načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

A co kdyby to bylo jinak? - Laura Barnett

  > > > > A co kdyby to bylo jinak?  
-6%
sleva

Elektronická kniha: A co kdyby to bylo jinak?
Autor:

Někdy stačí jen malý okamžik, a náš život se navždy změní. Evě a Jimovi je devatenáct, studují v Cambridge a jejich cesty se poprvé zkříží v roce 1958. Jim jde po ulici a na kole k ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 445
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Marcela Nejedlá
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0628-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Někdy stačí jen malý okamžik, a náš život se navždy změní.

Evě a Jimovi je devatenáct, studují v Cambridge a jejich cesty se poprvé zkříží v roce 1958. Jim jde po ulici a na kole k němu přijíždí Eva, když tu jí do cesty vběhne malý pejsek. To, co se stane dál, navždy předurčí běh jejich životů.

Autorka nás nechává sledovat tři verze jejich budoucnosti, kdy jsou nebo nejsou spolu, a po různých peripetiích všechny směřují k závěru v současnosti.

Žena na obraze měla vlasy tmavě hnědé, s kaštanovým leskem. Odvracela se, dívala se na muže, který seděl za ní na pohovce v obývacím pokoji; díval se na ni a zároveň i na diváka s výrazem, který měl být podle Jima nečitelný. V tu chvíli měl největší starost o toho muže – který byl a nebyl on sám, stejně jako tou ženou byla Helena i Eva Katzová a všechny ženy, které kdy potkal –, muže, který vypadal příliš nešťastně. Měla to být třetí část triptychu. Ostatní dvě už byly zabalené a stály opřené o zeď ateliéru a byly téměř stejné, jen s menšími obměnami. Na prvním z nich seděla žena a muž stál, na druhém seděli oba. Jim změnil také drobné detaily v místnosti, místo, na kterém za pohovkou stály hodiny, pohlednice a foto grafi e na krbové římse, barvu kočky odpočívající na křesle (jen jedna z nich byla černobílá na počest Marcela). „Něco jako hledej pět rozdílů,“ poznamenala Helena, když jí poprvé vysvětlil svůj nápad. Samozřejmě žertovala, ale on dobře cítil i ten osten. Jeho ambice s triptychem byly mnohem větší. Obraz měl znázorňovat všechny cesty, které zůstaly nevyužité, mnohé životy, které nebyly žity, životy, které nikdo ne žil.

Zařazeno v kategoriích
Laura Barnett - další tituly autora:
The Versions of Us The Versions of Us
Barnett, Laura
Cena: 266 Kč
A co kdyby to bylo jinak? A co kdyby to bylo jinak?
Barnett, Laura
Cena: 339 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






A co kdyby
to bylo jinak
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Laura Barnett
A co kdyby to bylo jinak – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Laur a Bar nett





„Někdy si představoval, že na konci jeho života
mu promítnou domácí video všech cest, na které se
nevydal, a toho, kam by vedly.“
Anne Tylerová, Amatérská svatba
Ty a já tvoříme historii.
Tohle jsme my.
Mark Knopfler & Emmylou Harrisová










Pro mou matku, Jan Bildovou, která žila mnoho životů;
a pro mého kmotra, Boba Williamsona,
který nám tolik chybí.





1938
A takhle to začalo.
Žena stojí na nástupišti, v  pravé ruce kufr, v  levé žlutý
kapesník, kterým si oťupkává obličej. Namodralá pleť kolem
jejích očí je vlhká, kouř jí drhne v hrdle.
Není tu nikdo, kdo by ji vyprovázel – zakázala jim to,
i když její matka plakala, jako teď pláče i ona – a přesto se
teď vytahuje na špičky, aby viděla nad míhající se klobouky
a kožešiny. Třeba se Anton, unavený matčinými slzami, dal
obměkčit, snesl ji po dlouhém schodišti dolů v její koupací
židli, natáhl jí na ruce rukavice. Ale nebyl tu ani Anton, ani
matka. Nádražní hala byla plná cizích lidí.
Miriam nastoupila do vlaku, stála v chodbičce a mrkala
v matném světle. Muž s černým knírem a pouzdrem s hous­
lemi se jí podíval do tváře a pak na vzdouvající se břicho.
„Kde je váš manžel?“ zeptal se.
„V Anglii.“ Muž se na ni díval, naklonil hlavu ke straně
jako pták. Pak se shýbnul a volnou rukou vzal její kufr. Ote­
vřela ústa, aby protestovala, ale už vykročil před ní.
9





„V mém kupé je volné sedadlo.“
Celou dlouhou cestu na západ si povídali. Nabídl jí he­
rinka a  nakládanou zeleninu z  vlhkého papírového sáčku
a Miriam si vzala, i když nesnášela herinky, protože už to
byl skoro celý den, co naposledy jedla. Neřekla, že v Anglii
žádný manžel není, ale on to věděl. Když vlak s hlomozem
zastavoval na hranicích a vojáci přikázali všem cestujícím,
aby vystoupili, Jakob ji přitiskl k sobě, stáli tam a třásli se
zimou a sněhová břečka jí prosakovala podrážkami.
„Vaše žena?“ zeptal se voják Jakoba, když sahal po jejích
dokladech.
Jakob přikývl. O šest měsíců později, za krásného jasného
dne v Margate, když dítě spalo v buclatých, měkkých pažích
rabínovy ženy, se jí také Miriam stala.
-
A tohle začalo také tady.
Jiná žena stojí v zahradě mezi růžemi, tře si dlaněmi kříž.
Na sobě má dlouhou modrou malířskou halenu, manželovu.
On teď uvnitř maluje, ona si přejela dlaní po velkém břiše.
Ucítila pohyb, rychlé mihnutí, pak to ustalo. Na zemi u jejích
nohou ležel zahradnický košík, zpola zaplněný nařezanými
květinami. Zhluboka se nadechla, vnímala svěží jablečnou
vůni posekané trávy – předtím se vrhla na trávník, ostříhala
ho zahradnickými nůžkami. Musela se pořád zaměstnávat;
měla hrůzu z toho, že by klidně stála a dovolila tak temnotě,
aby ji zahalila jako prostěradlo. Bylo tak měkké, tak útěšné.
Bála se, že by pod ním usnula a dítě by usnulo s ní.
10





Vivian se shýbla, aby zvedla košík. Najednou ucítila, jak
něco prasklo a trhá se. Klopýtla, vykřikla. Lewis ji neslyšel:
pouštěl si hudbu, když pracoval. Většinou Chopina, někdy
Wagnera, když jeho barvy měly temnější nádech. Ležela na
zemi, převrácený košík vedle ní, růže rozhozené po cestičce,
červené a růžové, okvětní plátky pomačkané a hnědnoucí,
hnilobně voněly. Bolest přišla znovu a  Vivian zalapala po
dechu; pak si vzpomněla na jejich sousedku, paní Daweso­
vou, a zavolala její jméno.
Během chvilky paní Dawesová popadla Vivian zdatnýma
rukama za ramena a zvedla ji na lavičku u dveří, ve stínu. Po­
slala poslíčka z obchodu, stojícího s otevřenou pusou u bran­
ky, aby upaloval pro doktora, a sama vyběhla nahoru, aby
našla pana Taylora – byl to takový zvláštní mužíček, s ku­
latým břichem a nahoru zvednutým tupým nosem skřítka;
ani trochu se nepodobal její představě malíře. Ale i tak byl
moc milý. Okouzlující.
Vivian nevěděla o  ničem, vnímala jen nápory bolesti,
náhlý chlad prostěradel na těle, elasticitu minut a  hodin,
natahujících se do nekonečna, než konečně doktor pronesl:
„Váš syn. Tady je váš syn.“ Pak sklopila oči a uviděla ho, po­
znala ho, jak na ni zamrkal vědoucíma očima starého muže.
11





První část





PRVNÍ VERZE
*
Píchnutí
Cambridge, říjen 1958
Později si Eva pomyslí: Kdyby nebylo toho rezavého hřebíku,
Jim a já bychom se nikdy nesetkali.
Ta myšlenka se jí vkradla na mysl a zformulovala se tam
se silou, která jí skoro vyrazila dech. Tiše ležela, pozorovala,
jak se kolem závěsů prodírá dovnitř světlo, uvažovala nad
přesným úhlem předního kola na rozježděném trávníku;
samotný hřebík, starý a zohýbaný; malý psík, čenichající na
krajnici, nevnímající zvuk zvonku a brzdění. Strhla řídítka,
aby se mu vyhnula, a její přední kolo narazilo na rezavý hře­
bík. Jak snadné – jak mnohem pravděpodobnější – by bylo
pro všechny tyhle věci, aby se nestaly?
Ale to všechno bude později, kdy se její život před Jimem
už bude zdát němý, zbavený barev, jako by to sotva byl nějaký
život. Teď, ve chvíli nárazu, se ozval jen slabý trhavý zvuk
a tiché zasyčení vypouštěného vzduchu.
„Kruci,“ vyhrkla Eva. Tiskla nohy na pedály, ale přední
kolo poskakovalo jako nervózní kůň. Zastavila, sestoupila,
poklekla, aby stanovila diagnózu. Psík zkroušeně okouněl
opodál, skoro omluvně štěknul, a pak se odšoural někam za
13





svým páníčkem – který teď už byl o pěkný kus dál, mizející
postava v béžovém trenčkotu.
A pořád tu byl ten hřebík, vražený nad trhlinou, nejmíň
pět centimetrů dlouhý. Eva stiskla části roztrženého pláš­
tě a  vzduch se s  hvízdnutím vyvalil ven. Duše byla skoro
prázdná: bude muset odvést kolo zpátky na kolej, a  už teď
se opozdila na konzultaci. Profesor Farley si bude myslet, že
nenapsala esej na Čtyři roční období, i když ve skutečnosti
kvůli nim nespala dvě noci – teď měla esej úhledně sepsanou
v  tašce, celých pět stran, když nepočítala poznámky. Byla
na ni docela pyšná, těšila se, jak ji přečte nahlas, koutkem
oka bude sledovat starého Farleye, jak se naklání dopředu
a mne si obočí, jako to dělá vždycky, když ho něco opravdu
zaujme. „Scheiße,“ zasyčela Eva; pro tak vážnou situaci se
zdála vhodná jen němčina.
„Jste v pořádku?“
Pořád ještě klečela, kolo opřené o sebe. Prohlížela hřebík,
přemýšlela, jestli by nenatropila víc zla než dobrého, kdyby
ho vytáhla. Nevzhlédla.
„V pořádku, děkuju. Jen jsem píchla.“
Kolemjdoucí, ať to byl kdokoli, mlčel. Předpokládala, že
odešel, ale pak se na trávě objevil stín – silueta muže bez
klobouku, sahajícího do kapsy saka – a  posouval se k  ní.
„Dovolte mi, abych vám pomohl. Mám sadu na zalepení.“
Teď zvedla hlavu. Slunce se nořilo za řadu stromů – zbý­
vá pár týdnů do podzimního trimestru a dny už se začínají
krátit – měl světlo za sebou, obličej temný. Jeho stín, teď
spojený s okopanými hnědými botami, byl obrovitý, dlouhý,
i když byl muž průměrně vysoký. Světle hnědé vlasy potře­
bovaly ostříhat, ve volné ruce nesl brožovanou knížku. Eva
14
*





rozeznala titul na hřbetě, Konec civilizace, a  najednou si
vzpomněla na jedno odpoledne – zimní neděle, její matka
v kuchyni pekla vanilkové rohlíčky, z hudebního pokoje se
nesl zvuk otcových houslí –, kdy se naprosto ztratila v Hux­
leyho podivné, děsivé vizi budoucnosti.
Opatrně položila kolo na bok a zvedla se. „To je od vás
moc laskavé, ale obávám se, že naprosto netuším, jak to po­
užívat. Kolo mi vždycky opravuje syn vrátného.“
Mluvila lehkým tónem, ale muž se zamračil, štrachal
v druhé kapse. „Bojím se, že jsem mluvil moc rychle. Vůbec
netuším, kam jsem to dal. Moc se omlouvám. Obvykle tu
sadu nosím s sebou.“
„I když nevyrážíte na kole?“
„Ano.“ Byl to spíš chlapec než muž, přibližně v jejím věku,
student; kolem krku mu volně visela univerzitní šála – černé
a žluté pruhy jako vosa. Chlapci z města nemluvili jako on
a docela určitě s sebou nenosili knížky jako Konec civilizace.
„Být připraven a  tohle všechno. A  taky obvykle jsem. Na
jízdu na kole, chci říct.“
Usmál se a Eva si všimla, že jeho oči jsou hodně tmavě
modré, skoro fialové, a orámované řasami delšími, než měla
ona. U ženy by se tomu efektu říkalo krása. U muže to bylo
trochu rozčilující; bylo pro ni obtížné se mu do očí dívat.
„Takže vy jste Němka?“
„Ne.“ Odpověděla příliš ostře; rozpačitě uhnul pohle dem.
„Aha. Promiňte. Slyšel jsem vás zaklít. Scheiße.“
„Vy mluvíte německy?“
„Vlastně ne. Ale umím říct hovno v deseti jazycích.“
Eva se zasmála; neměla mu tak odseknout. „Moji rodiče
jsou Ra ku ša n i.“
*
15





„Ach so.“
„Tak přece mluvíte německy!“
„Nein, mein Liebling. Jenom trochu.“
Podíval se jí do očí a Evě se srdce sevřelo zvláštním po­
citem, že se už někdy setkali, i když jeho jméno si nevyba­
vovala.
„Studujete angličtinu? Kdo vám zadal Huxleyho? Nena­
padlo mě, že by někoho z nás nechali číst něco modernějšího
než Toma Jonese.“
Podíval se na knížku a zavrtěl hlavou. „Ale ne – Huxley­
ho čtu jenom pro zábavu. Studuju práva. Ale přesto nám
do vo lují číst romány, víte.“
Usmála se. „Samozřejmě.“ Takže na katedře angličtiny
ho vidět nemohla; možná se setkali někde na večírku. David
znal tolik lidí – jak se jmenoval ten přítel jeho Penelopy, se
kterým tančila na plese k ukončení semestru, než začala cho­
dit s Geraldem? Měl zářivé modré oči, ale docela určitě ne
jako tyhle. „Připadáte mi povědomý. Setkali jsme se někdy?“
Muž se na ni znovu zadíval s hlavou nakloněnou ke stra­
ně. Byl bledý, hodně anglický typ, nos pokrytý sprškou pih.
Vsadila by se, že se objeví s prvními slunečními paprsky a že
je nesnáší, že proklíná svou jemnou severskou pleť.
„Nevím,“ pronesl pak. „Mám pocit, že ano, ale jsem si
jistý, že bych si pamatoval vaše jméno.“
„Jmenuju se Eva. Edelsteinová.“
„Tak.“ Znovu se usmál. „To si určitě budu pamatovat. Já
jsem Jim Taylor. Druhý rok, Clare. Vy jste na Newnhamu?“
Přikývla. „Druhý rok. A nejspíš budu mít pořádný prů­
švih, když zmeškám konzultace, a to jenom proto, že tu ně­
jaký idiot nechal válet hřebík.“
16
*





„Taky bych měl být na konzultaci. Ale abych byl upřímný,
uvažoval jsem o tom, že tam nepůjdu.“
Eva se na něj pátravě zahleděla – neměla moc v oblibě
tyhle studenty – většinou chlapce a  chlapce s  nejdražším
vzděláním – kteří se na své vzdělání dívali s lenivým, samo­
libým pohrdáním. Nemyslela si, že je jedním z nich. „Máte
něco takového ve zvyku?“
Pokrčil rameny. „Vlastně ne. Necítil jsem se dobře. Ale
najednou se cítím o moc líp.“
Chvíli mlčeli, oba si uvědomovali, že by se měli nějak
pohnout k odchodu, ale nechtělo se jim do toho. Po cestičce
kolem spěšně prošla dívka v námořnicky modrém vlněném
kabátě, hodila po nich rychlým pohledem. Pak poznala Evu
a podívala se na ně znovu. Byla to ta Girtonovic holka, ta co
hrála Emilii, když David hrál v ADC Jaga.
Nespouštěla z Davida oči: to by viděl i slepý. Ale Eva teď
nechtěla o Davidovi přemýšlet.
„No,“ vzdychla nakonec, „nejspíš bych se radši měla vrá­
tit. Zjistit, jestli by mi chlapec vrátného mohl to kolo spravit.“
„Nebo byste mohla dovolit mně, abych vám ho spravil.
Jsme mnohem blíž ke Clare než k  Newnhamu. Najdu tu
lepicí sadu, opravím to a pak mi můžete dovolit, abych vás
vzal na drink.“
Dívala se na něj a  pak ji napadlo, s  jistotou, kterou by
nejspíš nedokázala vysvětlit – ani by se o  to nechtěla po­
koušet –, že tohle je ta chvíle: chvíle, po níž už nic nebude
úplně stejné. Mohla by – měla – říct ne, otočit se, vést kolo
po pozdně odpoledních ulicích k vratům koleje, požádat čer­
venajícího se syna vrátného o pomoc a nabídnout mu za to
čtyři šilinky. Ale to nebylo to, co udělala. Místo toho obrátila
*
17





kolo opačným směrem a vykročila vedle tohoto chlapce, toho
Jima, jejich dvojitý stín se jim vlnil u podpatků bot, splýval
a překrýval se na vysoké trávě.
18
*





DRUHÁ VERZE
**
Pierrot
Cambridge, říjen 1958
V šatně řekla Davidovi: „Málem jsem na kole přejela psa.“
David na ni zašilhal v zrcadle, nanášel si na obličej tlus­
tou vrstvu bílé tělky.
„Kdy?“
„Cestou k Farleymu.“ Divné, že si na to teď vzpomněla.
Bylo to znepokojivé: malý bílý psík na kraji cesty neuskočil,
když se blížila, ale poskakoval směrem k ní, mával pahýlem
ocásku. Chystala se strhnout řídítka, ale v poslední chvíli –
sotva pár centimetrů od předního kola – pes s polekaným
zakňučením najednou uskočil.
Eva otřeseně zastavila; někdo křikl: „Povídám – co kdy­
byste se koukala, kam jedete, co?“ Otočila se a spatřila muže
v béžovém trenčkotu, stál o pár metrů dál a zlostně na ni
upí ral pohled.
„Omlouvám se,“ odpověděla, i když by nejraději zaječela:
Měl byste toho zatraceného psa mít na vodítku.
„Jste v pořádku?“ Z opačného směru se blížil jiný muž;
spíš chlapec asi v jejím věku, přes tvídové sako mu povlávaly
cípy kolejní šály.
19





„Úplně v pořádku, děkuju,“ odpověděla upjatě. Jejich po­
hledy se ve chvíli, kdy sesedala z kola, krátce setkaly – ty jeho
byly neobvykle tmavě modré, orámované dlouhými, dívčími
řasami – a na vteřinku si byla jistá, že ho zná, tak jistá, že ote­
vřela ústa, aby ho pozdravila. Ale potom o tom stejně rychle
zapochybovala, neřekla nic, šlápla do pedálů a jela dál. Jak­
mile dorazila k profesoru Farleymu a začala číst svou esej ke
Čtyřem ročním obdobím, všechno se jí to vykouřilo z hlavy.
„Ach, Evo,“ vzdychl David. „Ty se dostáváš do těch nej­
absurdnějších situací.“
„Já?“ Zamračila se, cítila vzdálenost mezi jeho verzí její
osoby – chaotická, roztomiloučce roztržitá – a její vlastní.
„To nebyla moje chyba. Ten pitomý pes utíkal přímo na mě.“
Ale on neposlouchal; upřeně se díval na svůj odraz, roz­
tíral si líčidlo dolů na krk. Působilo to zároveň klaunsky
i melancholicky, vypadal jako jeden z francouzských pierotů.
„Tady,“ poznamenala, „jsi kousek vynechal.“ Naklonila
se k němu a přejela mu dlaní po bradě.
„Nech toho,“ vyjel ostře. Ucukla.
„Katzi.“ Gerald Smith stál ve dveřích, oblečený podobně
jako David v dlouhé bílé říze, obličej nerovnoměrně poma­
zaný bílou. „Zahřívačka. Ach, ahoj, Evo. Mohla bys zajít pro
Pen? Bloumá někde před vchodem.“
Kývla na něj. K Davidovi ještě poznamenala: „Tak se uvi­
díme potom. Zlom vaz.“
Obrátila se k odchodu, ale chytil ji za paži a přitáhl blíž
k sobě. „Promiň,“ zašeptal. „To jsou nervy.“
„Já vím. Nebuď nervózní. Budeš skvělý.“
A je skvělý, jako vždycky, pomyslela si Eva s úlevou o půl
hodiny později. Seděla v  hledišti a  držela svou přítelkyni
20
**





Penelope za ruku. Prvních několik scén byly napjaté, sotva
dokázaly sledovat jeviště, spíš se dívaly po divácích, odhado ­
valy jejich reakce, v duchu si přeříkávaly věty, které tolikrát
zkou šely.
David jako Oidipus měl dlouhou řeč, asi patnáct minut.
Trvalo mu celé věky, než se ji naučil. Včera večer po zkoušce
s ním Eva seděla až do půlnoci v šatně, pilovala ji s ním pořád
dokola, i když svou esej měla hotovou jen z poloviny a musela
zůstat celou noc vzhůru, aby ji dopsala. Dnes večer ji sotva
dokázala poslouchat, ale Davidův hlas byl jasný, nechvěl se.
Pozorovala dva muže v předních řadách, jak se uchváceně
naklánějí dopředu.
Později se sešli v baru a popíjeli zteplalé bílé víno. Eva
a  Pe nelope – vysoká, pěkně tvarovaná, s  rudě nalíčenými
rty; její první slova k Evě, zašeptaná přes naleštěný stůl při
imatrikulační večeři, zněla: „Nic o tobě nevím, ale zabíjela
bych pro cígo,“ – stály se Susan Fletecherovou, kterou ne­
dávno opustil režisér, Harry Janus, kvůli herečce starší než
ona, se kterou se seznámil v Londýně.
„Je jí pětadvacet,“ vykládala Susan. Byla křehká a trochu
uslzená, sledovala Harryho přivřenýma očima. „Prohlédla
jsem si její fotky ve Spotlight – v knihovně to odebírají, víš?
Je naprosto úžasná. Jak té bych mohla konkurovat?“
Eva s Penelope si vyměnily diskrétní pohledy; jejich loaja­
lita samozřejmě patřila Susan, ale nemohly si pomoct, zdálo
se jim, že je to prostě děvče, které miluje taková dramata.
„Tak jí nekonkuruj,“ odpověděla Eva. „Odstup ze hry.
Najdi si někoho jiného.“
Susan zamrkala. „Tobě se to snadno řekne. David je do
tebe blázen.“
**
21





Eva sledovala Susanin pohled přes místnost k místu, kde
si David povídal s nějakým starším mužem ve vestě a s klo­
boukem na hlavě – nebyl to student a neměl ten zaprášený
vzhled učitele; možná nějaký londýnský agent. Díval se na
Davida jako muž, který čekal, že najde halíř a našel novotou
vonící bankovku. A proč ne? David je teď zpátky v civilu, má
skvěle naaranžovaný límec sportovního saka, obličej čistě
otřený: je vysoký, zářící, úžasný.
Po celý Evin první rok jméno „David Katz“ poletova­
lo chodbami a společenskými místnostmi na Newnhamu,
obvykle pronášené vzrušeným šepotem. Je na King’s, víš.
Je to celý Rock Hudson. Vzal Helen Johnsonovou na koktejl.
Když se konečně setkali – Eva hrála Hermii a on Lysandera,
krátké setkání s jevištěm, které potvrdilo její podezření, že
z ní nikdy nebude herečka – věděla, že ji sleduje, čeká na její
obvyklé začervenání, koketní smích. Ale ona se nesmála; jí
připadal jako do sebe zahleděný frajírek. A přesto jako by si
toho David nevšímal; v hospodě u Orla po čtené zkoušce se jí
vyptával na její rodinu a její život se zájmem, který jí postup­
ně začal připadat upřímný. „Chceš se stát spisovatelkou?“
ptal se. „To je ale úžasné.“ Citoval celé scény z Hancockovy
půlhodinky s nadpřirozenou přesností, až si nemohla pomoci
a rozesmála se. O několik dní později se jí po zkoušce zeptal,
jestli by ji mohl pozvat na drink, a Eva pod náhlým náporem
vzrušení souhlasila.
To se stalo před šesti měsíci, o velikonočním trimestru.
Nebyla si jistá, jestli jejich vztah přežije léto – David strá­
vil měsíc u své rodiny v Los Angeles (jeho otec byl Ameri­
čan a měl nějaké úchvatné spojení s Hollywoodem), ona se
dva týdny motala kolem vykopávek poblíž Harrogate (nuda
22
**





k smrti, ale v dlouhých šerých hodinách mezi večeří a uklá ­
dáním k spánku měla čas na psaní). Ale často jí z Ameriky
psal, dokonce i  telefonoval; a  když se pak vrátil, přijel do
Highgate na čaj, okouzlil její rodiče nad perníkem a vzal ji
zaplavat si do Ponds.
Eva zjišťovala, že na Davidu Katzovi je toho mnohem víc,
než si na začátku připouštěla. Líbila se jí jeho inteligence,
jeho kulturní znalosti: vzal ji na Kuřecí polévku s ječmenem
do Royal Court – hra jí připadala hodně výjimečná – zdálo
se, že David se zná snad se všemi. Jejich podobná minulost
všechno usnadňovala: rodina jeho otce emigrovala z Polska
do Spojených států, rodina jeho matky z Německa do Londý­
na, teď bydleli ve velkém edvardiánském domě v Hampstea­
du, jen kousek pěšky přes vřesoviště od domu jejích rodičů.
A pak, když měla být Eva opravdu upřímná, tu byl jeho
vzhled. Sama nebyla ani trochu marnivá: po matce zdědila
zájem o styl – dobře střižený kabátek, vkusně zařízený po­
koj – ale od dětství ji učili, že si má cenit intelektuální rozvoj
nad fyzickou krásu. A přesto Eva zjišťovala, že ji opravdu těší,
jak se většina očí stočí k Davidovi, když vejde do místnosti;
to, jak jeho přítomnost na večírku najednou celý večer pro­
svítí, dodá mu vzrušení. Do podzimního trimestru z nich
byl pár – a dokonce obdivovaný, aspoň v Davidově okruhu
začínajících herců, dramatiků a  režisérů – a  Evu uchvátil
jeho šarm a sebedůvěra, flirtování jeho přátel, jejich žertíky
a jejich absolutní víra, že úspěch je jejich, stačí po něm jen
vztáhnout ruku.
Možná takhle láska přichází vždycky, zapsala si do dení­
ku; v tomhle skoro nepostřehnutelném posunu od známosti
k intimitě. Eva neměla naprosto žádné zkušenosti. Předtím
**
23





měla jen jednoho chlapce, Benjamina Schwartze. Seznámila
se s ním na tanečním večírku v Highgate Boys’ School; byl
plachý, se sovím pohledem a neotřesitelným přesvědčením,
že jednoho dne najde lék na rakovinu. Nikdy se nepokusil
o nic jiného než políbit ji, vzít za ruku, často v jeho společ ­
nosti cítila, jak se v ní zvedá nuda jako potlačované zívnutí.
David nikdy nebyl nudný. Byl samá akce a energie, ve filmově
jasných barvách.
Teď přes bar v ADC zachytil její pohled, usmál se a rty
nehlasně naznačil: Promiň.
Susan si toho všimla a vzdychla: „Vidíš?“
Eva upila víno, užívala si nedovoleného rozechvění
z toho, že byla vybraná, že má tak sladkou, vytouženou věc
na dosah ruky.
Když poprvé přišla do Davidova pokoje v  King’s (byl
horký červnový den, ten večer měli naposledy hrát Sen
noci svatojánské), postavil ji před zrcadlo nad umyvadlem,
naaran žoval ji jako manekýnu. Pak se postavil za ni a upra­
vil jí vlasy tak, aby jí spadaly v prstýncích na holá ramena
v lehkých bavlněných šatech.
„Vidíš, jak krásní jsme?“ pronesl.
Když se Eva dívala na jejich odraz jeho očima, najednou
cítila, že je krásná, a tak prostě odpověděla. „Ano.“
24
**





TŘETÍ VERZE
***
Pád
Cambridge, říjen 1958
Viděl její pád z dálky: pomalu, rozvážně, jako by to byla série
momentek. Malý bílý psík – teriér – očichával rozježděnou
krajnici, zvedl hlavu, aby vyčítavě štěknul po svém majiteli,
muži v béžovém trenčkotu, kráčejícímu o hodný kus vepře ­
du. Dívka přijížděla na kole – šlapala příliš rychle, prameny
tmavých vlasů jí poletovaly kolem obličeje. Zaslechl její hlas,
vznesl se i nad drnčení zvonku: „Uhni, slyšíš, chlapče?“ Ale
psík, stržený nějakým novým zdrojem psí fascinace, sice
kousek popoběhl, jenže přímo do zužující se trajektorie je­
jího předního kola.
Dívka strhla řídítka; kolo, mířící teď do vysoké trávy, po­
skakovalo a drncalo. Spadla stranou, těžce dopadla na zem,
levá noha se zkroutila do nepřirozeného úhlu. Jim, který byl od
nehody teď už jen pár metrů, zaslechl, jak zaklela. „Scheiße.“
Teriér chvilku čekal, nejistě zavrtěl ocáskem a  pak se
rozběhl za svým pánem.
„Povídám – jste v pořádku?“
Dívka nevzhlédla. Teď už byl blízko, viděl, že je malá,
štíhlá, asi v jeho věku. Obličej jí zakrývaly vlasy.
25





„Nejsem si jistá.“
Hlas měla udýchaný, úsečný: šok, samozřejmě. Jim se­
šel z cestičky a popošel blíž k ní. „Kotník? Chtěla byste ho
zkusit zatížit?“
Teď jí viděl do obličeje; hubený jako ona celá, s  úzkou
bradou, hnědýma očima, rychlýma, hodnotícíma. Pleť měla
tmavší než on, slabě opálenou: odhadoval by ji na Italku nebo
Španělku, nikdy na Němku. Kývla a  trochu sebou škubla,
když se zvedla. Hlavou mu sahala sotva k ramenům. Nebyla
přímo krásná – ale nějak mu byla povědomá. Známá. I když
ji určitě neznal. Aspoň doposud ne.
„Takže není zlomený.“
Kývla. „Nic jsem si nezlomila. Trochu to bolí. Ale sou­
dím, že to přežiju.“
Jim se na ni zkusil usmát, ale úsměv mu neoplatila. „To
tedy byl pád. Narazila jste na něco?“
„Nevím.“ Na tváři měla šmouhu od bláta; přistihl se, že
musí bojovat s náhlou touhou ji setřít. „Nejspíš ano. Obvykle
jsem dost opatrná, víte. Ten pes běžel přímo proti mně.“
Podíval se na kolo ležící pohozené na zemi; pár centimet­
rů od zadní pneumatiky zahlédl velký šedý kámen vyčuhující
z trávy. „Tady je viník. Nejspíš jste na něj narazila. Mám se
na to podívat? Mám sadu na zalepení.“ Přehodil si brožo­
vanou knížku, kterou si vzal s sebou – Paní Dallowayová,
našel ji na matčině nočním stolku, když se balil na podzimní
trimestr a zeptal se, jestli si ji může půjčit, napadlo ho, že
mu to možná pomůže nahlédnout do stavu její mysli, – do
druhé ruky a sáhl do kapsy saka.
„To je od vás moc laskavé, ale vážně, jsem si jistá, že
doká ž u...“
26
***





„To je to nejmenší, co můžu udělat. Nemůžu uvěřit, že se
majitel toho psa ani neohlédl. To není moc kavalírské, co?“
Jim polkl, zahanbený tím náznakem, že jeho reakce sa­
mo zřejmě byla. On sotva mohl být považovaný za hrdinu
této chvíle: sada na lepení v kapse nebyla. Zaštrachal v druhé.
A pak si vzpomněl: Veronika. Když se svlékal ráno v jejím po­
koji – nepočkali v chodbě ani tak dlouho, aby si sundal sako –
obsah kapes vyskládal na její noční stolek. Později popadl
pe něženku, klíče a pár volných mincí. Sada tam nejspíš po řád
je, leží mezi jejími parfémy, jejími náhrdelníky a  prsteny.
„Bojím se, že jsem mluvil moc rychle. Vůbec netuším,
kam jsem to dal. Moc se omlouvám. Obvykle tu sadu nosím
s sebou.“
„I když nevyrážíte na kole?“
„Ano. Být připraven a  tohle všechno. A  taky obvykle
jsem. Na jízdu na kole, chci říct.“
Chvíli mlčeli. Zvedla levou nohu a lehce zakroužila kot­
níkem. Ten pohyb byl plynulý, elegantní: tanečnice cvičící
u tyče.
„Bolí to?“ Překvapilo ho, jak opravdu to chce vědět.
„Trochu a no.“
„Možná byste měla zajít k doktorovi.“
Zavrtěla hlavou. „Jsem si jistá, že pytlík s ledem a trocha
ginu budou stačit.“
Díval se na ni, nebyl si jistý, jak to myslí. Usmála se.
„Takže vy jste Němka?“
„ Ne.“
Nečekal takovou příkrost, uhnul pohledem. „Aha. Pro­
miňte. Slyšel jsem vás zaklít. Scheiße.“
„Vy mluvíte německy?“
***
27





„Vlastně ne. Ale umím říct hovno v deseti jazycích.“
Zasmála se a odhalila dvě řady zářivě bílých zubů. Možná
až příliš zdravých na to, že by měla vyrůstat na pivu a kyse­
lém zelí. „Moji rodiče jsou Rakušani.“
„Ach so.“
„Tak přece mluvíte německy!“
„Nein, mein Liebling. Jenom trochu.“
Když se díval na její tvář, napadlo Jima, jak rád by ji na­
maloval. Představoval si to s neobvyklou živostí: ona je uve­
lebená na sedátku v okenním výklenku, čte knihu, světlo jí
prosvěcuje vlasy, on skicuje, pokoj je bílý a tichý až na škrá­
bání uhlu po papíře.
„Taky studujete angličtinu?“
Její otázka ho vrátila do současnosti. Doktor Dawson ve
svých prostorách v Old Court, jeho tři partneři u konzultací
s prázdnými, masitými obličeji a úhledně sčesanými vlasy,
bezmyšlenkovitě čmárající „cíle a přiměřenost trestního prá­
va“. Už tak jde pozdě, ale bylo mu to jedno.
Sklopil oči ke knize, kterou držel. „Právo, obávám se.“
„Aha. Neznám moc mužů, kteří by četli Virginii Wool­
fovou pro zábavu.“
Zasmál se. „Předvádím se s ní. Zjistil jsem, že prolamuje
ledy s krásnými studentkami angličtiny. ‚Paní Dallowayovou
člověk prostě miluje, viďte?‘ je naprosto skvělý úvod.“
Zasmála se s ním, znovu se na ni zadíval, tentokrát déle.
Její oči ve skutečnosti nebyly hnědé: kolem duhovky byly
skoro černé, ke krajům spíš šedé. Vzpomněl si na přesně
takový odstín na jednom otcově obrazu: žena – Sonia, jak
teď věděl, a to byl důvod, proč matka ten obraz nechtěla mít
pověšený na zdi – rýsující se proti záplavě anglického nebe.
28
***





„Takže ano?“ zeptal se.
„Ano co? “
„Milujete Paní Dallowayovou?“
„Ach, naprosto.“ Krátké ticho. Pak: „Připadáte mi pově­
domý. Napadlo mě, že jsem vás viděla na přednášce.“
„Pokud jste se nevplížila na některou z  fascinujících
Watsonových přednášek o  římském právu, tak ne. Jak se
jmenujete?“
„Jmenuju se Eva. Edelsteinová.“
„Tak.“ Jméno operní pěvkyně, baleríny, ne téhle dívenky,
jejíž tvář, jak Jim věděl, později nakreslí, rozmaže obrysy:
hladké úhly jejích lícních kostí, šmouhy stínů pod očima.
„To si určitě budu pamatovat. Já jsem Jim Taylor. Druhý rok,
Clare. Řekl bych, že vy jste... na Newnhamu. Mám pravdu?“
„Přesně tak. Taky druhý rok. A nejspíš budu mít pořádný
průšvih, když zmeškám konzultace o  Eliotovi. A  to mám
esej napsanou.“
„Tak to je dvojitá smůla. Ale jsem si jistý, že za těchto
okolností vás omluví.“
Dívala se na něj s hlavou nakloněnou ke straně; nebyl si
jistý, jestli jí připadá zajímavý, nebo divný. Možná se jen diví,
proč je pořád ještě tady. „Taky bych měl být na konzultaci,“
poznamenal. „Ale abych byl upřímný, uvažoval jsem o tom,
že tam nepůjdu.“
„Máte něco takového ve zvyku?“ Ten náznak přísnosti byl
zase zpátky; chtěl jí vysvětlit, že není jeden z těch mužů, těch,
kteří zanedbávají studium z lenosti či letargie, nebo z něja­
kého zděděného pocitu oprávněnosti. Chtěl jí povědět, jaký
to je pocit, být postrčen do směru, který není tak docela jeho
volba. Ale to samozřejmě nemohl a tak pronesl jen: „Vlastně
***
29





ne. Necítil jsem se dobře. Ale najednou se cítím o moc líp.“
Chvíli se zdálo, že už není co jiného říct. Jim viděl, jak se
to stane: ona zvedne svoje kolo, otočí se k odchodu, pomalu
se vydá zpátky ke koleji. Byl jako omámený, nedokázal přijít
na nic, čím by ji tu zdržel. Ale ještě neodcházela: dívala se
někam za něj, na cestičku. Sledoval její pohled a uviděl dívku
v námořnicky modrém vlněném kabátě, jak na ně zírá, pak
spěchala dál.
„Někdo, koho znáte?“ zeptal se.
„Trochu.“ Něco se v ní změnilo, cítil to. Něco se uzavřelo.
„Měla bych už jít. Mám se pak s někým setkat.“
Muž; samozřejmě, že to bude nějaký muž. Pomalu v něm
stoupala panika, nenechá ji, nesmí ji nechat odejít. Natáhl
ruku a dotkl se její paže. „Nechoďte. Pojďte se mnou. Kousek
odsud je jedna hospoda. Mají tam spoustu ledu i ginu.“
Nechal ruku položenou na hrubé bavlně jejího kabátku.
Neshodila ji, jen se na něj znovu podívala těma ostražitýma
očima. Byl si jistý, že odpoví ne a půjde pryč. Ale pak odpo­
věděla: „Tak dobře. Proč ne?“
Jim přikývl, předstíral nenucenost, kterou necítil. Myslel
na hospodu na Barton Road; dojede tam na tom zatraceném
kole sám, když bude muset. Klekl si a prohlédl si ho; žádné
viditelné poškození ale nenašel, jen zužující se škrábanec na
předním blatníku. „To nevypadá moc zle,“ prohodil. „Vezmu
vám to kolo, jestli chcete.“
Eva zavrtěla hlavou. „Díky, ale zvládnu to sama.“
A pak vykročili společně, pryč od zavedeného rytmu
svých odpolední do sílících stínů večera, k šerému, nejistému
místu, kde vykročí jednou cestou a tu druhou minou.
30
***





PRVNÍ VERZE
*
Déšť
Cambridge, listopad 1958
Déšť se spustil naprosto nečekaně krátce po čtvrté. Mraky
se hromadily nad stropním oknem, aniž by si jich všiml, mě ­
nily barvu na břidlicově šedou, téměř fialovou na spodních
stranách. Dešťové kapky těžce dopadaly na sklo a v místnosti
se nepřirozeně zešeřilo.
Jim stál u  malířského stojanu, odložil paletu na zem
a rychle prošel pokojem a rozsvěcel lampy. Ale k ničemu to
nebylo: v umělém světle se barvy zdály mělké, neinspirující;
vrstva byla místy příliš silná, tahy štětcem příliš zřetelné.
Jeho otec nikdy nemaloval v  noci; vstával časně, vyšel do
svého ateliéru v podkroví, aby co nejvíc využil ráno. „Denní
světlo nikdy nelže, synu,“ říkával. Někdy si matka polohlasem
zamumlala, ale dost nahlas na to, aby to Jim slyšel: „Na rozdíl
od některých l id í t ady.“
Odložil paletu do umyvadla, otřel štětce do hadru a za­
strčil je do sklenice od džemu, v níž byl terpentýn. Cákance
vodnaté barvy pošpinily smalt umyvadla, jeho uklízečka si
bude zítra zase stěžovat: „Úklid takového nepořádku jsme
si nedomluvili, nebo ano?“ bude vrčet a obracet oči k nebi.
Ale byla tolerantnější než paní Haroldová, ta žena, co měl
31





minulý rok. Ve třetím týdnu jeho prvního trimestru nakrá ­
čela k hlavnímu správci, aby si stěžovala, a netrvalo dlouho
a Jim byl předvolán před studijního vedoucího.
„Mohl byste být trochu ohleduplnější, Taylore?“ napomí­
nal ho doktor Dawson unaveně. „Tohle není zrovna umělecká
škola.“ Oba ale věděli, že z toho snadno vyvázne. Dawsonova
žena byla malířka, a když Jim v tajném hlasování v druhém
roce získal tyhle obrovské podkrovní prostory s  šikmými
stropy a  širokým nezastíněným stropním oknem, nemohl
si pomoct, pořád přemýšlel o tom, jestli ta potřebná uspo­
řádání nezařídil sám starý profesor.
Když ale přišlo na Jimovu akademickou práci, Dawso­
nova tolerance začínala ochabovat; tenhle trimestr se opoz­
dil s odevzdáním všech esejí a ani jedna z nich si nezískala
vyšší ocenění než 2:2. „Měli bychom se zamyslet, pane Tay­
lore,“ pronesl profesor minulý týden, když si k  sobě Jima
zavolal, „jestli opravdu chcete zůstat tady.“ Pak se na Jima
významně zadíval přes brýle s černými obroučkami a dodal:
„Tak chcete?“
Samozřejmě že chci, pomyslel si Jim teď. Jen ne z toho
důvodu, z jakého byste chtěl vy. Vy i moje matka.
Lehce přejel prstem přes plátno, aby zjistil, jestli už barva
zaschla: Eva brzy přijde a předtím musí obraz zakrýt. Řek­
ne, že je to proto, že ještě není hotový, ale ve skutečnosti už
skoro je. Zatímco měl dnes nastudovat svěřenectví půdy
a spoluvlastnictví, pracoval na blocích stínů, zvýrazňujících
obrysy její tváře. Maloval ji, jak sedí na židli u jeho stolu a čte
(trik, jak proměnit dlouhé doby sezení v něco oboustranně
prospěšného), dlouhé vlasy jí ve volných prstýncích padají
kolem ramen. Jakmile naskicoval obrysy, uvědomil si, že
31
*





přivádí k životu vizi, kterou si představoval od jejich prvního
setkání v Backs.
Malba byla suchá; Jim přehodil přes plátno staré prostě­
radlo. Bylo čtvrt na pět. Opozdila se už o tři čtvrtě hodiny,
venku pořád ještě lilo, déšť vytrvale bubnoval na střešní
okno. Uvědomil si bodnutí strachu; třeba uklouzla na mokré
ulici; nebo nějaký řidič, oslepený lijákem, narazil do jejího
kola a ona teď leží pokroucená a promočená někde na chod­
níku. Věděl, že je to iracionální, ale takhle to teď bylo – od
té doby, co před čtyřmi týdny vstoupili jeden druhému do
života se stejnou lehkostí, s jakou staří přátelé navazují nit
známé konverzace. Radost narušovaná strachem: strachem,
že ji ztratí, strachem, že nebude stačit.
Hned toho večera, kdy se seznámili, mu Eva pověděla
o svém příteli Davidu Katzovi, potom, co jí opravil píchlou
pneumatiku, vytáhl svoje kolo a pak s ní zajel do té hospody
na Granchester Road, kterou znal. S Katzem se seznámila
před šesti měsíci, když oba hráli ve Snu noci svatojánské
(Katz už měl jako herec dost velkou reputaci, Jim znal jeho
jméno). Svěřila mu, že do toho nedala celé srdce, a další den
mu oznámila, že s Katzem skončila. Udělala by to hned, ale
ten večer měl premiéru nové hry, Krále Oidipa. Zmeškala
představení a zdálo se jí nehezké, aby zhoršovala tu urážku
tím, že by mu pověděla, proč.
Jim s Evou seděli v rohovém boxu v zadní místnosti hos­
pody, hospodský zvoněním upozorňoval na poslední objed­
návky. Uplynulo přesně šest hodin od chvíle, kdy se sezná­
mili, a jedna hodina a deset minut od chvíle, kdy se poprvé
políbili. Když domluvila, Jim kývl a políbil ji znovu. Neřekl,
že už přišel na to, proč je mu Katzovo jméno povědomé: že je
*
33





to kamarád dávného Jimova spolužáka Harryho Januse, kte ­
rý teď studuje angličtinu na John’s. Jim se s Katzem jednou
setkal na večírku, a okamžitě k němu pojal nechuť, z důvo­
dů, které nedokázal tak docela popsat. Ale od té chvíle –
do konce když Katzův profesionální úspěch byl takový, že
selhání v čemkoliv se zdálo nepředstavitelné – cítil Jim ke
svému sokovi určitý soucit; vágní šlechetnost vítěze. Ať Katz
skončí s čímkoli, Jim bude pořád ještě mít větší výhru.
Tady v  hospodě Jim musel připustit, že je ještě někdo,
koho bude muset zklamat. Eva se neptala na její jméno a on
věděl, že kdyby se zeptala, pak by měl problémy si ho vyba­
vit. Chudák Veronika: vážně mohla znamenat jen tak málo?
A přece to tak bylo: následujícího dne Jim navrhl, aby se sešli
na kávu v baru na Market Square; pověděl jí, že je konec, ani
nepočkal, až dopije šálek. Veronika se tiše rozplakala – slzy
jí rozmazaly make­up, po tvářích se jí řinula černá stružka
řasenky. Hloubka jejího citu Jima překvapila – byl přesvědče­
ný, že ji nijak nezaváděl nesprávným směrem, ani ona jeho –
a nevyvolala v něm nic víc, než slabý, zdvořilý pocit zahanbe­
ní. Podal jí kapesník, popřál všechno dobré a odešel. Cestou
zpátky na kolej žasl nad tím, jak se mohl chovat tak necitlivě.
Ale jeho nepříjemné pocity rychle vystřídaly jiné, šťastnější
myšlenky – Eviny tmavě hnědé oči, dívající se do jeho; tlak je­
jích rtů, když se líbali. Jim už si na Veroniku sotva vzpomněl.
Eva to s Katzem skončila o pár dnů později. Následující
pátek odjela sama do Londýna na oslavu narozenin své mat­
ky; byla by ráda, kdyby Jim jel s ní, ale její rodiče se seznámili
s Katzem v létě, a nechtěla je příliš krátce po tom zaskočit
zprávou o  novém vztahu. Později toho dne Jim neměl co
dělat, šel ven a najednou zjistil, že jde kolem divadla ADC.
34
*





Koupil si lístek na večerní představení Krále Oidipa.
I pod vrstvami bílého líčidla byl David Katz respekt vzbu­
zující sok: vysoký, charizmatický, s  uvolněnou, sebejistou
chůzí, u níž i Jim musel uznat, že je atraktivní. A Katz byl
stejně jako Eva žid. I když by to Jim nikdy nepřiznal – byl jen
formální protestant, pokřtěný jen na naléhání jeho babičky,
neměl žádný pocit společné historie, ztráty – cítil se víc než
jen trochu zastrašený.
Později se vytratil z divadla, vrátil se na kolej a rázoval
po pokoji, jako posedlý tím, co na něm Eva vidí, co by jí mohl
nabídnout, co by Katz nemohl překonat. A pak přišel Swee­
ting, zaklepal na dveře a oznámil mu, že pár jich vyráží do
JCR, tak co kdyby tady přestal bloumat a šel se s nimi opít?
Déšť se změnil v  liják, venku bylo kluzko a  tvořily se
kaluže, a Jimovy myšlenky kroužily a nabíraly na rychlosti:
Katz se sešel s Evou, získal ji zpátky, leželi spolu v jeho pokoji,
tiskli se k sobě. Sáhl po saku, bral schody po dvou: zkontro­
loval díru v živém plotě – jejich díru – pro případ, že by se
rozhodla vyhnout se vrátnici (denní vrátný už začínal zvedat
obočí nad tím, jak často Eva prochází kolem; nespravedlivě,
myslel si Jim, protože rozhodně nebyla jediná z newnham­
ských děvčat, která by trávila podstatnou část svého času
mimo kolej). V přízemí se málem srazil se Sweetingem, který
vcházel dovnitř, zatímco on se hnal ven.
„Dávej pozor, Taylore,“ upozornil ho Sweeting, ale Jim se
nezastavil, ani si nevšímal deště, který mu připlácnul vlasy
k hlavě a kapal mu za volný límec košile. Zastavil se u živého
plotu a zašeptal její jméno. Pak ho vyslovil znovu, hlasitěji.
Tentokrát uslyšel její odpověď: „Jsem tady.“
Prolezla dírou, mokré větve se jí otíraly o obličej, tahaly ji
*
35





za kabát. Pokoušela se je rozhrnout, aby snadněji prolezla, ale
tuhé větvičky nepovolovaly, rychle se vracely a poškrábaly jí
ruce, když se před ním napřímila. Promáčená, umazaná od
bláta, lapající po dechu, omlouvající se, zasekla se, klábosila
ještě s někým po přednáškách, nemohla se utrhnout – má ­
lem se rozplakal úlevou. Spolkl to nucení, věděl, že by to bylo
nechlapské. Ale nemohl si pomoci, když ji bral do náruče,
poznamenal: „Ach, miláčku, myslel jsem, že nepřijdeš.“
Vyklouzla z jeho objetí, ve tváři stejně přísný výraz, který
si už zamiloval, déšť jí kapal ze špičky nosu na zem: „Hlu­
páčku. Nebuď směšný. Jak bych kdy mohla chtít být jinde
než tady?“
36
*





DRUHÁ VERZE
**
Matka
Cambridge, listopad 1958
„Musíš jít?“ zeptala se.
Jim, který se oblékal v pološeru jejího pokoje, se obrátil,
aby se na Veroniku podíval. Překulila se na bok; dva kopečky
jejích ňader se tiskly k sobě, pevné, bledé jako porcelán pod
fialovým kombiné. „Obávám se, že opravdu musím. Musím
stihnout vlak v jedenáct.“
„Tvoje matka,“ poznamenala. Dívala se, jak si natahuje
po nožky. „Jaká je?“
„To přece nechceš vědět,“ odpověděl, myslel tím: Nechci
ti to říkat. A opravdu, jakémukoli spojení mezi Veronikou
a  svou matkou se musel vyhnout; dělilo je sotva deset let,
skutečnost, která, kdykoli se nad ní zamyslel, ho děsila, a ji
musela děsit ještě víc.
Nejspíš to vycítila, takže dál nenaléhala, ale šla za ním
v hedvábném županu až dolů, nabídla mu, že mu uvaří kávu.
Ráno bylo matné a zatažené, hrozilo deštěm. V mdlém na­
šedlém světle mu zbytky včerejšího večera – sklenky od vína,
na její pořád ještě šmouha po růžové rtěnce; špinavé talíře
ve dřezu – připadaly neuvěřitelně odporné. Odmítl kávu,
rychle ji políbil na rty, neodpověděl, když se ho zeptala, kdy
37





se zase uvidí.
„Bill se vrátí příští týden, nezapomeň,“ dodala tiše, když
otevíral dveře. „Nemáme už moc času.“
Dveře se za Jimem pevně zavřely. Popadl svoje kolo v prů­
chodu vedle domu. Záclony ve vedlejším domě se pohnuly,
když vedl kolo na ulici, ale neobtěžoval se ohlédnout. V tom­
hle všem byl nějaký podivný pocit neskutečnosti – jako by to
nebyl doopravdy on, kdo nasedá na kolo a odjíždí po černém
asfaltu z  téhle ničím pozoruhodné předměstské ulice, ne­
chává za sebou svou milenku (z nedostatku lepšího slova):
ženu o dvanáct let starší, s manželem u obchodního loďstva.
Určitě, říkal si, zatímco zahýbal na Mill Road a vplouval do
setrvalého proudu dopravy valící se z  centra k  nádraží, to
všechno byla jen její práce? Veronika si ho našla v jednom
ze zaprášených koutů univerzitní knihovny (studovala ve­
černí kurz starověkých kultur); Veronika se ho zeptala, jestli
by s ní nešel na skleničku. Udělala to už dřív, samozřejmě,
a udělá to zase. To neznamená, že se na tom podílel proti
své vůli – ani zdaleka ne – ale pořád víc si uvědomoval, že
ji sotva zná, a že mu moc nezáleží na tom, aby ji poznal líp;
že to, co mu kdysi připadalo vzrušující a nedovolené, v sobě
teď neslo ubíjející nádech klišé. Tohle prostě musí přestat,
myslel si. Zítra jí to řeknu.
Když se tak rozhodl, cítil se o něco líp, když zastavoval
před nádražím a opíral kolo u volné části zdi. Vlak v jede­
náct z  King’s Cross měl zpoždění. Posadil se do kavárny,
upíjel špatnou kávu a jedl rolku, dokud se skřípěním brzd
nedorazil jeho vlak. Chvíli mu trvalo, než se zvednul, dopil
zbytek kávy. Z nádražní haly už slyšel matčin hlas, křehký
a příliš hlasitý. „Jamesi! Jamesi, drahoušku! Máma je tady!
38
**





Kde jsi?“
Vivian byla zase jednou v manické fázi: věděl to, už když
přede včírem volala k vrátnému, vykládala mu, že ho v sobotu
přijede navštívit, není to snad rozkošné překvapení? Nebylo
k  ničemu upozorňovat ji, že je skoro konec semestru a  že
bude během dvou týdnů doma a má spoustu práce, kterou
musí dokončit, než bude doktor Dawson vůbec ochotný uvá­
žit možnost, že by mu dovolil se příští rok vrátit. Tedy pokud
by se Jim rozhodl, že se chce vrátit.
„Ano, to je příjemné překvapení, mami,“ odpověděl po­
slušně. Opakoval jí to samé i teď, když ji našel venku u sta­
noviště taxíků, kde pořád ještě volala jeho jméno. Na sobě
měla jasně modrý vlněný kostým, růžovou šálu, klobouk
ozdobený umělými červenými růžemi. Když ji objal, zdála
se mu droboučká: obával se, že pokaždé, když ji vidí, je zase
o něco křehčí, jako by se pomalounku vypařovala přímo před
jeho očima. Tak mu kdysi popisovala deprese – byl ještě dost
malý, bylo mu devět nebo deset, bylo to ještě předtím, než
zemřel otec – seděl vedle ní na posteli, závěsy byly zatažené.
„Je to pocit,“ líčila mu, „jako bych mizela, kousek po kousku,
a ke všemu je mi to jedno.“
Kolo nechal na nádraží, nabídl se, že zaplatí za taxík do
města, ale nechtěla o  tom slyšet. „Projdeme se,“ navrhla.
„Je tak krásný den.“ Nebylo krásně – byli sotva v půlce Mill
Road, když jim na ramena dopadly první dešťové kapky –
ale matka rychle mluvila. Příval slov. Její vlak vyjel včera
z Bristolu – „Seznámila jsem se s tak milou ženou, Jime. Dala
jsem jí naše číslo. Vážně si myslím, že by se z nás mohly stát
skvělé přítelkyně.“ Jeho teta Frances, se kterou strávila večer
v Crouch End – „Upekla kuře, Jamesi, celé kuře. Všechny děti
**
39





tam byly – takové roztomilé bytůstky – a pak jsme měli trifle,
prostě proto, že ví, že je to můj oblíbený dezert.“
Jim na oběd zamluvil stůl v University Arms. Vivian řek­
la, že by radši jedla v kampusu – „abych si uměla doopravdy
představit, jaké to pro tebe je, Jime“ – ale když ji naposledy
vzal do menzy, došla ke stolu profesorů a polekala jednoho
z nich tím, že s ním zapředla hovor. Trvalo mu – váže nému
přednášejícímu – skoro půl hodiny, než se jí vymanil. Pro
Jima to bylo, jako by byl zase ve škole – jako by zahlédl Vi­
vian, mávající na něj od brány, v zeleném kabátě a s červeným
kloboukem na hlavě; cákance zářivých barev mezi nevýraz­
ným opeřením ostatních matek. Chlapci kolem něj civěli,
šťouchali do sebe, šeptali si.
Po obědě se prošli městem ke Clare College, přešli most
z  obrovských kvádrů medově zbarveného kamene a  obe­
šli zahrady. Přestalo pršet, ale obloha byla pořád ještě jako
olovo. I  její nálada byla skleslejší. U  okrasného jezírka se
zastavila, otočila se k němu a zeptala se: „Brzy budeš doma,
viď? Jsem v tom bytě strašlivě osamělá, když jsem tam tak
sa ma.“
Polkl. Pouhá zmínka o tom místě na něj působila jako
těžký chomout kolem krku. „Budu doma za dva týdny, mami.
Semestr skoro končí. Nepamatuješ si to?“
„Aha, ano. Samozřejmě.“ Kývla a stiskla rty. Po obědě si
znovu nanesla rtěnku – červenou, nejspíš aby ladila s květi­
nami na klobouku, ale strašlivě se tloukla s šálou – ale moc se
jí to nepovedlo, vyšla z toho spíš rozmazaná čmáranice. „Můj
syn právník. Chytrý, moc chytrý právník. Vůbec se nepodo­
báš svému otci. Netušíš, jaká úleva to pro mě je, miláčku.“
Chomout ještě ztěžkl. Jim pocítil náhlou, nezvladatelnou
40
**





touhu křičet – povědět matce, že to tu nemůže vydržet, že
odejde. Zeptat se jí, proč na něj tolik naléhala, aby se přihlá ­
sil do Cambridge, místo aby šel na uměleckou školu: přece
musí vědět, že malování je to jediné, s čím byl kdy dooprav­
dy šťastný. Ale nekřičel. Jen tiše odpověděl: „Vlastně jsem,
mami, přemýšlel o tom, že se sem příští rok nevrátím. Vážně
si nemyslím, že bych...“
Vivian si zakryla obličej rukama, ale věděl, že pláče. Za­
šeptala: „Nedělej to, Jime. Prosím, nedělej to. Nedokážu to
snést.“
Už nic neříkal. Zavedl ji do svého pokoje na Memorial
Court, aby si mohla opláchnout obličej a znovu nanést make­
­up. Předchozí nadšení bylo pryč; padala dolů do hlubin vlny
a on se cítil starý, známá směs podráždění a bezmoci, touha
pomoci zkalená vědomím, že není žádná cesta, jak by se k ní
mohl dostat.
Tentokrát trval na taxíku. Dovedl ji do kupé ve vlaku
v pět hodin, otálel u okna, uvažoval, jestli by neměl nastou­
pit, jet s  ní ke své tetě, ujistit se, že tam bezpečně dojela.
Jed nou, vloni, ve stavu, který se hodně podobal tomuhle,
usnula v  prázdném kupé hned za Potters Bar, a  ostraha ji
našla dávno potom, co všichni cestující vystoupili a vlak stál
na odstavné koleji ve Finsbury Park.
Ale nejel. Stál na nástupišti, zbytečně mával matčině ob­
ličeji – oči zavřené, hlava opřená o opěrku sedadla – dokud
vlak nezmizel z dohledu a jemu nezbývalo nic, než vyzved­
nout kolo a jet zpátky do města.
**
41





TŘETÍ VERZE
***
Katedrála
Cambridge & Ely, prosinec 1958
Poslední sobotu v semestru se probudili časně v Jimově po ­
koji na koleji, proklouzli nepovšimnutí dírou v živém plotě
a autobusem odjeli do Ely.
Ploty ozařovalo slabé, vodnaté slunce, tak nízko na ob­
loze, že se zdálo, jako by se dotýkalo obzoru. Vítr foukal od
východu. Bylo to ve městě – cítili to již týdny, přitahovali si
šály těsněji ke krku, probouzeli se s dechem srážejícím se do
obláčků páry v mrznoucím vzduchu – ale tady venku nebyly
žádné domy, které by brzdily vítr a zimu, jen akry ztvrdlé
půdy a nízké, pokroucené stromy.
„Kdy budeš balit?“ zeptal se. Měli odjet zítra; Jim poled­
ním vlakem – cestu přeruší na jednu noc v domě tety Frances
v Crouch Endu; Eva po obědě v Morris Minoru jejích rodičů,
její bratr Anton bude sedět, unavený a podrážděný, vedle ní
na zadním sedadle.
„Nejspíš ráno. Nebudu potřebovat víc než hodinu či dvě.
Co ty?“
„Taky tak.“ Vzal ji za ruku. Jeho dlaň byla studená, drsná,
ukazováček mozolnatý od tvrdé práce se štětci, nehty lemo­
vané půlměsíčky zaschlé barvy. Včera v noci jí konečně uká­
42





zal její portrét; s velkým gestem kouzelníka sejmul plátno,
kterým ho zakrýval, i když si uvědomovala jeho nervozitu.
Nepřiznala, že už se podívala před několika dny, když byl
dole v  koupelně; že zůstala zírat na svůj obraz. Tady byla,
vyvedená ve vrstvách barev, v rychlých, štíhlých tazích jeho
štětce: přesně ona, ale zároveň i nějak povznesená, jiná. Byl
to týden, co byla u doktora. Nemohla vystát pohled na obraz,
vidět takovou poctu a neříct nic. A přesto, co by mohla říct?
Mlčela i  teď, když se dívala na táhnoucí se prázdnotu
mokřin. Vepředu v autobusu plakalo dítě, ten zvuk byl hlu­
boký a hrdelní, jeho matka se ho pokoušela utišit.
„Je to víc než dva měsíce,“ oznámil jí doktor, upíral na
ni významný pohled. „Možná dokonce tři. Musíte to začít
řešit, slečno Edelsteinová. Vy a váš...“
Nechal tu odmlku viset ve vzduchu a Eva ji nedoplnila.
Přemýšlela jen o Jimovi a o tom, že ho zná jen šest krátkých
týdnů.
Jestli si Jim všiml toho ticha, neřekl nic. I on mlčel, byl
bledý, oči se šmouhami únavy. Eva věděla, že se na odjezd
netěší, že se mu nechce zpátky do bristolského bytu, který
nepovažuje za domov – jen za pronajaté místnosti, v nichž
bydlí jeho matka Vivian. Domov, jak jí pověděl, pro něj byl
sussexský dům, kde se narodil: drsný šedý kámen a přední
zahrada plná růží. Jeho otec maloval v podkroví; jeho matka
mu seděla modelem nebo mu míchala barvy, ve staré spi­
žírně dole vyplachovala lahvičky terpentýnem. Tam také
Vivian byla, vyprávěl jí, když jeho otec stál nad schody a tiskl
si ruce na hrudník, i když pak spadl: vyběhla ze spíže a našla
ho zkrouceného a polámaného na spodním schodu. Jim byl
ve škole. Vyzvedla ho jeho teta Patsy a odvezla ho zpátky do
***
43





domu, který už nebyl domovem: byl to dům plný policistů
a sousedů, chystajících hrnky čaje, a jeho matky, která křiče ­
la, křičela, dokud nedorazili doktoři, a pak všechno umlklo.
V Ely se autobus houpavě zastavil před poštou. „Všichni
ven,“ křikl průvodčí, a tak se, pořád ještě svírající ruku toho
druhého, zařadili za ostatní cestující: za ženu s děťátkem, teď
spícím; postarší pár, vážný muž s placatou čepicí a buclatá
žena s laskavým výrazem. Zachytila Evin pohled, když sestu­
povali ze schodů. „Mladá láska, co?“ poznamenala. „Užijte
si oba krásný den.“
Eva jí poděkovala a přivinula se blíž k Jimovi. Chlad je
štípal do tváří.
„Podíváme se na katedrálu, co říkáš?“ navrhl. „Viděl jsem
tady vloni koncert Právnické společnosti, a prohlédl jsem si
to tam přitom. Je to krásné.“
Přikývla: cokoliv Jim chtěl, cokoliv, kdy bude blízko u něj,
jen když to odvrátí tu nevyhnutelnou chvíli, kdy mu bude
muset povědět, co j


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist