načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín - Milan Hes

A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín

Elektronická kniha: A brány se otevřely... -- Osvobození 1945: Dachau – Osvětim – Terezín
Autor:

Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 125
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, 1 plán, faksimile
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5257-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce popisuje počátky těchto nechvalně proslulých zařízení, jejich historii, zdejší kruté podmínky, hlavní účel těchto objektů, portréty jejich velitelů (Eicke, Höss), dramatický průběh osvobození Osvětimi, Dachau i Terezína v zimě a na jaře roku 1945. Pozornost je rovněž věnována poválečnému potrestání dozorců a velitelů koncentračních táborů. Nechybějí vzpomínky pamětníků. Fotografie. Stručná historie a osvobození nacistických koncentračních táborů v Dachau, Osvětimi a Terezíně.

Popis nakladatele

Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo zhruba 600 tisíc vězňů. Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních zařízeních, lze odhadovat na několik miliónů osob. Zvláštní kategorií jsou oběti vyhlazovacích táborů. V jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného nacionálního socialismu.
Kniha „A brány se otevřely…“ nás postupně provází posledními okamžiky existence táborů v Dachau, Osvětimi a Terezíně. Jak probíhalo osvobození na těchto místech hrůzy? V čem se odlišovaly první okamžiky svobody v Dachau – nejstarším a nejdéle fungujícím koncentračním táboře od konce existence osvětimské továrny na smrt, jež je dnes vnímána jako jeden z hlavních symbolů holocaustu? Jaké bylo čekání na vytoužený konec v protektorátním Terezíně? Autor již tradičně využívá velkého množství svědectví pamětníků 2. světové války.

Mgr. Milan Hes, Ph.D. (1976)
Narodil se roku 1976 v Lounech. Trvale žije ve Slaném. Je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzdělanosti na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. V roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil disertační práci na téma „Didaktické aspekty historické paměti holocaustu“, a stal se tak po dlouhé přestávce dvaceti let prvním absolventem znovu obnoveného oboru didaktika dějepisu. Vyučuje na gymnáziu v Praze 4 a pracuje na několika odborných a didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro studenty a učitele základních, středních i vysokých škol.
Badatelsky se zabývá především regionálními dějinami Slánska v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vztahem fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem kolektivní monografie „Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení“ (1999). Pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. Od roku 2010 je pravidelným přispěvatelem revue literatury faktu „Přísně tajné!“ V současné době připravuje k vydání disertaci, která by pod názvem „Šoa mezi dějinami a pamětí“ měla vyjít v první polovině roku 2013.

(osvobození 1945: Dachau - Osvětim - Terezín)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Milan Hes A brány se otevřely...

OSVOBOZENÍ 1945:

DACHAU – OSVĚTIM – TEREZÍN

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST


Copyright © Milan Hes, 2015

Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2015

ISBN 978-80-7425-257-0 (Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7250-716-0 (Pražská vydavatelská společnost)

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák


Obsah

PROLOG 12

KAPITOLA PRVNÍ

Dachau 17

KAPITOLA DRUHÁ

Osvětim 38

KAPITOLA TŘETÍ

Terezín 65

EPILOG 122

VÝBĚR Z DOPORUČENÉ LITERATURY 124

O AUTOROVI 125


Mapa nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů



Transporty přicházely

do Osvětimi z velké

části Evropy



Kniha je věnována obětem rasového násilí.


„Nehovořil jsem o svých zážitcích dlouho, snad více jak třicet let. I mé

děti byly už téměř dospělé, když se od rodičů dozvěděly celou pravdu.

K překonání určitého ostychu mne přiměly především neonacistické

akce, které i  se starými známými hesly se začaly objevovat krátce

po roce 1989.“

L. E., přeživší holocaustu

„Přežití však nebylo tak docela náhodné a ti, kterým se to podařilo,

a  sami se nazývají menšinou, nejsou vzorkem těch, kteří zemřeli.

Z čistě fyzického hlediska spojují veterány z táborů, ty, co se skrývali,

a partyzány dva charakteristické rysy. Všichni byli poměrně mladí,

bylo jim mezi třinácti a  třiceti lety, což znamená, že přeživších

ve středním věku bylo ještě méně. Ti pak museli být navíc na začátku

utrpení naprosto zdraví, neboť ghetta, tábory, močály nebo lesy

znamenaly nemoc, a  byl-li někdo tělesně slabý, stál obvykle před

nepřekonatelným problémem. Společenské postavení sice nebylo tak

rozhodující jako fyzická kondice, ale hrálo také svoji roli.“

Raul Hilberg, historik

„A  tak i  zvony vítězství nám teď zněly pochmurně a  temně a  naše

duše byly naplněny současně radostí i bolestným pocitem studu, neboť

jsme toužili zbavit své svědomí a  svou paměť špíny, která na  nich

ulpěla: a také viny, protože jsme cítili, že tohle se nemělo stát, že nic

z  toho, co nás kdy potká, nebude dost dobré a  čisté, aby vymazalo

naši minulost, a že stopy tohoto ponížení si v sobě poneseme navždy

a ponesou si je v paměti i ti, kdo se na něm podíleli, i místa, kde se to

stalo, i naše pozdější vyprávění.“

Primo Levi, přeživší a spisovatel


12

PROLOG

„Kdo nemá pro co žít,

není ani s to nalézt cestu,

kterou by k cíli došel.“

Viktor Emanuel Frankl, psycholog

a bývalý vězeň nacistického lágru Ještě v  lednu 1945 se za  ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo nejméně 600 tisíc vězňů. Jiný odhad hovoří dokonce o 714 000! Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivníchzařízeních, lze odhadovat na několik milionů osob. Zvláštní kategorii představují oběti vyhlazovacích táborů. V  jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve  jménu rasisticky orientovaného národního socialismu. Pojďme se podívat na  příběh osvobození tří míst: Dachau, nejstaršího z nacistických lágrů, Osvětimi, symbolu holocaustu, a poněkud opomíjeného Terezína.

Vězni měli v lágrech zemřít, neměli nacisty nikdy usvědčitz jejich zločinů. Naštěstí existují svědkové, kteří přežili místa utrpení.

Mělo je zabít vyčerpání, hlad, po válce však někteří promluvili, jiní

své vzpomínky zapsali, jednotlivci se i s odstupem několikadesetiletí rozhodli předávat své zkušenosti ve školách či před objektivem

televizních a  filmových kamer. Bývalí vězni nacistických lágrů se

s trochou nadsázky stali prvními historiky těchto hrůzostrašných

zařízení. Prostý fakt vzpomínání předpokládal jeden zdánlivě samozřejmý „detail“. Vydržet a nezemřít!

Jak o  zachování holého života hovoří sami přeživší z  lágrů

a ghett? Z čeho čerpali sílu k překonání nepředstavitelných obtíží,

které zakoušeli? Bylo vše dílem náhody, pouhého štěstí, nebo se

bývalí vězni domnívají, že měli k dispozici „návod“ na to, jak se


13

ř přežei

smrti vyhnout? „Já sám osobně to nemůžu pochopit. Člověk neví,

jak je to možný,“ láme si hlavu nad nelehkou otázkou pamětník

E.  B. „Víte, přemýšlel jsem o  tom, ale v  mé paměti, v  mém vědomí

jsem nedošel k závěru, jak je to možné, jak se to mohlo stát,“odpovídá další z dotázaných.

Ve velkém počtu však bývalí vězni uvádějí, že přežili díkynáhodě. Alespoň nějakou odpověď na nelehkou otázku tedy nalézají. „Já si myslím, že to byla jenom náhoda,“ konstatovala pamětnice H. B. Slovo, které se stalo synonymem života! Náhoda na sebe jako velká parádnice brala nejrůznější podobu. Kolikrát se jednaloo záměrně klamavé udání vlastního věku, díky kterému vězni šťastněprošli selekcí? Kolikrát poskytl zkušenější spoluvězeň nováčkovi radu? Jak se později ukázalo, mohla mít tato informace cenu lidskéhoživota. Náhoda se mohla znásobit, vytvořit řetěz náhod. Kdybyjedna část tohoto propojení vypadla, kdyby se řetěz poškodil a  oko nevydrželo, vše by dopadlo pravděpodobně úplně jinak. Někdy je ve  vzpomínkách přeživších náhoda zaměňována za  štěstí, osud, vyšší moc či jiné nadpozemské síly. „Já nějak věřím na  ten osud. Člověk by si měl vážit, že je vyvolený, že přežil. Asi je to osud,“odovídá paní B. G.

Šlo však náhodě či osudu nějakým způsobem pomoci? Mohl jít člověk své záchraně vstříc? Někteří přeživší to připouštějí a  s váháním v hlase dodávají, že určité „výhody“ snad k dispozici měli. Neměli je však i jiní? A ti stejně zahynuli! Zcela jistě byloobrovským darem pevné zdraví a dobrá fyzická kondice. „Přežili jenom ti enormně zdraví,“ konstatoval ve svém vzpomínání pan B. P.

V příznivější situaci se také mohli ocitnout mladí. „Protože mi bylo třináct let a že jsem dosah toho všeho ani nepochopila,“ uvádí přeživší, která prošla vězněním v  Osvětimi-Birkenau. Dospívající byli méně zatíženi životními zkušenostmi a možná ani vždynedomýšleli vývoj probíhajících událostí do tragických konců. Smrtelné ohrožení si prostě tolik nepřipouštěli. „No hlavně jsem měl to štěstí, že jsem byl mladej. Nikdo jiný to vydržet nemohl,“ komentujenelehkou životní epizodu pamětník L. S.

Pomohlo jistě i  to, jak byl člověk vychováván, jak trávil před válkou volný čas, k  jakým hodnotám byl veden. „Tatínek nás vedl k  samostatnosti, nebejt tak slepě závislej, naučit se orientovat


A brány se otevřely...

14

v  situaci. Nepodlehnout okamžitě panice,“ vzpomíná paní T. D.

„Kdo ztratil nervy, tak byl vždycky jeden z prvních, kdo nevydržel,“

zamýšlí se nad vlastním osudem pamětník R. R. „Naše maminka

nám vždycky říkala: ‚Holky, dvě věci v životě berte klidně: ty, co se

změnit dají a ty, co se změnit nedají. A ty, co se změnit dají, změňte.

A ty, co se změnit nedají, vemte si z toho tolik, aby to šlo žít, ostatní

hoďte přes palubu.‘ Tato poučka mě velmi mnoho pomohla a já jsem

si říkala: tak tady se nedá změnit vůbec nic, tudíž moje lidské jápohřbím hluboko do  sebe a  zůstanu teda číslem, protože jinak se odsud nedostanu,“ vysvětluje osvětimská přeživší E. J. Důležitou roli

mohla sehrát skautská průprava nebo obecně vřelý vztahdospívajících k fyzické kultuře a zdravému životnímu stylu.

Jak řada terezínských přeživších ve  svých vyprávěních uvádí, byla velmi důležitá také možnost mobilizovat vlastní vůlipo přežití prostřednictvím aktivního i pasivního podílu na kulturních či vzdělávacích akcích, které byly v ghettu pořádány. „Prostě sezpívalo a zapomnělo na všecko a ten zpěv a ta muzika nás úplněodtamtud odnesly,“ vzpomíná pamětnice E. H. Zpěv zbavoval strachu. „Voskovec a Werich! Ty nás držely ty písničky,“ upřesňuje paní Z. R. Zpěv dával na chvíli zapomenout na nedostatek, který v Terezíně panoval. „Když nám bylo nejhůř, tak jsme si takhle zpívali a většinou jsme si tak zpívali, když jsme byli hladoví, protože když jsme mluvili o jídle, tak ten hlad byl ještě větší,“ upřesňuje přeživší A. H.

Také za  ostnatými dráty Osvětimi hledali vězni duševní oporu. Zpěv dokázal člověka posílit i v prostředí, v kterém hovšudyřítomnost nebezpečí a smrti neúprosně zbavovala vyšších potřeb. „Co nás tak hlavně v  Osvětimi-Birkenau drželo, že v  takovém množství lidí v tom baráku se vždy našly šikovné ženy, které uměly něco zazpívat a to znamenalo strašně mnoho. Písničky námpomáhaly odpoutat pozornost,“ vzpomíná pamětnice P. R.

Vedle zpěvu byl pro řadu přeživších rovněž důležitý prostý fakt mít někoho, s  kým si navzdory nesvobodě mohli jednoduše povyprávět. „Ty vězenkyně v táboře Bernsdorf potřebovaly duševnípotravu tak jako chleba. Tak jsem je tam shromáždila v největší místnosti a pokaždé o volných nedělích jsem jim něco vyprávěla, nějakou hru od Karla Čapka, Ibsenovu Noru. Já jsem viděla na nich, jak to hltají, já jsem tím dáváním přijímala,“ s  dojetím v  hlase vypráví přeživší


15

ř přežei

S. L. Udržet sociální kontakt, sdělit svá přání, projevit očekávání od

poválečného života, zavzpomínat na domov, vylovit z pamětiběžné činnosti, kterým se lidé věnovali v  dobách před válkou. To vše

bývá ve vzpomínkách bývalých vězňů nacistických lágrůoceňováno jako důležité pro uchování naděje na záchranu. Nebylo to však

vždy úplně jednoduché. V prostředí Osvětimi-Birkenau i zdánlivě

jednoduchá prosba na popovídání si s druhými vězni mohlanarážet na nepřekonatelnou obtíž. Řadě lidí se již hovořit jednodušenechtělo. „Člověka iritoval ten hroznej klid v Osvětimi. Nikdo z vězňů

nechtěl kvůli udržení zbytků vlastní energie mluvit,“ uvádí pan F. K.

Možná měl člověk větší šanci přežít tehdy, když se rozhodl, že bude s nepřízní osudu „bojovat“, když si řekl, že to nevzdá. „Kdo se v koncentráku zařídí jako nastálo, propadá beznadějnému úpadku,“ vysvětluje ve své vzpomínkové knize psycholog a bývalý terezínský vězeň Emil Utitz. „Byla to touha žít, touha to přežít. Byl to pudsebezáchovy. Myslel jsem na to, co jsem měl rád,“ zamýšlí se pamětník B . F. „Ta moje vůle pořád žít byla tak silná. Já chci žít, chci mít děti! Ta vůle k životu mne snad udržela naživu,“ konstatovalv životopisném rozhovoru přeživší V. K. „Ten kdo řekl, že to musí přežít, tak se většinou stalo, že to přežil. Jak někdo řek’, vypustil z úst, já tonevydržím, tak to nevydržel,“ dodává pamětnice E. J.

Zcela jistě dokázala pomoci víra. „Já jsem cítila zázrak, vždycky přišlo, že v poslední chvíli zase přežiji,“ vysvětluje paní L. K. „To byl od  Boha zázrak. To bylo božské požehnání, to se nedá popsat,“ odpovídá přeživší H. T. Nesešlo na  tom, zda se jednalo o náboženský vztah nebo politické přesvědčení. Důležité bylo věřit. Mít pouto s  něčím, co člověku dávalo sílu v  soukromé válce proti nacistickému barbarství. „Buďto lidem pomáhalo, že byli v  nějaký organizaci bojový nebo který si říkali, když už jsme tady, tak tady nejsme, protože jsme Židi, ale protože jsme nepřátelé toho fašismu, protože chceme o  ten život bojovat,“ vysvětluje historik a  bývalý vězeň Miroslav Kárný. Život s  pevnými hodnotami přinášel úlevu i vůli snášet dál utrpení, kterému byl člověk vystavován. „Te h d y mně to dávalo sílu k  tomu, abych dával ještě něco navíc, než jsem dělal. Tehdy vznikla skupina levicových sionistů, sionistickýchsocialistů ve spolupráci s tamější (v terezínském ghettu působící)komunistickou stranou,“ vzpomíná pamětník J. D.


A brány se otevřely...

16

Nemohla být pomyslnou jiskrou naděje také chuť pomstít se? Přežít a oplatit trýznitelům vrchovatou měrou vše, co člověk musel zažít sám! „Měl jsem úplně šílenou, nesmyslnou touhu po pomstě. Ta byla, že jednoho dne to přežiji, že se dostanu do německého města či vesnice, že německé dítě rozseknu hlavou o  chodník. Chtěl jsem to tehdy udělat. Naštěstí jsem to neudělal, ne pro Němce, ale pro moji duši,“ vysvětluje přeživší J. S.

Podstatnou výhodou byla manuální zručnost, přesněji řečeno možnost dostat se mezi chráněné profese, které byly k  chodu tábora či ghetta zapotřebí. „Lidi, co nebyli zvyklí pracovat, umírali,“ objasňuje pan J. F. „Řemeslo mne zachránilo, v dílně za každýhopočasí,“ vysvětluje si záchranu života pamětník Z. N. Bylo výhodou, když otrok za ostnatým drátem rozuměl jazyku, kterým byly vydávány povely. Se znalostí němčiny naděje na život rostla.V určitých případech jazyková vybavenost vedla k pracovnímu zařazení, které skýtalo větší šanci vyhnout se namáhavější, a tím i životunebezpečnější práci. „Tak mě používali jako tlumočníka uvnitřtábora a nepustili mne ven do práce. Kdyby mě pustili, tak jsem hotový hned. První den bych zemřel,“ myslí si ještě s  odstupem několika desetiletí přeživší F. K.


17

KAPITOLA PRVNÍ

Dachau

„Lagerführer nás vítal, že jsme se dostali do nejlepšího tábora a že je

nejhodnější velitel, co byl. Měl takové ty řeči, ale zakončil to asi tak,

že nám dokáže, že je hodný. Tam stáli tři vězni, co byli u něho blízko

v řadě, tak esesman, co s ním přišel, mladý kluk, ono jich přišlo asi

tři nebo čtyři, ten jeden rezatý mu podal bejčák. To měli hůl na konci

potaženou kůží. A  tam je mlátil, až leželi. Jeden byl operní pěvec,

zpíval na  Veveří a  musel zpívat nějakou operu. Známou, já už

nepamatuji. Vstal od nich a říkal: ,Vidíte, nezabil jsem je. Jsou živí.‘“

V. B., bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau

LÁGR ČÍSLO 1

„A  tak Holý nám říkal: ‚Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se ne

dostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak

jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ‚Tak si představte,

když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazališty

fle, tak po  jejich zádech kráčejí z  betonu na  beton, aby neměli špi

navé tyto.‘ Já v  duchu osobně... Tenkrát jsem měl několik měsíců

po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly.

Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si

vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem

tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: ‚A měl jsi ohromné štěstí, že

jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější.‘ Poněvadž prvně

jsem viděl tam člověka živého na  ohni, před branou ještě, a  potom

později ten velký zástup lidí s  obrovskými flegmonami, a  to mrzlo

tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových mínus 18–20

°C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A  když jsem

viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu

až dolů samý hnis, vředy a takové... flegmony. Já jsem to neznalten

krát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to


A brány se otevřely...

18

jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého,‘“ vzpomíná na příchod

do nejstaršího nacistického lágru pamětník V. D.

Příběh nacistických táborů začal v Dachau. Ve středu 22. března 1933, nadohled od  stejnojmenného středověkého města, šestnáct kilometrů severozápadně od  Mnichova byl založen první a zároveň nejdéle fungující nacistický koncentrační tábor. Pravdou je, že ještě před založením lágru v Dachau vznikly tábory Oranienburg, Lugau a Plauen. Jednalo se o provizorní káznice, koncentračnítábor Dachau již vznikl s úmyslem, že bude zařízením trvalým.Zpočátku poskytla lágru zázemí opuštěná továrna na střelný prach. Dvacet plochých polorozpadlých baráků, správní budova a stovky metrů ostnatého drátu. To zatím muselo stačit. První vězni spali na betonových podlahách a před chladem je neochránily aniprořídlé deky. Museli se pod dozorem stráží porozhlédnout po okolí a sehnat nějaký materiál na výrobu paland. První koncentrák rostl tak trochu improvizovaným způsobem.

Hned, jak je to možné, svolává si první velitel DachauSS-standartenführer Hilmar Wäckerle své muže, aby je náležitě uvedl

do  situace. Všiml si totiž, že stráže komunikují s  vězni, dokonce

jim dávají cigarety. To se musí změnit! Dachau nebude obyčejným vězením, Dachau přepíše dějiny jednou provždy. „Kamarádi

z  SS! Víte všichni, proč nás sem Vůdce povolal. Nepřišli jsme sem,

abychom s  těmi sviněmi uvnitř zacházeli lidsky. Nepovažujeme je

za  lidi, jako jsme my, nýbrž za  lidi druhé třídy. Po  léta mohli provádět svou zločinnou činnost. Ale teď jsme u  moci my. Kdyby byly

přišly k moci tyhle svině, byly by nám všem uřízly hlavu. Protoneznáme žádné slitování ani my. Kdo z kamarádů nemůže vidět krev,

ten k nám nepatří a ať odejde. Čím víc těchto svinských psůodpráskneme, tím méně jich budeme muset krmit.“

Z  počátku mělo násilí v  Dachau směřovat převážně vůči komunistům, sociálním demokratům a  odborářům, nenáviděným ideovým odpůrcům nacismu, kteří putovali za ostnaté dráty mezi prvními. Asociálové a  kriminálníci na  tom byli paradoxně lépe. Později při zavírání a vraždění Židů, Rómů a dalších zcelavydělených skupin již ani o „lidi druhé třídy nešlo“. Podlidé, zvláštní rasa, živočichové zdánlivě podobní lidem. Slitování je to poslední, čím by měl člen SS disponovat.


19

ř přeživpšříholš cpaups

THEODOR EICKE

Přestavbu lágru na vzorové zařízení zařídí druhý velitel táboraSS-gruppenführer Theodor Eicke, populární velitel obávaných jednotek Waffen SS Totenkopf, kterým velel až do 26. února 1943, kdy

byl jeho letoun zasažen sovětskou palbou, zřítil se k zemi a Eicke

v  něm nalezl smrt. Ten samý Eicke, jenž se z  vůle Adolfa Hitlera

stal po  Noci dlouhých nožů katem hlavy SA Ernsta Röhma. Zastřelil ho v mnichovském vězení Stadelheim. K čemu se zdržovat

soudy. Podle jiné verze měl být Eicke pouze svědkem Röhmova

konce. V cele měl střílet jeho kumpán z SS Michael Lippert.

Zastavme se krátce u zajímavého životního příběhu tohotozločince. Theodor Eicke, ročník narození 1892, pocházelz Hüdingenu v Alsasku-Lotrinsku. Studium ho příliš nebavilo, z reálky zběhl k armádě. Dá se říci, že zbraně a boj se staly jeho vášní i osudem. Jaké však bylo Eickeho rozhořčení, když ho po  skončení války z  armády propustili. Nevděk, který se přetaví v  příklon k politickému extremismu. Nenávist vůči demokratickému režimu se ho držela jako veš košile, dokonce kvůli svému neskrývanémupolitickému přesvědčení přišel o  místo placeného policejního informátora. Počátkem dvacátých let Eicke vztekle křižoval celé Německo, o dlouhodobější práci sice nezavadil, ale když se naskytla šancezavítat na  schůzi protirepublikánsky zaměřené pravice, vždy se rád zúčastnil. Začátkem roku 1923 se na Eickeho konečně usmáloštěstí, povedlo se mu v Ludwigshafenu nastoupit na místobezpečnostního komisaře u koncernu IG-Farben-Werke.

Ve  stejném městě na  levém břehu Rýna zakotvil v  roce 1928 Eicke také politicky. Rozhodnuto! Bude to perspektivní NSDAP. Zálibu v uniformách vyřešil vstupem do SA. Dlouho všakpříslušníkem stranických úderných oddílů nebyl, v  srpnu 1930 již oblékal stejnokroj SS. Na počátku následujícího roku obdržel opožděný vánoční dárek v podobě povýšení do hodnosti sturmbannführera. Hodností majora však kariéra v černém řádu SS rozhodněnekončila. Skloubit službu v partajních ozbrojených složkách s civilním zaměstnáním již Eicke nedokázal. Politika měla přednost,předvolební boj bral Eicke doslova jako reálnou válku. Co na tom, že proti slovním argumentům oponentů tasil zbraň.


A brány se otevřely...

20

Když ještě spravedlnost v Německu dožívala, stihl se v červenci

1932 Eicke dostat za bombové útoky a vraždy před soud. Měl však

štěstí v  neštěstí. Říšský ministr, v  minulosti dlouholetý šéf justice v  Bavorsku, Franz Gürtner, nacistům přál. Ne náhodou si ho

Hitler ve  funkci ponechal až do  jeho úmrtí v  roce 1941. „Pokud

nemůžete rozpoznat vůli Vůdce jako pramen práva, pak nemůžete

zůstat soudce,“ sdělil Gürtner kolegovi Lotharu Kreyssigovi, když

ho za protesty proti projektu nucené eutanazie zbavil místa. Žádný

další soudce proti vraždění postižených lidí nevystoupil. Kreyssig

zůstal osamocen. Po válce mu bude nabídnuto, aby se do řadjustice vrátil. Odmítne. Smysl života najde v evangelické církvi, charitě

a mírovém hnutí. Vraťme se však zpět do roku 1932.

Gürtner zařídil, aby Eickeho pustili z  vězení na  krátkou dovolenou. Eicke nebyl hloupý, na nic nečekal a rychle zmizel do Itálie. Pod Mussoliniho ochranou se již skrývala celá řada hledaných či odsouzených osob z řad NSDAP. Život emigranta Eicke nezakusil na dlouho, o úspěchu strany nepochyboval. Brzy na viděnouv Hitlerově Německu!

Krátce po  převzetí moci nacistickými soukmenovci se Eicke vrátil do  Ludwigshafenu. Již v  červnu 1933 si na  něj šéf SS vzpomenul. Heinrich Himmler věděl, že koncentračním táborům se musí vládnout pevnou rukou. Tou Eicke disponoval v míře ažnadbytečné. Již víme, že byl Theodor Eicke jmenován šéfem prvního skutečného lágru. Žádná improvizace. Nadešel čas Dachau. Teror, brutalita, svévole dozorců, nenávist až za hrob vůči Židůma dalším parazitujícím podlidem, kamarádství mezi členy SS. Kdyby Eicke napsal příručku pro dozorce, mohla by klidně výše uvedená hesla označovat jednotlivé kapitoly. Koncentrační tábory Třetí říše vděčily „Papa Eickemu“ zkrátka za hodně.

V červenci 1934 byl Eicke povýšen do hodnosti gruppenführera SS. Ukázalo se, že pro organizování útrap má velké nadání.Centralizoval systém koncentračních táborů, založil mnoho pobočných lágrů, které jako měsíce obíhaly kolem vlastních planet. Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Lichtenburg. Zvrácený vesmír, do kterého po anšlusu Rakouska v březnu 1938 přibyl Mauthausen.

Káznice pracovaly celkem obstojně, Eicke jako hlavní inspektor těchto zařízení na vše podstatné osobně dohlédl. Válka na východě


21

ř přeživpšříholš cpaups

však přinášela jiné úkoly a výzvy. Eicke měl vyniknout jakoválečník. Spíš by se slušelo napsat jako lidská hyena v čele více neždvacetitisícové jednotky SS-totenkopfverbände, která slídí v polském

zázemí, vyhledává odbojáře a Židy, aby je po dopadení buďzavraždila rovnou, nebo poslala za dráty lágru.

Po  tažení v  Polsku Eicke obdržel rozkaz postavit celou divizi. Formování svazku začalo v narychlo vyklizeném Dachau.Následovalo vítězné tažení na západě. V Rusku již tolik štěstí Eicke neměl. Na začátku července 1941 byl Eicke zraněn střepinou miny, skončil v polním lazaretu, kde se léčil až téměř do konce září. Na zimu byl však již zpět u  své jednotky. Za  zásluhy v  boji byl 15. ledna 1941 vyznamenán Rytířským křížem, navíc se od dubna 1942 mohlhonosit hodností obergruppenführera. To už však Eickemu nezbýval ani rok života. Boje u Charkova již nepřežil. Při přeletu nad vesnicí obsazenou Rusy byl jeho letoun 26. února 1943 sestřelen a  Eicke zahynul v jeho troskách. POLITIČTÍ A TI DALŠÍ Jaký byl další osud Dachau, prvního z lágrů? V červnu 1933 sevelitelem tábora stal již zmiňovaný Theodor Eicke. Násilí přitvrdilo, brutalita dozorců narostla do obřích rozměrů. Technickounovinkou v ostraze lágru se stalo využití elektrického proudu. Starýostnatý drát dosloužil, nový pod napětím se zdál být dobrou investicí. Peníze se nemají vrážet pouze do  věcí, protože se stejně poškodí, doslouží a skončí na skládce. Eickemu se zdálo, ženejdůležitějším pilířem lágrů jsou muži z SS. Je třeba je naučit efektivně mučit a  vraždit! Takové dovednosti nejsou darem z  nebes. Dachau jako univerzita systematického zabíjení, Dachau jako návod a vzor!

V  Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu. Jim se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské„samosprávě“. Pokud političtí mohli, pomáhali. Dobře věděli, že protinacismu musí bojovat společně, byť v podmínkách lágru, kde odboj měl jen omezené možnosti fungování. Zvláštními skupinami, které se ve vzorovém lágru ocitly, byli jehovisté, Romovéa homosexuálové. Jinakost se v Hitlerově Německu nepěstovala.

Do Dachau také přibývali němečtí Židé. Někteří si ještě mohli zachránit holé životy. O zázrak nešlo, spíše o doklad improvizace




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist