načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A dívky mlčely – Pat Barkerová

A dívky mlčely

Elektronická kniha: A dívky mlčely
Autor: Pat Barkerová

V desátem roce Trojské války Řekové vyplenili město Lyrnéssa, muže a chlapce pobili, ženy a dívky odvlekli do zajetí. Sám Achilles, nejudatnější bojovník, si vybral nejkrásnější ženu Bríseovnu za svou konkubínu. Tato mimořádná žena je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 295
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The silence of the girls ... přeložila Kateřina Novotná
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1163-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V desátem roce Trojské války Řekové vyplenili město Lyrnéssa, muže a chlapce pobili, ženy a dívky odvlekli do zajetí. Sám Achilles, nejudatnější bojovník, si vybral nejkrásnější ženu Bríseovnu za svou konkubínu. Tato mimořádná žena je oporou pro stovky žen, které žily v zajetí tábora řecké armády jako otrokyně a konkubíny, vydané zcela napospas zdivočelým řeckým bojovníkům. A jejíma očima můžeme vidět hrůzy a nesmyslnost této nekonečné války, neúctu k životu, krutost a surovost bojovníků na obou válčících stránách.

Popis nakladatele

Od držitelky Man Booker Price a Best of the Booker.

Je desátý rok trójské války. Zajatkyně Bríseovna, Hekamédé a Tekméssa žijí v řeckém vojenském táboře, odkud se slavný hrdina Achilleus už devět let vydává na loupeživé výpravy po pobřeží Malé Asie. Drancuje města, zapaluje domy a paláce, zabíjí muže a chlapce, a zajaté ženy a dívky odváží na lodích do tábora jako otrokyně. Britská historička a spisovatelka Pat Barkerová líčí dávný Homérův svět ženskýma očima. Čtenář má přitom pocit, že slyší příběh z nedávné doby, a ne z období vzdáleného tři tisíce let. Touto charakteristikou je román jedinečný: přes hrůzy tehdejší skutečnosti, s výjevy z bojiště i táborového života, se pocity, pohnutky, rozhodování – a tedy i chování – jednotlivých aktérů téměř neliší od chování současníků. Název románu A dívky mlčely odkazuje k dávnému pravidlu, které provázelo výchovu dívek antického světa už od kolébky: „Ženě sluší mlčet“.

Pat Barkerová (* 1943), britská historička a spisovatelka, je známou a oceňovanou autorkou, která proslula (nejen) historickými romány. Jejími stěžejními tématy jsou paměť, trauma a boj o přežití; nic ovšem neidealizuje - její knihy, které byly přeloženy do 21 jazyků, jsou charakteristické svou úsečností a pravdivostí. Pat Barkerová je držitelkou mnoha ocenění: Guardian Fiction Prize (1993, The Eye in the Door), Man Booker Prize (1995 za Ghost Road, závěrečnou část trilogie z 1. světové války) a The Best of the Booker (2008, Ghost Road). Její poslední kniha A dívky mlčely (The Silence of the Girls) se dostala do užšího výběru na Costa Book Award a Women's Prize for Fiction.

Feministická Ílias, brilantní převyprávění Homérova eposu... Důležitá, silná a zapamatovatelná kniha změní nejen náš pohled na Homérovu Íliadu, ale vůbec na způsob, jak vyprávíme příběhy z minulosti a současnosti.

The Guardian

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pat Barkerová - další tituly autora:
A dívky mlčely A dívky mlčely
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A dívky mlčely

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Pat Barkerová

A dívky mlčely – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



A DÍVKY

Pat Barkerová

MLČELY



A DÍVKY

Pat Barkerová

MLČELY

VYŠEHRAD


Copyright © Pat Barker, 2018

Translation © Kateřina Novotná, 2019

Illustrations by Sarah Young

Epilogue © Radka Fialová, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-7601-163-2

ISBN e-knihy 978-80-7601-182-3 (1. zveřejnění, 2019)


Mým dětem, Johnovi a Anně;

a jako vždycky s něžnou vzpomínkou na Davida



„Čím myslíte, že začíná evropská literatura?“ zeptal se, když

si na prvním semináři udělal docházku. „Hádkou. Veškerá

evropská literatura pramení ze sporu.“ Pak zvedl Iliadu a pře‑

četl studentům úvodní verše. „‚Božská Múzo, zpívej o zhoub‑

ném hněvu Achilleově... Začni o tom, jak se poprvé střetli,

Agamemnón, král mužů, a hrdina Achilleus.‘ A o co že se ti

dva udatní, násilničtí mužové pohádali? Jádro sporu je primi‑

tivní jako při hospodské rvačce. Tahají se o ženskou. Vlastně

o děvče. O dívku, kterou ukradli jejímu otci. O dívku, une‑

senou jako válečnou kořist.“

*

Philip Roth, The Human Stain

* V překladu Jiřího Hanuše vydalo pod názvem Lidská skvrna naklada‑

telství Volvox Globator, Praha 2005, s. 11.



ČÁST

PRVNÍ



13

1

Slavný Achilleus. Skvělý Achilleus, oslnivý Achilleus, božský Achilleus... jak se ta přízviska vrší. My jsme mu tak nikdy neříkali; my jsme mu říkali „řezník“.

Rychlonohý Achilleus. Tohle je podstatné. Žádný věhlas, žádná sláva, ale rychlost, ta pro něj byla typická. Říká se, že jednou pronásledoval přes trójskou pláň boha Apollóna. Apollón se nakonec dostal do úzkých a údajně pravil: „Mě nezabiješ, jsem nesmrtelný. „To ano,“ odvětil Achilleus. „Oba ale víme, že kdybys nebyl nesmrtelný, byl bys mrtvý.“

Ani bůh nesměl mít poslední slovo.

...

Ještě jsem ho neviděla, a už ho bylo slyšet: jeho bojový pokřik se rozléhal pod hradbami Lyrnéssu.

Nám ženám – dětem samozřejmě také – přikázali, aby‑ chom odešli do pevnosti, s náhradním oblečením a takovým množstvím jídla a pití, kolik uneseme. Jako slušná vdaná žena jsem vycházela z domu málokdy – v mém případě to ovšem nebyl dům, ale palác – takže kráčet ulicí za bílého dne pro mě bylo svátkem. Skoro. Smály jsme se, povzbuzovaly se a vtipkovaly, ale myslím, že ve skrytu duše nás tížily sta‑ rosti. Mě tedy rozhodně ano. Uvědomovaly jsme si, že muži ustupují. Potyčky, dříve na břehu a kolem přístavu, se teď přesunuly přímo před brány. Slyšely jsme křik, bojový ryk a řinčení mečů o štíty, a věděly, co nás čeká, pokud město padne. A přesto jsme přímé ohrožení nevnímaly, já určitě ne, a že by ho cítily ostatní, o tom pochybuji. Jak by se mohly tyhle vysoké hradby, které nás po celý život chrání, zhroutit?

Ženy ve skupinkách, s dětmi v náručí nebo za ruku, mířily sevřenými uličkami města na tržiště. Sluneční žár, prudký vítr a černý stín pevnosti vykloněný ven, aby nás pohltil. Na oka‑ mžik oslepená jsem při přecházení z ostrého světla do tmy klopýtla. Obyčejné ženy a otrokyně se tísnily v podzemí, zatímco příslušnice královské rodiny a šlechty obsadily horní patro. Stoupali jsme po točitém schodišti vzhůru a potáceli se na úzkých schodech, až jsme se najednou ocitli v prostorné prázdné místnosti. Úzkými okny dopadaly na zem v pravi‑ delných odstupech paprsky světla, kdežto v rozích místnosti byl stín. Váhavě jsme se rozhlíželi kolem, vybírali si místo k sezení, rozkládali osobní věci a pozvolna si začali vytvářet jakés takés zdání domova.

Zpočátku nám bylo chladno, ale později, jak slunce stou‑ palo výš, se udělalo horko a dusno. Nedýchatelno. Pach zpocených těl, mléka, dětské stolice a menstruační krve byl po několika hodinách téměř k nesnesení. Mimina a batolata byla z vedra čím dál mrzutější. Matky uložily nejmenší děti na prostěradla a ovívaly je, kdežto jejich starší bratři a ses‑ try nadšeně pobíhali kolem a vůbec si neuvědomovali, co se děje. Dva chlapci – tak deset, jedenáct let, na bojování moc malí – si zabrali prostor nad schodištěm a hráli si na to, že odrážejí útočníky. Ženy si neustále vyměňovaly pohledy, ústa vyprahlá a téměř mlčky, protože výkřiky a řev venku sílily a od brány se už rozléhalo dunění. Znovu a znovu propukala bitevní vřava, stejně nelidská jako vlčí volání. Poprvé matky synů záviděly těm s dcerami, protože dívky byly ponechávány naživu. Chlapce v bojeschopném věku zpravidla pozabíjeli. Někdy zabíjeli i těhotné ženy, probodli jim břicho kopím pro případ, že by dítě byl chlapec. Neuniklo mi, že si Isméné, která už čtyři měsíce nosila dítě mého manžela, pevně tiskne ruce k břichu a přesvědčuje sama sebe, že na ní těhotenství ještě není vidět.

V těch několika posledních dnech jsem si často všimla, jak se na mě dívá – Isméné, která si dřív dávala takový pozor, aby se nesetkala s mým pohledem – a z jejího výrazu se dalo zřetelně vyčíst: Jsi na řadě. Uvidíme, jak si povedeš. Ten bez‑ ostyšný, upřený pohled bolel. Pocházím z rodiny, kde se s otroky zacházelo vlídně, a když mě otec dal za manželku králi Mynétovi, pokračovala jsem v tradici svého bývalého domova. K Isméně jsem byla přívětivá – nebo si myslela, že jsem. Co když ale vlídnost mezi majitelem a otrokem ne ‑ existuje? Co když existuje jen různá míra krutosti? Hleděla jsem přes místnost na Isménu a myslela si: Ano, máš pravdu. Jsem na řadě.

O porážce nikdo nemluvil, ačkoli jsme ji všechny očeká‑ valy. Tedy až na jednu stařenku, manželovu pratetu, která si nedala vymluvit, že ústup k bráně je jen dobře promyš‑ lená taktika. Mynés si s nimi pohrává, říkala, a se zaváza‑ nýma očima je láká do pasti. Určitě vyhrajem, zaženem ty loupeživý Řeky do moře – a některé mladší ženy jí podle mě i věřily. Potom ale bitevní vřava propukla nanovo, blížila se, a my všechny věděly, kdo to je, i když jeho jméno žádná z nás nevyslovila.

Ve vzduchu viselo vědomí toho, co nás čeká. Matky objí‑ maly rukama dívky, které rychle dospívaly, ale pro sňatek ještě nebyly dost zralé. Devíti, desetileté dívenky nebudou ušet‑ řeny. Ritsa se ke mně naklonila: „Štěstí, že nejsme panny.“ Široce se přitom usmála, takže odhalila díry po zubech způ‑ sobené léty těhotenství, a přitom žádné z dětí už nežilo, aby jí to potvrdilo. S nuceným úsměvem jsem mlčky přikývla.

Dělala jsem si starosti o tchyni, která raději zůstala v paláci, než se nechat vláčet v nosítkách do pevnosti, a zároveň mě rozčilovalo, že si je dělám, protože být tomu naopak, ona by se o mě určitě nepostarala. Už rok ji trápila choroba, při které se nadýmá břicho a maso odpadává z kostí. Nakonec jsem usoudila, že k ní musím zaskočit; aspoň zjistím, jestli má co jíst a pít. Ritsa chtěla jít se mnou, už se zvedala, ale já zavrtěla hlavou. „Hned jsem zpátky.“

Venku jsem se zhluboka nadechla. I ve chvíli, kdy se mi svět s ohlušujícím rachotem hroutil k nohám, přinesl čerstvý vzduch pocit úlevy. Prašný a horký – pálil vzadu na patře, a přesto svěží vzduch, po smrdutém prostředí horního patra pevnosti. Nejrychlejší cesta do paláce vedla přes tržiště, ale všimla jsem si šípů rozesetých v prachu, a když jsem si je pro‑ hlížela, jeden se právě prudce vznesl nad hradby a s chvěním se zabodl do hromady hlíny. Ne, raději neriskovat. Pustila jsem se boční uličkou, tak úzkou, že domy tyčící se nad ní sotva propouštěly světlo. Doběhla jsem k hradbám paláce a pro‑ šla postranní branou, která po odchodu služebnictva zřejmě zůstala otevřená. Ve stájích vpravo ode mě řehtali koně. Přes nádvoří jsem se rychle dostala do úzkého průchodu, který vedl k velké síni.

Impozantní, rozlehlá, vysoká místnost s Mynétovým trů‑ nem na konci působila cize. Poprvé jsem do ní vstoupila v den své svatby, když mě po setmění přinesli z otcova domu v nosítkách obklopených muži s planoucími pochodněmi. Mynés se svou matkou, královnou Mairou po boku mě oče‑ kával, aby mě přivítal. Před rokem mu zemřel otec, Mynés neměl bratry a musel se postarat o dědice. A tak se ženil, daleko mladší, než bývá u mužů zvykem, třebaže si cestu k ženám v paláci už jistě našel a tu a tam – jen tak pro radost – utrousil levobočka. Jaké zklamání asi prožíval, když jsem sestoupila z nosítek a stála tam, rozechvělá, zatímco mi slu‑ žebné sundávaly plášť a odhrnovaly závoje; malé, hubené vyžle, samé vlasy a oči a žádné tvary. Chudák Mynés. Jeho ideálem krásy byla ženská tak tlustá, že když ji ráno plácnul po zadku, třásl se jí ještě při večeři. Dělal ale, co mohl, měsíce se noc co noc lopotil mezi mými stehny – která měla k dráž‑ divé smyslnosti tak daleko – stejně ochotně jako zapřažený kůň; když se ale žádné těhotenství nedostavilo, přestalo ho to bavit a vrátil se ke své první lásce: ženské z kuchyně, která si ho, s onou křehkou směsicí něhy a lačnosti otrokyně, vzala do postele, když mu bylo pouhých dvanáct let.

Hned prvního dne jsem při pohledu na Mairu pocho‑ pila, že bitva začíná. Až na to, že to nebyla jedna bitva, ale vleklá, krvavá válka. V osmnácti letech jsem už byla vete‑ ránkou mnoha dlouhých a krutých tažení. Mynés jako by si to napětí neuvědomoval, já ale z vlastní zkušenosti vím, že muži bývají vůči ženské agresivitě podivně slepí. Oni jsou ti válečníci v přilbách a ve zbroji, s meči a kopími, a naše bitvy jako by neviděli – nebo nechtějí vidět. Kdyby si totiž uvědo‑ mili, že nejsme ta mírná stvoření, za která nás mají, přišli by možná o svůj klid.

Kdybych měla dítě, syna, všechno by bylo jiné, jenže uply‑ nul rok a já měla pás stále vyzývavě utažený, až na něj nako‑ nec Maira, utrápená touhou po vnoučeti, ukázala prstem a nepokrytě se ušklíbla. Nebýt té nemoci, nevím, jak by to dopadlo. V jedné z vládnoucích rodin už vybrala konkubínu; dívku, která – sice neprovdaná za Mynéta podle zákona – by se, až na titul, stala královnou. Místo mně začalo růst břicho Maiře. Byla stále ještě mladá a na obzoru byl skandál. Čí je to? šuškali si všichni. Z paláce vycházela, jen aby se pomodlila u manželova hrobu! Potom začala žloutnout, hubla a většinu času trávila ve svých komnatách. Vyjednávání o šestnáctileté konkubíně se bez ní zastavilo a utichlo. To byla moje příle‑ žitost, první, co jsem kdy měla, a já se jí chopila. Zakrátko se všichni úředníci v paláci oddaní Maiře obraceli na mě. A palác nebyl o nic hůř spravovaný než v době, kdy v něm vládla ona. Když nic, tak úsporněji.

Stála jsem uprostřed síně utopená ve vzpomínkách a palác, obvykle plný zvuků – hlasů, rachotících pánví, dusotu no ‑ hou – se kolem mě rozkládal tichý jako hrob. Zvenku, od městských hradeb, se stále ozývala bitevní vřava, připomína‑ jící spíš nesouvislé bzučení včely za letního večera, a ty zvuky jako by ticho ještě prohlubovaly.

Ráda bych se v síni zdržela, nebo, a to ještě raději, zasko‑ čila na vnitřní nádvoří a sedla si pod svůj oblíbený strom, ale věděla jsem, že Ritsa si o mě dělá starosti, a tak jsem se pomalu vydala po schodech nahoru a hlavní chodbou ke tchynině komnatě. Dveře při otevírání zaskřípaly. V míst‑ nosti bylo šero, protože Maira zavřela okenice, buď kvůli světlu, které vadilo očím, nebo aby před světem skryla svůj změněný zevnějšek. Nevím. Bývala to velice krásná žena – a já si před pár týdny všimla, že nikde nevidím drahocenné bronzové zrcadlo, které dostala věnem.

Pohyb v posteli, bledá tvář v přítmí otočená ke mně.

„Kdo je to?“

„Bríseovna.“

Tvář se okamžitě odvrátila. Tohle jméno slyšet nechtěla. Měla moc ráda Isménu, která údajně nosila Mynétovo dítě – a byla to asi pravda, i když vzhledem k životu, jaký otroci vedli, se nedalo vždycky říct, kdo je otcem dítěte. V těch posledních horečných týdnech a měsících se Maira upínala jen k tomu dítěti. Ano, Isméné byla otrokyně, ale otrokům můžete dát svobodu, a kdyby to byl chlapec...

Popošla jsem dál do místnosti. „Máš všechno, co potře‑ buješ?“

„Ano.“ Vůbec nad tím nepřemýšlela, jen abych už byla pryč.

„Vody máš dost?“

Letmo pohlédla na  noční stolek. Obešla jsem postel a zvedla džbán. Byl skoro plný. Nalila jsem jí velký hrnek, a pak jsem šla džbán doplnit z mísy s vodou v protějším rohu místnosti. Zteplalá, zatuchlá voda s vrstvičkou prachu na hladině. Ponořila jsem do ní džbán až po okraj a nesla ho k posteli. Na červeném a nachovém koberci pod mýma nohama mihotaly čtyři pruhy ostrého světla, tak jasného, že bodalo do očí, i když postel se téměř ztrácela ve tmě.

S námahou se posadila. Přidržela jsem jí hrnek u úst; lačně pila a její vychrtlý krk sebou s každým douškem škubl. Po chvíli zvedla hlavu a já v domnění, že už má dost, chtěla hrnek odtáhnout, ale Maira slabounce na protest zakňourala. Když konečně dopila, lehce si cípem závoje otřela ústa. Cítila jsem, jak nelibě nese to, že jsem svědkem její žízně a bezmoci.

Natřásla jsem jí polštáře za hlavou. Když se předklo‑ nila, vystoupila pod bledou kůží děsivě obnažená páteř. Taková, jaké se vyndávají z vařených ryb. Opatrně jsem ji uložila do polštářů a ona vydechla úlevou. Upravila jsem jí přikrývky; každý záhyb lněného plátna byl cítit stářím, nemocí... A taky močí. Měla jsem vztek. Tak dlouho jsem tu ženu bytostně nesnášela, a ne bezdůvodně. Přišla jsem do jejího domu jako čtrnáctiletá dívenka, dívenka bez matky, která by ji ochraňovala. Mohla na mě být hodná, a nebyla; mohla mi pomoct, než si zvyknu na novou situaci, a neu‑ dělala to. Neměla jsem důvod mít ji ráda a v tu chvíli jsem měla vztek, že jsem dopustila, aby se scvrkla v hromádku ochablého masa a trčících kostí, takže už nebylo proč ji nená‑ vidět. Ano, bylo to vítězství, ale draze vykoupené – a nejen proto, že Achilleus bušil na vrata.

„Něco bys pro mě mohla udělat.“ Hlas měla vysoký, zvuč‑ ný a chladný. „Vidíš tu truhlu?“

Viděla jsem ji, i když stěží. Obdélník těžkého dlabaného dubu trůnící v přítmí vlastního stínu v nohách postele.

„Potřebuju, abys něco vyndala.“

Zvedla jsem víko a vypustila vyčpělou vůni peří a bylinek. „Co mám najít?“

„Nůž. Ne, navrchu ne – vespod... vidíš ho?“

Otočila jsem se, abych se na ni podívala. Bez mrknutí na mě upřeně hleděla a neuhnula pohledem.

Nůž byl vsunutý mezi třetí a čtvrtou vrstvu ložního prá‑ dla. Vytáhla jsem ho z pochvy a ostrá čepel na mě čtverácky zamrkala. Vůbec to nebyl ten malý ozdobný nožík, jaký jsem čekala, takový, jakým si bohaté ženy krájejí maso. Byl dlouhý jako mužská obřadní dýka a musel patřit jejímu manželovi. Donesla jsem ho k posteli a vložila jí ho do rukou. Hleděla na něj a prsty se dotýkala drahokamů na rukojeti. Prolétlo mi hlavou, jestli mě nechce požádat, abych ji zabila, a jak mi při tom asi bude, ale ne, jen si povzdechla a odložila nůž stranou.

Posunula se na posteli trochu výš. „Doneslo se k tobě něco? Víš, co se děje?“

„Ne. Vím jen, že jsou přímo před branami.“ Bylo mi jí tehdy líto, té staré ženy – protože nemocí zestárla – očekáva‑ jící v hrůze zprávu, že její syn zemřel. „Jestli se něco dozvím, určitě ti to řeknu.“

Přikývla, a tím mě propustila. U dveří, už s rukou na pet‑ lici, jsem se ještě zastavila a ohlédla, ale Maira se už dívala jinam.

2

Když jsem se vrátila, Ritsa právě omývala nemocné dítě. Abych se k ní dostala, musela jsem překročit několik spí‑ cích těl.

Dopadl na ni můj stín a otočila se: „Jak je jí?“

„Není jí dobře. Nepřežije to.“

„Asi je to tak lepší.“

Všimla jsem si jejího zvědavého pohledu. O nepřátelství mezi mnou a tchyní se dobře vědělo. „Mohla jít s námi. Nesly bychom ji. Nechtěla,“ dodala jsem trochu nejistě.

Dítě naříkalo a Ritsa mu odhrnula vlasy z vlhkého čela. Jeho matka seděla o kousek dál a snažila se zvládnout po‑ drážděného kojence, který se dožadoval pití a bojoval s je‑ jím prsem. Vypadala unaveně. Říkala jsem si, že vzhledem k tomu, co nás čeká, je odpovědnost za životy druhých asi daleko těžším břemenem. Já nesla jen to svoje a při pohledu na tuhle vyčerpanou matku jsem měla pocit volnosti – a také osamění. A pak mě napadlo, že existují různé způsoby, jak zůstat lidem nablízku. Ano, neměla jsem děti, ale cítila jsem odpovědnost za všechny ženy a děti v téhle místnosti, nemlu‑ vě o otrokyních namačkaných ve sklepení.

Bylo čím dál větší horko, a ženy se proto vesměs usadily na zemi a snažily se usnout. Několika se to podařilo, chó‑ rus pochrupování a hvízdavého oddechování teď už sílil,

22

nicméně většina jen tak ležela s očima netečně upřenýma

do stropu. Přivřela jsem oči, nechala je zavřené, a vnímala

jenom pulzování ve spáncích a pod sanicí. Potom se znovu

ozval Achilleův válečný pokřik, tentokrát tak blízko, že se

některé ženy posadily a ve strachu se vytřeštěně rozhlížely

kolem sebe. Všechny jsme věděly, že se blíží konec.

Hodinu nato, poté co se ozval praskot a štípání borceného

dřeva, jsem vyběhla na střechu, vyklonila se přes zídku a vidě‑

la, jak se prolomenou branou hrnou dovnitř řečtí vojáci. Pří‑

mo pode mnou postupoval vpřed a hned zase couval chumel

zmítajících se paží a ramenou, jak se naši muži urputně sna‑

žili zatlačit útočníky zpět. Marně. Valili se otvorem v bráně,

a jakmile byli uvnitř, sekali a bodali. Mírumilovné prostran‑

ství, které rolníci vždycky na konci týdne změnili v tržiště,

bylo zbrocené rudou krví. Tu a tam – nevím proč – zasvítila

mezi bojujícími šiky skulina a v jednom takovém prchavém

okamžiku jsem viděla, jak Achilleus zvedá hlavu s chocho‑

lem a hledí k palácovému schodišti, kde stál Mynés s mými

dvěma bratry po boku. A pak už se probíjel přímo k nim.

Když se dostal ke schodišti, stráže se rozeběhli dolů, aby mu

zastoupili cestu. Jednomu z nich probodl mečem břicho, vy‑

tryskla krev a moč, a umírající muž, tvář zsinalou bolestí, si

přidržoval vyvalené vnitřnosti tak něžně, jako když matka

kojí svoje právě narozené dítě. Viděla jsem obránce s ústy ro‑

zevřenými jako šarlatový květ, sténání k nám ale nedoléhalo.

Bitevní vřava sílila a utichala, tu ohlušující, tu zase přidušená.

Svírala jsem zídku tak pevně, až jsem si o drsný kámen zlá‑

mala nehty. Chvílemi čas jako by se zastavil. Můj nejmladší

bratr, teprve čtrnáctiletý, který sotva unesl otcův meč, mi ze‑

mřel přímo před očima. Zasvítilo zdvižené kopí a já viděla,

jak se bratr svíjí na zemi jako zapíchnuté prase. V tom oka‑

mžiku Achilleus otočil hlavu a rychle pohlédl k věži, jako by

neměl nic jiného na práci. Díval se přímo na mě, alespoň to

tak vypadalo – myslím, že jsem o krok couvla – ale měl slun‑

ce v očích a nemohl mě zahlédnout. Potom s jakousi preciz‑

ností puntičkáře – kéž bych na to dokázala zapomenout, ale nejde to – přišlápl bratrovi krk a vytáhl kopí. Z rány prýštila krev, bratr celou dobu zoufale lapal po dechu, a potom zne‑ hybněl. Z uvolněné ruky mu vyklouzl otcův meč.

Achilleus už postupoval dál, k dalšímu muži, a potom k dalšímu. Toho dne jich zabil šedesát.

Nejlítější boj byl sveden na palácovém schodišti, kde se můj manžel, ubohý, hloupý Mynés, udatně bil za svoje město – on, do toho dne ten slabý, nemotorný a nejistý chla‑ pec. Zemřel s rukama sevřenýma kolem Achilleova kopí, jako by patřilo jemu a Achilleus ho o ně chtěl připravit. Tvářil se strašně překvapeně. S ním zemřeli i moji dva starší bratři. Nevím, jak zemřel třetí, nestarší bratr, ale tak či onak, u brány nebo na palácovém schodišti, už to má za sebou. Poprvé a jedinkrát v životě jsem byla ráda, že matka už není naživu.

Toho dne zemřeli v bojích u brány nebo na schodech k paláci všichni muži z města. Přestárlé a neschopné boje vyvlekli z domů na ulici a tam povraždili. Viděla jsem, jak rozesmátý Achilleus, zbrocený krví od chocholu na přilbě až po sandály, objímá kolem ramen jiného mladíka a raduje se z vítězství. Kopí, které vláčel za sebou, rylo do rudé země rýhu.

Za pár hodin bylo po všem. Když se na tržišti začaly pro‑ dlužovat stíny, na palácovém schodišti se už vršily hromady mrtvých těl, přestože Řekové měli ještě hodinu poté plné ruce práce s pronásledováním těch, které dosud nechytili, a s pro‑ hledáváním domů a zahrad, kde se mohli schovávat ranění. Když už nebylo koho zabít, pustili se do drancování. Muži podobní zástupům červených mravenců si podávali předměty z ruky do ruky a skládali je hned za branou, aby je odtud pře‑ pravili na lodě. Aby měli víc místa, přetahali mrtvé na jednu stranu tržiště a nakupili je ke zdi pevnosti. Psi s provazci slin visících z tlamy čenichali kolem mrtvol a na bílém kameni ostře vystupovaly jejich štíhlé, vyzáblé černé stíny. Slétly se vrány, s hašteřením se uvelebily na střechách a zdech a jako černý sníh obsypaly rámy všech dveří a oken. Nejprve rámu‑ sily a potom ztichly. Čekaly.

Teď už se drancovalo organizovaně. Muži ve skupinách vy‑ nášeli z domů těžké kusy – vyřezávaný nábytek, role vzácných látek, tapiserie, zbroj, trojnožky, kotle na vaření, sudy s ví‑ nem a obilím. Chvílemi seděli a odpočívali, někteří na zemi, jiní na právě vynesených židlích a postelích. Všichni bezuzd‑ ně popíjeli víno přímo z džbánů, utírali si ústa hřbety rukou potřísněných krví a byli čím dál víc opilí. A jak obloha bled‑ la, stále častěji pokukovali po úzkých oknech pevnosti, kde se, jak věděli, ukrývaly ženy. Velitelé přecházeli od skupinky ke skupince a nutili je vstát, a postupně se jim to podařilo. Pár posledních doušků a dali se znovu do práce.

Celé hodiny jsem sledovala, jak odlupují z domů a chrámů poklady, které můj lid usilovně vytvářel po celé generace – byli v tom tak dobří, tak zkušení. Jako bych pozorovala roj kobylek, který si sedá na pole s úrodou, a věděla, že po nich nezůstane ani zrníčko. Bezmocně jsem přihlížela, jak odstro‑ jují palác a můj domov donaha. To už za mnou přišly na stře‑ chu i další ženy, ale všechny jsme byly příliš zlomené žalem a strachem, takže nikdo nemluvil. Drancování pomalu ustá‑ valo – už nebylo co brát – a bezuzdné chlastání se rozjelo naplno. Na tržiště vyvezli na káře několik obrovských sudů a od muže k muži kolovaly džbánky...

A potom obrátili svou pozornost k nám.

...

Nejdříve vyvlekli z podzemí otrokyně. Ze střechy jsem viděla skupinu chlapů, kteří opakovaně znásilňovali jednu ženu, a než přišli na řadu, popíjeli víno ze společného džbánu, který si opatrně předávali z ruky do ruky. Její dva synové, tak dvanácti‑ třináctiletí, leželi ranění a umírali opodál, a i ta krátká vzdálenost byla pro ni jako celá míle: nikdy se k nim nemohla dostat. Pořád natahovala ruce a volala je jménem – když nejprve jeden, a potom druhý zemřeli. Nemohla jsem se na to dál dívat a otočila se jinam.

Teď už byly na střeše všechny ženy, choulily se k sobě, nedospělé dívky přitisknuté k matkám. Slyšely jsme, jak se Řekové se smíchem hrnou po schodech nahoru. Arianna, moje sestřenice z matčiny strany, mi sevřela zápěstí, jako by říkala: Pojď. Nato vylezla na zídku a ve chvíli, kdy vtrhli na střechu, se vrhla dolů; bílé šaty kolem ní při pádu třepe‑ taly a připomínala popálenou můru. Zdálo se, že padá celou věčnost, ačkoli to trvalo jen pár vteřin. Její křik vystřídalo hrobové ticho, ve kterém jsem pomalu vykročila před ostatní ženy a obrátila se k vojákům, kteří se nahrnuli dovnitř. Zírali na mě, teď už rozpačití a nejistí, jako štěňata, která si neví rady s králíkem, kterého drží v zubech.

Potom pokročil dopředu bělovlasý muž a představil se jako Nestór, král Pylu. Zdvořile se uklonil a já si uvědomila, pravděpodobně naposledy v životě, že ten, kdo na mě hledí, vidí královnu Bríseovnu.

„Nebojte se,“ řekl. „Nikdo vám neublíží.“

Chtělo se mi smát. Ty kluky, kteří si nad schodištěm hráli na obránce, už odvlekli pryč. Jiný chlapec, o rok nebo dva starší, ale na svůj věk opožděný, se křečovitě držel matčiny sukně, až se jeden z bojovníků sklonil a násilím mu buclaté prsty rozevřel. Slyšeli jsme, jak celou cestu po schodech dolů naříká: „Mami, mami!“ A potom ticho.

Nedala jsem na sobě znát svoje pocity, hleděla jsem na Ne‑ stora a myslela si: Co živa budu, nepřestanu tě nenávidět.

...

Potom mi už všechno splývá do jediného mlžného oparu, ze kterého trčí jako dýka několik skutečností. V doprovodu vojáků s pochodněmi nás úzkými postranními uličkami někam vedli. Před námi na bílém zdivu vyskakovaly naše rozkymácené stíny a za námi se kácely dolů. V jednu chvíli jsme procházeli kolem zahrady za zdí a teplou nocí k nám zavanula vůně mimózy. Později, když už tolik ostatních vzpo‑ mínek vybledlo, jsem tu vůni často cítila, zacukala nitkami v mém srdci a připomněla mi, co všechno jsem ztratila. Vůně pominula, a my se dál přidržovaly jedna druhé, podpíraly se, klouzaly a smekaly se v uličkách dlážděných našimi bratry.

A potom břeh, temné vzduté moře a mléčně bílá tříšť nará‑ žející do černých přídí jejich lodí. Vystrkali nás na palubu, muži třímající násady kopí nás hnali po žebřících nahoru, a pak nás nechali stát namačkané na palubách – útroby lodí byly přeplněné choulostivějším nákladem. Poslední pohled na město, většina domů a chrámů byla v plamenech. Oheň zachvátil i jedno křídlo paláce. Doufala jsem, že se tchyni podařilo sebrat odvahu a zabít se dřív, než se k ní dostaly plameny.

S ohlušujícím řinčením kotevních řetězů lodě vypluly na moře. Jakmile jsme opustili bezpečí přístavu, záludný vítr napjal plachty a rychle nás unášel pryč od domova. Tís‑ nily jsme se na bocích lodí v touze naposledy zahlédnout Lyrnéssos. I za tu chvilku na palubě se oheň rozšířil. Mys‑ lela jsem na těla navršená na tržišti a doufala, že je plameny dostihnou dřív než psi, a stejně jsem viděla utrhané údy mých bratrů, vláčené z jedné ulice do druhé. Teď právě psi poštěkávají a vrčí na černé ptáky kroužící nad jejich hlavami a na velké, neohrabané supy, kteří čekají. Občas se všichni ptáci vznesou do vzduchu, a pak se postupně usazují, klesají dolů jako cáry ohořelé látky, jako zuhelnatělé zbytky obrov‑ ských tapiserií, které lemovaly zdi paláců. Psi se brzy nasytí k prasknutí, odplíží se z města, pryč od postupujících požárů, a na řadu přijdou ptáci.

...

Krátká plavba. Tiskly jsme se k sobě, abychom se na naklo‑ něných palubách lépe udržely. Většinu žen a skoro všechny děti postihla prudká nevolnost, podle mě spíš ze strachu než z převalování vln. Připadalo nám to jako chvilka, a najed‑ nou loď změnila kurz, zachvěla se při otáčení proti proudu a zamířila do bezpečí rozlehlé zátoky.

Muži začali křičet, házeli lana – jedno projelo po palubě a švihlo mě přes nohy – a také naskákali do moře a po pás ve vodě se brodili zpěněnými vlnami ke břehu. Vzájemně jsme se přidržovaly, zmáčené a prochladlé, jak při otáčení lodi zalila příď vlna, všechny vyděšené tím, co nás čeká. S námahou vyvlekli loď na oblázky a další muži, spousty mužů, vběhli do moře, aby ji pomohli vytáhnout nad hranici přílivu. Potom jsme jedna po druhé sestoupily na zem. Roz‑ hlédla jsem se po zálivu a spatřila stovky černých, dravčích lodí se zobci na přídi – v životě jsem jich tolik neviděla. Bylo jich víc, než jsem si vůbec uměla představit. Jakmile jsme byly všechny na suché zemi, hnali nás přes pláž a rozlehlou pláň k řadě chatrčí. Šla jsem vedle jedné dívky, moc hezké tmavo‑ vlásky – nebo by alespoň byla hezká, nemít tvář opuchlou pláčem. Popadla jsem ji za holou paži a štípla ji. Vyplašeně se na mě podívala a já řekla: „Nebreč.“ Kulila na mě oči, a tak jsem ji štípla znovu, víc. „Nebreč.“

Před chatrčemi nás seřadili a prohlédli. Dva muži, kteří mluvili jen spolu, přecházeli před ženskými nastoupenými do řady vedle sebe, tu ohrnuli ret, tam zase oční víčko, dlou‑ bali nám do břicha, svírali prsy a vráželi ruce mezi nohy. Pochopila jsem, že nás oceňují před rozdělováním. Něko‑ lik z nás vybrali a strčili do jedné chatrče, kdežto ostatní odvedli. Ritsa byla pryč. Snažila jsem se ji držet, ale odtrhli nás od sebe. Když jsme byly všechny uvnitř, donesli nám chleba, vodu a vědro, a pak vyšli ven a zavřeli za sebou dveře na závoru.

Chatrč neměla okno, ale oči po chvíli přivykly tmě a mě‑ síční světlo pronikající dovnitř štěrbinami ve stěnách stačilo k tomu, abychom si vzájemně viděly do tváře. Zůstala nás mnohem menší skupinka velice mladých žen a dívek, všechny krásné, všechny očividně zdravé, některé s miminem u prsu. Rozhlížela jsem se po Isméně, ale nebyla tam. Stísněný, dus‑ ný a vydýchaný prostor, dětský nářek a s postupující nocí pach výkalů z vědra, které jsme byly nuceny používat – ne‑ dalo se v tom spát.

Ráno titíž dva muži prostrčili dveřmi dovnitř haldu tunik a neurvale nás vybídli, abychom se oblékly. Svoje šaty jsme měly špinavé, mokré a pomačkané plavbou po moři. Udělaly jsme, co nám přikázali, a naše zdřevěnělé prsty neobratně zápolily s jinak snadným zapínáním. Jedna dívka, nejvýš tak dvanáct, třináct let, se dala do pláče. Co jsme jí mohly říct? Podrbala jsem ji na zádech a ona se mi zabořila horkou, vlh‑ kou tváří pod rameno.

„To bude dobrý,“ utěšovala jsem ji a věděla, že nebude.

Ven mě zavolali jako první. Musíte si uvědomit, že mimo dům – bez závoje a doprovodu – jsem byla naposledy ve čtr‑ nácti letech, takže jsem klopila oči a studovala ozdobné pře‑ zky na svých sandálech, které se třpytily ve slunci. Ozval se uznalý pokřik: No ne, koukejte ty kozy! V podstatě dobro‑ myslné poznámky, i když jeden nebo dva odporně hulákali cosi v tom smyslu, že by se mnou a všemi trójskými děvkami zatočili jinak.

Byl tam i Nestór, nejstarší ze všech, jistě nejmíň sedm‑ desátiletý. Přistoupil ke mně a povýšeně, ale zároveň i jaksi vlídně řekl: „Na svůj předchozí život nemysli. To všechno je pryč – když o tom začneš přemýšlet, utrápíš se. Zapomeň! Tvůj život je teď tohle.“

Zapomeň. Před očima mi proto vytanula moje povinnost, průzračná a prostá jako mísa vody. Pamatuj.

Zavřela jsem oči. Prudké sluneční světlo za víčky mělo oranžový nádech, tu a tam stříknutý uhánějícími proužky nachové. Achilleus! Achilleus! ozývalo se teď hlasitěji. Potom řev vyvrcholil a já věděla, že je tady. Hulákali, chechtali se, vtipkovali – působilo to výhrůžně, a výhrůžky to taky byly. Cítila jsem se jako kráva na provazu, která čeká, až ji obě‑ tují – a věřte mi, v tu chvíli bych smrt uvítala. Zakryla jsem si rukama uši a s vypětím vůle se v duchu přenesla zpátky do Lyrnéssu. Prošla jsem neprolomenou branou, znovu spat‑ řila nevyhořelé paláce a chrámy, rušné ulice, ženy peroucí prádlo u studny a rolníky, kteří na tržišti vykládali na stánky ovoce a zeleninu. Znovu jsem postavila zničené město, zaby‑ dlila jeho ulice lidmi a přivedla k životu manžela a bratry – a usmála se, když jsem míjela onu ženu, kterou před mýma očima znásilňovali a která teď zvolna kráčela po tržišti se svými dvěma hezkými syny po boku... Zvládla jsem to. Stála jsem uprostřed řvoucího davu a vyhnala je ze závodiště, na břeh a do lodí. Zvládla jsem to. Já, sama. Zahnala jsem dravčí lodě domů.

Řvaní zesílilo: „Achilleus! Achilleus!“ Ze všech jmen to nejvíc nenáviděné. Znovu se mi vybavilo, jak zabíjí mého bra‑ tra, na chvíli přestane, zahledí se nahoru k pevnosti – jakoby přímo na mě – a bratra nechá ležet připíchnutého k zemi. Potom se obrátí zpátky k němu a klidným, navyklým pohy‑ bem beze spěchu vytahuje oštěp z jeho krku.

Ne, pomyslela jsem si a vydala se z tržiště klidnými, tichý‑ mi ulicemi domů. Branou paláce jsem vešla do setmělé síně, té síně, do které jsem poprvé vstoupila ve svatební den. Odtud jsem rovnou zamířila na svoje zamilované místo. Na vnitřním nádvoří rostl strom s rozložitými větvemi, které i v největším parnu vrhaly stín. Vždycky večer jsem tam sedávala a poslou‑ chala hudbu ze síně. Lyry a flétny zněly nocí a ze mě spadly všechny každodenní starosti. Teď jsem tam byla, a právě zve‑ dala hlavu, abych se podívala nahoru, kde se jako lesklá stří‑ břitá ryba chycená do černé sítě třpytil měsíc v jeho větvích.

A vtom mi jakási ruka s konečky prstů drsnými od písku sevřela bradu a otáčela mi hlavou ze strany na stranu. Sna‑ žila jsem se otevřít oči, ale slunce příliš sálalo a než se mi to podařilo, už kráčel pryč. Uprostřed závodiště se zastavil, zvedl ruce nad hlavu a čekal, až řev utichne.

„Děkuji, chlapci,“ prohlásil. „Ta by šla.“

A všichni vojáci do posledního na tom rozlehlém závodi‑ šti se dali do smíchu.

3

Ihned se objevili dva strážci a odvedli mě k Achilleovi. Jeho obydlí už se jako „chatrč“ označovat nedalo; byla to bytelná stavba s verandou po obou stranách a schody, které vedly k hlavním dveřím. Prostornou hodovní síní mě provedli dozadu, do stísněné místnůstky sotva větší než komora a bez okna s výhledem ven. A tam mě prostě nechali. Celá vydě‑ šená jsem seděla na úzké posteli a třásla se zimou. Po chvíli jsem si uvědomila, že se rukama dotýkám jakéhosi vlněného přehozu, a bez zájmu jsem si ho začala prohlížet. Byl velice jemně tkaný, se složitým vzorem s listy a květinami, očividně mistrovská práce nějakého trójského řemeslníka. Řecké tka‑ niny nebyly zdaleka tak kvalitní jako naše a mě napadlo, které město asi vyplenili.

Někde poblíž zarachotily talíře a mísy a do místnosti pro‑ nikla vůně pečeného hovězího. Zvedl se mi žaludek a chtělo se mi zvracet, vědomě jsem proto polykala a zhluboka a pra‑ videlně dýchala. Slzely mi oči a pálilo mě v krku. Zhluboka dýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Zhluboka, pravi‑ delně dýchat...

Blížily se kroky, klika dveří se pohnula. S vyprahlými ústy jsem čekala.

Dovnitř vstoupil vysoký muž – nebyl to Achilleus, v rukou podnos s jídlem a vínem.

„Bríseovna?“ zeptal se.

Přikývla jsem. Jako někdo, kdo má jméno, jsem se roz‑ hodně necítila.

„Patroklos.“

Ukazoval si přitom prstem na hruď, asi v domnění, že mu nerozumím, a já mu to ani neměla za zlé, protože jsem tam seděla se svěšenou hlavou a tupě zírala do prázdna. Jeho jméno jsem ale znala. Válka se už dlouho vlekla a o velitelích protivníka jsme toho proto věděli hodně. Byl to Achilleův blízký přítel, druhý nejvyšší velitel, a mě zároveň mátlo, že tak vysoce postavený muž obsluhuje otrokyni.

„Napij se,“ řekl. „Bude ti líp.“

Velkoryse naplnil pohár vínem a podal mi ho. Uchopila jsem ho a předstírala, že ho zvedám k ústům.

„Nikdo ti neublíží.“

Civěla jsem na něj, vnímala každičký rys jeho osobnos‑ ti – výšku, rozpuštěné vlasy, zlomený nos – a ani nemukla. Po chvíli se jedním koutkem pousmál, odložil tác na stolek vedle postele a odešel.

S jídlem byla potíž. Celou věčnost jsem žvýkala kousek masa, pak ho vyplivla do dlaně a schovala pod okraj talíře. Nejdřív jsem myslela, že se vína ani nedotknu, ale přinutila jsem se. Nevím, jestli to pomohlo. Snad ano. Tolik silného vína na prázdný žaludek mi otupilo čich a chuť; já sama byla otupělá už předtím.

Z hodovní síně vedle se ozývaly hlučné mužské hlasy; takový ten neodbytný řev, který přehluší všechno ostatní. Hovězí už vonělo pronikavěji. Naše hovězí. Dobytek odehnali tři dny předtím, než město padlo. Uplynula další nekonečná hodina. Halasnější křik, častější chechtot a zpěv, a každou písničku zároveň završilo bouchání do stolu a frenetický potlesk. Odněkud ze tmy venku jako bych zaslechla dětský pláč.

Nakonec jsem vstala a přistoupila ke dveřím. Nebyly zamčené. Samozřejmě že nebyly zamčené, proč taky? Vědě‑ li, že nemám kam odejít. Opatrně jsem je pootevřela a zpěv a smích rázem zesílily. Vyjít ze dveří jsem si netroufala, a přes‑ to jsem měla neodbytný pocit, že se musím podívat. Dozvědět se, co se děje. V kamrlíku jsem se začínala cítit jako v hrobě. Po špičkách jsem tedy přeběhla krátkou chodbičku k síni a nakoukla do přítmí.

Dlouhá úzká místnost s nízkým trámovým stropem vonící borovicí a pryskyřicí, osvětlená řadami čadících lamp zavě‑ šených na držácích na stěnách. Podlahu po celé délce zabí‑ raly dva stoly na podstavcích, s lavicemi po obou stranách. Chlapi namačkaní rameno na rameni do sebe vzájemně str‑ kali, jak se natahovali, aby si hrotem dýky napíchli špalek červeného masa. Viděla jsem řady rozjařených tváří a krev a šťávu, tekoucí po bradách, které se leskly v propletených kruzích světla. Na trámoví stropu se setkávaly a zápolily spolu obrovské stíny, a muži, kteří je vrhali, vedle nich vypa‑ dali jako trpaslíci. I na tu dálku jsem cítila pach potu, dneš‑ ního potu, ještě vlhkého, a pod ním pach zatuchlého potu dřívějších dní a nocí, který se táhl do dáli, do temnoty, do prv‑ ního roku téhle nekonečné války. Když černé lodě připluly poprvé, byla jsem malá holka a hrála si s panenkami.

Achilleus s Patroklem seděli u stolku, tvářemi do míst‑ nosti a k venkovním dveřím. Byli ke mně otočeni zády, ale všimla jsem si, že se často dívají jeden na druhého. Všichni měli povznesenou náladu a vychloubali se svými hrdinskými činy v Lyrnéssu. Další písně, včetně popěvku o Heleně, verš za veršem čím dál oplzlejším, který skončil v bouři smíchu. V nastalé odmlce Achilleus odsunul talíř a vstal. Nejdřív si ho nikdo nevšímal, ale potom se rámus postupně utišil. Zvedl ruce a výrazným nářečím Řeka ze severu země cosi řekl. Řeč‑ tina mi obvykle nedělá potíže, ale jemu jsem kvůli přízvuku prvních pár dní nerozuměla. Říkal něco v tom smyslu, že nechce zkazit večírek, ale...

Při řeči se usmíval, dělal si legraci sám ze sebe. Bylo sly‑ šet sborové úsměšky a pískot, a kdosi vzadu vykřikl: „Všem je jasný, proč tak spěcháš do postele!“

Zabušili do stolů, kdosi zanotoval píseň a brzy ji už v ryt‑ mu sevřených pěstí vyřvávali všichni.

Proč se tak krásný narodil?

Proč se vůbec narodil?

K ničemu se nehodí!

Nikdo o něj nestojí!

Potěšení pro svou matku,

pro mě jen osina v zadku!

A tak dále. Vplížila jsem se zpátky do pokojíku a zavřela dveře, ale pak, protože zpívali dál, jsem je zase pootevřela, maličko, jen abych nakoukla do Achilleova pokoje. Letmo jsem zahlédla tapiserie na stěnách, bronzové zrcadlo a úplně vzadu, těsně u stěny, postel.

Chvíli nato v chodbičce zaduněly těžké kroky. Mužské hlasy. Couvla jsem, i když mě nemohli vidět. Do velkého pokoje vešel Patroklos a hned za ním Achilleus, jednu ruku kolem přítelových ramenou, rozesmátý triumfem a úlevou. Další úspěšný nájezd, další vypleněné město, muži a chlapci pobiti, ženy a dívky zotročeny – celkem vzato úspěšný den. A to noc ještě nezačala.

Uvažovali o dalším poháru vína – Patroklos s rukou na víčku džbánu se už chystal nalévat, když vtom Achilleus uká‑ zal hlavou ke dveřím, za kterými jsem stála, a zasvítily mu oči.

Patroklos se zasmál. „Ale ano, je tam.“

O krok jsem couvla, posadila jsem se na úzkou postel a tiskla ruce k sobě, aby se přestaly chvět. Chtělo se mi polk‑ nout, ale s vyprahlými ústy to nešlo. Okamžik nato se otevřely dveře a světlo zakryl Achilleův obrovitý stín. Nepromluvil, asi v domnění, že bych mu nerozuměla, a jen ukázal palcem k druhému pokoji. Rozklepala jsem se, vstala a šla za ním.

4

Co můžu říct? Nebyl hrubý. Očekávala jsem to – dokonce jsem to předpokládala – ale nic takového, a alespoň jsem to měla brzy za sebou. Souložil stejně rychle jako zabíjel a já v tom neviděla rozdíl. Tu noc ve mně cosi zemřelo.

Ležela jsem tam plná nenávisti, i když samozřejmě nedělal nic, na co by neměl plné právo. Dostat jako čestný dar zbroj nějakého slavného krále, nedal by si pokoj, dokud by ji nevy‑ zkoušel: zvedl by štít, popadl by meč, potěžkal by ho, ohod‑ notil by délku a párkrát by švihl vzduchem. A totéž udělal se mnou. Vyzkoušel si mě.

Myslela jsem, že neusnu. Byla jsem sice vyčerpaná, ale tak nervózní, tak vystrašená ze všeho kolem a nejvíc z něho, že když se ze mě nakonec svezl a usnul, ležela jsem dál, nehybná jako prkno, a hleděla do tmy. Víčka mi při každém mrknutí bolestivě řezala do suchých očích. A přesto jsem asi spala; když jsem se totiž znovu podívala na lampu, už dohořívala. Achilleus ležel s tváří těsně vedle mě, lehce chrápal a horní ret se mu při každém vydechnutí nakrčil. V zoufalé snaze uniknout jeho tělu, které sálalo jako pec, jsem se přitiskla ke stěně a otočila hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusela dívat.

Po pár minutách jsem cosi zaslechla. Nebyl to nový zvuk – uvědomila jsem si, že jsem ho vnímala i v polospánku. Snad jeho dech? A pak mi to došlo. Ne, to je moře. Muselo to být moře, nebyli jsme daleko od břehu. Poslouchala jsem a ne‑ chala se konejšit jeho vytrvalým příbojem, duněním lámající se vlny a pronikavým hukotem, když se vracela. Jako byste leželi na hrudi někoho, kdo vás miluje, někoho, komu mů‑ žete věřit – i když moře milovat neumí a nikdy mu nemůžete věřit. A okamžitě mi došlo, co bych teď právě chtěla: být jeho součástí, rozpustit se v něm; v moři, které nic necítí a nikdy ho nemůžete zranit.

Potom jsem zřejmě znovu usnula. Když jsem se totiž pro‑ budila, Achilleus byl pryč.

Ihned jsem znejistěla. Neměla bych snad vstát dřív než on a připravit mu snídani? Neměla jsem ponětí, jak na tomhle pustém pobřeží připravují jídlo a jestli jeho příprava bude vůbec patřit k mým povinnostem. Pak mě ale napadlo, že Achilleus má určitě spousty otrokyň, na různé práce: tkaní, vaření, příprava lázně, praní ložního prádla a šatstva... Včas se dozvím, co se ode mě očekává. Je docela možné, že to bude jen o něco víc, než jsem dělala dřív. Vzpomněla jsem si na otcovu mladou konkubínu, tu, kterou si vzal po matčině smrti a která převzala na svá bedra většinu jejích povinností.

Postel studila. Posadila jsem se a všimla si, že Achilleus za sebou nezavřel dveře. Stále jsem se ještě úplně neorien‑ tovala. Byly tam troje dveře. Jedny vedly do té malé míst‑ nosti – v duchu jsem jí už říkala komora; další se otevíraly do krátké chodby k síni a třetí přímo na verandu a odtud na pláž. Těmi musel vyjít, protože byly dokořán a při kaž‑ dém pohybu zavrzaly.

Přitáhla jsem si plášť k ramenům a vyšla na práh. Od moře vanul vítr, zvedal mi vlasy a chladil spánkem zpocenou kůži. Srpeček měsíce svítil do tmy tak jasně, že bylo vidět chatrče – připadalo mi, že jich jsou stovky – táhnoucí se do dálky. Mezi jejich temnými, k sobě schoulenými obrysy, se mi tu a tam otevřel letmý, mučivý pohled na moře. Otočila jsem hlavu a zahleděla se do vnitrozemí, a vtom mě upoutala bledá záře na obloze; nejdřív mě mátla, a pak mi došlo, že to musí být Trója. Trója se svými paláci, chrámy a dokonce ulicemi osvět‑ lenými celou noc. Tady vedly od chatrče k chatrči úzké, temně červené cestičky. Dostala jsem se na strašlivé místo, pravý opak metropole, na místo, kde vládla temnota s krutostí.

Stála jsem na prahu Achilleova dřevěného domku a dunění valících se vln mi připomínalo bitevní vřavu, meče řinčící o štíty, ačkoli má unavená mysl tehdy vnímala všechno jako bitvu, jako by na světě neexistovala jiná barva než rudá. Troufla jsem si opatrně vyjít na verandu z nehoblovaného dřeva a odtud skočila rovnou do písku. Chvilku jsem stála a bořila konečky prstů do vlhkých zrnek, uchlácholená tím, že po noční otupělosti ještě dokážu něco cítit, cokoli. A potom jsem se bosa a jenom v plášti vydala hledat moře.

Spíš instinktem než očima jsem objevila cestu a dostala se na pěšinku, která vedla od chatrčí kamsi pryč, nejprve se vlnila při okrajích dun, a pak se prudce svažovala k pláži. Na posledním úseku se změnila v noru, jak se na hřebenech pískových dun z obou stran zvedala do výšky přímořská tráva; úžil se mi dech ze stísněného prostoru a musela jsem se na chvilku zastavit. Kdesi ve skrytu mé duše se ozval strach: co když se vrátí, co když mě bude zase chtít a já tam nebudu? Měsíční světlo klouzalo po čepelích travin, které se nakláněly a kolébaly ve větru. Na pláž jsem vyšla při ústí potoka s polo‑ slanou vodou, který zurčel mezi balvany a oblázky, a když doběhl k moři, rozlil se do šířky.

Teď bylo slyšet i jakýsi nový zvuk, pronikavější než vlny; ohlušující, nervy drásající rány. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to jsou zvuky lodního lanoví, které práská do stěžňů. Nalevo ode mě vystupovala temná masa lodí, vět‑ šinou bezpečně vytažených za hranici přílivu a usazených na podpěrách. Byly tam i jiné lodě, zakotvené na moři, to ale byla malá, břichatá nákladní plavidla, lišící se od štíhlých válečných lodí jako kachny od orlů. Věděla jsem, že válečné lodě jsou střežené před možným útokem Trójanů, a proto jsem zacouvala zpátky mezi duny a vzala to zkratkou přes vřesoviště k otevřenému moři.

Tady už bylo slyšet jenom rachocení vln, tolik připomína‑ jící nárazy mečů do štítů. Kráčela jsem k moři a doufala, že zahlédnu Lyrnéssos, kde podle mě ještě musely zářit požáry stravující město, ale čím blíž vodě, tím byla hustší mlha. Zni‑ čehonic se přivalila – neproniknutelná mlha, studená a vlhká jako prsty mrtvého, a proměnila černé lodě v přízračné siluety z jiného světa. Zvláštní, že se tak hustá mlha mohla vytvořit a sedět na jednom místě za takhle větrné noci, ale dala mi volnost a já byla neviditelná dokonce i pro sebe.

Tam za těmi rozbouřenými vlnami, na tichém místě, kde se moře stýkalo s pevninou, byly duše mých mrtvých bra‑ tří. Odepřeli jim pohřební obřady, a tak nesměli vstoupit do Hádu, odsouzeni sužovat živé, ne na pár dní, ale navěky. Znovu a znovu mi za zavřenými víčky umíral můj nejmladší bratr. Truchlila jsem pro všechny, ale pro něho nejvíc. Po mat‑ čině smrti se pokaždé v noci vplížil ke mně do postele a hledal útěchu, za kterou se ve dne styděl. Tam, na té větrem bičo‑ vané pláži, jsem slyšela, jak mě volá – stejně ztracený, stejně bez domova a bez pomoci, jako já sama.

S myšlenkou dostat se co nejrychleji k němu jsem se začala brodit do moře – kotníky, lýtka, kolena, stehna, a pak ten náhlý studený šok, když mi vzdutá vlna pleskla do třísel. Stála jsem rozkročená v pohybujícím se písku, natáhla ruku dolů a spláchla ho ze sebe. A potom – čistá, nebo tak čistá, jak jsem ještě vůbec mohla být – jsem stála po pás ve vodě, cítila, jak mě mohutné vlny zvedají na špičky a znovu vracejí dolů, a nechala se mořem nadnášet. Jedna obrovská vlna mě vyzdvihla a málem mi podrazila nohy, a mě napadlo: Proč ne? Přímo hmatatelně jsem cítila, že na mě bratři čekají.

A vtom jsem zaslechla hlas. V první chvíli jsem myslela, že to je hlas mého nejmladšího bratra. Napjatě jsem poslou‑ chala, abych slyšela přes hukot vln, a hlas se ozval znovu – určitě mužský hlas, i když slova jsem nerozeznávala. A najed‑ nou mě přepadl strach. Celé dny jsem se bála – úplně jsem zapomněla, jaké to je, nemít strach – ale tenhle strach byl jiný. Zježily se mi vlasy na zátylku a naskočila mi husí kůže. Říkala jsem si, že je to jistě hlas z tábora, který se odrazil od hradby mlhy, takže se zdá, že přichází z moře, jenže pak jsem ho zaslechla znovu, a to už jsem věděla, že přichází odtam‑ tud. Za hradbou vln někdo, něco čeřilo vodu. Nějaké zvíře – muselo to být zvíře, nic jiného to být nemohlo, možná delfín nebo kosatka. Někdy připlouvají až k pevnině, a dokonce se vrhají na pláže a stahují tulení mláďata z balvanů. Pak se ale cáry mlhy na chvíli rozestoupily a já zahlédla lidské paže, ramena a měsíční třpyt na mokré kůži. Další nadzvednutí, další cáknutí – a naráz ticho, když se přetočil a ležel na vodě tváří dolů, kolébaný příbojem.

Na těchto březích muži plavat neumí. Jsou to námořníci, vědí, že plavání může nanejvýš prodloužit umírání, jinak poměrně rychlé a milosrdné. Tenhle člověk si ale pohrával s mořem jako delfín nebo sviňucha, jako by se v něm cítil doma. Teď ležel s rukama a nohama roztaženýma na hla‑ dině a v téhle poloze vydržel tak dlouho, až jsem si říkala, že snad dýchá pod vodou. Pak se ale najednou vyhoupl hlavou a rameny nad vodu, vzpřímený jako panáčkující lachtan. Při pohledu na jeho tvář mě obestřela hrůza, i když zbytečně, tušila jsem totiž, kdo to je.

Spěšně jsem se brodila ke břehu, abych se rychle dostala zpátky a usušila se; jak bych mu to, pro všechno na světě, vysvětlila? Na mělčině jsem zvolnila krok, protože cáká‑ ním bych mohla upoutat jeho pozornost. Vkročila jsem na pevnou zemi, a vtom mě něco prudce a bolestivě píchlo do pravé nohy. Něco mi trčelo z chodidla – kámen nebo úlo‑ mek mušle – a já se sehnula, abych to vytáhla. Když jsem se znovu podívala na Achillea, už neplaval a po kolena ve vodě se brodil ke břehu. Dřepla jsem si a zadržovala dech, ale bez povšimnutí prošel kolem a rukama si přitom vytíral slanou vodu z očí. Začala jsem zase dýchat v domnění, že tím to končí, že se vrátí do ležení, ale zůstal stát těsně u vody s očima upřenýma na moře.

Promluvil, a já myslela, že se obrací ke mně, otevřela jsem pusu a nevěděla, co říct. Pak ale promluvil znovu a přerývavě vypouštěl slova z úst, jako když tonoucí lapá po dechu. Vůbec mu nebylo rozumět. Jako by se s mořem přel, přel nebo se ho doprošoval... Jediné slovo, které jsem podle mě zachy‑ tila, bylo „mami“, a to byl nesmysl. Mami? Ne, to nemohlo být ono. Pak to ale zopakoval: „Mami, mami“, jako když se malé dítě dožaduje, aby ho vzali na ruku. Určitě to bylo něco jiného, i když „mami“ zní stejně, nebo skoro stejně, v mnoha jazycích. Ať ale říkal, co chtěl, pochopila jsem, že to nemám slyšet, a zároveň jsem se neodvažovala pohnout, a tak jsem skrčená u země čekala, až to skončí. Pokračovalo to dál a dál a citový výlev nakonec ukončilo ticho.

Vyšlo slunce a mlha se začínala rozpouštět. Viděla jsem, jak se první zlaté paprsky dotkly jeho mokrých paží a ramenou, jak se otočil a vydal dál po pláži, až nakonec zmizel ve stínu svých černých lodí.

Jakmile jsem měla jistotu, že je pryč, rozběhla jsem se co nejrychleji přes duny, ale v ležení jsem nakonec zablou‑ dila. Stála jsem tam mokrá, zablácená a vyděšená, a neměla ponětí, co dělat a kam jít. Vtom se ve dveřích jedné cha‑ trče objevila jakási dívka a kývnutím mě pozvala dovnitř. Řekla, že se jmenuje Ífis. To ráno se o mě postarala a připra‑ vila mi dokonce horkou lázeň, abych si spláchla sůl z vlasů. Odložila jsem plášť a chtěla vstoupit do vody, když vtom cosi spadlo na podlahu a já si uvědomila, že je to oblázek z pláže. V místě, kde mě řízl, chodidlo stále krvácelo. Ležel mi v dlani a já ho zevrubně zkoumala, jak to někdy lidé v leknutí dělají a celou svou bytostí se upnou na něco nicot‑ ného. Byl zelený, taková ta žlučovitě zelenavá barva rozbou‑ řeného moře, s bílým proužkem napříč. Nic zvláštního, až na to, že byl ostrý. Velice ostrý. Zvedla jsem ho a přivoněla k němu: mořská voda a prach. Olízla jsem ho: na omak drsný, s příchutí soli. Potom jsem prstem vyzkoušela jeho zubatý okraj: žádný div, že rána byla tak hluboká. Když jsem pře‑ jela zápěstí – a vůbec netlačila – zůstal po něm šrám posá‑ zený po celé délce růžovými korálky krve. Nechala jsem krev téct z prokřehlé kůže a cítila úlevu. Chtěla jsem se říznout znovu, jen ze zvědavosti, jestli se zase dostaví ten pocit úlevy, ale cosi mi v tom zabránilo. Netušila jsem, proč mi moře ten dárek dalo, ale věděla jsem, že ne proto, abych si ublížila. Všude po táboře se válela spousta nožů, kdyby na věc došlo. A tak jsem ho položila zpátky na dlaň, dívala se na něj a vní‑ mala jeho barvu, drsný povrch a váhu. Na pláži leželo tolik oblázků – miliony – všechny do hladka vyleštěné neúnavným mořem, jenom tenhle ne. Ten jediný zůstal ostrý.

Toho vzpurného kamínku jsem si považovala, a považuji dodnes. Teď právě mi leží v dlani.

Když mi Ífis přinesla čisté, suché šaty a já si je oblékla – vlastně to spíš udělala ona, protože já tam stála jako kus dřeva – vsunula jsem si ho pod opasek, aby mě při každém pohybu zatlačil na kůži. Nebylo to příjemné, ale uklidňo‑ val mě, připomínal mi moře a pláž – a tu holku, kterou jsem kdysi bývala a už nikdy nebudu.

41

5

Ze všeho nejvíc mi utkvěla v hlavě – kromě strašné, stravu‑

jící, čiré hrůzy prvních dní – ona podivná směsice přepychu

a špíny. Achilleus jedl ze zlatých talířů, po večerech odpočí‑

val s nohama na podnožce vykládané slonovinou a spal pod

přikrývkami vyšívanými zlatou a stříbrnou nití. Každé ráno

si učesal a zapletl vlasy – žádná dívka se ve svůj svatební

den neoblékala pečlivěji než Achilleus do bitvy – a výsledek

si ověřil v bronzovém zrcadle, které jistě stálo celé jmění.

Pokud já vím, mohlo stát celé jmění. Nicméně když musel

po večeři na velkou potřebu, popadl z haldy v rohu síně kou‑

sek režného hadru a vydal se k latríně, která páchla na sto

honů a byla obalená vrstvou černých bzučících much. Navíc

musel cestou tam a zpátky projít kolem obrovské skládky

odpadků, které se měly pravidelně pálit, ale nepálily, a staly

se tak výkrmnou pro krysy.

Krysy, další věc, na kterou nezapomenu. Všude krysy. Šli

jste třeba po cestě mezi dvěma řadami chatrčí a hromádka

před vámi zničehonic ožila a rozběhla se – ano, tak zlé to

bylo! Původně je měli chytat vychrtlí, polodivocí psi, kteří se

potulovali po táboře, ale jaksi to nikdy nedělali. Myrón, pově‑

řený údržbou Achilleova ležení, s oblibou pořádal pro mladé

bojovníky závody v lovení krys. Odměnou bylo silné víno pro

vítěze. Mohli jste potkat mladíky, kteří si vykračovali s řadou mrtvolek napíchnutých na kopí – jako krysí kebaby. Ale ať jich zabili, kolik chtěli, pokaždé jako by jich ještě přibylo.

Snažím se, možná trochu emotivně, sdělit svoje první dojmy z tábora, a přitom jsem téměř nic z toho nevnímala. Vlastně to bylo docela obyčejné místo: moře, pláž, písečné duny, sem tam křoviska, a potom už jenom bitevní pláň táh‑ noucí se až k hradbám Tróje. Víc jsem toho vidět nemohla – my, zajatkyně, jsme byly pochopitelně zavřené v táboře. Na tomhle proužku země se tísnilo padesát tisíc vojáků i se svými služebníky – otroky. Malé chatrče, úzké cestičky mezi nimi, všechno natěsnané, a přece zároveň nekonečné, pro‑ tože tábor byl celý náš svět.

A podivně si s námi zahrával i čas: prodlužoval se, zkra‑ coval a zavrtával do sebe v podobě vzpomínek živějších než každodenní skutečnost. Konkrétní okamžiky – jako třeba chvíle, kdy jsem zírala na oblázek – se zdánlivě prodloužily na léta, a další dny uplynuly jako v mlžném závoji otupení a smutku. Neřeknu vám jedinou věc, která se v některém z těch dnů přihodila.

Nicméně postupně se všechno zaběhlo do svých kolejí. Mou jedinou praktickou povinností bylo obsluhovat Achillea a jeho velitele při večeři, takže jsem byla každý večer všem na očích, a nezahalená, což mě zpočátku děsilo, protože jsem byla zvyklá na nerušený život stranou mužských pohledů. Nejdřív jsem nechápala, proč mě tam chce, ale pak mi došlo, že jsem jeho čestný dar, jeho odměna za to, že pobil šedesát mužů za jediný den, takže mě pochopitelně chce ukazovat hostům. Nikdo nezíská trofej, aby si ji zastrčil někam dozadu do kredence. Chcete ji mít tam, kde je vidět, aby vám ostatní záviděli.

Nalévání nápojů při večeři jsem nenáviděla, i když Achil‑ leovi bylo samozřejmě jedno, jestli se mi to líbí nebo ne, a brzy to – kupodivu – přestalo vadit i mně. Svobodný



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.