E-kniha: A co když je to jinak - Chuck Klosterman

A co když je to jinak –

„Věčné pravdy“ mají krátký život

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatrosmedia.cz

Chuck Klosterman

A co když je to jinak –

„Věčné pravdy“ mají krátký život – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Nejedná se o sbírku esejů.

Možná to vypadá jako sbírka esejů, a –

občas – tak snad i působí. Ale to nebylo mým záměrem.

Samozřejmě, že tuto knihu můžete číst, jak uznáte za vhodné. Nemohu po nikom žádat, aby ji četl postupně od začátku do konce; nemohu nikomu bránit, aby ji četl na přeskáčku, jakkoli šílenou se taková nahodilá volba může někdy zdát. Pokud chcete, můžete jí číst odzadu. Všechno ale bude dávat větší smysl, pokud to neuděláte.

Nejedná se o sbírku esejů. Věnuji Silasovi a Hope

Pokud vám to, co teď říkám, připadá velmi rozumné,

potom jsem odsouzen k neúspěchu.

— Arthur C. Clarke, 1964, o tom, jak by mohl

vypadat svět v roce 2000

Za pomoc s překladem, zejména částí věnovaných

hudbě, děkuji svému synovci, Ondřeji Sobotkovi

– překladatel

Obsah

Úvod 13

Krátké zamyšlení nad tím, proč nad touto knihou

zlomit hůl (a proč to možná nedělat) 25

Trocha starobylých a zajímavých příběhů

(předurčených) k zapomnění 31

Ale mně se to takhle líbí, miláčku. Nechci žít věčně. 71

„Význam“ 99

Upalte čarodějnice 105

Svět, který není 139

Neříkejte mi, co se děje. Nahrávám (si) to. 163

Smrt přichází znenadání 183

Svoboda? Svodoba! 201

Ale co když máme pravdu? 229

Pouze kajícník, jenž přiznává své chyby a lituje jich,

může pokročit dál 245

Poděkování 271

[ 13 ]

Úvod

Po většinu života jsem se mýlil.

Ne vždy, ale většinou ano.

Jistě, občas jsem se nespletl. Vzal jsem si tu pravou. Nikdy jsem neinvestoval do životního pojištění. Když Tony Romo, v té době volný, ne­ draftovaný hráč, v zápase proti Giants, přenášenému v pořadu Monday Night Football, doběhl s míčem do brankoviště, řekl jsem svému spolubydlícímu: „Myslím, že má před sebou fakt slušnou kariéru.“ V roce 2008 jsem na novoročním večírku prohlásil, že Michael Jackson během následujících dvanácti měsíců nečekaně opustí tento svět; myslím, že tento vtípek budu dávat k dobru na každé novoroční oslavě, které se do konce života zúčastním. Tím bychom měli vyřízené výjimky, o nichž jsem hovořil. Mnohem, mnohem snazší je poskládat dohromady různé věci, v nichž jsem se spletl: Moje vytrvale se opakující tvrzení, že si nikdy nepořídím mobilní telefon. Moje sázka v poměru sto ku jedné (dolarů), že Barack Obama se nikdy nestane presidentem (a nezíská dokonce ani nominaci za Demokraty). Moje tři týdny trvající posedlost důsledky blížící

A co když je to jinak

[ 14 ]

se krize, vyvolaná obavami z toho, co se stane, až se počítače nevyrovnají s důsledky přechodu do nového tisíciletí, mě vedla k tomu, abych ve svém nevelkém bytě na nejroztodivnější místa pečlivě poschovával spoustu hotovosti, lahví balené vody a balíčků sušenek Oreo. To, že jsem se mýlil, mě vůbec nepřekvapuje. Téměř jsem to očekával. Kdykoli mi někdo řekne, že se v něčem mýlím, možná s ním navenek nesouhlasím, ale v duchu předpokládám, že na tom, co říká, něco je – a to dokonce i tehdy, když jsem si poměrně jistý, že se plete a pravda je na mé straně.

Tato selhání ale nejsou příliš důležitá.

Tyto okamžiky mylného úsudku se totiž týkají pouze mě samého: Předpokládal jsem, že odpověď zní „A“, zatímco správná odpověď byla „B“ nebo „C“ nebo „D“. Rozumně a soudně uvažující aktéři se mohou neshodovat na něčem, co nemůžeme vědět; čas postupně ukáže, že úsudek jednoho z nich byl o trochu obstojnější než úsudek toho druhého. V sázce není mnoho. Když se mýlím v nějaké konkrétní věci, je to (obvykle) moje chyba, a někdo jiný má (obvykle, ale nikoli pokaždé) pravdu.

Co ale záležitosti, v nichž se pleteme všichni?

Co myšlenky, jež jsou natolik obecně přijímané, natolik se s nimi vnitřně ztotožňujeme, že dokonce ani nepřipadá v úvahu vyslovit pochybnosti o jejich pravdivosti? Tyto ideje jsou natolik hluboce zakořeněné v kolektivním vědomí, že lámat si hlavu tím, zda nejsou potenciálně nepravdivé, působí nepatřičně, jako akt čirého bláznovství. Občas to vypadá, že to jsou otázky, které by kladlo pouze dítě, protože děti nejsou paralyzovány tlaky vyvěrajícími ze snahy o konsensus a požadavky zdravého rozumu. Je to disonance, jež vytváří intelektuální paradoxy, před nimiž je nejvíce obtížné uniknout: Když se optáte chytrých a bystrých lidí, zda jsou přesvědčeni, že významné, v kulturní rovině v současnosti široce přijímané myšlenky se nakonec ukáží mylnými, řeknou vám:

Úvod

[ 15 ]

„Samozřejmě. To je zcela nevyhnutelné. Vždy tomu tak bylo již od úsvitu lidstva. Každá generace, která kdy žila, prožila obdobnou zkušenost.“ Když jim ale předložíte seznam současných idejí, jichž by se to mohlo týkat, budou mít sklon je bez výjimky odmítnout za takové považovat.

Nemůžeme ale zkoumat něco, o čem si neklademe žádné otázky. Jenže to bývají právě ty záležitosti, na nichž skutečně záleží. Jako většina lidí , i já s oblibou považuji sebe sama za skeptika. Přesto do značné míry nepochybuji o gravitaci – o této externě působící síle, kterou považujeme za ústřední pro všechno, co víme o čemkoli jiném. Pokud by nějaký v jiném ohledu dobře podložený a zdůvodněný argument nebyl v souladu s principem gravitace, byl by nevyhnutelně pozměněn tak, aby tomu tak nebylo. Skutečnost, že nejsem fyzik, činí moji podporu konceptu gravitace, mé lpění na něm obzvláště neochvějným; zůstávám mu „věrný“, protože o gravitaci vím jenom to, co jsem se dověděl od někoho jiného. Moje důvěra v něj je bezvýhradná a naprostá; jsem přesvědčen, že bude platný i v den mého odchodu z tohoto světa (a že moje mrtvé tělo, pokud by ho někdo vyhodil z okna, bude padat se zrychlením 9‚8 m/s

2

).

A nejspíš se pletu.

Možná ne zcela, ale částečně. Možná ne dnes, ale nakonec tomu tak bude.

Brian Greene, teoretický fyzik působící na Columbia University, autor publikací nesoucích názvy jako Icarus at the Edge of Time (Ikarus na kraji času) prohlásil: „Možnost, že za pět set let budeme na gravitaci nahlížet a chápat ji jinak než dnes, je skutečně velká. Ve skutečnosti je to právě ta aréna, v níž, jak se domnívám, jsou naše současné důkazy podružné

A co když je to jinak

[ 16 ]

a podmíněné okolnostmi; náš pohled na gravitaci – to, jak o ní uvažujeme – se výrazně změní.“ Brian patří k těm fyzikům, jež jsou natolik známí, že by mohli vystupovat jako hlavní hrdinové v nějaké situační komedii vysílané na CBS – za předpokladu, že by se jednalo o pořad typu The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku). „Isaac Newton zformuloval gravitační zákon, který jsme dvě stě let, až do roku 1907, interpretovali téměř beze změny. Jenže pak přišel Einstein a během let 1907 až 1915 radikálně pozměnil náš pohled na gravitaci. Gravitace nadále již nebyla pouze síla; je to důsledek zakřivení časoprostoru. Dnes si uvědomujeme, že kvantová mechanika má nutně vliv na to, jak charakterizujeme gravitaci v případě velmi malých vzdáleností. V 80. letech se proto objevuje mnoho studií přinášejících nové, neotřelé myšlenky o působení gravitace v mikrosvětě. O něco později na scénu vstupuje teorie strun, jež se pokouší pochopit působení gravitace v malém měřítku; pojetí gravitace, jež přináší – a o němž nevíme, zda je pravdivé či není – známe jako teorii kvantové gravitace. Ta operuje s větším počtem dimenzí než je tomu při našem běžném vnímání časoprostoru. Toto pojetí gravitace tudíž s sebou nese potenciálně radikální důsledky pro naše chápání reality. Všechna tato zjištění vedou některé teoretiky k tomu znovu zvažovat a promýšlet současný koncept gravitace; mají totiž pocit, že gravitace možná není elementární, universálně působící přírodní silou, ale tzv. emergent force.

1

Proto si myslím – a řekl bych, že

1 Myšlenka, že gravitace může být pouze projevem jiných sil – že sama o sobě žádnou

silou není, a tudíž je nepříliš významným důsledkem něčeho jiného. Green používal

analogii s teplotou: Když je horký den, pociťujeme (naše kůže) teplo; „teplo“ ale

není nějaká nezávislá věc, existující sama o sobě. Teplo je důsledkem velmi rychlého

pohybu pro nás neviditelných atomů, jež vytváří fyzický pocit tepla. Cítíme ho, ale

ve skutečnosti není. Kdyby gravitace byla emergent force, znamenalo by to, že není

hlavní silou, jež přitahuje věci k zemskému povrchu, ale tangenciálním důsledkem

něčeho jiného, co zatím nedokážeme vysvětlit. Pociťujeme ji, ale ve skutečnosti není.

Myšlenka „gravitace“ by tak byla sémantickým konstruktem.

Úvod

[ 17 ]

mnoho lidí se mnou bude souhlasit – že gravitace je z pojmů, které používáme, tím nejméně stabilním, zralým pro podstatný posun v jeho chápání.“

Pokud z toho nejste moudří, nic si z toho nedělejte – byl jsem na tom zcela stejně, když mě Green tyto záležitosti ve své pracovně objasňoval (dvakrát). Fyzika a matematika obsahují podstatné oblasti, jimž bez ohledu na to, co všechno si o nich přečtu nebo kolik času jejich studiu věnuji, nikdy neporozumím natolik, abych je mohl jakkoli používat. Svět, v němž neplatí gravitace tak, jak ji znám, je mimo mé chápání. Samotná myšlenka takového světa mi ale pomáhá uvažovat o něčem jiném: pomáhá mi pochopit období předcházející konceptu gravitace. Nemám na mysli dobu krátce před tím, než Newton v roce 1687 publikoval Principia (Matematické principy přírodní filozofie); nehovořím dokonce ani o období pozdního 16. století, kdy Galileo (údajně) při svých experimentech pouštěl koule ze šikmé věže v Pise a bezděčně tak inspiroval [hudební skupinu] Indigo Girls [k písni Galileo]. Pojem gravitace se totiž v oněch dobách již volně vznášel v éteru světa vědeckého myšlení. Nikdo ho sice jasně nedefinoval, ale matematicky orientovaní vzdělanci věděli, že Země obíhá kolem Slunce po elipsovité dráze (a že je zde něco, co to způsobuje). To bylo před přibližně čtyřmi sty lety. Mě ale více zajímá to, jak vypadal život ještě o čtyři sta let dříve. V době, kdy nejlepším vysvětlením toho, proč se věci spontánně nevznášejí, byla ta či ona verze toho, co již o tisíc let dříve tvrdil Aristoteles, jenž věřil, že všechny objekty dychtí zaujmout své „přirozené místo“ v geocentrickém systému vesmíru – a že středem vesmíru je planeta Země. Jinak řečeno, Aristoteles věřil, že kámen, který pustíme, padá na zemský povrch, protože odtud pochází a chce tam být.

Zamysleme se, k jak velkému posunu došlo: Aristoteles – bezesporu největší filozof, jaký kdy žil – napsal práci Fyzika, v níž formuloval

A co když je to jinak

[ 18 ]

a obhajoval své argumenty. Jeho představu nikdo nezpochybnil téměř dva tisíce let. Newton (nejvýznamnější matematik všech dob, včetně současnosti) sledoval, jak příslovečné jablko padá z příslovečného stromu – a obrátil vzhůru nohama veškeré lidské chápání toho, proč svět funguje tak, jak funguje. Kdyby s tímto vysvětlením někdo předstoupil před lidi žijící ve čtrnáctém století, kteří neměli o vědeckém poznání ani potuchy – což byli prakticky všichni lidé té doby – připadalo by jim mnohem, mnohem bláznivější než to, v co věřili: Newton – namísto toho, aby tvrdil, že realitu definuje sama existence Země a že za tím, že kameny se chovají jako kameny, je něco esenciálního – obhajoval představu působení neviditelné, nepatrné, sotva postřehnutelné síly, která nějak drží Měsíc na jeho místě.

Dnes víme („víme“), že Newtonův koncept byl správný. Lidstvo jako

celek se kolektivně, objektivně mýlilo přibližně dvacet století. Což vyvolává tři částečně související otázky:

• Pokud lidé mohli dva tisíce let považovat něco chybného za

objektivně správné, proč reflexivně předpokládáme, že naše

současné chápání gravitace – k němuž se hlásíme pouhá tři

a půl století – bude existovat navěky?

• Je možné, že právě tento typ problému byl prostě již vyřešen?

Co když Newtonova odpověď skutečně je – více či méně – koneč

nou odpovědí; jedinou, jakou kdy budeme potřebovat? Protože

pokud tomu tak je, znamenalo by to, že jsme na konci procesu,

jenž až dosud definoval to, co to znamená žít. Znamenalo by to,

že určité oblasti intelektuálního hledání a jeho cíle již nejsou po

třebné a nezbytné.

Úvod

[ 19 ]

• Které z následujících konstatování dává větší smysl: „Jsem pře

svědčen, že gravitace existuje“ nebo „Jsem si na 99‚9 procenta

jistý, že gravitace existuje“? Druhé je bezpochyby méně riskant

ní. Pokud ale připustíme třeba tu nejmenší možnost, že se –

pokud jde o gravitaci – mýlíme, do značné míry se vzdáváme

možnosti, že máme pravdu v čemkoli jiném. Jedny oblíbené webové stránky nabízejí ke koupi knihy (a pokud jste si publikaci, kterou právě čtete, skutečně koupili, spotřebitelské průzkumy ukazují, že jste si ji s pravděpodobností 41 procent objednali právě přes tento web). Prodej knih sice představuje pouze 7 procent celkových prodejů realizovaných na těchto stránkách, ale jsou to právě knihy, co je činí známými. Jedním z důvodů úspěšnosti těchto webových stránek je to, že spotřebitelé mohou psát recenze a hodnocení svých nákupů, a spoluvytvářet tak jejich obsah – a to dokonce i tehdy, když si knihu, kterou kriticky hodnotí, nikdy nepořídili. Což je ohromné, zejména pokud hledáte nějaká negativní hodnocení (jedna hvězdička) románu Moby-Dick (Bílá velryba) od Hermana Melvilla.

„Pompézní, bombastické, arogantní, požitkářské, nesnesitelné

dílo. Nejhorší kniha, jakou jsem kdy četl,“ napsal v roce 2014 jeden nespokojený čtenář. „Nevýrazný, nepřesvědčivý příběh, bídná struktura, neúplná dějová zápletka, tři čtvrtiny kapitol jsou irelevantní, autor sám nemá jasno, pokud jde o hlavní postavy. Jedna kapitola je věnována tomu, že velryby nemají nos. Další celá kapitola je o bílé barvě.“ Zajímavé je, že jediný další nákup, který se dotyčný pisatel uvolil hodnotit – a udělil mu dvě hvězdičky – byla tiskárna od firmy Hewlett­Packard, umožňující odesílat faxové zprávy.

A co když je to jinak

[ 20 ]

Nemohu se s dotyčným přít, pokud jde o jeho nechuť k Bílé velrybě. Nepochybuji, že se mu opravdu nelíbila. To, že se rozhodnul svůj názor – téměř zcela postrádající jakýkoli kritický kontext, ledaže bychom vzali v úvahu jeho vyjádření k tiskárně HP – veřejně sdílet, je významnější než tento názor samý. Veřejně odmítnout Bílou velrybu je výmluvným, zkratkovitým argumentem pro to, že naše socializace, pokud jde o představu o umění, je od základu diskutabilní. Vkus je subjektivní. Některé subjektivní názory ale bývají příležitostně neformálně vyjádřeny stejným způsobem, jakým formulujeme matematické či vědecké principy. Nejsme svědky probíhající kulturní debaty na téma významu, hodnoty, přínosu a předností Bílé velryby: není to pouze epický román, ale inovativní literární transformace, jež pomáhá vymezit, jak nahlížet na tento typ literárního útvaru. Jakákoli diskuse věnovaná stereotypnímu konceptu, pro nějž se vžilo označení „Velký americký román“, začíná touto knihou. Bílá velryba se samozřejmě dočkala kritiky, ani se nad ni nepovznesla; žádná individuální kritika ale nijak nemění pohled na toto dílo. Současné útoky na Bílou velrybu tak pouze odráží zarputilost a protikladný názor daného kritika. Všichni, a to včetně (a možná obzvláště) těch, kdož s tímto tvrzením nesouhlasí, vycházíme z toho, že Bílá velryba je obecně uznávána jako evidentně skvělé a úžasné dílo.

Jak k něčemu takovému došlo?

Melville vydal Bílou velrybu v roce 1851; vycházel přitom ze zpráv a záznamů z roku 1839 o zabijáckém vorvani přezdívaném „Mocha Dick“. Původní vydání, jež vyšlo ve Velké Británii, mělo kolem devíti set stran. Melville, v té době průměrně úspěšný autor, předpokládal, že kniha bude okamžitě přijata coby mistrovské dílo. Při psaní z toho proto vycházel. Jenže recenze nebyly zdaleka tak příznivé, ani jednoznačné; některé byly dokonce opovržlivé a pohrdavé (klíčový závěr

Úvod

[ 21 ]

vyvěrající z jedné z prvních recenzí uveřejněných v londýnském časopise Spectator je, že kniha „čtenáře odpuzuje“). Kniha navíc nešla příliš na odbyt – v době Melvillova úmrtí se jí prodalo necelých pět tisíc výtisků. Tento neúspěch Melvillovi zničil život: propadnul alkoholu, pustil se do psaní básní, a nakonec se stal celním úředníkem. Když v roce 1891 nemajetný a bez prostředků umíral, jeden by si mohl myslet, že si nejspíš říkal něco jako: „Zdá se, že to nezabralo. Možná jsem měl popisu vázání komplikovaných uzlů věnovat o pár stránek méně.“ Během následujících třiceti let se na vlažném přijetí knihy nic nezměnilo. Jenže pak přišla 1. světová válka a – z důvodů, které nelze plně vysvětlit

2

–

modernisté v poválečné Americe začali nahlížet na literaturu jinou optikou. Melville se vrací na scénu. Pojetí toho, co by měl přinášet román, se posouvá jeho směrem a s každou další generací se umocňuje; to nakonec vedlo k tomu, že lidé (jako ředitel studijního programu amerických studií na Columbia University v roce 2005) začali považovat Bílou velrybu za „nejambicióznější literární projekt, s jakým kdy nějaký americký autor přišel.“ Znalci a odborníci, pomatenci a ztřeštěnci mohou s tímto konstatováním nesouhlasit, ale to je tak všechno. Nikdo nedbá o to, co si myslí. Melville má své místo v historii jisté – téměř stejně, jako kdyby byl badatelem nebo vynálezcem: Když byly v roce 2010 v Peru objeveny prehistorické pozůstatky do té doby neznámé dravé velryby, byla pojmenována Livyatan melvillei. Sto let po své smrti se Melville dočkal toho, že po něm byla pojmenována dávno vyhynulá 2 Charakteristické rysy, jež se k tomuto znovuobjevení staly pobídkou, lze, zřejmě,

explicitně uvést: isolace a společenství námořníků zrcadlí zkušenosti a prožitek

války; na boj s anonymním, zlým stvořením lze nahlížet jako na metaforické vyjád­

ření boje proti ďábelskému Německu. To, že tyto jednotlivosti je možné vyjmeno

vat, ale dostatečně uspokojivě nevysvětluje, proč se právě Bílá velryba stala tím, čím

se stala. Není totiž jediným románem, který mohl naplnit tuto roli.

A co když je to jinak

[ 22 ]

velryba – na počest knihy, která komerčně propadla. To rozhodně nevypadá jako nezajímavá životní dráha.

Kolektivní, objektivní mýlka (například po dvacet století trvající chybné chápání gravitace) zajisté není totéž jako kolektivní, subjektiv­ ní mýlka (například když sedmdesát let nedbáme o Bílou velrybu). Schéma změny (těchto stavů) je v obou případech zcela odlišné. Oba scénáře přesto odkazují k obdobnému problému – k otázce praktické reality. Praktickou realitou je, že každá – v dané době existující – verze světa podléhá změnám. Co momentálně považujeme za pravdivé – ať již objektivně, či subjektivně – má zpravidla pouze dočasného trvání. Přehodnotit to, co považujeme za „pravdivé“, je ale stále obtížnější. Při zběžném pohledu se zdá, že zpochybnit status quo je dnes snadnější: každý člověk má k dispozici nějakou funkční platformu, umožňující kritizovat Bílou velrybu (nebo průměrnou tiskárnu HP). Samotářský, podivínský fyzik ve Winnipegu, jež nevěří v gravitaci, může vlastním nákladem vydat knihu – v níž shrne své argumenty – která si potenciálně získá víc čtenářů, než kolik si jich přečetlo Principia za sto let od jejich prvního uveřejnění. Jenže rostoucí potenciál znovu zvažovat a promýšlet ideje není totéž, jako je skutečně změnit (nebo jim umožnit změnit se v důsledku jim vlastní dynamiky).

Žijeme ve věku, v němž v podstatě nic – žádný obsah, informace, materiál – není ztraceno a prakticky všechno je sdíleno. Množství informací o každé soudobé myšlence vede k tomu, že je obtížné těmto konceptům odporovat, obzvláště pak tam, kde se veřejný konsensus stal konečným arbitrem jejich platnosti. Jinak řečeno, začínáme se chovat tak, jako kdybychom dosáhli konce lidského vědění. A zatímco taková představa je nepochybně mylná, pocit jistoty, který vyvolává, je paralyzující.

Úvod

[ 23 ]

V knize Being Wrong její autorka Kathryn Schulz věnuje několik klíčových stran textu konceptu „naivního realismu“. To, že vědomých proponentů naivního realismu není mnoho, podle ní ještě neznamená, že „neexistují žádní naivní realisté“. Já osobně bych šel ještě o krok dál; domnívám se, že většina v konvenčním smyslu inteligentních lidí jsou naivní realisté; myslím si, že bychom to mohli považovat za intelektuální rys definující naši éru. Přímočará definice naivního realismu se nezdá být až tak bizarní: je to teorie, která prohlašuje, že svět je přesně takový, jak se nám jeví. Takový pohled zjevně vytváří spoustu příležitostí kolosálně se mýlit (například „Protože se nám zdá, že Slunce se pohybuje po obloze, nutně musí obíhat kolem Země“). Moje vlastní charakteristika naivního realismu je širší, rafinovanější a riskantnější. Myslím, že je to projev dvou hluboce zakořeněných přesvědčení:

1. „Když zvažuji jakoukoli otázku, musím být do té míry racio

nální a logický, abych zavrhnul libovolná neověřená data coby

absurdní, příčící se zdravému rozumu“, a

2. „Když zvažuji jakoukoli otázku, budu mít za to, že jiné infor

mace než ty, které momentálně máme, nebudou dostupné.“ Uvedu jeden krajní příklad: možnost posmrtného života. Pokud rozumově zvažujeme tuto možnost, nic nás neopravňuje být přesvědčení, že když kdokoli zemře, něco následuje. Žádný opodstatněný, důvodný protějšek k možnosti, že smrtí všechno končí, neexistuje. Jakékoli nepodložené a neověřené příběhy o „vznášení se směrem k bílému světlu“ nebo o minulém životě Shirley McLaine v Atlantidě nebo rozmanitá, do detailu jdoucí líčení obsažená v knize [křesťanském bestselleru] Heaven Is for Real, jsou automaticky (a oprávněně a ospravedlnitelně)

A co když je to jinak

[ 24 ]

odmítnuty jakýmkoli sekulárně založeným intelektuálem. Tento zcela logický postoj nebere v úvahu to, že momentálně o životě, neřku­li o jeho definitivním konci, se vší pravděpodobností nevíme něco zcela zásadního. Nevíme kupříkladu spoustu věcí o energii a o tom, jak dochází k její transformaci – nebo o tom, proč energie (kterou nelze vytvořit ani zničit) vůbec existuje. Nedokážeme si v mysli představit a skutečně pochopit multidimenzionální realitu, ačkoli v ní (nejspíš) žijeme. Jenom omezeně chápeme vědomí, stejně jako čas a to, jak ho vnímáme; možnost, že veškerý čas je soustředěn do jednoho okamžiku, a všechno se odehrává zároveň, se našemu pochopení rovněž značně vzpírá. A tak zatímco brát vážně možnost posmrtného života se zdá být nerealistické, předpokládat, že naše chápání tohoto jevu je v současnosti, byť jenom vzdáleně, završeno, se zdá být stejně naivní. Nemáme nejmenší ponětí o tom, co nevíme, nebo co nakonec zjistíme, nebo co by mohlo – bez ohledu na naši věčnou neschopnost pochopit, co tou pravdou je – být pravdivé.

Dnešnímu světu nemůžeme porozumět, dokud se dnešek nestane zítřkem.

Toto není brilantní vhled do problému a jenom pošetilec by s tím nesouhlasil. Je ale podivuhodné, jak je tato pravda zpravidla ignorována. Neustále si pohráváme s myšlenkou, že naše současné poznání nebude při zpětném pohledu směšné a absurdní, a to jenom proto, že se zdá, že jiná možnost prostě není. Jenomže alternativa existuje: Musíme vyjít z předpokladu, že se – se vší pravděpodobností – již mýlíme. A to nikoli v tom smyslu, že zkoumáme otázky a dospíváme k nesprávným závěrům, protože většina závěrů, jež činíme, jsou racionální, dobře promyšlené a koherentní. Problémem jsou totiž samy otázky, jež si klademe.

[ 25 ]

Krátké zamyšlení nad tím, proč nad touto

knihou zlomit hůl (a proč to možná

nedělat) Když jsem chodil do šesté třídy, bylo v knihovničce, kterou jsme měli ve třídě, mnoho knih, jež zůstávaly zcela bez povšimnutí. Jedna nás ale neodolatelně přitahovala: The Book of Lists. Tato v roce 1977 vydaná publikace byla přesně tím, co deklarovala svým názvem – 521 stran soupisů, seznamů a žebříčků uvedených ve sborníku The People’s Almanac, sestavených třemi lidmi (David Wallechinsky, jeho sestra Amy, a jejich otec Irving). Tuto knihu jste v pravém smyslu slova nečetli; prostě jste ji někde nahodile otevřeli a pokusili jste se zapamatovat si, co tam bylo napsáno – všechny ty úmyslně obscénní informace, s jejichž ověřováním se nikdo příliš nezatěžoval (stále si vybavuji seznam známých homosexuálů, jenž obsahoval všeho všudy tři rockové hudebníky, jimiž byli Janis Joplin, Elton John a David Bowie (jenž byl ženatý s jednou ženou více než dvacet let). Tato publikace se dočkala dokonce pokračování vydaných v letech 1980 a 1983. V té době jsem ovšem nevěděl, že tvůrci této publikace kromě ní vydali v roce 1980 ještě další obdobné dílko nazvané The Book of Predictions. (Narazil

A co když je to jinak

[ 26 ]

jsem na ně koncem devadesátých let v obýváku jednoho z mých dob

rých přátel, jehož zálibou bylo pořizovat si bizarní knihy, do nichž se

ponořil, když byl totálně sjetý.) Název této pozoruhodné publikace,

stejně jako v případě její o něco známější předchůd kyně, hovoří za

vše: je to několik set stran nesystematických předpovědí nejrůzněj

ších futuristů a vědců (a – což působí poněkud rušivě – také jasnovi

dců a senzibilů) o tom, jak bude vypadat život na planetě Zemi v příš

tích padesáti letech.

V těch nemnoha vzácných případech, kdy se o této publikaci někdo

dnes zmiňuje, činí tak nevyhnutelně s jistou uštěpačností: ty nejpouta

vější předpovědi jsou pokaždé také ty nejhloupější. Ukázalo se, že

v roce 1990 žádný kosmonaut nespáchal ve vesmíru vraždu ze žárlivos

ti, jak předpovídal právník F. Lee Bailey (což Bailey evidentně považo

val za něco, co se může přihodit snáze než to, že bude v týmu obhajují

cím žárlivého hráče amerického fotbalu, uvedeného do Síně slávy, za

přízemní vraždu spáchanou v roce 1994). Podle odborníka na otázky

lidské populace Dr. Paula Erlicha bychom dnes měli žít v surrealistic

ké dystopii, ve světě, v němž „přeživší budou závidět mrtvým“ – což mi

připadá pravdivé pouze tehdy, když pročítám příspěvky na Twitteru.

Přesto některé z předpovědí, které kniha přináší, nejsou vůbec špatné:

několik přispěvatelů adekvátně odhadlo počet obyvatel naší planety

v roce 2010 (přibližně sedm miliard). Hrstka technologicky zaměře

ných odborníků publikovala pozoruhodně realistické představy o me

zinárodní síti navzájem bezprostředně propojených počítačů. Britské

mu muzikologovi Charlie Gillettovi, jehož proslavila zejména

publikace, v níž jako první vyčerpávajícím způsobem zachytil historii

rocku (The Sound of the City ze 70. let), se podařilo podrobně popsat

úpadek hudebního průmyslu, aniž cokoli tušil o MP3 nebo o sdílení

Krátké zamyšlení nad tím, proč nad touto knihou zlomit hůl (a proč to možná nedělat)

[ 27 ]

souborů s hudbou.

3

Vezmeme­li v úvahu, jak obtížné je předvídat, co

bude stále platné ode dneška za jeden rok, jakákoli alespoň trochu přesná předpověď na padesát let dopředu působí jako opravdová trefa do černého.

Tím nejpoučnějším na publikaci The Book of Predictions ale nejsou tyto pravdivé předpovědi. Zdrojem většího poučení jsou chybné odhady, které se v době, kdy byla kniha publikována, musely zdát být zcela oprávněné, možná dokonce opatrné a nikterak přemrštěné. Všechna tato opodstatněná selhání spojuje jedna věc – neschopnost akceptovat, že stav věcí v daném okamžiku je dočasný, že status quo je přechodné. Publikace The Book of Predictions vyšla v roce 1980, což v první řadě znamená, že si v té době nikdo nedokázal představit svět, v němž by Spojené státy a Sovětský svaz nebalancovaly na pokraji války. V podstatě kaž­ dá úvaha o budoucnosti globální politiky se zaměřovala na (a) hrozící nukleární konflikt těchto dvou států, nebo (b) hrůzu nahánějící spojenectví Sovětského svazu a Číny. Pokud vím, nikdo v celé knize nepředpokládal, že by napětí panující mezi Spojenými státy a Ruskem bylo možné odstranit bez toho, že by byly použity nukleární zbraně. Na obdobný problém narazíme u všech autorů z 80. let, zabývajících se budoucností mezilidské komunikace: přestože všeobecné rozšíření a užívání mobilních telefonů doslova klepalo na dveře – v Japonsku existovala síť pro šíření mobilního signálu již koncem 70. let – uvažovat o tom, že by pro běžné uživatele mobilní telefony někdy mohly nahradit 3 „Dny, kdy si lidé kupovali desky, jsou sečteny,“ píše Gillett. „Proces jejich nahrá

vání je neefektivní, těžkopádný a nákladný – zvuky, které hudebníci produkují,

se nejdříve zaznamenávají na magnetofonový pásek, z něhož je někdo přenáší na

gramofonovou desku – o složitém systému distribuce a prodeje, vracení desek do

velkoobchodních skladů a podobně ani nemluvě...“

A co když je to jinak

[ 28 ]

tradiční pevné linky, se jevilo nemístné, neřku­li téměř nemožné. Veške

ré úvahy o budoucí podobě lidských interakcí vycházely z předpokla

du, že pevné telefonní linky navždy zůstanou tím nejlepším prostřed

kem komunikace. Na straně 29 The Book of Predictions nalezneme

dokonce předpovědi týkající se počtu dálkových telefonních hovorů ve

Spojených státech, což je ve věku neomezeného volání zcela irelevantní

problém. Před pouhými dvaceti lety tomu ale bylo jinak a byl to vý

znamný problém; když jsem počátkem devadesátých let studoval vyso

kou školu, znal jsem několik lidí, jejichž dlouhodobý romantický vztah

procházel tvrdou zkouškou a utrpěl nemalé šrámy, protože jeho aktéři

studovali na různých školách a nemohli si dovolit telefonovat na velké

vzdálenosti, a to dokonce ani jednou týdně. Ještě v roce 1994 si nikdo

nedokázal představit, že by hodinový telefonní hovor z Michiganu do

Texasu mohl stát méně, než na kolik přijde poslat na stejnou vzdálenost

dopis. Tudíž není divu, že v roce 1980 tomu nebylo jinak.

Tento druh retrospektivního pohledu s sebou nese jeden očividný

problém: moje argumentace staví na tom, že „úspěšný“ futurista musí

předjímat něco – ať již je to cokoli – co možná předvídat nelze. Je to ob

dobné jako chtít po někom, aby byl spontánní, když mu to přikážeme.

Přesto se nám zde dostává praktického poučení, nebo se přinejmenším

lze dobrat praktické myšlenky: i když nemůžeme předvídat nepředví

datelné, můžeme budoucí realitu vykreslit tam, kde neexistuje žádná

souvztažnost mezi nejvíce logickými závěry a soudy, a tím, co se doo

pravdy děje. Uvažovat tímto způsobem se může zdát nepraktické a oše

metné, protože to vyžaduje akceptovat iracionalitu. Jenže iracionální

trajektorie jsou každodenní skutečností. V roce 1948 se čtenáři mohli

v časopise Science Digest dočíst: „Přistát na Měsíci a pohybovat se po or

bitě kolem něj s sebou nese pro člověka tolik závažných problémů, že

Krátké zamyšlení nad tím, proč nad touto knihou zlomit hůl (a proč to možná nedělat)

[ 29 ]

může trvat dalších 200 let, než se s nimi věda vypořádá.“ Jak víme, tato

předpověď se „sekla“ o pouhých 179 let. Důvod, proč se časopis Science

Digest tak mýlil, nespočívá v oblasti technologie; podstatnou zde byla

motivace. V roce 1948 byla výprava na Měsíc vědeckým projektem; tou

ha stanout na Měsíci se nijak nelišila od touhy zlézt horu, na níž dosud

nikdo nestanul. Science Digest vycházel z představy, že tohoto cíle bude

dosaženo tradičními vědeckými postupy – obtížným procesem formu

lace teorií a testování hypotéz. Jenže když v roce 1957 Sověti vypustili

první družici na oběžnou dráhu kolem Země (Sputnik), všechno se

změnilo. Zděšení Američané si představovali, jak Chruščov útočí zbra

němi umístěnými na povrchu Měsíce. Snaha být první na Měsíci se sta

la vojenským cílem (doprovázeným sociálně­kulturním podtextem in

telektuální a morální nadřazenosti té či oné země). To vtisklo celému

procesu zcela nové obrátky. Až do léta roku 1969 jsme hájili barvy své

země, sbírali měsíční kameny a vypěstovali si celou novou generaci

konspiračních teoretiků. Jinak řečeno – není to o tom, že by editoři Sci

ence Digest postrádali schopnost logicky uvažovat. Logika zkrátka pří

liš dobře nefunguje, pokud ji aplikujeme na budoucnost.

Kdykoli hovoříte s policisty (nebo právníky či novináři) o jakémko

li druhu ve své podstatě neřešitelné záhady, nevyhnutelně narazíte na

princip Occamovy břitvy – filozofický argument, že tou nejlepší hypo

tézou je ta, která obsahuje nejméně předpokladů [částí, entit, důvodů,

příčin]. Pokud (například) přemýšlíte o vraždě presidenta Kennedyho,

tento princip mluví ve prospěch myšlenky, že Lee Harvey Oswald byl

osamělým vlkem – je to totiž ten nejjednodušší úsudek, který obsahuje

nejméně neověřitelných souvislostí. Seriózní člověk, který bere věci

vážně, pohlíží na minulost prizmatem Occamovy břitvy. Stejný přístup

bohužel nefunguje, když hledíme do budoucnosti. Při pohledu do

A co když je to jinak

[ 30 ]

vířících mlh vzdáleného zítřka je všechno předpoklad. Není sporu, že

některé z těchto navzájem soupeřících předpokladů se zdají být (nebo

vyvolávají pocit, že jsou) rozumnější a opodstatněnější než jiné. Jenže

svět, v němž žijeme, je naprosto nerozumný. Historie myšlení je mno

hem více zaneřáděna neúspěchy, než úspěchy. Při retrospektivním po

hledu to všichni uznáváme. Abychom se pohnuli kupředu, musíme

uplatnit velmi odlišný způsob uvažování. Protože lepší pojem pro ten

to způsob uvažování neexistuje, budu pro něj používat pojem Kloster

manova břitva: je to přesvědčení, že z filozofického hlediska tou nejlep

ší hypotézou je ta, jež od samého počátku reflexivně akceptuje svoji

potenciální omylnost.

[ 31 ]

Trocha starobylých a zajímavých příběhů

(předurčených) k zapomnění Začněme u knih.

Vím, že toto rozhodnutí není bez rizika: Než budou otázky, které

zde hodlám předestřít, vyřešeny, knihy možná přestanou existovat. Někteří budou prohlašovat, že nevyhnutelnost něčeho takového hraničí téměř s jistotou. Přesto začnu knihami, a to zejména ze dvou důvodů. Za prvé, to, co právě čtete, je kniha – což znamená, že pokud knihy nebudou, nikdo se o této mé chybě nedozví. Za druhé, slovo „kniha“ podle mě nikdy nezmizí z našeho slovníku; budeme ho používat pro označení čehokoli, co zaujme místo dnešních knih, i kdyby to, pro co budeme používat pojem kniha, nebylo téměř nijak podobné s tím, co za „knihu“ považujeme dnes.

Jazyk přetrvává obsah. Slova žijí déle, než to, co vymezují. V roce

2015 se vinylové desky podílely na prodeji hudby přibližně šesti procenty; lidé přesto stále říkají – kdykoli, když hovoří o nějakém souboru hudebních nahrávek – že poslouchají „desky“ a „alba“ a (byť nepříliš často) „elpíčka“. To platí dokonce i pro skladby, které se nikdy na desce

A co když je to jinak

[ 32 ]

neocitly. Tak zvané dlouhohrající gramofonové desky se poprvé objevi

ly až v roce 1948 a komerčně začaly být zajímavé až v šedesátých letech;

pojem „gramofonová deska“ ale charakterizuje daný koncept jako tako

vý. A protože knihy jsou mnohem, mnohem staršího data – Epos o Gilga

mešovi byl napsán někdy kolem roku 2000 před naším letopočtem – zdá

se být nemožné, že bychom někdy tento výraz přestali používat, i kdyby

budoucím ekvivalentem „knihy“ byl datový paket, který nám bude me

chanickou cestou vpraven přímo do cerebrálního kortexu. Na to, aby

chom slovo kniha odstranili ze slovní zásoby, používáme příliš mnoho

slovních obratů, vztahujících se ke knihám („Je to skutečný knihomol“,

„Je sečtělý, ale nic praktického neumí“). Pro mnoho lidí představují

knihy umělecké objekty, které vystavují ve svých domovech; knihovnu

Kongresu by musela zasáhnout atomová bomba, aby zmizela ze zem

ského povrchu. Je možné, že někdy ve vzdálené budoucnosti si nikdo

nebude knihy kupovat a číst je, můžeme ale (předběžně a s jistou mírou

nejistoty) předpokládat, že lidé té doby budou přinejmenším vědět, co

„knihy“ jsou: jednotky, obsahující to, co spisovatel napsal, ať je to coko

li. Takže, dokonce i tehdy, když autoři budoucnosti budou vytvářet

něco, co nebude nijak připomínat dnešní knihy, lidé budou – pokud bu

dou hovořit o tom, co spisovatelé napsali – stejně používat slovo kniha.

[Opravdu bych na tomto místě rád slíbil, že ve zbývající části této knihy

nebudu tak pedantický a nebudu se snažit vštěpovat své myšlenky vám,

jejím čtenářům, do hlavy tím, že budu všechno opakovat stále dokola,

jako tomu bylo ve dvou předešlých odstavcích. Chtěl bych věřit, že ne

použiji tisíce slov k vylíčení toho, proč různá podstatná jména nezmizí

do kulturní troposféry. Jenže to slíbit nemohu. Je totiž docela dobře

možné, že – o nějakých dvě stě stran dále – se přistihnu, jak popisuji,

Trocha starobylých a zajímavých příběhů (předurčených) k zapomnění

[ 33 ]

co je „potrava“ a říkám, že potrava je to, co vkládáme do úst, abychom

nehladověli, a že prohlašuji, že ohledně něčeho takového budeme vždy

používat slovo potrava. Útěchou vám může být, že můžete kdykoli pře

stat dál číst. Já ale s tím, co dělám, přestat nemohu.]

O několik stran dříve jsem zmínil Bílou velrybu coby zářný příklad knihy,

jež se dočkala – přinejmenším za autorova života – mimořádně mylného

přijetí. To ale neznamená, že by se nenašel nikdo, kdo by ji nepovažoval

za dobrou; někteří lidé si to ve skutečnosti mysleli. O to ale nejde. To,

o čem hovořím, není věcí osobního vkusu. To, co si každý jeden člověk

myslel v roce 1851 o Bílé velrybě, je stejně tak irelevantní jako to, co si o ní

každý jeden člověk myslí v současnosti. Kritici 19. století se zásadně mý

lili nikoli v tom, jaký dojem četba této knihy ve čtenáři vyvolá, ale v tom,

jak budou další lidé prožitek z četby hodnotit a oceňovat. Protože právě

o tom se bavíme, kdykoli analyzujeme minulost. A když říkám „další

lidé“, nemám tím na mysli literární sféru roku 1851. Uvažuji o nich v toku

času, a to včetně těch čtenářů, jimž by kritik roku 1851 nikdy nemohl po

rozumět. To nás nutí vzít v úvahu význam – nebo nedostatek významu –

zákonitosti fungování zápletky.

Bílá velryba je kniha o chlápkovi, který pronásleduje velrybu. Obsahuje

autobiografické prvky z práce Hermana Melvilla na velrybářské lodi; člo

věk tak může dojít k závěru, že by Melville nemohl napsat dílo jdoucí tak

do hloubky a obsahující tolik konkrétních podrobností, kdyby sám vše

osobně neprožil. Co kdyby ale náš pan Melville žil jiným životem: Mohl

by napsat obdobnou devítisetstránkovou knihu o lovu medvěda? O dobý

vání vrcholu hory? O práci mužského prostituta? Co všechno ze sociální

ho světa je otisknuto v tom, co ve svém románu mechanicky zkoumá?

A co když je to jinak

[ 34 ]

Stručná odpověď by mohla znít, že konkrétní obsah tohoto románu není příliš důležitý. To, čím se odlišují velryba a medvěd a hora, je zanedbatelné. Významnější je atmosféra, duch a vyznění, obzvláště pak dovednost oddělit se od sociálního okamžiku doby vzniku díla.

„Je hrozné jenom pomyslet na to,“ řekl mi George Saunders, „že všechno to, co považujeme – já považuji – za samozřejmé a podstatné pro dobrou literaturu, může jednou přestat platit a být nenávratně pryč. Přečtete si ‚dobrý‘ příběh z 30. let a zjistíte, že svět mezitím šel dál a nechal ho za sebou. Způsob, jímž funguje, pochody a důrazy v něm obsažené, se jeví tak či onak deformované a pokřivené. Odpovídá na otázky tónem a formou, jaké již nepožadujeme. Gaussova křivka

4

dokazuje, že

tomu tak skutečně je; většina z nás je natolik uvyklá tomu, co je tady a teď, že to, co děláme, nakonec vybledne a ztratí na síle, a stane se historickým reliktem, pokud vůbec. V nedávné době jsem hodně četl o historii Občanské války; je udivující, jak se téměř všichni mýlili. Mýlili – a to bez ohledu na empatii, kterou projevili. Dokonce i ti, kdož měli ‚pravdu‘, se netrefili, pokud šlo o to, jak se věci budou odvíjet ... Budoucnost, v níž dnes žijeme, byla pro valnou většinu dokonce i těch nejinteligentnějších myslitelů a spisovatelů té doby naprosto nepředstavitelná.“

Saunders je – vezmeme­li v úvahu, jak je jeho práce vnímána v dnešní době – v této debatě obzvláště významnou postavou. V lednu 2013 uveřejnil časopis The New York Times Magazine na titulní straně úvodník pod zcela seriózně míněným názvem „George Saunders Has Written the Best Book You’ll Read This Year („George Saunders napsal nejlepší knihu, jakou si letos přečtete“). Tato kniha, Tenth of December (Desátého prosince. Povídky) je útlá, černým humorem oplývající sbírka 4 Tradiční křivka normálního rozdělení. „Gaussova“ křivka je pojmenovaná po ma

tematikovi Carlu Friedrichu Gaussovi.

Trocha starobylých a zajímavých příběhů (předurčených) k zapomnění

[ 35 ]

krátkých příběhů, z nichž většina je kvintesencí laskavosti a uplatnění empatie. Přestože o žádném spisovateli není možné bez nadsázky říci, že je všeobecně oblíbený, Saunders má k této metě blíže než kterýkoli další Američan bílé pleti. Nikdy nevydal dílo, jež by bylo oficiálně deklarováno jako román, což je pro něj dobře, protože pohled na jeho kariéru se neodvíjí od vnímání té či oné konkrétní práce. Je považován (oprávněně) za nebývale skromného člověka oplývajícího pokorou, jenž se chová neobvykle pěkně ke všem lidem, s nimiž přijde do styku.

5

Když The New York Times Magazine otisknul zmíněný text, a kniha Tenth of December se poté zařadila mezi bestsellery, zformovalo se kolektivní přesvědčení, že Saunders je – snad, možná, zřejmě – největší současný žijící spisovatel v zemi, a že je skvělé, že tohoto člověka je možné odůvodněně považovat za laskavého (a není to hňup a pitomec, o němž bychom s nevolí museli připustit, že je lepší než kdokoli jiný). Vypadá to, že pokud se George Saunders nakonec stane historickou postavou ze vzdálené minulosti, definující americkou literární tvorbu na počátku jednadvacátého století, nikdo zúčastněný by s tím neměl mít problém.

A přesto ... na této představě je něco, co působí příliš pomíjivě. Nezdá se být dost dobře možné, aby k tomu zaujmout své místo v kulturním prostoru navždy, stačilo odvádět mimořádnou práci a být považován za výjimečného. Dějiny umění tak téměř nikdy nefungují. Ve skutečnosti to často vypadá, že naše kolektivní schopnost rozpoznat 5 Kdysi jsem měl přednášku na Midwestern College. Cestou z letiště jsem se zeptal

řidiče, jenž pro mě přijel, které další autory někdy dříve pozvali vystupovat. Řekl

mi, že George Saunderse. Když jsem se optal, jaký byl, odpověděl mi, že si Saunde

rs před tím, než přijel, našel na Google téměř všechny lidi, kteří se na jeho návštěvě

podíleli – včetně řidiče samého – aby krátké rozhovory, které s nimi nevyhnutelně

povede, nebyly jednostranným monologem. Chtěl být připraven na to, aby s nimi

mohl hovořit o jejich životě. Jedna část mého já mi říká, že tento příběh není zrovna

věrohodný, ale možná to jenom dokazuje, že nejsem příliš pozorný a přemýšlivý.

A co když je to jinak

[ 36 ]

mimořádné nadání v době, kdy se objevují jeho plody, paradoxně limituje pravděpodobnost toho, že naši následníci prohlásí úchvatné a geniální dílo za nadčasové.

„Zdá se, že tím, co zraje [nevalně], jsou myšlenky, které mají tendenci být inteligentní, nové, nebo prostě čistě osobní,“ říká Saunders. „Tím, co tak či onak zastarává, je to, co je příliš ovlivněné egem – co možná, snad, není konfrontováno s věkovitou moudrostí a neobstálo v testu času či s tušením pravdy, učiněným s důsledným, sebe­popírajícím zápalem. Stále dokola můžeme slýchat naší pozornosti hlasitě se dožadující nekultivované projevy hlupáků z roku 1863, jež říkají očividné, sebe sama popírající, sebe­ochranitelské, vychytralé, banální věci – přičemž všechny tyto zhovadilé žvásty znějí ve srovnání s tím, co pronášeli Lincoln nebo Douglass, až neuvěřitelně prázdně. To ve mně vyvolává skutečné obavy, když pomyslím na všechny ty očividné, sebe sama popírající, sebe­ochranitelské, vychytralé, banální věci, které říkám celý život.“

Rád bych se domníval, že Saunders se za to, jak zlehčuje sebe sama, dočká stejného ocenění jako za své komediální nadání. Mám ale dojem, že pro realitu budoucího světa nebude určující žádná z těchto vlastností. Mám podezření, že ji budou regulovat postupně se vyvíjející, nepřímá a komplexní, zdlouhavě působící kritéria toho, co bude považováno za důležité, ať již to bude cokoli. Chceme­li předvídat, které současné knihy budou stále relevantní, až po lidech dnešního světa zbude pouze uhlíková stopa a úlomky kostí, začít tím, že budeme zvažovat kvalitu díla, není dobrý nápad. Je to beznadějné. Kvalita přijde na pořad dne nikoli na začátku takových úvah, ale až úplně nakonec. Tím hlavním, na čem na začátku takového snažení záleží, je to, jak bude budoucí svět vypadat. Od toho se odvíjí všechno ostatní.

Trocha starobylých a zajímavých příběhů (předurčených) k zapomnění

[ 37 ]

[2]

Nositel Pulitzerovy ceny za rok 2008 a stipendista MacArthur

Foundation (2012), americký romanopisec dominikánského původu Junot Díaz, v jednom emailu napsal: „To jediné, co vám mohu říci, je to, že vážně pochybuji o tom, že za 100 let bude na seznamu 100 nejlepších spisovatelů naší doby tolik bělochů, mužů, heterosexuálů, lidí považovaných za etablované ve společnosti, a že bude tak monokulturní, jako je tomu v současnosti. Ve vší úctě a s plnou upřímnosti mohu říci, že naše současná kritéria hodnocení zcela neférově upřednostňují bělochy, maskulinitu, vkus středostavovských skupin, heterosexualitu, monokulturalismus – že z nich natolik čiší převaha lidí bílé pleti – až jsou, vezmeme­li v úvahu, jak málo skutečně chápeme a ceníme si umění, jež v současnosti vytváříme, naprosto neužitečná, neumožňují vidět a rozumět tomu, co se v oblasti literatury děje, protože náš pohled dominantně určuje značně omezené zorné pole. Může snad někdo pochybovat, že v budoucnosti se situace zlepší? Není pochyb o tom, že v současnosti, na okrajích oblasti, považované za Skutečnou Literaturu, se moří nedocenění Kafkové, které nebereme na vědomí, a že to jsou nejspíš ženy, podivní ‚pavouci‘, chudí ‚barevní‘ lidé.“

Díaz je intelektuál používající pompézní jazyk, jehož kariéra nemá

hranic (jeho první román o podivínském obtloustlém mladíkovi The Brief Wondrous Life of Oscar Wao ((Krátký, leč divuplný život Oskara Wao)) označil panel kritiků akreditovaný BBC za nejlepší knihu jedna­ dvacátého století). Na tom, že právě takto vidí společnost a že jeho důvo­ dy a argumentace jsou v podstatě neprůstřelné, není nic překvapivého. Tento pohled na svět neustále získává na síle: Nemůžete široce, na makroúrovni diskutovat literární kánony, aniž byste se tak či onak dotkli těchto konkrétních záležitostí. Když v roce 2014 deník The New York Times zveřejnil svůj každoroční přehled „100 význačných knih“, několik

A co když je to jinak

[ 38 ]

čtenářů si povšimlo, že je na něm přesně dvacet pět beletristických publikací, jejichž autory jsou muži, dvacet pět beletristických publikací napsaných ženami, dvacet pět knih z oblasti populárně naučné literatury, které napsali muži, a dvacet pět knih z oblasti populárně naučné literatury, napsaných ženami. Mám s tím problém? Ne, nemám. Jenže se v tom současně odráží něco, co vypovídá o současných kritériích kvantifikace používaných v umění: v samém centru všeho je symetrické zastoupení. A to je priorita, jež nemá nic společného s estetickou kvalitou. Zajisté, jedná se o bezvýznamnou abstrakci – seznam hovoří o „význačných“ (jako protiklad „nejlepších“) publikacích; je ovlivněn vztahem některých autorů k jeho tvůrcům; každoročně upozorňuje na knihy, které se záhy ukáží být velmi pomíjivým autorským počinem, a nikdo příliš neví, jakou hodnotu skutečně toto hodnocení má. Přesto toto ve stále vzrůstající míře neadekvátní, omezené, od světa izolované slovní spojení – seznam „100 význačných knih“ deníku Times – nadále zůstává americkým standardem kolektivního kritického hodnocení literární produkce, jenž je nejvíce na očích. A právě proto je ono dokonalé rozdělení v poměru 25:25:25:25 významné. Nezdá se snad být možné – přesněji řečeno pravděpodobné – že by autorství (dejme tomu) dvaceti šesti nejpozoruhodnějších románů patřilo ženám? Nebo že dvacet sedm nejpozoruhodnějších děl z oblasti populárně naučné literatury napsali muži?

6

6 Ve skutečnosti seznam z roku 2015 skutečně v kategorii beletrie a poezie obsaho

val dvacet šest knih, jejichž autorkami byly ženy, a v kategorii populárně naučné

literatury dvacet sedm knih napsaných muži (ačkoli tato druhá kategorie obsahu

je, což situaci komplikuje, posmrtně vydané antologie spisovatelů­mužů, které

editovaly nebo sestavily ženy). Nevypadá to, že symetrie by byla politikou deníku

Times. Je to pouze převažující trend, jenž má bojovat s ohromným nepoměrem:

V roce 2004, kdy deník The New York Times poprvé vybral knihy, které zařadil do

tohoto seznamu, v kategorii populárně naučné literatury uváděl pouze pět knih,

jejichž autorkami byly ženy.

Trocha starobylých a zajímavých příběhů (předurčených) k zapomnění

[ 39 ]

Předpokládám, že z matematického hlediska je možné, aby panel hod

notitelů, který je objektivní a nebere v úvahu pohlaví autorů poté, co se

zabýval všemi publikacemi z roku 2014, dospěl ke stejnému závěru jako

The New York Times. Dokonalá statistická symetrie je samozřejmě možná

a nelze ji vyloučit. Jenže nikdo nezaujatý si nemyslí, že je to právě tento

případ. Každý racionálně uvažující člověk ví, že tato symetrie byla zá

měrná, a že tento výsledek buďto (a) poněkud znehodnocuje, nebo (b)

mírně zvyšuje [morální, kulturní nebo intelektuální] význam výsledné

ho seznamu. (Předpokládám, že obě tato stanoviska je možné zastávat

zároveň.) Ať tak nebo tak, jedno je zřejmé: ve světě literárního kánonu se

uvažování ubírá tímto směrem. Díazův názor, který se kdysi zdál být al

ternativním pohledem, se stává součástí pevně zakořeněného pohledu.

A když se něco takového stane, znamená to, že určité kritické soudy již

nadále nejsou možné.

Dejme tomu, že v roce 2112 se někdo ohlédne zpět, do doby na konci

dvacátého a počátku jednadvacátého století, a pokusí se vydedukovat,

kdo byli nejvýznamnější spisovatelé naší doby. Předpokládejme, že Día

zův názor na současnou kulturu se stal zcela standardním; připusťme rov

něž, že lidé budoucnosti budou brát jako samozřejmé, že stará kritéria

hodnocení „neférově upřednostňovala bělochy, maskulinitu, vkus středo

stavovských skupin, heterosexualitu, [a] monokulturalismus.“ Když k ta

kovému vývoji dojde, nebude možné učinit (a nebude vysloven) následují

cí kritický soud: „Víte, zabýval jsem se všemi kandidáty a jejich dílem;

vědomě jsem zvážil a bedlivě jsem se zabýval všemi genderovými a raso

vými aspekty, stejně jako příjmovými skupinami. Snažil jsem se využít

metodologii, která v žádném ohledu neprivileguje dominantní vrstvu.

A víte, co jsem zjistil? Ukázalo se, že nejlepší byli Pynchon, DeLillo, a Fran

zen. To, že to byli běloši, muži a heterosexuálové, je čirá náhoda.“ Pokud

A co když je to jinak

[ 40 ]

upřednostníte kulturní rozmanitost před všemi ostatními faktory, vrchol

pyramidy autorů nemůže představovat konzervativně laděnou výjimku,

a to dokonce ani v tom nepravděpodobném případě, že tomu opravdu vě

říte (protože takový soud by bezpochyby byl formován sociálními silami,

o jejichž působení možná vůbec nevíte). Ještě méně lze očekávat, že nebý

valý komerční úspěch nejúspěšnějších autorů daného období – jimiž jsou

v námi sledovaném období Stephen King a J. K. Rowling – bude považo

ván za argument, který jim z hlediska historie bude ku prospěchu. Pokud

přijmete myšlenku, že komerční trh byl nepřirozeně, uměle vychýlen

a přinášel jim výhodu, jejich kolosální úspěch je jenom poškodí.

To není kritika politiky identity (i když vím, že to tak bude vnímáno),

ani to není pokus shazovat práci nových autorů, kteří kulturně nesouzní

se svými předchůdci (protože styl psaní a vytvořené texty jsou subjektiv

ní a všichni autoři jsou subjektivně validní). Neříkám, že tento vývoj je

neférový, nebo že tato nová verze neférovosti vzdáleně připomíná starou

verzi neférovosti. Procesy jako tento nejsou nikdy – za žádných okolnos

tí – férové. Taková je prostě realita politiky realismu: Důvod, proč se

něco v daleké budoucnosti stane při pohledu zpět významným, je oddě

len od důvodu, proč to bylo významné v době svého vzniku – a k tomu

téměř vždy dojde jako důsledek rekalibrace sociálních ideologií, které

budoucí generace přijmou jako normativní. V případě knih je tento druh

ideologického transferu obtížné předvídat, obzvláště proto, že každým

rokem vyjdou více než dva miliony knih. Domýšlet se, jak by se věci moh

ly odvíjet v případě méně rozsáhlého světa filmu je o něco snazší. Vezmě

me si film jako je Matrix. Když byl v roce 1999 uveden do kin, byl to ob

rovský kasovní úspěch. Dočkal se rovněž příznivého přijetí kritiků,

z nichž se většina soustředila na jednu ze dvou stránek filmu – technolo

gickou, ovlivněnou vědeckým pokrokem (digitální, třírozměrné vizuální

Trocha starobylých a zajímavých příběhů (předurčených) k zapomnění

[ 41 ]

efekty oddělení času a prostoru, při nichž zobrazovaná akce jakoby za

mrzne, zatímco kamera se nadále posouvá kolem aktérů) nebo filozofic

kou (Matrix byl psychedelickou vstupní bránou k představě, že již žijeme

v simulaci, přímo se odkazující na knihu filozofa Jeana Baudrillarda Si

mulacra and Simulation z roku 1981, popírající realitu). Když hovoříte

o Matrixu dnes, nejspíš se budete zabývat oběma těmito stránkami. Co

ale na tomto filmu bude zajímavé v době, kdy jeho technologická stránka

bude dávno překonanou minulostí a jeho filozofie se stane standardem?

Domnívám se, že možná toto: scénář a režie jsou dílem „sourozenců Wa

chovských“ V roce 1999 to znamenalo, že u jeho zrodu stáli dva bratři;

dnes to znamená dvě sestry. V letech následujících po uvedení filmu do

kin starší z bratrů Wachovských (Larry, nyní Lana) absolvoval promě

nou z muže v ženu. Mladší z bratrů (Andy, nyní Lilly) veřejně ozn