načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 99: Hokejové příběhy – Wayne Gretzky

Fungujeme! Vážení zákazníci, e-shop je plně v provozu. Od 18. 5. 2020 jsou navíc všechny naše prodejny a výdejny otevřeny. Bližší informace naleznete zde
99: Hokejové příběhy

Elektronická kniha: 99: Hokejové příběhy
Autor: Wayne Gretzky

- Jsou hokejisté a jsou legendy. Wayne Gretzky je mnohem víc! Vydejte se na průzkum nejsilnějších momentů historie NHL s nejlepším hráčem všech dob. Vstupte s ním do šatny i na led a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0677-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsou hokejisté a jsou legendy. Wayne Gretzky je mnohem víc! Vydejte se na průzkum nejsilnějších momentů historie NHL s nejlepším hráčem všech dob. Vstupte s ním do šatny i na led a poznejte, jaké to je být spolutvůrcem hokejové historie. Gretzky nikdy nemluvil ani nepsal tak upřímně a otevřeně jako v této knize, kde se noří do vzpomínek a do detailů vypráví o tom, co zažil, kdo ho inspiroval, kdo stál po jeho boku a byl mu oporou.

Zařazeno v kategoriích
Wayne Gretzky - další tituly autora:
99 Gretzky Príbeh hokejovej legendy 99 Gretzky Príbeh hokejovej legendy
99 Gretzky: Příběh hokejové legendy 99 Gretzky: Příběh hokejové legendy
99: Hokejové příběhy 99: Hokejové příběhy
 (e-book)
99: Hokejové príbehy 99: Hokejové príbehy
 (audio-kniha)
99: Hokejové příběhy 99: Hokejové příběhy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

99: Hokejové příběhy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Wayne Gretzky, Kirstie McLellan Day

99: Hokejové příběhy – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


WAYNE GRETZKY

99

HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

a  KIRSTIE Mc LELLAN DAY


99: Hokejové příběhy

Wayne Gretzky, Kirstie McLellan Day

Překlad: Hana Ježková

Obálka: Stephen Brayda

Jazyková korektura: Pavlína Zelníčková

Odpovědná redaktorka: Petra Kryštofová

Technický redaktor: Jiří Matoušek

Authorized translation from the English language edition 99: Stories of the Game.

Copyright © 2016 by Wayne Gretzky

NHL and NHL team marks are the property of the NHL and its teams. © NHL 2016.

Used with permission. All rights reserved.

© meunierd / Shutterstock.com

Translation © Hana Ježková, 2017

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-265-0661-4

ISBN e-knihy 978-80-265-0677-5 (1. zveřejnění, 2017)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 25 441.

© Albatros Media a. s., 2017. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli

způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Věnováno všem hokejovým

rodičům a prarodičům,

obzvláště těm mým


OBSAH

Prolog 7

Kapitola první PRVNÍ HOKEJOVÁ HVĚZDA 15

Kapitola druhá NA ZAČÁTKU 29

Kapitola třetí TEX’S RANGERS A LEAFS 35

Kapitola čtvrtá BRUINS 43

Kapitola pátá HAWKS 49

Kapitola šestá WINGS 55

Kapitola sedmá ORIGINAL SIX 63

Kapitola osmá STANLEY CUP 71

Kapitola devátá VÉZINA 79

Kapitola desátá LADY BYNGOVÁ 83

Kapitola jedenáctá PRVNÍ ALL-STAR GAME 91

Kapitola dvanáctá Z JEHO OČÍ SRŠELY BLESKY 97

Kapitola třináctá ZAPOMENUTÝ ZÁZRAK 111

Kapitola čtrnáctá NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH 117

Kapitola patnáctá WILLIE O’REE 131

Kapitola šestnáctá ZŮSTAŇ NEZLOMNÝ 137

Kapitola sedmnáctá DRUHÁ ŠESTKA 147

Kapitola osmnáctá ČERNÁ, BÍLÁ A STŘÍBRNÁ 151

Kapitola devatenáctá ST. LOUIS BLUES 165


Kapitola dvacátá MINNESOTA NORTH STARS 175

Kapitola dvacátá první OAKLAND SEALS 187

Kapitola dvacátá druhá PITTSBURGH PENGUINS 197

Kapitola dvacátá třetí PHILADELPHIA FLYERS 203

Kapitola dvacátá čtvrtá SVĚTOVÁ HOKEJOVÁ ASOCIACE 215

Kapitola dvacátá pátá SÉRIE STOLETÍ 239

Kapitola dvacátá šestá UPROSTŘED ZÁZRAKU 253

Kapitola dvacátá sedmá KANADSKÝ POHÁR 1984 263

Kapitola dvacátá osmá KANADSKÝ POHÁR 1987 271

Kapitola dvacátá devátá KANADSKÝ POHÁR 1991 283

Kapitola třicátá OLYMPIJSKÉ HRY 1998 293

Kapitola třicátá první VÍTĚZNÁ KULTURA 307

Kapitola třicátá druhá HOKEJ NA OSTROVĚ 331

Kapitola třicátá třetí JEN DOBŘÍ UMÍRAJÍ MLADÍ 341

Kapitola třicátá čtvrtá POSLEDNÍ DYNASTIE 353

Kapitola třicátá pátá VČERA, DNES A ZÍTRA 371

Kapitola třicátá šestá „HRAJU PROSTĚ RÁD“ 381

Poděkování 385

Použité fotografie 388

Rejstřík 392



7

PROLOG

Z

a devětadevadesát let se toho může hodně změnit. Když se

podívám, jak se dnešní svět liší od toho, ve kterém vyrůsta

li naši prarodiče, přijde mi, že aniž bychom si toho všimli, změnilo se za tu dobu všechno, co se tehdy zdálo neměnné.

Některé věci se ale skutečně nemění. Pravděpodobně ty ze vše

ho nejpodstatnější. Pro mě je jednou z nich hokej. Tuhle hru jsem vždycky miloval. Mám rád ty staré příběhy i osobnosti, které hokej dělají tak skvělým. Mám také rád jeho rychlost, eleganci i obrovské sportovní úsilí. Za každou skvělou akcí ale stojí muž, který od dětství snil o tom, že tuhle parádu předvede právě on. Má svůj vlastní příběh a nechal se inspirovat příběhem někoho před ním.

Jednou z nejúžasnějších věcí, které jako nováček v NHL stopro

centně zažijete, je, že se v  šatně posadíte vedle někoho, koho jste jako malí bezmezně obdivovali, a  možná si s  ním dokonce zahrajete v jedné lajně. Pro mě byl tím mužem Gordie Howe – myslím, že to je všeobecně známá věc. V lize neexistuje hráč, který by, když

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

8

se během svého prvního dne rozhlédl kolem sebe, nezjistil, že před ním stojí muž, jímž chtěl vždycky být.

Proto jsou pro mě příběhy, které jsem dal dohromady, tak důležité. Není to jen seznam událostí, jež se v hokeji během uplynulých devětadevadesáti let staly. Jsou to příběhy, které zajišťují hokejový koloběh. Zachycují, o čem tahle hra skutečně je.

Pořád se mluví o  tom, jak se hokej změnil od zlatého věku „Original Six“, přes drsné a  divoké sedmdesátky, „rybníkářské“ osmdesátky plné gólových přestřelek, devadesátky, které sázely především na nepropustnou defenzivu, a tak dále a tak dále. Bavíme se o tom, jak se změnil způsob koučování, příprava nebo brankářský styl. Probíráme, jak jsou teď hráči mnohem větší a silnější. A tohle všechno je bezesporu pravda. Nic z  toho ale neznamená, že by se změnil samotný hokej.

Když se dnes podíváme na staré fotografie hráčů z prvních ligových let, na jejich dozadu ulíznuté vlasy a vlněné svetry, snadno zapomeneme, že i oni byli něčími hrdiny. Přesně těmi ale byli. Stejně jako jsou Pavel Dacjuk nebo Steve Stamkos idoly některých dnešních dětí. Hrávali stejnou hru, se stejným nadšením a stejným způsobem uchvacovali fanoušky.

Tihle chlapíci z černobílých fotografií nebo starých zrnitých záběrů se ani trochu nelišili od těch, které v NHL vídáme dnes. Jasně že teď jsou všichni hráči v průměru vyšší. Ale vyšší nikdy neznamenalo lepší. Kdybyste mezi nejproduktivnějšími hráči ligy chtěli najít nějakého hokejistu menšího vzrůstu, rozhodně byste se nemuseli nijak extra namáhat. A jasně že je hokej dnes rychlejší, než byl kdykoli předtím. Ale rychlejší neznamená lepší. Nebo alespoň ne doslovně. Vždycky tu byli Guyové Lafleurové, Glennové Andersonové nebo Alexové Ovečkinové, kteří vás dokázali svou ryzí rychlostí naprosto zničit. Můžu vám ale vyjmenovat hned několik hráčů, kteří

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

9

sice nebyli tak dobrými bruslaři, přesto nastříleli mnohem víc gólů než kdokoli ze jmenované trojice.

Co se houževnatosti týče, jak se dozvíte v následujících kapitolách, některé z  věcí, které se děly před těmi devětadevadesáti lety, by donutily Broad Street Bullies

*

červenat se. Hokej je rychlý, drsný

a tvrdý. Ale ani to, že budete rychlejší, drsnější a tvrdší, z vás nutně lepší hráče neudělá. Byl jsem v týmu, který dokázal vyhrát zápas proti soupeři, v  jehož kabině seděli mnohem talentovanější hráči, než jsme byli my. Takové věci se stávají. Některé týmy sice vypadají skvěle na papíře, ale na ledě prostě nefungují. I na téhle straně jsem samozřejmě stál.

Děje se to zčásti proto, že nikdo úplně přesně neví, co dělá hokej hokejem. Není to jen o pravidlech. Ta se mění. Není to o výstroji. Všichni víme, že ta je dnes úplně jiná. (Ale člověka pobaví představa Bobbyho Hulla, jak napřáhne ke golfáku s jednou z těch kompozitek, které používá Shea Weber, nebo superrychlého démona Howieho Morenze, jak se prohání v  ultralehkých bauerkách, které nosí Taylor Hall.) Hokej dělá tou nejúžasnější hrou něco úplně jiného. Něco, na co se nedá jen tak ukázat prstem. Trenéři a  generální manažeři by byli neporazitelní, kdyby přesně věděli, co kromě pouhého seznamu jmen na papíře tvoří tým. I  taková jména jako Scotty Bowman nebo Pat Quinn zažila své prohry. Pravdou je, že skutečná hodnota není zachycena ve statistikách. Je ukryta v příbězích.

Myslím, že část tajemství, co dělá tuhle hru tak skvělou, můžeme nalézt u  předchůdce dnešní NHL  – u  první profesionální ligy, která byla založena, ze všech míst na celém světě, v severním * Přezdívka Philadelphia Flyers v 70. letech. Pozn. red.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

10

Michiganu, ve městě jménem Houghton. Opravdu je tomu tak. Ač je hokej odjakživa považován za kanadský sport, první profesionální liga vznikla ve Spojených státech – i když ji založil Kanaďan, zubař Jack Gibson.

Gibson býval skvělým hokejistou, jenže poté, co jeho tým vyhrál nižší provinční ligu a každý z hráčů převzal od starosty ontarijského města Berlína, dnešního Kitcheneru, desetidolarovou zlatou minci, dostal od jedné z nejsilnějších a nejvlivnějších hokejových organizací v  zemi  – od Ontario Hockey Association (OHA)  – doživotní zákaz. Bylo to totiž považováno za prohřešek proti duchu amatérismu. Pokud by tedy Gibson býval ještě někdy chtěl hrát hokej, rozhodně to nemohlo být v Kanadě.

Když dokončil zubařskou školu, přestěhoval se Gibson do Houghtonu, dělnického města plného horníků těžících měď, kteří na hokeji milovali právě jeho tvrdost. Lidé Houghton pro jeho dlouhé a kruté zimy nazývali „americkou Kanadou“. Jednoho dne si mladý reportér všiml v čekárně Gibsonovy ordinace pořadače s několika starými články zachycujícími zubařovu hokejovou kariéru. Následně se pár místním obchodníkům podařilo Gibsona přesvědčit, aby se stal kapitánem profesionálního týmu  – Portage Lakes. Také další města v  okolí Houghtonu postavila své hokejové týmy, které pak v sezoně 1904/05 společně vytvořily International Hockey League (IHL). I když OHA zakázala kanadským klubům, aby IHA hrály, tým ze Sault Ste. Marie to stejně udělal. A hra začala.

Postavit se Portage Lakes rozhodně nemohla být sranda. Hrálo se sedm na sedm, šedesát minut s  desetiminutovou přestávkou v  poločase. Střídalo se pouze v  případě, že byl někdo knokautován. Sekání nebylo považováno za sekání. Tedy pokud jste nezasáhli soupeře nad koleny. Brankáři směli chytat pouze vestoje, což pro ně možná bylo dobře, protože na hlavách neměli masky. V  první

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

11

sezoně Lakes v 25 utkáních nastříleli soupeřům 258 gólů, tedy více než deset za zápas, a inkasovali pouze 49.

V roce 1904 vyzval Gibsonův tým jak vítěze Stanley Cupu z roku 1902, elitní tým Montrealu AAA  – Little Men of Iron, tak Ottawa Silver Seven, kteří Pohár vyhráli v  letech 1903 a  1904. Oba týmy odmítly. Ve stejném roce ale došlo v  bojích o  Stanley Cup mezi Ottawou a  Montreal Wanderers k  neshodám mezi majiteli klubů kvůli zápasu, který skončil remízou, a Wanderers z play-off odstoupili. Téhle příležitosti se chopil John Gibson a  vyzval Wanderers k dvojzápasovému „mistrovství světa“. Ani si neškrtli. V březnu roku 1904 rozstřílelo malé hrdé hornické městečko na severu Michiganu Montreal Wanderers 8:4 a 9:2.

Někteří z  těch nejlepších kanadských hokejistů hráli ve Spojených státech, protože tam oficiálně pobírali plat. Samozřejmě že někteří hráči byli tajně upláceni, aby zůstali v  Kanadě, ale až teprve od roku 1906 směli v  Eastern Canada Amateur Hockey Association hrát profesionálové, což otevřelo profesionálnímu hokeji dveře. V tomtéž roce tak Lakes přišli o svého brankáře Rileyho Herna, který přestoupil do Montreal Wanderers. Později s nimi vyhrál tři Stanley Cupy. Do IHL přicházelo stále méně a méně kanadských hráčů, soutěž začala strádat a nakonec v důsledku nedostatku talentů zanikla. V roce 1909 se Jack Gibson sbalil a přestěhoval svou ordinaci do Calgary.

Přestože IHL neměla dlouhého trvání, dokázala přesně postihnout, co je na hokeji tak kouzelného. Dala dohromady bandu chlapů, které zajímalo, jak si povedou v  porovnání s  těmi nejlepšími možnými soupeři. Skutečnost, že byla pravidla ohledně profesionalismu poměrně brzy po jejím vzniku změněna, byla jasným znamením toho, že se IHL vydala na správnou cestu. Přece jen to, že si

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

12

necháváte za hraní hokeje platit, neznamená, že ho máte rádi méně. Vlastně jej díky tomu můžete milovat ještě víc.

Portage Lakes se hrozně moc snažili najít novou výzvu. Museli zaklepat na spoustu dveří, aby prokázali, že jsou nejlepší na světě. Dnes vede na vrchol hokejového světa pouze jediná cesta a ta je považována za jednu nejstrastiplnějších cest k  vrcholu ve všech velkých sportech  – čítá osmadvacet zápasů odehraných s  extrémním nasazením. Ve finále Stanley Cupu 2013 nastoupil Patrice Bergeron se zlomeným žebrem, vykloubeným ramenem, natrženým svalem a propíchnutou plící, a to i přesto, že mu nikdo nezaplatil, aby v tomto stavu hrál. Po posledním zápase se pak postavil do řady, aby si potřásl rukou s těmi, kdo mu všechnu tu bolest způsobili.

Připomnělo mi to charakter úplně prvních profesionálních hráčů. Oni tu hru nemilovali proto, že byli profesionály, ale stali se profesionály proto, že tu hru milovali. To je to, co dělá hokej výjimečným. A nedokážu si představit, že by se to někdy změnilo.

Nemyslím si, že bych se nějak extra lišil od toho malého chlapce, jímž jsem býval. Chlapce, který byl naprosto fascinován příběhy všech těch odhodlaných mužů z malých měst, již si podmanili svět a  otiskli do něj svou stopu. A  nemyslím si ani, že bych se byl tehdy lišil od nějakého jiného dítěte, které bydlelo ve stejné ulici nebo na druhé straně města. Všichni milujeme příběhy a všichni jsme se jimi nechali utvářet.

V tomto roce slaví liga devětadevadesát let od svého založení. A pro mě je 99 mimořádným číslem. Nejen proto, že jsem je nosil na dresu. Také proto, že kdosi přede mnou nosil 9. Když jsem byl malý, nechtěl jsem nic jiného než být jako Gordie Howe. On to měl stejně. Vzhlížel k hráčům, kteří tu byli před ním, a vím, že stejně to měli i ti, kteří přišli po mně. Bez oněch příběhů bych nikdy nemohl být tím hráčem, jakým jsem byl, a  NHL by se nikdy nestala tou

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

13

ligou, jakou je teď. Loni v červnu jsme všichni stanuli tváří v tvář tomu, co hokejová historie znamená, protože tehdy byl dopsán jeden z  největších hokejových příběhů. Poté co nás navždy opustil Gordie Howe, se lidé po celém světě zastavili, aby si znovu uvědomili, jak důležitý pro ně byl. Zúčastnil jsem se posledního rozloučení a potkal jsem tam lidi, kteří kvůli němu přiletěli z Ruska, z  Finska, nebo dokonce z  Francie. Gordie Howe hrával tuhle hru dávno předtím, než se z  ní stal mezinárodní sport, ale tam, v  Joe Louis Areně v  Detroitu, jsem na vlastní oči viděl, že jeho odkaz bude žít všude, kde se hokej hraje.

Nemyslím, že by se někdy v  budoucnu objevil někdo, kdo by byl lepším vyslancem této hry, nebo někdo, kdo by lépe vystihoval přezdívku Mr. Hockey. Gordie měl v  sobě všechno to, proč hokej milujeme a proč mu tolik fandíme. Naše milovaná hra je vznešená, ale tvrdá, plná nezlomné odvahy a obrovské pokory. Právě takovou je ve své nejčistší podobě, za všech okolností. A přesně takový byl i Gordie. Na pohřbu se sešli lidé, kteří byli pyšní na jizvy, které jim udělal, ale také spousta dalších, s jejich vlastními příběhy o neskonalé laskavosti, jíž Mr. Hockey oplýval.

Tou nejlepší vzpomínkou, kterou mám na Gordieho Howea já, je naše úplně první setkání. Byl jsem tehdy ještě dítě a  on byl mnohem větší, než jsem si vůbec dokázal představit. Vyprávěl jsem o tom pak všem svým přátelům a vyprávím to i dnes. Je to, jako když sledujete bandu kluků, jak hrají na ulici hokej nebo se snaží napodobit nájezdy, které viděli v  sobotu večer. Příběhy jsou pro hokej stejně důležité jako led a puk.

Představte si, že byste byli hokejovým fanouškem, který nikdy neslyšel o jménech, jako jsou, řekněme, Mario Lemieux nebo Bobby Orr, Jean Béliveau nebo Bobby Hull. Trochu by to zavánělo tím, že o téhle hře vlastně vůbec nic nevíte. Musíme jim být vděční za to,

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

14

jak tuhle hru změnili. A  stejné zásluhy mají i  ti, kteří přišli před

nimi. Ti, kteří hráli hokej před devětadevadesáti lety.

Tato kniha je poděkováním lidem, kteří položili základy ho

keje, ať už jsou to Gibson, nebo bratři Patrickové, také Howiemu

Morenzovi, první hokejové hvězdě, všem dalším hvězdným hráčům

z celého světa, kteří tuhle ligu rozzářili ještě víc, a samozřejmě i těm

ze třetích a čtvrtých lajn, protože i oni sehráli svou klíčovou roli.

KAPITOLA PRVNÍ

PRVNÍ HOKEJOVÁ HVĚZDA

K

dyž mi bylo čtrnáct nebo patnáct, vyrazil jsem do Toronta

do Canadian National Exhibition Stadium, zaplatil dolar,

koukl na zápas Blue Jays a poté se procházel Hokejovou síní

slávy a dlouhé hodiny zíral na všechny ty věci. Moji přátelé se ptávali: „Zase jedeš do Síně slávy?“

Já odpovídal: „Jo.“

A oni na to: „Vždyť je tam totéž co minulý týden.“

Právě v tom to bylo. Díval jsem se na hokejku Howieho Morenze a  říkal si: „Jak s  tímhle mohl nastřílet tolik gólů?“ Byla tak rovná a  těžká! U  některých starých hokejek se dal dokonce najít hřebík, kterým byla čepel přichycena k shaftu. Jako dítě jsem vůbec nedokázal pochopit, že se všechno tolik lišilo od výstroje, kterou jsem používal já.

V  době, kdy jsem nastupoval v  NHL, jsem hrával s  těmi nejlepšími hokejkami, které byly k  dostání. Když se na ně podívají dnešní děti, musejí se divit, jak jsme s takovým krámem mohli vůbec hrát. Koukněte se na to takhle: kdybyste vzali jakoukoli dnešní

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

16

brankářskou hokejku, byla by moje tehdejší dřevěná titanka dvakrát tak těžká.

V mojí éře jsme já a Mike Bossy byli dvěma hráči s nejtvrdšími a nejtěžšími hokejkami v celé lize. Ve skutečnosti jsme oba dva hráli poměrně dlouhou dobu s  prakticky stejnými holemi. Možná jsme ani jeden neměli tu nejtvrdší ránu, ale rozhodně jsme oba přesně věděli, kam puk poletí. Fanoušci si určitě budou pamatovat způsob, jakým dokázali Bossy nebo Guy Lafleur z rychlého protiútoku v plné rychlosti napřáhnout ke golfáku. Já to dělával stejně. S takhle neohebnou hokejkou jste se prostě museli napřáhnout, abyste vůbec mohli tvrdě vystřelit.

S dnešními měkčími holemi potřebují hráči k rychlé střele mnohem méně času. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že k nejpodstatnější změně došlo mezi lety 1987 a 1997, a to proto, že na pořádný nápřah na golfák nebylo tolik prostoru. Jedním z  prvních hráčů, kteří začali střílet zápěstím, aby nachytali brankáře na švestkách, byl Mark Messier. Pamatuji si, jak tenhle kousek Owen Nolan provedl při AllStar Game v roce 1977 Dominiku Haškovi – i když ten se rozhodně nesnažil brankáře nachytat. Ve skutečnosti dopředu ukázal do rohu, do kterého měl v úmyslu zamířit, a přesto Haška překonal. Ale tak to velcí silní hráči mají. V dnešní době všichni používají měkké hole a naznačení, aby brankáře zmátli, a ten tak špatně přečetl úhel. Třeba takový Phil Kessel používá hokejku skoro jako luk. Dneska už uvidíte golfák prakticky jen v situacích, kdy má obránce čas pořádně napřáhnout na modré. A není žádným překvapením, že nejtvrdší rány dokážou vystřelit hráči s nejtvrdšími holemi. Třeba takoví Shea Weber, Zdeno Chára nebo Brent Burns používají hokejky, které by většina ostatních nedokázala ani ohnout.

V  roce 1989 za mnou přišel můj dobrý kamarád Jim Easton a řekl mi: „Wayne, vyrobili jsme perfektní hokejku přesně pro tebe!

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

17

Určitě si ji zamiluješ. Podařilo se nám vytvořit kousek s  naprosto stejnou flexí, jakou máš rád, ale váží jenom třetinu.“ Byla to hliníková hůl složená ze dvou kusů. Opravdu jsem ji miloval. Byla pořád dost tvrdá, takže puk při golfáku z  čepele vystřelil jako z  děla, ale byla tak lehoučká, že veškerá její váha spočívala v čepeli, takže jste lépe cítili puk.

Říkal jsem si: „Tak fajn. To nezní špatně.“ Protože věřte nebo ne, jako dítě jsem používal jenom lehkou hůl. Otec mi vždycky říkal: „Musíš hrát s lehkou hokejkou.“

Svou dřevěnou hokejku jsem si zakulacoval, takže vypadala spíš jako lakrosová hůl. Dělával to i Paul Coffey. Bylo mnohem snazší ji popustit v ruce a také to bylo mnohem pohodlnější. Easton mi vyrobil hokejku, která měla potřebnou tvrdost a zakulacenou násadu, ale byla mnohem lehčí. Když jsem ji poprvé použil, pomyslel jsem si: „Bomba! Kde jsi byla celý můj život?“

V L.A. mi balil hokejky kustod Peter Millar. Spousta lidí si špunt vytváří z izolačky, ale já měl radši špunty předvyrobené. Každá hokejka byla datována. Takže jestli si myslíte, že vlastníte některou z mých hraných holí, podívejte se na její konec, bude tam fixou napsané datum. Od té doby jsem tedy začal používat hliníkové eastonky složené ze dvou částí. Peter vždycky nejdřív obalil čepel, nahřál ji, zastrčil do násady, nasadil špunt a napsal datum.

Tehdy používalo hliníkové hole ze dvou kusů jen pár hráčů, takže když jsem začal hrát s eastonkou, změnil se i hokej, protože mě spousta hráčů následovala. Nikdy jsem nepoužíval jednolité kompozitky, na které tolik spoléhají dnešní hokejisté. Kdybyste jim dneska ukázali tehdejší hliníkovou hůl, podívali by se na ni a zeptali se: „Co to sakra je?“ Nevyčítám jim to, protože naprosto stejným způsobem jsem se já jako dítě díval na hokejky Howieho Morenze.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

18

S

amozřejmě že Howie Morenz tu byl dávno přede mnou. Byl tu

dávno před Gordiem Howem. Vlastně když do ligy vlétl Maurice

Richard, byl to právě Morenz, ke komu jej fanoušci přirovnávali.

Ale i  když jsem ho nikdy neviděl hrát, při pohledu na jeho hokejku jsem si dokázal živě představit, jak hokej v jeho době vypadal. Snadno jsem si představoval, jak by byl puk cítit na čepeli takhle těžké hokejky. Hole, které tehdy hráči používali, byly mnohem kratší, takže mi bylo jasné, že museli hrát s rukama blíž u sebe. S takhle krátkou hokejkou byste měli puk jako na provázku a střela zápěstím, když opustila čepel, byla pro brankáře těžko čitelná. Museli jste ale držet hlavu nahoře.

Jen pohled na tyhle staré hole dokáže probudit dětskou představivost. Nakukuje přes okno do Síně slávy jsem úplně viděl, jak se tehdy hokej hrál. Musela to být neuvěřitelně těžká, ale zároveň elegantní hra založená na kontrole puku a chytře a spontánně se rodících příležitostech. Právě takhle hrával hokej Howie Morenz.

Canadian Press nechal v roce 1950 hlasovat sportovní novináře z celé země a ti zvolili Morenze nejlepším hokejistou první poloviny století. Protože ho tak málo z nás vidělo hrát, není jednoduché pochopit, jak velký to byl úspěch. Ale podívejte se na to takhle: dejte dohromady jména, která by se vyskytovala na kterémkoli seznamu nejlepších hráčů druhé poloviny století. Howe, Richard, Hull, Orr, Lafleur, Lemieux. Pokud byste chtěli být nejlepším hráčem druhé poloviny století, museli byste být lepší než tihle všichni. Každý, kdo byl nejlepším hráčem první poloviny, patří do téhle ligy.

Morenz byl bezpochyby první superstar NHL. Kamkoli přijel, bylo vyprodáno. Pro spoustu nových fanoušků byl zosobněním hokeje. Lépe než kdokoli před ním definoval hokej svou rychlostí a ladností pro nové příznivce a redefinoval jej pro ty, kteří tuhle hru milovali už předtím. Ukazoval, že ačkoli bude hokej vždycky týmovou hrou, opravdová jedinečnost dokáže zvednout lidi ze sedadel.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

19

H

owie Morenz byl nejmladším ze šesti dětí. Jako malý hrával

hokej na Mill Pond, který byl součástí Thames River, jen

pár bloků od svého domova v Mitchellu v Ontariu. Po škole si vždycky nazul své dvoudolarové kanady, které už před ním nosili jeho dva bratři, a vzal novou hokejku, kterou dostal k Vánocům. V  té době byla nejpopulárnější ta od firmy Draper and Maynard Sporting Goods s červeným koncem. Byla vyrobena z jasanu a byla téměř skoro tak silná, jako by byla z  oceli. Taková hokejka mohla vydržet roky.

Morenz hrával hokej na rybníku se svými bratry. Jeho kamarádi

a rodina říkávali, že jste ho vždycky mohli najít na ledě, s hokejkou v  ruce. V  kapse nosíval kus uhlí, aby měl s  čím střílet. Pálil pořád a pořád dokola. Někdy ale uhlí po jeho ráně přeskočilo kmen stromu, který používal jako brankáře, a musel bruslit tak rychle, jak to jen šlo, aby ho dohonil dřív, než odjelo příliš daleko. Jestli jste někdy bruslili na zamrzlém rybníku, pak dobře víte, že je led plný kamínků, větviček, a dokonce větví. Přes Perth County navíc vede migrační stezka potáplic, což znamená, že při vrcholné fázi stěhování ptáků vám nad hlavou přelétlo více než milion kachen. Morenz se tak musel naučit rychle měnit směr, jinak hrozilo, že uklouzne na zamrzlém kachním trusu.

Vím, že dnes už si děti nehrají venku tak často jako dřív. Pro mě to

ale vždycky bývalo součástí hokeje. S bruslením jsem začínal na řece Ninth, která tekla za dvorkem mých prarodičů, takže si trochu dokážu představit, jak se tenkrát Morenz cítil. Předtím než otec postavil na dvorku naše první kluziště, brával mě do parku v Brantfordu. A i v době, kdy už jsem hrával za Oilers, jsme s Kevinem Lowem, Martym McSorleym a Paulem Coffeym občas, když jsme měli volno mezi sobotním a středečním zápasem, vzali hokejky a rukavice a šli si zahrát na rybník s dětmi, které si střílely s tenisákem.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

20

Pamatuji si, že jsme nemohli mít brusle nabroušené tak jako do haly, protože na rybníku se nesměly zaříznout moc hluboko do ledu. Stejně jako Morenz, i my jsme museli dávat pozor na praskliny a naše střely musely mířit na branku. Jinak jsme totiž hledali míček nebo puk ve sněhu. Morenz byl stále lepší a  lepší, až se propracoval do juniorky v OHA. Byl rychlý, ale nemyslel si, že je dost dobrý na to, aby hrál profesionálně. Na ledě býval výbušný a  párkrát se popral, ale mimo led to byl pohodový člověk. Jeho rodina se později přestěhovala do Stratfordu. Morenz to tam miloval a rád trávil čas se svými kamarády. Když dodělal školu, hrál hokej jako amatér s týmem Grand Trunk Railway. V roce 1923, když bylo Morenzovi 20 let, byl jedním ze správních partnerů Montreal Canadiens Léo Dandurand.

Dandurand společně se svými přáteli Joem Cattarinichem, který byl jedním z  prvních brankářů Canadiens, a  obchodníkem Louisem Letourneauem vlastnili tým od roku 1921.

Koupili ho v  aukci. Dandurand zavolal svému příteli Cecilu Hartovi, aby je zastupoval. Soupeřili s Mount Royal Arena Company a prezidentem NHL Frankem Calderem. Nabídka už byla na deseti tisících dolarech, když Hart zavolal Dandurandovi a ptal se, co má dělat. Dandurand odpověděl, ať pro to udělá všechno. Hart se tedy vrátil zpět do místnosti, navýšil nabídku na 11 tisíc dolarů a vyhrál. V té době to byla obrovská spousta peněz. Dělnický plat tehdy činil okolo pětapadesáti centů za hodinu, méně než čtyři dolary denně. Většině mužů by trvalo deset let, než by těch jedenáct tisícovek vydělali. Investice se ale vyplatila. První rok vydělali Canadiens 20 tisíc dolarů.

Dandurand, Cattarinich a  Hart chtěli, aby se Morenz připojil ke Canadiens. Morenzův otec William a  matka Rosina se narodili v Německu, které se potýkalo s příšernými následky první světové

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

21

války. Jejich příbuzní v  rodné zemi měli těžké finanční problémy a  potřebovali pomoc. Německá marka byla prakticky bezcenná, spadla na jednu triliontinu své původní hodnoty. Potřebovali jste jich celý trakař, abyste si mohli koupit bochník chleba. Morenzovi chyběly už jen dva roky k výučnímu listu, takže jeho otec chtěl, aby pokračoval a získal ho.

Dandurand nebral ne jako odpověď. Znovu zavolal Cecilu Hartovi a  předal mu dva podepsané bianko šeky. Nařídil mu, aby se sešel s Morenzem a jeho otcem a přivedl chlapce do Montrealu. Hart Morenze podepsal 7. července 1923. Smlouva byla na tři roky za dva a  půl tisíce ročně, s  podpisovým bonusem osm set padesát dolarů.

Morenzovi a  jeho otci ale záhy nastaly úplně jiné starosti. Morenzova matka zemřela a jemu nepřišlo vhodné opustit domov. Poslal Canadiens šek zpátky a vzkázal, že se místo toho rozhodl hrát OHA.

Léo Dandurand ale zařídil Morenzovi lístek na vlak a řekl novinářům, že ví, že amatéři tajně pobírají plat, a že Howieho zničí, jestli se pokusí z podepsané smlouvy vycouvat. Morenz za ním přijel. Byl ale nešťastný. Měl v očích slzy, když Dandurandovi oznamoval, že není dost velký a silný, aby hrál hokej profesionálně, a že stěhování do Montrealu mu zničí život. Jenže Dandurand byl neústupný. Nakonec, i když jen velmi neochotně, se nechala první hvězda NHL Canadiens přesvědčit.

Brankářem byl Georges Vézina, který se klubu upsal už o třináct let dříve. Měl nejnižší průměr obdržených branek na zápas v  celé lize  – 1,97. Ve čtyřiadvaceti utkáních v  té sezoně pustil jen čtyřicet osm gólů. Abyste si dokázali představit, jak skvělé tohle číslo je, porovnejte ho třeba s  2,28 obdržených gólů na zápas, což je průměr Henrika Lundqvista z  Rangers za celou jeho kariéru v  NHL.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

22

Jonathan Quick z L.A. Kings má 2,27 a Carey Price, který je zřejmé nejlepším brankářem současnosti, se během své kariéry dostal na průměr 2,43. Jinak řečeno, Montreal měl v brance jednoho z nejlepších brankářů všech dob.

22. března 1924 nastoupili Canadiens v  montrealské Mount Royal Areně k  prvnímu zápasu finále Stanley Cupu, v  sérii hrané na dvě vítězství, proti Calgary Tigers z  Western Canada Hockey League.

Mount Royal Arena stála čtyři roky a  kluziště bylo tvořeno přírodním ledem. Problém s  přírodním ledem je ten, že musíte spoléhat na milosrdnost počasí. Tehdy v  březnu bylo počasí v Montrealu tak teplé, že led tál. V roce 1990 jsme s Kings odehráli exhibiční zápasy v Miami a St. Petersburgu na podobné břečce a je to opravdu neskutečně těžké. Úplně vás bolí svaly na nohách z toho, jak se snažíte prodírat nánosy sněhu. Puk se neudrží naplocho. Samozřejmě že led je stejně špatný pro oba týmy, takže není důvod si stěžovat. Rozhodně ale nechcete, aby zápas rozhodl právě nekvalitní led.

Špatný led hraje proti hráčům jako Morenz, jejichž hra je založena na rychlosti a  kontrole puku. Byl nováčkem a  obránci ho naháněli stejně jako dneska Connora McDavida. I  přesto nějakým záhadným způsobem dokázal zavézt puk od své branky až k soupeřově, přesně tím stylem, který ho proslavil. Tahle finálová série byla tak vzrušující, až inspirovala majitele řetězce obchodů s potravinami a velkého hokejového fanouška z Bostonu Charlese Adamse, aby koupil první bostonský tým v NHL – Boston Bruins. Ale o tom více později.

První zápas Calgary prohrálo 1:6. Led se však dostal do takového stavu, že se na něm nedalo hrát, takže se druhý zápas přesunul do haly Ottawa Auditorium, které mělo umělé kluziště.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

23

Byl to tvrdý souboj. Každý tým, který prohraje vysokým rozdílem, se do dalšího utkání vrhne s ještě větší intenzitou, což často znamená také hru do těla. Skutečnými šampiony se stávají týmy, které na takovou hru mají odpověď.

Morenz se postaral o to, že byl poměr střel na branku po první třetině vyrovnaný, a zařídil Canadiens vedení 1:0. Tigers ale vrátili úder. Kapitán Calgary Herb Gardiner, který byl o 14 kilo těžší než Howie, si vyhlédl střelce prvního gólu ve středním pásmu a trefil ho loktem.

O šedesát devět let později jsem viděl Martyho McSorleyho stejným způsobem sestřelit Douga Gilmoura, když jsme v  roce 1993 hráli semifinále Stanley Cupu proti Leafs. A  změnit tak vývoj celé série.

Morenz slezl z  ledu s  rukou bezvládně se houpající podél těla a tržnou ranou na hlavě. Ještě než začala třetí třetina, byl už na cestě do nemocnice.

Na druhé straně montrealský bitkař Sprague Cleghorn v  první třetině zasáhl hokejkou Bernieho Morrise z Calgary a poslal ho předčasně do kabiny. Morris dohrál zbytek zápasu s hlavou ovázanou obvazy. Během své kariéry Cleghorn upravil padesát hráčů takovým způsobem, že museli být odvezeni na nosítkách do nemocnice. O dva roky později byl Cleghorn vyměněn do nové vzniklých Boston Bruins, kde skončil jako mentor mladého obránce Eddieho Shorea.

Tigers na poslední čtyři minuty odvolali brankáře a zkoušeli to se šesti hráči v  poli. Jenže Vézina byl ve vítězné náladě. Konečně skóre bylo 3:0 pro Canadiens.

Od okamžiku, kdy přišel do Montrealu, až do sezony 1932/33, Morenz vyhrál tři Stanley Cupy. Třikrát také získal Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče ligy. Brankář New York Americans Roy

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

24

Worters mu přezdíval „ten hajzl sedm sedmdesát sedm“, protože když Howie rozjel útok, pohyboval se tak rychle, že to vypadlo, jako by měl na svetru tři sedmičky místo jedné.

NHL je mezi velkými sporty jedinečná v tom, že si hráči po náročných sériích play-off potřásají rukou. Howie Morenz pozvedl sportovního ducha ještě o  úroveň výš. Po prohře přišel do kabiny vítězného týmu a se všemi si potřásl rukou. Byl to skvělý sportovec, ale prohry vnitřně těžce prožíval. Často se procházel po nocích ulicemi jen proto, aby vychladl. Ještě předtím, než vyšlo slunce, se tak mohl objevit před dveřmi některého ze svých spoluhráčů, aby s ním prodiskutoval, co bylo v zápase špatně.

Kdekoli hrál, byl výraznou postavou. Píchali do něj hokejkou, osekávali ho a bili. On se ale oklepal a oplácel jim stejně tvrdě. Tohle je ta druhá součást života hvězd. Vzpomeňte si na Paula Kariyu, jak se v  roce 2003 odplazil z  ledu poté, co ho přejel Scott Stevens, ale pak se vrátil a  vyslal parádní projektil nad rameno Martina Broduera. Pokud měl v  NHL hrát hráč jako Morenz, musel hrát tímhle způsobem.

Celý jeho útok hrál takhle. Jeho levé křídlo, Aurel „Little Giant“ Joliat, měřilo jen 170 centimetrů a  vážilo jen 62 kilo, ale před nikým necouvlo. Joliat nastoupil za Habs v  jejich úplně prvním zápase ve Foru po jeho otevření a dvěma góly se podílel na výhře 7:1 nad Torontem. Fanoušky naposledy oslnil v roce 1984, kdy párkrát zakroužil a vstřelil gól Jacquesi Planteovi. Bylo mu osmdesát tři let. Za Canadiens odehrál šestnáct sezon a stále je v historické tabulce střelců v pořadí druhým levým křídlem za Stevem Shuttem.

Joliat velmi často vyprávěl historku o Howiem Morenzovi. Ten v  zápase proti Montreal Maroon vyrazil do útoku, když před ním zkřížili své hokejky obránci soupeře. Narazil do nich v  plné rychlosti. Udělal ve vzduchu salto a  dopadl přímo na hlavu. Po zápase

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

25

se ho spoluhráči ptali: „Chlapče, jsi v pořádku?“ Morenz odpověděl: „Nikdy v životě jsem se necítil líp.“

V roce 1937, když bylo Morenzovi pouhých třicet čtyři let, byl připraven odejít do hokejového důchodu. Rozhodl se, že dohraje sezonu a pak skončí. Na konci ledna, když do Fóra přijelo poslední Chicago, vedli Canadiens divizi. Mělo to být snadné vítězství.

Howie nosil malé brusle. Dělá to tak spousta hráčů. Třeba Paul Coffey byl nejlepším bruslařem mojí éry. Nosil speciálně upravené brusle, které byly o dvě velikosti menší než jeho boty. Nosíval si je k výrobci kůží, aby mu je na kotníku pro větší pevnost prošil extra stehy. Čím pevnější máte brusle, tím větší sílu dokážete přenést na nůž. Brzy to tak začala dělat spousta hráčů. Paul a já jsme si také nosívali nové brusle do horké lázně, aby povolily a přizpůsobily se našim chodidlům. Já jsem pak měl ještě další vychytávku a brusle jsem posílal svému nejlepšímu kamarádovi Johnu Mowatovi, který v  té době hrál NCAA v Ohiu. Měl stejně velkou nohu jako já a univerzitní hráči trénovali mnohem častěji než my v  juniorce. John tedy v mých bruslích trénoval šest až osm týdnů a pak mi je poslal zpátky. Byly stále dost těsné. Podívejte se někdy na záběry, jak s Paulem nastupujeme v  Edmontonu na rozbruslení  – skoro ani nemůžeme chodit.

Joliat si myslel, že Howieho malé brusle sehrály určitou roli v tom, co se stalo. Howie v obrovské rychlosti objížděl branku, ale podklouzl, narazil do mantinelu a  nohy mu vylétly do vzduchu. Clarence Campbell, který se později v  letech 1946–1977 stal prezidentem NHL, byl rozhodčím onoho zápasu. Vyprávěl, že když Morenz vykopl nohy proti hrazení, aby utlumil náraz, plnou váhou se zapíchl bruslemi do dřeva jako nůž vržený do terče. Moriemu byl v  tu chvíli v  patách obránce Hawks Earl Seibert. Seibert přesně splňoval představu trenérů o  správných parametrech hráče do

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

26

defenzivy  – 188 centimetrů a  91 kilo. Upadl přes Howieho levou nohu a zlomil ji na čtyřech místech. I když to byla jen nešťastná shoda okolností, kdykoli se poté Seibert objevil v Montrealu, fanoušci na něj bučeli. A to až do konce jeho kariéry.

Když Morenz ležel v  nemocnici, s  nohou zavěšenou na kladce a obalenou ledem, navštěvovali ho jeho spoluhráči i většina hráčů z ostatních týmů. Nosili whisky a pivo, posedávali kolem nemocničního lůžka a dlouhé hodiny hráli karty. Morenz zpočátku pokuřoval ze své dýmky a vyprávěl o svém návratu, ale po více než měsíci stráveném v posteli upadl do deprese. I když to vypadalo, že jeho noha se dobře hojí, řekl Joliatovi, svému spoluhráči z útoku, že při play-off ho bude sledovat „tam shora“, a ukázal prstem na nebe.

Jeho stav se začal zhoršovat a Morenz trávil stále více času v posteli. Dlouhé ležení může způsobovat krevní sraženiny. 8. března 1937 jich týmový lékař pár našel i v Howieho nohách a na další den naplánoval operaci, aby je odstranil. Morenze celý den bolelo na hrudi. Po lehké večeři si dal šlofíka, poté vstal z  postele, upadl na zem a zemřel.

Příštího večera před úvodním buly mezi Canadiens a Maroons zaplněné Forum v  tichosti naslouchalo trumpetistově osamělému sólu pro padlé vojáky. Jmenuje se Last Post. Mohli jste slyšet, jak se ozvěna odráží od ledové plochy. Jediným dalším zvukem, který bylo možné zaslechnout, byl pláč přítomných.

Ve čtvrtek bylo Howieho tělo vystaveno ve středu ledové plochy montrealského Fora. Hold mu přišlo vzdát padesát tisíc lidí, kteří prošli kolem jeho rakve, aby se s  ním naposledy rozloučili. Joliat řekl novinářům: „Hokej byl pro Howieho celým jeho životem. Když zjistil, že už nikdy nebude hrát, nemohl s tím žít. Myslím, že Howie zemřel na zlomené srdce.“

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

27

Canadiens v  tom roce vypadli v  play-off už v  prvním kole. Morenzův mladý spoluhráč Toe Blake vysvětlil: „Po jeho smrti jsme nedokázali dát do hokeje srdce.“

Ale tohle samozřejmě nebylo napořád. I  když Morenz znamenal pro Habs strašně moc, tým je víc než jen skupina individuálních hráčů.

Morenz nikdy neupadl v  zapomnění, ale Montreal Canadiens znovu našli svoji lásku k hokeji. Vlastně se stali nejen nejúspěšnějším týmem v  celé lize v  její devětadevadesátileté historii, ale také týmem, který napsal nejvíce jejích příběhů... Habs mají mnohem víc než jen své početné zastoupení legend v Síni slávy, jejíž součástí se stal i Toe Blake. K tomu došlo v době, kdy jsem byl ještě dítě, a po něm následovala spousta dalších. Liga by nebyla stejná, kdyby nebylo Habs, a Habs by nikdy nebyli stejní, kdyby nebylo Howieho Morenze.

KAPITOLA DRUHÁ

NA ZAČÁTKU

M

ontreal Canadiens jsou jediným týmem NHL, který exis

toval ještě před vznikem ligy. Klub byl založen už v se

zoně 1909/10, zároveň s  National Hockey Association (NHA), elitní profesionální hokejovou ligou sdružující týmy z provincií na východním pobřeží Kanady. V  té době ale mezi lidmi stále převládala ona předpojatost vůči profesionalismu ve sportu. Amatéři byli považováni za gentlemany, naopak profíci za kriminální živly. NHA toužila dosáhnout dvou věcí: změnit veřejné mínění a vydělat peníze.

Nově vzniklá soutěž byla dále tvořena týmy Renfrew Creamery

Kings, Cobalt Silver Kings, Haileybury Comets a  Montreal Wanderers. Později, v  polovině ledna 1910, se připojili Ottawa Senators a Montreal Shamrocks. V nové lize působily hned tři týmy z Montrealu, a je tedy naprosto zřejmé, že tohle město bylo kolébkou hokeje ještě dávno předtím, než vznikla NHL.

Pro zajímavost, montrealská Jubilee Arena byla domovem dvou

soupeřících týmů – Wanderers, kteří reprezentovali anglicky mluvící

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

30

obyvatele města, a Canadiens, kteří zacílili na jeho frankofonní část. Montreal Canadiens založil místní obchodník J. Ambrose O’Brien a  do týmu přivedl Jacka „The Speed Merchant“ Lavioletta  – tvořivého defenzivního hráče, ze kterého udělal historicky prvního kapitána týmu, trenéra a generálního manažera. Jack miloval rychlou jízdu (podle toho i jeho přezdívka – pozn. red.) a v roce 1918, pouhé dva roky poté, co dovedl Canadiens k jejich prvnímu Stanley Cupu, narazilo jeho auto ve vysoké rychlosti do stožáru. Laviollete si rozdrtil pravou nohu tak ošklivě, že mu ji museli pod kolenem amputovat. Hokeje se ale nechtěl za žádnou cenu vzdát, a  tak si nechal vyrobit protézu, se kterou mohl bruslit, a v lize zůstal jako rozhodčí.

Než vznikla NHA, hrávaly se zápasy dvakrát třicet minut. Majitelé klubů ale zjistili, že velká část jejich příjmů pochází z prodeje občerstvení v  arénách, takže formát změnili na třikrát dvacet minut. Získali tak jednu přestávku navíc, kterou mohli fanoušci využít k  návštěvě stánků. O  pár let později dokonce Harold Ballard, který byl částečným vlastníkem Toronto Maple Leafs, nechal v hale vypnout fontánky na vodu, aby přiměl lidi kupovat si více nápojů.

NHA se postarala i o další změny. Nově se puk při buly vhazoval, místo aby ležel na ledě. Do statistik se vedle gólů začaly zaznamenávat také asistence. A hráči byli trestáni za fauly. K největší změně ale došlo se zánikem tzv. rovera

*

. Původně se jednalo o sedmého hráče

na ledě, obvykle toho nejlepšího z týmu. Ten se pohyboval po celém kluzišti a podporoval jak obranu, tak útok, podle toho, kde ho bylo zrovna nejvíc potřeba.

Ohledně přechodu na systém se šesti hráči se vedly dlouhé spory. Editor Toronta Star W. A. Hewitt (otec Fostera Hewitta) * Spojka mezi obrannou a útočnou formací. Pozn. překl.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

31

navrhovanou změnu přirovnával k  hraní baseballu bez spojky

*

.

Snížením počtu hokejistů na šest se hokej zindividualizoval, ale fanoušci si novou variantu doslova zamilovali. S menším počtem lidí na ledě dostali hráči víc prostoru na to, aby mohli podržet puk a vyrážet do protiútoků.

V  roce 1912 se stal součástí ligy nový tým s  názvem Toronto Hockey Club. Ten se ale brzy přejmenoval na Toronto Blueshirts, a to kvůli svým modrým svetrům s obrovským bílým písmenem T na hrudi. T jako Toronto. Svůj první zápas sehráli Blueshirts na první svátek vánoční 1912 před zraky čtyř a půl tisíců diváků v torontské Arena Gardens proti Montreal Canadiens.

Arena byla teprve třetím zastřešeným kluzištěm v celé zemi. Pro fanoušky to bylo mnohem pohodlnější než sedět venku na mrazu, i  když v  porovnání s  dnešními standardy to byla spíš taková obří stodola. Sedadla tam byla vyrobena z neohoblovaných fošen.

Reportáž z tohoto zápasu vyšla i v The Montreal Gazette. „Dva obránci založili útok. Jeden se vrátil a čtyři jeho spoluhráči se usadili před brankou soupeře. Georges Vézina dostal pokutu pět dolarů za to, že polehával ve svém brankovišti, Didier Pitre, pravé křídlo Canadiens, dokonce sedm dolarů za to, že dostal dva pětiminutové tresty.“

Blueshirts s  hokejem teprve začínali. Sedm jejich hráčů nikdy předtím nepůsobilo na profesionální úrovni, a  proto byl výsledek přesně takový, jaký se dal mezi Habs a  nováčkem soutěže očekávat: Montreal zvítězil 9:5. V  následující sezoně (1913/14) už ale Blueshirts pod hrajícím trenérem Jackem Marshallem vybojovali * Vnitřní polař mezi druhou a třetí metou. Pozn. překl.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

32

Stanley Cup. Nenávist mezi Torontem a  Montrealem tedy vzplála dávno předtím, než se vůbec zrodila myšlenka na NHL.

V  roce 1915 koupil Eddie Livingston Toronto Blueshirts od Franka Robinsona. Jenže si příliš nekápl do noty s vlastníky ostatních týmů v NHA. Neustále se mezi sebou dohadovali a vzájemně si vyhrožovali žalobami. Obzvláště se jim nelíbil fakt, že si Eddie najal pár namakaných chlápků, kteří se neustále potloukali kolem, když se s ním někdo pokoušel vyjednávat.

NHA v  roce 1916 vstoupila do své poslední sezony se šesti týmy – Montreal Wanderers, Montreal Canadiens, Ottawa Senators, Quebec Bulldogs, Toronto Blueshirts, a protože spousta hráčů byla odvedena, aby bojovala v první světové válce, přizvala si jmenovaná pětice ještě hokejový tým složený z vojáků 228. praporu.

Jeho hráči si říkali Northern Fusiliers a  lidé je milovali. Sešla se v  něm šestice vítězů Stanley Cupu z  let minulých: centr Sam „Goldie“ Prodgers, který titul získal hned dvakrát  – v  roce 1912 s Quebec Buldogs a o čtyři roky později s Montreal Canadiens; kapitán týmu Howard McNamara, jenž se s Canadiens a také Amosem Arbourem radoval ze Stanleyova poháru v roce 1916; McNamarův bratr George, jenž triumfoval o  dva roky dříve s  konkurenčními Blueshirts; Eddie Oatman, držitel titulu z  roku 1912 s  Quebecem; a poručík „Roxy“ Rocque Beaudro. Ten získal Stanley Cup už v roce 1907 s  Kenora Thistles. Zkuste si představit šestici držitelů trofeje pohromadě v jednom týmu. Tenhle manšaft by byl určitě i v dnešní době nejoblíbenějším v celé soutěži.

Po většinu mé hráčské kariéry, a to hlavně v Kanadě, jsme válku vnímali jen jako cosi vzdáleného, co se dotklo našich rodičů nebo prarodičů. Válka až do devadesátých let rozhodně nepatřila k  věcem, o  kterých bychom moc přemýšleli. Oběti, jež přinášeli muži, kteří sloužili naší zemi, jsme považovali za naprosto samozřejmé.

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

33

Ale pak, když se na ledě objevil člen Northern Fusiliers, dostalo se mu od Floridy až po Vancouver mnohem většího potlesku, než jakým diváci oceňovali běžné hráče. A nutno říct, že oprávněně. Zkuste si představit, jakého přivítání by se jim dostalo v dnešní době, kdyby ještě navíc nastoupili do zápasu.

Když na led vyjeli Fusiliers ve svých khaki uniformách, diváci doslova šíleli. V únoru 1917, kdy byli ještě před koncem hokejové sezony povoláni za moře, vedli ligu v počtu vstřelených gólů. Díky bohu, nikdo z nich v boji nezahynul, naopak splnili to, kvůli čemu se do Evropy vydali. Obrovitý obránce Art Duncan jako člen Royal Flying Corps (RFC) sestřelil jedenáct nepřátelských letounů, za což obdržel Military cross.

Poté co Fusiliers odjeli, se majitelé NHA  – bez Eddieho Livingstona  – tajně sešli v  montrealském hotelu Windsor, aby před začátkem nové sezony naplánovali vznik úplně nové ligy. Především se chtěli zbavit Livingstona, takže se rozhodli, že ukončí působení v  NHA a  od sezony 1917/18 rozjedou novou ligu s  názvem National Hockey League. Prezidentem byl zvolen Frank Calder. NHL utvořily kluby: Wanderers, Canadiens, Senators a tehdejší tým z  Toronta  – Toronto Arenas. Ten patřil Toronto Arena Company, která vlastnila i halu v Montrealu, a není vůbec žádným překvapením, že ho tvořili především hráči, kteří v předchozí sezoně nastupovali za Blueshirts.

Hned ve své první sezoně, 1917/18, Arenas vybojovali Stanley Cup. Livingston byl nepříčetný, že ztratil nejen svůj tým, ale i soutěž, a  podal žalobu. Jenže ničeho nedosáhl. Nová liga měla předurčeno, že tu zůstane dodnes, stejně jako Toronto a Montreal, dva týmy, jejichž vzájemná nesnášenlivost se stala legendární. V  roce 1919 se Arenas přejmenovali na Toronto St. Pats. O osm let později svůj název změnili znovu – na Toronto Maple Leafs.

KAPITOLA TŘETÍ

TEX’S RANGERS A LEAFS

P

okud chcete v  New Yorku vyčnívat, musíte mít ty nejvyšší

ambice. Newyorčané neposedávají a  nečekají, až se stane

něco zajímavého. Tady se totiž něco zajímavého děje pořád.

Když chcete upoutat pozornost, musíte být sám zajímavý stejně jako to nejvíc vzrušující město na celém světě.

Tohle byla pravda už v roce 1920 a je to pravda i dnes. Zrovna se dostavěl stadion Yankees. Vznikl fotbalový tým New York Giants. A okázalí promotéři, jako byl Tex Rickard, díky velkým akcím přiváděli na svět sportovní hvězdy.

V  červenci 1921 dal Rickard dohromady první soutěž o  milion dolarů – zápas v boxu mezi mistrem světa v těžké váze Jackem Dempseym a  Gerogesem Carpentierem, který byl šampionem v lehké váze a také vyznamenaným francouzským pilotem z první světové války. Rickard zápas propagoval jako souboj století, i když Dempsey vážil o téměř čtrnáct kilogramů víc než Francouz.

Rickard si půjčil čtvrt milionu dolarů, aby vybudoval sportoviště v  Jersey City, které leželo přímo naproti Manhattanu přes

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

36

řeku Hudson. K  výstavbě arény bylo zapotřebí jen devět týdnu, a  to i  přesto, že byla dostatečně velká, aby pojala 91 612 diváků. Vyprodal ji a hlediště se během zápasu několikrát trochu zakymácelo. Dempsey knokautoval Carpentiera ve čtvrtém kole a Rickard vydělal 1 789 238 dolarů.

Rickard provozoval také Madison Square Garden. V roce 1926, když uviděl Howieho Morenze a Canadiens bruslit proti svým „nájemníkům“, New York Americans, byl hrou tak nadšen, že společně se svým partnerem, plukovníkem Johnem Hammondem, napsal NHL žádost o další tým v New Yorku a licenci získal.

Rickard chtěl odstartovat v plné palbě, takže za deset tisíc dolarů najal chlápka jménem Conn Smythe jako generálního manažera a  požádal ho, aby sestavil tým. Výroční cena pro nejužitečnějšího hráče play-off, stejně jako divize, do které patřili Kings a Oilers v době, kdy jsem hrával já, dnes nese Smytheovo jméno, což dokládá význam, jaký v hokeji měl. A i kdyby nikdy nepracoval přímo pro NHL, stále by byl významnou osobností. Byl univerzitním sportovcem, a to jak hokejovým, tak fotbalovým, který přerušil své studium inženýrství, aby narukoval do armády jako důstojník dělostřelectva v  první světové válce, kde si vysloužil Vojenský kříž za to, že zastavil německý protiútok, i když byl vyzbrojen pouze revolverem. Poté se přidal k Royal Flying Corps, byl sestřelen a zbytek války strávil jako válečný zajatec. (Znovu se nechal naverbovat i do druhé světové války a byl zraněn ve Francii.) Byl to mimořádný muž.

Po konci první světové války se vrátil na torontskou univerzitu a  začal trénovat svůj bývalý hokejový tým. Blues, jak si říkali, jezdívali hrát do Bostonu a  právě tam se Smythe potkal s  Charlesem Adamsem, který ho později doporučil Rickardovi a Hammondovi. Tým, který začal budovat, nazvali sportovní novináři „Tex’s Rangers“

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

37

a tenhle název mu už zůstal. I já jsem měl to štěstí, že jsem mohl obléknout jejich ikonický dres.

Podobně jako spousta generálních manažerů i  Smythe začal budovat svůj tým odzadu. Povolal 189 centimetrů vysokého a  95  kilogramů vážícího zkušeného obránce Ivana „Chinga“ Johnsona z Manitoby ve Winnipegu. Poté šel po Clarenci „Taffym“ Abelovi, mrštném stokilovém obránci. Byli to dva největší hokejisté. Nikdo se nechce potkat v rohu s bekem, který váží o osmnáct kilo víc než on.

Tehdy nebylo tak důležité, kdo má v zápase vyšší procento držení puku, jako je tomu dnes. V  té době jste mohli nechat soupeře, aby si hrál s  pukem on, a  přesto mít utkání plně pod kontrolou. Když jsem hrával za Oilers, Marty McSorley, předtím, než se nastálo vrátil do obrany, nastupoval v  útoku s  Kevinem McClellandem a  Davem Semenkem. Celou minutu a  půl se ani nemuseli dotknout puku, a soupeř se přesto nedostal z vlastního pásma. Takhle to asi nějak muselo vypadat tehdy, když jste hráli proti Johnsonovi a Abelovi.

Smythe si dost užil, když se snažil oba obrovité obránce podepsat. Vyprávěl, že pokaždé když už se s Johnsonem na něčem dohodl, musel Johnson zavolat domů, aby si u manželky ověřil, jestli je to v pohodě, a ona měla neustále nějaké připomínky. Takže museli pořád začínat znovu a znovu. Po několika hodinách v tomto duchu Smythe přiložil pod kotel a  přišel s  konečnou nabídkou, která měla jedinou podmínku: Johnson musí podepsat dřív, než zavolá domů.

Abel, který se narodil na přelomu století v  Sault Ste. Marie v  Michiganu, byl prvním Američanem, který přišel do NHL. Podepsat ho bylo ještě mnohem těžší. Neustále se snažil vycouvat. A  tak ho Smythe požádal, aby se s  ním sešel ve vlaku v  jeho

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

38

soukromém kupé. Když tam Abel dorazil, Smythe zamkl dveře a  řekl mu, že ho nepustí ven, dokud nepodepíše. Když se vlak začal rozjíždět, Abel smlouvu podkšrábl, otevřel dveře a  vyskočil na nástupiště.

Smythe hledal hráče také ve Western Hockey League (WHL). Tam se hrál hokej na dobré úrovni. V  sezoně 1925/26 tu působilo šest týmů: Saskatoon Sheiks, Calgary Tigers, Edmonton Eskimos, Portland Rosebuds, Vancouver Maroons a Victoria Cougars. WHL zůstala poslední ligou, která se společně s NHL zapojovala do bojů o Stanley Cup. Vlastně to byli Victoria Cougars, kdo prohrál finále s Canadiens o rok dříve. Týmy WHL ale přestávaly být finančně konkurenceschopné NHL.

Frank Patrick a  jeho bratr Lester šéfovali východní soutěži po patnáct sezon. Když usoudili, že liga nemůže přežít, naplánovali v květnu 1926 rozprodat hráče z WHL týmům z NHL a výnos rozdělit mezi majitele WHL. Samozřejmě pokud šlo o pracovněprávní vztahy, tehdy byla úplně jiná doba. Až do šedesátých let hráči nebyli partnery, ale jen zaměstnanci. Dneska je potřeba souhlasu hráče k  prodeji jeho práv z  jedné ligy do druhé, ale tehdy to bylo jinak. Nikdo nevěděl, jak to udělat lépe.

Bratři Patrickové jsou považováni za dva z těch nejdůležitějších článků, jež ovlivnily formování hry, kterou hrajeme dnes. Lester vyrostl v  Montrealu a  byl nejstarším z  osmi dětí. Nejvíc se proslavil jako produktivní obránce, který s Montreal Wanderers, vyhrál v letech 1906 a  1907 dva Stanley Cupy. Otec Joe prodal svou dřevařskou firmu a Patrickové vytvořili Pacific Coast Hockey Association 2011 (PCHA). Investovali 35 tisíc dolarů do Denman Areny, domova Vancouver Millionaires. A  byli to právě Patrickové, kdo vymyslel, jak vyrobit umělý led, který se používá ještě dnes. Jeden z  klubů v  jejich PCHA, Seattle Metropolitans, se v  roce 1917 stal

99: HOKEJOVÉ PŘÍBĚHY

39

prvním americkým vítězem Stanley Cupu. V  roce 1925 vyhráli Pohár Vict



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist