dohodnuto,“ odpověděl jsem.

„Výborně,“ odtušil. „Chci ujasnit jen jednu věc: zodpovídat se budete

v první řadě nám, nikoli našim britským přátelům.“

Dánští agenti přinesli krabici smørrebrød – chlebíčků s uzeným

lososem, slanečky a salámem.

Alex se uvelebil a rozvážně pravil: „Musíme vymyslet záminku,

abyste se setkal s Amínou.“

Navzdory Awlaqího pochybnostem ohledně mé cesty na schůzku

s Amínou do Vídně, Američané nehodlali nechat Amínu odcestovat

do Jemenu bez jejího předběžného proklepnutí.

Vytáhl jsem laptop a začal psát koncept e-mailu klerikovi:

„Pokud jde o sestru, trvá na tom, abychom se setkali ve Vídni, neboť

má některé otázky, které se nedají klást po telefonu.“

Alex požadoval pár stylistických změn, bezpochyby kvůli tomu, aby

si mohl připsat autorství.

Poté jsem na počítači spustil šifrovací software Mujahideen Secrets,

vložil svůj soukromý klíč, Awlaqího veřejný klíč a zadal „šifrovat“.

Výsledný zašifrovaný text jsem zkopíroval do svého e-mailového pro

hlížeče, vybral anonymní e-mailovou adresu, kterou Awlaqí používal,

a zmáčkl „odeslat“.

Alex celý proces fascinovaně sledoval.

„Víte, že jste právě poslal práci doslova stovkám agentů ve Stá

tech?“ řekl.

Awlaqí odpověděl za pět dní.

„Jestli se s ní setkáš, mohl bych ti poslat v zašifrovaném souboru

krátký klip a ty bys jí ho mohl pustit, aby měla jistotu, že to jsem

opravdu já.“

Nabídkou videonahrávky Awlaqí reagoval na Amíninu žádost

o osobní vzkaz na kameru, který by ji ujistil, že na druhém konci je

skutečně Awlaqí.

O e-mailu od Awlaqího jsem informoval PET prostřednictvím

norského poskytovatele e-mailových služeb Telenor. Používali jsme

Telenor, protože měl lepší šifrovací zabezpečení než většina providerů.

Dánové sdíleli většinu informací s Američany, ale jako většina tajných


ANWAROVA BLONDÝNKA224

služeb i PET chtěla informace jako první. Byl to způsob, jak Ameri

čanům připomínat, že pořád ještě náležím k dánským akvizicím. Ale

používání šifrovacího zabezpečení Telenoru bylo rovněž příznačné

pro podezíravost, jakou každá tajná služba chová k možnosti, že jejich

komunikaci někdo zachytí. V MI5 mi říkali, abych nikdy nic důležitého

nesděloval po telefonu – pro případ, že by je odposlouchávali Rusové

nebo Mosad. A MI6 jednoduše odmítala telefon vůbec používat.

Za pár dní Awlaqí napsal znova a tvrdil, že teď bydlí spíš v domě

než ve stanu.

„Osobně dávám tomuto aranžmá přednost před stanem v horách,

protože mi poskytuje lepší podmínky pro četbu, psaní i bádání.“

Připojil dlouhý soukromý vzkaz pro Amínu a požádal mě, abych ji

naučil, jak používat šifrovací software Mujahideen Secrets. „Ze všeho

nejdůležitější je,“ dodal, „aby si pořídila novou e-mailovou schránku,

do které nebude vstupovat z domu.“

Na rande do Vídně mě doprovázel Jed a večer u piva před příjez

dem Amíny mě zaskočilo, že oba máme rádi Metallicu. Věděl jsem toho

o něm pořád tak málo. Byl ženatý, měl několik dětí a dobrmana. Od

kud pochází, kde bydlí a pracuje – do toho mi nic nebylo a nehodilo se

na to ptát. Ale vážil jsem si jeho nasazení, s jakým toužil po výsledcích.

Podle Alexova plánu jsem měl vzít Amínu cestou z nádraží přes

předem určené pekařství do Lounge Gersthof, nedaleké restaurace,

kde už čekal přichystaný odposlouchávací tým. Ale na poslední chvíli

mi došlo, že by bylo absurdní brát ji na místo, kde se podává alkohol.

Navrhl jsem proto sousední McDonald’s.

Vmáčkli jsme se do boxu. Ukázal jsem jí vzkaz od Awlaqího na svém

laptopu.

„Chystáš se k velkému kroku, sestro, a já se modlím, abys na něj

byla připravená. Chtěl bych se s tebou nicméně podělit o některé své

osobní zkušenosti...“ stálo v jeho vzkazu.

„Celkem se dá říct, že mám poslední dobou docela snadný a poho

dlný život. Na druhou stranu jsem nedávno bydlel ve stanu bez tekoucí

vody a nemohl jsem svobodně cestovat.

Rád bych ti ale řekl, že radost, kterou do mého srdce vložil Alláh,

a klid a mír, jaké zakouším, když snáším v Jeho jménu všechny ty

obtíže, mě vedou k opovržení mým dřívějším životem. Neměnil bych

ani za nic na světě.


Jaro – léto 2010225

Měsíce strávené ve vězení byly nejlepším obdobím mého života.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl něco takového vydržet... ale

vydržel jsem. Proč? Protože mi pomáhal Alláh...

Problém, jemuž budeš muset čelit, spočívá v omezení volnosti

pohybu a komunikace s druhými lidmi. Rovněž se ocitneš v cizí zemi

bez přátel, v neposlední řadě představuje překážku jazyková barié

ra...“

Amína četla dopis pomalu a nedávala na sobě znát žádné hnutí

mysli. Pak odvrátila zrak od obrazovky a zadívala se na mě.

„Jsou ti ty důsledky jasné?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, jsem připravená, inšalláh,“ odpověděla Amína. „Chci svůj

život zasvětit islámu a chci, aby se šejch Anwar stal mým učitelem.“

Pokládala mi spoustu otázku o Jemenu; z jejích nevelkých zkuše

ností s cestováním do zahraničí (arabský svět navštívila pouze jed

nou, v turistickém letovisku v Tunisku) vyplývalo, že si moc neuměla

představit život, který ji čeká. O jejím odhodlání a zbožnosti se však

nedalo pochybovat.

Jak Awlaqí požadoval, předvedl jsem jí, jak posílat šifrované

e-maily s pomocí šifrovacího softwaru Mujahideen Secrets.

„Znamená to, že patřím mezi mudžáhedíny?“ zeptala se mě a pro

nikavě se na mě zadívala.

„Ano, sestro, je to přesně tak,“ odpověděl jsem.

V očích se jí zatřpytily slzy. „Takže já jsem mudžáhedínka,“ zašep

tala a rozechvěla se.

Týž večer jsem schůzku podrobně líčil v hotelovém apartmá v Ko

dani.

George, šéf místní pobočky CIA, měl radost.

„Předáme ty informace do Washingtonu a uvidíme, jaký bude další

krok.“

Britové stále nevzdávali naději, že se jim podaří mě od mise odvrá

tit. V druhé polovině března jsem dostal pozvánku, abych se setkal

se svými britskými kontakty v Icehotelu („Ledového hotelu“) daleko

na severu Švédska, zázračném paláci vytesaném z ledu a sněhu.

Dorazilo sem několik mých řídících důstojníků: Andy z MI5 spolu

s Kevinem a Emmou, která zde byla ve svém živlu, vystrojená v ele

gantním lyžařském oblečení a sněhulích. Přijel i Klang, který si nikdy


ANWAROVA BLONDÝNKA226

nenechal ujít příležitost k večírkům. Žádní Američané ale pozvání

nedostali.

Šli jsme se projet psím spřežením v měkkém prašanu, řítili se

po l edu auty s pohonem všech kol a proháněli se na sněžných skútrech.

Během výletu se Britové se mnou o Amíně nebavili. Snad to pova

žovali za příliš předvídatelné a vulgární, možná byli opatrní před

Klangem. Věděli, že dánská tajná služba se spolu s Američany věnuje

Amíninu gambitu. Myslím, že doufali, že po utužení našeho přátelství

na severských sněhových pláních si to ještě rozmyslím.

Jenže Amínina mise už v této době nabrala rychlý spád.

V jeden jarní den roku 2010 jsem stál ve frontě na odbavení na bir

minghamském letišti na let do Kodaně, abych se zúčastnil dalšího

plánování Amíniny mise, když vtom mi zazvonil telefon.

Byl to Kevin, můj řídící důstojník z MI5. Věděl, kde jsem.

„Mortene, jestli teď odletíš, musíš si uvědomit, že se už víckrát

neuvidíme,“ řekl.

Vystoupil jsem z řady čekajících u odbavovací přepážky. Podle

Britů jsem si zvolil špatnou stranu a bylo to pro ně nenapravitelné

rozhodnutí.

„Chtěl jsem ti jen říct, že to s tebou bylo prima,“ pokračoval Kevin

se zřejmou upřímností. „Udělali jsme spoustu dobré práce. Je smutný

být svědkem toho, co se teď děje, ale tak byrokraticky prostě fungu

jeme a s tím nic nenaděláme.“

MI5 a MI6 se mnou rušily veškeré kontakty.

Za letu do Kodaně jsem byl nervózní. S Kevinem, Andym, Emmou,

Sunshine a dalšími britskými řídícími důstojníky jsme se dost sblížili.

Velká Británie se mi stala adoptivním domovem; a připadalo mi, že

mi rozumějí lépe než Dánové. Jenže roztržka byla hotová. Dánové mi

řekli, že Britové jim nařídili, že nesmím otvírat už žádné další e-maily

od Aw laqího na britské půdě. Abych si zkontroloval vzkazy od klerika,

musel jsem od téhle chvíle vždycky cestovat do Kodaně.

Neměl jsem ale příliš mnoho času se svým rozchodem s MI5 a MI6

zabývat. Když jsem dorazil do Kodaně, odvezli mě do letní vily na již

ním pobřeží Roskildského fjordu necelých čtyřicet kilometrů západně

od Kodaně.

Jed mi řekl, že budu muset Amíně koupit kufr.


Jaro – léto 2010227

„Není to poněkud riskantní? Nebude jí to připadat trochu divný?“

zeptal jsem se.

Přišel jsem s alternativou. Zeptám se Awlaqího, co má Amína

s sebou přivézt. Když uvidí, že ta žádost přišla od něho, nebude mít

sebemenší podezření.

Jed mi také předvedl dřevěný kufřík na kosmetiku, který jsem měl

podle nich Amíně předat. Nemusel mi ani říkat, že je v něm někde

ukryté sledovací zařízení. Připadalo mi ale, že si koledujeme o průšvih.

Klang si to myslel taky.

„V žádným případě ti nedovolíme, abys jí něco takovýho dával; když

to někomu spadne a objeví se vysílač radiovýho signálu, budeš v pěk

ným průseru,“ řekl. „Občas mi ti Američani připadají neuvěřitelní.

Vůbec jim to nemyslí.“

Jednadvacátého dubna, těsně před odletem do Vídně, jsem dostal

odpověď od Awlaqího.

„Neměla by mít nic většího než středně velký kufr a příruční zava

zadlo. Také by s sebou měla mít pro každý případ nějakou hotovost...

Měla by mít u sebe aspoň tři tisíce dolarů. Letenka také musí být

zpáteční pro případ, že by se na letišti vyskytly nečekané problémy.“

Awlaqí ode mne očekával, že peníze vyberu po mešitách ve Velké

Británii.

Pozornost Awlaqího k těm nejmenším detailům byla výjimečná,

obzvlášť když si uvědomíme, že před pouhými třemi týdny se v novi

nách zeširoka rozebíralo, že ho Obamova administrativa označila

k takzvané „selektivní eliminaci“. The New York Times napsaly, že Bílý

dům přistoupil k „nesmírně neobvyklému, ne-li bezprecedentnímu“

kroku, a schválil vraždu Awlaqího navzdory tomu, že jde o amerického

občana, protože ho nyní považují za člověka, který se aktivně účastní

teroristického spiknutí.

Jed a George měli z Awlaqího odpovědi radost. Byla zdolána další

překážka a jejich projekt by mohl být první, který dostane klerika pod

drobnohled. Poslali mi šifrovaný e-mail, ve kterém Awlaqímu říkali

„Hook“, třebaže to byla přezdívka, kterou džihádisté používali pro

egyptského fundamentalistu Abú Hamzu al-Masrího.

„Zdá se, že náš rozhovor ohledně toho, co by jí Hook mohl doporučit

k cestování, se vyplatil! ... Navrhujeme, že bys mohl využít Hookovu

radu jako záminku k tomu, abys sestře věnoval kufr... vyřiď prosím


ANWAROVA BLONDÝNKA228

sestře, že hook chce, aby u sebe měla tři tisíce dolarů... to je perfektní

krytí pro tvůj další výlet za ní. přejeme šťastnou cestu a hodně štěstí,

tví bratři.“

Byla to jedna ze vzácných příležitostí, kdy po sobě CIA zanechala

hmotný důkaz, navzdory onomu kódovanému jazyku.

Za větrného jarního odpoledne jsem se s Amínou setkal ve vídeň

ském parku a šli jsme spolu do turecké restaurace. Vyprávěl jsem jí

o Awlaqího požadavcích ohledně jejích zavazadel a řekl jsem jí, že mě

pověřil, abych jí zajistil prostředky na cestu.

Druhý den přiletěl z Washingtonu Alex a ke zhodnocení akce jsme

se sešli v Roskilde. Kromě Sørena, který seděl s námi, se kolem nás

motali i další dánští agenti, nosili nám z kuchyně kávu a chlebíčky:

to plně vypovídalo o zdejší hierarchii.

„Je čas na milostné vzkazy,“ prohlásil Alex. Awlaqí mně poslal

nahrávku pro Amínu už před několika týdny a požadoval, aby mu

Amína před cestou rovněž natočila o sobě video. Jed vytáhl z tašky

videokameru a přesunul ji přes stůl ke mně.

Také už bylo načase koupit kufr.

„Potřebujeme znát přesný typ, barvu, všechno,“ řekl Jed. Sám

navrhl značku Samsonite. Až bude Amína odjíždět do Jemenu, bez

pochyby jí ho na letišti vymění za identický model se sledovacím zaří

zením.

Ve vzduchu panovalo napětí. Tytam byly snahy o kamarádství,

záblesky humoru. Teď šlo o hodně. Alex se občas vypařil z vily a odchá

zel na molo – aby byl z doslechu. Viděl jsem ho, jak gestikuluje a roz

čileně křičí do telefonu. Příkazy se musely poslouchat, o tom nebylo

pochyb. Zdálo se mi, že Jed víc kouří. Ale obával jsem se, že ve chvatu,

s jakým už chtěli mít tuhle misi za sebou, postrádá CIA cit pro kri

tické detaily.

Američané byli nespokojení, že jsem při předchozí cestě do Vídně

vzal Amínu z vlastní iniciativy do McDonald’s, a ne do restaurace,

kterou tak pečlivě sledovali.

„Když vás tentokrát o něco požádáme, tak budeme očekávat, že to

provedete,“ vyštěkl Alex.

„Připadalo mi to nelogické,“ odsekl jsem, naštvaný kvůli jeho

domýšlivé aroganci. Nechtěl jsem se ale nechat zatáhnout do hádky.


Jaro – léto 2010229

Sedl jsem si a napsal e-mail Awlaqímu, ve kterém jsem mu poslal

odkaz na článek v The New York Times o oficiálním schválení selek

tivní eliminace.

„Kéž za to Alláh Američany zatratí – ta hnusná káfir prasata,“

napsal jsem, jak se sluší na opravdového džihádistu.

Když si Alex koncept přečetl, na vysokém čele se mu prohloubily

vrásky.

„To přece nemůžete napsat – to je prostě nepřípustné,“ řekl.

K mému úžasu v tu chvíli promluvil Anders.

„Víte co? Přesně takhle jsme to my vždycky dělali. My Dánové to

rádi děláme po svém,“ dodal jízlivě.

Alex se otočil k mladému Dánovi, ale Anders před jeho pohledem

neuhnul. Alex beze slova vstal a otevřeným francouzským oknem

vyšel na zahradu.

Klang mě později zavolal do kuchyně: „Nedělej si s tím hlavu, Mor

tene – prostě tu formulaci zase změníme, jen co naši přátelé odejdou.“

Já ale měl jiné dilema – dilema, které moji řídící důstojníci ve své

blažené nevědomosti o salafistických potřebách přehlédli. Nemohl

jsem pozvat Amínu do nějakého hotelového pokoje ve Vídni a nafilmo

vat ji bez závoje. To by dozajista vážně zpochybnilo moji náboženskou

důvěryhodnost. Jedna možnost se nicméně nabízela.

To už jsme se s Fádíjou přestěhovali z Birminghamu do nedalekého

Coventry. Dům v Raleigh Road byl značně příjemnější než sídliště

Alum Rock v Birminghamu, nacházel se v ulici pečlivě udržovaných

předválečných řadových domků. Přijel jsem z Roskilde domů, v kapse

jsem měl peníze z další fiktivní brigády na dánském staveništi a během

přípravy večeře jsem jednoho dne začal klást základy svého plánu.

„Vzpomínáš si, miláčku, jak mi šejch Anwar říkal, že si chce najít

manželku na Západě? No tak si představ, že já mu jednu přes Face

book našel. Je z Chorvatska.“

Překvapilo ji to.

„Ženská ze Západu, která se chce odstěhovat do Šabwa? Jak tam

bude žít?“

„Ona to myslí opravdu vážně; úplně se do šejcha zbláznila. No

a o t om právě s tebou potřebuju mluvit. Musel jsem za ní jet do Vídně.

Požádal mě o to.“


ANWAROVA BLONDÝNKA230

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala se Fádíja. Dotklo se jí, že jsem

ji klamal, a zároveň byla podezíravá ohledně mé schůzky s mladou

Chorvatkou v dalekém městě.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Některé západní vlády pokládají

Anwara za teroristu. A přišlo to zničehonic.“

Fádíja naštěstí jen zřídka sledovala zprávy a neměla představu,

že Awlaqí je nyní ze strany Spojených států určený k cílené likvidaci.

Zadíval jsem se na ni. Ty tmavé mandlové oči se třpytily slzami.

„Občas mám pocit, že tě neznám,“ řekla.

„To je mi líto. Ale mám nápad. Anwar chce, abych se tam ještě jed

nou vrátil a natočil s ní video, aby ji mohl vidět. Tam nemůžu jet sám.

Jak víš, naše náboženství nám zakazuje setkat se o samotě se ženou,

s níž nejsem v příbuzenském vztahu. Jak řekl Prorok: ‚Muž nikdy není

o samotě s ženou, pokud u toho není jako třetí taky satan.‘“

Zdálo se, že se Fádíji ulevilo, že můj salafistický kodex vylučuje

možnost mimomanželského styku.

„Takže,“ pokračoval jsem po delší pauze, „nejela bys se mnou?

Zachoval bych si tak čest a ty bys ji navíc mohla uklidnit. Prokážeme

tak Anwarovi velkou laskavost. A pak můžeme spolu ve Vídni strávit

pár dní.“

Obchodní strategie očividně zafungovala.

Do Vídně jsme letěli 27. dubna. Předpokládal jsem, že dokonce ani

při novém vnímání Awlaqího ze strany Spojených států nebude

zaslání videa s budoucí případnou manželkou považováno za „mate

riální podporu terorismu“. V každém případě se Fádíja bude – nevě

domky – podílet na vysledování hledaného muže. Ubytovali jsme se

ve skromném hotelu v centru Vídně. Amína přijela v módních sluneč

ních brýlích a černém hidžábu. Představil jsem ji Fádíji a prohlásil

jsem, že jako dobrý muslim se s ní nemohu setkat o samotě v soukromí.

Naštěstí v sobě záhy našly zalíbení. Dokonce se mi zdálo, že Amíně

dodala přítomnost Fádíji větší sebejistotu.

Znovu jsem se jí zeptal, jestli si je opravdu jistá, že se chce vdát

za Awlaqího. Potřeboval jsem vědět, že je to její požadavek.

Slib čtvrt milionu dolarů za působení v roli dohazovače ve mně

vyvolával rozpaky. Co teď bylo mým skutečným motivem – zabrá

nit teroru, nebo vydělat peníze? Cítil jsem, že plán spočívá v zacílení


Jaro – léto 2010231

Awlaqího a v raketovém útoku, jakmile se setká se svou novou ženou,

a to ve mně vyvolávalo značnou tíseň.

Na laptopu jsem jí ukázal padesátivteřinový videoklip, který pro ni

natočil Awlaqí. Klerik byl oblečený v bílé tunice a na hlavě měl šátek

měděné barvy uvázaný přes tradiční bílý šemag. Seděl před růžovým

pozadím s květinovým motivem. Nesnáze, které z něj čišely, byly až

dojemné. Občas si během řeči upravoval brýle na nose. Tón jeho hlasu

byl svůdnou obdobou jeho kázání na videonahrávkách.

„Tato nahrávka je určena speciálně pro sestru Amínu, je vyrobena

na její žádost a bratr, který jí tuto nahrávku přináší, je spolehlivý

a důvěryhodný bratr, jenž s tebou celou dobu komunikuje.

Modlím se, aby tě Alláh dovedl k rozhodnutí, které pro tebe bude

tím nejlepším... a aby tě vedl v rozhodování, co bude pro tebe lepší

i v nabídce tohoto sňatku.“

Rovněž ji požádal o zaslání videonahrávky.

Napřed se Amína při těch slovech usmívala a pak se jí začaly třpytit

oči. Přemohla ji taková důvěrnost od muže, kterého uctívala.

Fádíja stála za kamerou a něžně ji pobídla, aby se pokusila uvol

nit. Amína, jež má na nahrávce zabraný pouze obličej, oslovila klerika

mírně zajíkavým hlasem, svá slova nervózně polykala jako ztrémo

vaný teenager.

„Chci ti jen říct, že jsem teď strašně nervózní a že se cítím trapně

a neohrabaně, takže to chci nahrát jen proto, abys viděl, jak vypadám,

a věděl, že jsem v pořádku. Přijmu všechno, co je nyní třeba udělat

kvůli cestě, kterou jsem si vybrala... pošlu ti další vzkaz, soukromý

vzkaz, inšalláh.“

To byl pro mě ten pravý okamžik, abych je nechal o samotě a ode

šel z pokoje. V druhé nahrávce se s Amínou udála naprostá proměna.

Sundala si závoj a přes černou halenku jí padaly světlé kadeře. Klip

si zachovával střídmou rezervovanost, v níž působila nikoli náhodou

mnohem mladší. Koketně použila trochu řasenky a lesku na rty. Bylo

to svádění přes video.

„Bratře, to jsem já bez šátku, abys mohl vidět mé vlasy. Už jsem

ti je dřív popsala. Takže teď mě vidíš nezahalenou a já doufám, že se

ti mé vlasy budou líbit, inšalláh,“ řekla a naklonila hlavu na stranu.

Skončila koktavým arabským pozdravem, který si určitě nacvičo

vala celé dny.


ANWAROVA BLONDÝNKA232

Když s Fádíjou nahrály soukromý vzkaz, předal jsem Amíně kufr –

šedivý Samsonite s tvrdou skořepinou. „Tohle je kufr, který šejch dopo

ručil,“ řekl jsem. Celá se rozechvěla.

Fádíja ji objala a řekla jí, že jí může přese mě dát vědět, kdyby

potřebovala poradit ohledně toho, jaké to je být manželkou v Jemenu.

Za tři týdny jsem se s Amínou setkal v McDonald’s nedaleko jemen

ské ambasády ve Vídni. Předal jsem jí tři tisíce dolarů v hotovosti,

které údajně pocházely od „bratrů“ v Anglii, ale ve skutečnosti ze

státního rozpočtu Spojených států amerických.

Ukázal jsem jí, jak se přihlásit do kurzu arabštiny na Institutu

arabského jazyka v San’á. V jednu chvíli pak pro novou nevěstu při

jdou Awlaqího prostředníci. „Šejch říká, že by sis měla před vstupem

na ambasádu sundat hidžáb,“ řekl jsem jí.

Podle Awlaqího instrukcí měla jít na velvyslanectví nezahalená,

aby nevzbudila podezření. Také chtěl, aby se na cestu do Jemenu

oblékla západním způsobem. Dokonce mi vydal fatvu, podle níž jsem

jí měl předat jeho svolení. Potřeba nebudit podezření vítězila nad

náboženskými předpisy.

Na velvyslanectví se očividně domnívali, že není nic divného na tom,

když se chorvatská blondýnka jede do Jemenu učit arabsky, a řekli jí,

že jí vízum vystaví do druhého dne. Amína byla radostí bez sebe, ale

zároveň ji to znervóznilo. Zanechávala za sebou všechno, co až dosud

znala, a mířila do neznáma.

Moji řídící důstojníci ze CIA mi dali instrukce, podle nichž Amína

neměla letět do Jemenu přímo. Vzal jsem ji do kanceláře Turkish Air

lines ve Vídni. Také jsem jí dal nové bytelné sandály pro Awlaqího

a elek tronický arabský kapesní slovník, jímž mě vybavila CIA a který

měl pochopitelně zabudované detekční zařízení.

Našli jsme si kavárnu, kde se nepodával alkohol, a posadili se

na zahrádku. Probrali jsme do nejmenších podrobností veškeré detaily

její cesty. Když jsme se teď chystali, že se rozloučíme, uvědomil jsem

si, že se s ní už pravděpodobně nikdy neuvidím, a náhle jsem vůči ní

pocítil něhu, touhu ochránit ji před vlastní důvěřivou naivitou.

„Nevím, jestli ti to budu někdy moct oplatit,“ řekla, když jsem

odcházel. „Udělal jsi toho pro mě strašně moc. Ať tě za to Alláh

odmění.“


Jaro – léto 2010233

Její slova na rozloučenou mi uvízla v hlavě. Byla tak vděčná, ale já

přitom věděl, že ji možná posílám do obrovského nebezpečí. Nemohl

jsem tušit, jestli americký manévr zafunguje, nevěděl jsem, jaké bude

pokračování. Na odchodu jsem se ještě za ní ohlédl. Své světlé vlasy

měla stočené pod hidžábem. Vypadala křehce a bezbranně, jak tam

usrkávala kávu a sledovala, jak kolem ní procházejí elegantně oděné

Vídeňačky.

Alláh mě za tohle nepochválí, ale Strýček Sam možná ano.

V den jejího odletu jsem se sešel se svými dánskými a americkými

řídícími důstojníky ve vile v Hornbæku. Byl začátek června a jeden

z těch nekonečných skandinávských letních večerů, kdy se stmívá až

po jedenácté v noci.

Než mi Jed s Georgem dovolili otevřít pivo, požádali mě, abych

napsal Awlaqímu šifrovaný koncept e-mailu o Amínině cestě, který

odešleme, jakmile budeme mít potvrz



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist