načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: A strýčku Willi... - Dialog o velkých otázkách života - Anselm Grün; Andrea J. Larsonová;

A strýčku Willi... - Dialog o velkých otázkách života
-14%
sleva

Kniha: A strýčku Willi...
Autor: ; ;
Podtitul: Dialog o velkých otázkách života

ANDREA J. LARSONOVÁ píše dopisy svému strýčkovi Willimu – jednomu z nejznámějších současných autorů. Je jím benediktin ANSELM GRÜN. Na jedné straně mladá matka tří dětí, která ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  229 Kč 197
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 268
Rozměr: 165 x 113 x 15 mm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Maria Mlada Ondrášová
Skupina třídění: Praktická teologie. Morální teologie
Vazba: Paperback
Datum vydání: 3. 12. 2018
ISBN: 978-80-7553-566-5
EAN: 9788075535665
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

ANDREA J. LARSONOVÁ píše dopisy svému strýčkovi Willimu – jednomu z nejznámějších současných autorů. Je jím benediktin ANSELM GRÜN. Na jedné straně mladá matka tří dětí, která v životě plném možností vidí i řadu omezení – na straně druhé starý mnich, který se v mládí rozhodl pro život v klášteře a ve skromném životě objevil obrovské možnosti.

V jejich velmi osobním dialogu je řeč o lásce, vztahu, společenství, samotě, odpovědnosti za sebe i za svět, o objevech i zklamáních, o víře a pochybnostech – zkrátka o životě v celé jeho rozmanitosti, ale i o smrti a o tom, zda po ní něco bude. Mnohé z těchto otázek si klade i každý z nás… (dialog o velkých otázkách života)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Anselm Grün; Andrea J. Larsonová; - další tituly autora:
Co živí lásku -- Vztahy a spiritualita Co živí lásku
Bůh a peníze -- Dialog mnicha s manažerem Bůh a peníze
 (e-book)
Zastavení mého života -- Čím žiji a co se mě dotýká Zastavení mého života
Deprese jako šance -- Spirituální impulzy Deprese jako šance
Svět bez Boha -- Ateismus jako druh náboženské zkušenosti Svět bez Boha
Pokora a zakoušení Boha Pokora a zakoušení Boha
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová

A STRÝČKU WILLI...

Dialog o velkých otázkách života




Anselm Grün, Andrea J. Larsonová

A STRÝČKU WILLI...

Dialog o velkých otázkách života

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována,

rozmnožována a ani jinak šířena bez písemného

souhlasu vydavatele.

Copyright © 2014 by Adeo Verlag in der Gerth Medien

GmbH, Asslar Verlagsgruppe Random House GmbH,

Münchenand Vier Türme Verlag Vier Türme GmbH,

Münsterschwarzach

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2018

Translation © Maria Mlada Ondrášová, 2018

Photos credit © Kristin Moore

Cover design © Renata Brtnická, 2018

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-566-5


7

Milý strýčku Willi,

vzpomínám si na jednu z Tvých návštěv u nás

doma. Mohlo mi tehdy být asi třináct a zrovna

jsem v sobě objevila básnické střevo. Seděl jsi

uvolněně na naší pohovce s pestrým květinovým

potahem a pil kávu, když Ti moje mamka vyprá

věla, že jsem se dala na psaní básniček a už jich

mám plný sešit. Buď jsi opravdu zrovna neměl

nic na práci, nebo jsi jen nedokázal svou neteř

zklamat – každopádně jsi projevil zájem si bás

ničky přečíst. Ten sešit mám dodnes, a dodnes

žasnu nad tím, jak jsi jako hodný strýček tyhle

moje – často nepochopitelně melancholické –

básnické pokusy nadšeně chválil. Koho by ten

krát napadlo, že dnes, o dvě desetiletí později,

spolu napíšeme knihu!

Už se těším, až Ti budu klást osobní otázky, že

Tě poznám jako člověka ještě z nové strany.

Kromě toho doufám, že se dozvím i nějaké mou

dro, které jsi odhalil v tichu kláštera. V tichu,

o kterém si jako matka tří dětí v koloběhu kaž


Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

8

dodenního života můžu jen nechat zdát. Jsem

zvědavá, jak se naše zkušenosti a životní postoje

budou překrývat, doplňovat, nebo si možná bu

dou v něčem i odporovat. Myslím si totiž, že si

v jádru nejsme nepodobní, navzdory zřetelným

a četným rozdílům. Jsi bratr mé matky, takže

o generaci starší než já. Jako muž a žena se od

sebe tak jako tak podstatně lišíme. Ty žiješ v kláš

teře a za základ svého života jsi zvolil spiritua

litu a náboženství, já jsem se odstěhovala do

Ameriky za svou láskou a za své hlavní poslání

jsem si vybrala rodinný život. Ale jedno máme

kupodivu společné: kromě teologie jsi studoval

ekonomii, jako já. V mnohém je mi však Tvůj

způsob života cizí. A jsem si jistá, že se najdou

sporné body, kde nebudeme schopni najít spo

lečného jmenovatele. Každopádně to zřejmě

bude zajímavé – a jak znám Tvůj humor, taky

zábavné.

Především ale musíme vysvětlit, jak vznikl název

téhle knihy a že je naše rodina v jistém smyslu


9

Milý strýčku Willi

rozdělená: jedna část Tě totiž od té doby, co jsi

v klášteře, oslovuje Tvým řeholním jménem An

selm, zatímco ta druhá se drží Tvého křestního

jména Wilhelm, tak jako i já.

Jak vlastně dokážeš spojit duchovního Ansel

ma s tím původním Willim – rozumějí si, nebo

mezi nimi dochází ke konfl iktům? Snažíš se zů

stat pořád Willi, nebo to je chlapec, který patří

minulosti? Jaké to je, když člověk najednou od

loží své křestní jméno, které nosil odmalička?

Řeknu rovnou, že pro mě změna příjmení ne

představovala vůbec žádný problém, stejně to

moje v Americe nikdo neuměl vyslovit. Kromě

toho jsem si ho mohla nechat jako prostřední

jméno, takže vlastně vůbec nevím, jaké to je,

vzdát se svého jména. Staneš se s novým jmé

nem taky novým člověkem? A jak jsi vůbec při

šel na jméno Anselm?


Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

10

Milá Andreo,

ptáš se mě na jméno. Tady musím rozlišit svůj emo

cionální vztah k  oběma jménům a  vztah řekněme

spirituální. Willi mi říkali rodiče a sourozenci. A prv

ních devatenáct let svého života to bylo mé jediné

jméno, moje identita. Když jsem pak vstoupil do

kláštera, měli jsme si vybrat řeholní jméno. Uvažo

val jsem o něm dlouho. Pak mě napadlo jméno An

selm, protože mě fascinoval Anselm z  Canterbury.

Tehdy jsem toho o něm ještě moc nevěděl, jen to,

že to byl největší teolog benediktinského řádu. Po

maturitě jsem byl hrozně ctižádostivý – taky jsem

se chtěl stát velkým teologem. Teprve později jsem

se Anselmem zabýval víc a zaujaly mě dva aspekty

jeho osobnosti: byl to velký myslitel, ale zároveň

muž modlitby. Jeho programem bylo Fides quae

rens intellectum, to znamená „víra hledající rozum“.

Věřící člověk se nespokojí s tím, věřit něčemu, co

je mu předkládáno zvenku. Chce pochopit to, čemu

věří, a uvést to v soulad se svým rozumem. A to je

také důležitý program mojí teologie. Stále znovu se


11

Milá Andreo

chci ptát: „Co to znamená pro mě? Jaká zkušenost

je za touto výpovědí? A k jaké zkušenosti mě chce

tato pravda víry dovést?“ Druhý aspekt: v Anselmo

vě životopise čteme, že to byl nejlaskavější člověk

své doby. V tom ho samozřejmě nenapodobím, ale

je to pro mě výzva, abych zůstal skrznaskrz člově

kem a ve své teologii neujížděl.

Vzhledem k tomu, že se jménem Anselm žiju už de

větačtyřicet let, cítím se s ním vnitřně spojen. A pro

žívám v něm svou identitu. Ale když mě sourozenci,

synovci a neteře oslovují „Willi“, je mi to milé. I jako

mnich zůstávám členem rodiny Grünových, nevy

členil jsem se. Cítím se pak skutečně jako bratr

svých sester a bratrů. A je pro mě dobré, že v rodin

ném kruhu zůstávám na stejné rovině se všemi

ostatními, že prožitky, které nás v  dětství utvářely,

ke mně stále patří. Ve jménu Willi cítím své kořeny,

které také patří k mé identitě.

V posledních letech jsem se víc zabýval etymologií

jmen. Wilhelm znamená „ochotný ochránce“. I můj


Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

12

otec se jmenoval Wilhelm. Po něm jsem to jméno

dostal, ačkoliv nejsem nejstarší syn, nýbrž až třetí.

Můj otec byl skutečným ochráncem naší rodiny

a i nám dětem vždycky kryl záda. Proto je mi tohle

jméno velmi milé. Celý život jsem chtěl chránit dru

hé. Nesnesl jsem, když se někomu ostatní posmíva

li – probouzelo to ve mně ochranitelský instinkt.

A  Anselm znamená „chráněný bohy“. Užasl jsem,

když jsem si uvědomil paralelu těchto dvou jmen.

Ve jménu Anselm poznávám, že mě Bůh chrání.

A  jako Boží chráněnec si na různé věci troufám.

Zkušenost Boží ochrany mě zbavuje strachu zkusit

něco nového. To, že nejsem bázlivý, mě spojuje

i  s  mým otcem. Byl to odvážný muž. Bez peněz se

odstěhoval z Porúří do katolického Bavorska a z ni

čeho tam vybudoval obchod.

Tak ke mně obě jména promlouvají. Necítím se roz

dvojen. Obě jména mi říkají něco důležitého o mé

identitě. Nové jméno ve mně zcela jistě probudilo

něco nového, ale neodcizilo mě mému jménu pů

vodnímu.


13

Milá Andreo

● ● ● Mluvíš o spojení se svým otcem skrze stejné jméno – ale také skrze vzájemnou podobnost. Škoda, že zemřel dřív, než jsem se narodila. Ale vím, že si také pohrával s myšlenkou vstoupit do kláštera, a pak se stal otcem sedmi dětí. Jako hlava tak početné rodiny se určitě nemohl věnovat duchovním věcem tak, jak by si možná byl přál. Carl Gustav Jung jednou řekl: „Nic nemá silnější vliv na život dětí než to, čeho rodiče nemohli dosáhnout.“ Často se stává, že nevědomky přejímáme touhy svých rodičů a naplňujeme je ve svém životě. V zásadě na tom nevidím nic špatného, často jsme jim v mnohém podobní, a jim prostě jen nebylo umožněno, aby šli za svými sny.

Vidíš se – vzhledem k tomu, že jsi se už jako

velmi mladý rozhodl stát se mnichem – jako někdo, kdo svým způsobem naplnil sen svého otce?

● ● ● Určitě mám podobnou spiritualitu jako můj otec. Jako on se dokážu nadchnout krásou přírody,

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

14

krásou liturgie a  Božím tajemstvím. Ale nikdy mě

nenapadlo, že bych svým životem v  klášteře reali

zoval nesplněnou touhu svého otce. Když jsem se

však zamyslel nad větou C. G. Junga, kterou cituješ,

něco na tom možná bude. Možná jsem opravdu ve

svém životě uskutečnil něco z  nenaplněných snů

svého otce. Byl, jak víš, obchodníkem. Jeho tři sou

rozenci se všichni stali benediktiny: bratr byl P. Stur

mius, mnich v Münsterschwarzachu, starší sestra by

la benediktinkou v Herstelle, Sr. Synkletika, a mlad ší

sestra Sr. Giselinde byla misijní benediktinkou v Tut

zingu a odtamtud byla vyslána do Manily. Otec mi

vyprávěl, jak jako mladý přišel do kláštera Sankt

Ottilien, aby požádal o přijetí. Byl představen no

vicmistrovi, P. Erhardu Drinkwelderovi. Ten se ho

zeptal: „Čím jste?“ Když řekl, že obchodníkem, od

pověděl mu P. Erhard, že obchodníky v klášteře ne

potřebují. Tak se můj otec začal ohlížet po nevěstě.

A  myslím, že pro naši rodinu byl nakonec velkým

požehnáním.

Ale nemyslím si, že by mé rozhodnutí pro mniš

ský život bylo nějak ovlivněné zvenku. I když možná

15

Milá Andreo

svým způsobem naplňuji sen svého otce, cítím, že

to je pro mě ten správný způsob života. Samozřej

mě byl můj otec hrdý na to, že jsem se stal bene

diktinem. Bohužel zemřel krátce před mým kněž

ským svěcením. Dokonce už měl napsanou řeč,

kterou chtěl pronést při mé primici. Určitě se tak

splnil nějaký jeho sen. Dnes to vidím tak, že jsem

po něm podědil touhu po duchovním životě. Ale je

to moje vlastní touha, kterou se jako mnich snažím

naplnit.

● ● ●

Cítím to podobně. Před delší dobou se mě moje

matka zeptala, jestli nemám pocit, že nevědom

ky realizuji její lásku k cizím zemím a vztah k ji

ným kulturám, když ona jako mladá prostě ne

mohla odejít do světa. Hodně mě to tenkrát

překvapilo – do té doby jsem byla přesvědčená,

že s hrdostí kráčím svou vlastní cestou, tak od

lišnou od té její. Ale vidím, co všechno máme

společné, že jsme, přinejmenším pokud jde o ži

votní dychtivost, ze stejného těsta, podobně jako

to Ty prožíváš ve vztahu ke spiritualitě svého Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 16 otce. A jako matka teď sama vnímám, že svým dětem podvědomě předávám nejen podobné schopnosti, ale také touhy.

Samozřejmě žijeme každý svůj vlastní život, jdeme za tím, co nás oslovuje, co se nás niterně dotýká. Když jsem se odstěhovala do Ameriky, chtěla jsem zažít něco nového, poznat jiné lidi a jejich kulturu, čelit novým výzvám a poznat sama sebe z nové stránky.

Ale možná jdeme svou cestou také proto, abychom lépe pochopili lidi se stejnými touhami. Možná podvědomě cítíme, že jim tak můžeme být blíž.

● ● ●

Je to tak. Ať chceš, nebo ne, odevzdáváš svým dětem nejen to, co by sis přála, nýbrž i  to, co v Tobě žije, a to, co kolikrát nemůžeš sama žít tak, jak by sis přála. To je normální. Naším úkolem je, abychom si to uvědomili. Nikdo z nás nezačíná od nuly. Každý jsme něco podědili po svých rodičích. Ale přijde čas, kdy se musíme rozhodnout, zda to, co jsme podvědomě přejali od svých rodičů, chceme vědo

Milá Andreo

mě uskutečnit ve svém životě, nebo zda ve svobodě vykročíme na svou vlastní cestu, která se ale nemusí nějak zvlášť lišit od cesty našich rodičů. Ale bude to naše vlastní cesta.

● ● ● Mluvil jsi o svém duchovním spojení s otcem. Ale jaké podobnosti vidíš mezi sebou a svou matkou, mojí babičkou, která se svou praktičností a komunikativností byla jistě v mnohém ohledu hodně odlišná od Tvého otce?

● ● ● Určitě jsem hodně podobný svému otci. Ale i  od matky jsem leccos dostal. Především její praktický a optimistický způsob, jak zabrat, když to bylo potřeba. Obtížné situace zvládala s  úžasnou lehkostí a humorem. Obdivuji ji za to, jak se dokázala vyrovnat se stářím a nemocemi a zůstat radostná. Určitě jsem od ní zdědil zájem o lidi. Když jsme byli malí, často jsme si utahovali z  její zvědavosti, protože chtěla o  každém všechno vědět. Ale nebyla to jen zvědavost. Byl to opravdový zájem o lidi a jejich jedinečné osudy. A  od matky mám také smysl pro Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 18 praktičnost. Ale i prostou víru, že jsme v Boží ruce, že se Bůh o nás stará.

● ● ● Už v deseti letech ses rozhodl odejít do klášterního internátu – ve věku, kdy mě moje děti ještě pravidelně prosí, abych se s nimi před usnutím pomazlila. Jak Tě napadlo odejít z té velké rodiny, od šesti sourozenců? To jsi už tak mladý věděl, že se staneš mnichem? Proč ses rozhodl jít právě tam?

● ● ● V  deseti letech člověk nemůže udělat životní rozhodnutí. Ale už tehdy mě fascinovalo jakési tajemno, které obklopuje kněžský úřad. Můj otec mi opatřil brožury o  internátu sv. Ludvíka i  opatství Münsterschwarzach, které ho provozovalo. Četl jsem je a zasáhlo mě to. V tom věku jsem se dokázal rychle nadchnout a s tímhle nadšením jsem v deseti letech odešel do internátu. Ze začátku se mi hodně stýskalo, prostředí internátu bylo mnohem drsnější než u nás doma. A jídlo bylo taky hodně jiné. Ale pomáhala mi myšlenka, že se jednou stanu

19

Milá Andreo

mnichem a  misionářem. Tehdy jsem pořádně ne

chápal, co všechno to obnáší. Ale měl jsem v sobě

touhu změnit svět k lepšímu, šířit všude křesťanství.

Určitě tam bylo i  hodně dětinské touhy být něčím

mimořádným. Měl jsem velkou ctižádost stát se ně

kým velkým, něco velkého dokázat. Ale na začátku

cesty je takové nadšení nutné, aby se člověk vůbec

do něčeho pustil. Vystřízlivění se pak neomylně do

staví. A pak se člověk ptá: Co doopravdy chci? Tuto

otázku jsem si samozřejmě v  pubertě stále znovu

kladl. Ale ve všech pochybnostech, které přicháze

ly, mě stále nesla myšlenka, že chci jako mnich a mi

sionář změnit svět k lepšímu.

20

Zkušenosti všedního dne

Dnes se mladým lidem často klade na srdce, aby

příliš nespěchali s dlouhodobými nebo dokonce

celoživotními rozhodnutími. Tyto obavy mají

svůj důvod – v mladém věku ještě dost neznáme

svět kolem nás, a proto nejsme schopni realistic

ky odhadnout důsledky tak závažných rozhodnu

tí. Zvlášť v mojí generaci mají největší prioritu

hodnoty jako fl exibilita, možnost volby a mož

nost vyzkoušet si nejrůznější způsoby života

a povolání. Lidé, kteří se příliš brzy zaváží k ně

jakému způsobu života, toho později často litují.

Například páry, které uzavřely sňatek v mládí,

mají jednoznačně vyšší riziko rozvodu než ty,

které uzavřely manželství později. Otázkou je,

jestli to je důsledek jejich „špatného“, možná ne

zralého rozhodnutí, nebo toho, že jsou vystaveni

neustávajícím svodům jiných možností.

Když ses na začátku dospělosti rozhodl pro

mnišský život, byl jsi ve věku, kdy se jiní neodva

žují k celoživotnímu svazku s jednou ženou

21

Zkušenosti všedního dne

z obavy, že by se museli vzdát svodů ostatních

žen. Jak jsi dospěl k přesvědčení, že právě tato

cesta je pro Tebe ta pravá, navzdory všem ome

zením, která s sebou nese? V jednom rozhovoru,

který jsem kdysi četla, jsi řekl, žes tehdy měl

strach, abys „nezměšťáčtěl“, kdybys nešel do

kláštera, ale založil rodinu. Co přesně jsi tím

myslel? Oč myslíš, že bys byl ochuzen, kdyby ses

stal „měšťákem“? A naopak: co by Ti takový způ

sob života byl mohl nabídnout, čeho ses vzdal?

● ● ●

Když jsem se v  devatenácti letech rozhodl stát

mnichem, pochopitelně jsem nedokázal domyslet

všechny důsledky. Jako každý devatenáctiletý jsem

občas zatoužil mít vedle sebe ženu. Ale fascinace

povoláním misionáře byla silnější. Tehdy jsem se ří

dil víc vůlí. Teprve později, v klášteře, jsem se začal

zabývat i svými city. A tehdy se opět vynořila otáz

ka, jestli by pro mě nebylo bývalo lepší, kdybych se

oženil. Protože teprve v klášteře jsem doopravdy po

cítil, čeho jsem se vzdal. Ale když jsem si pak před

stavil, že se ožením, když jsem si to dopodrobna Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 22 vykreslil, pocítil jsem v hloubi své bytosti, že pro mě je život v  klášteře to pravé. A  znovu se ozvala ta obava, že kdybych se oženil, „změšťáčtěl“ bych. Tehdy, v roce 1968, to byla doba studentské revolty. Slovo „měšťáci“ znamenalo něco negativního. Já jsem si pod tím představoval, že by mě pohltily starosti všedního dne a  já bych neměl dostatek prostoru přemýšlet o podstatných otázkách lidství.

Samozřejmě vím, že člověk žijící v  manželství může přemýšlet o  podstatných věcech. Ale měl jsem pocit, že mnišství mě udržuje vnitřně bdělým.

Takže ano, znal jsem pochybnosti. Ale každou z těch myšlenek jsem vždycky dotáhl do konce. Dovolil jsem si alternativu mnišského života domyslet do nejmenších podrobností. A  tak jsem pokaždé znovu dospěl k závěru: toto je moje cesta.

● ● ●

Nás rodiče pohlcují starosti všedního dne: je potřeba platit za byt a stravu, starat se o nemocné děti, utřít jim slzičky, když jsou smutné, a při tom všem nezanedbávat svého partnera. V ideálním případě bychom si přáli, aby naše partnerství

23

Zkušenosti všedního dne

stále udržoval ohňostroj nadšení. Rodičovství

v dnešní době vyžaduje skutečně „multitasking“,

nezbývá mnoho času zabývat se podstatnými

otázkami lidství.

Přesto ale se mi zdá, že „měšťácký“ život vy

tváří ideální prostředí pro testování podstatných

otázek života v praxi. Dokonce tvrdím, že jsem

nikdy neprožívala křesťanské hodnoty tak inten

zivně jako teď, v roli matky a manželky: snažím

se vést své děti životem, v každém z nich vidím

kus sebe, své vlastní silné i slabé stránky. Svým

životem se snažím je učit autenticitě a integritě,

spolehlivosti a důvěře. Snažím se dávat jim lás

ku, i když jsem někdy strašně unavená. Každý

den znovu se musím učit odpouštět – dětem

i so bě samé. V partnerství stále znovu pozná

vám, že můj muž a já jsme víc než jen pár – že

vytváříme domov svým dětem, a že proto naše

osobní zájmy nemohou být v popředí. Ve vztahu

ke svému muži se stále znovu učím toleranci

vůči jeho jinakosti, a on zase vůči mně, máme-li

společně žít pod jednou střechou. Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 24

Teprve v partnerském životě si plně uvědomuji své slabé stránky – můj muž se ukázal být tím nejlepším zrcadlem. Ale musela jsem se naučit správné rovnováze mezi obětavostí a vnímáním vlastních potřeb. Toužíme po tom, aby nás náš partner přijímal s našimi slabostmi, tak, jak to ostatně očekáváme i od Boha.

Proto se mi zdá, že nezáleží ani tak na tom, který způsob života je vhodnější k přemýšlení o zásadních otázkách života. Je to spíš záležitost preferencí, jestli se těmi podstatnými otázkami chci zabývat jako mnich nebo jako člověk žijící rodinným životem.

Asi teprve v průběhu života poznáme, že bez přemítání nedospějeme k pochopení, a bez pochopení nedospějeme ke štěstí. Umím si ale představit, že ani mnichovi nestačí teoreticky uvažovat o podstatných otázkách života. Je třeba zkušenosti.

Jaké události každodenního života mnicha Tě dovedly k tomu, abys uváděl do praxe křes

25

Zkušenosti všedního dne

ťanské hodnoty, jako je láska, odpuštění, obě

tavost, tolerance – abych jmenovala aspoň ně

které?

● ● ●

Máš pravdu: křesťanské hodnoty je možno prožívat

v rodině, v partnerství a v zaměstnání stejně dobře

jako v klášteře. Jeden způsob života není lepší než

ten druhý. Je jen jiný. A  každý s  sebou nese určitá

nebezpečí. Život v klášteře může vést k pohodlnos

ti, sebestřednosti – a to všechno pod pláštíkem du

chovna. A život ve světě může vést ke změšťáčtění.

Ale oba způsoby se zdaří jen tehdy, když se podívá

me do očí pravdě o sobě samých, když se angažuje

me pro druhé a když žijeme hodnoty, jako je láska,

odpuštění, obětavost a tolerance. V klášteře je pro

mě stálou výzvou život ve společenství. Je nás tady

pod jednou střechou devadesát mužů. Jsou tu sa

mozřejmě nejrůznější povahy. A nastavují mi zrcad

lo, abych poznal pravdu o  sobě. Právě jako celerář

jsem konfrontován s  potřebami a  nároky jednotli

vých bratří. To vyžaduje značnou dávku tolerance.

A při své práci ve správě kláštera se učím obětavosti

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

26

a lásce. Naše spolužití není možné bez neustálého

odpouštění, člověk stále znovu prožívá zranění

a  zklamání. Kdybych neuměl odpouštět, časem

bych zahořkl. Tak je pro mě moje práce celeráře ne

ustálou duchovní výzvou. Než jdu do kanceláře,

snažím se v meditaci očistit své emoce, abych vyza

řoval pokoj a důvěru, a ne hořkost, nespokojenost

nebo tvrdost.

● ● ●

Když už jsme se dotkli tématu životní praxe:

V dospívání i později jako mladá žena jsem měla

absolutně přehnané představy o tom, jak se jed

nou moje děti budou zdravě stravovat, jaká

budu pohodová a milující matka, a že se moje

děti budou vždycky chovat vzorně – protože jak

jinak by se měly chovat, když budou mít takovou

super matku? Tehdy jsem si myslela, že manžel

ství je dětská hra, a moje úkoly v rodině zrovna

tak. Ale dnes při pohledu zpět nemůžu než sou

hlasit s Goethem, který už před více než 250 lety

moudře poznamenal: „Zkušenost je skoro vždy

parodií myšlenky.“

Zkušenosti všedního dne

Ale něco jsem se naučila. Jsem přesvědčená, že dnes vím víc než včera a zítra budu vědět víc než dnes. Proto mi přijde zatěžko dávat druhým lidem nějaké rady do života, pokud jsem sama neprožila podobné situace. Myslím si, že jen zkušenost nám ukáže, co se musíme naučit: že každý člověk si svou realitu vykládá jinak a že vůbec každý člověk je jiný. Co je pro nás správné, ještě vůbec nemusí být správné pro druhého.

Jeden psycholog mi kdysi řekl, že duševní pády můžou někdy znamenat i jistý druh pokroku – protože skrze ně se blížíme nejhlubšímu bodu svého života, momentu, kdy jsme konečně přinuceni vstát. Takže realita je veskrze záležitostí interpretace.

Samozřejmě to neznamená, že bychom neměli přijímat vůbec žádné rady a museli si všechno prožít sami, abychom na něco přišli. Ale většinou nám nejvíc pomohou lidé, kteří mají podobnou zkušenost jako my.

Díky Bohu můžeme klást doplňující otázky, a to je také to, co děláš Ty při duchovních

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

28

rozhovorech, které tak často vedeš s lidmi, kteří

hledají pomoc. Tak můžeš i jako mnich radit

„normálním“ lidem, i když jsi neprošel stejnými

zkušenostmi jako oni. A že se Tvá slova dotýkají

tolika čtenářů, je důkaz, že se umíš dotknout je

jich nejhlubších tužeb.

Ale přesto mě vždycky zaráží, když slyším, jak

duchovní dávají rady ve věcech, které nemohli

sami prožít. Jde například o otázky partnerství,

sexuality, kariérismu, práva žen a záležitosti ro

din. To jsou přeci témata, jichž se mniši a kato

ličtí kněží vědomě vzdávají. Myslíš si, že existují

otázky, ke kterým by se duchovní z úcty k auten

tické zkušenosti neměli vyjadřovat? Anebo se

každý problém dá převést takříkajíc na společ

ného jmenovatele, takže můžeme pomoci i li

dem s úplně jinou životní zkušeností?

● ● ●

Dotkla ses důležitého tématu. Nemůžu nikomu ra

dit zvenku. A realita je vždycky jiná než naše ideály.

Kdo přemýšlí jen v  rovině ideálů, zakusí brzy zkla

mání – anebo jede po dvou kolejích. V hlavě má své

Zkušenosti všedního dne

ideály, ale skutečnost je úplně jiná. Tu ale nechce vidět.

Já jako mnich si vůbec nemyslím, že bych mohl někomu radit. Proto také nemám rád různé příručky. Během rozhovorů se snažím naslouchat, co mi lidé vyprávějí. Snažím se pochopit, jak přemýšlejí. Ptám se, co by jim mohlo pomoci. Snažím se je dovést k bodu, kdy se dotknou moudrosti své vlastní duše. Nemyslím si, že bych jim mohl něco předepisovat nebo radit. Mohu jim jen říci, co ve mně jejich vyprávění vyvolává. A  někdy jim také řeknu, jak bych se v dané situaci zachoval já.

V  minulosti se kněží příliš často vyjadřovali k otázkám manželství. Katoličtí kněží měli spoustu starostí o to, jak mají manželé zacházet se svou sexualitou. Tady jsem opatrný. A  vůbec se vyjadřuji jen k tomu, co mi lidé vyprávějí nebo na co se mě ptají. Sám se nikdy neptám na to, jak zacházejí se sexualitou. Přesto mi o  tom ale manželé často vyprávějí, jak to u nich je a jaké mají problémy. Ale ani tehdy jim neradím. Spíš se jich ptám, jak by si to představovali, co by jim pomohlo. Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 30

Také si nemyslím, že bych mohl radit rodičům, jak mají vychovávat své děti. Ale rodiče mi vyprávějí, co se svými dětmi prožívají. Naslouchám jim, snažím se do nich vcítit. Neradím jim. Jen jim řeknu, co si myslím, že by mohlo pomoci mně, kdybych byl v  jejich situaci. Především jde o  správný vztah k sobě samému. Často jim radím, aby se pokusili cítit sami sebe, dotknout se středu své bytosti. Protože potom se chováním svých dětí nedají tak snadno strhnout ke hněvu. A ptám se jich: Čím vás vaše dítě tak dráždí? Co vám to připomíná? Nenastavuje vám vlastně vaše dítě zrcadlo? A dál: V jakých situacích reagujete podrážděně?

Při duchovním doprovázení mohu druhému člověku jen pomoci, aby si lépe uvědomoval jednotlivé situace a byl víc sám sebou. Jak při výchově dětí, tak například při vedení fi rmy jde samozřejmě o to, věřit v dobré jádro člověka – ať už dítěte, nebo spolupracovníka – a doufat, že se to dobré v něm rozvine silněji než jeho slabé stránky, které také každý má.

K  žádnému rozhovoru nepřistupuji s  postojem: vím, jak to je. Nevím vůbec nic. Můžu jen naslou

Zkušenosti všedního dne

chat, vcítit se, porovnávat prožitky lidí se svou vlastní zkušeností. V  rozhovoru s  druhým člověkem se mohu jen snažit zaslechnout, co toho druhého nebo mě samotného napadne. Rozhovor se zdaří jen tehdy, když oba spolu mluví, ne když jeden vystupuje jako ten, který všechno ví.

Často pociťuji velkou vděčnost, že mi lidé o so bě tolik vyprávějí, že mají tak velkou důvěru, že mi říkají i věci, za které se stydí. Pro mě je důležité, abych neposuzoval to, co mi ten druhý vypráví, ale abych jen vnímal, o co jde, a spolu s ním hledal cesty, jak se k těm problémům postavit. A jsem vděčný, když ten druhý ode mě odchází vzpřímenější, s pocitem, že se cítí silnější, že ví, co teď musí udělat.

Dospěl k tomu sám, není to jen něco, co jsem mu řekl já. Při rozhovorech často zjišťuji, jak jsme si všichni podobní. Všichni bojujeme s  podobnými problémy: nedostatkem sebevědomí, přecitlivělostí, strachem, závistí, žárlivostí a  zklamáním. To prožíváme všichni, jsou to základní vzorce chování, které se týkají každého. Liší se jen kontextem našich životů. Vím, že jako mnich s  mnohými situacemi nemám Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 32 vlastní zkušenost. Přesto se ale při rozhovoru cítím druhému velmi nablízku. Dokážu se vcítit do toho, jak mu je. A tak můžeme mluvit o tom, co oba cítíme.

● ● ●

Lidé často hledají radu, když musí udělat nějaké důležité rozhodnutí, a mnozí z nás se ke svým životním rozhodnutím stále znovu vracejí. Rádi by byli měli předem nějakou emocionální podporu, někoho, kdo by je podržel. „Co by se bylo stalo, kdyby...“ je typická otázka, kterou si všichni občas klademe.

Právě proto, že máme v životě tolik možností volby, si nikdy nejsme jisti, že jsme se vydali správným směrem. Často potkávám lidi, kteří si zoufají ze zdánlivě špatných rozhodnutí, protože mají pocit, že je nemohou vzít zpět a musí teď žít s jejich důsledky – ať už to je rozchod s partnerem, nebo třeba bezdětnost, protože tak dlouho dávali přednost své kariéře, až už bylo pozdě na založení rodiny.

Předpokládám, že jsi také někdy zapochyboval o správnosti svých rozhodnutí. Jak ses naučil

Zkušenosti všedního dne

překonávat tyto pochybnosti a co radíš lidem, kteří se nedokážou smířit s důsledky svého jednání?

● ● ●

V  dnešní době se mnoho lidí zdráhá rozhodovat, protože chtějí učinit to jediné absolutně správné rozhodnutí. Ale takové neexistuje. Existují jen moudrá rozhodnutí, která nám otevírají nové horizonty. A  pak samozřejmě přicházejí otázky, jestli jsme se přece jen neměli rozhodnout jinak. Ale je jasné, že nemohu mít všechno zároveň.

Rozhodnu-li se pro nějakou cestu, musím zároveň oželet všechny ostatní. Oželet, to znamená prožít si bolest, že jsem se něčeho vzdal. Jestliže mě tato bolest přivede na dno mé duše, mohu se dotknout svého skutečného já. Tehdy se moje rozhodnutí relativizuje.

Není ani tak důležité, jak se rozhodnu, nýbrž že se rozhodnu a pak si za tím rozhodnutím stojím. To mohu jen tehdy, když opustím iluzi absolutně správného rozhodnutí.

Ptáš se, co radím lidem, kteří mají potíže smířit se s důsledky svého jednání. Pochybuji-li o správnosti

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

34

svého rozhodnutí, dostávám se k otázkám jako: Co

vlastně chci od života? Na čem mi záleží? Na tom,

abych měl vždycky dobrý pocit? Nebo na tom, aby

se mi splnila všechna přání? Nebo mi jde o  to, žít

autenticky, objevovat i ve složitých situacích v sobě

nové možnosti? Samozřejmě jsou situace, kdy mě

mé dřívější rozhodnutí vede do slepé uličky; pak je

někdy nutná radikální změna. Ale při všech změ

nách je potřeba v životě zachovat určitou kontinui

tu, jakousi červenou nit. Když se mi zhroutí nějaký

konkrétní životní sen – například v  partnerství,

v mnišském životě –, měl bych se ptát po jádru to

hoto svého snu. Jaký cíl jsem tím tehdejším rozhod

nutím sledoval? Nedal by se uskutečnit i jiným způ

sobem? Jádro mého životního snu se nemůže

rozpadnout.

Každá krize, do které nás naše rozhodnutí přive

de, by měla oddělit to, co je v nás povrchní, od toho,

co je v hloubce, to podstatné od vnějšího, skutečné

od zdánlivého. Každá cesta vede soutěskami. Ale

když se nenechám odradit, mohou se mi za soutěs

kou otevřít nové obzory.

35

Vydržet samotu

Snažím se Tvé rozhodnutí pro mnišský život po

rovnat s rozhodnutím pro partnerství. Ve vztahu

se opakují období absolutní blízkosti, kdy jsou

oba naprosto přesvědčeni o vzájemné lásce, s fá

zemi, kdy svou sounáležitost necítí tak silně.

Nevím, jestli je snazší nebo těžší překonávat

krize ve vztahu nebo pochybnosti o mnišském

povolání. V manželství ti partner může podat

ruku, dát pusu, obejmout tě a tak tě ubezpečit,

že vaše láska trvá a že to je dobře, že jste spolu.

Ale mnozí vztah ze dne na den opouštějí, přesto

že ten druhý by chtěl, aby láska mezi nimi trvala

dál. V partnerství je tedy nutné, aby oba chtěli

kráčet společnou cestou. V jistém smyslu je člo

věk vydán všanc svému partnerovi a jeho před

stavě, a podstupuje tak větší riziko než mnich,

který de facto musí přesvědčit „jen“ sám sebe, že

se rozhodl správně. Ale je na to sám, bez onoho

láskyplného objetí nebo podání ruky. Nakolik

je člověk v bratrském společenství „osamělým

Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI...

36

bojovníkem“, který se se svými vnitřními kon

fl ikty musí ve vší tichosti vypořádat sám?

● ● ●

Ano, mnišství s  sebou nese i  samotu, kterou jako

mnich vědomě přijímám. Být sám pro mě není něco

negativního. Slovo mnich, monachos je odvozeno

od řeckého „monos“, což znamená nejen osamělý,

ale také jeden, jediný. Zamýšlel se nad tím napří

klad Peter Schellenbaum a došel k tomu, že být „je

den“ může znamenat také být „v jednotě“, v jedno

tě se vším.

Velká část duchovního života spočívá v tom, na

jít mír se svými vnitřními konfl ikty. To je něco, co

musí udělat každý sám. Ale cesta k  vyrovnání se

s  vnitřními protiklady vede skrze společenství.

V klášteře mluvíme i o svých vnitřních konfl iktech.

Pochopitelně to nevyprávím celému společenství.

Ale jsou tu spolubratři, se kterými o tom můžu mlu

vit. Kromě toho absolvuji každých šest týdnů su

pervizi u psychologa mimo klášter. Při ní řešíme i to,

jak se stavím k věcem, které mnou hýbou, které mě

znejišťují, se kterými se potýkám.

Vydržet samotu

Jestli budu dobrým mnichem, záleží i  na společenství, ve kterém žiji. Samozřejmě, že jsem se pro svou cestu musel rozhodnout sám. Ale může se stát, že společenství je tak náročné, že v  něm své povolání nemůžu žít. V  tom je to podobné jako partnerství, kdy zdar mé lásky závisí i  na tom druhém.

● ● ●

Vědomě přitakáváš své samotě. Ale mnoho lidí dnes trpí osamělostí. Sociolog Janosch Schobin v tomto směru zkoumal naši společnost a konstatuje: „Čím dále společnost pokročila ve svém institucionálním a hospodářském vývoji, tím méně poskytuje příležitostí ke kontaktu s rodinou a příbuznými. (...) V zásadě má naše společnost tendenci omezovat příležitosti kontaktu s blízkými osobami.“ Samota dostala „stigma osobního selhání“.

Podle jeho názoru ale má samota i řadu výhod: kdo se nemusí obávat odmítnutí a kritiky svých nejbližších, může si dovolit být kreativnější, pouštět se do nových věcí. Samota nám Anselm Grün, Andrea J. Larsonová / A STRÝČKU WILLI... 38 poskytuje jakýsi ochranný plášť anonymity, prostor, ve kterém můžeme sami sebe objevovat nebo zakoušet novým způsobem.

Jeden argentinský přítel mi kdysi vyprávěl, jak se po ukončení studia přestěhoval ze svého malého rodiště v Jižní Americe do New Yorku. Zpočátku byl v šoku z anonymity, protože u něj doma ho všichni znali, cítil se tam v bezpečí. Ale zanedlouho si uvědomil, jak se najednou cítí vnitřně svobodný, že může jít svou vlastní cestou. Samota tedy s sebou může nést i možnosti růstu a rozvoje.

Většinou ale samotu nevnímáme jako odrazový můstek kreativity. Naopak: průzkumy ukázaly, že se dnes každý čtvrtý člověk samoty bojí. Týká se to především starých lidí, nezaměstnaných a nezadaných.

V klášteře není nikdo nezaměstnaný, nikdo z vás nemá partnerku a seniory neodsouváte na vedlejší kolej, když je opouštějí síly. Kromě toho se setkáváte k modlitbě, k práci a k jídlu, takže se pravidelně stýkáte.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist