načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 528 dní v Pákistánu - Libor Michvocík

528 dní v Pákistánu

Elektronická kniha: 528 dní v Pákistánu
Autor:

Deníkový záznam ze života uvnitř muslimské komunity v nárazníkovém pásmu neklidného Kašmíru.Zemětřesením zničené, těžko dostupné město Bagh se zkorumpovanou radnicí má ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Deníkový záznam ze života uvnitř muslimské komunity v nárazníkovém pásmu neklidného Kašmíru.
Zemětřesením zničené, těžko dostupné město Bagh se zkorumpovanou radnicí má spolupracovat při výstavbě skládky odpadů s autorem knihy při zavádění odpadového hospodářství do třicetitisícového města.
Hygienická mise autora je lemována veselými i ponurnými historkami, tak jak je přináší život.  Knížka v papírové podobě byla rychle rozebrána, takže vydáním e-knihy snad uděláme radost všem, na které se nedostalo.

Související tituly dle názvu:
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 197 Kč
O dni po dni včerejším O dni po dni včerejším
Landová Kateřina, Richtr Tomáš
Cena: 144 Kč
Pěna dní Pěna dní
Vian Boris
Cena: 217 Kč
Dni slávy, dni smútku Dni slávy, dni smútku
Grey Juliet
Cena: 287 Kč
Trojí tvář Váchánu Trojí tvář Váchánu
Dušek Libor
Cena: 231 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

D    

Vezměte hrst oranžové čočky, přidejte 1,5 lžičky soli, lžičku červeného

chilli koření, pár kuliček bílého pepře a vařte do změknutí ve vodě, nejlépe

v  papiňáku. Až zjistíte, že je čočka měkká a pořád máte v  hrnci hodně vody,

nepropadejte panice a pokračujte ve vaření bez pokličky, dokud se voda nevyvaří

a vy nezískáte kašovitou směs. Nebude-li se vám to pozdávat, nevadí – mokřejší

verze se jmenuje Dahl masoor a je taky jedlá. Jen se u toho víc pokecáte. Mezitím si

nakrájejte cibuli na kostičky a opečte do zuhelnatění na oleji. Ten olej je důležitý, tak

s ním nešetřete. Celý obsah pánvičky, včetně oleje, vmíchejte do čočky. Kydněte to

na talíř a ozdobte další – tentokrát čerstvou cibulkou a nadrobno nakrájenou chilli

papričkou. Pokud to nechcete příliš ostré, tak tu papričku předem omyjte v horké

vodě. A je hotovo. Podávejte na umělohmotném talíři bez příboru a s čapátím.

Alternativně můžete nahradit oranžovou čočku velkými fazolemi, neuvařit

úplně do kašovita a máte další pochoutku, co se jmenuje lobbya. Nemáte-li

červené chilli koření, nevadí. Nahraďte ho mletým pepřem a pálivou paprikou.

Nechcete-li použít olej, nemusíte - suchou luštěninu pohodlně omastíte dodatečně

opečeným buřtem (česká verze se jmenuje dahlwurst). Čapátí je nenahraditelné,

český chleba vám neumožní úspěšně nabírat krmi. Ale i tady máte možnost výběru

a pokud seženete basmati rýži

1

, můžete si vykouzlit kašmírskou specialitu Dahl

chaval. Uvařte jako přílohu rýži s pár kousky hřebíčku, trochu brambor, smíchejte

to všechno dohromady a ozdobte dle libosti zeleninou. Pokud se vám podaří jídlo

sníst bez příboru, nic vám nebrání dát si jako dezert vychlazené mango. To už jste

stejně ve fázi, kdy vašemu oblečení pár  eků navíc vadit nebude.

1

Kvalitní basmati rýžové zrno je asi centimetr dlouhé, slonovinového zabarvení, tvrdé

na omak, ale rozkousatelné zuby. S první jakostí jsem se moc nepotkal, většina je určena

na export.

Libor Michvocík

* 1972 v Písku, od roku 1988 žije v Příbrami. Od února 2007

do srpna 2008 pracoval jako odpadový expert v pákistánské

části Kašmíru, který byl v říjnu 2006 postižen ničivým

zemětřesením. „Lidé by měli říkat, co si myslí...“

„Myslím to upřímně.“

Standa Gross

Věnuji s láskou

svým dětem Šimonovi a Lauře...

44

Copyright (c) 2013 Libor Michvocík

ISBN 978-80-7486-105-5 (PDF) 5

Řízením osudu jsem měl opustit teplé kancelářské křeslo a podepsatpracovní smlouvu do země, o které jsem věděl, že je v Asii, že je veliká, že kamarádí

s Američany a že tam někde v horách nejspíš bydlí a o zahrádku před jeskyní

pečují Bin Laden s  Mullou Umarem. Nikdy mě Asie nelákala a myslím si,

že špatně snáším vedra, takže je načase trochu to změnit...

19. – 21. 2. 07

Letím přes Londýn, kde mám pět hodin času na prohlídku Heathrow,protože jsem odbavený a tak nikam nesmím. Celkem to utíká – jsem poprvé v životě

na tááák velikém letišti. Radši se zdržuji blízko informačního panelu, kdyby

náhodou neočekávaně zaveleli odlet. Jsem nějak stísněný z  představy, že mě

budou tlampačem vyvolávat k nalodění na palubu. Vzápětí se zklidňuji, když

každých pět minut shánějí rozhlasem nějakého opozdilce a jak se zdá, nikdo

se nad tím nepohoršuje. Jsem už tak klidný, že klidně opouštím stanoviště

a klidně piji v baru Heineken. Vidíš Libore, stačí dvě hodinky v cizím prostředí

a jsi tu jako doma. Rozvalen v barovém křesle přezíravě sleduji dav, čtu Timesy

(to mi moc nejde) a upíjím pivo (to mi jde náramně) jako zkušený matador.

Připadám si jako Indiana Jones. Z čehož vyplývá, že přibíhám pozdě ke svému

letu. Všichni účastníci zájezdu už spořádaně stojí ve frontě. Vlastně, ženyv čádorech stojí ve frontě ověšené dětmi a muži je ostřížím zrakem sledují,strategicky umístěni v pohodlných křesílkách. Není těžké si všimnout, že kromě mě

a jedné postarší Němky, nikdo jiný než Pákistánci a Afgánci neletí. Pro děti

jsme dost atrakce, ukazují si na nás a hihňají se, což moc nechápu vzhledem

k tomu, že letíme z Evropy, kde podobných typů je celá hromada. Bude to tím,

že jsem ten Indiana Jones. Nastoupili čtyři krásné dlouhonohé dlouhovlasé

pákistánské sedmnáctky, ověšené zlatem, které se prohihňaly až nad hranici

cílové destinace. Jakmile kapitán ohlásil vstup nad výsostné území Pakistánské islámské republiky, smích je přešel. Před přistáním se spořádaně převlékly

do čádorů

1

a hurá domů k tatínkovi... zvláštní víra.

Islámábádské letiště vypadá jako vesnické nádraží, s padesáti zaměstnanci.

Ti evidentně nemají do čeho píchnout, tak kouří a potulují se zdánlivěnahodile vestibulem. Při bedlivém pozorování lze vysledovat jistý systém. Například jeden zametá dva vajgly a během bohulibé půlhodinové práce je dvakrát

zkontrolován druhým, odeslán jinam, aby byl posléze třetím opět redistribuován na původní stanoviště. Vystoupil jsem z  letadla, došel do haly, postavil

se do správné fronty – mají tu cestující rozdělené kvůli urychlení na domácí,

ženy a děti a konečně diplomaty a cizince. Naše dvoučlenná fronta diploma>1 - Čádor je soft verze burky. Zahaluje sice celou postavu a mění ji v nevzhlednou kuželku, ale oproti

burce nezakrývá oči. Oproti tomu nejdokonalejší verze burky, co jsem později viděl, má tu známou

mřížku před očima a je doplněna černými rukavicemi a ponožkami tak, aby skutečně nebylo možné

zahlédnout ani kousek kůže.6 tů a cizinců byla odbavena v  cuku letu a už jsem v  Pákistánu. Aby mě moc nepřepadaly emoce z  toho, že jsem opravdu tady, šel jsem si hned stoupnout do další fronty – na ztracená zavazadla. Stojím ve frontě, kde jsem nahlásil, že mi nepřiletěl ani jeden bágl a zvolna se začínám probouzet do reality. Fronta je šestičlenná, přesto vyplnění celkem jednoduchého formuláře trvá hodinu a půl... Nakonec mi řekli, že se mám přijet zeptat v pátek, kdy přiletí dalšíletadlo od British Airlines. Být tady jako turista, který z Islamu chce jet někam jinam a má týden počkat, jestli mu pakoši najdou bágly, asi bych se dost vztekal. Takhle tiše pěním a doufám, že mi v pátek udělají radost. Jinak se tu budumuset kompletně obléct, páč krom toho, co mám na sobě, nic nemám.

Konečně jsem před letištěm, kde už čeká řidič a odváží mě na mou novou adresu – F 10/2, Street No: 9, House No: 515, která mi bude rok a půlpřechodným domovem.

Islámábád je téměř milionové umělé město, členěné do čtvercovýchsektorů, rozdělených rovnoběžně a příčně dlouhými ulicemi. Ulice většinou nemají názvy, jen čísla a příslušnost k  sektoru viz výše. Tím pádem tady není žádné centrum a každý sektor má svoje, řekněme, náměstíčko se všemi potřebnými obchody a službami. Kapitol je stále ve výstavbě. Všude jsou ohromné nezastavěné zaplevelené plochy, čekající na své dělníky. Celé to působí dost uměle, a jak jsem poučen, není to pravý Pákistán. Je tu oproti zbytku země čisto a přehledně, takže sami Pákistánci nejlépe vystihují svůj vztah k  hlavnímu městu rčením, že nejlepším na Islámábádu je to, že je jen patnáct kilometrů od Asie. Tou vzdáleností je myšleno Rawalpindí – už typický Pákistán, který ale poznám později.

Zatím z  auta nasávám atmosféru a sleduji pracovní tempo silničních dělníků. Mají času dost – na asi tisíci místech budují kolem vozovek obrubníky, což v  praxi znamená, že na každém pracovním místě dřepí zhruba pět mužů v  tradičních salwarech, jsou v  družném rozhovoru nebo mlčky hledí do dáli, zatímco jeden krompáčkem ryje hlínu tak, aby jí neublížil. Kolem projíždí kolony aut v  nepřetržité zácpě, neustále troubí, protože pravidla neexistují a pokud ano, pak nejsou závazná. Přemýšlím, nakolik jde o můj první pocit a jak dlouho mi bude trvat pochopit ten chaos. To že doprava je tady hromadná je jasné – všichni jezdí na hromadě a auto není nijak limitováno počtem míst k  sezení, ale jen a pouze schopnostmi převážených poskládat se na střechu a nárazníky tak, že není poznat typ auta a někdy ani předek a zadek. Na každé křižovatce stojí dva policajti, kteří se nakrucují jako pávi a snaží se ten chaos nějak ovlivnit. K  tomu jim pomáhají semafory s  digitálním ukazatelem času, kolik ho zbývá do naskočení zelené. To je taková dobrá vymyšlenost. Přijedete na křižovatku, kde naskočí červená a posléze se objeví údaj, že další zelenou můžete očekávat za stopětačtyřicet vteřin, například. To musí přece každého chvátajícího řidiče potěšit. Jezdí se po anglicku, tedy vlevo.

Seznamuji se s novými kolegy a hlavně ubytováním, které se zdáneuvěřitelně luxusní. Bydlíme v rezidenční čtvrti, máme celé první patro velikého domu, 7

jaké jsou k  vidění ve  lmu Sever proti Jihu. Obrovská hala, kancelář a každý

obývá pokoj s  koupelnou, zařízený v  koloniálním stylu. Pořád čekám, kdy

se všichni začnou smát a odvezou mě do špeluňky, kterou jako humanitárec

se spacákem očekávám, ale takové bydlení je tu obvyklé a vzhledem k  ceně

dosažitelné. Navíc spacák lítá někde s BA, takže jsem vlastně rád.

To, že nic nemám, znamená pozdržení mého odjezdu do Kašmíru, kde

se budu většinu svého pobytu zdržovat. Mám očekávat výrazně spartánštější

podmínky a bez teplého oblečení a spacáku to zatím nejde. Nakonec stejně

bych do Kašmíru teď nemohl, v minulém týdnu pákistánští extrémisti vyhodili

do vzduchu v  Indii vlak, tak je tam dusno nebo co a úřady to vyřešili novou

bumážkou, kterou Nisar, náš logistik, shání.

Jestli včas povolení sežene, pojedeme v  neděli do hor na ra – byli jsme

pozvaní na nějaké závody, tak až to vyhrajeme, dostaneme stádo koz, dcery

místních imánů a zřejmě nám postaví mešitu – prý je to prestižní záležitost.

Na ra u jsem nikdy nebyl...

Podstoupili jsme proceduru podání žádosti ke vstupu do Kašmíru –

PIN (People In Need) tam pracuje už dva roky, naCheckointech to policisté

vědí, ale úkol zní jasně: „Žádný terorista nesmí projít!“, tož ani PIN... Dobře,

vyplnili jsme dvakrát příslušný formulář, vylepili fotogra e a Nisar vyrazil

na ministerstvo. Vrátil se za šest hodin s  tím, že ta žádost musí být čtyřikrát

a vždy s  originální, neokopírovanou fotkou. Mezitím voláme po všech možných úřadech, ale o nutnosti nové propustky nikdo nic neví. Což samozřejmě

ani náhodou neznamená, že to není platné nařízení, a tak Nisar půjde zítra

znovu, já zatím prosvištím angličtinu nadáváním v kanceláři BA ohlednězavazadel a odpoledne snad konečně pojedeme na základnu do Kašmíru.

Na večeři mě vzali do KIM-MUNU - čínské restaurace s překvapením.

Pro znalé poměrů je to místo, kde se dá spiklenecky mrknout na číšníka

a objednat si „Special Tea“, který není na jídelním lístku. K  mému překvapení za chvíli přinesli v  porcelánové čajové konvici, se zlatým lemováním jako

po babičce, pivo. Skutečné pivo! Pravda, byla to místní exportní asi takosmička

2

, ale ve skleničkách se pivní pěna krásně vyjímala a nenechala ostatní hosty

na pochybách, co to vlastně máme. To je, myslím, vrchol spiklenectví.

Pijeme pivo a koukáme z okna na večerní bazaar, když tu najednou siréna,

majáček a hle, policajti. Vyskákali z vozu, tři obstoupili jakési auto a začalidiskutovat. Po chvíli válečné porady jejich šéf něco hlásí do vysílačky a najednou

přijíždí odkudsi ještěrka, auto z  boku nabírá a stěhuje na vyvýšený obrubník

tak, že koly chudinka nedosáhne na zem. Ano, viděli jsme v přímém přenosu

skutečný, nefalšovaný zásah policie proti špatnému parkování. Ještěrka ipolicajti odjeli, načež se dostavil majitel, poněkud znepříčetněl a po svolání všech

2 - Pivo se tu vaří nealkoholické i normální a v  plechovkách prodává. Alkoholické je určeno výhradně na vývoz, ale není moc pitné, tak nevím, kam ho vozí. V našem případě se jedná o pivovar

v Murree.8 pohrom na ty, co mu to provedli, někam zavolal. Za okamžik se zpoza rohu vyřítila nám již známá ještěrka, po ní opět policejní eskadra a po obdržení předvolánky a odevzdání řidičáku mu auto zase sundali. V  Islámábádu mají skvělou protikorupční vymyšlenost, takže když řidič něco provede, seberou mu řidičák, dostane předvolánku a pak několik dní stráví na úřadech, kde uplatí úředníky pokutou za vrácení ŘP. Dopraváci jsou respektováni bez stínu pochybností o úplatnosti.

Aby toho divení nebylo pro jeden večer málo, jdeme do ILLUSIONS, obchodu s  CD a DVD – kouknout, jestli nemají nějaký nový  lmový trhák. Mají všechno, co je jen trochu známé a od o ciálního uvedení uplynul aspoň týden. Komedie, rodinné  lmy, dokumenty, seriály, pohádky, horory – vše co si račte přát za lidovou cenu sto rupií. V  celém obchodě se jedná o řádově stovky titulů. Snažil jsem se najít alespoň jeden originální exemplář, ale neměl jsem štěstí. Originály tu nemají. Taky, kdo by to za to chtěl platit

3

. Když jsem

se na tom samém místě pídil po  lmu, o kterém jsem četl, že měl nedávnov Americe premiéru, prodavač někam zavolal a pak mi s omluvným úsměvem sdělil,

že jdu příliš brzy. Mám přijít druhý den, DVD jsou už vypálená, ale ještě semusejí dotisknout booklety. Stejné je to s hudebními nosiči, koupil jsem si Stinga

za devadesát rupií a vstoupil do světa šedé ekonomiky zábavního průmyslu.

Je pravda, že ze zakoupeného zboží tak jedna třetina nelze doma spustit,

ale za tu cenu? Navíc při placení mě ochotný prodavač rovnou upozorňuje,

že v  případě jakéhokoli problému, mám se neprodleně dostavit k  reklamaci

a nosič mi bude promptně vyměněn. Před usnutím vkládám Stinga do notebooku a zpívá a hraje jako zamlada.

22. - 24. 2. 07

Mám bágly! Po zavolání na letiště, bez dlouhého prodlení v  papírech a později i ve skladu, našli moje zatoulaná zavazadla. Na místě si mě vzali do parády čtyři o cíři a po podepsání dvou zmuchlaných papírů jsem si svoji batožinu hrdě odnášel. Paráda. Ani jsem netušil, jakou vlnu radostných emocí to ve mně vzbudí. Bylo to fantastické shledání. Potřásl jsem si s batohemporuhem a hurá do Azad Jammu & Kashmir. Azad znamená „svobodný“ a říká se mu tak v  Pákistánu. V  Indii bych nejspíš dostal za „svobodný“ do čuni, tam se oblasti říká zásadně „okupovaný“.

Vyjíždíme až hodně odpoledne. Cíl je jen stopadesáttři kilometrů daleko, přesto se jedná o nejméně pětihodinovou štreku. Záhy chápu proč. Islámábá- 3 - O hodně později se v DAILY USAF dočítám, že jakási předsedkyně podvýboru pro výbor čehosi, upozorňuje na alarmující fakt, že až padesát procent všech výrobků v  Pákistánu jsou falsa a kopie nevalné kvality. Měl jsem opravdu smůlu, ale za celou dobu mého pobytu se mi na originální pákistánské cédéčko narazit nepodařilo.9 dem končí nížinný ráz, typický pro celý Pákistán a krajina se od MARGALLA HILLS zvolna zvedá až po Himaláje. Brzy vjíždíme do serpentin, kteréneopustíme až do Baghu. Využívám možnosti ke studiu tajů a zákonitostí silničního provozu, ale zaznamenávám jen něco obecných zvyklostí. Nejdůležitějším na autě je klakson a jeho používání každých dvacet vteřin má zřejmě dokázat, že řidič nespí. Upozorňují se jím ostatní účastníci provozu, že šofér se rozhodl jet a rozhodně svůj názor nezmění. Po zatroubení se tak vesele vrhá do pro mě životu nebezpečných manévrů a úspěšně je provádí. Tedy, asi. Žádnou kolizi jsem neviděl, ale dle stavu vozidel se drobné srážky nepočítají. Blinkry řidič používá k navigaci aut před ním a za ním a jejich úkolem rozhodně neníinformovat o změně směru jeho vlastní jízdy. Blinkr vyhozený vpravo neznamená odbočení, ale je signálem pro auto za mnou, že mne může objet. No a tak dále. Většina aut je vybavena přídavnými blikátky nebo celými světelnými hady, tak jako střelnice z Matějské.

Doprava je opravdu hromadná.

Za chvíli ze zoufalství už jen kouřím, protože vyhýbání se v  serpentinách protijedoucímu autu na nepříliš zpevněné cestě, kam se prostě nemůže vejít víc jak jeden povoz, mi vždy připraví úžasný výhled do několika desítekmetrového srázu pode mnou. Četl jsem to v mnoha bedekrech, ale na vlastní kůži je to opravdu adrenalinový zážitek.

Do Baghu přijíždíme v  noci. Město je rozprostřené mezi kopci v  soutoku dvou řek. Stovky světýlek v oknech domů na svazích kolem nás, půlměsíc nad hlavou (dělá tady lodičku, místo toho aby couval nebo dorůstal) a nebe neznečištěné světelným smogem je plné hvězd, no romantika až běda. Domeček, kde bydlíme je srovnatelný s chatkami v Brdech, je tu lednice i bojler, teráska, ze které časem vznikne badmintonové hřiště. Navíc je v kopci nad městem, mimo hluk ulice. Je to opravdu příjemné místo.10

Ráno vyrážím pěšky obejít město a hlavně zjistit, jak tady zavést to odpadové hospodářství, kvůli kterému jsem vlastně tady. Ve složce mámodsouhlasený projekt, v  hlavě představu, co a jak bude nejspíš nutné a domnívám se, že prohlédnuté fotky z  Asie mě dostatečně varovaly před místní skutečností. Tak ne, nevarovaly. Naplňují se moje nejhorší obavy, které mi do hlavy zaseli mí kolegové. Město je po zemětřesení jedním velkým slumem, kde odpadky nejsou na pořadu dne, takže se jejich likvidace řeší nejjednodušším způsobem – vyhozením před dveře. Všude – doslovně - se válí hromádky hnijícíchzbytků jídla, zeleniny doplněné PET lahvemi, tetrapackem a jinými civilizačními vymoženostmi, co nedávno do země vtrhli v  rámci obalové revoluce, která tu úspěšně řádí. V tom se pasou osli, krávy a něco mezi šakaly a psy, co sivybírají chutný papír a zbytek vesele hnije a smrdí.

Na bazaaru, což je asi dvoukilometrová obchodní tepna, se složenínepořádku liší ještě dle sortimentu shopu, před kterým leží. Tedy, před masnou – to je řekněme garáž, ve které visí na háku rozporcovaná kráva a po zemi teče krev – jsou to zbytky kůží, šlach, zmíněné krve a všeho, co se z krávy nezužitkuje. Před autoservisem olejové  ltry, kusy plechů, skla apod. Před obchodem skuřaty, kde vybranou oběť zákazníkovi hbitě zabijí, oškubou a v igelitce předají, pak hnáty, krví slepené peří a usekané hlavy. Rybárna... no mohl bychpokračovat dlouho. PIN umístil po této tepně sto odpadových nádob, které místní darovaným traktorem s  vlečkou denně vysypávají, ale efekt to má pramalý. Většina nádob je sice na svých místech, hromady nepořádku kolem ale jasně dokumentují kapacitní možnosti svozu. Je-li koš zaplněn, přijde kráva, umně si jej sundá rohem a pustí se s  chutí do obsahu. Co se jí nepozdává, rozhází po okolí. Všude to smrdí shnilotinou, ale místní se tváří, že je přece přirozené při vstupu do jejich království přebrodit hromadu lepkavého hnusu. V létě, po monzunu, to musí být ještě poutavější. Každého zákazníka neomylně ohlásí zvednuvší se mrak tlustých much a komárů, tak si aspoň nemusí do krámku zavádět BRANO se zvonkem. No takhle tady žijeme, no a co?

Městská skládka musí být dobře přístupná a pokud možno blízko, takže nejlepším řešením se jeví břeh řeky, kde je místa dost. Pravda, ve vodě  už ryby nežijí a co na tom, že byla dřív vyhlášená jako rybolovná. Řeka, to je historie sama pro sebe. Kam se může bezpečně vjet autem, slouží jako myčka, pod „myčkou“ ženy perou prádlo, které ihned suší na okolních kamenechvyčuhujících z vody, kolem líně proplouvají plasty, zatímco jiné odpadky se delší vodní turistice zoufale brání zachytáváním se všech překážek, které koryto poskytuje. Mezi tím vším se pohodlně rozvalení buvoli oddávají celodenní siestě a děti po sobě radostně cákají při cestě do nebo ze školy. Mám nechat udělat rozbor, ale nevím, jestli to ty sklenice nerozežere, než budou dopraveny do laboratoře.

Třiceti pěti tisícové město přišlo při zemětřesení 8. října 2005 o 18 tisíc svých obyvatel a dodnes se z  katastrofy stále nevzpamatovalo. Většina místních žije v provizorně vyspravených domech, ti nejchudší pořád spí ve stanechz huma>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist