načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 55 minut mezi životem a smrtí - Jozef Kollár

55 minut mezi životem a smrtí

Elektronická kniha: 55 minut mezi životem a smrtí
Autor:

Emigrovat z Československé socialistické republiky na Západ bylo snem snad každého normálního člověka v nenormálním systému, který komunistická strana udržovala v zemi od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 167
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), 1 mapa, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Drahomíra Smutná
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4198-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní část knihy je věnována úspěšnému útěku rodiny Hutyrových z roku 1983, která si pro útěk do Rakouska zvolila horkovzdušný balon. Hlavní iniciátor, Robert Hutyra, se inspiroval rodinami Strelzykových a Wetzelových, kterým se podařilo "uletět" režimu už v roce 1979. Dále následují příběhy mnoha lidí, kteří k útěku volili různé cesty, ať už vzduchem prostřednictvím rogala nebo lanovky, po souši - tunelem, nebo po vodě na člunu. Příběhy lidí, kteří utekli, nebo chtěli utéct před komunistickým režimem.

Popis nakladatele

Emigrovat z Československé socialistické republiky na Západ bylo snem snad každého normálního člověka v nenormálním systému, který komunistická strana udržovala v zemi od „vítězného února“ roku 1948 až do listopadové revoluce v roce 1989.
Z železné klece se dalo uniknout několika způsoby, ale ani jeden nebyl bez rizika. Získat cestovní doložku od policie nebylo snadné, a pokud se o ni ucházela celá rodina, většinou neuspěla. Kdo chtěl odejít stůj co stůj, musel hranice překročit ilegálně.
Tito odvážní cestovatelé se nejčastěji uchylovali do útrob osobních i nákladních aut, různých plavidel nebo vlaků. Někteří se snažili přeplavat řeky Dunaj, Moravu nebo Dyji, jiní přestřihli ostnatý drát nebo podkopali zeď. Byli i tací, kteří k proražení hraničních závor použili autobus, tatrovku nebo autojeřáb. Bohužel mnoho pokusů skončilo tragicky.
Zvláštní skupinu uprchlíků tvořili technicky mimořádně zdatní jedinci. K těmto dobyvatelům železné opony patří slavný cyklistický závodník Robert Hutyra s horkovzdušným balonem, Vladimír Beneš s vlastnoručně vyrobeným tankem, Ivo Žďárský s motorovým rogalem, konstruktér vrtulníků František Lacnak anebo vynálezce akvaskútru Němec Bert Böttger. Všechny tyto muže a mnoho dalších spojovala kromě zručnosti a touhy po svobodě také víra, že na Západě uplatní své nevšední schopnosti způsobem, jakým doma nemohli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jozef Kollár - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JOZEF KOLLÁR

55 minut mezi životem a smrtí



55

Odvážné útěky

za železnou oponu

minut

mezi životem

a smrtí

JOZEF KOLLÁR

MLADÁ FRONTA


© Jozef Kollár, Elpeka s.r.o., 2017

Translation © Drahomíra Smutná, 2017

ISBN 978-80-204-4198-0

Přeložila Drahomíra Smutná


Tato kniha je věnována všem, kdo se navzdory

nepřízni osudu pokusili změnit své životy.



55 minut mezi životem a smrtí / 9

Téma uprchlíků je čím dál aktuálnější. V  roce 2015, kdy

vznikala tato kniha, nabylo na  naléhavosti víc než

za minulé roky a desetiletí. Na Slovensku ani v Českuby

chom neměli zapomenout na to, že zejména v letech 1968

a 1969, až do uzavření státních hranic, pomohla našim

lidem na  cestě za  svobodou západní Evropa. Na  druhou

stranu, současný příliv migrantů ze zemí třetího světa

bude pokračovat, dokud se jejich vlády nestanoustabil

nější a  neposkytnou jim lepší život. Právě o  stabilizaci

v  těchto zemích by měly mocnosti usilovat ze všech sil.

Problémy uprchlíků nevyřeší velkorysý stát, který jim na

bídne „pouze“ zázemí, právě naopak, na obou stranách

bude problémů jen přibývat. V bývalém Československu

jsme se šance na demokracii dočkali až po listopadu 1989

a  hlavně po  rozpadu České a  Slovenské Federativní repub

liky 1. ledna 1993. Jak jsme své šance využili, na to simu

síme odpovědět sami.

Fuerteventura, 20. června 2015



55 minut mezi životem a smrtí / 11

V KAŽDÉM ÚTĚKU

JE SKRYTÝ NÁVRAT...

To se o útěcích zpívá v písni Dnes už vím, která začátkem

osmdesátých let minulého století patřila v  Československé

socialistické republice k  hitům. V  případě lidí, kteří ile

gálně překročili hranice, protože jinak neměli šanci se

na  Západ dostat, byla slova písně dlouhá desetiletí jen

zbožným přáním a  romantickou nostalgickou předsta

vou. V  dobách budování reálného socialismu mohli svůj

návrat prožívat jen ve vzpomínkách, při nichž se jimsví

ralo srdce, protože žádná možnost dostat se domů ne

existovala. Po  domově tesknil i  významný spisovatel a no

vinář Ladislav Mňačko, který po  násilném vstupu vojsk

Varšavské smlouvy do  Československa v  srpnu 1968 žil

v  emigraci v  rakouském Eisenstadtu. A  přestože je toto

šedesátitisícové město vzdálené od  Bratislavy přibližně

sedmdesát kilometrů, autor známých románů Smrt si říká

Engelchen a  Jak chutná moc, které podle mého názoru

patří do  světové literatury, se domů vrátit nemohl. Kdyby

to udělal, státní tajná bezpečnost by ho zatkla a uvězni

la. Mňačkovi přátelé vzpomínají, že když mu bylopo slo

venské metropoli hodně smutno, zajel do  malého pohra

ničního městečka Hainburg a  odtud se smutně díval

na Bratislavský hrad.

Tolik štěstí, aby na  rodnou hroudu aspoň dohlédl, neměl

Robert Hutyra, dvojnásobný mistr Československa a ví

těz mnoha zahraničních závodů v cyklistice. V roce 1983


12 / Jozef Kollár

spolu s  manželkou Janou, synem Richardem a dcer

kou Janičkou odletěli za  svobodou v  horkovzdušném

balonu, který sestrojil Robert, zatímco manželka ušila

obal. Po  roční emigraci v  Rakousku byli nuceni vysně

nou zemi kvůli bezpečnosti dětí opustit a přestěhovat se až

do USA. Proč musel jejich balon, obrazně řečeno, letět dál,

to se dozvíte v této knize. Je věnována nejen rodině Hutyrů,

ale i  mnoha dalším odvážlivcům, kteří se nevzdali svých

snů a  rozhodli se hledat nový domov. Svými nápaditými

útěky  – jelikož legálně se za  železnou oponu do svobod

ného světa dostat nemohli – se navždy zapsali do historie

jako nepokoření.


55 minut mezi životem a smrtí / 13

V OSMDESÁTÝCH LETECH

BYL VOLNÝ UŽ JEN VZDUCH

Vyprávění Roberta Hutyry

Do koše balonu jsem naložil čtyři propanbutanové láhve.

Spočítal jsem si, že jedna zajistí start, další dvě leta s poslední přistaneme. Nafoukl jsem balon do tří čtvrtinstudeným vzduchem, to mi trvalo deset minut. Potom jsemstudený vzduch začal ohřívat pomocí hořáku a balonrychle vystoupal do  výšky sedmipatrové budovy. Kotvy byly

napnuté k  prasknutí. Všichni čtyři jsme nastoupili do  koše

o rozměrech jeden krát jeden metr.

„Tak ať to vyjde,“ zašeptala moje žena, neviděl jsem jí do  očí. Přeřízl jsem kotvicí lana a  balon s  námi doslova vystřelil ze země, která ztratila naši důvěru. Vůbec jsem netušil, jak dlouho potrvá, než přistaneme.

Byl pozdní večer 6. září 1983. O den později zemře Boris Hagelin, švédský vynálezce šifrovacích strojů. Polskému odboráři a  vůdci Solidarity Lechu Walęsovi bude udělena Nobelova cena za  mír. O  dvanáct dní později ostrovy Svatý Kryštof a  Nevis získají nezávislost na  Velké Británii. My jsme právě vložili úplně všechno do  toho, abychom získali nezávislost na  socialistickém Československu. Je mi devětatřicet, manželce Janě šestatřicet, dcerka Jana má čtrnáct a syn Richard jedenáct.

Musí to vyjít.

14 / Jozef Kollár

KDO SE VZEPŘEL,

ŠEL DO BASY

Jednou někdo řekl, že není dobré vracet se do vzpomínek,

protože se stáváte jejich zajatci. Náš život se odvíjí do

předu jako film. Občas se zasekne, přepálí a přiměje nás

k zamyšlení. Opravdu děláme to, oč se pokoušíme, dobře,

anebo bychom to mohli udělat jinak? V  dětství jsem ne

měl na  výběr. Nejvíc v  životě jsem se nadřel od  svých šes

ti let do  jedenácti. Vyrůstal jsem na  východě Slovenska

ve  vesničce Lúčka u  Spišského Podhradí o  pouhých de

seti domech. Sedláka s deseti hektary půdy tupovažova

li za  kulaka. Měli jsme tři koně. Každé ráno před školou

jsem jim musel v  maštali vyházet hnůj a  napojit je. Potom

přišly na  řadu krávy, těch bylo šest. A  to samé mě čekalo

i  večer. Takový život bych nikomu nepřál. Vlastně to ani

nebyl život, jen neustálý boj o přežití.

Nerad na  to vzpomínám. Když jsem byl o  něco star

ší, začal jsem intenzivněji vnímat, co se okolo mě děje.

Na  východě jsme byli papežštější než papež. Na  cestě

z  Karlových Varů do  Prahy stál jeden agitační poutač

s  heslem Se Sovětským svazem na  věčné časy a  nikdy ji

nak, z  Prahy do  Žiliny byste jich napočítali deset, cestou

do  Popradu dvacet a  z  Popradu dál k  ukrajinské hranici

stál každé tři kilometry jeden. Probíhala kolektivizace,

lidé byli nuceni vstupovat do  Jednotných zemědělských

družstev. Mnozí to odmítali, báli se, že budou živořit ještě

víc než dosud. Když přišli komunisté agitovat, někteří se

55 minut mezi životem a smrtí / 15

schovali v  lese. Byly známé i  případy, kdy lidi spouštěli

ve vědru do studny, jen aby je přinutili podepsat členství

v družstvu. Světlé zítřky... Na jihu Slovenska si sedlákpo le

tech celoživotní dřiny koupil traktor, který mu v úno

ru 1948 sebrali. V  Košicích byl předsedou krajského

výboru komunistické strany soudruh, který se považoval

za  boha. Rozhodoval o  životě a  smrti. Nás živila půda

a  domácí zvířata. Jednou otce někdo večer upozornil, aby

druhý den ráno nevypouštěl slepice na  dvůr, protože

přijde inspektor a  vypočítá nám kontingent, který jsme

museli odevzdat. Opravdu přišel a spočítal, že mámedva

náct slepic, ovšem včetně kohoutů, a chtěl po nás 365va

jec od každé „slípky“. Abychom to mohli splnit, museli

jsme kupovat vajíčka v obchodě, seškrabávat z nichrazít

ka a  odevzdávat je jako kontingent. Kdo se vzepřel, šel

do  basy. Lidem přehazovali seno ve  stodolách, jako by

tam ukrývali zlaté jehly. O našich osudech rozhodovali

dva nebo tři lidé a nikdy nikoho za to neodsoudili. A už

ani neodsoudí, tak jako v nedávné současnosti. Historie

se holt opakuje. / Jozef Kollár PRVNÍ ÚTĚK Z KLECE V  životě mi pomohlo hodně dobrých náhod, a  čím jsem starší, beru to s o to větší pokorou.

Bylo to v osmičce. Honili jsme se ve třídě, já jsem uklouzl a zlomil si loket. Dávali mě dohromady v levočskénemocnici. Mezi kosti se mi totiž dostal nerv a já nemohl hýbatdvěma prsty. Musel jsem celý rok třikrát týdně jezditna elektroléčbu. Máma mi dávala na  autobus pět korun z  těžce vydělaných peněz, ale já, abych měl na  bonbony a  zmrzlinu, jsem do  nemocnice jezdil na  stařičkém kole. Vrzalo a skříalo, občas spadl řetěz. V  té době jsem na  kole ujel denně patnáct kilometrů, po rovině i v kopcích. Začátkem dubna se oteplilo, sníh tál a já vyjel z vedlejší cesty na hlavní silnicivedoucí do Levoče. Zrovna tam trénovali cyklistéz Lokomotivy Spišská Nová Ves. Drze jsem se zařadil vedle nich a okukoval jejich bicykly. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Chtěli mě setřást, ale já se nedal, byl jsem vymakaný a  do  kopce jsem jim hravě stačil. Jenže dolů mi frnkli, přehodili na přehazovačce rychlost a já se svým těžkým kolem s torpédem jsem zůstal pozadu. Za čtyři týdny jsem tudy jel znovu a zase je potkal. To už si mě všiml jejich vedoucí.

„V  sobotu a  v  neděli máme cyklistické závody, přijď,“ řekl mi.

„Já mám jenom tohle kolo,“ povzdechl jsem si.

„Nějaké ti seženeme,“ mrknul na mě.

Noc předtím jsem nemohl spát. Budu závodit s  kluky, co jezdí na nablýskaných kolech s přehazovačkou! V duchu

55 minut mezi životem a smrtí / 17

jsem si představoval, jak budu šlapat do pedálů a klopitzatáčky, abych byl ze všech nejlepší. O tom, že se mi to podaří,

jsem ani na  okamžik nepochyboval. Vůbec jsem si nepřiouštěl, že bych mohl mít problémy s  vypůjčeným kolem.

Ráno jsem se na místo startu dostal v náklaďáku,který po  okolních vesnicích rozvážel mléko. Na  sobě jsem měl manšestráky, sako a  na  nohou polobotky. Účastníci závodů, ale i jeho organizátoři na mě nepokrytě zírali. Já se ale tvářil, že mě mé slabší „technické zajištění“ vůbec neuvádí do rozpaků. Byl jsem přesvědčen, že tam patřím a  právě nadešla moje chvíle. Rychle jsem si svlékl sako, pověsil ho na větev stromu, ohrnul si nohavice, aby se mi nedostaly do  řetězu, a  vyzkoušel si, jak se na  závodním kole jezdí. Nebylo to nic složitého, rychle jsem pochopil, jak se přehazují rychlosti. Postavil jsem se na  start s ostatními a po startovacím povelu vyrazil vpřed. Viděl jsem jen cíl. Brzy jsem nechal všechny za sebou, až na jednohozávodníka, který se mě držel jako klíště. Bylo to kritérium, tedy okruh po Spišské Nové Vsi, samé ostré zatáčky,v jejichž řezání jsem se přímo vyžíval. V  každé jsem sundal nohu z pedálu a klopil tak, jak mi to jen fyzikální zákony dovolily. Byl jsem ve  svém živlu. Těsně před páskou ale závodník, co byl na  mně celou dobu zavěšený, nepozorovaně vyrazil a předjel mě. Do cíle dojel první. Já ale přesto považoval svoji premiéru za úspěšnou. Vzal jsem si sako z větve a vrátil se domů na svém starém kole. Frňák jsem měl pořádně nahoře. Když jsem vešel do domu, táta seděl u stolu.

„Tak co? Jak jsi dopadl?“ zeptal se mě s  vážnou tváří. Hrdě jsem mu oznámil, že jsem skončil druhý.

„Proč jsi tam teda jezdil?“ řekl zklamaně. Tátovareakce mě překvapila, byl jsem jako opařený. Jeho slova jsem pochopil až později. Všechny další závody jsem pak už / Jozef Kollár vyhrával a myslím, že táta byl na mě hrdý. Možná jsem tím uskutečňoval i  něco z  jeho snů. Mety, na  jejichž dosažení byl už starý, ale najednou jsem tu stál já jako jehopokračovatel. Věta, kterou mi tehdy řekl, mě provázela po celý život. Dodnes nechápu evropské sportovce, kteří majíúplně jiné myšlení než ti američtí. Američané, přestože vědí, že se umístí maximálně na čtvrtém pátém místě, předkaždým závodem prohlašují, že jedou zvítězit. Sportovec ze starého kontinentu se naopak nechá slyšet – i když cítí, že má na víc –, že bude rád, když skončí jako čtvrtý nebo pátý. Evropané jedou na  závody s  tím, že skončí mimo stupně vítězů. To je obrovský rozdíl v  myšlení, který Američanům pomáhá dosahovat lepších výsledků.

Navzdory úspěchům v  prvních závodech jsem dlouho neměl registrační průkaz a jezdil jsem pod jménem svého kamaráda Baláže. Po  vítězství v  krajských závodech jsem se dostal na mistrovství Slovenska. Vedoucímu závodů jsem už odevzdal registraci pod svým jménem. Podíval se na mě překvapeně a namítl, že jsem přece Baláž.

„Byl jsem Baláž, ale teď jsem Hutyra,“ oznámil jsem mu hrdě.

Pak jsem mu vysvětlil, že jsem neměl registraci, a proto jsem jezdil pod cizím jménem.

„Za to bys měl dostat distanc,“ zamumlal, ale nakonec mi odpustil.

55 minut mezi životem a smrtí / 19

POD ŠŤASTNOU HVĚZDOU

Odmalička jsem si uvědomoval, že mi přeje štěstí.Od rodičů jsem už v dětství věděl, že k rozhodnému vykročení

ven ze života, který mě neuspokojuje, je zapotřebí velké

dávky odvahy. Můžu být šikovný, umět spoustu věcí, ale

bez štěstí se nepohnu z  místa. Mám šedesát procent genů

po  své houževnaté mámě a  čtyřicet po  tátovi. Byl mimořádně zručný.

Jako starší dorostenec jsem se s  mužstvem dostal do Mladé Boleslavi, kde se konalo mistrovství Čechv terénních závodech juniorů do  osmnácti let. Přijel jsem a zvítězil. Ještě dnes, když jedu přes Boleslav nebo kolem ní, si pokaždé připomenu, že se mi tam od  základu změnil život. Díky tomu, že jsem se stal mistrem Čech, jsem dostal pozvání do tehdy prestižního cyklistického oddílu Dukla Brno. Zažil jsem tam velké domácí i  zahraniční závody. Dostal jsem šanci a  využil jsem ji. Čas od  času se vracím z Luhačovic, kde teď s manželkou Janoubydlíme, na východní Slovensko. A při pohledu na své bývalé spolužáky si vždycky uvědomím, že jsem mohl být jedním z  nich. Seděl bych v  hospodě u  piva a  panáku a  zajímal bych se jen o  věci blízko sebe. Svět za  humny je pro ně moc daleko. Uondaní každodenní dřinou se motají ve své maličké klícce, smíření se životem i  blížící se smrtí. Já jsem ale už od dětství potřeboval létat.

V Dukle Brno jsme nadále patřili k amatérům, ale měli jsme profesionální podmínky. Trénoval nás Franta Jursa, / Jozef Kollár dodnes jsme spolu velcí kamarádi. Po  roce stráveném v Dukle jsem se dostal do reprezentačního družstva ČSSR, kde jsem byl téměř šest let.

Nejraději vzpomínám na  závody Tour de Avenir. Jeli jsme tam stejné etapy jako na  Tour de France. Vyrazili jsme vždycky hodinu před profesionály. Když to některý závodník nezvládal, okamžitě ho vzali do autobusu, jinak hrozilo, že by překážel profíkům. Ještě před závodem nám kladli na srdce:

„Kluci, musíte sebou hodit, nebo vás všechny naložíme do autobusu.“

A  účinkovalo to, makali jsme jak o  život. Dvakrát jsem se stal mistrem Československa, pětkrát mistrem Slovenska.

Tehdy jsme to ještě neměli tak, že bychom pomáhali lídrovi týmu, jak je tomu dnes. Vlastně ani žádný lídrnebyl. Trenér řekl, že je mu jedno, kdo vyhraje, ale Dukla Brno musí být na „bedně“. Na závodech Okolo Jugoslávie jsem skončil čtvrtý, vyhrál jsem tam etapu. Jel jsem i závody Okolo Bulharska a Okolo Řecka. Ale i když jsem šlapal do pedálů jako o spasení duše, vždycky jsem si stačilvychutnat i okolní krajinu. Když jsem viděl, že se v pelotonu nic moc neděje, držel jsem se za  těmi před sebou a skoro ani nemusel šlapat do  pedálů, vezl jsem se v  závěsu. V  roce 1967 na  závodech Okolo Mexika v  nadmořské výšce 2400 metrů soutěžil i Jan Smolík a Pavel Doležela dalších 200 závodníků. Jeli jsme kolem sopky Popocatepetl do  Puebla. Křičel jsem na  Doležela, aby se kouknul, jak krásně čoudí. Dělal, že neslyší, dral se kupředua po několika kilometrech následoval držkopád, ve  kterém zahučelo asi sto závodníků. Při pohledu na ten chumel těl a kol jsem bleskurychle strhl kolo na  stranu a  objel je. Věděl jsem, že nemůžu sáhnout na  brzdy, protože bych to stejně

55 minut mezi životem a smrtí / 21

neubrzdil a vletěl mezi ně. Válel se tam i Doležel, tak jsem

si pomyslel: Vidíš, ty vole, kdybys mě poslouchal, mohls

jet teď dál...

Jednou mě v  Kaňonu vlků zastavil defekt. Tehdy ještě nejezdila doprovodná auta s  mechaniky. Viděl jsem, jak se mi v horku peloton vzdaluje. No sbohem! Zůstal jsem tam v tom vedru sám a jen s jednou lahví vody. Vyběhl jsemnahoru na kaňon a zaposlouchal se, jestli tam netečenějaký potůček. Až po  několika hodinách přijeli mechanici na  harleyích, vyměnili mi kolo a  já pokračoval v  jízdě. Vodu ale s  sebou neměli. Umíral jsem žízní. Vtom jsem narazil na velkou žlutou louži. S úlevou jsem si lehl na zem a napil se rovnou z ní. Nabral jsem si kalnou vodu i do láhve. V cíli etapy jsem pak šel za doktorem.

„To bude dobrý, po  večeři dostaneš pořádnýho panáka,“ uklidnil mě lékař týmu.

Měl pravdu, nic se mi nestalo a já věřím, že díky tomu panáku. Cyklisté z  ostatních týmů měli na  závodech zdravotní problémy, ale my vyvázli ve zdraví.

Na  závodech Okolo Jugoslávie se mi dařilo, byl jsem předběžně na  čtvrtém místě. Poslední etapa se jela do  kopce. Výborný jezdec, Srb Čubrić, se kterým jsem se kamarádil od předchozích závodů, přišel za mnoua požádal mě o  pomoc. V  rámci svazového státu, jakým byla Socialistická federativní republika Jugoslávie, neměli Srby příliš v  lásce. A  on chtěl zvítězit. Jezdilo se rychle. Spolu s dalšími třemi našimi cyklisty jsme jeli za níma pomohli mu udržet vítěznou pozici. Po závodech za mnou přišel a chtěl mi dát svůj pohár vítěze, ale já ho nepřijal. Stačil mi dobrý pocit, že jsem mu pomohl. Dát je někdy mnohem víc než brát.

Po ukončení reprezentační kariéry jsem přešel z Dukly Brno do Interu Bratislava. Jako jediný jsem chodil do práce,

22 / Jozef Kollár

byl jsem zaměstnán v  Investiční výstavbě. Pracoval jsem

od  7.00 do  10.00 a  od  10.00 do  13.00 trénoval, poté jsem se

zase vracel do  práce. Měl jsem na  starosti investiční dozor

v Slovnaftu. Věděl jsem, že po ukončení kariéry taknebu

du mít problém s  návratem do  civilního života. Vytvářel

jsem si předem pracovní návyky. Mnoho sportovců se

po skončení své aktivní činnosti nedokáže v civilním životě

uplatnit a zbytek života prožijí ve vzpomínkách. Mě ale

vždycky lákaly nové výzvy. Ohlížet se za sebe, na to jsem

neměl čas ani chuť. Každý dobrý výsledek je ve chvíli, kdy

ho dosáhnete, už minulostí.

V  té době jsem mohl kdykoliv zůstat v  zahraničí.

Díky cyklistice jsem viděl obrovský rozdíl mezi Západem

a Východem, mezi tím, co nám doma říkají, a skutečností.

Moje žena Jana však nechtěla o  emigraci ani slyšet. Měla

blízký vztah ke své mámě. K odchodu za železnou oponu

jsem ji proto nepřemlouval, věděl jsem, že by to bylozby

tečné, a  sám jsem odejít nechtěl. Názor změnila až poté,

co jsem jí zachránil život.

55 minut mezi životem a smrtí / 23

MANŽELKU PŘIVEZTE S TÍM,

ŽE ZKOLABOVALA NA ULICI

V osmdesátých letech jsme bydleli v Šamoríně. Jednou

jsem se vrátil z  práce a  hned jsem si všiml, že manželka

není v pořádku. Zeptal jsem se, co ji trápí.

„Ale to nic není. Jenom mě bolí břicho, asi jsem jen něco špatného snědla,“ odvětila s bolestným výrazem.

Poslal jsem ji na  pohotovost. Když se vrátila domů, oznámila mi, že má problémy s  nadýmáním a  doktor jí dooručil fenyklový čaj. Kvůli hrozným bolestem pak v  noci vůbec nespala.

„Okamžitě se oblékni a  jde se k  doktorovi,“ přikázal jsem jí ráno.

Neprotestovala. Doktor nás poslal do nemocnicev Dunajské Stredě, ale já k  tomu špitálu neměl důvěru. Po známosti jsem jí zařídil vyšetření u chirurga v Bratislavě. Nechal jí udělat všemožná vyšetření, ale nic nezjistil.

„Všechny výsledky jsou negativní,“ oznámil mi vyčítavě.

„Pane doktore, určitě má zauzlená střeva,“ vyhrkl jsem zoufale svou diagnózu.

Samozřejmě mi nevěřil, nejspíš si myslel, že když jiotevřou a nic nezjistí, bude kolegům pro smích.

„Pane doktore, já to zaplatím,“ nenechal jsem se odbýt.

Vážně se na mě podíval. V té době totiž každý pacient patřil do  nějakého obvodu, nemohl jít svévolně na vyšetření nebo na zákrok jinam. Chvíli zvažoval, co jsem mu právě řekl, a nakonec souhlasil. / Jozef Kollár

„Přivezte vaši paní zítra brzy ráno, řekněme ve  čtyři, s  tím, že zkolabovala na  ulici. Takhle ji budu muset urgentně operovat,“ poradil mi.

Kdybych ji přivezl v deset, nepřežila by. Doktor misdělil, že po  dvou dnech by se jí střeva začala rozpadávat. Z vděčnosti jsem pro něj dal vyrobit krásný zlatý prsten, který mu bude navždycky připomínat, že jí zachránil život. Tento hrozný zážitek konečně mou ženu přesvědčil, abychom odešli z  republiky do  světa, kde lidi mají větší hodnotu a  starají se tam o  ně. Absurdnost systému socialistického zdravotnictví se jí tehdy mohla státosudnou. A další věci, které pak následovaly, naše rozhodnutí jen umocnily.

55 minut mezi životem a smrtí / 25

STOPKA DO KANADY

A VYŠETŘOVÁNÍ NA STB

V  dubnu 1980 jsem měl vyřízené všechny papíry potřeb

né k účasti na cyklistických závodech v Kanadě. Předtím

jsem tam už několikrát byl, takže zemi javorového listu

jsem docela dobře znal. Vrátil jsem se domů a  manželka

mi podala dopis z  Ústředního výboru Československého

svazu tělesné výchovy (ÚV ČSTV). Otevřel jsem ho a ne

věřil vlastním očím. Stálo v  něm, že mám odevzdat pas

a  smlouva se mnou se ruší. Okamžitě jsem si sbalil věci,

vzal kolo a odletěl z Bratislavy do Prahy. Z hlavníhoměs

ta ještě ten večer letělo letadlo do  Montrealu. Odevzdal

jsem pas a  s  malou dušičkou čekal, jestli na  Ruzyňském

letišti projdu pasovou kontrolou. Myslel jsem, že mě mají

zapsaného jako nežádoucí osobu a  nepustí mě. Naštěstí

jsem ještě na seznamu nebyl. Šťastný jak blecha jsemna

stoupil do letadla. Při čekání na pokyn k odletu jsem si

všiml na letištní ploše dvou policistů. Určitě si jdou pro

mě, blesklo mi hlavou. Vešli na palubu letadlaa přísný

ma očima sjížděli všechny cestující, beze slova je spočítali

a pak odešli. Také mě poctili rentgenovými pohledy,a po

kud v mých očích něco vyčetli, neřekli nic. Pořádně jsem si

oddechl, až když jsme byli vysoko ve  vzduchu. V  Kanadě

jsem úspěšně zajel závody, stal jsem se dokonce mistrem

této země, a vrátil se domů. Po přistání na Ruzyni měod

vedli stranou a  chtěli vědět, jak to, že jsem navzdory zá

kazu odletěl. Vymluvil jsem se, že jsem dopis z ÚV ČSTV Toto je pouze náhled elektronické knihy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist