E-kniha: 7 pádů smrti - Antonín Šlechta

© Antonín Šlechta 2013

© Jan Eipel 2013

© Petr Štěpán 2013

ISBN 978-80-905425-1-8 (tisk)

ISBN 978-80-905425-2-5 (epub)

ISBN 978-80-905425-3-2 (mobi)

ISBN 978-80-905425-4-9 (pdf

Antonín Šlechta

7 pádů smrti

Věnováno Evženu Šteklovi a všem,

kteří Jdou

7

Úvodem

Příběhy a vyprávění nás provázejí za každé situace a na

každém našem kroku. Myslím tím nejrůznější příběhy, ve

kterých hrajeme hlavní roli my sami a také naši přátelé,sou

sedi, známí z práce, z hospod.

My všichni jsme hrdinové všedních každodenníchpříbě

hů. Život nám je hází plnou náručí pod nohy jako sukovaté

klacky, nebo nás svými příběhy doběhne, zaskočí a uzemní,

až se smíchy za břicho popadá.

Příběhy a historky s námi věrně putují po celou dobu

naší existence. Nebál bych se říci, že příběhy o každém z

nás se mezi lidmi vyprávějí ještě před naším početím jako

lechtivé příběhy rodičů, kterým se rodíme, ať už s„papíra

ma“ jako čistokrevná štěňata, nebo bez nich jako anonymní

plebejci. A na druhé straně vyplouvají dlouhá léta po naší

smrti jako drobné střípky úsměvných nebo smutnýchhis

torek, které jsme za života napáchali, anebo kterých bylo

napácháno nám.

Vystupují občasně ze záhrobí coby vzdálená vzpomín

ka na někoho či něco. Takové malé zmrtvýchvstání, jedi

né opravdové zmrtvýchvstání docela obyčejných lidí. Nikdo

z nás, hrdinů vyprávěných příběhů, není, nikdy nebyl ane

bude svatý, přesto každý den někde někdo z mrtvých vstává.

Vstává skrze vyprávěné slovo z hrobu, Kristus flanďák, aby

potěšil drobností své příhody posluchače i vypravěče. Ne

smrtelné příběhy smrtelných tuctových lidí, dva kusy zato

lar.

A tak mohu probudit k životu starého Hoška, nakteré

ho si pamatuji z dob svých prvních tovaryšských kroků a

po kterém už nezbyla ani ta jeho bílá chaloupka ve stráni

pod rtyňskými Končinami, když vyprávím chlapům,instala

térským elévům, při svačině v začouzeném kamrlíku šatny

Hoškovu instalatérskou příhodu z první republiky, kdy byl

8

pozván nóbl paní do nóbl vily, aby vyřešil problém se špatně

odtékajícím, i když načančaným klozetem, který stál vlíbez

né místnůstce, provoněný esencí květů všech botanických

čeledí a vyzdobený předměty z dalekých cizokrajných zemí.

A to je, jak sami ráčíte uznat, v nóbl domě u nóbl lidívždy

cinky enono problém.

Pan Hošek, mladý to junák plný síly a elánu, z výšky

svých sto sedmdesáti centimetrů jukl jedním okem dogla

zurované mísy, druhým okem na štítivě zakaboněnou nóbl

paní domu, vyhrnul si pomalými pečlivými pohyby prstůru

káv košile vysoko nad loket,(skoro se chce říci – jako chirurg,

když se chystá omýt si ruce před operací), beze slovapoklek

nul k záchodové míse na pravé koleno do měkké předložky

s ještě cizokrajnějším motivem, nežli byla orientální vůně

všude okolo pana Hoška, a vykasanou rukou důkladněza

šátral v útrobách klozetu, jako když lovíte pstruha podpla

cákem uprostřed horského potoka.

Dříve než se paní domu stačila vzpamatovat z úleku s

rukama přitisknutýma na srdce, které se rozehrálozalknu

tým dechem do kvapíku, už jí junák Hošek, úsměv přes celý

obličej, strkal pod nos hovno: „A je to! Jako poleno doka

men, paninko, jako cep!“

Pan Hošek kráčel s hrdě vypjatou hrudí a se staroukože

nou montérskou brašnou, ledabyle vyspravovanouhliníko

vým drátem, přehozenou přes pravé rameno. Opouštělvyje

venou nóbl paní v nóbl úleku a zděšení a ani si nenechal za

svůj precizní inštalatérský výkon zaplatit. Nechtěl být vůči

nóbl paní domu a jejímu dávivému nóbl zvracení netaktní.

Na odchodu ještě mokrými prsty laškovně cvrnknul do

listu rozložitého filodendronu pod otevřeným oknem,sešpu

lil rty a vzdalující se rozverné pohvizdování nadějnéhoinsta

latéra vodovodních a jiných trubek zvolna utichalo, ažnako

nec zmizelo jednou provždy za dřevěnou ohradou polepenou

plakáty zvoucími na vystoupení cirkusu Humberto.

Eskamotérské kousky ve vzduchu i na zemi, pohledem

líbezných panen zkrocené šelmy, holýma rukama lámané

9

podkovy, kouzla a magie přímo před vašima očima. Ale na

vystoupení, bravurní kousek, veletoč pana Hoška sevzpomí

ná mezi lidmi ještě po dlouhých letech.

Možná že jméno je už dávno zkomolené, Hošek, Prošek,

Jašek, kdopak ví. Možná se příběh ani neodehrál tak, jak je

dnes vyprávěn, zřejmě někdo trochu přidal, jiný drobátko

ubral a tamten domyslel nedomyšlené, někdo malinkopři

táhl, jiný zvolna povolil a tamten nejasné přimlžil, možná,

asi..., ale příběh žije.

Příběhy a historky žijí, vyprávěny od úst k uchu. Těší

duše vypravěčů i posluchačů neobvyklostí, vtipem,nadhle

dem a nešetří překvapením. Žijí od vzpomínky ke vzpomínce.

Nikým nezaknihovány, nenahrány, nenafoceny, nenatočeny,

nenastudovány divadelním souborem, nenacédéčkovány,

nenadívídíčkovány, ale žijí a s nimi ožívají i skutečnéposta

vy dávno časem poztrácené jako hliněné kuličky z děravého

plátěného pytlíku, postavy už dlouhý čas zanonymnělé.Pří

běhy jsou vyprávěny, zvěstovány a předávány z generace na

generaci v jedné verzi, v druhé, v bezpočtukolikáté, vnepře

tržité posloupnosti vypravěčů a posluchačů. Co vypravěč, to

verze, jedna lepší nežli druhá a čím více se toho nabalí na

skutečné jádro příběhu, tím lépe nám.

A tak slýcháme různé, naprosto zaručené verze příběhů o

chlapech, kteří vytáhli na cucky opilého kamaráda zhospo

dy „Na Vocase“, naložili ho, nalodili, vmanévrovali jakdlou

hého, tak bezvládného na káru a sami notně podroušení ho

tlačili na dvoukoláku domů, vrátit opilce jeho vlastní ženě,

chudeře doma zapomenuté: „Když už si ho ženská jednou

vzala, tak ať se o něho sakra také řádně postará.“

Obestřeni závojem alkoholu nedokázali chytit tenspráv

ný směr k domovu spícího kamaráda, a tak se potáceliměs

tečkem dlouhé minuty křížem krážem z jednoho konce na

druhý míjejíce cíl jen o pár kroků, o několik rohů domů a

ulic.

10

Kamarádův dům jakoby si s nimi hrál na schovávanou,

uhýbal, mátl stopy, otáčel dopravní značky, přehazovalta

bulky s názvy ulic, cíleně, ne marně. Kdo ví, jak dlouho by

se městem protloukali, ztraceni v pasti, v labyrintu ulic a

uliček, kdyby jejich opilecké bloudění městem nezastavila

policejní hlídka.

„Pánové, pánové. Zřejmě jste v té nejlepší náladě, koukám.

Kampak se vezete s tím nákladem, he?“ Obtloustlýpochůz

kář jim zahradil cestu úzkou uličkou mezi domy s puchýři

praskající omítky.

Chtě nechtě se podrobili kontrole dokladů tahajíceob

čanské průkazy z nejrůznějších úkrytů, kapes a kapsiček.

Posléze došlo i na prohlídku bezvládného cestujícího.

„Tak tenhle s vámi už dál nepojede, zato vy pojedete

s námi, všichni...“

Přivolaná záchranná služba už jen konstatovala, žeje

jich kamarád nejméně půl hodiny nedýchá a nadechnout

se nemohla ani rázem vystřízlivělá parta taxikářů od káry

dvojkolky. Černé probuzení z kocoviny.

Příběh proběhl všemi domy městečka odzdola nahoru i

shůry dolů a šířil se nevyzpytatelnými cestičkami dodaleké

ho okolí, prostorem i časem. V čase ztratil příběh své ostré

hrany, v prostoru příchuť neštěstí a bolesti, a kdyždostateč

ně zanonymněl, uležel se a odstál, stala se z něho příhoda

veselá, plná družného kamarádství, ve kterém se jenom cosi

nechtě vymklo, vykloubilo ze zažitého běhu událostí.

Nebo raději šáhněme vedle a kápněme na veselejší notu

hnedle od samého počátku. Vhodná příležitost, ta sepře

ci vždycky najde. Při svatbě, když vzpomínáte naženicho

vy svobodomládenecké patálie, v kuchyni o půl druhé ráno,

když se spolužákem u lahve vína vzpomínáte na dětsképrů

švihy, v kanceláři kdykoliv, když šéf není k mání, v hospodě,

když vzpomínáte na mladou Pivoňkovic, jak ta to dokážeroz

točit, když si jen malinko lízne přes míru, to byste čubrněli

na drát, chlapi. V šatně po šichtě, o šichtě, ve foyer divadla o

11

přestávce představení, při pivě na slavnostech čehokoli, pod

peřinou v páru, v posilovně pod činkou, parťákovi nadčin

kou...

Pak můžete vyprávět anebo naslouchat historce třeba o

takovém strachu o zdraví. Jaké ten dokáže natropithlou

posti.

„Stan máme plnej škvoráků,“ zanaříkal první.

„No jo, škvoři, to sou prevíti,“ mrkl druhý a hodil laso

třetímu.

„To ti teda povim,“ chytil hozené laso třetí, „můj děda,dě

dek Farskej, jednou při tancovačce trochu přebral a babička,

jako bába Farská, se natruc zalígrovala v domku a dědka ne

a ne pustit dovnitř. Když si tu vopici nechal vlízt na záda, tak

ať se s ní votravuje sám a bavit že se s ním nebude a taky

nebavila. Von je dědek Farskej na ženský, a když má kápku,

tak se nezná a dělá návrhy kdekterý babce na sále. Bodejť

by ho bába Farská nenechala za zavřenejma dveřma, ať si

dědek táhne, kam chce, třeba za těma svejma důrama.“

Třetí nastražil návnadu. Udělal dramatickou pomlku,

shrábl rukou něco klestí na kupičku, nabral spojenými

dlaněmi a hodil do hladových plamenů ohně. Jen to syklo,

skroutilo se a blaflo – pf, pf.

První návnadu zavětřil: „No a co jako s tím mají cospo

lečnýho škvoráci?“

Třetí popouštěl vlasec: „No děda, jako starej Farskej, ten

se s ničím dvakrát nemaže, rozkop nůši sena, kterou měl

připravenou na ráno pro králíky, a lehnul do něj nazápra

ží, klidně ať si vo něj ráno bába Farská, jako moje babička,

zláme vobě hnáty. Strčil trumpetu i s futrálem pod hlavu a

v momentě chrněl. Jenomže to dědek Farskej nepočítalprá

vě se škvorama. To sou prevíti, holomci.“

Třetí dramaticky pauzíroval, převalil se na bok, natáhl se

pro ešus a lžící zarachotil ve vystydlém chalupářském guláši,

druhý zatím vnadil: „Ba právě... No jo...“

První k návnadě přivoněl: „Co, ba právě? Co, no jo?“

12

Druhý s lahví dvanáctistupňového Krakonoše před ústy

pocukal návnadou: „Škvor, jo, škvorák, ten žije ve škvírách,

zaleze do škvíry, a jak nemůže dál, jo, tak votočí zadek na

předek a těma kleštěma, těma bodlama si rozpíchává, si dělá

místo, cestičku dál. A teď si vem, jo, že spíš na zápraží vkup

ce sena a škvorák, jak je, jo, zvědavej prevít nevychovanej,

ti zaleze do ucha, do škvíry, he. Co pak? Ty spíš, jo, von ve

škvíře a nemůže dál, no? Co pak? Zvedne zadek, zvednebod

ce a dělá si místo na další cestu. Rejpne rovnou do ušního

bubínku. Ten rupne natotata, na to vem jed. Z propíchlýho

ucha se vyvalí ta tekutina, ten řídkej maz, a škvorák, jak

vodu nesnáší, tak taky rychle zdrhne. Ráno se pak probudíš

a koukáš, že neslyšíš, jo. Dyť to říkám, ne, prevíti sou to.“

Dlouze si piva lokl, otřel rukávem rty, zapřel se o loket a

slastně hekl.

„Kecáš,“ oťukává návnadu první, téměř zapomínajeobra

cet Krakonoše vzhůru nohama dolů hrdlem.

„Fakticky“, připravuje se na zásek třetí, odkládajeprázd

ný ešus, „to se právě stalo dědkoj Farskýmu. Proč myslíš, že

v kapele, když fouká tu svoji trubku, kouká pořád doleva?

Všichni do diváků, do sálu, ale dědek Farskej doleva,proč

pak asi, no?“

„Že jako na jedno ucho neslyší, na to rozpíchnutýškvo

rákem, a tak se točí zdravým uchem, aby slyšel odposlech,

muziku, jo?“, bere do huby návnadu první.

„Přesně“, šťourá se třetí dlouhým klackem ve žhavýchuh

lících, „dědek přišel na zápraží vo sluch jednoho uchakvů

livá škvorákovi a bába je vod tý doby chorá na vobě půlky

mozku, že prý její čest a hrdost připravila Bedříška o sluch a

to si ona nikdá nevodpustí, nikdá, do smrti smrťoucí.“

První se podíval střídavě na druhého a třetího a zasezpát

ky, zavrtěl nechápavě hlavou a návnadu vyplivl: „To vám tak

sežeru, to vám tak určitě spolknu, debilové!“, a jak byl na

všech čtyřech, zadkem napřed zacouval, zaplul pozpátku do

stanu, vztekle zatáhl zip a nechal druhého s třetím, škvory

i bábu s dědkem napospas hvězdnaté srpnové noci, kterou

13

čas od času prořízla břitva padajícího meteoritu.

Druhý den ráno, když se druhý s třetím vymotali zpro

vlhlých spacáků a snažili se nadutými tvářemi rozfoukat

doutnající ohniště větrem lahvové dvanáctky, vyjelpřerušo

vaně a nesouvisle jezdec zipu na stanu. První jako vobrá

ceném filmu lezl, vyplouval z otvoru stanu ven na boží svět,

po čtyřech, hlavou napřed. Rozespalé modré oči valil na své

vandrovní přátele a nechápal, nerozuměl jejich veselí. Druhý

se třetím se váleli po zemi smíchy, smáli se hlasitě na plné

kolo, ale první viděl pouze výjev němého filmu a naráz mu

to došlo.

„Škvoři!!!“

Určitě ho připravili o sluch, učinili ho hluchým.Bezděč

ně si sáhl v hrůze oběma rukama na uši. Nahmatal tenké

provázky, zakončené papírovou destičkou. Zachvátil ho děs

a panika. Bezmocně, prosebně vzhlédl ke svým kamarádům,

k poslední své naději a záchraně. Slzy v očích volaly opo

moc. Leč přátelé s pomocnou rukou nepřicházejí, smějí se

a smějí, jsou k neutišení. První v duchu navždycky odepsal

kamarády ze svého života, vygumoval je do poslednívzpo

mínky a v záchvatu zoufalství zatáhl za provázky . Z uší se

mu vylouply dva pytlíky pigi čaje. Teprve nyní si vzpomněl

na včerejší sebeochranu proti škvořím útokům.

Háček v návnadě pevně zaseknutý hluboko v jehovnitř

nostech mu nedovolil, aby se na druhého a třetího zlobildo

opravdy. V ohništi blaflo, zaprskalo a poté nesměle vyskočil

plamínek, chvilku se nejistě rozhlížel a potom hladově šlehal

na všechny strany. První ho přikrmil dvěma pytlíky pigi čaje

a omluvně se zeptal: „Zbyl ještě ňákej Krákora, blbouni?“

Ale nechme toho raději, takových příhod a příběhů máte

všichni plné šuplíky svých pamětí a dáváte je k dobrému

během nejrůznějších příležitostí. Příběhy nás, všedníchtuc

tových lidí, za korunu dvacet.

Lidí, kteří jsme natolik drobní a bezvýznamní, že je pro

nás potřeba vymýšlet souhrnné názvy, abychom byli vůbec

14

identifikovatelní, rozpoznatelní. Nikoliv tedy Franta Novák,

co stříká dutiny skoro zadara, ale volební preference, nikoliv

Máňa od vedle, ale dvacetiprocentní klientské portfolio,ni

koliv kluk Flicpů, co je trochu mešuge, ale registr dlužníků,

nikoliv děda Konopák, jak má kravku od mladého Cipoše,

ale početně se rozrůstající věková skupina seniorůdispo

nující značným, stále se zvyšujícím podílem finančníchpro

středků, na které je nutné zaměřit product marketing scí

lem dosáhnout třicetiprocentního podílu peněžního obratu

v této věkové skupině konzumentů.

Naše příběhy nikdy nebudou filmové thrillery, nikdo

z nás se nestane 007, neproměníme se v supermany,spi

dermany, žádných sedm statečných, možná tak stěží jeden,

hrdina z leknutí a s plnými kalhotami, ale to nás nečinímé

něcennými, ba naopak. Na naší malosti stojí velikost lidstva,

na ničem jiném.

Vyprávějme si tedy všechny naše příběhy od úst k uchu,

jeden druhým, protože jenom tak povstáváme, my jednotlivci,

osobnosti, individua (všeho druhu), z miliardového bezbřeze

rozlitého davu pracujících konzumentů, inteligencestředo

masého stavu – motoru společnosti, klientů v krátkozrakém

horizontu kreditů a debetů, daňových poplatníků na sto

způsobů, jako kuře pokaždé jinak, ale vždycky do přežrání,

levopravých voličů a cílových skupin. Právě skrze vyprávěné

příběhy se z anonymní masy vyloupne jednotlivec, osobnost,

člověk, nesmrtelný.

Pouťové příběhy z úpického náměstí a jeho blízkéhooko

lí, povídání v sedmero pádech smrti, jsou příběhy, jakých

slýcháte denně několik. Jsou součástí množiny příběhů a

historek, jež tvoří základ naší společenské konverzace.Lido

vá slovesnost, šeptanda, společenská šuškanda, vždyť sami

dobře víte. Přímý bezprostřední přenos informací od úst

k uchu. Neutuchající proud příběhů a zaručených zpráviček

se rozlévá éterem našich myslí, jako se teplo srkaného čaje

z kouřícího šálku rozlévá mrazem zkřehlým tělem.

15

Čím je kdo naladěn, tím také z éteru příběhy přijímá.Ka

ždý lovíme na jiných frekvencích, na jiné frekvence se ladíme

a jiné příběhy z éteru se dozvídáme. Někteří jsou příběhů a

vyprávění plní, jiným dostává se pouze chudě. Někdolibu

je si v milostných pletkách sousedů, loveroud, tamten zase

rozpráví a naslouchá jen příběhům, kdy sousedy neštěstí

potkalo, deathroud, onen probírá sousedů opileckéhistor

ky, alkoholroud, ten zase vzpomíná na doby vojákování bez

sousedů, armyroud.

Příběhy lidové slovesnosti z nás dělají tlupu, společnost,

pospolitost. Nikoliv snad stát, okres, obec, škola,zaměstná

ní. Nikoliv! To platí nám jen za kulisy příběhů, praktikáble,

kostýmy a opony. Ty se mohou časem měnit. Příběhyniko

liv, příběhy a historky jsou bezprostředně živé a inspirativní,

bez ohledu na čas, společenské zřízení, momentálně vůdčí

ideologii. Nepodléhají slovům trendy ani moderní. Příběhy

jsou naprosto nezávislé, svobodné a samostatné.

Pouze příběhy dávají tu moc, to kouzlo sděleného.Histor

ky šuškané pod peřinou, vyřvávané při svačině mezitkalcov

skými stavy, vyprávěné po hospodách nad pěnivými polštáři

nebo nadhazované v teple kanceláří u latte, nadcappucci

nem, se lžičkou v lógru. Kdekoliv.

Může se stát, že jedince, samostatného pěšáka naklika

tých cestách životních, převálcuje, zcela nevinného, mašina

justice nebo mašinérie bank, či jiných finančních veletočů,

nadnárodních korporací, společností. V lepším případě se z

jedince stane zákazník, klient, pacient, v horším případěre

klamant, reklamní subjekt, nejspíše však pouze cílovásku

pina voličů, statistická položka míry zisku před zdaněním.

Nemůže se však za žádných okolností stát, že by se tentýž

jedinec, samostatný pěšák na klikatých cestách životních,

vytratil z příběhů, které spojují člověka s člověkem dospole

čenství. Naopak, právě jen na onom jednotlivci stojí celá ta

pyramida příběhů. Kopec mnohem větší, nežli jsou všechny

kamenné kvádry naskládané na jednu jedinou hromadu, ať

už egyptskou nebo inckou. Obrovitá pyramida příběhů je

16

právě jednotlivci živená a mezi jednotlivci šířená. V těchto

příbězích je a vždy bude jednotlivec to jediné, na čem záleží,

on jediný tvoří kostru příběhů, jedinec je zde středobodem

zájmu vypravěčů i posluchačů.

Vyprávějme si.

19

Pád první: Kdo, co - Smrt

Mince

Jsou okamžiky, kdy se svět točí jenom kolem vás.Stá

váte se středobodem vesmíru, světa, událostí. To se potom

všechny nitky dění, jak se doposud beze smyslu vinulysvě

tem, seběhnou k vaší osobě jedna po druhé, aby se ve vás

zauzlily, splynuly s vámi a zase z vás přetvořeny odešly ven

do světa zpracované vaší vůlí, zkušenostmi, nadhledem a

pevným rozhodnutím, ovládány sebejistou rukou.

A tak se onoho rána vedlo i panu Václavíkovi v ještěno

votou vonící kancelářské židli za ředitelským stolem mrňavé

vodárny ještě mrňavějšího městečka v podhůří Jestřebích

hor. Jednou rukou vítá rozpačitého zákazníka a kyne mu

bodře k volnému křeslu pro hosty v rohu místnosti, které se

rozkládá - ve všech smyslech onoho slova - pod prastarým

polosuchým rododendronem pamatujícím všechny před

chůdce pana Václavíka. Samozřejmě i ty z dob schůzíErÓ

Há pod laskavým vedením sevřené pěsti KSČ.

Druhou rukou pan Václavík přidržuje telefon na uchu a

odpovídá na neodborné a naprosto zbytečné stížnosti apřá

ní některého z nedávno zvolených zastupitelů místníradni

ce. Než pan radní dokončí svůj příděl stížností, krátí siředi

tel vodárničky čas zálibným prohlížením pohlednice od jeho

dospělé dcery, která k němu doputovala letadlem či lodí až

z nedávno ještě bájné Ameriky plné dobrodružství, svobody

a možností.

Přitom ještě stihne koutkem levého oka sledovat svítící

obrazovku dispečinku, kde se točí zelené ikonky motorůčer

padel ve vodárenských vrtech i v čerpacích stanicích,zběž

ně přelétne pohledem přes zobrazené průtoky vodoměrů a

zkontroluje stav hladin vodojemů.

Druhým okem dává rázně najevo dvěma montérům

20

v mokrých holínkách, kteří nejistě přešlapují na prahukan

celáře, že musí chvíli počkat, protože na řadě jsou jinédůle

žitější, záležitosti. Rafičky hodin nade dveřmi ukazují za tři

čtvrtě svačina.

Proud běžících událostí, jednoznačných rozhodnutí apře

kvapivě jednoduchých řešení v panu Václavíkovi zanechává

dojem, že se svět opírá o jeho osobu, jeho ctěnou maličkost,

že na ní stojí a jí se řídí.

Odloží s cvaknutím sluchátko telefonu do vidlice, protože

se mu podařilo neodbytného radního ukonejšit přívalemod

borných termínů mistrně naskládaných do nevyvratitelných

souvětí, obratně naroubovaných na nezpochybnitelnoulo

giku souvislostí hydrauliky vodovodní sítě, to celé podtr

ženo kombinací poslední z dlouhé řady veledůležitých a

neopominutelných právních úprav zákona o vodovodech a

kanalizacích, která ho nyní nutí jednat zrovna tak, jak jedná,

ačkoliv to k jeho velké lítosti popouzí milého pana radního

natolik, až je nucen žádat o vysvětlení představitelevodovo

dů a kanalizací městečka na obou březích řeky Úpy, a pan

Václavík ochotně a odborně vysvětlení poskytuje.

Strohou větou vykáže montéry zpátky ke krumpáči,lo

patě, klíčům a hasákům, ať se dál a důkladněji zavrtají pod

zemskou kůži změklou proudem vody deroucí se otevřenou

ranou na zemský povrch, aby zkušenými grify sešilizpřetr

hané žíly vodovodní sítě, protože rozespalí lidé si přecechtě

jí jako každé jiné ráno nerušeně opláchnout po neklidném

spánku pomačkané a nateklé obličeje hrstí chladivé a život

probouzející tekutiny.

Návštěvě zabořené a ztrácející se v křesle podrododen

dronem konejšivými vstřícnými slovy dopodrobna vysvětluje

vzniklou situaci ohledně jeho účtu za vodné a stočné natolik

věrohodně, že po pár minutách soustředěného naslouchání

a omluvného přikyvování s očima u země zákazník děkuje

a odchází z kanceláře s vědomím, že voda, kterou rozhodně

hodlá zaplatit, je v podstatě skoro zadarmo. Až se mu příval

informací dostatečně a dodatečně rozleží pod kloboukem a

21

on se prokouše zpátky k hlodajícím červům pochyb anespo

kojenosti, bude už pozdě na to, aby se vracel a svůj nářek

nad drahotou ještě jednou zopakoval.

Když za návštěvou klapne západka dveří a pan Václavík

se slečnou účetní v kanceláři osamí, spokojeně si prohlíží

monitor dispečinku. Pozoruje, jak se to na obrazovcevšech

no kroutí a přelévá v dokonalé souhře vymoženostítechnic

kého pokroku, a snaží se rozvzpomenout, cože to včera večer

manželka balila do svačinového pytlíku a s nepředstíranou

něhou vkládala do lednice, aby ráno, až ho z postele vytáhne

zvonění budíku, svačinu našel, jako by si ji tam sám ukládal.

Tak si pan Václavík lebedil v libých pocitech zapracov

ním stolem spokojen sám se sebou, vyťukával si prsty na

stole s fotografií dcery pod odřeným plexisklem melodii zrá

dia nad hlavou a hrál si s pocitem vlastní důležitosti, bařek

lo by se téměř nepostradatelnosti.

Koutkem oka vnímal a vděčně přijímal obdivné pohledy

slečny účetní, které se tváří rozlil spokojený úsměvvyplně

ný dokonalým výsledkem pečlivé zubní hygieny. Jeden zub

bělejší nežli druhý a všechny dohromady zarámovanédo

konalou malbou nejnovějšími kosmetickými prostředky na

masitých, trochu vulgárně ohrnutých rtech. Úsměvnadše

ně svítil do místnosti, naprosto dokonalý, jen na vkus pana

Václavíka víc než trochu sterilní.

Slečna účetní dobře věděla, že je-li její pan šéf příjemně

naladěn, nemohl pro ni den rozhodně začít lépe. Dnes se

nestane nic, co by mohlo, byť jen malinko, ohrozit jejíspo

kojené teplé polodělání za klávesnicí počítače, u hrnkuma

teřídouškového čaje a misky ovesných vloček bobtnajících

v odtučněném mléce.

Spokojeně si uhladila hnědé volně splývající dlouhévla

sy, popotáhla modrou blůzičku na ramenou, srovnala si

pod zadkem tmavou sukni nařasenou hluboko pod kolena a

blaženě zavrtěla drobnými prstíky ve starých rozšlapaných

pantoflích.

22

Není nad dokonalé pohodlí. Kultura pracovníhoprostře

dí dotažená i do těch nejmenších detailů. Do misky vloček

přikápla lžičku rosolovité hmoty jantarové barvy z maléskle

ničky, kterou ukrývala v šuplíku stolu. Zřejmě elixír mládí,

krásy, lásky, anebo všeho dohromady. Tři v jednom. Extrakt

dokonalosti.

Pan Václavík ponechal pokukující slečnu účetní napo

spas tajemným a naprosto nesrozumitelným účetnímope

racím, všem těm zástupům otravných HIMů, DHIMů,neroz

vážných rozvah, netkalcovských osnov, papírových košilek

inventurních sestav a bůh ví jaké papírové a elektronické

džungli ještě a pozoroval hřejivý, rychle narůstající pocit

vlastního „já“, které se dmulo svou vlastní důležitostí za

klenbou hrudního koše a čím více se svýmnepřehlédnutel

ným „já“ zaobíral, tím více ono rostlo a sílilo. Bylo ho plný

hrudník, už ohrožovalo v existenci i nedbale přišitý knoflík

na košili a chtělo mermomocí někudy ven, k něčemu sepři

vinout, pevně přimknout.

Své uplatnění nalezlo nabotnalé „já“ (nabobtnalénepo

měrně více nežli ovesné vločky v magickém nálevu slečny

účetní, která je obřadně sousto po soustu posouvala ústy do

zažívacího traktu, aby naplnily svůj osud) skrze pohlednici

v rukách pana Václavíka, pohlednice od dcery, která sezrov

na kdesi v Utahu prohání Spojenými státy se snoubencem

na vypůjčené motorce, jak společně říkali na poslední veliké

cestě před vstupem do manželství.

Americké národní parky, New York, Las Vegas, ze severu

na jih, z východu na západ. Nahltat za šest týdnů zážitky

na celý život, naplnit jimi několik fotografických alb, jako to

dělá křeček s ovesnými vločkami paní účetní. Jako by snad

svatbou končil život vůbec. Pan Václavík si prohlíželpohled

nici s prsty mrakodrapů, které propichovaly okraje mraků, a

nechával své „jáčko“, ať se dosytnosti pokochá a potěší tím

nejlepším, co kdy stvořilo a vychovalo.

Minulý měsíc jeho dítě spolu se svým přítelem úspěšně

odpromovali červeným diplomem na pedagogické fakultě a

23

teď si oba společně užívají několika posledních měsíců volna.

Pak jeho potomka snoubenec vezme za ruku a odvede do

pronajatého pražského bytu, kam se stěhují hned posvateb

ní veselce, aby v něm prožili SVOU svatební noc. Po prožité

noci už ne jako dva jedinci, ale jako jednolitý zárodek rodiny,

udělají první krok do společného světa. „Převezmou štafetu

po nás dosluhujících a my se začneme těšit na vnučky a

vnoučky,“ pochvaloval si v duchu pan Václavík.

Několik dnů po svatbě nastupují do zaměstnaneckého

poměru v nadnárodní společnosti AG Consulting vydělávat

peníze imaginárním obchodem s imaginárními hodnotami

burzovních, finančních a kdo ví jakých ještě produktů, čerti

aby se v tom vyznali.

Nadobro a s konečnou platností je pohltí a semelepra

covní proces v pevném soukolí povinností, nucených inenu

cených vztahů a denního, téměř nudného stereotypupra

covních úkonů osvěženého pouze nepočetnými výplatními

dny. Ze soukolí vystoupí, či spíše budou vypuštěni, notně

opotřebovaní teprve tehdy, až se věkem scvrknou na kůži i

na mysli.

Jsou okamžiky v životě lidském, kdy člověk stojí jakoská

la uprostřed rozbouřených vod oceánu, pevný v základech,

ale jsou také okamžiky, kdy se svět přestane naráz točitko

lem vás a zatočí bez zbytečných cavyků a cirátů s vámi.Za

skočí vás zcela nepřipraveného a bezradného jen tak vnoč

ní košili na cestě mezi záchodkem a postelí. V polospánku,

neschopného jakékoliv obrany. A takový okamžik přišel ten

den, to ráno, tu minutu, v ten okamžik, kdy zazvonil telefon

podruhé.

Kancelář se naplnila naléhavým zvukem vyzvánění a pan

Václavík si promnul prsty spojené vysoko nad hlavou,leh

ce položil ruku nad telefonní přístroj a vychutnával si jeho

neodbytný zvuk, mrknul na slečnu účetní, ona se zahleděla

se zalíbením na něho a oba nadšeně očekávali další gejzír

pohotových a přesných reakcí na pokračující proud událostí

24

všedního pracovního dne.

Do svačiny zbývá slabých dvacet minut času, a jestli se

pan Václavík neplete, byly to karbanátky zbylé od večeře,

co včera žena balila do hliníkové folie a opatrně vkládala

do papírového pytlíku spolu s okurkou a malou mističkou

kremžské hořčice. Studený karbanátek je pochoutka, která

se s teplým karbanátkem vůbec nemůže srovnávat, to pan

Václavík věděl naprosto jistě.

Nic takového však nebylo na pořadu dne, svačinaod

ložená na neurčito, protože tím okamžikem, tím jediným

zvednutím telefonního sluchátka, se přestala rázem otáčet

země kolem své osy, skončila její pouť rozlehlými prosto

ry vesmíru. S telefonním přístrojem bolestivě přitisknutým

k uchu, přitisknutým takovou silou, že zpod něho začalavy

tékat krátkým slabým pramínkem krev, zmrznul a přestal

plynout čas.

Srdce se panu Václavíkovi v bezmocné křeči zastavilo pro

zbytek života, nitky událostí se šílenou rychlostí seběhly do

něho, prořízly se hluboko do nitra, zauzlily se v nepřehledný

dusivý chuchvalec splašených myšlenek a zděšení a pak, za

ohlušujícího rachotu, nekontrolovatelným výbuchemboles

ti rozervaly vnitřnosti pana Václavíka. Navenek však jenom

zelený popelavý stín překryl vybledlou tvář.

Bez hlesu opustil kancelář. Vyděšenou tvář slečnyúčet

ní opustil překvapenou, nechápající, beze slůvka vysvětlení,

bez rozloučení, ústa plná nabobtnalých ovesných vloček.

„Smradi jedni muslimský, zasranci zasraný!“

„Proč? Co trojčíš? Zase tě něco žere?“

„Žere... Vždyť se na ně podívej! Jsou to neskutečně líný

zvířata, který nic neumějí, který nikdy nic nevybudují, nic

nedokážou a který, kdyby neměli naftu, tak jsou naprosto

v háji a čaj by si ohřívali dodneška leda tak na ohni zvel

bloudího trusu, jestli teda vědí, co to čaj vůbec je. Dokážou

akorát závidět - naše bohatství, kulturu, civilizaci, že jsme

25

sakra něco dokázali, že jsme něco vybudovali.

A co oni? Dokážou tak maximálně kulový spřehazovač

kou a to je ještě otázka, kdo ví jestli. Čiší z nichprachspros

tá závist a ukřivděnost, nic víc! Vždyť nemají na světě jinou

zábavu, než si omotávat kolem břicha bimbucha a ve jménu

nějakýho podělanýho Alláha vyhazovat kdekoho do povětří.

Musejí být úplně, ale dočista úplně vygumtaný. Nebo si snad

myslíš, že normální člověk se nechá rozšmelcovat granátem

na cucky pro slib Alláhova království, slib tak průhledný

jako falešný? A to prý posílají na smrt vlastní děti!“

Dlouhý monolog ukončil ještě delším lokem piva. Na

vousy s prvními nitkami stříbra se mu přilípl kopeček pivní

pěny, který obratně setřel rukávem, ještě dříve nežli stačil

ukápnout zpátky do sklenice. Spokojeně a zároveň vyzývavě

si prohlížel spolusedícího na opačné straně stolní desky.

Pro pana Václavíka byl proslov vyčouhlého habána

s dlouhým plnovousem v poloprázdné hospodě jako břitva

na krku. Pocit ledového kovu na kůži, ostrého, že by stačilo

jen malinko přitlačit a zařízl by se mu do hrdla, mrazil do

morku kostí. Utekl z kanceláře do nejzapadlejší úpickéhos

pody, jako by snad vůbec někam mohl před děsivou zprávou

utéct. Dostihla pana Václavíka nepřipraveného a vzpříčila se

mu v životě jako velrybí kost v krku. Slova o násilínemilo

srdně sypala sůl do roztržené duše.

O poznání menší společník habána se závěrům svého

přítele bránil: „Myslíš, že my jsme ve své podstatě lepší než

muslimové?“

„Co to žvaníš, propánakrále? Slyšíte ho?“ habán sezdě

šeně rozhlédl po prázdných stolech hospody, která se teprve

chystala na příliv štamgastů a pouťových návštěvníků.

„Někdo z nás si tady snad nacpal kabát granátama a šel

se klidně vodsmahnout na pouť mezi kolotoče, aby to byla

teprve jaksepatří krvavá paráda? Ty vole, že nedržíš radši

hubu na zámek, udělal bys rozhodně líp, to ti teda povídám!“

Společník habána se nechtěl nechat zahnat do kouta:

„No, myslím, že to nejspíš nikdo neudělal, ale když budu