načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ...a člověk stvořil Boha - Vladimír Němec

...a člověk stvořil Boha

Elektronická kniha: ...a člověk stvořil Boha
Autor:

Sbírka povídek, která se vám dostává do ruky, má jednoho společného jmenovatele – Boha. Někdy vystupuje v hlavní roli, jindy je pouze tušený v pozadí, ale vždy má svou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 116
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sbírka povídek, která se vám dostává do ruky, má jednoho společného jmenovatele – Boha . Někdy vystupuje v hlavní roli, jindy je pouze tušený v pozadí, ale vždy má svou nezastupitelnou úlohu. Autor si s jeho postavou pohrává a čtenáři nabízí představy, co všechno by mohl Bůh být, jak může vypadat, jaké pohnutky mít… Zajisté nepřekvapuje, pokud takový Bůh neodpovídá tak úplně křesťanským představám, na druhou stranu se nikomu zřejmě nepodaří ani dokázat, že by to tak být nemohlo… Ovšem právě o tom, o možná možném, je sci-fi. ***  Vladimír Němec (*1958) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, obor učitelství. Po deseti letech ve školství přešel k IT. Spolu s manželkou a dvěma dcerami žije ve vesničce nedaleko České Lípy. Psaní SF se věnuje přibližně čtrnáct let. Několikrát se úspěšně zúčastnil Ceny Karla Čapka a asi jako jediný účastník získal třikrát titul rytíře řádu Fantasy a stal se i Nositelem meče za úspěchy v soutěži o Nejlepší fantasy. V nakladatelství Poutník autorovi v roce 2014 vyšel fantasy příběh mizerné čarodějky ale výtečné šermířky pod názvem „Žoldačka Darja“.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vladimír Němec

... a člověk stvořil

Boha

Nová vlna

2014


Copyright Š Vladimír Němec, 2014

Copyright Š Kateřina Němcová, 2014

Copyright Š Karolina Plůchová, 2014

Illustrations Š Josef Zálabský, 2014

Copyright Š Nová vlna, Praha, 2014

ISBN 978-80-85845-37-2


Sbírka povídek, která se vám dostává do ruky, má jednoho společného jmenovatele Boha. Někdy vystupuje v hlavní roli, jindy je pouze tuený v pozadí, ale vdy má svounezastupitelnou úlohu.

Autor si s jeho postavou pohrává a čtenáři nabízí představy, co vechno by mohl Bůh být, jak můe vypadat, jaké pohnutky mít...

Zajisté nepřekvapuje, pokud takový Bůh neodpovídá tak úplně křesanskýmpředstavám, na druhou stranu se nikomu zřejměneodaří ani dokázat, e by to tak býtnemohlo... Ovem právě o tom, o moná moném, je sci-fi.

ifra mistra

Myslím, e budete spokojen, pane profesore.

Mu ve sportovním sáčku přivřel oči a vykouzlil

ironický úsměv.

Chcete říct, e jste ...

Přesně tak. Tu vai hádanku jsmerozlouskli. Poklepal na tlustou sloku na stole.

Opravdu?

Předpokládám ale, e to byla jenomzkouka, test, jestli jako firma uspějeme. Dokonce bych se vsadil, e vá ústav v tom hraje roli jen nastrčeného prostředníka. Komu? CIA? NASA? FBI? V kadým případě tu ifru vymysleli mistři, to se musí nechat.

Já vám nerozumím. My ...

Chápu, nesmíte o tom mluvit. OK, nebudu vyzvídat. Ale moná ani neznáte řeení, tak mi dovolte, abych se pochlubil. Dostali jsme od vás několik dlouhých řad číslic a neurčité zadání co se za nimi skrývá? Text? Obraz? Zvuk? První, co nás zaujalo, bylo to, e řady jsou jen z číslic 1,2,3 a 4. ádné dalí! Tady čtyřková soustava přímo křičela. Stačilo je pouze o jedničku poníit. Dál jsme se rozhodli čísla převést do dvojkové. Ale jak? Kadou číslici zvlá? Dvojice? Trojice? Pro záznam textu jsou dva bity málo. I čtyři bity nestačí. Take nejméně trojice číslic est bitů, tedy 64 znaků, to u na abecedu stačí. Analýzou dat jsme určili, e půjde nejspí o text, a to velice primitivně zakódovaný. ádné nesymetrickéifrování, jen přiřazení kódů k písmenům abecedy. Jazyk? Pro začátek jsme zadali angličtinu,francouztinu a němčinu. Uhádnete, který bylsprávně?

Profesor jen vyděeně zavrtěl hlavou.

Kadý jazyk má statistickou četnost znaků a dodané soubory byly tak veliké, e jsme senemohli netrefit. Ovem okovalo nás, e kdy jsme pouili znaky podle četnosti v angličtině, vyel nám parádní anglický text, ale kdy jsme pouili němčinu, vyel taky. Samozřejmě jiná četnost znaků v německém jazyce dává jinápísmena a slova, ale obsahově vyel úplně stejný text v němčině. A toté ve francouztině. Prostě ten, kdo tu ifru vymýlel, byl naprostý génius!

Mu se předklonil a zaujatě sledovalprofesora: Tak, co tomu říkáte?

Pane Masone, vae firma odvedla jistěskvělou práci, ale musím vás zklamat. Dolo zcelaurčitě k nějakému omylu, záměně nebo tak. Ta data, co jste od nás dostal, nemohla obsahovat text v ádném známém jazyce a u vůbec za tím není tajná sluba nebo armáda.

Jak to?

Jak jistě víte, ná ústav se zabývá genetikou, ne ifrováním. V poslední době studujeme část DNA nazývanou junk DNA. Je to několikoblastí, kde nejsou ádné geny a které jsou na první pohled zbytečné a nefunkční, jene tvoří přes 80 % naí DNA. K čemu máme takové obrovské úseky pečlivě zakonzervované informace?Jednoho naeho kolegu napadla bláznivá mylenka. e by to mohl být vzkaz od nějaké civilizace,která nás navtívila kdysi dávno v minulosti. Je toílený nápad, já vím, ale rozhodli jsme se toprověřit. Určitě víte, e DNA tvoří veho vudy čtyři různé baze adenin, guanin, thymin a cytosin. Vzali jsme části junk DNA člověka ajednotlivým bázím přiřadili čísla od 1 do 4atojsou ty řady čísel, které jste dostali, pane Masone.

To... já..., sako bylo panu Masonovinajednou trochu velké v ramenech. On sám zbledl a dlouho trvalo, ne vysoukal souvislou větu:

...pane profesore, budu dělat, e jsem vae vysvětlení neslyel. Úkol jsme splnili, vy nám podle smlouvy zaplatíte. A co s tím uděláte,nechám na vás. Tady, vstal a podal profesorovi sloku, máte výsledek deifrování text Bible ve třech jazycích.

Velká hra

Obraz na monitoru poskočil a Petr zahlédl uneřátelského pobřeí pouhou dvojici modrých

lodí.

To jsi pěkně pohnojil, Jiříku! vykřikl nakamaráda u vedlejího počítače.

Konvoj padesáti Petrových červenýchplavidel smetl směnou obranu z cesty a přirazil ke břehu. Raději kus od města, aby se mohlnerueně vylodit. Armádě červených postaviček se ale ani pak nikdo nepostavil do cesty. Petr pro jistotu srovnal se zemí několik rybářských chatrčí co kdyby v nich měl Jirka schované vojáky! No,nebyl tam nikdo kromě několika dětí a en.

Aha, vechny má na hradbách! Stejně tě dostanu! Jasně, Jiřík vsadil na obranu. Uvidíme, kdo je lepí taktik. Několik kliknutí myí a postup jeho armády se zastavil jetě daleko od města. Zato těká lodní děla ho začala bombardovatzáalnými koulemi. Brzy jsou první střechy vplamenech a obyvatelé se pokouí hasit. Zatímúspěně, ale ohnivé střely dopadají bez ustání dál.

Tak, teď sem, to bude asi nějaký chrám, pěkně velkej cíl. Zásah! A tadyhle v přístavu? Asisklady. Jasně, moje dřevo, to bude krásně hořet.

Petr udává dalí a dalí cíle dělostřelecképalby a ohnivé koule rychle mění jednoduchédřevěné budovy na ohnivá pole.

Kliknutí myi a na monitoru se objevujepohled na obytnou část města. Sakry, u to skoro uhasili! Musím jim troku přitopit. Petr rychlezadává nové cíle.

To se mi líbí, jásá, kdy jedna střela zasáhla skupinu lidiček a ti se potácivě rozeběhli do stran jako malé mihotající bludičky.

Za chvilku hoří domy, sýpky, amfiteátr ikola. Vechno, co Jiří stihnul vybudovat v dobách míru. V dobách, kdy spolu obchodovali, kdy Petr nabízel Jiřímu na prodej dřevo na stavbu lodí a Jiří na oplátku těil síru z jediného nalezitě,které se v této počítačové hře nalézalo na jehoúzemí. Hlupák! Prodával mi síru! K čemu jinému, ne na zápalné koule by mi byla! A teď začnedruhé dějství. Město je v plamenech, ale hradbyzatím stojí. A taky Jiříkovi obránci jsou zatím někde důkladně schovaní. Chce je nasadit a v boji zblízka proti mým vojákům. A budou stavětdobývací stroje a shánět kmeny na beranidla. Jene tohle ti nevyjde, Jiříčku, mám pro tebe totipřekvápko. To ví, kdo má zlatý důl, má i moc a spojence.

Rychlý odskok obrazovkou do strany. Výborně, zelení vojáci na slonech jsou u nedaleko. Petr poslal zlato panovníkovi zelených, za které hraje počítač, a ten na oplátku vypravil vojsko proti svým modrým sousedům.

Nejvyí čas připojit se k zeleným. Červená lavina se opět pohnula směrem k hořícímu městu. V cestě stály jetě dvě vesnice. Opět ádníprotivníci, jen několik jejich modrých obyvatel sesymbolicky pokusilo chránit svůj majetek.Pochopitelně marně, postupující armádu ani nepřibrzdili.

Á, tady máme zelené. Kupředu, sloni,kupředu, moji tanci! To bude, Jiříčku, čubrnět.Nebude ádné zdrování s obléháním, tu svojischovanou obranu si můe strčit někam!

Zelení sloni se přiblíili k městu. Ale ani teď se na hradbách neobjevili téměř ádní modří obránci. Jiřík si je hradbami nějak jistý. Asiposlal vechny hasit. Petr ukončil dělostřeleckou palbu z lodí a chviličku poté se sloni opřeli o hradby. Desítky slonů vedle sebe a hradbypovolily a zřítily se. Červení a zelení vojáci pronikli do vypáleného města modrých.

Mám tě, Jiříčku, vyhrál jsem!

Teď u mě nic nezastaví. Stačí najít a zabít tvýho krále, ale to jistě nebude velký problém. To ví, chce to trochu zlata, taktiku a nebát se rizika. K čertu, co se to...

Výstrané světélko u dolního konceobrazovky se zběsile rozblikalo signál bezprostředního ohroení červeného krále! Rychlý přesun hracím polem napříč mořem k druhému břehu.

Sakra! Správní centrum červených hoří, do města pronikají modří vojáci!

Ty hajzle! uletí Petrovi nadávka. Kde ses tu vzal? Aha, takhle to bylo! Zariskovals a celé své vojsko i s těkými obléhacími stroji nalodil avyslal proti mému městu. Proto jsi potřeboval tolik dřeva a proto jsi neměl ádnou obranu!

***

Můj protivník přicházel. Černý hráč. Vlasy jako nejhlubí tma mu splývaly s plátěm stejné barvy. Já, abych se co nejvíc odliil, zvolil bílou. Co můe lépe znázornit protiklad ne bílá ačerná? Symbol noci a dne, světla a tmy.

Lehkou úklonou jsme se pozdravili a pak u nic nebránilo začít. Přistoupili jsme k hrací zóně. Finále Velké Hry. Poslední dva hráči. Ti nejlepí z nejlepích.

Teď! Hra byla zahájena. Před námi se objevil nádherný svět propracovaný do neuvěřitelných detailů. Obrovské herní pole, lesy, hory, stepi, oceány. Miliony postav provázané sloitými vztahy.

Obdiv ale musel počkat. Rychle jsem sesnail mentální silou ovládnout co nejvíc jedinců, pochopit strukturu herního prostoru a souvislosti. Malinkým zaváháním na začátku jsem ale ztratil drahocenný čas. A černý ji stačil postavit první válečné iky a útočil. Vrhal stále nové bojovníky proti mým teprve se formujícím oddílům. ádné vyčkávání, ádná zajitěná obrana! Překvapivě tvrdý útok. Odrazil jsem ho. Sice se stranými ztrátami, ale odrazil a teprve teď se mohlarozoutat pravá Hra! Se vemi monostmi afinesami, které nám hrací zóna poskytovala. A tahle se jim opravdu povedla.

Tvůrcům se navíc podařilo ztíit Hrunepředstavitelným mnostvím postav. Ani já, ani černý jsme nedokázali přímo ovládnout takový počet jedinců, aby to mělo pro výsledek zásadní význam. Velká větina postav zůstala mimo ná vliv a svým jednáním komplikovala u takzamotané vztahy. Museli jsme si je podmanit nepřímo, přesvědčit je, e nae strana je ta jediná správná.

Stavěli jsme pevnosti i města, obdělávali pole, chovali stáda skotu. Ale také jsme vyráběli meče, rapíry a pancíře. A hlavně jsme budovali chrámy, symboly naí moci, ve kterých jsme ústy knězů a proroků hlásali své pravdy a ideály.Miliony těch lidiček nám uvěřily a viděly v jejichíření smysl ivota. To ve ale stále nestačilo! Já i černý jsme se jich snaili získat na svoji stranu co nejvíc za jakoukoliv cenu. Přemluvit je.Nabídnout výhody. Vnutit jim tu správnou vírunásilím. Podplatit.

Najímali jsme zloděje a zabijáky, abypřepadávali obchodníky sympatizující s protivníkem, verbovali jsme armády i děvky pro obveselení vojáků. Ale stále zůstávalo obrovské mnoství postav mimo ná vliv. A dokonce se začaly samy sjednocovat a vytvářet tak dalí protistrany!Fantasticky dokonalé. Nepředstavitelně toobohacovalo Hru.

A co teprve jednotlivé figury. Kadá sechovala s a neskutečnou přirozeností. Nejenom e se rodili, vyvíjeli se, stárli a umírali, ale dokázali se radovat, plakat, touit, nenávidět, milovat itrět. Ano, milovat a trpět. Jetě v ádné Hře jsem nezail, aby postavy proívaly děj takvěrohodně. Láska mue a eny, láska matky a dítěte.Kolikrát se milující člověk rozhodl obětovat pro druhého. Kolikrát ustoupil rozum citům. Autrpení? Mohly se srazit statisícové iky a vojáciumírali se stejnou bolestí, jako kdy zbloudilá střela zasáhla dítě nebo kdy krví zdivočelá sebranka znásilňovala a vradila ve vesnicích eny.

A nechutně naturalisticky vyhlíely scény při mučení, upalování nebo naráení na kůl. Hra naprosto dokonale simulovala realitu. Nemohl jsem se ubránit obdivu k tvůrcům Hry.

Války se táhly, jednou jsem vyhrál já, jednou černý. Ničili jsme si města, vypalovali chrámy, dobývali území. A snaili se ovládnoutprotivníkovy postavy. Získat pehy, zrádce, donaeče. Dokonce jsme se dokázali spojit i s některými z těch samovládců, kteří nestáli ani za bílou ani za černou stranou. Prostě jsme je podplatili,nabídli zlato, výhody. Oba jsme byli stejně silní, stejně chytří. Dvojice nejlepích.

Hra stále neměla vítěze. Po čase bolest a utrpení převýily vechno ostatní. Strádali nejen vojáci na bojitích, zotročené obyvatelstvo na dobytých územích, ale i ti, jich se boje přímonedotkly. eny a děti daleko v týlu. Někdo musel obdělávat pole, tkát plátno, ít uniformy i vyrábět ípy, někdo musel rodit děti, aby z nich vyrostli dalí vojáci a dalí eny. Dalí eny, které budou nepřáteltí vojáci znásilňovat, které budou trpět a rodit dalí děti.

Snad proto se mi Hra přestala líbit a ptal jsem se sám sebe, co vlastně vede ty statisíce muů do boje. Ve jménu čeho dobrovolně umírají. Proč jsou eny hrdé na své padlé manely, proč samy posílají do válek své syny. Já vím, nemá cenu o tom uvaovat, je to jen Hra, i kdy dokonalá. Chování postav je naprogramováno, podobné úvahy pouze rozptylují mou pozornost a černý u zase sebral síly. Snaí se mě vytlačit z míst, která jsou pro bílé posvátná, z míst, která mí rytířiznovu získali teprve před nedávnem.

***

Prudký horký vítr s sebou nese jemný prach. Bodá v očích, lepí se na patro, drádí v krku a nutí do kale. Krajina kolem je vyschlá na troud, zato těla pod drátěnou koilí jsou bez ustání zalitápotem.

Před oddílem se objevuje vesnice. Dvědesítky prostých domků vystavěných z hlíny a dřeva. V nich ije necelá stovka duí, která jen díkynedaleké říčce získává v kadodenní dřině tu trochu obivy pro sebe a pár domácích zvířat.

Ozbrojenci vnikají do domů a s meči v rukou křičí na vyděené vesničany. Co na tom, enerozumí jejich řeči. Rychle pochopí. Chtějí jíst a pít, u dlouho neznají nic jiného ne teploupáchnoucí vodu a tuhé vysuené maso. Nepohrdnouničím. Pálenkou z fíků ani kozím mlékem. Koza. Kus čerstvého opečeného masa!

K podříznutí zvířete stačí chvilička. Kpodříznutí starce, který ho brání, také. Smrt stařeiny jako by probudila odvahu i v ostatních. Ale jak mají vysvětlit, e na těch zvířatech závisí ivoty celé vesnice? Přetahování a ouchání přerůstá ve rvačku a otevřený boj. Meče proti vidlím. Opět teče krev.

Vojáci si potřebují nalézt důvod, proč není hříchem zabít mue, proč mohou jejich enysrazit k zemi, rozervat jim aty a roztáhnout nohy. Pohané. Kacíři. Neznabozi.

Netrvá dlouho a odcházejí dál. Očistný oheň skryje stopy jejich řádění. Spěchají, mají se spojit s dalími oddíly a vytvořit velkou Svatouarmádu. Blíí se rozhodující bitva.

Guy Lusignan se přes rameno hrdě ohlédl na deset tisíc vojáků, kterým velel. Téměř dvětisícovky jezdců, jejich títy, korouhve i koňské čabraky zdobil symbol kříe. Neporazitelná Boí armáda, sice deptaná horkem, ízní i hladem, ale připravená ve jménu meče a kříe slavně zvítězit a připojit k jeruzalémskému království dalídobyté území.

Pak stočil pohled k protějímu pahorku, pod ním leelo město Hattín. Na něm zformoval své iky Saladin, antikrist, zaprodanec ďábla,sjednotitel arabského světa. Mnoho dnů dotírala jeho lehká saracénská jízda zákeřně na křiáky. Teď konečně stojí proti sobě. Vládce Svatého města pozvedl ruku:

Ve jménu Páně, vpřed! Pobijte ty nevěřící psy!

Farmář

Tedy, řeknu vám, být benjamínkem rodiny není

vůbec nic příjemného. A co teprve rodiny tak

rozvětvené, jako je ta nae. Kadodenně je u nás

někdo z příbuzenstva. Tetičky, strýcové,bratran

ci, sestřenice se neustále střídají a já abych sepo

řád dokola předváděl Kdepak je ná mladej?

No né, ten ale vyrost! A jak mu to sluí! Ňuňuňu,

uuu. Tumá čokoládku a zazpívej nám něco.

No, nepratili byste je? Nemůete udělat krok,

aby si toho někdo neviml a hned to neroztroubil

do světa. Nedivte se, e jsem chtěl taky něcodo

kázat úplně sám.

Celá nae rodina se zabývá farmařením.

Vlastně vichni příbuzní, které znám, mají něco

společného se zemědělstvím. Prý je to odjakiva úkol právě naí rodiny postarat se o to, aby vichni měli co jíst a pít.

Nejstarí bratr Bob se sám vzorně stará téměř o stovku farem, které dodávají obrovskémnoství různých druhů masa a mléka. Dalí bráchové Ron a Edie chovají ryby a jiné vodní potvory,Rajen a Lui ijí jenom pro slepice a vejce. Bratranci se větinou specializují na zeleninu a obilí. To nejdůleitějí má ale na krku samotný Bob. Mám ho rád a jsem na něj hrdý. Je vám jasné, e jsem jásal radostí, kdy mi nabídl, abych s ním jel zkontrolovat farmy.

Vyrazili jsme jednoho rána a letěli k nejblií farmě. Fascinovala mě tisícihlavá stáda mladého skotu, spásající trávu na savanách. Bobzkontroloval záznamy automatického zařízení, kterésledovalo dobytek v době jeho nepřítomnosti, aletěli jsme dál. Farmy byly jakési ostrůvky ivota v moři pustiny kolem. Na dalí Bob choval ovce. Ukázal mi jak automaty stříhající vlnu, tak idalí, které ovce po stovkách zabíjely a porcovaly.

Přiznám, trochu to se mnou otřáslo, alevzáětí jsme přilétli na prasečí farmu, pak namléčnou a poté na farmu porostlou hustými lesy, ve kterých se proháněla vysoká zvěř.

A tak to lo dokola celičký den. Farma zafarmou, se zvířaty právě se rodícími, odrůstajícími i zrovna poráenými. Vícekrát byly zastoupeny farmy s druhy běnými, ale nechyběla ani různá exotická zvířata, jejich maso ocení jenopravdový kulinář.

Ale na tu nejkrásnějí farmu mě Bob zavedl a nakonec. No farma, spí farmička, ve srovnání s předchozími. Kdy jsme se blíili a já se zeptal, co se na ní produkuje, odpověděl Bob, e nic. Prý ji má jen pro radost.

A opravdu. Ve stovkách oddělených výběhů zde ili snad vichni tvorové, kteří spatřili světlo naeho světa. Od nepatrných létajících alezoucích drobečků a po obří monstra schopná ivota jen při nadlehčování vodou. Poprvé jsem na vlastní oči viděl masoravé elmy, ve větím chované strýcem Rodym pro překrásnoukoeinu, i dravé jetěry s hrůzu nahánějícími čelistmi plnými ostrých zubů, lechtěné strejdou Dajem pro pevnou a přitom elegantní kůi. Nejvíc mě ale uchvátily opice. Ani nevím, kdo z příbuzných je chová. Dováděly a skákaly ze stromu na strom, věely se na větve za ocas a přitom se stálehateřily. Dokázal bych je sledovat týdny, ale Bob spěchal. Museli jsme se vrátit.

Určitě vás nepřekvapí, e jsem zatouil po vlastní farmě. kemral a přemlouval jsem Boba, aby mi jednu svěřil, ale nechtěl ani slyet.Ustouil, teprve kdy se za mne začali přimlouvat i strýcové a bratranci a připomněli mu, e on v mých letech měl u první zápis v knize tvorů. Přenechal mi mení u dlouhou dobunepouívanou farmu nedaleko od nás. Kdy ho bratranec Mik upozornil na trochu drsnějí klimaticképodmínky, které mi začátek zrovna neusnadní,odpověděl mu Bob, e to udělal úmyslně, abychpředvedl, jestli dokáu vylechtit dostatečně odolné druhy.

Bob mě přestěhoval na farmu a do začátku mi věnoval stáda skotu, koz a ovcí. O opičkáchnechtěl ani slyet, na ty prý mám času dost. Teď se ale ukázaly výhody obskakovaného benjamínka. Snad vichni bratři, strýcové i bratranci se na mě zaletěli podívat a kadý s sebou přivezl jako dar alespoň párek nějakých zvířat. I ti, kteří sezabývali pěstováním obilí nebo zeleniny, si propotěení chovali několik zvířátek a jejich dary patřily k těm nejzajímavějím. Od strýce Salla jsemdostal párek nádherných hravých vyder a bratranec Mik mi dokonce věnoval ty vytouené opičky. Protoe jsem nemohl spolu nechat masoravce a býloravce, oddělil jsem jednotlivé výběhyirokými pásy vody.

Ovem nejcennějí dar přinesl bratranec Len. Navtívil mě poslední a tajuplně přede mnepostavil nějaký přístroj:

Nazdar, Josuo, ví, co to je?

Zavrtěl jsem hlavou. Jak bych mohl, nikdo z rodiny se technikou nezabýval.

Je to zařízení na úpravu ivotního kódu.Jestlipak ví, e kdy chce zvířata vylechtit na odolnost vůči chladu a větí produkci masa,musí změnit jejich ivotní kód?

Přikývnul jsem, to mi bylo samozřejmě jasné, jenom jsem nevěděl, jak se to dělá.

Jediný Bob dokáe měnit ivotní kód přímo mentálním pokynem. Proto je nejlepí. Myostatní vyuíváme tohle zařízení. Pohraj si s ním, ale Bobovi o něm radi neříkej.

Poslechl jsem Lena a začal si hrát.Fantastický! Přístroj nejenom hlídal, abych změnouivotního kódu nestvořil neivotaschopnou zrůdu, ale hned mi zobrazoval i důsledky prováděnézměny. Moc se mi líbilo vytvářet nové formy a druhy. Přizpůsobovat suchozemská zvířata vodě a vodní soui. Originální mi připadaly létající ryby stejně jako ptáci potápějící se za potravou do vodních hlubin. S nadením jsem oivoval zelenépastviny jasnými barvami peří a chlupů a vymýlelroztodivné chocholky, hřebínky, ostruhy a dalí ozdůbky.

Kozám jsem narovnal rohy a protáhl je do délky, dalí zvířata jsem přizpůsobil k ivotu v místech věčného sněhu a jiná v horkýchtroech. Nepříli úspěně jsem experimentoval s jednoroci krásná zvířata, ale dlouhý těký roh jim překáel v chůzi i v jídle, a tak jsem je přetvořil na vodní tvory.

Pak, kdy jsem u byl unaven upravováním ivotního kódu té spousty druhů, urychlil jsem na farmě lokální čas a za chvíli se savanouproháněla tisícihlavá stáda a ve vodě plula nesčetná hejna ryb.

A právě kdy jsem si chtěl hrdě prohlédnout a zhodnotit výsledky svého farmaření, objevil se tu Bob. Jetě nikdy jsem ho neviděl tak rozčileného, řval a vztekal se. Ječel něco o nesmyslnýchkreaturách, o odpovědnosti a pokoře farmáře. Chtěl okamitě celý chov srovnat se zemí, ale nakonec rozhodl, e bude výchovnějí, kdy to udělám sám.

Neodmlouval jsem. Spustil jsem dé a zvedl přílivovou obrovskou vlnu, která ničivou silou zpustoila povrch a ve ivé spláchla do moře.

Smutně jsem se vracel domů. Zklamal jsem bratra, jsem patný farmář. Ale litoval jsem i těch ztracených zvířat, krásných a jedinečných. Snad se jednou dozvím, jestli mě ty chytré opičkyposlechly a zachránily sebe i ostatní tvory tak, jak jsem jim to poblí hory Ararat poradil.

Hřích

Kněz poklekl na kamennou podlahu vedlenaříkajícího mue. Mue, který si se zavřenýma

očima drel pistoli hlavní v ústech. A zatímco

slova modlitby zanikala ve vzlycíchsebevraha, naklonil se a pozvolna, konejivě poloil

svoji dlaň na ruku svírající pistoli. Několik

vteřin tak oba strnuli v bizarním sousoí. Mu

se ztiil, jako by do něho skrze dlaň sluebníka

Páně proudila energie a síla.

Amen, zakončil kněz modlitbu a zatlačil na prst překrývající spou.

Střela prolétla mui mozkem a o pět metrů dál se zaryla do kučeravé hlavičky Jezulátka choulícího se v náručí Madony.

***


Pokora, chladný klid chrámu. Rty tieeptající motlitbu.

Ahoj, otče!

Otec Stanislav se prudce otočil, kdo seopovauje tak nepatřičně ....

Nazdar, Petře...

Radostný úsměv ze shledání s dávnýmspoluákem rychle vyprchává. Kruhy pod zapadlýma očima i bezbarvá kůe jsou neklamnou známkou zoufalství, které nemůe strojený úsměv zakrýt.

Má na mě chvíli čas?

Na tebe? Samozřejmě. Čím, zaváhal, jestli to má vůbec vyslovit, ti můu pomoct?

Souhlasné přikývnutí.

Potřebuju, abys mě vyslechnul a... a taky tě chci o něco poádat. Jen nevím, jestli..., pohled zalétl k chrámové klenbě, jestli se nebudezlobit.

Pán? Proč by se zlobil? Je to přece mojepráce naslouchat lidem a dávat rozhřeení, pokud o něj stojí.

I kdy v něj nevěřili?

Nevěřili? Minulý čas?

Úsměv se mění ve kleb. Bolest, moná i strach.

Pojď. Otec Stanislav bere spoluáka zarameno a strká ho do sakristie. Tam Petr bezprotestů usedá na nabídnutou lavici.

Co se děje?

Narodil se mi syn, slova blahopřánízůstanou ve smutné předtue nevyslovena, ale jedementní.

Petr se odvrací, zadrovaný pláč prozrazuje jen chvění ramen.

Ach, otec Stanislav přikývl, chápu. Nejsi první, kdo v téhle situaci uvauje o naem Pánu. Moná to je zkouka, moná výzva, abys přijal víru a podrobil se jeho vůli.

Ne, nemyslím, e Bůh ode mne bude chtít víru.

Nerozumím...

Je dementní kvůli mně! Já jsem to způsobil!

Nesmysl, Petře. To není tvoje vina! Někdy se to prostě stane. Je to Boí vůle, kterou mynemůeme chápat, ale ani odsuzovat. A nemůu ti dát rozhřeení, protoe tady není hřích, můu ti jen dát radu a sílu poskytovanou naím Otcem a...

Ne je to jinak.

Petr se zhluboka nadechl a pohled upřel na Krista trpícího na kříi.

Ví, nikdy jsem na Boha nevěřil. Mou vírou byla teoretická fyzika. Při studiu těch nejobecnějích teorií prostoru a času jsem honepotřeboval. Při vytváření modelů vzniku vesmírunebyl k zázrakům důvod.

Matematicky je obecná teorie relativityvlastně jen soustava rovnic popisujících vlastnosti prostoru a času. Teoreticky má spoustu řeení, ale nikdo neví, kolik jich můe reálně existovat a kolik jsou jen matematické hříčky. No, a mně se podařilo najít jedno řeení úplně nové anečekané. Podle něho je ná svět ve skutečnostiestirozměrný plus sedmý rozměr čas. My sami zvlastní zkuenosti ale známe jen tři rozměry, a tak to vypadalo, e jsem nael jen dalí hypotetickou monost, hříčku, která nemá ádný vztah knaemu vesmíru.

Jene já jsem se nevzdal a dalími výpočty se mi podařilo dokázat, e při tomto řeení opravdu můe existovat třírozměrný svět izolovaný uvnitř toho estirozměrného. Ono se to těkovysvětluje, ale ty dva prostory jsou od sebe oddělenéjakousi hranicí, blánou nebo bariérou. Můe si zjednodueně představit hladinu rybníka a svět pod a nad hladinou. Ovem tahle hranice není ploná, ale prostorová, existuje v kadém bodě naeho vesmíru. Taky není symetrická jakohladina, která odděluje prostor pod ní a nad ní. Tohle rozhraní odděluje třírozměrný prostor od estirozměrného a podle mých výpočtů neníprostupná ani pro hmotu ani pro záření.

Dva oddělené světy, které se nemůou nikde setkat?

Jen na první pohled. Stejně jako se zavlní hladina, kdy pod ní mávne ryba ocasem, nebo nad ní zafouká vítr, i předěl mezi těmito světyzaznamená jakýkoliv děj. Jene to funguje malinko jinak a jetě odlině, podle toho, na které straně stojí. Z naí strany je vekerá energie bariérou odraena zpět. Díky tomu u nás platí zákonyzachování hmoty a energie. Zato v prostoru nadruhé straně se vytvoří něco jako zrcadlový obraz naeho vesmíru. Výsledkem je absolutně přesná trojrozměrná kopie naeho světa na straně zapředělem. Pokud by tam někdo il, mohl by mít vlastní svět ve třech rozměrech a z dalích tříobraz naeho světa. Viděl by úplně vechno!Uhádne, co mě tehdy napadlo?

Asi ano, ale to není moné. Nestačilo by...

Správně, pouhý pohled by Jemu nestačil. Proto jsem pátral dál. Zaměřil jsem se namonost průchodu bariérou a nael jsem dalí záhadu. Rovnice vylučovaly průchod hmoty, ale výměnu energie přímo nezakazovaly. Zjistil jsem, e z vnějí strany je moné vlastnosti bariérymodifikovat tak, aby se pro určité formy energie nám dosud neznámé stala prostupnou.

Co to znamená? Jak by se to projevilo?

Jak? Sám přesně nevím. Ale jakmile ta zvlátní energie projde předělem k nám, můe se změnit na jakoukoliv jinou nám u známouformu, přesně podle naich fyzikálních zákonů.Neřízený průnik by vypadal třeba jako blesk zčistého nebe. A řízený? Tím můe být cokoliv vidina, hlasy v hlavě. Co tomu říká teď?

No, matematice nerozumím, ale... Jak to souvisí s tvým synem?

Ano, asi jsem měl jít za tebou u tehdy. Moná jsem měl pocítit strach, e se dotýkámněčeho nepatřičného, jene jak jsem tomu měluvěřit, kdy jsem Jeho existenci neuznával! A co jsem měl říct? e jsem za pomocí Einsteinových rovnic nael nebe? Hledal jsem nějaké jinévědecké vysvětlení a dál počítal a experimentoval. Lákala mě ta neznámá forma energie. Jakmile zná, i kdy jen teoreticky, její vlastnosti,přestává být tak úplně neznámá. Sestavil jsemjednoduchý detektor a opravdu jsem ji nael. Uhádne kde?

V lidech?

Přesně, v kadém člověku, který proelkolem detektoru, jí bylo kousíček. Jetě tehdy jsem mohl skončit. Ké bych to udělal. Ale já se bál, e se zesměním, e někdo přijde na nějaké exaktní řeení bez Boha. A jako naschvál měla Inkazrovna rodit. Řekl jsem si, e to bude ten rozhodující experiment. Jeli za tím opravdu Bůh, tak ponarození dítěte musí otevřít průchod a darovat mu kousíček té záhadné energie darovat mu dui. A to měl být ten poslední důkaz!

Zmenil jsem to svoje zařízení a upravil ho tak, aby zaznamenávalo i změny v bariéře. Stihl jsem to na poslední chvíli. Na porodním sále jsem drel Inku za ruku a u nohou mi leel kufřík s detektorem.

Kdy se syn narodil a poprvé se rozkřičel, ozval se kufřík tichým zabzučením přechod se opravdu otevíral. Cítil jsem se nádherně stal jsem se otcem a zároveň jsem jako první objevil pomocí fyziky Boha. Jene má radost trvala jen pár vteřin. Bzučení zesílilo, vzápětí začalokolísat a já ucítil pach spáleniny. Dolo zřejmě krezonanci mezi energetickým polem otevíraného přechodu a obvody detektoru. Těch několik málo vteřin, ne se součástky úplně spálily, bylonejhorích v celém mém ivotě. Vnímal jsemprůvodní jevy přeměny energie fluorescenci na hranách skříní a postele, pach ozónu a věděl, e něco je patně. Pak jsem se podíval na syna ztichl a najednou, přímo před mýma očima,změnil výraz obličeje. Dementní! I já jsem to poznal. Lékaři nás utěovali, e se to občas stává, e se to moná časem zlepí. To nám jetě dávali naději, druhý den u ne. Jene já hned pochopil, e se průchod správně neotevřel, a proto nedostal dui ani rozum.

U chápe? Já jsem to způsobil! A co je jetě horí, neměl jsem odvahu říct Ince: Nezlob se, ale to, e máme syna idiota, způsobila mojejeitnost, moje snaha proslavit se a nezvlád jsem to.

Nedokáu ít s vědomím viny, ale nedokáu se ani Ince podívat do očí. Jene ona si tovysvětluje tak, e já to dávám za vinu jí. Má pravdu, nepotřebuju od tebe rozhřeení, chci jenom, abys pak zael za Inkou a vysvětlil jí, proč jsem toudělal. Slibuje mi to?

Petře, to přece nemyslí váně? Tvoje ena tě potřebuje. A stejně si myslím, e to byla jenom náhoda. Neměl bys poádat někoho ze svýchkolegů, aby tvoje výpočty přepočítal? Co kdy se prostě mýlí? Nevěřím tomu. Bůh se neschovává za nějakým předělem, on vesmír stvořil! Chápe? Je vemocný, můe být kdekoliv. Určitě ses spletl!

Otče Stanislave, chci od tebe, abys mi slíbil, e vechno řekne mojí eně, nic víc. Slibuje?

Ano, ale...

Díky. Mu vytáhl z kapsy pistoli a otočil ji proti sobě.

Kněz na moment strnul, čekal výstřel, krev. Místo toho se Petr sesunul z lavice a poklekl. Hlaveň pistole si vsunul do úst, začal vzlykat. S nadějí, e se mu jetě podaří přítele odsebevrady odradit, se kněz nadechl, ale v tommomentě se nad Petrovými zády objevila záře, která se rychle zformovala do podoby staréhoedovlasého starce, a kdesi uvnitř hlavy se mu ozval hlas:

Otče Stanislave, ač nerad, musím tě poádat, abys vykonal něco, co by byl normálně tennejtěí hřích. Ale nemůu jinak. Objev tvéhopřítele je předčasný. Lidé jetě nejsou připraveni na setkání se svým Bohem. Pokoueli by seproniknout do mého světa a já bych s nimi muselbojovat a zničit je. To je důvod, proč ádný, opravdu ádný člověk nesmí pravdu o mně znát. Zatím.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist