načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A co řeknete teď, doktore? - Miroslav Orel

A co řeknete teď, doktore?

Elektronická kniha: A co řeknete teď, doktore?
Autor:

Kniha volně navazuje na již vydaný titul Na Freuda já nemám čas, doktore. Ve stejném duchu seznamuje s dalšími duševními poruchami a stavy. Každá duševní nemoc je vždy uvedena ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  192
+
-
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 172
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1236-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha volně navazuje na již vydaný titul Na Freuda já nemám čas, doktore. Ve stejném duchu seznamuje s dalšími duševními poruchami a stavy. Každá duševní nemoc je vždy uvedena ilustrativním příběhem, který názorně demonstruje, jak daná porucha může vypadat, jaké může mít projevy a znaky. Poté následuje čtenářsky přístupný komentář shrnující hlavní znaky dané duševní nemoci, stavu nebo psychologického jevu (např. hypnózy) a doporučený postup k řešení. V další části je ukázáno, jak se příběh vyvíjel dál. Knihou opět provází postava doktora Portsteina. Autor v knize usiluje o co nejzajímavější a nejilustrativnější podání tématu se zachováním odbornosti. Cílem je opět zpřístupnit zajímavou a složitou oblast duševních nemocí a přispět tím k rozšíření poznání duševní nemoci a stavů. MUDr. PhDr. Miroslav Orel, Ph.D., je lékař, psycholog a vysokoškolský pedagog. V Portále vyšla jeho kniha Na Freuda já nemám čas, doktore. Je spoluautorem několika knih vydaných v nakladatelství Grada a spolupracuje s časopisem Psychologie dnes.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Orel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A co řeknete te, 

doktore?

Miroslav Orel


Lektoroval: Prof. Mgr. et Mgr. et Ing. Peter Tavel, Ph.D.

© Miroslav Orel, 2017

© Portál, s. r. o., Praha 2017

ISBN 978-80-262-1282-9


Obsah

Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Místo úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

K APITOLA PRVNÍ:

Když prožitá hrůza zapustí kořeny –

o posttraumatické stresové poruše . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

K APITOLA DRUHÁ:

Přišlo to tak náhle – o mozkových mrtvicích

a cévně podmíněných demencích . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

KAPITOLA TŘETÍ:

Já přece vím, jak to je – o poruchách s bludy . . . . . . . . . . . 54

KAPITOLA ČTVRTÁ:

Nutkání silnější než vůle – o nutkavých a impulzivních

poruchách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

K APITOLA PÁTÁ:

Do hlubiny duše a zpět – o vědomí a nevědomí . . . . . . . . . 77

KAPITOLA ŠESTÁ:

Skrytá síla duše – o hypnóze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

KAPITOLA SEDMÁ:

Ale tohle já nechci – o touze po smrti a (ne)přijetí sexuální

orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

K APITOLA OSMÁ:

Vetřelec v hlavě – o nádorech v mozku . . . . . . . . . . . . . 136


KAPITOLA DEVÁTÁ:

Kruhy se uzavírají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

Zdroje a literatura k dalšímu studiu . . . . . . . . . . . . . . . 167


Fata viam invenient.

Osud si cestu najde.

(Vergilius)

Psáno s poděkováním těm,

které mi bylo dáno v mém životě potkat.

Psáno s vděčností za příležitosti a dary,

které mi byly (ne)naděleny.

Děkuji všem, kteří se podíleli na cestě knihy

až na pulty knihkupectví a ke čtenářům.

M. O.


Upozornění:

Všechna jména, všechny okolnosti a kontexty příběhů byly důsledně

změněny. Jakákoli podobnost se skutečnými lidmi je tedy čistě náhodná.

Jednotlivé příběhy jsou koncipovány tak, aby umožnily čtenáři udělat

si co nejjasnější obrázek o podobě určité konkrétní duševní nemoci nebo

stavu. Ilustrativní vykreslení příznaků je inspirováno reálnými osobami

a skutečnou podobou příznaků jejich duševních poruch. V jednotlivých

konkrétních případech v praxi však nemusí být příznaky vždy tak jasně

a plně vyjádřeny nebo se mohou lišit. Cílem je v krátkosti ukázat dané

potíže co nejjasněji a nejpřesněji. Vykreslená podoba tedy odrážískutečnost a je možná. Zároveň se ale může vyskytovat i v jiných odstínech

a variantách.

Předmluva autora9

Předmluva autora

Kniha, kterou jste právě začali číst, patří do kategoriepopulárně-naučných. Byla napsána s cílem seznámit co nejširší okruhčtenářů s nepochybně zajímavým tématem duševních stavů a chorob,

jejich léčením a přístupy k nim. Dotýká se tak zdraví anemoci lidské duše, která je nedílnou součástí lidského bytí každého

člověka.

Obsah a styl volně navazují na knihu Na Freuda já nemám čas,

doktore, rozšiřují ji a přinášejí nová témata. Obě knihy všakmůžete číst i bez návaznosti – jsou samostatné. Společná zůstává snaha

o spojení beletristického a naučného stylu psaní dopopulárně-naučné formy tak, aby jednotlivé příběhy co nejlépe ilustrovaly

všechny popisované duševní stavy a nemoci. Společná zůstává

styčná postava doktora Portsteina – psychiatra apsychoteraeuta, který příběhy provází a spojuje. Všechny příběhy jsou ze současnosti, pouze jeden (v páté kapitole) je zasazen do Vídně roku 1937, aby uvedl některé historické souvislosti, které mají přímý vztah k tématu (a zdálo se vhodné je uvést). Hlavnímzáměrem většiny představených příběhů je, aby si čtenář nakonkrétním příkladu udělal obrázek, jak může daný stav nebo nemoc vypadat. Příklady jsou vždy velmi dobrou možností, jak si lze představit, přiblížit, pochopit nebo zapamatovat všechno možné.

V této souvislosti chci vzpomenout na svoji skvělou učitelku

češtiny na základní škole (paní M. A.) a její poznámku, kterou

jsem musel vlastnoručně zapsat do žákovské knížky a nechat ji

podepsat od rodičů (což jsem v tom věku vnímal nesmírněpotupně): „Musím se doučit poučky a příklady!“ Paní učitelka mě tehdy nepotěšila a rozladila (a nutno přiznat, že jsem ji tenkrát dílem i nenáviděl paličatou dětskou nenávistí, která však nemádlouhého trvání). Dnes na ni a na její slova: „Já mám ráda příklady! Bez příkladů jsou všechny poučky mrtvé,“ vzpomínám svděčnosA co řeknete te, doktore? 10 tí a Láskou. (A nutno poznamenat, že si ony poučky a příklady, které se týkaly psaní velkých písmen v několikaslovných vlastních názvech, pamatuji dodnes...)

Naše životy mnohdy ovlivňují právě takové okamžiky, které

mají trpkou příchuť, když je zažíváme, a až teprve časemokusíme jejich přínos a skutečnou hodnotu. Možná, že by paníučitelka měla radost – k příkladům se vracím stále. Snad si je oblíbí

i naši čtenáři a obohatí je. Pro zvýšení výtěžnosti přidáváme také

ukázky výsledků soudobého medicínského vyšetření s popisem.

Mým přáním je, aby tato útlá kniha zaujala všechnyzájemce o problematiku duševních nemocí, psychiatrii, psychologii,

psychoterapii a medicínu jako takovou. Pro některé může být

uvedením do tématu (které povede ke studiu dalších zdrojů), pro

jiné možná rozptýlením, inspirací či zamyšlením. A možná taky

ne... Kéž v každém případě kniha přinese alespoň díl obohacení.

Kéž příliš nepobouří svou lidskou nedokonalostí a aspoň trochu

přispěje k rozšíření našich zorných polí – vždyť za každýmobzorem, který vidíme, je další a za ním další a další... Dosud jsme

zdaleka nenahlédli na hranice světa, jehož jsme součástí. A sama

lidská duše (stejně jako vesmír a jeho podstata) je mnohem širší,

hlubší a rozsáhlejší, než si vůbec dovedeme představit. Pokud si

tuto skutečnost uvědomíme a přijmeme ji, dost možná pocítíme

také pokoru, toleranci a přijetí...

Vydejte se tedy s námi na cestu za poznáním lidské duše ve

zdraví a nemoci ve formě, stylu a rozsahu, který vám naše kniha

nabízí.

V Olomouci dne 10. 5. 2017

S úctou a pokorou

Miroslav Orel

Místo úvodu11

Místo úvodu

***

Mohutné vysoké dveře se před námi otevřely. Chodba, do které

jsme jimi vešli, se zdála nekonečná. Nekonečná byla i řada dalších

dveří, které chodbu lemovaly. Neviděl jsem žádná okna, přesto však

celý prostor působil, jako by byl ozářený světlem.

Udělal jsem dva tři kroky a zastavil se před prvními ze dveří. Ohlédl jsem se za svým průvodcem. Chtěl jsem od něj svolení? Povzbuzení? Souhlas?

„Je jen na tobě, které dveře otevřeš. Z těch, které máš před

sebou.“

„Ale co když bude moje volba špatná?“ zeptal jsem se.

„Nejsou špatné volby,“ zaznělo ve stejném okamžiku.

„Nejsou špatné volby...“ zopakoval jsem a můj průvodce pokývl

hlavou a usmál se.

„A přesto. Některé volby přece mohou být lepší než jiné?“ pro -

nesl jsem a chytl za kliku.

Dveře se nepohnuly.

„Jsou zamčené?“ zeptal jsem se.

„To volba tvého srdce dveře zamyká a odmyká. Můžeš vstoupit, do kterých dveří budeš chtít. A i když se domníváš, že ještě nevíš, už dávno ses rozhodl... už na počátku.“

Zaváhal jsem. Znejistěl. Rozhlédl jsem se po nekonečné řadě možností.

„A pokud vejdu, mohu se vrátit?“

Můj průvodce se usmál. Laskavým úsměvem, jakým se otec dívá na první krůčky svého syna. Jakým matka odmění první taneček své dcery.

Některé otázky je možná zbytečné pokládat.

Popošel jsem dál a zase se zastavil.

„Někteří se neodváží žádné dveře otevřít,“ řekl klidně, jako by jen oznamoval samozřejmou věc, „jiní v zoufalé snaze otvírají jedny po druhých ze strachu, aby cosi nepropásli... Další vejdou, ale jako

A co řeknete te, doktore? 12

by nevešli, protože hned vzápětí myslí na jiné volby. A jsou tací,

kteří opravdu vejdou. A jsou.“

„Mám pocit, jako bych tady už někdy byl,“ napadlo mě a můj průvodce se opět usmál.

„Nic není nové... Všechno, co je, tady už bylo... A jako každý, i ty budeš opakovat své volby, dokud se nenaučíš.“

„Čemu se mám naučit?“

„I to je tvoje volba... Stejně jako to, kolik ze sebe vložíš...“

„Na to nezapomeň,“ dodal po malé odmlce, „získáš jen tolik, kolik sám vložíš... Všechno v životě je jako vlny. A každé jedno srdce

vysílá své vlastní vlny. Víš, jaké vysílá to tvé?“

Celé to představení, jehož jsem byl součástí, bylo čím dálpodivnější. Jako by vše bylo pro mne každým okamžikem jasnější azároveň zmatenější.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptal jsem se přímo a podíval se na něj.

Ty vrásky kolem očí, vysoké čelo, bílé vlasy a vousy, jako by mi byly povědomé a neznámé zároveň. Tiše se usmál a lehce naklonil hlavu. I toto gesto se mi zdálo povědomé. Neznal jsem ho a znal současně. Vnímal jsem od něj jen bezmezné přijetí, cítil jsem oporu a klid. Díval jsem se na něho. Svýma šedomodrýma očima jsem hleděl do jeho šedomodrých očí. Opětoval jsem jeho laskavý úsměv a lehce jsem naklonil hlavu. A najednou mi to vše došlo...

Kývl hlavou na znamení souladu a já zmáčkl kliku.

Mohutné vysoké dveře se před námi otevřely. Chodba, do které

jsme jimi vešli, se zdála nekonečná. Nekonečná byla i řada dalších

dveří, které chodbu lemovaly. Neviděl jsem žádná okna, přesto však

celý prostor působil, jako by byl ozářený světlem...

„Dobré ráno,“ řekla něžně a políbila ho na tvář, „chtěl jsi vzbudit,

tak ne aby ses zlobil!“

Měl otevřené oči. Díval se na ni. A přesto jako by stále spal.

„Haló, vstáváme?“ stiskla mu ruku a vstala od jeho lůžka, aby

rozhrnula záclonu a otevřela okno.


Místo úvodu13

„Já ti dnes měl zvláštní sen,“ pronesl a vracel se v mysli k prosvětlené chodbě plné dveří, podivnému průvodci a jejich rozhovoru, aby

je co nejpřesněji zachytil, než se rozplynou.

Ten den měl doktor Portstein volno, takže nešel na kliniku. Nemohl

se zbavit myšlenek na svůj sen. Na krátký ranní rozhovor o něm.

Tento sen v něm vyvolával spoustu pocitů.

„Sny jsou jako alegorická skládanka,“ říkával svým studentům,

„musíte v nich hledat. Nikdy nenabízí jen jedno sdělení a nikdy vás

nezklamou. Jsou vždycky tak plné! Vyplatí se vám jim naslouchat

a být s nimi...“

Nejsou špatné volby...

To volba tvého srdce dveře zamyká a odmyká...

I ty budeš opakovat své volby...

I když se domníváš, že ještě nevíš, už dávno ses rozhodl...

Získáš jen tolik, kolik sám vložíš...

Každé srdce vysílá své vlastní vlny...

Víš, jaké vysílá to tvé?

A když si večer sedl se svou ženou k večeři, zapálil všechny svíčky

na jejich sedmiramenném svícnu a nalil oběma víno do vysokých

pohárů.

„Začnu asi psát další knihu,“ řekl jí a podíval se na ni skrz sklo

své číše.

„Asi?“ usmála se na něho a zvedla jedno obočí do klenutého

oblouku.

Měl rád tenhle její zvyk.

„Miluju tě.“

„A já miluju tebe,“ odpověděla, obešla stůl a sedla si mu na klín,

„uneseš mě ještě?“

Přitulil se k ní a vnímal její teplo, vůni její kůže a kouzlo té

chvíle vzájemnosti.

„Tys to věděla, že?“

„I když říkáš, že ještě nevíš, už dávno ses rozhodl... a já tě přece

znám.“


A co řeknete te, doktore? 14

„Jako nikdo,“ políbil ji na tvář, „jsi pro mě největší dar, který

jsem kdy dostal.“

***


Když prožitá hrůza zapustí kořeny15

KAPITOLA PRVNÍ:

Když prožitá hrůza zapustí kořeny – 

o posttraumatické stresové poruše

***

Čím více se blížili středu města, tím více lidí potkávali. Kolik let

už provozovali tento zvyk? A za jak dlouho se zvyk stane tradicí?

Doktor Portstein nikdy příliš neholdoval velkolepým oslavám. Ale

potkat se o silvestrovské půlnoci s přáteli na náměstí, přiťuknout

si spolu, podívat se na silvestrovský ohňostroj – proč ne? Některé

okamžiky mají punc jedinečnosti. I když samotný přechod starého

roku v nový nic nezmění (úder půlnoci je totiž jen součást běhu

světa), mají konce a začátky i jejich přechody význam a smysl.

Jako by konce chtě nechtě nějak nutily k bilancování. Ostatně (jak

byl doktor Portstein bytostně přesvědčen) všechno, coprožíváme, vždy nese nějaký smysl. Každý okamžik má v soběpřítomnou dimenzi zisku, ztráty a možnosti poučení. Mnohdy je však

nevidíme a objevujeme je teprve postupně. Někdy nejsme schopni

zahlédnout zisky. Jindy nepřijmeme poučení nebo máme dojem,

že nemáme ztráty. Ony tři dimenze jsou však přítomny vždycky.

Pokaždé něco získáme a za všechno zaplatíme. Navzdorykřivolakosti našich osudů k nám však nakonec přichází všechno, co potřebujeme – co opravdu potřebujeme. Jen často nepropojujeme souvislosti. Stejně jako krása a smysl mozaiky vystoupí až zurčité vzdálenosti (a nemůžeme je zahlédnout, pokud stojíme příliš blízko), i my potřebujeme někdy poodstoupit, abychom pochopili skutečný tvar. K tomu, abychom nahlédli, někdy potřebujeme čas. Jindy potřebujeme, aby nám pomohl někdo druhý. Doktor Portstein si bezděky vzpomněl na jednu svou cestu do Birminghamu v srdci Anglie. Rád navštěvoval tamní velkou knihovnu. Její stavba mu připadala velmi symbolická – s kruhovou halou vyplněnouvysokými regály svazků, se dvěma překvapivě rozlehlými zahradami

A co řeknete te, doktore? 16

úplně nahoře, skrytými ve dvou úrovních pohledu jdoucích dole

po chodníku. Strávil tu hodiny a hodiny – čtením knih, studiem,

opravami textů nebo jen tak tiše ponořen v úvahách ve vysokých

rudých křeslech. Ten prostor, jeho atmosféra a energie mu byly

nesmírně blízké. A když odcházel, cítil se pokaždé velmi osvěžen.

Jako by zde přítomná koncentrovaná moudrost lidství oblažila

jeho duši už jen tím, že na chvíli byl její součástí. Když přicházíte

k hlavnímu vchodu knihovny, jdete po dlaždicích různých odstínů.

Teprve když vystoupáte do horních pater, z jedné ze zahradvysoko nad zemí je možno uvidět obraz, který mozaika dlaždic tvoří –

matku s dítětem v náruči. Lidé, kteří kráčejí po dlažbě, jsou shora

ne nepodobní barevným drobečkům z vánočního koláče a tento

obraz vůbec nevidí. Nemohou. Aby ho zahlédli, museli by vystoupat

o řadu pater výš. Až pak je možné spatřit obraz mozaiky. Mozaika

na prostranství před knihovnou je jen mozaika na prostranství

před knihovnou. Zároveň ale může být symbolem něčeho většího.

Pokud se nám alespoň zčásti podaří zahlédnout vyšší smysl, tvar

a souvislosti celku našeho života, promění nás to. Budeme titíž –

a přesto nezůstaneme stejní...

Každý rok na Silvestra bylo náměstí plné. Navzdory počasí.Koncentrovaná masa lidí má zvláštní sílu. Přitahuje a leká zároveň. Byla

obrazem města? Bylo město obrazem lidí? Občas doktor Portstein

zahlédl v davu známou tvář. Pak s úklonou smekl klobouk, usmál

se a jemným pokývnutím se vzájemně pozdravili.

Když se setkal s jednou tváří, automaticky zopakoval pozdravné gesto. Tvář se však nepohnula, neusmála ani nekývla na pozdrav. Jen tmavé oči soustředěně sledovaly doktora Portsteina. Ten se svou ženou kráčel dál. Ještě se otočil a ty tmavé, nehybné oči tam stále byly. Až po dalším kroku se ztratily kdesi v davu.

„Kdo to byl?“ zeptala se Marta.

„Já ti nevím. Určitě ho znám, ale nemůžu si uvědomit odkud,“ odpověděl doktor Portstein.

„Nějaký pacient?“

„Nevím. Opravdu nevím...“

Když prožitá hrůza zapustí kořeny17

„Vypadal trochu jako bezdomovec.“

Odkud ho znám? Kde jsme se viděli? přemítal doktor Portstein. Proč ho ty oči tak přitáhly mezi stovkami jiných? Nevěděl. Jen vnímal zvláštní pocit. Nemohl se od něho a od těch očí odtrhnout. Pocity nás vždycky k něčemu vedou. Žel jim mnohdynenasloucháme a přehlížíme je. Mohou však být králem v žebráckém hávu, kterému jsme nevěnovali pozornost, perlou v šedé lastuře, kterou jsme přehlédli nebo si jí mezi ostatními ani nevšimli...

„Á, manželé Portsteinovi osobně! Jaké to vyznamenání pro nás – obyčejné felčary!“ halasně je vítal kolega doktora Portsteina svým srdečným širokým úsměvem. Drobné provokativní komentáře na adresu toho druhého a vtípky bez špetky zla byly součástí jejich přátelství už řadu let.

„Madam, dovolí váš slovutný manžel, docent čekatel, abych vás cudně políbil?“

„Ty jsi pořád stejný šprýmař, Martine,“ usmála se Marta,nechala se políbit a polibek opětovala, „jenom mi, prosím tě, slib, že se nikdy nezměníš. Nikdo jiný mi totiž madam neříká!“

„K vašim službám, madam!“ uklonil se.

„A jaké vyznamenání pro nás – obyčejné cvokaře,“ objal doktor Portstein starého přítele.

„Dneska jste si dali na čas. Půlnoc je tu za chvilku. Tady máte pohárky – prosím bez komentáře, vaše lordstvo, já vím, že vy nerad plastové, ale darované slepici na zobák nehleď!“

Obohacujeme se navzájem. Na určité úrovni jsou všichni lidé navzájem spojeni. A v určitých okamžicích si toto hlubokéspojení uvědomíme jasně a zřetelně a žijeme ho. Ten okamžik přišel

(možná trochu jako klišé) s posledním úderem půlnoci. Davem

pronikla sounáležitost a blízkost a to vzájemné spojení všech bylo

až opojné.

Vyznamenání... ano, to je ono! Vyznamenání! Doktor Portstein

si najednou uvědomil, odkud zná ty oči. Ve zlomku vteřiny, než

políbil svoji ženu prvním novoročním polibkem, jako by se v mysli

bezděčně přenesl do velkého sálu na slavnostní oceněníúčastníků mise, kterému (už ani nevěděl proč) byl tehdy přítomen. Tam


A co řeknete te, doktore? 18

viděl ty oči. Byly mezi oceněnými. Někdo je pak představil akrátce spolu konverzovali. Jen tvář, která je tehdy nesla, byla na rozdíl

ode dneška hladce oholena... Jak se jen jmenoval? Hodností byl

určitě major.

V tu chvíli začal ohňostroj. Barevná světla vytvářela vzory

a vodopády, jak stoupala vzhůru nebo padala dolů. Byla tonádherná podívaná. Velkolepá i kýčovitá zároveň (což se ovšemvzájemně nevylučuje). Stáli tam a jen se dívali. Vnímali prchavou krásu

hry světel nad svými hlavami. Vnímali vzájemnou blízkost a cítili

se dobře.

V tu chvíli, kdy se nebe s rachotem rozzářilo prvním gejzírem

pestrobarevných světel, zarostlý muž s temnýma očima vošuntělém kabátě vzal svoji hlavu do dlaní, zavřel oči a schoulil se kpřeplněnému odpadkovému koši. Záblesky, dunění a dým. K půlnočnímu nebi se vznesl světelný proud jako vodotrysk roztavené lávy.

Exploze ve vedlejším zákopu. Křik lidské bolesti a salvy pálící

z kulometu. Potlesk a nadšené výskání lidí. Povely a prach s potem

štípajícím v očích. Někdo z rozjařených účastníků oslavy do něj strčil: „Sorry, vole, ať žije novej rok!“ Tělo jeho přítele o něj zavadilo v zákopu. Podíval se do jeho očí přesně v okamžiku, kdy jeopouštěl život. Když se tělo svezlo na zem, byly už oči prázdné. Život

už v nich nebyl. Dunění v dálce. Výkřiky a smích z davu.Záblesky z hlavně samopalu. Roj pestrobarevných světlic a silvestrovské

petardy. Slyší výbuchy granátů. Zátky z napěněných lahví sektu

vyletují k obloze. Vzpomínky na misi jako záblesky vstupovaly do

přítomnosti půlnočního náměstí. Vstupovaly také do jeho spánku

a snů. Každou noc se budí zalitý potem. Každou noc se opakujestejná scéna. Utíká ulicemi rozbitého města. Kolem vybuchují bomby,

které trhají lidská těla na beztvaré zkrvavené cáry. V prachu se

hroutí zdi budov. Ví, že ho zabijí, ale v zoufalé snaze chce najít

cestu ven. Padá do hluboké jámy. Ostré háky na jejích stěnách se

zarývají do jeho těla a rvou kusy kůže a masa. Cítí tu nesmírnou

bolest, bezmoc a nemožnost jakkoli ovlivnit svůj pád, udělat něco,

cokoli. Probouzí se hrůzou a bolestí. Ví, že znovu už neusne. Mezi

prázdnými lahvemi najde jednu nedopitou. Odšroubuje uzávěr

Když prožitá hrůza zapustí kořeny19

a dlouhým lokem ji vyprázdní. Aspoň na chvíli otupí bolest. Sedí ve

tmě. Nerozsvítí. Už několik měsíců nezaplatil elektřinu. Nevybírá

poštovní schránku, takže nečetl upomínky a varování. Odpojili mu

elektřinu. Je mu to jedno. Ven už moc nevychází. S lidmi se přestal

stýkat už dávno. Žije ještě? Přežívá. Úzkost, deprese a strach se

místo lidí staly jeho každodenními společníky. Na Silvestra si

řekl, že to ještě jednou zkusí překonat. Kdy jindy, když ne teď. Má

jasno. Jestli se nic nezmění, zastřelí se. Takhle živořit nechce. Už

ne. Ztratil všechno. Nic pro něj nemá význam. Bezedná prázdnota,

smutek a strach pozřely vše, co měl. Všechno, kým byl. Sám sobě

dal poslední šanci. Jinak to skončí.

***

O tom, že každá prožitá stresová událost má na člověka nějaký

vliv, není pochyb. Pokud stresová událost dosahuje takové síly

a intenzity, že přesahuje běžnou lidskou zkušenost,hovoříme o traumatické události a traumatu. Díky intenzitě nestačí

člověku k zvládnutí běžné zvládací mechanismy a vesměs dochází

k narušení psychiky. Podstatná je zde nejen sama prožitá hrůza,

ale také doprovodný pocit krajního ohrožení, naprosté bezmoci

či úplného přemožení.

Příčiny traumatu mohou stát „mimo člověka“, kdy se jedná

např. o přírodní katastrofy (zemětřesení, požáry, záplavy či

tsunami, tajfun, sopečná erupce apod.). Za mnohatraumatickými zážitky však stojí člověk – zde se jedná o pokus o přepadení,

únos, týrání, věznění, teroristický útok, pokus o vraždu,znásilnění, válečný konflikt, ale i o dramatickou nehodu, průmyslovou

havárii apod. Traumatizující přitom může být nejen samotný

prožitek, ale v řadě případů i pasivní přítomnost u dané události.

Přestože v případě traumatu je podstatná hrůzná událost mimo

obvyklé prožitky, důležitý je vždy také konkrétní člověk, jehoindividuální dispozice a odolnost. Duševní porucha se tedy nemusí

objevit u každého, kdo prožil nějaké trauma. A co řeknete te, doktore? 20 Negativních dopadů prožitého traumatu na duševní i tělesnézdraví může být více. Příběhem jsme se zastavili u jedné z duševních poruch, která už ve svém označení přímou souvislost s prožitým traumatem zahrnuje. Jedná se o POSTTRAUMATICKOUSTRESOVOU PORUCHU.

Tato duševní porucha je známá také pod označením PTSD –

z anglického Posttraumatic Stress Disorder.

K hlavním příznakům patří zejména úzkostná a depresivní

symptomatika. Objevuje se podrážděnost, vnitřní tenze akolísání nálady. Možné jsou i projevy zlosti a agrese nebo zvýšenápohotovost k úlekům a strachu. Zasažený člověk se vyhýbá místům,

podnětům, okolnostem i lidem, které mu připomínají prožité.

Současně mohou být některé prožité události vytěsněny, takže

si je nemůže vybavit, nebo je vzpomínka zkreslená. Zhoršená je

často také schopnost koncentrace, klesá soustředění a výkonnost.

V některých případech, kdy je traumatická událost vytěsněna,

může být užitečná např. věková regrese v hypnóze. S toutomožností se seznámíme v šesté kapitole. V rámci posttraumatické stresové poruchy se také běžněsetkáváme se zvýšenou únavou, vegetativními projevy (bušení srdce, změny krevního tlaku apod.). Někdy se mohou objevovat i flashbacky (velmi živé záblesky prožitého, které jako byčlověka přenesly zpět do traumatické události). Intenzivnívzpomínky mohou vyvolat i vůně, pachy, zvuky nebo obrazy, které byly nějak s traumatem spojeny (například silvestrovský ohňostroj v našem příběhu připomíná záblesky a zvuky skutečného aprožitého boje). Takřka vždy se objevují poruchy spánku a typické

jsou zejména opakující se noční můry. Možným doprovodem je

i zvýšená konzumace alkoholu nebo jiných psychoaktivních látek.

Jako noční můru označujeme hrůzostrašný sen, ve kterém jde

vesměs o motiv ohrožení života, smrt, krutou bolest, mučení,

Když prožitá hrůza zapustí kořeny21

týrání a jiné hrůzné prožitky. Nezřídka do nočních můrvstuují konkrétní prvky prožitého traumatu. Člověk se ve snu budí

s hrůzou, silnou tenzí a strachem. Je zpocený a zrychleně mu buší

srdce. Po probuzení přichází určitá úleva, že to byl jen sen.

Posttraumatická stresová porucha nevzniká hned, ale rozvíjí se

až opožděně (s latencí) týdny až měsíce po samotném prožitku.

Jako by psychika po určitou dobu uzavřela či zapouzdřilaprožité hrůzy.

Ačkoli o projevech bylo referováno už u rakousko-uherskýchvojáků během první světové války, jako diagnostická jednotka se PTSD

objevila až v souvislosti s vojáky, kteří se vrátili z války veVietnamu a Koreji. Ti přežili, ale po návratu domů se u nich s odstupem

začaly projevovat typické příznaky. Pokud se posttraumatická stresová porucha rozvine, je na místě psychologickosychiatrická péče. Rozhodně jeindikována psychoterapie. Někdy může být vhodná imedikamentózní podpora (pro dlouhodobé užívání dnes nejčastějiantidepresiva III. generace, pro krátkodobé použití např. léky navozující spánek – v současnosti zejména hypnotika III. generace).

Člověk, který prožil trauma, si pomoc jednoznačnězaslouží a potřebuje ji. Vlastními silami většinou není možnétrauma zpracovat a poruchu zvládnout. Je-li stresor extrémně silný,

potřebuje pomoc i člověk jinak odolný. Možná je to, jako když

máme odnést extrémně těžké zavazadlo – nezvládneme tovlastními silami (byť bychom se snažili sebevíc) a potřebujeme pomoc

zvenčí. V žádném případě to není kvůli neschopnosti či slabosti,

ale kvůli opravdu enormní zátěži, kterou trauma přináší. Navíc je

zde určité riziko zvýšené konzumace návykových látek(alkoholu, léků proti úzkosti apod.) ve snaze otupit příznaky. Hrozí také

sociální izolace a rozbití vztahů, nezvládání nároků zaměstnání

či sebevražedné myšlenky a tendence a nakonec až isebevražedné činy.


A co řeknete te, doktore? 22

Potřeba přijetí a podpory platí jistě pro každého. Pro toho,

kdo prožil trauma obzvláště. Součástí podpory okolí by však měl

být i apel na vyhledání odborné pomoci a zapojení odborníků na

duševní poruchy (psychologů a psychiatrů).

***

Silvestrovský ohňostroj pomalu končí. Portsteinovi se loučí se

svými přáteli, přejí si všechno dobré, objímají se a domlouvají,

kdy a u koho se setkají.

Major Kačinský v ošuntělém kabátě dřepí schoulený uodpadkového koše a stále si drží hlavu v dlaních.

Portsteinovi se pomalu vydají směrem domů. Půjdou zavěšeni

jeden do druhého. Možná si budou cestou povídat a možná jen tak

v tichosti budou kráčet bok po boku.

Major Kačinský zvedne hlavu a uvidí mezi lidmi záda doktora

Portsteina v klobouku a dlouhém kabátě, jak se svou ženoupomalým krokem opouští náměstí.

Doktor Portstein si mimoděk vybaví tvář majora s tmavýma

očima, kterou dnes viděl. Nevzpomene si na jméno, ale jaksimimoděk mu v duchu popřeje všechno dobré.

Major Kačinský si vybaví krátký rozhovor s doktoremPortsteinem na slavnostním udílení ocenění. Dnes ho viděl znovu. Ten

doktor byl psychiatr. Je to náhoda, že se dnes potkali zase? Co mu

tehdy řekl? Blahopřál mu. Zajímal se o jejich misi. A řekl mu něco

ve smyslu, že nevěří na náhody, že vše, co se nám stane, mánějaký význam, přináší zisky, ztráty a poučení. Major Kačinský nevidí

žádné zisky. Neví, v čem se měl nebo má poučit. Ale třeba mu v tom někdo přece jen může pomoci. Třeba ano. Když doktor Portstein uléhá se svou ženou, přitulí se k ní a zašeptá jí do ucha: „Děkuju ti za celý rok, Marto. Děkuju, že jsi.“

Major Kačinský půjde spát s rozhodnutím, že za někým zajde.

Ještě neví přesně za kým, ale armádní psycholog ho určitě navede.

Jeho zbraň zůstane ve svém pouzdře.


Když prožitá hrůza zapustí kořeny23

Městem se sem tam ozve petarda a oblohu ozáří opožděnásvětlice. Na ulicích se válí prázdné pohárky, ohořelá torza světlic,papíry a všudypřítomné nedopalky cigaret.

Doktor Portstein se nevrátí na svoji půlku postele. Usne se svou ženou pod jednou peřinou a ráno se těsně vedle ní probudí do nového dne nového roku.

***


A co řeknete te, doktore? 24

KAPITOLA DRUHÁ:

Přišlo to tak náhle – o mozkových mrtvicích 

a cévně podmíněných demencích

***

„Prosím, máte tady volno, pane docente?“ zeptala se mladá žena

v bílém plášti bělovlasého muže s bílým plnovousem. Asi by dala

přednost stolu s věkově bližšími kolegy, ale dnes se zdržela a její

přátelé už byli pryč. V tuto dobu je v jídelně akademie tradičně

nával, takže úplně na výběr nemá.

„Ale jistě,“ přikývl starší muž v károvaném saku a lehce naklonil hlavu na stranu, „jistěže přisedněte. Bude mi potěšením.“

„Děkuji,“ usmála se, položila svůj tác naproti a sedla si.

„Polévka se jim dneska obzvláště povedla,“ pronesl, když si nabrala první lžíci. „Víte, já jsem polévkový asi už od malička. Doma platilo, že bez polévky není oběd obědem. To vaše generace už asi nezná.“

Usmála se na něho zdvořile, ale nezdálo se, že by chtěla rozvíjet polévkovou konverzaci.

Oba se tedy v tichosti věnovali svým talířům.

Cinkání příborů, hovory nad stoly, tiché bzučeníroztočených vrtulí na stropě jídelny vyplňovaly celý prostor a splývaly v kompozici beztvarého šumu.

„Pane docente, je vám něco?“ zeptala se s obavou v hlase, když se na něho po chvilce podívala.

Docent zvláštně strnul a jako by nemohl znovu uchopit lžíci, která mu vyklouzla z ruky. Díval se na ni nehnutě, ale měla pocit, jakoby hleděl skrze ni. Stihla si všimnout podivně poklesléhokoutku docentových úst, když z nich vyšlo stažené „ekchrrr“.

„Pane docente, slyšíte mě?“ odsunula svoji židli tak rychle, že

se převrhla.


Přišlo to tak náhle25

Vstala a přistoupila těsně k němu. Docent se pokoušel vstát, ale

jako by ho tělo neposlouchalo...

„Zavolejte někdo záchranku,“ vykřikla, když se docent znovu

namáhavě posadil a nepřítomně se na ni podíval.

***

Za dva tři týdny poté...

Doktor Portstein se na dlouhé nemocniční chodbě zastavil před

bílými dveřmi s číslem osm. Zaváhal. Dobře si uvědomoval, jak

dlouho tu návštěvu odkládal. I teď by se jí nejraději vyhnul.

Byl tak zbabělý? Tušil, v jakém stavu Františka najde. Bál se

toho? Dovedl si představit, co ho čeká. Jeho vzdělání a praxe mu

dávaly poměrně jasný obraz. Viděl to už mnohokrát. Alezdale

ka není jedno, zda se setkáte s člověkem, který je vašímpacien

tem nebo je vám osobně blízký... František mu byl dlouholetým

vzorem, ctěným kolegou i spřízněným přítelem. Vzpomněl si, jak

spolu poprvé hovořili. Jako by si rozuměli hned od těch prvních vět

tehdy na sympoziu neurologické společnosti ve Vídni. Jako by je

spojovala jakási nevyslovená vzájemná lidská blízkost, provázaná

hlubokou úctou jednoho k druhému. Co se doktor Portsteinpama

toval, měl v sobě František zvláštní klid a moudrost. Vždycky mu

se svými bílými vlasy a vousy (nechal si doktor Portstein před lety

narůst vousy právě po jeho vzoru?), se svým aristokratickýmdrže

ním těla a klidnou chůzí připadal jako prototyp Jungova archetypu

Moudrého starce

*

. Někdo jako Gandalf Bílý

**

nebo Albus Brumbál

***

*

Významný psycholog Carl Gustav Jung, zakladatel a vůdčí osobnostanalytic

ké psychologie, ve svém díle hovoří o archetypech, které jsou jakési pravzory,

autonomní archaické předlohy v hlubokých vrstvách psȳchē spojené skolek

tivním nevědomím.

**

Gandalf je hrdina z Tolkienova díla Pán prstenů – je čarodějem na straně

dobra.

***

Albus Brumbál je hrdina z knih J. K. Rowlingové o Harry Potterovi – byl

významným kouzelníkem na straně dobra a ředitelem bradavické školy čar

a kouzel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist