načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

A satan se smál z nebe - Miroslav Jílek

Elektronická kniha: A satan se smál z nebe
Autor:

Osudy čtyř mužů se střetnou s realitou dnešního světa, kde se slušnost, poctivost a další morální hodnoty vytrácejí, nebo se přímo pokládají za projev slabosti. Naopak bezohlednost, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 269
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3054-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osudy čtyř mužů se střetnou s realitou dnešního světa, kde se slušnost, poctivost a další morální hodnoty vytrácejí, nebo se přímo pokládají za projev slabosti. Naopak bezohlednost, sobectví a obcházení zákona patří k vizitce úspěšnosti. Všichni čtyři hrdinové v skrytu duše doufají, že právě je si vybere paní Štěstěna a diametrálně jim změní život, samozřejmě k lepšímu.

Zařazeno v kategoriích
Miroslav Jílek - další tituly autora:
Teorie roku 2012 Teorie roku 2012
Jílek, Miroslav
Cena: 44 Kč
Fotorádce Fotorádce
Jílek, Miroslav
Cena: 89 Kč
Amerika českým objektivem Amerika českým objektivem
Jílek, Miroslav
Cena: 106 Kč
Národní divadlo Národní divadlo
Jílek, Miroslav
Cena: 322 Kč
A satan se smál z nebe A satan se smál z nebe
Jílek, Miroslav
Cena: 196 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Autor podotýká, že všechny události popsané v této knize
jsou pravdivé, avšak jakákoli podobnost vystupujících
postav s reálnými osobami je čistě náhodná.










Copyright © Miroslav Jílek, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Miroslav Jílek, 2016
Redakční úprava Anetta Nová
Grafická úprava obálky Jan I. Říha
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-169-1 (pdf)





5
A satan se smál z nebe
K
obloze, zahalené od rána do těžkých černých mra -
čen, vyšlehly ohnivé jazyky. Vzhůru k nebeské klenbě
se upínaly i oči mladé ženy přivázané ke kůlu uprostřed
vysoké hranice. Po tvářích jí stékaly slzy, tělo cítilo
narůstající žár. Přes ohnivou clonu už neviděla muže stojící
v černých sutanách opodál, už nevnímala nářek a sténání
nesoucí se z plamenných pochodní všude kolem, už
nevolala Boha, aby jí pomohl. Věděla, že ji zradil, že ji nechal
bezmocnou v rukou katanů římskokatolické církve, stejně
jako nechal svého syna krvelačnému davu na Golgotě.
Proto odvrátila hlavu od bronzového křížku s Kristem,
který ji nutil políbit tlustý kněz, když ji katovi pacholci
připoutali ke kůlu.
„Nikdy!“ zvolala tak hlasitě, že překvapený kněz lehce
zavrávoral, ale ještě jednou k ní natáhl chlupatou ruku.
„Smiř se s Bohem,“ vykřikl, aby přehlušil hukot ohně,
vzrůstající v prudkém větru.
„S jakým Bohem? S tím, co nechal umučit vlastního
syna? To není Bůh, ale Ďábel!“
„Jsi prokletá!“ zvolal kněz, „Tvá duše patří peklu!“
„Tvá taky,“ odpověděla žena a zavřela oči.





6
miroslav jílek
Kněz se na mladou ženu už nepodíval. Bál se těch slov,
vyřčených těsně před smrtí, jako by slyšel proroctví. Rych -
lým krokem se vrátil k hloučku stejně oděných mužů.
„Ve jménu Boha Všemohoucího!“ zvolal hlubokým
hlasem vysoký stařec s dlouhými šedivými vlasy, k němuž
ostatní vzhlíželi s viditelnou úctou, „my z nich ďábla
vyženeme, i kdyby hranice svaté inkvizice měly hořet věčně!“
Se samolibým úsměvem pohlédl k hořícím hranicím. „Však
ten majetek stojí za to,“ dodal už více méně pro sebe.
Neděle
Broňka Machoně probudilo zběsilé bušení srdce, celé tělo
měl zalité studeným potem a ztěžka dýchal. Pořád měl před
očima tu ohnivou scénu a ptal se sám sebe, proč se lidé ve
jménu Boha zabíjejí. Vždyť on je stvořil k obrazu svému,
nebo ne? Z úvah ho vytrhl hlas jeho ženy: „Broňku,
vstávej! Musíš se převlíknout, pyžamo máš celé propocené.“
„Vždyť nespím, Ivetko,“ zahuhlal rozespale.
„Prosím tě, co se s tebou děje? Celý se chvěješ. Počkej,
přinesu ti suché pyžamo.“
Teprve teď si všiml, že Iveta je v noční košili.
„Kolik je hodin?“
„Čtyři ráno.“
„To je dobře. Moc dobře.“
„Proč? Nevidím nic pozitivního na tom, že jsi ve
čtyři ráno mokrý, jako když vylezeš ze sprchy, že se klepeš
a navíc vedeme tuhle konverzaci.“
„Je dobře, že nemusíme vstávat,“ odpověděl a pohladil
jí ruku, když si všiml, že má v očích upřímnou starost.





7
a satan se smál z nebe
„Ty máš ale nápady. Ne abys usnul. Za okamžik jsem
zpátky.“
Díval se za ní, jak odchází, a když mu zmizela z
dohledu, zavřel oči. Znovu měl před sebou hořící hranice. Bylo
to šílené a on neměl tušení, co se to s ním děje, proč má
tak živé a příšerně děsivé sny. Nemohl si vzpomenout,
kdy tyhle noční můry začaly.
Iveta se vrátila s pyžamem a dekou v barvě saharského
písku. Převlékl se a nechal ji, aby ho tou dekou přikryla.
Neušlo mu, že jí z očí nezmizely obavy, jenže teď nechtěl
mluvit o svých problémech. Mlčel a manželka taky.
Už dávno se oba naučili číst v očích toho druhého, už
si nepotřebovali všechno vysvětlovat. Měli to štěstí, že
se milovali od první chvíle, co se poznali. On se tehdy
toulal po horách a Ivetu potkal, když se vracela od
babičky. Seděla na staré lavičce, opřená o prkna dřevěné
autobusové čekárny. Teplý vítr jí čechral rozpuštěné světlé
vlasy a už několik minut pozorovala kluka, co se k ní
blížil po silnici. Na zádech měl starý batoh, na prsou se mu
houpal foťák a v ruce držel hůl. Zrovna procházel
ostrou zatáčkou, když se do ní vřítil obrovský kamion. Kluk
uskočil na poslední chvíli, ale než se svalil do příkopu,
stačil za idiotem u volantu zdvihnout ruku se vztyčeným
prostředníčkem.
„Na co myslíš?“ zeptala se Iveta, když se vrátila do
postele.
„Na naše seznámení. Je to už tak strašně dávno.“
„Já vím, ale čas nezastavíš.“
„Jenže já ti měl na chvilku dojem, jako by to bylo včera.“





8
miroslav jílek
„No, to je od tebe hezké, že se ve čtyři ráno mazlíš se
vzpomínkami na naše seznámení, ale co takhle zavřít oči
a pokusit se znovu usnout.“ Iveta ho něžně políbila.
„A proč bych se nemazlil?“ podivil se Broněk. „Doce -
la by mě zajímalo, jestli si taky někdy vzpomeneš, jak to
tehdy začalo?“
„To víš, že ano. Když jsi tenkrát uskočil před tím
tirákem a spadl do příkopu, bála jsem se, že se ti něco stalo.
V první chvíli to vypadalo, že tě zachytil a srazil.“
„Jsem rád, že si vybavuješ podrobnosti,“ řekl Broněk
a přitiskl Ivetu k sobě.
„Pamatuji si na všechno,“ zašeptala a znovu ho políbila.
„Asi jsi měl tenkrát šťastný den, nebo tvůj anděl strážný
zrovna letěl kolem, protože jsi po chvilce z toho příkopu
vylezl, oprášil sis kalhoty a vykročil k zastávce, kde jsem
čekala na autobus.“
„Jako bych to viděl před sebou.“
„No jo, jenže když jsi došel až ke mně, zůstal jsi stát
jako socha. Bylo mi hned jasné, že nevíš, co máš dělat.“
„Ale, ale,“ podivil se, „tohle jsi mi nikdy neřekla.“
„Nebyl důvod.“
„Aha,“ řekl a políbil ji. „A vzpomeneš si, co jsem ti
nakonec řekl?“
„Jasně. Pamatuji si to naprosto přesně.“
„Tak schválně, co jsem řekl?“ zeptal se Broněk s
neskrývanou zvědavostí, protože sám si to už vůbec
nepamatoval.
„Chtěl jsi vědět, jestli mi náhodou neujel autobus.“
„Ne, nic mi neujelo. Přece vidíte, že na vás čekám,“
odpověděla dívka a s chutí se zakousla do obloženého chleba.





9
a satan se smál z nebe
Mladý muž byl její odpovědí natolik vyvedený z míry,
že na ni zíral s otevřenou pusou.
„Copak, ztratil jste v tom příkopu řeč?“
Podle hlasu poznal, že se dívka dobře baví. Rozhlédl se
kolem sebe, jestli zdrojem její zábavy náhodou není něco
jiného, ale nikoho nespatřil.
„Ne, neztratil. Příjemné to v těch kudlybabkách ale
nebylo,“ odpověděl a odtrhl z kalhot bodlák. Dívka k němu
natáhla ruku s chlebem a kouskem šunky.
„Chcete ochutnat?“ Otázka zněla nenuceně.
„Ne. Díky.“
„Jak myslíte, ale je to vaše chyba.“
„Jaká chyba? Prostě nemám hlad.“
„Možná, jenže nepoznáte šunku, co dělá moje
babička. Podle starého receptu a je vážně božská – tedy šunka.
Kvůli tomu receptu přijeli jednou z televize, aby jim
babička předvedla, jak ten zázrak dělá. Mimochodem,
chleba je taky domácí.“
„Vypadá opravdu skvěle, stejně jako ta voňavá šunka,“
odpověděl mladík. „A co babička, prozradila televizi ten
recept?“ zeptal se a odtrhl další bodlák, tentokrát z
rukávu u košile.
„Ne. Ale dala televizákům ochutnat a každému ještě
kousek přibalila na zpáteční cestu. Prý když už se
trmáceli tak daleko...“
Kolem jela skupina cyklistů, roztažená po celé šířce
vozovky. To bych rád věděl, co by dělali, kdyby se teď
objevil tirák, co mě málem přejel, napadlo mladíka.
„Tak se přece posaďte,“ vybídla ho dívka. „Víte, jak
dlouho může trvat, než přijede autobus?“
Mladík neodpověděl, ale sedl si. Jeho bolavá záda se
s úlevou opřela o vyšisovaná prkna boudy a nohy si
vychutnávaly natažení vleže.





10
miroslav jílek
„Odkud jste, slečno? Z daleka?“
„Odtamtud i odjinud,“ odpověděla dívka a jemu se
zdálo, že z jejích očí vylétla jiskřička.
„A víte aspoň, kam teď jedete?“
„Tam i onam.“
„To jsem se toho dozvěděl.“
„Nic ve zlém. Jsou dny, kdy je mi úplně jedno, jestli
budu tam nebo onde, jestli budu spát na seně nebo v
posteli, jestli se vykoupu ve vaně nebo v řece. To jsou ty
nejkrásnější dny v roce.“ Podívala se na mladého muže vedle
sebe a smutně dodala: „Ale je jich bohužel málo.“
„Hlavně že jsou. Mám je taky moc rád. A víte, co se mi
na nich líbí nejvíc?“
„Ne, ale ráda si to poslechnu.“
„Že v takových dnech dělám všechno, co mě napadne.“
Rukou opsal veliký kruh, aby naznačil šíři možností.
„V tom případě jsme na tom stejně. A smím se vás
zeptat, co tady děláte?“
„Já sem jezdím na čundr. V posledních pěti letech
každým rokem. Je tu krásně a nezničená příroda. Dřív jsme
tenhle kraj objevovali ve dvou.“
„Vy jste sem jezdil s dívkou?“ zeptala se zvědavě
plavovláska.
„Ne. S kamarádem, ale odstěhoval se. Teď žije v
zahraničí.“
Dívce zbýval ještě malý kousek chleba a šunky.
„Vážně nechcete? Víc opravdu nemám.“ Papírovým
kapesníkem si otřela špičku nosu.
„Přece vám nesním poslední sousto. Co byste si o mně
pomyslela?“
„Že jste nepropásl poslední šanci ochutnat jedinečnou
babiččinu šunku.“
V té chvíli mu šunka zavoněla tak lákavě, že natáhl ruku.





11
a satan se smál z nebe
„Fakt je moc dobrá. Nebyl by někde ještě kousek?“
mumlal s plnou pusou. „Na oplátku vám prozradím, kdy
jede nejbližší autobus.“
„Nic nezbylo. Pokud vím, měl jste dost příležitostí.“
„Jenže vy už dneska nemáte žádnou.“
„Jak to myslíte?“
„Tak, příští autobus pojede až zítra ráno.“
„Nevadí. Nespěchám. Stačí mi, že jste dorazil vy.“
Už podruhé nevěděl, co má říct. Nakonec se jí zeptal:
„Jak jste to myslela, když jste řekla, že vám stačí moje
přítomnost?“
„To není těžké uhodnout,“ usmála se dívka. „Líbíte se
mi a jste sympatický.“
„Já že se vám líbím a ještě jsem sympatický? To bude
asi nějaký omyl, slečno.“
„Proč omyl? To se přece stává, že se potkají dva lidé,
řeknou si pár slov a najednou...“
„Co najednou?“
„Najednou jim je spolu dobře. Na duši i na těle. Vy to
necítíte?“
„Cítím a chce to panáka,“ poznamenal mladík více
méně pro sebe, jenže dívka ho slyšela.
„A máte něco?“
Sáhl do batohu a vytáhl z něj plechovou nádobku v
koženém pouzdře. Odšrouboval z ní uzávěr a otevřenou
podal dívce.
„Napijte se, je to vážně dobrý.“
Přivoněla k hrdlu, nadzvedla obočí a jen tak
mimochodem prohodila: „Pane jo, slivovice, a asi pěkně silná.“
„Dvaapadesát procent,“ pochlubil se.
„Tak na zdraví,“ řekla a přimhouřila oči. Když je
otevřela, měl dojem, že v nich vidí ne jednu, ale tisíce
pestrobarevných jiskřiček.





12
miroslav jílek
„Páni, ta píše,“ vydechla.
„Koukám, že nejste žádná upejpavka.“
„To teda nejsem.“
„Tak na vaši krásu,“ řekl mladý muž a zavdal si z
placatky. „Jmenuji se Broněk Machoň, abyste věděla, s kým
se opíjíte.“
„Iveta Ottová, abyste zase vy věděl, s kým jste se sešel
na téhle autobusové zastávce.“
Broněk se otočil k Ivetě a pohladil ji.
„Už se ti nechce spát?“ zašeptala.
„Ne. Vzpomínání na první chvíle našeho seznámení je
lepší. Jestli se nepletu, tak hned potom, co jsme ochutnali
slivovici, jsem tě políbil, i když jenom na tvář.“
„Já vím, Broňku. Opírali jsme se o dřevěnou boudu,
slunce ještě hřálo a ty jsi svůj polibek zdůvodňoval
tradičním rituálem jižních národů. Zato já tušila, že se něco
děje. Že právě začíná něco moc hezkého.“
„Taky mě to chytlo, lásko moje. Jen jsem ti nemohl říct,
jak moc jsem netrpělivý a jak moc po tobě toužím.
Chvílemi jsem se dokonce ptal sám sebe, jestli se mi to
všechno nezdá.“
„Nemusíš mi věřit, Broňku, ale já to prožívala stejně.
Od prvního okamžiku jsem si byla jistá, že právě tohle od
života čekám. Neměla jsem vůbec žádnou představu, co
bude dál, jen jsem si přála, aby to trvalo dlouho.“
Ráno, když první sluneční paprsky zalily město, Broněk
s Ivetou seděli v kuchyni a snídali oblíbené palačinky
s meruňkovou marmeládou.





13
a satan se smál z nebe
„Schválně, Broňku,“ řekla Iveta, „jestlipak ještě víš, cos
mi řekl potom, když jsme se představili?“
„Řekl jsem, že se mi moc líbíš a že jsi obrátila mé
srdce naruby.“
„Bravo, vážený pane šéfredaktore, přesně tak. A to
srdce obrácené naruby na mě udělalo hluboký dojem.“
„A já bych zase rád věděl, jestli víš, cos mi tehdy
odpověděla?“ zeptal se pro změnu Broněk.
„Samozřejmě, ty můj detektive. Řekla jsem, že se mi
tvoje slova líbí a že nečekaná vyznání mám ráda.“
„Ale to není všechno, Ivetko. Ještě jsi dodala...“
„Nemusíš mi napovídat,“ zarazila ho, „já to náhodou
vím celé. Zeptala jsem se tě, jestli bys v tom vyznání
lásky nechtěl pokračovat.“
„A já tě vyslyšel. Nebo snad ne?“
„Ano, ale předtím jsi chtěl vědět, jestli toužím po
dalším chvalozpěvu na svou krásu, nebo mě víc zajímá něco
o tobě.“
„Jestli se nepletu, tak jsi chtěla slyšet oboje.“
„Správně! Byla jsem moc zvědavá, co mi ještě řekneš.
I dnes musím přiznat, že jsi mě nezklamal.“
„Díky. Jenže hned nato jsi mě zaskočila. Pokud si
vzpomínám, označilas mě za pragmatika, což mě, milovníka
romantismu, úplně vykolejilo.“
„Přesně tak to bylo, lásko moje. Bože, proč jsme si ten
krásný film už nepřehráli dříve?“ povzdechla si Iveta.
„Počkej,“ ozval se Broněk, „ještě jsme na něco
zapomněli.“
„Na co?“
„Přece na moje vyznání, nebo ne?“
„Ano, máš pravdu. Znenadání jsi začal zpívat:
‚Tak abyste to věděla,





14
miroslav jílek
tak já vám vyznám lásku,
tak abyste to věděla, tak já vás miluju.‘
„Ty to zpíváš líp než já,“ podotkl Broněk.
„Nech toho! Tehdy jsem měla co dělat, abych se ne -
začala smát. Proto jsem chtěla vědět, jestli nemáš něco
vlastního. Poklekl jsi na pravé koleno, sepjaté ruce
přiložil k srdci a s tím nejzamilovanějším pohledem, jaký jsem
kdy viděla, jsi řekl, že už nechceš beze mne žít, sám
vstávat a uléhat, sám sedět u stolu. Že mě chceš vídat v letních
květovaných šatech nebo v zimě zabalenou do kožichu, že
chceš všemi póry svého těla vnímat moji krásu,
poslouchat se mnou šum moře a podávat mi ruku na horských
pěšinách.“
„Ivetko, klobouk dolů,“ zvolal Broněk s ústy plnými
palačinky. „Jak je možný, že si to všechno pamatuješ?“
„Jenže ani teď to není celé,“ přerušila ho Iveta. „Potom
následovala krátká procházka tvým životopisem.
Vlastně se omezila jen na to, že máš před dokončením vysoké
školy a že se chceš se mnou oženit, až ji dokončíš.“
Poslední dvě palačinky už dojídali studené, zatímco do
kuchyně pronikaly stále teplejší paprsky slunce. Modré
nebe za oknem slibovalo krásný den.
„Poslyš, Broňku, už jsi byl u toho doktora?“ zeptala se
Iveta, když sklízela ze stolu. Její otázka ho zaskočila.
Složil noviny a odložil je na okraj stolu.
„Broňku?“ Zvýšila hlas.
„Ještě ne,“ odpověděl dřív, než mohla něco dodat.
„Nestihl jsem to.“
„Ale přece jsi mi slíbil, že...“
„Já vím, lásko,“ přerušil ji. „Já vím, že jsem ti to slíbil,
jenže v posledních dnech mám vážně málo času. Ani
netušíš, kolik horkých kaštanů teď musím denně tahat z ohně.“





15
a satan se smál z nebe
„Ale to nic nemění na tom, že se chováš nezodpovědně.
Zdraví je přednější.“
„Neboj. Dám všechno do pořádku. Vždyť mi v
podstatě nic není. Pojď, vrátíme se ještě k té autobusové
zastávce, co říkáš? Aspoň na chvíli,“ škemral a díval se na Ivetu
očima, o kterých říkávala, že patří pojišťovacím agentům,
když zazvoní u domovních dveří.
„Dej pokoj, už toho bylo dost, ale k tomu doktorovi
zajdeš.“
„Zajdu, Ivetko, přece nás toho ještě tolik čeká.“ Broněk
labužnicky přimhouřil oči.
„Většího romantika jsem v životě nepoznala. Jak to, že
se živíš novinařinou? Měl jsi psát milostné básně.“
„Nebo erotické, ty mi jdou líp.“
Redakci deníku Spektrum, kam přešel z celostátního
rozhlasu, řídil Broněk Machoň už pátým rokem. Bylo mu
pětapadesát a měli s Ivetou dvě dospívající dcery. V
poslední době mu tohle ženské trio připomínalo častou
nepřítomnost v domě, který si s Ivetou koupili v polovině
osmdesátých let, krátce poté, co se holky narodily. Tehdy
ještě zvládal roli otce i práci bez potíží. Měl jenom jednu
starost, aby rozpoznal svá dvojčátka. Prosil Ivetu, aby mu
prozradila, podle čeho má vědět, že tahle malá
princezna je Stáňa a ta druhá královská dcera Gita, ale ona se jen
smála a říkala: „Vždyť jsi je dělal, tak se snaž!“
Pořád byla neděle, jen slunce se posunulo k západu a
ručičky hodin ukazovaly pět minut před šestou. Ve čtvrt na
sedm odjel Broněk do redakce a snažil se nevidět Ivetiny
smutné oči.





16
miroslav jílek
„Já musím, lásko,“ řekl, „ale nebudu tam dlouho. Podí -
vám se na obtahy prvního vydání a vyřídím jeden dva
telefony, i když...“
S těmi telefony počítal tak na padesát procent. Vlastně
očekával jen reakci tiskového mluvčího prezidenta
republiky, jenže nevěděl, kdy a v jaké formě se objeví. Protože
mobil celý víkend mlčel, měl Broněk nejasné tušení, že se
to semele dneska navečer.
„Počkám na tebe,“ řekla Iveta. „Pokud se zdržíš dýl, dej
mi vědět. Stačí zavolat, nemusíš hned posílat sekretářku
nebo telegram.“
Miloval její srandičky a vše jí slíbil i proto, že chtěl
dnešní den uzavřít jinak než vysedáváním v redakci.
V sekretariátu redakce Spektra se ozval telefon a
Broňkova osobní sekretářka, Valérie Rintová, oznámila, že na
lince je tiskový mluvčí pana prezidenta. Tak přece, pomyslel
si Broněk a pohlédl na hodiny. Sedm večer.
„Chceš s ním mluvit?“ zeptala se Valérie nevzrušeně,
jako kdyby zjišťovala, jestli si dá do kávy jeden nebo dva
cukry.
„Ano. Předpokládal jsem, že se touhle dobou ozve. Je
to jeho styl.“
Doktora Pavla Malíka, tiskového mluvčího
prezidenta republiky, Broněk dobře znal ještě z mladých let,
kdy v žurnalistice začínali. On byl redaktorem
rozhlasu a Malík pracoval v televizi. Proto ho zarazilo, když
Malík nasadil poměrně odměřený tón, jímž si stěžoval
na neobjektivní informace otištěné v sobotním vydání
Spektra.
„To jste skutečně přehnal, pane šéfredaktore.
Uvědomujete si vůbec, že se jedná o státní návštěvu na nej-





17
a satan se smál z nebe
vyšší úrovni? Pan prezident očekává v zítřejším vydání
nejenom vaši omluvu, ale i tiskovou opravu na
titulní straně.“
„Žádná oprava ani omluva nebude, pane doktore. S tím
nepočítejte.“ Broněk se snažil, aby jeho hlas zněl stejně
odměřeně jako Malíkův. Ten si toho buď nevšiml, nebo to
jen tak dělal, protože navázal nezměněným tónem.
„V tom případě vystavujete vaši redakci trestnímu
stíhání za urážku hlavy státu, šíření poplašných zpráv
a záměrné klamání veřejnosti. Uvědomujete si to, pane
kolego?“
Tímhle oslovením mu připomněl časy, kdy spolu občas
zašli na pivo ke Flekům.
„Samozřejmě. S takovou variantou musím počítat,“ řekl
Broněk a podíval se opět na hodiny. Včasný návrat domů
zmizel v nenávratnu. Sakra!
„Něco bych vám rád připomněl,“ ozval se po kratší
pauze Malík. „Pan prezident vás před rokem přijal a poskytl
Spektru exkluzivní rozhovor, a to i přesto, že jsme tím
nechali čekat redakce, které o interview požádaly
dříve. A vy, pane kolego, oplácíte naši vstřícnost urážlivým
textem plným dezinformací – promiňte, že to tak musím
říct – přímo vycucanými z prstu.“
Malík se odmlčel a Broněk teď slyšel jen tikot
nástěnných hodin v kanceláři. Je vůbec možné, aby to nevěděli,
uvažoval. To opravdu netuší, koho si sem zvou?
Zhluboka se nadechl a řekl: „Máte velmi osobitý pohled na
skutečný stav věcí, pane doktore. Interview vašeho pana
prezidenta,“ tohle oslovení si neodpustil, protože už
dlouho zastával názor, že bez těch parazitujících kašpárků se
lidé klidně obejdou, „jsme získali hlavně proto, že máme
druhý nejvyšší prodaný náklad v České republice. Dobře





18
miroslav jílek
víte, že větší už má jen bulvár, ale jistě se mnou souhlasí -
te, že ten škvár slušní lidé nečtou.“
„Souhlasím,“ řekl suše Malík, „bohužel, v každém
případě nám čtenáři bulváru utěšeně přibývají.“
„To ano. Vraťme se však k našemu problému.“
„Velmi rád.“
„Takže z hlediska ovlivňování veřejného mínění mají
naše noviny pro vás zásadní význam. Kromě toho vše, co
jsme v inkriminovaném článku zveřejnili, není vycucané
z prstu, jak jste to formuloval, ale můžeme to doložit fakty.“
„Prosím vás, jakými fakty?“ Sarkasmus v Malíkově
hlase nebylo možné přeslechnout.
Na tuhle chvíli se Broněk moc těšil. Čekal, vlastně si
byl naprosto jistý, že při zmínce o zdroji, z něhož čerpali
informace pro sobotní komentář, Malík zareaguje jedním
jediným způsobem.
„Jsou to úředně ověřené originály archivních
materiálů,“ řekl a s napětím očekával, jestli se nespletl.
„Snad ne z na...“ Hradní mluvčí se zarazil uprostřed
slova.
„Ne! Můžete být klidný,“ reagoval spokojený Broněk,
který už věřil tomu, že mluvčí, prezident i lidé kolem nich
o minulosti svého hosta nic nevědí.
„Mohl bych je vidět?“ přerušil Broňkovo rozjímání
Malík až nečekaně vstřícným tónem.
„Ty archivní materiály?“
„Samozřejmě.“
„Jsou vám k dispozici, pane doktore. Stačí, když mě
navštívíte.“
„Dobře. Hodí se vám to hned zítra?“
„Zítra bohužel nemůžu.“
„A co v úterý?“





19
a satan se smál z nebe
„Okamžik.“ Broněk zalistoval v diáři. „To by šlo. V
kolik hodin?“
„V půl jedenácté?“
„Fajn. Budu vás očekávat.“
„Děkuji. Rád vás po dlouhé době zase uvidím.“
Takhle přeuctivý závěr Broněk nečekal, a protože
nechtěl zůstat o nic pozadu, řekl: „Já vás taky, pane
doktore. Abych nezapomněl, pozdravujte, prosím, vašeho pana
prezidenta.“
„Díky, pozdrav mu rád vyřídím,“ uslyšel Malíkův
pobavený hlas.
Broněk Machoň zavěsil, otevřel horní zásuvku
pracovního stolu a vytáhl z ní velkou, již rozlepenou obálku.
Neměl tušení, kolikrát se v posledních dnech do ní díval,
ale obsah byl natolik neuvěřitelný, že se o tom musel
pokaždé znovu ujistit. Vyplývalo z něj, že
nadcházející host pana prezidenta byl za druhé světové války
aktivním fašistou, odpovědným za nábor mladých mužů
do SS divizí na nemalé části Balkánu. Přiložené
fotografie ho ukazovaly na tribuně, odkud hovořil k
zaplněnému náměstí. Nad hlavou mu vlály obrovské prapory
s hákovými kříži a na chodníku, dole pod tribunou, stáli
v metrovém rozestupu rozkročení mladí muži v černých
vojenských uniformách, paže opřené v bocích. Byli
mladí a sebevědomí, stejní jako ti, co stáli ve vyrovnaných
řadách před nimi. Z jejich tváří vyzařovalo
přesvědčení o vlastní síle a odhodlání bít se pro vítězství fašismu
i za cenu nejvyšší. Broněk si prohlížel tvář muže na
tribuně a najednou si všiml něčeho, co mu předtím uniklo.
Byla v ní stejně fanatická víra jako ve tvářích těch
mladých chlapců.





20
miroslav jílek
Broněk se zaklonil v křesle a přivřel oči. Seděl tak
několik minut a v hlavě se mu střídaly obrazy krvavého
šílenství provázející dějiny lidstva od nepaměti. V těch
nejkrutějších podobách několikrát explodovalo i ve
dvacátém století, mimo jiné i na Balkáně. Nesmyslné
války, přinášející utrpení a smrt na jedné straně, větší moc
a nové zisky na druhé.
Broněk Machoň se do téhle války vypravil už
několikrát, spolu s redakčním fotografem Milošem
Tošovským, aby přinesli pokud možno objektivní pohled na
obrovskou tragédii. Často se při tom dostali do
situací, kdy jim šlo o krk, jenže Miloš chtěl mít fotky nejen
autentické, ale i burcující. Spektrum tak patřilo k
několika málo médiím, které se nepodílelo na záměrném
zkreslování informací. Zato čelilo nevybíravé kritice
politických špiček a osočování všech, co poslušně
respektují zájmy mocných. Broněk s Milošem to věděli, přesto
psali a fotografovali dál. Velmi často měli před sebou
vyděšené oči dětí, s nimiž matky prchaly do krytů, když
z nebe padaly mírové bomby, jak je nazýval jeden
evropský kašpárek.
„Kdyby opravdu existoval Bůh, a ještě k tomu
spravedlivý, nikdy by něco takového nedovolil,“ řekl Broněk
Milošovi, když procházeli vypálenou vesnicí.
„A proč by to neměl dopustit?“ zeptal se Miloš. „Jsme
přece jeho dílo, takže tohle,“ rozpřáhl paže, jako by chtěl
obejmout celou tu hrůzu kolem, „to je taky jeho dílo.“
Měl pravdu, povzdechl si Broněk, když se teď díval na
černobílé fotografie před sebou. Bůh nás stvořil a my zase
války. Jsme jeho dílo a jsme takoví, jaké nás chtěl mít.
Kdyby se mu to nelíbilo, jistě by to změnil. Ze
vzpomínek ho vytrhl telefon.
„Prosím?“





21
a satan se smál z nebe
„To jsem já. Vždyť mě vidíš na displeji.“
„Jasně. Ahoj! Promiň, Ivetko, nedíval jsem se. Copak
se děje?“
„Nic, jen jsem chtěla vědět, jak se máš.“
Okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
„Je pozdě, viď?“ řekl s upřímnou lítostí. „Za chvíli jsem
u tebe. Vážně.“
„No, kvůli mně spěchat nemusíš. Já dneska svátek
nemám. Zato tvoje dcera...“
„Do háje!“ zabručel Broněk. „Já jsem úplně zapomněl.“
„A ne poprvé.“
„Jenže dneska to dřív nešlo, věř mi. Doma si o tom
promluvíme, ostatně, jde o sobotní komentář v našich
novinách. Panu prezidentovi se nelíbil, což jsem předpokládal,
takže mi volal Malík. Říkal jsem ti, že se ozve?“
„Neříkal. Povídals, že čekáš jeden nebo dva telefony
a že se podíváš na obtahy prvního vydání.“
„Rozhodně jsem nestál o to, aby tohle za mě vyřizoval
někdo jiný.“ Proč se jen ženské pletou do mužských
záležitostí, vztekal se Broněk.
„Snažím se to pochopit,“ přesladce zašveholila
Iveta, které neušlo, že její miláček nastartoval na první
našlápnutí.
„Za chvíli jsem doma. Už mám sbaleno.“
„Počkám na tebe.“
Broněk vypnul telefon, z komody vytáhl předem
koupené dárky a strčil je do aktovky. Vypnul klimatizaci a
zavřel dveře kanceláře.
Černá limuzína se vyhoupla z podzemních garáží a
najela na nedávno opravenou vozovku. Už na první
křižovatce odbočila vpravo na hlavní silnici a zařadila se mezi





22
miroslav jílek
auta, vracející se opožděně z víkendu. Broněk přizpůsobil
rychlost stále ještě hustému provozu a poslušně se sunul
v koloně nervózních řidičů. První kapky deště dopadly na
čelní sklo. Zapnul stěrače a nastavil cyklovač na
střední chod. Napadlo ho, že by měl Ivetu někam vzít, někam
hodně daleko od hlučícího davu. Musel se usmát. Často
a rád si vypomáhal tím, co někde četl, nebo viděl. Vezmu
ji tam, kde se hory vypínají k nebi, říkal si, nebo kde šumí
moře či voní rozkvetlé louky.
Pouliční lampy osvětlující magistrálu soupeřily s
neonovými reklamami na okolních domech. Provoz
zeslábl a několik nedočkavců hned sešláplo plynový pedál.
V jednu chvíli musel Broněk hodně přibrzdit, když se
před něho vmáčkl bílý mercedes. Řidič vzápětí znovu
zapnul levý blinkr a vrátil se do vedlejšího jízdního
pruhu, ale po pár metrech celý manévr zopakoval. Hulvát,
pomyslel si Broněk, jemuž počínání namyšleného řidiče
připomnělo mladíka, co ho před několika dny navštívil
v redakci. Normálně by ho nechal personálnímu oddělení,
ale tenhle kluk byl synem Alexeje Vondry, bývalého
spolužáka z gymnázia. Vondra mu volal, prý aby mu z kluka
udělal žurnalistu, protože doma nemluví o ničem jiném.
„Tak vy chcete být novinářem. A proč?“ zeptal se Broněk,
sotva se mladý muž pohodlně rozvalil v koženém
křesle. Sám zůstal za pracovním stolem, aby nemusel
vstávat, kdyby zazvonil telefon. Od mladíka ho dělily skoro
tři metry. Že by alegorie generačních rozdílů, napadlo ho.
Usmál se, zato mladík proti němu několikrát přežvýkl,
než uznal za vhodné odpovědět.
„Protože to dneska frčí,“ odpověděl bez zájmu.
„Asi jsem vám nerozuměl, mladý muži?“





23
a satan se smál z nebe
„Čemu, že to frčí? To znamená, že je to v módě. Holky
na to letěj. Už mi rozumíte?“ Povznesený pohled
mladého muže znamenal jen jedno – pohrdání.
„Ne,“ odpověděl Broněk. „Na co že to letěj?“
„Vy ste fakt divnej. Přece na kluky, co nosej
novinářský placky.“
„Aha.“
Mladý muž vylovil krabičku cigaret a vytáhl z ní
tenkou cigaretu.
„Tady se nekouří!“ zarazil ho Broněk. Předchozí
mladíkovu drzost přešel, ale tahle mu vyrazila dech. Přitom mu
neušlo, že mladý muž není zvyklý na zamítavé odpovědi. Ten si
ještě chvilku pohrával s cigaretou, ale pak ji beze slova
zastrčil zpátky do krabičky. Přehodil si nohu přes nohu a s
výrazem, že tohle se neodpouští, si Broňka vyzývavě prohlížel.
„Co jste dosud dělal?“ chtěl vědět Broněk, aniž dal
najevo, že mu neušel vzdorovitý výraz mladého adepta
žurnalistiky.
„Co bych dělal?“ Mladík pokrčil rameny. „Rád cestuju.
Do Londýna a Paříže, byl jsem na Mauriciu, jo, a každou
chvíli šupajdím do Alp. I v létě. Lyžoval jste v létě na
ledovci? Třeba na Kitzsteinhornu?“
„Tam jsem byl, ale nelyžoval.“ Broněk se významně
podíval na hodinky, jenže mladík si toho nevšímal.
„Vaše chyba. Je to super. Měl byste to zkusit.“
„Díky za radu. Jenže já se vás ptal na něco jiného.“
„A na co?“
„Chci vědět, co umíte. Například, co jste už napsal,
nebo dokonce publikoval. Už mi rozumíte?“
Mladý muž se vrtěl v křesle, tupě zíral na Broňka, ale
mlčel.
„Chcete přece u nás pracovat?“ zvýšil Broněk hlas, aby
se ujistil, že nemluví svahilsky.





24
miroslav jílek
„No jo. Jasně že chci.“
„Tak mi odpovězte.“
„Ale já nevím, co po mně chcete? Už jsem vám všech -
no řekl.“
„Bohužel jste mi zatím neřekl vůbec nic z toho, co by
mě zajímalo. Do vašich oblíbených výletních destinací
a letního lyžování na ledovci mi nic není.“
„Táta říkal, že si nemám dělat starosti, že je všechno
zařízený,“ vyhrkl mladík a třesoucími prsty křečovitě svíral
krabičku cigaret.
Broněk se zhluboka nadechl a vydechl. „Mladý muži,
buďte tak hodný a prozraďte mi ještě, jaký plat byste si
u nás představoval? Jinak řečeno, jak velký by měl být váš
měsíční příjem, abychom si aspoň tentokrát rozuměli.“
„Dvacet pět, vlastně ne, třicet. Co říkáte, třicet tisíc?“
Kéž by na tomhle světě bylo všechno tak prosté jako
tenhle kluk, pomyslel si Broněk a pokusil se vyloudit co
nejpříjemnější úsměv.
„Mladý muži, vaše představy o novinařině vám
závidím. Ale abychom se dostali k nějakému konci. Elév má
u nás osm tisíc.“
„Elév? A to je kdo?“ Mladík matně tušil, že něco
zkazil, ale nevěděl co. Ještě ráno, když odcházel z domova,
ho táta ujišťoval, že se nemá čeho bát, protože ten člověk,
Machoň, s nímž se má setkat, všechno ví. Stačí, když se
představí a řekne, kdo ho posílá.
Broněk pozoroval neklidného jinocha a zvažoval, co
mu ještě řekne. Bylo to poprvé, co se takhle přímo setkal
se zástupcem „zlaté mládeže“.
„Elév je člověk, který nic neumí, v životě ještě nic
nedokázal a čeká ho moc velká dřina, než se něco naučí.
Ovšem za podmínky, že bude poctivě makat.“
„A kolik že ten elév u vás může dostat?“





25
a satan se smál z nebe
„Osm tisíc a tříměsíční zkušební dobu.“
„Já tady nejsem nikomu pro srandu,“ vykřikl mladík.
Tváře mu zahořely jak pochodně. Vstal a plný vzteku
zvolal: „Ujišťuji vás, že o tom řeknu otci. Asi jste
zapomněl, že je senátorem?“
„Nezapomněl, chlapče, jenže ani já tady nejsem nikomu
pro srandu. A nezapomeň to vyřídit tatínkovi.“
Z toho rozhovoru měl tenkrát dost smíšené pocity. Bylo
to poprvé, co se tváří v tvář setkal s někým, koho by ani
ve snu nenapadlo, že otcův vliv a peníze nevyřeší
všechno, a kdo nemohl pochopit, že všichni lidé nejsou
stejní. Toho mladíka to muselo totálně vykolejit, pomyslel si
Broněk. Zároveň si uvědomil, že ho čeká nepříjemný
rozhovor s Vondrou, kdysi angažovaným svazákem, dnes
angažovaným demokratem. Ta tragikomičnost ho natolik
zaujala, že chvíli uvažoval o tom, jestli má člověk vůbec
právo soudit druhého, pokud ho svým jednáním
neohrožuje. Nejsme-li zbaveni svobody, musíme mít právo
volby, ať už se týká naší životní cesty, myšlení nebo jednání,
připomínal si Broněk svá životní kréda. Zapnul rádio.
Eric Clapton hrál a zpíval svou Got you on my mind.
Déšť ustal a Broněk vypnul stěrače. Zastavil před
domem, ale vůz do garáže nedal. V předsíni se pozdravil
s Ivetou a zamířil do koupelny. Byl utahaný a bez nálady.
V zrcadle uviděl bledý, unavený obličej s kruhy pod
očima a prohlubující se vrásky. Všiml si, že vlasy mu
začínají šedivět.
Zavřel oči a vtom uslyšel ten hlas: Srabe, proč zavíráš
oči? Proč se na sebe pořádně nepodíváš? Já vím, žádnej
příjemnej pohled, viď? Jak ses vytahoval na toho mladýho
kluka, co sice nic neumí, ale byl vychovaný tak, že
všechno smí, tak to se ti teda povedlo. Ale mohl jsi být
velkorysejší, že jo?





26
miroslav jílek
„Vždyť já nic neříkám,“ utrousil Broněk.
Říkáš, neříkáš, ale myslíš si to. Myslíš si, že se tě to ne -
týká, že jsi bez viny. Jenže ono to tak není, chlapče.
Copak tě v osmdesátým devátým nehřálo u srdce, že bolševik
končí, že na něj přece jenom došlo?
„Já vím, na to se nedá zapomenout.“
Ano, přesně tak, ale proč to říkáš?
„Protože uteklo dost let a já dnes vzpomínám a
srovnávám.“
To nedělej!
„Proč? Srovnávat by měl člověk pokaždé, když se něco
změní. Jak jinak pozná, že změna byla k lepšímu?“
To jistě, ale často ho to potom mrzí. Jen si vzpomeň na
ty nadšené davy, které v euforii zaplňovaly Václavák, na
masy, které si vůbec nepřipouštěly, že po lidovém veselí
bude pohádky konec a nastane tvrdá realita.
Broněk Machoň se oběma rukama opřel o umývadlo
a díval se na člověka, hledajícího odpovědi na otázky
vlastního svědomí.
„Sakra!“ vykřikl. „Proč naslouchám hlasu, který mě
schválně provokuje? Každej, kdo nebyl blbej, přece
věděl, o co v listopadu šlo. A kdo to nevěděl, na toho při
rozkrádání majetku nic nezbylo. Stále se opakující
scénář, v němž moc a majetek jsou jediné cíle všech válek
a revolucí.“
Broněk se začal křečovitě smát.
Co se směješ, člověče? Jsi snad klaun, který má
obveselovat davy, nebo se směješ své zbabělosti?
„Jaké zbabělosti?“ ohradil se Broněk. „Já nejsem
zbabělec!“
No tak dobře. Omlouvám se.
„A to mi má stačit?“
Už jsem se omluvil.





27
a satan se smál z nebe
„Tak už mi dej pokoj!“
Broněk se vysvlékl a vlezl pod sprchu. Voda čistila tělo
i duši. Neměl tušení, jak dlouho tam stál, když zaslechl
Ivetin hlas.
„Broňku, nechceš už toho nechat?“
Vypnul sprchu, odsunul dveře sprchového koutu a
spatřil Ivetu. Stála tam v noční košili a zvědavě si ho prohlížela.
„Jsi tu dlouho?“ zeptal se místo odpovědi.
„Ne. Proč se ptáš?“
„Jen tak,“ odpověděl a doufal, že neslyšela jeho
samomluvu. „Hned budu hotovej a oslava může začít.“
„Na oslavu je už pozdě, ale jestli jsi skončil s tím
monologem, můžeš si jít lehnout. Máš odestláno.“
„S jakým monologem?“
„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Není to poprvé, co si
před zrcadlem povídáš sám se sebou a ještě ke všemu
šermuješ rukama.“
„Aspoň to s těma rukama sis mohla odpustit.“
„Proč bych to dělala? To je náhodou na tvým
producírování to nejlepší.“
„Hned jsem u tebe,“ přerušil ji, „a ne abys usnula, víš
co nás čeká...“
„Měla jsem dojem, že tě něco trápí, ale jak vidím,
spletla jsem se.“
„Určitě.“
„Ale v tom, že mi nabízíš milování, se snad nepletu?“
„Ne!“
„To jsou mi ale zvraty.“
„Zvraty jsou součástí života, Ivetko. Bez nich by byl
fádní.“
„Jo. To máš pravdu,“ odpověděla, zatímco on se
zalíbením hleděl na její stále krásné tělo, rýsující se pod
noční košilí.





28
miroslav jílek
„Broňku, když už jsme u toho,“ dodala bez varování,
„nevzpomeneš si náhodou, kdy to bylo naposledy? Mně
to nějak vypadlo.“
„Co kdy bylo?“ Vypadal překvapeně.
„Naše milování přece. Když ses na mě před chvílí
díval, měla jsem dojem, že po mně toužíš. No, možná se mi
to jenom zdálo.“
„Nemudruj, lásko, nemudruj. Hned jsem u tebe.“
„Jak myslíš. Tak já si jdu lehnout, a ty dej špinavý
prádlo do koše. Zítra peru.“
„Ano, má paní. Na vaše přání, na štičí rozkázání.“
„O čem to zase mluvíš?“
„To je z pohádky, v níž princ konečně udělal přesně to,
co mu radila zakletá princezna.“
„Jaká princezna?“
„No přece ta, kterou zlá čarodějnice proměnila ve štiku.
Jen v noci byla ženou a mohla být se svým milým.“
„A ty chceš být se svou milou?“
„Víc, než si vůbec dovedeš představit, lásko. Touha po
tobě mě někdy doslova spaluje. Copak to na mně není
vidět, Ivetko?“
Schválně se mu podívala do míst, o nichž se říká, že jsou
mužskou chloubou. „Ne, miláčku, není. Zdá se, že sprcha
byla poněkud chladnější, takže si jdu v klidu lehnout.“
Sáhla po klice, ale Broněk ji objal kolem ramen.
„Počkej přece. Chci ti něco říct.“
„A jako vždycky to nesnese odkladu,“ ušklíbla se, ale
v jeho objetí zůstala.
„Mám úžasný nápad, a jak jsi správně řekla, nesnese
odkladu.“
„Jasně. Ráda bych věděla, který z tvých úžasných
nápadů kdy snesl odklad.“
„Nezlob!“





29
a satan se smál z nebe
„Tak ven s tím, můj princi, jsem napjatá, že ani
nedýchám.“ Iveta mu ovinula paže kolem krku.
„Měli bychom si někam vyrazit, třeba k moři nebo do
hor, to je jedno. Prostě vypadnout odtud, aspoň na čtrnáct
dní. A holky můžou jet s námi.“
Broněk vůbec nepočítal s tím, co následovalo, protože
Iveta se k němu silně přitiskla a políbila ho.
„Jsi hodný, Broňku, to jsem opravdu nečekala.“
Znovu ho políbila. „Jenže tvůj nápad, lásko moje, přišel v
nevhodnou chvíli.“
„Jak to myslíš, v nevhodnou chvíli?“
„Já teď nemůžu jet ani k moři, ani do hor, ani nikam
jinam. Promiň, jestli jsem ti zkazila radost.“
„Nic jsi mi nezkazila, jen tomu nerozumím. Proč
nemůžeš nikam jet? Nechceš mi tvrdit, že ti v práci
nedají dovolenou?“
„O to nejde. Asi jsem ti to měla říct už dřív.“
„Co?“ Udělal krok stranou a posadil se na okraj vany.
„Co jsi mi měla říct už dřív?“
„Asi jsem nemocná, Broňku.“
„Cože jsi?“ vyjekl v mrazivém šoku. „Nemocná? Jak to,
že jsi nemocná? Co je ti?“
Oběma rukama svíral okraj vany a nemohl uvěřit tomu,
co slyšel. Všechno, o čem dnes mudroval, se teď zdálo
nicotné.
„Nekřič, je už pozdě,“ napomenula ho Iveta.
„Copak křičím?“
„Ano.“
„Promiň, neuvědomil jsem si to. Omlouvám se. Tak
mluv, co je ti?
„No, něco mi našli.“
„Co – něco?“ naléhal Broněk.





30
miroslav jílek
„Miláčku můj, oni to teprve zjišťují. Ani já sama ještě
neznám přesnou diagnózu. Musíme být trpěliví.“
„Ale není to,“ zašeptal. V tu chvíli ho přemohl šílený
strach. Děsivý strach, že by se Ivetě mohlo něco stát, že
by jednoho dne nebyla, že by ji už neměl. Cítil se jako
lapené zvíře. Zlehka se dotkl její ruky a pak ji sevřel ve své
dlani. „Lásko moje!“
„Neblázni, Broňku, dobře to dopadne.“
„Seženu nejlepší doktory,“ řekl a ještě víc stiskl její
ruku.
„To bolí.“
„Promiň. Nechtěl jsem.“ Najednou ji měl znovu v
náručí a bál se zítřka.
„Já vím. Tak už pojď, ať si trochu pospíme, vlastně
pomilujeme,“ dodala Iveta a jemně se usmála.
Jemu se smát nechtělo.
Pondělí
Ručičky budíku ukazovaly hodinu po půlnoci. Město
tonulo v noční tmě, narušované jen světlem lamp a neonů.
Střechy domů smáčel vydatný déšť, ačkoliv podle
meteorologů měl v tuhle dobu zasáhnout jen severní okraje
republiky. Broněk objímal spící Ivetu a naslouchal jejímu
pravidelnému oddechování. Až do včerejška si myslel,
že jeho život sice není nijak výjimečný, ale naštěstí ani
dramatický.
Když se oženil a pár let po svatbě se jim narodila
dvojčátka, chtěl stavět pomník Štěstěně. Vůbec si nepřipustil
vrtkavost života, až teď, kdy nevěděl kudy kam. Ivetina
nemoc ho zaskočila, cítil se bezbranný. Díval se do tmy





31
a satan se smál z nebe
pokoje a ze všech sil přesvědčoval sám sebe, že
všechno je jeden veliký omyl, nějaké nedorozumění, které se
v nejbližších dnech vysvětlí. A když ne, zavolá doktora
Vlacha, kamaráda ze základní školy. Je to machr a
jestli někdo může Ivetě pomoct, potom jedině on. V půl třetí
mu ztěžkla víčka a zakryla unavené oči.
···
Mořské vlny v pravidelném rytmu narážely na zvětralé
kameny, nad nimiž se měnily v gejzír sluncem prozářených
stříbrných kapek. Co chvíli se do nich opřel lehký vánek,
aby je odnesl k muži a ženě, ležícím na opuštěné
písečné pláži.
„Miluješ mě,“ zeptal se šedesátiletý muž velmi mladé
ženy s pěstěným a do bronzova opáleným tělem.
„Samozřejmě, lásko. Jsem moc ráda, že všechno
dobře dopadlo,“ odpověděla a krátce přitiskla své rty na jeho
tvář. Potom se zadívala na tyrkysovou barvu moře a
někde hluboko v srdci snila svůj zlatý sen.
„Víš, že jsem tomu do poslední chvíle nevěřil,“
pokračoval muž. Před malou chvilkou ucítil nepříjemnou bolest
v zádech, ale teď už dýchal pravidelně.
„Čemu?“
„Že můj rozvod proběhne tak snadno.“
„Zřejmě jí došlo, že tě definitivně ztratila. Takové
případy se stávají,“ podotkla půvabná žena.
„A co ty, lásko, ty bys jednala stejně, kdybys byla na
jejím místě?“ zeptal se muž.
Ta otázka ji zaskočila. „Nevím, asi ne,“ odpověděla po
krátkém zaváhání. Potom vstala a řekla: „Pojď, půjdeme
si zaplavat.“





32
miroslav jílek
„Skvělý nápad,“ odpověděl. „Tak honem! Kdo bude
první ve vodě?“
Oba se rozběhli, bosé nohy se bořily do horkého písku.
Už po pár metrech bylo jasné, že žena tenhle závod musí
vyhrát. Běžela lehce, zatímco muž těžce dýchal a
tropické vedro ho doslova tlačilo k zemi. Udělal ještě dva kroky,
když mu obličej zkřivil bolestný škleb. Muž nejprve
zavrávoral, potom klopýtl a upadl. Žena mezitím doběhla
k moři a s radostí vítěze se vrhla do chladivých vln. Když
se vynořila, udělala několik temp a teprve potom se
ohlédla za mužem, kterého nikdy nemilovala. Její láska patřila
jen jeho penězům. Jeho láskou si byla jistá, ale
překvapil ji, když za ní přišel s návrhem, aby si ho vzala. Hrála
zaskočenou stydlivku, na kterou se nesmí moc pospíchat,
jenže on svůj návrh v dalších dnech několikrát zopakoval.
Aby ukojila jeho touhu, slíbila, že se vezmou po návratu
z dovolené.
„Vstávej,“ zavolala teď a otočila několikrát hlavou tak,
aby se voda z vlasů rozstříkla v širokém gejzíru. Muž na
pláži se ani nehnul. Dál ležel v horkém písku, což žena,
mazlící se s průzračnou vodou, pokládala za pitomý žert.
„Tak dělej, ať si něco užijeme. Za chvíli se pláž
zaplní,“ volala a dál si užívala průzračné vody. Jen občas
pohlédla k pláži. Obraz nehybně ležícího muže v písku se
nezměnil.
„Tak co bude,“ vykřikla, „na srandičky nemám
náladu.“ Vítr sice donesl její slova k ležícímu muži, ale
nezdálo se, že by se ho dotkla. Žena zlostně udeřila dlaní do
vody, otočila se a plavala zpátky ke břehu. Už první
pohled na ležícího muže jí prozradil, že svatba nebude.
„Ty hajzle,“ vykřikla plná nenávisti a kopla do mrtvého
těla. „Jak si to představuješ, šmejde? Ty si klidně
chcípneš, a co já? Co mám teď dělat? Vrátit se do toho srabu,





33
a satan se smál z nebe
odkud jsem přišla? Panebože, přece mě v tom nenecháš?
Moc tě prosím, pomoz mi! Pomoz mi, Bože!“
V prázdném hotelovém apartmá pila jeden koňak za
druhým. „Jsem pitomá, blbá káča, jsem kráva, teď
nemám ani vindru. A ten hajzl si klidně chcípne!“ Mluvila
nahlas a nervózně přecházela po pokoji. „Já to vím, Bože,
jsem mrcha a bezcharakterní potvora, ale ty přece můžeš
všechno. Tak mi to dokaž!“
Když druhý den ráno zazvonil v hotelovém pokoji
telefon, žena chvíli váhala, má-li sluchátko zvednout, ale
telefon vyzváněl s neodbytnou naléhavostí. Zvedla ho.
Volající se představil jako doktor Goodman, advokát jejího
mrtvého přítele. Věděl, co se stalo. Už už měla na jazyku,
že s tou smrtí nemá nic společného, ale on jí úředním
hlasem oznámil, že podle závěti je jedinou a právoplatnou
dědičkou zemřelého. Nadiktoval jí adresu své kanceláře,
číslo telefonu a rozhovor zakončil suchým ujištěním, že se
těší na její návštěvu. Naprosto vyčerpaná klesla zpátky na
postel. Samým vzrušením nemohla dýchat. Pak zvedla oči
k nebi a zašeptala: „Nikdy bych nevěřila, Bože, že
pomáháš takovým, jako jsem já!“
Broněk otevřel oči a spatřil Ivetu. Bylo krátce po
sedmé a on zřejmě nevypadal nejlíp. Ivetin pohled mu to
dosvědčil.
„Co se stalo?“ zeptal se rozespalým hlasem, „křičel
jsem ze spaní?“
„Nekřičel, ale říkal nesrozumitelná slova. Asi se ti něco
ošklivého zdálo.“
Broněk se opřel o záhlaví postele, hleděl na Ivetu, ale
neviděl ji. Před sebou měl tvář ženy, která lhala a
předstírala lásku pro peníze. Hřích starý jak lidstvo samo, a přes-





34
miroslav jílek
to jí Bůh pomohl, ten samý Bůh, který nechal upálit mla -
dou dívku na hranici. Vždyť on porušuje vlastní zákony,
napadlo Broňka, ale vzápětí mu došlo, že přesně tohle
dělají i lidé. Kdyby zákony neměli, neměli by co porušovat!
Je to šílené a v rozporu se zdravým rozumem, ale je to tak.
„Zůstaň ležet,“ přerušila tok jeho myšlenek Iveta.
„Hned se vrátím.“
Odešla, aniž tušila, jakým úvahám ho zanechala.
Tak ono to je v rozporu se zdravým rozumem? A na to
jsi přišel sám?
Znal ten hlas. Byl protivný, vlezlý, nelítostný a hlavně
byl až příliš sebevědomý.
„A kdo jiný? Vždyť je absurdní vytvářet zákony jenom
proto, abychom je mohli porušovat.“ odpověděl hlasem,
z něhož ten uvnitř měl poznat, jak pohrdá jeho
nelichotivými poznámkami.
Hlupáku!
„Co mi nadáváš,“ ohradil se Broněk. „A vůbec, jakým
právem si dovoluješ se mnou takhle mluvit?“
Už zase nějaké právo nebo zákon. Na to jsi přišel až
dneska, že lidé zákony vytvářejí a porušují od nepaměti?
Ztrácím s tebou čas, ale ozývám se, protože vidím, že se
ženeš do propasti.
„Tak já se ženu do propasti?“
Jasně že ano.
„Prosím tě, a odkdy?“
Od té doby, co ti přišla ta obálka z Balkánu.
„A to jsem ji měl hodit do koše?“
To zrovna ne, ale mohl jsi ji poslat zpátky s dovětkem, že
tady to nikoho nezajímá.
„Jak to můžeš vědět? A co když ano?“
Mýlíš se!
„To se ještě uvidí, kdo se mýlí! Máš ještě něco na srdci?“





35
a satan se smál z nebe
Tvé úvahy o zákonech. Jsou to pěkné kraviny.
„To nejsou žádné kraviny. Kdybychom neměli zákony,
každý by si dělal, co ho zrovna napadne.“
Jenže platí jen pro chudé. Bohaté chrání advokáti.
„Jsi hnusný, víš to?“
Jsi idealista. Žiješ v naději, že jednoho dne bude lépe.
„Doufám!“
···
„Broňku, přestaň!“ Iveta ho držela kolem ramen a lehce
jím třásla.
„Copak? Stalo se něco?“
„Už hezkou chvíli na tebe mluvím, ale ty mě vůbec
neposloucháš. Na co myslíš, prosím tě?“
„Ivetko?“
„Ano?“
„Jak se jmenuje ten, co podněcuje v lidech zlo, zášť
a nenávist?“
„Satan, lásko. Proč se mě ptáš na něco, co sám dobře
znáš?“
„Protože to není pravda. Ten se tak nejmenuje. Šeredně
jsem se zmýlil.“
„Prosím?“ zeptala se Iveta nechápavě.
„Já už vím, kdo je to. Ale satan, ďábel či antikrist, je
jedno jak ho nazýváme, to není, protože ani jeden
neexistuje. Je si vymysleli lidé, aby měli protiváhu k Bohu.“
„Broňku, co je to s tebou?“
„Nic, neboj se.“
„Dobře. Když ti nic není, tak mi řekni, kdo je ten, co
podněcuje v lidech zlo?“
„Bůh!“ vykřikl. „Je to Bůh! On jediný nám ubližuje
a občas, aby se neřeklo, i pomůže!“





36
miroslav jílek
Iveta zapnula varnou konev, Broněk se opíral o
kuchyňskou linku. Od chvíle, kdy Ivetu seznámil se svou vizí
o Bohu, na sebe nepromluvili.
„Víš, co bych si přál?“ řekl, aby konečně přerušil ticho,
protože se mu ani za mák nelíbilo.
„Nevím, Broňku, jak bych to mohla vědět. Nejsem
jasnovidec.“
„Jasnovidka, lásko,“ opravil ji.
„Tak dobrá, jasnovidka, jak je vaše ctěná libost. Na vaše
přání, na štičí rozkázání.“
„Hele, tohle je moje věta,“ upozornil.
„No a? Soudím, že jsem si ji vypůjčila v pravou chvíli.“
Přelila čajový sáček horkou vodou a sobě nalila
sklenku kefírového mléka. Od té ložnicové rozpravy byla
zaražená. Názory jejího muže se jí pranic nelíbily, stejně jako
jeho šílené sny. Teď si všimla, že čaj míchá rychleji, než
je jeho zvykem, navíc ji pozoruje takovým divným, až
pitomým pohledem. V jednu chvíli toho měla právě dost.
„Dám ti do čaje med. Je zdravý a zklidňuje nervy. Ty
tvoje zřejmě nejsou na pochodu, ale na útěku.“
„Možná máš pravdu,“ odpověděl Broněk. Konečně se
zbavil vtíravých myšlenek o podstatě božích zákonů. „Ani
nevíš, jak tě miluji,“ zašeptal, přistoupil k Ivetě a vroucně
ji políbil. „Až se tvůj zdravotní problém vyjasní,
sebereme se a odjedeme na sever. Za přáteli, za nádhernou
přírodou, nezničenou fotovoltaickými panely, řepkovými poli
a lidskou hamižností. Slibuji ti, že najdeme to malé
jezírko, co jsme objevili při svatební cestě, a znovu se v něm
vykoupeme.“
„Jsi hodný,“ řekla Iveta a vytrhla ho z krásného snu.
„Určitě to nějak zařídíme, ale ty mi taky děláš vážně sta-





37
a satan se smál z nebe
rosti,“ dodala, a bylo zřejmé, že chce obrátit jeho
pozornost jinam. „Vůbec se mi nelíbí tvoje sny. Dnes v noci jsi
dokonce křičel ze spaní. Co tě trápí, Broňku? Máš snad
v práci nějaké potíže?“
Vždycky obdivoval, jak Iveta dovede elegantně a
nenápadně změnit téma rozhovoru. Najednou řešili jeho
problémy, zatímco on se ještě nevzpamatoval ze zprávy
o jejím onemocnění. Napil se chladnoucího čaje, pak
podotkl: „Miláčku, to se přece stává, že člověk mívá ošklivé
sny. Už na to nemysli.“
„Jistě, Broňku, jak si přeješ,“ odpověděla
rezignovaně. Snědla poslední sousto, obdařila ho jedním ze svých
kouzelných úsměvů a zeptala se, jestli půjde do koupelny,
nebo se tam může nastěhovat ona.
„Ne. Koupelna je tvoje, miláčku,“ odpověděl s gestem
granda a jedním dechem dodal: „Ať múzy zvýrazní tvou
krásu.“
Řekla mu, že je nejhorší protiva, jakého kdy potkala,
a nechala ho samotného. O půl hodiny později se k nim
připojily Stáňa s Gitou. Obě rozespalé a ještě
nechápající, že začal nový týden a že ta báječná neděle se vrátí
nejdříve za sedm dní. Broněk, po tradiční omluvě Stáně, že
na její jmeniny nezapomněl, ale zase měl moc práce,
popřál dvojčátkům všechno nejkrásnější k jejich včerejšímu
i dnešnímu svátku a předal s láskou a velkou péčí vybrané
dárky. S gratulací se přidala i Iveta a slíbila všem
báječnou večeři. Než se dvojčátka vzpamatovala, byli pryč, jen
na kuchyňské lince ležela cedulka se vzkazem: „Všechno
potřebné k snídani najdete v lednici, kromě chleba,
rohlíků a čaje. Ty jsou ještě pořád na svém místě. Máma.“





38
miroslav jílek
„Nezapomeňte, prosím,“ zvýšil hlas Pavel Malík, „že mu -
síme znát všechny hlavní inzerenty deníku Spektrum.
Následně uvítám vaše návrhy, směřující k omezení inzerce
v inkriminovaném listě.“
Pavel Malík ukončil ranní poradu svého odboru a zavřel
pracovní diář v koženém obalu. Bylo pondělí. Do
schůzky s Machoněm mu zbývá celý den. Když nebudou mít
peníze, nebudou si vyskakovat, pomyslel si a tajuplně se
usmál. Potom se ještě jednou obrátil ke svým lidem a už
jen na okraj poznamenal: „Okamžik, dámy a pánové. Rád
bych dodal, že sebou musíte hodit. Zítra do devíti hodin
chci mít vaše návrhy na stole. To je všechno. Nějaké
dotazy? Nejsou, takže vám děkuji.“
Pozdě si všiml osobní sekretářky hradního kancléře.
Prodírala se k němu mezi odcházejícími účastníky porady.
„Přejete si, prosím?“ zeptal se Pavel Malík, aniž dal
najevo rozladění, které se ho zmocňovalo pokaždé, když mu
do života vstoupili neotesanci. Nemyslel zrovna tuhle
nafoukanou, ale ve skutečnosti přihlouplou ženskou, co se
konečně dostala k jeho pracovnímu stolu, ale jejího šéfa.
Tím člověkem hluboce pohrdal.
„Pan kancléř vám vzkazuje, že v jedenáct hodin bude
mimořádná porada s panem prezidentem. Vyřídila bych
to telefonicky, ale nikdo ve vašem odboru nebral telefon.“
„Ani nemohl. Měli jsme poradu,“ odsekl Malík. Neušlo
mu, že sekretářka nepozdravila. Neměl rád podobné
chování, ale od jisté doby to přehlížel. Usmál se na to
nafintěné stvoření a chtěl vědět, koho se schůzka ještě týká, kde
a proč se koná.
„Pana prezidenta, pana kancléře a vás. Bude v
z


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.