načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ada aneb Žár - Vladimir Nabokov

Elektronická kniha: Ada aneb Žár
Autor:

Příběh jednoho z Nabokovových nejhlubších i nejhravějších románů sleduje peripetie vztahu jeho protagonistů, psychologa a profesora filozofie Vana Veena a jeho sestřenice (ve ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 597
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : 1 genealogická tabulka
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Pavel Dominik
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074327278
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh jednoho z Nabokovových nejhlubších i nejhravějších románů sleduje peripetie vztahu jeho protagonistů, psychologa a profesora filozofie Vana Veena a jeho sestřenice (ve skutečnosti, jak se ukáže, sestry) Ady, od prvního vzájemného milostného okouzlení přes sérii odloučení a opětovných setkání až do doby, kdy Van v pokročilém věku rekapituluje vlastní život a osudové pouto mezi oběma sourozenci.Jazykově brilantní a myšlenkově ambiciózní próza, rozklenutá mezi polovinou 19. a 20. století v geograficky i historicky pozměněném protějšku světa, jak jej známe, je parodickým i pohádkovým příběhem lásky, zamyšlením nad povahou času a v neposlední řadě svrchovaným intelektuálním dobrodružstvím. (rodinná kronika)

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






PASEKA





VLADIMIR NABOKOV





Vladimir
Nabokov
Ada
aneb Žár
Rodinná kronika
PASEKA





PŘELOŽIL PAVEL DOMINIK
ADA OR ARDOR: A FAMILY CHRONICLE
Copyright © 1969 by Dmitri Nabokov
All rights reserved
Translation © Pavel Dominik, 2015
ISBN 978-80-7432-657-8 (váz.)
ISBN 978 - 80 -7432-725 - 4 (epub)
ISBN 978-80-7432-726-1 (mobi)
ISBN 978 - 80 -7432-727- 8 (pdf )
Vychází s přispěním Ministerstva kultury České republiky
Vydání knihy rovněž finančně podpořila
firma Kolektory Praha, a. s.





VěŘE





kníže Vseslav Zemski
(1699—1797)
Petr
(1772—1832)
= 1824
Mary O’Reillyová
(1806—1850)
Darja (Dolly)
(1825—1870)
= 1840
Ivan Durmanov
(1801—1872)
Ivan
(1842—1862)
Marina
(1844—1900)
= 1871
Aqua
(1844—1883)
= 1869
Daniel Veen Dementij Veen
= 1770





kněžna Sofie Temnosinijová
(1755—1809)
Olga
(1773—1814)
= 1793
Erasmus Veen
(1760—1852)
Dedalus
(1799—1883)
= 1837
Ardelion
(1800—1848)
=
hraběnka Irina Garinová
(1820—1838)
Mary Trumbellová
(?—1849)
Dementij (Demon)
(1838—1905)
= 1869
Daniel
(1838—1893)
= 1871
Aqua Durmanovová Marina Durmanovová
Adelaida (Ada)
(1872—)
= 1869
Lucinda (Lucette)
(1876—1901)
Andrej Vinelander
(1865—1922)
Ivan (Van)
(1870—)





S výjimkou pana Ronalda Orangera a jeho manželky,
několika vedlejších postav a občanů neamerického původu
již nikdo z těch, kdo jsou v této knize
uvedeni jménem, není naživu.
[Pozn. vyd.]





ČáS t PRVNí





13
1
„všechny šťastné rodiny se od sebe více či méně odlišují,
všechny nešťastné jsou si více či méně podobné,“ říká vel -
ký ruský spisovatel v úvodu svého slavného románu (Anna
Arkaď jevič Karenina, přešitá do angličtiny R. G. Stonelowerem
a vydaná nakladatelstvím Mount Tabor, Ltd., 1880). Toto
tvrzení pramálo – pokud vůbec – souvisí s vyprávěním, které se
nyní začne odvíjet, s rodinnou kronikou, jejiž první část snad
připomene jiné Tolstého dílo, Dětstvo i otročestvo (Dětství
a otčina, Pontius Press, 1858).
Darja („Dolly“) Durmanovová, Vanova babička z matčiny
strany, byla dcerou knížete Petra Zemského, guvernéra Bras
d’Or, americké provincie na severovýchodě naší velké a roz -
manité země, jenž se v roce 1824 oženil s irskou mondénou
Mary O’Reillyovou. Dolly, jejich jediné dítě, přišla na svět
v Bras a roku 1840, v křehkém a vrtošivém věku patnácti let,
se provdala za generála Ivana Durmanova, velitele Jukonské
pevnosti a mírumilovného velkostatkáře se statky v Severn
Tories (Severnyje Territorii), onom mozaikovém
protektorátu stále s láskou nazývaném „ruská“ Estotie, granoblasticky
a organicky se mísícím s „ruskou“ Kanadií, jinak též
„francouzskou“ Estotií, kde si pod našimi hvězdami a pruhy užívají
idylického klimatu nejenom francouzští, ale i makedonští
a bavorští osadníci.
Durmanovovi však nejraději pobývali na panství Raduga,
nacházejícím se nedaleko stejnojmenného města, za
hranicemi vlastní Estotie, na atlantské desce kontinentu mezi
elegantní Kalugou v americkém New Cheshiru a neméně elegantní
Ladogou v Mayne, kde měli svůj městský dům a kde se jim
narodily tři děti: syn, který zemřel mladý a slavný, a tvrdohlavé
dcery-dvojčata. Dolly zdědila po matce krásu a temperament,
ale i dávnější rodový sklon k vrtkavému a často žalostnému
vkusu, který se projevil například ve jménech, jež dala svým
dcerám: Aqua a Marina („Proč ne rovnou Tofana?“ podivil se





14
dobrácký generál obdařený četnými parohy, srdečně a zároveň
zdrženlivě se zasmál a vzápětí si s předstíranou lhostejností
krátce odkašlal – děsil se výbuchů své ženy).
Třiadvacátého dubna 1869, v mrholivě teplé, průzračně
zelené Kaluze, uzavřela pětadvacetiletá Aqua, soužená ob -
vyklou jarní migrénou, manželství s Walterem D. Veenem,
manhattanským bankéřem ze starého anglo-irského rodu,
který svého času udržoval a zanedlouho měl znovu obnovit
bouřlivý, byť občasný milostný vztah s Marinou. Ta se někdy
v roce 1871 provdala za bratrance svého prvního milence,
také Waltera D. Veena, zrovna tak zámožného, avšak
mnohem nudnějšího patrona.
Písmeno „D“ ve jméně Aquina manžela znamenalo
Demon (varianta jména Demian nebo Dementius), a tak mu
také v rodině říkali. Ve společnosti byl všeobecně znám
jako Havran Veen, nebo prostě Tmavý Walter, aby se nepletl
s Marininým manželem Durakem Walterem neboli Rudým
Veenem. Demon měl podvojného koníčka: sbíral staré mistry
a mladé milenky. Měl také v oblibě obstarožní slovní hříčky.
Matka Daniela Veena nosila příjmení Trumbellová a on
rád podrobně popisoval – pokud jej ze zvoleného směru
nesvedl nějaký nudomil –, jak se v průběhu amerických dějin
z anglického „bull“ (býk) stalo novoanglické „bell“ (zvon).
Z neznámých důvodů se v době, kdy mu táhlo na třicet,
„pustil do podnikání“ a zanedlouho se vyšvihl mezi přední
manhattanské obchodníky s uměním. V obrazech nenacházel,
alespoň zpočátku, nijak zvláštní zalíbení, neměl obchodního
ducha a absolutně žádnou potřebu vystavovat solidní
jmění, jež mu odkázala řada mnohem šikovnějších a smělejších
Veenů, otřesům vrtkavého štěstí provázejícím jeho „práci“.
Přiznával, že venkov moc nemiluje, a na Ardisu, svém
úžasném sídle nedaleko Ladory, strávil za celý život jenom několik
pečlivě zastíněných letních víkendů. Od dob dětství navštívil
jen párkrát další své panství, jež vlastnil na severu u jezera
Kitěž poblíž Lugy a do něhož patřila (a vlastně ho tvořila)





15
ona rozlehlá, podivně pravoúhlá, byť zcela přirozená vodní
plocha, kterou okouni, jimž to kdysi změřil, přeplavali za půl
hodiny; o sídlo se dělil napůl se svým bratrancem, v mládí
náruživým rybářem.
Milostný život nebohého Dana nebyl ani komplikovaný,
ani krásný, ale nějak se stalo (brzy zapomněl na přesné okol -
nosti, tak jako člověku vyvanou z hlavy míry a cena láskyplně
ušitého svrchníku, s přestávkami nošeného aspoň několik
let), že se příjemně zamiloval do Mariny, jejíž rodinu znával
v době, kdy jim ještě patřila Raduga (později prodaná
židovskému obchodníkovi panu Eliotovi). Jednoho odpoledne na
jaře roku 1871 požádal ve stoupajícím výtahu první
manhattanské desetipodlažní budovy Marinu o ruku, na zastávce
v sedmém patře (Hračky) byl rozhořčeně odmítnut, dolů
sjel sám, a aby své rozrušení rozchodil, vydal se opačným
směrem než pan Fogg na trojnásobnou cestu kolem světa,
přičemž se pokaždé – jako nějaká oživlá rovnoběžka – držel
stále stejné trasy. V listopadu 1871, zrovna když Dan
spřádal plány na večer s týmž páchnoucím, avšak sympatickým
průvodcem cizinců v obleku barvy café au lait, jehož si v
janovském hotelu zjednal už dvakrát předtím, dorazil na
stříbrném tácku aerogram od Mariny (doručený s týdenním
zpožděním přes Danovu manhattanskou kancelář, kde ho
nová úřednice nedopatřením založila do přihrádky s nápisem
re amor); stálo v něm, že jakmile se Dan vrátí do Ameriky,
provdá se za něho.
Podle nedělní přílohy deníku, která právě tehdy začala
uveřejňovat na své humoristické stránce příběhy dnes již
dávno zapomenutých postaviček Nickyho a Pimpernelly
(roztomilých sourozenců, dělících se o úzkou postel) a která
se spolu s dalšími starými novinami dochovala na půdě
Ardisu, se svatba Veen–Durmanovová konala v den sv. Adelaidy
roku 1871. O dvanáct let a nějakých osm měsíců později se
dvěma nahým dětem, jednomu tmavovlasému a snědému,
druhému tmavovlasému a mléčně bílému, skloněným nad





16
zaprášenými lepenkovými krabicemi v horkých slunečních
paprscích, které kose padaly vikýřovým oknem, naskytla mož -
nost porovnat ono datum (16. prosince 1871) s jiným (16.
srpna téhož roku), s předstihem načmáraným Marininou rukou
našikmo v růžku oficiální fotografie (stojící v přepychovém
malinovém rámečku na psacím stole v manželově knihovně);
snímek se do nejmenšího detailu – včetně banálního vzdutí
ektoplazmického závoje nevěsty, který vánek od kostelního
prahu částečně přilepil na ženichovy kalhoty – shodoval
s reprodukcí v novinách. Jednadvacátého července 1872 se
na Ardisu, sídle jejího domnělého otce v ladorském okrese,
narodilo děvčátko, které z neznámého mnemotechnického
důvodu dostalo jméno Adelaida. O pár let později, 3. ledna
1876, přišla na svět další dcera, tentokrát Danova vlastní.
Kromě staré ilustrované přílohy stále vycházejících, ale již
poněkud senilních Kalužských listů objevili naši rozpustilí
Pimpernel a Nicoletta na téže půdě kulatou krabici obsahující
(podle slov kuchtíka Kima, jak se ukáže později) tlustý svitek
mikrofilmu se snímky, které pořídil náš světoběžník:
mnoho z malebných bazarů, malovaných cherubínů a čurajících
uličníků se na něm objevuje třikrát v různých odstínech
heliocoloru. Rozumí se, že ve chvíli, kdy muž zakládá rodinu,
nemůže jen tak vystavovat na odiv jisté scény (například ty
skupinové z Damašku, zachycující kromě něho též
arkansas kého archeologa a vášnivého kuřáka s okouzlující jizvou
v oblasti jater, tři tlusté kurvy či předčasné gejzíry
stárnoucího Archieho, jak to žertovně nazval druhý jeho společník,
typický britský švihák); většinu filmu, doprovázenou čistě
faktickými poznámkami, které se vinou nepolapitelných a
zavádějících záložek v několika povalujících se průvodcích ne
vždy podařilo najít, navzdory tomu Dan nejednou promítl
své ženě během jejich poznávacích líbánek na Manhattanu.
Nejlepší nález těch dvou dítek však pocházel z jiné
krabice a hlubší vrstvy minulosti. Bylo to malé zelené album
s úhledně vlepenými květinami, jež Marina natrhala nebo





17
jiným způsobem získala v horském letovisku Ex nedale ko
švýcarského Brigu, kde pobývala před svatbou, většinou
v pro najaté chatě. Prvních dvacet stránek zdobilo množství
rostlinek nasbíraných halabala v srpnu 1869 na travnatých
svazích nad chatou, v parku hotelu Florey, nebo v zahradě
nedalekého sanatoria („můj Zweckenhaus“, jak mu říkala
nešťastná Aqua, nebo „Domov“, jak ho zdrženlivěji označovala
Marina v poznámkách o místech nálezu kvítků). Tyto úvodní
stránky nebyly z botanického ani psychologického hlediska
nijak zvlášť zajímavé a posledních přibližně padesát zůstalo
prázdných; avšak z prostřední části, v níž květinek
podezřele ubylo, se vyklubalo skutečné malé melodrama, rozehrané
přízraky mrtvých květin. Exempláře se nacházely na jedné
straně alba, poznámky Mariny Dourmanoff (sic) en regard.
Ancolie Bleue des Alpes, Ex-en-Valais, 1. IX. 69. Od
Angličana v hotelu. „Alpský orlíček, barvy vašich očí.“
Epervière auricule. 25. X. 69, Ex, ze skalky doktora Lapinera.
Zlatý list [ginkgo]: vypadl z knihy „Pravda o zemi
Terra“, kterou mi věnovala Aqua, než se vrátila do Domova.
14. XII. 69.
Umělá protěž, kterou přinesla moje nová ošetřovatelka se
vzkazem od Aquy, že květinka pochází z „mizernogo a
prapodivného“ vánočního stromku v Domově. 25. XII. 69.
Okvětní lístek orchideje, jedné z 99 orchidejí, které mi
včera přišly poštou jako spěšná zásilka, c’est bien le cas de le
dire, z vily Armina v departementu Alpes Maritimes. Deset
jsem jich odložila stranou pro Aquu do jejího Domova.
Ex-en-Valais, Švýcarsko. „Sněží v křišťálové kouli Osudu,“ jak
říkával on. (Datum vygumováno.)
Gentiane de Koch, vzácný, ze svého „utajeného gentiaria“
ho přinesl lapočka [drahoušek] Lapiner. 5. I. 1870.
[modrá inkoustová kaňka, která maně přijala podobu květu
nebo něčeho, co bylo přeškrtáno a poté přizdobeno fixem]
(Compliquaria compliquata var. aquamarina. Ex, 15. I. 70.





18
Pestrobarevný kvítek z papíru, nalezený v Aquině kabel -
ce. Ex, 16. II. 1870, vytvořený jejím spolupacientem v (již ne
jejím) Domově.
Gentiana verna (printanière). Ex, 28. III. 1870, na trávníku
u domu mé ošetřovatelky. Poslední den tady.
Dva malí objevitelé onoho podivného a ohavného
pokladu k němu poznamenali:
„Vyvozuji z toho,“ řekl chlapec, „především tři skutečnosti:
že dosud neprovdaná Marina a její vdaná sestra přezimovaly
v mém lieu de naissance; že Marina měla svého vlastního
doktora Krolika, pour ainsi dire, a že orchideje jí poslal Demon,
který se raději zdržoval u moře, své tmavomodré prabáby.“
„A já mohu dodat,“ řekla dívenka, „že okvětní plátek
patří obyčejné orchideji motýlí; že moje matka byla ještě větší
blázen než její sestra a že v té papírové květině, tak přezíravě
odbyté, se snadno pozná časně jarní hadí kořen, který jsem
viděla v takovém množství loni v únoru na pobřežních svazích
Kalifornie. Doktor Krolik, zdejší přírodovědec – jehož jsi,
Vane, jak by to asi formulovala Jane Austenová, uvedl na scénu
kvůli rychlému předání narativní informace (vzpomínáte si
na Browna, viďte, Smithi?) –, poznal v exempláři, který jsem
přivezla ze Sacramenta do Ardisu, oměj šalamounek,
přezdívaný ‚medvědí tlapka‘, rozumíš, má lásko, medvědí, tedy ani
moje, ani tvoje, ani té dívky ze Stabiae – což je narážka, již
by tvůj otec, který je podle Blanche i otcem mým, pochopil
takhle rychle“ (po americku luskne prsty). „Buď rád,“ objala
ho a pokračovala, „že jsem vynechala jeho odborný název.
Mimochodem, druhou tlapu, Pied de Lion z toho ubohého
vánočního modřínku, zhotovila stejná ruka – možná patřící
těžce churavému malému Číňánkovi, který přijel až z
Barkley College.“
„Bravo, Pompeianello (kterou jsi ty viděla rozhazovat
květiny jen v jedné obrázkové knize strýčka Dana, zatímco já jsem
ji minulého léta obdivoval v neapolském muzeu). Nemyslíš,





19
holčičko, že teď bychom si měli obléct košili a kalhoty, jít dolů
a okamžitě to album zakopat nebo spálit? Nemám pravdu?“
„Máš,“ odpověděla Ada. „Zničit a zapomenout. Ale do
svačiny máme ještě hodinu.“
Co se týče „tmavomodré“ narážky, která zůstala viset ve
vzduchu:
Bývalý místokrál Estotie, kníže Ivan Těmnosinij, otec pra -
prababičky dětí, kněžny Sofie Zemské (1755–1809), a přímý
potomek jaroslavských vládců z předtatarských časů, pocházel
z tisíciletého rodu nesoucího jméno, které v ruštině znamená
„tmavomodrý“. Ačkoli Van zůstával imunní vůči okázalému
rozechvění z poznání vlastního rodového původu i lhostejný
k tomu, že oslové připisují odměřenost i vášnivost
snobismu, nemohl se ubránit estetickému dojetí ze sametového
pozadí, vždy přítomného v podobě útěšného letního nebe
za černým listovím genealogického stromu. V pozdějších
letech se už nedokázal vrátit k Proustovi (tak jako už nebyl
schopen znovu si vychutnat voňavou a gumovitou chalvu)
bez valící se vlny přesycenosti a skřípavě škrablavého pálení
žáhy; přesto jeho oblíbenou barvitou pasáží zůstala ta, kde
se vyskytuje jméno „Guermantes“, s jejímž fialovým
odstínem ladil ve Vanově mysli jemu blízký ultramarín, příjemně
dráždící jeho uměleckou ješitnost.
Odstín či stín? Čistý polostín? Žádný zázrak. Předělat!
(poznámka na okraji pozdějším rukopisem Ady Veenové).
2
marinin poměr s Demonem Veenem začal v den, kdy on,
ona a Daniel Veen slavili narozeniny, přesněji řečeno 5. ledna
1868 – jí bylo čtyřiadvacet a oběma Veenům třicet.
Jako herečka neměla Marina žádnou z těch úchvatných
vlastností, díky nimž umění nápodoby vytváří dojem –
přinejmenším do konce představení –, že je dokonce hodnotnější





20
než skutečné divadelní umění, ten plamen nespavosti, hra
obraznosti a nadutost mistrovství; a přesto byla oné noci,
s hebkým sněhem padajícím za stěnami světa plyše a pudru,
la Durmanska (která platila velkému Scottovi, svému
impresáriovi, sedm tisíc dolarů ve zlatě týdně jenom za reklamu
plus tučnou prémii za každé angažmá) od samého začátku
tohoto kýčovitého efemérního kusu (americké hry, kterou
nějaký domýšlivý pisálek slátal podle jednoho slavného
ruského milostného románu) tak snová, krásná a vzrušující, že
Demon (v milostných záležitostech ne zrovna velký
gentleman) uzavřel sázku s knížetem N., sedávajícím vedle něho
v přízemí divadla, podplatil četu garderobiérek a poté se jí
v cabinet reculé (jak by možná francouzský spisovatel
předchozího století tajemně pojmenoval onen pokojík, kde byly
vedle hromady zaprášených kelímků s barevnými líčidly
uloženy rekvizity zapomenutého klauna – polámaná trumpetka
a obruče pro číslo s pudlíky) zmocnil mezi dvěma výstupy
(třetí a čtvrtou kapitolou umučeného románu). V prvním se
svlékala v půvabné siluetě za poloprůhledným paravánem,
vrátila se v tenké a okouzlující noční košilce a zbytek
žalostného výstupu strávila propíráním místního statkáře, barona
d’O., se starou chůvou v eskymáckých botách. Jakmile se jí
od nekonečně moudré vesničanky dostalo rady, sedla si na
kraj postele, na stolku s pavoučími nohami naškrábala husím
brkem milostný dopis a potom ho asi pět minut ospalým,
ale zvučným hlasem ještě jednou přečetla, aniž bylo jasné,
komu, jelikož chůva, usazená na jakési námořnické truhlici,
dřímala a diváky zajímal spíše odlesk kašírovaného měsíce
na nahých pažích a dmoucích se ňadrech zhrzené dívčiny.
Ještě než se stará Eskymačka odšourala s dopisem, opustil
Demon Veen růžovým sametem potažené křeslo a vydal se
vyhrát sázku, přičemž úspěch jeho počínání předem zaručovala
skutečnost, že Marina, panna, která se ještě ani nelíbala, do
něho byla od jejich posledního tance na silvestrovském plese
zamilovaná. Žár měsíčního světla, v němž se právě koupala,





21
pronikavé vědomí vlastní krásy, vášnivé vzněty mladé hr -
dinky hry a obdivný aplaus téměř zaplněného hlediště navíc
způsobily, že byla vůči šimrání Demonova kníru zcela
bezbranná. Mimoto měla ještě spoustu času, aby se převlékla na
další výstup, začínající dosti dlouhým intermezzem v podání
tanečního souboru angažovaného Scottym, který přivezl Rusy
ve dvou lůžkových vozech až z Bělokoňska v Západní Estotii.
Děj se odehrával v nádherném sadu, kde se několik veselých
mladých zahradníků, kdovíproč oblečených v halenách
gruzínských horalů, ládovalo malinami, zatímco několik stejně
neuvěřitelných služek v šarovarech (někdo to zpackal — anebo
v agentově aerogramu zkomolili slovo „samovary“)
přičinlivě trhalo z větví ovocných stromů ibišek a burské oříšky.
Na neviditelný pokyn dionýského původu se všichni dali do
divokého křepčení, zvaného v legračním programu kurva
neboli „stužka bulvárů“, a výskali tak, že Veen (chvějící se
vzrušením, s pocitem lehkosti ve slabinách, v kapse
růžovočervenou bankovku knížete N.) málem spadl z křesla.
Srdce se mu na chvíli zastavilo, vynechalo jeden úder a
nelitovalo té příjemné ztráty, když zrudlá a zmatená vběhla v
růžových šatech do sadu a vysloužila si třetí ovace vsedě, jimiž
klaka vítala okamžité rozptýlení imbecilních, ale osobitých
transfigurantů z Ljašky – nebo Ibérie. Její schůzka s baronem
d’O., který v zeleném fraku a ostruhách vyšel volným krokem
z postranní uličky, nějak Demonovi unikla – tak byl zasažen
zázrakem oné náhlé propasti absolutní skutečnosti mezi
dvěma falešnými záblesky vymyšleného života. Ani nepočkal na
dokončení výstupu a vyběhl z divadla do křupavé, křišťálové
noci a na cylindr mu jako blýskavé flitry sedaly hvězdy
sněhových vloček, když se vracel do svého domu o ulici dál, aby
zařídil velkolepou večeři. Ve chvíli, kdy se v saních s
cinkajícími roličkami vydal pro svou novou milenku, závěrečný
tanec kavkazských generálů a proměněných Popelek náhle
skončil a baron d’O., tentokrát v černém fraku a bílých
rukavičkách, klečel uprostřed prázdného jeviště, v ruce skleněný





22
střevíček – jediné, co mu zůstalo po nevěrnici unikající před
jeho opožděnými návrhy. Stále unavenější členové klaky se
ještě dívali na hodinky, když Marina, zahalená v černém pláš -
ti, vklouzla do Demonovy náruče a labutích saní.
Veselili se, cestovali, hádali se a znovu se k sobě vášnivě
vraceli. Ještě před příchodem následující zimy ji začal podezírat,
že ho podvádí, ale nedařilo se mu zjistit totožnost jeho soka.
V polovině března, na pracovním obědě se znalcem umění,
bezstarostným, vytáhlým, sympatickým chlapíkem ve
staromódním fraku, si Demon vtiskl do oka monokl, vycvakl ze
speciálního plochého pouzdra nevelkou lavírovanou kresbu
tuší a prohlásil, že se domnívá (nepochyboval o tom, ale toužil
sklidit obdiv za svůj pocit jistoty), že se jedná o dosud
neznámé, procítěné dílo malíře Parmigianina. Kresba
znázorňovala nahou dívku s broskvovitým jablkem v misce přizvednuté
dlaně, sedící bokem na podstavci ovinutém svlačcem, a pro
svého objevitele měla dodatečné kouzlo, neboť mu
připomněla Marinu, když se poté, co ji zvonění telefonu vyhnalo
z hotelové koupelny, posadila na opěrku křesla, dlaní zaclonila
sluchátko a zeptala se svého milence na něco, čemu nemohl
rozumět, protože její šepot zanikal v šumu vody z koupelny.
Baronovi d’Onskému stačil jediný pohled na zvednuté
rameno a nepravidelné vlnky vykroužené něžnou rostlinou, aby
potvrdil Demonovu domněnku. Ačkoli byl d’Onsky známý
tím, že ani při pohledu na nejúžasnější mistrovské dílo nedal
nikdy najevo sebemenší náznak estetické libosti, tentokrát
odložil zvětšovací sklo, jako kdyby sundával masku, a usmívaje
se zasněnou slastí dovolil svému nezakrytému zraku polaskat
sametové jablko i jamky a mechovité ostrůvky nahého těla.
Nezvážil by pan Veen, že by mu tu kresbu teď hned prodal,
kdyby ho o to poprosil? Ne, pan Veen by nezvážil. Skunkin
(jednostranná přezdívka) se musí spokojit s hrdou myšlenkou,
že on a šťastný vlastník obrázku jsou jediní na světě, kdo se
jím dosud mohli pokochat en connaissance de cause.
Kresba putovala zpátky do speciál ního obalu; po čtvrtém koňaku





23
d’O. požádal, aby se na ni směl ještě naposledy podívat. Oba
muži už měli malou špičku a Demon si v duchu kladl otáz -
ku, zda stojí za to komentovat poněkud banální podobnost
toho rajského stvoření s mladou herečkou, kterou host
nepochybně viděl v „Jevgenijovi a Laře“ nebo v „Lenoře
Voronské“ (rozcupovaných „odporně nepodplatitelným“ mladým
kritikem). Nestálo: takové nymfy jsou ve své živelné
průzračnosti všechny stejné, neboť čím jsou si podobné mladé vodní
bytosti, ne-li šuměním přirozené nevinnosti a nejasnou řečí
zrcadel, to je můj klobouk, jeho je starší, ale máme stejného
londýnského kloboučníka.
Na druhý den seděl Demon ve svém oblíbeném hotelu na
čaji s jednou českou dámou, kterou nikdy předtím a ani potom
neviděl (přála si od něho získat doporučení pro práci v
oddělení skleněných ryb a květin jednoho bostonského muzea),
když vtom žena sama přerušila vodopád své řeči a ukázala
na Marinu a Aquu, s nepřítomným výrazem se plížící sálem
v oparu módní melancholie a modravých kožešin s Danem
Veenem a nějakým daklem v závěsu, a řekla:
„Zajímavé, jak ta příšerná herečka připomíná ‚Evu na
klepsydrofonu‘ ze slavného Parmigianinova obrazu.“
„Slavný rozhodně není,“ poznamenal Demon tiše, „a
nemohla jste ho vidět. Nezávidím vám,“ dodal. „Naivním
cizincům, kteří si uvědomí, že šlápli do bláta cizího života, se musí
dělat nanic. Od kterého mluvky jste se to dozvěděla – přímo
od pana d’Onského nebo od nějakého přítele jeho přítele?“
„Od jeho přítele,“ odpověděla nešťastná Češka.
U výslechu v Demonově žaláři Marina se zvonivým
smíchem utkala pitoreskní předivo lží; pak se v něm ale sama
zamotala a přiznala se. Přísahala, že všechno skončilo, že
baron, tělem troska, ale duchem samuraj, odjel nadobro do
Japonska. Z hodnověrnějšího zdroje se Demon dozvěděl, že
skutečným samurajovým cílem byl módní malý Vatikán,
římské léčivé lázně, odkud se měl asi tak za týden vrátit do
Aardvarku v Massachusetts. Jelikož prozíravý Veen chtěl svého





24
soka zabít raději v Evropě (vetchý, ale nezničitelný
Gamaliel prý dělal, co mohl, aby na západní polokouli souboje
zakázal – buď novinářská kachna, anebo chvilkový rozmar
idealistického prezidenta, jelikož z toho nakonec vůbec nic
nevzešlo), pronajal si nejrychlejší z dostupných benzoletů
a dostihl barona (napohled kypícího zdravím) v Nice: viděl
ho vejít do Gunterova knihkupectví, vešel tam za ním a před
zcela klidným a poněkud znuděným anglickým majitelem
překvapeného barona zpolíčkoval rukavičkou vonící
levandulí. Výzva byla přijata; mezi místními byli vybráni dva
sekundanti; baron zvolil šavle; a jakmile jisté množství vznešené
krve (polské a irské – jakási naturalistická varianta „Bloody
Mary“ v pijácké hantýrce) postříkalo dva chlupaté hrudníky,
nabílenou terasu, schody sestupující do zídkou obehnané
zahrady v zábavném aranžmá Douglase d’Artagnana, zástěru
dojičky, která se jim čirou náhodou připletla do cesty, a rukávy
košil obou sekundantů, šarmantního monsieur de Pastrouila
a ničemného plukovníka St. Alina, oba posledně jmenovaní
od sebe oddělili zadýchané bojovníky a Skunkin zemřel, ne
však na „následky zranění“ (jak se zlomyslně šuškalo), ale
na gangrénu, kterou dodatečně přivodilo to nejméně vážné
z nich, možná i způsobené vlastní rukou, totiž bodnutí do
slabin, které narušilo krevní oběh; nepomohlo ani množství
chirurgických zákroků v průběhu několika let za stále delších
pobytů v Aardvarské nemocnici v Bostonu – čirou náhodou
právě v tom městě, kde se roku 1869 oženil s naší známou
dámou z Čech, která se přece jenom stala správkyní skleněné
fauny a flóry v místním muzeu.
Marina přijela do Nice pár dní po souboji, vypátrala
Demona v jeho vile Armina, a v extázi smíření oba zapomněli
na riziko početí, čímž vzniklo krajně intěresnoje položenije
(zajímavá situace), bez něhož, po pravdě řečeno, by tyto
mučivé zápisky nespatřily světlo světa.
(Vane, důvěřuji tvému vkusu i talentu, ale jsme si naprosto
jisti, že bychom se měli neustále tak nadšeně vracet do toho





25
ohavného světa, který koneckonců možná existoval pouze
oneirologicky? Co myslíš, Vane? Na okraji, Adiným rukopisem
v roce 1965; lehce přešrtnuto její pozdní, třesoucí se rukou.)
Toto lehkomyslné období nebylo poslední, ale bylo nej -
kratší – trvalo nejvýš čtyři nebo pět dní. Odpustil jí.
Zbožňoval ji. Velmi se s ní toužil oženit – pod podmínkou, že
okamžitě ukončí svou divadelní „kariéru“. Odsoudil tuctovost
jejího talentu a vulgárnost jejího okolí, a ona křičela, že je
surovec a zloduch. K desátému dubnu o něho už pečovala
Aqua, kdežto Marina odletěla zpátky zkoušet „Lucile“,
další mizerné drama, směřující k dalšímu fiasku v ladorském
městském divadle.
„Sbohem. Třeba to tak bude lepší,“ napsal Demon Marině
v polovině dubna 1869 (dopis může být buď kopie, napsaná
jeho kaligrafickým písmem, nebo neodeslaný originál),
„neboť nehledě na to, jaká blaženost by naplňovala náš manželský
život a jak dlouho by ten blažený život trval, jeden obraz
nemohu zapomenout ani odpustit. Jen ať se ti vryje do paměti,
má drahá. Dovol, abych ti ještě jednou všechno zopakoval
slovy, jež dramatická umělkyně jistě dokáže pochopit. Odjela
jsi do Bostonu navštívit starou tetu – klasické klišé, ale
tentokrát pravdivé – a já odjel za svou, na ranč nedaleko Lolity
v Texasu. Jednoho časného únorového rána (okolo poledne
chez vous) jsem ti zavolal do hotelu z budky u silnice,
vybroušené z čistého křišťálu stále ještě zmáčeného slzami po
strašné bouřce: chtěl jsem tě požádat, abys okamžitě přiletěla,
protože já, Demon, který jsem chrastil pomačkanými křídly
a proklínal automatický dorofon, jsem bez tebe nemohl žít
a protože jsem si přál, abys viděla, schoulená v mém objetí,
omámené pouštní květy probuzené deštěm k životu. Tvůj
hlas byl vzdálený, ale sladký; řekla jsi, že jsi ještě v rouše
Evině, nezavěšuj, jen si na sebe vezmu peignoir. Místo toho jsi
zakryla sluchátko a něco jsi řekla, nejspíš muži, s kterým jsi
strávila noc (a jemuž bych zakroutil krkem, nemít sto chutí ho
vykastrovat). Tak tedy vypadá skica pro fresku našeho osudu,





26
v prorockém transu načrtnutá v šestnáctém století mladým
umělcem v Parmě a kryjící se, vyjma jablka strašného pozná -
ní, s obrazem ve vzpomínce dvou mužů. Mimochodem, tvoji
uprchlou služku objevila policie ve zdejším bordelu, pošlou
ti ji zpátky, jakmile ji dostatečně nafutrují rtutí.“
3
podrobnosti el-katastrofy (čímž nemíním El Dorado)
v beau milieu minulého století, která nevídaným způsobem
zároveň povýšila i ponížila představu „Terry“, jsou v
historickém ohledu dobře známé a z hlediska duchovního příliš
nemravné, než abychom je zevrubně rozebírali v knize
určené mladým amatérům a amantům, a nikoli mudrlantům
a mrtvolám.
Dnes, kdy báječná léta reakcionářských bludů vůči El
pominula (víceméně!) a naše elegantní strojky, Farabůh jim
žehnej, znovu jakžtakž fungují téměř jako v první
polovině devatenáctého století, se samozřejmě i čistě geografická
stránka věci vyznačuje spásně komickými rysy, podobnými
vzorům mosazných intarzií, bric-à-Braques a hrůzám z
pozlaceného bronzu, jež naši předkové při nedostatku smyslu pro
humor považovali za „umění“. Nikdo totiž nemůže popřít
přítomnost čehosi navýsost směšného v samotných
konfiguracích, o nichž se tehdy se vší vážností tvrdilo, že představují
pestrobarevnou mapu Terry. Ved’ (vždyť) je k popukání,
představíme-li si, že „Rusko“, místo aby bylo starodávným
synonymem Estotie, americké provincie prostírající se od kruhu
nikoli už bludného, ale polárního, až k hranicím samotných
Spojených států, se na planetě Terra stalo pojmenováním
země, přenesené pomocí jakéhosi geotriku přes hraniční zídku
zdvojeného oceánu na protější polokouli, kde se rozprostřela
přes celé území dnešní Tatárie, od Kuronska až po Kurily! Když
se však (což je ještě absurdnější) v prostorové terminologii





27
Terry Amerusko Abrahama Miltona rozštěpilo na dvě části,
přičemž pojmy „Amerika“ a „Rusko“ byly rozděleny – spíše
politicky než poeticky – reálnými vodami a reálným ledem,
vznikl ve vztahu k času mnohem složitější a ještě absurdnější
nesoulad – nejen proto, že dějiny každé části tohoto
amalgámu neodpovídaly zcela dějinám protějšku v jeho odděleném
stavu, ale z toho důvodu, že mezi těmito dvěma zeměmi tak
či onak existoval odstup téměř sta let; odstup,
poznamenaný prapodivným zmatkem ukazatelů směru na křižovatkách
ubíhajícího času, na nichž všechna „ještě ne“ jednoho světa
ještě nestála proti „už ne“ světa druhého. Mezi jiným právě
kvůli tomuto „vědecky neuchopitelnému“ sběhu odlišností
došlo k tomu, že hlavy bien rangés (neschopné povolit
otěže šotkům) zavrhly Terru jako přelud či pokušení, zatímco
hlavy neuspořádané (ochotné skočit do jakékoli propasti) ji
přijaly, neboť v ní viděly oporu a symbol vlastní iracionality.
Jak se měl Van Veen sám přesvědčit, v době jeho
zaníceného studia terrologie (tehdy spadala pod psychiatrii) byli i
nejhlubší myslitelé a nejčistší filosofové, Paar z Chose a Zapater
z Aardvarku, emocionálně rozpolceni ve vztahu k možné
existenci „křivého zrcadla naší křivé země“, jak se s libozvučnou
duchaplností vyjádřil učenec, který si nepřeje být jmenován.
(Hm! Divím se, divím, jak říkávala nebohá mademoiselle L.,
když rozmlouvala s Gavronským. Adinou rukou.)
Byli tací, co tvrdili, že rozpory a „falešné přesahy“ mezi
těmito dvěma světy jsou příliš četné a příliš hluboko
vrostlé do spleti následných událostí, než aby teorie jejich
esenciální identity nebyla otřepanou frází; ale byli i jiní, kteří
oponovali, že odlišnosti jen potvrzují živoucí organickou
realitu onoho druhého světa, že úplná podobnost by
naopak znamenala jev spekulární, a tudíž i spekulativní, a že
dvě šachové partie s týmiž zahajovacími a závěrečnými tahy
se mohou větvit v nesčetné varianty – na jedné šachovnici,
ale ve dvou hlavách – v každém stadiu jejich neodvolatelně
se sbíhajícího vývoje.





28
Skromný vypravěč považuje za nutné připomenout to -
hle všechno tomu, kdo čte knihu znovu, jelikož v dubnu
(mém oblíbeném měsíci) roku 1869 (annus mirabilis snad
jen úrodou mirabelek), na den svatého Jiří (podle uslzených
vzpomínek mademoiselle Larivièrové), se Demon Veen
oženil s Aquou Veenovou – ze zlosti i lítosti, nikoli neobvyklé
směsice.
Byla okořeněna něčím zvláštním? Marina často v posteli
s perverzní zpupností tvrdila, že na Demonovy smysly
musí působit nějaká podivná „krvesmilná“ (ať už si pod tím
představíme cokoli) slast (ve smyslu francouzského plaisir,
rozkmitávajícího v páteři mocné dodatečné vibrato), když
laská a ochutnává, něžně rozevírá a nepopsatelnými, avšak
fascinujícími způsoby znesvěcuje tělo (une chair), které je
tělem jeho ženy a zároveň jeho milenky, navzájem prolnuté
a prosvětlené půvaby jednobuněčných krásek, Aquamariny
jediné i dvojjediné – fata morgána v orkánu, ozvěna opálu,
orgie epiteliálních aliterací.
Aqua byla ve skutečnosti méně hezká a mnohem
ztřeštěnější než Marina. Během svého nešťastného čtrnáctiletého
manželství trávila s přestávkami stále delší pobyty v
sanatoriích. Malá mapa evropské části Britského společenství – dejme
tomu od Skoto-Skandinávie po Riviéru, Altar a
Palermontovii –, stejně jako většina USA, od Estotie a Kanadie po
Argentinu, mohla být hodně hustě poseta špendlíky s emailovými
vlaječkami Červeného kříže, označujícími Aquiny bivaky
v její „válce světů“. Svého času hodlala najít špetku zdraví
(„aspoň trochu šedi, pěkně prosím, místo samé černoty“)
v některých anglo-amerických protektorátech, například na
Balkáně a v Indiích, a možná to dokonce zkusila i na dvou
jižních kontinentech vzkvétajících pod naší společnou správou.
Tatárie, nezávislé peklo, které se tenkrát táhlo od Baltského
a Černého moře až k Tichému oceánu, zůstávala
samozřejmě pro turisty nepřístupná, i když jména Jalta a Altyn-tagh
zněla zvláštně přitažlivě... Jejím skutečným cílem však byla





29
Terra Krásná – věřila, že právě tam odletí po smrti na
dlouhých křídlech vážky. Její žalostné krátké dopisy, posílané
manželovi z domovů šílenství, nesly někdy podpis madame
Ščemjaš čich-Zvukov (Tesklivých zvuků).
Po první bitvě s nepříčetností v Ex-en-Valais se vrátila do
Ameriky a utrpěla krutou porážku ve dnech, kdy Vana ještě
ko jila velmi mladá černošská kojná, sama skoro ještě dítě,
Ruby Blacková (jak jinak), která měla taky přijít o rozum:
jakmile se totiž s Vanem všechny ty laskavé a křehké
bytosti sblížily (jako později Lucette, abych uvedl další příklad),
okamžitě jim byly souzeny strasti a smutky, pokud v sobě
neměly něco z démonické krve Vanova otce.
Aquě ještě nebylo dvacet, když její blouznivá povaha začala
prozrazovat patologické rysy. Počáteční stadium její duševní
choroby se časově shodovalo s prvním desetiletím Velké
revelace, a přestože si mohla pro své bludy stejně snadno najít
jinou motivaci, statistika dokládá, že Velká a pro někoho
Nesnesitelná revelace vyvolala ve světě ještě větší šílenství než
posedlost náboženstvím ve středověku.
Revelace může být nebezpečnější než Revoluce. Choré
mozky si spojily představu planety Terra s představou jiného světa
a tento „jiný svět“ se nám spletl nejen s „oním světem“, ale
i se skutečným světem v nás a okolo nás. Naši démoni a naši
čarodějové jsou vznešené opalizující bytosti s průsvitnými
pařáty a mocně mávajícími křídly; v šedesátých letech
devatenáctého století však novověrci vnucovali lidem představu
planety, na které naši oslniví přátelé podlehli naprostému
rozkladu, proměnili se v ohyzdná monstra, nechutné zloduchy
s černými šourky masožravců a zuby jedovatých hadů,
hrubiány a trýznitele ženských duší; na protilehlé straně vesmírné
dráhy mezitím duhový opar andělských duchů, obyvatelů
sladké Terry, křísil všechny již vyčpělé, ale stále mocné mýty
dávných vyznání s novým aranžmá – pro melodeon – všech
kakofonií všech bohů a sluhů božích, kteří se v zástupech
objevili ve slatinách tohoto nám dostačujícího světa.





30
Dostačujícího pro tvé cíle, Vane, entendons-nous.
(Poznámka na okraji.)
Ubohá Aqua, jejíž fantazie snadno podléhaly všem
novotám pomatenců i křesťanů, si živě představila ráj
bezvýznamného skladatele hymnů, budoucí Ameriku s alabastrovými
stopatrovými budovami, připomínající nádherný obchod
s nábytkem, přecpaný vysokými bílými šatníky a nízkými
ledničkami; spatřila obrovité létající žraloky s očima po
stranách, kteří během jediné noci převezli poutníky černým
éterem přes celý kontinent od temného moře k zářivému, než
vyrazili zpátky do Seattlu či Warku. Slyšela mluvit a zpívat
kouzelné hudební skříňky, jež přehlušovaly děs myšlenek,
povznášely dívku obsluhující výtah, spouštěly se dolů s
horníky, velebily krásu a zbožnost, Pannu Marii a Venuši v
příbytcích osamělých a ubohých. Nepopsatelnou magnetickou
sílu, odsuzovanou zlými zákonodárci této naší ošuntělé
země – doslova všude, v Estotii i Kanadii, v „německém“ Mark
Kennensie i „švédském“ Manitoboganu, v dílnách Jukonetů
v červených košilích i v kuchyních Ljaškanek s červenými
šátky, ve „francouzské“ Estotii, od Bras d’Or po Ladoru – a
zanedlouho i v obou našich Amerikách a na všech ostatních
ohromených kontinentech –, tuto sílu používali na planetě
Terra stejně snadno a svobodně jako vodu a vzduch, bibli
a koště. O dvě nebo tři století dříve mohla být Aqua jen další
čarodějnicí určenou k upálení.
Během svých nevyzpytatelných studentských let odešla
Aqua z módní Brown Hill College, založené jedním z jejích
méně vážených předků, a zúčastnila se (což se také nosilo)
jakéhosi sociálního projektu v provincii Severnyje Territorii.
S neocenitelnou pomocí Miltona Abrahama založila v
Bělokoňsku „Levnou lékárnu“ a bolestně se zamilovala do
ženatého muže, jenž ji ale na konci léta, naplněného
povýšeneckou vášní, kterou jí poskytoval v „garsonce“ svého obytného
fordu, raději opustil, než aby riskoval své společenské
postavení v šosáckém městečku, kde podnikatelé hráli v neděli





31
„golf“ a byli členy „lóží“. Strašná nemoc, v jejím případě,
ale i u jiných nešťastníků přibližně diagnostikovaná jako
„extrémní forma mystické mánie spojená s existenciálním
odcizením“ (jinak řečeno normální šílenství), se jí zmocňo -
vala postupně – přestávky mezi záchvaty vyplňoval jednou
extatický klid, jindy letmé úseky nejistého stavu příčetnosti
nebo náhlé sny o jistotě života věčného, které však byly stále
zřídkavější a kratší.
Po její smrti v roce 1883 si Van spočítal, že za třináct let –
sečte-li každou předpokládanou minutu její přítomnosti,
každou tísnivou návštěvu v různých nemocnicích, ale i její
nečekané a bouřlivé příchody uprostřed noci (celou cestu
nahoru po schodech zápasila s manželem nebo s křehkou,
ale čilou anglickou guvernantkou, divoce vítána starým
appenzellerem, a nakonec vběhla do dětského pokoje: bez
paruky, bosá, se zakrvácenými nehty) – ji skutečně viděl nebo
pobýval v její přítomnosti po dobu ne delší, než trvá vývoj
lidského plodu v těle matky.
Růžové dálavy Terry jí zanedlouho zahalil závoj
zlověstného oparu. Její rozpad probíhal postupně a každé stadium
bylo trýznivější než to předešlé, jelikož lidský mozek se
dokáže stát nejdokonalejší mučírnou ze všech, jež sám
vymyslel, vystavěl a během miliónů let v miliónech zemí použil
na miliónech naříkajících obětí.
Vypěstovala si chorobnou citlivost na řeč vody tekoucí
z kohoutku, v níž se občas ozývají (podobně jako v
předspánkovém šumění krve) útržky hovoru, znějící v uších,
zatímco si člověk myje ruce po večírku s cizími lidmi. Jakmile
si poprvé všimla té okamžité, vytrvalé a v jejím případě dost
dychtivé a posměšné, ve skutečnosti nicméně zcela nevinné
reprízy nějaké nedávné rozmluvy, pobavilo ji pomyšlení, že
ona, ubohá Aqua, čirou náhodou objevila tak jednoduchou
metodu zaznamenávání a přenášení řeči, zatímco inženýři
(„vědátoři“) celého světa se snaží učinit dostupnými a
výnosnými neobyčejně složité a stále velmi drahé hydrodynamické





32
telefony a další zoufalé „vynálezy“, mající nahradit ty, co se
odebraly k čerťjam sobačim po zákazu tabuizovaného
jantaru. Ovšem rytmicky dokonalá, ale slovně spíše zamlžená
mnohomluvnost kohoutků začala zanedlouho nabývat až
příliš přiléhavého smyslu. Čistota dikce tekoucí vody
vzrůstala přímo úměrně s její dotěrností. Voda se vždycky ozvala
téměř vzápětí poté, co Aqua vyslechla něčí řeč nebo
přesvědčivý a působivý projev někoho, kdo ani nemusel mluvit k ní,
někoho s charakteristicky rychlými kadencemi hlasu a velmi
osobitými či velmi cizokrajně znějícími frázovými
intonacemi, dejme tomu tlachání notorického vypravěče na hrozném
večírku nebo melodický monolog v nudné hře, příjemný
Vanův hlas, nebo pár veršů zaslechnutých na přednášce, hochu
můj, půvab tvůj pít z čistých dlaní, lásko má, měj slitování,
ale především splavnější a nejasnější italské verše, například
tu říkanku, kterou recitoval mezi poklepáváním kolen a
vyvracením víček starý doktor, napůl Rus a napůl trotl,
dok-trot, klepy-klep, blem-blem, ballatetta, deboletta... tu, voce
sbigottita... spigotty e diavoletta... de lo cor dolente... con
ballatetta va... va... della strutta, destruttamente... mente...
mente... zastavte tu desku, nebo nás ten průvodce zavede, tak
jako dneska ráno ve Florencii, k stupidnímu sloupu,
postavenému prý na památku „jilemu“, který se olistil, když jeho
graduálním, velmi graduálním stínem pronesli jako kámen
těžké ostatky sv. Dia; nebo megeru z Arlingtonu, neustále
dorážející na svého mlčenlivého manžela, zatímco kolem
ubíhaly vinohrady, dokonce i v tunelu (tohle ti udělat nemůžou,
pověz jim to, Jacku Blacku, jen jim to pěkně řekni...). Voda
tekoucí do vany (nebo sprcha) měla příliš mnoho z Kalibana,
než aby mluvila srozumitelně – a možná příliš dychtivě
toužila vystříknout horký proud a zbavit se pekelného žáru, než
aby marnila čas planým plkáním; avšak bublavé pramínky
byly stále ctižádostivější a odpudivější, a když Aqua ve svém
prvním „domově“ uslyšela, jak jeden z nejodpornějších
lékařů, kteří k ní chodili na vizitu (ten, co s oblibou citoval





33
Cavalcantiho), žvanivě vylévá do jejího odporného bidetu
odporné pokyny v němčině ošplouchané ruštinou, rozhodla
se vodu z kohoutku už nikdy nepouštět.
I toto období však minulo. Výřečné gejzíry její jmenov -
kyně nahradila jiná muka tak dokonale, že když se Aqua
v jedné ze svých jasných chvil chtěla napít a slabou rukou
otočila kohoutkem nad umyvadlem, vlažný proud odpověděl
svou vlastní mluvou bez jediné stopy podvodu či přetvářky:
Finito! Aquu v té době nesnesitelně trýznily měkké černé
jamky (vpadiny, vpadinočki) tvořící se v jejím vědomí mezi
blednoucími skulpturami myšlenek a vzpomínek; psychická
panika a fyzická bolest si podaly rubínovo-černé ruce – jedna
ji nutila modlit se za příčetnost, druhá prosit o smrt. Věci
vytvořené lidskou rukou ztratily smysl nebo obrostly
nestvůrnými významy; z ramínek na šaty se vyklubala ramena
sťatých Telluriánců, faldy přikrývky, kterou skopla z
postele, se po ní truchlivě ohlížely s ječným zrnem na padajícím
víčku jednoho oka a pochmurnou výčitkou ve zvadle
zkřiveném promodralém rtu. Úsilí vstřebat informace, jakýmsi
způsobem předávané geniálním lidem skrze postavení
hodinových ručiček nebo hodin času, vyšlo stejně naprázdno
jako pokus pochopit znakovou řeč tajného bratrstva nebo
čínské prozpěvování mladého studenta se zcela nečínskou
kytarou, jehož poznala v době, kdy buď ona, nebo její
sestra povila nafialovělé nemluvně. Její šílenství, majestátnost
jejího šílenství si však stále uchovávala žalostnou koketérii
pomatené královny: „Víte, pane doktore, asi budu brzo
potřebovat brýle, já totiž nevím“ (povýšený smích), „prostě
nepoznám, co mi ukazují hodinky... Prokristapána,
řekněte mi, kolik je na nich! Á! Půl – ale čeho? Vždyť je to jedno,
škoda slov. ‚Škoda‘ a ‚slova‘ jsou dvojčata. Mám sestru
dvojče a syna dvojče. Vím, že si chcete prohlédnout můj
vulvadendron, chundelatou alpskou růži v jejím albu, sebranou
před deseti lety“ (radostně a pyšně ukáže svých deset prstů,
deset je deset!).





34
Utrpení se potom rozbujelo do nesnesitelné tíže a
strašidelných rozměrů, nutících ji křičet a zvracet. Vyslovila prosbu
(jež byla vyslyšena – díky špitálnímu holiči Bobu Beanovi),
aby jí zkrátili tmavé kadeře na akvamarínového ježka,
protože jí vrůstají do pórovité lebky a uvnitř se kroutí. Kousky
skládačky s obrázkem nebe či stěny se rozpadaly, ať je skládala
sebejemněji; neopatrný náraz či loket ošetřovatelky dokázaly
tak snadno pomíchat ty lehké zlomky, vzápětí se proměňující
v nesrozumitelná prázdná místa po neznámých předmětech
nebo v čisté spodní strany kostiček scrabblu, které nemohla
otočit slunečnou stranou nahoru, protože ruce jí svázal
sanitář s Demonovýma černýma očima. Zanedlouho ale panický
strach a bolest, jako dvě děti v rozpustilé hře, naposled
zavýskly a odběhly do křoví, aby se tam vzájemně osahávaly
jak v Anně Kareninové, románu hraběte Tolstého, a v domě
se znovu na chvilku, aspoň na chviličku rozhostilo ticho,
a jejich i její matka měly stejné křestní jméno.
Aqua svého času věřila, že mrtvě narozeného půlročního
chlapečka – poté co v oblacích prašanu narazila do pahýlu
modřínu –, vyjevený zárodek, gumovou rybku, kterou
porodila ve vaně, v lieu de naissance, označeném v jejích snech
jednoduše latinskou desítkou, neznámo jak zachránili a dovezli jí
ho do Zweckenhausu spolu s pozdravy od sestry, zabaleného
v krví nasáklé vatě, ale naprosto živého a zdravého, a zapsali
ho jako jejího syna Ivana Veena. Jindy podléhala přesvědčení,
že dítě je její sestry a že pochází z nemanželského lože, z časů
vyčerpávající, ale velmi romantické metelice v horském útulku
na úbočí Sex Rouge, kde šťastnou náhodou seděl u prostých,
do ruda rozpálených kamen doktor Alpiner, praktický lékař
a milovník hořců, a čekal, až mu uschnou boty. Jistý
zmatek vznikl za necelé dva roky (září 1871 – její pyšný mozek
stále ještě uchovával tucty dat), kdy poté, co utekla ze svého
dalšího útulku a nějak se jí podařilo dostat se do manželova
nezapomenutelného venkovského domu (vydávala se za
cizinku: „Siňor konduktor, aj vant gou Lago di Luga, hír geld“),





35
využila chvíle, kdy si dopřával masáž v soláriu, po špičkách
se vkradla do jejich bývalé ložnice – a zažila nádherný šok:
na jejím nočním stolku stále ještě stála poloprázdná
skleněná nádobka s pestrobarevnou nálepkou Quelques Fleurs
s jejím pudrem; na koberečku u postele ležela zmuchlaná
její oblíbená noční košile v ohnivých barvách; znamenalo
to pro ni jedno – že krátký a krutý sen vymazal zářivou
skutečnost, totiž že po celou tu dobu od zeleného a opršeného
výročí Shakespearova narození spala se svým mužem; pro
většinu ostatních lidí to však bohužel znamenalo, že Marina
(poté co ji G. A. Vronsky, ten od filmu, opustil kvůli jinému
dlouhořasému christosikovi, jak říkal všem svým půvabným
starletkám) pojala, c’est bien le cas de le dire, skvělý nápad,
že přinutí Demona, aby se rozvedl se šílenou Aquou a oženil
se s ní, Marinou, která se domnívala (radostně a správně), že
je znovu těhotná. Marina s ním strávila rukulirujuščij měsíc
na Kitěži, ale jakmile samolibě vytroubila své plány (těsně
před Aquiným příjezdem), vyhodil ji z domu. Ještě později,
v posledním krátkém úseku neužitečné existence, se Aqua
všech těchto dvojznačných vzpomínek zbavila a přistihla se,
jak v přepychovém „špintálu“ arizonského městečka Centaur
celá šťastná znovu a znovu pečlivě pročítá synovy dopisy.
Vždycky jí psal francouzsky, nazýval ji petite maman a
popisoval zábavnou školu, do které poputuje, až mu bude
třináct. Jeho hlas k ní doléhal přes noční zvonění v uších, jímž
se ohlašovaly její nové, poslední, skutečně poslední bezesné
noci plné plánů, a utěšoval ji. Obvykle ji říkal mummy nebo
mama, s přízvukem na poslední slabice výrazu anglického
a první ruského; kdosi prohlásil, že v trojjazyčných
rodinách se často vyskytují trojčata a heraldičtí dráčkové; nyní
ale neexistovaly nejmenší pochyby (snad s výjimkou jedné
obyvatelky pekla – duše nenávistné, dávno mrtvé Mariny),
že Van je její, její, Aquin milovaný syn.
Jelikož po tomto požehnaném stavu dokonalého dušev -
ního klidu netoužila procházet novou recidivou – a také





36
s vědomím, že tento stav nepotrvá dlouho –, udělala Aqua to,
co v daleké Francii, ovšem v mnohem méně šťastném a
bezstarostném „domově“, učinila jiná pacientka. Jistý doktor
Froid, jeden z tamních administrativních kentaurů, který si
možná změnil jméno v cestovním pase a byl
bratrem-emigrantem doktora Froita ze Signy-Mondieu-Mondieu v
Ardenách, nebo, což je pravděpodobnější, tou samou osobou,
neboť oba pocházeli z Vienne v departementu Isère, a byli
jedináčky (tak jako její syn), vymyslel, lépe řečeno
vzkřísil terapeutickou metodu, jejímž cílem bylo vytvořit pocit
sounáležitosti se „skupinou“ a která umožňovala
nejzdravějším pacientům pomáhat personálu, „pokud na to měli
chuť“. Aqua tedy přesně napodobila rafinovaný trik
Eleonory Bonvardové a nabídla se, že bude stlát postele a umývat
skleněné police. Astorium v St. Tauru, nebo jak se to tam
jmenovalo (co na tom záleží – člověku se takové
maličkosti rychle vypaří z hlavy, když se vznáší v nekonečné
nicotě), bylo možná modernější – s kultivovanější vyhlídkou na
pustinu – než ponurý, špinavý špitál Monde froid, na obou
místech však dokázal dementní pacient snadno přechytračit
imbecilního pedanta.
Za necelý týden nahromadila Aqua více než dvě stě různě
účinných pilulek. Většinu z nich znala – nudná sedativa i ty,
co vás vyřadí z provozu od osmé večer do půlnoci, několik
druhů mimořádných uspávacích prostředků, které vás po
osmi hodinách nebytí zanechají s průhlednými končetinami
a hlavou z olova, a jedno narkotikum, samo o sobě lahodné,
ale lehce smrtelné v kombinaci s douškem čisticího prostředku
prodávaného pod názvem Cretena; znala i baculatou
purpurovou pilulku, připomínající jí – až se musela smát – ty, jimiž
malá cikánská čarodějka ve španělské pohádce (milované
ladorskými školačkami) uspává v den zahájení lovecké sezóny
všechny lovce i s jejich čtyřnohými slídiči. Aby ji nějaký čipera
během odplouvání nevzkřísil, rozhodla se Aqua, že si musí
zajistit co nejdelší dobu ničím nerušeného omámení jinde





37
než ve skleněném domě – provedení této druhé části plánu
napomohl a podnítil jiný pověřenec či dvojník isèrského pro -
fesora, jistý dr. Sig Heiler, jehož všichni uctívali jako skvělého
člověka a téměř génia ve smyslu, v jakém se pančovanému
patoku říká pivo. O pacientech, kteří pod dohledem mediků
dokazovali cukáním víček a jiných poněkud intimních částí,
že Sig (mírně znetvořený, ale nikoli nepůvabný stařík) se jim
zjevuje ve snech jako „papá Fig“, vyžívající se v plácání dívek
přes zadečky a vzteklém plivání do plivátka, se soudilo, že
jsou na dobré cestě k uzdravení, a tak se po probuzení směli
účastnit normálních činností mimo ústavní zdi, například
pikniků. Prohnaná Aqua zamžikala, zahrála zívnutí,
otevřela světle modré oči (s překvapivě kontrastními
černočernými zornicemi, jaké měla i její matka Dolly), oblékla si žluté
kalhoty a černé bolerko, přešla borovým lesíkem, stopla si
mexický náklaďák, kousek se svezla, našla si v chaparralu
příhodnou úžlabinu a tam poté, co napsala krátký dopis na
rozloučenou, začala pokojně pojídat z dlaně pestrobarevný
obsah své taštičky, úplně jako mladá ruská venkovanka
lakomjaščajasja jagodami (pochutnávající si na jahodách), které
právě nasbírala v lese. Usmála se a zasněně si vychutnávala
myšlenku (poněkud „kareninovského“ zabarvení), že její
odchod zasáhne lidi asi stejně silně jako nečekaný,
záhadný, nikdy neobjasněný zánik komiksu v příloze dlouhá léta
odebíraného nedělníku. Byl to její poslední úsměv. Našli ji
mnohem dříve a zemřela mnohem rychleji, než čekala, a
všímavý Siggy, stále ještě v pytlovitých šortkách barvy khaki,
podal zprávu, že sestra Aqua (jak ji kdovíproč říkali) ležela,
jako by byla pohřbena v pravěkém hrobě, v prenatální
poloze, což je poznámka, která se zdála důležitá jeho studentům
a stejně může připadat i mým.
Její poslední dopis, který se u ní našel a byl adresován
jejímu manželovi a synovi, mohla napsat duševně nejzdravější
bytost z tohoto či toho druhého světa.





38
Aujourd’hui (heute-hou!) jsem si já, ta mrkací panenka,
vysloužila psykitschské právo užít si výletu s Herr Doktorem
Sigem, sestrou Johankou Hroznou a několika „pacienty“ do
blízkého boru, kde jsem si, Vane, všimla těch samých
skunkovitých veverek, jaké tvůj Tmavomodrý předek dovezl do
ardiského parku, jímž se jistě budeš jednou procházet. Ručičky
hodin, i když třeba nejdou, musí vědět, kde stojí, a sdělit to
i těm nejhloupějším náramkovým hodinkám, jinak by jedny
ani druhé neměly ciferník, ale jen bílý obličej s nalepeným
knírem. Také člověk musí vědět, kde stojí, a uvědomit o tom
ostatní, jinak není – a je jedno, jestli je to on či ona – ani
klokem (kouskem) člověka, ale jen „nulkou“, můj malý Vane,
jak nazývala tvá nebohá chůva Ruby svůj malý pravý prs. Já,
nebohá Princesse Lointaine, v této chvíli très lointaine,
nevím, kde stojím. Proto musím padnout. A tak sbohem, můj
drahý, předrahý synáčku, a sbohem, nebohý Demone, nevím,
kolikátého je ani která je roční doba, je však přiměřeně a jistě


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.