načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A zrodí se píseň – Samantha Shannonová

A zrodí se píseň

Elektronická kniha: A zrodí se píseň
Autor: Samantha Shannonová

– Není tu bezpečno. Nevzdáme se. – Po krvavé bitvě v Kruhu z růží je Paige Mahoneyová jako Kmotryně v neustálém ohrožení. Stabilizace roztříštěného londýnského podsvětí, kterému nyní vládne, bude složitější, než se kdy zdálo. Paige ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 417
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The song rising ... přeložila Lenka Kapsová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7177-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Není tu bezpečno. Nevzdáme se.

Po krvavé bitvě v Kruhu z růží je Paige Mahoneyová jako Kmotryně v neustálém ohrožení. Stabilizace roztříštěného londýnského podsvětí, kterému nyní vládne, bude složitější, než se kdy zdálo. Paige netuší, že její vládu může velice brzy ukončit zavedení zdokonaleného detektoru Senshield. Jeho vylepšená verze už dokáže rozpoznat první tři řády jasnovidnosti, což pro komunitu vidoucích a světa, v němž žijí, znamená jistou zkázu…

A zrodí se píseň je třetí knihou plánované sedmidílné série. První díl Kostičas hned po vydání obsadil přední příčky žebříčku bestsellerů The New York Times, byl přeložen do osmadvaceti jazyků a připravuje se jeho zfilmování.

Samantha Shannonová (nar. 1991) pochází ze západního Londýna. Vystudovala anglický jazyk a literaturu na Oxfordské univerzitě na St. Anne’s College. Psát začala už v patnácti letech. V roce 2013 vydala román Kostičas (česky Host 2014), první díl z plánované sedmidílné série. Kniha figurovala na seznamu bestsellerů v žebříčcích novin The New York Times , The Sunday Times a The Asian Age ; Daily Mail, Stylist a The Huffington Post ji zvolily Knihou roku a knihkupectví Amazon ji zařadilo mezi nejúspěšnější tituly roku. Po druhém dílu Vidořád (2015, česky Host 2015) přichází v roce 2017 netrpělivě očekávané pokračování A zrodí se píseň.

Zařazeno v kategoriích
Samantha Shannonová - další tituly autora:
Kostičas Kostičas
 (e-book)
Kostičas Kostičas
Vidořád Vidořád
 (e-book)
Vidořád Vidořád
A zrodí se píseň A zrodí se píseň
Převorství u pomerančovníku Převorství u pomerančovníku
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

předehra

část první

bůh ve stroji

i

kmotryně

ii

stav nouze

iii

soud

iv

vanceová

v

zpět v čase

vi

přesýpací hodiny

vii

velký sestup

viii

protiútok

ix

cena

část druhá

motor impéria

x

manchester

xi

příběh dvou sester

xii

pevnost

xiii

železný pán



A

ZRODÍ

SE PÍSEŇ



A

ZRODÍ

SE PÍSEŇ

samantha

shannonová

brno 2017


The Song Rising

Copyright © 2017 by Samantha Shannon

International Rights Management:

Susanna Lea Associates Ltd.

Cover photo © Louise Haywood-Schiefer / Shutterstock

Cover design © David Mann

Maps and illustrations © Emily Faccini

Translation © Lenka Kapsová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-296-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-297-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-298-5 (Formát MobiPocket)


*

Umlčeným

*



Nejvíc se děsíme ticha.

Ze strachu hlas nás vykoupí —

emily dickinsonová



Hlavní město

Citadela

Dům Paiginých prarodičů

SCIONSKÁ

REPUBLIKA

ANGLIE

známá též pod

názvem Scionská

republika Británie

SCIONSKÁ

REPUBLIKA

IRSKO

Inverness

v

y

So

čINa

N

íž

IN

a

Edinburgh

S

e

v

e

r

o

z

á

P

a

D

Cardiff

S

e

v

e

r

o

v

ý

c

h

o

D

Leeds

z

á

Pa

D

Stře

D

jI

h

ov

ýc

hoD

jIhozá

Pa

D

Manchester

Birmingham

Londýn

ulSt

er

c

o

N

N

a

u

g

ht

l

e

I

N

S

t

e

r

m

u

NS

ter

Belfast

Dublin

Feirm na mBeach Meala

Bristol


V dořád

kmotryNě Paige Mahoneyová,

známá též jako Černá můra či Bledý snílek

Její kočové Nicklas Nygård,

hlavní koč, známý též jako Rudý zrak,

a Eliza Rentonová, hlavní kočena,

známá též jako Zmučená múza

Vrchní velitelé

Sněmu nepřirozených

První kohorta — Marie Ogněna — strategie

Druhá kohorta — Bludný pán — nábor

Třetí kohorta — Veršotepec Tom — komunikace

Čtvrtá kohorta — Minty Wolfsonová — publikování

Pátá kohorta — Wynn Ní Luainová — zdravotnictví

Šestá kohorta — Perlová královna — proviant

Vrchní velitelé

Ranthenů

Terebellum, Strážkyně ze Sheratanu — zdroje

Arcturus, Strážce z Mesarthimu — výcvik

není tu bezpečno. nevzdáme se


13

předehra

2. listopadu 2059

Mé vypůjčené oči sežehlo světlo. Ještě pořád jsem byla uvnitř

cizího těla, stála jsem na stejné podlaze, ale všechno bylo jinak.

Na rtech mu pohrával úsměv. V očích mu jiskřilo jako kdysi,

když jsem mu přinesla dobrou zprávu z aukce. Na sobě měl čer

nou vestu s vyšitými vzájemně propletenými zlatými kotvami

a kolem krku uvázaný jasně červený šátek. Jednou rukou oble

čenou v hedvábné rukavici svíral ebenovou hůl.

„Vidím, žes ovládla umění zmocnit se cizího těla na dálku,“

řekl. „Ty jsi skutečně samé překvapení.“

Hůl měla bílou porcelánovou hlavici ve tvaru koňské hlavy.

„Mám dojem,“ pronesla tiše Nashira, „že s mým novým Vrch

ním biřicem se už znáš.“

Od okamžiku, kdy jsem ho uviděla, jsem poprvé vydechla.

Snažil se mě zastavit. Ten bídný intrikánský červ mě celé

týdny umlčoval, abych světu neřekla o existenci Refájců. A teď

tu najednou stojí a zjevně je s jejich přítomností sžitý stejně

jako se svým vlastním stínem.

„Ale, ale. Spolkla jsi snad ten ukradený jazyk?“ zasmál se

z plna hrdla Jaxon. „Ano, Paige, jsem tady společně s Refájci!

Stojím v Archonu a mám na sobě symbol kotvy! Jsi zděšená?


14

Jsi nanejvýš pohoršená? Je to pro tvé křehké city hodně velký

šok?“

„Proč?“ zašeptala jsem. „Proč jsi k čertu tady, Jaxone?“

„Jako kdybych měl na výběr. Když jsi teď Kmotryní, je můj mi

lovaný syndikát odsouzený k sebezničení. Proto jsem se rozhodl

vrátit ke svým kořenům.“

„Ke svým kořenům?“

Úsměv se mu ještě víc rozšířil.

„Vybrala sis špatnou stranu. Přidej se na tuhle, drahá,“ pokra

čoval, jako bych vůbec nic neřekla. „Ani nedokážu vypovědět,

jak mě bolí, když vidím, že si tě omotali kolem prstu ti bídní

Refájci, kteří si říkají Ranthenové. Na rozdíl od Hadrokosta jsem

vždycky věřil, že je možné tě před jejich indoktrinací zachrá

nit. A taky před tím, aby tě... svedl Arcturus. Myslel jsem, že

máš dost rozumu na to, abys slepě poslouchala někoho, kdo byl

kdysi tvým pánem.“

Upřela jsem na něj chladný pohled. „To samé teď ode mě

chceš ty.“

„Trefa do černého.“ Na lícní kosti se mu zaleskla čerstvá jiz

va. „Pro Terebellum Sheratanovou jsi jen šikovný pěšák v jejich

starobylé hře. A Arcturus Mesarthim je pouze její návnada. Její

vábnička. V trestanecké kolonii si tě vzal pod křídla na její roz

kaz, aby tě vlákal do tenat Ranthenů. A ty, má drahá, tys jim

naletěla... Každý kromě tebe to vidí.“

Mrazivý pocit mě varoval, že něco není v pořádku. Někde

v citadele se kdosi dotkl mého těla.

„Tenhle boj nemůžeš vyhrát. Nerozvracej syndikát, ty má

krásko,“ vrněl Jaxon. „Nikdy se z něj neměla stát válečná zbraň

a tys mu neměla vládnout. Vycouvej z okraje srázu. My všichni

v Archonu si přejeme jedinou věc — ochránit tebe a tvůj zá

zračný dar. Pokud ti budeme muset utrhnout křídla, aby ses

nevrhla do ohně, ať se tak stane.“ Natáhl ke mně bledou ruku.

„Pojď k  nám, Paige. Vrať se ke mně. Tohle všechno si můžeš

ušetřit.“


15

Šokoval mě. To jsme oba věděli. Pokud mě ale chce vyděsit,

musí se snažit víc.

Znovu jsem se zachvěla chladem. Cítila jsem, že vypadávám

z těla té cizí ženy a navracím se do náruče éteru.

„To radši shořím v plamenech,“ stihla jsem ještě říct.

Měla jsem tekutý mozek, protékal mi nosními dírkami a stékal

po obličeji. Potřebovala jsem se odsud dostat, nabrat vzduch do

plic...

Něčí ruka mě popadla za paži. Někdo na mě mluvil, opakoval

mé jméno. Strhla jsem si z obličeje kyslíkovou masku, otevřela

dveře a vypadla z auta jako bezvládná loutka se zamotanými

končetinami. Nemohla jsem popadnout dech. Nárazem se mi

potrhaly stehy na boku a otevřená rána mi zvlhčila košili.

Jaxon napáchal spoustu zlého, ale nemohla jsem uvěřit, že se

přidal na stranu Scionu. Vždyť celou svou kariéru vybudoval na

tom, že žil ve stínu scionského režimu, ne v jeho náruči.

Pálily mě rány ze šarvátky. Byly hluboké, rozpálené a pulzo

vala v nich krev. Vrhla jsem se do tmy a po slizkých schůdcích

pokrytých vlhkým mechem doklopýtala k Temži. U vody jsem

dopadla na kolena, sevřela hlavu do dlaní a proklínala svou hlou

post. Jak jsem to jen mohla nevidět? Muselo tu přece být nějaké

vodítko. Teď se z Jaxona stal náš úhlavní nepřítel, významná

posila v řadách Archonu.

Najdu si jiné spojence, řekl mi po šarvátce. Varuju tě — ne­

vidíme se naposled.

Měla jsem ho v Kruhu z růží zabít. Čepel nože už jsem měla

opřenou o jeho hrdlo, ale byla jsem příliš slabá, než abych řízla.

Mám jednoho velice dávného přítele, říkala Nashira. Dnes...

se ke mně po dvaceti letech odcizení vrátil...

Zdálky se ozval výkřik a zastavil čas. Nebo ho naopak přiměl

se rozběhnout? Skláněla jsem se nad vodou a objímala si kolena.

Rozhodl jsem se vrátit ke svým kořenům.

„Ne, ty ne,“ vydechla jsem. „Ty ne...“


16

Stál vedle Sargasů a vypadal tak klidně a nenuceně. Ne jako

někdo, kdo je poprvé spatřil před několika hodinami. A bylo toho

víc, co jsem přecházela, co jsem kvůli své zaslepenosti neviděla.

Vždycky byl bohatší než ostatní vidopáni. Už jen samotný absint

stál na černém trhu majlant, a on ho popíjel skoro každý večer.

Jak se stal z chuďasa princem? Určitě si tolik nevydělal psaním,

na pamfletech se nedalo zbohatnout. Dál tu byl fakt, že řídil

můj únos z kolonie, aniž by měl jakýkoli plán na útěk — to taky

nedávalo smysl. Jít do něčeho naslepo nebylo v jeho povaze. Po

kud už ale někdy dřív z kolonie utíkal... Pokud věděl, že existuje

cesta ven, nebo pokud mu Sargasové dokonce dovolili, aby mě

odvezl...

Dávný přítel. Dvacet let. Nic víc jsem nepotřebovala slyšet,

abych si domyslela, kým byl Jaxon Hall kdysi a kým je teď. Ne

měla jsem nezvratný důkaz, ale v srdci jsem věděla, že mě intuice

neklame.

Nebyl to jen tak nějaký zrádce.

Byl to ten zrádce.

Člověk, který před dvaceti lety zradil Rantheny, aby si od

Sargasů koupil svobodu.

Člověk, který měl na svědomí jizvy na Strážcových zádech.

Člověk, který nechal své spoluvězně umřít v kolonii.

A já jsem byla jeho kočena. Jeho pravá ruka.

Bílým šumem ke mně pronikl zvuk kroků. Koutkem oka jsem

viděla, jak si ke mně přikleká Strážce.

Musím mu to říct. Tohle zjištění si nedokážu nechat jen pro

sebe.

„Já vím, kdo vás před dvaceti lety zradil,“ vyhrkla jsem. „Vím,

kdo vám způsobil ty jizvy.“

Ticho. Uvědomila jsem si, že se celá třesu.

„Tady není bezpečno,“ řekl po chvíli mlčení Strážce. „Může

me si o tom promluvit v koncertní síni.“

Myšlenky jsem měla spletené jako ostnaté dráty. Byla jsem

loutkou všech, zamotala jsem se do tisíců provázků.


17

K zábradlí nad námi přiběhl Nick. „Vigilové,“ zakřičel. „Strážce,

přiveď ji nahoru!“

Strážce zůstal klečet na místě. Bála jsem se, že to nedokáže

z mého výrazu vyčíst a že to jméno budu muset vyslovit sama.

Uplynulo ale pár vteřin a viděla jsem na něm, že na to přišel stejně

jako předtím já. V očích mu vyšlehl plamen.

„Jaxon.“



část první

bůh ve stroji



21

i

kmotryně

Ne nadarmo se válka často přirovnává ke hře. V obou se soupe

ří. V obou jsou protichůdné strany. V obou existuje riziko pro

hry.

Je mezi nimi jen jeden rozdíl.

Každá hra je tak trochu hazard. Na jejím začátku člověk roz

hodně nechce nic vědět s jistotou. Pokud by měl vítězství zajiš

těné předem, nebyla by to žádná hra.

Ve válce ale po jistotě toužíme. Nikdo v dějinách nebyl tako

vý blázen, aby šel do války bez skálopevného přesvědčení, že

může zvítězit, že doopravdy zvítězí. Nebo alespoň že je pravdě

podobnost prohry natolik malá, že stojí za to zaplatit krvavou

cenu. Války se vedou nejen kvůli vzrušení, ale i kvůli zisku.

Otázka ovšem je, jestli jakýkoli zisk nebo výsledek může po

světit prostředky, kterými se hraje.

27. listopadu 2059

V bankovní čtvrti v samém srdci Londýna hořelo. Didion Waite,

básník podsvětí a nesmiřitelný rival Jaxona Halla, bědoval na


22

Cheapside nad troskami zbořeného kostela. Odvěká součást hlavního města se proměnila v hromadu zuhelnatělých a dýmajících sutin.

I na poměry Scionského Londýna byl Didion v napudrované

paruce a fraku nápadný, ale všichni byli příliš vtaženi do pro

bíhajícího dramatu, než aby si všímali nějakého blázna. Tedy všichni kromě nás, kteří jsme přispěchali na jeho zavolání. Stáli

jsme u vstupu do úzké uličky, obličeje zakryté maskami a šátky,

a prohlíželi si, co zbylo z kostela Bow Bells. Podle zpráv místních vidoucích ho od základů srovnal se zemí výbuch, k němuž došlo

kolem půlnoci. Teď hořelo několik okolních budov a napříč ulicí

bylo nasprejované graffiti.

vzDejte čeSt Bílému vazačI,

Pravému kmotrovI loNDýNa

Vedle nápisu byla namalovaná sytě oranžová květina. Lichoře

řišnice. V jazyce květin znamenala dobývání nebo moc.

„Musíme toho nebožáka odsud odvést dřív, než to udělá Scion,“

pobídla nás Marie Ogněna, která nyní patřila mezi mé oficiální velitele.

Já jsem se nenabídla. Didion trval na tom, abych se dosta

vila osobně, ale nemohla jsem riskovat a dávat se s ním do řeči,

a už vůbec ne, když byl v takovém stavu. Určitě čekal, že mu

škodu uhradím z kmotrovské pokladny, a ze zkušenosti jsem věděla, že pokud odmítnu, nebude si brát servítky a klidně mě

přede všemi na ulici veřejně obviní. Prozatím bude lepší, když mě vůbec neuvidí.

„Já půjdu,“ nabídla se Eliza a ověřila si, že jí kapuce pevně sedí

na hlavě. „Odvedeme ho do Grub Street.“

„Buď opatrná,“ připomněla jsem jí.

Eliza zamířila k Didionovi, který kolem sebe právě rozhazoval

dlažební kostky a něco nesouvisle křičel. Marie se vydala za ní

a pokynula svým nájemčatům, ať ji následují.


23

Zůstala jsem s Nickem na místě. Zvykli jsme si nosit kapuce,

které v poslední době přišly do módy — daly se nasadit tak, že

zakrývaly většinu obličeje. Jenže mě teď bylo snadné poznat,

takže ani tohle nemuselo jako ochrana stačit.

Po šarvátce, v níž jsem se utkala se svým vidopánem a uči

telem Jaxonem Hallem o právo postavit se do čela londýnských

jasnovidců, Nick opustil svou práci ve službách Scionu a zmizel

scionskému režimu z dohledu. Před odchodem ještě stihl ukrást

několik beden zdravotnických potřeb a  vybrat z  účtu všechny

volné peníze. Za pár dnů už se jeho obličej skvěl na přenosových

obrazovkách vedle mého.

„Myslíš, že to udělal Jaxon?“ kývl Nick směrem k troskám

kostela.

„On ne, ale jeho nohsledové.“ Žár ze sutin mě pálil do očí. „Ne

vím, kdo je vede, ale začíná mít dost stoupenců.“

„Je to jenom pitomá partička výtržníků. Pusť to z hlavy.“

Jeho hlas zněl konejšivě, ale tohle byl už třetí útok na význam

né sídlo syndikátu za posledních pár dnů. Naposledy vyrabovali

tržiště na Old Spitalfields, vyděsili prodejce a vyplenili jim stánky.

Ti, kdo to udělali, považovali za právoplatného Kmotra Jaxona

Halla, přestože bez vysvětlení zmizel. I po tom, co jsem jim ozná

mila všechna fakta, odmítli uvěřit, že se Bílý vazač, slavný vido

pán sektoru I-4, zapletl se Scionem.

Celkově vzato to byla hloupost, měla jsem podporu většiny

jasnovidců. Poselství, které z útoku vyplývalo, ale znělo jasně:

ještě jsem nezískala srdce všech svých poddaných. Pomyslela

jsem si, že to nejspíš souvisí s tímhle územím. Mého předchůdce

Hektora z  Haymarketu všichni svorně nesnášeli. Ti, kdo ho

poslouchali, to dělali buď ze strachu, nebo proto, že jim dobře

platil.

Marie s Elizou zvedly bědujícího Didiona na nohy a vedly ho

pryč. Jeho nářek přehlušila siréna scionského hasičského auta.

I kdyby se podařilo okolní domy uhasit, bylo zřejmé, že kostel už

nic nezachrání. Stejný osud potkal Juditheon, aukční síň, která


24

se nacházela pod ním. Odešli jsme a nechali za sebou další kus

minulosti, který vzal zasvé.

Dřív bych možná truchlila. Strávila jsem v Juditheonu spous

tu hodin, utratila jsem tam nehorázné částky z Jaxonových peněz

za duchy, které Didion ani neměl právo prodávat. Jenže jakmile

se ukázalo Jaxonovo pravé já, všechny moje vzpomínky na ži

vot v roli jeho kočeny zhořkly, potáhl je povlak špíny. Měla jsem chuť seškrábat je do odpadní jámy, zaházet hlínou a začít stavět

na nových základech.

„Nejbližší konspirační byt je na Cloak Lane,“ ozval se Nick.

Vklouzli jsme do další uličky, pryč z kruhu žhavého vzduchu

kolem kostela. Drželi jsme se stranou od ostatních lidí. Nick se

rozhlížel, jestli někde nejsou bezpečnostní kamery. Od šarvátky

už jsme nebyli jen nepřirození zločinci, ale i nově zrození revolucionáři, na jejichž hlavu se vypisovala stále větší odměna. I když

jsme proti režimu zatím nepodnikli žádný krok, Scion dobře vě

děl, o co nám jde.

Musela jsem si položit otázku, jak dlouho ještě dokážeme pře

žívat v hlavním městě. Bylo nebezpečné potulovat se tak pozdě

v noci na ulici, ale když pro mě Didion nechal poslat, nedokázala

jsem odmítnout. Chtěla jsem ho přesvědčit, že jsme na stejné

straně. Byl to koneckonců Jaxonův odvěký protivník, takže pro

mě teď představoval možného spojence.

Konspirační byt na Cloak Lane byl garsonka. Pronajala si ji

nějaká dívka, která dřív pracovala jako nočňátko a teď chtěla ze

všech sil pomáhat Vidořádu. Na rozdíl od většiny našich budov

tam bylo topení, lednička a opravdová postel. Po dlouhé noci strá

vené na ulici přišlo teplo vhod. Během posledních týdnů prudce

poklesla venkovní teplota a skoro denně padal sníh, takže Londýn

připomínal narozeninový dort pokrytý bílou polevou. Tak krutou

zimu jsem ještě nezažila. Nos i tváře jsem měla skoro pořád růžo

vočervené, a jakmile jsem vyšla ven, začaly mi od mrazu slzet oči.

Protože jsem postel odmítla, svalil se na ni místo mě Nick.

Bylo rozumné, aby si aspoň on pár hodin odpočinul. Na bledý

25

obličej mu dopadal proužek měsíčního světla, takže viditelněji

vystoupla rýha mezi obočím, která se mu dělala i ve spánku. Lehla

jsem si ve tmě na gauč, ale byla jsem příliš neklidná, než abych

vydržela mít delší dobu zavřené oči. Do mozku se mi zarýval ob

raz hořícího kostela, příslib dalšího pustošení. Připomínka toho,

že Jaxon Hall sice zmizel, ale lidé na něj nezapomněli.

Ráno jsem si zavolala tágo a rozjela se do Millu. Byla to ruina

průmyslového komplexu v Silvertownu a jedna z několika opuš

těných budov, které jsme v  poslední době v  citadele obsadili.

Sídlila tam naše největší buňka.

Změnit strukturu syndikátu tak, aby se postupně přerodil v ar

mádu schopnou čelit Scionu, nebylo vůbec snadné. Skoncovala

jsem s tradičním systémem územního dělení, kde měl každý sek

tor své centrální doupě. Přesto jsem se snažila pokud možno od

sebe netrhat bývalé členy jednotlivých gangů. Teď byli vidoucí ze

syndikátu rozdělení do buněk. Každá měla své sídlo, které znali jen

členové dané buňky a místní vidopán nebo vidopaní. Ti podléhali

příkazům vrchního velitele. Musela jsem své poddané donutit, aby

co nejvíce omezili kontakty mimo svou buňku, což je moc netěšilo,

ale byla to jediná šance na přežití. Zároveň to byl jediný způsob,

jak se vyhnout Jaxonovi, který znal starý syn dikát jako své boty.

Ať už teď chytili kohokoliv, mohl nepříteli vyzradit místo

pobytu nanejvýš několika dalších lidí. Chystali jsme se do války

se Scionem a ve válce není radno riskovat.

Když jsem dorazila k Millu, vyšla jsem po schodech do patra.

Na konci chodby seděl na invalidním vozíku Leon Wax, jeden

z mála amaurotiků, kteří pracovali pro Vidořád. Předával právě

dvěma senzibilům balíčky se základními potřebami, kde bylo

mimo jiné mýdlo nebo voda v láhvích. Leon byl šedesátiletý muž

tmavohnědé pleti s plešatící bílou kšticí.

„Nazdar, Paige,“ zavolal na mě.

„Ahoj, Leone,“ odpověděla jsem a přikývla na pozdrav nováč

kům, kteří na mě upřeně zírali. „Vítejte v buňce,“ dodala jsem.

26

Oba stáli jako zkoprnělí. Určitě o mně slyšeli spoustu zvěstí:

kočena, která vrazila nůž do zad vlastnímu vidopánovi, krajino

chodkyně, která se paktuje s bytostmi z éteru. Prolétlo mi hla

vou, jak moc asi naplňuju jejich očekávání — stála před nimi

obyčejná holka s tmavými kruhy pod očima. Kudrnaté vlasy už

jsem zase měla platinově blond jako dřív, jen vepředu mi zůstal

jeden černý pramen. Poslední připomínkou mé účasti v šarvátce

byly blednoucí modřiny a nápadný šrám na bradě, kde mi kůži

rozčíslo ostří šavle. Důkaz, že dokážu bojovat a zvítězit, se mi

vepsal přímo do tváře.

Jedna z těch dvou, rudovláska se světlou pletí, se mi k mému

úžasu poklonila. „D-díky, Kmotryně. Je pro nás čest, že můžeme

být členy Vidořádu.“

„Klanět se opravdu není nutné.“

Nechala jsem je v Leonových zkušených rukou a vyšla do

nejhořejšího patra. Nejhlubší rány mě stále bolely, ale měli jsme

léky, které na utišení bolesti jakžtakž stačily.

Pozorovatelna se nacházela v jedenáctém podlaží. Když jsem

vešla dovnitř, moji dva vrchní velitelé Veršotepec Tom a Bluďák

zrovna snídali a  zkoumali přitom mapu citadely, kde byla za

značena poloha všech nově instalovaných detektorů Senshield.

To byla naše nejnovější starost. Mezi papíry a notebooky ležely

poházené numy — obsidiány k věštění, klíče, nůž a křišťálová

koule velká jako pěst.

„Dobrý ráno, Kmotryně,“ pozdravil mě Bluďák.

„Máme problém.“

Tom zvedl huňaté obočí. „Tomu říkám pěknej pozdrav, takhle

po ránu. Ještě jsem ani nedopil kafe.“ Přisunul ke mně židli. „Co

se děje?“

„Jaxonovi příznivci vypálili Juditheon.“

Tom si povzdechl. „Marie už nám o tom řekla. Jsou to jenom

malý ryby.“

„To je jedno. Takovýhle věci už nemůžeme moc dlouho ignoro

vat.“ Nalila jsem si kávu. „Musíme dát dohromady syndikát, a to

27

hezky rychle. Bylo by dobrý začít tím, že najdeme náhradu za Ja

xona,“ řekla jsem spíš pro sebe než jim. „A jak to zvládáte vy dva?“

„Každej den se nám podaří nabrat několik nováčků,“ informo

val mě Bluďák. „Samozřejmě jich potřebujeme mnohem víc, ale

v  týhle fázi bych neměl obavy. Vypadá to, že hodně vidoucích

myšlenku Vidořádu přijalo, a čím víc jich přejde na naši stranu,

tím víc dalších najde odvahu udělat to samý.“

Tom přikývl. „Včera v noci jsme zachránili jednu dvojici, oba

jsou média. Odhalil je detektor Senshield. Měl jsem vidění, že

se to stane, proto Bluďák poslal pár svých lidí na místo, kde se

schovávali.“ Odkašlal si a podíval se na Bluďáka. „Řekli nám něco...

ehm... zajímavýho. Slyšeli prej detektor houkat, ale nikde kolem

ho neviděli.“

Zamračila jsem se. Scion začal instalovat detektory Senshield

do metra, což byla nemilá změna, ale přístroje byly tak velké, že

bylo docela snadné se jim vyhnout. „To je nesmysl, detektory

jsou obrovský, tak ho museli vidět. Kde to bylo?“

„Ještě jsem neslyšel všecky podrobnosti.“

„Pošli svýho koče, aby to prozkoumal. Nějak se mi to nelíbí.“

Při odchodu jsem ukořistila jednu zázvorovou bulku, načež

Tom všechny zbývající starostlivě nahrnul do krabice.

Do výcvikové místnosti v přízemí proudilo rozbitými okny

denní světlo a házelo odlesky na beton a nepoužívané stroje. Větší

část stropu se už dávno sesula, takže skrz něj bylo vidět perleťově

šedou oblohu. V místnosti byly vyznačené ringy, kde se mohli

členové buňky zdokonalovat jak ve fyzickém zápase, tak v boji

s pomocí duchů. Byla tu i deska, u které se trénoval vrh nožem.

Na Terebellin příkaz začali Ranthenové pravidelně navštěvo

vat jednotlivé buňky, aby pomohli nově naverbovaným členům

zdokonalit jejich dovednosti. V ringu nalevo právě stála Pleiona

Sualocinová a vyučovala boj s duchy. Instruktorka své svěřence

probodávala přísným pohledem.

„Když se vaše horda duchů kontaktuje s protivníkovou au

rou, duchové začnou vysílat série znepokojivých obrazů a tím

28

ho zmatou. Slabou hordu je ale možné odklonit nebo rozbít.

Aby horda držela pohromadě, musí být pevně svázaná. V našem

jazyce toto umění nazýváme tkaní.“ Švihla rukou oblečenou

v ruka vici před sebe a svolala k sobě duchy. Když mě uviděla,

propustila je a řekla studentům: „V téhle budově je dost duchů,

se kterými můžete trénovat. Běžte to zkoušet.“

Skupinka studentů se rozprchla. Někteří z těch, kdo mě mí

jeli, zamumlali: „Zdravím, Kmotryně.“ Pleiona je sledovala, jak

odcházejí.

„Panovnice mě požádala, abych tě informovala, že bude zítra

provádět inspekci buněk v první kohortě,“ oznámila mi.

„V pořádku.“

Světlo v Pleioniných očích bylo pohaslé — bylo poznat, že je

hladová. Zakázala jsem všem Ranthenům, aby se pásli na auře

vidoucích, které jsem měla pod svou ochranou. Museli si počkat

na ty, kdo žili mimo syndikát, což jim na náladě moc nepřidalo.

„Terebell je zklamaná,“ pokračovala Pleiona, „že se ti nepoda

řilo odstavit od moci velezrádce z Londýna.“

„Věř mi, že se o to snažím.“

„Radím ti, aby ses snažila víc, krajinářko.“

Při odchodu mě obešla velkým obloukem. Už jsem si na ty

hle móresy zvykla.

Spojovala nás nenávist k Jaxonovi, ale bylo to křehké spoje

nectví. V tuhle chvíli už všichni Ranthenové věděli, že tím, kdo

je zradil, když poprvé povstali proti vládnoucímu rodu Refájců, byl

právě Jaxon. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli mě nepodezírají ze

spolupráce s ním. Koneckonců jsem pro toho velezrádce a jejich

zapřisáhlého nepřítele tři roky pracovala. Bylo těžké uvěřit, že jsem

si nikdy ničeho nevšimla, že jsem neodhalila jeho špinavé tajemství.

Kousek od nás trénovali dva vidoucí. Augur svolal hordu du

chů a vrhl ji na druhého instruktora z řad Refájců, který stál

uprostřed ringu.

Strážce. Jedním rychlým pohybem ruky hordu rozprášil a du

chové se rozletěli všude kolem.

29

Arcturus Mesarthim je pouze její návnada.

Pootočil hlavu. Zůstala jsem stát stranou a křečovitě svírala

hrnek s kávou.

Každý kromě tebe to vidí.

Augur si povzdechl a ukročil stranou. Strážce vybídl gestem

další dva vidoucí v řadě.

První byl Felix Coombs, další z těch, kdo přežili Kostičas.

Vkročil do kruhu a nalil si vodu do misky — byl to hydromant. Za

soupeřku měl Róisín Jacobovou z řádu ohavných augurů. Vlasy

zapletené v copu se jí leskly potem. Od té doby, co jsem nařídila

propuštění ohavných augurů ze slumu na Jakubském ostrově,

se tělem i duší oddala naší věci a denně několik hodin trénovala.

Strážce stál se založenýma rukama.

„Felixi,“ řekl a oslovený sebou cukl, protože byl v přítomnosti

Refájců stále ještě nesvůj. „Pořád se hrbíš. Můžu tě ujistit, že tě

vigilové stejně uvidí.“

Felix se narovnal, ale stále byl o hlavu menší než Róisín.

„Róisín, nešetři ho,“ vybídl ji Strážce, „ale dej mu šanci, ať si

procvičí techniku.“

„Dobře, ale jenom malou šanci,“ přikývla Róisín.

Felix si odkašlal, přivolal několik duchů a spojil je do hordy.

Strážce rázoval kolem ringu.

„Otočte se k sobě zády,“ zavelel a oba ho poslechli. „Teď udělej

te každý tři kroky svým směrem.“ Zase provedli, co řekl. „Dobře.“

V jeho pojetí se z boje stával duel, tanec, jakýsi druh umění.

Kolem ringu se shromáždili diváci. Felix a Róisín čekali na povel

a přihlížející jim začali fandit.

„Tři, dva, jedna, teď!“ zvolal Strážce.

Felix švihl paží směrem dolů. Duchové ji v ladném oblouku

následovali a zanořili se do misky s vodou. Vodní hladina se roz

čeřila a éter se zachvěl. Zdvihla jsem překvapeně obočí. Duchové

se vynořili a za nimi se táhl řetízek vodních kapek, ale Róisín

ten půvabný výjev náhle přetrhla. Přiskočila k  Feli xovi a  pěstí

mu odrazila paži, takže odletěl až k provazům, které vymezovaly

30

ring. Pak mu zaťala prsty do ramene. Felix sebou prudce škubl,

duchové se vyděsili a odlétli. Felix se sesul na zem a voda z misky

se rozstříkla do všech stran.

„Vzdávám se, vzdávám se,“ zakřičel Felix za vydatného smíchu

diváků. „To bolelo, Róisín! Cos to udělala?“

„Použila proti tobě svůj dar,“ řekl Strážce. „Róisín je nadaná

osteomantka. Tvoje kosti zareagovaly na její dotyk.“

Felix sebou trhl. „Moje kosti?“

„Přesně tak. Jsou sice obalené masem, ale vždycky budou

rea govat na povel osteomanta.“

Z několika míst se ozval potlesk oslavující Róisínino vítěz

ství. Položila jsem kávu a přidala se. Strážce trochu vyladil její

dar a pomohl jí ho aktivizovat, takže nyní mohla osteomancii

používat na svou obranu. I to, co předvedl Felix, převyšovalo

všechno, co jsem kdy v hydromancii viděla.

„Já to říkal, že jsme je neměli propouštět,“ zasyčel jeden za

říkávač. Vybavilo se mi, že se jmenuje Trenary. „Ohavní auguři

mezi nás nepatří.“

„To stačí,“ umlčel ho Strážce, který právě obcházel ring. „Víš,

že Kmotryně tyhle řeči zakázala.“

Několik lidí sebou polekaně trhlo — překvapilo je, že Refájci

mají tak dobrý sluch. Kohokoli jiného by Strážcův tón zastrašil,

ale zaříkávač se rychle oklepal.

„Nemusím tě poslouchat, Refájče,“ odsekl. Felix nervózně polkl

a pohlédl na Strážce. „Příkazy budu přijímat leda od Kmotryně,

pokud se tady ráčí ukázat.“

„Tak mě dobře poslouchej, Trenary,“ zvolala jsem a  všechny

hlavy se otočily ke mně. „Tenhle názor už se tady nenosí. Pokud

se ho nedokážeš zbavit, tak si s ním jdi někam jinam. Třeba ven

do sněhu.“

Chvíli se nikdo nepohnul a pak Trenary vystřelil z místnosti.

Róisín zaskřípala zuby.

„Strážce, a co naučíš mě?“ zapípal Jos Biwott a trochu tím

uvolnil napětí. „Já umím jenom zpívat.“

31

„To není žádný malý dar. Všichni máte potenciál použít svoje

dary proti Scionu, ale dneska už nemám čas.“ Místností zaznělo

zklamané reptání. „Přijdu zase příští týden. Do té doby trénujte

sami.“

Sledovala jsem, jak se rozcházejí. Na opačné straně místnosti

si Strážce oblékal kabát.

Za posledních několik týdnů jsme spolu prohodili jen pár

škrobených slov. Už jsem to nemohla vydržet. Zaplašila jsem

obavy a šla za ním.

„Ahoj, Paige,“ pozdravil mě Strážce.

Jeho hlas měl na mě podobné účinky jako víno. Pod žebry

jsem ucítila svíravý tlak.

„Ahoj, Strážce,“ odpověděla jsem. „Už jsme spolu pěkně dlouho

nemluvili.“

„To je pravda.“

Předstírala jsem, že si prohlížím desku s terčem na házení

nožů, ale nedokázala jsem se soustředit. Cítila jsem na sobě zra

ky ostatních, kteří si zvědavě a bez zábran prohlíželi refájského

instruktora s Kmotryní po boku.

„To bylo opravdu působivé,“ řekla jsem popravdě. „Jak jsi Felixe

naučil takhle používat hydromancii?“

„Říkáme tomu fúze. Je to pokročilý způsob boje s pomocí du

chů, který můžou používat určité typy senzibilů a augurů. Při

šarvátce to použila Zloduše.“ Sledoval, jak se jedna dívka z řádu

médií nechala ovládnout duchem. „Někteří vidoucí se můžou

naučit přikázat duchům, aby nesli jejich numu. Tohle umění se

dá použít k ovládání ohně, vody a kouře.“

To by pro nás mohla být podstatná výhoda, pomyslela jsem si.

Než se tu objevili Ranthenové, mohli senzibilové a auguři proti

soupeřům bojovat leda svoláním hordy duchů. Byl to jeden z dů

vodů, proč je Jaxon považoval za slabé.

„Ten chlapík, co odešel, měl námitky proti ohavným augurům,“

kývl Strážce směrem, kudy odešel Trenary. „A taky, i když ne tak

veřejně, vyjadřuje sympatie k Jaxonovi. Považuje ho za jediného

32

právoplatného vůdce Vidořádu. Rád přitom cituje nejvýbušnější

pasáže ze spisku O podstatě nepřirozenosti.“

„Požádám Leona, aby z něj nespouštěl oči. Nemůžeme si do

volit, aby někdo něco práskl Scionu.“

„To je dobrý nápad.“

Rozhostilo se krátké, rozpačité ticho. Na okamžik jsem za

vřela oči.

„Tak jo,“ řekla jsem po chvilce. „Mám práci, budu muset jít.

Omluv mě.“

Už jsem byla na půli cesty ke dveřím, když Strážce promluvil:

„Dotkl jsem se tě něčím, Paige?“

Zastavila jsem se. „Ne. Jsem poslední dobou prostě... duchem

nepřítomná.“

Neřekla jsem to moc přesvědčivě. Oběma nám bylo jasné, že

je něco v nepořádku.

„Jistě.“ Když jsem mlčela, promluvil znovu, tentokrát tišeji. „Je

samozřejmě na tobě, s kým se stýkáš. Ale pokud budeš potřebo

vat radu, můžeš se na mě vždycky obrátit. I kdyby sis chtěla jen

popovídat. Rád ti budu naslouchat.“

Najednou jsem jasně vnímala jeho ostře řezanou bradu, tlu

mený plamen v očích, teplo, které z něj vyzařovalo a které jsem

cítila navzdory vzdálenosti mezi námi. A stejně dobře jsem vní

mala, že mám napjatá záda a žaludek jako na vodě.

Věděla jsem, proč se takhle cítím a co mi brání, abych se mu

otevřela. Ne že by udělal něco zlého. Vždyť mi dokonce věřil, že

jsem několik let pracovala pro Jaxona Halla a vůbec si neuvědo

movala, co je vlastně zač. Na rozdíl od ostatních Ranthenů se ke

mně choval stejně jako předtím. Odpustil mi mou zaslepenost.

Mohlo za to Jaxonovo varování. Jeho slova mi pořád ještě

zněla v hlavě. A já jsem to Strážci nebyla schopná říct, nemohla

jsem se mu přiznat, že se notorickému lháři Jaxonu Hallovi po

dařilo otrávit můj pohled na něj. Že do mě Jaxon zasel pochyb

nost, jestli Strážce opravdu není jen Terebellina prodloužená ruka

vykonávající její vůli.

33

„Díky, já vím.“ Uvědomila jsem si, že na nás ostatní pořád zírají.

Otočila jsem se k odchodu. „Brzy na viděnou.“

Zbytek dne jsem strávila inventurou našich zásob. Když jsem za

soumraku odcházela z Millu, potkala jsem Nicka a Elizu. Hledali

mě, protože dostali naléhavou zprávu od jedné vidopaní z druhé

kohorty; byla přesvědčená, že telefonní budku v jejím sektoru

určitě hlídá skupina vigilů.

„Několik jejích vidoucích si tam šlo zatelefonovat a půlka

z nich už se nevrátila,“ informoval mě Nick, když jsme se brodili

sněhem. „Zkusila tam jít sama, a nic se nestalo, ale byla by ráda,

kdyby pár nájemčat drželo u budky hlídku.“

„Nedostali jsme podobnou zprávu minulý týden? Mám dojem,

že nějaká holka z řádu médií šla do lékárny a od tý doby je ne

zvěstná,“ řekla jsem přiškrceně.

„Přesně tak.“

„Zkoušels do tý telefonní budky jít?“

„Jo. Nic se nestalo.“

Sklonila jsem hlavu, aby mě do obličeje nebičoval vítr. „Tak

to zatím necháme plavat.“

„Dobře. Jdeme zpátky do doupěte?“

Přikývla jsem. Už jsme dneska byli venku moc dlouho a taky

jsme potřebovali probrat naši finanční situaci.

Dojeli jsme rikšou k ulici Limehouse Causeway a odtamtud

šli pěšky. Hlavy jsme měli skloněné a tváře zakryté šátky. Na

ulicích se to hemžilo lidmi, kteří mířili někam na večírek. Tváře

jim hořely vzrušením, bylo vidět, že si dali Floxy. Mezi nimi se

proplétali dělníci z doků na Isle of Dogs. Každý rok před Listo

padkami praskaly kyslíkové bary ve švech, hlavně ty levné, které

se soustředily právě v téhle části citadely. Eliza se zastavila u ban

komatu a nenápadně vytáhla z kapsy ukradenou kartu.

Kradené karty se nám hodily, i když každá vydržela jen chví

li, dokud její majitel nezjistil, že ji postrádá. Terebell mé prosby

o peníze často odmítala a zjevně to dělala s gustem. Nick se

34

ohlédl přes rameno, jestli nás nesledují nějací kolemjdoucí. Eliza

zasunula kartu do bankomatu a nervózně přitom podupávala

nohou.

V tu chvíli se rozhoukal alarm.

Já a Nick jsme ztuhli leknutím. Eliza odskočila a prudce se

nadechla. Kvílení alarmu řezalo do uší a přitáhlo pozornost všech,

kdo byli nablízku. Chvilku jsme na sebe zírali.

Tenhle zvuk jsem znala.

Tenhle zvuk vydávaly detektory Senshield, když rozpoznaly

přítomnost jasnovidce. Tenhle zvuk věstil uvěznění. Jenže teď

vycházel zevnitř bankomatu.

Odporovalo to zdravému rozumu. Detektory Senshield byly

neforemné bedny velikosti člověka, daly se snadno rozeznat i na

opačném konci ulice. Pokud si člověk dával pozor, nemusel se

nikdy do blízkosti detektorů dostat, protože nebyly schované.

Nebo ano?

Tohle všechno mi proběhlo hlavou během vteřiny, než jsem

zareagovala.

„Zdrháme,“ vyštěkla jsem. Rozběhli jsme se pryč od banko

matu.

„Nepřirození!“ zakřičel někdo.

Něčí ruka popadla Nicka za kabát, ale Nick se ohnal pěstí

a odmrštil ho. Ohlédla jsem se a viděla, že se z banky vyrojila

jednotka nočních vigilů ozbrojených fluxovými pistolemi. Kři

čeli: „Stůjte!“ a „K zemi!“ a jejich hlasy se znásobily do takového

řevu, že lidé začali v panice prchat do všech stran. Uslyšela jsem

povědomé zasyčení fluxové šipky a jen taktak jsem se stihla vrh

nout na zem. Překulila jsem se, popadla Elizu za ruku a strhla ji

za sebou do postranní ulice. Už předtím jsem byla v šoku z toho,

co se stalo, a srdce mi bušilo jako splašené. Teď se k tomu ještě

přidal děs a sevřel mi hrdlo, že jsem sotva mohla dýchat. Tako

vý strach jsem nezažila od doby, kdy mě Scion zajal a poslal do

trestanecké kolonie. My tři jsme nejvyšší představitelé Vidořá

du — nesmí nás zatknout.

35

Sprintovali jsme k chudinské čtvrti, kde bydleli dělníci z doků.

Tam byla šance, že se nám podaří zmizet v hustém labyrintu

chatrčí. Zrovna když jsme uviděli první řady domů, zaskřípěly

brzdy a do cesty nám vjela dodávka. Otočili jsme se a hleděli

tváří v tvář jednotce vigilů v červenočerných uniformách. Byli

jsme jako zvířata zahnaná do kouta.

„Do hajzlu,“ ulevila si Eliza.

Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu. Nick i Eliza následovali

můj příklad. Vigilové nás v půlkruhu obstoupili. Měli napřažené

elektrické obušky a na tělo nám mířili fluxovými pistolemi, ne

pochybně naplněnými nejnovější verzí téhle drogy. Podívala

jsem se na Nicka. Jeho aura se proměňovala, natahovala se dál

do éteru.

Nemohla jsem se jim nabourat do snové krajiny. Při šarvátce

jsem využila svého ducha víc, než bylo zdrávo, byla jsem jako

zrezivělá. Nedokázala jsem dost rychle reagovat.

To ovšem neznamená, že bych nemohla pár vigošů zkopat,

pomyslela jsem si.

V tu chvíli v Nickovi explodoval jeho dar. Oslepil vigily prou

dem vidin a obrazů a hned nato na ně Eliza vypustila řetěz duchů.

Mezi vigily se začaly vytvářet spletité sítě a lapaly je do smyček

halucinací. V nastalém zmatku jsem vrazila pěstí do něčí ne

kryté brady a druhou rukou ukořistila fluxovou pistoli. Zmáčk

la jsem spoušť a střela s injekcí zasáhla velitele policistů mezi

lopatky.

Byli jsme dokonale sehraní, pracovali jsme v týmu, stejně jako

kdysi, když jsme bojovali proti znepřáteleným gangům. Nick po

padl elektrický obušek a vrazil jeho majiteli loktem do nosu. Za

syčela elektřina a vigil se zhroutil na zem. Eliza strčila ramenem

do dalšího a utíkala pryč. Hodila přitom za sebe jednu z našich

drahocenných dýmovnic. Okamžitě nás zahalil oblak hustého

šedého kouře. Vypálila jsem ještě jednu šipku a rozběhla se za

Elizou. Prázdnou pistoli jsem stále svírala v ruce. Po chvilce mě

doběhl i Nick.

Odrazila jsem se a jedním skokem se ocitla za nízkou zídkou.

Podlezli jsme pod ohradou pomalovanou graffiti, která vymezo

vala hranici chudinské čtvrti. Vrhli jsme se k první chatrči, na

kterou jsme narazili, odhodili plachtu, jež sloužila místo dveří,

a protější stranou se zase vyřítili ven. Kolem se ozývaly nadávky dělníků, ale my jsme nezpomalili. Zastavili jsme se, až když jsme

se ocitli na jihozápadním konci chudinské čtvrti, na olejnatém

pruhu písku u Temže. Na boku mě štípaly stehy, ale nebylo to nic

proti děsu, který se ve mně začal rozevírat jako bezedná propast.

Vždycky jsme byli strašně opatrní. Byli jsme přesvědčení, že

dokážeme splynout s davem. Myslela jsem si, že nám nemůže nic

ublížit. A přesto právě nás tři nepřítel zaskočil nepřipravené — a málem se nám to stalo osudným.

„Co to ksakru bylo?“ vypravila ze sebe Eliza, když konečně

popadla dech. „Schovaný detektor, nebo co?“

Byla jsem tak roztřesená, že jsem ani nedokázala odpovědět.

Museli jsme jít dál, ale všechny kosti a svaly v mém těle se od

mítaly vrátit do boje. Nick, taky celý udýchaný, jen zavrtěl hla

vou. Nakonec se mi zklidnil dech aspoň natolik, abych ze sebe

vypravila: „Pojďte, musíme varovat Vidořád. Tohle by... tohle by

mohl být náš konec.“

37

ii

stav nouze

Okamžitě jsem svolala schůzku. Když jsme dorazili ke skrýši se

verně od řeky, už tam na nás čekali Bluďák, Veršotepec Tom

a Marie Ogněna a uždibovali ze zbytku zázvorových bulek. Na

proti nim seděla Danica Panićová, další členka Sedmi pečetí, kte

rá se po šarvátce přidala na mou stranu. Za normálních okolností

bych vyžadovala, aby se podobné schůzky zúčastnilo všech šest

velitelů, ale nechtěla jsem, abychom se ve stejnou dobu vysky

tovali všichni pod jednou střechou.

Když jsem vešla, povstali. Dosedla jsem na židli vedle Nicka

a píchlo mě přitom v žebrech. Venkovní mráz mým zraněním

ze šarvátky moc nepomáhal.

„Co se děje, Paige?“ oslovila mě Marie. „Je to pravda? Mají

skrytý detektory Senshield?“

Jedno místo na opačném konci stolu zůstalo prázdné.

„Budeme ještě čekat?“ zeptala se Eliza a sedla si po mé levé

ruce.

„Ne,“ odpověděla jsem stroze.

Terebellina nepřítomnost mě hodně rozladila. Věděla, v kolik

hodin schůzka začíná, a nic nemohlo být důležitější než tohle.

Vždycky jsme čekali, že Scion zvýší počet detektorů — opakovaně

38

zveřejňovali zprávy o jejich plánované instalaci —, ale zároveň

jsme očekávali, že budou viditelné.

„Děkuju, že jste přišli, i když jsem vás svolala tak narychlo,“ za

čala jsem. „Půjdu rovnou k věci. Eliza se před chvílí pokusila vybrat

peníze z bankomatu a spustil se alarm. Vypadá to, že v banko

matu byl... zabudovaný detektor Senshield.“ Odmlčela jsem se,

aby ostatní mohli informaci vstřebat. „Unikli jsme jenom o vlásek.“

Všichni zadrželi dech. Bluďák zabořil tvář do dlaně.

„Pro Vidořád by to mohlo mít katastrofální následky,“ pokra

čovala jsem. „Pokud detektory neuvidíme, nedokážeme se jim

vyhnout.“

„Bankomat,“ řekla Marie a prohrábla si rukou vlasy. „Něco tak

obyčejnýho...“

„To by mohlo vysvětlovat tu záhadnou telefonní budku,“ za

mumlal Nick. „I to zmizení vidoucí holky z lékárny.“

Uvědomila jsem si, že jsem předchozí případy smetla ze stolu

příliš rychle. „Tohle je pro vidoucí zatím největší hrozba,“ pro

nesla jsem. „Pokud skrytých detektorů nainstalovali hodně, bude

nejspíš potřeba, aby členové prvních tří řádů, který už detektory

dokážou odhalit, dočasně odešli do úkrytu. Aspoň do doby, než

nás bude tolik, abysme si dokázali poradit s vigilama. Na ulicích

to možná nebude bezpečný.“

„To nejde,“ zatvářila se Eliza odmítavě. „Paige, nemůžeme se

jenom schovávat.“

„Já jsem taky médium,“ poznamenal Bluďák a zvedl hlavu za

bořenou v dlani, „ale musím souhlasit. Přes veškerý nebezpečí

by byl nerozum vyřadit ze hry většinu našich pěšáků.“

„Stejně tak by byl nerozum nechat je napospas Scionu, aby je

všechny pochytal,“ namítla jsem. „Máme vidoucí z jiných řádů,

co můžou dělat pěšáky.“

„Moc jich není.“

„Stačí to,“ oponovala jsem, ale bylo mi jasné, že jsem je nepře

svědčila. Marie zavrtěla hlavou. „Dobrá. V tom případě se musíme

zatraceně snažit, abysme se detektorům vyhnuli. A taky je načase

39

podívat se hrozbě do očí. Hektor ohledně detektorů strkal hlavu

do písku, ale my musíme zjistit, jak vážný je to pro nás nebezpečí.

Tohle je bůh ve stroji. Vševidoucí oko.“

„A nebude lehký ho oslepit,“ podotkla Danica.

Seděla se založenýma rukama na protilehlém konci stolu

a nervózně poposedávala. Zrzavé vlasy měla rozčepýřené a oči

zarudlé nedostatkem spánku. Vzhledem k tomu, že pracovala

v divizi Scionu zaměřené na robotiku a strojírenství, byla naším

nejcennějším zdrojem informací o Senshieldu.

„Dani,“ obrátila jsem se k ní, „tys tušila, že něco takovýho

přijde?“

„Věděla jsem, že chtějí po celý citadele rozmístit velký de

tektory, proto jsem se taky neúspěšně snažila vymyslet nějakej

přístroj, co by odrušil naše aury. To jsme ale věděli všichni. Taky

jsme věděli, že se budou snažit postupně obšancovat základní

veřejný služby. Že ale vymysleli verzi detektoru, co se dá schovat,

to jsem netušila.“

„Takže rovnou k  věci. Máš nějakej nápad, jak bysme se jich

mohli zbavit?“

„No, je jasný, že ty velký nepůjde fyzicky zničit ani odstranit.

Jednak je očividně pořád někdo sleduje, jednak jsou napevno

přivařený na místě.“

„Víš, jak fungujou?“ naléhal na ni Bluďák. „Víš o nich vůbec

něco?“

„No jasně.“

„A co teda?“

Danica se na něj zamračila. Nesnášela, když na ni někdo spě

chal.

„Podle toho, co se šušká mezi inženýrama, jsou všechny detek

tory napájený z jednoho centrálního zdroje energie. Říkají tomu

jádro,“ řekla a dávala si schválně načas. „Nevím, co to přesně je,

ale všechny detektory jsou na to napojený.“

„Takže pokud zničíme jádro, vyřadíme to celý z provozu,“ po

dotkla jsem.

40

„Teoreticky jo. Je to podobný, jako kdybys z přístroje vyndala

baterii.“

Tom si pohladil plnovous. „Ale kde ho najdeme?“

„Určitě v Archonu,“ řekla jsem.

„To není tak jasný,“ namítla Danica. „Senshield je projekt

Scionarmu, takže jádro bude nejspíš v nějakým vojenským ob

jektu.“

Scionarm. Výkonná složka mezinárodní obrany. Scionská

armáda. Už jsem se s jejími příslušníky jednou setkala — před

třinácti lety, když přes Dublin vtrhli do Irska.

„Scionarm,“ zopakovala Marie.

Podívala jsem se na ni. S podivným výrazem v obličeji vytáhla

z kapsy kožené cigaretové pouzdro.

„Nevěděla jsem, že Senshield vypiplala armáda. To je hodně

zajímavý.“ Vytáhla z pouzdra cigaretu a zapálila si ji. „Jestli při

padá v úvahu propojení s armádou, tak to zvýšený množství

detektorů nevěstí vůbec nic dobrýho.“

Sevřel se mi žaludek. Podnikli jsme bezpečnostní opatření,

která nás chránila před vigily a znepřátelenými Refájci, ale vůbec

mě nenapadlo, že by nás v téhle fázi mohla ohrožovat armáda.

Většina vojenských jednotek byla ostatně rozmístěna v zámoř

ských državách Scionu.

„Jsem všema deseti pro, abysme šli po Senshieldu, ale pokud

chceme dráždit šelmu, musíme se připravit na to, že nás pěk

ně pokouše,“ řekla Marie. „A na tom pokousání se zřejmě bude

podílet i jistá Hildred Vanceová, hlavní představitelka Scionský

republiky a Nejvyšší velitelka ozbrojených sil.“

Tom zamumlal několik vybraných výrazů.

Vanceová... To jméno už jsem slyšela.

„Vanceová,“ přikývl Bluďák. „Ta vedla invazi do Bulharska.“

„Jo, to je ona. Hlavní mozek operací v Irsku a na Balkáně.“

Marie vypustila obláček kouře. „Dost možná podporuje rozšíření

Senshieldu k armádním účelům.“

Eliza sebou trhla. „Co by to znamenalo, kdyby se objevila tady?“

41

Marie se zavřenýma očima znovu potáhla z cigarety. „Zna

menalo by to, že budeme bojovat proti jednomu z nejchytřejších

a nejbezohlednějších stratégů na světě. Tahle ženská má spoustu

zkušeností s rozkládáním povstaleckých skupin.“

Dlouho bylo ticho. Naše hnutí ještě nebylo dost silné, aby

mohlo čelit armádě.

„No,“ ujala jsem se nakonec slova, „ať už je s tím spojená Van

ceová, nebo ne...“

Přestala jsem v půli věty, protože se ve dveřích objevil Stráž

ce ve svém těžkém černém kabátě. Velitelé se na něj nedůvěřivě

zadívali, zírali na jeho bleděmodré oči a sošnou postavu.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, Kmotryně,“ řekl Strážce.

Nezvyklá barva očí prozrazovala důvod jeho zpoždění — ně

kde se zastavil, aby se nasytil aurou.

„Kde je Terebell?“

„Má nějakou práci.“

Strážce si sedl na židli vedle Bluďáka. Vnímala jsem každý

jeho pohyb. Barva jeho očí mě znervózňovala, protože mi při

pomínala, co musí dělat, aby přežil. Nemohla jsem ho za to ale

odsuzovat. Stručně jsem mu vysvětlila, že jsme objevili skryté

detektory a jakou hrozbu představují.

„Možná bys nám mohl poradit, jak vyřadit Senshield z provo

zu,“ řekla jsem. „Měl jsi blízko k Sargasům. Co o detektorech víš?

Netušíš, co je pohání?“

„Jak znám Sargasy, jádro nejspíš bude nějaká forma éterické

technologie, která využívá energii vytvořenou duchy,“ odpově

děl Strážce.

Tom zdvihl obočí. „Technologie, která využívá duchy? O  ni

čem takovým jsem v životě neslyšel.“

„Neví o tom ani většina Refájců. Sargasové jsou jediná rodina,

která propojila energii z éteru s lidskou technikou. Mnozí z nás

to považují za nechutné,“ řekl Strážce. „Bohužel ale nevím, jak

jádro Senshieldu funguje.“

Pomalu jsem přikývla. „Myslíš, že by mohlo být v Archonu?“

„Zeptám se našeho dvojitého agenta, ale kdyby o jádru něco

věděl, pravděpodobně už by nám to dávno řekl.“

Alsafi Sualocin, nejcennější špion Ranthenů v Archonu. V ko

lonii jsem ho znávala jako brutálního dozorce a věrného pobočníka Nashiry. Byl pro mě šok, když jsem se dozvěděla, že patří

k Ranthenům a tajně pracuje proti ní.

„I když neznáme umístění jádra, měli bychom se zamyslet nad

tím, co víme o detektorech,“ pokračoval Strážce. „Jak je vám všem

známo, Senshield v současné době dokáže identifikovat pouze tři nejnižší řády jasnovidců. Ať se inženýři ve Scionu snažili se

bevíc, nedokázali detektory vyladit tak, aby dokázaly rozpoznat další čtyři řády.“

Marie naklonila hlavu. „Jak přesně se provádí to... vylaďo

vání?“

„To nikdo neví, ale už dlouho mám podezření, že to nějak

souvisí s blízkostí aury. Bylo by logické, kdyby Senshield dokázal

znovu rozpoznat to, s čím už se jednou setkal.“ Strážce se od mlčel.

„Umím si představit, že by mohli použít někoho z vás, aby vylepšili

schopnost detektoru identifikovat auru.“

Nic víc jsme nepotřebovali vědět. Pokud už samotné choze

ní po ulicích mohlo vést nejen k našemu zatčení, ale teoreticky

i ke zvýšení účinnosti Senshieldu, pak bylo opravdu nutné uva

žovat o odchodu do úkrytu, i kdyby to zůstávalo jako poslední

možnost.

„Ještě k tomu jádru — myslíš, že se dá snadno nahradit?“ ze

ptala jsem se Strážce. „Kdybysme ho zničili, dokázali by snadno

postavit nový?“

„To není moc pravděpodobné,“ zavrtěl hlavou Strážce. „Ne

jsem sice Sargas a v éterických technologiích se moc nevyznám,

ale vím, že jsou složité, nestálé a křehké. Pokud byste zničili současné jádro, myslím, že by jim trvalo roky, než by ho znovu

zprovoznili.“

Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že je to spíš domněnka, ale

i tak nám to dávalo jistou představu.


43

„Ještě na něco nesmíme zapomínat,“ pokračoval Strážce. „Vy

lepšený Senshield bude představovat velkou hrozbu pro Divizi

nočních hlídek. Pokud se ho podaří vyladit tak, aby identifiko

val všech sedm řádů jasnovidců, vidoucí policisté budou rázem

zbyteční a Scion se vigilů... zbaví, stejně jako ostatních nepři

rozených.“ Pohlédl na mě. „Někteří z nich by mohli být ochotni

podílet se na zničení jádra Senshieldu.“

„Tak to ani náhodou,“ zavrtěl hlavou Bluďák. „S vigilama syn

dikát nespolupracuje.“

Vždycky jsem si myslela, že Bluďák je povahou šprýmař jako

Tom, ale zjistila jsem, že vyznává pevné zásady a kázeň. Přinej

menším bral vážně naši revoluci, což se o spoustě členů Sněmu

nepřirozených říct nedalo.

„Pokud nočním vigilům nenabídnete přátelství, Scion je vy

hladí,“ namítl Strážce.

„To je jedině dobře,“ opáčil Bluďák.

„Vždyť jsou to zrádci,“ přidala se Eliza a nervózně si přitom

natáčela pramínek vlasů na prst. „Rozhodli se pracovat pro

Scion.“

Bluďák na ni vrhl uznalý pohled — trefila hřebík na hlavičku.

„Strážce má v něčem pravdu,“ pokrčila rameny Marie. „Jsou

to pro nás potenciální kandidáti na spolupráci. Proč tuhle šanci

zahodit?“

„Bylo by to ale jenom dočasný spojenectví,“ upozornila jsem

Strážce. „Jakmile bysme Senshield zničili, měli by zase o  práci

postaráno.“

„Dočasné spojenectví by mohlo stačit.“

Rozhostilo se ticho a já jsem promýšlela situaci. Mohla jsem

si po libosti nechat od všech radit, ale nakonec jsem se stejně

musela rozhodnout sama. Začínala jsem chápat, jak mohl můj

předchůdce Hektor do takové míry zneužívat svou moc — hlava

syndikátu jí měla opravdu hodně. Vidoucí v téhle organizaci se

moci klaněli a já jsem tu svou v šarvátce prokázala. To ovšem

ještě neznamenalo, že jsem odbornice na zahajování revolucí.


44

Instinkt mi vždycky napovídal, abych se od vigilů držela dál,

ale to, co nám mohli nabídnout, možná stálo za risk. Mimo jiné

by to výrazně oslabilo řady Scionu.

„Určitě to zvážíme,“ uzavřela jsem své přemýšlení. „Pokud se

ocitneme v situaci, kdy by pomoc vigilů byla pro náš úspěch ne

zbytná, znovu to přehodnotíme. Do tý doby bychom se od nich

podle mýho názoru měli držet dál.“ Vypadalo to, že má odpověď

všechny uspokojila. „Teď se musíme dohodnout, jak budeme

postupovat. Dani, pokus se vypátrat co nejvíc informací o tom,

co je jádro Senshieldu — a hlavně kde je. To je naše priorita.“

„Počkej,“ zvedl ruku Tom a  tázavě se podíval na Danicu.

„Bílý vazač přece ví, že pracuješ pro S



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.