načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

A co kdyby to bylo jinak? - Laura Barnett

  > > > > A co kdyby to bylo jinak?  
-15%
sleva

Kniha: A co kdyby to bylo jinak?
Autor:

Někdy stačí jen malý okamžik, a náš život se navždy změní. Evě a Jimovi je devatenáct, studují v Cambridge a jejich cesty se poprvé zkříží v roce 1958. Jim jde po ulici a na kole k ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-06-15
Počet stran: 448
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 445 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Marcela Nejedlá
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-25
ISBN: 9788026706281
EAN: 9788026706281
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Někdy stačí jen malý okamžik, a náš život se navždy změní. Evě a Jimovi je devatenáct, studují v Cambridge a jejich cesty se poprvé zkříží v roce 1958. Jim jde po ulici a na kole k němu přijíždí Eva, když tu jí do cesty vběhne malý pejsek. To, co se stane dál, navždy předurčí běh jejich životů. Autorka nás nechává sledovat tři verze jejich budoucnosti, kdy jsou nebo nejsou spolu, a po různých peripetiích všechny směřují k závěru v současnosti. Žena na obraze měla vlasy tmavě hnědé, s kaštanovým leskem. Odvracela se, dívala se na muže, který seděl za ní na pohovce v obývacím pokoji; díval se na ni a zároveň i na diváka s výrazem, který měl být podle Jima nečitelný. V tu chvíli měl největší starost o toho muže – který byl a nebyl on sám, stejně jako tou ženou byla Helena i Eva Katzová a všechny ženy, které kdy potkal –, muže, který vypadal příliš nešťastně. Měla to být třetí část triptychu. Ostatní dvě už byly zabalené a stály opřené o zeď ateliéru a byly téměř stejné, jen s menšími obměnami. Na prvním z nich seděla žena a muž stál, na druhém seděli oba. Jim změnil také drobné detaily v místnosti, místo, na kterém za pohovkou stály hodiny, pohlednice a foto grafi e na krbové římse, barvu kočky odpočívající na křesle (jen jedna z nich byla černobílá na počest Marcela). „Něco jako hledej pět rozdílů,“ poznamenala Helena, když jí poprvé vysvětlil svůj nápad. Samozřejmě žertovala, ale on dobře cítil i ten osten. Jeho ambice s triptychem byly mnohem větší. Obraz měl znázorňovat všechny cesty, které zůstaly nevyužité, mnohé životy, které nebyly žity, životy, které nikdo ne žil. Nazval ho: A co kdyby to bylo jinak?

Kniha je zařazena v kategoriích
Laura Barnett - další tituly autora:
The Versions of Us The Versions of Us
Barnett, Laura
Cena: 266 Kč
A co kdyby to bylo jinak? A co kdyby to bylo jinak?
Barnett, Laura
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

První verze
*
Píchnutí
Cambridge, říjen 1958
Později si Eva pomyslí: Kdyby nebylo toho rezavého hřebíku,
Jim a já bychom se nikdy nesetkali.
Ta myšlenka se jí vkradla na mysl a zformulovala se tam
se silou, která jí skoro vyrazila dech. Tiše ležela, pozorovala,
jak se kolem závěsů prodírá dovnitř světlo, uvažovala nad
přesným úhlem předního kola na rozježděném trávníku;
samotný hřebík, starý a zohýbaný; malý psík, čenichající na
krajnici, nevnímající zvuk zvonku a brzdění. Strhla řídítka,
aby se mu vyhnula, a její přední kolo narazilo na rezavý
hřebík. Jak snadné – jak mnohem pravděpodobnější – by bylo
pro všechny tyhle věci, aby se nestaly?
Ale to všechno bude později, kdy se její život před Jimem
už bude zdát němý, zbavený barev, jako by to sotva byl nějaký
život. Teď, ve chvíli nárazu, se ozval jen slabý trhavý zvuk
a tiché zasyčení vypouštěného vzduchu.
„Kruci,“ vyhrkla Eva. Tiskla nohy na pedály, ale přední
kolo poskakovalo jako nervózní kůň. Zastavila, sestoupila,
poklekla, aby stanovila diagnózu. Psík zkroušeně okouněl
opodál, skoro omluvně štěknul, a pak se odšoural někam za
13





svým páníčkem – který teď už byl o pěkný kus dál, mizející
postava v béžovém trenčkotu.
A pořád tu byl ten hřebík, vražený nad trhlinou, nejmíň
pět centimetrů dlouhý. Eva stiskla části roztrženého
pláště a  vzduch se s  hvízdnutím vyvalil ven. Duše byla skoro
prázdná: bude muset odvést kolo zpátky na kolej, a  už teď
se opozdila na konzultaci. Profesor Farley si bude myslet, že
nenapsala esej na Čtyři roční období, i když ve skutečnosti
kvůli nim nespala dvě noci – teď měla esej úhledně sepsanou
v  tašce, celých pět stran, když nepočítala poznámky. Byla
na ni docela pyšná, těšila se, jak ji přečte nahlas, koutkem
oka bude sledovat starého Farleye, jak se naklání dopředu
a mne si obočí, jako to dělá vždycky, když ho něco opravdu
zaujme. „Scheiße,“ zasyčela Eva; pro tak vážnou situaci se
zdála vhodná jen němčina.
„Jste v pořádku?“
Pořád ještě klečela, kolo opřené o sebe. Prohlížela hřebík,
přemýšlela, jestli by nenatropila víc zla než dobrého, kdyby
ho vytáhla. Nevzhlédla.
„V pořádku, děkuju. Jen jsem píchla.“
Kolemjdoucí, ať to byl kdokoli, mlčel. Předpokládala, že
odešel, ale pak se na trávě objevil stín – silueta muže bez
klobouku, sahajícího do kapsy saka – a  posouval se k  ní.
„Dovolte mi, abych vám pomohl. Mám sadu na zalepení.“
Teď zvedla hlavu. Slunce se nořilo za řadu stromů –
zbývá pár týdnů do podzimního trimestru a dny už se začínají
krátit – měl světlo za sebou, obličej temný. Jeho stín, teď
spojený s okopanými hnědými botami, byl obrovitý, dlouhý,
i když byl muž průměrně vysoký. Světle hnědé vlasy
potřebovaly ostříhat, ve volné ruce nesl brožovanou knížku. Eva
14
*





rozeznala titul na hřbetě, Konec civilizace, a  najednou si
vzpomněla na jedno odpoledne – zimní neděle, její matka
v kuchyni pekla vanilkové rohlíčky, z hudebního pokoje se
nesl zvuk otcových houslí –, kdy se naprosto ztratila
v Huxleyho podivné, děsivé vizi budoucnosti.
Opatrně položila kolo na bok a zvedla se. „To je od vás
moc laskavé, ale obávám se, že naprosto netuším, jak to
používat. Kolo mi vždycky opravuje syn vrátného.“
Mluvila lehkým tónem, ale muž se zamračil, štrachal
v druhé kapse. „Bojím se, že jsem mluvil moc rychle. Vůbec
netuším, kam jsem to dal. Moc se omlouvám. Obvykle tu
sadu nosím s sebou.“
„I když nevyrážíte na kole?“
„Ano.“ Byl to spíš chlapec než muž, přibližně v jejím věku,
student; kolem krku mu volně visela univerzitní šála – černé
a žluté pruhy jako vosa. Chlapci z města nemluvili jako on
a docela určitě s sebou nenosili knížky jako Konec civilizace.
„Být připraven a  tohle všechno. A  taky obvykle jsem. Na
jízdu na kole, chci říct.“
Usmál se a Eva si všimla, že jeho oči jsou hodně tmavě
modré, skoro fialové, a orámované řasami delšími, než měla
ona. U ženy by se tomu efektu říkalo krása. U muže to bylo
trochu rozčilující; bylo pro ni obtížné se mu do očí dívat.
„Takže vy jste Němka?“
„Ne.“ Odpověděla příliš ostře; rozpačitě uhnul pohle dem.
„Aha. Promiňte. Slyšel jsem vás zaklít. Scheiße.“
„Vy mluvíte německy?“
„Vlastně ne. Ale umím říct hovno v deseti jazycích.“
Eva se zasmála; neměla mu tak odseknout. „Moji rodiče
jsou Ra k u ša n i.“
*
15





„Ach so.“
„Tak přece mluvíte německy!“
„Nein, mein Liebling. Jenom trochu.“
Podíval se jí do očí a Evě se srdce sevřelo zvláštním
pocitem, že se už někdy setkali, i když jeho jméno si
nevybavovala.
„Studujete angličtinu? Kdo vám zadal Huxleyho?
Nenapadlo mě, že by někoho z nás nechali číst něco modernějšího
než Toma Jonese.“
Podíval se na knížku a zavrtěl hlavou. „Ale ne –
Huxleyho čtu jenom pro zábavu. Studuju práva. Ale přesto nám
do vo lují číst romány, víte.“
Usmála se. „Samozřejmě.“ Takže na katedře angličtiny
ho vidět nemohla; možná se setkali někde na večírku. David
znal tolik lidí – jak se jmenoval ten přítel jeho Penelopy, se
kterým tančila na plese k ukončení semestru, než začala
chodit s Geraldem? Měl zářivé modré oči, ale docela určitě ne
jako tyhle. „Připadáte mi povědomý. Setkali jsme se někdy?“
Muž se na ni znovu zadíval s hlavou nakloněnou ke
straně. Byl bledý, hodně anglický typ, nos pokrytý sprškou pih.
Vsadila by se, že se objeví s prvními slunečními paprsky a že
je nesnáší, že proklíná svou jemnou severskou pleť.
„Nevím,“ pronesl pak. „Mám pocit, že ano, ale jsem si
jistý, že bych si pamatoval vaše jméno.“
„Jmenuju se Eva. Edelsteinová.“
„Tak.“ Znovu se usmál. „To si určitě budu pamatovat. Já
jsem Jim Taylor. Druhý rok, Clare. Vy jste na Newnhamu?“
Přikývla. „Druhý rok. A nejspíš budu mít pořádný
průšvih, když zmeškám konzultace, a to jenom proto, že tu
nějaký idiot nechal válet hřebík.“
16
*





„Taky bych měl být na konzultaci. Ale abych byl upřímný,
uvažoval jsem o tom, že tam nepůjdu.“
Eva se na něj pátravě zahleděla – neměla moc v oblibě
tyhle studenty – většinou chlapce a  chlapce s  nejdražším
vzděláním – kteří se na své vzdělání dívali s lenivým,
samolibým pohrdáním. Nemyslela si, že je jedním z nich. „Máte
něco takového ve zvyku?“
Pokrčil rameny. „Vlastně ne. Necítil jsem se dobře. Ale
najednou se cítím o moc líp.“
Chvíli mlčeli, oba si uvědomovali, že by se měli nějak
pohnout k odchodu, ale nechtělo se jim do toho. Po cestičce
kolem spěšně prošla dívka v námořnicky modrém vlněném
kabátě, hodila po nich rychlým pohledem. Pak poznala Evu
a podívala se na ně znovu. Byla to ta Girtonovic holka, ta co
hrála Emilii, když David hrál v ADC Jaga.
Nespouštěla z Davida oči: to by viděl i slepý. Ale Eva teď
nechtěla o Davidovi přemýšlet.
„No,“ vzdychla nakonec, „nejspíš bych se radši měla
vrátit. Zjistit, jestli by mi chlapec vrátného mohl to kolo spravit.“
„Nebo byste mohla dovolit mně, abych vám ho spravil.
Jsme mnohem blíž ke Clare než k  Newnhamu. Najdu tu
lepicí sadu, opravím to a pak mi můžete dovolit, abych vás
vzal na drink.“
Dívala se na něj a  pak ji napadlo, s  jistotou, kterou by
nejspíš nedokázala vysvětlit – ani by se o  to nechtěla
pokoušet –, že tohle je ta chvíle: chvíle, po níž už nic nebude
úplně stejné. Mohla by – měla – říct ne, otočit se, vést kolo
po pozdně odpoledních ulicích k vratům koleje, požádat
červenajícího se syna vrátného o pomoc a nabídnout mu za to
čtyři šilinky. Ale to nebylo to, co udělala. Místo toho obrátila
*
17





kolo opačným směrem a vykročila vedle tohoto chlapce, toho
Jima, jejich dvojitý stín se jim vlnil u podpatků bot, splýval
a překrýval se na vysoké trávě.
18
*





druhá verze
**
Pierrot
Cambridge, říjen 1958
V šatně řekla Davidovi: „Málem jsem na kole přejela psa.“
David na ni zašilhal v zrcadle, nanášel si na obličej
tlustou vrstvu bílé tělky.
„Kdy?“
„Cestou k Farleymu.“ Divné, že si na to teď vzpomněla.
Bylo to znepokojivé: malý bílý psík na kraji cesty neuskočil,
když se blížila, ale poskakoval směrem k ní, mával pahýlem
ocásku. Chystala se strhnout řídítka, ale v poslední chvíli –
sotva pár centimetrů od předního kola – pes s polekaným
zakňučením najednou uskočil.
Eva otřeseně zastavila; někdo křikl: „Povídám – co
kdybyste se koukala, kam jedete, co?“ Otočila se a spatřila muže
v béžovém trenčkotu, stál o pár metrů dál a zlostně na ni
upí ral pohled.
„Omlouvám se,“ odpověděla, i když by nejraději zaječela:
Měl byste toho zatraceného psa mít na vodítku.
„Jste v pořádku?“ Z opačného směru se blížil jiný muž;
spíš chlapec asi v jejím věku, přes tvídové sako mu povlávaly
cípy kolejní šály.
19





„Úplně v pořádku, děkuju,“ odpověděla upjatě. Jejich
pohledy se ve chvíli, kdy sesedala z kola, krátce setkaly – ty jeho
byly neobvykle tmavě modré, orámované dlouhými, dívčími
řasami – a na vteřinku si byla jistá, že ho zná, tak jistá, že
otevřela ústa, aby ho pozdravila. Ale potom o tom stejně rychle
zapochybovala, neřekla nic, šlápla do pedálů a jela dál.
Jakmile dorazila k profesoru Farleymu a začala číst svou esej ke
Čtyřem ročním obdobím, všechno se jí to vykouřilo z hlavy.
„Ach, Evo,“ vzdychl David. „Ty se dostáváš do těch
nejabsurdnějších situací.“
„Já?“ Zamračila se, cítila vzdálenost mezi jeho verzí její
osoby – chaotická, roztomiloučce roztržitá – a její vlastní.
„To nebyla moje chyba. Ten pitomý pes utíkal přímo na mě.“
Ale on neposlouchal; upřeně se díval na svůj odraz,
roztíral si líčidlo dolů na krk. Působilo to zároveň klaunsky
i melancholicky, vypadal jako jeden z francouzských pierotů.
„Tady,“ poznamenala, „jsi kousek vynechal.“ Naklonila
se k němu a přejela mu dlaní po bradě.
„Nech toho,“ vyjel ostře. Ucukla.
„Katzi.“ Gerald Smith stál ve dveřích, oblečený podobně
jako David v dlouhé bílé říze, obličej nerovnoměrně
pomazaný bílou. „Zahřívačka. Ach, ahoj, Evo. Mohla bys zajít pro
Pen? Bloumá někde před vchodem.“
Kývla na něj. K Davidovi ještě poznamenala: „Tak se
uvidíme potom. Zlom vaz.“
Obrátila se k odchodu, ale chytil ji za paži a přitáhl blíž
k sobě. „Promiň,“ zašeptal. „To jsou nervy.“
„Já vím. Nebuď nervózní. Budeš skvělý.“
A je skvělý, jako vždycky, pomyslela si Eva s úlevou o půl
hodiny později. Seděla v  hledišti a  držela svou přítelkyni
20
**





Penelope za ruku. Prvních několik scén byly napjaté, sotva
dokázaly sledovat jeviště, spíš se dívaly po divácích, odhado -
valy jejich reakce, v duchu si přeříkávaly věty, které tolikrát
zkou šely.
David jako Oidipus měl dlouhou řeč, asi patnáct minut.
Trvalo mu celé věky, než se ji naučil. Včera večer po zkoušce
s ním Eva seděla až do půlnoci v šatně, pilovala ji s ním pořád
dokola, i když svou esej měla hotovou jen z poloviny a musela
zůstat celou noc vzhůru, aby ji dopsala. Dnes večer ji sotva
dokázala poslouchat, ale Davidův hlas byl jasný, nechvěl se.
Pozorovala dva muže v předních řadách, jak se uchváceně
naklánějí dopředu.
Později se sešli v baru a popíjeli zteplalé bílé víno. Eva
a  Pe nelope – vysoká, pěkně tvarovaná, s  rudě nalíčenými
rty; její první slova k Evě, zašeptaná přes naleštěný stůl při
imatrikulační večeři, zněla: „Nic o tobě nevím, ale zabíjela
bych pro cígo,“ – stály se Susan Fletecherovou, kterou
nedávno opustil režisér, Harry Janus, kvůli herečce starší než
ona, se kterou se seznámil v Londýně.
„Je jí pětadvacet,“ vykládala Susan. Byla křehká a trochu
uslzená, sledovala Harryho přivřenýma očima. „Prohlédla
jsem si její fotky ve Spotlight – v knihovně to odebírají, víš?
Je naprosto úžasná. Jak té bych mohla konkurovat?“
Eva s Penelope si vyměnily diskrétní pohledy; jejich
loajalita samozřejmě patřila Susan, ale nemohly si pomoct, zdálo
se jim, že je to prostě děvče, které miluje taková dramata.
„Tak jí nekonkuruj,“ odpověděla Eva. „Odstup ze hry.
Najdi si někoho jiného.“
Susan zamrkala. „Tobě se to snadno řekne. David je do
tebe blá zen.“
**
21





Eva sledovala Susanin pohled přes místnost k místu, kde
si David povídal s nějakým starším mužem ve vestě a s
kloboukem na hlavě – nebyl to student a neměl ten zaprášený
vzhled učitele; možná nějaký londýnský agent. Díval se na
Davida jako muž, který čekal, že najde halíř a našel novotou
vonící bankovku. A proč ne? David je teď zpátky v civilu, má
skvěle naaranžovaný límec sportovního saka, obličej čistě
otřený: je vysoký, zářící, úžasný.
Po celý Evin první rok jméno „David Katz“
poletovalo chodbami a společenskými místnostmi na Newnhamu,
obvykle pronášené vzrušeným šepotem. Je na King’s, víš.
Je to celý Rock Hudson. Vzal Helen Johnsonovou na koktejl.
Když se konečně setkali – Eva hrála Hermii a on Lysandera,
krátké setkání s jevištěm, které potvrdilo její podezření, že
z ní nikdy nebude herečka – věděla, že ji sleduje, čeká na její
obvyklé začervenání, koketní smích. Ale ona se nesmála; jí
připadal jako do sebe zahleděný frajírek. A přesto jako by si
toho David nevšímal; v hospodě u Orla po čtené zkoušce se jí
vyptával na její rodinu a její život se zájmem, který jí
postupně začal připadat upřímný. „Chceš se stát spisovatelkou?“
ptal se. „To je ale úžasné.“ Citoval celé scény z Hancockovy
půlhodinky s nadpřirozenou přesností, až si nemohla pomoci
a rozesmála se. O několik dní později se jí po zkoušce zeptal,
jestli by ji mohl pozvat na drink, a Eva pod náhlým náporem
vzrušení souhlasila.
To se stalo před šesti měsíci, o velikonočním trimestru.
Nebyla si jistá, jestli jejich vztah přežije léto – David
strávil měsíc u své rodiny v Los Angeles (jeho otec byl
Američan a měl nějaké úchvatné spojení s Hollywoodem), ona se
dva týdny motala kolem vykopávek poblíž Harrogate (nuda
22
**





k smrti, ale v dlouhých šerých hodinách mezi večeří a uklá -
dáním k spánku měla čas na psaní). Ale často jí z Ameriky
psal, dokonce i  telefonoval; a  když se pak vrátil, přijel do
Highgate na čaj, okouzlil její rodiče nad perníkem a vzal ji
zaplavat si do Ponds.
Eva zjišťovala, že na Davidu Katzovi je toho mnohem víc,
než si na začátku připouštěla. Líbila se jí jeho inteligence,
jeho kulturní znalosti: vzal ji na Kuřecí polévku s ječmenem
do Royal Court – hra jí připadala hodně výjimečná – zdálo
se, že David se zná snad se všemi. Jejich podobná minulost
všechno usnadňovala: rodina jeho otce emigrovala z Polska
do Spojených států, rodina jeho matky z Německa do
Londýna, teď bydleli ve velkém edvardiánském domě
v Hampsteadu, jen kousek pěšky přes vřesoviště od domu jejích rodičů.
A pak, když měla být Eva opravdu upřímná, tu byl jeho
vzhled. Sama nebyla ani trochu marnivá: po matce zdědila
zájem o styl – dobře střižený kabátek, vkusně zařízený
pokoj – ale od dětství ji učili, že si má cenit intelektuální rozvoj
nad fyzickou krásu. A přesto Eva zjišťovala, že ji opravdu těší,
jak se většina očí stočí k Davidovi, když vejde do místnosti;
to, jak jeho přítomnost na večírku najednou celý večer
prosvítí, dodá mu vzrušení. Do podzimního trimestru z nich
byl pár – a dokonce obdivovaný, aspoň v Davidově okruhu
začínajících herců, dramatiků a  režisérů – a  Evu uchvátil
jeho šarm a sebedůvěra, flirtování jeho přátel, jejich žertíky
a jejich absolutní víra, že úspěch je jejich, stačí po něm jen
vztáhnout ruku.
Možná takhle láska přichází vždycky, zapsala si do
deníku; v tomhle skoro nepostřehnutelném posunu od známosti
k intimitě. Eva neměla naprosto žádné zkušenosti. Předtím
**
23





měla jen jednoho chlapce, Benjamina Schwartze. Seznámila
se s ním na tanečním večírku v Highgate Boys’ School; byl
plachý, se sovím pohledem a neotřesitelným přesvědčením,
že jednoho dne najde lék na rakovinu. Nikdy se nepokusil
o nic jiného než políbit ji, vzít za ruku, často v jeho společ -
nosti cítila, jak se v ní zvedá nuda jako potlačované zívnutí.
David nikdy nebyl nudný. Byl samá akce a energie, ve filmově
jasných barvách.
Teď přes bar v ADC zachytil její pohled, usmál se a rty
nehlasně naznačil: Promiň.
Susan si toho všimla a vzdychla: „Vidíš?“
Eva upila víno, užívala si nedovoleného rozechvění
z toho, že byla vybraná, že má tak sladkou, vytouženou věc
na dosah ruky.
Když poprvé přišla do Davidova pokoje v  King’s (byl
horký červnový den, ten večer měli naposledy hrát Sen
noci svatojánské), postavil ji před zrcadlo nad umyvadlem,
naaran žoval ji jako manekýnu. Pak se postavil za ni
a upravil jí vlasy tak, aby jí spadaly v prstýncích na holá ramena
v lehkých bavlněných šatech.
„Vidíš, jak krásní jsme?“ pronesl.
Když se Eva dívala na jejich odraz jeho očima, najednou
cítila, že je krásná, a tak prostě odpověděla. „Ano.“
24
**






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist