99: Hokejové příběhy - Wayne Gretzky

7
PROLOG
Z
a devětadevadesát let se toho může hodně změnit. Když se
podívám, jak se dnešní svět liší od toho, ve kterém
vyrůstali naši prarodiče, přijde mi, že aniž bychom si toho všimli,
změnilo se za tu dobu všechno, co se tehdy zdálo neměnné.
Některé věci se ale skutečně nemění. Pravděpodobně ty ze
všeho nejpodstatnější. Pro mě je jednou z  nich hokej.Tuhle hru jsem
vždycky miloval. Měl jsem rád ty staré příběhy i  osobnosti, které
hokej dělají tak skvělým. Mám také samozřejmě rád jeho rychlost,
eleganci i obrovské sportovní úsilí. Za každou skvělou akcí ale stojí
muž, který od dětství snil o tom, že tuhle parádu předvede právě on.
Každý z těch mužů má svůj příběh a každý z nich se zase nechal
inspirovat příběhem někoho jiného.
Jednou z nejúžasnějších věcí, které jako nováček v NHL
stoprocentně zažijete, je, že se v  šatně posadíte vedle někoho, koho jste
jako malí bezmezně obdivovali, a  možná si s  ním dokonce
zahrajete v jedné lajně. Pro mě byl tím mužem Gordie Howe – myslím,
že to je všeobecně známá věc. V lize neexistuje hráč, který by, když





99: hokejové příběhy
8
se během svého prvního dne rozhlédl kolem sebe, nezjistil, že před
ním stojí muž, jímž chtěl vždycky být.
Proto jsou pro mě příběhy, které jsem dal dohromady, tak
důležité. Není to jen seznam událostí, jež se v hokeji během uplynulých
devětadevadesáti let staly. Jsou to příběhy, které zajišťují hokejový
koloběh. Zachycují, o čem tahle hra skutečně je.
Pořád se mluví o  tom, jak se hokej změnil od zlatého věku
„Original Six“, přes drsné a  divoké sedmdesátky, „rybníkářské“
osmdesátky plné gólových přestřelek, devadesátky, které sázely
především na nepropustnou defenzivu, a tak dále a tak dále. Bavíme se
o tom, jak se změnil způsob koučování, příprava nebo brankářský
styl. Probíráme, jak jsou teď hráči mnohem větší a silnější. A tohle
všechno je bezesporu pravda. Nic z  toho ale neznamená, že by se
změnil samotný hokej.
Když se dnes podíváme na staré fotografie hráčů z prvních
ligových let, na jejich dozadu ulíznuté vlasy a vlněné svetry, snadno
zapomeneme, že i oni byli něčími hrdiny. Přesně těmi ale byli. Stejně
jako jsou Pavel Dacjuk nebo Steve Stamkos idoly některých
dnešních dětí. Hrávali stejnou hru, se stejným nadšením a stejným
způsobem uchvacovali fanoušky.
Tihle chlapíci z černobílých fotografií nebo starých zrnitých
záběrů se ani trochu nelišili od těch, které v NHL vídáme dnes. Jasně
že teď jsou všichni hráči v průměru vyšší. Ale vyšší nikdy
neznamenalo lepší.Kdybyste mezi nejproduktivnějšími hráči ligy chtěli najít
nějakého hokejistu menšího vzrůstu, rozhodně byste se nemuseli
nijak extra namáhat. A jasně že je hokej dnes rychlejší, než byl kdykoli
předtím. Ale ani rychlejší neznamená lepší. Nebo alespoň ne
doslovně. Vždycky tu byli Guyové Lafleurové, Glennové Andersonové
nebo Alexové Ovečkinové, kteří vás dokázali svou ryzí rychlostí
naprosto zničit. Můžu vám ale vyjmenovat hned několik hráčů, kteří





99: hokejové příběhy
9
sice nebyli tak dobrými bruslaři, přesto nastříleli mnohem víc gólů
než kdokoli ze jmenované trojice.
Co se houževnatosti týče, jak se dozvíte v následujících
kapitolách, některé z  věcí, které se děly před těmi devětadevadesáti lety,
by donutily Broad Street Bullies
1
červenat se. Hokej je rychlý, drsný
a tvrdý. Ale ani to, že budete rychlejší, drsnější a tvrdší, z vás
nutně lepší hráče neudělá. Byl jsem v týmu, který dokázal vyhrát zápas
proti soupeři, v  jehož kabině seděli mnohem talentovanější hráči,
než jsme byli my. Takové věci se stávají.Některé týmy sice vypadají
skvěle na papíře, ale na ledě prostě nefungují. Stál jsem samozřejmě
i na téhle straně.
Děje se to zčásti proto, že nikdo úplně přesně neví, co dělá
hokej hokejem. Není to jen o  pravidlech. Ta se mění. Není to o 
výstroji. Všichni víme, že ta je dnes úplně jiná. (Ale člověka pobaví
představa Bobbyho Hulla, jak napřáhne ke golfáku s jednou z těch
kompozitek, jaké používá Shea Weber, nebo superrychlého démona
Howieho Morenze, jak se prohání v  ultralehkých bauerkách, jaké
nosí Taylor Hall.) Hokej dělá tou nejúžasnější hrou něco úplně
jiného. Něco, na co se nedá jen tak ukázat prstem. Trenéři a generální
manažeři by byli neporazitelní, kdyby přesně věděli, co kromě
pouhého seznamu jmen na papíře tvoří tým. I taková jména jako Scotty
Bowman nebo Pat Quinn zažila své prohry. Pravdou je, že skutečná
hodnota není zachycena ve statistikách. Je ukryta v příbězích.
Myslím, že část tajemství, co dělá tuhle hru tak skvělou,
můžeme nalézt u  předchůdce dnešní NHL – u  první profesionální
ligy, která byla založena, ze všech míst na celém světě, v severním
Michiganu, ve městě jménem Houghton. Opravdu je tomu tak. Ač
1 Přezdívka Philadelphia Flyers v 70. letech.





99: hokejové příběhy
10
je hokej odjakživa považován za kanadský sport, první
profesionální liga vznikla ve Spojených státech – i když ji založil Kanaďan,
zubař Jack Gibson.
Gibson býval skvělým hokejistou, jenže poté, co jeho tým vyhrál
nižší provinční ligu a každý z hráčů převzal od starosty ontarijského
města Berlína, dnešního Kitcheneru, desetidolarovou zlatou minci,
dostal od jedné z nejsilnějších a nejvlivnějších hokejových
organizací v  zemi – od Ontario Hockey Association (OHA) – doživotní
zákaz.Bylo to totiž považováno za prohřešek proti duchu
amatérismu. Pokud by tedy Gibson býval ještě někdy chtěl hrát hokej,
rozhodně to nemohlo být v Kanadě.
Když dokončil zubařskou školu, přestěhoval se Gibson do
Houghtonu, dělnického města plného horníků těžících měď,
kteří na hokeji milovali právě jeho tvrdost. Lidé Houghton pro jeho
dlouhé a kruté zimy nazývali „americkou Kanadou“. Jednoho dne si
mladý reportér všiml v čekárně Gibsonovy ordinace pořadače
s několika starými články zachycujícími zubařovu hokejovou kariéru.
Následně se pár místním obchodníkům podařilo Gibsona
přesvědčit, aby se stal kapitánem profesionálního týmu – Portage Lakes.
Také další města v  okolí Houghtonu postavila své hokejové týmy,
které pak v sezoně 1904/05 společně vytvořily International Hockey
League (IHL). I když OHA zakázala kanadským klubům, aby IHA
hrály, tým ze Sault Ste. Marie to udělal. A zápas začal.
Postavit se Portage Lakes rozhodně nemohla být sranda. Hrálo
se sedm na sedm, šedesát minut s  desetiminutovou přestávkou
v  poločase. Střídalo se pouze v  případě, že byl někdo
knokautován. Sekání nebylo považováno za sekání. Tedy pokud jste
nezasáhli soupeře nad koleny. Brankáři směli chytat pouze vestoje, což pro
ně možná bylo dobře, protože na hlavách neměli masky. V  první





99: hokejové příběhy
11
sezoně Lakes v 25 utkáních nastříleli soupeřům 258 gólů, tedy více
než deset za zápas, a inkasovali pouze 49.
V roce 1904 vyzval Gibsonův tým jak vítěze Stanley Cupu z roku
1902, tým z elitní AAA Little Men of Iron z Montrealu, tak Ottawa
Silver Seven, kteří Pohár vyhráli v  letech 1903 a  1904. Oba týmy
odmítly. Ve stejném roce ale došlo v  bojích o  Stanley Cup mezi
Ottawou a  Montreal Wanderers k  neshodám mezi majiteli klubů
kvůli zápasu, který skončil remízou, a Wanderers z play-off
odstoupili. Téhle příležitosti se chopil John Gibson a  vyzval Wanderers
k dvojzápasovému „mistrovství světa“. Ani si neškrtli. V březnu roku
1904 rozstřílelo malé hrdé hornické městečko na severu Michiganu
Montreal Wanderers 8:4 a 9:2.
Někteří z  těch nejlepších kanadských hokejistů hráli ve
Spojených státech, protože tam oficiálně pobírali plat. Samozřejmě
že někteří hráči byli tajně upláceni, aby zůstali v  Kanadě, ale až
teprve od roku 1906 směli v  Eastern Canada Amateur Hockey
Association hrát profesionálové, což otevřelo profesionálnímu
hokeji dveře. V tomtéž roce tak Lakes přišli o svého brankáře Rileyho
Herna, který přestoupil do Montreal Wanderers. Později s nimi
vyhrál tři Stanley Cupy. Do IHL přicházelo stále méně a méně
kanadských hráčů, soutěž začala strádat a nakonec v důsledku nedostatku
talentů zanikla. V roce 1909 se Jack Gibson sbalil a přestěhoval svou
ordinaci do Calgary.
Přestože IHL neměla dlouhého trvání, dokázala přesně
postihnout, co je na hokeji tak kouzelného. Dala dohromady bandu
chlapů, které zajímalo, jak si povedou v  porovnání s  těmi nejlepšími
možnými soupeři. Skutečnost, že byla pravidla ohledně
profesionalismu poměrně brzy po jejím vzniku změněna, byla jasným
znamením toho, že se IHL vydala na správnou cestu. Přece jen to, že si





99: hokejové příběhy
12
necháváte za hraní hokeje platit, neznamená, že ho máte rádi méně.
Vlastně jej díky tomu můžete milovat ještě víc.
Portage Lakes se hrozně moc snažili najít novou výzvu. Museli
zaklepat na spoustu dveří, aby prokázali, že jsou nejlepší na světě.
Dnes vede na vrchol hokejového světa pouze jediná cesta a ta je
považována za jednu nejstrastiplnějších cest k  vrcholu ve všech
velkých sportech – čítá osmadvacet zápasů odehraných s  extrémním
nasazením. Ve finále Stanley Cupu 2013 nastoupil Patrice Bergeron
se zlomeným žebrem, vykloubeným ramenem, natrženým
svalem a propíchnutou plící, a to i přesto, že mu nikdo nezaplatil, aby
v tomto stavu hrál. Po posledním zápase se pak postavil do řady, aby
si potřásl rukou s těmi, kdo mu všechnu tu bolest způsobili.
Připomnělo mi to charakter úplně prvních profesionálních
hráčů. Oni tu hru nemilovali proto, že byli profesionály, ale stali se
profesionály proto, že tu hru milovali. To je to, co dělá hokej
výjimečným. A nedokážu si představit, že by se to někdy změnilo.
Nemyslím si, že bych se nějak extra lišil od toho malého
chlapce, jímž jsem býval. Chlapce, který byl naprosto fascinován příběhy
všech těch odhodlaných mužů z malých měst, již si podmanili svět
a  otiskli do něj svou stopu. A  nemyslím si ani, že bych se byl
tehdy lišil od nějakého jiného dítěte, které bydlelo ve stejné ulici nebo
na druhé straně města. Všichni milujeme příběhy a všichni jsme se
jimi nechali utvářet.
V  tomto roce slaví liga devětadevadesát let od svého založení.
A pro mě je 99 mimořádným číslem. Nejen proto, že jsem je nosil na
dresu. Také proto, že kdosi přede mnou nosil 9. Když jsem byl malý,
nechtěl jsem nic jiného než být jako Gordie Howe. On to měl stejně.
Vzhlížel k hráčům, kteří tu byli před ním, a vím, že stejně to měli i ti,
kteří přišli po mně. Bez oněch příběhů bych nikdy nemohl být tím
hráčem, jakým jsem byl, a NHL by se nikdy nestala tou ligou, jakou





99: hokejové příběhy
13
je teď.Loni v červnu jsme všichni stanuli tváří v tvář tomu, co
hokejová historie znamená, protože tehdy byl dopsán jeden
z největších hokejových příběhů. Poté co nás navždy opustil Gordie Howe,
se lidé po celém světě zastavili, aby si znovu uvědomili, jak důležitý
pro ně byl. Zúčastnil jsem se posledního rozloučení a potkal jsem
tam lidi, kteří kvůli němu přiletěli z Ruska, z Finska, nebo dokonce
z Francie. Gordie Howe hrával tuhle hru dávno předtím, než se z ní
stal mezinárodní sport, ale tam, v Joe Louis Areně v Detroitu, jsem
na vlastní oči viděl, že jeho odkaz bude žít všude, kde se hokej hraje.
Nemyslím, že by se někdy v  budoucnu objevil někdo, kdo by
byl lepším vyslancemtéto hry, nebo někdo, kdo by lépe vystihoval
přezdívku Mr. Hockey.Gordie měl v  sobě všechno to, proč hokej
milujeme a proč mu tolik fandíme. Naše milovaná hra je vznešená,
ale tvrdá, plná nezlomné odvahy a obrovské pokory. Právě takovou
je ve své nejčistší podobě, za všech okolností. A přesně takový byl
i Gordie. Na pohřbu se sešli lidé, kteří byli pyšní na jizvy, které jim
udělal, ale také spousta dalších, s jejich vlastními příběhy
o neskonalé laskavosti, jíž Mr. Hockey oplýval.
Tou nejlepší vzpomínkou, kterou mám na Gordieho Howea
já, je naše úplně první setkání. Byl jsem tehdy ještě dítě a  on byl
mnohem větší, než jsem si vůbec dokázal představit. Vyprávěl jsem
o tom pak všem svým přátelům a vyprávím to i dnes. Je to, jako když
sledujete bandu kluků, jak hrají na ulici hokej nebo se snaží
napodobit nájezdy, které viděli v  sobotu večer. Příběhy jsou pro hokej
stejně důležité jako led a puk.
Představte si, že byste byli hokejovým fanouškem, který nikdy
neslyšel o jménech, jako jsou, řekněme, Mario Lemieux nebo Bobby
Orr, Jean Béliveau nebo Bobby Hull. Trochu by to zavánělo tím, že
o téhle hře vlastně vůbec nic nevíte. Musíme jim být vděční za to,





99: hokejové příběhy
14
jak tuhle hru změnili. A  stejné zásluhy mají i  ti, kteří přišli před
nimi. Ti, kteří hráli hokej před devětadevadesáti lety.
Tato kniha je poděkováním lidem, kteří položili základy
hokeje, ať už jsou to Gibson, nebo bratři Patrickové, také Howiemu
Morenzovi, první hokejové hvězdě, všem dalším hvězdným hráčům
z celého světa, kteří tuhle ligu rozzářili ještě víc, a samozřejmě i těm
ze třetích a čtvrtých lajn, protože i oni sehráli svou klíčovou roli.






15
Kapitola první
PRVNÍ
HOKEJOVÁ HVĚZDA
K
dyž mi bylo čtrnáct nebo patnáct, vyrazil jsem do Toronta
do Canadian NationalExhibition Stadium, zaplatil dolar,
koukl na zápas Blue Jays a  poté se procházel Hokejovou
síní slávy a dlouhé hodiny zíral na všechny ty věci. Moji přátelé se
ptávali: „Zase jedeš do Síně slávy?“
Já odpovídal: „Jo.“
A oni na to: „Vždyť je tam totéž co minulý týden.“
Právě v tom to bylo. Díval jsem se na hokejku Howieho Morenze
a  říkal si: „Jak s  tímhle mohl nastřílet tolik gólů?“ Byla tak rovná
a  těžká! U  některých starých hokejek se dal dokonce najít hřebík,
kterým byla čepel přichycenak shaftu. Jako dítě jsem vůbec
nedokázal pochopit, že se všechno toliklišilo od výstroje, kterou jsem
používal já.
V  době, kdy jsem nastupoval v  NHL, jsem hrával s  těmi
nejlepšími hokejkami, které byly k  dostání. Když se na ně podívají
dnešní děti, musejí se divit, jak jsme s takovým krámem mohli
vůbec hrát. Koukněte se na to takhle: kdybyste vzali jakoukoli dnešní





99: hokejové příběhy
16
brankářskou hokejku, byla by moje tehdejší dřevěná titanka dvakrát
tak těžká.
V mojí éře jsme já a Mike Bossy byli dvěma hráči s nejtvrdšími
a nejtěžšími hokejkami v celé lize. Ve skutečnosti jsme oba dva hráli
poměrně dlouhou dobu s  prakticky stejnými holemi. Možná jsme
ani jeden neměli tu nejtvrdší ránu, ale rozhodně jsme oba přesně
věděli, kam puk poletí. Fanoušci si určitě budou pamatovat
způsob, jakým dokázali Bossy nebo Guy Lafleur z rychlého protiútoku
v plné rychlosti napřáhnout ke golfáku. Já to dělával stejně. S takhle
neohebnou hokejkou jste se prostě museli napřáhnout, abyste vůbec
mohli tvrdě vystřelit.
S dnešními měkčími holemi potřebují hráči k rychlé střele
mnohem méně času. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že k nejpodstatnější
změně došlo mezi lety 1987 a1997, a to proto, že na pořádný nápřah
na golfák nebylo tolik prostoru. Jedním z  prvních hráčů, kteří
začali střílet zápěstím, aby nachytali brankáře na švestkách, byl Mark
Messier. Pamatuji si, jak tenhle kousek Owen Nolan provedl při
AllStar Game v roce 1977 Dominiku Haškovi – i když ten se
rozhodně nesnažil brankáře nachytat. Ve skutečnosti dopředu ukázal do
rohu, do kterého měl v úmyslu zamířit, a přesto Haška překonal. Ale
tak to velcí silní hráči mají. V dnešní době všichni používají měkké
hole a naznačení, aby brankáře zmátli, a ten tak špatně přečetl úhel.
Třeba takový Phil Kessel používá hokejku skoro jako luk. Dneska už
uvidíte golfák prakticky jen v situacích, kdy má obránce čas
pořádně napřáhnout na modré. A není žádným překvapením, že nejtvrdší
rány dokážou vystřelit hráči s nejtvrdšími holemi. Třeba takoví Shea
Weber, Zdeno Chára nebo Brent Burns používají hokejky, které by
většina ostatních nedokázala ani ohnout.
V  roce 1989 za mnou přišel můj dobrý kamarád Jim Easton
a řekl mi: „Wayne, vyrobili jsme perfektní hokejku přesně pro tebe!





99: hokejové příběhy
17
Určitě si ji zamiluješ. Podařilo se nám vytvořit kousek s  naprosto
stejnou flexí, jakou máš rád, ale váží jenom třetinu.“ Byla to
hliníková hůl složená ze dvou kusů. Opravdu jsem ji miloval. Byla pořád
dost tvrdá, takže puk při golfáku z  čepele vystřelil jako z  děla, ale
byla tak lehoučká, že veškerá její váha spočívala v čepeli, takže jste
lépe cítili puk.
Říkal jsem si: „Tak fajn. To nezní špatně.“ Protože věřte nebo ne,
jako dítě jsem používal jenom lehkou hůl. Otec mi vždycky říkal:
„Musíš hrát s lehkou hokejkou.“
Svou dřevěnou hokejku jsem si zakulacoval, takže vypadala spíš
jako lakrosová hůl. Dělával to i Paul Coffey. Bylo mnohem snazší ji
popustit v ruce a také to bylo mnohem pohodlnější. Easton mi
vyrobil hokejku, která měla potřebnou tvrdost a zakulacený shaft, ale
byla mnohem lehčí. Když jsem ji poprvé použil, pomyslel jsem si:
„Bomba! Kde jsi byla celý můj život?“
V L.A. mi balil hokejky kustod Peter Millar. Spousta lidí si špunt
vytváří z izolačky, ale já měl radši špunty předvyrobené. Každá
hokejka byla datována. Takže jestli si myslíte, že vlastníte některou
z mých hraných holí, podívejte se na její konec, bude tam fixou
napsané datum. Od té doby jsem tedy začal používat hliníkové
eastonky složené ze dvou částí. Peter vždycky nejdřív obalil čepel, nahřál
ji, zastrčil do násady, nasadil špunt a napsal datum.
Tehdy používalo hliníkové hole ze dvou kusů jen pár hráčů,
takže když jsem začal hrát s  eastonkou, změnil se i  hokej,
protože mě spousta hráčů následovala. Nikdy jsem nepoužíval jednolité
kompozitky, na které tolik spoléhají dnešní hokejisté. Kdybyste jim
dneska ukázali tehdejší hliníkovou hůl, podívali by se na ni
a zeptali se: „Co to sakra je?“ Nevyčítám jim to, protože naprosto stejným
způsobem jsem se já jako dítě díval na hokejky Howieho Morenze.