načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A bylo jitro - Sajjid Kašua

A bylo jitro

Elektronická kniha: A bylo jitro
Autor:

Protagonista této mimořádné knihy je arabský novinář, který vystudoval izraelské školy. Píše hebrejsky a pracuje jako reportér pro izraelské noviny. Jeho národnost mu umožňuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pistorius a Olšanská s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z hebrejštiny přeložila Šárka Melanie Sedláčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5565-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiograficky laděný příběh arabského novináře pracujícího pro izraelské noviny, který díky své národnosti může vstupovat do arabského prostředí a podávat zajímavé reportáže z obou stran fronty. Ale i jeho nakonec dožene otázka osobní identity. Novinář Kámil vystudoval izraelské školy a díky svému arabskému původu je přínosem pro izraelské noviny, ve kterých může zveřejňovat reportáže o dění na Západním břehu. Zdání, že může zůstat nezávislým novinářem v komplikovaném tragickém vztahu mezi Araby a Židy, se mu však brzy hroutí, neboť i on bude záhy čelit krizi osobní identity. Tento osudový zlom nastane ve chvíli, kdy se ve své reportáži kriticky vyjádří o násilném postupu izraelské armády vůči palestinské demonstraci. Přichází o své místo a nakonec se stěhuje zpět do arabské vesnice, ze které pochází. Zde zjišťuje, jak moc se od jeho dětství vyostřil fundamentalismus a nepřátelství Arabů vůči izraelskému státu a že se vlastně vrací na úplně jiné místo, než ze kterého před deseti lety odešel. A ve chvíli, kdy izraelská armáda vstoupí do jeho vesnice a odřízne ji naprosto od ostatního světa, nastává konec dosavadních civilizačních pravidel a nastává chaos, anarchie a barbarství. S empatií a osobní znalostí problematiky tak Sajjid Kašua opět nastoluje znepokojivé otázky v reflexivním románu poukazujícím na nešvary vynuceného spojení mezi Araby a Izraelci. Sám spisovatel má osobní zkušenosti dvojí identity Arabů s izraelským občanstvím.

Popis nakladatele

Protagonista této mimořádné knihy je arabský novinář, který vystudoval izraelské školy. Píše hebrejsky a pracuje jako reportér pro izraelské noviny. Jeho národnost mu umožňuje přístup do arabského prostředí a on pro své noviny přináší pravidelné reportáže o událostech na Západním břehu. Ale po dvoudenních násilných potyčkách, při nichž izraelská armáda potlačí palestinské demonstrace, před ním vyvstane otázka osobní identity. Jeho reportáž je kritická a on ztrácí své postavení v redakci a dochází k názoru, že kritika izraelské vlády je výhradní výsadou Židů.
Ve snaze zjistit, kým opravdu je, se hrdina knihy se ženou a dítětem odstěhuje zpět do arabské vesnice, z níž pochází. Ale brzy si uvědomuje, že i tam je outsider. Jakkoliv on i jeho žena jsou ateisté, ocitají se v prostředí náboženského fundamentalismu, jeho žena, zvyklá z Jeruzaléma na evropské oblečení, je přinucena chodit se zahalenou hlavou a vesnice je plná náboženského nepřátelství, které je vyhrocené pocity nepřátelství vůči izraelskému státu. Jeho situace se ještě zhorší, když vesnici bez jakéhokoliv vysvětlení neprodyšně obklíčí izraelské tanky, odpojí elektřinu, v důsledku čehož začnou docházet i zásoby jídla a vody. V mezní situaci se pak, podobně jako v Pánu much Williama Goldinga, začínají rozpadat i civilizační pouta a nastupuje barbarství.
Hrdina knihy má řadu autobiografických rysů. Sajjid Kašua sám pracoval pro izraelské noviny a televizi a jeho reflexe konfliktní situace dvojí loajality a krize identity, kterou mu přinášela situace hebrejsky píšícího arabského novináře, je mimořádná. Pro jeho hrdinu je urážlivé druhořadé postavení v izraelské společnosti, ale současně ví, že se mu daří mnohem lépe než Arabům, žijícím mimo Izrael. Kašua, rozpolcený svým arabským původem a izraelskou kulturou, již přijal, se ve svých článcích, románech i televizních scénářích snaží o porozumění mezi oběma znepřátelenými etniky. Před rokem se však, znechucen novým kolem násilností, vystěhoval do USA, kde přednáší hebrejskou literaturu. Nicméně jeho svědectví o komplikovaném a tragickém vztahu mezi Araby a Židy, kritické k oběma stranám, z něj činí jednoho z nejzajímavějších současných hebrejských i arabských autorů. Jeho knihy nikdy nebyly přeloženy do arabštiny.

Zařazeno v kategoriích
Sajjid Kašua - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sp oj ovatelka př ijmeho vorpř ív ětivě,popřeje mi

dobré ráno , zeptáse , jakse má dce rk a, a až potom

mi oz ná mí,že šéf red akt or ještěned orazil. Roz hodnu

se mu za vo lat na mobil. Př ece je n mě ještě nedávno

považ ovali zaje dnohoz ne jvý znamnějších dop isovatelů a to, co se děj e ve ve sni ci, hraničí smimořá dn ouudálos tí . Šéfredaktor to zv ed ne v autě. Zn í

přek va pe něnad tím, co sly ší , a snažíse ujasnitsi,

jes tli si z nějneutahuju. „Tanky, bul dozery, děláš si

ze mě srandu ?“ směje se .

„Ř íkám ti př ece , že je dnoho člo vě kauž postřelili.

Musím to sam ozřejmě nejdřív prověřit. Ale je to tam

úplně uzavřené. Vypad á to hů ř ne ž coko li, co js em

vidě l v Ramalláhu, Náblus u ne boDž anínu. Spíšto

připomíná Gazu. Vesnici napro st o odřízliodokolního světa.“

SAJJID KA·UA

jitro

S

A

J

J

I

D

K

A

·

U

A

A

b

y

l

o

j

i

t

r

o




Sajjid Kašua

A bylo jitro



Z heb rej šti ny př elo ži la ŠárkaMelanie Se dláč kov á

Pi st ori us & Ol ša nsk á

Př íb ram 2017

A bylo

SAJJID KA·UA

jitro


Tat o kni ha vyšl a s laskavýmpři sp ěním Mi nisterstvakul tury ČR

a Nada ce Če ský li ter ár ní fo nd.

Fi rs t pu bl ished under the Heb re w languagetitle Vajehi boker

Co pyri ght © 2004 by Keter

Tra nsl atio n © Šá rka Melanie Sed láčko vá, 2017

ISB N 97 8- 80 -87 85 5-65- 2 (ti štěné vyd ání) ISB N 97 8- 80 -7 57 9- 002- 6 (P DF ) Věn ová no Na dž át a Náj Kap itolaprvní / Tady musí být všechno báj eč né 1 Máma ods une dveř e s pří šern ým zask řípěním. Z dětského poko je se li ne zatuchlýpach, jak o z ant ikv ariátu,kam moc lid í ne zaví tá. Honemote ví rá okn o, hadremtrochu setře pra ch z psa cí ho stol u a řík á: „Vi díš? Nic se tu nezměnilo.“ A já ji pozo ru ju, je tak ji ná, tak unav ená a st ará. Dívá se na

mě sv ým obvy kl ým po hledem, jímž vždyckydávala najevo,

že všechno do bř e dopadne: „Za chví li bude jídlo .“

„Ne má m hlad, mam i.“

„Ur čitě jsi od rá na nic nejed l, dej si, je škodato nechat

vy sty dno ut. Bude to ještě ch ví li tr va t, troc hu si od po čiň

a já tě zav olám . Mámei hra ch ovou polé vku. “

Když mámavyc hází, zav ře za se bou do st opatrn ě. Roz -

hl ížím se po pok oji, kterýjsem před des eti let y op ust il ,

nic se nezm ěni lo, je n jeh o ob yvate lé už v ně m nej sou. Tři

dětské postele sto jí práz dn é ve ste jn ých vzdál enost ech

od sebe. Byl jsem pr vn í ze tř í bratrů,který tenhl e po koj

opus til, a vid a, js em taky prvn í, kdo se vrací. Nic se ne -

změnilo, mož ná až na ten zápa ch, pře s kt erý se zat ím

ned oká žu pře nést – te ď si dokážupředstavi t, jak pác hne

opuště nost.

St avím na pod lah u čer no u tašku , kt erá mě doprovází

už od doby univerzitních studií a předtí m leželana pro -

stře dní posteli, na té , která vždyc ky býva la mo je . Kd yž se

9


dot knu postele, mé tušení,že do tohohlepokoje už pěk -

ný ch pá r let nikdo ne zav ítal, se jen pr ohloubí.Ma trace je

navlh lá a zápachstoupající z pro st ěra de l a polštářena -

svědčuje tomu , že mámana pos le dy mě nila povlečení,

kd yž jsme od ešl i. Zadívámse do vysokého stro pu a přímo

na d seb ou zpoz or uju ze lené a če rné stopy vlh kosti.Kd ysi

by táta pr osak uj ící str op ihned op rav il, vylezl by na stře -

ch u, utě sn il ji spe ciálníhmo tou a potom nap adené míst o

pře třel bar vou. Oh romnásk vr na prozr az uje, že už se o to

ne st ar á, jako by dětský pokojpřestal být součástídomu.

Jako by už vlastn ě neexistoval.

Nikdy byc h si nedokázal př eds ta vit, že by ten hle pokoj

moh l být tak ti chý. Ten hle po koj, kte rý překypovalživo -

tem, spory, křike m, hrami a ne ust álý m po šťuc hová ním,

te ď naplňuje naprostýklid, vš ech no je jakobyzmrzlé,

vš ec hno přesn ě us pořád ané. Knihyna policíchjsou seřa -

ze né pod le školních roků. Máma ne vyhodilaani jed inou,

leží tam dokoncei učeb nice , kte ré js me pou žívalina

zák ladce.Tři šu plíkyu psací ho sto lu jsou pořádještě

pop san é našimi jm ény, jak o by hroz ilo, že se po hád áme,

komu kte rý připadne. Tři židle , jed na vedle dru hé, ve st ej - ný ch vzdálenostech, u dlouhéh o psa cíh o stolu,který táta

zho tov il speciá lně pr o nás. Nutil nás dělat domá cí úkoly

vý hrad ně vs edě s rovn ými zá dy na židli, kte rou se ne - směl o pohn ou t z místa.Táta si to pře sně odměřila pro kaž do u židli nakr esl il na podl aze čtyř i kolečka,na která se muse ly nohy židle umístit. Jak jsme rostli,měnil pozi - ci koleče k a přizpůsobovalvz dálen ost židle od psacího stolu ve likostitěla . Nic mu nepůsobilo větší požitek,než

10


když při šel do mů, otevřeldveře dětskéhopok oje a vi dě l

ná s, jak se díme na obvykl ýc h mí ste ch s tvářemi zaboř ený mi do kni h a se ši tů. Vždycky js me db al i na to , ab ych om

se na cháze li v jeh o oblíbenépo zi ci , když se vracel z práce .

Vůbec nám to ne vadilo,naop ak, někd y to bylo do konce

zábav né. A kd yž za sebouzav řel dv eř e, témě ř vždycky

js me se po sobě pod ívali a roze smál i se, ať jsme se před -

tím háda li a prali se bev íc.

Já jsem seděl na pros tře dn í ži dli . Vst ávám z postele a za -

dívám se na ni , st ojí nejdálod psací ho stolu. By l js em z ro -

di ny nejvě tší , pře rostl jse m do ko nc e i nejstaršíh o bra tra.

Pozorně si prohlé dnu podlahua zj ist ím, že červ ené zn ač -

ky tam pořá d jso u a že ži dl e jsou umí stě ny přesně na po - sled níc h kol ečk ách, která tát a načr tl . Posadím se na sv é místo upro střed a zjišťuju,že mé těle sné proporce se od

dob y, co jse m dok on čil středníškolu , ne změn ily. Psac í stůl

se nach ází v pat řič né vzdál eno st i a mo je tě lo v ná ležité po -

zi ci, zá da mám rovná jako pr avítk o, a když se po ku sí m

děl at , jak o že píš u, tělo se na klo ní ze židle přes ně v tom úh lu , o něm ž táta tvrdil,že je zdravý a sprá vný . Teď se usm ív ám a ús mě v ve mně vzbudípo di vný poc it, jak o když se dlouh ou do bu povol ený sval op ět vra cí k činn os ti.

Natá hnu ruku k šupl íku, na němžje če rvenoutuší vy -

ved eno moj e jmé no , a vysunuho ven, až se mi tém ěřdotýká bř ich a. Šuplí k je ob těžk aný pap íry, kter é jso u vel mi

pečli vě usp ořá da né a sahajíaž k okr aji , ta kž e by se tam

nevešel už žádn ý dalš í list. Vynd ám ce lý štos a polo žím ho

před sebe na st ůl. Mám a vše chnouchovala vbezvadném poř ád ku. Uložilata m dok once i obrá ze k, který

11


jsme do st ali na koncipovinné šk olky . Modrénebe, žluté

slun íčko s očima a usmív ají cí se pus ou a če rvenékyt ky.

Všechno ta m je, roztříděnépodl e roků, chronologicky, vy -

sv ědče ní od prv ní do dvanáctétřídy seřazenápodle tri -

me strů. Každoroční škol ní fotografie. Navr ch u hrom ady

se sk ví moje závě reč né vysvědčení a pod ní m mat ur itní

ta blo. Vši chn i stud enti z méh o ročníkujsou v malýchrá -

mečcí ch v řa dách ve spod ní části a nad nimi hled í z paso -

vý ch fotog rafií pedagogický sbo r ve vět ších rámečcích.

Naho ře upro střed je řed itel, jemužse dosta lo ne jvětší podoben ky ze vše ch, a pod ním znak a názevškoly.

Fo tky stude ntů jsou tak zmenšené,že se téměřned ají

roze zna t tv áře . Ne být jmen pod každ ou z nich, zapsa ných

tak é drobnými písmenky , ni kdy bych ne naš el ani sám

sebe. Poz orně zkoumám čtve reče k, kte rý mě ob sahuj e,

a vzpo mí nám, ja k jse m se te hdy bál opustittenhle pokoj

a tohle mís to. Jak mi bylo napro sto jasné , že tady chci zůs -

ta t na vě ky. Ja k jse m celé noc i pr ob re čel, než jsem se od -

stě hov al za studiemdo jinéh o měs ta. A ja k se mís to, které

vž dycky bylo mý m domovem,po čase změnilov hrozbu.

Pam at uju si, jak js em v den své ho odchodunesl čern ou

ces tovn í tašku a nechtěljse m nic jiného,než abyc h měl ty

tři roky studi a rychle za seboua mohl se vrátit.Jak jsem

use dav ě plaka l, když se všichnisousedé a př íbuzní,kteř í se pod le ust álen ého zvyk u cho di li týdenpře dem,než ně kdo od jel , roz louči t, ka ždý večer shromáždilina dvoře, no sili dá rky, utěšovalia povz buzovali moje rodiče.Ste jně jak o jse m plaka l při odc hodu , tak jsem plakali teď, že mi ne zbylo nic jiné ho než se vrá tit.

12


Dív ám se na mal é ráme čky ved le toho mé ho. Kdysi

jsem si mys lel, že na spolužákyni kdy nezapomenu, za -

tímco teď , když si je prohl ížím, zjiš ťuju, že si nikoho z nich nev yba vuju. Spolužácise mi vždyckyjev ili jako

masa tv áří , kte rá mě pr ováze la, kamk oli jse m se hnul , al e na tř ídní fotografii , když deta ilně zk oum ám je dnu tvář po druhé, se mi zdaj í tak divní,tak vz dálení, dokoncei je jic h jm éna se mi po da řilo za těc h deset let vyma za t z pam ět i. Za celo u tu dob u jsem s nikýmz nic h ne mluvi l, což jse m si ce ned ěl al ani pře dtím,ale téměřdenn ě js em je vídal . Zat race ně, proč si te ď na mlo uv ám, že jsou neb ez pe čně jší, než by li ? Pro č se jich bo jím, proč mám stra ch , že se ji m př iple tu do cesty ?

Čtu ta jmén a nah las a vr ac ejí mě zpátkydo minulosti,

buší do mě . Bož e, kdo js ou vš ichn i ti hle lidi? Co dnes ka

dělají ? A dál zko umámjejic h fotk y – Ašra f Ha zk íje , Nab íl

Nási r, Haj tham Sultá n, Han án Fadíl a. Zapo mněl jsem na

vš ech ny, na stud enty, na pr ofe sory, na ře dite le . Ale teď

js em zas e tad y a nemámna vý běr. Jsou blí zko , žijí vla st -

ně v sous edstv í, nevyhnuteln ě se s nimi dřív či po zděj isetkám. Musímse mít na pozor u. Dlouzehle dím na pap ír y,

beru je de n po druhé m, čtu poz ná mky , kter é peda gog ové

v pr ůb ěhu let napsali.Nedo sta l jsem jedin ou špatnou

zná mku, kro mě př edmětůjako tě lesná výcho va , prá ce se

dř ev em a obr ábění kovů.Prob írám dokumenty se zbož -

nou úctou, opat rně je obrací m a klad u na seb e, musím

dod rže t po řadí , které stanovila máma.

13


2

Vz budímse do hlukute levize.Rod iče dál vstávají časně,

př es tože ani jed en z nich už ne ch od í do práce.Zůstanu

ješ tě chv íli v posteli, be ztak nemámpříliš co dělat a ještě

je moc br zy na to, abyc h se šel podí va t na sv oji holči čku.

Máma le hce za klepena dve ře a odsouváje stranou,roze -

vírá úzk ou št ěrbin u, dřív než stihnuodpovědět. Vidím,

ja k se na mě upíra jí její oči. „Dobréráno, “ naz naču ju jí ,

že jse m vzh ůru.

„D obré ráno,“ říká a roz šiřuje ot vor , „děln íci už dora -

zili a tá ta ch ce, abys tam nahoruza še l a dohlé dl na ně.“

„Ž ádný problém, hned vstanu.“

V pokoj i je zima . Stro p je vysoký a stěny tenkéa vlhké.

„Let os byla ne jdelšía nejdešti věj ší zi ma za poslednítři

deká dy“ – tah le věta se v pře dpovědích počasíneust ále

opa kuje. Zim a of iciál ně skonč il a a jar o je v plné m pro udu.

Vy tahu ju svet r z černécestovní ta šky, jejíž obsahjs em

je ště nes tihl vy nda t a nas kláda t do sk řín ě, a vycházím

z pokoje do klima ti zovanéhoobýv ák u. Klimatizacirodiče

nain stalov ali po mém odchodu a necí tili pot řebu udělat

vý vo d do děts ké ho pokoje, jen do ob ývákua jejich ložni - ce . „Do br é rán o,“ říkámtátovi, který sed í se sv ou cigare - tou a ká vo u. „Do br é rá no, “ odp oví dá, aniž otočí hlavu od obr az ov ky, na níž vysíla jí zp ráv y v hebrejštině,a když to

sk on čí, rych le př ep ne na al-Dž az íru, tam je aktuá ln í zpra -

vod ajs tv í pořá d.

Na sto le v kuchy ni už je přich ysta ná snídaně.„P ojďt e

jíst ,“ ří ká máma. Dí vám se na tátu a on na mě. Vím , že pro

14


nás oba bude náročnésedět za jed ním sto lem. Můj návrat

je pro něj bezpochyby po div ný stej ně jak o pr o mě. „Za

chv íli,“ říká a já vstávám,jdu ke kuch yňs kémustol u, sed ám si na svou obvyklou ži dli zády k tele vi zi, co ne jd ál od mís ta , kde se dí tá ta , a na pi ju se máto vého čaje . Ča j je př esl azen ý, už jsem úsp ěš ně zapo mněl na chuť čaj e, kt erý př ipr av uje mo je máma.To je rodinnépravi dlo, ča j se pij e se dv ěma lžičkami cukru, ká va bez cukr u. Na osobní chutě není místo, je to pevně daný rec ep t, kte rý zdědila od své matkya ta zase od té své. „Ránonesnídám,“vysvět luju mámě, jíž se na tvá ři ro zho stí výra z hl ub okého žalu. „Al e za chví li si ně co dá m,“ říkám,„ta k za hodi nku za dvě .“

Dům rodičůděl í od mé ho bu do ucí ho domudvacet

krok ů. Hluk leštičkymi zní v ušíc h, ještě ne ž ta m vejd u.

Dn es mon tuj í sch ody. Ho lé zdi tam stoj í už ví c než pě t let ,

a tepr ve nedávno, kdy ž jse m oz ná mi l, že se vrac ím dom ů,

na něm rodi če za čali znovuprac ovat s plný m na sa zení m.

Br zy bude hotový,s troch ou ště stí do tý dne, ma xi mál ně

do čtrn ác ti dn ů, tak pr ohlásila máma, a pení ze js ou, naši

vyb ra li pen íz e ze spořicíchúčtů a teď inv es tu jí všec hno do

stav by , a poto m v něm bud u mo ct bydle t. To je místn í pra -

vid lo : do bří rod iče stavěj í domysvý m synům.

Vch áz ím do svého budoucího dom u, v ruce nesu mě -

děný tác a na něm dvě sklenkyčaje pro dělní ky, kte ří po -

kládaj í sch ody . Na chví li vyp nou př ístr oj e. Ten, co vy pa -

dá jako šéf, si ode mě vezm e tác a umíst í ho na práv ě

doko nče ný schod . „Vy jste majitel dom u?“ ptá se a pod ává mi ruk u. „Já js em Kám il.“ Po kyn e mla dík ovi a ten

15


od lo ží obrovskýku s mram oru a jde si vypít ča j. Prohlížím

si ho a kývnuhla vou na poz dr av . Mladý dělníkmá šir oký

ro zště p, který vede od sp odníhortu až k nosu.Nevypadá

to jako pr acovn í úraz, spíš jak o vr ozenávada, a kdybymi

neodpověděl na poz dra v, mě l bych za to, že nedokáže

mlu vit. Má div ný, skřehotav ý hlas, který mi připomíná

dět i ze třídy pr o hluché,která sí dlí na konci základní

ško ly. „Díky za čaj ,“ říká. Je ho šéf je už zjevněnaučený,

protož e se hned sna ží rozptýlitob avy a nepříjemnýpocit,

kter ý vzbuzuj e prvn í setk ání s jeho pom ocník em. „Mu -

ha mmadje skv ěl ej chlap,“říká mi, „dva roky už spolu pra -

cu jeme . Jako bráchové,viď, Muha mmade?“ Muha mmad

sk lo pí hla vu, pokoušíse usm át, a mě ce lá ta situ ace po -

pouz í a připadámsi tro chu tra pně , ja ko by šlo o tvora,

je hož páníč ek mu sí hone m vysv ětlov at, ještě než za čn u

pa nika ři t, že je to kr otký domácíma zlíček,žá dná divoká

bes tie , chraňBůh.

Bu du mí t ve lký dům, větší než všec hny ty pod náj my,

ve kter ýc h jsem až doposudbyd le l. To se vůbecned á srov -

na t. Po kouší m se sám se be přesvědčit, že třeba ta změna bud e je n k lepšímu,tře ba se mi přesevšech no pod aří to ta dy zvlá dn out, tř eba to tu bude hezké,vždyť má m pře ce dů m, o kt er ém js em ce lý živo t sni l. Stou pám po sch odech do patr a, kde budo u ložnic e, šéf a jeh o pomocníkuž stih - li pol ož it mr amor až sem , zbý vá jim ještě jednopod laží, kd e bu de pr áde lna a stře cha. Schodiště je trochunakřivo, ně které je dn otlivéschod y příl iš vyč ní vají a jiné při insta - laci praskly. Ne vím, zd a má ce nu je na to upozorňovat, koneckonců mi to zas až tak neva dí . Vejdudo ložnice.

16


Mus í se je ště vym alova t. Přil ehlá koup elna už je do děla -

ná. I kou pe ln a, která bude jed nou pa třit dět em , je hotová. Vlas tně už moc prác e ne zbý vá. Až budou do ko nčené

scho dy, do jd e řada na zá brad lí a potom se bude ma lovat .

Truh lář už do le na montova l kuchyňskou li nk u a za dv a tř i

dny přij de nasad it dveře.

Vůb ec ne mu sím op ou ště t dům, pom yslím si a zapálím

si v lož ni ci . Ani do krámunebudu chodit. Bud u si se dě t ve

sv ém domě a vše chn o mi bude úpln ě ukradené. Snadno

můžu zm izet, snadnosi můžuzaří di t ži vot tak, ab y nikd o

nevědě l, že jse m se vrátil, ab y se nikdo ne zajím al o můj

náv rat na tohl e pr ašivé místo.Al espoňmám velk ý dům,

ka m se pohřbím,vždyť se sem stě hu ju z tí sniv éh o po ci tu

vy čerpání,kt er ý mě zaplavil v průbě hu posl edníhoroku

a s při býv ajícímiměs íci se čím dál zho ršuje.Co mi zbýv á

ve ve lkoměstě? Nic, vůbecnic, je n str ach. Ni kdy js em se

tam necí til be zpe čn ě, dokonce ani doma , a ne hodlámsi

namlouvat, že tady to bud e kli dn ěj ší. Tady alespoňnebu -

du mu se t za mís to, kde se boj ím, plati t nájemné.

Stavitel schodiště a je ho pom ocní k se vr ace jí ke své

práci. Stojímve vchodudo lož ni ce a dívámse na ně.

„P ohni seb ou, ty osle, “ říká šé f a če ká, až mu dělníks roz -

štěpe ným rtem a poslušnýmvý razempodá kbe lík hně dé

smě si. Z ce lé té scé ny je mi troc hu nep říj em ně . Šéf, napohle d as i tak sta rý jako já, se snaží zap říst ho vo r, obl iče j se

mu roz táh ne do šir okéhoúsm ěvu . „Ni kdy jsem vás tu ne - viděl. Př ekvapilomě , když jste se tu objevil,prot ože lidi

ve své m vě ku zn ám samo zřejměvšechny. Mla dší ge nera -

ci, dět i, vš echnyne, protožese ves nice po řá d rozrů stá, ale

17


o sv ých vr stev nících mám pře hle d. Určitějste stu doval

v Německ u. Lé kař?“

Vr tí m hlavo u.

„Ta k co jste studo val ?“

„Ž ur nalis ti ku, “ od poví dám mu.

„Ta kže jste nov inář?“

Přik yv uju.

„U Židů? “

„Ano .“

A už se při stihn u, že s ním navazujuhovor a porušuj u

slib, kter ý js em si práv ě da l – s nikým se ne pou štět do

ře či. Jak to bude na takovémhlemístě možné?

„Řík ám vám, doma je doma. Já jsem tak y pracoval

u Žid ů a věřte mi, i když si tam vyd ělát e mnohemvíc,

pořád si připadátejinak, víte , co myslím,tře ba jak jste

dneska ráno při še l, přinesltác s čajem,tam můžete pra -

co vat týd en a oni se k vám vůb ec nep řiblíží.Ne všichni

jso u ta koví. To neříkám,že všich ni . Ale teď, jak je situa -

ce čí m dál napj atěj ší , se to pořádzhoršuje, už ne děla jí rozdíl mez i ná mi a těmi ze Záp adníhobřehu, pro ně je Ara b

jak o Ar ab. Urči tě jste si tak y mysle l, že jsem zeZápadního bře hu, kdy ž jste se m přišel a viděl mě v těchhlešpina -

vý ch ha drec h, měl jste nah náno,viďte,“ směje se.

Muh amm ad tam sto jí a já douf ám, že z našeh o rozho -

vo ru nic nesl yší, možn á je přece jen hl uchý. Naše pohledy

se setk ají a on honemsklopí zrak, jako byc h byl nějaký

pol ic ajt na hra ni ční m pře cho du či co. A šéf, který zjevně

ty rozpakya vý měn y pohledů vním á, se zn ovu usměje

a vysvětlí: „Neposlouchejte mě, ja k o něm mlu vím, já

18


a Mu ham ma d jsme jak o bratři , že jo, Muhammade?“ obrát í

se k něm u a Muhammad se usměje.„Už dva ro ky je u mě ,

vyni ka jí cí děln ík. A já se o něj st ar ám, vše chno mu no sí m,

jí dlo a pi tí , dá vám mu svoje staré ob leče ní, aby ho nez as ta -

vo vali při kon trole . Víte, že taky můžujít sed ět, po kud by

ho načap ali u mě v autě. Člo věče , za mě st návámtik ající

bomb u, teroristu,“ smějese, „je n se ho zept ejte , co by si

beze mě po čal, vi ď, Muha mmade?“

3

Poz dní odpoledne a je vět ší provoz, než jsem ček al. Nej -

modernější au ta se pomalupo so uva jí kupředu. Vozidla jso u plně ob saz en á, větši no u mladý mi muž i, skor o ve vše ch

sed í dv a pa sa žéř i vepředua tři vzadu,ele ga ntně oble če ní.

Aut a js ou či stá , jako by prá vě op ustilamy čku. Zařa zuj u se do pro udu, kter ý plynelíně, zv lášť na hlav ní si lnic i, u níž stojí dům ma nže lčinýchrod ič ů.

V tuh le hod inu stu de ntů m na stře dn í šk ole končívy -

učo vání. Tak to bývalo i v letec h, kdy jse m tu stud oval já ,

jenže pak se vět šin a mládež ní ků , kteří si cht ěli vy brat

nev ěs tu , vyda la za působitna dě vč ata nebo jen om využít

jedin ou příležitostokouknout si je zblízk a, pě šk y, nikol i

aute m. Pam atuj u si desí tky mladý ch , jak če kají u vc ho du

školy a připo juj í se k zá stupustude ntů pro udíc ích ve n.

Ta myšle nka mi vy vol á na tv ář i úsměv,z nějž se velmi

rych le stan e tísn ivý po cit, obava , aby i mě, v mém špinavém starémau tě, nebralija ko jed nohoz těch chl apů

19


přic háze jících dělat doje m na děv čátk a. Už aby ch by l u ro -

dičů mé ženy , zatraceně.Dobř e si pamatuju,jaké op ovr -

žení jsem svéh o času chovalk těmhl e ml adým,z nich ž část

dok onc e při jíždělado školy vybavenafotoaparáty a bez -

ostyš ně si pořizova li snímk y děvčat, která se jim líbila. Fo -

ti li je, aby jim je jejichmatky schv álily, než půjd ou tu či

on u požádat o ru ku . U bran druhéhost upně základkybyl o

oble žen í náv št ěvníkůješ tě vět ší a zásn uby s obzvl ášť mla -

di čk ou dí vk ou se po važo valy za vr chol úspěchu.V dev áté

tří dě byl a pol ov in a holekve třídě zasn oubená,a neb ýt iz -

ra el skéhozá kona , kt erý zak az oval sňatek před sedmnáctým rok em a definoval tyt o školačkyjako nezl etilé , určitě

by se prov da ly ješ tě před nás tupem na středníškolu.

Ct nos tné dí vk y maj í jít po řád rov ně , ne rea govat , ani kdy ž na ně těsn ě u nic h někdosilně zatroubí,mají kráčet pevný m krokemvpřed, aniž se oto čí vpravonebo vlevo. Ty, kte ré se oh lédn ou, jsou pr osto pášné,ty, co se přitom ješ tě us měj í, jso u pokládány za zk aže né , má lem děv ky.

Dívá m se chva tně, kradmými po hled y, aby mě nepodez írali, že jsem jedenz těch lo vců dě včat, a vidímje, sh ro máž děn é při kraj i silnic e, už ne malí kluci , ale sotva na pr ahu dos pělosti,vyp ada jí jinak,než jsem čekal.Jako izr aelšt í střed oškol áci. Oblékají se úpln ě jinak než my v je - jich věku, a to bylo teprvepřed de seti lety. Vši chni mají na sobě dž ín y, nage lov ané vlasy, módníkošile. Kdysi js me nos ili všichni to sam é, oblečenímí stní výroby,plát ěné kalh oty a mod rou košili.Já osobně jse m se dozvěděl o ex iste nc i zn aček jako Levi’ s, Nike nebo Lee Cooperaž po několika letech na univ er zit ě. Klucive zna čkovém

20


obl eč en í kr áčejí po pra vé stra ně silni ce a dí vky po le vé.

Množs tv í dí vek zahalených do šátk u mě překvapíješt ě

víc . Ze svých školníchlet si ne pama tu ju, že by nějaká stu -

dent ka cho dil a zb ožně obl ečená.

Ne uv ěř it elné , co ud ělá des et le t. Vl as tně už tohle mís to nez ná m, zn ám jin é místo , kte ré odp oví dá tému ž jmé nu, zná m tvá ře , kter é si také pod ržel y tatáž jmé na, al e poc it, že se vrac ím na důvěrnězn ámé místo, se ta k nějakroz - mlž il, vr acím se domů, jenže na no vé místo .

Pozd rav ím manželku a on a pok ývne hlavou . Její mat ka stojí ve vc hod u do kuchyně,a kdy ž jí po dá vá m ruk u, na - sta ví mi paži , jeli kož má dla ně cel é od ol ej e, a já jí stis knu lok et. Otec mé ženy v pyža mu s modrými kos tič kam i a hně dými pruhyse dí na matra ci a zírá na arab sk ý ka nál . Pokouš í se zved nout, aby mě při vítal , a já k němuhone m nat ahuj u ruk u, aby se nemuselnamáhat. „Malá sp í, “ řík á žena a uk azu je na lož nici sv ýc h rodi čů. Vejdu tam a dí vám se na ni. Tol ik se mi po ní st ýska lo, přestože od na še ho náv ratu domůup lynul je n je den den. Je to pr vní no c, co nesp ím se svo u dcerkouv jedné místn osti. Postel e v lož - nici ma nželči ný ch rodičůjsou dal eko od se be , dvě je dno - lůžk a, každéna opačnémko nci mí stnosti. Dcerka sp í v tom na zá pa dní straně.Uro vnáv ám jí při kr ýv ku aneodvá žím se ji polí bit na tváři čk u, ab y se nev zbudi la a já se nemus el cítit provi ni le, že ji vyrušuj u.

Vztahy mezi mnoua mo jí ženouby se dal y definovat ja ko zdvořilé. Ne že by kdy byl y kdov íja k skvě lé, ale nějak se nám ob ěma podařilozauj mou t své místo a plnit sv ou

ro li, an iž bychompříliš nar ušovalipros tor toho druhé ho.

21


Mé ženě se nápad s ná vrate m do mů vůbecnezamlouval,

nesnášela ho a mě kvůli ně mu ješ tě víc. Kdyžjsme naosle dy jeli z města domů,pro hlási la , že kdybytušila, že

se nakon ec vrát ím domůna vesnici , nik dy by si mě ne -

vzal a, a dodala,že jedin ý důvo d, pro č svolilake sňatku

s někým jako já, byla vz dálenost od ta mtud.Nezajímala ji

naše stál e se zhor šující ekonomická situ ace, nákladyna

živ ot ve městě,které začalybýt neú nosně vysoké.Nájem -

né , kte ré js me plati li pod le ne ustá le se zvyšujícího kurzu

dol aru , přev yšo valo polovinuro di nné ho příjmu.Také jí

nij ak zvlá šť nevadilynepříjemno sti , kt eré za žívalapři pro -

sté chůzi po ul ic i. Byla ochot ná str pět hesla volaj ící po je jí m

vyhnání, nebo dok once sm rti . Nev ší mala si, že se vzta hy

so us edů vůč i nám změnily,neb o pok ud to zaznamenala,

roz hod la se s tím smířit kvůli své lá sc e k městskémuživo -

tu , či přes něji – kv ůli lás ce ke vz dá le nost i od svéh o rodiš -

tě . Neprojevova la známkyznepokojen í, když na zeď činžáku, kd e jsme bydleli,někd o na spr ejov al heslo„Žád ní

Ar abov é = mír + bezpečí“.Ne návi dě la vesniciví c než co -

kol i jinéh o. Nik dy přes ně nevy sv ětl ila proč, jen říkávala: „T y nez náš míst ní li di. Ne víš, jak se to tu změn ilo.“ Od té dob y, co js me se vzali a od stěh ova li, nechtělanavštívit ves - nic i na delší dob u než na den , na několikhodin. O pře - spá ní u jej íc h ro dič ů nebo u našich nemohlabýt vůb ec řeč , přes je ji ch čet né a na léhavépro sby, kt eré se neustáleopa - ko valy, zv láš ť o svátcích.Ně kd y se mi zdá lo, že před e mnou skrývázapečetěné taje mst ví své hlu boké nen ávisti, kt ero u ch ov á k tomuhlemístu, hlavněkd yž pron ášela

ne pron iknu te lné věty jako: „Nem áš ponětí, co tam lid i

22


dok áž ou ud ěla t někomu, kdo nějak vybo čuj e,“ nebo:

„Co pak ty mů žeš něco pochopit ? Kdybysbyl že nská, byl o

by to jin é.“

Jenže já už jsem ve měst ě zůs tat nem ohl. Plné dva ro ky

jsem se snažilten út ěk odkládat.Vl ast ně up lynul o tr och u

víc než dva ro ky od doby,co všechnozačal o jít z kopce.

Vyb av uju si ten den , kdy mě po sla li uděla t reportáž

o ar ab ské demon straci ve Wá dí Ara , poté co izrae ls ký pre -

miér vys to upil k mešitěal-Aksá. Byl js em možn á jedin ý

no vi ná ř, kter ý tam přišelz iz rael ský ch no vi n, jelik ož jse m

by l Arab, nem ěl jsem probl ém do sta t se do arabskýchvesnic a stát po bok u dem onstr ant ů, je din ý no vinář , kter ý

stá l na stran ě, na niž mířilyhlav ně pu še k poli caj tů a vo -

já ků. Vi děl jsem zraně né , které převáž eli na mí st ní klini -

ku, spo us tu lid í, kteří se tísnil i u mal ého vch odu, aby zjisti li , je stli se tam dost ali je jich drazí,jestli jsou naži vu, jes tli

jso u zranění.Byl jsem jedin ý no vi nář, kt erý viděl st ra ch

v očí ch pl ačí cíc h zahalenýchže n, jimž se srd ce zast avilo

po každé , kd yž při ve zli ně koh o raně né ho, poka ždé , když se ozv al a stř elba. Byl jsem tam a vě děl jse m, že ni kd oneoček áva l tak tvrd ou a ne mil osr dnou reakc i ze st ra nypolici e. De mon stra nti se stejněja ko já pok lá da li za ob čan y

Izrae le a by li přesvědčeni, že na ně nikdone můž e st říl et

kvůli veře jn ému pr ote stu ne bo blok ádě kři žo vate k.

Po dv ou dn ech a více ne ž dese ti za bit ých nepokoje

sk onči ly. Ch odi l jse m po pohřb ec h a po do me ch po zůs ta -

lýc h, děla l jsem rozhovory s rodič i, kteř í plaka li , hledali

viník a, nedokázali to po chopi t. Pot om se atm osf éra uklid -

nil a, už neby ly blo kády sil nic , dem onstrace ani pohř by,

23


živo t se zdán livě vrátil do vyjetých kolej í. Už žád ný spon -

tán ní výbuc h hněvu,kter ý stál místníobyvatele mnohem

víc , než si před st avovali. Kéž by všechnopo dvou dnech

sk onč ilo, ale ne , od té doby se vla st ně nic nezastavilo, něc o

se zl omil o, zem řelo. Dv a dny de mo nst rací státu st ač ily , aby

zneplatnil občanství arabskýchobyvatel, dva dny , kvů li

ni mž se pomst ychtivost Židů s časem je n víc rozněcovala.

Ty dva dny mi změn ily ži vot . Naj edn ou mě mo je odc ize no st, která mi by la do určitémíry př íjemná,zač ala obt ěžova t. Odci ze nost, jíž jsem vděči l za svo u pozi ci apostavení, za jazyk,jehož zn alo st mi umo žnila pr aco vat jako

no vi ná ř a dost at se tam, kde jsem, tah le odcizenostzačal a

oh rož ovat můj ži vo t. Do konc e i na prac ovišti,kter é se mi

vždy ck y jevil o jak o ch ráněnýa be zpe čný pří stav , kde mě

vžd yck y oc eňovali a povz buz ova li , dokoncei tam se věci

zm ěnily.Reportáž o dvou dnech demonstrací, již jsem

přinesl, byla mou prv ní od ná stupudo pr áce , kteroupři

re da kc i změ nil i k ne poznání, můj první člá ne k, jehož ná -

sle dkem si mě šéf red aktor pozva l do kanceláře, z čeh ož se

vyk lub alo spíše po ká rání nežl i roz hovor.Poprv é jsem byl

obv iněn z toh o, že jsem zauj al jed noznačnéstanovisko.

„Ještě nám bud eš blok ovat příst up do red akce a čekat,že

ti za tl esk áme ,“ ře kl mi šéfre daktora svá slova doprovodil

smíc hem. Toho dn e jse m poc hopil , že postupněpřich ázím

o svou pozici.Když mi došlo , že vzt ah ke mně závisína

bez pe čnostní si tuaci,očekával jsem dopiss výpo věd í kaž -

dým dnem , vědě l jsem, že už tam nemámco poh le dávat.

Al e nepropust ili mě a dál si mě v nov ináchdrželi jako

dopi sova tele z pale stinskýchúzemí, hlavně proto, že jsem

24


byl je din ý, kd o jim mo hl zaj ist it art ikl, kdo mohl jez dit do

pales tins kých měst a vesnic a vrace t se se zp rá va mi . Ale

Velk ý br at r už na mě od té dob y dohlížel, ka žd ou větu ,

kt er ou jsem naps al, zk oumali,ka žd é slov o ov ěřovali. Rozhovor y se šéf red aktoremse st aly ruti nou, po žad ova lo se

od e mne, abychposkytl vysv ětlení a důk azy pr o každý

úda j, který jsem uve dl. Veli ce rych le jsem si tenhlepo st up

os vo jil, už js em neplýtvalčasem a slo vy na výst ižné vy jadřová ní, soustř edi l jse m se vý hra dně na suc hé pop isy, ta k

znělo zadání. Os vo jil jsem si ža rgo n vále čnýchdopisovate lů: „t eroristé“, „t er oristi cké útoky “, „t ero r“ , „zl očiny“.

V heb re jské žu rnalisticedovo lova li něk te rým repor térům, kteří se počít ali k nesionistickéle vic i, te pat okupaci a omez en í uvalen á na pale st in ské občany,ale já už

js em se to děla t neodvážil. Kritizovatvlád ní po li tik u bylo

povol eno je n Židovi.Mohli by mě pokl áda t za nov inář e

volají cí ho po zniče ní sion istického státu, za páto u kolonu ,

je ž hr yže do ruky, kte rá ji krmí,a za no cí sní o vyh la zení

žido vské ho li du.

Snaž il js em se pře žít , vžd ycky jse m uměl př ežít, um ěl

jsem se přiz působit pr ostře dí, ve kt erém žiju, pra cu ju

a tráví m vo lný čas. Jenžeod tě ch dv ou hoř ký ch říj nových

dní se pře ží vání st alo těžší,mus el jse m si dáv at dvojná -

so bný pozo r, st rp ět od ko legů pich lav é vý rok y apoznámky, kte ré si př edtímnedo vo li li vy slo vit. Usmíva l js em se,

kdy ž se sekre tá řka téměřkaždé ráno pt ala : „T ak co, ház el jsi u vcho du kame ny?“ Usmívaljs em se na muž e zochranky, kte rý mi u vchodudo redakceprohledával tašk u, smál jsem se, když ko le gové mluvili o roz ma zle nýc h Ara bech ,

25


kteří ži jí v Izrae li a nevědí,ja k se čl ov ěk cítí, když se mu

nad dome m vz náší bojovéletadlo, když se po čt vrti valí

ta nk y. Smál jsem se na hlas, snaž il jse m se skrýt roz paky ,

když u vch odu do restaurace,kde jsme pravidelněobě -

dva li, mě l po kaž dé ně kdo z ko legů ve zvyku po znamenat

ja kob y žertemsměr em k och rance : „Dů kladněho pro -

hl ede jt e, je podezřelý.“ Poděkoval js em poka ždé, když mi

ně kdo řekl: „A rabovév Izr ael i musejídě kova t.“ Souh la sil

jsem se spolubydlícími, kdy ž kritizovaliar abskéved en í

v Izra eli, od suz oval jsem Islámskéhnutí , když ho od su -

zo vali oni , žele l jse m př ed nimi ka žd éh o Žida za bitéhopři

tero ris tic ký ch útoc ích, cítil jse m se vin ný , nadávaljsemsebevr ažed ným útoční kům , na zýva l je chla dn okrevnými

vr ahy. Nadával jsem Bohu,pannám, rajs ké zahraděi sám

so bě . Pře devšímsob ě, za to, že tohle všechnodě lám, jen ab ych si udržel prác i.

Rozh odl js em se, že už to stači lo. Ně ja k js em dospěl

k závě ru, že bude mnoh em bezp eč nější bydle t v arabské

ves nici, připad alo mi, že kd yž v mí stě méhoby dliš tě

bud ou všichn i jako já, bud e to pro mě snazší,hlav ně tím,

že je uvi dím , jak se že ní a vdá va jí a přivád ějí na svě t děti.

Muse l js em se vráti t na místo , byť seb emenší,kd e se Ara -

bo vé nemusejí skr ývat. Tím spíš , že se všichninakonec

vr acejí. Je n ve lice má lo místních li dí odcházeloa kromě

tě ch, co měli zákazpoby tu, se nakone c vši chni vrátili . Ne -

vi dě l js em žád ný sm ysl v tom, aby ch vyprávěl o sv ých po -

cite ch že ně, nikd y by mě nep ochopil a.

Ne zůs ta nu u manželčinýc h rodič ů moc dlouh o. Seženo u si stěží vy měnímepoh le dy, když přítomnýmco nej -

26


kli dn ěji vyprávím, ve sna ze je up oko jit, o hor ečný ch pra -

cí ch , kter é prob íha jí, aby se stavb a co nej dříve do konč ila .

Na ko nci hovor u se neo dvažu ju zn ovu nadnést návrh, aby manžel ka s dce rkou šly spát k našim.Moj e že na se pro ti to mu nápadu st avěla , ještě než jsme sem přij eli , pro hlá si - la, že pot řeb uje svoj e souk ro mí, že u mý ch ro dič ů se cít í nepř íje mně , i když jde třeba jen na zác hod, a mně př ipa - dalo, že mě chce nějak potrestat. Slibuju,že se vrát ím , aby ch se podí va l na holčičku, až se vz budí, a dod ávám, že

naši m se po ní stý ská a že by ji také rádi vi děli a že ji ta m

mo žn á ve zmu na pár hodi n v podvečer. „Te ď se mu sím

vrát it,“ říkám, „n echa l jsem dě lníky v do mě sam ot né .“

4

Zdá se mi, že slyšímst řelbu,někol ik dáv ek, buď je to svat -

ba, anebost ří le jí vojác i v Túlk armuči ned aleké Kal kílíj i.

Přes tož e jsme ve snice,je tu mno he m vě tší hluk než ve mě stě. Te ď je po půlnocia aut a neust ále projíždějí, je slyšet, jak jez dí kříž em kráž em po čtvrti a sn až í se zrychlit, vytá čej í mo tor do vys ok ých otáč ek i mezi zpomalovac ími pás y, kte ré tam sou sedé pro vizorn ě nastražili, vzdál enos t od jedné zábrany ke druhési ce nepře sa huje pár des íte k met rů, al e mla dí řidičise usilov ně sna ží ne pr opástani jed ino u př íle žit os t ke zry ch le ní . Kv ílení pne umatikpři sm yku, skří pě ní br zd a tú ro vání moto rů ta dy nen í toli k sly - šet, proto že se ozývá ze vzd ál enostiněko li ka uli c odsud, kd e zp omalovací pásy nejsou a nes tojí tam sk oro žádné

27


domy . Nedá se ni c dělat,toh le byl vždyckyoblíbený druh

zábavy velké části mlád eže . Ve chvíl ích ticha mezi pr ojíž -

dějí cí mi aut y se mi nah rne do uší změť šelestů,částe čně

z tel ev ize , čá ste čně z hovorů, mohl bych přísahat,že sly -

ším hlasy hraj ících si dětí. Co to má zn ame nat, že jsou

v tu hl e hodinuvzhůru? Pam atu ju si , že se klu ci ve škole

vž dycky jed en př ed druhýmch lub ili, kdo šel včer a v noci

poz děj i spát. Pamatuju si, že já jsem vždy cky cho dil spát

brzy , či př esně ji , od chá ze l jsem br zy do postele.

I dne ska v no ci lež ím v po steli už přes dv ě hodiny,ač -

ko li jsem by l pře svědčený,že usn u ih ned, jak zavřuoči.

Má m za sebouperný de n, dn esk a mělo být všechnodo -

děl ané. Zí tra se ofi ciálněstěhu jeme, zítra už bud eme spát

se ženou a dc erkouv nov ém do mě, spo lu, jak je to vrodin ě zv ykem.Nevím, jestli mě tahle myšlenkatě ší , nebo

mi nahánístra ch . Manželka a tchyn ě se za čas ného jit ra

do stavilydo novéh o dom u a začaly uk lízet . Mámase

k nim př ipoj il a a všechnytři celé ho din y drhlypodlahu,

ab y ods tranil y skvrnyod barv y, což nebylonic snad ného .

Já js em měl ud ělat několikunavujícíc h drobností:nasadit

kli ky ke dveří m, přip evnit háč ky v koupelnácha po věsit

záclo ny. Zá clo ny jsem po věs it nestihl,protože ženy mě po -

tře bov al y k ro zebí rání oken a žal uzií, aby je mohlyumýt a vy čistit dr áž ky, v nic hž se poh ybu jí. Potom jsem je musel zn ovu sm onto vat . Neby lo snadnési vzpomenout, který

dí l ok na má při jít dřív, jedenma lý om yl v se stavování , a vše chn a vyn aloženápráce by při šla vniveč.Ne sná še l jse m ta okn a a ne cháp al jse m, proč je jich v tom zatra ce - né m do mě tolik.

28


Nev adí, zác lony pově sím zítr a, cel ke m vz ato jde ovyvrt ání pá r dě r a upevněníněk olik a šr oub ů. Prob lé m je to

přesně vyměřit, nejtěžší na tom všem je, aby záclonyvi -

se ly rov ně. Zít ra budemespát spo lu , zítra zas e bud eme žít

ja ko obv ykle. Týd en dovole né, který jsme si oba vza li za

účel em stě hování , je u konc e a pozítří už se vracíme ke každo denn í rutin ě. Možnáto hle teď potře buj eme nej víc ze všeho : ru tinu , kt erá post aví věci na mí sto, ruti nu, kte rá nás vr át í do správ ného ry tmu , k př irozeném u ply nut í.

Moj e že na začn e učit na jed né z vesnickýchšk ol a já se vrací m do novi n, půl hodi ny, možnáčty řic et mi nut jí zd y ods ud. Zítra ráno jedu s Ašrafe m, bra tr em mé ženy, do na - šeh o staréh o byt u, abychpři ve zl někol ik krab ic, které js me v něm ne chali . Až do zítřk a je ten byt ještě ná š, ná - je mné js me za platilido konce měsíc e, co ž je zítra . 5 Moj e žen a, tc hyně a dc erka při jed ou ráno s Ašra fe m vdodávc e, kterousi vypůj čil od kam ará da. Ne ž se vrátíme

s kra bi cem i, už budou s uklízenímhoto vé . Moc toh o ne -

zbývá, vl astně jen vytřítpodl ahu.

„V rací š se domů? “ ptá se Ašraf a pohr davě se zasměje,

„návra t do vlas ti, co ?“ Přitomspo lu ne vyc há zím e vůbe c

špatně. Ne že bychomse setk áva li až ta k čast o. Ob čas

nás nav ští vil a zůstalpře s víke nd. Té mě ř při ka žd é jeho

ná všt ěv ě jsm e šli pít do něk te réh o z blízkých barů.Ne- dávno dokončil stud ia ekonomie na vyš ší od born é ško le ,

29


a jeli kož zou fale nemohlsehnat práci ve svém oboru,začal

pr aco va t v jed né společnostinabízející mobil ní telefony

jak o ob cho dní zá stupcena lince pr o arabskézáka zníky.

Na centr ál ní kři žova tce up ros třed ve snice seshromažďují des ítk y dě lníkůs igelit ka mi v ruce.Vrhnou se na

každé aut o, které tam zasta ví, v naději,že jde o dal šího

st av ebníhoči jiné ho pod nika te le , kterýhledá levn é

náden íky. Aš rafo va dodávkase ji m je ví obzvlášťslibně , ta -

ko vé totiž mají vši ch ni stave bní pod nikatelé.Když do -

dáv ka zastavína křižovatc e, aby dal a předn ost protijedo ucím voz idlů m, děl níc i se seběh nou k ok énkůmz obo u

st ran. Na zna ču ju ruk ou a vrt ěním hl avy , že nikohonepo -

tř eb uje me , a to sa mé dělá Aš ra f, za tímcose celé té záleži -

to sti smě je. Ale dě lníc i se ne vzd áva jí a ke mně doléhají

vě ty ja ko: „Padesátšekelů, za ce lý den,wa-hajátak ,“ „dese t

šeke lů na hodi nu, jako ukoli pr ác i“ . Opouštějívo zi dlo, až

když vy ra zí a projede křižo va tkou . Ašrafse dál usmívá,

my slím , že se tak snaží překonat roz pa ky. „Ne musí ti jich

být lí to, “ řík á a já si nejsemjis tý , jest li se pokoušípřes věd -

či t mě, neb o sá m sebe , „ta khle on i škemrají, ale v duchu

jso u přesvědče ni, že vši chni izr ael ští Arabovéjsou zrádci

a ko laboranti .“

U výj ezdu z vesn ice se dodávka zařadí do fro nt y něko li -

ka desítekpoma lu popo jíždějícíc h au t. „Další kontrolnísta -

no viš tě,“ říká Ašra f, „m áš s sebo u do klady ?“ Přikývnua on ří ká: „K tom uh le se vracíš?Vě ř mi, já tě nec há pu, ja k se můžeš vrátit na takové hle místo jen kvůli velkémubar áku? Nev íš, kam se vr acíš , kamaráde,tohle už není ta ve snice,

kt erou js i opusti l pře d kolikalety, dese ti? Patnácti?“znovu

30


se sm ěj e. „S lyše l jsi , jak se včer a st řílelo ?“ Ma lí kl uci ve špi -

na vém oble čení se shl uknou kolemstoj íc íc h aut , někteří

po dá va jí řid ičům hadry, jiní jim nab ízej í žv ýkačky, zapa -

lova če, sady hře benů a nůžeka bal íčk y pa pír ovýc h kap es -

ník ů. Kd yž se př iblíží k dodá vc e, Ašrafvyt áh ne nahoru

oké nka a nazn ačí jim, ať se kl idí pryč . „V íš, kolik si vydě -

la jí ?“ říká , „h ra jí si na hrozn é chud in ky, při jdou pěšky

z Kalkí líj e a Tú lka rmu a žebra jí , mí sto aby šli do šk oly.

Každý z nich si vydělánej míň st o šekelůza de n, kdybych

tak já měl za de n st o šekelů.“

Do dá vk a se pom alu po souváa už jsou vid ět poli ca jti

u ko ntr ol ní ho st anoviště . Ašraf říká, že ob yva te lé Zá padníh o bř eh u jsou nejzo ufalejšínáro d na svě tě , a uc he ch tne

se: „Od té doby, co začal a intifáda, ne ma jí do če ho pích -

nout. Celý den vola jí k nám do pr ác e a nez av řou hu bu,

váž ně, takhl e on i tráví vešk erý čas. Pros tě vol ají na kaž -

dou zá ka zn ickoulinku, kde je hov or zda rma . Vyt áče jí tě

k nepříčetnos ti a ty mu síš být zdvo řilý, odpovídat podle

pr av ide l: „Do brý den, tad y Ašraf, sp ole čno st Cell com , co

pro vás mohuudělat?“ Někd y má m chu ť je sp rdnout,

vyp rávět jim nějakývtip, polož it ji m to uprostřed věty,

ale to nej de, protožezáka znic ké linky jsou přís ně sledovan é. Pok aždé si vezmoudo hlavy něco jin éh o, nap říklad

ten hl e týdenbyla vln a telefonují cích z Náb lus u, kt eří chtěli mít ja ko vyz ván ěcí tón jed nu z nový ch pí snič ek Di an y

Haddá d, kam jim teď mám jít shán ět zvo nění s Dia nou

Hadd ád? V Džan ínu tenh le tý den přiš li na to, že si můžo u

nas tav it na mobi lu, aby z něj šl o vola t v ci zi ně. Vol al y ji ch

tis íce , ja ko by ně kdo z nic h ně kdy cesto va l do za hrani čí,

31


kdy ž ne mů žou jet ani z Džanínudo Ná blusu.Prostě si tak

te lefon ují . Pok až dé když se do slechnou, že je nějakánová

služ ba , všichn i žha ví drát.

Jedn ou mi zav ol ala malá holčička, kt erá neustále pla -

kala, a v poz adí slyšímmohu tn é ostřelování,a ta ho lčič -

ka mi vypráví,že je doma sama,že jej í táta šel ven a ona

neví, kd e je. Nemámponětí, pro č se do volalake mně ,

možná to by lo poslední číslo, které vytočiljejí tát a, což je

ostat ně logi cké , vž dyť volají do Cell co mu, jak je den dlou -

hý . Bre čí a já se ji celé hod iny snažímuklidňovat. Kdyby

mě při sti hli , na mí stě by mě vyr azil i, ale zůstaljsem s ní

na drátě , dok ud její táta ne bo ně kdo jiný ne př išel domů,

kdy ž se ostř elováníuti šilo. Faktic ky, sl yšíš v pozadí válku

a př eds ta vu ješ si, jak tam ta sa mot ná holčičkaumírá

a kř ičí str ache m, a já jí řík ám, ať se sehne,ať se sc hová za

stě no u, pod stolem, jako byc h pr ac oval v něj akémvoj en -

sk ém výcvikovémce ntru. Děl al jsem jí velícíhodůst ojní -

ka, to ti poví m,“ směj e se .

Vytá hn em e obč anky, ješ tě než se dos tanemekekontrolní mu st an ovi šti . Pol icaj t na ně hodí oko a rychleje vrátí.

„Je št ě štěstí , že nec ht ěl i řidi čáky , prot ože ta dodávkanení

psan á na mě a v živo tě byc hom s ni mi neby li hotoví.“

„To souv isí s tou vče rej ší stře lbo u?“ ptám se. Ašr af se

smě je : „Pro č by to mělo sou viset?Pr ostě hled ají ile gáln í

děl níky. Tak že jsi vč era slyš el, ja k se střílí?Přímo ve dle na še ho dom u z je doucí ho auta, vá lk a gangů.Co je policii po tom? Ji m je to je dno, za jím á je je n bezpečnost státu. Ale včer a se něko lik kluků,které znám,určitě byli nalití,

32


vrát ilo z něj akéh o klubuv Tel Av ivu a párkrá t obje li náš

barák ko lem doko la, byl jse m vz hůru,stál jse m na bal kó -

ně a díval se na ně, najednoujeden z ni ch vy tá hl samop al

Uzi a vy pálil několikdávek. As i že měl ra dost . Na to si

je ště zvyk neš.“

Ašr af se smě je celou cest u, kd yž mi vypr avuje o mé ves -

nici i o své ve sn ici , o nov é vesnic i, kteroune znám, a ne -

opou ští ho poh rd av ý tón . Běh em ce sty mě učí, jak se mám

chov at, abyc h se ne dostaldo potíž í. „Po kud poj edeš po

úzk é siln ici, v protisměruuvi dí š aut o a pr o oba není

míst o, hned cou ve j, i kdyby se,inša lláh, on mu se l vr átit

jen dv a met ry a ty sto. Vž dyck y ustup,pr otož e by to

mohl o sk onč it stře lbou, zá leží, kdo v tom autě sed í. Je deš

po uli ci a dvě auta ti za ta rasí ces tu, proto že ři di či si spo lu

povíd ají přes okýn ko? Tiš e če kej, a běda ti , jestl i zatr ou -

bíš , počkej, dok ud si nepřestanou povídat, i kdy by jim

to, inšal láh, mělo trvat hod in u. Bu ď trpěl ivý , a když tě

nechají proj et, us měj se a po dě kuj .“ Ašrafse nepře stá vá

smát , kdy ž mi dek lamujemanuál pr o př ežit í. Vy sv ět luj e

mi, že když mě někdo předběhne v če kárn ě u dok tora,

mám to nechatbýt, když bud u st át ve fr ont ě v ob ch odě

a ně kdo se na cpe před e mě, mám bý t ztic ha. Př ísa há mi ,

že takové hl e udá los ti už v posledních letech sk onči ly vr až -

dou. Jeho sm ích se po maličkuvy trá cí. „Nem áš ponětí,

kam se vracíš , co?“ říká a hla s mu najednou zní úpl ně

ji na k.

33




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist