načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Absurdity - Jaroslav Bálek

Absurdity

Elektronická kniha: Absurdity
Autor:

Příběh generace, která se narodila po druhé světové válce, do základní školy chodila v padesátých letech, slasti šedesátých let si užila na vysoké škole a s nástupem normalizace ... (celý popis)


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh generace, která se narodila po druhé světové válce, do základní školy chodila v padesátých letech, slasti šedesátých let si užila na vysoké škole a s nástupem normalizace nastupovala základní vojenskou školu a první zaměstnání. Na vrcholu kariéry byla koncem osmdesátých let. Zažila tak spousty zklamání a absurdit, které ovšem trvaly i po pádu komunismu.
Stručně řečeno, jde o ohlédnutí za půlstoletím absurdit.

Související tituly dle názvu:
Absurdity Absurdity
Bálek Jaroslav
Cena: 163 Kč
Absurdity Absurdity
Bálek Jaroslav
Cena: 95 Kč
Odvrácená tvář humoru Odvrácená tvář humoru
Borecký Vladimír
Cena: 200 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1. vydání

vydáno v dubnu 2017 jako 50. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-035-3 (epub)

ISBN 978-80-7570-036-0 (mobi)

ISBN 978-80-7570-037-7 (pdf)


1. KAPITOLA

STUDENTSKÁ LÉTA

Petra pohled na její nohy fascinoval, pociťoval přitom vzrušení. Sukně byla velmi krátká a dala tak plně vyniknout tomuto zázraku přírody. Tato nová móda se mu velmi zamlouvala. Na jaře byl v Paříţi, ale tam byly sukně ještě dlouhé, ale léto v Londýně, to uţ bylo něco jiného, to byla pravá pastva pro oči. Ano, byl rok 1968 a s ním přišla z Anglie tato móda. Byl rád, ţe je mladý, těsně přes dvacet a ţe takových nohou ve svém ţivotě ještě určitě hodně uvidí. Ona dívka, které patřily, byla stejně jako on studentkou Vysoké školy ekonomické. Měla ale nějakého blízkého přítele, tak si tady moc šance nedával.

Ač Praţák, šel na večeři do menzy, protoţe tam toho bylo hodně, bylo to dosti laciné a bylo tam hezké prostředí, to je vysoká koncentrace mladých dívek, které většinou nikam nespěchaly. Jejich přitaţlivost však byla do určité míry omezena nedostatkem informací, neexistoval tehdy internet, televize ještě ve všech domácnostech ani nebyla, zahraniční módní časopisy nebyly k dispozici a mnohé dívky, které přišly z venkova, často vypadaly jako by právě šly krmit krávy. Nebyly upravené ani zajímavě oblečené. Zpravidla trvalo několik let, neţ se trochu zcivilizovaly. Některé to třeba zvládly za rok, ale některým to trvalo aţ do promoce. Vzpomínal přitom na návštěvu Polska, kde mu kaţdá připadala jako umělecké dílo. Petr říkal, ţe vysokoškolačku by si za manţelku asi nevzal, neboť kaţdá praţská prodavačka se mu zdála mnohem přitaţlivější.

U menzovního stolu seděl zpravidla se Štěpánem, Milošem a Fandou.

Štěpán byl synem podplukovníka tankové jednotky tehdejší lidové armády, ale jeho pravým otcem byl jakýsi slovenský gróf,

který si však jeho matku nevzal, ale po něm zdědil, značné sklony

k bohémství, takţe vojenská výchova na něj neměla praţádný

vliv. Jediný byl v KSČ, kam vstoupil uţ v osmnácti letech. To

Petra udivovalo, nedovedl pochopit jak někdo tak mladý můţe

dobrovolně vstoupit do KSČ. Štěpán sám tento krok nijak

nezdůvodňoval. Moţná, ţe zde sehrál úlohu jeho nový otec

podplukovník a na druhé straně i vzdor vůči biologickému otci,

který s největší pravděpodobností neměl komunisty v lásce. Vţdyť

i Klement Gottwald byl prý nemanţelským synem statkáře a celý

svůj ţivot potom věnoval i boji proti statkářům a jejich likvidaci.

Rovněţ Masaryk, který věnoval mnoho času rozloţeníRakouska

Uherska, podle některých historických pramenů, mohl být synem

Franze Josefa. Jinak, ale Štěpán měl normální názory. Zúčastnil se

například březnového pochodu studentů k hrobu T. G. Masaryka.

Byly názory, ţe kdyby byl podobný průvod k hrobu Antonína

Novotného, tehdejšího prezidenta, ţe by asi moc lidí nešlo. Ale

oponoval, ţe vše závisí na organizaci, kdyby se to dobře

zorganizovalo, tak by bylo dost lidí. Nikdo tomu nevěřil, ale asi

měl pravdu. Vţdyť po roce 1969 s nastupující normalizací se

začaly objevovat mezi teenagery placky na kabátech s nápisem

„Sorry Tony―, snad jako určitá omluva a vzpomínka na tehdejší

relativní osobní i politické svobody, které na delší období budou

ztraceny. S určitou nostalgií se tak začalo vzpomínat na dříve ne

moc oblíbeného prezidenta.

Štěpán si jednou vypůjčil knihu Johna Maynarda Keynese

Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, coţ bylo ve své době

v Československu v určitých kruzích oceňované a svým způsobem

vzácné dílo. Základ studia totiţ většinou tvořily díla Marxe,

Engelse, Lenina a jejich výklady. V Keynesovy byla řada

zajímavých a vtipných myšlenek, které ve zmíněných klasicích

nešlo nalézt. Štěpán tak snad chtěl vypadat zajímavě a Keynese

nosil stále sebou, sem tam z něj přečetl pár vět. Jednou však, kdyţ

šel večer z hospody a chtěl se dojíst u stánku vuřtů na Václavském

náměstí, jej tam zapomněl. Měl strach, ţe do této vzácné knihy budou balit vuřty, to se nestalo, ale kniha se jiţ nenašla. Štěpán pak musel v knihovně sloţitě vysvětlovat, kam zmizela.

Petr se Štěpánem mohli mít společné otcovství. Na jednom ze školních plesů, který se konal v pátek, zvala Petra na kolej jakási Anička Čertová. Říkala, v neděli odpoledne tam budu sama, nevím, co budu dělat. Byla tehdy dost velká zima a Petrovi se tam nechtělo, o mladé dívky nebyla taková nouze a tak tam nešel. Později se dozvěděl od Štěpána, ţe jej také zvala a ţe byla v jiném stavu a hledala někoho, na koho to mohla svalit. Štěpán tam také nakonec nešel. Ale moţná, ţe neudělal dobře. Později se mu nepodařilo mít dítě a tak tímto způsobem ho mohl mít. Kdyby člověk tak věděl a nevěděl, co je a co není a co bude nebo nebude.

Miloš byl z Jiţních Čech a dělal pomvěda u jednoho docenta, který byl postrachem školy, ten jej dosti zaměstnával, tak ţe měl proti nám méně času. Měl břitký mozek a někdy geniální myšlení a přitom byl dost pracovitý, proto jej docent dosti vyuţíval. Nikdo z nás netušil, ţe mu bude jednou docent, to uţ bude profesor, mluvit na pohřbu. Chodil s jednou studentkou z jiného oboru, o které se dalo říci, ţe kdyţ se rozdávala krása, byla opravdu hodně daleko, říci o ní, ţe byla dosti ošklivá, plně odpovídalo skutečnosti. Miloš přitom byl fešák, vysoký a štíhlý a dívkám se líbil. Některé muţe snad hezké ţeny nudí a čím je ţena ošklivější, tím je to pro ně vzrušivější.

Fanda byl z Moravy z Valašska, studoval předtím astronomii, ale přešel na ekonomii a bavilo jej to Jinak Miloš, Petr i Štěpán se občas rádi napili, tak Fanda to sice neodmítal, ale byl poměrně asketický. Byl dosti racionální a řídil se určitými šablonami. Mezi ně patřilo například, ţe student z pátého ročníku by si měl namluvit dívku z prvního ročníku a s tou se také oţenit. To také skutečně udělal. Svoji určitou askezí se lišil od zbývajících, kteří měli i určitý sklon k poţitkářství a bohémství.

Zvláště Miloš se někdy dostal do ráţe, a kdyţ byli v hospodě, vymazával gumou čárky od piva, coţ číšník přehlédl, ale kdyţ vymazal i tlačenku, tak si toho všiml a hnal jej i s kamarády. Někdy na plesu zase upíjel ze skleniček tancujících párů.

Miloš a Štěpán spolu s nějakými dívkami popřípadě i jinými kamarády se stavovali na Silvestra u Petra. Chodívali do Lucerny, od které bydlel Petr jen kousek, a při zpáteční cestě tam zašli ještě na dojedení a dopití. Petr tam byl s rodiči, tak je vţdy hojně pohostili, kamarádům se to moc líbilo a ještě po dlouhých letech na to vzpomínali, ale některým dívkám se zdálo, ţe to s jídlem a pitím přehánějí, a tak je stále napomínaly.

Šedesátá léta byla zajímavým obdobím ve světě, tzv. „sixties", "sweet sixties―, jsou obdobím určitého uvolnění v politice i v kultuře, které se projevilo mimo jiné na západě kulturní a společenskou revoltou mládeţe, rozčarovanou konzumním způsobem ţivota svých rodičů spojenou aţ se stavěním barikád, hnutím hippies, sexuální revolucí, vzestupem popularity drog mezi mládeţí, velkým rozvojem rockové hudby, ohromnou popularitou Beatles.

V letech 1967-1968 probíhaly politické protesty a hnutí ať uţ studentů či jiných sloţek společnosti v celé řadě zemí, nikde však dosáhly takové intenzity jako ve Francii. Tam příčiny nepokojů ale byly jiné neţ v Československu. Hospodářská situace ve Francii se poprvé od války zhoršila a nezaměstnanost výrazněji vzrostla. Mnoho protestních akcí proto směřovalo proti tehdejší konzervativní společnosti, proti materialismu předchozí generace a proti šíření technokracie. Byly zde četné menší marxistické a neomarxistické proudy jako trockisté, maoisté, leninisté. Stalin byl určitými skupinami vnímán jako jeden z osvoboditelů od fašismu a obhajovali jej i tehdy, kdyţ uţ byl stalinismus ve východní Evropě dávno odsouzen. Nejvlivnější intelektuálové té doby jako Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoirová, ClaudeLéviStrauss a další, byli rovněţ levicově orientováni a mnozí byli členy komunistické strany, přičemţ vyznávali existencialismus a humanismus nebo strukturalismus. Ovšem studenti četli i různé levicové klasiky jako Marxe nebo Bakunina.

V Československu četli Marxe pouze studenti ekonomie nebo jiných společenských věd jako povinnou četbu a podrobná znalost a analýza Kapitálu byla předpokladem sloţení zkoušky z politické ekonomie. Stalin byl mezi mladou generací vnímán spíše jako zločinec a myšlenky komunismu nebyly nijak populární.

Mladá generace v Československu se jiţ od počátku šedesátých let v různé míře stavěla do opoziční role vůči existujícímu reţimu. Scházela se například kaţdého prvého května navečer v Petřínských sadech u pomníku básníka Karla Hynka Máchy. Roku 1963 se jich na Petříně sešlo asi patnáct set.

Významný impuls byla strahovská demonstrace studentů v listopadu 1967, kteří se nedočkali nápravy v dodávkách elektrického proudu do kolejí, a proto vyšli do ulic s transparentem „Chceme světlo―, coţ vládní moc pochopila správně jako touhu volání po svobodě, proti ní, a zasáhla nebývale tvrdě. To pak vedlo i k diskusi o odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

Svůj význam měli také studentské majálesy, v roce 1968 tam táhli Breţněva, s nápisem „éto vaše dělo―, coţ údajně prohlásil, kdyţ byl dotazován k souhlasu s výměnou Antonína Novotného. Ale zakrátko se ukázalo, ţe to vůbec nebylo naše dělo.

Byla to krásná doba. Druhá polovina šedesátých let byla vyvrcholením pozitivního období minulého reţimu. Byla zrušena cenzura, projevovala se pluralita názorů, šlo cestovat a byly sociální jistoty. Mnozí rodiče často vzpomínali na první republiku, jako na nejkrásnější období jejich ţivota, Petrova generace tak později vzpomínala na šedesátá léta.

Většina obyvatel byla nadšena tehdejšími představiteli KSČ, kteří propagovali obrodný proces. Řada mladých lidí k nim, ale cítila skepsi, zdálo se, ţe se nijak neliší od starých nepopulárních aparátčíků, mluvili šíleně nudně a opakovali fráze o socialismu, vedoucí úloze KSČ. Zdálo se, ţe progresivní a populární z nich dělali především novináři a ne jejich postoje a osobnosti. Mladé spíše zajímaly jiné myšlenkové proudy.

Vývoj dohnal k odstoupení Antonína Novotného ponejprv z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a po té i prezidenta republiky. Došlo k nové volbě prezidenta, do které začaly mluvit větší skupiny lidí. A to byl něco nového. Dříve se o tom zpravidla rozhodlo v předsednictvu ÚV KSČ. Nyní například studenti přišli s vlastním kandidátem na prezidenta Čestmírem Císařem, který také před nějakou dobou dělal ministra školství a jevil se relativně pokrokově. Petr a jeho kamarádi, ale nijak nesdíleli nadšení z tohoto kandidáta. Nezdál se jim ničím zajímavým. To protikandidát Ludvík Svoboda se zdál svoji historií lepším kandidátem.

Volili se tehdy i rektoři vysokých škol, coţ předtím nebylo zvykem. Bývali jmenováni ze shora. Teď do voleb byli zapojeni i studenti. Kaţdý kandidát na rektora měl svůj program, o kterém usiloval přesvědčit volitele. Bylo těţké vyhrát, stalo se například, ţe i zastupující první tajemník ÚV KSČ zvolený v srpnu 1968 vysočanským sjezdem nebyl zvolen rektorem.

Na školách učila i řada zajímavých lidí, kteří například v padesátých letech byli postiţeni a trávili určitý čas ve vězení, nebo jiní, kteří se kriticky vyjadřovali k vývoji v Československu. Navštěvovat jejich přednášky bylo vzrušující. Studenti tak měli moţnost seznámit se s myšlenkami, které jinde nebyly k dispozici.

Přednášky i semináře byly tehdy nepovinné a tak studenti měli poměrně dosti volného času. Chodili zpravidla jen na ty, co předváděli perfektní herecký výkon nebo na ty, kteří byli v minulosti nějak postiţeni a stávali se tak určitou legendou anebo na ty, kteří se výrazněji angaţovali ve prospěch progresivního vývoje.

Konec šedesátých let byl pro studenty zajímavé období, zatímco jejich rodiče trávili volno prakticky jenom v Československu, popřípadě tak ještě u moře v Bulharsku nebo na cestě druţby do SSSR, tak pro studenty byla moţnost cestovat prakticky kamkoliv. Vznikla řada studentských organizací zaměřených na cestování a napojených na zahraniční organizace, tak moţností bylo opravdu hodně. Jezdilo se nejvíce vlakem, protoţe lístky byly tehdy velmi levné a do Paříţe a zpět to stálo pár korun a do Londýna jen o trochu více. Musely se propašovat nějaké peníze a vzít jídlo s sebou, protoţe to bylo venku pro nás velmi drahé. Většinou se vozil i bochník chleba, kde rozdíl v ceně byl velmi výrazný, a i uherák, který byl tehdy u nás velmi laciný. Jezdilo se také na brigády: trhat víno do Francie, pracovat na pole do Norska, stavět kolchozy do SSSR a podobně. Byly moţnosti i stáţovat v různých firmách. S ohledem na politický vývoj v zemi, tak řada zahraničních škol a institucí vyvíjela dost iniciativy k podpoře českých studentů.

Československý svaz mládeţe, kde byli sdruţeni povinně všichni mladí lidé, tedy bylo důleţitou organizací, nejen tím, ţe tam vznikaly myšlenky, činnosti a různé akce lišící se od oficiálních, ale také proto, ţe se přes něj dalo tehdy poměrně snadno jezdit do zahraničí a to zejména na Západ. Bez toho to bylo obtíţnější.

Zajímavým záţitkem byla jistě cesta vlakem do Sovětského svazu. Tehdy byly vlaky laciné, a tak se jezdívalo na dlouhé vzdálenosti. Petr jel prakticky v jednom kuse s malými přestávkami z Prahy do Moskvy, z Moskvy do Leningradu a z Leningradu do kazachstánského Celinogradu, coţ trval skoro týden. Bylo to velké dobrodruţství, muselo se několikrát přestupovat a na to byla třeba řady povolení, které nebylo snadné

včas získat. Z Prahy se jelo do Čierné nad Tisou, coţ byla

poslední ţelezniční stanice na našem území a tam následoval

hraniční přechod do Čopu, coţ byla první stanice na sovětském

území. Mezi tím následovaly drátěné ploty, vlak na poloviční

cestě mezi hranicemi se zastavil, přijela nákladní auta plná vojáků,

obklíčili vlak a podlézali jej, zda tam někdo není ukryt.

Nevypadalo to, jakoby se jelo z jednoho spřáteleného státu do

druhého. V Čopu se přesedalo na vlak o širších kolejích, bylo

rovněţ třeba tam navštívit celnici a získat místenky, respektive

lehátka. To nebylo vůbec lehké. Za dvě hodiny, kdy odjíţděl vlak

Čop-Moskva, který jede jen jednou denně, bylo třeba získat

lehátka, které sice byla zaplacena, ale získat na to ruské papíry

bylo sloţité, coţ se mnohým nepodařilo zařídit a čekali na nádraţí

do druhého dne. Cestující byli zpravidla těmi, co tuto cestu jiţ

absolvovali, předem upozorněni, ţe je nezbytné vystupovat

energicky a tvrdě, coţ byl jediný způsob jak něco zařídit.

Nádraţní zaměstnankyně pracovaly velmi pomalu a zcela bez

zájmu. Nepřetrţitý proud nákladních vlaků, které se valily od nás

do SSSR asi souběţně na 10 kolejích, vyvolával stísněný pocit.

Jinak cesta do Moskvy probíhala pěkným lůţkovým vlakem.

Dostat se z Moskvy do Leningradu bylo rovněţ problémem.

Jízdenky se daly koupit v Československu, ale byla třeba

místenka, která se prodávala pouze v SSSR a to jen na jeden den.

Místenky tak byly skoro pořád vyprodány a muselo se čekat na

druhý den.

Dobrodruţstvím byla cesta vlakem Leningrad-Karaganda. Měl

otevřená kupé pro čtyři lidi, jako bývali dříve u nás kuřáci, nebyl

v něm jídelní vůz, stavěl pětkrát za den na 3-4 minuty. Celý vlak

se vyhrnul ven a rychle se utíkalo k 1-2 stánkům a snaţilo se

skoupit, co šlo, ruští prodavači prodávají velmi pomalu a s klidem.

Obrovské fronty na záchodě, slouţícím i jako umývárna, na

holení, mytí vlasů a podobně, vyvolávalo nutnost vystát třeba

i více neţ hodinovou frontu neţ se tam člověk dostal, jinak jen

v noci nebo třeba ve čtyři ráno.

Koupit si lístek z Leningradu do Rigy, nebylo jen tak moţné. Na to muselo být spousta razítek a povolení. Od vedení komsomolu přes stranické orgány a tak podobně. Trvalo to zpravidla minimálně dva dny, neţ se toho dosáhlo.

Při zpáteční cestě v Čopu většinou cestující zavřeli v nějaké místnosti a podrobili výslechu, co tam dělali, coţ trvalo aţ do okamţiku odjezdu a vyvolalo nutnost naskakovat do téměř rozjíţdějícího se vlaku. Vznikal tak strach nejen, ţe vlak odjede, ale i z toho, ţe kaţdý většinou něco dováţel bez zaplacení cla a ţe se na to přijde. Tehdy šlo v SSSR levně zakoupit některé spotřební zboţí, které bylo v Československu nedostatkové jako například elektrické holicí strojky a barevné televizory.

Byly tak tehdy dobré moţnosti cestování do sovětských republik, coţ šlo podřídit za levný peníz popřípadě v rámci různých vlaků druţby zcela zdarma. Tehdy to většina lidí nevyuţila, čehoţ pak mohla litovat.

Uvolnění nastalo i v sexuální oblasti. AIDS tehdy neexistoval, syfilis podle statistik snad úplně vymizel, moţná to bylo určitým uzavřením hranic, potlačením prostituce a syfilis občas dostala nějaká vysokoškolská studentka buď od studenta z rozvojové země anebo někde v hotelu od devizového cizozemce. Existovala i liberální potratová politika. Dalo se tak přijít při nejhorším akorát ke kapavce. O některých Petrových spoluţačkách se říkalo, ţe si i přivydělávají stykem s cizinci. Nikdo nevěděl, jestli to byla pravda, ale spoluţáky nijak zvlášť nezaujaly a asi by jim nic nezaplatili, moţná ţe mohly být zajímavé pro dost starší ročníky.

V Praze se dokonce objevil striptýz, to bylo něco, co tady snad nikdy nebylo a o čem se dalo dočíst pouze v novinách, ţe existuje v prohnilém kapitalismu. Petr, Fanda, Miloš i Štěpán tehdy náhodou skládali všichni najednou zkoušku z měnové teorie a politiky, coţ byla dosti obtíţná zkouška, z které měli všichni strach.

Kaţdý chodil na zkoušku jinak. Fanda co nejdříve, protoţe říkal, ţe ráno není unaven a má čistý mozek. Milošovi a Štěpánovi to bylo jedno, ale zejména Štěpán si ráno rád přispal. Petr tam chodil ráno, ale na zkoušku šel mezi posledními, mezitím na chodbě poslouchal ostatní, a to ho uklidňovalo, protoţe někteří znali méně neţ on a zkoušku přesto udělali. Posilovalo to jeho sebevědomí a z pocitu, ţe nic neumí, získával pocit, ţe něco zná. Někdy také nejen úspěch, ale i neúspěch ostatních, člověka dokáţe povzbudit.

Všem se podařilo zmiňovanou zkoušku udělat a tak měla následovat velká oslava samozřejmě včetně striptýzu. Ten byl ve Vodičkově ulici, U Nováků, jmenoval se „Krása bez závoje―, ve dvou termínech, jeden začínal v 19 hodin, druhý ve 22.30. Na první termín jiţ lístky nebyly a tak šli aţ na druhý, ke skutečnému striptýzu došlo asi aţ v půl jedné a Petr, který byl jiţ unaven předcházejícím popíjením i stresem ze zkoušky, usnul a tak nic neviděl, ostatní tak z něj měli legraci a on jim naopak vytýkal, ţe jej měli vzbudit.

Na druhé straně byl trochu rád, ţe striptýz viděl několik měsíců předtím v Paříţi. Byl tam na pozvání francouzského ministerstva školství, které v době politického uvolnění mělo zájem o francouzsky mluvící studenty z Československa. Petr sice francouzsky neuměl, ale aby byl naplněn počet, byla skupina doplněna i o studenty, kteří mluvili anglicky. Do Paříţe tehdy jeli vlakem, coţ stálo pár korun. Ve vlaku chodila babka, která nabízela kofolu za jednu korunu, jednu marku nebo jeden frank. To, ale platilo jen na hranice, pak kofola stála jen jednu marku nebo jeden frank. Marka nebo frank tehdy bylo snad kolem dvaceti korun, coţ bylo v těch letech dosti peněz. Pro babu to byl tehdy nejlepší směnný kurz na světě, ale byla v právu, protoţe československé koruny se nesměly vyváţet. Všichni si nadávali, ţe si nezakoupili více kofol. Vzpomněl si, jak byl v Londýně a v Soho si objevil automat na limonádu za sixpenci a nezaznačil jej do mapy a pak jej zoufale hledal, ale nenašel a musel si ji kupovat za dva šilinky.

Francouzi jim nabízeli, ať řeknou, co chtějí vidět, čekali, Louvre, d’Orsay a podobně, ale oni říkali, ţe striptýz, coţ Francouze hrozně pohoršovalo, mysleli si: jedou do Paříţe za naše peníze a chtějí vidět striptýz, to snad není moţný. Nakonec jeden volný večer šli na něj sami, viděli někde vstup za 1,5 franku, coţ bylo skoro zadarmo, tak nadšeně vstoupili. Pak si ovšem museli něco objednat, chtěli víno, ale to prý není, tak si dali nějaké šampaňské a při placení byli v šoku.

Československo mělo tehdy dobrý zvuk v socialisticky orientovaných rozvojových zemích. S Petrem, Štěpánem, Fandou a Milošem chodil do krouţku Vittorino, pocházející z černé Angoly. Pro ně bylo Československo něco jako ráj na zemi, reálný zázrak. V Africe z toho byli u vytrţení, ţe je moţné, aby něco tak úţasného na zemi vůbec existovalo. Země, kde je školství zadarmo, zdravotnictví zadarmo, bydlení, plyn, elektrika, voda, jídlo a pití také skoro zadarmo. To bylo něco fantastického. Čeští studenti, jeho nadšení nesdíleli, naopak viděli na tehdejším Československu spoustu chyb a on se na ně díval s nepochopením, jako na velké nevděčníky.

Tehdy byl kaţdý někde zaměstnán, pokud by nebyl, tak by jej zavřeli jako příţivníka. Československo bylo jednou z mála zemí na světě, ne-li jedinou, kde neexistovala práce na ţivnostenský list. Ţivnostník to se zdálo něco jakoby z dávné minulosti, co nemá s pokrokovým socialismem nic společného. Zřejmě to souviselo s určitou závistivou povahou, kde měli někteří strach, aby náhodou jiný neměl o něco více. I politicky asi mohl být ţivnostník hůře ovlivňován neţ zaměstnanec. Petrova matka, jelikoţ byla módní návrhářka, kterých tehdy nebylo moc, tak mimo své základní zaměstnání, spolupracovala se souhlasem zaměstnavatele s celou řadou socialistických mimopraţských textilních podniků a připravovala pro ně módní přehlídky. Nebylo to na ţivnostenský list, ale smlouvami o spolupráci, a protoţe se tím zabývala po pracovní době, prováděla to ve vlastním bytě. Petrův domov byl tak velmi často plný manekýnek. Tehdy tato profese byla spíše výjimečná. Neexistovaly fabriky na výrobu manekýn, různé soutěţe královen krásy od nejútlejšího věku. Tehdy platilo, ţe pro socialistickou dívku není důleţitá výška a váha, objem prsou a podobně, ale úplně jiné vlastnosti. Manekýnky nebyly tedy tehdy tak krásné jako nyní, a většinou o jejich prosazení rozhodovala více drzost neţ krása. Přesto mnohé z návštěvnic bytu udělali později kariéry jako manţelky světových magnátů nebo populární zpěvačky. Pro Petra bylo příjemné komunikovat s nimi.

Studenti jako ostatně všichni obyvatelé byly zaskočení Srpnem 68, vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Na jedné straně bylo pro mladé určitou zvláštností, ţe zaţívají vlastně první historické období v jejich ţivotě. Jejich rodiče zaţily Rakousko-Uhersko, první světovou válku, první republiku, druhou světovou válku, protektorát, osvobození, únor 48, padesátá léta. O tom oni četli jen v čítankách. Sami nezaţili nic historického, aţ teď zaţívají to, o čem se budou jednou učit jejich děti v dějepisu. Udivilo jej, ţe spousta lidí místo výraznějších protestů, šla před obchody a vytvářela velké fronty na chleba a brambory.

Petra, který byl na rozdíl od svých kamarádů spoluţáků, jediný z Prahy, zastihla zpráva na chatě. Zapomněl si hodinky doma, a tak si v noci pustil rádio. Slyšel zprávu o obsazení a hned se sbalil a jel do Prahy. Po cestě viděl na silnicích tanky. Dojel vlakem do Prahy a hned šel na hlavní třídu republiky na Václavské náměstí. Tam jezdily sovětské tanky a okolo nich běhala spousta protestujících, zejména mládeţe s československými vlajkami a přemlouvala vojáky, ať jedou domu, ti z toho byli dosti dezorientováni a nevěděli, co mají dělat. Pak se přesunul k rozhlasu, kde začaly padat i nějaké výstřely.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist