načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A co to má co dělat se mnou? - Sasha Batthyany

A co to má co dělat se mnou?

Elektronická kniha: A co to má co dělat se mnou?
Autor:

Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit Batthyányová -Thyssenová uspořádá ve svém sídle v rakouském Rechnitzu večírek. Okolo půlnoci někteří z hostů její zámek opustí a zastřelí sto osmdesát Židů, kteří mají v Rechnitzu vykonávat těžkou práci. Co přesně se tehdy stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím. Margit o události po celý život mlčela, těla obětí nebyla nikdy nalezena a očití svědci záhadně zemřeli. Ve snaze zjistit pravdu o nacistickém zločinu odhalí autor dávná rodinná traumata. Pátrání po minulosti ho zavede do předválečného Maďarska, poválečného Rakouska a současného Švýcarska, na místo bývalého sibirského gulagu, do jihoamerického domova ženy, která přežila Osvětim — a také na pohovku psychoanalytika, jenž vášnivě rád kouří dýmku. Na své cestě dojde k poznání, které změní jeho pohled na rodinu i na sebe samého. Určují předchozí generace náš život? Jsme my všichni „dětmi války“? Je holokaust dávnou minulostí? Kniha Sachy Batthyanyho je psychologickým portrétem současné generace Evropanů a neobvyklou rodinnou kronikou, která na příbězích dvou rodů zpřítomňuje dějiny střední Evropy. ----- Sacha Batthyany dokazuje, že historické události utvářejí i naši přítomnost… -  WDR   Výborně napsaná kniha o masakru v městečku Rechnitz, dobové panoráma, ve kterém se historie jedné rodiny prolíná se středoevropskými dějinami. V neposlední řadě je to velkolepá esej o tom, jak minulost ovlivňuje přítomnost. - Der Spiegel     Sasha Batthyany  (nar. 1973) vystudoval sociologii v Curychu a Madridu, poté pracoval jako redaktor v několika novinách a časopisech. V současné době vyučuje žurnalistiku ve Švýcarsku a působí jako zahraniční zpravodaj ve Washingtonu. Kniha  A co to má co dělat se mnou? Zločin v březnu 1945. Příběh mojí rodiny  (2016) je jeho prvotina a vychází ve dvanácti zemích.

Související tituly dle názvu:
A co to má co dělat se mnou? A co to má co dělat se mnou?
Batthyany Sasha
Cena: 189 Kč
Krása mnou pohrdá Krása mnou pohrdá
Un Hui-kjong
Cena: 209 Kč
Se mnou jsi v bezpečí Se mnou jsi v bezpečí
Slater K. L.
Cena: 199 Kč
Mluv se mnou Mluv se mnou
Andrysek Oskar, Astl Jaromír, Bartošová Veronika
Cena: 164 Kč
Jsme zrozeni k chůzi? Jsme zrozeni k chůzi?
Veselý Jan
Cena: 310 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Host

Sacha

Batthy

a ny

Zločin v březnu 1945

Příběh mé rodiny

Sacha

Batthyany

A co to

má co dělat se

mnou

Prolog

1

2

3

4

Deníky I

5

Deníky II

6

7

8

Deníky III

9

10

Deníky IV

11

12

Deníky V

13

14

15



A co to má

co dělat

se mnou?

Sacha

Batthyany



Zločin v březnu 1945

Příběh mé rodiny

Brno 2016

A co to má

co dělat

se mnou?

Sacha

Batthyany


Originally published in the German language as “Und was hat

das mit mir zu tun? Ein Verbrechen im März 1945. Die Geschichte

meiner Familie” by Sacha Batthyany

Copyright © Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG,

Cologne / Germany, 2016

Translation © Viktorie Hanišová, 2016

Cover picture © Reinhard Kleist

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

The translation of this work was supported by a grant from

the Goethe ‑Institut which is funded by the German Ministry of

Foreign Affairs.

Překlad této knihy podpořil Goethe ‑Institut financovaný

německým Ministerstvem zahraničních věcí.

Deníky Maritty Batthyányové a Agnes Kupfermincové

z maďarštiny, respektive španělštiny přeložil a pro publikaci

přepracoval autor této knihy.

ISBN 978‑80‑7491‑859‑9 (Formát PDF)

ISBN 978‑80‑7491‑860‑5 (Formát ePub)

ISBN 978‑80‑7491‑861‑2 (Formát MobiPocket) Pro Ayno, Milose & Umu

9

Prolog

Agnes vyšla z ložnice. Kvůli mně se pěkně oblékla, nalíčila se

a upravila si vlasy. Její dcery se postavily vedle ní a bylo vidět,

že mají z její proměny radost.

„To je ta návštěva z Evropy,“ řekly jí. „Vnuk.“

„Kdo?“ zeptala se hlasitě.

„Ten vnuk, vždyť víš.“ Agnes však neměla ani tušení, bylo

to na ní vidět.

Pozdravili jsme se a posadili ke kulatému stolku v obývacím

pokoji kdesi v Buenos Aires. Agnes jsem znal z deníku své

babičky, který jsem si s sebou přinesl v tašce. Vyrostly spolu

v maličké vesničce na západě Maďarska, jako děti se vídaly

každý den, i když vedly úplně jiné životy. Agnesini rodiče

měli krámek s lahůdkami, rodiče mojí babičky malý zámek

s dvorem vysypaným oblázky, v jehož středu rostl kaštan.

Byl to klidný život na venkově, napsala moje babička o svém

dětství, život, který se řídil ročními obdobími. Až do války.

Až do onoho dne na jaře 1944, kdy byl staletý řád na ves­

ničce rozvrácen a s ním i jeden celý svět. Nejdřív přišli Něm­

ci, potom Rusové. Zámek vyhořel, babiččina rodina přišla

o veškerou půdu, o své postavení i místo ve společnosti.

A Agnes skončila v Osvětimi.

10

Její dcery jí před mým příchodem řekly, že tudy jen projíž­

dím a že prý jsem se o ní dočetl v jednom deníku. A o tvých

rodičích, pověděly jí, o době před sedmdesáti lety. A teď jsem

tu, abych jí z něj něco přečetl.

„To je skvělé,“ prohlásila.

Seděl jsem vedle Agnes a pozoroval tetování, kterým ji

označil jeden z dozorců v Osvětimi, nyní se jí ztrácelo v zá­

hybech vrásčité kůže. Číslice byly sotva čitelné: 802... 6? Nebo

to byla osmička?

„Jablečný, nebo tvarohový?“ zeptaly se mě.

„Prosím?“

Když Agnes deportovali do koncentračního tábora, bylo

jí osmnáct. Teď jí bylo přes devadesát. Chodítko měla hned

vedle židle. Na malé poličce jsem zahlédl fotografie: jejího

zesnulého muže, svatby jejích dcer, jeden celý život.

„Jablečný,“ řekl jsem a přisunul si talíř. Když všichni dojedli

svůj kousek štrúdlu, pustil jsem se do čtení: Četl jsem o vlaku

z Budapešti, který byl díky hustému tmavému dýmu vidět

už z dálky — a Agnes pokyvovala hlavou —, o jeřábech, kteří

vysedávali na příjezdové cestě do vesnice, o višních nakláda­

ných v cukru, které stály v krámku jejích rodičů hned u po­

kladny, a o jejím otci, panu Mandlovi, s červenými tvářemi.

„Přesně takové míval,“ zasmála se a my jsme se na oka­

mžik radovali s ní, i když nám bylo smutno. Protože jsme

znali pravdu.

Zachovali jsme se správně? ptal jsem se sám sebe o den poz­

ději v odletové hale. Kromě muže, který čisticím strojem

přejížděl z jednoho konce terminálu na druhý a na koberci

11

za sebou zanechával střídavě tmavé a světlé pruhy, nebylo

kolem dokola ani živáčka.

Jsem jen posel, zkoušel jsem si namluvit, než jsem se vydal

na cestu. Mám něco, co patří Agnes, proto jsem přijel. Ale na­

jednou jsem si tím nebyl úplně jistý. Skutečně jsem byl jen

obyčejný kurýr?

Od té doby, co jsem se vydal po stopách válečných tajemství

své rodiny, uběhlo sedm let. Několikrát jsem navštívil Ma­

ďarsko, Rakousko, letěl jsem do Moskvy a teď až do Buenos

Aires. Především jsem se však stal trojnásobným otcem, čímž

se všechno propojilo: Naučil jsem se vyměňovat plínky a při­

pravovat kaši a současně jsem se dozvěděl všechno o svých

kořenech, strávil jsem pár dní v malé obci Rechnitz, abych

zjistil co nejvíce informací o masakru sto osmdesáti Židů,

při pátrání po zbytcích pracovního tábora jsem se brodil si­

biřským sněhem a nakonec jsem se dostal až do Jižní Ameriky.

A to všechno jsem týden co týden probíral v Curychu se svým

psychoanalytikem. Zatímco ostatní v tu dobu obědvali pizzu,

my dva jsme si povídali o Stalinovi, holokaustu a masových

hrobech. Teprve nedávno jsem se ho zeptal: „Myslíte si, že

jsem nemocný?“ Odpověď zněla: „A jak to mám vědět?“

Připadalo mi, jako bych žil ve stroji času, včerejšek a dne­

šek mi splývaly. Přeskakoval jsem z minulosti do přítomnosti

a z výšky přitom sledoval sám sebe, jak se procházím po ča­

sové ose svého života. Sedm let. To přibližně odpovídá délce

života krtků evropských, o nichž jsem si toho spoustu pře četl

v deníku své babičky, která se k těmto živočichům neustále

přirovnávala.

Seděl jsem v hale a díval se ven na přistávací dráhy černé

od pneumatik, na špinavá pole mezi nimi a nekonečné argen­

tinské dálky.

12

Agnesiny dcery mi na rozloučenou vtiskly do ruky útlou

knížečku své matky, v níž sepsala vzpomínky na válečná léta.

Knížka teď ležela u mě v tašce, hned vedle babiččina deníku.

Zápisky dvou rozdílných žen, jejichž životní osudy se pro­

plétaly a jejichž význam sahal až do současnosti. Obě kníž­

ky jsem prolistoval. Ještě chybí můj příběh, napadlo mě, vytáhl

jsem z bundy zápisník, uhladil novou stránku a do horního

levého rohu napsal datum: říjen 2013.

Co z toho vznikne, dopis? Komu, mně? Jak mám začít?

Pak už hlásili moje letadlo.

13

1

Začalo to jednoho dubnového večera, zhruba sedm let před

odletem do Buenos Aires. Tehdy jsem byl spolupracovníkem

nedělního vydání Neue Zürcher Zeitung. Bylo brzy ráno, v práci

ještě skoro nikdo nebyl, všude klid. Psal jsem zrovna článek

o holandském dárci spermatu, když vtom mi jedna starší ko­

legyně, která toho se mnou jinak moc nenamluvila, položila

na stůl stránku vytrženou z novin a zeptala se: „Co to máš

vlastně za rodinu?“

Vzhlédl jsem a usmál se na ni, teprve potom jsem si pro­

hlédl článek, který mi přinesla. Očekával jsem něco z deva­

tenáctého století, šaty s volány nebo koňské kočáry. Nějaký

most, který byl pojmenován po jednom z mých předků, po

Ádámovi, Zsigmondovi nebo Ladislausovi Batthyánym, moje

příjmení je v Maďarsku známé. Batthyányovi bývali hrabata,

knížata, biskupové. Jeden z nich se v roce 1849 stal zemským

ministerským předsedou, dalšího, lékaře Ladislause Batthyá ­

nyho­Strattmanna, za jeho zásluhy v roce 2003 blahořečil

papež Jan Pavel II. Rodinná historie se dá vystopovat až do

válek s Turky ve čtrnáctém století, ale tady na Západě naše

jméno prakticky nikdo nezná, proč by taky měl? Většina ho

považuje za tamilské jméno, ony dva ypsilony jim připomínají

14

Srí Lanku. Ptají se na něj pouze o vánočních svátcích, kdy

v televizi dávají každý rok v jedenáct hodin dopoledne trilogii

o Sissi, v níž Romy Schneiderová v roli císařovny tančí s hra­

bětem Batthyánym, který má na sobě bleděmodrou uniformu

a ve vlasech spoustu brilantiny.

Když jsem pohlédl na noviny, čekal jsem něco v tom smyslu,

něco neškodného, místo toho jsem si však přečetl titulek Hos­

titelka z pekla, kterému jsem nerozuměl, ale ženu na obrázku

jsem poznal ihned. Byla to teta Margit. V březnu roku 1945

se měla podílet na masakru Židů v rakouském příhraničním

městě Rechnitz. Prý uspořádala slavnost, tančila, popíjela

a o půlnoci, jen tak z legrace, přiložila nahým mužům a že­

nám pistoli k hlavě a stiskla spoušť.

„Díky,“ řekl jsem, odložil článek stranou a znovu se zadíval

na blikající kurzor na obrazovce. Na dokončení textu o ho­

landském dárci spermatu mi zbývaly ještě dvě hodiny.

Teta Margit? Ta s tím jazykem?

Když jsem byl malý, třikrát do roka jsme se s tetou Margit

chodili najíst do nejdražších curyšských restaurací. Můj otec

nadával už cestou tam a v našem bílém opelu si připaloval

jednu cigaretu od druhé, zatímco matka mi umělohmotným

hřebínkem česala vlasy. Mluvili jsme o ní jako o tetě Margit,

nikdy jen jako o Margit, jako by teta byl nějaký titul. Provdala

se za strýce mého otce, ale jejich manželství bylo od samého

začátku katastrofa. Margit byla miliardářka z německého

rodu Thyssenů, on zchudlý maďarský hrabě. Teta byla vysoká,

mohutný trup měla posazený na tenkých nožkách. V mých

vzpomínkách má na sobě vždy kostým s knoflíky dopnutými

až ke krku, hedvábnou šálu s koňským motivem a na rameni

tmavě červenou krokodýlí tašku se zlatými zipy, a když vy­

15

práví o srnčí říji nebo o výletních plavbách po Egejském

moři, v pauzách mezi větami vystrkuje špičku jazyka, trochu

jako ještěrka. Sedím co nejdál od ní — teta Margit děti ne­

snášela —, a zatímco se rýpám v nakrájených telecích játrech,

každou chvíli na ni pohlédnu. Chci spatřit její jazyk.

Po její smrti jsme o ní mluvili jen zřídka a moje vzpo­

mínky na společné obědy se opět přihlásily až onoho dne, kdy

jsem se dočetl o rakouském městečku Rechnitz. O slavnosti.

O masakru. O sto osmdesáti Židech, kteří se před zastřelením

nejdříve museli vysvléct do naha, aby se jejich těla rychleji

rozložila. A teta Margit? Měla být jednou z hlavních aktérek.

Zavolal jsem otci a zeptal se ho, jestli o tom něco neví. Mlčel

a já slyšel, jak si odzátkoval láhev vína. Viděl jsem ho před

sebou, jak sedí v obývacím pokoji v Budapešti na ošoupané

pohovce, kterou jsem měl tak rád.

„Margit pár aférek s nácky měla, povídalo se o tom v rodině.“

„V novinách stojí, že uspořádala slavnost a jako zlatý hřeb

večera, jako zákusek, vylákala sto osmdesát Židů do stodoly

a hostům rozdala zbraně. Všichni byli namol. Zúčastnit se

mohl každý. I Margit. Píšou o ní jako o hostitelce z pekla.

V anglických novinách ji překřtili na killer countess. A titulek

zněl Hraběnka Thyssenová nechala na slavnosti zastřelit dvě

stě Židů.“

„To je blbost. K nějakému zločinu došlo, ale že by s tím

měla Margit něco společného, mi připadá nepravděpodobné.

Byla to sice zrůda, ale něčeho takového by nebyla schopná.“

„Proč byla zrůda?“

16

Před novinovým článkem o Rechnitzu a tetě Margit jsem se

o historii své rodiny nijak zvlášť nezajímal. Vlastně jsem s ní

ani neměl co do činění. Kdybych se narodil v Maďarsku, bylo

by to něco úplně jiného, protože tam byla řada míst a pamá­

tek věnovaná mým předkům. Já jsem však nevyrostl v Buda ­

pešti, ale ve čtyřpokojovém bytě na okraji Curychu, a když

mi bylo osm, přestěhovali jsme se o sto metrů dál do šedého

řadového domku připomínajícího Rubikovu kostku, se kte­

rou si tehdy v osmdesátých letech všichni hráli. Na zahradě

jsme měli ping pongový stůl a vevnitř velkou lednici jako

v Americe, kterou nám tam zanechali bývalí majitelé. Když

jsem otevřel mrazák a strčil do něj hlavu co nejdál, až za pyt­

líky s mrazeným hráškem, krásně to tam vonělo. Ještě lépe

si vzpomínám na vůni benzinu u pumpy, u které jsme občas

s rodiči zastavili, když jsme se večer vraceli z návštěvy u přá­

tel, k nimž jsme jezdili každou neděli. Všichni tři jsme seděli

natlačení na zadních sedačkách, mí bratři vedle mě, a já jsem

vždycky doufal, že budeme muset natankovat. To jsem pak

stáhl okénko, zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Benzin

a chladný vzduch a my všichni spolu v autě na cestě domů,

nikdy jsem se necítil víc v bezpečí. A když jsme pak dojeli

domů, předstíral jsem, že spím, aby mě otec odnesl do pokoje.

Jeho košile byla cítit vínem, cigaretami a létem, to byly vůně

mého dětství.

Jako velryby, které se uchýlí do klidných vod, aby porodi­

ly, se i moji rodiče stáhli ze světa a usadili se tady, na okraji

města. Ale na rozdíl od velryb, které to táhne zpátky do hlou­

bek oceánu, tu rodiče uvízli.

Možná se schovávali před minulostí. Před svými vzpomín­

kami na Maďarsko, na válku, na útěk a skrývání.

17

Možná chtěli na tomto nedotčeném místě začít znovu, ne­

myslet na minulost, chtěli si z toho ztraceného koutu světa

udělat domov. A téměř se jim to povedlo.

Švýcarsko je skvělá země pro někoho, kdo chce začít od

začátku a zbavit se předchozí zátěže, protože tu nic nepři­

pomíná Hitlera ani Stalina. Oba totalitní systémy minulého

století, nacismus a komunismus, koncentrační tábory a gulagy,

jsou tu jen kapitolami z učebnic dějepisu. Není tady skoro

žádný pomník obětem války a žije tu jen málo rodin, kromě

přistěhovalců, které by měly s hrůzami války něco společného.

Nikdo se neptá: „Dědo, co jsi dělal za války?“ Nikdo nebyl de­

portován ani zplynován. Není třeba se s něčím „vyrovnávat“,

nic „nevyplouvá na povrch“, jak se pořád píše v novinách

v souvislosti s jinými zeměmi. Žádné kolektivní selhání ne­

existuje, nejsou žádné krize, až na ty bankovní. Švýcarsko zná

jen období blahobytu, bezpečí a bezstarostnosti, což platilo

zejména pro dobu mého mládí na začátku devadesátých let,

kdy bylo všechno ještě pestřejší a obyvatelé čtvrtí na okraji

města o víkendech podnikali vyjížďky na kole kolem jezer

a říkali si „bikeři“.

Něco tak idylického se přece muselo odrazit i na naší ro­

dině. Všudypřítomná bezstarostnost se jistě musela přenést

i na nás. Ale u všech to tak nebylo.

Otec ani matka se ve Švýcarsku, „nejnaducanější“ ze všech

zemí v Evropě, necítili jako doma. Sice se naučili mluvit švý­

carskou němčinou i lyžovat, pořídili si toustovač jako všichni

ostatní a v zimě si taky dělali raclette — polévali si brambory

roztaveným sýrem —, i když do něj možná přidali trochu víc

papriky než ostatní. Ve skutečnosti se však společenského

života v zemi účastnili, jen když se to od nich vyžadovalo.

18

Sousedy sice zdravili, ale mnohem milejší jim bylo, když si

jich na cestě k autu nikdo nevšiml. Švýcarsku a Švýcarům se

potají vysmívali, aspoň tak mi to tehdy připadalo. Příležitostné

xenofobní poznámky ostatních obyvatel, že máme legrační

příjmení, že na cizince mluvíme slušně německy a že se sem

naše zrezavělé auto nehodí, se jich nedotýkaly, protože vě­

děli, že tu stejně nikdy nezakoření. Švýcarsko pro ně vždy

bylo pouhou hrou, život v něm nebyl skutečný, nejednalo se

o bytí „jednou jsi dole, jednou nahoře“ se štěstím a útrapami.

Protože kdo neztratil ve válce aspoň pár příbuzných, kdo ni­

kdy nezažil, jak cizí okupační mocnost — ať už Němci nebo

Rusové — všechno rozvrátí, nemohl tvrdit, že rozumí životu.

Měnou mých rodičů bylo utrpení. Štěstí a idyla za nic nestály.

Minulost byla vždy důležitější než budoucnost, staré odjak­

živa lepší než moderní.

A tak si každý po svém snili o jiném životě, ve svém domku

na okraji Curychu, na místě bez minulosti, odkud se otec

brzy odstěhoval.

Dva roky po pádu železné opony se sbalil a odjel do Buda­

pešti. Švýcarsko opustila i moje matka a já jsem vůbec ne­

měl dojem, že by jí něco chybělo, za zlé jsem jí to však neměl.

Prostě byli najednou pryč, ale pocit, že žiju ve špatné zemi,

mi tu zanechali.

Já jsem zůstal, tak trochu ze setrvačnosti, vystudoval jsem,

protože tady studoval každý, a stal se novinářem. Brzy nato

jsem psal o ozbrojených dětských ganzích v Liverpoolu, spal

v obytném voze vysoce postaveného člena Ku­klux­klanu v Te­

xasu, celé dny jsem pobíhal po jedné předměstské čtvrti Cu ­

ry chu, protože jsem psal článek o hromadném znásilnění

třinácti leté dívky, a spolu s lesbickým párem, který si přál

19

dítě, seděl na pohovce holandského dárce spermatu. Byl jsem

svědkem toho, jak jim podal zkumavku a injekční stříkačku,

pomocí které si jedna z žen měla sperma zavést. „Potřebuju

si něco koupit,“ prohlásil a už stál ve dveřích. „Chcete něco?

Kolu? Chipsy?“ Překvapeně zavrtěly hlavou. Kolu? Chtěly

přece dítě.

Maďarsko sice bylo zemí mých rodičů, ale co to mělo co

dělat se mnou? Bylo mi lehce přes třicet a byl jsem čerstvě

zamilovaný. Druhá světová válka a zločin na sto osmdesáti

Židech, nic z toho mi nemohlo být vzdálenější. Máme přece

svoje vlastní problémy, říkal jsem si, přistěhovalectví, žádné

vize, globalizaci, o něčem takovém jsem psal: příliš konzumu,

příliš pornografie, příliš možností.

Avšak poté, co jsem se jednoho rána seznámil s příběhem

své rodiny, co jsem poznal tetu Margit na fotce u novinového

článku, jsem začal pátrat. Nejprve jsem obeslal příbuzné ve

Vídni, Budapešti a Mnichově. „Dobrý den,“ napsal jsem na

začátek, „sice se neznáme, ale jsme spolu přes několik ko­

len spříznění. Také jste se dočetli o tom, co se tehdy údajně

stalo? Víte něco bližšího?“ Obstaral jsem si spisy o tetě Mar­

git a jejím muži Ivanovi, bratrovi mého dědečka, přečetl

knihy o Thysse nových, o dějinách Maďarska, strávil celé dny

v archivech v Berlíně a Bernu, Budapešti a Štýrském Hradci

a pořád dokola rozmlouval s otcem. Podnětem k mé cestě do

minulosti mi byla teta Margit, jen kvůli ní jsem se poprvé

v životě začal zabývat svým původem.

Byl to masakr sto osmdesáti Židů, díky kterému jsem se

sblížil se svou rodinou.

21

2

Jedné jarní neděle v roce 2009 jsem poprvé jel do Rechnitzu,

abych zjistil, co měla moje teta s oním zločinem skutečně

společného. Brzy ráno jsem přijel nočním vlakem z Curychu

do Vídně, půjčil si auto a vydal se na cestu podél lesů a vi­

nic, hrozny na révě byly ještě malé a tvrdé. Rechnitz není

hezké místo. Obec je tvořena hlavní silnicí, podél níž stojí

po obou stranách nízké domky s úzkými okny s těžkými

závěsy, nemá žádnou náves ani náměstí. A zámek, který

zazobaný podnikatel a sběratel umění Heinrich Thyssen

ve své závěti odkázal své dceři Margit, naší tetě Margit, už

nestojí. Rusové ho po svém vpádu v roce 1945 vybombardo­

vali a jeho obyvatelé si následně rozebrali nábytek, obrazy

a koberce.

Spolek Refugius zde každoročně pořádá shromáždění

k uctění památky zavražděných Židů. Událost se koná u tak­

zvaného Kreuzstadlu, ruiny ve tvaru kříže, kde se měl zločin

odehrát. Časem se z Kreuzstadlu stal pomník, u kterého účast­

níci shromáždění zpívají a společně se modlí. I v letošních

proslovech zaznělo, že tento zločin nesmí nikdy upadnout

v zapomnění. Stál jsem trochu stranou, nikoho jsem tu přece

neznal, a rozhlížel se kolem sebe: Slunce svítilo, pampelišky

22

kvetly, orosená tráva sahala až po kotníky. Někde pod ní mělo

ležet sto osmdesát lebek. Navzdory několikaletému úsilí se

masový hrob nepodařilo nalézt.

Noční obloha z 24. na 25. března je jasná. V zámku Margit

Batthyányové­Thyssenové v burgenlandském Rechnitzu po­

blíž rakousko­maďarské hranice se pořádá nacistická slav­

nost. Příslušníci gestapa a místní nacističtí pohlaváři jako

SS­Hauptscharführer Franz Podezin spolu s Josefem Mural­

terem a Hansem­Joachimem Oldenburgem se baví s členy

Hitler jugend a zaměstnanci zámku a přitom popíjejí sekt.

Válka je pro nacisty sice prohraná, Rusové už jsou u Dunaje,

ale tím si nechtějí kazit náladu. Je osm hodin večer. Ve stejné

době už na rechnitzském nádraží postává asi dvě stě židov­

ských pracovníků z Maďarska, kteří byli nuceně nasazeni na

výstavbu takzvaného Südostwallu, monumentální obranné

linie, která měla vést z Polska přes Slovensko a Maďarsko až

do Terstu a zabránit vpádu postupující Rudé armády. O půl

desáté večer nažene řidič Franz Ostermann část Židů do

náklaďáku a po krátké jízdě je předá čtyřem příslušníkům

organizace Sturmabteilung, SA, kteří vězňům podají lopaty

a přikážou jim, aby vykopali jámu ve tvaru písmene L.

Maďarští Židé začnou kopat, jsou unavení a zesláblí, půda

je tvrdá, na zámku tety Margit se popíjí a tančí. O něco poz­

ději toho večera zavolají SS­Hauptscharführera Franze Pode­

zina k telefonu. Protože je ve slavnostním sále příliš hlučno,

musí odejít do vedlejšího pokoje. Hovor netrvá ani dvě mi­

nuty. Podezin opakuje: „Ano, ano!“ Pak hovor zakončí slo­

vy: „Takové svinstvo!“ Nařídí Hildegard Stadlerové, vůdkyni

23

místního Svazu německých dívek, aby do jedné z místností

zavedla něco přes deset účastníků slavnosti. „Na nádraží

jsou Židi,“ sdělí jim, „kteří se nakazili skvrnitým tyfem. Mu­

síme je zastřelit.“ Nikdo mu neodporuje. Zbrojíř Karl Muhr

rozdá hostům zbraně a munici. Je krátce po jedenácté ho ­

di ně v noci. Na zámeckém dvoře už čekají tři auta. Celá sku­

pi na se do nich nevejde, někteří musejí po svých. Není to přece

daleko.

Zavolal jsem otci. „Věděl jsi,“ řekl jsem mu, „že tam teta Mar­

git tehdy v noci byla, a věděl jsi i o tom masakru.“

„Jo.“

„A nikdy tě nezajímalo, jestli do toho byla zapletená?“

„To má být výslech?“

„Jen se ptám.“

„Nikdy mě nenapadlo, že by mezi tou slavností a masakrem

mohla být nějaká spojitost, jak se o tom poslední dobou píše

v novinách. Počkej chvilku,“ rozkašlal se. Slyšel jsem, jak si

z krabičky vytáhl cigaretu.

„Moc kouříš.“

„Jak se vede malé?“

„Už leze a roste jí třetí zub. Jak to, že jsi s Margit nikdy

nemluvil o válce?“

„A na co jsem se jako měl zeptat? Teto Margit, nedala by

sis ještě skleničku vína? A jen tak mimochodem, teto Margit,

střílela jsi Židy?“

„Přesně tak.“

„Nebuď naivní. Byly to zdvořilostní návštěvy. Mluvili jsme

o počasí a ona do toho sem tam zatáhla různé členy rodiny.

24

Plevy, říkávala, když mluvila o Thyssenových nebo Batthyá­

nyových, kteří se podle ní úplně nepovedli. Plevy byl její ob­

líbený výraz. Vzpomínáš si ještě na její jazyk?“

Mezi půlnocí a třetí hodinou ranní přejede řidič Franz Oster ­

mann mezi nádražím a Kreuzstadlem celkem sedmkrát, na

korbě pokaždé veze dvacet až třicet Židů, které předá čty­

řem příslušníkům SA. Židé se musejí vysvléct, jejich oblečení

se kupí u jámy, na okraji svého hrobu ve tvaru L klečí nazí.

Vedle nich stojí Podezin a Oldenburg, oba fanatičtí nacisté.

Střílí Židy do zátylku. Josef Muralter, člen NSDAP, při mač­

kání spouště křičí: „Jste prasata a patříte do pekla! Jste vlasti ­

zrádci!“ Židé se hroutí a padají do jámy, kde zůstávají ležet

jeden na druhém. Na zámku se otevírají další láhve se sektem,

kdosi k tomu vyhrává na tahací harmoniku. Margit je mladá

a ráda se baví, na sobě má nejkrásnější šaty ze všech přítom­

ných. Jeden z číšníků jménem Viktor si všimne, že hosté, kteří

se ve tři ráno znovu objeví v sále, divoce gestikulují a mají

zrudlé obličeje. SS­Hauptscharführer Podezin, pravdě podobný

strůjce celé akce, který ještě před chvílí mířil na hlavy mužů

a žen a mačkal spoušť, teď úplně uvolněně tančí.

Oné noci všechny Židy nepostříleli. Osmnáct z nich nejprve

nechali žít. Dostali za úkol zahrnout jámu hlínou. Práce pro

hrobníky. O dvanáct hodin později, navečer 25. března, byli

na příkaz Hanse­Joachima Oldenburga, Margitina milence,

taktéž zavražděni a jejich těla byla zahrabána poblíž jatek

u Hinternpillenackeru.

Po válce bylo sedm osob obžalováno z vícenásobné vraž­

dy a z nelidského zacházení, respektive ze zločinů proti lid­

25

skosti. Josef Muralter, Ludwig Groll, Stefan Beigelbeck, Eduard

Nicka, Franz Podezin, Hildegard Stadlerová a Hans­Joachim

Olden burg. Soudní proces se však v roce 1946 zadrhl, protože

dva hlavní svědci byli zavražděni. Prvním z nich byl Karl

Muhr, zámecký zbrojíř. V noci 24. března rozdával zbraně

a budoucím pachatelům tak pohlédl přímo do očí. O rok poz­

ději byl Muhr nalezen v lese s kulkou v hlavě vedle svého psa,

jeho dům shořel. Nábojnice, kterou policie na místě zajistila,

zmizela. Druhým z mrtvých byl Nikolaus Weiss, očitý svědek.

Přežil masakr a schoval se v kůlně u jedné rechnitzské rodiny.

Když byl o rok později na cestě do rakouského Lockenhausu,

někdo na jeho auto spustil palbu a Weiss dostal smyk. Byl

na místě mrtvý.

Po obou podezřelých vraždách žili obyvatelé Rechnitzu

ve strachu z odplaty. Nikdo nepromluvil. Mlčení pokračuje

až dodnes. V průběhu sedmdesáti let po zločinu se obec stala

symbolem rakouského přístupu k nacistické minu losti. Slovo

Rechnitz začalo být vnímáno jako synonymum vytěsňování

minulosti.

Dne 15. července 1948 byli Stefan Beigelbeck a Hildegard

Stadlerová zproštěni viny. Ludwig Groll byl odsouzen k osmi

letům těžkého žaláře, Josef Muralter k pěti letům a Eduard

Nicka ke třem letům vězení. Hlavní pachatelé Podezin a Olden ­

burg byli na útěku. Burgenlandská policie se domnívala, že

se skrývají ve Švýcarsku u hraběnky Margit Batthyányové­

­Thyssenové, v bytě poblíž Lugana.

Vídeňský Interpol v telegramu z 28. srpna 1948 uvědomil

luganské úřady: „Hrozí nebezpečí, že oba pachatelé uprch­

nou do Jižní Ameriky. Žádáme o zatčení.“ Příkazy k za­

tčení byly sepsány 30. 8. 1948, pátrání však zůstalo bez vý­

sledku.

26

Doktor Mayer­Maly, státní zástupce v Rakousku, který

byl pověřen objasněním masakru, v závěru své řeči prohlásil:

„Skuteční vrazi ještě nebyli vypátráni.“

Na konci srpna jsem jel do Rechnitzu podruhé, hrozny vína

mezitím zčervenaly, koruny stromů byly zalité sluncem. Na­

vštívil jsem devětaosmdesátiletou Annemarii Vitzthumovou,

která byla pravděpodobně poslední žijící účastnicí Margitiny

slavnosti.

„Hodila jsem se do gala,“ vzpomínala, „seděli jsme u ku­

latých stolů v malém sále v přízemí, hraběcí pár uprostřed.

Hraběnka Margit vypadala jako princezna, měla na sobě

pře krásné šaty.“

Během slavnosti neustále přicházeli a odcházeli muži v uni­

formách, na jejich jména si už nevzpomínala. „Byl to mumraj,“

řekla mi. Totéž sdělila i státnímu zástupci při výslechu v roce

1947. „Všichni popíjeli víno a tančili, já nic takového neznala,

byla jsem jen obyčejná dívka, pouhá telefonistka.“ O půlnoci

ji jeden voják doprovodil domů, až do té chvíle hraběnka zá­

mek neopustila. O těch Židech, sdělila nám paní Vitzthumová,

zatímco jsme si pochutnávali na jejím drobenkovém koláči,

se doslechla až později. Něco strašného.

Hned nato jsem navštívil Klause Gmeinera. Býval lesníkem

tety Margit a byl poslední, kdo ji viděl naživu. Margit patřilo

tisíc hektarů pozemků v Rechnitzu, každoročně tam jezdila

na lov. „Byla vynikající střelkyně, zkušená africká lovkyně.

Vždycky když zastřelila nějaké zvíře, muflona nebo srnce, měla

ohromnou radost, nikdy jsem ji neviděl šťastnější.“ V průběhu

všech těch let se o nacismu nemluvilo ani jednou jedinkrát,

27

prohlásil Gmeiner, který byl jako mnozí další místní obyva­

telé Margitiným obdivovatelem. Se zločinem prý rozhodně

neměla nic společného.

„Byli jsme zrovna na šoulačce,“ vyprávěl o posledním ve­

čeru před její smrtí, „přímým zásahem skolila muflona.“ Zvíře

se potácelo ještě dvacet, možná třicet kroků jejím směrem,

na to si pamatuje přesně, teprve potom se zhroutilo. Ještě si

vybavuje, jak si onoho večera postěžovala, že u ní tolik lidí

žebrá o peníze. „To byla její poslední věta.“ Následujícího rána

se u snídaně už neobjevila.

„Jak bylo v Rechnitzu? Zjistil jsi něco?“ zeptal se mě otec po

telefonu. Zněl unaveně. Před několika týdny se u dveří jeho

chaty u Balatonu objevil malý pejsek, voříšek, který se ho už

nechtěl pustit.

„Co dělá tvoje psisko?“

„Je s ním trápení.“

„Ale tobě to až tak nevadí, že ne?“

„Vyprávěj mi o Rechnitzu.“

„Lidé v obci mě oslovovali pane hrabě, někteří přede mnou

skoro udělali pukrle.“

„To je hrůza, na co si to hrajou.“

„Svědci tvrdí, že slavnosti se účastnil i Margitin muž

Ivan.“

„V rodině se vždycky říkalo, že toho večera byl v Maďar­

sku.“

„Každý o tom mluví jinak: Rodina nic vědět nechtěla a o to,

jakou roli v tom Margit hrála, se nikdy nezajímala, mé­

dia prahnou po titulcích o krvelačné hraběnce a obyvatelé

28

Rech nitzu chtějí všechno zamést pod koberec. Pro ně je teta

Margit svatá.“

„A co chceš ty?“

29

3

Na začátku mě ze všeho nejvíc zajímalo, jak se celá událost

ve skutečnosti odehrála. Pátral jsem v archi vech, psal dopisy,

pročítal dokumenty o rechnitzském procesu, ve švýcarském

státním archivu dohledával spisy o Margit a přemýšlel, kdo

z naší rodiny by o zločinu mohl něco vědět a proč o tom ni­

kdo nemluvil. Vždyť jsem byl tak často svědkem toho, jak si

moji prarodiče povídali o dávno zesnulých tetách, o rozma­

rech všech možných strýců, o bývalém lesku Maďarska, kdy

lidé ještě měli způsoby i dobrý vkus. Proč nikdy nepadlo ani

slovo o Rechnitzu? Proč se nikdo nezmínil o hrobu? Napadlo

mě, že bych mohl najít nějakou stopu, kde je zakopaných

oněch sto osmdesát těl. Říkal jsem si, že si se mnou možná

někdo promluví, když patřím k rodině.

Jednoho zimního večera však došlo k setkání, které mnohé

změnilo. Vyšel jsem si s přáteli do města a v restauraci jsme

potkali jednoho známého, který seděl u stolu s německým

spisovatelem Maxem Billerem. Přidali jsme se k nim a poz­

ději přišla řeč i na tetu Margit. Biller, který mě ohromil tím,

že o ní už slyšel, byl prvním člověkem, který se mě zeptal:

„A co to má co dělat s tebou?“

30

Co má nacistická hraběnka, jak ji teď v novinách titulují,

společného se mnou?

S takovou otázkou jsem nepočítal. Sám jsem si ji nikdy ne­

položil, protože zněla absurdně. „Striktně vzato,“ odpověděl

jsem Billerovi zamyšleně, „vlastně příbuzní ani nejsme, Mar git

se do rodiny přivdala, původně byla Thyssenová. A co to teda

má co dělat se mnou?“ Zopakoval jsem jeho otázku, abych

získal čas. „Nic, proč by mělo, stalo se to přece tak dávno.“

Kdyby se mě zeptal dnes, odpověděl bych mu jinak. Po­

stupem času jsem totiž svůj názor na věc změnil. Stále méně

mě zajímalo, co se ve skutečnosti stalo. Už jsem nebyl pou­

hým novinářem, který na okolní dění pohlíží nezaujatě, dělá

si poznámky, shromažďuje fakta a pokládá otázky. Teď už

šlo jen a jen o mě.

Dočetl jsem se o spolcích válečných vnuků, o lidech v mém

věku, kteří se kvůli událostem, jež se odehrály před sedmdesáti

lety, cítí vykořeněně, jako by jejich život nikam nesměřoval,

jako by se narodili do vakua. „Zdědili nezpracované emoce

svých rodičů,“ dočetl jsem se, „a teď se pokoušejí vymanit

z pout minulosti.“ Mnozí z nich se cítí provinile, protože se

jim nepodařilo zmírnit zoufalství a neklid svých rodičů. Četl

jsem o přehnané přísnosti vůči sobě samému, o vysněných

obrazech dokonalých světů jako kompenzaci vlastní frustrace.

Jeden z nich napsal: „Chci ve svém životě konečně zakotvit.“

A jiný se ptal: „Jakými lidmi jsme se to stali jen proto, že

naši rodiče byli zticha, že stále jen mlčeli?“ V oněch řádcích

jsem se našel, i když já sám jsem k žádnému takovému spo­

lečenství patřit nechtěl. Nejsem typ, který by toužil po tom

být členem sebepodpůrné skupiny.

„Každá generace má své úkoly,“ stálo na webových strán­

kách, které se zabývaly tímto tématem. „Generace rodičů si

31

vyhrnula rukávy, aby odstranila viditelné trosky. Odstranění

duševních sutin je úkolem pro vnoučata.“ Opravdu to tak je?

Není to příliš zjednodušené? O tom, že se traumata předá­

vají dál a že je dědí zejména vnoučata po svých prarodičích,

jsem se dočetl už dříve, ale nechtělo se mi tomu věřit. Jako

by bombové nálety, které v dětství zažil můj otec, měly být

omluvou pro mou příležitostnou melancholii. Jako by oněch

deset let, které dědeček strávil v gulagu na Sibiři, bylo důvo­

dem mého podivínství. A přesto tu určitá spojitost byla, nebo

jsem si to jen namlouval?

Copak jsem to nebyl já, kdo se neustále cítil provinile, pro­

tože se mu ve Švýcarsku vedlo tak dobře? Copak jsem občas

potají nezatoužil po nějaké malé válce? Nebo aspoň po krizi.

A jak často jsem jako novinář psal o migrantech? Doprovázel

jsem jednu rodinu na cestě z Iráku, strávil řadu dní s Afri­

čany v jihošpanělských sklenících a pobýval s bangladéš­

skými uprchlíky ve starých aténských skladištích. Kde se vzal

můj zájem o lidi na útěku? Proč mě jejich utrpení tolik při­

tahovalo?

Vyrostl jsi přece v Curychu, křičel jsem sám na sebe, da­

leko od tankových kulometů a děr po kulkách, tak co si to

vy mýš líš? Ve škole sis sušil kytky, blatouchy a trnkové květy,

učitel byl na tvůj herbář pyšný. A co tvůj bekhend v září roku

1988, ve třetím setu, úder jednou rukou, z nouze ctnost, vý­

hra, ponožky červené od antuky. To je přece tvůj život, co­

pak ti to nestačí? Ne, nikdy mi to nestačilo. Celou dobu mi

něco chybělo. Dokonalý svět, který mě obklopoval, zářivě

bílý jako polokošile, u níž jsem si v polovině osmdesátých

let vyhrnoval límeček, mi nikdy nebyl vlastní. Čím víc jsem

o tom přemýšlel, tím pravdivěji mi to znělo: Jsem válečný

vnuk. Můj otec strávil válku ve sklepě, mého dědečka zavlekli

32

Rusové na Sibiř, moje babička ztratila svého druhého syna

a moje prateta má na svědomí masakr sto osmdesáti Židů.

Byli pachateli i oběťmi, pronásledovanými i lovci, zpočátku je

oslavovali, potom odsuzovali. Bastardi nedávných dějin. Na­

konec se životem vlekli se stále větším břemenem na zádech,

nejdříve ztratili sebeúctu a pak i svůj hlas. Byli jsme rodina

krtků, zapsala si moje babička Maritta do deníku. Stáhli jsme

se zpátky a ničemu jsme už nevěřili, pohroužili jsme se do sebe,

hlavu pod zemí, neustále přikrčení.

A co jsem potom já?

33

4

Vzpomněl jsem si na jednu z posledních návštěv u babičky

v Budapešti. Muselo to být v roce 2006, tehdy jsem o Rech­

nitzu ještě neměl ani tušení. V posledních letech před smrtí

byla babička doslova posedlá myšlenkou, že sepíše svůj ži­

votní příběh. Několik měsíců se o to pokoušela ještě na starém

psacím stroji, byl to model ze sedmdesátých let s barevnou

páskou. Ale později ji ťukání do klávesnice moc namáhalo,

a tak začala psát rukou, písmem, které pocházelo z dob, kdy

venku ještě jezdily koňské povozy.

„Jak ti jde sepisování pamětí?“ zeptal jsem se jí a ona ná­

hle vstala a odešla do kuchyně na konci dlouhé chodby, aby

uvařila čaj. Slyšel jsem, jak prohledává zásuvku a hledá lžičky.

„Už máš aspoň pár kapitol?“ zavolal jsem na ni, aniž bych oče­

kával, že mi odpoví. Tehdy jsem po tom, abych si její zápisky

přečetl, nijak zvlášť netoužil, ptal jsem se ze zdvořilosti, jinak

jsme žádná společná témata neměli. Jen jsem zkoušel prolo­

mit mlčení, které nás tížilo při každé mé návštěvě.

Vytáhla z lednice mléko a nalila ho do malé skleničky,

přitom zřejmě trochu rozlila. Nem jó, zvolala, to není dobré.

Slyšel jsem, jak se vztekle plácla dlaní do stehna, jak z pod­

lahy setřela mléko a vyždímala houbičku — čajová konvice

34

zapískala. Na spodních policích byly rozmístěné fotky příbuz­

ných, jejichž jména jsem si nedokázal zapamatovat. Pokaždé

jsem se musel sehnout, abych si je prohlédl, musel jsem úplně

shrbit záda, až jsem se jim uklonil. Možná to byl účel, kdoví.

Na stěnách visely zažloutlé obrázky s obrysy Maďarska před

první světovou válkou, které tehdy bývalo velkou říší. Co si

pamatuji, nemluvili můj otec a babička o ničem jiném a já

jsem při tom zdvořile pokyvoval hlavou, ve skutečnosti mě to

však nikdy nezajímalo. A když už jsem se někdy zeptal, jak

to tenkrát chodilo, třeba na lovu, nebo proč jsou Maďaři ta­

koví antisemité, jak se poslední dobou všude tvrdí, vždy jsem

dostal stejnou odpověď: Nem érted. Tomu nerozumíš. S touto

větou jsem vyrostl a pronásleduje mě dodnes.

„Tomu nerozumíš,“ volají na mě i mrtví předci z foto rámeč­

ků, když se k nim skláním.

„Ale já jsem si o tom přece leccos přečetl. Co ještě chcete?“

vracím jim to.

„To je k ničemu,“ odpovídají. „Zapomeň na to,“ říkají sborově.

„Já...“

„Už jsi někdy musel trpět?“

„Trpět?“

„Víš, co jsou grandle?“

„Grandle?“

„Už jsi někdy přišel o svůj dům, vlast nebo zemi?“

„Ale...“

„Žádné ale,“ přeruší mě tónem císařsko­královských dů­

stojníků. „Prostě tomu nerozumíš.“

„O čem jsme to mluvili?“ zeptala se mě babička. Vrátila se

z kuchyně s čajem, na tácu stály dva šálky se zakroucenými

oušky, cukřenka s otlučenými okraji a konvička na mléko.

35

Vůbec jsem si nevšiml, že přišla, nos jsem měl přilepený na

studené okno v obývacím pokoji a prohlížel jsem si vchod do

hradního paláce, maďarské vlajky ve větru a houslistu v ba­

rokním kostýmu s parukou, který se uklonil pokaždé, když

mu nějaký turista hodil do krabičky pár forintů.

„Ptal jsem se tě, jestli si už můžu něco přečíst, něco z tvých

vzpomínek?“ odpověděl jsem a podíval se na ni. Usmála se,

ale nic neřekla.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se pak.

Návštěvy u ní pokaždé trvaly tři dny. Sedávali jsme na

modré pohovce v přetopeném obývacím pokoji a čas se ne­

chtěl hnout z místa. Naše společné hodiny jsme trávili tím, že

jsme se až do poslední večeře snažili udržet při životě slabý

plamének našeho hovoru. „To je ale dobrá polévka,“ řekl

jsem a připadal si při tom jako důchodce v rakouské televizi.

„Vždyť je domácí,“ odpověděla. Ta věta se k ní nehodila o nic

víc než ta moje ke mně, jako bychom si na babičku a vnuka

jen hráli. Copak i naše procházky a sbírání kaštanů v před­

chozích dnech, když jsme velmi opatrně přecházeli z jednoho

tématu na druhé a každé jen zlehka naťukli, jako bychom šli

přes minové pole, nepůsobily jako pouhé kulisy?

Při loučení mě vždy dlouho tiskla v náručí. Nagyon szeret­

lek, šeptala mi do ucha, mám tě moc ráda, načež jsem jí i já,

podobně konspirativně, sevřel kostnatá ramena. Jako bychom

dělali něco zakázaného.

Naposledy jsem babičku viděl v nemocnici kdesi v centru

Budapešti, v jednom z tamních mohutných domů se špina­

vou fasádou, na nichž nebylo zvenčí poznat, jestli je to opera,

vězení, nebo snad klinika. Byla vyhublá a v posteli působila

ztraceně. Zašel jsem do malého kiosku za rohem, koupil jí

jogurt, Red Bull, sušenky a čokoládu, protože otec mi řekl, že

36

v nemocnici je špatné jídlo a ona potřebuje nabrat sílu. Když

jsem se vrátil se všemi těmi výrobky, které byly potištěné

pestrými nápisy jako energy a power, jež se k ní vůbec ne­

hodily, vyděšeně se na mě podívala a zavrtěla hlavou. Už

neměla zájem.

Na smrtelné posteli slabým hlasem prosila otce, aby jí slí­

bil, že její zápisky spálí. Bylo to její poslední přání a on ji při

tom držel za ruku, svoje slovo však nedodržel. Zemřela chlad­

ného rána 1. května 2009. Když mi od otce přišla textová

zpráva, zrovna jsem seděl v kavárně v Curychu a pozoroval,

jak se venku sešikovalo několik vodních děl a vyčkávalo na

demonstranty, tak jako každý rok na Den práce. Jen jedna

řádka: V noci zemřela. Zaplatil jsem a proběhl kolem mladých

lidí s palestinskými šátky, kteří drželi transparenty a provo­

lávali smrt bankám, kolem kurdských aktivistů, Tibeťanů,

feministek a hulákajících teenagerů v mikinách s kapucí, ote­

vřel dveře od bytu a zvedl z kolébky dceru, které tehdy byly

tři měsíce. „Tvoje prababička zemřela,“ zašeptal jsem. Spala

a držela si pěstičky před očima a já jsem okamžitě zalitoval,

že jsem tu větu vyslovil.

Namísto toho, aby otec deník zničil, nacpal ho do brčálově

zelené složky, přiložil k němu ještě několik dopisů a lístečků,

které našel v jedné ze spodních zásuvek jejího sekretáře,

všechno vtěsnal do nákupní tašky a uložil do skříně u sebe

doma. Nepřečetl si ani jednu řádku. Věděl, že nesplnil její

poslední přání a nechtěl o tom příliš dlouho přemýšlet. Při

předávání tašky dva roky nato toho moc nenamluvil. Když

mi podal, co zbylo po jeho matce, seděli jsme zrovna u roho­

vého stolu v Da Lello, jeho nejoblíbenější italské restauraci

na Márványutce v Budapešti.

37

Deníky I

Maritta

Celý den u nás panovala nervozita. Goga, Sophie, komorné

a všichni ostatní zaměstnanci pobíhali po schodech s další­

mi a dalšími ručníky a převařenou vodou. Psi kňučeli. Nikdo se

neodvážil říct slovo porod, všichni používali jen vznešenější

francouzské l’événement, které tu však působilo nepatřičně.

Sárosd byla jen obyčejná maďarská vesnice obklopená močá­

lem, na samém okraji západní Evropy, kde nebylo nic kromě

několika sedláků, kteří obhospodařovali políčka pomocí oslů,

a cikánek, jež byly pořád těhotné a v zimě jim občas umrzlo

některé z dětí, a taky zámku s tlustými žlutými zdmi, s vě­

žičkami a arkýři, ve kterém jsem žila s rodiči a starší sestrou.

Dokonce i Peti a Zoli, starý kočí a sedlář s nepohyblivou le­

vou nohou, mluvili o levenma a vyslovovali ten výraz s temně

zbarveným A, znělo to podobně, jako když na lovu volali tiro!

a obak! namísto tire haut! a au bas!. Zajeli pro starý tankový

kulomet, který po první světové válce zůstal zapomenutý ve

vinicích, zapřáhli do něj koně a dotáhli ho do dvora vysypa­

ného oblázky. Kulomet v nich zanechal široké stopy. Onoho

parného dne, 30. června 1922, měl střílet do vzduchu, aby roze­

hnal bouřkové mraky. V půl osmé večer k tomu konečně došlo.

38

Pět ohlušujících salv do nebe. Tak jsem přišla na svět, v nej­

jemnějším batistu.

agnes

Jmenuji se Agnes, ale všichni mi říkají Agi. Narodila jsem

se roku 1924 v Sárosdu, malé vesničce v Maďarsku, ve které

bydlelo šest židovských rodin. Byli jsme jednou z nich.

Měla jsem o dva roky mladšího bratra jménem Sándor, můj

otec se jmenoval Imre a matka Gitta. Byli jsme tím, čemu

se říká normální rodina. Střední třída, řeklo by se dnes, ani

bohatí, ani chudí. Měli jsme německou chůvu, a tak jsem se

naučila trochu německy. Na základní školu jsem chodila ve

vesnici, později mě rodiče poslali na internát do Budapešti.

Cítila jsem se tam osaměle a každý den jsem plakala,

stýskalo se mi po mém předchozím životě. Trvalo to asi rok,

než jsem si postupně začala na internát zvykat, a když mi

bylo čtrnáct, rodiče mi u jedné rodiny pronajali pokojík.

Můj bratr Sándor také bydlel v Budapešti, moc často

jsme se ale nevídali. Dopoledne jsme byli ve škole,

odpoledne jsme se učili nebo pracovali. Odpoledne po škole

jsem ještě chodila do učení do známé cukrárny Ruszwurm

v hradní čtvrti. Moji rodiče se obávali, že přijdou zlé časy,

a proto trvali na tom, abych se naučila něco užitečného.

Říkali, že když bude nejhůř, pošlou mě do Austrálie,

bydlela tam naše sestřenice. Já jsem ale nechtěla o ničem

takovém ani slyšet. Co by se mi mělo stát?

Maritta

Když mě můj otec uviděl, kývl hlavou a usmál se, potom

pokrčil rameny a pohlédl k posteli, která stála v pokoji.

Spatřil skvrny od krve a svou ženu, o kterou pečovaly



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist