načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín - Milan Hes

  > > > A brány se otevřely...  

Elektronická kniha: A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín
Autor:

Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 125
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, 1 plán, faksimile
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5257-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních zařízeních, lze odhadovat na několik miliónů osob. Zvláštní kategorií jsou oběti vyhlazovacích táborů. V jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného nacionálního socialismu.
Kniha „A brány se otevřely…“ nás postupně provází posledními okamžiky existence táborů v Dachau, Osvětimi a Terezíně. Jak probíhalo osvobození na těchto místech hrůzy? V čem se odlišovaly první okamžiky svobody v Dachau – nejstarším a nejdéle fungujícím koncentračním táboře od konce existence osvětimské továrny na smrt, jež je dnes vnímána jako jeden z hlavních symbolů holocaustu? Jaké bylo čekání na vytoužený konec v protektorátním Terezíně? Autor již tradičně využívá velkého množství svědectví pamětníků 2. světové války.

Mgr. Milan Hes, Ph.D. (1976)
Narodil se roku 1976 v Lounech. Trvale žije ve Slaném. Je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzdělanosti na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. V roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil disertační práci na téma „Didaktické aspekty historické paměti holocaustu“, a stal se tak po dlouhé přestávce dvaceti let prvním absolventem znovu obnoveného oboru didaktika dějepisu. Vyučuje na gymnáziu v Praze 4 a pracuje na několika odborných a didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro studenty a učitele základních, středních i vysokých škol.
Badatelsky se zabývá především regionálními dějinami Slánska v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vztahem fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem kolektivní monografie „Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení“ (1999). Pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. Od roku 2010 je pravidelným přispěvatelem revue literatury faktu „Přísně tajné!“ V současné době připravuje k vydání disertaci, která by pod názvem „Šoa mezi dějinami a pamětí“ měla vyjít v první polovině roku 2013.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milan Hes - další tituly autora:
Čekání na smrt -- Rodinný tábor českých Židů v Osvětimi Čekání na smrt
Hes, Milan
Cena: 132 Kč
A brány se otevřely -- Osvobození 1945: Dachau, Osvětim, Terezín A brány se otevřely
Hes, Milan
Cena: 147 Kč
Dandy nezná lásky k ženě -- Tragické příběhy z české dekadence Dandy nezná lásky k ženě
Hes, Milan
Cena: 119 Kč
Dandy nezná lásky k ženě Dandy nezná lásky k ženě
Hes, Milan
Cena: 74 Kč
Dandy nezná lásky k ženě -- Tragické příběhy českých dekadentů Dandy nezná lásky k ženě
Hes, Milan
Cena: 74 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Milan Hes
A brány
se otevřely...
OSVOBOZENÍ 1945:
DACHAU – OSVĚTIM – TEREZÍN
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST





Copyright © Milan Hes, 2015
Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2015
ISBN 978-80-7425-257-0 (Nakladatelství Epocha)
ISBN 978-80-7250-716-0 (Pražská vydavatelská společnost)
Ediční rada Edice Magnetka:
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci)
doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)
prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)
PhDr. Miloslav Martínek, CSc.
JUDr. František Čermák





Obsah
PROLOG 12
KAPITOLA PRVNÍ
Dachau 17
KAPITOLA DRUHÁ
Osvětim 38
KAPITOLA TŘETÍ
Terezín 65
EPILOG 122
VÝBĚR Z DOPORUČENÉ LITERATURY 124
O AUTOROVI 125





Mapa nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů










Transporty přicházely
do Osvětimi z velké
části Evropy










Kniha je věnována obětem rasového násilí.





„Nehovořil jsem o svých zážitcích dlouho, snad více jak třicet let. I mé
děti byly už téměř dospělé, když se od rodičů dozvěděly celou pravdu.
K překonání určitého ostychu mne přiměly především neonacistické
akce, které i  se starými známými hesly se začaly objevovat krátce
po roce 1989.“
L. E., přeživší holocaustu
„Přežití však nebylo tak docela náhodné a ti, kterým se to podařilo,
a  sami se nazývají menšinou, nejsou vzorkem těch, kteří zemřeli.
Z čistě fyzického hlediska spojují veterány z táborů, ty, co se skrývali,
a partyzány dva charakteristické rysy. Všichni byli poměrně mladí,
bylo jim mezi třinácti a  třiceti lety, což znamená, že přeživších
ve středním věku bylo ještě méně. Ti pak museli být navíc na začátku
utrpení naprosto zdraví, neboť ghetta, tábory, močály nebo lesy
znamenaly nemoc, a  byl-li někdo tělesně slabý, stál obvykle před
nepřekonatelným problémem. Společenské postavení sice nebylo tak
rozhodující jako fyzická kondice, ale hrálo také svoji roli.“
Raul Hilberg, historik
„A  tak i  zvony vítězství nám teď zněly pochmurně a  temně a  naše
duše byly naplněny současně radostí i bolestným pocitem studu, neboť
jsme toužili zbavit své svědomí a  svou paměť špíny, která na  nich
ulpěla: a také viny, protože jsme cítili, že tohle se nemělo stát, že nic
z  toho, co nás kdy potká, nebude dost dobré a  čisté, aby vymazalo
naši minulost, a že stopy tohoto ponížení si v sobě poneseme navždy
a ponesou si je v paměti i ti, kdo se na něm podíleli, i místa, kde se to
stalo, i naše pozdější vyprávění.“
Primo Levi, přeživší a spisovatel





12
PROLOG
„Kdo nemá pro co žít,
není ani s to nalézt cestu,
kterou by k cíli došel.“
Viktor Emanuel Frankl, psycholog
a bývalý vězeň nacistického lágru
Ještě v  lednu 1945 se za  ostnatými dráty nacistických lágrů na -
cházelo nejméně 600 tisíc vězňů. Jiný odhad hovoří dokonce
o 714 000! Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se
nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních
zařízeních, lze odhadovat na několik milionů osob. Zvláštní kategorii
představují oběti vyhlazovacích táborů. V  jejich případě o 
uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro
zvěrstva, jež byla páchána ve  jménu rasisticky orientovaného
národního socialismu. Pojďme se podívat na  příběh osvobození tří
míst: Dachau, nejstaršího z nacistických lágrů, Osvětimi, symbolu
holocaustu, a poněkud opomíjeného Terezína.
Vězni měli v lágrech zemřít, neměli nacisty nikdy usvědčit
z jejich zločinů. Naštěstí existují svědkové, kteří přežili místa utrpení.
Mělo je zabít vyčerpání, hlad, po válce však někteří promluvili, jiní
své vzpomínky zapsali, jednotlivci se i s odstupem několika
desetiletí rozhodli předávat své zkušenosti ve školách či před objektivem
televizních a  filmových kamer. Bývalí vězni nacistických lágrů se
s trochou nadsázky stali prvními historiky těchto hrůzostrašných
zařízení. Prostý fakt vzpomínání předpokládal jeden zdánlivě
samozřejmý „detail“. Vydržet a nezemřít!
Jak o  zachování holého života hovoří sami přeživší z  lágrů
a ghett? Z čeho čerpali sílu k překonání nepředstavitelných obtíží,
které zakoušeli? Bylo vše dílem náhody, pouhého štěstí, nebo se
bývalí vězni domnívají, že měli k dispozici „návod“ na to, jak se





13
ř přežei
smrti vyhnout? „Já sám osobně to nemůžu pochopit. Člověk neví,
jak je to možný,“ láme si hlavu nad nelehkou otázkou pamětník
E.  B. „Víte, přemýšlel jsem o  tom, ale v  mé paměti, v  mém vědomí
jsem nedošel k závěru, jak je to možné, jak se to mohlo stát,“
odpovídá další z dotázaných.
Ve velkém počtu však bývalí vězni uvádějí, že přežili díky
náhodě. Alespoň nějakou odpověď na nelehkou otázku tedy nalézají. „Já
si myslím, že to byla jenom náhoda,“ konstatovala pamětnice H. B.
Slovo, které se stalo synonymem života! Náhoda na sebe jako velká
parádnice brala nejrůznější podobu. Kolikrát se jednalo
o záměrně klamavé udání vlastního věku, díky kterému vězni šťastně
prošli selekcí? Kolikrát poskytl zkušenější spoluvězeň nováčkovi radu?
Jak se později ukázalo, mohla mít tato informace cenu lidského
života. Náhoda se mohla znásobit, vytvořit řetěz náhod. Kdyby
jedna část tohoto propojení vypadla, kdyby se řetěz poškodil a  oko
nevydrželo, vše by dopadlo pravděpodobně úplně jinak. Někdy je
ve  vzpomínkách přeživších náhoda zaměňována za  štěstí, osud,
vyšší moc či jiné nadpozemské síly. „Já nějak věřím na  ten osud.
Člověk by si měl vážit, že je vyvolený, že přežil. Asi je to osud,“
odpovídá paní B. G.
Šlo však náhodě či osudu nějakým způsobem pomoci? Mohl jít
člověk své záchraně vstříc? Někteří přeživší to připouštějí a  s 
váháním v hlase dodávají, že určité „výhody“ snad k dispozici měli.
Neměli je však i jiní? A ti stejně zahynuli! Zcela jistě bylo
obrovským darem pevné zdraví a dobrá fyzická kondice. „Přežili jenom ti
enormně zdraví,“ konstatoval ve svém vzpomínání pan B. P.
V příznivější situaci se také mohli ocitnout mladí. „Protože mi
bylo třináct let a že jsem dosah toho všeho ani nepochopila,“ uvádí
přeživší, která prošla vězněním v  Osvětimi-Birkenau. Dospívající
byli méně zatíženi životními zkušenostmi a možná ani vždy
nedomýšleli vývoj probíhajících událostí do tragických konců. Smrtelné
ohrožení si prostě tolik nepřipouštěli. „No hlavně jsem měl to štěstí,
že jsem byl mladej. Nikdo jiný to vydržet nemohl,“ komentuje
nelehkou životní epizodu pamětník L. S.
Pomohlo jistě i  to, jak byl člověk vychováván, jak trávil před
válkou volný čas, k  jakým hodnotám byl veden. „Tatínek nás
vedl k  samostatnosti, nebejt tak slepě závislej, naučit se orientovat





A brány se otevřely...
14
v  situaci. Nepodlehnout okamžitě panice,“ vzpomíná paní T. D.
„Kdo ztratil nervy, tak byl vždycky jeden z prvních, kdo nevydržel,“
zamýšlí se nad vlastním osudem pamětník R. R. „Naše maminka
nám vždycky říkala: ‚Holky, dvě věci v životě berte klidně: ty, co se
změnit dají a ty, co se změnit nedají. A ty, co se změnit dají, změňte.
A ty, co se změnit nedají, vemte si z toho tolik, aby to šlo žít, ostatní
hoďte přes palubu.‘ Tato poučka mě velmi mnoho pomohla a já jsem
si říkala: tak tady se nedá změnit vůbec nic, tudíž moje lidské já
pohřbím hluboko do  sebe a  zůstanu teda číslem, protože jinak se
odsud nedostanu,“ vysvětluje osvětimská přeživší E. J. Důležitou roli
mohla sehrát skautská průprava nebo obecně vřelý vztah
dospívajících k fyzické kultuře a zdravému životnímu stylu.
Jak řada terezínských přeživších ve  svých vyprávěních uvádí,
byla velmi důležitá také možnost mobilizovat vlastní vůli
po přežití prostřednictvím aktivního i pasivního podílu na kulturních či
vzdělávacích akcích, které byly v ghettu pořádány. „Prostě se
zpívalo a zapomnělo na všecko a ten zpěv a ta muzika nás úplně
odtamtud odnesly,“ vzpomíná pamětnice E. H. Zpěv zbavoval strachu.
„Voskovec a Werich! Ty nás držely ty písničky,“ upřesňuje paní Z. R.
Zpěv dával na chvíli zapomenout na nedostatek, který v Terezíně
panoval. „Když nám bylo nejhůř, tak jsme si takhle zpívali a většinou
jsme si tak zpívali, když jsme byli hladoví, protože když jsme mluvili
o jídle, tak ten hlad byl ještě větší,“ upřesňuje přeživší A. H.
Také za  ostnatými dráty Osvětimi hledali vězni duševní opo -
ru. Zpěv dokázal člověka posílit i v prostředí, v kterém ho
všudypřítomnost nebezpečí a smrti neúprosně zbavovala vyšších potřeb.
„Co nás tak hlavně v  Osvětimi-Birkenau drželo, že v  takovém
množství lidí v tom baráku se vždy našly šikovné ženy, které uměly
něco zazpívat a to znamenalo strašně mnoho. Písničky nám
pomáhaly odpoutat pozornost,“ vzpomíná pamětnice P. R.
Vedle zpěvu byl pro řadu přeživších rovněž důležitý prostý fakt
mít někoho, s  kým si navzdory nesvobodě mohli jednoduše
povyprávět. „Ty vězenkyně v táboře Bernsdorf potřebovaly duševní
potravu tak jako chleba. Tak jsem je tam shromáždila v největší místnosti
a pokaždé o volných nedělích jsem jim něco vyprávěla, nějakou hru
od Karla Čapka, Ibsenovu Noru. Já jsem viděla na nich, jak to hltají,
já jsem tím dáváním přijímala,“ s  dojetím v  hlase vypráví přeživší





15
ř přežei
S. L. Udržet sociální kontakt, sdělit svá přání, projevit očekávání od
poválečného života, zavzpomínat na domov, vylovit z paměti
běžné činnosti, kterým se lidé věnovali v  dobách před válkou. To vše
bývá ve vzpomínkách bývalých vězňů nacistických lágrů
oceňováno jako důležité pro uchování naděje na záchranu. Nebylo to však
vždy úplně jednoduché. V prostředí Osvětimi-Birkenau i zdánlivě
jednoduchá prosba na popovídání si s druhými vězni mohla
narážet na nepřekonatelnou obtíž. Řadě lidí se již hovořit jednoduše
nechtělo. „Člověka iritoval ten hroznej klid v Osvětimi. Nikdo z vězňů
nechtěl kvůli udržení zbytků vlastní energie mluvit,“ uvádí pan F. K.
Možná měl člověk větší šanci přežít tehdy, když se rozhodl, že
bude s nepřízní osudu „bojovat“, když si řekl, že to nevzdá. „Kdo se
v koncentráku zařídí jako nastálo, propadá beznadějnému úpadku,“
vysvětluje ve své vzpomínkové knize psycholog a bývalý terezínský
vězeň Emil Utitz. „Byla to touha žít, touha to přežít. Byl to pud
sebezáchovy. Myslel jsem na to, co jsem měl rád,“ zamýšlí se pamětník
B . F. „Ta moje vůle pořád žít byla tak silná. Já chci žít, chci mít děti!
Ta vůle k životu mne snad udržela naživu,“ konstatoval
v životopisném rozhovoru přeživší V. K. „Ten kdo řekl, že to musí přežít, tak se
většinou stalo, že to přežil. Jak někdo řek’, vypustil z úst, já to
nevydržím, tak to nevydržel,“ dodává pamětnice E. J.
Zcela jistě dokázala pomoci víra. „Já jsem cítila zázrak,
vždycky přišlo, že v poslední chvíli zase přežiji,“ vysvětluje paní L. K. „To
byl od  Boha zázrak. To bylo božské požehnání, to se nedá popsat,“
odpovídá přeživší H. T. Nesešlo na  tom, zda se jednalo o 
náboženský vztah nebo politické přesvědčení. Důležité bylo věřit. Mít
pouto s  něčím, co člověku dávalo sílu v  soukromé válce proti
nacistickému barbarství. „Buďto lidem pomáhalo, že byli v  nějaký
organizaci bojový nebo který si říkali, když už jsme tady, tak tady
nejsme, protože jsme Židi, ale protože jsme nepřátelé toho fašismu,
protože chceme o  ten život bojovat,“ vysvětluje historik a  bývalý
vězeň Miroslav Kárný. Život s  pevnými hodnotami přinášel
úlevu i vůli snášet dál utrpení, kterému byl člověk vystavován. „Te h d y
mně to dávalo sílu k  tomu, abych dával ještě něco navíc, než jsem
dělal. Tehdy vznikla skupina levicových sionistů, sionistických
socialistů ve spolupráci s tamější (v terezínském ghettu působící)
komunistickou stranou,“ vzpomíná pamětník J. D.





A brány se otevřely...
16
Nemohla být pomyslnou jiskrou naděje také chuť pomstít se?
Přežít a oplatit trýznitelům vrchovatou měrou vše, co člověk musel
zažít sám! „Měl jsem úplně šílenou, nesmyslnou touhu po pomstě. Ta
byla, že jednoho dne to přežiji, že se dostanu do německého města či
vesnice, že německé dítě rozseknu hlavou o  chodník. Chtěl jsem to
tehdy udělat. Naštěstí jsem to neudělal, ne pro Němce, ale pro moji
duši,“ vysvětluje přeživší J. S.
Podstatnou výhodou byla manuální zručnost, přesněji řečeno
možnost dostat se mezi chráněné profese, které byly k  chodu tá -
bora či ghetta zapotřebí. „Lidi, co nebyli zvyklí pracovat, umírali,“
objasňuje pan J. F. „Řemeslo mne zachránilo, v dílně za každýho
počasí,“ vysvětluje si záchranu života pamětník Z. N. Bylo výhodou,
když otrok za ostnatým drátem rozuměl jazyku, kterým byly
vydávány povely. Se znalostí němčiny naděje na život rostla.
V určitých případech jazyková vybavenost vedla k pracovnímu zařazení,
které skýtalo větší šanci vyhnout se namáhavější, a tím i životu
nebezpečnější práci. „Tak mě používali jako tlumočníka uvnitř
tábora a nepustili mne ven do práce. Kdyby mě pustili, tak jsem hotový
hned. První den bych zemřel,“ myslí si ještě s  odstupem několika
desetiletí přeživší F. K.





17
KAPITOLA PRVNÍ
Dachau
„Lagerführer nás vítal, že jsme se dostali do nejlepšího tábora a že je
nejhodnější velitel, co byl. Měl takové ty řeči, ale zakončil to asi tak,
že nám dokáže, že je hodný. Tam stáli tři vězni, co byli u něho blízko
v řadě, tak esesman, co s ním přišel, mladý kluk, ono jich přišlo asi
tři nebo čtyři, ten jeden rezatý mu podal bejčák. To měli hůl na konci
potaženou kůží. A  tam je mlátil, až leželi. Jeden byl operní pěvec,
zpíval na  Veveří a  musel zpívat nějakou operu. Známou, já už
nepamatuji. Vstal od nich a říkal: ,Vidíte, nezabil jsem je. Jsou živí.‘“
V. B., bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau
LÁGR ČÍSLO 1
„A  tak Holý nám říkal: ‚Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se ne -
dostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak
jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ‚Tak si představte,
když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazali
štyfle, tak po  jejich zádech kráčejí z  betonu na  beton, aby neměli
špinavé tyto.‘ Já v  duchu osobně... Tenkrát jsem měl několik měsíců
po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly.
Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si
vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem
tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: ‚A měl jsi ohromné štěstí, že
jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější.‘ Poněvadž prvně
jsem viděl tam člověka živého na  ohni, před branou ještě, a  potom
později ten velký zástup lidí s  obrovskými flegmonami, a  to mrzlo
tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových mínus 18–20
°C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A  když jsem
viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu
až dolů samý hnis, vředy a takové... flegmony. Já jsem to neznal
tenkrát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to





A brány se otevřely...
18
jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého,‘“ vzpomíná na příchod
do nejstaršího nacistického lágru pamětník V. D.
Příběh nacistických táborů začal v Dachau. Ve středu 22. března
1933, nadohled od  stejnojmenného středověkého města, šestnáct
kilometrů severozápadně od  Mnichova byl založen první a 
zároveň nejdéle fungující nacistický koncentrační tábor. Pravdou je, že
ještě před založením lágru v Dachau vznikly tábory Oranienburg,
Lugau a Plauen. Jednalo se o provizorní káznice, koncentrační
tábor Dachau již vznikl s úmyslem, že bude zařízením trvalým.
Zpočátku poskytla lágru zázemí opuštěná továrna na střelný prach.
Dvacet plochých polorozpadlých baráků, správní budova a stovky
metrů ostnatého drátu. To zatím muselo stačit. První vězni spali
na betonových podlahách a před chladem je neochránily ani
prořídlé deky. Museli se pod dozorem stráží porozhlédnout po okolí
a sehnat nějaký materiál na výrobu paland. První koncentrák rostl
tak trochu improvizovaným způsobem.
Hned, jak je to možné, svolává si první velitel Dachau
SS-standartenführer Hilmar Wäckerle své muže, aby je náležitě uvedl
do  situace. Všiml si totiž, že stráže komunikují s  vězni, dokonce
jim dávají cigarety. To se musí změnit! Dachau nebude
obyčejným vězením, Dachau přepíše dějiny jednou provždy. „Kamarádi
z  SS! Víte všichni, proč nás sem Vůdce povolal. Nepřišli jsme sem,
abychom s  těmi sviněmi uvnitř zacházeli lidsky. Nepovažujeme je
za  lidi, jako jsme my, nýbrž za  lidi druhé třídy. Po  léta mohli
provádět svou zločinnou činnost. Ale teď jsme u  moci my. Kdyby byly
přišly k moci tyhle svině, byly by nám všem uřízly hlavu. Proto
neznáme žádné slitování ani my. Kdo z kamarádů nemůže vidět krev,
ten k nám nepatří a ať odejde. Čím víc těchto svinských psů
odpráskneme, tím méně jich budeme muset krmit.“
Z  počátku mělo násilí v  Dachau směřovat převážně vůči
komunistům, sociálním demokratům a  odborářům, nenáviděným
ideovým odpůrcům nacismu, kteří putovali za ostnaté dráty mezi
prvními. Asociálové a  kriminálníci na  tom byli paradoxně lépe.
Později při zavírání a vraždění Židů, Rómů a dalších zcela
vydělených skupin již ani o „lidi druhé třídy nešlo“. Podlidé, zvláštní rasa,
živočichové zdánlivě podobní lidem. Slitování je to poslední, čím
by měl člen SS disponovat.





19
ř přeživpšříholš cpaups
THEODOR EICKE
Přestavbu lágru na vzorové zařízení zařídí druhý velitel tábora
SS-gruppenführer Theodor Eicke, populární velitel obávaných
jednotek Waffen SS Totenkopf, kterým velel až do 26. února 1943, kdy
byl jeho letoun zasažen sovětskou palbou, zřítil se k zemi a Eicke
v  něm nalezl smrt. Ten samý Eicke, jenž se z  vůle Adolfa Hitlera
stal po  Noci dlouhých nožů katem hlavy SA Ernsta Röhma.
Zastřelil ho v mnichovském vězení Stadelheim. K čemu se zdržovat
soudy. Podle jiné verze měl být Eicke pouze svědkem Röhmova
konce. V cele měl střílet jeho kumpán z SS Michael Lippert.
Zastavme se krátce u zajímavého životního příběhu tohoto
zločince. Theodor Eicke, ročník narození 1892, pocházel
z Hüdingenu v Alsasku-Lotrinsku. Studium ho příliš nebavilo, z reálky zběhl
k armádě. Dá se říci, že zbraně a boj se staly jeho vášní i osudem.
Jaké však bylo Eickeho rozhořčení, když ho po  skončení války
z  armády propustili. Nevděk, který se přetaví v  příklon k 
politickému extremismu. Nenávist vůči demokratickému režimu se ho
držela jako veš košile, dokonce kvůli svému neskrývanému
politickému přesvědčení přišel o  místo placeného policejního
informátora. Počátkem dvacátých let Eicke vztekle křižoval celé Německo,
o dlouhodobější práci sice nezavadil, ale když se naskytla šance
zavítat na  schůzi protirepublikánsky zaměřené pravice, vždy se rád
zúčastnil. Začátkem roku 1923 se na Eickeho konečně usmálo
štěstí, povedlo se mu v Ludwigshafenu nastoupit na místo
bezpečnostního komisaře u koncernu IG-Farben-Werke.
Ve  stejném městě na  levém břehu Rýna zakotvil v  roce 1928
Eicke také politicky. Rozhodnuto! Bude to perspektivní NSDAP.
Zálibu v uniformách vyřešil vstupem do SA. Dlouho však
příslušníkem stranických úderných oddílů nebyl, v  srpnu 1930 již
oblékal stejnokroj SS. Na počátku následujícího roku obdržel opožděný
vánoční dárek v podobě povýšení do hodnosti sturmbannführera.
Hodností majora však kariéra v černém řádu SS rozhodně
nekončila. Skloubit službu v partajních ozbrojených složkách s civilním
zaměstnáním již Eicke nedokázal. Politika měla přednost,
předvolební boj bral Eicke doslova jako reálnou válku. Co na tom, že proti
slovním argumentům oponentů tasil zbraň.





A brány se otevřely...
20
Když ještě spravedlnost v Německu dožívala, stihl se v červenci
1932 Eicke dostat za bombové útoky a vraždy před soud. Měl však
štěstí v  neštěstí. Říšský ministr, v  minulosti dlouholetý šéf justi -
ce v  Bavorsku, Franz Gürtner, nacistům přál. Ne náhodou si ho
Hitler ve  funkci ponechal až do  jeho úmrtí v  roce 1941. „Pokud
nemůžete rozpoznat vůli Vůdce jako pramen práva, pak nemůžete
zůstat soudce,“ sdělil Gürtner kolegovi Lotharu Kreyssigovi, když
ho za protesty proti projektu nucené eutanazie zbavil místa. Žádný
další soudce proti vraždění postižených lidí nevystoupil. Kreyssig
zůstal osamocen. Po válce mu bude nabídnuto, aby se do řad
justice vrátil. Odmítne. Smysl života najde v evangelické církvi, charitě
a mírovém hnutí. Vraťme se však zpět do roku 1932.
Gürtner zařídil, aby Eickeho pustili z  vězení na  krátkou
dovolenou. Eicke nebyl hloupý, na nic nečekal a rychle zmizel do Itálie.
Pod Mussoliniho ochranou se již skrývala celá řada hledaných či
odsouzených osob z řad NSDAP. Život emigranta Eicke nezakusil
na dlouho, o úspěchu strany nepochyboval. Brzy na viděnou
v Hitlerově Německu!
Krátce po  převzetí moci nacistickými soukmenovci se Eicke
vrátil do  Ludwigshafenu. Již v  červnu 1933 si na  něj šéf SS
vzpomenul. Heinrich Himmler věděl, že koncentračním táborům se
musí vládnout pevnou rukou. Tou Eicke disponoval v míře až
nadbytečné. Již víme, že byl Theodor Eicke jmenován šéfem prvního
skutečného lágru. Žádná improvizace. Nadešel čas Dachau. Teror,
brutalita, svévole dozorců, nenávist až za hrob vůči Židům
a dalším parazitujícím podlidem, kamarádství mezi členy SS. Kdyby
Eicke napsal příručku pro dozorce, mohla by klidně výše uvedená
hesla označovat jednotlivé kapitoly. Koncentrační tábory Třetí říše
vděčily „Papa Eickemu“ zkrátka za hodně.
V červenci 1934 byl Eicke povýšen do hodnosti gruppenführera
SS. Ukázalo se, že pro organizování útrap má velké nadání.
Centralizoval systém koncentračních táborů, založil mnoho pobočných
lágrů, které jako měsíce obíhaly kolem vlastních planet.
Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Lichtenburg. Zvrácený vesmír,
do kterého po anšlusu Rakouska v březnu 1938 přibyl Mauthausen.
Káznice pracovaly celkem obstojně, Eicke jako hlavní inspektor
těchto zařízení na vše podstatné osobně dohlédl. Válka na východě





21
ř přeživpšříholš cpaups
však přinášela jiné úkoly a výzvy. Eicke měl vyniknout jako
válečník. Spíš by se slušelo napsat jako lidská hyena v čele více než
dvacetitisícové jednotky SS-totenkopfverbände, která slídí v polském
zázemí, vyhledává odbojáře a Židy, aby je po dopadení buď
zavraždila rovnou, nebo poslala za dráty lágru.
Po  tažení v  Polsku Eicke obdržel rozkaz postavit celou divizi.
Formování svazku začalo v narychlo vyklizeném Dachau.
Následovalo vítězné tažení na západě. V Rusku již tolik štěstí Eicke neměl.
Na začátku července 1941 byl Eicke zraněn střepinou miny, skončil
v polním lazaretu, kde se léčil až téměř do konce září. Na zimu byl
však již zpět u  své jednotky. Za  zásluhy v  boji byl 15. ledna 1941
vyznamenán Rytířským křížem, navíc se od dubna 1942 mohl
honosit hodností obergruppenführera. To už však Eickemu nezbýval
ani rok života. Boje u Charkova již nepřežil. Při přeletu nad vesnicí
obsazenou Rusy byl jeho letoun 26. února 1943 sestřelen a  Eicke
zahynul v jeho troskách.
POLITIČTÍ A TI DALŠÍ
Jaký byl další osud Dachau, prvního z lágrů? V červnu 1933 se
velitelem tábora stal již zmiňovaný Theodor Eicke. Násilí přitvrdilo,
brutalita dozorců narostla do obřích rozměrů. Technickou
novinkou v ostraze lágru se stalo využití elektrického proudu. Starý
ostnatý drát dosloužil, nový pod napětím se zdál být dobrou investicí.
Peníze se nemají vrážet pouze do  věcí, protože se stejně
poškodí, doslouží a skončí na skládce. Eickemu se zdálo, že
nejdůležitějším pilířem lágrů jsou muži z SS. Je třeba je naučit efektivně mučit
a  vraždit! Takové dovednosti nejsou darem z  nebes. Dachau jako
univerzita systematického zabíjení, Dachau jako návod a vzor!
V  Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu. Jim
se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské
„samosprávě“. Pokud političtí mohli, pomáhali. Dobře věděli, že proti
nacismu musí bojovat společně, byť v podmínkách lágru, kde odboj
měl jen omezené možnosti fungování. Zvláštními skupinami, které
se ve vzorovém lágru ocitly, byli jehovisté, Romové
a homosexuálové. Jinakost se v Hitlerově Německu nepěstovala.
Do Dachau také přibývali němečtí Židé. Někteří si ještě mohli
zachránit holé životy. O zázrak nešlo, spíše o doklad improvizace





A brány se otevřely...
22
a váhání nacistů ve způsobu řešení židovské otázky. Vybraným Ži -
dům nacisté milostivě dovolili přísahat, že pokud si urychleně
zabalí jen to nejnutnější a urychleně říši opustí, tak je z Dachau pustí.
Poslechli, lekce byla dostatečně názorná. Židé, kteří se do Dachau
dostanou později, již takové štěstí mít nebudou. Buď budou
zlikvidováni na  místě, nebo po  Himmlerově rozkazu z  5. října 1942
odjedou transporty do Osvětimi. Po křišťálové noci počet
židovských vězňů v  Dachau prudce narostl. Během listopadu 1938
jich zavřeli do bavorského lágru víc než 10 tisíc.
„Židé v  Dachau to neměli snadné. Museli práci, tělesnou, pro ně
těžkou, konat ve štěrkovém lomu. Ostraha na ně měla obzvlášť
spadeno vlivem Eickeho a časopisu Stürmer, který visel všude po kasárnách
a kantýnách. Jako zkáza německého národa byli značně persekvováni
a pronásledováni i svými spoluvězni. (...) Speciálně pro Židy vynalezl
Eicke zvláštní kolektivní trest. Když se zas jednou rozběhla po celém
světě propaganda proti koncentračním táborům formou líčení
všemožných hrůz, museli Židé měsíc či čtvrt roku zůstat ležet v 
posteli, směli vstávat jen k jídlu a k nástupům a museli nastupovat mimo
blok. Ubikace se nesměly větrat, okna byla zašroubována. Byl to
těžký trest, který měl především psychické účinky. V  důsledku trvalého
nuceného ležení začali být tak nervózní, tak předráždění, že jeden
nemohl vystát druhého. Docházelo k  divokým bitkám,“ vzpomínal
Eickeho pilný žák a pozdější velitel Osvětimi Rudolf Höß.
Další národnosti do Dachau brzy následovaly. Hotový Babylón
jazyků. Bývalý český politický vězeň, lékař a 
sociálnědemokratický politik František Bláha si v roce 1943 poznamenal: „Rusů 8027,
Španělů 96, Švýcarů 4, Poláků 5032, Albánců 95, Angličanů 3,
Němců 2739, Lucemb. 94, Dánů 2, Jihoslovanů 1816, Elsasanů 66,
Paraguajců 2, Čechů 1032, Litevců 21, Norů 2, Italů 698, Lotrinců 18,
Portugalců 1, Francouzů 483, Rumunů 18, Litevců 1, Řeků 280,
Maďarů 6, USA 1, Belgičanů 228, Bulharů 5, Irák 1, Holanďanů 147,
Slováků 5. Stav k 8. lednu 1943, celkem 20 923 vězňů.“
V  zimě 1942 začali lékaři SS v  táboře provádět na  vězních
sadistické lékařské experimenty. Úmrtnost pokusných objektů
nijak zvrácené doktory netrápila, materiálu bylo stále víc než dost.
Ve stejném roce lágr expandoval. Jen to co roste a sílí, má právo
přežít. Již nestačil základní opěrný bod, esesmané potřebovali pobočná





23
ř přeživpšříholš cpaups
zařízení, v  kterých by živořily další desítky tisíc otroků. Německý
zbrojní průmysl měl obrovský hlad po  pracovní síle a  vězni přišli
téměř vždy vhod. Pro černý řád SS bylo pronajímání otrocké práce
důležitým finančním příjmem. Válečná prosperita většiny velkých
německých firem byla přímo provázána s využíváním otrocké
práce. AEG, Bosch, Mannesmann, Siemens, Opel, Volkswagen...
„Potom jsem pracoval v BMW – v oddělení, kde jsme vyráběli letadlové
motory. A přes děvčata jsme posílali motáky,“ vzpomíná na věznění
v Dachau přeživší O. J.
ČEŠI V DACHAU
Po březnu 1939 a zejména po vypuknutí války začal být
koncentrační tábor v Dachau nebezpečným místem pro české obyvatelstvo
Protektorátu. Hlavně odbojáři se měli mít na pozoru. Postupně
bylo do  bavorského lágru z  českých zemí deportováno přibližně
3600 osob, z  nichž asi 1400 zde zahynulo. Táborem prošel
například výtvarník a  spisovatel Josef Čapek. Kolik chybělo, aby válku
přežil? Víme jistě, že zemřel v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu.
Přežili budoucí čeští kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran – elita
české katolické církve. Z transportu smrti, jež měl do Dachau
namířeno, v březnu 1945 uprchl například Arnošt Lustig.
Češi přijížděli do  lágru spíše po  menších skupinkách,
zpočátku šlo o komunisty a členy Svazu přátel SSSR. Až 16. června 1939
dorazil do Dachau větší transport se 109 vězni. Tehdy esesáci
rozhodli, že Čechů je již takové množství, aby byli soustředěni
na izolovaný blok číslo 19. Moc netušili, co toto privilegium znamená.
Snad to způsobilo jejich třídní a  politické vědomí, které nebylo
esesmanům vůbec po chuti. Stali se vězni v baráku, jenž podléhal
zvláštnímu režimu, a který byl navíc od ostatních vězňů oddělen
ostnatým drátem. Co se bude dít dál? Zatím je terorizoval
německý kápo, hrubián a  korupčník Hans Schrödel. Čechy nesnášel a
češtinu nemohl vystát absolutně vůbec. Hovory v mateřštině vězňů
nebude Schrödel trpět!
V noci z 9. na 10. září 1939 dorazil po železnici z Protektorátu
další transport. Čítal 551 vězňů. Na  některé významné osobnosti
z  tohoto transportu po  válce vzpomínal politik, historik a 
publicista František Loubal: „Během noci jsme poznali, že je tu bývalý





A brány se otevřely...
24
pražský primátor dr. Petr Zenkl, redaktor Ferdinand Peroutka, uni -
versitní profesor dr. Jan Charvát, ředitel parlamentní knihovny dr. Ja-
romír Malý, bývalý ministr dr. Ivan Markovič, poslanec dr. Moudrý,
spisovatel Josef Čapek, generál Husák, generál Němec a  jiní.“ Prý
ochranná vazba, spíše však snaha zastrašit národ a ochromit jeho
elitu. Tato zářijová skupina vězňů byla umístěna na blocích 27 a 29.
Raději v této souvislosti připomeňme, že nejstarší lágr měl
jednu zvláštnost. V určitý okamžik byl vyklizen, zdánlivě přestal
fungovat, spíš mu však esesmani poskytli oddechový čas. Z  tohoto
důvodu se František Loubal spolu s ostatními vězni z Dachau
stěhovali. Od konce září 1939 do února 1940 sloužil areál tábora jako
výcvikové středisko příslušníků jednotek SS-Totenkopf. Vyklízení
tábora začalo 26. září 1939 krátce po  setmění. Do  Mauthausenu
vypravili 1600 mužů, 981 do Flossenbürgu a 2138
do Buchenwaldu. Do posledně uvedeného lágru směřovali Češi.
V  Dachau zůstala přibližně stovka vězňů. Přece jen byl mezi
těmi, kteří v Dachau zůstali i v době jeho „výcvikové“ epochy jeden
Čech. Jmenoval se Karel Kašák a z Buchenwaldu si ho vyreklamoval
zpět esesman Naumann, správce táborových polností. Kašák uměl
malovat, ukázalo se, že ho Naumann potřebuje, aby v  akvarelech
zachycoval postup bádání na urychleném růstu zeleniny a různých
travin, které tu prováděl jeden mnichovský botanik.
Když SS přestala Dachau využívat jako výcvikové středisko,
vrátili se do lágru zpět vězňové z Flossenbürgu a Mauthausenu.
Vězňové, kteří odjeli do  Buchenwaldu, včetně Čechů, v  Durynsku
zůstali. Koncentrák čekal na novou českou komunitu. Ta se
začala postupně vytvářet od března 1940, kdy nacisté začali za ostnaté
dráty Dachau posílat československé vojáky, důstojníky, politiky,
vysokoškolské studenty, kněze, odbojáře...
POCHODY SMRTI
Na konci roku 1944 panovaly v Dachau naprosto katastrofální
podmínky. Do lágru průběžně dorážely evakuační transporty –
pochody smrti plné slabých a nemocných ubožáků. Internovaní nesměli
padnout do rukou nepřátel Hitlerovy říše. Některé nacpali
do nákladních vagónů. Co na tom, že nebožáci neměli při jízdě střechu
nad hlavou. Jiné narvali do dobytčáků, mnohé hnali v nekonečných





25
ř přeživpšříholš cpaups
pěších pochodech. Výjimky se plavily. Tak třeba 5000 vězňů
tábora Neuengamme bylo z 25. na 26. dubna 1945 v Lübecku
naloženo na  loď Cap Arcona. Spolu s  nimi se nalodilo 1100 strážných.
Šílená plavba nikam. Vězni umírali v podpalubí v otřesných
podmínkách. Tečku za plavbou po Baltu učinilo 3. května britské
letectvo. Z hořící lodi se podařilo zachránit pouhých 500 lidí. Většinou
se nejednalo o vězně.
Pochody smrti se jako háďata plazily zpět do hnízda ke své
jedovaté matce. V říši příběh lágrů začal, lidské trosky měly být
přemístěny do  nitra zkázy. Velká rodina měla v Dachau zasednout
k poslední hostině. Darem si pochody smrti na zádech nesly
epidemie a smrt. Tisíce vězňů pochod smrti nepřežily. Pokud by mohli
zůstat v původním lágru, snad by se vězni dočkali osvobození.
Historie nezná kdyby. Pokud by ho znala, neznal ho nacistický
režim. Ve vztahu k vězňům rozhodně ne.
„Já jsem byl v  Ebrachu. Tam už byla slyšet dělostřelecká palba
a oni nás převezli zpátky do Straubingu. Všichni vězni z Ebrachu jeli
do Straubingu. Straubing byl zhruba tak pro dva tisíce lidí a bylo to
přeplněné. Bylo tam čtyři tisíce vězňů. A jednou, to bylo
čtyřiadvacátého nebo kolikátého dubna 1945, deku a ešus a lžíci vzít s sebou
a nástup dole na dvoře. Každý si vzal tu deku. Já jsem náhodou
nějakým způsobem získal dvě deky. Vyšli jsme ven, seřadili nás
do čtyřstupů a  vyvedli bránou ven. A  šli jsme do  toho Dachau. První dva
dny s  námi jel traktor naložený chlebem. To řídil vězeň. Ale velel
mu nějakej SS, prostě nějakej důstojník. Údajně měl potom nějakou
poruchu a dál to nejelo. Další čtyři dny jsme jeli bez jídla, o hladu.
Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanáct
set. Ti ostatní tam všichni zůstali ležet. To všechno postříleli,“
vzpomíná bývalý vězeň K. V.
Na pochod smrti vzpomínal s odstupem let přeživší L. R.:
„Najednou přišla fáma, že jdeme na  pochod, že nás vedou do  Dachau
k Mnichovu. No a skutečně to tak bylo. Přišel befel všechny věci
sebrat, zabalit, dát na  sebe a  ráno jsme nastoupili. Čtyři a  půl tisíce
lidu nás tam bylo. Hnali nás ve štrůdlu v pětistupech pěšky do toho
Dachau. Šli jsme asi pět dní a šest nocí a spali jsme na louce,
ve stodole nebo kam nás do  vesnice odvedli a  nahnali nás k  sedlákům
do  stodol. Některý se třeba dostali do  slámy, takže jim bylo dobře.





A brány se otevřely...
26
Některý leželi na zemi tam na mlatu, no a některý z nás leželi venku
na louce. V každym počasí.“
Z pobočného tábora Kaufering absolvoval pochod smrti do Da -
chau přeživší F. F. Kaufering byl na poměry nacistického Německa
nevelký pracovní lágr, jenž byl v provozu od června 1943 do dubna
1945. Za  války v  něm bylo vězněno kolem 30 tisíc lidí, oběti jsou
odhadovány minimálně na 15 tisíc. Dejme však slovo pamětníkovi.
„Kaufering byl menší koncentrační tábor nežli Osvětim a  hrůzy
velké, zcela odlidštěné továrny na  smrt tu nebyly. Těžká, většinou
noční práce, dlouhé pochody do práce a nedostatek jídla však během
několika dní vykonaly své. U  Kauferingu se stavěla velká betonová
podzemní hala, snad na výrobu raket, k jejímuž dostavění nikdy
nedošlo. Ve dne v noci tam pracovaly tisíce lidí a pracovní tempo bylo
ohromně náročné. Desítky esesáků, vojáků a  kápů neustále křičely
los, los, schneller, schneller! Bylo jich kolem nás tolik, že každý
jednotlivec byl neustále pod dohledem. Nosili jsme těžké kolejnice,
celou šichtu pytle cementu, žádné lehčí práce neexistovaly. Dost nás
bili těžkými gumovými pendreky, které měly uvnitř ocelové lanko.
Po jedné takové ráně do ledvin, v baráku, kde jsem přikládal
do kamínek proti předpisu, jsem omdlel a proležel noc v bolestech na zemi
vedle kamínek. V  té době jsem pořád ještě měl vůli přežít. O  něco
později dosáhly však hlad a  oslabení takového stupně, že jsem se
rychle stal chodící kostrou, musulmanem, jak se těmto lidem říkalo
a jak jsou známi z dokumentárních snímků z konce války. (...) V té
době se začaly šířit zprávy o postupu Spojenců do Německa.
Vzpomínám si, že polští Židé zpívali na počest toho nějakou písničku, v níž
se rýmovalo mazltov a Molotov. Civilní zaměstnanci a někteří starší
vojáci začali být slušnější, vzpomínám si, že jeden starý muž
v uniformě wehrmachtu, který byl teprve nedávno reaktivován
do armády, mi dal jednou krajíc chleba s  pomazánkou, když jsme všichni
leželi hodiny v polích při denních náletech amerických bombardérů
na  jihoněmecká města. To bylo někdy na  jaře 1945. (...) Koncem
března 1945, po neustálých náletech, začal pochod smrti do Dachau.
Šel jsem většinu cesty bos, protože dřeváky mi působily při každém
kroku velikou bolest. Šli jsme dva tři dny a noci, mnoho lidí cestou
padlo. Poslední kilometry jsem jel na nákladním autě. Na Dachau se
pamatuju jen velmi matně, byl jsem na  přeplněném baráku plném





27
ř přeživpšříholš cpaups
vězňů všech národností, většinou však to byli Poláci. S výjimkou
apelu jsem většinu času apaticky ležel na pryčně.“
Některé pochody smrti směřující do  Dachau nikdy do  svého
cíle nedošly. Informace přicházely nepřesné, situace se rychle
měnila, lágr nestíhal pojmout všechny příchozí. Improvizací
fungování nacistických koncentráků začalo, improvizací asi mělo skončit.
Na  „nepovedený“ přesun například vzpomínal bývalý vězeň pan
S. V.: „V noci z 24. na 25. dubna 1945 nás bachaři vzbudili
k pochodu. Museli jsme nastoupit na  vězeňský dvůr s  jednou dekou a 
šálkem. V 6 hodin ráno vyrukovalo 350 vězňů do Dachau. Cesta byla
úmorná, ti kteří nebyli schopni jít, byli zastřeleni. Trasa pochodu
smrti vedla ze Straubingu do Landshutu, Freisingya dál do Dachau.
Pochodovalo se od 6 hodin ráno do oběda, kdy jsme dostali kousek
chleba a trochu vodové polévky a po hodině odpočinku opět pochod
do 19 hodin. Večeře byla obdobná obědu. Spali jsme vždy na louce,
po  dvou, jedna deka pod sebe a  druhou jsme se přikryli. 27.
dubna jsme nocovali před Freisingem. Po 20. hodině se přihnala bouřka
a my museli stát s dekou na hlavě. Pršelo celou noc a celý den. Přešli
jsme přes Freising a  tam jsme se dozvěděli, že je Dachau obsazen.
Vrátili jsme se do Freisingu, kde nás ubytovali ve stodolách.
V mokrých hadrech, ráno nástup k  pochodu bez cíle Dolním Bavorskem.
V pondělí 29. dubna jsme přenocovali v údolí řeky Isary. Oheň jsme
rozdělat nesměli, jelikož přes nás létali šrapnely. Ráno jsme odmítli jít
dál. Postavili před nás kulomety a museli jsme pochodovat dál. Došli
jsme do nějaké osady, ulehli ve stodolách a čekali co se bude dít. Ráno
přijeli Američané, ale o nás velký zájem neměli. Dali nám pár sáčků
na  odvšivení a  pár bochníků chleba. Náš doprovod jsme odzbrojili
a zavřeli do sýpek. V osadě jsme zůstali do 16. května, kdy pro nás
přijela vojenská auta a vezla nás domů. Před vjezdem do Domažlic
nás vítala vypálená budova školy. To byla naše vlast a  my zpívali
naši hymnu.“
OSVOBOZENÍ
V pondělí 23. dubna 1945 nechalo vedení Dachau nastoupit
všechny židovské vězně – dva tisíce osob. Židé měli zmizet hned, sehnat
však rychle volnou lokomotivu se zdálo být nemožné. V 
dobytčácích budou muset pár dní počkat. Následujícího dne esesmani





A brány se otevřely...
28
naložili táborové prominenty, aby jejich transport nasměřovali
k rakouskému Innsbrucku, kde je mělo převzít tamní gestapo.
Ve čtvrtek 26. dubna ráno odešlo z Dachau do práce jen několik
komand, pouhá hrstka vězňů, jejichž činnost byla aktuálně nezbyt -
ná pro chod lágru. Ve  stejný den v  dopoledních hodinách přišel
rozkaz, aby zbývající vězni nastoupili připraveni na brzký odchod
z lágru. Někdo uposlechl, většina se snažila ukrýt, kde se dalo. Bylo
patrné, že esesmani začínají být čím dál tím nervóznější. Původně
se mělo vyrážet přesně ve dvanáct. Bylo pozdní odpoledne a 
nedělo se stále nic. Konečně k  večeru padlo rozhodnutí, že z  lágru
za doprovodu stráží přednostně odejdou Němci, Rusové
a zbývající Židé. Obzvláště Židé byli na pokraji svých sil, do lágru přicházeli
pěšími evakuačními transporty. Celkem se toho dne evakuovalo
8646 vězňů.
V  pátek 27. dubna 1945, dva dny před osvobozením Dachau,
esesmani zaveleli k  evakuaci zbylých vězňů. Kdo ještě v  táboře
zůstal, poslechnout již nechtěl. Následujícího dne tábor opustila
většina dozorců. Konečně snad svoboda na  dosah pro ty, kteří
za  dráty Dachau zůstali až do  úplného konce. „To se nedá
vypravovat. Jenom jsme měli strach, páč bylo vidět, že dvě divize Wiking
mají zničit lágr. Ale letadla je zřejmě napadla, asi měli zprávy, tak se
k nám nedostaly. Nakonec přišli Američané, přijelo pár divizí.
Evangelický farář vyšel na věž a modlil se. Potom jeden mačetou přesekl
dráty. Nebyl už proud, páč to někdo viděl a skočil do drátů,“ uvádí
pamětník V. B. Nejdéle fungující koncentrák padl 29. dubna 1945.
Do  lágru dorazily americké jednotky, které zde nalezly více než
30 tisíc zubožených vězňů.
„30. dubna 1945 tu najednou byli američtí vojáci a pro nás
nastalo vytoužené osvobození a  vzápětí konec války. Neměl jsem v  té
době už žádné pocity, ležel jsem v nějaké nemocnici, když mě zvážili,
měl jsem ve svých 19 letech asi 30 kilogramů. Asi po týdnu, kdy nás
živili velice výživnou stravou, jsem se natolik sebral, že jsem se vrátil
na barák. Teď už jsme ovšem mohli volně vycházet ven, viděli jsme
své bývalé věznitele, esesáky, jak pracují pod dozorem amerických
vojáků při odklízení hromad mrtvých těl. Začal jsem pomalu
přemýšlet o návratu domů a těšit se na setkání s maminkou a sestrou,“
vzpomíná na první okamžiky svobody přeživší F. F.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.