načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: A andělé půjdou každý den vedle tebe -- aneb Jsi to nejcennější co máš... - Ann Hangely

A andělé půjdou každý den vedle tebe -- aneb Jsi to nejcennější co máš...

Elektronická kniha: A andělé půjdou každý den vedle tebe -- aneb Jsi to nejcennější co máš...
Autor:

Úspěšná a populární blogerka Hangely vystupuje ze své anonymity. Veselé příběhy v knize " A andělé půjdou každý den vedle tebe" spolehlivě rozesmějí každého čtenáře. Kniha se ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 284
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úspěšná a populární blogerka Hangely vystupuje ze své anonymity. Veselé příběhy v knize " A andělé půjdou každý den vedle tebe" spolehlivě rozesmějí každého čtenáře. Kniha se navíc stane průvodcem a rádcem pro vaše každodenní, náročné chvíle. S humorem najdete řešení i na ty nejzapeklitější situace a budete se těšit na další pokračování příběhů od Hangely. Text eknihy doprovázejí reprodukce obrazů od Simonetty Šmídové.

Související tituly dle názvu:
STEFFANI: NIOBE, REGINA DI TEBE STEFFANI: NIOBE, REGINA DI TEBE
JAROUSSKY PHILIPPE
Cena: 360 Kč
Andělé a démoni Andělé a démoni
Brown Dan
Cena: 266 Kč
Andělé všedního dne Andělé všedního dne
Viewegh Michal
Cena: 177 Kč
Andělé stromů Andělé stromů
Hageneder Fred, Heng Anne
Cena: 308 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A ANDĚLÉ PŮJDOU KAŽDÝ DEN

VEDLE TEBE

Hangely Ann

Copyright © 2015 Hangely Ann

http://hangely.blog.cz/

Ilustrace © Simonetta Šmídová, 2015

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

1. vydání © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: 978-80-87749-82-1 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-87749-83-8 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-84-5 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


VĚNOVÁNÍ

Všem mým andělům nebeským

Andělu strážnému a jeho kamarádům, kteří mě celý

můj život nesou na rukou a nikdy neopustili

Všem mým andělům pozemským

Paní doktorce Vášové, za jejíanděloéči

Mému manželovi Petrovi, za jeho lásku a svatou

trpělivost, když někdy nebylo uvařeno, protože jsem

psala knihu.

Mým dcerkám Klárce a Terezce, za jejich lásku k

„bláznivé“ mamce

Mé celé rodině

Mým, krásným přátelům, které na prstech rukou a

nohou nespočítám

Ivušce a Haničce za podporu při vydání knihy


PŘEDMLUVA

Sama za sebe musím poctivě říci, že předmluvy v žádné knize nikdy nečtu ve chvíli, kdy knihu začínám číst. Občas je nečtu ani po přečtení dotyčné knihy, ale sem tam se mi stane, že ve chvíli, kdy knihu mám přečtenou, otevřu zpětně první listy a předmluvu si s velkou chutí a zájmem přečtu.

Tato kniha je pravdivým a skutečným příběhem jednoho života. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního. Všichni si žijeme své životy od dětství až do dospělosti. Jsme ovlivňováni od dětství vším, co nás obklopuje, a někdy jsme svým okolím spíše masírováni a přeměňováni do obrazu, který se ale v žádném případě neshoduje se skutečným obrazem, který máme vyrytý do své vnitřní duše.

Takže nejdůležitější věcí se potom stává, zda máme nebo nemáme to štěstí a sami, nebo s pomocí jakýchkoliv vnějších doteků se nám otevřou oči a my konečně začneme chápat a radostně se dotýkat svého skutečného, vnitřního člověka.

Tento dotek již nikdy potom nezůstane bez odezvy a bez následků. Naopak, navždy nám změní náš život. Otevřou se veškeré dveře, které byly našim vnitřním zrakům až do dneška neviditelné a uzavřené. Svoji minulost začneme chápat v souvislostech, a přítomnost a budoucnost nás naplňuje neskonalým štěstím a radostí.

A jak se to všechno vůbec může stát? Úplně jednoduše, potkáte anděly.

Ani já nejsem na tomto světě výjimkou. Žila jsem, nebo spíše protrápila se velkou část svého života. Samozřejmě navenek vše vypadalo a vypadá velmi uspořádaně, velmi schopně, velmi úspěšně. Ale to už mají tak situace a věci ve zvyku, vypadat uspořádaně a jakoby mimochodem. Skutečnost a pravá realita je častokrát úplně jiná.

Nejdřív jsem nevycházela dlouhé roky z údivu nad tím, že mám pocit, že jsem se narodila jaksi nedopatřením, jenom k tomu, abych sloužila ostatním jako objekt smíchu a živá ukázka všelidské neschopnosti. Poté následovaly roky bolestného poznávání, že si mě jen tak někdo asi nikdy nevšimne, a možná by bylo nejlepší, kdybych vstoupila do nějakého hodně vzdáleného kláštera. Vždyť na světě jsou všichni dokonalejší, krásnější, schopnější. Lépe studují, mají plno známých, lehce získávají místo v práci, v partách a kolektivech jsou oblíbení. Ale pozor. Nikomu jsem nezáviděla v pravém slova smyslu, jen jsem se vedle této veleúspěšné většiny propadala stále hlouběji a hlouběji.

Došlo to tak daleko, že jsem lidem ze své nejbližší rodiny a později svým kolegům a kolegyním dovolila, aby mi určovali a směrovali mé dny a v podstatě za mě rozhodovali.

Změna, nebo určitý pocit, že věci nejsou úplně v pořádku a já jsem někdo jiný, sice přicházely postupně, ale hledaly stále neodbytněji svoje místo v mém povědomí.

Takto utrápená, usoužená a možná i sama sebou zavržená, jsem se vdala, vychovala dvě krásné holky, s manželem vedu již 15 let naši rodinnou firmu. Při tom všem jsem vystudovala několik vysokých škol, naučila se pár cizích jazyků, živila se jako učitelka hudby a angličtiny.

Ve svém nitru jsem ale cítila s probíhajícími dny stále silněji palčivou otázku. Kdo vlastně jsem? Proč jsem tady? Těší to někoho? Má to nějaký smysl? Mám JÁ nějaký důležitý úkol, proč jsem tady, nebo zapadnu do bezejmenného davu a následující století mě přikryjou prachem zapomnění. Raduji se já sama osobně vůbec z toho, že jsem na světě?

Možná moje utrápená dušička už křičela opravdu velmi hlasitě, možná, možná někdo tam nahoře zvedl sluchátko.

Přesně před rokem jsem se doslova potácela ve velmi složité a bolestné osobní situaci. Nic mi nevycházelo, nic se nedařilo, každý vztah, jak manželský, tak ty přátelské přinášely pouze další bolestná zranění a bezesné noci.

Odpověď přišla takovou rychlostí, že smetla všechna trápení, všechny nejistoty tak důkladně, že ještě v této chvíli cítím tu prudkou změnu. Byl to vichr změn, vichr nových poznání, vichr uzdravení, vichr lásky, dobra a štěstí.

Stále žiji svůj obyčejně, neobyčejný život, ale... Už vím. Už vím, kdo jsem, kudy jsem kráčela, kde jsem padala, kde mi naopak byla podávána pomocná ruka. Nádherná jistota tohoto poznání způsobila to, že v mém životě pomyslně nezůstal kámen na kameni.

Všechno mě těší, mám v sobě nevyčerpatelný zdroj energie a radostné naděje. Nic laciného, poctivé poznání, jak to v tom životě chodí a jak se neztratit.

Přeji všem laskavým čtenářům této knihy, aby i ve vašich životech nezůstala jediná klika na petlici, na všechny otázky existují odpovědi,

všechny cesty jsou již pro nás připravené, prosím,

pojďme společně a dovolme, aby do našeho života

vstoupil údiv nad tím, jaká neskonalá krása nás ve

skutečnosti obklopuje.

O ÚPLNÉM ZAČÁTKU

Proč je důležité, aby vám šlápl kůň na nohu

„Jdu jezdit na koni,“ prohlásila jsem jednoho jarního odpoledne. „Cože jdeš? “ opáčil můj vyděšený manžel. “ Jdu jezdit na koni, protože si to přeju už dvacet sedm let a děti už mám velké a ty si taky už umíš umíchat vajíčka k večeři, tak co! „Vysekla jsem rázně svoji obrannou odpověď. A byla to tvrdá a krutá realita a pravda. Uplynulých dvacet sedm let, co jsem vdaná, jsem většinu času trávila pečováním o děťátka, sice dvě roztomilé dcerunky, nicméně již děvenky přes dvacítku, vytvářením rodinného a manželského krbu, což jsou dvě rozdílné fárací směny, spoluprací s manželem v naší rodinné firmě, což se často jevilo jako bezplatné vyplňování vstupenky na psychiatrii a neustálým „familymanageringem „, jako že péče o kuchyni, úklid, stavba chalupy, zahrady apod. se hlavně týká pouze mě! Byl nejvyšší čas na změnu, která ve mně hlodala již od zimy a nechtěla se jen tak odbýt.

Kůň byl sice postarší exemplář, ale totální lenoch to tedy nebyl. Jitka, moje nová kamarádka a

majitelka koníka se jenom pobaveně dívala na můj

marný pokus se na něj vydrápat. Sice jsem od ledna

denně cvičila posilovací cviky, ale když nehnete

nohou skoro třicet let, dva měsíce cvičení to

nevytrhnou. Nakonec mě Jitka na koníka razantně

vyhodila a bylo to. Pááni, od mládí jsem se z takové

výšky nedívala, bylo to jako neuvěřitelný splněný

sen. Celkem v poklidu bez nějakého karambolu

jsme objeli louku a byl čas sestoupit dolů. I když

nejsem žádný koňojezdec, selský rozum mi mohl

dát, že seskočit z koně těsně u jeho pravé přední

nohy není ten správný způsob vystupování ze

zvířete. Koník si elegantně přešlápl a obtisk jeho

nohy se důkladně vryl do mého pravého nártu.

„Do prdele,“ napadlo mě v prvním momentu,

„určitě mám nohu na padrť.“ No nebylo to

tak doslova, ale bez pomalého kulhání jsem se

pohybovat nemohla. Ještě, že se raději směju,

než brečím, plouhala jsem se k autu a už si

představovala manžela a jeho poznámky. A co

si myslíte? Jak to dopadlo? Smál se mi a nahlas

zadoufal, že už mám jízdy na dalších třicet let dost.

Neměla jsem, ale to nebylo v tu chvíli důležité, horší

bylo, že jsem druhý den měla jít k zubařce a nebylo

mi jasné, do jakých bot narvu svoji oteklou akoňo

obtisklou nohu.

„Ale dobré ráno,“ vítala mě energicky druhý den paní zubařka. „Co se vám proboha stalo?“ „Ále, jenom jsem začala konečně zase jezdit na koni,“ probíhal vstupní rozhovor v zubařské ordinaci. „Sestro, lejzr a vy si sedněte tady do křesla,“ zněly útěšné příkazy paní zubařky. „A jak se vůbec máte,“ byl další její dotaz. „No já vám vlastně ani nevím, jak se mám,“ soukala jsem ze sebe popravdě. „Celou věčnost dělám všechno to nejlepší pro manžela, děti, rodinu, firmu, náš dům i chalupu, k tomu venčím psa, mám spoustu společenských a dobrovolných aktivit pro děti a důchodce, všichni jsou spokojeni, chválí si můj servis a moje aktivity, ale já vám nevím, já vůbec nejsem šťastná,“ vypadlo ze mě na zubařském křesle. „Nevím, jestli to trochu není tím, že na půl úvazku ještě k tomu všemu učím na základce na druhém stupni hudebky a to je snad těžší než vycvičit armádu v Kazachstánu, k tomu mě jedna kolegyně ve škole lehce ublížila, asi budu jenom trochu vyčerpaná a unavená,“ dokončila jsem svojí zpověď a rychle si uvědomila, že nejsem u psychologa ani kněze, ale u zubaře. „Mám krizi,“ napadlo mě, ještě pár dní a budu svůj životní příběh vyprávět toaletářce na Pohořelci.

„A co andělé?“ zeptala se opatrně paní zubařka. „Propánakrále,“ blesklo mi hlavou, „bože pomoz, já se nechci bavit o nějakých nesmyslných andělech, beztak to jsou určitě výmysly.“ „Nooo, nic?“ řekla jsem místo toho alespoň trochu slušně. „A něco by mělo být?“ Snažila jsem se dívat na zubařskou vrtačku a ne paní zubařce do očí. „Ale děvenko moje milovaná,“ řekla téměř mateřsky. „To víte, že by mělo být. Byla jsem teď nedávno v Lucerně, byla tady Lorna ze Skotska, víte?“ Zkoušela mojeanděloznalosti. Marně. Vůbec jsem netušila, o koho by mělo jít. „Tak děvenko, vy si musíte koupit alespoň jednu její knihu, přečíst si ji, ať si o tom myslíte, co chcete a uvidíte, jaké věci se začnou okolo vás dít,“ zněl příkaz té laskavé ženy, která pod mojí slupkou dobře viděla, že bolavý zub a nateklá noha jsou úplné maličkosti proti tomu, co mě ve skutečnosti trápí.

„Jsem cvok a blázen,“ letělo mi hlavou, když jsem v knihkupectví dávala ke kase knihu “Andělé, poselství naděje“ od Lorny ze Skotska.

To jsem ještě netušila, že kdyby mi koník nešlápl na nohu, musel by mi asi skočit na hlavu, abych konečně vykročila ze svých naučených, bezpečných, ale bludných kruhů. Naštěstí toto koňo-zubařské dobrodružství stačilo k tomu, abych otevřela první stránky a mohly se začít dít VĚCI.

1. Krok k andělům

Rozhlédni se kolem sebe, máš nějaký nesplněný

životní sen?

Cokoliv tě v této chvíli zdržuje, nech ležet a napiš

si svůj sen tiskacími písmeny na papír

Je potřeba, abyste zvedli telefon? Je potřeba dojít

ke svému snu pěšky?

Udělejte to!

O ZAHRADNICKÉM PITVOŘENÍ

Jako-že rýpání zahrádky zajímá ty nebeské

potvůrky?

Za týden od své koně-jezdecké zkušenosti jsem na chalupě otevřela první stránky podle mého soudu lehce pochybné knihy. První kapitoly dobrý, další kapitoly taky nic podivného a ze stránek na mě pouze dýchala zprávička o nekonečné nitce naděje. Naděje o tom, že v životě má smysl každá maličkost, každá sebemenší věc a událost naše nebeské andělstvo zajímá a nečekají na nic jiného než je do svých problémů a potíží neustále zvát a prosit v duchu o pomoc, kdykoliv, prostě neustále.

„Hm, tak aspoň jsem ráda, že to není úplná blbost,“ napadlo mě a položila jsem knihu na noční stolek. Zítra ráno mě čekalo zcela nepopulární rýpání zahrádky, opět jsem byla jezdit na koníkovi a tentokrát mě bolela záda jako střep. Pomalu jsem začala přemýšlet o tom, že účel mého ježdění na koni asi musí být v něčem jiném, zlepšení zdravotního stavu to asi nebude.

Teda, řekla jsem, že mě čekalo rýpání zahrádky, což ale není ten plně správný termín. Již od mého útlého dětství jsem sice květenu a rostlinstvo milovala, ale z jejich strany se žádná vděčnost nekonala. Každá květina mi do 3dnů bezpečně uschla, plevel na zahrádce mi roste i tam, kde neroste ani zkušeným dendrologům v Průhonickém parku v rámci plevelo-výzkumu, a i ty nejvytrvalejší a nejodolnější trvalky to se mnou vždy zkusily první rok a potom sbalily kufříčky a radši nevylézaly ani ze země. Asi aby se nelekly mékvětinoéče.

Čili když měla jednou přijet na návštěvu moje mamča, mimochodem velmi zdatná zahradnice, nastartovala jsem rychle našeho oplíka, dojela do OBI, popadla první čtyři největší palmy a podobné květino-stromy a rychle je umělecky zapracovala do svého rádoby zámeckého interiéru v domě. „Teda, Haničko, tys mě ale velmi příjemně překvapila,“ užasla moje mamča. „Celý život jsi se jevila tak neschopně a tady máš tak krásné květiny?“ Pár vteřin jsem si užívala tu pochvalu a slávu a potom mi svědomí nedalo, co kdyby se mě mamka třeba zeptala, jak se ty zelené potvory jmenují a přiznala jsem barvu. „Mami, já to o sobě taky nevěděla, tyhle už tady mám 12 hodin, tak jsem úspěšná.“ A bublinka splaskla.

A se zahrádkou na chalupě to bylo to samé. Jahody občas plodily a občas ne. Libeček občas

krásně vyrostl a občas ne. Šnitlík občas měl 100

nožiček a občas nic. Navíc toto zimojaro, kdy do

poloviny května byl mráz a sníh a najednou ze dne

na den mělo být léto, mi zbývalo jenom pár hodin

na předstírání jarního zahrádkářského období.

Musela jsem dojít na zahrádku a trochu jí porýpat,

nebo by se mnou už určitě nikdy nepromluvila ani

slovo a místo občasných jahod a bylinek by po mě

házela hlínu a kamení. Horší průšvih byla ta bolavá

záda, nebylo mi jasné, když jsem málem lezla po

čtyřech, jak tu práci zvládnu.

Nedělní krásné ráno, 6 hodin, slunce

nastartované na obloze a já s rýčem na své

minipokusné bylinkové zahrádce. Obraz pro

surrealisty a naprosté životní pesimisty. Velmi

pomalu a opatrně jsem se ohnula, abych vytrhla

nějaký plevel, nešlo to, záda bolela ještě víc. Nikdy

už nevypátrám, jak se to stalo, ale najednou mi

blesklo hlavou, „Andělé, odpusťte mi to, já na vaši

každodenní pomoc nevěřím, ale moc, moc prosím,

jestli jste tady opravdu se mnou, pomozte mi!“ Ve

vteřině jsem se narovnala a... A nebylo mi vůbec

NIC. Bolest zad byla pryč! V naprostém šoku jsem

rychle rýpala zahrádku, sázela semínka, užívala si

něčeho neuvěřitelného.

Za tři čtvrtě hodiny jsem seděla na terase a

popíjela svoji nedělní kávičku. „Co tady děláš?“

vyjevil se rozespale manžel. „Vždyť se nemůžeš

ani hnout, co dělají tvoje záda?“ „Nebudeš tomu

věřit, nic mi není,“ a dále jsem mu rozechvěle

popsala zážitek za poslední půlhodinu, „a nejen,

že mě nebolí vůbec nic, ale mám zrýpanou

zahrádku a zasetá semínka, tak asi to opravdu

byli ti andělé, začala jsem do svého života

nenápadně zapracovávat tu andělskou partu.“

„Blbost, to byla určitě jenom sugesce,“ mávl

opovržlivě rukou. „Možná,“ opáčila jsem, „ale

ať to bylo, co to bylo, zafungovalo to.“ A bylo mi

jasné, že jsem vykročila na cestu neuvěřitelných,

každodenních dobrodružství.

2. Krok k andělům

I dnes tě jistě čeká alespoň jedna práce, nebo

schůzka, do které se ti nechce

Nedělej žádné složité přípravy

Co práce, nebo schůzka vyžaduje? Pouze tvoji

přítomnost

Jděte a buďte přítomni, celou svoji myslí, celým

svým srdcem

Za celou dobu řekněte pouze jediné slovo –

DĚKUJI!

O MUZIKOHRANÍ

A pak že ty grázlíky nikdo ke zpěvu nedonutí

Ještě zcela pod neuvěřitelným zážitkem s bolavými zády jsem kráčela do své poloviční učitelsko-hudební práce. I když nejsem si zcela jista, zda předstoupení před divou, vulgární a línou pubertální školní mládež dvakrát v týdnu se dá nazývat prací, správný výraz by možná byl: Přípravný kurz na krocení pološílených lvů ve zkrachovalém cirkuse. Protože kdo zvládne učit hudební výchovy na druhém stupni základní školy, kde hudba jako předmět neexistuje a ředitelstvo a kolegyně vás přehlíží jako pšeničné lány, ten už může a dokáže v životě všechno. Na to dám krk, a kdo někdy učil na základce, ví, o čem mluvím.

Opět to vypadalo na jeden z velmi náročných a skoro beznadějných učitelsko-hudebních dnů. Věděla jsem, že ten den budu učit ty náročnější třídy, sedmáky, osmáky, deváťáky, kde inteligence nemá šanci udržet se ani drápkem. „Bože, co já budu s nima dneska dělat,“ zoufala jsem si potichu, neboť hudbou a invencí nenavštívené vedení školy si myslelo, že učit hudbu puberťáky je brnkačka

a nedovolilo mi pořídit ani základní povinné

učebnice, o vybavení hudebny ani nebudu mluvit

a v podstatě mi nedali ani odpovídající hudební

třídu, musela jsem učit ve společenském klubu,

kde, přestože to je těžko uvěřitelné, jsem si musela

vybojovat židle a lavice pro děti, jelikož dle lehce

zatemnělého vedení, přeci stačí, když budou

děti sedět na zemi. Což v praxi znamenalo, že se

puberťáci váleli, chechtali a házeli po sobě boty a

tašky. Po dvouletém vyčerpávajícím boji jsem tedy

měla lavice, židle a funkční počítač na stole, to ale

bylo vše. Program hodin jsem musela vymýšlet

každý týden pro každou třídu zvlášť, neboť, jak již

bylo řečeno, bez učebnic nebo nějakých pomocných

materiálů se nedá uvařit ani česnečka, natož

bramboračka.

V počínajícím zoufalství jsem si vzpomněla na

svoji andělskou partu. „Tak andělé moji drazí,“

letělo mi hlavou před začátkem vyučování. „Jestli

si myslíte, že rýpání zahrádky byl nějaký úkol, tak

omyl, omyl. Dneska mám pro vás lahůdku. Moc

prosím, pomozte mi prožít s dětmi smysluplný den,

který bude o hudbě, o povídání si, prostě bude to

hezké.“ Ještě jsem nedomyslela svoji prosbičku a

blikla mi zprávička na mobilu: Jukni se na stránky

xy, je tam super hudební ukázka, psal mi dlouholetý

kamarád, zvukař z českého rozhlasu. Klikla jsem

na youtubko, úžasná hudební ukázka o tom, jak

španělská filharmonie zahrála postupně se všemi

nástroji lidem na jednom velikém náměstí Ódu

na radost. Hudebníci byli v riflích a košilích a

přicházeli po chvilkách, vylézali z obchodů, bank,

parků, kanálů a během krátké chvilky byla před

užaslým náměstím celá filharmonie, všichni hráli,

lidi si s nimi zpívali, no něco nádherného. „To je

ono,“ napadlo mě, „já ty grázlíky nejdřív nechám

zazpívat Ódu na radost jen tak z not, samozřejmě

budou otrávení a vzteklí, ale potom jim pustím tuto

ukázku a uvidím, co to udělá.

První hodina hudebky, první třída, šok.

Puberťoši nejdřív prskali jako svíčky pod

vodovodem, ale už během ukázky se klidnili,

dokonce nadšeně tleskali a znovu, tentokrát už

bez keců a odporu si Ódu na radost zazpívali.

Zazvonilo, nic, nikdo neprchal ze třídy, další

potencionální zájemci o hudební vzdělání se

tlačili do klubu, bylo narváno, všichni chtěli

vidět ukázku, všichni si to potom chtěli zazpívat.

Najednou bylo odpoledne, já nebyla skoro vůbec

vyčerpaná a unavená, ale co víc, byla jsem šťastná,

nadšená a nekonečně vděčná. Seděla jsem ve svém

improvizovaném kabinetu – což bylo odkladiště

všeho možného, ale pro mě dobrý, no ne? A cítila

jsem hlubokou vděčnost.

Bylo mi jasné, že už dávno vím, ale od této

chvíle ještě silněji cítím, že na nic, co mě v životě

potká, nejsem sama, a že mojianděloartu

baví vše, do čeho se pouštím a nemají sebemenší

problém pomoci mi. Stačí tak málo, jen je do

svého problému pozvat. Hoši díky!

3. Krok k andělům

Máš práci, která je velmi náročná, stresující, nebo

pro změnu nudná a nenaplňující?

Dnešní den se tato práce změnila

Stačí soustředit se na 5 minut dnešního dne

Přivři oči a pouze řekni: „Vidím krásnou

příležitost“

Otevři oči: vše je stejné a přitom plné možností na

změnu

O ANDĚLSKÉM TELEFONOVÁNÍ

Ono se řekne, zavolej andělům? Ale jak?

Běháte po ulicích, sedíte v autobuse, v tramvaji, ve vlaku, chodíte po lese a kdekoliv potkáme kohokoliv, v devadesáti procentech případů je jisté, že ten člověk bude mít na uchu mobil, bude ho svírat křečovitě jako poslední jistotu jeho života a bude do něj křičet jako o pomoc a o závod.

Zvlášť oblíbené mám hovory ve ztichlém buse po ránu, všichni ještě s polozavřenými víčky prožívají svůj sen a najednou zvuk, co zvuk, šílená melodie, třeba fotbalový pokřik: „Huj, Huj, fuj, fuj.“ I kdybych nechtěla, jsem probuzena a bože pomoz, nejen to, jsem vtažena do následujícího dialogu, který je křičen na celý prostor autobusu. „Haló, Máňo, já tě moc neslyším. Jo to už je lepší. Tak, kdy přiveze Véna ty slepice pro tetu do Slavětína? Jak to, že nevíš, my už tam pro ní máme šest králíků, a kdo to porád má krmit, můj Józa už jim odmítá dávat i tvrdej chleba, kdyby ti zločinci ve vládě tak všechno nezdražovali a ten pitomej Kalousek za to stejně může ze všeho nejvíc. No a teta si přeci ty králíky i slepice přála k narozeninám a ty už sakra měla před dvěma měsícema, tak, kdy jí ten dárek dáme? To ste porád říkali, že společnej dárek a teď ste se na to vykašlali, no já vím, že ste byli na dovolený v tom Egyptě a co? Co ta plná inkluzíf, šlo to? Taky jste tam každý ráno měli ty voslizlý a gumový vajíčka, který nikdo nechtěl, jenom ty Němci nenacpaní? Cože, já ti zase doprčic nerozumím, už je to lepší, voni se tu tlačej lidi, já jedu ve sto třicet devítce do Lidlu, maj tam prý zlevněnou mrkev, tak koupim Vénoviten jeho chlast a asi ty tři mrkve pro ty pitomý králíky, co mám s havětí dělat, odeesáci pitomý, už je drahý i to mlíko. Jo? Ty seš taky v Lidlu? No tak tam počkej, já tam budu za chvíli.“ Konec.

Pod dojmem těchto hovorů si tak někdy říkám, jestli by mobilní telefony neměly být vydávány na základě malých komunikačních testů, neboť necitlivost toho, co je stále více křičeno do prostoru dosahuje velikosti létacích balónů, takových těch barevných, co létají každou neděli nad Konopištěm.

Takže když budu chtít zavolat ségře, použiji ten nešťastný mobil, ale jak se propána krále přivolávají andělé, tak aby mě slyšeli, aby to mělo úroveň, aby to bylo asi nebesky vznešené, aby to bylo učesané. Ach jo, to jsou starosti, v dnešní přetechnizované době, nikoho se nemůžu na nic zeptat a poprosit

o návod v T-Mobilu asi nepůjde. Tak předně, jsou

to tedy bytosti veskrze duchovní a vnímají moje

myšlenky, jak mi ukázali v minulých dnech. Dobrá

tedy, budu je volat myšlenkama, ale jak? A vlastně

jak často? Vzpomněla jsem si na Cyrila Svobodu,

býval dlouho ve vládě, ale je to fajn kluk, znám ho

celá léta. Ptala jsem se ho nedávno. „Ty Cyrile, jak

jsi se dokázal při těch všech tvých povinnostech,

ještě teď v pětapadesáti naučit francouzsky tak, že

jsi složil státnici? Já se francouzsky učím už tři roky

a jsem permanentně u desáté lekce.“ „Hele, dělej to,

jak chceš a vymysli si metodu, jakou chceš,“ povídá

Cyril, „ale dělej to denně a nesmíš vynechat ani

víkendy. To je celé kouzlo.“

Oukej, denně, dobrá budu prosit anděly denně,

ale kdy? „Možná by to šlo po mé ranní spartakiádě,“

napadlo mě. Už od ledna jsem po ránu ke

všeobecnému rodinnému úžasu a smíchu začala

máchat nohama, posilovat břicho a procvičovat

kdejaký sval. Rodina se chechtala, pes mě vesele

přeskakoval, nestačil se divit, proč mu najednou

každé ráno dobrovolně vytvářím překážkovou

dráhu na podlaze, no děs. Ale výsledek byl ten, že

jsem nejen zhubla, ale zpevnily se mi svaly, a když

jsem si vzala sukni, přestala jsem si připadat jako rosolovatý puding, ale jako kočka, což je v mém lehce předpadesátkovém věku sakra důležité.

Bylo ráno, funěla jsem jako lokomotiva, břicho, kolena, celé nohy a znova. Pes se tentokrát vedle mě natáhl jako žížala a po každém hmitu mi olízl tvář, asi mi dával najevo soucit, chudák. Docvičeno, co teď? Stoupla jsem si, rozevřela ruce do prostoru a v myšlenkách říkala. „Andělé moji milovaní, pojďte mi dnes všichni na pomoc. Pojďte do mého dne, moc prosím, ať zvládnu práci s manželem ve firmě, moc prosím, ať zvládnu práci s dětma, nenechte mě ani okamžik o samotě.“ Najednou mi došlo, že moje komunikace s anděly je na úplně stejné úrovni jako Máňa s králíkama v autobuse. Žádný nebesky vznešený rozhovor přeci není možný právě proto, že jsem člověk a prožívám svoje člověčí starosti. V duchu jsem se omluvila všem Máňám, Venouškům a Pepoušům, které jsem kdy zaslechla telefonovat mobilem.

Takže jsem najednou věděla, že je úplně jedno jakou formou telefonuji andělům, hlavně to musím dělat denně. A nesmím vynechat ani víkendy.

4. Krok k andělům

Je pro tebe těžké představit si anděla, kterého

můžeš v duchu oslovit?

Není důležité, zda věříš v existenci andělů

Nastraž pro dnešek svoje uši

Jakákoliv věta pronesená v tvé blízkosti je vzkaz

Naslouchej!

O DĚTSKÉM VZKAZOVÁNÍ

Tady a teď

Až do této chvíle jsem žila v mylném přesvědčení, že žiju svůj život velmi odpovědně na plné obrátky. Dělala jsem si rozpisy svých povinností a plánů na měsíc dopředu, na týden, na den, na dopoledne, na odpoledne. Vršila jsem ty papíry jeden přes druhý na svém pracovním stole, neustále je přepisovala, kontrolovala s těmi včerejšími, přeškrtávala, přehazovala důležitosti. Výsledek byl ten, že třeba půl roku jsem neustále psala například – naučit se francouzsky, nebo ušít látkového medvídka. Akorát, že jednou měly tyto úkoly číslo jedna, někdy číslo devět a někdy tam byla poznámka – dodělat příští týden. Sice jsem se tímto stylem posunovala dopředu, ale asi úplně stejně, jako bych si žádné plány nedělala.

Byla jsem zcela ponořená sama do sebe, každému jsem na potkání vyprávěla, jaké těžkosti prožívala, prožívá a bude prožívat naše firma. Co strašného mi zase provedli děti nebo kolegyně ve škole a co mi určitě zase provedou hned zítra. A kdybyste věděli, co práce nás čeká na baráku v Praze

a o předělávkách na chalupě vám radši ani nebudu

povídat. To je střecha, tašky, natřít štít, dát nové

dlaždičky okolo soklu na baráku, zpevnit sklep,

než nám spadne na hlavu, ostříkat mech ze střech,

vyměnit plaňky na plotě před domem, postavit plot

na zahradě za domem, prostříhat a pokácet stromy

v Praze na zahrádce, vyklučit celý obrovský sad

na chalupě, zakrýt propadající se kryt do druhého

sklepa, uklidit garáž, koupit a instalovat police do

zahradní místnosti a tak dále, a tak dále...

Při těchto starostech o své nemovitosti se ale

může lehko stát a mně se určitě stalo, že ztratíte

tu šipku, ten horizont, co ukazuje dopředu a ne

dokola, nazpátek a zase pořád dokola až do otupění.

Práce na barákách je věčná, cokoliv opravíme a

postavíme a předěláme podle svým představ, naše

milovaná děťátka co nejrychleji střelí, prodají,

bez jakékoliv známky lítosti a piety. Napříč celou

republikou se v každém městečku a každé vesničce

prodává spoustu domků a chalup. Co kvůli nim

minulé generace vytrpěly, co je to stálo úsilí, než

je postavily, vyplatily se navzájem, co životního

ublížení tyto domečky přinesly, když je jejich

majitelům komunisti sebrali. A najednou? Uběhne

pár roků, staří jsou již na hřbitůvku a potomci?

Na prodej, to je jediné slovo, které umí vymyslet

a napsat na svůj dědičný dům. Čili je hezké mít tu

svoji zříceninku, ale pouze tady a teď. A na tohle

poučení jsem nepřišla sama, ale musela ho uslyšet,

musela ho být schopná vnímat.

Po krátkém čase svého ranního telefonování

směrem andělským jsem si začala všímat, že

začínám slyšet věty, které vedle mě a okolo mě

pronáší různí lidé, v úplně jiných kontextech.

Najednou ty různé věty měly svůj smysl do mé

momentální situace, stávaly se vodítkem jak vyřešit

co mě třeba právě trápilo, a co je zajímavé, trvá

to dodnes. Poprvé jsem si toho všimla na jedné

hodině angličtiny, kterou jsem měla ve třídě malých

druháčků. Potřebovala jsem jim vysvětit přítomný

průběhový čas v angličtině a tak se jich ptám: „Děti,

řekněte mi, co právě teď děláte, ale nemyslím tím,

že jste ve škole, chci vědět, co děláte právě teď v této

vteřince.“ Chvilku přemýšlely, potom se začaly

hlásit a padaly odpovědi. „Já sedím, já mrkám,

já se hlásím.“ „Dobře děti a teď vám dám nějaké

příklady...“ „Ale co je Martínku, ty se tak usilovně

hlásíš, co mi chceš říct?“ ještě jsem vyvolala

jednoho malého klučinu. Úplně se zajíkal štěstím, že

jsem ho taky vyvolala. „Pan, paní, paní učitelko...“

koktal, „Já jsem vám chtěl říct, že já právě teď ŽIJU.“

Zůstala jsem jako kamenný sloup. Takovou nádherou, všeobjímající a pomáhající větu nemohlo vymyslet dítě, tu mi někdo odněkud vzkazuje. Bylo mi do pláče hlubokou vděčností. Za to, že jsem najednou schopná tyto věty slyšet, vnímat, že je někdo pro mě říká. To je to , co mám a budu každou další vteřinu dělat a s jakou perspektivou budu brát vážně svoje starosti.

A tak jsem najednou věděla, že stačí jenom teď ŽÍT.

5. Krok k andělům

Připadá ti, že malé děti a puberťáci nemohou

říkat nic důležitého?

Dnes udělej výjimku

Nemáš ve svém okolí nikoho ve věku 2 – 15 let?

Nevadí, pokud to jde, vyjdi na malou procházku

Pouze se rozhlédni, první dítě, které potkáš, je

tvůj posel dobrých zpráv

Naslouchej, i kdyby dítě řeklo jedno, jediné slovo

O PATNÍCÍCH U CESTY

Malý, vteřinový, před-andělský příběh

Je to k neuvěření, ale přestože jsem uvnitř svého nitra člověk velmi bázlivý, ustrašený, nejistý, bez sebevědomí a mající neustále pocit, že by bylo lépe, abych svou přítomností ostatní snad ani neobtěžovala, ocitala a stále se ocitám v pracovních pozicích, které vyžadují nasazení téměř divadelní, spojené s marketingovými řídícími schopnostmi, o jazykových a ostatních znalostech ani nemluvě. A tak už se mi párkrát v životě stalo, že při vyplňování kolonky – předchozí pracovní pozice, mi nestačily předepsané chlívečky.

Je s podivem že ze žádného zaměstnání mě ovšem nikdy nevyhodili a ve chvílích mého odchodu se sepisovaly petice, abych místo neopouštěla, neboť tohle ještě nezažili. Inu což o to, nezažili, ale co? Trubku, která má schopnosti, znalosti, ale neumí si říci o odpovídající finanční odměnu, a tak po jednom, někdy i dvou letech, kdy manžel opět začal protestovat, že je sice hezké, že jsem ředitelka zeměkoule, ale jeho pomalu přestává bavit mě živit, jsem dala výpověď a stokrát si

říkala, že tentokrát, tentokrát už za pár šupů dělat

blbce nikomu nebudu. A po čase se uviděla v další

náročné pozici, která mě sice spoustu věcí naučila,

ale jak se to mohlo propánakrále stát, měsíční plat

byl více než k pláči a i doplňovačky toaletních

papírů mě na výplatních páskách hravě předbíhaly.

Asi peníze nebudou oblast, kde se mám pohybovat,

koneckonců narodila jsem se ve znamení Vodnáře,

a ti jsou tvořiví a společenští, ale neuzemníte je ani

mlýnským kolem napojeným na kotvu z Titaniku.

Při jednom ze svých pracovních míst jsem se

na konci devadesátých let ocitla v Lobkowiczkých

službách na zámku v Nelahozevsi, krása, historie,

muzika, mé nadšení nebralo konce. Tentokrát

po třech letech – jaká vytrvalost v mém případě

– ovšem nezasáhly finanční důvody, ale manžel,

který již sedmým rokem vedl sám naši rodinnou

firmičku: “Správa a údržba nemovitostí“ a hošík

se mi rozjel a šup, rup, měli jsme najednou okolo

stopadesáti zaměstnanců a většina klientů byly

zahraniční hotely a ambasády, kde se bez angličtiny,

němčiny apod. neobejdete. Bylo mi jasné, co je mojí

povinností. Zapojit šedou kůru mozkovou, schlíple

připlácnout opojená Lobkowiczká křídla a odkráčet

směr manžel a rodinná firma. Následujících třináct

let byl balanc na tenkém laně nad vodopády bez záchranného lana. Občas jsem si odskočila něco vystudovat, občas trucovitě nastupovala na půl úvazku do jiných firem, občas brečela... občas... nekonečný příběh.

Tímto způsobem se mi stalo, že poslední, předcházející dva uplynulé roky jsem zkusila oblast v mém případě ještě nedotčenou, a tou oblastí bylo školství. Teda páni, tématu a látky mám na další tři knihy, neboť jsem tam nenastoupila jako obyčejná úča přírodopisu nebo kreslení, ale jako jednotka SFOR do předmětu hudební výchova na druhém stupni, kde se už tři roky hudební výchova nekonala. Čili reakce dětí: „vole, píčo, krávo, vypadni, my jsme hudebku nikdy neměli a mít nebudeme...“ znělo reálně prostorem od počátku mé přítomnosti. Jak se potom stalo, že tato sbírka unikátů zpívala jako sbor latinsky koledy je téma pro další kapitolu.

Po dvou letech hudebního zušlechťování otupělého národa, kde přísloví: “Co Čech to muzikant“ znělo obzvlášť karikaturně, jsem ovšem cítila, že se pohybuji na hraně svých osobních schopností. Zkrátka, nevěděla jsem jak dál. Zda v tomto bezútěšném prostředí vytrvat dále, zda se jít oběsit před prázdninami nebo po nich, neboť představa, že nastoupím třetím rokem na hudební Saharu, mi stále zněla hlavou celou zimu, dá se říci, ještě v mém před-andělském období. Neboť nástup andělských parťáků se konal na konci měsíce dubna. Ale už v březnu se něco v prostoru nade mnou odehrávalo, co jsem neuměla úplně pojmenovat.

Neumím si to vysvětlit, ale najednou mě napadlo, že bych se měla doštrachat do Lobkowiczkého paláce na Pražský hrad a poděkovat Williamovi Lobkowiczovi, za to, že naše firma může pracovat jako technicko-uklízecí služba v jeho paláci. „Jsi blázen?“ napadalo mě: „Ani si na tebe nevzpomene. Je to už třináct let, co jsi u něj dělala.“ Přesto jsem zvedla telefon a u paní sekretářky si objednala schůzku. Světe div se, William si mě dobře pamatoval, schůzku potvrdil. Popadla jsem dárečky a vyrazila. William se se mnou srdečně přivítal, laskavý profesionál, ale fajn šlechtický kluk. Najednou slyším, jak povídá: „Hano, nemohla bys nám pomoci najít někoho na sales? Někoho aktivního, dobře vypadajícího, někoho, někoho, a nemohla bys to být ty?“ Tři vteřiny váhání a nebylo co řešit.

Pár týdnů technických drobností, jako smlouva, podmínky, telefon, visitky a bylo TO. Chodila jsem okolo katedrály do Lobkowiczkého paláce vyřizovat potřebné náležitosti a celou dobu si neslušně říkala:



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist