načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 6. antologie českého hororu -- povídky - kolektiv autorů

6. antologie českého hororu -- povídky

Elektronická kniha: 6. antologie českého hororu -- povídky
Autor:

Čím víc mluvíte o smrti a temnotě, tím blíž ji přilákáte – přesvědčí vás o tom kniha 6. antologie českého hororu. Předkládá třináct strašidelných povídek, ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 110
Rozměr: 18 cm
Úprava: svazků
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-2224-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čím víc mluvíte o smrti a temnotě, tím blíž ji přilákáte – přesvědčí vás o tom kniha 6. antologie českého hororu. Předkládá třináct strašidelných povídek, z nichž postačí připomenout jen některé, protože každá z nich vám vykouzlí na těle děsivou husí kůži: „Justiční omyl“ (Luboš Štěrba) nás přesvědčí o tom, že ublížíme-li někomu zvlášť krutým způsobem, Osud si nás najde a v duchu karmy jsme rovněž potrestáni. „Punitio“ (Radek Karkovský) předkládá souboj spisovatele a psychopata, který provádí zločiny podle jeho knihy. „Zásadní problém“ (Ludmila Svozilová) vás varuje, jak nebezpečná může být obyčejná návštěva salónu krásy, člověk by jej mohl opustit po kouskách, totiž rozsekaný. Vím, kdy přijde „Smrt“ (Jana Formanová) představuje hrdinku, které je Smrt hodně blízká, nakolik se jí podvolí, či ji ovládne, rozhodne jenom ona sama. Napínavá jsou i další díla: „Mezi svými“ (Honza Vojtíšek), „Křik“ (Martin Štefko), „Kamufláž“ (Petr Boček a Miloslav Zubík), „Nestihl jsem to“ (Martin Skuřok), „Kámen“ (Bohumil Matějovský), „Sestry“ (Miroslav Šváb), „Kdo další?“ (Daniel Barták), „Dvojník“ (Michal Matoušek, Zdeněk Vavřina, Petr Mrnka, Pavel Bouda), „Pavouk mrtvých“ (Eva Asterová).

Předmětná hesla
* 21. století * 2011-2020
Česká povídka -- 21. století
Horory -- 21. století
Související tituly dle názvu:
Černá křídla Cthulhu Černá křídla Cthulhu
Joshi S. T.
Cena: 269 Kč
Danse macabre Danse macabre
King Stephen
Cena: 299 Kč
Šumavský upír Šumavský upír
Švandrlík Miloslav
Cena: 375 Kč
Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů - kniha III. Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů - kniha III.
Švandrlík Miloslav
Cena: 309 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-87622-25-4


6. antologie

českého hororu

povídky


Věřím, že čím víc mluvíš o smrti a temnotě,

tím blíž ji přilákáš."

Clive Barker

(* 5. října 1952, Liverpool, Velká Británie)


/6

Hororové lahůdky

Neuvěřitelné! Do knihy 6. antologie českého hororu se rozhodlo

zapojit 61 autorů! Držím si hlavu v dlaních a stále tomu nemohu

uvěřit. Mám velkou radost. Díky rostoucímu počtu zájemců jsme

mohli nasadit při výběru povídek „hustší“ kvalitativní síto. Takže –

těšte se na hororové lahůdky! A otevřeně říkám: před těmi, kteří

se do antologie probojovali, smekám, a těm, kteří zůstali před

branami, vzdávám hold.

Zvlášť bych vyzvedl autory experimentálního textu v podobědrab

ble, čili mikropovídek o rozsahu do 333 slov, včetně názvu dílka

i jména autora. Potlesk si zaslouží zkušení autoři – Honza

Vojtíšek (Mezi svými ), Martin Štefko (Křik), Daniel Barták

(Kdo další?), jakož i antologoví nováčci – Martin Skuřok (Nestihl

jsem to), Miroslav Šváb (Sestry), Eva Asterová (Pavouk

mrtvých). Na velké ploše se vytáhli následující autoři: LubošŠtěr

ba (Justiční omyl), Radek Karkovský (Punitio), Petr Boček

a Miloslav Zubík (Kamufláž), Bohumil Matějovský (Kámen),

Ludmila Svozilová (Zásadní problém), Jana Formanová (Vím,

kdy přijde Smrt ). Zapomenout nemohu na hrdiny povídky na

pokračování Dvojník, jimiž se stali – Michal Matoušek, Zdeněk

Vavřina, Petr Mrnka a Pavel Bouda.

Protože v českých literárních luzích a hájích běhá nespočet

neznámých jedinečných talentů, hned zde přikládám výzvu pro

tvorbu do 7. antologie českého hororu. Termín uzávěrky

rukopisů: 16. 04. 2016. Rozsah: opět nejlépe do 15 000 znaků.

Počítáme znovu s drabble povídkami, tedy s rozsahem do 333

slov, včetně názvu dílka i jména autora. Kontakt: povídky posí

lejte na můj e-mail (kalina08@atlas.cz).

Máte pocit, že český literární rybník se strachem je již vyloven?

Dovolím si pochybovat, zvlášť po výše naznačených zkušenostech

s uzávěrkou 6. antologie...

Strach je mocná zbraň i velké lákadlo, a to jak k psaní, tak i ke

čtení. Proto neváhejte a přidejte se!

Milan Kalina, editor, 06/2015


První povídka Luboš Štěrba

Justiční omyl

Byla svěží jarní noc a vězeňská cela, do které Petra převezli,

tonula ve slabém světle žárovky, umístěné vysoko na stropě.

Šlo o nevelkou místnost v podzemí věznice, která mimo

malého větracího průduchu neměla jediné okno a byla uzavřena těžkými ocelovými dveřmi. Uvnitř nebylo nic kromě

umyvadla, stolku s židlí, kbelíku a těžkého betonovéhokvádru, který potažen vycpávkou sloužil jako postel, na níž teď Petr

ležel.

Zíral rezignovaně do stropu a jeho oči mezitím přivykly šeru,

které nastalo, když bachaři na noc zhasli hlavní světlo. Hleděl

nad sebe a chvěl se. Ne však zimou, nýbrž strachem ze

druhého dne, kdy měl být popraven. Ještě před několikahodinami věřil, že k tomu nedojde, ale pak mu oznámili, že žádost

o milost, kterou poslal prezidentu republiky, byla zamítnuta

a ráno ho pověsí. Jediné, co mu pro poslední noc života

nechali, byly zápalky a balíček cigaret, z nichž většinu stačil

vykouřit. Posadil se, třesoucíma rukama si zapálil a lačně

vdechl kouř. Bylo nemyslitelné, aby usnul, a tak čekal, protože

mu nic jiného ani nezbývalo. Čekal, přemýšlel a jeho nitro

naplňoval nejen tupý, svíravý strach ze smrti, ale i strašlivá

hořkost a nenávist ke světu, který jej vydědil. Stále nemohl

uvěřit, že zemře za něco, co nespáchal.

Když ho v lednu před dvěma lety zatkli, protože kdosi zabil

/7

„Ani na nebi, ani uprostřed oceánu, ani ve skalní

rozsedlině, nikde na světě není místo, kam by mohl

člověk utéci před následky špatných činů.“

Dhammapadam


starou ženu v sousedství, pevně doufal, že musí vyjít najevo,

že toho večera u ní byl jenom na návštěvě. Nemohl přece

tušit, že ji bezprostředně po jeho odchodu někdo uškrtí šálou,

kterou si tam zapomněl, a podezření proto padne na něj.

Jenomže policie, která Petra zatkla hned druhého dne po

vraždě, měla důkazů daleko víc a marně vysvětloval, že jde

o souhru nešťastných náhod. Všechno se přitom seběhlo

během dvou obyčejných dnů.

***

Mrtvá se jmenovala Františka Zoulová a bydlela na Žižkově

o tři ulice dál. Byla to učitelka na penzi, na hlavě měla pořád

ještě husté sněhobílé vlasy a tvář pohádkové babičky, ačkoli

na své žáky uměla být přísná. Petr ji znal patnáct let, poznali

se ve škole, kam nastoupil, ale to už dosluhovala. Nyní,

v posledních měsících, kdy byla vážně nemocná, za ní často

chodíval, a pokud potřebovala něco zařídit, rád pomohl.

Toho dne, byl to čtvrtek večer, za ní jako obyčejně přišel na

krátkou návštěvu. V předsíni si zul boty, které předtím na

chodbě oklepal od sněhu, a hned se posadili ke stolu

prostřenému čistým, ručně vyšívaným ubrusem. Popíjeli čaj,

který stará paní vylepšila rumem, aby – jak sama řekla – se

zahřáli. Povídali si, a třebaže Františka jako obyčejněvzpomí

nala na dobu, kdy před válkou učila na reálném gymnáziu

latinu, Petrovi se zdálo, že něco není úplně v pořádku. Ano,

mívala bolesti, ale nikdy neztrácela dobrou náladu. Nyní však

byla poněkud zasmušilá, a tak ho napadlo, že se opatrně

zeptá, co se přihodilo.

K tomu ale nedošlo, protože se nakonec rozpovídala sama,

a Petr se dověděl, že někomu přislíbila půjčit tři tisíce korun.

Ačkoliv nebyla lakomá, zjevně z toho žádnou radost neměla.

Blíže však o věci nehovořila a dokonce se ani nezmínila,

o koho jde. Petr se jen dověděl, že jsou domluveni na druhý

den po poledni. Problém však byl v tom, že ji už třetím dnem

/8


trápily klouby, nemohla pořádně na nohy a potřebovala

peníze vyzvednout ve spořitelně. Napadlo ji proto, zda by si

Petr zítra dopoledne nenašel chvilku času. Důvěřovala mu

a on s radostí přikývl, protože mu ve škole, kde učil, odpadlo

páteční vyučování, a tak než odešel, svěřila mu svoji vkladní

knížku s úsporami.

Když o tom později uvažoval, napadlo ho, že ten, kdo ji zabil,

se musel celou dobu ukrývat v temné chodbě domu a jen

čekat, než odejde. Tušil, že to udělal člověk, s nímž byla

dohodnutá, jen přišel dřív, protože předpokládal, že stará

učitelka už bude mít peníze doma, a jeho plány byly docela

jiné, než si je vypůjčit. Ať to ovšem bylo jakkoli, nikdy senezjis

tilo, o koho šlo. Zato Petra sebrali hned v pátek ráno ve

spořitelně, kam přišel peníze vybrat, aby s nimi ještě předobě

dem zaběhl k Františce. Dověděli se o něm celkem snadno.

Když předchozího večera odcházel, potkal domovnici, která si

na dvorku připravovala popelnice, aby je ráno vystrčila na ulici

k odvozu. A byla to také ona, kdo později večer mrtvou našel.

Protože věděla, že je stará paní doma, ale nemohla se na ni

dozvonit, otevřela si náhradním klíčem a objevila Františku

ležet hned v předsíni bytu uškrcenou jeho šálou. Podlenápad

ného vzoru ji domovnice poznala snadno, jelikož bydlela

v přízemí a zahlédla Petra přicházet. Jak se jmenuje a kde

bydlí, ovšem nevěděla, zato přivolané policii neopomněla

hned zčerstva zdůraznit, že mrtvá měla úspory, jak se jí jednou

sama svěřila. A protože knížka se v bytě nenašla, zjistili si přes

noc pobočku, v níž byla vedena. Předpokládali, že ji má vrah

a přijde si zavčas vyzvednout peníze. Jenomže všechno bylo

jinak a Petr to nemohl za nic na světě dokázat.

Při výslechu se sice snažil vysvětlit, proč ji měl u sebe, stejně

jako skutečnost, že nešťastnou šálu v bytě prostě zapomněl,

ale marně. Nakonec se na něj vyšetřovatel, co měl případ na

/9


starosti, chladně podíval a pokýval hlavou. „Ale já přece dobře

vím,“ řekl přitom, „že jste tam šálu zapomněl. Nemusíte to

pořád dokola opakovat. Ano, zapomněl, ale na krku té ženy,

protože jste ji s ní uškrtil a ve zmatku si ji nevzal zpět!“

„Ale to přece není pravda! Proč bych to dělal?“

„Pro peníze. Myslím, že jste ji zabil pro peníze...“

„Proboha, ne! Já ne!“ bránil se zoufale Petr, ale tmavovlasý

vousatý muž, mladší o hezkých pár roků, jen zakroutil hlavou.

„Podívejte se, všechno svědčí proti vám. Byl jste poslední,

kdo ji viděl živou. Soudní lékař určil, že zemřela mezi osmou

a devátou, tedy v době, kdy jste byl viděn, jak spěšně

odcházíte z domu. Druhý den jste se snažil vybrat vkladní

knížku, co patřila zavražděné. A navíc, my jsme během pátku

dům hlídali. Nikdo za paní Zoulovou nepřišel. V poledne ani

nikdy jindy, rozumíte?“ Když vyšetřovatel domluvil, Petr jen

sklopil hlavu. Neměl co říct, neměl už, jak se hájit.

Ještě ten den proti němu vznesli obvinění pro úkladnouvraždu a odvezli jej do věznice, kde čekal na proces. Ten nebyl

dlouhý a Petr při něm dostal rovnou trest smrti, jakprokurátor navrhoval. Sice se ihned odvolal a získal tím řadu měsíců

navíc, ale marně. Bylo to zbytečné, protože všechno se proti

němu jakoby spiklo. A tak on, který byl nevinný – nyní už bez

jakékoli naděje – čekal na vykonání rozsudku, do kteréhozbývaly pouhé hodiny. Kněze, kterého mu nabídli, odmítl, třebaže

byl katolík; po zamítnutí milosti totiž cítil strašnou nenávist

k Bohu, který dopustil, že ho potkala taková nespravedlnost.

***

Petr vstal z lůžka, aby se napil a udělal několik kroků kumyvadlu, ale když se otočil zpět, zůstal jako přikovaný. Ačkoli byl

ještě před chvilkou sám, už tomu tak nebylo, naproti u rozklíženého stolu seděl muž v podivném, temně hnědém oděvu

z hrubé látky a s bosýma nohama v drsných sandálech.

Z usměvavého obličeje hleděly pronikavé, laskavé oči a Petr by

/10


v ten okamžik zcela určitě vykřikl hrůzou při pohledu na

zjevení, nebýt neskutečného klidu, který z muže u stolu

vycházel. Navíc měl intenzívní pocit, že toho člověka odněkud

zná, jen si nemohl vzpomenout, odkud.

„Neboj se,“ řekl mnich. „Nepřišel jsem ti ublížit.“ Jeho

obličej vzbuzoval důvěru a Petr měl zničehonic pocit, že by se

mu mohl svěřit s čímkoli na světě. Zároveň v něm ale hlodaly

pochybnosti, zda je vůbec při smyslech, protože pokud ano,

tak kde se tu ten člověk vzal?

„Možná jsem se zbláznil. Ano, tím se věc vysvětluje,“zašep

tal si sám pro sebe. „Jde o halucinaci, nic víc. Zavřu na chvilku

oči a všechno přejde.“ Jenomže sotva je znovu otevřel, viděl,

že stařec je tam pořád a na rtech mu hraje mírný, pobavený

úsměv.

„Kdo jsi?“ zeptal se proto překvapeně Petr.

„Jsem tvůj přítel z doby, na kterou se už nepamatuješ. Kdysi

dávno se naše životy při jedné příležitosti spojily a od toho

okamžiku trvá i naše přátelství, třebaže o něm nevíš,“ začal

vyprávět stařec. „Je to možné z toho důvodu, že duše

každého člověka nepřichází na svět pouze jednou, byla tu už

nespočetněkrát a mnohokrát se zase vrátí. My všichni, včetně

tebe, proto máme za sebou obrovskou spoustu životů

a z každého si odnášíme cosi, co nějakým způsobem ovlivní

naše další životy.“

„O tom jsem jaktěživ neslyšel,“ utrousil suše Petr, aponě

vadž nevěděl, co jiného by měl dělat, sedl si zpátky na tvrdé

lůžko. Začal si sice uvědomovat, že prožívá něco nadpozem

ského, a netušil, co z toho nakonec vzejde, ale všechno se

zdálo lepší než hrozné, bezcílné čekání na smrt. Slovapodiv

ného návštěvníka se nicméně zdráhal přijmout. „Proč bych

tomu měl věřit?“ otázal se.

„Nemusíš. Vůbec nemusíš. Ale taková je pravda, která stojí

nad všemi náboženskými systémy světa. Ostatně, není

/11


dobrých a špatných náboženství. Každé z nich je jedinečné,

neboť svým vlastním způsobem vede k poznání vyšší duchovní

skutečnosti, kterou je pouze jeden jediný Bůh. Je sice poznatelný, ale není lidskými slovy vyjádřitelný nebo popsatelný.

Jediné, co o něm snad můžeme říci, je, že jde o nejčistější

vědomí nekonečně moudré a všeobjímající lásky.“

„Aha! Tak láska říkáš. On že je láska? No, to se podívejme!“

Petr se při těch slovech ušklíbl. Ačkoliv neobyčejnost situace

způsobila, že na krátký okamžik zapomněl, co ho ráno čeká,

slova o Bohu mu připomněla strašnou křivdu, jejíž byl obětí.

Zmocnila se ho zloba natolik silná, že nedovedl ovládnout

svoji vznětlivou povahu a vrhl se k návštěvníkovi, aby s ním

vztekle zacloumal. Jeho ruce však sáhly do prázdna, a proto

polekaně uskočil zpět.

„Příště už raději nic podobného nezkoušej,“ poradil mu vesele přízrak u stolu. „Ostatně, nebylo by to k ničemu,protože jsem jenom astrální projekcí sebe samého ve fyzickém světě.“

Teprve po těch slovech si Petr všiml, že návštěvník je obklopen úzkým, skoro neznatelným světelným obrysem a vypadá, jako by byl vydělen z hmotného prostoru. I když se zdálo, že je jeho součástí, při bližším pohledu se ukázalozřejmé, že do tohoto světa opravdu nepatří. Jas, který z něho vycházel, neosvětloval jednotlivé předměty v cele způsobem běžného světla. Ne, tato záře byla celkem jiná. Petr se zarazil a znovu se posadil.

„Dobře, tak mi ale řekni proč? Proč Bůh dopustil, aby se mi

přihodilo něco tak strašného? Vždyť zítra budu popraven za

věc, kterou jsem neudělal! Kde je jeho spravedlnost! Za co mě

trestá? A nebo mě snad zkouší?“

„Mýlíš se, Petře. On nikoho nezkouší ani netrestá,“ odvětil

mnich a v očích se mu zračil soucit tak hluboký, jako by neměl

hranic. „Není a nikdy nebylo žádného božího trestu. Vždyť jak

/12


by nezměrná láska, co ví a zná všechny pohnutky, myšlenky

i příčiny, mohla trestat? To nám jenom naše nevědomost

zastírá, že v životě prožíváme pouze věci, které jsme sami

zavinili. A pak, z pohodlnosti či slabosti přijmout odpovědnost

za sebe nebo z neschopnosti najít lepší přirovnání, dáváme

vinu Bohu. Ale věř mi, ve skutečnosti není božího trestu nebo

dokonce věčného zatracení.“

„Jak to?“ divil se Petr.

„Protože ti, co o něm tak rádi mluví, nemají o věčnosti ani

ponětí. Dovedou si představit nanejvýš pár desítek let vlast

ního života, možná trochu víc, ale nikoli věčnost, ve které je

tisíciletí ničím. A stejně jako věčnost, neumějí si představit ani

lásku boží. Přitom tvrdí, že právě tahle láska odsuzuje člověka

za promarnění jediného života, byť by byl jakkoliv špatný a zlý,

na utrpení, trvající nekonečné věky času. Ohánějí se přitom

spravedlností, zároveň ovšem zapomínají, že spravedlnost

není pomstou, nýbrž vyrovnáním dluhu. Ano, jistě, zlá duše

není a nemůže být po smrti šťastná, ale jenom z tohodůvo

du, že prožívá sebe samu a své zatemnění. Pokud však jde

o nápravu a spravedlnost, kde jinde, Petře, lze vyrovnat dluhy,

než tam, kde vznikly?

Proto vše, co člověka potká,“ pokračoval dál tiše stařec, „ať

se mu to zdá spravedlivé nebo ne, s Bohem nemá nic

společného. Jde pouze o výsledek skutků, jichž se člověk sám

v minulosti dopustil. Pokud bys tohle chtěl opravdu nazývat

trestem, pamatuj si jedno: nejsme trestáni za své hříchy, jsme

trestáni jimi samotnými. Jestliže je zkušenost, kterou

procházíš, bolestivá, pak je taková proto, abys sám, na své

vlastní kůži prožil, co jsi někdy dříve způsobil ostatním. Avšak

nejen to. Musíš rovněž pochopit, že bys už podruhé neměl

takovou věc udělat. Ne pouze proto, že Bůh to nechce, ale

proto, že to druhé bolí. A vlastní zkušenost je pro tohle

poznání někdy naprosto nezbytná.“

/13


„Já ale nikdy nikoho nezabil! Já se přece vždycky snažil žít

dobře. Ano, v mládí jsem možná udělal pár hloupostí,

přiznávám, ale těm se snad nevyhne nikdo!“

Stařec přivřel víčka a vypadal v tu chvilku nesmírně unaveně,

jako kdyby ho něco hodně bolelo. A když opět otevřel oči,

pronesl větu, která se Petrovi zaryla do srdce jako dýka.

„Vzpomínáš si ještě na Adélku?“ otázal se tiše a zkoumavě

se mu podíval do očí.

Petr strnul. Ano, pamatoval si na ni. Tu dívku kdysi dávno,

před dlouhou řadou let, znal. Nyní už pro něj byla jen

vzpomínkou, zasutou v paměti tak hluboko, že se vynořila jen

občas. Po starcově otázce ale vyvřela na povrch jako velká

voda.

***

Seznámil se s ní na taneční zábavě, kam jednoho večera před

patnácti lety zašel. Bydlel ještě v malém moravském

městečku, kde nastoupil jako učitel do místní školy, jakmile se

mu podařilo dokončit studia. A tehdy, když vešel do sálu,

popíjel u stolu pivo a pozoroval tančící páry, ji uviděl. Měla

krásnou postavu a na svět hleděla tmavýma, jiskrnýma očima,

které ho ihned uchvátily. Vyzval ji k tanci, dověděl se, že se

jmenuje Adéla, a při tom se do ní zamiloval. Jenomže marně,

jak se později ukázalo.

Zval ji do kina, na výlety nebo na skleničku, ale pozvánípři

jímala jen výjimečně. Chovala se k němu hezky, to ano, jako

lidé se spolu sblížili, ale dál jejich vztah nedošel. Jednou, když

se byli projít, došli na úzkou polní cestu za městem. Na jedné

straně zlátlo obilí, ze druhé voněla louka, a tenkrát Petrův sen

o štěstí skončil.

„Já vím,“ řekla s chápavým úsměvem, „že bys chtěl víc, než

si jednou za čas vyjít ven. Ale já nemůžu, Petře. Mám tě ráda,

ale jen jako kamaráda. Prostě se k sobě nehodíme, nezlob

se.“

/14


Petra její slova zasáhla silněji, než dal najevo. Nějakou dobu

se s nimi hleděl smířit, jenomže pak v něm zvítězila zloba.

„Když ne já,“ řekl si, „tak nikdo jiný!“ A začal Adélku pom

louvat – jenže chytře, aby nikdo nepoznal, odkud vítr vane.

Znal názory, které tehdy ovládaly morálku lidí na malém městě,

a tak až moc dobře věděl, na jakou strunu zahrát. Brzy se o ní

začaly šířit nechutné klepy, „zaručené zprávy“ plné oplzlostí,

kvůli nimž musela posléze opustit i mateřskou školku, kdepra

covala. Petr měl zvrácenou radost, kdykoliv Adélku potkal

a viděl na ní, jak je nešťastná, ale protože se jeho nenáviststří

dala s nenaplněnou touhou, změnil jednoho dne plán.

Stalo se totiž, že na setkání spolužáků potkal Miloše,

dávného přítele z dětství. Ostatní se mu kdysi posmívali, jenže

Petr se ho pokaždé zastal. Najednou však byl z neduživého

zamlklého hocha suverénní muž, co zasedal v nějaké komisi

na ministerstvu školství, ale na dávné přátelství nezapomněl.

„Jestli chceš,“ navrhl Petrovi důvěrně u skleničky, „seženu ti

prima flek v Praze. I s bytem!“ A Petr, než přikývl, ani dlouho

nemusel přemýšlet. Doma jej potom napadlo, že by sepříleži

tosti dalo využít i jinak a nemusel by odjet sám. „Mohl bych

zabít dvě mouchy jednou ranou,“ uvažoval v duchu. „Teď,

když o Adélku nikdo ani nezavadí, mohl bych se pokusit to

s ní dát dohromady. Určitě bude přístupnější a jistě dávnolitu

je, že se mnou skončila.“ A rozhodl se, že za ní hned zítra

večer zajde.

Když ale příštího dne odcházel po vyučování ze školy, stála

tam venku na ulici a čekala na něj. Vesele k ní přistoupil,

jenomže úsměv na rtech mu hned zmrzl. Adélka sice měla

v pohledu smutek, který se jí tam v posledních měsících usadil,

ale také něco jiného. Zášť a odpor vůči němu.

„Proč jsi mi to udělal?“ zeptala se bez pozdravu a Petr se

okamžitě pokusil o nechápavý výraz.

/15


„Já... nerozumím ti,“ odvětil, ale do očí se jí nepodíval.

„Ale ano. Víš, o čem mluvím. Už jsem zjistila, kdo o mne roznáší pomluvy. Bože, myslela jsem, že jsme přátelé. To kvůli tomu, že jsem tě nechtěla?“ Zakroutila hlavou. „Kvůli tomu? No, dobře jsem udělala,“ řekla nakonec pohrdavě, otočila se a odešla. A Petr, než se mu vůbec podařilo sebrat ztracenou rovnováhu a vydat se k domovu, tam jen stál a myslel, že se hanbou propadne do země.

Od toho dne ji už nikdy neviděl, protože asi za dva týdny poté volal Miloš, že má pro něj slíbené místo a dokonce stačil vyřídit veškeré formality. Petr proto mohl hned od prvního následujícího měsíce nastoupit v Praze a zůstal tam natrvalo, aniž by se někdy přijel do města podívat.

***

„Vzpomínám si, ano,“ odvětil tiše Petr a nemohl jinak, neboť

po starcově otázce se jeho mysl sama stočila zpět do minulosti.

„Víš, příteli,“ pravil mnich a zamyslel se. „Člověk je bytost,

která na žebříčku duchovního vývoje došla na úroveň, kdy je

odpovědná i za nejmenší skutek, co učiní. A navíc: pamatuj,

že každá myšlenka, slovo nebo čin vždy nějakým způsobem

ovlivní skutečnost, přestože to nemusí být na první pohled

patrné. Je to ale tak a je to zákon! Proto stejně jako když

zasadíš jediné semínko a z rostliny potom sklidíš mnoho

dalších, tak i v případě sebemenších věcí jsi odpovědný nejen

za ně samotné, ale i za jejich následky.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Petr a najednou se hozmocnilo velmi neblahé tušení.

„Jedinou věc. Ze semene nenávisti a pomluvy, které jsi tenkrát zasel, vzešla rostlina strašného zla a zkázy. Pamatuješ, jak na tebe Adélka tenkrát čekala před školou? Kdybys byl pozornější, všiml by sis v jejích očích i něco jiného než smutku a zloby. Uviděl bys i známky počínajícího zastření mysli. Tys potom sice odjel pryč, ale bolest zůstala a rostla. A jednoho

/16




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist