načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A kruh se uzavřel - Karel Václav Kupka

A kruh se uzavřel

Elektronická kniha: A kruh se uzavřel
Autor:

Osud hlavního hrdiny Lukáše Vávry se začíná naplňovat v den jeho promoce v pražském Karolinu. Jeho otec, právník Libor Vávra, byl z její oslavy náhle odvolán k případu v Brně. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 223
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-6100-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osud hlavního hrdiny Lukáše Vávry se začíná naplňovat v den jeho promoce v pražském Karolinu. Jeho otec, právník Libor Vávra, byl z její oslavy náhle odvolán k případu v Brně. Cestou po dálnici z Prahy měl vážnou nehodu, která vypustila na světlo to, co se událo před pětadvaceti lety. Proto se celý děj románu odehrává až v roce 2030 a postupně odhaluje tajemství, které mělo být navždy uzamčeno v tzv. "Pandořině skřínce".

Zařazeno v kategoriích
Karel Václav Kupka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A kruh se uzavřel

Karel Václav Kupka

Text © 2016 Karel Václav Kupka

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2016

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-098-4

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-099-1

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-100-4

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Prolog

Tento příběh je smyšlený a odehrává se v roce

2030. Děj je zasazen do slezského města Opava a

jeho okolí, které velmi dobře znám, protože sám

pocházím z obce Háj ve Slezsku, rodišti spisovatele

Vladislava Vančury. V roce 2030 bylo již deset let

politické spektrum zúženo jen na pravici a levici.

Tyto dva politické proudy měly jasný program,

kterým se každé čtyři roky prezentovaly před

parlamentními volbami, aby přesvědčily občany

o svém zvolení. Některé jejich programové body

se shodovaly, takže se v roce 2020, změnila i

ústava. Byl např. obnoven trest smrti s odkladným

účinkem maximálně deset let a tato čekací doba

výkonu trestu byla určená z důvodů zabránění

justičního omylu. Dalším shodným bodem bylo

povinné odebírání vzorků DNA, které přesně

určovalo identitu každého občana, a také byla

obnovena povinnost všech občanů dokazovat

původ nabytého majetku. Všechny podniky a

obchodní společnosti musely mít transparentní

vedení a sídlo. Strategické podniky jako banky,

hutě, doly, zbrojní a energetický průmysl musel

mít pod kontrolou stát s majoritním podílem akcií.

Přímou zodpovědnost za chod těchto institucí má


vedení těchto společností s příslušným rezortním

ministrem. Země se tímto opatřením dostala z krize

důsledným prosazováním práva, kdy politici jsou za

svá rozhodnutí zodpovědní a před zákonem jsou si

rovni se všemi občany tohoto státu. Jejich finanční

odměna byla zákonem stanovena, vypočítávala

se každý rok a byla násobkem průměrné mzdy

každého občana. Proto se začali politici starat o to,

aby platy občanů byly co nejvyšší. Braní úplatků a

provizí se stalo zločinem, který se podle jejich výše

a společenské nebezpečnosti, trestal až doživotním

vězením a propadnutím veškerého majetku. Na

těchto zákonech se shodla obě politická spektra,

takže prostor pro předvolební sliby se zúžil jen

na ty splnitelné. K tomu jim měl dopomoci nový

volební zákon, který určil, že vítěz voleb bere

vše. To znamená, že vítězná politická strana měla

v parlamentu většinu. Občanům volební zákon za

to stanovil povinnost účastnit se voleb. Neúčast byla

klasifikována jako pohrdání státní institucí a byla

sankcionována vysokou peněžní pokutou nebo,

u nemajetných občanů, odpracování sta hodin

veřejně prospěšných prací. Senát byl zrušen jako

nepotřebná instituce a pojistkou demokracie se

stal ústavní soud, na který se mohl obracet občan

ihned v případě, že neuspěl se žalobou u soudů


nižších instancí. Při potvrzení rozhodnutí soudu

nižší instance byl občan povinen zaplatit náklady

ústavního soudu. V opačném případě musel

příslušný soudce za své chybné rozhodnutí, občanu

uhradit veškeré náklady za soudní řízení. Toto se

týkalo i soudních exekutorů, kteří provedli exekuci

majetku protiprávně. Z nápravných ústavů se staly

trestnice, kde odsouzení musí pracovat a po dobu

výkonu trestu jsou zbaveni všech občanských práv.

Podnikatelé a státní firmy měly povinnost zajistit

pro určitý počet odsouzených pracovní náplň,

za kterou jim stát poskytl daňovou úlevu. Počet

pracovních míst byl určen zákonem podle velikosti

firmy. Pro nejtěžší zločince byl zřízený institut

nucených prací v kamenolomu u obce Jakubčovice

na Opavsku. Každá trestnice si musela vydělat na

svůj provoz a stát platil jen jejich zaměstnance.

To znamenalo, že čím lépe a efektivněji trestanci

pracovali, tím byly jejich podmínky pobytu lepší.

Tyto jednotlivá opatření způsobily, že za deset let

se Česká republika zbavila zahraničního dluhu

a každým rokem stoupala životní úroveň tak, že

v roce 2030 jsme se zařadili mezi prvních deset

zemí na světě. Teď jenom záleží na každém z nás,

aby tyto řádky nebyly pouhou fikcí, ale budoucí

realitou.


„Už jsi hotová?“ zavolal JUDr. Libor Vávra na

svou manželku Petru, která ještě něco chystala

k cestě do Prahy na synovu promoci. „Ještě chvilku“

ozvalo se z ložnice, kde Mgr. Petra Vávrová balila

dárek pro svého syna Lukáše, který zdárně ukončil

studia na vysoké škole kriminalistické v Praze.

V tom zastavilo před jejich vilkouv Opavě

Kylešovicích auto a z něj vystoupila jejich snacha

Jana, která byla odvézt ročního syna ke svým

rodičům na hlídání. Vešla do domu a zavolala: „Tak

já jsem připravené k odjezdu.“ „Ty ano“ ozvalo se za

jejími zády. „Ale naše maminka má ještě napilno.“

„Nic se neděje, Lukášek je u babičky Blanky a my si

to v Praze můžeme pořádně užít, takže žádný spěch,

dědo,“ zašvitořila snacha a spěchala do schodů, aby

zjistila, co její tchyni tak zdržuje. „Ahoj, Jani, ty už

jsi tak rychle zpátky?“ Zeptala se Petra a chvatně

sbírala zabalené dárky do připravené tašky. „Nebyl

důvod se zdržovat, Lukášek byl OK a u babičky

Blanky na maminku úplně zapomněl. Takže mi

jen dal pusu a vrhnul se na hromadu připravených

hraček,“ řekla klidně Jana a chopila se připravených

zavazadel. Tchán Libor stál u otevřeného kufru

svého Volva a nervózně pokukoval po hodinkách.

Pomohl uložit zavazadla do kufru auta a energicky

jej zavřel. „Teď už čekáme pouze na maminku“ řekl


odměřeně a znovu se podíval na hodinky. V tom

se ve dveřích objevila jeho manželka Petra a začala

v kabelce hledat klíče od domu. „Příště si tam

dej kompas, abys ty klíče tak dlouho nehledala“

neodpustil si poznámku a okázale jí otevřel dveře

auta, aby ji usadil na zadní sedadlo. Vpředu seděla

pouze, když sama řídila a tak zvanému sedadlu

smrti se zásadně vyhýbala. Snacha se usadila vedle

ní, aby si mohly za jízdy povídat. Libor nastartoval

a svižně vyrazil směrem na Prahu. Bylo to na

rozhraní jara a léta roku 2030.

Po zrekonstruované dálnici D1 byla jízda

autem skutečně pohodová, protože se řidiči

nemuseli věnovat tak povrchu vozovky a přestaly je

rozptylovat tisíce billboardů kolem ní, které byly na

dálnicích a rychlostních komunikacích zakázány.

Zato přibylo míst, kde si mohli řidiči odpočinout,

najíst nebo osprchovat, případně si protáhnout tělo

v mini fit centrech. Tyto služby byly poskytovány

zdarma správou silnic a dálnic. „Zajedeme na

nejbližší odpočívadlo a dáme si kávu,“ přerušil

Libor družný hovor obou spolucestujících. „To bude

fajn“ odpověděla Jana. „Mám chuť na něco dobrého“

přidala se Petra a chystaly si své kabelky. Zhruba po

dvou kilometrech zabočil Libor do řady stojících


vozidel na parkovišti s parkovacím terminálem. Už

několik let bylo velkou výhodou, že na dálnicích

byla síť parkovacích terminálů, které informovaly

řidiče o volných parkovacích místech následujícího

města. Zejména v Praze byl vždycky problém

zaparkovat tam, kde řidič potřeboval, takže zadáním

adresy místa se na monitoru objevily aktuálně volné

parkovací prostory. Zadáním SPZ a doby začátku

parkování si řidič zablokoval toto místo zaplacením

příslušného poplatku v místě terminálu. V praxi

to znamenalo, že toto místo nemohl na uvedenou

dobu obsadit jiný řidič. Parkování bylo sice dražší,

ale zase ubylo času a stresových situací při hledání

parkovacího místa. „Máme štěstí,“ zahlaholil Libor,

když se posadil vedle svých mlsajících dam, ke

stolu. „Mám místo k parkování přímo u Karolína,

takže nemusíme nikam daleko přecházet.“ „My

víme, že jsi dítě štěstěny“ pohladila jej po ruce Petra

a kývla na číšníka, že může přinést kávu. Libor

se malinko zatetelil pod tíhou těchto slov a vesele

dodal. „Proto dámy, nemusíme tak spěchat, těsně

před Prahou se dáme do pořádku a převlékneme

se do slavnostního. Když číšník přinesl kávu, tak

se Libor zamyslel a s pocitem hrdosti prohlásil.

„Stejně je to od Lukáše husarský kousek, že i při

tak náročném povolání kriminalisty, ukončil


vysokoškolské studium s červeným diplomem.“

„Je to především tvoje zásluha, taťko, že máme tak

chytrého syna, dodala Petra a šibalsky mrkla na

Janu. Libor tuto poznámku přešel mlčením a začal

si prohlížet jídelní lístek. „Ty máš hlad?“ zeptala

se udiveně Petra a čekala, co odpoví. „Zatím ne“

odpověděl klidně a dále studoval nabízené menu.

„Jen se dívám, co bych si dal za lahůdku, když

půjdeme po promoci do restaurace.“ „A jak víš, že

zrovna takovou nabídku budou mít?“ zeptala se

nechápavě. „Nevím, ale myslím si, že to co nabízejí

bistra u dálnice, by měly renomované pražské

restaurace zvládnout taky.“ Odložil jídelní lístek a

začal se věnovat své kávě. Za dvacet minut už seděli

v autě a uháněli na Prahu.

Fakulta kriminalistiky měla sice sídlo v Praze

- Hrdlořezy, ale promoce jejich absolventů se

odbývaly a aule historického Karolína. Lukáš

je měl čekat před hlavním vstupem půl hodinu

před začátkem, který byl v pozvánce stanovený

na čtrnáctou hodinu. Bylo teprve těsně po jedné,

když všichni tři ve slavnostním hávu, hledali

v davu čekajících toho, kterým jim všem udělal tak

velkou radost. V tom jej zahlédli a otec Libor se

vehementně začal prodírat davem, až se konečně


dostal k němu. „Nazdar synu,“ napřáhl svou pravici

a druhou rukou jej poklepal po rameni. „Ahoj tati,

kde máš zbytek osazenstva?“ Zeptal se udiveně,

když jej spatřil samotného. „Támhle jsou, čekají

na druhé straně, pojď se s nimi přivítat“ a táhl jej

určeným směrem. „Počkej chvilku, tati, chci ti

někoho představit“ a zavolal na opodál stojícího

mladíka, který vypadal o několik let starší než on.

„Tohle je MUDr. Petr Janovský, psychiatr z Bohnic

a náš studijní konzultant a tento solidně vyhlížející

pán, je můj skvělý otec JUDr. Libor Vávra, advokát

na volné noze,“ zakončil akt představování. „Těší

mě“ řekli téměř současně a podali si ruce. Iniciativy

se ujal Lukášův otec a žertem dodal. „Doufám, že

vašich služeb nebudu muset nikdy využít, usmál se

svému bonmotu. Mladík, ale neváhal a okamžitě

zareagoval. „Z mé strany jsem téhož názoru“ a

hlasitě se tomu oba zasmáli.

Slavnostní promoce proběhla ve slavnostní

aule Karolína a trvala téměř dvě hodiny. Libor

měl zajištěný pozdní oběd v restauraci poblíž

Václavského náměstí a už se těšil, jak před mnoha

pozvanými hosty bude moci prezentovat svého

syna. V průběhu promočního programu si

několikrát přeříkal svou řeč, kterou vždy něčím


vylepšil, až se mu zdála příliš dlouhá a tak byl

nakonec rád, že si ji nenapsal. Když vycházel ze

sálu, tak si automaticky zapnul mobilní telefon,

který jej hned upozornil na několik zmeškaných

hovorů. Jakmile zjistil, že je to jedno a totéž číslo,

tak jej vytočil a čekal, kdo se ozve. V telefonu se

ozval dívčí hlas, který mu oznámil, že se dovolal

na asistentku předsedy ústavního soudu. Čekal na

spojení a marně přemýšlel, co on má společného

s touto institucí. V telefonu to cvaklo a ozval se

mužský hlas. „Dobrý den, pane doktore, promiňte

mi, že vás ruším v tak slavnostní chvíli, ale stala se

dost nepříjemná věc, která nesnese odkladu. Určitě

si pamatujete na letitý případ podnikatele z Opavy

ing. Krátkého, kterého jste tehdy zastupoval.“ „Ano,

pane soudce“ přisvědčil Libor a čekal, co z něj

vypadne. „Tak tento pán se obrátil k Ústavnímu

soudu s žalobou na stát, který tehdy měl zmařit jeho

mnohamiliónovou investici do firmy, která měla

vyrábět strategicky důležité součástky pro armádu.

Nakonec zakázku dostali Francouzi a pan inženýr

Krátký šel do konkurzu, protože bez této výroby

nemohl dostat závazkům vůči svým věřitelům.

Nyní, po létech, se zjistilo, že celý obchod byl dost

prapodivný a na svět vylezly důkazy o machinacích

na ministerstvo obrany. Ti, kteří to zavinili,


jsou už buď po smrti, nebo za kopečky, a mi teď

na stole leží žaloba na stát, která po prvotním

prostudování nemá žádná slabá místa a hrozí, že

Česká republika bude muset najít nějaké řešení,

protože výše odškodnění je dnes už ve výši několika

desítek miliard korun.“ Soudce se odmlčel a Libor

toho okamžitě využil. „A jak já vám mám v této

kauze pomoci?“ „Velice jednoduše pane doktore,

o tom člověku víte nejvíce a v celé záležitosti jste

jej zastupoval u soudu, který mu tehdy náhradu

v částce několika milionu nepřiznal. Teď, když se

na to dívám s odstupem těch let, tak to bylo takové

Pyrrhovo vítězství pro tento stát. Proto vás chci

požádat o okamžitou konzultaci, protože tady hrozí

platba z prodlení, která u tak vysokého odškodnění

se navyšuje každý den o desítky tisíc korun.“ „Mám

tomu rozumět tak, že bych měl jít proti svému

bývalému klientovi?“ zeptal se soudce přímo a

čekal na odpověď. „Asi takhle, pane doktore, pokud

vás dosud pan inženýr Krátký nepožádal o právní

zastupování v této kauze, tak nevidím žádnou

překážku, abyste se stal konzultantem Ústavního

soudu. Po finanční stránce je to jedno, protože tarify

jsou všude stejné a vůbec nezáleží na výši částky.

Záleží pouze na vás, jak se rozhodnete. Odmlčel se

a čekal na Liborovu odpověď. „Momentálně jsem


v Praze a do Brna bych se mohl dostat maximálně

za čtyři hodiny, protože ještě mám před sebou

slavnostní oběd nebo spíše večeři u příležitosti

promoce svého syna.“ Odpověděl soudci a čekal

na jeho odpověď. „Dobře, pane doktore, budu vás

očekávat ve dvacet hodin v mé kanceláři, v budově

Ústavního soudu.“ Libor se podíval na hodinky, a

když zjistil, že má necelé čtyři a půl hodiny času,

tak odpověděl. „Dobře, platí, budu se snažit být

tam v čas,“ rozloučil se a ukončil hovor. „Tati, co se

vybavuješ?“ uslyšel za sebou Lukášův hlas. „Všichni

už sedí v taxíku a ty se tu vybavuješ s nějakou

ženskou“ naoko přísně peskoval svého otce a

podržel otevřené dveře taxíku, aby mohl nastoupit.

„Co to bylo tak nutného, že se tváříš tak vážně?“

zeptala se jej Petra zvědavě. „Ale nic, povím ti to

později.“ Odpověděl trošku podrážděně a vyzval

řidiče, že mohou jet.

V restauraci bylo v přilehlém salónku prostřeno

asi pro třicet osob a květinová výzdoba připomínala

malou svatbu. Když se konečně už všichni pozváni

usadili, Libor se postavil a pohybem ruky si vyžádal

všeobecné ticho. Za okamžik byl v salónku naprostý

klid. Malinko si odkašlal a spustil svůj, tak dlouho

připravovaný a pilovaný monolog. „Vážení


přítomni. Chtěl bych vás jménem svým a mé

manželky,“ přitom pohledem a mírnou úklonou

naznačil, o koho se jedná, „Přivítat na této malé

oslavě u příležitosti úspěšného ukončení

vysokoškolského studia našeho jediného syna

Lukáše.“ Pohledem se na něm zastavil a malá

odmlka byla pro něj výzvou, aby se postavil a

mírnou úklonou se tímto představil. Mezi

pozvanými hosty byli i Liborovi bývalí spolužáci

s právnické fakulty a on cítil potřebu pochlubit se

jim svým synem. Po této malinké pouze se zase ujal

slova. „Myslím si, že by bylo nošení dříví do lesa,

kdybych začal vypočítávat všechny jeho studijní

úspěchy, které šly vždy ruku v ruce s výsledky

pracovními. V průběhu studia již tři roky pracuje

jako kriminalista na obvodní oddělení v Opavě a za

tuto dobu už dokázal vyřešit pěknou řádku

násilných trestných činů. Já věřím, že jeho vynikající

studijní výsledky mu umožní další profesní růst ve

vrcholné kriminalistice, která začíná na krajské

úrovni a končí někde ve strukturách Interpolu.“ Při

této větě se významně podíval na přizvaného šéfa

pražské kriminálky, který se tvářil zcela neutrálně a

jen kývnutím hlavy naznačil, že Liborovu

poznámku zaregistroval. „Nechtěl bych vás už déle

zdržovat chvalozpěvy na adresu svého syna, který


by vám určitě chtěl říci několik slov.“ Obrátil se na

Lukáše, který překvapen otcovou výzvou se pomalu

postavil, aby si rychle v hlavě utřídil pár

smysluplných vět. „V prvé řadě děkuji svým

rodičům, manželce a celé své rodině, která mě po

celou dobu studia podporovala jak materiálně, tak

hlavně psychicky. Jsem si jist, že bez této podpory

by mé studijní výsledky zdaleka nedosahovaly této

výsledné úrovně. Ještě jednou chci poděkovat všem,

kteří na tom měli jakýkoliv podíl a závěrem chci

popřát dobrou chuť a příjemnou zábavu v tomto

pozdním odpoledni.“ Posadil se a po očku pohlédl

na svého otce, který spokojeně naznačil, že svého

improvizovaného vystoupení zhostil na výbornou.

Číšníci začali nosit na stůl, když se Petra naklonila

k Liborovi a zašeptala mu do ucha. „Tak co to bylo

za hovor, který tě tak rozhodil, než jsme tady jeli?“

Libor se zamračil a mrzutě odpověděl. „Budu muset

ještě dnes odjet do Brna.“ Aniž by něco k tomuto

strohému sdělení dodal, pustil se do právě

doneseného jídla. Petra se na něj zkoumavě zadívala

a nevěřícně pronesla. „To snad nemyslíš vážně?“

„Myslím“ odpověděl klidně mezi sousty jídla a dále

pokračoval v konzumaci. „Vysvětlím ti to po jídle“

dodal smírně a popřál své ženě dobrou chuť. Petru

přešla chuť hned a marně se snažila uhodnout, co


jej mohlo přinutit k tomu, aby předčasně odjel

z oslavy promoce jejich syna. Libor si toho všiml a

potichu ji nenápadně v krátkosti vysvětlil, proč

musí být do osmé hodiny večerní v Brně. Petra se

trošku uklidnila a rychle dodala. „Já ale pojedu

s tebou a budu tě čekat v nějakém hotelu.“ Ihned

hledala v kabelce mobil, aby si na internetu

vyhledala volné ubytování v Brně. Libor okamžitě

věděl, že je úplně zbytečné ji cokoli vymlouvat a

pokradmu sledoval, jak jeho žena zápasí

s posledním technickým výkřikem sdělovací

techniky. Konečně se ji podařilo úspěšně

zarezervovat dvoulůžkový pokoj v jednom hotelu

poblíž budovy Ústavního soudu. Pak se obrátila na

Libora a klidně konstatovala. „Bude stačit, když

vyjedeme z Prahy v šest. Doosmi hodin večera

budeme pohodlně v Brně, aniž bys musel jet jako

blázen.“ Oznámila mu to jako hotovou věc a s chutí

se pustila do studeného jídla. Když viděl ten obrat

v její náladě, tak se v duchu smířil s faktem, že jej

bude doprovázet a ještě navíc na něj bude čekat

v hotelovém pokoji, jako kdysi. V duchu se zasnil u

téhle představy, když jej vyrušil číšník nad

nedojedeným jídlem slovy. „Mohu již odnést talíř?“

„Jistě“ vyhrknul Libor, když viděl svůj příbor

položený vodorovně na okraji talíře. Závistivě se


pokradmu podíval do talíře své manželky, která

měla položený příbor křížem, když hledala kapesník

ve své kabelce. Číšník zmizel s jeho nedojedeným

jídlem a Liborovi nezbylo nic jiného, než se

natáhnout pro banán z nedaleké ovocné mísy. „Ty se

nějak lepšíš, zlato,“ všimla si ovoce v jeho ruce. „To

své předsevzetí s hubnutím nemusíš začínat zrovna

dnes.“ Dojedla poslední masité sousto ze svého

talíře, šibalsky se na něj podívala a smyslně olízla

horní ret. Liborovi se okamžitě zvedla nálada

s vidinou hotelového pokoje, takže se postavil a

gestem ruky si sjednal klid. Lukáš nechápal, co chce

ještě otec dodat a uvedl své smysly do střehu.

„Vážená společnosti“ obřadně oslovil přítomné.

„Bohužel vám musím oznámit, že z naléhavých

pracovních důvodů musím odjet nejpozději v šest

hodin večer do Brna. Aby to neznělo jako nějaká

výmluva, tak mě bude doprovázet moje paní.“ A

pohledem se zastavil na Petře. „Věřím, že se budete

stejně dobře bavit i bez naší přítomnosti. Ještě

jednou se omlouváme a přejeme vám dobrou

zábavu.“ Posadil se a otočil se na Petru. „Tak co,

udělal jsem to tak dobře?“ a čekal, co mu na to

odpoví. Petra se malinko zamyslela a řekla. „Možná

si měl napřed promluvit s Lukášem, protože seč mi

zdálo, že byl trošku zaskočený.“ „Myslíš?“ zadíval se


směrem ke svému synovi, který byl zrovna

v přátelském hovoru se svými hosty. „Ani se mi

nezdá“ odpověděl a stejně pomalu vstal a vydal se za

ním. „Promiňte, že vás ruším v debatě, ale

potřeboval bych mluvit s Lukášem. Můžete jej na

chvilku omluvit?“ „Samozřejmě“ odpověděli téměř

sborově a jako na povel se odebrali k baru. „Co to

mělo znamenat, tati?“ vyčítavě se zeptal, aniž by

vyslechl první jeho. „Já ti to vysvětlím“ ohradil se

okamžitě. „ Když jsme po promoci stáli před

Karolinem, tak jsem měl hovor z Brna od předsedy

Ústavního soudu. Došla jim žaloba na stát od

člověka, kterého jsem před léty zastupoval, a on

tehdy u soudu neuspěl. Jednalo se o pár desítek

milionu korun za zmařenou státní zakázku a teď

s odstupem času, vyšly na světlo nové okolnosti a

ten dotyčný podal žalobu na stát k Ústavnímu

soudu. Vypadá to na hodně veliké odškodné, takže

je jim teď každá rada drahá.“ Ukončil své vysvětlení

a čekal, co mu na to syn řekne. „Dělej, jak myslíš,

ale nebudeš mít z toho nějaký problém?“ zeptal se

jej klidně. „Momentálně mě ten dotyčný o právní

zastupování nepožádal, proto jsem mohl na jejich

nabídku přistoupit. „Zřejmě o tom víš víc, než je

zdrávo, jinak bys do toho nešel.“ A provrtával jej

pohledem policajta. „Ale vím kulové, ale jsem


zvědavý, s čím na ně ten komediant vyrukuje.“

„Takže, jestli tomu dobře rozumím, tak ses rozhodl

spolupracovat s proti stranou svého bývalého

klienta?“ nedal se odbýt. „I tak se tomu dá rozumět“

přisvědčil Libor a dodal „Víš hochu, ten pan ing.

Krátký nebyl zas takové neviňátko, jak se tehdy

zdálo a já s odstupem deseti let vůči němu necítím

povinnost zachovávat určitou míru loajality. Proto

chci jistit, jakou šanci uspět má jeho žaloba u

Ústavního soudu.“ Lukáš jej pokýval hlavou, že jeho

rozhodnutí chápe a dodal. „Dělej, jak myslíš, jenom

mám takový dojem, že se pouštíš, na moc tenký led.

Já si jen matně vzpomínám, že jméno ing. Krátký

bylo nedávno spojováno s lidmi, které já bych

nejraději viděl za katrem.“ Libor zůstal stát a

uvažoval o synových slovech, který odcházel za

skupinou svých přátel. Rozhlédl se, aby zjistil, kde je

zrovna jeho manželka, a když ji uviděl v družném

hovoru s šéfem pražské kriminálky, tak se

nenápadně vytratil ze salónku, aby si v klidu mohl

zatelefonovat své sekretářce, která byla jeho pravou

rukou v jeho advokátní kanceláři. Když uslyšel

v telefonu její zvonivý hlásek, tak se mu rázem

vrátila jeho dobrá nálada, kterou mu před chvilkou

trochu pokazil jeho syn. „Nezlobte se, Miluško, že

vás takhle přepadávám, ale potřeboval bych po vás,


abyste mi zkusila zjistit něco o našem bývalém

klientovi, panu ing. Krátkém, kterého jsem

zastupoval před deseti léty v kauze zmařeného

investičního záměru, týkajícího se jistých

armádních zakázek.“ V telefonu bylo chvilku ticho a

Libor si myslel, že se spojení přerušilo. Najednou

uslyšel její hlásek. „Já jsem si byla jistá, že jste na

promoci svého syna v Praze, tak jsem panu

Krátkému řekla, že budete v kanceláři až v pondělí.“

„Cože, on vám volal?“ vyhrknul na sekretářku, až se

zalekla. Ta mu trošku ustrašeně začala líčit jeho

telefonát, když už Libor v kanceláři nebyl. „Pan ing.

Krátký volal v pátek odpoledne, že s vámi potřebuje

projednat nějakou důležitou věc a já jsem mu řekla,

že jste v Praze na promoci syna a budete až

v pondělí. On se ale nedal odbýt a začal mi

vysvětlovat, že je to i ve vašem zájmu, tak jsem mu

nakonec dala na vás číslo mobilu a myslela jsem, že

už s vámi hovořil.“ „Ne, zatím jsem s ním nemluvil

a příště, než někomu sdělíte mé soukromé telefonní

číslo, tak mně předem o tom uvědomte“ řekl

strohým hlasem a hned si přiznal, že to trošku

přehnal. „Neberte to jako výtku, ale v této chvíli

jsem už slíbil konzultaci s proti stranou, kterou je

v současné době ústavní soud. Proto chci po vás,

abyste mi o něm zjistila všechno, co se zjistit dá.


Bude ještě dneska večer, asi kolem osmé, tyto

informace potřebovat. Zatím si z toho nedělejte

těžkou hlavu, já si to s panem inženýrem vyříkám

sám, až mi zavolá. Vy se mi ozvěte co nejdříve a

nezlobte se.“ Ukončil hovor a vydal se zpět hledat

svou manželku.

Bylo už téměř půl šesté večer, když se Libor a

Petra loučili se všemi účastníky oslavy. Přistaveným

taxíkem se během deseti minut přemístili na

parkoviště, kde měl zaparkované své Volvo.

Než stačil otevřít auto, tak se mu ozval telefon.

Podle čísla poznal, že to není jeho sekretářka, tak

dálkovým ovládačem otevřel auto, aby se Petra

mohla pohodlně posadit dozadu a s omluvou

přijal hovor. „Prosím Vávra“ stroze promluvil do

telefonu. „Dobrý den, nebo už večer. U telefonu

je Krátký, inženýr Krátký. Jistě si mně pamatujete,

když jste mně zastupoval tehdy v kauze zmařeného

podnikatelského záměru ve věci armádních

zakázek.“ Libor si byl dobře vědom, o koho se

jedná a momentálně to byl poslední člověk na zemi,

s kterým by chtěl hovořit. „Ano, pamatuji si vás,

pane inženýre“ odpověděl stejným tónem a čekal,

co z něj vypadne. „Promiňte, že vás obtěžuji v tak

významný den, ale vyskytly se jisté okolnosti, které


nesnesou odkladu.“ „Copak je dnes významného,

co mi ušlo?“ znenadání mu Libor skočil do řeči.

„Ale pane doktore, nedělejte, že promoce vašeho

syna na tak prestižní univerzitě, není pro vás

významným dnem?“ Vemlouvavě se mu snažil

zalichotit. „Ano, máte pravdu, že jsem v Praze

na promoci a veškeré pracovní záležitosti budu

vyřizovat až od pondělka ve své kanceláři. Sjednejte

si schůzku příští týden prostřednictvím mé

sekretářky. Já momentálně, jak už jste naznačil, jsem

na oslavě promoce svého syna“ a chtěl okamžitě

zavěsit. „Počkejte okamžik,“ zarazil jej ten otrava.

„Jedná se o naši kauzu, která se bude projednávat

u Ústavního soudu a vypadá to pro vás na velice

slušné palmáre.“ „Snažíte se mi nabízet nějakou

odměnu nad rámec zákona?“ zvýšeným hlasem jej

zarazil. „To bych si v žádném případě nedovolil“

omlouval se ustrašeně a pokračoval. „Já jenom jsem

vás chtěl požádat, abyste mě v této věci zastupoval“

vyhrknul najednou na Libora. Ten už toho měl

dost a v návalu hněvu se dopustil zásadní chyby.

„Poslyšte, pane inženýre,“ promluvil odměřeným

hlasem. „Já už pracuji v této kauze pro protistranu,

což je Ústavní soud a momentálně se chystám odjet

autem z Prahy ke konzultaci do Brna. V současné

době vám nemohu být k službám v žádné z vašich


kauz. Jistě pochopíte, že by se jednalo o střet zájmu,

na shledanou“ a zaklapnul telefon. „S kým se to

zase vybavuješ?“ ozvalo se z auta. „Ale jenom jeden

otrava mně zdržuje“ odpověděl příkře a nasedl.

Nastartoval a prudce vyjel z parkoviště směrem na

brněnskou výpadovku. Petra zaraženě sledovala ve

zpětném zrcátku nahněvanou tvář svého manžela a

přemýšlela, kdo jej tak vytočil. Za ta léta manželství

jej jenom pár krát viděla tak naštvaného. Proto se

jej už na nic nevyptávala a seděla jako pěna. Věděla,

že až bude sám chtít, tak ji to poví. Po výjezdu na

dálnici upravil rychlost svého Volva, zařadil se do

pravého pruhu a zapnul tempomat. Automobil

sám automaticky udržoval rychlost a klidně svištěl

poloprázdnou dálnicí směrem na Brno.

Zábava v salónku byla v plném proudu, když

Lukáše z nenadání někdo zezadu někdo uchopil

za loket. Jakmile se otočil, tak spatřil šéfa pražské

kriminálky Michala Farského, jak drží skleničku

vína a zeširoka se na něj usmívá. „Konečně mohu

i já osobně vám pogratulovat k tak vynikajícímu

výsledku. Jen jsem se chtěl zeptat, kam váš otec

narychlo spěchal, když tady je tak výborná nálada?“

„V prvé řadě, pane plukovníku, mi můžete říkat

Lukáši a byl bych rád, kdybyste mi tykal. O té


druhé věci jsem s vámi chtěl hovořit“ řekl hlasem,

ve kterém zkušený kriminalista, by zachytil

stopu nějaké obavy. „Jsem samé ucho“ vyzval

jej a byl zvědav, co uslyší. „Pamatujete si na ten

případ, zhruba před deseti léty, který se tehdy stal

v Opavě, a na místě zůstaly tři mrtvoly místních

podnikatelů?“ Farský jenom pokýval hlavou, že

si vzpomíná a naznačil hlavou, aby pokračoval.

„Tehdy se jednalo o rozsáhlý projekt pro armádu,

ve kterém bylo zapojeno několik podnikatelských

subjektů, které do toho měli vložit nemalé peníze.

Jedním z těch podnikatelů byl i nějaký ing. Aleš

Krátký, který celý projekt vedl. Pak se přišlo na

nějaké machinace s penězi a celá věc skončila u

soudu, který tehdy neskončil pro ně tak, jak by si

představovali. Celé výběrové řízení bylo zrušeno

a milí investoři přišli o nemalé peníze. U soudu

tehdy ing. Krátkého, jako hlavního žalujícího

celé skupiny, zastupoval můj otec.“ Farský jen

pokyvoval, že rozumí, ale stále nerozuměl, proč mu

to Lukáš vypráví. „Potom jejich debaklu u soudu ti

tři dotyční, chtěli po Krátkém, vrácení velké části

investic, které se nepodařilo dohledat. Pamatuji si

jen to, že po tom masakru zůstal on jediný, který

z toho vyvázl se zdravou kůží.“ „Proč mi to říkáš?“

zeptal se netrpělivě kriminalista, dopil svou sklenici


a rozhlížel se, kam by ji postavil. Lukáš zaznamenal

jeho nervozitu, proto zkrátil své vyprávění. „Otci

dneska odpoledne volal předseda Ústavního soudu,

aby jej požádal o konzultaci k případu žaloby na

stát ve věci zmařeného podnikatelského záměru na

pana ing. Krátkého. Farský se najednou zamračil a

natáhl se po sklenici vína, které kolem nich přinášel

číšník. Pomalu se napil, podíval se Lukášovi do

očí a s obavou v hlase se jej zeptal. „Chceš tím

naznačit, že tvůj otec jel ještě dnes do Brna?“ Lukáš

jen kývnul hlavou a dodal. „Já jsem s ním mluvil,

aby to nedělal, protože je to jeho bývalý klient a o

určitých věcech z toho případu by měl, jako jeho

bývalý právní zástupce, pomlčet. On mi jenom

řekl, že teď už jej k němu neváže žádná povinnost

mlčenlivosti, neboť se jedná o novou kauzu, kterou

podal ing. Krátký u Ústavního soudu. Protože nebyl

v té době požádán ing. Krátkým o zastupování,

tak přijal nabídku protistrany ke konzultaci

případu.“ „Copak si neuvědomil, že po tom prvním

prohraném soudu, zůstali na zemi tři mrtví, jejichž

vrahy nebo vraha se doposud nepodařilo vypátrat?“

„Já si myslím, že otec je ještě ze staré školy a teď si

uvědomil, že má šanci učinit spravedlnosti zadost“

odpověděl smutně Lukáš a čekal, co na to Farský

řekne. Ten jen zamyšleně řekl. „Doufám jen, že o


svém rozhodnutí zatím nikomu dalšímu neřekl,

protože jakmile se o tom doví Krátký, tak bude

tvůj otec v dost nepříjemné situaci.“ „Myslíte, že

by jej mohl Krátký nějak ohrozit?“ vyhrkl na něj

s obavou v hlase. „Nevím, je to už deset let, ale tito

lidé s mnoha penězi jsou nebezpeční pořád“ dodal

zamyšleně a podíval se Lukášovi do očí. Ten v nich

poznal obavu, která v něm zanechala nepříjemný

pocit. Najednou se rozhodl a řekl. „Půjdu zavolat

otci do auta a zkusím jej před Krátkým varovat“

otočil se a spěchal ven ze salonku.

Po půlhodině jízdy poloprázdnou dálnicí

se Libor konečně rozhodl, že prozradí obsah

telefonátu, který jej tak vytočil. „Promiň, Petro, že

jsem byl tak zlý po tom telefonátu, ale potřeboval

jsem si sám něco ujasnit. Ten člověk, co mi volal,

byl ing. Krátký, jehož kauzu teď jedu konzultovat

k Ústavnímu soudu.“ „Já ale myslela, že budeš

pracovat pro Ústavní soud?“ zmateně se zeptala,

protože si myslela, že ji něco ušlo. „Samozřejmě,

že budu pracovat pro Ústavní soud, proto jsem

jeho nabídku k zastupování odmítl. Mám mnoho

důvodů, proč tak činím.“ Odpověděl stroze a pustil

hudbu. Petra jen nevěřícně zírala, jak dovedlo

jméno ing. Krátkého znovu naštvat. Proto raději se


už na nic neptala a zaposlouchala se do Vivaldiho,

který byl jejím oblíbeným skladatelem. Vtom

se rozezněl signál příchozího hovoru a hudba

ustala. Libor hovor přijal, protože na displeji

svítilo Lukášovo jméno. „Copak synu, něco jsem

zapomněl?“ozval se vesele bez stopy předchozí

špatné nálady. „Promiň tati, že tě vyrušuji při

řízení, ale měl jsem před chvilkou krátkou

debatu s plukovníkem Farským o tom, kam jste

oba zmizeli. Chtěl bych si s tebou o tom krátce

pohovořit.“ Libor přemýšlel, co má odpovědět,

když se z rádia opět ozvalo: „Jsi tam? Nepřerušili

nás?“ „Ano, slyším tě a zavolám ti od Devíti křížů,

kde se chceme zastavit na kávu.“ „Rozumím, budu

čekat,“ ozvalo se z rádia a Vivaldiho hudba ukončila

telefonní spojení. K Devíti křížům chyběla slabá

půlhodinka.

Syn Libora Vávry byl od malička velice

bystrý a chytrý chlapec s mimořádně vyvinutým

logickým myšlením. Libor zpočátku myslel, že

bude pokračovat v jeho šlépějích, ale zmýlil se.

Lukáš chtěl být od malička policajtem, a proto se

nechal zapsat na Střední policejní školu v Brně,

kterou absolvoval s nejlepším prospěchem

v ročníku. V průběhu studia se v praxi studenti


museli seznamovat se všemi obory policejní

činnosti. Lukáše však uchvátila kriminalistika,

ve které mohl uplatnit své logické myšlení.

Proto byl, pro své studijní výsledky, přijat na

Vysokou školu kriminalistickou v Praze, kde

po tříletém bakalářském studiu byl zařazen do

týmu kriminalistů v Opavě a další dva roky

magisterského studia absolvoval již dálkově při

zaměstnání. Za ty dva roky se vypracoval na

velice schopného kriminalistu, který byl svými

nadřízenými nasazován do týmu, které řešily ty

nejnáročnější kriminalistické případy. Proto si Libor

přál, aby po absolutoriu na vysoké škole se Lukáš

věnoval špičkové kriminalistice v Praze. Lukášovi

o tom svém přání zatím neřekl, ale při své řeči na

promoční oslavě, to všem přítomným nenápadně

naznačil. Hlavně si té jeho poznámky měl všimnout

šéf pražské kriminálky plukovník Farský, který byl

znám tím, že si do svého týmu vybíral pouze ty

nejschopnější.

Návěští u dálnice oznamovalo, že motorest

Devět křížů bude po dvou kilometrech. „Budeš

něco jíst nebo si dáme jenom kávu?“ zeptal se

Libor manželky a sledoval ji ve zpětném zrcátku, co

odpoví. „Ty si skutečně myslíš, že po té porci, kterou


jsem do sebe dostala, bych byla schopna ještě něco

sníst?“ usmála se na něj do zrcátka. „Dáme si jen

malé presíčko a pojedeme dál. Něco malého si pak

objednáme na pokoj, až se vrátíš“ spiklenecky mrkla

na Libora a sáhla po kabelce, aby si překontrolovala

její obsah. To už přijížděli k parkovišti motorestu,

které bylo asi z poloviny zaplněno. V restauraci

se posadili ke stolku pro dva, odkud bylo vidět a

zaparkované auta. Libor objednal dvě presa a Petra

si odskočila na toaletu se opláchnout a upravit

make-up. Libor toho využil a zavolal Lukášovi. Ten

se mu ozval okamžitě, jakoby na jeho volání čekal.

„Tak co synu, o čem jsi se mnou chtěl hovořit?“

zeptal se ihned, když jej uslyšel. „No víš, tati,

hovořil jsem s plukovníkem Farským o důvodu

vašeho odjezdu a myslíme si, že možná neděláš

dobře, když ses rozhodl jít proti Krátkému. Je to

člověk, který má dlouhé prsty, a když se to doví,

tak by mohl být pro tebe dost nebezpečný.“ „On

už to ale ví“ skočil mu Libor do řeči. „Jak, prosím

tě?!“ zděšeně vyhrkl. „Velice jednoduše“ odpověděl

klidně. „Než jsem vyjel z Prahy, tak mi volal, jestli

bych jej u Ústavního soudu nezastupoval. Já jsem

jej, ale slušně poslal, víš, kam a potom jsem sjel svoji

sekretářku, že mu na mně dala moje číslo. Neměj

obavy, já jsem ji okamžitě pověřil, aby mi sehnala o


Krátkém, všechno, co se dá. Bude mi volat ještě před

jednáním u soudce a pošle mi to faxem přímo do

auta. Pak se teprve rozhodnu, jestli do toho půjdu.

Spokojený?“ a čekal na synovu reakci. „Já jenom,

aby sis to raději rozmyslel“ zareagoval o poznání

klidněji. „Musím už končit, protože se vrací máma

z toalety a já bych ji nechtěl přidělávat starosti,“

chtěl rychle ukončit hovor, ale Lukáš jej zarazil.

„Dej mi ji, prosím, chtěl bych se s ní domluvit ještě

kvůli zítřku.“ Za okamžik se v telefonu ozvalo. „Už

se ti stýská po mámě?“uslyšel v telefonu mámin

veselý hlas. „To víš, že ano, ale chci se s tebou

domluvit, abys zítra vyzvedla malého od babičky

Blanky. Tady se to trošku rozjelo a Jana mě dřív za

volant nepustí, než budu mít na testeru nulu. Takže

se může stát, že přijedeme zítra až večer.“ „To vůbec

neřeš, a řekni Janě, že se o malého postaráme“ a

mrkla spiklenecky na Libora. „Tak dík a užijte si to

spolu“ dodal dvojsmyslně a ukončil hovor. Petra se

jeho poznámce jen pousmála a šibalsky se podívala

na svého muže, když mu podávala telefon. Ten

rychle pochopil a kývnul na číšníka, že bude platit.

„Podívej, řekla a dívala se oknem na parkoviště, kde

měli zaparkované své Volvo. Kolem auta se motali

dva chlapíci, kteří si je prohlíželi malinko déle, než

ostatní zaparkované vozy. Libor se otočil a uviděl


je, jak už odcházejí k zaparkovanému černému

terénnímu BMV na konci parkoviště a nasedají

do něj. „Nejsou první ani poslední, kteří si naše

auto prohlížejí, protože tento model Volva je u nás

dost vzácný. Tehdy se jich moc nedovezlo a já jsem

měl to štěstí, že jsem je sehnal,“ mávl rukou nad

dvěma zvědavci a věnoval se číšníkovi, který dorazil

k jejich stolu. Když vyšli na parkoviště, tak si Libor

všiml, že černé BMV s tmavými skly stále stojí na

svém místě. Nasedli do auta a vydali se na poslední

úsek dálnice, který jim ještě do Brna scházel. Černé

BMV se pomalu rozjelo za nimi.

„Tak co?“ ozvalo se za Lukášovými zády, když

ukončil hovor. Ten sebou malinko trhl a otočil se

po hlase. Patřil plukovníku Farskému, který si jej

zvídavě prohlížel. „Nic se neděje, teď jsem mluvil

s tátou, jsou u Devíti křížů na kafi, a zatím není

rozhodnutý, jestli to vezme“ odpověděl s mírnou

obavou v hlase. „Něco se ti na tom nezdá?“

provrtával jej plukovník zvídavým pohledem. Ten

jeho pohled si Lukáš pamatoval z přednášek na

vysoké škole a neměl z něho dobrý pocit. „Tak, ven

s tím, co ti táta vlastně řekl?“ uhodil na něj Farský

přísně. Lukáš se mu podíval do očí a odpověděl.

„Krátký mu volal těsně před tím, než vyjeli z Prahy


a chtě po něm, ať jej u soudu zastupuje.“ „Co on

na to?“ vyhrkl plukovník. „Podle toho, co mi

řekl, tak jej poslal slušně do prdele.“ Mezi oběma

nastalo hrobové ticho, které nevěstilo nic dobrého.

Plukovník nakrabatil čelo a usilovně přemýšlel. Za

okamžik se Lukáše zeptal. „Ví Krátký o tom, že táta

uvažuje o spolupráci s protistranou?“ Lukáš jen kývl

hlavou a plukovník dodal. „To není dobré, Krátký

je hajzl, který je schopen pro peníze udělat cokoliv.

Nikdy jsme mu nic nedokázali a já vím určitě,

že měl prsty v odstranění těch tří!“ „Co budeme

dělat?“ zeptal se jej v naději, že uvažuje o nějakém

řešení. „Momentálně nemůžeme dělat nic, musíme

pouze čekat, s čím Krátký vyrukuje u soudu.“

V dálce už byly vidět světla periferie města

Brna a Liborovo Volvo si to spokojeně uhánělo

stotřicetikilometrovou rychlostí z mírného kopce.

Zrovna si pobrukoval poslední melodii Vivaldiho,

když se jej Petra zeptala: „Co jste si s Lukášem

povídali tak zajímavého, když jsem byla na toaletě?“

Libor chvilku zauvažoval, co má odpovědět a

nakonec klidně řekl: „Měli jsme spolu jednu

nevyjasněnou záležitost a já jsem nechtěl to probírat

za jízdy, tak jsem využil té zastávky.“ A znovu si

začal pobrukovat melodii. Petra si pomyslela svoje,


protože věděla, že ji stejně nic konkrétního neřekne.

Uvnitř auta začalo být najednou více světla, tak se

otočila na zadním sedadle a uviděla rychle jedoucí

auto za nimi. „Kdyby ten idiot alespoň ztlumil

světla, když mě chce předjet!“ Nahněvaně se

ozval Libor. Vtom je rychle jedoucí auto minulo a

zařadilo se do pruhu těsně před něj. Poslední, čeho

si všiml, byla zablácená SPZ černého BMV a jeho

brzdových světel. Reflexivně prudce sešlápl brzdový

pedál a strhl řízení vlevo, aby zabránil střetu. Volvo

narazilo do středních svodidel, udělalo přemet a

pokračovalo v divoké jízdě, koly vzhůru. Trvalo

několik dlouhých vteřin, než se vrak auta zastavil o

pravá svodidla. Nastalo hrobové ticho, které rušil

pouze zvuk motoru, rychle se vzdalujícího BMV.

Úsek dálnice před Brnem osvětlovaly pouze vozy záchranné služby, hasičů a policie, které vysílaly do okolí modré záblesky majáků.

Zábava v salonku byla v plném proudu, když se nejednou rozezvučel Lukáčův mobil. Ten se jen podíval, kdo volá, a když uviděl neznámé číslo, tak hovor nepřijal. „Kdo to byl?“ zeptala se Jana, se kterou, zrovnakvůli telefonu, přerušil zamilovaný ploužák. „Ale zase nějaký otrava, který mi chce gratulovat. Dneska to je už aspoň desátý. Vůbec mi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist