načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ...a vztáhl pak ruku na život bližního -- Deset hrdelních případů z historie naší kriminalistiky - Roman Cílek

...a vztáhl pak ruku na život bližního -- Deset hrdelních případů z historie naší kriminalistiky
-11%
sleva

Elektronická kniha: ...a vztáhl pak ruku na život bližního -- Deset hrdelních případů z historie naší kriminalistiky
Autor:

Již padesát let se Roman Cílek, kmenový autor Nakladatelství Epocha zejména v tvůrčím pohledu na významné události novodobých dějin, věnuje také literárním reportážím, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 358
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: V tomto souboru vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5236-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Antologie, zaznamenávající průběh deseti skutečných hrdelních zločinů z dějin československé kriminalistiky, které byly spáchány od dvacátých do devadesátých let minulého století. Zkušený kriminální reportér a autor řady děl z oblasti literatury faktu Roman Cílek se již padesát let v rámci své publicistické činnosti věnuje také tématice zločinu a trestu. Tato antologie předkládá deset příběhů, jež vyšly v autorových předcházejících sbírkách a jsou pokládány za nejzdařilejší příspěvky, které v této žánrové oblasti napsal. Jednotlivé kriminální případy jsou tu chronologicky řazeny v opačné časové posloupnosti a pro všechny je typická nebývalá brutalita, která pouze dokumentuje, že nevyzpytatelná temnota lidského konání může nečekaně udeřit téměř vždy a všude. Tak je tomu hned v prvním příběhu, v němž vyšetřovatelé pátrají po vrahovi úspěšného opavského podnikatele, jehož rozřezané tělo je nalezeno v kufru na labské vodní elektrárně. Podobný motiv je rozehrán i v následujícím případu, který vešel do povědomí veřejnosti jako "Sečské vraždy". A stejně pochmurné události se odehrávají i v dalších kapitolách tohoto pitavalu, v němž pokřivený a zvrácený hodnotový systém některých jedinců sestupuje až na dno obludné propasti a vede ke spáchání těžkého hrdelního zločinu.

Popis nakladatele

Již padesát let se Roman Cílek, kmenový autor Nakladatelství Epocha zejména v tvůrčím pohledu na významné události novodobých dějin, věnuje také literárním reportážím, v nichž rekonstruuje velké příběhy ze světa zločinu a trestu. Tento úctyhodný časový oblouk mu umožnil setkat se s řadou dnes již nežijících špičkových kriminalistů, navštívit místa trestných činů, archivy i věznice, hovořit s oběťmi, pozůstalými i pachateli. Výběr toho "nejlepšího z Cílka", jak jsme soubor jeho reportáží pracovně nazvali, předkládáme čtenářům.

Roman Cílek (*1937)
Patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Rodák z Českých Budějovic, od školních let žije v Praze. Vydal několik desítek knih nejen literatury faktu, ale i dramaticky laděné beletrie, řada z nich získala významná ocenění, například Cenu Egona Ervína Kische, Cenu Miroslava Ivanova a Cenu Jiřího Marka. Některá jeho díla vyšla také v zahraničí, nebo posloužila jako předloha k fi lmovému zpracování. V současné době se podle Cílkovy knihy (Zabíjela, protože neuměla žít) natáčí fi lm o případu mnohonásobné vražedkyně Olgy Hepnarové.
Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení dvou spisovatelských organizací: Klubu autorů literatury faktu a České sekce AIEP – mezinárodního sdružení autorů detektivního a dobrodružného žánru.
V posledních letech se Roman Cílek stal kmenovým autorem Nakladatelství Epocha. Výsledkem této oboustranně podnětné spolupráce jsou knihy Mordcentrála X (2004), Krvavá předehra (2004), Každý, kdo unese oštěp… (2009). Autorská dvojice Miloslav Moulis († 2010) a Roman Cílek vytvořila pro Epochu ojedinělé dílo o nacistických koncentračních táborech s názvemZapomeňte, že jste byli lidmi… (2005), která před nedávnem vyšla již ve druhém vydání (2012). Skoro až osudovou podobu má Cílkův tvůrčí vztah k edici Magnetka. Již v roce 1966 svým dílem Výstřely ve vile Edelweiss (zfilmováno pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních – 1969) edici autorsky zahajoval. Poté, kdy v roce 2007 došlo k obnovení této edice spoluprací Nakladatelství Epocha a Pražské vydavatelské společnosti, znovu mu byla svazkem s názvem Agonie (2007) svěřena tato vstupní role. Následovaly pak spoluautorské tituly s Miloslavem Moulisem: 100 hodin, kdy umírala republika (2009) a Útěky z pekla (2010). V témže roce 2010 vyšla v této edici Cílkova kniha Já, Otto Skorzeny…!

((deset hrdelních případů z historie naší kriminalistiky))

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

... a vztáhl pak ruku

na život bližního



... a vztáhl

pak ruku

na život bližního

(Deset hrdelních případů z historie

naší kriminalistiky)

Roman Cílek

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA


Copyright © Roman Cílek, 2015

Photos and copy photos © archiv autora

Cover © Josef Kroupa, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN 978-80-7425-236-5


Obsah

Úvodem ............................................... 9

Muž, kterému uloupili tvář ............................... 11

Trojúhelník a traverza.................................... 27

Jackův výlet do Čech .................................... 59

Tento způsob léta ....................................... 95

Rodinné slavnosti paní Ireny ............................. 135

Jdi a zabíjej! ............................................ 189

Noc lásky a temného stínu ............................... 225

Přípitek s vrahem ....................................... 259

Svatební cesta bez zpáteční jízdenky ....................... 295

Zabiják ze Slavkovského lesa ............................. 323



9

Úvodem

aneb

PADESÁT LET SETKÁVÁNÍ SE ZLOČINEM

Skoro se mi tomu ani věřit nechce, ale je to tak.

V půli šedesátých let jsem se jako mladý novinář stal členemredakce časopisu Československý voják, která byla tehdy oázourelativní tvůrčí svobody a v níž působila řada významných osobností, od nichž bylo možno se učit. Autorsky jsem se tehdy zabýval hlavně novodobou historií, ale padlo vnitroredakční rozhodnutí, že budu kriminálním reportérem. A tak jsem se jím tedy stal. A vlastně svým způsobem napořád, i když ani historické téma jsem v průběhu těch pěti desetiletí nezanedbával. Kniha, kterou nyní pokorněpředkládám před čtenářskou porotu, je výřezem toho, co jsem o  zločinu a trestu tak či onak napsal.

Deset kapitol.

Deset výsostně pravdivých hrdelních případů seřazenýchdo protisměrné časové osy: od  devadesátých do  dvacátých let minulého století.

Každý z nich vybízí k obecnějším úvahám.

Vždy to tak bylo, je a  asi musí být: zobrazení temných stránek lidského činění pokaždé najde své příznivce i odpůrce. Ti druzí se ptají: Proč se bolestivě dotýkat ran? Ti první odpovídají: Protožepoučený člověk se dokáže lépe bránit a znalost odvrácené tváře člověka je tedy vlastně krůčkem v zápolení o lepší podobu světa. Kdo má pravdu? Svým způsobem i ti první, i ti druzí. Záleží na úhlu pohledu.


10

... a vztáhl pak ruku na život bližního

A na citlivosti zpracování. A na rámcovém cíli, který si autor určí

a zvolí tomu odpovídající a poučený přístup.

Zločin a trest – téma staré jako lidstvo samo.

Nikdo za  ním bohužel nedokáže přidat tečku. Jen středník lze přičinit, a následnou poznámku: pokračování příště.

Roman Cílek


11

Muž, kterému uloupili tvář

Muž, kterému uloupili tvář

(PÁTEK ŠESTADVACÁTÉHO ČERVENCE 1996, RÁNO)

Dvě stě deset kilometrů.

Pro zdatného a  na  rychlostní předpisy příliš nehledícího řidiče s  kvalitním vozem záležitost zhruba na  dvě hodiny svižné jízdy. Mnohostranný opavský podnikatel Vladan Pajer, který se čtyři dny předtím dožil pětadvaceti let, dobrým řidičem nesporně byl a měl auta rád, o čemž svědčilo také to, že jich v dané době remněi soukromě vlastnil víc než tucet. A tak si jistě tuhle časnou ranní jízdu z Uhlířova na Opavsku do Pardubic dostatečně vychutnal. Tím spíš, že bylo léto, ideální počasí a suché silnice. A také tím spíš, když si cestou uvědomoval, že je to z motoristického hlediska i jaksi jízda na  rozloučenou. Protože nejluxusnější kousek ze své jízdní stáje, přepychový Mercedes-Benz S 420 L (stříbrná metalíza, automatická převodovka, klimatizace, palubní počítač, vnitřní provedení v tmavé kůži, ovládací deska obložená mahagonem, radiomagnetofon a CD přehrávač – odhadní hodnota kolem dvou a půl milionu korun), jel pan Vladan Pajer s trochou nostalgické lítosti v srdci prodat.

Naštěstí – utěšoval se – výhodně prodat.

S platbou rovnou na dlaň a v amerických dolarech.

Do  provozu jeho rem, v  nichž se v  poslední době leccos dost vážně zadrhlo, se mu hotové peníze náramně hodily, potřeboval je pro sebe, potřeboval je i pro nenasytné a stále víc dotírající bankovní instituce, kde měl četné úvěry, hodlal všechny ty řvounya pochybovače trochu uchlácholit, vybruslit z nesnází – a pak se do všeho s ještě větší vervou obout. Kromě toho se chystal dokončit přestavbu


12

... a vztáhl pak ruku na život bližního

domu, který pro rodinu zakoupil nedaleko Opavy. Plánů měl prostě

mnoho, takže čeho litovat: parádních bouráků si v budoucnu pořídí

ještě nepočítaně.

Věřil tomu.

Věřil tomu snad i ve chvíli, kdy krátce před osmou hodinouzabočil na parkoviště u hotelu Labe v Pardubicích: na místo schůzky s lidmi, jimž měl jeho báječný mercedes za pár hodin patřit.

◆ ◆ ◆

Sešli se přesně a všichni.

Podstata obchodu se necelý týden předtím dohodla připředběžném jednání v Opavě. Jediný, ale nikoli nepřekonatelný zádrhelspočíval v tom, že kupujícím, který hodlal za vůz zaplatit požadovaných devadesát tisíc amerických dolarů, byl osmatřicetiletý AlexejPetrovič Antipov, Kazach, jenž se sice se svou čtyřiadvacetiletou, nápadně krásnou družkou Margaritou, rovněž Kazaškou, legálně zdržoval v České republice, údajně tu působil jako podnikatel, prokazatelně měl k  dispozici dost peněz, ale jeho původ přece jen nevbuzoval u Vladana Pajera přemnoho důvěry.

„Připomínali mi postavy z  nějakého lmu,“ svěřil se jedné své zaměstnankyni, „ten chlapík jako kdyby se zrovna vracel z dobyvačné války a tu nohatou holku s dlouhými zrzavými vlasy, která by nesporně stála za hřích, si vezl jako kořist...“

Jenže lm je lm a život zůstává životem.

A tak si Pajer určil podmínku.

„Vyhovalo by mi, kdyby se ten vůz z mého vlastnictví úředněpřevedl tady na pana Marečka, který ostatně celou věc zprostředkoval. Později si můžete auťák mezi sebou dále čenžnout už beze mě,“navrhl a dal najevo, že z tohoto požadavku nemíní ustoupit.

Kupujícímu se to moc nelíbilo.

Ale kývl.

Především asi proto, že jedenatřicetiletý Ladislav Marečekz Pardubic byl jeho letitý známý, snad se dá říci, že dokonce i  přítel,


13

Muž, kterému uloupili tvář

poznali se už koncem osmdesátých let – a byl to opravdu také on,

kdo se prostřednictvím svého bratrance z Hradce Králové náhodou

dozvěděl o luxusním autě, jež je v Opavě na prodej. Řekl o tomsvému kazašskému kamarádovi, který něco podobného sháněl. Alexeje

Petroviče to zaujalo a brzy poté se i s družkou a Marečkem rozjel

do Opavy, auto si uznale prohlédl, nad jeho cenou se sicena pozastavil, ale pak se poradil se svou jiskřivou milou, která se do mercedesu

na první pohled zamilovala, a nebylo asi vyhnutí: furiantsky sdělil,

že tedy vůz bere a souhlasí i se vším, co se navrhuje. Domluvili si

potom s Pajerem termín pátečního setkání v Pardubicích a zdálo se,

že zdárnému dokončení obchodu nemůže nic zabránit.

Teď tedy nadešel nální okamžik.

Vladan Pajer přivezl z Opavy doklad o tamním odhlášení vozidla s uvedením jména a adresy nového držitele Ladislava Marečkaa datem z předchozího dne, přímo na parkovišti zkontrolovali kupující i další doklady k vozu. Vše bylo v pořádku a nic nebránilo dalším krokům. Antipovovu družku Margaritu – říkal jí Rito, postavili už předtím do  fronty na  dopravním inspektorátu, aby v  početném zástupu žadatelů o  úřední výkon „držela místo“, Marečkovi svěřil Pajer klíče a  doklady od  mercedesu a  oba hlavní aktéři transakce odjeli volvem do  pronajatého Antipovova bytu v  pardubické ulici Na Drážce, aby tam Pajer mohl v klidu a stranou od nežádoucích pohledů převzít peníze.

◆ ◆ ◆

Tedy žádné problémy...?

Ani náznak, sebemenší stín pochybností...?

Lze se jen bez jakékoli záruky domýšlet, co si v té chvíli Vladan Pajer skutečně myslel, ale leccos o tom napovídají výpovědi svědků.

Manželka: „Sdělil mi, že auto prodává snad nějakým Čečencům. Nelíbilo se mi to a otevřeně jsem mu řekla, že je snad blázen, pokud jim věří, odpověděl, že se všestranně pojistil a za obchod mu ručí jakýsi Čech, s nímž se dobře zná. Když poté už těsně před odjezdem


14

... a vztáhl pak ruku na život bližního

hovořil o prodeji auta, ke kterému měl zvláštní majetnický vztah,

skoro plakal a přesvědčoval mě, abych jela s ním. Myslela jsem si,

že mi tím v  souvislosti s  určitými problémy v  našem manželství

hraje na city, a protože jsem také neměla kam dát dceru, jeho návrh

jsem odmítla. Pro případ, že by se s ním něco stalo, dal mi Vladan

jména dvou právníků, kteří by mi pomohli. Dále říkal, že získané

dolary za auto chce ještě v pátek uložit v bance v Opavě, vrátí se prý

z Čech taxíkem. Slíbil, že pak pro mě a dceru přijede a pojedeme

někam na víkend...“

Pajerova opavská sekretářka: „V pátek jsem přišla do práce v 8.02 ho- din a paní na ústředně mi vyřídila, abych ihned volala šéfa na jeho mobilní telefon. Oznámil mi, že v Pardubicích prodává auto a kupci že chtějí, aby s nimi šel do nějakého bytu, z čehož má prý trochu obavy. Zeptala jsem se ho, zda by to nešlo zařídit jinak, ale řekl, že prý stačí, když mu budu každých pět minut na mobil volat a on mi pak také pro jistotu řekne přesnou adresu bytu, kde se nachází. Asi dvakrát jsem mu podle tohoto pokynu volala. Adresu mi nesdělil a dal najevo, že už mohu být zcela klidná. Projednávali jsme i to, že mu některáobchodní jednání smluvím na týž den odpoledne, kdy se taxíkem vrátí z Pardubic do Opavy. Protože už neprojevoval naprosto žádné obavy, zeptala jsem se, jestli se nemám příště ozvat třeba až za deset minut. Souhlasil s tím. Znovu jsem tedy volala přibližně v 8.25 hodin, ten čas jsem si přesně zaznamenala, ale to již telefon nebral. A ani potom...“

◆ ◆ ◆

(PÁTEK ŠESTADVACÁTÉHO ČERVENCE 1996,

ZBYTEK DNE)

„Tak co?“ zeptali se.

„Hotovo.“

Alexej Petrovič Antipov přijel kolem desáté hodiny dopolední na dopravní inspektorát a oznámil Margaritě a Marečkovi, že je celá


15

Muž, kterému uloupili tvář

věc ke  spokojenosti obou stran vyřízena, Pajer si prý vzal peníze,

u hotelu Labe najmul taxikáře a okamžitě s ním odjel na severníMoravu, protože spěchal na nějaké jednání. Ani jednoho z těch dvou

to nezarazilo, protože před Marečkem dával Pajer svou časovoutíseň najevo hned ráno po příjezdu, zatímco Margarita se s mužem

z Opavy toho dne vůbec nesetkala, protože celou tu dobu „držela

místo“ ve frontě na inspektorátu.

Proč by se tedy něčemu divili...?

„Skutečně jsem také nic mimořádného na  Antipovovi nezpozoroval,“ svědčil později k  těmto okamžikům Ladislav Mareček, „zvláštní bylo snad jen to, že nedlouho poté, co se za námi dostavil, Alex znenadání řekl, že si musí ještě cosi vyřídit, odjel svým volvem a vrátil se zhruba za tři čtvrtě hodiny. O tom, kde byl a co dělal, se nezmínil a Rita ani já jsme se nevyptávali, protože něco takového nebylo mezi námi ve vztahu k Alexejovi zvykem.“

(Brzy se ho však na to zeptají jiní a Antipov bude musetodpovědět: povšiml si, že na vnitřní straně pravé nohavice kalhot má stopy krve a jel se tedy do ulice Na Drážce převléknout.)

Převod auta se mezitím dokončil a došlo i k připevnění úředně přidělené espézetky.

Na velké oslavy nebyl čas.

Ve třech narychlo poobědvali v Marečkových bytě v Sezemické ulici a Ritu odvezli do obchodního domu Tesco, kde jí začínala odpolední služba prodavačky v oddělení potravin. Mužští se vzápětí vydalizískaný auťák trochu projet, zkusili vůz ve městě i na volné silnici, na závěr se zastavili v příměstské restauraci Eldorádo a chvíli tam poseděli.Alkohol prý však pro jistotu nepili. Před třetí odpolední zavezl Antipov svého přítele domů, odstavil mercedes a po chvíli si vzal volvo, které střídavě používaly obě dvojice, ale nejčastěji s ním jezdila Margarita.

„Potřebuji si teď zajet do Prahy,“ oznámil Antipov, „ale je to jen na  skok, brzy se vrátím, a  pokud to stihnu, Ritu pak večer u obchoďáku vyzvednu.“


16

... a vztáhl pak ruku na život bližního

„Mohl bych jet s tebou,“ navrhl mu Mareček, kteréhou Antipova máloco překvapovalo, „manželka bude v kadeřnictví až do noci a já mám čas...“

„Ne,“ odmítl tentokrát Alexej Petrovič a vzal si klíče od vozu, „to je záležitost jen pro mne.“

Hovořil pravdu a Ladislav Mareček jistě později, až se onu pravdu dozví, nezalituje, že byl se svým návrhem odmítnut: většina toho, co nyní Antipov hodlal učinit, nebyla práce pro každého.

◆ ◆ ◆

Vrátil se až kolem desáté.

Margaritě se to příliš nelíbilo, protože nedodržel slib, že ji po šichtě odveze, a ona musela s velkým pátečním nákupem přijet taxíkem. Ale nehádali se. Prý ne. Alexej pak požádal Marečka, zda byv sobotu, v neděli a možná i ještě pár dalších dnů nemohli s Ritou přebývat zase tady u nich, vlastně tu byli od počátku ociálně hlášeni, protože pronajatý byt v ulici Na Drážce měli s majitelem domu dohodnutý jen tak dočasně a s platbou jaksi z ručky do ručky.

„Proč ne,“ přikývl Mareček. „Stejně jedeme na víkend ke známým do jižních Čech.“

„Díky,“ řekl Alexej Petrovič, „pak spolu vyrovnáme i  slíbenou provizi za dohození toho mercedesu.“

„To nespěchá,“ mávl rukou jeho přítel.

Nespěchalo to – leč počítalo se s tím.

Šli si lehnout před půlnocí, Mareček do ložnice, kdev polospánku očekával příchod manželky, která se dostavila až kolem půlnoci, protože v hotelovém kadeřnictví zavírali v jedenáct a pak bylotřeba ještě uklidit. Alexej a Rita se jako obvykle uchýlili do obývacího pokoje. „I tahle noc z pátku na sobotu,“ vypoví Margarita o několik dnů později, „proběhla mezi námi jako každá jiná.“

Nenašel se nikdo, kdo by se netaktně zeptal, co přesně tím myslí.

◆ ◆ ◆


17

Muž, kterému uloupili tvář

(SOBOTA SEDMADVACÁTÉHO ČERVENCE 1996)

Pokud bychom cítili potřebu dění toho dne charakterizovat conejstručněji, stačilo by na to šest slov rozložených do dvou vět:

Někdo byl postrádán.

Něco se našlo.

Tím „někým“ byl podnikatel Vladan Pajer. Poptávala se po něm jeho manželka: „Volala jsem mu na  mobil skoro nepřetržitě, také jsem se spojila s jeho bratrem, který mi řekl, že Vladan asi auto dobře prodal a teď si chce někde den či dva odpočinout, protožev poslední době toho na něho bylo moc a neměl nervy v pořádku.“ Sháněla ho také jeho sekretářka: „Ještě nikdy se nestalo, že by se šéf takhle nadlouho odmlčel.“ Zneklidnil se i Jan Vedral, Marečkůvkrálovéhradecký bratranec a někdejší Pajerův spolužák, který v dobré víře prodej mercedesu svým upozorněním spoluzprostředkoval:„Začínalo se mi to nelíbit.“ Všichni však shodně doufali, že tečkuza záhadou přičiní konec víkendu, třeba se Vladan prostě někde jen zasekl, s někým se jako chlap seznámil, naordinoval si neplánovanou a o to přitažlivější pauzu. Rozhodne tedy pondělní ráno, na které měl Pajer domluvena neodkladná jednání na Ostravsku.

A teď k onomu „něco“.

Zneklidnění přišlo hned ráno.

Krátce po 9. hodině zavolali na tísňovou linku dva muži a dalo se poznat, že jim to, co se stalo, pokazilo jejich sobotní rybářské touhy. Jen pár kilometrů od Pardubic, na houštinami zarostlém levémbřehu Labe poblíž počáplického mostu, našli ti dva pohozenou modrou tašku značky Adidas. Nahlédli dovnitř a  připomínalo to tradiční skládačku stále menších a menších staroruských matrjošek: černý igelitový pytel, v něm modrý igelitový pytel, pak další modrý obal a uvnitř něco, co vzdáleně připomínalo oddělené části značnězdevastovaného lidského těla.

Sobota pro ně tím okamžikem skončila.


18

... a vztáhl pak ruku na život bližního

Po předběžném zajištění místa nálezu vyjela k Labi narychlosestavená skupina okresního úřadu vyšetřování. Zdokumentovali, co se dalo, poohlédli se i v okolí. Nikoli bezvýsledně: o pouhé čtyřikroky dál ležel ve strmém břehu zánovní kuchyňský nůž nské výroby s nápisem FISKARS, nůž velmi masivní – čepel byla u kořene, tedy u rukojeti, široká pětačtyřicet milimetrů.

Že by vražedný nástroj...?

Prvořaději se ovšem musela zodpovědět řádově vyšší otázka: Bylo to, co se nacházelo v modré značkové tašce, skutečně pozůstatkem člověka?

Ještě než na patologickém oddělení nemocnice v Pardubicíchdošli k závěru, přišla odpolední zpráva z labské vodní elektrárnyv Srnojedech. Z česel betonového vtoku vylovil místní jezný kufr černé barvy. Otevřel víko a dál jako kdybychom to už znali: černý igelitový pytel, pak modrý igelitový pytel, potom zase černý – a v něm dvě části jednoznačně lidských, jednoznačně mužských, značněochluených dolních končetin.

Pochybnosti zmizely: vražda...!

Poplach vypukl naplno, protože bylo jasné, že teprve po dalších nálezech bude možné pokusit se o identikaci oběti. Začala pátrací akce za účasti desítek policistů, pomohli i vojáci, do okolí Labevyrazili cvičení hafani se svými psovody, vzlétl průzkumný vrtulník.

Nic z toho nepřineslo úspěch.

Mužské torzo z  Labe a  jeho břehu zůstávalo nepojmenovaným torzem. Zatím.

◆ ◆ ◆

(NEDĚLE OSMADVACÁTÉHO ČERVENCE 1996)

Božím desaterem přikázaný klídek...?

Leckde ano.

Zcela určitě u  Marečků: trávili vydařený víkend u  přátel kdesi na Táborsku a o tom, že se v Pardubicích stala nějaká tragédie, neměli


19

Muž, kterému uloupili tvář

zřejmě ani tušení. Od průměrného životního stylu ve volném čase se

ostatně neodchýlili ani Alexej Petrovič s Margaritou. „Pobývali jsme

v Marečkových bytě, jeli jsme mercedesem také někam na výlet, ale

nepamatuji se, kam přesně to bylo. Nezdálo se mi, že by můj druh

byl v těch dnech abnormálně nervózní, spíš mně naopak připadal

neklidný ještě před koupí toho vozu, protože šlo o velké peníze. Pak

jako kdyby to z něho najednou spadlo,“ svěří se Margarita o něco

později do svědeckého protokolu a dodá: „Na druhé straně musím

k tomu ale říci, že Alexej není člověk, na kterém by se daly poznat

jeho pocity.“

A u policie?

Tam se o klídku mluvit nedalo.

Pokračovalo horečné hledání kolem Labe a leckde v okolí,protože zkušenost říká, že pachatel podobných činů se většinou zbavuje všech částí těla přibližně shodným způsobem a v nevelkémprostorovém okruhu. Ale to už se na kriminálku křížově sbíhaly také jiné informace a padlo dokonce i jméno muže, který by mohl býttotožný s obětí. Se sdělením zásadního významu přispěl předevšímMarečkův bratranec a Pajerův kamarád Jan Vedral z Hradce Králové:

„Když mi v neděli dopoledne z Opavy volala Pajerova kolegyně s tím, že o Vladanovi nikdo neví už od pátku, kdy odjel do Pardubic kvůli prodeji toho svého mercedesu, pojal jsem podezření, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Protože jsem o chystané transakci s autem něco věděl a sám jsem pracovníkem policie, zavolal jsem operačnímu důstojníkovi do Pardubic a sdělil mu svůj dojem.Vzáětí se mi ozvala tamní kriminální služba. Požádali mě, abych se pokusil ve svých věcech najít třeba i starší Pajerovu fotograia poslali pro mne auto...“

Kruh se začal stahovat.

Ten, o něhož šlo, to ještě nevěděl. Dokonce uspořádal na závěrneděle rozmarný „bublinkový večer“ – snad jako kdyby tušil, že něco podobného mu bude nadlouho chybět. Ladislav Mareček: „Když


20

... a vztáhl pak ruku na život bližního

jsme s manželkou přijeli z jižních Čech, vzal si Alexej volvo s tím,

že jede pro šampaňské. Přijel asi za hodinu a dovezl dvě lahve, které

vypili ve třech, protože já s nimi sice seděl, ale vzhledem ke svým

předchozím problémům s  alkoholem plně abstinuji. Později mne

poslali ještě pro dvě bohemky. Šel jsem spát kolem jedenácté, oni

zůstávali vzhůru déle, ale nemyslím si, že by byl někdo z nich zcela

opilý. Spíš měli po šampaňském jen dobrou náladu.“

◆ ◆ ◆

(PONDĚLÍ DEVĚTADVACÁTÉHO ČERVENCE 1996)

Zbývalo jen málo do chvíle, kdy past sklapne.

Deset minut po 11. hodině dopolední se zaprotokolovalaidentikační výpověď svědka Jana Vedrala: „Znám Vladana Pajera přes deset let. Poznali jsme se na průmyslové škole v Hranicích na Moravě,sedávali jsme v jedné lavici a bydleli na stejném internátním pokoji. Naše vztahy jsme udržovali také v pozdější době a čas od času jsme sei s rodinami setkávali. V létě 1995 jsme společně navštívili safari ve Dvoře Králové nad Labem a Vladan tam přijel svým luxusním mercedesem. Tento vůz mne natolik zaujal, že jsem se o něm zmínil svémubratranci Marečkovi, což později zprostředkovaně vedlo k zájmu o prodej auta panu Antipovovi... Vladan Pajer byl vysoký asi 180 centimetrů, vážil 90 kilogramů a atletickou postavu si udržoval posilováním.Vlasy měl hnědé, rovné, normálního střihu. Pozoruhodné na něm bylo mimořádně silné ochlupení celého těla, měl chlupaté i nárty a prsty na nohou a rovněž prsty a hřbety rukou... Dnes mi bylona patologickém oddělení nemocnice v  Pardubicích ukázáno torzo lidského těla, to jest části stehen a část pánve s přirozením. Neobjevil jsem tu sice žádné individuální znaky, ale podle tvaru, síly stehen a ochlupení jsem přesvědčen, že se jedná o torzo těla Vladana Pajera...“

Zhruba o půl hodiny později:

Proti svižně jedoucímu vozu Mercedes-Benz S  420 L se zvedl policejní stavěcí terč. Stalo se tak v Pardubicích na křižovatce ulic


21

Muž, kterému uloupili tvář

Hradecké a  Bělehradské. V  autě se nacházely tři osoby, dva muži

plus jedna žena, a kapitánovi s nadstrážmistrem z oddělení hlídkové

služby ani zdaleka nešlo jen o tu nepředpisově rychlou jízdu a s tím

související pokutu. Tentokrát se v  rukou policistů ocitly dokonce

i pistole. „K zajištění osob ve voze, z nichž dva byli cizincis povolením trvalého pobytu,“ píše se o tom v úředním záznamu, „došlo

po vyhlášené pátrací akci z důvodu podezření ze spáchání trestného

činu vraždy. Zadržení byli hlídkou okamžitě eskortováni na  dvůr

Okresního ředitelství Policie České republiky v Pardubicích, kde se

uskutečnilo jejich předání...“

◆ ◆ ◆

(NÁSLEDUJÍCÍ DNY)

Vyprávěl o svém životě a přiznával se po částech.

A  po  částech se v  téže době nacházely také předměty, které ho usvědčovaly a  potvrzovaly či občas i  dílčím způsobem vyvracely jeho vyvíjející se tvrzení.

30. červenec: Při prohlídce v pronajatém bytě v ulici Na Drážce se v nažloutlé skvrně na podlaze v kuchyni orientační biologickou zkouškou zjistila přítomnost krve, další podobné stopy se našly v  koupelně. V  obývacím pokoji pod skříňkou s  televizorem byla nalezena pistolová nábojnice ráže 7.65. V ložnici se povalovaly dva nepoužité igelitové pytle, jejichž tvar i barvy – černá a modrá – byly všem přítomným povědomé. Policisty zaujala také nedobřeočištěná pilka na dřevo, takzvaná děrovka, uschovaná mezi haraburdím ve sklepním boxu. „Moc špatně ten chlap uklízel,“ prohodilna adresu Alexeje Petroviče Antipova jeden z mužů, jimž byla prohlídka bytu, kde dle všeho došlo k vraždě, svěřena.

31. červenec: Z Labe u Srnojed byly vyloveny další igelitové pytle s částmi mužského těla. Na hrudním koši pod levou i pravou prsní bradavkou se při ohledání zjistila střelná poranění, přičemž jeden z projektilů v těle uvízl.


22

... a vztáhl pak ruku na život bližního

1. srpen: Za obcí Svítkov nasměroval Antipov pátrače a z říčního dna se podařilo vylovit Pajerův mobilní telefonní přístroj Eurotel, značka Nokia. O hodinu později se v témže prostoru našla podkamenem u řady borovic pistole ČZ, model 27, ráže 7.65.

2. srpen: Prostor mezi kukuřičným polem a říčním břehemza Sezemicemi. Pytle a v nich ruce oběti. Téhož dne byly z Labe u Kunětic vyloveny další pytle, a to s dosud chybějícími částmi dolních končetin.

Polovina srpna: Balistická expertiza prokázala, že střelavyjmutá z hrudního koše zavražděného Vladana Pajera byla vypálena ze zbraně, nalezené poblíž obce Svítkov...

◆ ◆ ◆

Mělo by pod tíhou toho všeho smysl gruntovně zapírat...?

Tvrdit, že se Vladana Pajera ani nedotkl...?

Nemělo.

„Zaskočila ho zřejmě rychlost, jakou jsme se k  němu dostali,“ vzpomíná na Antipovův případ jeden z vyšetřovatelů. „A když jsme při prvních výsleších přešli přes úvodní pasáže k podstatě věci,okamžitě poznal, že toho víme a máme tedy na něj víc než dost. Je to zkušený mužský, viděl kus světa, leccos v životě poznal a zažil, ušetřil si tedy zbytečnou námahu.“

Jen jedno neustále popíral: že by to byl předem promyšlenýa nalánovaný, tedy jednoznačně úmyslný čin. „Přece bych něcotakového nechystal v obytném domě plném lidí!“ tvrdil zarputile.

Spíš prý to byla smůla.

Nebo – ještě přesněji – nešťastná souhra náhod.

„Velkou náhodou je přece už jen to, že jsem se ocitl tadyv Pardubicích,“ zdůvěrněle se svěřil při rozhovoru s psychiatrem.

V tom směru mu ovšem nelze nedat za pravdu, protože rodáků z Kaspijsku v Dagestánské oblasti Ruské federace, trvalým bydlištěm v Kazachstánu, se ve východních Čechách mnoho nevyskytuje. Alexej Petrovič Antipov se v roce l958 narodil v rodině vojáka z povolání, vystudoval elektrotechnický institut v Alma-Atě, dělal pak v místní


23

Muž, kterému uloupili tvář

televizi kameramana a v dvojroli zvukař-osvětlovač působil i v místní

rockové kapele. Počátkem osmdesátých let začal podnikat, vlastnil

bar a videopůjčovnu, zaměřil se také na dovoz potravin a vydělaltolik peněz, že by „do smrti nemusel dělat“, občas prý však ty peníze

„nebyly zcela bezpečné“. Východem se nedlouho poté přehnalabouře, Sovětský svaz se rozpadl a mnozí jeho občané vyrazili do světa.

Učinil tak i  Antipov, opustil svou druhou ženu i  syna a  s  družkou

Margaritou se usadil v  Polsku. Nezamlouvalo se mu to tam, a  tak

si vzpomněl na Čecha Ladislava Marečka, s nímž se poznal v době,

kdy Mareček pracoval v tehdy ještě sovětském Kazachstánu a občas

tam zašel do Antipovova baru. Věděl, že Mareček žije nynív Pardubicích, kam si také z Kazachstánu přivezl manželku. Zavolal mu, sešli

se v Krakově a slovo dalo slovo. Brzy poté se Antipov s Margaritou

objevili v Pardubicích, ociálně bydleli u Marečků, pak sipronajali byt v ulici Na Drážce. Získali povolení k dlouhodobému pobytu

(Antipov uvedl v žádosti, že je povoláním barman), Margarita začala

pracovat v obchodním centru, Alexej Petrovič spíš jen něco tu a tam

zprostředkovával, protože o podnikatelské oprávnění na zdejšímživnostenském úřadě nežádal, ale hlavně žil zřejmě z toho, co předtím

vydělal. Nebylo toho asi málo, když se mu zachtělo luxusního vozu.

Všechno byla náhoda...

I skutečnost, že jeho přítel Mareček se v té době dozvědělod svého královéhradeckého bratrance o Pajerově mercedesu, který by byl snad na prodej.

Dál už to známe.

Až po okamžik, kdy ti dva, Antipov a Pajer, odjeli v pátek 26.července mezi 8. a 9. hodinou dopolední do pardubické uliceNa Drážce, aby si tam prodávající mohl od kupce v klidu převzít devadesát tisíc dolarů.

◆ ◆ ◆

„Po příchodu do našeho pronajatého bytu jsem si hned za dveřmi odložil bundu,“ vypověděl Alexej Petrovič při úvodním výslechu.


24

... a vztáhl pak ruku na život bližního

„Chtěl jsem totéž i  po  panu Pajerovi, protože se mi zdálo, že pod

koženou bundou může mít pistoli, ale odmítl to s tím, že budeme

brzy hotovi. Sedli jsme si ke stolu proti sobě a požádal jsem ho, aby

mi napsal potvrzení o převzetí dohodnuté nanční částky. Mezitím

jsem došel do předsíně a přinesl odtud tašku s penězi, kterou jsem

měl položenou na  pračce. Bankovky jsem začal vyndávat na  stůl.

Byl jsem značně nervózní, protože mne čím dál víc štvalo, že auto,

za které dám tak velký obnos, bude přepsáno na pana Marečka a ne

na mne. Během vyndávání peněz si Pajer začal rychlým pohybem

rozepínat zip u bundy. Dostal jsem strach, že na mne zamíří nějakou

zbraní, sebere mi hotovost a nedá mi potvrzení. V tašce s penězi jsem

měl pro všechny případy připravenou pistoli. Uvědomoval jsem si,

že kdyby mi Pajer peníze opravdu vzal, už bych je nikdy nedostal

zpátky. Vytáhl jsem tedy pistoli z tašky a řekl jsem Pajerovi, aby dal

ruce na stůl. V tom okamžiku vyšel z mé pistole neúmyslný výstřel.

Střela zasáhla Pajera někam do hrudníku, ale ne příliš vážně,protože vyskočil ze židle, křičel a prchal pryč. Chtěl jsem mu v útěku

zabránit, utíkal jsem za ním a vystřílel do něho zezadu celýzásobník. Padl až na chodbě před bytem. Zatáhl jsem ho dovnitřa uložil do vany. Při zběžné prohlídce jeho těla jsem zjistil, že je mrtev.

Zbraň u sebe neměl, takže jsem se bál zbytečně a zbytečně se tudíž

odehrálo i všechno ostatní.“

O něco později – pod tlakem důkazů – svou výpověď pozměnil.

„Bylo to tak, že Pajer mi nechtěl napsat potvrzení a ukládal sipeníze do kufříku s tím, že s nimi ihned odejde. Proto jsem na něho namířil pistoli a poprvé jsem vystřelil ve chvíli, kdy se mi zdálo, že i on sahá pro zbraň.“

Průběh těchto okamžiků věrohodně předvedl při rekonstrukci.

Odmítl však předvést to, co následovalo v pozdějších hodinách toho dne. V okamžicích, kdy zajel do obchodního domu zakoupit velké kuchyňské nože a  v  koupelně pronajatého bytu je společně s  pilkou, kterou našel ve  sklepě, použil k  rozřezání těla své oběti.


25

Muž, kterému uloupili tvář

Obstaral si také modré i černé igelitové pytle a jednotlivá torzarozvážel k Labi a do jeho okolí. Zbavil se při tom i všech věcí, kterézůstaly po zavražděném, něco spálil, něco hodil do vody, pod kámen

na labském břehu ukryl vražednou zbraň...

„Proč odmítáte účast na  této části rekonstrukce?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Neodmítám, ale nic si nepamatuji,“ odpověděl, a možná dokonce i říkal pravdu, „protože k tomu, co jsem v koupelně musel s tělem pana Pajera udělat a pak po sobě začistit tak, aby si družka později ničeho nevšimla, jsem si koupil lahev vodky a celou jsem ji při té práci vypil.“

◆ ◆ ◆

(O ROK POZDĚJI)

Soud.

Nebylo to přelíčení s bouřlivými zvraty.

Proč také?

Pachatel neměl v  podstatě co zapírat. Obhájce operoval pouze polehčujícími okolnostmi a  zdůrazňovanou vstřícnou lítostí svého mandanta v průběhu vyšetřování. Státní zástupce naproti tomu zdůrazňoval bezcitné zacházení obžalovaného s tělem oběti – a měl v  tom směru k  dispozici skoro až nadbytek důkazních předmětů i expertiz. Jen jedno jako kdyby zde až osudově chybělo: nikdy se nenašla hlava Vladana Pajera. Zavražděnému jako kdyby byla spolu s životem násilně a zcela nedůstojně uloupena také jeho tvář.

K  osobě obžalovaného se vyjádřili rovněž znalci lidské duše: „V  době spáchání trestného činu netrpěl Alexej Petrovič Antipov žádnou duševní chorobou nebo poruchou a  byl proto plně schoen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohl je zcela ovládat. Jeho resocializaci však hodnotíme v souhrnu jako vcelku možnou.“

Ztotožnil se s tímto pro něho příznivým názorem.

„Věřím, že se trestem úplně napravím,“ řekl Antipov před soudem.


26

... a vztáhl pak ruku na život bližního

Senát Krajského soudu v Hradci Králové mu k tomu dalvelko

rysou příležitost: vynesl verdikt ve výši patnácti let odnětí svobody.

Vrchní soud v Praze z toho pak v říjnu l997 umazal ještě dva roky.

Pokud by si tedy Alexej Petrovič Antipov odseděl celý trest,opus

til by vězení v roce 2009, jako jedenapadesátiletý muž. A lze se jen

domýšlet, zda a kde na něho bude do té doby čekat oněchdevade

sát tisíc amerických dolarů, přichystaných na koupi Pajerovamer

cedesu, o jejichž úkrytu odmítl říci při vyšetřování a před soudem

byť jen jediné slovo.


27

Trojúhelník a traverza

PROLOG

Legenda.

Rozumové důvody s  tím nemají co do  činění: občas se některý ze zločinů, svou podstatou nikoli odlišný od  mnoha jiných, stane legendou. Za první republiky zahynula rukou nevypátraných vrahů celá řada pouličních prostitutek, ale příběh jen jedné z těch nuzných prodavaček lásky, Otylky Vranské, přetrval v obecném povědomí celá desetiletí. Proč? Že by vliv vnějších okolností – tedy v tomtopřípadě rozřezaného těla v kufrech, které byly vlakem poslány na cestu daleko od místa činu? Snad. Ale není třeba chodit pro příklady tak daleko. Počátkem 90. let minulého století se začal objevovat na naší zločinecké scéně nový jev. Vraždy podnikatelů. K jejich sečteníbychom nevystačili s prsty na obou rukou. A zase: některé ty případy se odehrály, vyřešily či nevyřešily a rychle zapadly. Jiné ne. K těm druhým nesporně patří lidsky, kriminalisticky i soudněkomplikované a vzájemně propletené dění, které se v řeči zasvěcených i laiků shrnulo pod zjednodušující pojem: SEČSKÉ VRAŽDY.

Zase vlastně taková legenda.

A když opakovaně položíme vnucující se otázku – proč?, nabídne se stejná odpověď jako u Otylky Vranské. Že by měly takový vlivvnější okolnosti – tedy lidskou představivost burcující tajemství skryté pod neprůhlednou hladinou přehradní nádrže, dno v hloubcepětadvaceti metrů, které se mělo stát bezpečným hrobem obětí jednou provždy a pouze neuvěřitelnou, doslova fatální shodou náhodných okolností, jejichž souběžné vyskytnutí by se dalo předpokládat snad jen v odhadu milontin procenta, se jím nestalo...?


28

... a vztáhl pak ruku na život bližního

Snad.

Říká se, že holá pravda, zbavená nánosu polopravd, lidovétvořivosti a uměle vyvolaných fám, je obvykle prostší než legenda.

V tomto případě o tom lze plným právem zapochybovat.

◆ ◆ ◆

TROJÚHELNÍK / 1

POSLEDNÍ VEČEŘE

Slovní spojení, které v  nás probouzí rozličné představy. Tř e b a i ty biblické: u dlouhého stolu sedí muž nadaný silou osvobozující pravdy, kolem něho se tísní tucet jeho učedníků, z nichž někteří ho – jak se to tak mezi lidmi dost často stává – v blížících se přetěžkých chvílích zapřou, ba i zradí. Ale nechme Bibli Biblí, protože poslední večeře devětadvacetiletého řidiče a  soukromého podnikatele Stanislava Nováka z  Hradce Králové, sto sedmdesát osm centimetrů vysokého chlapíka atletické postavy s  viditelnou jizvou nad pravým okem, měla zcela jinou podobu. Především proto, že na rozdíl od Krista netušil, že by mohla být tou poslední. Pokud by se tedy vůbec konala. Protože na předem domluvenou manželskou večeři se 26. listopadu 1992 pouze chystal, možná těšil, možná ani netěšil, ale do vyhlášené restaurace Pod Kunětickou horou poblíž Pardubic jaksi nedoputoval.

Důvod?

Dá se říci, že ryze zásadní: v  čase, určeném pro předložení jídelního lístku, nebyl Stanislav Novák již mezi živými. A o pouhou hodinu později se jeho poškozená člověčí schránka ocitla v ledové vodě přehradní nádrže Seč na Chrudimsku.

◆ ◆ ◆

TROJÚHELNÍK / 2

„DVĚ STŘELNÁ PORANĚNÍ BROKOVOU ZBRANÍ...“

Následující den, sto dvacet minut po obědě.


29

Trojúhelník a traverza

„Přijeďte, plave tu nějaký chlap,“ telefonem oznámil na  policii muž, který si jako nedočkavý rybář šel aspoň očima obhlédnout hladinu nádrže u hráze.

Přijeli a dali mu za pravdu.

K vylovenému tělu přiklekl pak i lékař a překvapil přítomnésdělením, že zcela určitě nejde o sebevraha, který by skokem do vody řešil své problémy. „Jsou tu dvě střelná poranění brokovou zbraní,“ oznámil doktor a  následná pitva to jen potvrdila: spojený zásah do břicha a stehna, samostatný do hlavy, z čehož ten druhý měl sice smrtelný charakter, ale po určitou dobu zůstaly ještě poškozenému zachovány základní životní funkce. K  tomuto závěru došli znalci nálezem rostlinných částic z  vodní hladiny v  horních dýchacích cestách mrtvého, tedy v průdušnici a průduškách. Shrnutě řečeno bylo však příčinou smrti poranění mozku a nikoli utopení.Vzhledem k rozmístění zásahů těla a charakteru poškození oděvu selékaři shodli na závěru, že zranění utrpěl zavražděný nejspíše v době, kdy se nacházel v poloze vsedě, přičemž výstřely byly vypáleny ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů.

Vsedě a zblízka...

„Připomíná mi to popravu,“ vyjádřil se nad pitevním nálezem jeden z kriminalistů.

Ostatní jen mlčky přikývli.

◆ ◆ ◆

TROJÚHELNÍK / 3

KOŠILE S NÁPISEM OCEAN ATLANTIC

Začínali.

Měli tělo, měli prvotní expertizy, znali příčinu smrti – alenevěděli zatím, o koho se jedná. U neznámého mrtvého muže se nenašlo nic, podle čeho by se dala spolehlivě určit jeho totožnost, dokonce i snubní prstýnek, jedna z mála věcí, která mu zůstala, byl běžného charakteru a bez vyrytého nápisu. Oblečení? Standardní – o něco


30

... a vztáhl pak ruku na život bližního

výlučnější se jevila jen bílá košile s krátkým rukávem, na předním

dílu napříč pruhovaná a vzadu se svisle řazenými písmeny tvořícími

slova OCEAN ATLANTIC. Cynika by napadlo: příhodný nápis pro

nenávratnou cestu do velké vody.

Ale jméno, potřebovali jméno...

„Oslovíme veřejnost,“ rozhodli se.

Vyšlo to: krátce po  zveřejnění fotograe mrtvého v  novinách a televizi se přihlásila rodina Stanislava Nováka z Hradce Králové.

„Je to on,“ pohnutě sdělili jeho nejbližší při identikaci těla.

Kriminalisté se tím dostali o krok kupředu, zpozorněli přisdělení, že mrtvý byl nepříliš úspěšným soukromým podnikatelem, ale

ani ti pesimističtěji naladění zcela určitě v té chvíli netušili, kolik je

ještě v nejbližších měsících čeká v této kauze problémů.

◆ ◆ ◆

TRAVERZA / 1

MUŽSKÉ TĚLO ZE DNA

Přihodilo se však také něco zcela jiného.

Jeden ze směrů pátrání se pochopitelně orientoval na vražednou zbraň – tedy brokovou pušku, z níž proti Novákovi vyšly vražedné výstřely. A  právě hledání této zbraně bylo tím, co prvními řádky načalo další kapitolu tohoto dvojpřípadu. Hovoří o tom autentická výpověď muže, jenž se jako první – nepočítáme-li předchozí doteky pachatelů – dotkl předmětu, který vstoupil do historie našínovodobé kriminalistiky pod pojmem „sečská traverza“.

„Jmenujete se Karel Skoumal a jste potápěčem Poříčního oddílu Policie České republiky v Praze. Souhlasí to?“

„Ano.“

„Sdělte své svědectví.“

„Dne 10. prosince 1992 krátce po poledni jsem se pod hladinou Sečské přehradní nádrže zúčastnil zvláštní pátrací akce. Ta byla s negativním výsledkem zaměřena k případnému nálezu vražedné


31

Trojúhelník a traverza

zbraně v záležitosti vraždy Stanislava Nováka, jehož tělo tu bylo dva

týdny předtím ve vodě objeveno. Za nulové viditelnosti jsem přihmatovém ohledávání dna v hloubce třiadvaceti až pětadvaceti metrů

v podstatě náhodou narazil na železný předmět. Zpočátku jsem se

domníval, že sem byla tato věc odhozena v průběhu dokončování

stavebních prací na hrázi. Při bližším zkoumání jsem však poznal, že

k předmětu, jemuž se potom začalo říkat traverza, je cosipřipoutáno, přičemž až po chvíli jsem se bezpečně ujistil, že jde o lidské tělo,

ležící v poloze na zádech. Po vynoření z vody jsem o tom okamžitě

podal zprávu svým nadřízeným.“

„Co následovalo?“

„Vzhledem k tomu, že zmíněné tělo bylo k traverze připevněno velmi důkladně, nebylo možno s tímto nálezem v hloubce podvodou jakkoli manipulovat. Proto jsme museli traverzu i s mrtvolou vyzvednout s pomocí lana, které bylo karabinou přichycenoza vázací materiál, jímž byl zavražděný k traverze připoután. Samozřejmě jsme během této operace dbali na to, aby ani v nejmenším nedošlo k poškození těla, které bylo tudíž vyzvednuto nad hladinu nádrže v takovém stavu, jak spočívalo na dně.“

◆ ◆ ◆

TRAVERZA / 2

„TEĎ JE VÁŠ, DOKTORE...“

Věta, která se podobá sloganu, ale obvykle to tak bývá a má být:lidského těla, „jemuž bylo nenapravitelně ublíženo násilím“, jak zněla

středověká formulace, se ze všech první mají dotýkat zkušené ruce

lékaře, přesněji řečeno soudně lékařského znalce. Pokaždé to zařídit

nejde, tentokrát byli po první informaci od potápěčů na vzniklousituaci připraveni a MUDr. Josef Pleskot se osobně zúčastnil ohledání

mrtvoly bezprostředně po jejím vylovení z vody, dokonce sei podílel na odpoutání mokrého mužského těla od traverzy. Již v těchto

mrazivých prosincových chvílích na hrázi Sečské přehradní nádrže


32

... a vztáhl pak ruku na život bližního

se nesporně rodily první předběžné závěry, které po upřesnění,dolnění detailními pitevními nálezy, laboratorním zkoumáníma stanovisky dalšího znalce, jímž byl MUDr. Radovan Havel, v konečné

podobě zazní i před soudem.

Takže...

„Co jste shledali na těle poškozeného?“

„Zavražděný utrpěl před smrtí četná zranění hlavy, trupua končetin, zapříčiněná opakovaným tupým násilím malé až středníintenzity. Zmíněné násilí mohlo být způsobeno údery rukou a tupými předměty, kopáním a podobně. Pruhovité otlaky kůže vzniklypravděpodobně při násilném poutání těla ke kovové traverze. Všechna tato poranění nesou znaky vitální reakce, což znamená, že vznikla v době zachovaných životních funkcí poškozeného.“

„Jaká byla tedy bezprostřední příčina smrti?“

„Celkově lze říci, že poškozený zemřel násilnou úrazovou smrtí, když konečnou příčinou smrti bylo utopení, což se zcelajednoznačně prokázalo jak pitevním nálezem na jeho orgánech, tak i všemi laboratorními vyšetřeními.“

„Jaký byl fyzický stav poškozeného před vhozením do vody a jak tím byla limitována jeho obranyschopnost běhempředpokládaného dění na hrázi?“

„Žádné z tupých poranění, která utrpěl, nebylo samo o sobě natolik závažné, aby vedlo k jeho smrti. Nelze však vyloučit, že při tupých úderech do hlavy mohlo dojít například k otřesu mozku,eventuálně i se vznikem různě dlouhého bezvědomí. Pravděpodobněji však po celou dobu manipulace s tělem a během opakovaných bolestivých úderů byl poškozený zcela při vědomí a schopen komunikace. Jeho obranyschopnost byla limitována především několikanásobnýmpevným přivázáním k traverze, což mu umožňovalo pouze pohyb hlavou a v mírném rozsahu též levou horní končetinou. Množství alkoholu v jeho krvi, přivádějící ho do stavu lehké podnapilosti, nemělov kritických chvílích na jeho schopnost obrany žádný podstatný vliv.“


33

Trojúhelník a traverza

„Uvědomoval si svůj stav během pádu do  vody či po  ponoření pod hladinu?“

„Pád byl natolik krátký, že se v jeho vědomí mohl projevit pouze jako takzvaný myšlenkový zkrat, načež po  ponoření těla do  vody rychle došlo ke ztrátě vědomí a následné smrti.“

„Jak asi rychle?“

„Během několika málo sekund.“

◆ ◆ ◆

TRAVERZA / 3

„PODNIKATEL... PROBOHA, ZASE PODNIKATEL!“

Člověk, který je v profesionálním slovníku označován jako„poškozený“, má obvykle i své občanské jméno. Tentokrát se podařilodosadit je do tajenky poměrně brzy. A tak snad ještě dřív, než stačila

zcela oschnout ona skoro až legendární traverza, která případu dala

i jméno – věcněji řečeno šlo o šestatřicetikilový železný nosníkprolu „I“ o délce 151 a šířce 18 centimetrů, bylo už jasné, kdopřipoután ke kovu se pod hladinou Sečské přehradní nádrže nedobrovolně

napil vody a brzy poté zemřel:

Pavel Sedlák,

povolání: soukromý podnikatel,

narozený l. května l960,

trvalé bydliště v Pardubicích.

„Takže opět podnikatel!“ zaúpěli na policii ti, jichž se to týkalo. „Brzy je tu budeme mít jako ohrožený druh,“ přidali k tomu užněkolikrát použitý slogan.

Vše špatné má však i svůj líc: pátrání na tomto poli nabízí kromě dlouhé řady nevýhod i  pár předností. Podnikatel není a  ani snad nemůže být osobou zcela skrytou před světem, zalezlou jenv nepřístupné noře svého soukromí. O okruhu aktivit, přátelských i méně přátelských stycích a zájmech toho kterého účastníka tržníhomumraje se tedy dost brzy lze leccos dozvědět, něco se najde v úředních


34

... a vztáhl pak ruku na život bližního

papírech, pár drobností naznačí pozůstalí, další fakta prozradíneřející konkurenti, o něčem se třeba i špitá po hospodách.

A tak kriminalisté namáhavě, ale přece jen krůček po krůčkupostupovali kupředu.

Prosinec 1992: věru neidylický to byl čas.

Dodejme, že pro obě strany.

Pachatelé, které totálně zaskočila a asi i psychicky podlomilaskutečnost, že tělo jejich oběti bylo tak neuvěřitelně rychle objeveno, čím dál víc vnímali blížící se ohrožení a asi i s chybami mazali stopy, opakovaně čistili k činu použitý dopravní prostředek, zbavovali se předmětů, které by jim mohly uškodit, zajišťovali si alibi, při četných schůzkách se občas i koniktně smlouvali na shodných výpovědích.

Nebylo jim to nic platné a možná tím vším k sobě ještěhmatatelněji připoutávali pozornost.

Úder pak přišel před Vánocemi.

◆ ◆ ◆

TRAVERZA / 4

JAK SE STÁT PSANCEM...

K prvním zadržením vyjela policie dva dny před Štědrým dnem.

A brzy poté následovala další.

Desky s výslechovými protokoly se začaly rychle plnit a příběh vzestupu i pádu soukromého podnikatele Pavla Sedláka, stejně jako těch, kteří s ním prvně spolupracovali, pak se i přeli a nakonec ho trýznivým způsobem připravili o  život, nabýval přes všechny nejasnosti, protichůdná sdělení a zapírání čím dál ostřejších kontur.

Podnikatel...

Při vší úctě k majestátu smrti je ovšem třeba říci, že způsobpodnikání Pavla Sedláka – jakmile se nahlédlo pod povrch – těžko mohl být důvodem k  obdivu. Dluhy, neupřímnost vůči partnerům, prospěchářské kličkování, vytloukání klínu klínem. Rub tržního světa, nabízejícího šanci schopným, jak jsme v něj v nové éře naší historie


35

Trojúhelník a traverza

poprávu uvěřili. Na  jaře roku 1991 vzniklo v  Pardubicích spediční

a obchodní družstvo s názvem Commercium, jehož členy se kromě

jiných stali – někteří dříve, jiní později – všichni budoucí aktéřidramatu na hrázi Sečské přehradní nádrže. Pavel Sedlák patřil mezizakládající členy družstva, ale byl potom také jedním z prvních, kteří museli

odejít. „Vzhledem k tomu,“ sděluje na toto téma úřední záznam, „že

se Sedlák projevil jako neseriózní a nekorektní společník a obchodní

partner, neboť začal úmyslně poškozovat zájmy společné rmy, došlo

v polovině roku 1991 k jeho vyloučení z družstva pro ztrátu důvěry.“

Družstvo nedružstvo, osobní kontakty trvaly.

A tak Pavel Sedlák, který byl z předchozího družstevníhoi osobního působení kdekomu nančně zavázán a vyrovnání těchtopohledávek stále odkládal, seznámil Libora Dluhoše a Václava Veldu z družstva Commercium s takzvanými Zlíňáky, tedy několika dalšími mladými muži, kteří stejně jako oni hledali příležitost k „pořádné ráně“, jež by je aspoň na čas zbavila starostí s trvalým nedostatkem potřebných peněžních zdrojů.

„Však já něco vymyslím, spolehněte se na mne,“ slíbil jim Sedlák.

A skutečně pak při schůzce v pardubickém hotelu Labe předložil svým českým i moravským společníkům plán nadějné operace:vyloupení dobře zásobeného velkoskladu cigaret společnosti UNIPO v Pardubicích-Popkovicích.

Nikdo nebyl proti.

K akci došlo v noci z 21. na 22. dubna 1992, a to – prý – zcelajednoznačně pod Sedlákovým organizačním vedením. Dostavili se na místo několika osobními auty i nákladním autem družstva Commercium a rozdělili si úkoly. Do objektu vnikli tak, že násilím odstranili jeden díl montované stěny od skladovací haly a vytvořili tím otvor, jímž se dalo projít jen s lehce skloněnou hlavou. Uvnitř pak stačilo překonat dveře do skladu tabákových výrobků – a čekal tu na ně nikoli zanedbatelný poklad. Kartony s cigaretami zahraničních značek Camel a Winston i tuzemské Sparty společnými silami přemístili do náklaďáku.


36

... a vztáhl pak ruku na život bližního

„Panebože, to je kouření pro celý regiment – kolik to tak můžehodit?“ šeptem se zeptal jeden z nich, když se operace blížila k závěru.

„Aspoň milion. Mlč a makej!“ odsekl mu jiný.

Odhadl to skoro nachlup: v pozdější obžalobě bude ztrátaspolečnosti UNIPO vyčíslena účetnicky nezaokrouhlenou částkou 1 040 490 korun českých.

Kořist odvezli do  obce Železnice mezi Lomnicí nad Popelkou a Jičínem, kde měl Sedlák pro toto zboží zajištěn odbyt. Skutečně se jim pak během následujících dvou dnů podařilo za snížené ceny rozprodat cigarety několika překupníkům. Při dělení zisku došlo k problémům a jeden z pardubických účastníků se domníval, že ho Sedlák okradl, přinejmenším tedy oklamal, ale dočasně se sporpodařilo zažehnat...

Zdánlivě tedy úspěšná akce.

Snad – ale vlastně také i labutí píseň Sedlákova problematického „podnikání“. To ostatní se zhruba od poloviny roku 1992 podobalo spíš už jen únikům a  štvanici. Neplněné závazky, nesplněné sliby, narůstající dluhy, hrotící se spory, čím dál temnější kšeíky: stal se problematickou osobou, doslova psancem, a jeho podvedenípartneři po něm – jak se vyjádří jeden z nich před soudem – „vyhlásili pátrání“. Věděl o tom, skrýval se, dokonce si své světle rezavé vlasy odbarvil dotmava, opustil manželku i trvalé bydliště a neustále měnil místa pobytu. Nějaký čas se zdržoval ve Slatiňanech na Chrudimsku, dále v Holovousech u Hořic, pobýval i na Moravě, ale v listopadu 1992, kdy už cestování přestalo být příjemné, se s přítelem, kterého potkal na cestách, usadil v turistické ubytovně v Prachovskýchskalách, tedy nepříliš daleko od Železnice na Jičínsku, kde našel – jak tomu říkal – své obchodní zázemí.

Konec listopadu měl v Sedlákově životě zlomový charakter.

Místo úkrytu si vybral dost smolně a  zbývalo mu tudíž už jen málo dnů relativního bezpečí. Pátrání po něm houstlo, smyčka se svírala a jeho věřitelé se již netajili svým rozhořčením. Sedlákovu


37

Trojúhelník a traverza

manželku navštívilo několik lidí, kteří vymáhali své peníze, pak za ní

přišel i Libor Dluhoš a velmi důrazně se vyptával, kde by mohl „toho

syčáka“ najít. Když řekla, že neví, protože asi opravdu nevěděla a se

svým mužem mluvila naposledy někdy v  září, zanechal pro něho

Dluhoš vzkaz, aby se co nejdřív dobrovolně přihlásil, jinak by „mohl

skončit s ranou v hlavě“.

Skončí, my už to víme, snad ještě o něco hůř.

A pak na něho konečně narazili.

Osudným místem se stala vinárna Mikulovská v obci Železnice. Dozvěděli se o něm a rozdrnčely se telefony. Pevně věřil, že z toho ještě vybruslí, ale potřeboval peníze. Zapojil do svých záměrů další partu, jíž se říkalo Vsetíňáci, pokusil se poštvat jedny proti druhým, předložil poněkud šílený návrh, že by bylo možno v prvních dnech prosince ještě jednou vyloupit pardubický velkosklad rmy UNIPO, přemlouváním a sliby se snažil získat ke konkrétní spolupráci při této akci i Jiřinu Kočárkovou, družku dalšího z členů družstva Commercium Ladislava Holce, kterého tato skutečnost, což se dá pochopit, doslova rozběsnila.

Čas dvaatřicetiletého štvance se začal odpočítávat na hodiny.

Třetí prosincový den roku 1992.

Rozhodnutí o  tom, že se „problém Sedlák“ musí okamžitě řešit a je třeba k tomu využít situace, kdy chce – a to dokonce přímo dnes – realizovat hazardní opakovanou akci ve rmě UNIPO, která by mohla při svém neúspěchu přivést do maléru spoustu lidí, padlo toho dne na předpolední schůzce v chrudimském bistru Stop. Všem bylo jasné, že kdyby se Sedlák dostal do rukou policie, zcela určitě začne mluvit o všem, co ví, a o všech, které může potopit.

Je třeba tomu zabránit! A to za každou cenu!

Sešli se tu kromě dvou jiných všichni čtyři, kteří o pár hodinpozději hrdelně dořeší tuto záležitost na hrázi Sečské přehradní nádrže a společně stanou pak i před soudem – tedy Ladislav Holec, Libor Dluhoš, Martin Kalina a Václav Velda. Těžko lze však bez pochyb


38

... a vztáhl pak ruku na život bližního

posoudit, zda už v této chvíli se zvažovala eventualita Sedlákovapřímého odstranění, či se – jak budou převážně tvrdit obžalovaní –mluvilo zatím výhradně jen o tom, že je třeba ho „odchytit, výpraskem

mu dát pořádně za vyučenou a pokud možno ho také aspoň dočasně

izolovat, aby si to jednou provždy zapamatoval a přestal blbnout“.

Ať tak či onak, okamžitě se začalo s přípravami.

Nejstarší z těch čtyř, osmačtyřicetiletý Ladislav Holec, si v zahradě za dílnou svého známého vyhlédl vhodnou traverzu, k níž nechal na  počkání přivařit odřezky trubek jako úchyty, sehnal i  šedobílý prodlužovací kabel ke spoutání oběti. Vypůjčili si také vhodné auto, kam by bylo možno traverzu i  s  tělem umístit – škodovku 1203. Dohodli rovněž podrobnosti konspirační spolupráce s  Holcovou družkou Jiřinou Kočárkovou a  jejich společným známým Petrem Karasem, tedy s dvojicí, jíž Sedlák věřil a s níž klíčově počítal pro pardubickou akci. Jiřina mu měla dělat jakéhosi panského kočího a Petr mu být při všem, co se chystalo, nápomocen.

To už se blížil prosincový večer: osudný pro všechny zúčastněné, pro jednoho z nich však nejvíc.

Zpočátku se to podobalo spíš cestovním manévrůma nervóznímu závodu s časem. Čtyřčlennému trestnému komandu se podařilo zastihnout Sedláka v restauraci Oliver ve Starém Mateřově, tedy pár kilometrů na jihovýchod od Pardubic. Zpovzdálí ho tu pozorovali, když vydával pokyny Vsetíňákům a pak odjel v bílém voze značky Favorit, za jehož volantem seděla Jiřina Kočárková. Využili situace, oslovili Vsetíňáky a vyložili jim, že chystaná loupež ve skladuUNIPO je podraz, který by mohl „skončit velkým průserem“. Podařilo se jim chlapce z Moravy přesvědčit a ti pak odjeli domů. Podobně se zachovala i parta ze Zlína, kterou následně zastihli v restauraci ve Starých Čivicích.

Pár minut před l9. hodinou.

Ještě to Pavel Sedlák netušil, ale byl zahnán do kouta, sáma v obklíčení. Jeho „odchycení“ se už stávalo jen otázkou krátkého času.


39

Trojúhelník a traverza

Mstitelská čtveřice totiž na parkovišti u chrudimského bistra Stop

p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist