načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A jak se vám líbím teď? - Holly Bourneová

A jak se vám líbím teď?

Elektronická kniha: A jak se vám líbím teď?
Autor: Holly Bourneová

- Román o tom, jaké to je, když je vám třicet a nechcete zůstat pozadu.  - Tori je ve svém životě nadmíru úspěšná. Její autobiografie se vyhřívá na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 326
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu How do you like me now? ... přeložila Radka Klimičková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7793-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Navenek se zdá, že Tori žije život, o kterém sní každá moderní a úspěšná žena 21. století. Má úspěšnou kariéru, její autobiografie se prodává po tisících, je krásná a má skvělého přítele, ale skutečnost je jiná. Tori své obdivovatelky ráda motivuje, že dokážou cokoli budou chtít, přitom ale ví, že pro svou úspěšnou kariéru musela obětovat víc, než je jí milé. Její přítel je ideální muž, ovšem stále ji ještě nepožádal o ruku, ani o tom neuvažuje, a navíc spolu už několik měsíců neměli sex. Stále oplývá dobrou náladou, ale v nitru duše je jí líto, že zatímco řada jejích kamarádek se vdává a má děti, pro ni je život stále stejný. Nyní se navíc do klubu budoucích matek přidala i její nejlepší přítelkyně Dee...

Popis nakladatele

Román o tom, jaké to je, když je vám třicet a nechcete zůstat pozadu. 

Tori je ve svém životě nadmíru úspěšná. Její autobiografie se vyhřívá na knihkupeckých pultech mezi bestsellery, navíc patří mezi oblíbené motivační řečníky – a to je jí teprve něco málo přes třicet. Dny tráví posíláním inspirativních zpráv zástupům svých obdivovatelek a nabádá je, aby „žily takový život, jaký chtějí“.  

Její fanynky už ale nevědí, že Tori samotné se podle těchto rad žít příliš nedaří. S mužem, o němž básnila na konci své knihy, už půl roku nic neměla. Většinu nocí tráví na sociálních sítích, zatímco Tom vedle ní spí jako zabitý. Vypadá to, že všichni kolem se vdávají a žení, mají děti a říkají, jak je svět úžasný... Ale Tori jim na to nemíní skočit. 

Naštěstí má Dee – jediného člověka, který nad vším tím bláznovstvím taky kroutí hlavou. Jenže pak se Dee zamiluje a otěhotní a Tori najedou začne pochybovat o každém rozhodnutí, které v životě udělala...  

 

Autentická a vtipná kniha, se kterou se určitě ztotožníte. Já jsem to taky všechno prožila. Bridget Jonesová nové generace!  
- Carmel Harringtonová, spisovatelka 

V této knížce se najde každý, kdo se musel projít po emočním minovém poli, jakým je život po třicítce.
- Red Online 

Tento román pozorně sleduje různé oblasti života dnešních mladých žen – feminismus, vztahy, duševní zdraví a mateřství –, a navíc je velice, velice zábavný.
- The Bookseller 

Bourneová šikovně prozkoumává nesoulad mezi tím, jak sami sebe prezentujeme online a jak vypadá naše offline realita.
- The Sunday Times 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Holly Bourneová

A jak se vám líbím teď?




How Do You Like Me Now?

Copyright © Holly Bourne, 2018

Translation © Radka Klimičková, 2019

Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-886-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-887-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-888-8 (MobiPocket)


Pro Lexi, za ten telefonát.



MĚSÍC PRVNÍ



11

Olivia Jessenová

Varování! Šestý měsíc! Břicho už se rýsuje.

#SelfieBricha #Pozehnani

81 lidem se to líbí.

•••

Harry Spears

Navlékl jsem jí prsten. Řekla ANO!

Harry Spears a Claire Rodgersová se zasnoubili.

332 lidem se to líbí.

•••

Andrea Simmonsová

Výbuch v plence! Ale podívejte na ten ksichtík...

52 lidem se to líbí.

Komentáře:

Olivia Jessenová: No nazdar, Andreo. A na to

všechno se můžu taky těšit.

Andrea Simmonsová: Až se bude konat

večírek před narozením dítěte, daruju kolíček

na nos!

•••

Pozvánka na událost: Oliviin supertajný večírek

před narozením dítěte

16 lidí se zúčastní.

•••

Kdo sakra jsem? Toriina oficiální fanouškovská

stránka

Tak jo, moji zoufalci! Kdo dneska večer přijde

na moji londýnskou show? Nemůžu uvěřit, že je

vyprodáno! Všechny vás miluju a zbožňuju. Uvidíme


12

se v sedm. Já budu ta na pódiu s mikrofonem, která

přemýšlí, jak to, že měla v životě takové štěstí.

2434 lidem se to líbí. 234 komentářů.

•••

Dívám se na to moře nedočkavosti. Je v něm příliš mnoho

tváří na to, abych je rozpoznávala jednotlivě, ale dívají se

všechny stejně. Všechny září. Oči jsou vlhké, ruce semknuté.

Visí na každé mojí slabice.

Dostávám se k té dobré části. K té části, o níž vím, že na

ni čekali. K tomu kousku, na který jsem je připravovala.

Projdu se po pódiu ve značkových lodičkách a uhladím si

šaty od návrháře. Vypadám přesně tak, jak má úspěšná

žena vypadat. Upravená, vytrhané obočí, se zvýrazněný

mi přednostmi, konturováním obličeje... ale nijak oči

vidně. Podívám se na ně. Na jejich dychtivé, nedočkavé

tváře. A řeknu:

„A tehdy jsem si to uvědomila.“ Pozvednu jedno uprave

né obočí. „Trčela jsem v tureckém sedu v jednom pitomém

stanu v Sedoně. S bandou pitomců jsme zpívali kraviny,

kolem krku růžence, proboha. A v tu chvíli mi to došlo...“

Odmlčím se.

Publikum se ani nehne. Jejich očekávání je tak vzed

muté, že by se na něm mohla plavit loď.

„Snažila jsem se nalézt samu sebe stejně, jako se nachá

zejí ostatní,“ vyprávím. „Nervově jsem se hroutila přesně

tak, jak se nervově hroutí ostatní, a uzdravovala jsem se

podle stejného vzoru, jako se snaží uzdravit ostatní. Teh

dy jsem si řekla: ‚Tak dost!‘“ Natáhnu k nim ruku, jako

bych chtěla někoho zastavit v pohybu. Znovu se odmlčím

a okamžik počkám. „‚Protože kdo já sakra jsem?‘ ptala

jsem se sama sebe. ‚Co chci?‘ Život přece není spojovačka

podle čísel. Nenajdete se podle nějakého návodu. A po mé


13

čtvrtživotní krizi a po celém tom roce sebeobjevování mi

pořád bylo pětadvacet a dělala jsem stále přesně totéž,

co mě do toho zmatku dostalo. Dělala jsem to, co jsem

si myslela, že bych měla dělat, spíš než to, co jsem sakra

potřebovala dělat.“

Někdo zavýskl. Publikum se tiše rozesmálo. Také se za

směju a můj smích se odráží od stěn a ozývá se ze všech

reproduktorů.

Přikývnu. „Přesně.“ Odmlčím se, aby se zklidnili. S kla

páním podpatků přejdu na druhou stranu pódia. Ozve se

zašumění. Pomalu zamrkám a snažím se uložit si tento

okamžik do paměti. Snažím se v publiku vyvolat ten vítě

zoslavný pocit, který jsem měla před šesti lety. V ten den,

v ten neuvěřitelný den, kdy se mi začalo všechno dařit.

„A tak,“ pokračuju, „jsem otevřela oči, narovnala zkří

žené nohy, odešla z té pitomé meditační jurty a ani jsem

se neohlédla.“

Aplaus je ohromný, jako vždycky. Trvá asi pět minut, než

se publikum zklidní, jako vždycky. Podaří se mi vymáčk

nout několik slz, abych ukázala, že si toho vážím, jako to

dělám vždycky. A potom se dostanu k tomu, abych jim

odvyprávěla zbytek svého příběhu. Příběhu, který už všichni

znají, protože všichni drží v rukou moji knihu a čekají, že

jim ji později podepíšu. Čekají, aby se mnou mohli sdílet

svůj okamžik. Chtějí mi vyprávět, jaká to byla hrůza, když

jim bylo dvacet, o příšerných partnerech, práci, která stojí

za prd, o vlastních zklamáních. A chtějí mi říct, že moje

kniha, moje slova, můj příběh jim pomohly tím vším pro

jít. Pořád jim pomáhají tím procházet.

Je to vlastně šílené. Někdy zapomínám, jak šílené to je.

Navzdory frontě, která se táhne několika chodbami, se

moc knih neprodá. Všichni už svůj výtisk mají. Ošoupané


14

knížky se zlomenou vazbou, plné samolepicích záložek,

které označují jejich nejoblíbenější pasáže. Podepisuju

se přes tři hodiny – s pevně nasazeným úsměvem na tváři

se snažím udržet si energii pro všechny ty ženy, které tak

dlouho čekaly na tenhle okamžik.

Na okamžik se mnou.

Jako bych byla výjimečná nebo co.

A tak se usmívám a usmívám a pak si s nimi plácnu,

když mi vyprávějí své zážitky. Objímám je, když se rozplá

čou. Nakláním se k nim a pozorně poslouchám, když mi

šeptají svá tajemství. Moje agentka přešlapuje vedle mě

a ptá se, jestli jsem v pořádku. Jestli nepotřebuju pauzu.

Jestli nechci trochu vody. Usměju se na ni a odmítnu. Jsem

v pohodě. Je mi fajn. Zvládám to. Ale děkuju.

Každý další člověk se mě ptá na totéž:

„Kdy vám vyjde nová kniha?“

„Na čem teď pracujete?“

„Rozjíždíte v blízké době nějaký nový projekt?“

„Jsem netrpělivá. Jak dlouho budeme muset ještě čekat?“

To mi zmrazí úsměv. Poklepu si na nos a řeknu: „Po

čkejte a uvidíte.“ Nebo: „Dočkejte času.“

A pak také samozřejmě chtějí vědět:

„Tak co, jste pořád spolu?“

„Co ten chlapík, kterého jste potkala na konci knihy,

chodíte spolu ještě?“

„Jste stále zamilovaní?“

Ptají se stejně, jako se ptá dítě rodičů, jestli existu

je Santa Claus – s rozšířenýma očima plnýma směsice

vzrušení a strachu. Vím, proč jsou vzrušené i proč mají

strach. Vzrušené jsou proto, že jestli se toho pravého po

dařilo najít mně, může se to podařit i jim. Jestli to může

fungovat mně, tak i jim. Jestli se kouzlo stalo skutečnos

tí pro mě, je skutečné i pro ně. Já jsem odrazem všeho,


15

co ve svém vlastním životě chtějí. Jsem v zásadě takové

zrcadlo z Erisedu.

Mají strach, protože bych mohla být jejich prokletím.

Jestli to nešlape mně, tak komu? Jestli se kouzlo ne podařilo

mně, tak s jistotou nebude fungovat ani jim.

Přikývnu, zachichotám se a zatvářím ostýchavě. Opa

kuju tu frázi stále dokola. „Ano, jsme pořád spolu. Žijeme

spolu.“

Jak jen jsou z toho šťastné! Zalapají po dechu. Jdou na

ně mdloby, vzdychají. Oči se jim rozšíří a zvlhnou a je vidět,

jak se jim ulevilo. I mně se oči zalijí slzami a mrkám jako

blázen, abych to zastavila. Protože si kvůli tomu vzpomenu

na nás. Na to, kým jsme byli. Na to, kým jsme byli na konci

příběhu, který moje čtenářky svírají v rukou. Pamatuju si

to tak jasně – možná proto, že jsem o tom nucena mluvit

nepřetržitě už šest let...

„Jste v pořádku?“

„Hmm?“

Zamrkám a vzhlédnu k obličeji ženy, která stojí nade

mnou. Celé její tělo se nervózně chvěje a v třesoucích se prs

tech drží mou knihu, v níž je vlepená víc než stovka záložek.

„Promiňte.“ Usměju se a vezmu si od ní knížku. „Jak se

jmenujete?“

„Rosie.“

„To je ale krásné jméno,“ říkám. To říkám vždycky.

„Děkuju.“

Vepíšu jí do knihy věnování, které píšu vždycky:

Drahá Rosie,

žij svůj život tak, jak sakra potřebuješ.

S láskou

Tori


16

Rosie pláče.

„Teda, páni, děkuju vám,“ vykoktá mezi vzlyky. „Mohla

bych... mohla bych se s váma vyfotit?“

Vrátím jí knihu. „Samozřejmě, samozřejmě. Jste

v pořádku?“

Zasměje se. „Jsem v pořádku,“ řekne. „Jsem tak šťastná,

že se s váma můžu setkat.“

Napřáhnu k ní obě ruce. „Pojďte, ať vás můžu obejmout.

A vyfotíme se.“

Rosie podá telefon mojí agentce a je tak přemožená

city, že ji úplně zapomene požádat, jestli by nás nevyfotila.

Potom odklopýtá na moji stranu stolu a chvěje se vedle

mě. Přitáhnu ji k sobě, obejmu ji kolem ramen. Je horká

a zpocená. Její vlhkost se vsákne do mých šatů, ale tenhle

okamžik stojí za víc než moje šaty.

„Úsměv,“ řekne moje agentka a pozvedne telefon.

Usměju se a nastavím objektivu tvář z lichotivějšího

úhlu – bradu trochu dolů, aby linie dolní čelisti vypada

la lépe, obočí uvolněné, aby nebyly vidět vrásky na čele.

Osvítí nás blesk, Rosie se zachichotá a vrátí se na svou

stranu stolu. Vezme si od agentky telefon a podívá se na

fotku.

„Děkuju, že jste přišla,“ podávám jí knihu.

„Ne, to já děkuju vám. Moc děkuju, že jste tu knížku na

psala. Nechápete to. Když mi bylo třiadvacet, byla jsem na

tom mizerně... Potom jsem objevila vaši knihu a... změnila

mi život. Vážně.“

Jsem už z toho usmívání unavená, ale teď se usmát

musím, protože pro ni je to důležité. „No teda, to jste mě

vážně dojala. Kolik je vám teď?“

„Dvacet pět.“

Je jí  jenom pitomých pětadvacet. Jsou čím dál mladší.

„Jsem moc ráda, že se vám má kniha líbila.“


17

Podívám se za ni na další ženu ve frontě. Protože už mi

nula desátá hodina a já musím zítra na svatbu. Zrovna když

se natáhnu pro knihu od jiné roztřesené fanynky, Rosie

v sobě nalezne odvahu, aby řekla ještě jednu věc.

„Promiňte, ale můžu se na něco zeptat? Muž ze skály,

ten z knihy, jste pořád spolu, že jo?“

Muž ze skály.

Muž, který mě našel na skále. Muž, který mě našel na

vrcholu energetického víru v Sedoně, jak křičím „kurvááá“

a odhazuju svůj korálkový růženec. A z nějakého důvodu

mu to připadalo roztomilé.

Tom...

Muž, který toho dne mohl být kdekoli jinde na světě,

ale tisíce poryvů osudu ho přivály stejně jako mě do Ari

zony. Do Sedony. Aby tam také šplhal na skálu za energe

tickým vírem.

Můj „a žili šťastně až do smrti“.

Ten, který přichází jako odměna v příbězích, kde se

hlavní postava rozhodne být odvážná.

„Ano,“ přisvědčím a mám pocit, že by se mi úsměv ve tváři

mohl zkřivit. „Jsme pořád spolu.“

Tiše vypískne a zalapá po dechu. Rukama si začne oví

vat obličej a potom zrudne. „Omlouvám se. Chovám se

jako puberťačka.“

„To je v pořádku.“

Znovu se podívám za ni, protože jí musím dát co nej

příjemnějším způsobem najevo, že už si pro sebe uzmula

příliš mnoho mého času. Ve frontě stojí ještě asi padesát

žen a začínají vypadat netrpělivě. Rosie moje náznaky pře

hlíží. Moje odpověď jí jenom dodala sebedůvěru. Snaží se

vést konverzaci, kterou potřebuje. V jejích představách už

jsme kamarádky. Skvělé kamarádky.

„A jste pořád tak blaženě šťastní?“


18

Nechám oči zavřené o vteřinu déle, než bych měla. Když

je otevřu, úsměv pořád drží. Musí. Pro dalších padesát

lidí ve frontě. Ukážu Rosie své dolíčky, svůj šarm a své zá

řivé, zlatavé štěstí. Svou moudrost. Svůj klid. Všechno, co

očekává. Všechno, za co v ceně vstupenky zaplatila.

„Samozřejmě,“ odpovím jí. „Jsme pořád blaženě šťastní.“

•••

V taxíku cestou domů mi začne klesat hladina adrenali

nu. Cítím, jak se mi každý sval stahuje a uvolňuje. Koktejl

hormonů vyvolaný představením pomalu vyprchává a mně

se postupně uvolňují sevřené vnitřnosti. Opřu si hlavu

o tmavé sklo okénka a sleduju, jak se venku třpytí noční

Londýn. Tohle město je stále vyšší a vyšší a nedopustí,

aby cokoli brzdilo jeho růst – podobně jako lidé, kteří žijí

v jeho věžičkách.

V ruce mi rozčileně zabzučí telefon a displej se rozsvítí.

Dee: POMOC, JE TO ŠÍLENEC!

Usměju se. Taxi míjí dobře známé obrysy Big Benu a pře

jíždí přes temné proudy Temže. Nikdy se nestane, aby mi

Dee ze svého rande neposlala zprávu.

Tori: Nemůže být tak hrozný

jako ten z minulého týdne,

ne?

Dee: Je ženatý, Tori.

JE ŽENATÝ!!!

Tori: Tak proč je na rande

s tebou?!


19

Dee: Řekl, že BY SE ROZVEDL,

ale NEMŮŽE NAJÍT SVOU

ŽENU, PROTOŽE ZMIZELA.

Naťukám jí několik odpovědí a taxík se vnoří do temných

hlubin jižního Londýna, kde třpytivá světla nahradily beto

nové bloky poměrně dostupného bydlení, tedy pokud vám

rodiče mohou přispět na zálohu a vy se dokážete vyhnout

placení daní. Snažím se v sobě najít tu správnou směs sou

citu, starostlivosti a smyslu pro humor.

Tori: Teď vážně, jsi v pohodě?

Takové věci se můžou stát

jenom TOBĚ.

Dee: Jsem v pohodě,

už doma. Potřebovala bych

načít lahev Merlotu se

svými energickými mladými

spolubydlícími, ale zítra nás

čeká ta děsivá svatba.

Tori: Ani mi to nepřipomínej.

Vyzvednu tě v deset, jo?

Dee: Tak tak, v deset.

O pět minut později:

Dee: A není to mnou. O tom

prostě chození na rande je,

Tori. Každý kromě mě je buď

nudný, nebo naprosto šílený.


20

Když taxi zpomaluje u parku, odložím telefon. Na chodní

cích se houfují kuřáci a opilci, kteří se valí z barů, dobývají

se do krabic se smaženými kuřaty, hlasitě se smějí a po

řvávají, opírají se jeden o druhého a pokládají si vzájem

ně ruce na prsa. Zastavujeme na červenou a taxík pulsuje hudbou, která se valí z nějakého bytu nad námi. Londýn

nikdy nespí. Nechodí do postele, nedává si dvacet a ne

dříme. Je vyčerpávající žít na místě, které je neustále vzhůru.

Myšlenka na to, že jedu domů za Tomem, mi dodává

pocit bezpečí. Myšlenka, že bude u mě a bude mi říkat,

jak mě miluje. Myšlenka, že se nemusím vracet zpátky do

světa, kde se lidé nerozcházejí, ale dělají mrtvého brouka,

kde vám muži posílají snímky svých penisů a kde se u ode

slaných zpráv objevuje informace, že je adresát přečetl,

ale odpověď nikde. Myšlenka, že bych nebyla s Tomem...

Otřesu se. Myšlenka, že by všechno mohlo být jinak. My

šlenka, že bych začínala znovu. V jednatřiceti letech být

sama. V jednatřiceti letech vyplňovat kolonku věk v profilu

na internetové seznamce a vědět, co si lidé pod takovou

číslovkou představí. Uvadající vaječníky, které v tom vidí.

Zoufalství, které cítí. Písek, který po vás zůstává na židli, když se v přesýpacích hodinách sype z horní baňky dolů...

Tom mě miluje a já miluju Toma. To je výjimečné. Je to 

vzácnější, než si  myslíte. Nic víc člověk nepotřebuje.

Ve chvíli, kdy řidič zastavuje a zatahuje ruční brzdu,

Toma zbožňuju. To, že ho mám, vnímám jako požehnání.

Dokonce se nemůžu dočkat, až ho znovu uvidím, přitu

lím se k němu a dám mu najevo svou lásku a úlevu. Pohrávám si s klíči od našeho sterilního, moderního bytového domu. Tom říkal, že je lepší koupit byt v novostavbě

než v rekonstruovaném viktoriánském domě. Souhlasila

jsem, protože to bylo jednodušší, ačkoli jsme za něj platili hlavně mými penězi. Nechci si ale v souvislosti s Tomem

21

připouštět žádné negativní myšlenky. Ne po dnešním ve

čeru. Ne když vím, kolik lidí nám fandí. On je můj „a žili

spolu šťastně až do smrti“. Miluju ho a nechci být sama.

Ve dveřích mě vítá Kočka, vrhne se mi na nohy, otírá se

o ně jako o sloup a přede, ještě než si stihnu odložit věci.

„Jsem doma!“ zavolám zbytečně.

Neozve se žádná odpověď.

Cítím tu jeho přítomnost – světla jsou rozsvícená, jeho

kabát visí na háčku, prostě ho v bytě cítím –, přesto mi

neodpovídá. Odhodím věci a zvednu Kočku. Nelíbí se jí

to, kroutí se mi v náručí a snaží se mě kousnout, a tak to

vzdám a položím ji na zem. Odběhne do ložnice a já jdu

za ní. Cestou si svlékám kabát.

„Ahoj,“ ozve se Tom z postele. Obličej má modře nasví

cený od iPadu, ramena shrbená. Když mě zdraví, ani se na

mě nepodívá. „Jak to šlo?“ zeptá se displeje.

„No, šlo to fakt dobře.“

„Tak to je super,“ pochválí displej.

A láska ze mě začne odtékat, jen tak, jako když vytáh

nete špunt z vany s vychladlou vodou.

Kočka skočí na postel a Tomovi na klín. Strčí hlavu před

jeho iPad a předvede exotickou kočičí verzi tance sedmi

závojů. Její asertivita funguje, ta moje ne.

Tom se usměje. „Ahoj potížistko.“ Položí iPad a podrbe

Kočku pod bradou. Vidím, jak z něj prýští láska, zatímco já

stojím ve dveřích a on vzal sotva na vědomí moji přítomnost.

Zmítá mnou žárlivost. Tohle je novinka. Novinka, kterou

se zdráhám si připustit, protože dobře vím, jak je to ubohé.

Žárlím na svou kočku.

Můj přítel miluje mou kočku víc než mě.

Rozhodně se jí  dotýká víc...

Zeptám se Toma, jaký měl den, a on řekne, že v pohodě.

Zeptám se, co v práci, a on řekne, že v pohodě. Zeptám se

22

ho, co měl k večeři, a on mi odpoví, a jestli prý mám hlad,

zbytek je v lednici. Potom Kočka odvede jeho pozornost,

když se převalí na záda a tlapkami odkopává jeho ruku.

„Co to děláš, ty blbko? Au! Au, to bolí!“

Moje kočka a můj přítel mají společnou chvilku a já

do ní nepatřím. A tak ze sebe nechám sklouznout šaty,

stáhnu si sladěné spodní prádlo a obléknu se do pyžama.

Zatímco Tom si pořád ještě hraje s Kočkou, jdu si do kou

pelny vyčistit zuby a připravit se do postele. Nejdřív pomo

cí vatových tamponů namočených v micelární vodě setřu

make -up, potom si do kůže dvě minuty vtírám organický

krém na čistění pleti, který nakonec setřu flanelovou žín

kou. Opláchnu si tvář studenou vodou, která funguje jako

tonikum, a poklepáváním ručníkem pleť osuším. Na ko

nečky prstů si vymáčknu trochu krému s retinolem proti

stárnutí, poťukám jimi na obličej a potom přípravek jemně

vmasíruju do kůže. Celý proces zopakuju s malou lahvičkou

očního krému. Než se všechny přípravky vstřebají, sednu si

na záchod a čurám. Potom si umyju ruce, vyčistím si zuby

sonickým elektrickým kartáčkem a dokončím péči o pleť

silnou vrstvou nočního krému. Přitáhnu si kosmetické

zrcátko na prodlouženém rameni a otočím ho zvětšovací

stranou k sobě. Pozoruju svůj obličej, nakrucuju se a ale

spoň desetkrát zvednu obočí a nechám je zase klesnout.

Pokaždé mě překvapí drobné vrásky, které se objevily. Už

teď. Ale bylo mi řečeno, že kdybych nepoužívala krémy,

bylo by to ještě horší.

Když se vrátím do ložnice, Tomova lampička je už

zhasnutá. Tom leží stočený do klubíčka na jedné straně

postele a Kočka mu spočívá u nohou zkroucená jako žemle.

Už jen tohle prosté gesto mi stačí, abych pocítila zklamání.

Ale je pozdě a zítra jdu na svatbu. Mám štěstí, že teď nejsem

někde venku a nemusím randit s muži, jejichž manželky

zmizely, a navíc se nechci před spaním dál psychicky zra

ňovat. A tak si lehnu do postele a řeknu: „Tak dobrou.“

Tom už napůl spí. Vždycky usíná snadno. Dělám si z něj

legraci, že je jako ta panenka, kterou když položíte, zavře

oči. Teď však něco spokojeně zavrčí a natáhne se za sebe,

aby si mě k sobě přitáhl. Jeho silné tělo představuje teplo

a bezpečí. Nechám se zahalit jeho vůní, zavřu oči a cítím

se milovaná a chráněná – je to tak jiné oproti předchozím

okamžikům. Zavrtí se a zadek si opře o moje stehna. V du

chu se tiše zasměju a přijmu pozici zadní lžíce. Můj přítel,

chlap vysoký celých šest stop. Přesto chce vždycky ležet přede mnou. Vdechuju vůni jeho zad a nechávám se hřát jeho

tělesným teplem. Obtočím kolem něj svou ruku a sáhnu

mu na břicho, lehce ho pohladím po nahém těle a přejedu přes jeho netečný penis. Možná abych se ujistila, že tam pořád je. Je to tam teplejší než na ostatních místech jeho

těla. Nevím, co dělat se svou druhou rukou, kterou mám

uvězněnou pod sebou a ohnutou v nepříjemném úhlu.

Tohle je poprvé, co se dnes dotýkáme. Ano, Tom napůl

spí, ale přesto...

...tak moment. Už pochrupuje. Není při vědomí ani na

půl. Tohle je dnes poprvé, co se dotýkáme, a on ani není při vědomí.

Chvíli tak ležím a ani se nepokouším usnout. Jenom si

vychutnávám naši tělesnou blízkost. Ale jako by ucítil moji dychtivost, přetočí se ke mně. Do mezery mezi námi vnik

ne studený vzduch. Kousnu se do rtu. O tomhle už jsme se dřív hádali, o tom, jak jsem „iracionální“, když analyzuju

řeč jeho těla ve spánku.

Počkám dalších pět minut, než se vysoukám do sedu

a vytáhnu mobil.

Moje stránka je zahlcená gejzírem komentářů k večer

nímu vystoupení.

24

@rosianna_90 OMG. Pořád ještě brečím. NEMŮŽU

UVĚŘIT tomu, že jsem se setkala se @SkutecnaTori.

Teď už sakra vím, kdo jsem, a jsem na sebe pyšná.

@KdoToSakraJeFanGirl MOC DĚKUJU ZA DNEŠNÍ

VEČER. Mám strašnou radost, že existuješ. Napsala

jsem o dnešku příspěvek na blog. Pls přečti si ho.

Odpovídám na co nejvíc reakcí a všem děkuji. Hodně fa

noušků zveřejnilo svá selfie a já si otevřu každou jednot

livou fotku – dívám se ale jenom na svůj obličej a snažím

se zjistit, jestli bez ofiny nemám moc vysoké čelo. Tak na

téhle fotce se zdá opravdu obrovské. Přiblížím si obrázek

tak, že můj obličej vyplňuje celý displej, a zaznamenávám

každou nedokonalost. Na tváře ostatních lidí ani nemrknu.

Dívám se jen na tu svou. Potom do Googlu zadám „účesy

zakrývající vysoké čelo“ a nazdařbůh se probírám odkazy.

Napadá mě, že všechny ty účesy jsou podobné tomu, který

si už dva roky nechávám odrůst.

@SkutecnaTori No teda, moji zoufalci. Moc VÁM

za dnešní večer děkuju. Bylo úžasné setkat se

s vámi všemi a poslouchat vyprávění o vašich

vlastních cestách.

Sotva stisknu „odeslat“, telefon se mi rozsvítí a přicházejí

další a další oznámení, jak lidé můj vzkaz sdílejí a ozna

čují, že se jim líbí. Nechám to být a z nějakého pitomého

důvodu vlezu na „špatné“ stránky.

„Musíš tam přestat chodit,“ říká mi Dee neustále. „Pro

ženský třicet plus je to jako sebepoškozování.“

„Chodím tam jenom kvůli správě svý fanouškovský

stránky.“

25

„Jo? Tak proč si mi pořád stěžuješ, že tam všichni sdílej

snímky svojí dělohy?“

„Nemůžu si pomoct! Co to má bejt se všema těma fot

kama nenarozenejch mimin? Odkdy je to in?“ ptám se

po milionté.

„To nevím, ale je tam teď tolik černobílejch obrázků, že si

připadám, jako bych se vzbudila v městečku Pleasantville.“

„Dee?“ ptám se vždycky. „Proč mají najednou všichni

děti, a my ne?“

„Každá blbka s funkční vagínou a přístupem ke sper

miím může vyprdnout dítě, Tori,“ odpovídá vždycky. „Zas

takovej výkon to není.“

„Prosím tě, vysvětli mi, jak tě můžou nechat učit na

základce.“

Jenže teď tu Dee není, aby mě zastavila, a tak si prohlí

žím nevyhnutelné. Skroluju, skroluju, skroluju. Soudím,

soudím, soudím. Připadám si prázdná, prázdná, prázdná.

Samolibé fotky samolibých párů, které chodí na samoli

bá rande na samolibá místa a pak se tam samolibě fotí.

Nekonečné, nekonečné fotky dětí a zprávy o všech titěr

ných milnících, kterých musí dítě dosáhnout. („PODÍVEJ‑

TE, USMÁLA SE.“ „TADY UŽ NĚKDO SKORO CHODÍ.“ Dokon

ce: „A TADY DNESKA NĚKDO POPRVÉ OCHUTNAL VAJÍČKO.“)

Jsou tu samá „to se mi líbí“ a nekonečná řada komentá

řů, jak všichni povinně hodnotí to, že někdo učinil spole

čensky přijatelné rozhodnutí ve společensky přijatelném

věku. Výborně, výborně. Do toho, jen do toho. Gratulace.

Jen do toho, najděte si někoho, pořiďte si zásnubní fotky,

kupte byt a udělejte si v něm dítě. Výborně, výborně. Přes

ně to se od vás očekává, takže super, výborně.

Je tu i fotka Jessiky a jejích družiček, jak se chystají na

zítřek. Všechny na sobě mají na míru upravené, ale sladě

né šaty a pijí sekt. Stojí v řadě jedna vedle druhé s rukou

26

založenou v bok a s jednou nohou pokrčenou a vystrčenou

dopředu, aby vypadaly štíhlejší. Pocítím vztek, že mě Jessica

nepožádala, abych jí šla za družičku, a současně úlevu, že

si nemusím oblékat takové šaty.

Jessica Headlyová

Připíjíme na poslední noc, kterou si užívám jako

svobodná holka. Nemůžu uvěřit tomu, že si zítra

budu brát svého nejlepšího přítele a bude ze mě

PANÍ Jessica THORNTONOVÁ.

Napadá mě tohle:

Jsi zrádkyně, že si necháš změnit příjmení.

Zhublas na svatbu a jsi teď stejně hubená, nebo dokonce 

hubenější než já, takže si budu muset nastavit budík, abych 

si ráno ještě stihla zacvičit.

Jestli mi ještě někdo oznámí, že si bere svého nejlepšího 

přítele, tak už ani nebudu mít co zvracet.

Kdo je  ta druhá holka zleva? Je  hezčí a hubenější než já. 

Nenávidím ji. Možná bych mohla kliknout na její profil a pro‑

hlídnout si každou fotku, kterou mi její nastavení soukromí 

dovolí, a mučit se tím, o kolik je hezčí a hubenější než já.

Koho bych si  vybrala za družičku já? Ne, Tori. Ty na svatby 

nevěříš, vzpomínáš? No, to není tak úplně pravda, že ne, Tori? 

To Tom nevěří na manželství. Tedy ne že by to řekl otevřeně. 

Ale podle všeho si myslí, že vzít si tě není dobrý nápad. Ale 

to  je  v pohodě, ty  tuhle zastaralou maškarádu stejně nechceš.

Kliknu na „to se mi líbí“ a vypnu telefon.

•••

Budík mi zazvoní v bolestivých šest ráno a já ho rych

le vypnu, než vzbudí i Toma. Když klopýtám na záchod,

přimotá se ke mně Kočka a nepřestane mi kolem nohou dělat osmičky, dokud jí nenasypu do misky štědrou dávku

smradlavého krmení. Ačkoli nemám v úmyslu odejít z bytu,

ve vedlejším pokoji se převléknu do svého drahého cvičeb

ního úboru. Potom se po špičkách odkradu do obývacího pokoje, zavřu za sebou dveře, synchronizuju svůj telefon

s televizí a ztiším hlasitost. Potom kliknu na HIIT cvičení

na spálení tuků z balíčku tréninků, které jsem si zaplatila.

Stisknu tlačítko.

Dělám výpady dopředu, dopředu, dopředu. Dělám dřep,

dřep, dřep. „Hluboký dřep – níž, níž.“ Snažím se mít rov

ná záda, jak mi připomíná cvičitelka. „Zatáhnout břicho.“

Vtáhnu břicho. „A teď pořádně zamakáme na tom břiše.“

Skříp skříp. „Nevytahujte krk, když se zvedáte.“ „A teď pár

finálních výpadů.“ Pokaždé když udělám hluboký výpad,

představím si, co se stane s mýma nohama. Jak budou vypadat. Pevné a hladké, bez tukových polštářů. Takové, jaké

se říká, že mají být. V létě budu moct nosit krátké sukně,

lidé se mi budou dívat na nohy a řeknou si, že mám nad

svým tělem kontrolu. „Výpad, výpad, výpad. Koleno vza

du pořádně ohnout. A jděte dolů, ne dopředu.“ Nabuzená

cvičitelka na mě nadšeně štěká povely a sotva se při tom

zapotí. Posouvá slovo „energická“ do úplně nového kru

hu Dantova Pekla.

Potom se před velkým zrcadlem v koupelně pokusím

udělat selfie „po cvičení“. Jenže jsem úplně rudá a zpocená

a zapomněla jsem, jak příšerně vypadám bez upraveného

obočí – jako vajíčko balancující na ramenou. Natáhnu se pro kosmetickou taštičku a obočí si dokreslím. Potom přidám trochu řasenky, špetku korektoru pod oči a lesk na rty. Znovu se vyfotím. Mnohem lepší. Přesto musím pořídit dalších dvacet snímků, než se mi podaří zachytit tu správ

nou kombinaci uvolněnosti, síly a výrazu „jsem přirozeně krásná, tedy ne že bych to o sobě věděla“. Zatímco na mně

28

schne a tuhne zpocené oblečení, přidám snímku jas. Po

tom zvolím vhodný filtr, díky němuž vypadám ještě líp, ale

jen takový, aby nebylo zjevné, že jsem fotku upravovala.

Nakonec snímek zveřejním.

Otravné pravdy, které jsou tolik otravné,

protože jsou pravdivé č. 256

Cvičení napomáhá vašemu zatracenému duševnímu

zdraví. Nedovedu ani vyjádřit, jak moc nesnáším

kardio. Jak moc se ho děsím. Nikdy, prostě nikdy,

nebudu ten typ, co se těší, že si půjde zaběhat. Ale

cvičení mi pomáhá udržet si pořádek v hlavě, což je

také jediný důvod, proč cvičím. Ne abych vypadala

dobře, ale abych se cítila dobře. Jestli někdo z vás

přijde na to, jak vyvolat zdravé endorfiny, aniž by

je musel vypotit, tak mi prosím – PROBOHA – dejte

vědět... #SelfiePoCviceni #DusevniZdravi

Můj příspěvek má přes šest set lajků, ještě než vylezu ze

sprchy – čerstvě oholená, s vlasy umytými šamponem

pro posílení růstu. Zatímco si suším vlasy – hlavou dolů,

abych jim dodala objem –, pročítám si komentáře. Větši

na lidí mi gratuluje k tomu, že mám tak pozitivní přístup

k duševnímu zdraví. To je dobře. To jsem chtěla. Neda

ří se mi ale ignorovat příval endorfinů, který se dostaví,

když někdo nepochopí pointu a napíše mi, jak úžasné je

moje tělo:

„Wow, ty jsi tak krásná!“

„Vypadáš fááákt dobře, Tori.

#KdoJeSakraTvujTrener?“

„Jak se ti povedlo vytvarovat taková stehna?“

29

Tajně jsem doufala, že se takové reakce objeví. Jsem za ně

ráda, protože i když to nikdo nemusí vědět, mně skutečně

pomáhají cítit se líp.

Toma nicméně moje tělo neláká. Když se vrátím do

ložnice, popíjí kávu. Můj dnešní ubohý pokus připadat

mu sexuálně atraktivní je nejubožejší z mých ubohých

pokusů. Záměrně přijdu do ložnice v úchvatném spod

ním prádle, které jsem si na dnešní svatbu vybrala. Je

červené, krajkové a hanbaté, ale sofistikovaným způso

bem. Moje prsa v něm vypadají jako červené sametové

dortíky – takové ty, které si před jídlem vyfotíte, protože

jsou z nejmódnějšího pekařství. Podprsenkou mi prosví

tají bradavky a kalhotky jsou tak průhledné, že bych je

vůbec nemusela mít. Kdybych kýchla, látka by se mohla

protrhnout.

„Dobrý ráno,“ pozdraví mě Tom a usrkne z hrnku kávu.

Zase se kouká do iPadu a dohání všechno, co zmeškal, když

spal. „Vyspala ses dobře?“

Zkusím to ještě jednou. Stoupnu si s rukou na boku

k nohám postele a vystavím svoje tělo. „Spala jsem dobře,“

odpovím mu a zaujmu další nepřirozenou pózu. „Neviděl

jsi moji nabíječku?“

Ukáže na zásuvku na své straně postele, kde je nabíječka

zastrčená. Neobejdu postel, abych si ji vzala. Místo toho

se opřu rukama o matraci a na všech čtyřech se nakloním

přes Toma, abych na ni dosáhla. Moje rudé sametové bra

davky se mu téměř máčí v kávě.

„Bacha, Tori. Málem jsem si vylil pití.“

Popadnu nabíječku a odtáhnu se. Nebreč, nebreč. Máš 

jenom hodinu na to, aby sis udělala vlasy a make ‑up, není čas 

brečet. Zapojím telefon do sítě a vzdám se veškeré naděje,

že se v tomhle vztahu budu ještě někdy cítit dobře. A po

tom... potom mě Tom hravě pleskne přes zadek.

„Pěkný kalhotky, Tori. Ta tvoje prdelka se mi vždycky

hrozně líbila.“

Rozzářím se – jsem okamžitě vyléčená ze smutku – a on

se na mě usměje tím svým způsobem. Jeho úsměv mi tolik

chyběl. Tváří se jako školák, který mi právě namočil cop v kalamáři. Vrhnu se na něj. Možná nemám čas brečet, ale

čas na sex si najdu. Sex vám na obličeji nenadělá takovou

paseku jako pláč. Vylezu si na Toma a začnu ho agresiv

ně líbat. Celých deset vteřin můj polibek opětuje, než mě

od sebe za ramena odtáhne.

„Nerad bych, abys na tu svatbu přijela pozdě.“

Před lety, na začátku našeho vztahu, by Tomovi bylo

úplně ukradené, kdy přijdu na nějakou svatbu – tedy ne

že bychom tehdy chodili na moc svateb. Sex se mnou měl

vždycky přednost. Sex, i když jsme už tak měli zpoždění.

Sex, i když jsme se ten den milovali už dvakrát. Sex, protože

ho nudil televizní program, který jsme sledovali. Jednou

taky sex na záchodech přímo na svatbě.

A teď? Sex nebude, protože bys mohla přijít pozdě na

svatbu, kam já ani nejdu.

Usměju se a zatáhnu před svým ponížením rolety. Slezu

z Toma a vyčiním si, že jsem na to šla špatně. Být tak dychtivá

není sexy. Podělala jsem to. Prohlédl moje prosvítající bra

davky v červené podprsence. Jsem příliš sexuálně dostupná. Možná bych se měla zkusit znovu stáhnout. Netlačit na něj, předstírat nezájem. Přimět ho, aby se podivil, kde je můj ape

tit. Přinutit ho, aby se musel snažit. To je sexy, nebo ne? Loni

jsem hrála sexuálně nedostupnou, ale dosáhla jsem jenom

toho, že jsme se s Tomem celý měsíc navzájem ani nedotkli. (Nejspíš si toho vůbec nevšiml. A pokud ano, zřejmě se mu

ulevilo, že má pokoj.) Možná jsem to ale nedělala správně.

„To ne,“ říkám. Stáhnu šaty z ramínka a nechám si je pře

padnout přes hlavu. Vyrazím si vetřít do čerstvě oholených

31

nohou trochu tělového mléka. „Nemůžu přijet pozdě. Jess

by mě zabila.“

•••

Zastavím před bytem Dee a vypálím jí zprávu.

Tori: Jsem venku. Koukej

s sebou vzít soundtrack

z Moulin Rouge.

Vidím, že si zprávu přečetla, ale stejně vypnu motor. Dee

má aspoň deset minut zpoždění s takovou pravidelnos

tí, že už se ani neobtěžuje s omluvou. Stojím na žluté

čáře, ale silnice je prázdná. Vypadá to tu jako úvodní

scéna z nějakého postapokalyptického filmu. Brixton je

takhle poklidný jen v ranních hodinách o víkendu. Řady

rekonstruovaných bytů ve viktoriánských domech nevy

kazují žádné známky života. V arkýřových oknech jsou

zatažené závěsy. Všichni spí. Důkazy o včerejší noci jsou

však všudypřítomné. Po chodníku se válejí obaly od jí

del z rychlého občerstvení, několik rozsypaných hranol

ků a kuřecích křidýlek. V jarním slunci vysychá malá

kaluž zvratků. Tohle je Londýn, takže ji nikdo neuklidí.

Zůstane tu, dokud nezaprší nebo ji nějací zoufalí holu

bi nevyzobou. Zazubím se při pohledu na prázdnou la

hev od třešňového Lambrini, kterou někdo nechal stát

na schodech u domu. Úsměv mi vzápětí zmrazí bodavá

bolest. Zabolí mě, že už nejsem mladá. Tak mladá, abych

mohla pít na schodech před domem třešňové Lambrini,

potahovat z cigára a s divokou gestikulací se bavit s přáteli,

kteří jsou také opilí, kouří a navzájem si líčí historky ze

svého neustále dramatického života. Vím, že to není tako

vá zábava, jak to vypadá – koneckonců jsem napsala celou knihu o tom, že to není tak zábavné, jak to vypadá –, ale

nejde o tu zábavu, která mi chybí, jde o tu proměnlivost. Náhodné setkání, neplánovaný večer venku, špatné zabo

čení nebo výlet na poslední chvíli může najednou všechno

změnit, úplně obrátit váš životní směr – aniž by bylo příliš

pozdě na další změnu, pokud by se vám současné vyhlídky

nezamlouvaly. Ano, tehdy jsem si připadala ztracená, ale

teď se cítím zaseklá na místě.

Být ztracená je lepší než být zaseklá...

Ozve se zabouchnutí dveří a ven se vypotácí Dee ba

lancující s hromadou zavazadel. Zakopne a jedna taška jí

spadne na zem. Když se pro ni sklání, spadne jí další. Dee

zakleje z plných plic.

Stáhnu okénko. „Zůstáváme tam jen jednu noc, víš to,

že jo?“

„Jo,“ zahučí a vrhne na mě odhodlaný pohled. „Ale mám

krizi s oblečením a potřebuju, abys mi poradila, co si mám vzít na sebe.“

Otevřu jí kufr od auta a ona do něj nahází své věci s ta

kovou vehemencí, až se celý vůz otřese. Potom sama dopadne na sedadlo spolujezdce, stáhne okénko a pustí se

do vyprávění o tom, co se přihodilo včera večer.

„Takže ten chlapík ze včerejška, jo. Můj ty bože, Tori.

Nejlepší rande za poslední roky. Neposlal mi fotku svýho ochablýho penisu. Teda ani svý erekce, když už o tom

mluvíme, což je trochu lepší, ale stejně je to na červenou kartu. A pak mě vzal do skoro slušnýho podniku. Ne do

Gordonovy vinotéky. Přísahám bohu, jestli ještě nějaký

ho týpka napadne, že by bylo roztomilý vzít mě na víno ke

Gordonovi, kde budeme jenom trapně postávat a sledovat

všechny kolem, kterejm se taky nevyvedlo rande – tak už

to snad vzdám na furt. Ale ne. On mě vzal do pěkný restau

race, kde měli pořádný ubrousky...“

33

Jak se proplétám dopravou kolem syčících a kolébají

cích se autobusů a odhodlaných běžců, kteří nám klusají

přímo před autem, tak tak se mi daří udržet pozornost.

Když Dee končí s popisem schůzky, jsme už skoro na již

ním obchvatu města, kde je teď překvapivě malý provoz.

Najedu na něj a Dee vletí vlasy do obličeje, jak okýnkem

zavane do auta náhlý poryv větru.

„Takže pak už byl čas se rozloučit,“ pokračuje. „A já po

prvý po letech chci, aby mě někdo políbil. Chci, aby mě

políbil on. A všechno k tomu směřuje. Naklání se ke mně,

přibližuje se bradou a tak, prostě jak to chodí. Ale potom,

než se k tomu dostane, se zarazí a říká: ‚Musím ti něco říct.‘“

„Panebože.“ Blinkrem naznačuju, že bych se chtěla za

řadit do levého pruhu, a zanadávám na autobus, který mě

tam nechce pustit. „To nikdy nevěstí nic dobrýho.“

„To já vím. Ale myslela jsem si, víš co, že třeba odjíždí

jenom do války nebo tak něco.“

„My ale nejsme ve válce, Dee.“

„Ty mi vždycky zničíš všechny moje fantazie.“ Zvrátí hla

vu dozadu a zasměje se. „Takže jsem si říkala, že by celá

ta válka mohla bejt docela sexy věc. Že by mi třeba vyho

vovalo bejt vojenská panička. Měla bych celý měsíce pro

sebe, pěknej armádní domek...“

„To je úžasný, jak ty už ses za něj provdala.“

„BYLO TO SKVĚLÝ PRVNÍ RANDE. Ty nechápeš, co to zna

mená, Tori. Každopááádně. Byla jsem už připravená, že

mu to odpustím a slíbím mu, že na něj počkám, až bude

sloužit, nebo něco takovýho. Jenomže on pak řekne: ‚No,

víš, nejde to říct nějak zaobaleně. Jsem ženatej.‘“

Zavrtím hlavou a podívám se do zpětného zrcátka. Přá

la bych si být víc překvapená. Ale po tom, co už jsem vy

slechla v záplavě Deeiných historek, mě není možné ještě

vůbec něčím překvapit.

34

„A já na to: ‚Áááha.‘ A on pak totálně zpanikařil a říká:

‚Tak to není, vážně. Nehledám jen nějakou aférku.‘ Tak se

ho ptám, proč teda není rozvedenej, a on na to: ‚Já bych

vážně chtěl, ale nemůžu ji najít.‘“

„Nemůže ji najít?“

„ Jo.“

„Jako třeba klíče od auta?“

„Prej od něj utekla a slehla se po ní zem. Tak mi to teda

řekl.“

Na okamžik ji přestanu poslouchat, když najíždíme na

dálnici. Objevuje se smrtící hrozba v podobě nákladního

auta, které mě nechce pustit, a já musím zrychlit až na

nějakých sto padesát kilometrů v hodině na kluzké silnici,

abych se před něj dostala. Přidáme se do houfu aut frčících

z Londýna na cestě za povrchními sobotními plány a chvíli

trvá, než se mi po hrozící srážce srdeční tep vrátí do normálu.

„No takže,“ pokračuje Dee, která si smrtícího nebez

pečí ani nevšimla. „Co jí udělal, že zmizela jak pára nad

hrncem? A on se mi snaží tvrdit, že je šílená. Prej totální

magor. A mele o tom, jaký byla psycho a takovej útěk jí

byl podobnej.“

„Vsadím se, že nebyla magor, dokud nepotkala jeho,“

připomenu.

„Přesně!“ Dee zamává rukama a její zlatý lak na nehty

se zatřpytí ve slunečním svitu. Zvýrazňuje její rezavé vlasy

a já pocítím osten žárlivosti, jako vždycky, když si vzpome

nu na Dee a její vlasy. „Posledních šest chlápků, co jsem

s nima byla na rande, mě krmilo historkama o tom, jak

všechny jejich předchozí přítelkyně byly šílený. A já na to:

‚A víš, kdo je společnej jmenovatel v tomhle vzorci? Ty!‘ To

je jedno, do prdele s tím. Můžeme si teď zazpívat ‚Elephant

Love Medley‘?“

„Jenom jestli můžu být Nicole.“

35

„Ty chceš být Nicole vždycky!“

„Jo, ale jsem to já, kdo nás tam veze.“

„A já ti dělám laskavost, že jsem tvůj doprovod.“

Nakonec se rozhodneme, že se budeme střídat. Čtyřikrát

po sobě si pustíme „Elephant Love Medley“ a třikrát „Come

What May“ a najednou jsme na dálnici, kde urbanizace

ustupuje stromům, ovcím a volnému prostranství. Nad

námi se vznášejí sokoli a plují na neviditelných vzdušných

proudech. Zelená údolí se táhnou celé kilometry po obou

stranách cesty a já v sobě objevím pocit... Ten pocit, kte

rý mám vždycky, když vyjíždím z Londýna. Že na světě je

toho víc, že si zasloužím víc prostoru, než mi dává město.

A s tím se pojí i určitá nadřazenost, která mi říká: „Jo, a co

tady lidi asi tak dělají se svým životem?“

Zastavíme se na kávu u čerpací stanice a já udělám ně

kolik různých fotografií, na nichž mají vyniknout moje

nalakované nehty.

„Budu předstírat, že to neděláš,“ poznamená Dee a na

sype si do bílé kávy dva cukry.

„Ale kuš. Minulej tejden jsem viděla tvůj příspěvek o ‚pře

krásným západu slunce‘.“

Pozvedne ruce dlaněmi od sebe. „Máš pravdu, přistihlas

mě při činu.“

Nasoukáme se zpátky do auta, které se za tu chvíli, co

stálo na parkovišti, změnilo ve výheň. Už teď je nádherný

den a podle předpovědi počasí bude ještě hezčí. Jess má

velké štěstí. Nejenže bude mít krásné fotky, ale nečekaný

sluneční svit bude tématem číslo jedna během čekání na

jídlo. Najedeme zpátky na dálnici. V jedné ruce třímám

kelímek s kávou a druhou rukou řídím.

„Připomeň mi ještě – čí že je to svatba?“ zeptá se Dee

s croissantem v puse.

„Jessiky. To je moje kámoška z domova.“

„A koho si bere? Znáš ho?“

Kousnu se do rtu, než odpovím. „Tima. Tim je účetní,“

dodám.

„Chudák Jess,“ přikývne Dee soucitně.

„Nesuď ho tak rychle,“ odpovídám a usmívám se. „Víš,

řekl mi, a to aspoň dvakrát, že není jako ostatní účetní.“

Dee popadne volant. „Otoč to, Tori. Na tuhle svatbu

nejedu.“

„Přestaň!“ zaječím. Zasměju se a plácnu ji po ruce.

„Na týhle svatbě bude víc než jeden účetní, že jo?“

„Pravděpodobně.“ Deein směšný zásah do řízení způso

bil, že se nacházíme v rychlém pruhu. Koketně se usměju

na řidiče auta, které na mě troubilo, a ústy naznačím „pardon“. Když nás předjíždí, stále ještě vrtí hlavou.

„Nedivím se, že se z toho Tom vyvlík.“

„Nevyvlík se z toho kvůli účetním. Má nějakej podcast.“

„Jo, jo, já vím. Ale je to příhodný, no ne?“ Zaryju prsty do

volantu. Dee dojí croissant a drobky přistanou na podlaze

mého auta jako máslové lupy. „Můžeme si zahrát picí hru:

pokaždý když někdo řekne ‚já nejsem jako ostatní účetní‘,

si dáme panáka.“

„Jenže to uvidíme dvojmo, ještě než začnou proslovy.“

„Přesně! Mohly bychom tu picí hru hrát celej den?“

„To nevím. Játra jsou podle všeho dost důležitej orgán.

Jak má tahle hra fungovat?“

„To je jednoduchý!“ Dee se začne hrabat v kabelce a vytáhne propisovačku a starou účtenku. „Napijeme se pokaždý, když dojde na nějaký svatební klišé. Jako, hmm... třeba

když bude nevěsta během všech proslovů mlčet.“ Začne to

svým kulatým písmem sepisovat.

Zazubím se a začnu přemýšlet. „A když tam bude foto

koutek s různejma rekvizitama, aby se všichni vyfotili?“


37

„Jo!“ Dee vítězoslavně máchne pěstí a začne si po

znamenávat i můj nápad. Svou drobky posetou nohu po

užívá jako podložku. „A když někdo řekne blbej vtip v tu

chvíli, jak se říká ‚A jestli někdo zná důvod, aby se snou

benci nestali manželi, ať promluví teď, nebo mlčí navždy.‘.“

„Geniální. A když někdo začne číst z Mandolíny kapitá‑

na Corelliho.“

„Když svědek řekne nějakej hrozně vtipnej vtip o tom,

jak se na rozlučce se svobodou objevila striptérka.“

„A jestli budou mít ‚tak trochu jinej‘ svatební dort – jako

třeba cupcaky!“ navrhnu.

„Jóóó! A s nějakejma původníma figurkama nahoře. To

je super, skvělý.“ Na staré účtence už jí dochází místo, a tak

se začne hrabat v kabelce, aby našla ještě jednu. „Tak jo,

je to na seznamu. Jé, a co třeba když fotograf udělá fot

ku za á všech nevěstiných kamarádek, jak vyskakují do

vzduchu, nebo za bé, jak všichni jeho kamarádi drží Jess

horizontálně.“

Vzpomenu si na Jessičinu skupinovou fotku ze včerejší

ho večera a nepochybuju o tom, že fotografie celé skupiny

svatebčanů vyskakujících do vzduchu rozhodně bude na

programu. Souhlasně přikývnu. „A když ženich při svým

proslovu řekne ‚dneska vypadáš kouzelně‘ nebo ‚věděl

jsem to od okamžiku, kdy jsem ji spatřil‘.“ Ukážu prstem

na papír, aby to Dee zapsala.

„A BONUSOVÝ BODY ZA PLÁČ,“ vykřikne Dee. „A, Tori, ří

kám ti, jestli budou mít nacvičenej první tanec s choreo

grafií, tak nás obě donutím vysosnout celou lahev vodky

očima.“

Směju se tak, že téměř znovu zajedu do vedlejšího pru

hu. Díkybohu že je tady se mnou Dee, a ne Tom, pomyslím

si. Nevím, co to znamená, a nemám emocionální energii

na to, abych se nad tím zamyslela. Jednou rukou řídím


38

a druhou poklepu kamarádce na rameno, abych jí dala

najevo, jak je geniální a úžasná.

„Jsme hodně hrozný?“ zeptám se jí a stále se směju, jako

by mi to nemohlo být víc jedno.

Zavrtí hlavou a její obličej najednou zvážní. „Ne, Tori.

Nejsme.“ Povzdychne si a odloží popsaný papírek. „Je

nom mi přijde strašně divný, že nikdo jinej nevidí, že se

chovají jak lumíci.“

•••

Prosvištíme autem po klikaté příjezdové cestě a zastavíme

u venkovského hotelu, který má všechno, co byste mohli od místa na svatbu chtít. Jezero se skloněnými vrbami,

jejichž větve se zlehka dotýkají hladiny. Kamenné, větrem

ošlehané sochy, na nichž je právě tolik mechu, aby to vypadalo pěkně. Výhled. Pečlivě posekaný rozlehlý trávník.

Na recepci nás ubytuju v hotelu, který i s Jessičinou

„úžasnou slevou pro hosty“ stojí dvě stě patnáct liber. Po

můžu Dee se všemi zavazadly do pokoje. Odhodí svoje věci

na nejlepší postel a beze slova si ji tím zabere. Pokoj dýchá

unavenou pompézností. Pořád vypadá dost dobře na to,

abyste si ho chtěli vyfotit a zveřejnit na internetu, ale je

z něj cítit potřeba modernizace. Postel s nebesy s hedváb

nými závěsy odvádí pozornost od vlhkých skvrn, jimiž je posetý strop, nebo od odprýsklé barvy u arkýřových oken.

„Tak jo. Pomůžeš mi rozhodnout se, co si mám vzít na

sebe?“ požádá mě Dee. Vytáhne nepřeberně možných

modelů a já si natáčím vlasy a říkám jí k nim svůj názor, kontroluju telefon a kontroluju telefon a kontroluju telefon. Můj ranní post si vede vážně dobře. Na jemné vlasy si

nastříkám sprej, který je má chránit před horkem, včešu ho do nich hřebenem a potom jemnými tahy zápěstí některé prameny navlním pomocí kulmy značky GHD. Každý

39

pramen natočím na prst, a než ho rozpletu, nechám ho

vychladnout. Nakonec si na vlasy nastříkám sprej L’Oréal

Elnett, protože o něm všichni říkají, že je nejlepší.

Dee se nakonec rozhodne pro černobílé puntíkované

zavinovací šaty, které oživí červenou rtěnkou a očními

linkami. Vypadá, jako by právě vystoupila z filmů z pade

sátých let.

„Jsem děsně tlustá,“ zaúpí, když bojujeme o místo před

zrcadlem, kde je nejlepší světlo.

„Nebuď směšná, nejsi tlustá.“

Ve skutečnosti trochu tlustá je. Je taková od té doby, co

začala pracovat ve škole. Říká, že se tam učitelé vzájemně

pasivněagresivně cpou sušenkami, ale kdoví.

„Ty to máš v pohodě,“ stěžuje si a obtahuje si rty červe

nou konturovací tužkou. „Jsi děsně hubená.“

„Ne, to teda nejsem,“ protestuju. Přesto si kompliment

vychutnám a koupu se v jeho teple. Je to v pohodě, protože 

jsi hubená. Všechno je v pohodě, protože ti  někdo právě řekl, 

že jsi hubená, napadne mě. „Každopádně jestli jsem hu

bená, tak jenom proto, že je mi vážně mizerně,“ říkám.

„Radši bych byla šťastná.“

Dee se rozesměje, až si skoro rozmaže linku na rtech.

„Je skvělý vědět, že moje neštěstí je ti k smíchu,“ odtu

ším s kamennou tváří.

„Vždyť je. Guru svépomoci...“

„Kušuj.“

Usmějeme se na své odrazy v zrcadle. Moje náklonnost

k ní se ze mě dere ven jako škytání.

„Vážně si myslíš, že jsou všichni ostatní šťastnější?“ ze

ptá se a upře pozornost na svůj horní ret.

Přemýšlím nad tím, když se rozhoduju, kterou loknu

si mám sponkou připnout k hlavě, abych zvětšila objem

vlasů, ale nezdůraznila dolní čelist. „Vypadají šťastnější,“

40

říkám. „Jessica dneska přece musí být šťastná, nebo ne?

Vždyť se vdává.“

„To jo, ale vážně by si tohohle chlapíka brala, kdyby jí

nebylo jednatřicet?“

Otevřu pusu, abych zalhala.

„Upřímně,“ varuje mě Dee.

Zamyslím se nad tím a zavrtím hlavou. Jessica, se kte

rou jsem vyrůstala, by s účetním nikdy nechodila. Vždyc

ky jsem si dělala starosti, že Tim je jenom taková oprava,

převozník po jejím hrozném rozchodu. Ale teď si toho

převozníka bere...

„Já to věděla,“ přikývne Dee. Vlasy se jí rozlijí po zádech

a já na ni zase žárlím. „Tori, buď ráda, že nejsi s Tomem

v pasti. Vážně. Vdávat se přece ještě neznamená, že jsi šťast

ná. Zvlášť když si najednou bereš kohokoli, s kým zrovna

ve třiceti jsi, protože to dělají všichni ostatní.“

„Asi na tom něco bude...“ Telefon mi zavibruje a já se na

něj znovu podívám. Přetéká dalšími hodnoceními a lajky.

Dochází mi baterka, a tak se otočím a přehrabuju v kufru,

abych našla nabíječku. Myšlenka na to, že by se mi mobil

mohl vybít, ve mně vyvolává paniku.

„Asi na tom něco bude,“ potvrzuje Dee. „Když oslavíš

třicetiny, je to jako ta hra s židlemi a hudbou. Hudba ztich

ne a každej si prostě vezme toho, na kterým zrovna sedí.

Hele, Tori,“ otočí se na mě. „Netluče se mi tahle rtěnka

s vlasama?“

•••

Když už jsme dostatečně upravené a načančané, vyrazí

me se nechat vyfotit dvěma procházejícími profesionál

ními fotografy, z nichž každý stál určitě přes tisíc liber.

Jeden má na starost „oficiální snímky“, které se objeví

na Jessičině a Timově krbové římse nebo budou uloženy ve svatebním albu prokládaném hedvábným papírem (dal

ších sedm set liber). Druhý fotograf má dělat „momentky“,

fotky, na nichž je vidět, jak zábavní jsou snoubenci a jak vtipní a veselí jsou jejich přátelé. Jen se podívejte, jak si povídáme a smějeme se ve skupinkách a jak zábavně při

tom vypadáme.

S Dee se procházíme před hotelovou kaplí a povídá

me si před obřadem s lidmi, které moc dobře neznáme. Nezvládám se soustředit, když kolem nás krouží fotograf.

Snažím se projevovat zájem o práci jednoho neznámého

chlapíka a konverzovat o tom, jak je hezky a jaké mají

snoubenci štěstí na počasí, ale uvědomuju si, že mě foto

graf zabírá ze špatného úhlu. Z toho úhlu, z něhož vypadá

moje brada divně. Snažím se vykouzlit přitažlivý úsměv,

takže až se fotka po dvou měsících objeví na internetu,

budou si všichni říkat, jak mi to sluší. I když fotogalerii

jen zběžně proletí, aby zjistili, jak vypadají oni, já musím vypadat dobře.

Nakonec se odebereme do kaple, kde zahlédnu několik

přítelkyň, které nebyly vybrány mezi družičky. Andrea na

mě zavolá a pokyne nám, abychom si sedly na místa, která

nám drží. Na přivítanou ji obejmu, stejně jako Olivii, jejíž

břicho vystupuje z vkusných těhotenských šatů.

„Panebože! Koukej na to břicho!“ vykřiknu. Snažím se,

aby můj hlas zněl vyšší a nadšenější. Řeknu jí, že celá září,

a poblahopřeju Stevenovi. „Tohle je moje kamarádka Dee

z vysoké. Dneska je tu jako můj doprovod.“ Pak Dee před

stavím Stevena a ostatní a ona si s nimi potřese rukou

a věnuje jim okouzlující úsměv učitelky základní školy.

„Máš nádherný šaty,“ řekne Dee Andree. „Odkud jsou?“

A najednou se spolu baví o tom, že v Marks&Spencer mají

překvapivě pěknou kolekci, a smějí se, že je to možná jen

tím, že jsme všichni zestárli.

„Kde je Tom?“ zeptá se Steven, když si v panice uvědo

mí, že je jediný muž v naší uličce. Všichni chtějí, aby Tom

chodil na akce se mnou. Je skvělý společník. Celý život

sleduju, jak jsou lidi zklamaní z toho, že jsem dorazila

jenom já.

„Má jeden podcast, ze kterýho se nemohl vykroutit,“

řeknu. Nezapomenu se zmínit o tom, ve kterých novinách,

protože to dělá velký dojem. Taky chci, aby Steven věděl,

že Tom na svatbě není jen a jen kvůli své ohromné kariéře

novináře -cestovatele.

Steven se návnady chytne. „Vy dva jste teda mega úspěšnej

pár, co?“

Zasměju se a popřu to, ale vychutnávám si představu,

jak asi musíme působit na lidi kolem.

Konverzace vedle mě se přeladila na reptavý tón, a tak

se zaposlouchám. Andrea něco šeptá a stěžuje si, že Jessi

ca sem na celý den zakázala vstup dětem. „Musela jsem

nechat Dylana doma se Samem,“ povzdychne si. „Vím, že

je to její den a tak dál, ale nemohli jsme si dovolit hlídání

a... Fakt mě to šokovalo, víš. Asi je to typický. Dokud sama



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist