načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 5. antologie českého hororu -- povídky - kolektiv autorů

5. antologie českého hororu -- povídky

Elektronická kniha: 5. antologie českého hororu -- povídky
Autor:

Chcete-li vědět, kam po smrti půjdete, prozradí vám to kniha 5. antologie českého hororu. Umění děsu představuje 12 povídek od 13 autorů. Dech berou například díla: Autobusák (Honza ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 136
Rozměr: 18 cm
Úprava: svazků
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-2217-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chcete-li vědět, kam po smrti půjdete, prozradí vám to kniha 5. antologie českého hororu. Umění děsu představuje 12 povídek od 13 autorů. Dech berou například díla: Autobusák (Honza Vojtíšek) nás varuje, abychom se nevysmívali vesnickým podivínům, neboť nás mohou tajemným způsobem rozdrtit. Jeskyně přání (Hana Chytilová) díky kouzelné knize plní dobré i černé touhy. Sobotní obřady (Petr Boček, Miloslav Zubík) dokazují, že násilí (otce) se vrací k jeho strůjci skrze ještě větší brutalitu (dětí). Nejkrásnější dárek (Petra Lukačovičová) představuje ženu, která to s láskou smrtelně přehání. Koňouři (Stanislav Mikule) jsou jistým druhem koňů, kteří dokáží násilné věci, třeba si házet s lidmi po pokoji či je semlít jako pirani. Vana (Ladislav Polanka) ve starém domě nabízí slastné koupele, ale bere i životy. Že horor nejsou jen příšery v temných lesích, vám dokáží i další povídky: Dvojitý agent (Daniel Barták), Vládce myšlenek (Michal Epstein), Třetí oko (Martin Štefko), Fotograf Smrti (Lucie Bárová), Infernum (Luboš Štěrba).

Předmětná hesla
* 21. století * 2011-2020
Česká povídka -- 21. století
Horory -- 21. století
Související tituly dle názvu:
Černá křídla Cthulhu Černá křídla Cthulhu
Joshi S. T.
Cena: 239 Kč
Danse macabre Danse macabre
King Stephen
Cena: 266 Kč
100 nejlepších hororů 100 nejlepších hororů
Švandrlík Miloslav
Cena: 115 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-87622-20-9


5. antologie

českého hororu

povídky



„Všechny špatné vlastnosti se vyvíjejí v rodině.

Začíná to vraždou a pokračuje to přes podvody

a opilství až ke kouření.“

Alfred Hitchcock

(* 1899 – † 1980)


//6/

Objevili jsme už 47 Českých Kingů

S radostí Vám oznamuji, že zájem o antologie českého hororu

nebývale roste, a to jak ze strany autorů, tak i čtenářů. Vždyť do

5. antologie... se rozhodlo zapojit nejvíc ́psavců ́ v historiiprojek

tu Hledáme 100 českých Kingů. Konkrétní číslo hovoří o 58zájem

cích! Nemilosrdným sítem kvality nakonec prošlo 12 povídek od

13 autorů. Náročné, až kruté, ale úžasné!

Ještě z podobného soudku: důkazem kvality našich autorů je i to,

že se již dokáží prosadit sami. Uvedu tři příklady: Honza Vojtíšek

vydal knihu Třináctá hodina, Martin Štefko Mrtví kráčí po zemi

a Jiří Šedý Děsy a běsy.

Troufám si tvrdit, že 5. antologie..., kterou právě držíte v rukách,

Vás svým silným obsahem nezklame.

Jako vždy, ani teď neodolám, abych nepřipomněl jména těch, kteří

se mohou chlubit titulem Český King (tučně jsou označeni tvůrci

z 5. antologie...): Bárová Lucie, Barták Daniel, Bauerová Ida,

Boček Petr a Zubík Miloslav, Borovská Věra, BrejchováDomini

ka, Burger Libuše, Cepáková Dana, Černý Michal, Dvořák Otomar,

Epstein Michal, Erhartová Petra, Fikar Václav ml., Fryčová Jana,

Hanušová Ingrid, Havelková Martina, Hlaváček Zdeněk, Chyba

Radomír, Chytilová Hana, Jeník Petr, Kalina Milan, Ladko Milan,

Lipšanský Jan, Lišková Jana, Lukačovičová Petra, Maršálek Pavel,

Mašek Josef, Mikule Stanislav, Nedoma David, Pešák Ondřej,

Pešaut Jiří, Polanka Ladislav, Procházka Vladimír, Pucholtová

Věra, Richter Aleš, Slováková Petra, Sokol Vladimír, Šedý Jiří,

Špaček Silvestr, Štarková Petra, Štefko Martin, Štěrba Luboš,

Vičar Zbyněk, Vnouček Jan, Vojtíšek Honza, Zárubová Aneta.

Počet Českých Kingů dosáhl čísla 46, respektive 47, v jednompří

padě totiž píše autorská dvojice.

Dosti slov! Teď se již vrhněte na čtení. Cituji jednoho z autorů:

„Atmosféra strachu a nejistota, co je a co není skutečné, to jeoprav

dový horor.“ Posílám Vám příjemně mrazivé doteky hrůzy a děsu,

doplněné o něžnost a jemnost.

Ladislav Kocka, nakladatel, 06/2014


První povídka Honza Vojtíšek

Autobusák

Smáli jsme se mu samozřejmě všichni. Myslím, že jen

málokdo by to v podobném okamžiku, daném věku, stejně

příhodné situaci a celkovém rozpoložení neudělal. Stejně

tak bych řekl, že to právě v ten okamžik o vás samotném

nic moc nevypovídá. Může, ale nemusí.

Nejdříve jsme se tam scházeli jen nahodile. Bylo to jedno

z mnoha míst, kde jsme zabíjeli čas. Jedna z mnoha

možností, která byla odpovědí na otázku, kde se sejdeme

příště. Časem jsme se tam často scházeli již účelově . Kvůli

němu.

Ten park uprostřed města byl postaven záměrně. Oáza ve

středu betonové džungle. Ze dvou stran obchodní kom

plexy, ze třetí panelová zástavba, ze čtvrté něco, co mělo

vypadat jako les, jenže obklopené betonovou zástavbou by

se pro to hodilo jakékoliv jiné označení. Park tvořily čtver

cové asfaltové obrazce chodníčků, několik laviček, okras

ných stromů a keřů, tvořících různá zákoutí. Nevypadalo to

tragicky a být to na jiném místě, možná by to bylo i fajn.

Tady to bylo naprosto mimo. Nikdo si tam nechodil posedět,

odpočinout. Děti si tam nehrály. Psi nepobíhali. Dokonce

i ptáci se tomu místu jakoby vyhýbali. Snad je rušil okolní

ruch a zvuky. Místo centra odpočinku se to stalo jen jistým

úsekem na cestě z bodu A do bodu B. Součást trasydomov

obchod. Země nikoho. Prostor nula. Opravdu. Nikdy byste

tam nezaregistrovali aktivitu, která se od podobněvyhlíže

jícího místa očekává. Byla to oáza, to ano, ale oáza ničeho

uprostřed živoucího, spěchajícího města. Uměle vytvořená

oáza, nijak neplnící svůj účel.

7\


Jedna lavička byla za těch několik let již natolik zarostlá

okrasnými borovicemi a trnitými keři růže, že tvořila vhodný

přirozený úkryt, který před okolními pohledy dokonale

schovával vaše neřestné chování. Mohli jste tam nerušeně

kouřit, popíjet, muchlovat se. Neviděni, nerušeni.

Ani pořádně nevím, kdy a proč jsme se tam setkali

poprvé. Ale vyhovovalo nám to. Stejně tak si už nevybavím,

kdy nám došlo, že je to místo jednou z pravidelných

zastávek na jeho trase. Na první setkání s ním se ale

zapomenout nedá.

Zevlovali jsme tam jako vždycky. Cigárka, kolující pivo,

vtípky, smích a náctileté vytahování se. Prostě pohodička.

Škola, rodiče, povinnosti neexistovaly. Byly někde daleko za

nepřekonatelnou hradbou. V každém případě zcela mimo

dosah našich myšlenek. A najednou jsme zaslechli ten zvuk.

Upoutal nás, protože do toho všeho nějak neseděl. Ohlédli

jsme se a tu scénu, jako mnoho ostatních, které mám s ním

spojené, z paměti nevymažu již zřejmě nikdy. Blížil se

k nám, souvislou, trošku zrychlenou chůzí těsně u pravého

okraje chodníku. V loktech ohnuté ruce pro chůzi netypicky

napřažené před sebe. Až později nám došlo proč. Čím více

se k nám blížil, tím více nám docházelo, že on a ten zvuk

patří k sobě. Trvalo to, ale nakonec to bylo jasné. A snad

hned těsně poté jsem ten zvuk identifikoval. Překvapilo mě,

jak dokonale pouze svými rty a hlasivkami dokáže imitovat

zvuk motoru.

Skoro každé město, každá vesnice, každá soudržnější

komunita má nějakého místního blázna, podivína. Ať už jím

ten člověk opravdu je nebo ne. Vždycky se najde netypicky

se chovající jedinec, o němž si ostatní šeptají, za jeho zády

si na něj ukazují, bojí se ho, nebo se mu smějí. A svorně jej

označují za blázna.

Tehdy jsme se setkali s tím naším. Byl to kluk snad stejně

//8/


starý jako my. Možná o něco mladší, ale ne o moc. Ne že by

byl vyloženě odpudivý, ale to vědomí, že je na tommentálně mnohem níže, respektive hůře než vy, ho činilo

nehezkým. Možná kdyby se on sám nebo jeho rodiče o to

snažili, mohl by vypadat i lépe. Ale proč by měli? Vypadal

ve skutečnosti úplně normálně, jen v kolektivu dokonalostí,

krásou, typičností a hormony postižených jedinců mu to

bylo ke škodě. Byl lehce při těle, nevýrazných očí a silně

kudrnatých vlasů barvy pochcané slámy. Nesetkat se s ním

za tak podivných a netypických okolností, neodlišovat se tak

viditelně od všech ostatních, klidně by se mohl bez problémů stát součástí našeho Společenstva zarostlé lavičky. Asi

by nepatřil k nejvýraznějším a vůdčím členům, ale někam by

patřil a holky by ho v rozmarné náladě možná nechaly isáhnout.

Takhle to ale prostě nebylo možné.

Blížil se a zvuk motoru s ním. Aniž by si nás všiml, aniž by

nějak registroval, že je ta lavička a její okolí plně obsypána

rozvernými mládežníky, kterým by se možná každý spíše

vyhnul, zastavil u lavičky. „Vypnul“ motor a „otevřel

dveře“. Stáli jsme zařezaní jako prve. Ty zvuky měl

dokonale zmáknuté. Chvíli počkal, pak zase dveře „zavřel“,

„nastartoval“, „zatočil volantem“ a odjel. Zírali jsme tím

směrem ještě hodně dlouho poté, co už nám dávno zmizel

z dohledu.

Když jsme ho později v různých časech potkávali na jiných

místech ve čtvrti, došlo nám, že naše lavička byla jen jednou

z mnoha jeho zastávek. Měl pevně určenou trasu, kterou

pravidelně objížděl. Někdy i dvakrát denně. Zpravidla jezdil

sám, občas s ním jezdil ještě jeden kluk. Normální asi nebyl,

ale tak jiný jako jeho kudrnatý kolega asi taky ne. Myslím si,

že s ním z velké části jezdil z opravdového kamarádství.

Začali jsme mu říkat Autobusák.

9\


Nikdy jsme ho neslyšeli promluvit. Nikdy nedal sebe

menším pohybem, pohledem nebo prostě čímkoliv najevo,

že by si nás všiml. Mohli jsme na něj mávat, mluvit, smát se

mu. Prostě jsme pro něj neexistovali. Byl jen on, jehopřed

stava autobusu a trasa, která se musela projet.

Začalo to, samozřejmě, posměšky. Nešlo se nesmát. Je

snad stejně starý jako vy. Ale zatímco vy myslíte nejvíce na

to, jak to vypadá v kamarádčiných kalhotkách a jak se tam

co nejdříve a nejpohodlněji dostat, on si představuje, že je

autobus. Že to má dokonale zmáknuté a má to přesný řád,

šlo v tu chvíli stranou. Smáli jsme se, ukazovali si na něj.

Snažili se na něj mluvit. Byla to myslím Lenka, která si

vyhrnula své triko a vrazila mu před obličej svá pevná prsa

s tím, jestli by se nechtěl na autobusařinu vykašlat avěno

vat se kozičkám.

Jako bychom pro něj neexistovali. Tím nás ale jen pro

vokoval k tomu, abychom přitvrdili.

Byl to Ludvík, kdo náš vztah s Autobusákem převedl zver

bální roviny do fyzické.

Ten den byl jako každý jiný. U lavičky se nás slezlo pár.

Cinkaly lahve, od úst stoupal cigaretový dým. Když jsme

z dálky zaslechli již povědomý zvuk Autobusákova motoru,

Ludvík vyskočil na lavičku, postavil se na její kraj, rozepnul

si poklopec a vyčkával.

Autobusák jako kdykoliv jindy přijel, aniž by si nás nějak

všímal nebo nás bral na vědomí, zastavil těsně u lavičky,

vypnul motor a otevřel dveře. V ten moment Ludvík zroz

parku vylovil penis a začal na něj močit. „Chceš dneska

natankovat plnou?“ smál se mu a my s ním.

Nehnul ani brvou. Chvíli netečně stál, obličej a košili

mokré od Ludvíkovy moči. Pak zavřel dveře, nastartoval

a odjel. Trvalo nám dlouho, než jsme, vysíleni smíchem,

mohli popadnout dech. Jen na pár milisekund mi hlavou

//10/


probleskla myšlenka, že přece není možné, aby na tohle

nijak nereagoval. Na stejně kratičkou chviličku mi to přišlo

děsivé. Pak to však bylo pryč. Záchvat smíchu a uznáníLud

víkova nápadu všechno ostatní přehlušilo a zatlačilo někam

do temnoty neexistence.

Když jel Autobusák v tandemu se svým kamarádem,

nikdo si nic moc nedovolil, snad proto, že jsme ho vídali tak

sporadicky a nevěděli, co od něj očekávat. Když jel ale sám,

bylo to horší a horší. Házeli jsme po něm lahve, bláto, típlé

i hořící vajgly. Polévali ho pivem. Vráželi do něj, jen aby ho

vyprovokovali k nějakému činu nebo jej vykolejili z jeho

zaběhnutého režimu. Jednou se k němu přidal Martin.

Počkal, až Autobusák přijede, postavil se vedle něj, spolu

s ním nastartoval a v těsném závěsu za ním s ním kuspood

jel.

Na nic z toho kudrnatý Autobusák nijak nereagoval.

Svůj další kousek Ludvík vybalil v pátek. Byl to běžný

páteční podvečer. U lavičky nás stálo pět. Já, Petr, Lenka,

která to zrovna táhla s přítomným Jardou, a Ludvík.Ostat

ní měli buď jiný program, nebo se ještě nedokázali vymanit

z rodinného kruhu povinností. Přidají se později. Nebo třeba

ne.

Autobusáka jsme, po prvotním zapálení, už ani nijak

nevyhlíželi. Když přijel, přijel, něco se rozjelo, nebo jsme se

mu jen vysmáli. Dostávalo se to do situace, že jsme ho tu

a tam prostě nechali být.

Když však v dáli zavrčel jeho motor, Ludvík zpozorněl.

Postavil se a ohlédl směrem ke zvuku. Úkrokem postoupil

k okraji lavičky, přesně na místo, kde Autobusák zastavoval.

My ostatní jsme se automaticky seřadili do dvoustupu

a vytvořili kratičkou uličku, jíž Autobusák projede. Ludvík

vrazil pravačku do kapsy kalhot, chvíli tam šátral, a když ji

vytáhl, něco skrýval v sevřené pěsti.

11\


Všichni jsme stáli a sledovali jeho příjezd. Jarda salutoval.

Lenka si jazykem přejížděla po rtech.

Autobusák přijel, projel naší uličkou a zastavil těsně vedle

Ludvíka. Petr pohlédl na hodinky a konstatoval: „Přesně na

čas, vole!“ Všichni jsme však sledovali Ludvíka.

Ludvík počkal, až Autobusák vypne motor a otevře dveře.

Zvedl ruku sevřenou v pěst, rozevřel ji a mince, kteréukrý

vala, mu vsypal do kapsy klokanky. Pak mu skočil na záda,

pevně ho objal kolem krku rukama a kolem pasu nohama

a zavelel: „K Orlu, pane řidiči!“ My jsme se už neudrželi

a vybuchli ve smích. Všichni jsme však sledovali, co se bude

dít dál.

Nedělo se nic, co bychom již do posledního okamžiku

neznali. Autobusák prostě jako vždycky zavřel dveře, na

startoval a s Ludvíkem na zádech odjel dál po své trase směr

Obchodní dům Orel. Směrem k Ludvíkovu domovu.

Na konci parku zahnul vpravo a zmizeli nám z dohledu.

Hlas jeho motoru utichl o pár vteřin později.

Bylo to naposled, co jsme Ludvíka viděli. Živého.

Dětské a mládežnické party občas vytváří různá spojení

a přátelství. Stýkáte se v partě s lidmi, o nichž víte poměrně

dost věcí, máte k nim vytvořený různý vztah, ctíte je, máte

je rádi, víte, že je na ně spolehnutí a existuje hromada věcí,

které byste pro ně byli schopni a ochotni udělat. Ale třeba

vůbec nevíte, kde bydlí, nebo dokonce ani neznáte jejich

skutečné jméno. Existují pro vás jen pod danou přezdívkou

a jako někdo, kdo tvoří partu. Mimo její hranice prostě

neexistují, nepasují tam.

Samozřejmě jsme čekali, že se Ludvík vrátí. Nevrátil.

Věděli jsme zhruba, někteří z nás možná i přesně, kde asi

tak bydlí, ale nikoho z nás ani nenapadlo za ním zajít. Třeba

se rozhodl zůstat doma, nebo si našel jinou zábavu. Po

několika desítkách minut jsme ho pustili z hlavy, ať si dělá,

//12/


co chce, a pokračovali v obvyklé zábavě. Dopili piva, do

kouřili cigarety, a když se setmělo a ochladilo, přesunuli

jsme se do nejbližšího pohostinství.

Že se neukázal ani o víkendu nás sice zarazilo, ale neřešili

jsme to, prostě jsme se bavili bez něj. Kdo ví, co se stalo

a ani nás to nějak zvlášť nezajímalo. Prostě až bude chtít,

tak přijde. V tomhle jsme si byli všichni rovni. Chceš, přijď.

Nechceš, nechoď, a přijď, až zase budeš chtít.

V pondělí si mě ve škole, uprostřed hodiny, vyzvedli dva

policisté, jeden v civilu, druhý uniformovaný a odvezli mě na

stanici. Prý kdy a za jakých okolností jsem viděl Ludvíka

naposledy.

Až později jsem se dozvěděl, kromě jiného, že násvyslech

li skoro všechny z party. Nějakou podivnou intuicí ani jeden

z nás neřekl, za jakých opravdových okolností jsme Ludvíka

viděli naposledy. Možná jsme ale měli. Jako jeden muž jsme

svorně odpověděli polopravdu. Že se s námi v tu a tu dobu

a na tom a tom místě (pravda) prostě rozloučil a odešel.

Sám, po svých (lež). Sám jsem byl, a stále více jsem, pře

kvapen, že to prošlo a nikdo se v tom nevrtal.

Podle policejního závěru jsme byli patrně poslední, kdo

s ním mluvil a kdo může přesně určit dobu a místo jeho

pohybu. Asi necelé tři hodiny poté, co odjel na Auto

busákových zádech, ho našli mrtvého pár ulic od jeho pa

neláku v temném zákoutí bujně vzrostlého křoví.

Policisté nám samozřejmě moc podrobností říci nechtěli.

Částečně i proto, že nevěděli. Ale před lidmi jen tak něco

neutajíte. Netrvalo dlouho a začaly prosakovat informace.

I mezi nás. Dosud nebyli schopni prohlásit, jestli jeho smrt

byla nějaká nešťastná náhoda, nehoda nebo vražda. Karel,

jehož bratranec pracoval u policie, se dostal k fotkám.Vz

hledem k tomu, že v době nálezu Ludvík vypadal nejvíce

jako volně pohozená hrouda krvavého masa, která předtím

13\


prošla velkým mandlem – samá modřina, krvavý šrám,

otevřená zlomenina a kolem plno krve – policie operovala

hlavně se dvěma variantami. Buď odněkud spadl anebo jej

srazilo nějaké velké auto. Náklaďák nebo autobus. A ta

druhá možnost, s ohledem na již zmíněné ohledání, ještě

specifická tím, že by nešlo o běžné sražení, to těžkévozid

lo by Ludvíkovo tělo muselo buď narazit na zeď anebo se

muselo dostat mezi dvě srazivší se vozidla. Jednoduše

řečeno, byl zrasovaný ze všech stran. Tomu však odporovala

skutečnost, že na dané místo prostě nemohl z blízkého

okolí odnikud spadnout (leda tak z letadla nebo pojízdné

plošiny či zdviže) a několik desítek metrů v okolí místa

nálezu nevedla žádná silnice, z níž by ho do křoví mohl

odhodit projíždějící náklaďák nebo autobus. V blízkém

okolí se nenašly ani stopy po pneumatikách velkéhovozid

la. A že by minimálně na trávníku obklopujícím křovímuse

ly nějaké zůstat. Ohledání místa vyloučilo možnost, že by

Ludvík zemřel na jiném místě a byl pak přemístěn na místo

nálezu.

Prostě klasická záhada, jíž se na zoubek snažil přijít skoro

každý, kdo o ní slyšel – od povolaných profesionálních

odborníků (tedy policie) přes místní novináře až po

amatérské samozvané detektivy.

Byli jsme z toho samozřejmě v šoku. Docela nás to

rozhodilo, i partu. Trvalo pár dní, než jsme se na našem

místě sešli v počtu větším než dva. O ničem jiném jsmene

mluvili, snažili jsme se přijít na to, co a proč se vlastně stalo.

Snad proto jsme si toho typického zvuku motoru všimli

později než obvykle.

Když jsem se za ním ohlédl, ztuhl jsem tak, že kdybyste

do mě chtěli zaseknout sekerku, nepovedlo by se vám to

a ještě byste určitě zlomili topůrko. Tentokrát jeli oba.

Nejdříve mě to netrklo, ale čím blíže byli, tím mi to bylojas

//14/


nější a tím více jsem tuhl a děs se zmocňoval dalšího kousku

mé mysli. Autobusák kulhal. Jeho kamarádovi plandal

prázdný levý rukáv svetru. Při bližším pohledu zřetelně vy

stupoval obrys jeho levé ruky, kterou měl, v šátku

uvázaném kolem krku, položenou pod svetrem na břiše. To

byly prvotní projevy změny. Jak byli blíže, zrak samočinně

přejel na jejich tváře. Autobusák měl čtyři dlouhé krvavé

šrámy na pravé tváři. Dva z nich vedly až takřka na ucho.

Jako by jej packou sekla kočka nadměrné velikosti. Jeho

kamarád měl obličej samou modřinu, natržený ret

a odpřisáhl bych, že jeho nos byl v trochu jiné poloze než

vždycky.

Oba přijeli, jako vždy zastavili, nechali nastoupit a vys

toupit imaginární cestující, nastartovali a zase odjeli.

Nikdo z nás to nedokázal vyslovit nahlas. Nikdo. Ani

tehdy, ani dodnes. Pevně však věřím tomu, že jsem nebyl

sám, komu to zjištění, ta krutá a trýznivá myšlenka, to

zničující vědomí, začalo řvát v mozku a bušit zevnitř do

lebky. Stálo to úsilí a pevné nervy, utišit ho. Ještě neztichlo,

svině. Ale už ten zvuk dokáži ignorovat.

Většinou.

15\


Honza Vojtíšek

Honza Vojtíšek (*1978) se vyučil zámečníkem, již

dlouhá léta však pracuje jako staniční dozorce na

železnici. Hororové povídky začal psát v roce 1997,

nejprve do šuplíku a pro pár známých. Na veřejnost

se svou tvorbou začal vylézat až někdy v roce 2009.

Zpočátku na různých žánrových webových stránkách, postupem času již oficiálněji a pravidelně jak na internetu (Vlčí bouda, Sarden) a v elektronických časopisech (Howard, Kobka, Almanach Vlčí boudy), tak i v antologiích(Třináctá hodina, 4. antologie českého hororu, 66+6 hororů ve sto slovech). V roce 2013 mu vyšla povídková sbírka Z druhé strany,sdružující jeho tvorbu z let 1997–2009. Sporadicky píše i poezii.Hororový nadšenec a propagátor. Editorsky k vydání připravil dvě hororové antologie, elektronickou Třináctá hodina (2013) a tištěnou 66+6 hororů ve sto slovech (2014). Ač ho komiksy číst nebaví, baví ho psát pro ně scénáře (Jak se stát Zombie, Fulciho dech, Nic lidského jim není cizí, Příznivý čas). Podle jeho povídky Šestatřicáténarozeniny a částečně na základě jeho scénáře vznikl v roce 2013 amatérský krátkometrážní film Poslední narozeniny. Příležitostně o hororu přednáší (např. Bloody Xmas festival, SlavCon), pořádá autorská čtení a hororové projekce. Je zakladatelem a šéfredaktoremelektronického hororového čtvrtletníku Howard, jehož prostřednictvím si plní spoustu snů. V poslední době redaktorsky přispívá na stránky Vlčí bouda. Svou druhou povídkovou sbírku připravuje k vydání na konec roku 2014. Stále sbírá odvahu k napsání románu. Horor je v současnosti velkou součástí jeho života. Miluje ho pro jeho pestrost, hloubavost, otevřenost i schopnost pojímatjednotlivého člověka i lidstvo jako celek v jeho niterné, temné i přirozené povaze. Je přesvědčen, že dobrý horor o člověku vypovídá mnohem více a niterněji než kdejaký jiný žánr. Miluje ho ve všech možných podobách, literaturou počínaje (to je základ), přes filmy a hudbou konče.

//16/


17\

Druhá povídka Hana Chytilová

Jeskyně přání

Ačkoliv se Janu Hanákovi po rodné vesnici často zastesklo,

nehodlal se do ní už nikdy vrátit. Při každé vzpomínce se

v něm rozkmitaly těžko vysvětlitelné obavy, a i proto si koupil

pistoli a pravidelně navštěvoval střelnici. Nečekaný nočnítele

fonát Emy Foglové ho rozladil. Nejvíc jej zasáhla věta: „Nor

bert se zbláznil. Všechny kolem zabíjí.“ Potom se matka jeho

kamaráda rozplakala. „Honzo, prosím tě, přijeď, zachraň

nás...“

Prohledal starou knihovnu v komoře. Chvíli trvalo, než našel

to, co hledal. Oprášil svoje drobné album z dětství, prach mu

vnikl do nosu i úst, rozkašlal se, napil se minerálky vytažené

z ledničky. Pití jej zchladilo jen na okamžik, čím déle držel

album v rukách, tím v něm jakoby rostla teplota, dokonce se

mu orosilo i čelo. Myslel si, že minulost již v paměti dávno

pohřbil. Nebyla to pravda.

Z vesnického dětství si schoval několik fotografií. Ano, tady

jsou všichni tři: on – Jan Hanák, vysoký Norbert Fogl a drobný

Vojta Březina, kamarádi na život a na smrt. Říkali si sirotci,

podle pozůstalých husitů, znali je z hodin dějepisu.

Vybavuje se mu spousta drobností. Kluci se vzájemněpřita

hovali a obohacovali. Norbert se díky hromotluckému tělu

věnoval sebeobraně, naučil kluky sto hmatů a chvatů, kterými

se dokázali ubránit komukoli. Trochu je mátlo, že byl levák,

proto se cvičilo v obrácených postojích. Honza udivoval své

kamarády znalostmi chemie, k vrcholům jeho chemických

kousků patřilo časování neviditelného písma, třeba napsal ve

škole diktát, a když jej učitelka chtěla opravit, text zmizel.


//18/


Musel do ředitelny, tam se písmenka působením světla znovu

objevila. Vojta vynikal v zacházení s míčem a pukem, a tak

ostatní dokonale vyškolil ve fotbalovém i v hokejovém umění.

Přátelská parta se mnohokrát vydávala na výpravy po

nedalekých kopcích a údolích. A právě při jedné z nichchlap

ci objevili starou jeskyni. Teprve po podrobnějším průzkumu si

všimli, že se uvnitř chodba jeskyně mění spíše v důlní štolu,

byly zde vidět zásahy lidských rukou, nejspíš havířů,nechybě

ly ani dřevěné výztuže. Vysvětlovali si to tím, že jeskyně byla

nějak propojena s nedalekými doly, v nichž se od středověku

do minulého století těžilo stříbro.

Mnohokrát pečlivě prozkoumávali bludiště chodeb, až v té

nejzapadlejší náhodou nalezli dřevěný pult, na němž si asi

havířští mistři zaznamenávali poznámky. Překvapilo je, že na

něm leží zaprášená stařičká kniha. Zatímco Norbert a Vojta

hladově zkoumali její obsah, Honzu jakási neznámá síla

zlákala k tomu, aby se vydal dál. Zaskočilo ho, že vneviditel

ném zákoutí se skrýval žebřík vedoucí kamsi vzhůru k povrchu

země. Nechal se jím vést, do dlaní mu pronikly třísky, sykal

bolestí, pavučiny mu záhy zalepily ústa i oči. Přesto se nevzdal.

Nabýval dojmu, že kdesi nahoře vidí menší koláč nebe. Něco

tam určitě je! Vydechl překvapením, z komína chodby vylezl

do kmene tisíciletého dubu. Všichni z okolí o tomto stromu

věděli, vždyť byl památkově chráněn, říkalo se, že pod ním

odpočíval samotný Žižka. Kmen stromu uvnitř skoro vyschl,

a tak v něm vznikl volný prostor, kam by se ukryl dospělý

člověk, navíc na severní straně díky útokům mrazivých větrů

uprostřed doslova pukal, ochránci přírody jej proto opásali

železnou obručí.

Honza tehdy nad nalezením tajného východu zajásal, vrátil

se ke kamarádům a třásl se nedočkavostí, až se jim pochlubí

se svým úžasným objevem. Norbert i Vojta se na něj ale

rozkřikli: Drž hubu, mlč! Z toho, co prý vyčetli, leží před nimi

19\


jakási kouzelná kniha, co ale umí, to nepochopili. Opsali si

kousek textu v neznámé řeči. Stálo tam něco jako: Et omnem

voluntatem tuam impleat. Teprve venku, kde z chlapcůopad

la vlna tepajícího napětí, se ho rozjařená dvojice ptala: Cos

chtěl říct?! Honza mávl rukou, to nebylo důležité, a objev

zatajil.

Ve škole hned na příští hodině dějepisu s textem ze staré

knihy zaskočili učitelku. Zavrtěla nevěřícně hlavou, pozvala je

do kabinetu a dlouho pátrala ve slovnících po smyslu věty.

Nakonec jim řekla: Pokud jste nápis skutečně správně opsali,

latinsky by to mohlo znamenat: Já splním každé Tvoje přání.

– Potom je upozornila: Může jít o černou magii. Proto, hoši,

vždy obezřetně zvažte, jaká přání byste do podobné knihy

zapsali, nechtěně lze někomu i ublížit.

Kluci se zatvářili vážně, vše svatosvatě odkývali, jakmile ale

vyšli před budovu školy, zajásali. Cítili, že se mohou státvše

mocnými, pokud ovšem kniha nelže!

Odpoledne vyrazili do jeskyně. Podrobně zkoumali celou

knihu, na levé straně byla propletená řetězem a připoutaná ke

skále. Ohmatali každou stránku, snad ani nešlo o papír, nýbrž

o pevný pergamen z neznámé látky. Vzápětí po tom zjištění se

rozhodli: je čas vše vyzkoušet. Ruka se Norbertovi třásla, když

pustil na papír jejich první přání.

Za vesnicí si zřídili provizorní fotbalové hřiště, které se stalo

trnem v oku sousedovi Bílkovi. Byl to zlý dědek, kluci by si

s ním poradili, kdyby neměl pořád při noze vzteklého dobr

mana. Kolikrát je už zahnal na útěk! Leckdy mohli mluvit

o štěstí, nešlo o zdraví, ale přímo o život. Proto se zápisem

neváhali: Ať se Bílkovic dobrmanovi něco zlého stane.

Následující neděli Honza ráno nedospal. Vzbudil ho Norbert

zuřivým tlukotem na okno pokoje. Chrlí ze sebe: Ono tofun

guje! Člověče, funguje to! Místní myslivci nešťastnou náhodou

včera odpoledne při lovu zajíců zastřelili Bílkova dobrmana.

//20/


Od toho dne přejmenovali svoji jeskyni na Jeskyni přání

a kouzelnou knihu jen na Knihu. Nabízela se jim sice Kniha

přání, takový název jim ale připadal nedůstojný, podobal se

obyčejné knize přání a stížností v místní restauraci a vsamoob

sluze ve městě.

V dalších dnech a týdnech šťastní a rozechvělí psali do Knihy

jednu žádost za druhou. „Hlavně musíme šetřit místem,“

varoval Norbert. Každou následující žádost zachycoval

menším písmem, texty lepil za sebou. Volných stránek totiž

ubývalo a tužeb přibývalo.

Na základě řady pokusů chlapci odkryli základní zákony

Knihy: zápisy se nedaly přeškrtnout, vygumovat, vymazat, byly

věčné, jednou provždy dané. A platily. Psali přání obecná,

jindy konkrétní, a všechna se plnila nemilosrdně krok za

krokem. Nikdy žádná nezůstala nevyslyšena.

Po stovkách větších i menších pokusů Norberta napadla

děsivá otázka: Co se stane, pošleš-li události proti sobě?Všim

li si, že pokaždé zvítězil poslední zápis. Aby se o tom trvale

přesvědčili, stvořili jakýsi životní scénář pro souseda Poláčka,

slušného člověka a znamenitého rybáře. A tak se přihodilo, že

si Poláček nejdřív zlomil nohu, pak se v nemocnici seznámil

s mladou hezkou sestřičkou, kterou si vzal. Po půl roce zjistil,

že ho na nočních směnách podvádí s chirurgem, tak ji uškrtil

pevným vlascem na sumce.

Po čase si Honza všiml, že jejich přáními prorůstá zloba, že

lidem či věcem nepomáhají, nýbrž ubližují. Kluci, my

vypouštíme do světa zlo, řekl. Škodíme. Zastavme to. Norbert

a Vojta se vztekle bránili: cože, někdo jim chce vzít milovanou

sladkou zábavnou knihu?! Honza jim ale uváděl konkrétní

příklady. Nedoufal, ale přesvědčil je.

Především se zaměřili na samotnou Knihu. Zkusili z ní

stránky vytrhnout, síly jim na to nestačily, tak sáhli po sirkách

a zapalovači, plamínek ohně se po dotyku s papírem během

21\


chvilky zadusil. Po několika marných pokusech pochopili, že

Kniha je nezničitelná. Byla živá, sama se dokázala spolehlivě

ubránit. Z domova si dokonce vzali speciální pilku, ani ta

nedokázala řetěz poutající Knihu ke skále přeříznout.Nezby

lo jim, než se s daným stavem smířit. Později jednohlasně

odpřísáhli, že už víckrát do Jeskyně přání nevstoupí. Slib

zpečetili krví ze svých zápěstí.

Opuštění jeskyně ovšem jakoby uvolnilo vazby mezi

kamarády. Již se tak často nescházeli, cosi jim v tom bránilo,

nesli v sobě stopy hříchů či viny, kdykoliv se jeden na druhého

podíval, zahlédl svoje černé svědomí. Nedobré skutky pálily,

bolely.

Občas se mezi nimi zrodilo i nepřátelství. Například Vojta při

školním hokejovém utkání zesměšnil Norberta několika jes

ličkami. Na konci zápasu si sice podali ruce, ale z Norberta

čišel jedovatý chlad. Norbert je nervák, utěšovali se mnozí,

však se uklidní. Co se stalo potom, to nikdo nedokázal

vysvětlit. Při hokejovém utkání, kde ale Norbert vůbec nehrál,

došlo k neštěstí. Vojta při bránění upadl na led a spoluhráč mu

v plné rychlosti narazil bruslí do hlavy, nezničitelná helma

praskla jako skořápka a ostří brusle vjelo do Vojtova mozku.

Přestože mu poskytli pomoc v nejlepší vojenské nemocnici,

druhý den zemřel, aniž se probral s komatu.

Po této smutné příhodě Honzu zaplavily pochybnosti. Je

možné, že někdo z nás hraje falešnými kartami? Proto naNor

berta udeřil: Byl jsi v jeskyni? Využil jsi Knihu k pomstě?!Nor

bert se zatvářil kysele, uraženě, obvinění odmítl. Pochybuješ?

Pojď se přesvědčit! nabídl. Dali jsme si slib, přísahali jsme, a to

je pro mne svaté! Norbert se uhájil a Honza uvěřil jehočest

nosti a pravdomluvnosti.

V následujících měsících se Honzovi a jeho blízkým lepila

smůla na nohy. Výčet nenadálých škodících událostí byl

nekonečný. Rodiče dostali výpověď ze zaměstnání, museli se

//22/




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist