načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Africká mise - Robert Karjel

Africká mise

Elektronická kniha: Africká mise
Autor:

Na střelnici v džibutském hlavním městě je zastřelen švédský poručík. Přímo v Africe má jeho smrt vyšetřit agent švédské tajné služby Ernst Grip. Cítí, že mu o průběhu ... (celý popis)


hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 391
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Helena Matochová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0714-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na střelnici v džibutském hlavním městě je zastřelen švédský poručík. Přímo v Africe má jeho smrt vyšetřit agent švédské tajné služby Ernst Grip. Cítí, že mu o průběhu události všichni lžou. Mezitím o kus dál v Adenském zálivu somálští piráti přepadnou luxusní jachtu a unesou švédskou rodinu. Aby Grip oba případy objasnil, nezbývá mu než využít nestandardních prostředků a postupů.

Související tituly dle názvu:
Africká mise Africká mise
Karjel Robert
Cena: 297 Kč
Africká misia Africká misia
Karjel Robert
Cena: 279 Kč
Africká zima Africká zima
Šebek Tomáš
Cena: 243 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Africká mise

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Karjel

Africká mise – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



AFRICKÁ

MISE


Přeložila Helena Matochová

Plus ROBERT KARJEL AFRICKÁ MISE

EFTER MONSUNEN ©

As in the original Swedish language edition

Translation © Helena Matochová, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-259-0714-6

ISBN e-knihy 978-80-259-0735-1 (1. zveřejnění, 2017) Josefině a Elviře

1 K  smrti vyděšený. Ani naštvaný, ani překvapený, ale k  smrti vyděšený. Pohyboval se tak zběsile, že automatickou zbraň v kokpitu lodi shodil na zem, místo aby ji vzal do ruky.

Moře bylo dokonale klidné, hladinu nečeřil ani ten nejmenší vánek. Plachty Marthy II visely úplně zplihle. Loď bylanaprosto nehybná a nejbližší pevnina ležela pět tisíc metrů pod nimi. Nacházeli se uprostřed Indického oceánu.

Rychle zbraň zvedl, trochu přidřepl, ale stejně si ji tisklk hrudi. Ještě byla zajištěná. Váhal. Napůl podvědomě a dost marně zadoufal: jestliže on vidí, že jsou ozbrojení, tak oni teď jeho zbraň vidí taky. Ale nijak to na ně nezapůsobilo. Vzdálenost mezi ním a jimi se stále zmenšovala.

Rychlé motorové čluny – skify – se objevily jako bleskz čistého nebe. Vysokou rychlostí se řítily na jejich záď. Někdo v dálce cosi vykřikl, ale nebylo to slyšet. Carl-Adam se otočilk průchodu do podpalubí, kde jeho rodina, která zatím neměla o ničem ani tušení, trávila horký den. Měl by je varovat, vtom aleněkdo na člunu vykřikl ještě hlasitěji a v Carlu-Adamovi převážil obranný instinkt. Musí je udržet pryč od jejich lodi. Nesmějí dostat šanci na ni vkročit. Odjistil zbraň a podíval se na záložní zásobník v kokpitu. Cítil jen bezbřehou hrůzu.

První výstřel vypálil on, rána mířila k obloze přímo před něj. Spíš zoufalé bědování než varování. Trvalo to pár vteřin, ale pak piráti odpověděli, vypálili do vody těsně za zádí salvu výstřelů, těžké bílé spršky vody vystříkly nad hladinu, vysoké a tenké jako šípy. Poslední rána dostřelila až na palubu, vyryla do ní hlubokou rýhu a kolem se rozlétly třísky.

V tu chvíli se všechno omezilo jen na manévry pirátů načlunech a na míření, kterého Carl-Adam ze začátku nebylschoen. Střílel ránu za ranou, veden instinktem udržet je od své lodi, pořádně neviděl a nebyl své výstřely schopen jakkolikorigovat. Piráti se neustále blížili, teď už na tu dálku rozeznával jejich obličeje. Viděl, jak na něj střílejí a každý výstřel s nimi cukne zpětným rázem. Přesto vůbec nevnímal, jak jejich střely dopadají do vody, kde tvoří bílé čáry, případně s dutýmsvištěním protrhávají plátno plachet za jeho zády. Přestřelka se odehrávala v nervózním duchu, takže většina střel bylavypálena bezmyšlenkovitě, navzdory malé vzdálenosti ještě nebyl nikdo zasažen.

Pak ale jedna z lodí trochu změnila kurz, takže Carl-Adam už neviděl jen její příď, ale i bok, kde si u motoru všiml muže, který loď řídil. Tak zřetelný cíl – tyhle by měl být schopenzastavit. Uplynulo pár dlouhých vteřin, pak se Carl-Adam pořádně postavil a zamířil.

Výstřel zasáhl muže do ramene, kulka ale letěla jen kousek, takže rána měla velkou sílu, v paži narazila na kost, tu rozdrtila a ruku téměř odtrhla od těla. Paže zůstala viset jen na kůži a pár šlachách, zásah odhodil tělo kormidelníka na stranu. Okamžik údivu, velmi krátký, po který muž zůstal sedět na místěs lhostejným výrazem ve tváři. Při zásahu to lodi utrhlo i ovládání plynu. Odletělo stranou a člun vyrazil zběsile vpřed. Druhývýstřel zasáhl cíl spíš šťastnou náhodou, Carl-Adam trefil téhož do prsou. Tělem to cuklo a mrtvý muž se bezvládně zhroutil na bok. Plavba kolem světa. Rodina snila o plavbě k Velkémubariérovému útesu a zase zpátky. Nemělo to ale být jen dobrodružství, měl to být i nový začátek soužití, které by se jinak rozpadlo.

11

V  únoru propluli Gibraltarem a  pár měsíců strávili ve Stře

dozemním moři. Tam nebylo těžké si najít zábavu: Riviéra,

Sicílie, Messinská úžina a pak celá odysea kolem řeckýchos

trovů. Nedaleko Rhodu celá rodina prvně viděla hejnoskota

čících delfínů. Už u Baleár zažili prvních pár slunečných dní

a Jenny se trochu opálila, s opálením se jí kolem očí zaseobje

vily ty světlé proužky, které neměla od doby, kdy celé plavby

trávila na palubě. Vlasy měla husté a vlnité, odjakživa je nosila

polodlouhé. Ve stresu, nebo když se cítila nepříjemně, sevždyc

ky zatvářila vzdorovitě, takže jako dítě byla ve škole pokaždé

v podezření, že právě ona může za všechny hádky. Tady aleby

la jako doma, tady se cítila silná. Poprvé po dlouhé době se

jí líbilo, jak se na ni její manžel dívá. Carl-Adam si umělzís

kat téměř kohokoli. Ještě mu nebylo ani čtyřicet a lidé o něm

spontánně říkávali, že dovede každého rozesmát. Když ale

zrovna nežertoval, nikdo se mu nesmál, na každého působil

impozantním dojmem, a to nejen proto, že byl urostlý. Během

posledních let, kdy neustále pracoval, cestoval nočními lety

a  trávil čas na pětichodových slavnostních večeřích, kde se

nalévalo víno Sauternes, poněkud zmohutněl. Už několik let

odmítal chodit na golf, o  tenisu nebyla ani řeč. Byl ale sou

těživý, a  proto se snažil nastudovat si všechno předem, sta

tistiky znal zpaměti, argumentační souboje vždycky vyhrával

a s pomocí okouzlujícího úsměvu uzavíral všechny obchody.

Touha mít vždycky pravdu se v něm změnila na nesmiřitelný,

až úmorný rys osobnosti, pud být vždycky nejlepší ve všem,

co dělal. Tady na lodi ale zcela klidně přijal fakt, že Jennya je

jím námořnickým schopnostem se nikdy ani v  nejmenším

nepřiblíží. Začal pomalu hubnout a nijak nekomentoval, když

si Jenny ve večerním vánku jemu na vztek dopřávalacigare

tu. V Porto Salvo dokonce nechali děti přes noc samotné na

lodi a sami se uchýlili do hotelu poblíž přístavu. „Přeci mají

mobil, kdyby něco,“ řekl Carl-Adam, když Jenny o plánu na chvíli zapochybovala. Takhle samozřejmě už spolunevycházeli dlouho a nemilovali se tehdy jen večer, vášeň je nakonec překvapila ještě za ranního rozbřesku. A nebylo to žádnérozespalé mazlení, ale síla, která je strhla oba. Žádné milování, ale po letech zase čirý sex. Po návratu na loď se Alexandra zeptala, proč má Carl-Adam pokousaný krk.

Mluvili o tom už předtím, ale teprve když opustili Krétua zamířili na jih, začala si Jenny dělat starosti. Čekal je Suezskýprůlav a Rudé moře – to bylo ještě v pohodě –, ale pak Adenský záliv. O tom si hodně načetli. Piráti, checklisty v jachtařských časopisech, webové stránky s aktuálními informacemio nejnovějších útocích. Takové ty naprosto samozřejmé instrukce: držte se pouze v hlavním plavebním koridoru, buďte neustále v kontaktu s nejbližší posádkou bitevní lodi. Ale stejně. Jedna věc je o tom číst a druhá plavit se přímo do dotyčné oblasti. Carl-Adam reagoval po svém. On se vždycky snažil spíš jednat na vlastní pěst než poslouchat rady a spoléhat se na ostatní. Alexandria byla jejich poslední zastávka ve velkém přístavním městě. Pár dní kotvili v opuštěném přístavu pro jachty kus od centra. S celou rodinou podnikali výlety za památkami,vypravili se na pyramidy do Gízy a Carl-Adam se několikrát vydal do města sám.

Jednoho večera se na loď vrátil s podlouhlým balíčkemzamotaným do pytloviny. Nejdřív průzory zkontroloval, žepoblíž není nikdo z přístavní stráže, a pak teprve přestřihl šňůrky a balíček rozbalil. Kalašnikov, dva zásobníky a čtyři sta nábojů. „Arabský jaro,“ odfrkl si pohrdavě. „Vymyká se jim to z rukou. Jen si to představ, tohle všechno mě přišlo jen na dvě stědolarů. Dvě stovky!“

Z té věci ležící na stolku v salonu ani trochu nevyzařovalpocit bezpečí. Otřískané dřevo a zašlý kov. Pod hlavní byl připnutý úzký bajonet a zbraň ostře čpěla olejem. Při plavbě Suezským průplavem ji měli schovanou. Carl-Adam nechtělinspektorům, které společnost řídící plavbu kanálem občas posílala na lodě, poskytnout víc záminek říct si o úplatek, než bylo běžné. V Rudém moři ale kalašnikov vytáhli. Carl-Adam z nějvystřílel celý zásobník na plastový barel, který za sebou táhli na laně.

Pak si palcem masíroval rameno. „Jestli se k námpřiblíží, něco zažijou.“ Jeho syn Sebastian si pak hrál s prázdnými náboji, ale starší dcera Alexandra byla celý večer podivnězamlklá.

Projeli průlivem Bab-al-Mandeb, nejjižnějším bodemRudého moře, a mířili do Adenského zálivu. Vpluli do oblastivhodné pro rybolov, občas je v rychlých houfech minuli jemenští rybáři v člunech. Měli stejné otevřené loďky, v jakých byli na internetu vyfocení i piráti, muži byli stejně tmaví a hubení.Ačkoli jim rybáři často mávali, když kolem nich proplouvali, Jenny měla čím dál horší náladu. Od somálského pobřeží bylivzdáleni jen pár dní plavby.

Cestou minuli Džíbútí, kde se formovaly konvoje plavidel, která chtěla využít ochrany před bezvládím v Somálsku.V konvojích se lodě běžně pohybovaly rychlostí dvanáct námořních uzlů, to bylo ale pro Martu II nemyslitelné. Aby udržela krok s ostatními, musela by celou dobu jet na plný plyn. Carl-Adam a Jenny skasali plachty a připojili se ke konvoji pro pomalé lodě. Bylo to takové sdružení mrzáků, nákladních lodía tankerů, kocábek plavících se pod vlajkou Jihoafrické republiky, Pákistánu nebo Severní Korey. Zhruba dvacítka obchodních lodí a Martha II. Na radaru bylo vidět, jak jsou uskupeny ve dvou řadách a v čele před nimi se plaví japonské a čínskébitevní lodě. Na společné rádiové frekvenci se pořád někdovykecával. Změť cizích jazyků a obscenit v lámané angličtině. „Fuck you Pakistani monkey.“ Jednu noc se z vysílačky ozývala spousta podivného hekání a mlaskání. Chvíli jim trvalo, než pochopili, že na kapitánském můstku některé z lodív konvoji se rozhodli odlehčit atmosféru, a tak do éteru pustili zvuk pornofilmu. Trvalo to celé hodiny, sice mohli ztlumit zvuk na minimum, ale vysílačku museli nechat zapnutou. Protožesituace se mohla změnit každou vteřinou, vzrušené hlasy a po nich nepříjemné ticho. „They are shooting, shooting...where, where...?“ Pokaždé to působilo tak zmatečně. „Who is calling?“ Chaos. „Pirates, pirates...!“

Věděli, že piráti se bitevními loděmi nenechají vyděsit. Že napadají dokonce i lodě uprostřed konvoje. Jenny a Carl-Adam se oba snažili být vzhůru celé noci, ale nezvládali to. Museli se střídat, a i tak špatně spali. Kvůli tomuhle jsme přece na tu cestu nevyrazili, řekla si Jenny jednou v duchu, nahlas ale neřekla nic. Znovu vytanuly na povrch některé staré stereotypy, na palubě se střídali na směny, ale v podpalubí vařila pořád jen ona. Děti byly často netečné, chovaly se rozmazleně a Jenny se zlobila, když jí odmítaly pomoct s drobnými úkoly nebo když se praly. Často jim bylo na palubě těsno.

V Adenském zálivu je taky přepadlo vedro. Když skasali plachtu, protože jeli s použitím motoru, nebyl už na palubě ani žádný stín. Jen ten úzký od stožáru, který putoval po palubě jako černá ručička obřích slunečních hodin. Vzduch byl těžký a horký a děti trávily celé dny jen v podpalubí. Jennya Carl-Adam se v kokpitu pod plátěnou střechou střídali po čtyřech hodinách. Somálské pobřeží ubíhalo na digitální mapě moc pomalu. Z lodi měli neustálý výhled na loď vezoucí dřevo, nad kterou se vznášel černý dým. Občas zahlédli i siluety jiných lodí z konvoje a párkrát za den je v rychlosti objela bitevní loď.

„Jenny, Jenny!“ Poplach spustil vždycky jen Carl-Adam.Občas, když vyběhla na palubu, už svíral kalašnikov, jindy jen řekl „Támhle!“ a podal jí dalekohled. Osamělá loď v dálce, případně skupinka rybářů, které už bitevní loď zkontrolovalaa informovala o nich konvoj vysílačkou. Jenže Carl-Adam neměl v uchu cit jako Jenny a pořád mu dělalo problémy rozluštit, co to ve vysílačce říkali. Ale jakmile na ni zavolal, vždycky se jí rozbušilo srdce. Děti ji sledovaly vyděšeným pohledem, když se řítila na palubu. A pak ty vteřiny, než pochopila, dunění ve spáncích, než si mohli říct, že se nic neděje.

Minuli Africký roh, a když se kolem nich otevřel Indický oceán, konvoj se rozprostřel do větší šíře. Martha II náhle opětpůsobila důstojně a mohla zase vykasat plachty. Pluli dál na východ – vše v souladu s radami z Yachting World –, aby se nedostali do spádové oblasti pirátů. Dospěli téměř do Arabského zálivu a pak se obrátili na jih, aby pluli prostředkem Indickéhooceánu. Mířili do Mombasy, kde měli doplnit naftu (po Adenském zálivu měli téměř prázdnou nádrž) a jídlo. A v neposlední řadě se hodlali ubytovat v hotelu a strávit týden povalováním na pláži. Jenny už se těšila na procházky, vůni zeleně a vysedávání u stolu, kde vám servírují jídla připravená někým jiným.

Jenže někdy v tu dobu přestal foukat vítr. Spoustu rán byla hladina lesklá jak zrcadlo, i když se nacházeli přímo uprostřed oceánu. Pohybovali se velmi pomalu a šedé těžké dešťovémraky jen proplouvaly kolem a míjely je. Jenny hrozně moc chtěla, aby je zchladil déšť. Z mraků se jim ale nanejvýš dostalopárminutové iritující přeháňky, která měla jen mizivý osvěžující účinek, a spalující žár slunce přitom nepřestával žhnoutz blankytně modré oblohy.

Víc než týden neviděli žádnou jinou loď. Jen v dálce spatřili šedou vojenskou helikoptéru, která mířila za jasně danýmcílem. Ve vysílačce zlehka zapraskalo a nato uslyšeli slabý zvuk vrtule, který vzápětí zmlkl, a vrtulník byl pryč. To Jenny hoviděla a taky uslyšela to zapraskání ve vysílačce. Jinak ale všude panoval naprostý klid, takže neviděla důvod se o tomCarlu-Adamovi zmiňovat. Jenny byla zrovna u dětí v kajutě a nesoustředěně pomáhala Alexandře s úkolem z matematiky, když uslyšela, jak jejímanžel nahoře s něčím rachotí. Napnula uši. Zdálky se ozval nějaký křik. Nebyl to hlas Carla-Adama. Následoval výstřel a  pak ticho.

A pak to vypuklo. Kulka, která provrtala palubu, jimproletěla těsně nad hlavami. Jenny zařvala na děti, ať si lehnou na zem, a tak rychle, jak ještě nikdy v životě neběžela, se vyřítila nahoru a vystrčila hlavu do kokpitu. Viděla, že Carl-Adam stojí u zábradlí a v ruce drží kalašnikov. A na hladině před ním – drobná rychlá loď – skif. Mířila k nim vysokou rychlostía opisovala přitom široký oblouk – nebyla od nich už ani sto metrů. Tmavé postavy, rozevlátá trička. V rukou drželi zbraně, někteří s nimi mávali, jak kdyby něco naznačovali. Hrozbu, nebovítězství? Zoufale se snažila si to nějak rozumově zdůvodnit – sem ne, sem se nesmí dostat, tady nikdo není. A zase další výkřik, za jejími zády, směrem od přídě, zazněl nějaký neznámý hlas, za příď ale nedohlédla, protože jí ve výhledu překážela budka kokpitu. Všechny tyhle dojmy se v ní nashromáždily za méně než vteřinu, ještě cestou na palubu.

Jakmile vyběhla nahoru, strhla se rychlá přestřelka. Jenny o krok uskočila a v tu chvíli hladinu všude kolem zádě rozčísly střely. Carl-Adam člun zděšeně sledoval a párkrát zbraň zvedl a zase svěsil.

Jenny si vzpomněla, že měla dojem, jako by se něco dělo i na přídi. Otočila se a s nezastíněným výhledem teď viděla, že i od přídě se k nim blíží člun. „Carle-Adame,“ zařvala. Byli blízko a mířili rovnou na Marthu II. „Otoč se!“ Carl-Adam nereagoval, byl zahlcený, nevnímal a sledoval jen člun, který na ně mířil od zádě. „Jsou tu dva!“ Druhý člun byl už jen deset metrů od přídě.

Ze zadního člunu je zase začali ostřelovat, kulky dopadly kolem místa, kde stál Carl-Adam. Jenny těkala pohledem mezi přídí a manželem. Konečně zvedl zbraň a několikrát vystřelil. Něco musel zasáhnout, i když Jenny neviděla co, člun alenajednou nekontrolovaně odskočil a řítil se do strany.

Řvala: „Na přídi, na přídi!“ a sledovala, jak se jeden z chlapů v člunu postavil a zamířil. Vypadalo to, že míří přímo na ni, a tak se Jenny skrčila za kokpit a kryla se. Rána.

Carl-Adam sebou cukl. Zbraň mu vyletěla z ruky a on klesl na kolena. Krev. V Martě II něco škublo. Jenny se vyřítila na záď a oběma rukama sevřela Carla-Adama v náručí, manžel se na ni zmateně díval.

„Střelil jsem,“ řekl. „Jednoho jsem střelil.“

Jenny měla ruce rázem celé od krve, za sebou uslyšela nějaké kroky. Piráti už na přídi přelezli na loď. Chtěla Carlu-Adamovi něco říct a on chtěl zase něco říct jí, ale nebylo mu rozumět. Měl něco s nohou. Chlap, který vylezl na loď jako první, byl vysoký, hubený a měl krví podlité oči. Byl bos. Beze slova zbraň obrátil a koncem pažby praštil Carla-Adama do zad. Jenny ho už neudržela, manžel se po ráně zhroutil na zem. Kolem nich se protlačili další dva chlapi. S napřaženými zbraněmizmizeli v podpalubí. Jenny pomyslela na děti a přemohl ji pocit, že v jejich životě právě něco důležitého skončilo.

18

2

Pilot na palubě HMS Sveaborg zasunul do pistole zásobník,

strčil ji do pouzdra na rameni a  nasadil si leteckou helmu.

Všechny ty ostatní srágory už na sobě měl. Byl čas jít na start,

už zase. Úplně ztratil přehled o tom, kolikrát z téhle letadlové

lodě už vzlétl. Ztratil přehled už celkem o všem.Nepamato

val si, jak dlouho je na téhle misi u somálského pobřeží, ani

jak dlouho tu ještě bude muset zůstat, než se bude moctvrá

tit domů. Mise, už jen to slovo, koho tím chtějí spasit? Le

tecká kombinéza měla na několika místech slané skvrny od

potu, vypadaly jako letokruhy na pařezu. Nepral ji tak často,

jak správně měl. Správně toho měl dělat hodně. Holil se tak

nejvýš jednou týdně, což u něj bylo tak neobvyklé, že si toho

aspoň všiml. Kvůli tomu měl nepříjemný pocit, že možnáza

čal kašlat na důležité věci. A  tohle pomyšlení ho štvalo víc

než pohled na zarostlou tvář v  zrcadle. Nechtělo se mu psát

e-maily domů, měl pocit, že rodině nemá co říct, co sdě

lit v  tom proudu navlas stejných dnů. Manželka mu posíla

la fotky, třeba domu, zahrady, jak se na jaře začínají zelenat

záhonky a  keře, taky fotky dětí na tréninku. Při pohledu na

obrázky v něm zatrnulo, všechno mu to připadalo takstraš

ně vzdálené. Odpovídal maximálně smajlíkem nebo ikonkou

vztyčeného palce. Když naposledy eskortovali jednu loď do

Mogadišu, stál na palubě a  sledoval, jak na přístav dopadají

granáty, a u toho jedl sušenky. Když žvýkal poslední,propla

valy kolem nich dvě nafouklé mrtvoly, nebo snad tři?

Teď už seděl připoutaný v kokpitu a čekal, až posádkavrtulníku provede poslední přípravné kroky. Předklonil sea okénkem se zadíval na záď lodi, kde stál stěžeň. Na samém vrcholu seděl sokol, navzdory hluku motorů a vrtule, která už se točila. Pták doprovázel loď už týden, to pilot věděl s jistotou, většinou jen klidně seděl na stěžni a rozhlížel se, nebo plachtil v jejíblízkosti. Teď seděl s kořistí v zobáku, bůh ví, kde to ulovil, protože ryba to nebyla.

Do vrtule zase jednou šplouchla mořská voda a pocákala okno. Loď se neklidně prodírala vodami čeřenýmijihozápadním monzunem. Ten je zasáhl teprve nedávno, posledníchdvacet čtyři hodin pořádně foukalo. Pilot by si rád sedl pořádně, jenže to nešlo, protože vesta byla až k prasknutí narvanáveškerým vybavením, o kterém někdo rozhodl, že ho s sebouletci nutně musí mít pro případ ztroskotání. Z hlediska pohodlí byla ale nejhorší neprůstřelná vesta pod kombinézou, dokteré byly vepředu i vzadu všité těžké ochranné pláty. Jenvesta samotná vážila dvacet kilo. Ale zrovna o tyhle pláty docela stál, i když v případě, že by skončil v moři, by ho určitě stáhly ke dnu. Zbloudilých střel se tady všichni báli ze všeho nejvíc, samozřejmě kromě toho, že je některá z těch šílených milic Afrického rohu zajme. Nikdo z leteckých posádek už nežertoval o tom, pro koho si nechává poslední kulku.

Loď zase poskočila a s ní se proti své vůli zahoupal i tlumič vrtulníku. Druhý pilot se propracovával kontrolními úkony z checklistu, kulometčík vzadu zaklel a pak zahlásil: „Posádka připravena.“ Venku pozemní personál odnášel lana, která právě z helikoptéry odstranil. Na zádech světle modrých kombinéz už měli velká propocená kola. I když vál silný vítr, před spalujícím horkem se nedalo schovat.

Ve vrtulníku s nimi letěl jeden pasažér navíc. Pár hodin před startem přišel za pilotem druhý důstojník letadlové lodě a řekl mu: „Je tu poručík Slunga, velitel MovConu.“

MovCon, logistická jednotka, se normálně zdržovalapřevážně na pevnině v Džíbútí. HMS Sveaborg před pár dny na chvíli zakotvila v Salála, na palubě se rozbila klimatizace, a tak zařídili dodávku náhradních dílů do nejbližšího přístavu. Postaral se o to Slunga, a když HMS Sveaborg opět zvedla kotvy, odplul poručík s nimi. „MovCon dokáže zázraky, ale nemají to lehké, hlavně Slunga,“ řekl druhý důstojník. „Proletět se ve vrtulníku by mu určitě udělalo radost.“ Jedna z mála oceňovanýchodměn, jaké šéf mohl poskytnout podřízeným, byla proletět se s nimi při plnění některého z úkolů, pokud proti tomu velitel posádky nic neměl.

„Jasně. Ať klidně letí.“

Pilot před startem Slungovi pomohl navléknout na sebeveškerou výstroj, mírně odlehčenou verzi toho, co měli ostatní, a během oblékání se spolu trochu seznámili. Poručík měl světlé, až skoro bílé vlasy, a v jeho vystupování bylo něco zároveňpřístupného i zasmušilého. Rád mluvil o své rodině, zvlášťo synovi, po kterém se mu zjevně velmi stýskalo, také kladl hodně otázek. Jakmile se ale nemusel na nic speciálně soustředit, jako by okamžitě začal myslet na něco jiného, a když ho pak někdo oslovil, trhl sebou. Před startem si s pilotem dal šálek kávy, ale sotva z ní pak usrkl. Teď Slunga seděl vzadu v kabině spolu se střelcem. Při všech těch dojmech a hluku, který je obklopoval, jako by zapomněl, co ho vlastně trápí, a vypadalo to, že se na start těší.

Sokola na stěžni zachvátil poryv větru a smýkl s ním, vevrtulníku se pilot pokoušel vcítit se do pohybů lodi, objevit rytmus houpání na vlnách. Kontrolka na palubě se přepnula z červené na zelenou a pilot využil příležitosti, jakmile se záď lodi zhoupla trochu nahoru. Vrtulník se odlepil od země a v širokémoblouku se v silném větru začal vzdalovat od lodi.

Pak v co možná nejnižší letové hladině, aby jenezachytily radary, zamířili k pobřeží. Jakmile odezněl shon po startu, čekala je asi půlhodina nerušeného letu. Během něj se moře vždycky zdálo klidnější a modřejší, než když byli na palubě letadlové lodi. Krátká chvíle oddechu vybízela ke konverzaci, občas i dost důvěrné.

„Tak...“ řekl pilot. „Jak to šlo?“

Střelec dotaz okamžitě pochopil. „Včera jsem byl u nív kajutě, ale říkala, že prej teďka jsme v práci a tady na misi nic nebude. Ale příště, až budeme v přístavu, si chce vyrazit ven.“

„A ty zase dovnitř,“ zasmál se druhý pilot.

Střelec neodpověděl.

„Máte o ni vážný zájem?“ zeptal se Slunga, pasažér navíc.

„Jo, to teda má,“ odpověděl za mladého střelce pilot.

„Tak to podnikněte něco zvláštního, neberte ji jen tak na pivo.“

„Když to je těžký,“ řekl střelec odevzdaně. „My jsme napevnině vždycky jen čtyřiadvacet hodin.“

„Žádné pivo a diskokoule,“ pokračoval Slunga. „Ne když tady vedete takovýhle život. Poskytněte jí klid, věnujte jí každouminutu z těch čtyřiadvaceti hodin, které budete mít. Ubytujte se v nějakém hotelu kousek od pláže, jen vy a ona, aby nablízku nebyl nikdo jiný z lodě.“

„To je jako ve snu, ale jak to mám zařídit?“

„Vy ne, zařídím to já, přesně vím, kde vás ubytovat. Jestli mi tady teda odpřisáhnete, že za to stojí.“

„Myslíte to vážně?“

„Copak MovCon nemá na práci nic lepšího než zařizovat hnízdečka lásky?“ pokoušel se druhý pilot o vtip.

„Co by mohlo být důležitější?“ zeptal se Slunga. A v hlase nebyla patrná ani stopa po ironii.

Chvíli pak letěli potichu, než promluvil pilot: „Druhýdůstojník říkal, že to teď nemáte lehké.“

„Snad neříkal, že konkrétně já to nemám lehké?“ zeptal se Slunga.

„Prosím?“

„Ale nic. Máme hodně práce, to samozřejmě, celé dny. Ale mám tým lidí, které potřebuju, a na základně v Džíbútí jsemdokonce mohl zaměstnat partičku místních. Vy jste prostě s lodí tady na moři a já se svým malým týmem zase na pevnině. To máte spoustu silných osobností a kolem základny a ve městě na moje lidi taky číhá dost pokušení.“

„Problémy s disciplínou?“

„Občas.“

„Musíte je držet u huby.“

„Snažím se.“ Posledních pár dní ze švédské hlídkové lodě podnikališpionážní lety nad dobře známým pirátským hnízdem nedaleko města Boosaaso.

Těsně nad pláží vrtulník vystoupal do výšky několika set stop, posádka otevřela dveře kabiny a pro všechny případy připravila do pohotovosti kulomet. Pak začali pirátskou základnu natáčet na kameru a fotit. Zahnutá pláž byla víc než kilometr široká, co ale zajímalo posádku, se nacházelo v těsné blízkosti břehu: asi půl tuctu otevřených člunů unaveně spočívajících rovnou na písku dnem vzhůru a pár stanovitých příbytků ze dřeva a barelů přikrytých oranžovou celtou.

„Moc jich zrovna vzhůru není,“ poznamenal pilot připohledu na klid panující tam dole.

„Vyspávají se z rauše po khatu.“ Když byly dveře kabinyotevře né, musela posádka křičet, aby se přes průvan a ryk vrtule vůbec slyšela.

„Koukejte támhle, dvě hodiny,“ zakřičel druhý pilot.Kulometčík na místo nasměroval kameru se zvětšovací čočkou, která byla umístěna v oblém průzoru na břiše letadla, při pohybech obraz kamery jen zrnil. Pak se kamera zastavila a zaostřila.

„Nebyly tam předtím barely?“

„Už jsou tam po nich jen stopy v písku.“

Kulometčík opět pohnul kamerou. „Nemůžu najít ani tuhromadu granátů, co jsme je viděli včera.“

„Včera těsně po západu slunce byl příliv.“

„Zjevně se s tím v noci někdo vytratil.“

Když tábor oblétávali podruhé, ve vysílačce zapraskalo.Neslyšeli, kdo se to ve vysílačce ozval, ale pravděpodobně jejich letadlová loď. Komunikace na tak dlouhé vzdálenosti bylanáročná a pilot musel nejdřív vývrtkou vyletět do vyšší letové hladiny, než dokázal hlasy rozeznat.

„Mother volá Snowmana, slyšíte?“ Byl to hlas bojovéhovelitele ze Sveaborgu.

„Ani ne půl hodiny, pokaždý se něco semele,“ řekl druhý pilot unaveně a stiskl tlačítko. „Tady Snowman.“

Sveaborg zachytil nouzový signál nějaké obchodní lodi.Posádka vrtulníku dostala souřadnice, pilot stroj otočil a začal klesat, aby nabral na rychlosti směrem na otevřené moře, druhý pilot mezitím zkoumal rozmístění radarů a kulometčík zasunul kulomet a zavřel dveře od kabiny. Ve sluchátkách pod helmou jim okamžitě přestal svištět vítr.

Vzápětí se ve vysílačce ozval neustále přerušovanýrozčílený hlas. Člen posádky z MV Sevastopol, ruské nákladní lodě. Jestli se posádka vrtulníku v Adenském zálivu něco naučila, tak rozeznávat veškeré přízvuky v rozrušených hlášeníchv angličtině, která se na ně valila z kanálu šestnáct. „Calm down, calm down... Please, say again... Who is shooting...?“

Mezitím už to ale stihli pochopit. „Do prdele!“ zaklel střelec, který se cítil podvedený, protože pirátům se povedlo dostat se z tábora v noci. Dlouho jim trvalo, než z námořníka vypáčili něco víc než jen: „Two boats, two boats.“ a „Please hurry up!“ Piráti kapitánský můstek neustále ostřelovali salvami zesamoalů, kromě toho asi na palubu i hodili několik granátů. Chlapi ze člunů se opakovaně pokoušeli přistavit k bokům lodě žebříky a jeden člen posádky nákladní lodě byl těžce zraněn. Zatím ale žádný pirát na palubu nepřelezl, kormidelník manévroval tak, aby je udržel mimo loď. „Please, hurry up!“

MV Sevastopol postupně na radaru vyrostl do podoby stínu o tvaru doutníku, a za chvíli už ho viděli na obzoru cobynarůstající tečku s jasnou vodní brázdou za sebou.

Vrtulník zpomalil až několik set metrů před cílem. Stejný postup jako předtím, otevřít dveře, vysunout kulomet. I když svou přítomností piráty přímo nepřekvapili, stejně v oboučlunech způsobili moment zaváhání. Piráti už byli tak blízko,kořist měli na dosah ruky, stačilo už jen pár minut a... Ale i když jim viděli do obličejů, nikdy z nich nevyčetli žádné zklamání. Do vysílačky pořád ještě vřeštěl kormidelník a na jiné frekvenci otravoval Sveaborg a chtěl vědět, co se teda děje, nic z toho ale posádku vrtulníku momentálně nezajímalo. Ta se plněsoustředila na chlapy v člunech a na to, co to tam kutí s rukamasvěšenýma dolů. Jediný, kdo teď na někoho mířil zbraní, byl jejich vlastní kulometčík. MV Sevastopol přestal kličkovat a nabral přímý kurz, jeden z pirátských člunů byl jen pár metrů od boku ruské nákladní lodě a chlap v něm ještě pořád držel žebřík na konci opatřený háky. Druhý člun byl kousek za zádí. V obou plavidlech bylo pět chlapů, bosých, s hubenými pažemi,v tričkách a kraťasech. Pár okamžiků úvah, kdo je teď v silné a kdo v slabé pozici. „Shoot, shoot the monkeys,“ řval kormidelník z MV Sevastopol.

Jako na domluvený signál oba pirátské čluny najednouvyrazily na plný plyn, až jim po stranách od motorů odskakovala vysoká brázda vody. Ruská nákladní loď se ploužila ve stejném kurzu jako unavený vůl, pirátské čluny uháněly pryč jakokulový blesk.

Pilot se na ně pověsil. Viděl, jak pokaždé, když čluny vjely na vlnu, muži v nich nadskočili, i tak to ale pro vrtulník byla hračka. V tom pocitu, že to je všechno na chviličku jen hra, se vznášela stopa zahanbeného zadostiučinění. Mezihra mezi tím, kdy piráti střílí na bezbrannou posádku obchodní lodě, a následky, které z toho plynou. Teď se pokoušeli o útěk, ale ten nebyl možný.

„Vypal na ně salvu a uvidíme.“

Střelec mezitím už zamířil a zmáčkl spoušť. Kulky dopadly dvacet metrů před první loď a z vody vystříkly bílé spršky. To ale piráty nepřimělo zpomalit. Místo toho druhá loď v řadě,která dosud kopírovala trasu té první, uhnula do strany a širokým obloukem nabrala úplně jiný kurz. Jeden vrtulník, dva čluny, často to končilo přesně takhle, polovičním úlovkem. Pilot se řítil rovně vpřed, ve výšce zhruba sto stop, rovnou za jedinou zbylou lodí. Druhý pilot vysílačkou informoval Sveaborg o tom, co se stalo. Pro pronásledování nepotřebovali další rozkaz nebo instrukce, bylo jasné, o co jde, co ti lidi ve člunu udělali –námořní lupičství nebyla žádná maličkost a na obchodní lodi po sobě nechali těžce zraněného člověka – museli je zastavit za každou cenu.

„Pal.“

Druhá série výstřelů dopadla přímo před příď člunu, takže sprška docákla až na palubu. Pár chlapů se skrčilo, jako by to nebyla voda, ale střepy. V jejich sebejistotě se objevila trhlina, rozhodilo je to. „Tak ještě jedna šance.“ Pilot se k člunupřiblížil ještě o kousek, už je od něj nedělilo ani sto metrů. V tuhle chvíli byl vrtulník v největším ohrožení, protože většípalební sílu měli navzdory všemu piráti: tak čtyři pět kalašnikovů a minimálně jeden granát. Ovšem mocenskou převahunevyvolával počet zbraní, ale lesklá technika, dunící vrtule a dobře mířené salvy z kulometu. Kdyby se někdo z chlapů v člunu jen natahoval po samopalu, kulometčík by okamžitě vypálil celou salvu rovnou do nitra lodi a velitel by mu k tomu aninemusel dávat rozkaz. Tak funguje sebeobrana, v ní není prostor na ohledy a chlapi v člunu to dobře věděli. Pokud nebyli úplně sjetí khatem nebo k smrti vyděšení, většinou se to dalo nějak vyřešit. Jen se s tím museli nejdřív smířit.

Pilot říkal, že mají ještě jednu šanci. Třetí salva byla dlouhá a prošpikovala loď od zádě až po zábradlí. Střílet blíž a nikoho přitom nezranit už nešlo a posádka lodě si nechtělavykoledovat další palbu. Jen z toho chtěli vyváznout živí, možná sechtěli dostat domů. Loď okamžitě zastavila, houpala se na vlnách a chlapi zvedli ruce. Vrtulník nad nimi začal kroužit. Posádka intenzivně komunikovala přes vysílačku a taky počítala, kolik jim ještě ještě zbývá paliva.

„Jak dlouho?“ zeptal se pilot.

„Když nás nepovlečeš rychleji než šedesát uzlů, tak máme šťávu tak na hodinu.“ Už chvíli sem nejvyšší rychlostí mířila HMS Sveaborg. Piráti v lodi svěsili ruce, houpali se na vlnách a kulometčík je natáčel na kameru. „Teďka vyhodí žebřík,“ řekl. To taky patřilo k věci. Somálci se pokoušeli zbavit důkazů:žebřík se potopil pod hladinu a střelec to natáčel.

„A teďka zbraně.“

Pět bezejmenných mužů v prázdném člunu uprostředAdenského zálivu.

Vrtulník dál kroužil. Tohle nedělali prvně. Pak ale zapraskala vysílačka – což bylo překvapivé.

„Snowman, Snowman, this is Russian Federation warship,Admiral Čabaněnko.“

„Do píči,“ zařval druhý pilot, když si vyposlechli hlášení. Rusové měli v oblasti pár bitevních lodí, které alenepodléhaly společnému velení jako všichni ostatní, ti si jeli ve vlastní režii. Nehrozil jim nedostatek zbraní ani vůle a obecně mezi nimi panoval názor, že s Afričany v žabkách a s kalašnikovy je potřeba zacházet bez rukaviček. Admirál Čabaněnko byl ruský torpédoborec, který se sem řítil jako šíp. A fakt, že jehohlášení zachytili přes VHF vysílačku, znamenal, že nemůže být daleko.

„Snowman, confirm you have the Somali pirates under your control.“ Přízvuk ruských velitelů byl velmi charakteristický, stejně tak rozhodný tón, jakým mluvili.

„Odpověz jim,“ řekl pilot.

„Víš, co budou chtít.“

„Odpověz jim.“

Druhý pilot odpověděl a popsal situaci. Pak se ohlásilSveaborgu. „Slyšeli jste to?“

„Slyšeli.“

„Co se děje?“ zeptal se Slunga, který zatím seděl vzaduv kabině úplně potichu.

„Probereme to pak,“ řekl pilot.

„Hlavně tu šmejdskou loď pořád natáčej,“ připomněl druhý pilot střelci.

„Confirming your position,“ ozval se Rus.

„Vidí nás na radaru,“ vysvětlil pilot Slungovi a dodal:„Převezmou to,“ dodal rezignovaně.

„Mother, co máme dělat?“ zeptal se druhý pilot Sveaborgu.

„Čekejte,“ odpověděl švédský velitel.

Bylo to zjevné. Rusové komunikovali se švédskýmvelitelstvím prostřednictvím jiného kanálu. Kladli požadavky. Chtěli prosadit své právo. A někde seděl jejich admirál s právníkem ujíždějícím na paragrafech, listovali směrnicemi a dohadovali se o konvencích: ruská obchodní loď napadenav mezinárodních vodách, jeden námořník těžce zraněn. Co je správně, co je špatně, a k tomu politika. A mít krytá záda. Při honbě zapiráty šlo spíš o perfektní znalost paragrafů než o bojeschopnost.

Vrtulník kroužil dál a pětice mužů ve člunu netušila, co se na ně chystá. Odněkud sem mířila ruská bitevní loď rychlostí minimálně čtyřicet uzlů za hodinu a její posádka odjišťovala zbraně a chystala granáty.

„Mother volá Snowmana,“ ohlásila se jim švédská bitevní loď, „předejte kontakt.“

Druhý pilot byl chvíli zticha, zpracovával informaci a pak odpověděl: „Mother, právě tady Rusům necháváme pět chlapů, jste si toho vědomí?“

„Nech toho,“ zavrčel na něj pilot přes interkom. Druhý pilot už se k tomu ale vyjádřil a nehodlal se handrkovat dál. Admirál se rozhodl a druhý pilot s tím nemohl nic dělat. Kdo ví, co by sám za sebe udělal on? Samozřejmě že mu to všechnodocházelo, ale legát, právník v uniformě, šermoval paragrafy, a i když to admirál dělal s těžkým srdcem, měl krytá záda.

„Předejte kontakt a zdokumentujte to,“ opakoval velitel z HMS Sveaborg.

„To si kurva piš,“ řekl druhý pilot a zahlásil: „Provedu“, pak řekl střelci: „Zalogoval jsi čas rozkazu?“

„Jasně.“

Objevil se ruský torpédoborec, nejdřív jen jako puntík na radaru, pak se vynořil jako tmavě šedý obrys z mlhy. Bitevní loď na otevřeném moři, Rusové chtěli i v jednadvacátém století ukazovat, že mají svaly: obří rozmáchlé antény a hlavně mířící do všech stran. Smrtonosná hvězda.

Průběh událostí se teď nemilosrdně odehrával v režiiněkoho jiného.

„Snowman, standby, boarding team is on its way,“ pronesl hlas, který by si nikdo nepřál jako soudce nad svým osudem. Z torpédoborce spustili dva gumové čluny s posádkou: černé čluny, muži ustrojení celí v černém. Na obrazovce ve vrtulníku zaznamenali mezi muži v pirátské lodi náznaky neklidu, určitě už si všimli torpédoborce a člunů, které k nim mířily. Všech pět pirátů opět zvedlo ruce v prosebném gestu.

„Pořád ještě to točíš?“ zeptal se druhý pilot.

„Jo,“ odpověděl střelec.

„Tak to vypni a dej kameru na místo,“ poručil pilot.

Krytá záda.

Člunům už zbývalo asi jen dvě stě metrů. Pilot udělal otočku, spustil pirátskou loď a všechno to ostatní z očí a druhý pilotzároveň zahlásil do vysílačky: „Admiral Čabaněnko, turning over suspected pirates to you.“

„Affirmed,“ potvrdil soudcovský hlas. „Good hunting.“

Pilot se podíval na hodinky. „Zaznamenejte, že jsme jim je předali přesně v nula sedm padesát tři a tou dobou bylo všech pět naživu.“

Ticho ve vrtulníku by se dalo krájet. Velitel logistickéjednotky musel pociťovat jakousi nutkavou potřebu morálního zadostiučinění. Víc než deset minut letěli za naprostého ticha a poté se najednou ozval Slunga: „Co se s těmi piráty stane?“

„To nechcete vědět,“ odpověděl pilot.

A zase ticho.

Nic neviděli, záda mají krytá.

30

3

Jenny by to nikdy neřekla nahlas, ani se nesnažila to pomyšlení

zformulovat v duchu, ale Marthu II právě unesli. Na palubě teď

bylo sedm pirátů a za lodí vlekli jejich dva čluny. Všude seně

kdo netrpělivě oháněl zbraněmi, prst neustále na spoušti. První

hodinu panovalo mezi piráty vítězné běsnění a zuřivost.Hra

bali se, kde se dalo, Jenny vláčeli s sebou a nutili ji otvíratvšech

ny přihrádky a úložné prostory. Chlapy podle všeho poháněla

hlavně touha najít něco k  jídlu a  taky snaha být první, kdo si

pro sebe urve nějakou tu drobnou cennost. Cpali se čokoládou,

vyházeli obsah skříňky v  koupelně, strčili si do kapsy drobný

zavírací nožík a nůžky na nehty a už běželi do další kajuty.Se

bemenší nedorozumění si vykládali jako vzdor a okamžitězno

vu přitiskli Jenny hlaveň zbraně rovnou do obličeje. Nejhorší

ale stejně byl ten dusivý pocit bezmoci, pokaždé když někdo

z nich zařval na Alexandru a Sebastiana nebo do nich strčil.

V jednom z člunů ležela mrtvola – ten muž, kteréhoCarl

-Adam zastřelil. Jeho zasáhli do ruky a druhým výstřelem mu

ve stehně způsobili táhlou tržnou ránu. Teď mohl jen bezbranně

ležet, ale při pomyšlení na to, jak to mohlo dopadnout ze všeho

nejpravděpodobněji, měl ještě velké štěstí, protože při přestřelce

kolem něj dopadla celá série výstřelů. Jenže štěstí se jich drželo

jen do jisté chvíle a teď je opustilo. Carl-Adam byl ozbrojený,

zastřelil jednoho z jejich řad a teď byl poraženým nepřítelem

pirátů. Dostrkali ho do rohu kokpitu. Neustále ho někdo z nich

střežil, dohlížel na zajatce, a nemohl se tím pádem účastnit rabování. A tak byl Carl-Adam vystaven náhodným kopancům, ranám pažbou a nadávání. Snažil se bránit, svá zranění skoro nevnímal, ale brzy byl roh kokpitu, kde ho drželi, celýzacákaný krví, kterou ztratil, když se snažil bránit bití. Kout za chvíli vypadal jako kóje na jatkách.

A zatím autopilot vedl loď přímým kurzem na jih, kammířili, než se na ně vyřítily pirátské čluny.

Jenny se povedlo děti vysvobodit z jejich kajuty a vodila je po lodi všude s sebou. Dokud je měla u sebe, byla pro nidůležitá jediná věc na světě, a sice aby neviděly, co piráti provádí na palubě s jejich otcem. Když z ní opadl prvotní šok, vířila jí hlavou jedna jediná myšlenka: tohle musím zvládnout úplně sama! Při tom pomyšlení se sice necítila silnější, ale dávala si o to větší pozor.

Brzy se jí do povědomí vryl obličej jednoho z pirátů, měl oči ve tvaru mandlí a pěstěné vousy obarvené henou. Taky raboval ve skříňkách a cpal se jejich zásobami jako ti další, zbraň ale nosil na rameni, a ne před sebou, a ostatní si dávali velkýpozor, aby mu nezkřížili cestu. Rozhlížel se kolem sebe takovým způsobem, že se mu Jenny vždycky postavila do výhledu, když se náhodou podíval na Alexandru. A navzdory všeobecnému rabování zakázal ostatním, aby poškodili vysílačku a dotýkali se stolu, kde bylo navigační zařízení.

Když rabování skončilo a pirátů se zmocnila vítěznáotupělost, vyšel jejich velitel na palubu. Zrzavé vousy mu na slunci rudě zářily. Jenny chvíli trvalo, než to pochopila. Chlap začal kopat do Carla-Adama jako všichni ostatní, jenže po něm chtěl něco konkrétního. „Here!“ zařval, pár vteřin čekal na reakcivězně a pak ho nakopl znovu. „Here!“ V tu chvíli si Jenny v jeho ruce všimla přenosné GPS navigace a pochopila.

Pirátům pak ještě pár dní trvalo, než se smířili s tím, že řízení Marthy II plně ovládá Jenny. Ale tehdy, ve chvíli, kdy rudovous kopal do Carla-Adama, se jí povedlo dostat se na palubu a získat si jeho pozornost. Po posledním demonstrativním kopanci do boku, po němž se Carl-Adam zhroutil na zem, se velitel pirátů obrátil na ni.

„Here!“ zopakoval a natáhl k ní ruku s přenosnou navigací. Na displeji byla vidět tečka u somálského pobřeží, kousekjižně od Barcayo.

Jenny zadala do autopilota nový kurz. Loď změnila směr,lehce s ní houpl vítr. Nabrali nový kurz západním směrema mířili k místu, od kterého by se každý měl raději držet co nejdál. Rudovous ji u celého manévru sledoval a pak si ještě navlastní navigaci ověřil, že nabrali správný kurz. Pak jí dovolili, aby ošetřila Carla-Adama.

V ruce měl čistý průstřel. Jenny mu z rány vybrala úlomky kostí, vyčistila ji a zavázala. Minimálně jednu kost v ruce měl na padrť. Tržná rána ve stehně byla asi deset centimetrůdlouhá a hluboká, Jenny se co nejlépe snažila ji provizorně obvázat. Ošetřit tak mohutné stehno ale nebylo jednoduché, rána začala zase silně krvácet a Jenny se celá roztřásla bezmocí, nakonec se jí ale povedlo ránu zaškrtit natolik, aby z ní už tolik krveneteklo. Ruce se jí leskly od manželovy krve, na kůži a oblečení jí měla tolik, že cítila kovový odér. Carl-Adam sténal vyčerpáním a sem tam měl nepříjemně nepřítomný pohled. Jenny se mu snažila sundat zakrvácené tričko, ale zarazila se, když viděla, že je manžel plný modřin a na zádech se mu dělá obrovská boule po té první ráně pažbou. Jak dlouho ještě, kolik ještě?

„Budou nás postrádat,“ to byla jeho první slova, která pro nesl, když byla Jenny s ošetřením už skoro hotová. Carl-Adam napůl ležel a Jenny ho pohladila po hlavě, snažila se ho utěšita přiblížit se mu. Myslela si, že manžel mluví o dětech a sebe a ji už předem považuje za mrtvé.

„Já jsem v pořádku,“ řekla a pokusila se o úsměv. Ona na Alexandru a Sebastiana myslela nepřetržitě, zatímco oni byli sami dole ve své kajutě.

Carl-Adam ale našel drobnou naději, které se držel, všiml si obratu na západ a věděl, že míří k somálskému pobřeží.„Odkaz,“ vysvětil jí slabým hlasem. „Všichni to uvidí.“

Na jejich blogu určeném k tomu, aby je přátelé i kdokoli jiný mohl sledovat, se po každé desáté námořní míli automaticky aktualizovala jejich poloha v podobě tečky na mapě.Pravděpodobně už nebudou moct na blog napsat žádné další příspěvky, ale směr jejich plavby bude v přímém rozporu s tím, kam měli v plánu jet, a o tom už na blog psali. „Spustí poplach.“ Dokonce i ve svém zuboženém stavu se Carl-Adam snažil vyrovnat s tím, co se stalo, díval se na to s odstupem, pokoušel se odpoutat myšlenky od krve a bezvýchodné situace v naději, že některý ze čtenářů jejich blogu si všimne rozporuplných údajů. Jenny nevěděla, co si o tom má myslet. Carl-Adam se pokoušel najít logické řešení jejich situace, ona měla v hlavě jen to, že všichni musí přežít. V podpalubí byly pořád jejich děti, o samotěs minimálně pěticí pirátů.

„Jistě,“ řekla a políbila Carla-Adama na čelo. „Někdo spustí poplach, najdou nás.“ Dny plynuly. Jachta dlouhá šedesát dva stop plula a za nív těsném závěsu dva čluny. Na navigaci Marthy II i  na jejich rodinném blogu se tečka ubírala západním směrem. Mrtvola, kterou nechali v jednom ze člunů zcela bez ochrany, se začala nafukovat. Mezi jachtou a  čluny bylo jen pár metrů, a  když stál člověk na zádi, jasně viděl obličej mrtvoly s bílými zuby vyceněnými v nepřirozeném šklebu. Zvlášť kolem zraněného ramene kůže začínala měnit barvu a místy praskala. Pokud byl člověk na palubě, nedokázal se ubránit a prostě se na tělomusel podívat, ve slabém vánku byl neustále cítit pach rozkladu.

V podpalubí se Jenny snažila obnovit pořádek, v žádnémpřípadě se nehodlala jen tak vzdát. Neustále uklízela podlahu, i když ji vzápětí zase pokryly rozházené věci. Všude se povalovaly papíry

34

a obaly od jídla. Uklízení záchodů nakonec vzdala a čím dálos

třeji to na nich páchlo močí. Kvůli sobě a v rámci toho, aby před

dětmi dál působila důstojně, se snažila o zachování jejich běžného

denního pořádku. Každý den ráno vstávali ve stejnou dobu,mi

nimálně jednou denně se snažila něco uvařit a sníst to společně

s dětmi, pak různě poklízela a dělala s Alexandrou domácí úkoly.

Tyto snahy jí ale neustále někdo mařil, třeba chtěli něco dělat, ale

piráti jim to zakázali, mizely jim věci, někdo jim sebral, co siuvaři

li, ale navzdory tomu se do toho zase znovu pustila. Jenninatrpě

livost byla to jediné, co jim bránilo, aby se všech zmocnila plíživá

rezignace, jedině ona vytvářela ochrannou bariéru: oni jsou tam

a my zase tady. Před jejich příchodem nosila neustále jen kraťasy

a chodila bosá, teď si nohy halila a vždycky měla boty. Zároveň se

musela potýkat s mateřským dilematem: děti, nebo Carl-Adam?

Z jejich společné kajuty se tedy stala nemocniční místnost a Jenny

teď spala u Alexandry a Sebastiana. Nedovedla si představit, že by

je nechávala o samotě, pokud to nebylo nezbytně nutné. Po lodi

se ona a děti pohybovaly neustále spolu. A vždycky k večeru se

snažila, aby aspoň pár hodin strávili všichni čtyři spolu, i když její

zraněný manžel povětšinou spal.

Podruhé se piráti do Carla-Adama pustili, když chtěli, aby

loď plula rychleji, rudovous byl netrpělivý, protože vál jen slabý

vítr. Zuřili a mlátili Carla-Adama, dokud Jenny nepochopila, co

chtějí, a nepustila motor na plný výkon. Nijak se jim nepokusila

vysvětlit, že jim za chvíli dojde palivo. Nafta jim vystačila ještě

na dva dny, pak piráti chvíli ječeli a rozdávali kopance, ale dál

už se museli spokojit jen se slabým větrem. Carl-Adam seme

zitím trochu vzpamatoval, ale na nohu se ještě pořád nemohl

postavit a ruku měl zlověstně zarudlou. Většinou jen pil vodu

a ležel na lehátku, Jenny mu ránu každý den čistilaa převazova

la. Už jim došly obvazy a museli si vystačit s pruhy natrhaných

prostěradel. Když manželovi řekla, aby zkusil pohnout prsty,

dokázal jen trochu škubnout palcem.

Alexandra se brzy dopustila nepromyšlené chyby. Jednou odpoledne ji napadlo sednout si k počítači u stolku s navigací, protože chtěla do školy odeslat esej. Navzdory všemturbulencím na palubě pro ni pořád bylo důležité podávat v posledním ročníku druhého stupně co nejlepší výkony. Jenny jí v tomnestihla zabránit a viděl ji rudovous, který moc dobře věděl, co by přes satelitní spojení mohla vyslat do světa. Udeřil na ni, Alex na něj zůstala civět, pak se ozval zvuk facky, Alex na něj něco vztekle zaječela, mezitím se mezi ně vrhla Jennya rudovous začal zuřivě vytrhávat veškeré kabely z počítače.Spojení bylo přerušeno, na blogu už nebude vidět žádná tečkovaná stopa. Později večer, když byla Jenny s dětmi u manžela, se Carl-Adam ptal, co to bylo za rozruch. Alexandra jen pokrčila rameny a Jenny řekla, že rudovous se rozčílil, protože otevřela nějaké konzervy. Držela ho přitom za ruku a z jeho pohledu jí bylo jasné, že jí Carl-Adam tak docela nevěří.

„Někdo si toho přece všimne, ne?“ řekl.

„Samozřejmě že ano,“ odpověděla. „Někdo nás budepostrádat.“

Lhala před dětmi, sama cítila beznaděj, ale musela neustále vy - stupovat jako ta, co se drží. Tohle byla chvíle, kdy si Jenny připa - dala úplně nejosaměleji.

Ostatní piráti říkali rudovousovi Darvíš a Alexandra si na něj po tomhle incidentu dávala zvláštní pozor. Třeba letmoprošla kolem Jenny a šeptla: „Bacha, rudovous je na plech.“ Lahve s alkoholem zmizely z poliček už první den. Nikdy nikdo na vlastní oči neviděl, že by Darvíš pil, ale po setmění se častopohyboval jen s obtížemi a měl mokrá ústa. Občas jen tak začal střílet do tmy, většinou ale jen tiše vysedával na zádi v kokpitu nebo v salonu v podpalubí, seděl s rovnými zády a pozoroval dění kolem sebe úzkými štěrbinami očí.

Pomalá plavba, horko a slabý vánek, kvůli kterému sev podstatě jen plížili vpřed, to všechno si vybralo svou daň. Piráti se mezi sebou neustále o něčem dohadovali, znovu a znovuobraceli loď vzhůru nohama ve snaze najít ještě něco, co byukořistili a čím by si ukrátili chvíli. Když Darvíš na někoho ječel nebo zmlátil některého ze svých lidí, nebylo nikdy jasné, jestli rozhodoval nějaký spor nebo jestli to udělal z vlastníhopopudu. Jednou donutil jednoho z mladších pirátů, ještě napůlkluka, aby proseděl celé odpoledne na přídi bez jakékoli ochrany proti slunci. Odtáhli ho, až když omdlel.

Nakonec už byla ta nafouklá mrtvola ve člunu naprostonesnesitelná. Tři piráti přelezli do člunu s kapesníky uvázanýmikolem nosu a úst a přehodili tělo přes palubu. Jako závaží mu kolem nohou uvázali řetěz, co našli na palubě, ale mrtvola byla tak nafouklá plyny, že plavala po hladině s hlavoua nezraněnou rukou nad vodou. Tělo vypadalo jako prosebník ustrnulý ve volání o pomoc, postupně se od nich vzdalovalo, až nakonec zmizelo v oparu.

Jen v jeden jediný okamžik se Darvíš zatvářil trochunejistě. To když kolem nich na obzoru prolétl vojenský vrtulník, všichni piráti rychle zamrzli v pohybu a oči všech se upíraly ke stejnému bodu na obloze. Ve vysílačce se ozvalo zapraskání. Darvíš se podíval na reproduktor, jako by z něj mířila zbraň. Zajatí najednou měli šanci. Světlice pro případ nouze, napadlo okamžitě Jenny. Věděla, že všechny leží v přihrádce v kokpitu a jsou nepoškozené. Mohla by, stihla by, měla je skoro na dosah ruky, jen dva kroky by stačily. Jen strhnout obal a zatáhnout. Puf – rudé světlo by stoupalo k nebi. Takový pohled, takový vzdor. Rukou se už už dotýkala poklopu. Ale za jakou cenu, možná by je to stálo život. Ale stejně.

A pak pomyslela na děti, hlavně na Sebastiana. Zaváhala. Zvuk vrtulníku utichl.

Měla tu světlici odpálit. To ji napadlo o dva dny později jako první, když se před přídí Marthy II vynořila pevnina.

37

4

Uvědomil si, že proti své vůli dýchá se stále větší námahou,

i když se vůbec nehýbe. Ještě ho nezaplavila vlna adrenalinu

jako ostatní. Za očními víčky ho ale pálila únava, na dnešek

se moc dobře nevyspal.

Ernst Grip stál před dveřmi bytu ve stockholmské čtvrtiHus

by a sledoval vteřinovku na svých hodinkách. Před ním byla

skupinka policistů z národní zásahové jednotky, jako obvykle

ozbrojená až po zuby. A ke všemu ještě beranidlo, i když tak

tomu neříkali. Při poradě někdo navrhoval, že prostě jenvy

páčí dveře, jenže ne, prý to musí být shock and awe. Použijí

pěkně „obří klíč“, čemuž se nikdo ani nezasmál, když to řekli,

všichni jen věcně přikývli a bylo rozhodnuto. Shock and awe.

Dva muži, každý po jedné straně dveří, popadli beranidlo za

kovové úchyty. Napřáhli se a zaťali prsty v rukavicích v pěst

jako přetrénovaní sportovci, kteří se právě chystají odhodit

něco hrozně těžkého někam hrozně daleko. V řadě zaprv

ním vojem, v řadě vedle Ernsta Gripa, stáli ti zbylí dva, co byli

taky od tajné služby Säpo. To oni tomu veleli, přijali rozkaz

a měli zmocnění. Panovala vážná a zároveň exaltovanáná

lada, prodchnutá domněnkou, že všichni zde přítomní stojí

před něčím rozhodujícím, před něčím důležitým a taky velmi

nebezpečným. A Gripovi se to nelíbilo, protože tu stáls poci

tem, že se na tomhle všem podílí až moc podezřelýchfakto

rů. Samozřejmě že mimo jiné i strach, ale taky nezastavitelné

nadšení, a to ještě předtím, než se do toho vůbec pustili. Co tady vlastně budou dělat? Podíval se na vteřinovku – padesát pět. Už jen pár vteřin. Ernst Grip jen zhruba tušil, kdo jsou ti lidi, co s ním teď stojí na schodech. Grip v rámci Säpa působil v oddělení tělesných strážců. Jeden den byl třeba na státní návštěvě v Dubaji a další stál vedle královny na klinice ve Skövde, když tam slavnostně přestřihávala modro-žlutou pásku. Patřit k těm, co pracují pro královskou rodinu, nemělo mezi tělesnými strážci zrovna moc vysoký kredit, na tahle místa posílali i  holky těsně po státnicích, které si potřebovaly udělat jméno, nebo postarší chlápky, co už ztratili drive. Skutečnou práci odváděli kluci, kteří doprovázeli ministra zahraničních věcí někam do uprchlického tábora na hranicích se Sýrií, i když veškerébezečnostní analýzy hovořily o nejvyšším možném riziku.Někteří kolegové možná měli dojem, že Gripa odsunuli stranou, ale ti, co byli u  sboru už dlouho a  slyšeli, co se šušká, tušili, proč Gripa přeřadili zrovna na tuhle pozici. V otázce pěstních soubojů měl skvělou pověst. Možná právě proto ho přibrali k téhle domovní prohlídce. On alespoň doufal, že to nesouvisí s ničím jiným.

Byla neděle pozdě odpoledne, po obědě Grip doprovodilkrálovský pár na jakýsi dobročinný koncert v Konserthuset. Pak je odvezl do Drottningholmu a jel na velitelství Säpa do Solny, aby se převlékl z pracovního a mohl zamířit domů.

V budově bylo veměs naprosto mrtvo, pouze na jednéchodbě jely naplno telefony a tiskárny. Grip to ignoroval a jenprošel kolem. Když pak ale seděl sám v šatně, kde duněla ozvěna, nakoukl dovnitř člověk, který nespadal do oddělení tělesných strážců: „Hele, pojď s náma, potřebujem tě!“ A Grip vstal.

Nálada v zasedací místnosti byla rozpolcená, tým zjevnědostával zvenčí víc informací, než s kolika si dovedl poradit. Grip ty lidi neznal ani od vidění, ani jménem. Instrukce bylyvytržené z kontextu: „Víš jak, je neděle, nenaženu sem absolutně nikoho a potřebujem minimálně ještě jednoho člověka.“ Pak se objevily nějaké podepsané papíry. „Tak Šéf schválil, že jdeš s náma.“ V budově bylo asi dvacet různých šéfů, ale Grip se na nic neptal. Z jeho pohledu to bylo jednoduché: mají málo lidí a potřebují jednoho svalovce navíc. Kromě toho nijak netoužil trávit doma osamělé nedělní odpoledne. „Nemůžem sespolehnout jen na zásahovku.“ Někdo významně mrkl. Pro začátek razie v bytě, ale pak? Všichni byli tak ve stresu, že se v tomzačínali ztrácet. Někdo nepřetržitě mlel něco anglicky došifrovacího telefonu, většinou jen výkřiky typu „Yes, yes“ a „Please say again“. Postupně se na stole objevovaly zbraně a neprůstřelné vesty a někdo taky na zeď přilepil plánek bytu.

A pak do místnosti napochodovala zásahovka.

Ti už byli v kompletní výstroji a sedli si, policajti ze Säpa na sebe naopak začali výstroj teprve natahovat a přitom se snažili o improvizovanou poradu. Stres a spousta nejasností, jistě, tak už to občas chodí, nestalo se jim to prvně. Ale právě běhemporady Grip pocítil první vágní vlnu nepříjemného tušení. Mimo jiné kvůli té záležitosti se zámkem. Ani ne tak kvůli tomuberanidlu, jako kvůli všeobecné náladě, že do toho hodlají jít tak zhurta. Šlo o potenciální teroristickou buňku s vazbami na IS, bylo potřeba okamžitě udeřit. Bylo zjevné, že jednají na popud mezinárodních tajných služeb, i když to nikdo neřekl nahlas. Stačil žargon, jaký se používá pokaždé, když je do věcizamíchaný Washington nebo Paříž. Mluvilo se o skrýši zbranía sebevražedných atentátnících. Švédsko už dlouho kritizovali za to, že je to jen taková díra, která tyhle věci nebere dost vážně. Místo, kde se všem moc věří. Poměry se trochu změnily poté, co se ten chlápek, u něhož si nikdo nepamatuje, jak se vlastně jmenoval, odpálil v Drottninggatan. Nikdy ale na nic velkého nepřišli, většinou hráli druhé housle. A najednou buňkaoperující ze Švédska. Podle dostupných informací by se tamzrovna teď měli nacházet lidi, co v tom všem jedou: peníze, zbraně, bomby. Jako byste měli trumf v pokeru. Překvapí jea přemůžou. „Teď uvidíte, hajzlové!“ Chlapi kolem sršeli nezměrnými ambicemi, a pr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist