načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: AC/DC -- Raná léta s Bonem Scottem - Neil Daniels

AC/DC -- Raná léta s Bonem Scottem

Elektronická kniha: AC/DC -- Raná léta s Bonem Scottem
Autor:

Bon Scott bývá často označován jako nejlepší frontman v historii rockové hudby. Jeho památka žije dál i po jeho tragické smrti (19. února 1980). AC/DC vznikli v roce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 181
Rozměr: 21 cm
Úprava: portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: AC/DC the early years with Bon Scott
Spolupracovali: přeložila Radka Knotková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7884-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knihu "AC/DC: Raná léta s Bonem Scottem" napsal známý britský rockový novinář Neil Daniels. Název publikace sám nejlépe vystihuje její téma. Věnuje se klíčovému období kariéry australské hard-rockové skupiny AC/DC, jejíž věhlas začal stoupat v polovině 70. let 20. století. V té době byl zpěvákem kapely skotský rodák Bon Scott a právě s ním zažili AC/DC ty největší úspěchy. V roce 1976 skupina již pár let fungovala na domácí australské scéně, ale teprve tehdy po mezinárodním vydání alba "High Voltage" následoval celosvětový sukces. Další desky kapely jako "Dirty Deeds Done Dirt Cheap", "Let There Be Rock" a především "Highway to Hell" patří navždy mezi nejslavnější hard´n´heavy alba vůbec. A byl to právě hlas Bona Scotta, který zní na všech těcto nahrávkách a dodává jim patřičný říz. Želbohu v roce 1980 Scott zemřel na následky bujarého večírku a osiřelí AC/DC si museli hledat náhradu. To se jim podařilo v podobě Briana Johnsona, nicméně "zlaté éra" let 1974-80 je spjatá s Bonem Scottem. Publikace popisující rané a nejslavnější období australské hard-rockové skupiny AC/DC ve druhé polovině 70. let 20. století, kdy byl jejím zpěvákem Bon Scott.

Popis nakladatele

Bon Scott bývá často označován jako nejlepší frontman v historii rockové hudby. Jeho památka žije dál i po jeho tragické smrti (19. února 1980). AC/DC vznikli v roce 1973, ale teprve po příchodu skotského zpěváka Roberta Belforda Scotta v druhé půli roku 1974 získali tu správnou sílu. Jejich alba, počínaje High Voltage (1975) a konče Highway to Hell (1980), jim přinesla mezinárodní úspěch a privilegované postavení na hardrockové scéně. Další kniha anglického rockového novináře Neila Danielse se věnuje právě tomuto období australské populární kapely.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Neil Daniels - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Neil Daniels

AC/DC

Raná léta s Bonem Scottem

AC/DC The Early Years With Bon Scott

přeložila Radka Knotková

Copyright © Neil Daniels, 2012, All rights reserved

Translation © Radka Knotková

ISBN 978-80-7207-939-1

Z anglického originálu

Neil Daniels: AC/DC The Early Years With Bon Scott

vydaného nakladatelstvím Independent Music Press v roce 2013

Přeložila Radka Knotková

Redakce Tereza Houšková

E-kniha purehtml.cz

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3 www.volvox.cz

jako 46. svazek edice Evokace

celkově jako 1004. publikaci

Vydání první Praha 2013

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3 – Žižkov



1. část

Raná léta


Předmluva Mick Box

(Uriah Heep)

Dá se o AC/DC vůbec říct něco, co už neřekl někdo jiný?

AC/DC jsou jednou z nejvlivnějších hardrockových skupin

sedmdesátých let dvacátého století a jejich energický rockový styl dal

spojení power akord zcela nový význam. Jejich hudební ráz je v jádru

minimalistický, což mu propůjčuje o to víc síly, a vrané fázi hudební

dráhy se k onomu mocnému řevu power akordů přidával ještě vřeštivý

hlasový projev Bona Scotta. AC/DC vzali svou verzi barového rocku a

přenesli ji ze sydneyských hospod a klubů do největších světových arén

– a v tom se jim nikdo nevyrovnal. Házení hlavou začalo při prvním

úderu na hajtku a už nepřestalo.

Je lichotivé, že se je spousta kapel pokoušela a pokouší napodobit,

dosud se to ale žádné ani vzdáleně nepovedlo. Dokonalé riffy a

písničky AC/DC obstály ve zkoušce časem a i dnes si je lidi s radostí

poslechnou naživo.

Po celou kariéru měli AC/DC v oblibě dvojsmyslné texty, které ale

vždy překypovaly rošťáckým smyslem pro humor. Ve svých prvních

albech – High Voltage (nahráno v roce 1974, vydáno v roce 1975) a T.

N. T z roku 1975 – použili recept, který z nich nakonec udělal jednu z

nej slavnějších (ne-li nejslavnější) rockových skupin na světě.

Angus je fenomenální kytarista a na pódiu má zdánlivě neomezené

množství energie, příležitost zazářit mu však dává skvělý výkon

ostatních. Každý z nich je ve své roli vynikající, díky čemuž vznikla

nakažlivá rocková odrůda, jaké není rovno.

Nejlepším způsobem, jak tuto předmluvu zakončit, je ocitovat název

jejich osmého australského a sedmého mezinárodního studiového alba

vydaného v roce 1981 For Those About To Rock We Salute You –

„Zdravíme všechny, kteří mají chuť na rock“. Pokud je rock vaším

oblíbeným hudebním žánrem, pak jsou AC/DC tou nejlepší volbou.


Mějte se!

Mick Box

Uriah Heep

www.uriah-heep.com


Úvod

AC/DCjsou v současnosti oprávněně považováni za jednu z nejlepších

rockových kapel na světě. Kritika je po větší část jejich kariéry

zesměšňovala a vážnosti se jim začalo dostávat teprve nedávno – však

už bylo načase. Celosvětově prodali na 200 milionů desek a každý rok

prodávají miliony dalších i přesto, že v posledních dvaceti letech jsou

mezi jejich alby dlouhé prodlevy.

Dá se říct, že hudební dráha AC/DC, která začala v roce 1973 v

australském Sydney, se dělí do několika odlišných fází. První byla éra

Davea Evanse, původního frontmana skupiny. V roce 1974 začalo

období Bona Scotta, které skončilo roku 1980 jeho předčasnou smrtí –

někteří tvrdí, že právě v této době se AC/DC nacházeli na vrcholu. V

roce 1980 produkoval Robert „Mutt“ Lange album Back In Black a v

roce 1981 For Those About To Rock We Salute You, jimiž byla zahájena

éra Briana Johnsona, která skončila v roce 1983 odchodem bubeníka

Phila Rudda. Poté se skupina podle mnohých na několik let ocitla v

tvůrčím úpadku. Jejich koncerty byly stále hojně navštěvovány, ale

výjimečnosti raných nahrávek, dřívějšímu úspěchu v hitparádách,

vysoké prodejnosti a slušným recenzím se přiblížili teprve v roce 1990

s albem The Razor’s Edge. Když do AC/DC uprostřed devadesátých let

znovu vstoupil Phil Rudd, vrátila se kapela k sestavě z dob Back In

Black: sólový kytarista Angus Young, doprovodný kytarista Malcolm

Young, basista Cliff Williams, bubeník Phil Rudd a zpěvák Brian

Johnson. Během této fáze vydali v roce 1995 album Ballbreaker a v

roce 2000 Stiff Upper Lip. Jejich produkce sice značně zpomalila,

přesto se vždy po několika letech vydávali na dlouhá celosvětová turné.

Tvůrčí úpadek z poloviny osmdesátých let měli očividně za sebou.

Vrátili se ve vrcholné formě, a tak v roce 2008 začíná s Black Ice zcela

nová éra jejich tvorby. Black Ice je možné označit zajedno z nejlepších

alb v historii AC/DC a skupina se díky němu stala populárnější než

kdykoli předtím.


Diskuze na toto téma je ale třeba přenechat jiné knize, protože – jak

název napovídá – tato konkrétní práce pojednává o éře Bona Scotta

mezi lety 1974 a 1979. Kromě toho si autor dovolil začlenit kapitolu o

období Davea Evanse a úspěchu Back In Black, které bylo zamýšleno v

podstatě jako pocta zesnulému Bonu Scottovi. K tomu v knize najdete

dovětek uvádějící posmrtné nahrávky Bona Scotta, a nakonec kapitolu

v dodatcích, již lze chápat jako výčet alb vydaných po zpěvákově smrti.

Zde se rovněž dává do kontextu kritický a komerční úspěch Scottova

období.

Během Scottovy éry byli AC/DC na tvůrčím vzestupu. Z jejich prvního

mezinárodního alba High Voltage vydaného v roce 1976 (spojení dvou

desek zveřejněných v Austrálii – High Voltage a T. N. T. z roku 1975)

bylo patrné, že AC/DC budou jednoho dne opravdu výbornou kapelou,

přestože je kritika tehdy považovala za otřepané. Zábavné Dirty Deeds

Done Dirt Cheap z šestasedmdesátého, o rok mladší mistrovské Let

There Be Rock, vzrušující Pozverage z osmasedmdesátého, klasické

koncertní album If You Want Blood You’ve Got It z roku 1978 a

legendární Highway To Hell z roku devětasedmdesát dokládají, jak

rychle a vytrvale se nezkušená rocková kapela hrající v klubech změnila

ve vynikající hard rockové profesionály prvotřídních schopností. Bon

Scott byl zcela mimořádný a právě jeho originalita, šarm, výstřednost a

šoumenství dostaly skupinu z umouněných klubů ve východní Austrálii

do slavných síní v Evropě a USA. Po Scottově smrti kapela pokračovala

v činnosti nejenom kvůli jeho památce, ale také protože věděli, že by

nechtěl, aby jméno AC/DC zaniklo.

Raná léta nejsou pojednáním o smrti Bona Scotta, která byla zevrubně

rozebrána v nesčetných svazcích a článcích, nýbrž oslavou hudby a

holdem jednomu z nejlepších rockových frontmanů všech dob. AC/DC

– Raná léta s Bonem Scottem (stejně jako autorova předchozí kniha o

rané éře Metallicy) nejenom, že líčí vzestup skupiny, ale také

předkládá historii a analýzu každého alba, které se Scottem nahráli. O

AC/DC a mnoha dalších samozřejmě existuje hotová knihovna textů,

ovšem tato kniha není klasickou biografií, jelikož se soustředí na


specifické časové období jejich kariéry a na jejich hudbu, nikoli na

soukromé životy členů. Raná léta s Bonem Scottem nejsou

vyčerpávajícím životopisem – je to neformální, snadno stravitelný

průvodce hudbou a turné z určitého období.

Vyprávění o Bonu Scottovi je vzhledem k jeho předčasné smrti

nevyhnutelně tragické. Neprodlévejme však u smutných časů a

ponořme se raději do fantastické hudby vzniklé mezi lety 1974, kdy se

Scott ke kapele přidal, a 1980, kdy zemřel. Pokud rocková hvězda

zemře mladá, mívají lidé sklon dělat senzaci z nedůležitých

podrobností jejího života a téměř si nevšímají toho, co z ní hvězdu

vůbec udělalo. Tato kniha se zabývá Bonovou hudbou, která tragické

detaily o jeho smrti dlouho přežije. Nepřipomínejme si tedy události

vedoucí ke Scottově nečekanému skonu, ale jeho vystupování na pódiu,

hudbu a dědictví.

A samozřejmě AC/DC – zdravíme vás!

Neil Daniels

www.neildaniels.com

neildanielsbooks.wordpress.com


Éra Davea Evanse 1973–1974

„Heleďte, já byl se skupinou od první zkoušky až do dne, kdy jsme šli od

sebe. Strávil jsem s nima každej den. Trvalo to jenom rok, ale i za tu

krátkou dobu jsme měli neshody.“

– z rozhovoru Davea Evanse pro Simona Rushwortha,

Rush On Rock, 2010

Devátého prosince 1979 odehráli AC/DC v pařížském Pavilion de Paris

před několika tisícovkami oddaných rockových fanoušků skutečně

uchvacující koncert. Ačkoli vystoupení trvalo osmdesát minut a bylo

tedy relativně krátké, AC/DC během něj předvedli takovu spoustu

energie, charismatu a schopností, až to bylo k neuvěření. Koncert byl

promítán v kinech – a později vydán na VHS a DVD – a i po více než

třiceti letech je úžasné sledovat, jak velký dopad tehdejší sestava –

zpěvák Bon Scott, sólový kytarista Angus Young, doprovodný kytarista

Malcolm Young, basista Cliff Williams a bubeník Phil Rudd – měla a

dosud má na rockové fanoušky a nové generace kapel po celém světě.

Toto pařížské vystoupení – vydané pod názvem Let There Be Rock: The

Movie, Live In Paris – je důležitým historickým dokladem a

samozřejmě poctou éře Bona Scotta. Na samém začátku však AC/DC

vypadali úplně jinak.

Skupina AC/DC byla založena v listopadu 1973 skotskými rodáky a

bratry Malcolmem a Angusem Youngem. Mezi její členy dále patřili

zpěvák Dave Evans, basista Larry Van Kriedt narozený v Americe a

bubeník Colin Burgess. Hnací silou kapely byl Malcolm.

Malcolm Young, plným jménem Malcolm Mitchell Young, se narodil

6. ledna 1953 v Glasgowě Williamovi a Margaret Youngovým.

Youngovi bydleli v Cranhillu, subvencovaném dělnickém sídlišti v

severní části města, tvořeném především výškovými budovami často

přezdívanými „byty na výši“ a postaveném v padesátých letech, kdy


Glasgow trpěl nedostatkem obytných domů. Mnoho rodin, které ve

čtvrti žily, bylo chudých a/nebo nezaměstnaných, strádala však většina

města a životní podmínky v Cranhillu byly v ostrém kontrastu s

nechvalně proslulými glasgowskými slumy. Youngovi – William,

Margaret a čtyři z jejich dětí, George, Malcolm, Angus a Margaret –

zvedli v květnu 1963 kotvy a přestěhovali se do Sydney v Austrálii.

Další, méně známý potomek manželů Youngových – Alex Young,

nejstarší ze čtyř synů – zůstal ve Skotsku. Později zamířil do Londýna,

kde společně s Tonym Riversem a Petem a Geoffem Swettenhamovými

založil kapelu Grapefruit a hrál v ní na baskytaru.

Angus, druhý Young v AC/DC a Malcolmův nej bližší spolupracovník,

plným jménem Angus McKinnon Young, se narodil 31. března 1955

jako nejmladší z osmi dětí. Jeho prvním nástrojem bylo banjo, které po

své první zkušenosti s kytarou upravil tak, aby mělo šest strun. Jako

dítě byl velkým fanouškem Little Richarda a vliv na něj měli i Chuck

Berry, Freddie King, John Lee Hooker, Jimi Hendrix a Kinks.

Malcolmovi i Angusovi se líbilo, jak bílí angličtí hudebníci šedesátých

let vzali předválečné a těsně poválečné blues, skloubili je s rokenrolem

a stvořili tvrdou, originální a vzrušující hudbu, která nakonec dala

vzniknout hard rocku a heavy metalu. Způsob, jakým blues hráli a

zpívali například Robert Johnson, Buddy Guy, Muddy Waters, Elmore

James, Howlin‘ Wolf, John Lee Hooker, B. B. King a dlouhá řada

dalších, měl nesmírný vliv na Jimmyho Page, Erika Claptona, Jeffa

Bečka a jiné britské kytaristy šedesátých let. Černošští hráči blues byli

ve své vlasti paradoxně celkem neznámí a mnoho Američanů si jich

oprávněně, třebaže opožděně všimlo teprve po nástupu britských

skupin.

Anguse fascinoval Hendrixův hudební styl – způsob, jakým hrál na svůj

stratocaster a používal zesílenou zpětnou vazbu, vzbuzoval úžas. Cream

a později Who a Led Zeppelin patřili mezi první kapely, které se

vydaly na Západ těžit z lukrativního amerického trhu. Najezdily tisíce

kilometrů po celých Spojených státech, vystupovaly na nejrůznějších


místech a hrály před všemožnými publiky. Britské skupiny mířily do

USA, nasávaly americkou kulturu a navštěvovaly kouty hlubokého Jihu,

které inspirovaly černošské hráče blues. Mnoho zmíněných skupin bylo

americkou hudbou uchváceno – právě spojením blues, jazzu, folku,

rockabilly a soulu vznikl v šedesátých letech hard blues rock. Odtud

termín „boom britského blues“.

Angus nepovažoval kytaru za důležitou, dokud nedorostl do puberty a

nedostal kytaru značky Hofner a zesilovač v ceně šedesáti australských

dolarů. Vzhledem k Angusově zálibě hrát nahlas ale zesilovač nenašel u

každého pochopení. Jednou Malcolmův mladší bratr zaskakoval v

kostele za kytaristu, který odešel z místní kapely, a setkal se u

obecenstva se stížnostmi na svou příliš hlasitou hru. Někdy v roce 1967

si v sydneyském obchodě s hudebninami koupil tmavohnědého Gibsona

SG z druhé ruky, a zpečetil tak svůj osud. Jeho bouřlivé jevištní

osobnosti lehký gibson dokonale vyhovoval, na rozdíl od Fendera

Stratocasteru, který byl na jeho malou postavu trochu těžký. Angus

neuměl číst v notách, hudbě nerozuměl a v pubertě neměl ani ponětí,

jak se hrají akordy a co to jsou hudební formy – podobně jako spousta

hudebníků své generace si vymýšlel vlastní riffy. Sólo hra pro něj

nepředstavovala nic složitého. Akordy ho naučil teprve starší bratr

Malcolm.

Navzdory ohromné geografické vzdálenosti v sobě Malcolm a Angus

nezapřeli skotské kořeny a dál fandili svému milovanému fotbalovému

týmu: Rangers F. C. Po opakovaném stěhování se Youngovi konečně

usadili v Burwoodu, zeleném, příjemném předměstí Sydney, kde se

rodině žilo pohodlně.

Malcolma a Anguse tehdy pravděpodobně nejvíc ovlivnil jejich starší

bratr George (plným jménem George Redburn Young, narozen 6.

listopadu 1946 v glasgowské čtvrti Bridgeton), který jako vůbec první

potomek manželů Youngových začal hrát na kytaru. Vstoupil do

Easybeats, kteří mezi lety 1964 a 1969 patřili mezi nejvýznamnější

australské skupiny. V roce 1966 zabodovali s nakažlivou písní „Friday


On My Mind“. Easybeats se jako jedné z prvních australských kapel

podařilo uspět na mezinárodním poli a zmíněný hit dodnes zůstává

klasikou. George byl nedílnou součástí skupiny a podílel se na mnoha

jejích písních, nejprve se zpěvákem Steviem Wrightem, a později se

sólovým kytaristou Harrym Vandou.

Vanda (zkratka od Vandenberg, plným jménem Johannes Hendricus

Jacob Vandenberg) se narodil v Nizozemsku roku 1946 a stejně jako

Youngovi nebyl v Austrálii rodákem, nýbrž přistěhovalcem. Youngovi i

Vandenbergovi žili roku 1963 v přistěhovaleckém hostelu na

sydneyském předměstí Villawood. Brzy poté vznikli Easybeats,

skládající se rovněž z imigrantů. Sestavu tvořili zpěvák Stevie Wright,

basista

Dick Diamonde, bubeník Gordon Fleet, sólový kytarista Harry Vanda a

doprovodný kytarista George Young.

Ve čtvrtletníku Australian Musician bylo v roce 2007 napsáno, že

setkání George Younga a Harryho Vandy ve zmíněném sydneyském

hostelu patří mezi nej důležitější události v historii australské hudby.

Poté, co Easybeats podepsali smlouvu s vydavatelstvím EMI, se z

Vandy a Younga stali tvůrčí partneři. Coby hudebníci slavili ohromný

úspěch, sjezdili celou Austrálii a vypravili se i do Velké Británie a

USA. Když se Easybeats v devětašedesátém rozpadli, uzavřeli Vanda s

Youngem autorské a produkční partnerství. Na několik let se

přestěhovali do Velké Británie, kde pod různými jmény napsali a

nahráli několik písní. V roce 1973 se vrátili do Austrálie.

Malcolm byl Georgeovým úspěchem tak nadšený, že se naučil hrát na

kytaru a vstoupil v Newcastlu v Novém jižním Walesu do skupiny

Velvet Underground (neplést s bývalou newyorskou kapelou Lou

Reeda). Jako děti se Malcolm a Angus vídali s Georgem jen zřídka,

protože jejich starší sourozenec neustále pracoval a cestoval,

samozřejmě ho ale obdivovali a jeho zdar na ně měl zásadní vliv.

Velvet Underground chrlili hlavně coververze písní od T-Rex a Rolling

Stones. Malcolm byl velkým fanouškem blues a inspiroval se především


u anglických bělošských bluesových kytaristů a skupin ze šedesátých

let, například Yardbirds, Kinks a Cream, a dále hvězd amerického

rokenrolu jako Eddie Cochran a Carl Perkins. Youngovi tíhli spíš k

mladším hráčům blues než raně popovým Beatles nebo jiným kapelám

hrajícím merseybeat. Na blues bylo něco, co Malcolma i Anguse

fascinovalo. Už tehdy se jasně ukázalo, že tento hudební styl bude v

jejich kariéře hrát podstatnou roli.

Angus v době Velvet Underground jamoval ve skupině Kantuckee, jejíž

původní sestavu tvořili kromě něj zpěvák Bob McGlynn, basista Jon

Stevens a bubeník Trevor James. Kapela se rozpadla a poté znovu dala

dohromady pod názvem Tantrum a ve složení Mark Sneddon u

mikrofonu, Jon Stevens na baskytaru, Trevor James za bicími a Angus

na kytaru. Žádná ze skupin neprorazila, pro oba kytaristy ale byly

dobrou průpravou.

Malcolm s Angusem se dočkali úspěchu, když založili vlastní kapelu a

začali spolupracovat. Koho z nich napadlo dát se dohromady? „Skupinu

zakládal Malcolm,“ vzpomínal Angus v rozhovoru s Paulem

Cashmerem pro časopis Undercover v roce 2008. „Našel v Newtownu

barák určenej k demolici a prohlásil, že ho za pár babek koupí.

Uspořádal několik konkurzů a vybízel lidi, aby přišli a zúčastnili se.

O tejden později mi řekl: ,Nechceš vzít tu svou kytaru, stavit se a

vyzkoušet to?‘ A mě napadlo: ,Hlavně, že to není normální

zaměstnání.“‘

A tak v listopadu 1973 založili tehdy dvacetiletý Malcolm a jeho

osmnáctiletý bratr Angus AC/DC. Ze skupiny se okamžitě stala

nerozlučná rodina, jejíž nedílnou součástí byla během prvních let i

Margaret, starší sestra Youngových, která bratry brávala na koncerty, a

otevírala jim tak nové hudební světy. Společně si zašli poslechnout

Beatles a legendárního jazzmana Louise Armstronga. Oblíbeným

místem sydneyských milovníků hudby byl Sydney Stadium, kde

vystupovali nej významnější umělci té doby.


Jelikož se Youngovi zapsali u talentové agentury, která pro ně ještě

před koncem roku stačila naplánovat několik vystoupení, museli

skupinu urychleně pojmenovat. Konečný název podle některých zdrojů

vymyslela Margaret, když na šicím stroji uviděla vyražená písmena

AC/DC – zkratku pro alternating current / dirrect current (střídavý

proud / stejnosměrný proud). Jaké lepší jméno by si drsná a energická

rokenrolová kapela mohla přát? Jiní ovšem tvrdí, že s nápadem nazvat

skupinu AC/DC přišla Georgeova manželka Sandra. Na oficiální

webové stránce www.acdc.com stojí, že jméno vzešlo z „elektrického

kabelu Youngovic vysavače“. Ať už s ním přišel kdokoli, bylo dokonalé.

Bratři Youngovi začali shánět hudebníky, kteří by v jejich nové skupině

zaplnili volná místa. Basista Larry Van Kriedt (narozen roku 1954, do

dnešního dne jediný člen AC/DC pocházející z USA) se do Sydney

přistěhoval v roce 1969 a s Youngovými se seznámil nedlouho poté.

Kriedt, jehož otec David Van Kriedt byl úspěšným jazzmanem, vyrostl

obklopen jazzem a z hudebního hlediska neměl s Angusem a

Malcolmem mnoho společného, přesto mu bratři nabídli, aby se k

AC/DC přidal. Zamlouvalo se jim, jak nesmírně je talentovaný: uměl

hrát na baskytaru, kontrabas a saxofon. Kromě něj do skupiny vstoupil

bubeník Colin Burgess (narozen 16. listopadu 1946), který mezi lety

1968 a 1972 hrával v kultovní australské kapele Master Apprentices.

Původní sestavu tvořili sólový kytarista Angus Young, doprovodný

kytarista Malcolm Young, bubeník Colin Burgess, basista Larry Van

Kriedt a zpěvák Dave Evans (narozen 20. července 1963), kterého do

AC/DC přivedl Malcolm ze své bývalé skupiny Velvet Underground – ti

dva spolu ale dříve nehráli, protože v době, kdy se Evans k Velvet

Underground přidal, Malcolm již odešel založit s bratrem vlastní

kapelu.

Když Evans dělal v roce 2007 rozhovor s Markem Prindlem pro časopis

Citizen, řekl o svém vstupu do AC/DC toto: „Uslyšel jsem zaklepání na

dveře a venku stál Angus Young. Vůbec jsem ho neznal. Představil se

jako Malcolmův mladší brácha, řekl mi, že v jeho skupině Kantuckee


potřebujou zpěváka a někdo mě doporučil. Jejich hudba ale byla dost

zaměřená na kytaru a nebylo v ní pořádně co zpívat, a tak jsem odmítl.

Krátce nato jsem odpověděl na novinovej inzerát, v kterým se sháněl

hard rockovej zpěvák. A kdo ho nezadal – Malcolm Young.“

Malcolm Evansovi vyložil, co má se skupinou v plánu, a pověděl mu,

že v ní zatím jsou Colin Burgess a Larry Van Kriedt. Evans se se všemi

třemi sešel na sydneyském předměstí Newtown, společně si zajamovali

a usoudili, že jim to jde. Vycházeli spolu a bavilo je to. Nedlouho poté

se Malcolm Evansovi ozval a řekl mu, že kapela jeho bratra Anguse se

rozpadla, a proto se k nim na konkurs dostaví i on. Angus tedy přišel na

příští jámo vačku – všech pět hudebníků se skvěle doplňovalo.

Zásadní pojítko mezi Evansem a bratry Youngovými představovala

sdílená láska k blues. Evansovým oblíbeným zpěvákem byl mladý Paul

Rodgers z anglické skupiny Free a jeho oblíbenou kapelou Led

Zeppelin. Dále na něj měli vliv Beatles, Rolling Stones, Troggs a Deep

Purple. Byl ale vychován ve zcela jiném prostředí než Youngovi, a tak

mezi nimi docházelo ke kulturním střetům.

„Angus s Malcolmem pořád ještě bydleli s rodičema a všichni u nich

doma k sobě měli blízko a podporovali se,“ vysvětlil Dave Evans R.

Scottu Boltonovi v rozhovoru pro stránku Rough Edge v roce 2006. „Já

z domova odešel v šestnácti, když jsme se s tátou porafali kvůli mejm

dlouhejm vlasům. Zamířil jsem do Kings Cross, což byla dost drsná

čtvrť, kam se stahovali hazardní hráči, feťáci a prostitutky z celýho

Sydney. Kromě nich tam ale žila i spousta začínajících umělců a

muzikantů. Byla to pro mě úžasná zkušenost – někdy to tam bylo jako v

nebi, jindy jako v pekle. Dospěl jsem rychle a stal se ze mě pěknej

divoch.“

Skupina začala vystupovat naživo a s pomocí bedňáka Raye Arnolda a

jeho parťáka Alana Kissacka se jim podařilo nadchnout Genea

Piersona, uměleckého manažera předního klubu Chequers, kde jim

bylo dovoleno odehrát na Silvestra roku 1973 koncert. AC/DC byli

nicméně hlasití, a to tak moc, že se dočkali stížností.


Vystoupení vzbudilo pozornost, jelikož se rozšířila informace, že ve

skupině hrají dva mladší bratři George Younga z Easybeats a Colin

Burgess z Masters Apprentices. Šlo o první koncert AC/DC – a na

jakém lepším místě ho uspořádat než v nejdůležitějším sydneyském

klubu? Skupina dokázala, že vzhledem ke své neúnavné energii a

charismatu v budoucnosti nepochybně přiláká značné publikum.

Vystoupení se povedlo, ale stejně jako kterákoli jiná ctižádostivá a

tvrdě pracující kapela se AC/DC měli ještě čemu učit.

Během této rané fáze prošla sestava mnoha změnami: Larry Van

Kriedt strávil ve skupině jenom čtyři měsíce a v únoru 1974 ho na

krátkou dobu nahradil Neil Smith, ten však v dubnu odešel a jeho

místo zaujal Rob Bailey, bývalý člen Acid Road, Rudy, Aardvark a

Natural Gas, kteří v letech 1972 a 1973 dělali předskokany na turné

Rolling Stones. Poté odešel i Colin Burgess – původní složení kapely

bylo velice proměnlivé a mnohdy nepřehledné.

Burgesse o něco trvaleji nahradil Pete Clack, který do AC/DC vstoupil

poté, co se u bicích v rychlém sledu vystřídali Ron Carpenter, Russell

Coleman a Noel Taylor. Clackova předchozí kapela se jmenovala Flake

a hrál v ní mimo jiné i Rob Bailey. Od dubna do září 1974 tvořili

AC/DC sólový kytarista Angus Young, doprovodný kytarista Malcolm

Young, zpěvák Dave Evans, bubeník Peter Clack a basista Rob Bailey.

AC/DC potřebovali vlastní image nebo ikonu, stejně jako většina

rokenrolových skupin majících vliv na popkulturu, a proto se Angus

Young krátce po začátku veřejného koncertování pustil do

experimentování se svým jevištním oblečením: vyzkoušel Zorrův

převlek, Spidermanův kostým, přestrojení za gorilu, a dokonce

parodickou verzi Supermana, kterou nazval „Super-Ang“. Nic z toho

nefungovalo. Kapela potřebovala něco, co by vyniklo, něco opravdu

jedinečného, co by se vrylo do paměti fanoušků a zůstalo s AC/DC už

navždy spjato. Mezi další nápady patřilo nosit ochranné přilby nebo

převléci bubeníka za dvorního šaška, k čemuž nikdy nedošlo (díky

bohu). S myšlenkou, že by Angus měl nosit školní uniformu, přišla jeho


starší sestra Margaret. Pamatovala si, jak po vyučování vždycky běhal

po domě oblečený v uniformě a s kytarou kolem krku, a usoudila, že

by se tak měl oblékat i na koncerty, protože pro lidi to bude dobrá

podívaná, která jim utkví v hlavě. AC/DC se pokusili zviditelnit a

namluvili médiím, že se Angus nenarodil v roce 1955, nýbrž 1959, a je

tudíž ve školním věku. První uniformu, v níž odehrál koncert, nosil na

střední chlapeckou školu Ashfield v Sydney. Nejenom, že se jeho

přestrojení stalo nedílnou součástí image celé skupiny, ale Angus začal

časem napodobovat a parodovat i proslavený kachní krok Chucka Berry

ho.

Podle Davea Evanse se Angus takto poprvé vymódil na vystoupení v

sydneyském Victoria Park v dubnu 1974, kdy do skupiny dosud patřili

Neil Smith a Noel Taylor. V roce 2007 řekl Evans Marku Prindleovi z

časopisu Citizen: „Angus hrál tvrdě a měl spoustu energie, ale co se

kousků na pódiu týče, tak v tomhle ohledu toho moc nenavyváděl. A

pak mě najednou ve Victoria Park úplně odrovnal, protože jakmile si

navlíkl tu uniformu, patřilo jeviště jemu. Skákal a poskakoval nahoru a

dolů. Pomyslel jsem si: ,Páni, to je fantastický!‘ To přestrojení mu

psychicky vážně pomohlo a ovlivnilo jeho hru. Je to vynikající šoumen,

ale do tý chvíle jím nebyl. Ta uniforma s ním fakt něco provedla,

protože zničehonic začal na pódiu řádit jako pominutej.“


To Malcolm Anguse přesunul do přední části jeviště a řekl mu, že musí

být aktivnější. Angus byl tenkrát velice plachý a při hře na kytaru stál


úplně bez hnutí, ale když si oblékl uniformu, úplně se proměnil. Stát na

místě se mu stejně nevyplácelo, protože tak byl snadným terčem pro

opilce a výtržníky, kteří chodili do barů, kde AC/DC běžně hráli.

Koncert ve Victoria Park představoval pro skupinu důležitý zlom,

protože se konal ve velkých venkovních prostorách, které lákaly tisíce

hudebních fanoušků. Vystoupení bývá označováno jak za open air

koncert, tak za školní ples, detaily se ale liší. Buď jak buď se jednalo o

klíčové představení. Smith si oblékl policejní motocyklistickou

uniformu a Taylor se přestrojil za harlekýna v cylindru. Evans na sobě

měl červené boty a Malcolm si vzal bílý oblek. Angus samozřejmě hrál

ve školní uniformě.

Navzdory tomuto úspěšnému koncertu Malcolm usoudil, že skupina

pořád potřebuje silnější image, obzvlášť proto, že se blížil čas jejího

vystupování na ostře sledovaných turné. Dvacátého šestého května 1974

na venkovním koncertě před Operou v Sydney hráli AC/DC jako

předskokani Stevieho Wrighta, bývalého zpěváka Easybeats. Wright

zde propagoval své album Hard Road, jímž se hodlal vrátit na vrchol a

na němž se nacházel i jeho velký hit „Evie“. Šlo o historickou událost,

protože s 25 000 účastníky se z koncertu vyklubalo největší venkovní

představení v historii Sydney. Do Wrightovy skupiny patřili i Harry

Vanda a George Young – od rozpadu Easybeats v roce 1969 to bylo

poprvé, kdy trio hrálo společně. Po sérii sólových vystoupení v klubech

dělali AC/DC v srpnu předkapelu Lou Reedovi. Následovalo jejich

vlastní turné nazvané Can I Sit Next To You Girl Tour.

U britských umělců jako Sweet, Slade a David Bowie v té době letěl

glam rock. „Rozhodl jsem se, že budu tou nej skandálněji oblečenou

rockovou hvězdou ze všech,“ vzpomínal Dave Evans v rozhovoru pro

Citizen z roku 2007, „něco jako Rod Stewart s tím svým sakem a

šátkem. Slade zase nosili boty na platformách, což tenkrát byla úplná

novinka. Boty na platformách a takový ty těsný kalhoty. Takže jsem to

skloubil a vypadalo to pěkně šíleně. Všechno naše oblečení bylo dost

pobuřující.“


Koncerty, na nichž AC/DC během roku 1974 vystupovali, byly dobrým

tréninkem jak pro skupinu, tak pro Anguse, který při nich projevoval

zdánlivě nevyčerpatelné množství energie. „Dneska se o hudbě nakecá

spousta nesmyslů,“ řekl Angus v roce 2008 Brianu Boydovi z britského

deníku Daily Telegraph. „Pro nás je to naprosto jednoduchý. Začali

jsme tím, že jsme vystupovali s coververzema písní od Chucka

Berryho, a čas od času jsme mezi ně vsunuli naše vlastní songy. Když

jsme je dohráli, pokaždý jsme se na sebe podívali a řekli: ,Podle mě si

toho vůbec nevšimli/ A tak jsme postupně hráli čím dál víc vlastních

písní.“

Na seznamu skladeb se nacházelo mnoho coververzí, například „Baby,

Please Don’t Go“ a „Heartbreak Hotel“, nejrůznější hity Chucka

Berryho a vlastní songy AC/DC, jako třeba „Can I Sit Next To You,

Girl“, „Rockin’ In The Parlour“, „Sunset Strip“, „Still In Love“, „Soul

Stripper“ a „Rock 'N' Roll Singer“. Kromě toho AC/DC občas zahráli

nějakou tu písničku od Free, a dokonce si troufli i na Rolling Stones.

Vždy se ale drželi blues.

Image kapely tvořila zvláštní směsice přitažlivosti a okázalosti, která

působila spíš britsky než australsky. Někteří australští rodáci se

domnívali, že AC/DC pocházejí z Anglie, možná z bohémské

londýnské ulice King’s Road? Okouzlující vzhled ale neladil s dělnickou

estetikou skupiny a byl nakonec zavržen. Když bratři Youngovi

poslouchali blues, nepředstavovali si u toho satén a hedvábí. V rozporu

s obecným přesvědčením nebyl Evans jediným členem AC/DC, který

vypadal jako glam rocker – hedvábné, šik oblečení nosil i Malcolm.

Evansovo místo příležitostně zaujímal Dennis Laughlin, první manažer

AC/DC. Nejednalo se o jeho první pokus vést hudební kapelu: dříve

působil v australské skupině Sherbet, ještě před příchodem Daryla

Braithwaitea. AC/DC tehdy hráli klidně i tři koncerty denně, což

pochopitelně neprospívalo Evansově slábnoucímu hlasu (vystupovat

třikrát za den se zdá absurdní, ale koncerty AC/DC bývaly krátké,

rozložené do celého dne a skládaly se především z coververzí. Byl to

zaručený způsob, jak získat publikum a reputaci působivé, divoké,


naživo hrající skupiny). Než aby Laughlin představení zrušil, raději v

případě nutnosti na poslední chvíli zakročil a postavil se do čela kapely.

Evans s Laughlinem nebyli nikterak dobrými přáteli, a v AC/DC proto

panovalo napětí. V rozhovoru se Scottem Redekerem ze stránky Perris

Record Evans v roce 2001 řekl: „Byli jsme zkrátka mladí hudebníci a

někteří z nás holt neuměli ovládnout svoje ego a závist.“

„Po jedny velký hádce v Adelaide jsem se s tím rozhodl praštit, zůstal

jsem ale dost dlouho na to, aby skupina mohla zahrát na domluvenejch

koncertech v Perthu,“ prohlásil Evans během rozhovoru s R. Scottem

Boltonem ze stránky Rough Edge v roce 2006. „Když jsme přijeli do

Melbourne a odehráli poslední vystoupení celýho turné, sedli jsme si

spolu v hotelu a Malcolm mi oznámil, že už do kapely nepatřím. Den

nato jsem odletěl do Sydney.“

Jaké je dědictví Davea Evanse coby původního zpěváka AC/DC? Evans

se skupinou nahrál jeden singl: „Can I Sit Next To You, Girl“ s

„Rockin’ In The Parlour“ na druhé straně desky. Obě skladby vyšly 22.

července 1974 v Austrálii a byly velkým hitem. Pozornost australských

médií přilákalo i turné Lou Reeda a vystupování kapely v klubech.

„Can I Sit Next To You, Girl“ v žádné jiné zemi nikdy nevyšlo a bylo k

dispozici pouze na gramofonových deskách. (Všimněte si také, že v

názvu se původně nacházela čárka, která zmizela, když byla píseň znovu

nahrána pro album High Voltage.)

AC/DC svou první nahrávku propagovali začátkem roku 1974 v

oblíbeném televizním hudebním pořadu Countdown, na baskytaru ale

dosud hrál Neil Smith a za bicími seděl Noel Taylor. Evans po odchodu

ze skupiny nejprve vystupoval sólo a pak se usadil v texaském Dallasu.

Dodnes je uznávaným hudebníkem.

AC/DC potřebovali zkušeného zpěváka na plný úvazek, někoho s

trochou rockového charismatu, šarmantního a zapáleného, kdo by je

vynesl na vrchol...


Příchod Bona Scotta

a vydání australských alb

1974–1975

„AC/DC hrají v podstatě to samý, co kdysi hráli Chuck Berry, Little

Richard nebo Jerry Lee Lewis – pokoušíme se vytvořit a zachytit

vzrušující atmosféru jejich hudby.“

– z rozhovoru Malcolma Younga pro Tima Hendersona,

BW&BK, 2000

„Když jsme začínali, věděli jsme, že nás lidi nepřijmou ze dne na den,

že je to běh na dlouhou trať,“ svěřil se Angus Kathy McCabeové v

rozhovoru pro australský deník Daily Telegraph v roce 2011. „Za nás to

chodilo jinak než dneska: člověk hrál všude, kde mohl, v hospodách,

klubech, na jakýmkoli koncertě, na kterej ho pustili, na každým turné, a

když měl štěstí, podařilo se mu po tom všem dostat nabídku na

vystoupení v televizním pořadu. Nedá se zrovna říct, že bysme byli ta

nejhodnější parta na světě, ale to k tomu taky patřilo. Dobrý na nás

bylo to, co lidi slyšeli v naší hudbě. Pokud to slyšeli, tak to taky cítili.“

Členové skupiny už od samého začátku věděli, co chtějí, a bylo jim

jasné, kolik dřiny je čeká, než budou považováni za pravou

rokenrolovou kapelu. Kromě toho potřebovali sehnat financování a

najít způsob, jak svou hudbu dostat na trh.

V roce 1973 založil podnikatel Ted Albert vydavatelství Albert

Productions, které AC/DC zásadním způsobem pomohlo překonat

místní slávu a těšit se z mezinárodního úspěchu. Stálými producenty

Albert Productions se stali Harry Vanda a George Young, kteří

Malcolma s Angusem přemluvili k účasti ve skupině Marcus Hook Roll

Band, kde hrál i bubeník John Proud. Společně ve vydavatelství EMI

nahráli roku 1973 album Tales Of Old Grand Daddy. George Young


věděl, že klíčem ke slávě je hrát živě, a o své myšlenky se s AC/DC

podělil. Jednoho dne zašel na jejich zkoušku. Zamlouvalo se mu, co

slyšel, a ihned se rozhodl, že se skupinou bude nahrávat.

AC/DC podepsali smlouvu s Albert Productions, která jim umožnila

vydávat nahrávky v Austrálii a na Novém Zélandu. Byl to pro ně

zásadní krok vpřed, jelikož tvorbu společnosti distribuovalo legendární

britské vydavatelství EMI. Složení kapely se stabilizovalo s příchodem

Bona Scotta, který se připojil k bratrům Youngovým a bubeníkovi

Philu Ruddovi. Po vstupu basisty Marka Evanse sestava konečně nabyla

trvalejší podoby.

„Nemůžu si připisovat k dobru jejich písničky nebo úspěch, kterej měli

po mým odchodu,“ přiznal původní zpěvák AC/DC Dave Evans Simonu

Rushworthovi ze stránky Rush On Rock v roce 2010. „Všechny ty

klasický songy vytvořil Bon a já bych je určitě napsal jinak. Byli jsme

každej úplně jinej. Jsem ale zakládající člen jedný z nejdůležitějších

rokenrolovejch kapel na světě, měli jsme spolu jeden hit, a dokud to

trvalo, byla to pro mě úžasná zkušenost.“

Jak tedy přišel na scénu Bon Scott?

Kamarád George Younga Bon Scott, plným jménem Ronald Belford

Scott, do AC/DC oficiálně vstoupil 24. října 1974. Narodil se 9.

července 1946 v porodnici Fyfe Jamieson ve skotském Forfaru

rodičům Charlesi Belfordovi a Isabelle Scottové. Jeho mladší bratr

Derek se narodil roku 1949 (měl i staršího bratra jménem Sandy, ale

ten zemřel krátce po narození). Ronald vyrůstal ve skotském městě

Kirriemuir, v roce 1952 se však Scottovi přestěhovali do australského

Melbourne a usadili se na útulném předměstí Sunshine, kde Ronald

začal chodit do základní školy. Právě zde dostal přezdívku Bon. V jeho

třídě totiž seděl ještě jeden Ronald, a tak aby je od sebe spolužáci

odlišili, inspirovali se u americké komedie Bonnie Scotland a

budoucího frontmana AC/DC pojmenovali Bon. Jeho druhý bratr se

narodil v roce 1953. Bratři Scottovi měli sestru jménem Valerie.


K hudbě se Bon Scott poprvé nachomýtl roku 1956, když se rodina

přestěhovala do Fremantlu v západní Austrálii. Stal se členem

Fremantle Scots Pipe Band, kde se naučil hrát na bicí. V patnácti

odešel ze Střední umělecké školy Johna Curtise a za spáchání

nejrůznějších drobných přestupků strávil nějakou dobu v polepšovně.

Byl odhodlaný staré chyby neopakovat a postupně vystřídal několik

zaměstnání: živil se doručováním pošty, prací v baru a parkováním

náklaďáků, nakonec ale roku 1966 založil svou první hudební skupinu

Spektors (podle jiných zdrojů vznikli Spektors v roce 1964), kde dělal

bubeníka a občas zpíval. Už tenkrát bylo zřejmé, že má suverénní

charisma a jeho šoumenství je pro rokenrol ideální.

Zbožňoval Little Richarda a do oka mu padla rokenrolová sláva. Chtěl

jít ve stopách svého amerického vzoru, na němž obdivoval nejenom

hudbu, ale také rebelantskou osobnost. Little Richard se narodil a

vyrostl ve státě Georgia, což pro mladého kreativního černocha

nemohlo být v padesátých letech dvacátého století nic jednoduchého.

Přinejmenším na jeho rokenrolovou image mělo tamní prostředí

zřetelný vliv. Bílé Američany šokoval, ale dospívající generace

teenagerů ho zbožňovala. Jeho klasické a věhlasné písně jako „Tutti

Frutti“, „Long Tall Sally“ a „Good Golly, Miss Molly“ sehrály při

zrodu rokenrolu klíčovou roli. Bonu Scottovi se zamlouval i Jerry Lee

Lewis, obzvlášť proto, že během značně konzervativního a

antiliberálního období americké historie zastával netradiční názory.

Tehdy se zrodil nejenom shock rock, ale i punk – tehdejší hudebníci

měli správnou, tenkrát ještě neobvyklou image a jejich přístup byl v té

době něčím neslýchaným. Zajímavé je, že mnoho rokenrolových hvězd

padesátých let časem našlo Boha nebo se k němu vrátilo. Tak nebo tak

jejich působení mocně zasáhlo budoucí generace milovníků hudby a

dodnes vzbuzuje odezvu. Bez nich by neexistoval shock rock ani punk

rock. Na mladého Bona Scotta měl americký rokenrol ohromný vliv.

Spektors koncem roku 1966 navázali spolupráci s místní kapelou

Winstons a založili novou skupinu jménem Valentines, v níž se Scott o

místo u mikrofonu dělil s Vincem Lovegrovem. Valentines slavili




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist