načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ach, ty Češky! - Surosz Mariusz

Ach, ty Češky!
-6%
sleva

Elektronická kniha: Ach, ty Češky!
Autor:

Významný polský novinář a znalec českého prostředí pojednává ve své nejnovější publikaci Ach, ty Češky o osmi ženách z české historie a současnosti. Na půdorysu osudů těchto ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219 Kč 205
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 303
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, xvi stran obrazových příloh : portréty (některé barevné)
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z polského originálu Ach, te Czeszki ... přeložila Anna Plasová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4228-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Významný polský novinář a znalec českého prostředí pojednává ve své nejnovější publikaci Ach, ty Češky o osmi ženách z české historie a současnosti. Na půdorysu osudů těchto slavných (a mnohdy zapomenutých) osobností – např. Věry Čáslavské, Růženy Vackové, Adiny Mandlové, Petry Šáchové… – nám ozřejmuje širší dobové souvislosti a rozkrývá před námi dějiny našeho národa z perspektivy, která o nás vypovídá více, než si sami myslíme. Ach, ty Češky! Jsou mistrovským dílem o naší národní povaze, našich komplexech i obrovské síle, zkrátka pestrou mozaikou českých dějin.

Předmětná hesla
* 20.-21. století * 20. století
Ženy -- Česko -- 20.-21. století
Národní mentalita -- Česko
Totalitní režimy -- Česko -- 20. století
Česko -- Společnost a politika -- 20. století
Česko -- Dějiny -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
2 Ach, ty Češky! Ach, ty Češky! Mladá fronta Mariusz Surosz 4 5 Mariusz Surosz Mladá fronta Ach, ty Češky ! 6 ISBN 978-80-204-4228-4 © Mariusz Surosz, 2015 Translation © Anna Plasová, 2017 Cover photo © Dagmar Hochová, dědicové Památce Václava Buriana (1959–2014) 9 Úvod Tuto knihu věnuji Václavu Burianovi. Vašek už není mezi námi. Měl jsem to štěstí ho poznat. Jeho byt byl mou univerzitou, on mým profesorem. Ostatně nejen mým. Vašek říkával, že se cítí nesvůj, když se mu po ránu v koupelně nemotá nějaký Polák. Že čím víc Poláků přijede, tím lépe. A tak jsme ho navštěvovali houfně. A učili jsme se od něj. Poprvé jsme se setkali v pozdním létě roku 2001. Chtěl jsem s ním udělat rozhovor. V kruzích polských bohemistů nebo českých polonistů to byla skutečná osobnost! Znalec polské i české literatury, překladatel Czesława Miłosze, Karola Wojtyły, Andrzeje Stasiuka, Ryszarda Krynického a mnoha a mnoha dalších. Novinář a redaktor Listů. Ale především moudrý, přátelský člověk. S Václavem jsem tehdy strávil den a půl. Ukázal mi Olomouc, na kterou byl tak hrdý. Vzal mě na pivo do legendární hospody U Musea, které tak nikdo neříká, protože pro všechny je to Ponorka. Druhý den pozdě odpoledne jsme začali s rozhovorem. Ptal jsem se, jak se začal zajímat o Polsko, na popularitu polské kultury v Česku, na stereotypy. Nakonec jsem mu položil tu – jak se mi tehdy zdálo – nejdůležitější otázku: prozradí mi jakožto člověk, který se už čtvrt století zabývá polskou kulturou a skvěle Poláky zná, čím se doopravdy liší Poláci a Češi? Odpověděl: „O rozdílech mezi Poláky a Čechy by se mi snáze mluvilo právě před pětadvaceti lety. Protože když někoho znáš povrchně, můžeš 1 0 jednoznačně říct, že je velkorysý nebo lakomý, uzavřený nebo otevřený. Ale mluvit o blízkých lidech, které velmi dobře znáš, je mnohem těžší. Můžeš říct, že je miluješ, ale říct, jací jsou – to už je velká potíž.“ Tehdy mě jeho odpověď zklamala. Ale Václav Burian přesně věděl, co říká. A měl pravdu. S kaž - dým rokem, co se zabývám Českem, si uvědomuji, že je pro mě čím dál těžší na ty zdánlivě jednoduché otázky odpovídat. Kniha Ach, ty Češky! navazuje na knihu Pepíci. Dramatické století Čechů polskýma očima vydanou v roce 2010 (česky 2011). Určitým způsobem ji doplňuje. Výchozím bodem každé kapitoly je žena, jejíž osud mě fascinuje. Ale ve skutečnosti je to osm črt o dějinách našich jižních pobratimů. Výjimečnému básníkovi Jaroslavu Seifertovi se připisuje efektní maxima: „Ženy jsou běloučký cukr v tom hořkém kafi života.“ Nejsem básník, nedokážu tak mistrně formulovat myšlenky. Ale ani bych nechtěl, reálie jsou pro mě totiž cennější než originální bonmoty. Ty, kteří smýšlejí podobně jako já a nespokojí se s pozlátkem zdánlivě moudrých postřehů, upozorňuji na jiná slova. Napsal je v roce 1990 vynikající spisovatel Ludvík Vaculík: „U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadále trošku socialisty. Naše těsto je promíšeno všemi euforiemi a depresemi.“ 1 O českých „euforiích a depresích“ toho Poláci mnoho nevědí. Čtenáři Pepíků mi mnohokrát opakovali, že je komplexnost českých dějin překvapila. Ani Pepíci, ani Ach, ty Češky! nepopisují všechny přísady těsta, o němž píše Vaculík. Protože to nejde. Těch českých „euforií a depresí“ je příliš mnoho. Taková kniha prostě nikdy nevznikne. 11 1 2 ADINA 13 Adina „Jednou se mi zdál hrozný sen. Stála jsem na jevišti vinohradského divadla a hrála jsem jednu ze svých oblíbených rolí. Všechno šlo hladce, obecenstvo se smálo, aplaudovalo, udělala jsem maličkou pauzu, a když jsem se chystala pokračovat, najednou jsem cítila, že mě někdo sleduje, jako by mě chtěl zhypnotizovat. Pohlédla jsem do první řady a tam seděl muž, který mě sledoval ohromnýma očima, jež se stále zvětšovaly. Došla jsem až na rampu, abych si ho dobře prohlédla, a ke své hrůze jsem zjistila, že to je ohromná krysa oblečená do smokingu. Chtěla jsem se obrátit a utéct z jeviště, ale nemohla jsem se hnout. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale ztratila jsem hlas, a najednou divadlo zelo prázdnotou a v hledišti jenom on a já věděla, že se na mě co nejdříve vrhne a zabije mne...“ 2 Noční můra ji probudila. Srdce jí tlouklo jako šílené, cítila, že jí po celém těle vyrazil studený pot. Posadila se na pryčně. Snažila se poznat místnost, v níž se nacházela. Nakonec si uvědomila, že je to vězeňská cela, a na chvíli se uklidnila. Rozhlédla se. Přestože 14 ADINA bylo šero, zpozorovala, že z kouta na ni upřeně zírají dvě zornič - ky. Byla to neobyčejně velká krysa, jedna z obyvatelek pankrácké věznice v Praze. Zpanikařila. Vrhla se na dveře, začala do nich bušit pěstmi a volat o pomoc. Postupně ochabla. Nakonec ztratila vědomí. Probudila se ve vězeňské nemocnici. Ale mělo to být jinak. Jan Mandel, inspektor c. k. státních drah z Jungbunzlau (které se zanedlouho mělo přejmenovat na Mladou Boleslav), snil, že bude mít dceru. S každým dalším narozeným synem prožíval zklamání. Dokonce uprosil místního faráře, s nímž obvykle hrával po nedělní mši mariáš, aby se modlil za narození holčičky. Farář mu to slíbil. A 28. ledna 1910 byl vytrvalý inspektor v sedmém nebi. Konečně měl dceru! Jeho vytoužená, vysněná holčička měla být výjimečná, našel pro ni tedy také originální jméno a sám ji tak důsledně oslovoval: Adina. Jméno objevil v opeře Gaetana Donizettiho Elixír lásky. Otec dceru rozmazloval. Syny držel zkrátka, ale ona směla všechno. Když si s pláčem stěžovala na některého z bratrů, otec nečekal na synovo vysvětlení a hned bral do ruky opasek. Pod - léhal Adinčiným rozmarům. Věnoval jí každou volnou chvíli. Plánoval budoucnost. Nejlepší školy a později studium hudby na konzervatoři ve Švýcarsku, které sám absolvovat nemohl. Moudrost však Adina nezískala ve školách. Učil ji sám vrtkavý život. První lekce přišla, když jí ještě nebylo osm let. Její svět, svět malé, rozmazlené koketky, která se na své vrstevníky dívala svrchu, se zhroutil. Milovaný tatínek onemocněl a nečekaně zemřel. Na pohřbu neuronila jedinou slzu. Jako dospělá napsala, že se styděla při pohledu na matku vrhající se za rakví. Po návratu domů šla do otcovy pracovny, posadila se ke klavíru a zahrála Chopinovo nokturno, které měl tak rád. Matka jí vynadala, že se nesmí bavit hraním, když drží smutek. ADINA 15 Po otci jim zůstal dům a nevysoká penze. „Válka skončila, ale bída byla čím dál větší. Žili jsme většinou z toho, co nám vyrostlo na zahradě, anebo co jsme vykrmili v kurníku, v chlívku... Ale hlavně jsme kradli. [...] Od souseda nás dělila vysoká zeď, ale byli jsme akrobati a žádná výška nás neodstrašila. Ty noční výpravy organizovala maminka... Pan Klement, soused, býval kdysi tatínkův přítel, takže zpočátku nad tím zamhouřil oko. Ale všecko má své meze, takže když se jeho úroda ztenčila na pár shnilých jablek a jeho karfióly, kedlubny, jahody a broskve skončily v našich žaludcích místo na jeho mahagonovém jídelním stole, ztratil trpělivost, obehnal všecky zdi ostnatým drátem a pořídil si nočního hlídače,“ vzpomínala na roky po první světové válce Adina Mandlová. 3 Dospívající dívka si povšimla, že uživit čtyři děti není lehké. Když si matka nevěděla rady, využívala jako prostředek k zajištění „aprovizace“ rodiny své tělesné půvaby. „Měli jsme najednou spoustu ‚strejčků‘: mlynáře, k němuž hoši chodili tajně v noci se starým kočárkem pro pytle mouky, řezníka, který dodával maso a buřty jednou za týden osobně, velkostatkáře, jenž nám mimo jiné daroval tři malá prasátka, která jsme krmili pomejemi z nemocnice, kde jiný ‚strejček‘ byl doktorem.“ 4 To se jí vrylo do paměti. „Sletschinka, z fas nykty nebude cheretschka,“ prorokoval vztekle lámanou češtinou režisér nespokojený s Adininým výkonem. Měla říct jednu větu: „Z lásky bolej vlásky.“ Opakovala ji, ale režisér stále nebyl spokojený. Po další jedovaté poznámce to nevydržela. „Kouknou, pane režisére, než voni udělaj jinej film, já budu hvězda!“ odsekla. Film byl skutečně propadák a režisér Josef Medeotti-Boháč měl obrovské potíže najít práci. Ona však měla debut za sebou. 16 ADINA K filmu se dostala proto, že herečka Jarmila Kronbauerová, která trávila prázdniny v Mladé Boleslavi, neměla s kým hrát tenis. „Vy byste měla být v Praze a zkusit štěstí u filmu. Jsem si jistá, že jste velmi fotogenická,“ řekla Adině po zápase. Adina poslala svoje fotografie příteli Jarmily Kronbauerové, filmovému produ - centovi. Obsadil ji do filmu Děvčátko, neříkej ne! 5 V Praze právě dokončovali výstavbu velkých filmových studií na Barrandově, tehdy nejmodernějších v Evropě. S nápadem postavit filmové ateliéry přišel Miloš Havel, strýc budoucího prezidenta Václava Havla. Adina Mandlová se ocitla v Praze, právě když začínal velký boom filmové výroby. V pamětech napsala, že filmovou společnost zaujala mladinká herečka, která místo aby sklopila uši, režisérovi vzpurně odsek - la. A tato událost měla být předehrou její kariéry. Její přítel však tvrdí, že dvacetiletá modelka (zpočátku si Adina na život v Praze vydělávala prací v exkluzivním módním salonu) si vybrala jinou cestu. Rozhodla se svést největší hereckou hvězdu tehdejší československé kinematografie – Huga Haase. Počíhala si na něj. Celá Praha věděla, kde Hugo Haas tráví večery. V Lucerně, v restauračním salonku Miloše Havla. Adina tedy přišla do Lucerny a posadila se tak, že ji Hugo Haas cestou na toalety nemohl přehlédnout. „Haas šel kolem a Mandlová zvedla své velké oči. Haas prošel, ale všiml si jí, a když se vracel, už se ohlédl, usmál se, a Adina měla vyhráno,“ vyprávěl svědek těchto událostí. 6 Haas si jistě myslel, že to on získal ji, protože ženy pro něj měly výjimečnou slabost. Nechávala ho při tom, protože toho o mužích věděla už opravdu hodně. Jejím cvičištěm byl domov. Matka založila penzion pro gymnazisty. Náctiletá Adina s lehkostí vzbuzovala lásku mladých chlapců a s chladným potěšením si pohrávala s jejich city. Dokud se neobjevil Aloušek. „Byla to láska na první pohled,“ přiznala po letech. Milostné dopisy, tajné schůzky, polibky, něžnosti. ADINA 17 Skončilo to skandálem a scénou. Když se otec jejího miláčka dozvěděl, jaká je příčina prudkého zhoršení synových známek, z domu Mandlové ho odvezl. Později se na obzoru objevil pan nadporučík z místní posádky. Přišel na školní taneční večírek. Adina se zamilovala. Po hádce s matkou a jejím životním partnerem za nadporučíkem utekla. „Byla to moje velká smůla, že jsem ve svém čistě soukromém životě přitahovala neřády jako světlo noční můry.“ 7 Mandlová trochu přeháněla, ale zrovna k její první neplatonické lásce se toto označení bezpochyby hodilo. Po odchodu do civilu jí partner nabídl život po boku obchodního cestujícího, protože tak si vydělával na živobytí. Snadno vydělané peníze utráceli ve špeluňkách, hospodách a hotelech. Večírky do rána, primitivní zábava, spousty alkoholu. Když pochopila, že takový život nikam nevede, milence opustila a vrátila se domů. Po letech pochopila, že partner její matky byl slušný člověk. Ale když se nastěhoval do jejich domu, považovala ho za vetřelce, který chce zaujmout otcovo místo. Nedovolila mu, aby se stal jejím otčímem, nebránilo jí to však využívat jeho peníze. To on financoval její studium v Paříži. V Československu střídala školy, protože ačkoli byla bystrá, snadno se dostávala do potíží. Jednou kradla s kamarádkou ve školní botanické zahradě (přišlo se na to, když se na trhu u květinářky objevily exotické orchideje). Jindy se nechala nachytat s cigaretou (a navíc v divadle, kam neměli žáci dovoleno chodit). Adina byla jako neřízená střela. Už ve vlaku do Paříže obehrála dva náhodné spolucestující v kartách, a když se zabydlela v novém prostředí, chodívala nejen do školy, ale také na odpolední přednášky na Sorbonnu, na koncerty a do divadel. Večery a noci trávila ve společnosti umělecké bohémy, pouštěla se do mnoha románků. Aby mohla zůstat ve škole, tajně přerušila neplánované těhotenství. Ve škole se s Adinou nakonec stejně rozloučili, když byla během školní slavnosti 18 ADINA přistižena v choulostivé situaci se synem vlivného sponzora. Pro útěchu strávila několik týdnů v Drážďanech, kam ji pozval další milovník jejích půvabů. „To máš vztek, že se za mnou každý otáčí a tebe nikdo nezná,“ řekl jí Hugo Haas během jedné z procházek. 8 Odsekla mu, že se lidé budou brzy ptát, kdo je ten ošklivý Žid, který jde s Adinou Mandlovou. Haas se rozesmál. Štěstí mu přálo, proč by se měla karta najednou obrátit? (O šest let později opustí zemi. K odjezdu se rozhodne v den, kdy v kavárně při pohledu na něj opilý německý důstojník začne křičet: „Jude raus!“ a střílet. 9 ) Haas se stal jejím učitelem, milencem a ochráncem. Učil ji zá - klady hereckého řemesla. A ona o to velice stála. „Vysedávala jsem denně na místě hasiče ve Stavovském nebo Národním divadle a žrala herce i herečky očima a ušima.“ 10 A nebýt Haase? Přemluvil ji, aby odmítla nabídku hrát v Extázi Gustava Machatého. Haas jí vysvětloval, že na začátku kariéry nemůže hrát ve filmu, kde se ukáže nahá. Když váhala, postavil ji před hotovou věc: buď film, nebo on. Snímek vyvolal skandál. Papež ho odsoudil, Hitler zakázal jeho promítání v Německu. Hedy Lamarr, která se rozhodla přijmout hlavní roli, udělala později kariéru v Hollywoodu. A nebýt Haase? Přijal roli v dalším filmu pod podmínkou, že se v něm najde part i pro Adinu. Díky němu si zahrála v Diagnóze X. Hrála špatně. Kritika jí upřela talent, závistivé herecké prostředí se radovalo nejen z její, ale především z Haasovy porážky. Herec ale trval na svém. Zařídil jí jinou roli. Znovu se nepředvedla nejlépe. Nakonec napsal scénář a přesvědčil režiséra, aby hlavní ženskou roli svěřil Adině. Film se jmenoval Život je pes a stal se velkým hitem roku 1933. „Vyprávěla mi, jak po prvním filmovém úspěchu dokázala, že v Kinorevui dali její portrét přes celou zadní stranu obálky. Oběhla ADINA 19 všechny novinové stánky a trafiky v Praze a za pětikorunu obracela tu Kinorevui zadní stranou nahoru. Uměla si dělat reklamu sama.“ 11 Slavný režisér Otakar Vávra obdivoval nejen její mimořádnou krásu, ale také ambice. Díky Haasovi poznala intelektuální smetánku tehdejší Prahy. Zpočátku ji brali jako další přechodný románek uznávaného herce. Postupně si povšimli, že v půvabném těle se skrývá nevšední osobnost. „Haas ji naučil vyprávět neslušné anekdoty a to se nejvíc líbilo intelektuálům: krásná mladá dívka říkala nemravné vtipy s naprostou samozřejmostí, bez zábran a s šarmem. Aby mohla společensky konverzovat, pilně četla světovou literaturu a učila se anglicky. Dělala zkrátka pro úspěch všechno, co bylo třeba. Byla to pro ni vojna.“ 12 Haas si nechtěl plést jména svých dalších žen a všem jim říkal stejně: „Titinka“. Tak také představoval Adinu. V Praze se natáčelo čím dál více filmů. Kinematografie přitahovala ty nejschopnější, umělecký a společenský život kvetl. Adina se cítila jako ryba ve vodě. Dostávala stále více nabídek, hrála, role přinášely dobré recenze a přízeň publika. Chvíle lehkomyslnosti – a její život byl málem v troskách. Měla příležitost se přesvědčit, jak křehký může být lidský osud. Haas koupil automobil, ale sám neřídil, řidičkou byla Adina. Jednou pustila k volantu kamarádku a ta způsobila dopravní nehodu, při které byl zraněn postarší muž. Adina vzala vinu na sebe, protože Haas její kamarádku nesnášel; věděl, že je spojuje něco víc než ženské přátelství. Zraněný muž na následky komplikací po amputaci nohy zemřel a Adina Mandlová stanula před soudem. Stala se zápornou hrdinkou mnoha článků, v nichž ji představovali jako příklad morální zkaženosti hereckých kruhů. Útoky pokračovaly, ačkoli odvolala svou původní výpověď a její kamarádka 20 ADINA přiznala pravdu. Přesto ji soud shledal vinnou. Nakonec byla odsouzena podmíněně, ale několik měsíců nedostávala žádné pracovní nabídky. Producenti počítali s tím, že proces jí uškodil a bude lepší ji neangažovat. Tehdy ji živil Haas, a ona nesnášela být na někom závislá. Jejich vztah už byl velmi volný. Vzájemně se podváděli a nako - nec se rozešli. Osud se postavil na její stranu. Vrátila se na plátno. Během tří let hrála ve více než dvaceti filmech a dokázala, že se umí vypořádat nejen s komediálními rolemi. Stala se hvězdou první velikosti, všimla si jí i mezinárodní kritika. Byla úspěšná, bavila se a střídala milence. „Moje popularita dosáhla vrcholu a já si mohla diktovat honoráře i v rolích, které nebyly hlavní... Většinu těch filmů režíroval Mac Frič a musel mě obsazovat proti své vůli, protože na tom producenti trvali, neboť jsem byla zaručený kasovní úspěch. Sotva se mnou mluvil a i jinak mi dával znát, že se mnou pracuje jenom proto, že nemá na vybranou.“ 13 „V českém filmu byla řada krásných žen, ale jen dvě byly skutečné hvězdy: Lída Baarová a Adina Mandlová,“ tvrdil do konce svého dlouhého života režisér Otakar Vávra. 14 Freda Svítila poznala stejně jako Haase v Lucerně. Byla tam s přáteli a někdo jí ho představil. Svítil ji odvezl domů. „Ještě tu noc mi telefonoval, aby mi popřál dobrou noc a zítra na shledanou. Druhý den mi poslal překrásné květiny s vizitkou a s pozváním na večeři.“ 15 Měla volný večer, a tak pozvání přijala. Okouzlující, zábavný průmyslník a majitel obrovských pozemků se Adině zalíbil. Začala se s ním vídat. Fred Adinu rozmazloval. Byl velice bohatý a mohl si dovolit téměř cokoli. V Československu tehdy nebylo důležité, že jeho předkové byli Židé, ale brzy se to mělo změnit. ADINA 21 Pouhých několik dnů po uzavření mnichovské dohody jeden z publicistů napsal hořký text, v němž analyzoval situaci Československa po ztrátě území většinou obývaného Němci. Našlo se v něm místo na zlověstné proroctví: „Dobrá, dnes už budeme moudřejší. Byli jsme prostoduší a domnívali jsme se, že věrnost se splácí věrností, nikoli zradou, a že ti, kdo tolik mluví o spravedlnosti, dají přednost čestnému boji před zbabělým mírem, vykoupeným cizí obětí; jak jsme se mýlili! Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku, a nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky.“ 16 O necelý půlrok později Němci obsadili zbytek Česka. Plánovali, že z Barrandova udělají evropský Hollywood. Samozřejmě pod jejich kontrolou a ve službách fašismu. Okupanti dovolovali natáčet filmy, ale určili své dozorce, kteří dohlíželi na to, aby česká tvorba neškodila třetí říši a neposilovala odbojné nálady. Tvůrci se ocitli před dilematem, zda mají v takových podmínkách vůbec pracovat. „Co dělat?“ přemýšleli v prvních dnech okupace. Šéfredaktor časopisu Kinorevue Bedřich Rádl to viděl takto: „Kdosi kdysi řekl: jsme národ příliš malý, než abychom si mohli dovolit vyrábět špatné filmy. Tato věta ovšem ani dnes, kdy jsme národem ještě mnohem menším, nepozbyla své platnosti, dnes však nadto záleží především na jednom: udržet českou filmovou výrobu. Pokračovat v díle, které už má svou víc než třicetiletou tradici. Neztratit spojitost s minulostí, v které jsme i ve filmu dokázali mnoho potěšujících úspěchů, a připravit půdu pro budoucnost. A tomu poslouží i filmy umělecky méně hodnotné, pokud budou mluvit k národu jeho vlastním jazykem.“ 17 „Již před válkou náš vzájemný vztah s Fredem pomalu ochaboval. Byla jsem mu často nevěrná... Nakonec z toho bylo něco jako nepovedené manželství a začal mě nudit,“ 18 přiznala Adina. 22 ADINA Fred se dostal do potíží. Přišel o majetek, který měl na úze - mích připojených k Říši. Přátelé ho varovali, aby zvolil emigraci, ale on nevěřil, že se protižidovské norimberské zákony, které už platily v Německu, budou týkat i jeho. Doufal, že díky penězům, známostem a falešným dokladům unikne osudu jiných Židů. Aby se pojistil do budoucna, začal zvát a obdarovávat vlivné Němce. Adina mu na schůzkách dělala společnost, jednoho z Fredových hostů provázela po Praze a barrandovských studiích. Němec se nadutě předváděl v uniformě, ona chodívala s ním. Městem se rychle šířila pomluva, že Mandlová kolaboruje. Němec slíbil, že Fredovi pomůže, ale... Přistoupila na jeho cenu. „Jedna noc, bezvýznamná sexuální zkušenost, o níž jsem se domnívala, že může Fredovi prospět, a já mu tím oplatím, co pro mne kdy v životě udělal.“ 19 Neopatrně se svěřila kamarádce, ta svému muži a nakonec se informace dostala k Fredovi. Dokud si Svítil namlouval, že mu Němec v něčem pomůže, mlčel. Když však odjel, došlo mezi Fredem a Adinou k hádce. Svítilovi vyklouzlo, že o všem věděl. Nebrali si servítky. Adina mu vyčetla, že ji nikdy sexuálně neuspokojil. On přísahal, že ji zničí. Odjela na Moravu, kde točila další film, a Fred mezitím poslal pryč všechny její věci. Věděl, jak ji ranit. Ona, filmová hvězda, snila o účinkování v divadle. Své síly na scéně zkoušela už před válkou. Vystoupila v komedii, která propadla. Diváci byli se špatnými recenzemi kritiků zajedno. Hra byla brzy stažena z repertoáru. Adina si zapamatovala večer, kdy vykoukla zpoza opony, aby se podívala, kolik diváků přišlo na představení, a naivně se zeptala kolegyně: „Kde je obecenstvo?“ „Šel se vyčurat,“ uslyšela krutou odpověď. 20 Chtěla dobýt divadlo. Pořád to pro ni byla skutečná výzva. Než se rozešli, Fred jí zařídil roli v představení. Po návratu z Moravy se dozvěděla, že kvůli jeho opětovné intervenci ji divadlo nakonec neangažuje. Fred telefonoval po nocích a vyhrožoval, že jí ještě uškodí. Po jednom z takových telefonických útoků ADINA 23 si Adina nasypala prášky na spaní do lahve whisky. Zázrakem přežila. Fred se vzpamatoval a zaplatil za její léčení. Když se vrátila domů, našla na stole scénář hry a smlouvu s divadlem. Noční vyhrůžky ustaly. O několik měsíců později Fred emigroval. Herecký kolega o ní řekl: „Byla neobyčejně inteligentní, vtipná a v debatách velmi pohotová. Ale musím vám také říci, že někdy, k někomu, když se jí zachtělo, uměla být i nepříjemně ironická, až krutá.“ 21 „Chybí tam jediná věc – nápis nad oponou: Nestřílejte po hercích, dělají, co můžou.“ 22 Tento žert ji přišel velmi draho. Režisér, který její názor na své představení zaslechl, jí to nikdy neodpustil. Když ho Fred po rozchodu s Adinou požádal, aby ji přece jen neangažoval, dovolil si režisér, který byl zároveň uměleckým ředitelem divadla, jednoznačnou narážku na pomluvy o kolaboraci: „V českém divadle pro tebe není místo, Adino.“ 23 Ale Fred změnil názor a režisér se s tím musel smířit. Adina roli nakonec dostala. Její výkon byl tragický. Nedostatek zkušeností s divadelním herectvím bil do očí. „Na scéně jsem se mezi zkušenými herečka - mi potácela jako ubohý amatér a obecenstvo, které plnilo divadlo po mnoho repríz, mě přijalo celkem vlídně jenom díky mé reputaci ve filmu. Kritika však o mně napsala, že chodím po jevišti jako Golem...“ 24 Sen o divadle, této podle jejího názoru ušlechtilejší odrůdě hereckého umění, se stal prokletím. Dostala další nabídku. Tentokrát šlo o roli, na které stálo celé představení. Měla hrát v Milionářce George Bernarda Shawa. „Věděla jsem, že na to nestačím, ale když mi jak ředitelství di - vadla, tak režisér sdělili, že buď tahle role, nebo žádná jiná, vzdala jsem se.“ 25 Režisér, z jehož představení si dělala legraci, se domníval, že se Mandlová znemožní. V tom měla spočívat jeho pomsta. Zažil ale zklamání. Na představení se valily davy diváků. Milionářka měla přes 200 repríz. 24 ADINA „Denně, než šla opona nahoru, jsem se téměř modlila, aby se něco stalo a my nemohli hrát, tak jsem se za svůj výkon styděla. Roli jsem začala přímo nenávidět. Jednou jsem dokonce upro - střed prvního jednání omdlela, protože nervové napětí a denně pociťovaný chlad obecenstva mě naprosto zdolaly.“ 26 Kritici nenechali na Adině ani nit suchou, herečtí kolegové se posmívali jejímu úsilí. Představení se nakonec přestalo hrát a Adina se vrátila tam, kde se cítila nejlépe – na filmové plátno. Prohrávala nerada. Rozhodla se, že se na jeviště ještě někdy vrátí. Čeští fašisté útočili. Psali, že za jejími úspěchy u filmu stojí „Žid H., který nedávno neslavně zmizel z Čech,“ a do divadla ji protežuje „jiný židovský míšenec, který zaujímá dosud dosti exponované místo v našem průmyslnictví“. 27 Není těžké si domyslet, že šlo o Huga Haase a Freda Svítila. Článek, který vyšel na titulní straně novin krátce před Vánocemi, končil výzvou ředitelství divadla, aby Adinu Mandlovou vyloučilo ze souboru. Mandlová byla zdrcená. Věděla, že Němci „vyčistili“ prostředí filmu od umělců, jejichž předkové – i mnoho generací nazpět – byli semitského původu. Bála se, že státní ceny, které jí předával Němcům podléhající prezident okupovaného státu, nebudou stačit. Rozhodla se bránit tak, jak to uměla nejlépe. Svedla Hermanna Glessgena, který pracoval v kanceláři německého protektora a měl „na starosti“ kinematografii. A on zařídil, aby ji redaktoři nechali na pokoji. Dokud byla s ním, byla relativně v bezpečí. Ale pak úředníka z Prahy odvolali, protože se k jeho nadřízeným dostaly informace, že vedle poměru s Mandlovou vede také mimořádně pestrý život, přestože je ženatý a má tři děti. Raději než v kanceláři vysedával v módních lokálech. Bavil se na účet pražských známých. Dělal dluhy a zasypával Adinu dárky, za které neměl v úmyslu zaplatit. V Praze se rojily pomluvy, že Mandlová drží s Němci. Ale ona z toho neměla těžkou hlavu, však nedělala nic špatného. Před válkou přece také střídala milence. ADINA 25 „Je to známá kurva, která se vyspí s každým cikánem. Mimo to je notorická šovinistka,“ psal vztekle člověk s ostře řezaným obličejem. 28 Jmenoval se Karl Hermann Frank. Ještě nedávno byl knihkupcem v Karlových Varech, ale v roce 1933 vložil všechny své síly i schopnosti do služby německým národním socialistům. Po devíti letech byl – z pověření milovaného Vůdce – nejdůležitější osobou v podmaněném Česku. Čechy měl dokonale přečtené, upřímně je nenáviděl a s potěšením zabíjel. Záchvat zuřivosti vyvolala zpráva, že Adina je v Berlíně a dostala nabídku na roli v německém filmu. S nápadem angažovat největší české hvězdy přišel jeden z Führerových nejbližších spolupracovníků, ministr propagandy Joseph Goebbels. Byl si jistý vítězstvím třetí říše, už dokonce plánoval výstavbu velkých filmových studií na Krymu a chtěl získat ty nejlepší filmaře. Ale Frank na to nebral ohledy. V dopise ministrovi napsal, že to je hanba pro německou kulturu. Oznámil, že zakáže promítání filmu na jemu podřízeném území. Když dostal vyhýbavou odpověď, obrátil se přímo na Hitlera. Vůdce se postavil na jeho stranu a nařídil, aby Mandlová další role nedostávala. Jistě si pamatoval, že jeho ministr měl dříve románek s Adininou kolegyní Lídou Baarovou, který málem skončil velkým skandálem. Adina se objevila v jednom německém filmu, příjmení jí změnili na Lil, protože „Mandlová“ znělo příliš slovansky. Franka potkala jen jednou, během oficiální oslavy. Prohodila s ním několik slov, ale její krajané byli přesvědčeni, že je jeho milenkou. V době největšího teroru, který měl na svědomí, se po Praze šířila fáma, že jí věnoval vilu po židovské rodině deportované do koncentračního tábora. Co hůř, neověřené informace se objevily ve vysílání londýnského rádia, které varovalo před kontakty s Mandlovou a označovalo ji za kolaborantku. Po válce se ukázalo, že Frank nejen blokoval její práci u filmu (dokonce i českého), ale také dal gestapu za úkol pátrat, zda Mandlová sama nerozšiřuje klepy o jejich poměru, aby posílila svou pozici. 26 ADINA V Národním divadle se objevili všichni. Umělci zaplnili hledi - ště do posledního místa. Dostali pozvánku od ředitelství. „Museli tam tenkrát jít všichni pozvaní. Jinak by to byl jejich konec.“ 29 Lída Baarová nepochybovala o tom, co za absenci hrozilo. Už tři týdny probíhaly v zemi manifestace, během nichž Češi usilovně vyjadřovali loajalitu třetí říši. Důvodem byl atentát na Reinharda Heydricha, jehož Adolf Hitler o osm měsíců dříve poslal, aby všemi prostředky zajistil „pořádek“ v protektorátu. Nacistický důstojník však podlehl následkům zranění, k němuž došlo při akci československých výsadkářů. Karl Hermann Frank se kromě krvavých represí rozhodl uspořádat propagandistickou akci, která měla přesvědčit svět, že Češi stojí věrně na straně Říše i jejího vůdce. Ještě když zraněný Heydrich ležel v nemocnici, konalo se na Staroměstském náměstí velké shromáždění odsuzující atentátníky i ty, kdož jim dávají rozkazy. Několik desítek tisíc Čechů bylo přinuceno přijít a vyslechnout pokořující proslovy. Organizátory připravenou řeč paradoxně jménem dělníků přečetl šéf odborového svazu Arno Hais, který aktivně působil v protiněmeckém odboji a brzy poté byl zatčen gestapem. Po Heydrichově smrti tekla krev v míře, jakou Češi ani předtím, ani později za války nezažili. Pokračovala také shromáždění, na nichž pod hrozbou smrti nebo koncentračního tábora deklarovaly okázalou loajalitu všechny společenské a profesní skupiny ve všech větších městech protektorátu. Toto smutné představení se nemohlo vyhnout ani umělcům. Přišli všichni. Věděli o zatčeních, popravách, „pacifikaci“ dvou vesnic. Přijít o život bylo velmi snadné. Ředitel gymnázia v Táboře Vincenc Kula byl zastřelen, protože během tryzny za Heydricha jeden ze studentů gymnázia nezvedl ruku k nacistickému pozdravu. Takových případů bylo víc. Adina Mandlová byla uprostřed davu v divadle. Viděla, jak legendární herec Rudolf Deyl četl, že cílem atentátu bylo „zničit vzájemnou důvěru mezi národem německým a českým, podvrátit ADINA 27 pokračující dorozumění mezi nimi, a tedy zlomiti i kulturní vzájemnost, jež se tak slibně začala rozvíjeti“. 30 Adina tleskala Deylovi i dalším řečníkům, když bylo třeba, a jako ostatní vstávala a připojovala se s nacistickým pozdravem. „A jak odpověděli na všechna ta krásná a nadšená slova?“ ptal se novinář z novin podřízených Němcům. A sám odpověděl: „Upřímným potleskem a nadšením, jakého jsme dosud nebyli svědky. To nebyl žádný oficiální studený potlesk, jaký jsme pozorovali za režimu bývalé republiky při různých oficiálních projevech. Byl to projev živelného souhlasu, který šel hluboko z vnitřního přesvědčení a v němž nic falešného a neupřímného nebylo.“ 31 Mandlová si článek úslužného novináře možná přečetla a možná se nad těmito slovy zamyslela. Možná. Onu návštěvu v divadle však nepovažovala za tak důležitou, aby se o ní zmínila ve svých pamětech. „Ztřískala jsem ho jezdeckým bičem tak, že se druhý den nemohl posadit,“ řekla Mandlová o důležitém německém úředníkovi, na němž záleželo, zda zůstane Divadlo na Vinohradech otevřené. Po atentátu Němci nařídili uzavřít divadla. Z těch, která pak postupně otevírali, odstraňovali nepohodlné umělce. Herci třeli bídu. Adinu napadlo, že svede úředníka, tím ochrání soubor před čistkami a divadlo bude otevřeno. Přátelé ji od tohoto nápadu zrazovali. Podle jejich názoru byl příliš rizikový. Ukázalo se, že čiperný pán má masochistické sklony. Adina ho pozvala k sobě, opila, zbičovala, a když Němec téměř ztrácel vědomí, podstrčila mu k podpisu dokumenty, v nichž vyjadřoval souhlas s otevřením divadla. Druhý den úředníkovi vyhrožovala, že ho zkompromituje a pošle dokumenty Frankovi. Muž podlehl nátlaku. Divadlo se otevřelo. Po válce jí to k dobru nepřičetli. Převážil hlas uraženého režiséra, který řekl, že to udělala jen kvůli sobě, aby měla kde vystupovat. A lidé mu uvěřili. 32 Její další románek nikoho nezaskočil, zato rozhodnutí o svatbě ano. Zdeněk Tůma byl malíř, divadelní scenárista a člen tehdy 28 ADINA zakázané komunistické strany. „Manželství s ním jsem vítala jako jedinou možnou rehabilitaci, jako prostředek, který by umlčel po - mluvy, jež mě stále pronásledovaly. Do Zdeňka jsem nikdy nebyla zamilovaná, ale časem jsem ho začala mít velmi ráda, byla jsem mu dobrou manželkou a snažila jsem se vytvořit mu hezký domov.“ 33 Po několika týdnech začal manžel přespávat ve své pracovně. Nerozuměli si. Zdeněk se stranil lidí, zato Adina stále milovala společnost. Rychle si uvědomil, že ona mu nikdy patřit nebude. Půl roku po svatbě přišel do divadla na generální zkoušku a uviděl manželku na scéně. Partnerem jí byl pohledný herec Vladimír Šmeral. Malíř nepochyboval o tom, že se stane jeho nástupcem. Pogratuloval manželce k roli, ale nechtěl jít se souborem zkoušku oslavit. Odešel domů. Ona se bavila do rána, dokud do vinárny nezavolala služka. V bytě byl cítit plyn. Na podlaze ležela fotografie Adiny vytržená z rámečku a na ni malíř napsal dvě slova na rozloučenou – Šťastnou cestu. Byl to název jejího posledního filmu. Ještě před pohřbem se Adina doslechla, co se o ní povídá: její manžel spáchal sebevraždu, protože se stále stýká s Frankem, a v den smrti přijela na místo tragédie přímo od milence, v darovaném kožichu, pod nímž byla nahá, prý ji viděli lidé z projíždějící tramvaje. Vyděsila se. „Bála se pohřbu. Rozhodla se a šla za starou paní, klekla před ní, objala jí kolena a rozplakala se tak, že paní Tůmová svolila, aby šly za rakví společně. Byl to asi její největší herecký výkon.“ 34 Tak to prý vylíčila Otakaru Vávrovi sama Adina. Lída Baarová říká: „Myslím si, že Adina se nedokázala opravdu zamilovat. Prostě to nějak neuměla. A někdy, když třeba mluvila o mužích, měla jsem pocit, jako by je spíš nenáviděla. Asi s tím už přišla na svět nebo se jí něco nepěkného stalo v dětství.“ 35 „Zbožňovala jsem ho nejenom jako herce a partnera, ale považovala jsem ho za nejzajímavějšího muže jak po stránce duševní, ADINA 29 tak – a to hlavně – po stránce tělesné. Časem jsem se na něm stala sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něho už nedovedla představit.“ 36 Mandlová se bezhlavě zamilovala do Vladimíra Šmerala. Vysvětloval jí, že s manželkou je proto, aby ji chránil. Byla Židovka, kdyby se s ní rozvedl, odsoudil by ji k transportu do pracovního tábora. Ujišťoval Adinu, že k manželce jinak nic necítí. Adina otěhotněla. Jednoho dne přijel a oznámil Adině, že coby manžel Židovky bude deportován do „pracovního“ tábora. Neváhala. Požádala o audienci u Franka. Přijal ji jeho tajemník. Řekla mu, že se Šmeralem čeká dítě. „Jestliže věříte ve vítězství Německa, nemáte se čeho obávat, vám a vašemu dítěti se nic nestane. A jestli se pan Šmeral chce z transportu dostat, ať se dá se svou židovskou ženou rozvést a všechno bude okamžitě v pořádku,“ oznámil jí. 37 Vladimírův bratr našel způsob, jak pašovat z tábora jeho motáky. „Až skončí válka, pojedeme spolu do Rakouska, kde jsme strávili líbánky, a navštívíme všechna ta místa, na něž máme tak krásné vzpomínky.“ 38 Při čtení těch řádků Adina pochopila, že bratr prohodil dopisy. Tento byl určen Vladimírově manželce. „Zrazená, podvedená, využitá. Sotva jsem se probrala z prvního otřesu, reagovala jsem na všechno strašlivou nenávistí. Až se moje dítě narodí, vychovám je sama, a on je nikdy nesmí ani vidět!“ 39 Slovo dodržet nemohla. Holčička se narodila mrtvá. Vladimír byl pohublý a zbědovaný. Utekl z tábora a přišel prosit o pomoc. Neodmítla. Ukrývala ho ve svém bytě šest týdnů. Když se k ní doneslo, že gestapo hledá uprchlíky a mohlo by se objevit i u ní, umístila ho na infekční oddělení v jedné z pražských nemocnic. V klidu se dočkal konce války a později udělal kariéru. Nejen na jevišti, ale také v komunistické straně. „Je pravda, že dostal výtku, že měl se mnou za války poměr, ale jinak se mu nestalo nic a později mi mohl pomoci. Byl však 30 ADINA zbabělý a sobecký a prostě s mým případem nechtěl nic mít. Sledoval svou vlastní hereckou dráhu a svůj vlastní prospěch, a kdyby mě byli omylem odsoudili k smrti, nehnul by pro mne ani prstem.“ 40 „To je za smrt mojí mámy, ty německá kurvo!“ Neznámý muž jí plivl do obličeje. Z davu vyletěly kameny. Jela se známými navští - vit raněného přítele. V nevelkém Berouně je zadrželi dobrovolníci z Revoluční gardy, která měla dohlížet na pořádek. Od konce války uběhlo jen několik dní. Když je odváděli na stanici, někdo ji poznal. Vzpomínka na německé křivdy byla velmi čerstvá. Dav houstl. Strážníci je ochránili. Známé propustili, ji převezli do Prahy. Dostala se do vězení na Pankráci. V květnu 1939, sotva dva měsíce poté, co Němci vtrhli do Česka a vytvořili protektorát, americký diplomat George F. Kennan napsal: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašlivá bude pomsta Čechů.“ 41 O tři roky později poslalo odbojové hnutí depeši londýnské vládě: „Lidé zatínají zuby a své pěsti a vyčkávají na okamžik, kdy budou mít volné ruce, a to bude potom zlé.“ 42 Pomsta vybuchla se strašlivou silou. Vraždění Němců, kolaborantů a lidí podezřelých z kolaborace nebylo vzácností. Vězení byla přeplněná. Stačilo podezření, udání, pomluva – a poválečný režim s uvězněním neváhal. „Bylo nás dohromady dvacet šest a spaly jsme na dvanácti slamníkách na podlaze, bez přikrývek. Záchod byl v rohu cely a jeden kbelík s vodou musel stačit na umytí pro všechny. Jídlo lze srovnat jenom s pomyjemi, ale prasata by to sotva žrala, jenomže hlad je nejlepší kuchař, a tak jsme pokaždé vylízaly talíře. [...] Strašný zápach ze záchodu a nemytých těl, nedostatek soukromí, nadávky, hádky i pranice mezi českým osazenstvem, nedostatek spánku v studené podzemní cele, sprosté a hrubé zacházení dozorců, kteří si za terč svého sadismu vybrali pochopitelně ADINA 31 zejména mě – v životě jsem nezažila tolik hnusu a ponížení, ani v nejhorších nočních můrách.“ 43 Mandlová si vzpomněla na slova jednoho z německých známých: „Češi jsou národ udavačů a kurev a vy si na to jednou vzpomenete. Kdybychom měli zavřít všechny ty vaše kompatrioty, na které nám dochází udání z vašich řad, vězení by na to nestačila.“ 44 Několik týdnů čekala na první výslech. Než k němu došlo, málem padla za oběť lynči. Spolu z dalšími vězeňkyněmi ji vedli přes město uklízet školu. Šla ve svém vlastním oblečení – v kožené bundě a kalhotách. „Vedou Mandlovou! Kde máš milence, aby ti pomoh?“ slyšela. Vytírala školní podlahy, zatímco před budovou se shromažďoval krvelačný dav. Dozorci ji převlékli do obnošených šatů, na hlavu si uvázala šátek. Spolu se dvěma dalšími vězeňkyněmi a dozorkyněmi vyšly zadním východem a jely tramvají směrem k vězení. „Pojedem až na náměstí před věznici a tam si na tu svini počkáme,“ slyšela rozhovory cestujících. Před branou už byl dav. Nepoznali ji. „ ‚Kde je Mandlová?‘ Koktala jsem: ‚Počkejte, ona přijde, něco je zdrželo.‘ Když se konečně za mnou zavřela brána věznice, byla jsem strachy polomrtvá, upadla jsem na dláždění a hystericky jsem se rozbrečela.“ 45 Herečkou se zabývala nejen justice. Horlivost prokázala disciplinární komise Svazu československých filmových pracovníků. Vznesla proti ní nejtěžší obvinění: jednání v rozporu se ctí českých filmových pracovníků. Členové komise se objevili ve vězení, aby Mandlovou vyslechli. Herečka se hájila, uváděla svědky, kteří doloží, že s okupanty nekolaborovala. Rozhodnutí komise znělo: doživotní vyloučení z veškeré činnosti v oboru filmu. Prokurátoři, kteří vedli vyšetřování, však důkazy o kolaboraci nenašli. „Adina Mandlová byla propuštěna z pankráckého vězení, 32 ADINA protože nebylo prokázáno nic, co by zavdávalo příčinu ke stíhání Lidovým soudem,“ informoval tisk. 46 Po více než třech měsících strávených ve vězení se herečka vrátila domů. Dekret prezidenta republiky obsahoval pouhé čtyři odstavce. První věty zněly mimořádně nepřátelsky: „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky [...] nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo československého lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán – nejde-li o čin soudně trestný – okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1,000.000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo všemi těmito tresty.“ 47 Rozhodnutím úředníků byla Mandlová uznána vinnou. Odsoudili ji ke dvěma měsícům vězení, pokutě ve výši sto tisíc korun a veřejnému pokárání. Herečka neměla na zaplacení pokuty a nechtěla se vracet do vězení, takže si najala advokáta a proti rozsudku se odvolala. „Začal mě pronásledovat pracovní úřad. Nejdřív mě nasadili do jedné továrny v Hlubočepích. Nic mi nevadilo, že jsem musela vstávat v pět hodin ráno, abych tam včas dorazila. Jenže po týdnu mě vyhodili, protože moje přítomnost tam působila rozruch a dělnice se místo práce chodily na mě dívat. Po tomto debutu jsem prošla všemi možnými místy, pokaždé se stejným výsledkem.“ 48 Aby měla z čeho žít, začala rozprodávat své cennosti. „Milostivá pani, musím vám oznámit, že vaše filmy se už nikdy v Československu hrát nebudou,“ řekl jí s neskrývaným uspokojením komunistický ministr Václav Kopecký. „Pane ministře, mně je to srdečně jedno, protože já jsem je už viděla,“ odsekla Adina. Na ministerstvo se vydala, když se objevily nabídky na role ve Francii a Anglii a ona neměla šanci dostat pas. 49 ADINA 33 Rozhodla se opustit zemi. Josef Kočvárek měl fantazii a odvahu. Po obsazení Česka německými okupanty utekl bojovat na západ. Stal se pilotem RAF a získal britské občanství. Změnil si jméno na Joe Knight. Mandlová se s ním seznámila v jednom z pražských barů. Když ji baroví hosté poznali, vypukla hádka mezi těmi, kteří na ní nenechali nit suchou, a jejími obhájci. Hádka se změnila ve rvačku, a tehdy poručík Knight zachoval chladnou hlavu a vyvedl Adinu zadním vchodem. Tak začala jejich známost. Po několika týdnech se za něho provdala. Stala se poddanou krále Jiřího VI. Než komunisté v roce 1948 převzali v Československu vládu, ocitla se s britským pasem v Londýně. Ben Pearson byl talentovaný módní návrhář a homosexuál. Adina ho poznala v divadle, kde navrhoval kostýmy. Byl to člověk klidný, okouzlující a velmi jemný. Časem se stal jejím přítelem a důvěrníkem. To jemu se svěřovala, když se jí rozpadalo druhé anglické manželství, protože s pilotem se rychle rozešla, jakmile se objevil pohledný aristokrat. V okouzlení se rozhodla stát lady po jeho boku. Šarmantní snoubenec se v roli manžela ukázal jako nudný člověk, jemuž velmi záleží na dojmech a konvencích. „Ona ho nesnášela. Vyprávěla mi, že na lodi, když se rozzuřila, házela po něm talíře, ale on se naučil šikovně uskakovat. Měla by se s ním dobře, ale když se na něj podívala, dostala vztek. Vypadal jako opice s dlouhýma rukama a krátkým tělem. Adina ovšem byla bohém. Byla mu permanentně nevěrná.“ 50 Krásná manželka měla být dokonalým doplňkem šlechtického rodokmenu. Pro samostatnou a temperamentní Češku to však nebyla vhodná role. „Začali jsme se hádat hned dvě hodiny po svatbě a nepřestali jsme až do rozvodu, který nevyhnutelně následoval po dvou letech nejnešťastnějšího a nejnudnějšího manželství dvou lidí, kteří se nikdy neměli potkat.“ 51 34 ADINA A přítel Ben naslouchal, utěšoval a radil. Postupně se sblížili. „Jednou uprostřed léta, za jedné z těch nocí, jakých je v Londý - ně málo – bylo horko a nad zahradou na střeše obloha plná hvězd, hráli jsme naši oblíbenou hudbu na gramofon a popíjeli víno – najednou jsem po něm tělesně nesmírně zatoužila. Odešli jsme do bytu a tam jsme se stali milenci. Byla jsem velmi zkušená, měla jsem mnoho lásek, ale nikdy předtím jsem nepoznala takovou něhu a jemnost. [...] Byli jsme do sebe velice zamilovaní a vědomí, že jsem jeho první, a jak nikdy nepřestal tvrdit, poslední milenka, jenom zvyšovalo půvab našeho vztahu.“ 52 Přestěhovala se k Benovi. Ve čtyřiačtyřiceti letech se počtvrté rozhodla vdát. V Anglii se jako herečka neprosadila. Hrála v několika filmech a představeních. Několik zajímavých filmových nabídek torpédovali závistiví krajané, kteří donášeli producentům, že by neměli obsazovat „kolaborantku“. Divadelní představení, s nimiž spojovala své naděje, padla ve fázi shánění finančních prostředků. K tomu se přidaly zdravotní potíže. „Začala jsem budoucnost vidět úplně černě: ať jsem podnikla cokoliv, všecko bylo marné, smůla se mě držela a veškeré mé úsilí se zásahem zlého osudu vždycky obrátilo v neúspěch a zklamání.“ 53 Jednoho dne, když Ben odjel do práce, se pokusila otrávit. Z bezvědomí se probudila po dvou týdnech na psychiatrickém oddělení. „Když mě konečně propustili, odjeli jsme s Benem na tři neděle do Španělska, kde jsem se pod jeho dozorem zotavila a díky jeho lásce a porozumění jsem dostala novou chuť do života a odvahu k dalšímu boji s osudem.“ 54 Velvyslanec básnil o šedesátých letech, že se toho v Československu hodně změnilo, a jestli má Adina chuť, bez problémů dostane vízum. Slíbila, že se nad cestou do vlasti zamyslí. Náhlá ADINA 35 změna v chování diplomatů ji zaskočila. Mezi představiteli komunistického Československa a emigrací probíhala roky studená válka. A náhle pozvání? Po několika dnech přemýšlení se rozhodla využít příležitosti a navštívit známá místa. V Praze se ukázalo, že někoho v československé rozvědce napadlo naverbovat ji jako špionku. Zkoušeli ji přemluvit. Odmítla. Po návratu do Londýna kontaktovala zástupce britské tajné služby a všechno jim pověděla. Britové jí navrhli, aby se stala dvojitou agentkou a pracovala pro ně; ani této nabídky nevyužila. Ve vzpomínkách napsala, že to byl další pokus udělat z ní Matu Hari. Po propuštění z vězení jí totiž také nabízeli, ať se výměnou za možnost vrátit se k filmu stane konfidentkou. Ale Praha ji okouzlila. Adina běhala z divadla do divadla, potkávala staré známé, cítila se tady doma. Ředitel karlínského divadla se jí zeptal, zda by mohla vystoupit jako host v Hello Dolly. „Nabídka byla příliš lákavá, protože můj dávný tajný sen se měl uskutečnit; po všem utrpení a ústrcích, kterých se mi doma dostalo, měla jsem se znovu stát platným členem kulturní obce, která mě až dosud odmítala.“ 55 Znovu se objevila v Praze. Začala zkoušet. Rychle však zjistila, že v hotelovém pokoji má nainstalovaný odposlech. Snažila se být velmi opatrná, dávala pozor na každé slovo, které řekla ať už v di - vadle, nebo během setkání s přáteli. „Bylo mi divné, že mě neustále interviewují a fotografují pro různé časopisy, ale nikde nic z toho neotisknou, jako by se čekalo na povolení shora.“ Dělala si starosti. Už měla ušitý kostým, ale režisér stále nepřinášel smlouvu. „Měla jsem neomylný pocit, že něco není v pořádku.“ 56 Blížily se prázdniny. Byla rozhodnutá, že už se po nich do Prahy nevrátí. V Londýně si přečetla dopis od přítele. Obavy se potvrdily. „Milá Adino, tenhle dopis Ti píšu z Jugoslávie, protože z Prahy bych se ho bál odeslat. [...] Představ si, že dámy 36 ADINA z Národního divadla poslaly protest * na ministerstvo kultury. [...] Nemohu Ti to ani všechno vypsat, ale prý tam přišlo na sto padesát dopisů. Takže mnozí, kteří se Ti stavěli do očí jako přá - telé, zároveň pracovali proti Tobě!“ 57 Zanedlouho se k ní dostala slova československého prezidenta: „Umělce, kteří se k nám po roce 1948 obrátili zády a odjeli do ciziny, nebudeme dnes zaměstnávat a nedostanou pracovní povolení.“ 58 Pochopila, že to je její definitivní odchod ze scény. Usadili se na periferii Evropy, na Maltě. To místo si oblíbila. Věnovala se zahradě. Tam sepsala svoje paměti, které nazvala Dneska už se tomu směju. Kniha vyšla v emigračním nakladatelství Sixty -Eight Publishers, které vedla Zdena Salivarová, manželka vynikajícího spisovatele Josefa Škvoreckého, a měla mezi českou emigrací úspěch. Na několik měsíců byl její život znovu pestrý. Jezdila na setkání se čtenáři. Ale čím dál častěji propadala apatii. Ben její výkyvy nálad trpělivě snášel. Stál při ní a byl jí oporou. Na Maltě došlo ke změnám, které jí nevyhovovaly. Ostrov byl mnoho let britskou kolonií, později státem, kde si Velká Británie udržovala vliv, ale Malťané chtěli skutečnou nezávislost. „Už tady my, Britové (cha-cha), nejsme páni, jenom druhořadý národ a dává se nám to působivě na vědomí. Nejdříve nám zrušili anglické televizní zprávy, pak nám sebrali druhou stanici s anglickými filmy, potom radiovou Rediffusion v anglické řeči a občas nedostaneme ani anglické noviny, když tam je zmínka o tomhle ostrově a hlavně o tom trpaslíkovi Mintoffovi ** . [...] Když to bude takhle pokračovat, mám ten dojem, že nám zakážou držet si pejsky a přišijou nám na klopy anglickou vlajku, jako kdysi hvězdu Židům. Zkrátka se nám ten ráj tady úplně posral a moc uvažujeme * Požadovali, aby Mandlová nedostávala práci. Pozn. autora. ** Dominic Mintoff – tehdejší premiér Malty. Pozn. autora. ADINA 37 o emigraci někam jinam,“ 59 napsala v dopise známému českému novináři Ferdinandu Peroutkovi, jehož poznala před více než čtyřiceti lety díky Haasovi. V Kanadě, kam se později přestěhovali, to bylo jiné. Od začátku se tu necítila dobře: „My nemáme vůbec nikoho a s nikým si vůbec nepíšu. Jsme stále sami doma, nikam nechodíme, nikoho nezveme, je to někdy moc smutné, ale musí nám to stačit. Život je jedno trápení a už jenom čekáme na smrt jako na vysvobození...“ svěřovala se Lídě Baarové. 60 V únoru 1991 Ben zemřel. Sbalila si věci, vzala urnu s manželovým popelem a přiletěla do vlasti. Rozhovory, které dávala, tentokrát v tisku vycházely. Díky protekci Josefa Škvoreckého se ubytovala na zámku Dobříš, který tehdy využívali českoslovenští spisovatelé. „Nikdy neskrývala, že domů přijela umřít. I když se smrti bála, neopouštěl ji šibeniční humor.“ 61 Adina Mandlová účtovala se svým životem. Sepsala závěť, v níž vyjádřila přání, aby byl její popel rozptýlen. Její přítel z mládí Raoul Schránil si zapamatoval jejich poslední setkání: „Hned na začátku jsem si uvědomil, že to už nebude ten náš pověstný slovní ping-pong, kdy jsme se u vína vzájemně špičkovali a kamarádsky ‚uráželi‘, dělali si jeden z druhého legraci a při tom se báječně bavili. Teď jsem hovořil s nešťastnou ženou. Něco ji tížilo. A když jsem připomněl právě ty naše slovní přestřelky, jen se smutně usmála: ‚Víš, Raoule, ona to i tenkrát byla spíše taková hra. Já vám tenkrát všem připadala ohromně veselá a vtipná, ale uvnitř jsem taková nikdy nebyla...‘“ 62 Schránil (jako muž) nepostřehl to, co bylo pro ženy očividné. Lída Baarová řekla: „Já moc dobře věděla, že ten smutek měla v sobě i v době, kdy jí u nohou ležel kdejaký mužský.“ 63 Když se Adi


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist