načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A2 kulturní čtrnáctideník 19/2020 – Biografická literatura – autorů Kolektiv

A2 kulturní čtrnáctideník 19/2020 - Biografická literatura

Elektronická kniha: A2 kulturní čtrnáctideník 19/2020
Autor: autorů Kolektiv
Podnázev: Biografická literatura

– V letošní okurkové sezóně se stala věc nevídaná – narušily ji totiž dvě literární události, které zarezonovaly i mimo literární kruhy. Nepřekvapivě to byly biografie: vzpomínky na režiséra Pavla Juráčka od Dani Horákové a kunderovská ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  39
+
-
1,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » A2
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 32
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-020-8813-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V letošní okurkové sezóně se stala věc nevídaná – narušily ji totiž dvě literární události, které zarezonovaly i mimo literární kruhy. Nepřekvapivě to byly biografie: vzpomínky na režiséra Pavla Juráčka od Dani Horákové a kunderovská monografie od Jana Nováka. První kniha, v níž se partnerka ohlíží za životem a deníky svého někdejšího muže, byla přijata s nadšením, druhá, v níž se známý bijec komunistů ohlíží za životem Milana Kundery, byla opakovaně odsuzována pro svou nevkusnost. K oběma dílům se ve svém eseji vztahuje Blanka Činátlová, která životopisné téma tohoto čísla připravila. Mimo jiné se od ní dozvíme, proč „jsou oba texty podobně úmorné a nesnesitelné“. O literární teorií zatracované recepci díla na základě osudů autora píše Anna Martinovská. Jan Kolář se zamýšlí nad podstatou autobiografického psaní na základě četby Vaculíkova Českého snáře a Hrabalových vzpomínkových próz a konstatuje, že slova „sice selhávají jako pravdivě a přesně referující znaky, ale dávají smysl jako nutkavá gesta, jež naši pozornost obracejí k osobám, na něž se nesmí zapomenout“. O Kunderovi, Hrabalovi, ale i Rolandu Barthesovi se dočteme v rozhovoru s literárním teoretikem Jakubem Češkou, který o čerstvě vydané Kunderově Slavnosti bezvýznamnosti říká: „Podle mne je to první Kunderův román, u nějž lze obtížně říci, o čem vlastně je. Může být vyložen i jako slavnost života, který se vzpouzí jakémukoliv sémantickému zakotvení, jakémukoliv smyslu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KULTURNÍ ČTRNÁCTIDENÍK

9. 9. 2020 ROČNÍK XVI

ADVOJKA.CZ

CENA 39 KČ

19

BIOGRAFICKÁ

LITERATURA

Ilustrace Martin Kubát, 2020ISSN 1803 -6635

Knížka chovance Jeana Geneta / Pop Smoke a jeho posmrtný debut

dokumentární série Univerzita poslední šance a Cheerleading

reportáž z hostelu pro lidi bez domova / klimajízda po severních Čechách

environmentální uvažování v uměleckých institucích


a2 – 19/2020

editorial

V letošní okurkové sezóně se stala

věc nevídaná – narušily ji totiž dvě

literární události, které zarezonovaly

i mimo literární kruhy. Nepřekvapivě

to byly biografi e: vzpomínky na

režiséra Pavla Juráčka od Dani

Horákové a kunderovská monografi e

od Jana Nováka. První kniha, v níž se

partnerka ohlíží za životem a deníky

svého někdejšího muže, byla přijata

s nadšením, druhá, v níž se známý bijec

komunistů ohlíží za životem Milana

Kundery, byla opakovaně odsuzována

pro svou nevkusnost. K oběma dílům

se ve svém eseji vztahuje Blanka

Činátlová, která životopisné téma

tohoto čísla připravila. Mimo jiné se

od ní dozvíme, proč „jsou oba texty

podobně úmorné a nesnesitelné“.

O literární teorií zatracované recepci

díla na základě osudů autora píše Anna

Martinovská. Jan Kolář se zamýšlí nad

podstatou autobiografi ckého psaní

na základě četby Vaculíkova Českého

snáře a Hrabalových vzpomínkových

próz a konstatuje, že slova „sice

selhávají jako pravdivě a přesně

referující znaky, ale dávají smysl jako

nutkavá gesta, jež naši pozornost

obracejí k osobám, na něž se nesmí

zapomenout“. O Kunderovi, Hrabalovi,

ale i Rolandu Barthesovi se dočteme

v rozhovoru s literárním teoretikem

Jakubem Češkou, který o čerstvě vydané

Kunderově Slavnosti bezvýznamnosti

říká: „Podle mne je to první Kunderův

román, u nějž lze obtížně říci, o čem

vlastně je. Může být vyložen i jako

slavnost života, který se vzpouzí

jakémukoliv sémantickému zakotvení,

jakémukoliv smyslu.“ Nakonec bych

vás rád pozval na oslavu patnáctého

výročí existence A2, která se koná

19. září v pražském klubu Underdogs.

Karel Kouba

2

milena bartlová

„Většina životů umělců je nezajímavá. Dělí

se rutinně: učení, rané práce, sňatek, rodi

na, zralé dílo, žáci, následovníci.“ To napsal

americký historik umění George Kubler

v roce 1962, když chtěl zaměřit pozor

nost kunsthistorie ke smyslu samotných

děl. Biografi e umělce je ovšem již od Vasa

riho spisu Životy malířů, sochařů a architek

tů z poloviny 16. století základním a velmi

úspěšným modem psaní o výtvarném umě

ní. Umělcům se dodnes líbí mít své poně

kud hagiografi cky stylizované životopisy,

a hlavně být zařazeni do dějin umění jako

vyústění nějaké legitimizační linie.

A nejde jen o výtvarníky. U širokých čte

nářských vrstev je mimořádně oblíbený celý

biografi cký žánr. Pohybuje se až na výjim

ky na škále od více či méně voyeuristického

nahlížení do intimity úspěšných a význač

ných osob až po náročné pokusy o rekon

strukci vztahů mezi jedinečnou osobností

a dobou, v níž žila a již spoluutvářela. Zákla

dem zůstává představa, že velcí a jedineč

ní lidé – v naprosté převaze muži – doká

zali něco víc než lidé obyčejní, a že právě

proto jsou legitimními „tvůrci doby“ a sub

jekty dějin. Lidé obyčejní, neelitní, často

ženy – například letos v létě již příslovečná

„uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“ – v tom

to pojetí žádnou dějinotvornou roli nema

jí. Jejich životy jsou stejně nezajímavé jako

osudy čtenářstva a všichni společně jsme

bezmocnými objekty dějin. Vzácné výjim

ky představuje například reportážní bio

grafi e legionáře Jana Kouby Transsibiřská

odysea (2018) od Iny Píšové nebo chysta

ná kniha Jana Beránka Pátrání po Silves

trovi. Dějiny psané z perspektivy lidu mají

u nás špatné jméno z doby diktatury komu

nistické strany; pamětníkům je znechuti

ly školní učebnice, kde namísto výzkumu

životů obyčejných lidí fi gurovala schema

tická abstrakce tříd. Český překlad význam

né knihy Howarda Zinna A People’s History

of the United States (Dějiny lidu Spojených

států amerických, 1980) tudíž pro jistotu

skončil v 18. století – tedy někde ve třeti

ně původního textu.

Existuje v tak bytostně populárním žánru

nějaké jiné kritérium než ohlas a čtenost?

Řekla bych, že by nějaké být mělo, už pro

to, že biografi e patří k morálně náročným

tématům vyprávění. Odkrýt a zveřejnit

pohled na něco tak z principu nepochopi

telného a těžko přístupného, jako je život

jiného člověka, není totiž malá věc. Je vůbec

možné skutečně a doopravdy zjistit a evo

kovat, jak a hlavně proč se druhý rozhodo

val a jednal? Existencialismem a postmo

dernou formované myšlení, jež je osudem

mojí generace, bude trvat na tom, že to

možné není ani u blízkých bližních a sebe

sama, natož u postav vzdálených v čase,

prostoru a zkušenostech. Přesto je zřejmě

podstatný rozdíl mezi autobiografi í a psa

ním o druhých: z etického hlediska není

jedno, zda zveřejňuji svou představu o sobě

či o někom druhém, jestli píšu se souhla

sem či ve spolupráci s objektem biogra

fi e a pojednávám -li o ještě žijících lidech,

o nedávno zesnulých, anebo o dávnější

minulosti. Snad se shodneme, že pokud

píšící má vyšší ambice než výnosnou bulvár

ní senzacechtivost, měl by se raději vyhnout

například zveřejnění homosexuálních kon

taktů objektu své biografi e, byť je zjistil

v pramenech: i když je dotyčný již po smr

ti, je třeba velmi důkladně zvažovat, zda by

bylo zodpovědné bez souhlasu žijících čle

nů rodiny zasahovat do intimní sféry jejich

životů. A to tím spíše, pokud autor životo

pisu vychází z informačních zdrojů, kte

ré voyeurismus povyšovaly na mocenský

nástroj, totiž ze spisů StB. Jejich nekritic

ká, nepoučená exploatace se pak stává pro

stým (nebo spíš sprostým) pokračováním

hyenismu těch, kdo je vytvořili.

Myslím, že by tu tedy aspoň neformální

kritérium být mělo, i když je nelze stanovit

předpisem. Jedna možnost je aplikace měří

tek správnosti a přiměřenosti při zacházení

s informačními zdroji. Právě taková krité

ria má nastavená historiografi e jako moder

ní vědecký obor. Od hranic vědeckého děje

pisu se však začíná odvíjet řada žánrů, jež

vede přes dokumentaristiku až k beletris

tické fi kci, zpravidla ve formě románu. Ty

se krok za krokem vzdalují od nestrannos

ti zjistitelných a ověřitelných „faktů“ a při

bývá v nich autorské subjektivity. Tu zpra

vidla ospravedlňuje mínění, že autorské

vcítění umožňuje empatii, která zůstává

vědě nedostupná, a tedy i vnitřně pravdi

vější poznání druhého. Tam, kde se věda

musí zastavit a může už jen mlčet, proto

že není schopna proniknout neprůhlednost

druhé osoby, má spisovatelka odvahu ima

ginovat a performovat v procesu psaní hlu

binné soucítění, a tedy oprávnění odhalovat,

ukazovat a zpravidla i hodnotit, ba dokon

ce soudit. Zda ale dosahuje nějaké jiné prav

dy, než je pravda uměleckého díla, je kraj

ně pochybné.

Zatímco historiografi e musí už několik

desetiletí procházet oprávněnou kritikou

za svůdnost a rizika vyprávění jako svého

literárního modu, biografi cký román se

zbavuje odpovědnosti krokem stranou na

pozici umělecké svobody. Neměla by ale

platit pouze pro kvalitní umělecká díla, kte

rá si sama ukládají zodpovědnost a citlivost

vůči druhému? Nechci zde uzurpovat prav

divost výlučně pro vědu, ostatně i vědecká

práce může být nekvalitní a dobrý historio

grafi cký životopis vypovídá víc o kontex

tech, strukturách a modelech než o jedi

nečné subjektivitě individua. Jde mi spíš

o zodpovědnost těch, kdo podobně jako ten

odposlouchávající politický policajt ve zná

mém německém fi lmu nejprve jen doku

mentují „životy těch druhých“, ale nakonec

se nemohou vyhnout tomu, aby je ovlivnili.

Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.

Kresba Silva Vavřinová

Josef Vondruška

S účesem à la David Bowie

a s úsměvem Marilyn Monroeové

se courá po Václavském náměstí

a nikdo neví zdali je klukem či holkou

Často sedí večer v kině

a vzdychá nad celuloidovou krásou

je u vytržení když se lidé milují

a touží být klukem nebo holkou

Nejeden opilec si ho splete

a řekne mu baby pojď se mnou

na diskotéce se na něho mačkají dívenky

ale s ním to nic nedělá – necítí se být klukem ani holkou

Myslí na svoje rodiče

s jakou asi podivnou touhou

ho na tenhle svět přivedli

když není úplně klukem ani holkou

Báseň vybral Elsa Aids

z obsahu

6 Oplakávání nepochopitelných

bytostí. K čemu je na světě

biografi cké psaní / Jan Kolář

11 Americké sportovní blues.

Dokumentární série Univerzita

poslední šance a Cheerleading /

Šárka Gmiterková

13 Rapová nekrofi lie. Pop Smoke

a jeho posmrtný debut / Karel Veselý

18 Potřeba duše být vnější. Zápas

o pravdu v životopisných

odrhovačkách / Blanka Činátlová

20 Život jako nápodoba literatury.

S Jakubem Češkou o pupíku

a úskalích biografi ckého čtení /

Jakub Horňáček, Marta Martinová

29 Už je to jen na nás. Azyl

v hostelech pokračuje / Martin Páv

30 Na kole do regionu. Klimajízda po

severních Čechách / Arnošt Novák

příští číslo a2

vyjde ve středu

23. září 2020

Životy těch druhých


a2 – 19/2020

Motýl v jantaru

Vášně duše Raff aela Simoneho

recenze čísla 3

Román italského lingvisty,

esejisty a fi losofa Raff aela

Simoneho se věnuje několika

měsícům ze sklonku života

Reného Descarta. Činí tak

prostřednictvím jeho autentické

i fi ktivní korespondence, mimo

jiné s princeznou Alžbětou

Falckou.

mariana prouzová

Historický román ustavuje bezpochyby jiná

pravdivostní očekávání než životopis. Jed

ná se přece o fi kci, iluzivní hru, pel -mel his

torických faktů a autorových výmyslů. Žánr

životopisný, spojovaný s literaturou faktu,

naopak sugeruje představu, že pravdy živo

ta reálné osoby se lze – s pomocí životních

dat, dokumentů a svědectví, zprostředková

ním kontextu či nalezením kauzalit – zmoc

nit. V biografi i má zkrátka být odhalen život

ní příběh tak, jak se udál. Tento žánr tedy

příliš neholduje epistemologickým pochyb

nostem, postmoderní hravost je mu větši

nou cizí a k předmětu svého zájmu přistu

puje často bez ostychu, zato ale s poněkud

přehnanou vážností.

Možná se vám srovnání historického romá

nu a biografi e zdá nemístné. Uznáme -li však,

že oba žánry vycházejí z historického materiá

lu a zároveň se snaží o vykreslení jistého obra

zu z minulosti (jakkoli životopis chce podat

obraz „pravdivý“, zatímco historický román

spíše „plastický“), nepatřičnost srovnání se

vytrácí. Na příkladu románu Raff aela Simone

ho Vášně duše (Le passioni dell’anima, 2011),

který letos vyšel v českém překladu, se uka

zuje, že právě historický román může navzdo

ry své fi kčnosti zpřítomnit konkrétní lidský

osud pokud ne pravdivěji, pak přinejmenším

živěji než mnohý životopis.

Fiktivní autenticita

Námětem románu italského lingvisty je fi lo

sof René Descartes, respektive poslední etapa

jeho života, již strávil na dvoře švédské krá

lovny Kristýny v letech 1649 až 1650. Fakt,

že román postihuje pouze několik měsíců,

by mohl vyvolat otázku, zda odhaluje více

než epizodu z celku Descartovy pozoruhod

né životní pouti. Představa, že pravda lidské

ho osudu tkví v kontinuitě jeho odvíjení, a že

tedy k jejímu odhalení nedojdeme než sledo

váním tohoto postupu od dětství přes zralost

až ke smrti, je však jedním z mnoha přístupů.

Jiným je snaha spatřit v jediném dni života

jakýsi krystal, monádu, dokonalý odraz celku.

Z tohoto pohledu kontinuita odpovídá spíše

potřebám vyprávění než lidskému prožívá

ní. Raff aele Simone ovšem ani vybraný úsek

ze života hlavního hrdiny nevypráví tak, jak

se v biografi i sluší a patří. Předkládá nám ho

totiž prostřednictvím dopisů a deníkových

záznamů, navíc zčásti skutečných a zčásti

fi ktivních. Vyprávěné události jsou tudíž

zpřítomněny v pluralitě perspektiv, nikoli

jako souvislé vyprávění.

Předpoklad, že nám deník coby „nejméně

stylizovaný“ žánr zjednává bezprostřední pří

stup k myšlení a životu autora, a tudíž že prá

vě zde se odhaluje autentický Descartes, se

však bortí poté, co si v závěrečné poznám

ce přečteme, že právě deníkové pasáže jsou

dílem romanopiscovým. Pokud jde o Descar

tovy dopisy, autor mnohé z nich ponechává

tak, jak byly napsány, některé ovšem vytrhává

z původního kontextu a mnohé jsou vymyšle

né. Simoneho Vášně duše tak stojí na pome

zí klasického a postmoderního historického

románu. Autor nepostupuje vyloženě kontra

fakticky – zaplňuje pouze prázdná místa, při

čemž respektuje reálie i „ducha doby“, čímž se

blíží pojetí klasickému, zároveň však ludickým

charakterem kompozice, metakritikou a důra

zem na intertextualitu míří k postmoderně.

Nedotknutelná průhlednost

Rafi novanost a hravost kompozice se ukazu

je vedle zmíněné mnohosti perspektiv také ve

volbě názvu totožného s Descartovým posled

ním spisem z roku 1649. Rozličné pasáže

z této knihy, v níž fi losof kombinuje pohled

fyziologa, psychologa a moralisty a snaží se

dokázat, že všechny vášně jsou veskrze dob

ré, navíc uvozují jednotlivé části románové

mozaiky. Nikoli však kvůli autentifi kaci, coby

doklady zrcadlení života a díla, ale spíše za

účelem zkomplikování, juxtapozice či ote

vření ironické dimenze. Metakritická rovina

se ustavuje opakovanou tematizací portrétu

a otázky poznatelnosti lidské povahy a dicho

tomie touhy po vlastnění a touhy po pozná

ní. Příznačná je v tomto ohledu situace, kdy

královnin knihovník provází Descarta sbír

kou kuriozit (jež většinou pocházejí z rudol

fi nské Prahy), mezi nimiž fi losof ke svému pře

kvapení nalezne i vlastní portrét. Také další

momenty ukazují, že Descartes není pro krá

lovnu Kristýnu než raritou, kořistí, pokladem

– jako člověk a myslitel je jí zcela lhostejný.

Oproti tomu fi losofovo přátelství s princez

nou Alžbětou je naplněné vzájemnou úctou

a sdílenou touhou po poznání.

Descartes, obklopený falší a spiklenectvím,

pochybuje o čitelnosti lidské povahy a vpo

sled i veškerého jevení. Vše se pokrývá lazu

rou zdání. Z nitra této poslední pochybnosti

vyslovuje přání, aby byl jako motýl uvězněný

v jantaru: „Uchýlit se do nedotknutelné prů

hlednosti, ve které tě svět může celého vidět,

ale kam se za tebou nikdo nemůže dostat.“

Simone přitom buduje „vysvětlení“ Descarto

vy prekérní situace nikoli skrze psychologii či

sociální determinaci, jak je pro mnohé biogra

fi e typické, ale prostřednictvím intertextuali

ty: myslitel je přirovnán jednak k donu Quijo

tovi (pro tragiku osudu), jednak ke svatému

Jeronýmovi (motiv osamělosti).

Příběh psaný protagonistou

Setkáváme se v této románové fresce s oprav

dovým Descartem, či jen s jakýmsi vysněným,

autorským, fi kcí kontaminovaným obrazem

slavného myslitele? A dozvídáme se něco

o životě na švédském dvoře krátce po třice

tileté válce? Přitakáme -li Walteru Benjamino

vi, který tvrdí, že pravda se dá spíše znázornit

než uchopit či vydobýt, že se dává spíše jako

záblesk v konstelaci fragmentů než jako výsle

dek kauzálního pojmového řetězce, může

me odpovědět, že ano. V autorově závěrečné

poznámce čteme: „Jen málokdy má ten, kdo

pracuje na nějakém románu, takové štěstí, aby

přišel na to, že příběh už napsal někdo jiný,

možná sám protagonista nebo hlavní posta

vy. Autor se díky tomu vyhne výmyslu, který

se vyčerpal už s Manzonim a jeho nalezeným

rukopisem, a nabývá pocitu jistoty, že jediné,

co má udělat, je spojit texty, aniž musí coko

li ‚vymýšlet‘.“

Simone sice autentické dokumenty doplnil

fi ktivními, čímž se možná zpronevěřil prav

dě, jak ji chápe klasická literatura faktu, záro

veň ale tím, že zmnožil místa nedourčenos

ti, vytvořil síť, kterou probleskuje „pravda

umění“ a která čtenáři umožňuje pociťovat

rozkoš z textu a svobodu myšlení. Příchodu

pravdy totiž – dle mého názoru – nezabraňu

je ani tak fi kce, jako přílišná touha ji ovládat,

a právě tomto riziku se Simone obdivuhod

ně vyhýbá. Člověk a jeho doba nejsou v jeho

zatím jediném románu obsaženy a vystave

ny na odiv coby výdobytek drancování histo

rického materiálu, ale spíše jím prosvítají, jas

né a zřetelné, ale přesto nedotknutelné, jako

onen motýl v jantaru.

Autorka je komparatistka.

Raffaele Simone: Vášně duše. Přeložila Eva Klímová.

Dauphin, Praha 2020, 312 stran.

Rafinovanost a hravost kompozice se ukazuje v mnohosti perspektiv. Kresba René Descartes




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.