načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 47 Róninů - Joan D. Vingeová

47 Róninů

Elektronická kniha: 47 Róninů
Autor:

Legendární příběh o věčné lásce a o 47 statečných samurajích, kteří kvůli zradě ztratili pána a stali se z nich vyděděnci beze cti – róninové. Přísahají, že svého pána ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 366
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Legendární příběh o věčné lásce a o 47 statečných samurajích, kteří kvůli zradě ztratili pána a stali se z nich vyděděnci beze cti – róninové. Přísahají, že svého pána pomstí, aby jeho duše konečně našla klid, a že jeho krásnou dceru Miku zachrání ze spárů proradného pána Kiry. Čeká je těžký úkol, protože proti sobě mají mocného protivníka. Jsou nuceni hledat pomoc u míšence Kaie, jehož kdysi zavrhli jako démona. Na cestě za odplatou čelí bájným netvorům, čarodějnici a neuvěřitelným hrůzám... Napsáno podle scénáře ke stejnojmennému filmu s Keanu Reevesem v hlavní roli.

Související tituly dle názvu:
47 Róninů 47 Róninů
Vingeová Joan D.
Cena: 199 Kč
47 róninů 47 róninů
Izumo Takeda, Senrjú Namiki, Šóraku Mijoši
Cena: 234 Kč
Velký Joan Velký Joan
Arjona Antoni Ferrando
Cena: 250 Kč
Můj hlas je dar Můj hlas je dar
Baez Joan
Cena: 312 Kč
Bytí v umírání Bytí v umírání
Halifaxová Joan
Cena: 251 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


Originální vydání

47 RONIN

Přeložila Jaroslava Hromadová

Podle scénáře Chrise Morgana a Hosseina Aminiho

Námět Chris Morgan a Walter Hamada

Kniha je dílem fikce. Všechny postavy, instituce a události zachycené

v tomto románu jsou výplodem autorčiny fantazie nebo jsou použity

tvůrčím způsobem.

Text copyright © 2013 by Universal Studios Licensing LLLP

Published by arrangement with Tom Doherty Associates, LLC.

All rights reserved.

Translation © Jaroslava Hromadová, 2014

ISBN 978-80-7243-699-6


„Najednou se ozval křik lidí i zvířat a zjevilo se odporné

monstrum...“

K

irin vyrazil z lesa do otevřené krajiny, a když se jakosmyslů zbavený přibližoval, země mu pod nohama duněla. Za ním

vyrazili tryskem lovci na koních. Jejich cíl byl jasný – nenechat ho

uprchnout.

Za kirinem utíkal Kai. Stejně jako samurajové byl odhodlanýneustit ho zpátky do lesa, jenže netušil, jak ho má zastavit.

Zahlédl, že se k němu blíží kůň bez jezdce. Zamířil k němu, zposledních sil přidal, chytil se za sedlo a vymrštil se nahoru. Popadl otěže a přinutil koně zvolnit trysk do kontrolovaného cvalu apronásledoval kirina mezi stromy.

Bojovníci se pokusili lapit kirina do ok, ale zdálo se, že ho to ještě víc rozzuřilo. Přetrhl provazy, unikl z kruhu jezdců a spěchal k lesu. Nastal ještě větší zmatek.

Kai si všiml, že ho do lesa pronásleduje jen Jasuno. Chvilku se rozmýšlel a potichu zaklel. Pak zatočil koně a následoval šílené zvíře mezi stromy. Viděl, jak Jasuno jede vedle kirina, napřahuje se a mezi ostny mu do zad zabodává meč.

Kirin se ohnal a jedinou ranou své obrovské hlavy srazil Jasuna z koně. Ten rychle vyskočil a vrávoravě couval, protože kirin se k němu znovu otočil a chystal se ho napadnout.

Kai spěchal tryskem ke kirinovi. Předklonil se a podařilo se mu protáhnout ruku mezi zakřivenými ostny trčícími mu ze zad a chytit jílec Jasunovy katany. Když meč vytahoval, pahýly mu rozdrásaly kůži a potrhaly mu šaty, až mu tekla krev. V sedle se však udržel. Divokým výkřikem pobídl koně, aby si to vypořádal s tou živoucí noční můrou před sebou.

Kirin jeho výzvu přijal. K Jasunovi se otočil zády a zaútočil na Kaie...

Věnuji s velkou úctou členům skupiny

Fukušima 50,

Georgi Takeiovi

a Stanu Sakaiovi,

jejichž odvaha, čest a soucit mi potvrdily,

že některé hodnoty jsou univerzální a stále platné

odrazové můstky na cestě k moudrosti.

Tyto vlastnosti přetrvají navěky jako vzpomínka

na oddanost 47 róninů.

„Každý z nás si musí zvolit vlastní správnou cestu,

a když to uděláme, vznikne univerzální cesta.

To je celý ten zázrak.“

ŠUNRJU SUZUKI

Sedm tradičních ctností kodexu bušidó:

GI (spravedlnost)

JÚ (odvaha)

DŽIN (soucit)

REI (respekt)

MAKOTO (poctivost)

MEIJO (čest)

ČÚGI (oddanost)

POD ĚKOV Á N Í

Vzhledem k tomu, že pravda je někdy podivnější než fikce...

Děkuji Stephenu Turnbullovi za spoustu vynikajících knih ovojenské historii Japonska, hlavně The Revenge of the 47 Rónin – Edo 1703. Velice užitečné pro mě byly i publikace Daimyo of 1867:Samurai Warlords of Shogun Japan od Tadašiho Ehary; Everyday Life in Traditional Japan od Charlese J. Dunna s ilustracemi Laurence Brodericka; The Demon’ s Sermon on the Martial Arts od IssaieChozanšiho, v překladu Williama Scotta Wilsona; Seppuku: A History of Samurai Suicide od Andrewa Rankina.

Mé díky patří také Micuovi Kureovi, v jehož ilustrované knizeSamurai jsem našla názorné fotografie i text o historických událostech, zachycující různé stránky boje samurajů. Zdrojem poučení se stala také publikace A Samurai Castle od Fiony MacDonaldové silustracemi Johna Jamese a Davida Antrama.

Nesmím zapomenout ani na Google.com, Wikipedia.com aSamuraiWiki.com a jejich „průvodce bohů“. Když nedokážou nabídnout, co člověk potřebuje, nejspíš poradí, kde to hledat.

Vzhledem k tomu, že fikcejeněkdy „pravdivější“ než skutečnost...

Děkuji Stanu Sakaiovi za mistrovské zpracování samurajskélegendy do komiksu Usagi Yojimbo, Lauře Joh Rowlandové za fascinující, téměř detektivní řadu Sano Ičiró, zasazenou do období 47 róninů; Wacukimu Nobuhirovi za klasickou mangu Rurouni Kenshin; Hajao Mijazakimu za Princeznu Mononoke a mnoho dalších nestárnoucích kreslených filmů.Rádabychpoděkovalatéžtvůrcůmspoustydalších mang a anime, především Blade of the Immortal od HiroakihoSamury a Vagabond od Takehika Inouea. Oba se odehrávají během vlády Tokugawů. Vzhledem k tomu, že někdy má obrázek větší hodnotu než tisíc slov...

Děkuji umělcům tvořícím obrazy ukijo-e (prchavého světa)pomocí techniky japonského deskotisku, kteří tak krásně zachytili dobu, v níž žili, i legendy z minulosti – hlavně malířům Jošitošimu,Kuniošimu, Kunisadovi, Hirošigemu, Hokusaiovi (a řadě dalších).Inspirovali své duchovní následovníky, tvůrce moderních komiksů, mangy i anime, stejně jako malíře a milovníky umění po celém světě.

Poděkovat musím svému redaktorovi v Tor Books JamesiFrenkelovi; Cindy Changové, Julii Margulesové a Jennifer Epperové ze společnosti Universal Studios; Alexandru Besherovi a jeho bratru Arsenymu Besherovi za podrobné informace o rodu Asano, jehohistorii, rodových symbolech a praporech, které byly jinak pro nebohou spisovatelku žijící ve Spojených státech, jež neumí japonsky,naprosto nedostupné.

Je nebezpečné mít pravdu v záležitostech,

v nichž se oficiální místa mýlí.

VOLTAIRE

Nebudeme bojovat ze zlé vůle.

Někdo se však musí postavit za správnou věc.

Z písně HANDS od autorky JEWEL

Byl jsi vybrán. Vydej se správnou cestou.

MIJUKI MIJABE, BRAVE STORY7 RÓNINŮ

13

PROLOG

Japonsko, kolem roku 1680

P

okud by se ho byl někdo zeptal, býval by řekl, že bojoval oživot, běžel o život... prchal celý život. I když už své ztýrané tělo

sotva dokázal zvednout ze země, pořád celou duší a srdcemvzdoroval a ve snech utíkal z Moře stromů a od lží, které mu tam vykládali.

Odmítal stát se tím, v co by ho bývali změnili.

Nikdy se nedostal dostatečně blízko na dostatečně dlouhou dobu někomu svého druhu, kdo by ho byl mohl pozvat.

Tak čekal, všechno snášel a rozjímal o tom, že jednou nastane ta šťastná chvíle... až konečně nastala.

A teď běžel, jako běhal dlouhé dny, v temnotě mezi prastarými stromy, kam sluneční svit nedokázal proniknout, aby mu prozradil, kdy den přechází v noc. Vyhýbal se všem vzdáleným světlům, všem otevřeným prostorům – silnici či vesnici, všemu, co by mohlooklamat jeho oči a proměnit se v past. Nemohl nic riskovat, dokudnezjistil, kam se ve skutečnosti blíží.

Už se začal obávat, že horské lesy nikdy neskončí, jak mu ostatně vždycky vyhrožovali. Strašili ho, že bude běhat v kruzích, až senakonec vrátí k těm, k nimž patří.

Byla to lež. Věděl, že na světě neexistuje jenom Moře stromů – že se nakonec nějak dostane k oceánu, který je opravdu nekonečný.ProJoan D. Vinge

14

tože místo, kde se nachází Moře stromů, je jen ostrov jménemJaponsko, obklopený mořem větším než všechno, co si dokázal představit.

A někde na kraji moře čekala země – zalitá sluncem, které viděl jen

zřídka, s kvetoucími stromy a sytě zelenými rýžovými poli... a plná

lidí, jako je on. Jeho vlastních lidí.

Viděl důkaz jejich existence, jejich země, v ukradené kořisti,kterou jeho páni přinesli do svého ukrytého světa. V hadrech, které mu hodili, aby si je oblékl, se slovy, že to kdysi nosili jeho vlastní lidé.

Uviděl svůj obraz v klidné vodě lesních rybníků a věděl, že to je pravda – byl jiný než oni. Byl člověk. Viděl jiné lidi na malovaných pergamenech a v knihách, zahlédl je z dálky, dokonce slyšel jejich hlasy, rozléhající se v horských údolích. Ale jeho páni mu tvrdili, že lidé ho nechtějí – že ho ponechali smrti nebo démonům – a on dělá chybu, když věří, že ho někdy přijmou zpátky.

Nechtěl to poslouchat a přísahal, že jednoho dne najde cestu domů, kde ho přivítají, přestože byl tak dlouho ztracený.

Jednoho dne... možná už dnes.

Les se projasnil, světlo se změnilo, bylo teď líp vidět, protože stromy před ním prořídly. Zahlédl mezi nimi ve vodě odraz oblohy a široká zelená pole. Jejich barvy byly jasné a zářily tak, jak to nikdy neviděl.

Zatajil se mu dech. Najednou vyšel z lesa a otevřel se před ním svět, jaký vídal pouze ve snech. Zastavil se a zaclonil si oči před plným denním světlem. To nemohl být přelud – ani jejich schopnosti by mu neumožnily vidět něco tak nedohledného, pokud to nebylo skutečné.

Když konečně vyšel ven, z té prázdnoty kolem se mu podlomila kolena. Nebylo tam nic než volná krajina a obloha. Připadal sizranitelný jako králík, když se nad ním vznášejí jestřábi. Najednou si uvědomil, jak má vratké nohy a že se celý třese vyčerpáním. Hlady ho bolelo břicho, oči ho pálily a viděl rozmazaně, jako kdyby se jeho 7 RÓNINŮ

15

vlastní existence příchodem do země snů stala až moc reálnou.Rukou si stínil oči a přinutil se pokračovat dál, soustředit se na cestu

před sebou a nedívat se zpátky ani dolů.

Proto neviděl břeh potoka, který se svažoval příkře dolů. Ztratil rovnováhu a s výkřikem padl celou vahou do vody. Ležel tam, kde přistál. Na tvrdých kamenech, zcela vyčerpaný. Nemohl se pohnout. Studená voda mu zalila tělo a dělala mu dobře na odřeniny aškrábance, kterých si tak dlouho nevšímal. Slyšel pouze svůj chraplavý dech a tepání krve v uších.

Potom, vysoko nad sebou, zaslechl křik jestřába, který zahlédl kořist. To ho probudilo k životu a snažil se vylézt. Ruce se mu tak třásly, že se dokázal jenom otočit na bok a pak stejně znovu upadl. Nebyl schopný lézt, stát ani si kleknout. Nic ho v té chvíli nevyděsilo natolik, aby se přinutil pohnout.

Cítil, jak mu dosud nepoznané teplo ze slunce zahřívá bledýobličej, a víčka zavřených očí mu žhnula jako lucerny z rýžového papíru. Ležel a přemýšlel, jestli zažije další neznámý pocit, až se mu jestřábí drápy zaryjí do masa. Vtom k němu dolehl zvuk blížících se zvířat – klapot kopyt na kamenech, nohy svištící ve vysoké trávě. Koně? A lidské hlasy...

Ležel bez hnutí, jako mrtvý, a poslouchal, jak se přibližují,doufaje, že ať je to kdokoli, nebudou ho považovat za živého a minou ho jako mrtvolu v příkopu.

Jezdci se však zastavili na břehu přímo nad ním a dopadly na něj jejich hrozivé stíny. Jak se posouvali v sedlech, uslyšel zvuk kůže, látky a kovu. Pootevřel maličko oči, aby zjistil, kdo ho našel.

Připadalo mu, že dva nejbližší jezdci na něj zírají z neuvěřitelné výšky a neuvěřitelného úhlu. Tak podivné a krásné šaty ještě nikdy neviděl. Oba měli vší té nádheře odpovídající pár mečů, kteréprozrazovaly, že to jsou samurajové – nejlepší bojovníci ve světě za Mořem stromů.

Joan D. Vinge

16

Zaznamenal, že se na něj upřely ještě jiné pohledy. K těm dvěma se přidali další jezdci. Taky seděli a prohlíželi si ho. Jejich pohledy ho tížily jako závaží. Ležel bez hnutí; sotva dýchal, když poslouchal zvuk hlasů, tak odlišný od těch, které slýchával. Mluvili potichu,takže jim sotva rozuměl.

„... opravdu je to tělo?“

„Není odtud. Kdo...?“

„Ne... co? Nevypadá jako člověk.“

„Pane Asano...?“

Starší muž, který seděl na koni s důstojností šlechtice, kývl nabojovníka vedle sebe. „Oiši,“ ukázal na chlapce v potoce, „jdi sepodívat, jestli žije.“

Hrozilo, že se chlapec prozradí náhlým třasem, když oslovenýsamuraj seskočil z koně a vydal se z kopce dolů.

Potom seskočil i pán, ačkoli několik hlasů protestovalo. Předalkomusi jestřába, který mu seděl na pěsti v rukavici. Stál a zblízkasledoval, když vzal jeho dvořan chlapce za ruku a obrátil ho na záda.

Chlapec se pořád nehýbal a tajil dech. Štěrbinou pod víčky uviděl pána, jak si ho prohlíží. Bylo zřejmé, že je zvědavý a překvapený, ale nic v jeho tváři ani vzdáleně nenasvědčovalo, že má vražedné choutky.

„Není z Akó,“ řekl samuraj držící chlapce s naprostou jistotou. „Jak se sem dostal? Hlídky na silnicích by ho nepustily.“

Pán vyrazil po úzkém břehu k potoku, ale samuraj jménem Oiši varovně zvedl ruku, aby byl opatrný, když si sedal na bobek vedle chlapce. Chlapec si uvědomil, že Oiši není o mnoho starší než on... ale mladý samuraj si ho prohlížel velice podezíravě.

Oiši natáhl váhavě ruku a sáhl chlapci na jizvy na přední částioholené hlavy, jako kdyby tam měl vytetované nesrozumitelné zaříkadlo. Najednou ruka v rukavici chytila chlapce za bradu a natočila mu tvář, aby do ní bylo líp vidět. Samuraj se zamračil a zavrtěl hlavou.7 RÓNINŮ

17

„Není to... člověk, tono,“ obrátil se znovu na svého pána. „Je to podvržené dítě, které mění podobu. Musel přijít z lesa tenguů nebo hluboko z hor...“

„Je to člověk,“ ozval se jiný hlas s odporem. Ostatní seskočili a shromáždili se nahoře na břehu. „Je to míšenec. Koukněte na ten obličej – je to potomek někoho se světlými vlasy z holandskéhoostrova. Ani prostitutka by neunesla hanbu mít takového spratka...“

Pán Asano se obrátil na člověka, který to pronesl, a umlčel hopohledem. Oiši znovu otočil chlapcovu hlavu na stranu, prohlížel si ho z profilu a ještě víc se zamračil.

Potom nečekaně strnul, protože chlapec vytáhl z tajné pochvy nůž a přitiskl mu ho k hrdlu. Oiši zůstal nehybný jako kameny v potoce. Teď se neodvažoval dýchat on. Chlapec se na něj upřeně díval, oči dokořán a plné hněvu. Ruka se mu třásla a na Oišiho krku se objevila tenká krvavá čára.

Oiši chytil pohybem hbitým jako kočka chlapce za zápěstí.Zkroutil mu je tak silně, že vykřikl a nůž bez boje upustil. Chlapcovopromáčené tělo v jeho sevření znovu ochablo.

Oiši ho nelítostně převrátil na břicho a tlačil mu zjizvenou hlavu pod vodu.

„Oiši!“

Pánův rozzlobený hlas přiměl Oišiho pustit hlavu, jako by hopálila. „Můj pane,“ ohradil se a odvážil se podívat se nahoru. „Je to démon, a ne dítě...!“

„Je to dítě,“ prohlásil pán Asano pevným hlasem, v němž bylpatrný soucit, který Oiši nedokázal pochopit. „Zvedni ho.“ Pán Asano natáhl ruce, aby pomohl Oišimu dostat dítě na suchou zem.Promáčené a bezvládné tělo skoro nic nevážilo. Byl tak hubený, že by jeho kosti mohly být duté jako kosti ptáka.

Když ostatní dvořané viděli rozhodnost svého pána, přidali se. Odnesli bezvládné dítě ze břehu potoka a položili je přes koně, aby

Joan D. Vinge

18

přinesli domů mnohem nečekanější úlovek z teď už zapomenutého

honu.

* * *

Když chlapec znovu otevřel oči, byla noc – ale nikdy nic takového nezažil. Přehodili ho přes koně, ale špatně se mu dýchalo a nemohl ani přemýšlet. Poslední, co si pamatoval, byl pohled do očí mladého samuraje a silná ruka, tlačící mu obličej pod vodu...

A teď tohle... Když se kůň zastavil, zvedl hlavu a snažil sepochopit, co vidí. Vysoko nad hradbou ručně tesaných kamenů,malovaných štukovaných stěn a taškových střech zahlédl noční oblohu, matně osvětlenou hvězdami. V mihotavé záři pochodní zaznamenal, že kolem něj stojí muži na koních, kteří ho chytili... a teď ještěpěšáci. Připadalo mu, že jsou mu podobní daleko víc než kdokoli, koho kdy viděl takhle zblízka.

Zatímco z nich nespouštěl zrak, obstoupili ho. Obličeje jimčástečně zakrývaly přilbice. Byli mnohem větší a vyšší, než si myslel. Hroziví muži ve zbroji stráží na něj pohlíželi se stejným výrazem jako ten, který se jmenoval Oiši. Ten, co se ho pokusil utopit.Nelítostní, chladní, pohrdající, plni odporu a podezření... jako kdyby hleděli do tváře démonovi nebo nějaké bestii, a ne lidské bytosti. A ne jednomu z nich.

Srdce se mu zastavilo a zatnul pěsti. Věděl, aniž by si to ověřoval, že přišel o nůž... Stejně jako věděl, že nemá naději uniknout z tétopevnosti s kamennými zdmi ani utéct tolika nepřátelským, dobřevyzbrojeným mužům. Jaké se mnou mají úmysly? Proč mě sem přivezli?

„... je nějakého blonďáka z holandského ostrova.“

„... nebo možná Angličana?“

„Je to démon...“

„... nebezpečný, měli bychom se ho zbavit.“7 RÓNINŮ

19

Jak poslouchal ty tlumené hlasy, došlo mu, že se ho chystají... Některý z lesknoucích se mečů by mi usekl hlavu nebo by mi silné ruce zlomily vaz jako sirku.

Pokusil se pohlédnout do těch tváří beze strachu, ale tato snaha naprosto ztroskotala. Stařešina nelhal. Venku nečeká nic dobrého...

Zachvátila ho panika, stejně jako když mu voda tekla do plic, až měl pocit, že se utopí, a tak sebou škubal jako moucha uvízlá vpavučině provazu, kterým ho přivázali ke koni.

Najednou se před ním objevil další obličej – stejně nečekaný jako měsíc. Patřil dívce, mladší než on, s dlouhými černými vlasy jako hedvábný vodopád... Držela lucernu a měla na sobě splývavé šaty v barvách měsíčního svitu a brzkého jara, zdobené výjevy květů a tekoucích bystřin.

Samurajové ustoupili a sklonili hlavy, jako kdyby to byla bohyně. Prošla mezi nimi s naprostým klidem a zastavila se před ním. Zvedla lucernu, která nad nimi vytvořila ochrannou záři. Podíval se na ni a ona si ho upřeně prohlížela. Strach v jeho očích vystřídal údiv.Zaznamenal, že v jejím pohledu není strach ani odpor. Pouze nevtíravá zvědavost a zájem, který se postupně měnil na soucit. Jako kdyby bez jediného vyřčeného slova směrem k němu nebo komukoli jinému z nějakého důvodu rozuměla, na co myslí a co cítí.

Ve sv ětle lucerny si všiml, že pán samurajů pořád sedí na koni za ní. Překvapilo ho, že se při pohledu na ně, při pohledu na dívku, usmívá... Sálala z něj otcovská pýcha a souhlas moudrého muže.

Skupina lovců se znovu dala do pohybu a zamířila na hornínádvoří hradu. Dívka uchopila otěže. Chlapci se obrovskou úlevouklížily oči, ale pořád se na ni díval. V jejím pohledu bylo tolik krásy... jako z jiného světa... a když na něj hleděla, četl v něm laskavé přijetí a téměř úctu. Kráčela vedle něj, jako by strážila jeho osud, stejně jako teď jeho koně, a ujišťovala ho, že bez ohledu na to, kam ho vezou, dokud bude pod její ochranou, nic zlého se mu nestane.

Joan D. Vinge

20

Chlapec si uvědomil, že se cítí v bezpečí; poprvé, kam mu paměť sahá. Nakonec nadobro zavřel oči.

* * *

„Slečno Miko, vy se nebojíte úlovku z dnešního honu?“

Mika zvedla zrak a uviděla Jošia Oišiho, syna otcova karoua – vrchního dvořana – který vedl opatrně koně vedle ní. Zavrtělahlavou. Ta otázka ji uvedla do rozpaků. „Proč bych měla?“ zeptala se a pozvedla bradu, protože jí to připadalo poněkud hloupé. „Je to ještě dítě. Chudák chlapec...“ Pohlédla znovu na drobné tělo ležícíbezvládně přes koně vedle ní.

Oiši měl jednoho dne zaujmout otcovo místo karoua, ale teď mu bylo sotva víc než tomuhle chlapci a byl příliš pyšný na čerstvězískané postavení bojovníka. „Lidi si myslí, že to není člověk – že to je nějaká bestie nebo démoní potěr.“ Pokrčil rameny, jako kdyby tomu taky věřil, ale ani trochu se ho nebál. „Jak se zdá, jen váš otec a vy v něm vidíte dítě...“

Usmála se a zavrtěla hlavou, až se jí dlouhé vlasy na zádechrozvlnily. „Jsem dcera svého otce, mladý Oiši,“ řekla a sledovala, jak se zakuckal, jako by spolkl velký kus wasabi.

„Ale dvořani vašeho otce si dělají starosti... omlouvám se, má paní, ale všichni jsme zajedno, že je nebezpečné přivézt podivného tvora, jako je tenhle, na hrad... že už jeho přítomnost by mohla na Akó přivolat neštěstí.“

„Hovno!“ řekla naprosto zřetelně a radovala se z šokovanýchpohledů mužů kolem sebe. Jenže pak uviděla otcovu tvář. Káravě se na ni ohlédl a potom se odvrátil, jako by hledal její chůvy.

„Je to ještě dítě.“ Řekla jenom pravdu, ale všimla si, že se na ni ostatní dívají blahosklonně nebo znepokojeně. „Není jiný než my,“ prohlásila trochu zvýšeným hlasem.7 RÓNINŮ

21

Pohledy, jichž se tentokrát dočkala, byly spíš soucitné než kárající, ale stejně ji rozzlobily. Věděla, co si myslí. Tahle malá holka, i když to byla dcera jejich pána, je nerozumná, když neví, jaké podoby na sebe démon může vzít. Najednou cítila potřebu vysvětlit svůj názor, a proto řekla: „Bojí se cizích míst a lidí, které nezná. Stejně jako my.“ Pohlédla na chlapce a vybavila si hrůzu v jeho hlubokých, hnědých očích, když se do nich poprvé podívala. Byl to pohled člověkaztraceného a zcela vydaného do rukou nepřátel.

Vzpomněla si, jak se jeho výraz změnil, když se jí podíval do očí. Hlas jí změkl a zněl vážně. „A nejvíc ze všeho chce někam a kněkomu patřit... zrovna jako my.“

Oiši si ji zamyšleně prohlížel. Nakonec se jenom zhlubokanadechl, což znělo spíš jako povzdech, a vyrazil kupředu za jejím otcem.

* * *

Když chlapec zase otevřel oči, zjistil, že se ocitl v dalším světě. Nebyl si však jistý, jestli se mu to nezdá nebo jestli to neníposmrtný život, daleko neuvěřitelnější než všechno, co si kdy dokázal představit.

Ležel na matraci, měkké jako obláček. Byl přikrytý hedvábnou vyšívanou dekou, která ho příjemně zahřívala a mírnila bolest jeho odřeného a poškrábaného těla jako objetí milujících paží. Světlo svící postupně odhalovalo místo, kde odpočíval – už se nenacházel mezi ponurými kamennými zdmi, ale v pokoji, kde na zemi leželykrásně tkané rohože tatami. Stěny tvořily přepážky z leštěného dřeva, vyplněné malovanými zástěnami z papíru, jež zdobili exotičtí ptáci a kvetoucí stromy, obrázky ze světa venku; daleko krásnějšího apřívětivějšího než to, co kdy viděl ve skutečnosti.

Byl tam úplně sám – nikde nablízku žádní zamračení samurajové s kopími nebo tasenými meči. Ani stopy po dívce, která se nečekaně

Joan D. Vinge

22

objevila a muži před ní ustoupili. Vzpomínal, jak se mu dívala do očí

a usmívala se na něj – bylo to poprvé, co se na něj někdo opravdu

vlídně usmál.

Uvažoval, kam asi zmizela... jestli to nebyla tennjo – nebeská panna, kterou poslali, aby ho sem přivedla. Škoda že u něj nemohla zůstat tak dlouho, aby mu řekla, kde se ocitl a co by měl teď dělat... Probudil se v posmrtném životě krásnějším než sen, jenom abyzjistil, že je pořád stejně opuštěný, jako byl za života? Zavřel oči,protože ho začínaly pálit, a znovu se oddal klidu zapomnění.

„Sakura, sakura... jajoi no sora wa...“ Když se znovu probudil, slyšel zpěv: „...květy sakury, duben přináší...“ Byl to hlas mladé dívky, tak milý a jemný, jako by byl součástí vzduchu, který dýchal. „... Izajo, pojď se mnou... podívat se na sakury v plném květu...“

Uši vytrénované v lese mu prozradily, že píseň k němu nepřichází ze vzduchu, ale odněkud ze strany. Otočil hlavu k průsvitnýmposuvným dveřím z rýžového papíru vedle postele, kde ležel; bylypootevřené. Za stěnou spatřil stín postavy, klečící mimo jeho zorné pole... stín zpívající dívky.

Vydal neartikulovaný zvuk a natáhl ruku k otvoru ve stěně.

Zpěv ustal a chlapec se bál, že stínová panna zmizí taky, ale ona se naklonila a stydlivě na něj mezi dveřmi koukala. Byla to dívka, kterou viděl předtím na nádvoří.

Pohlédla mu do očí a znovu se na něj krásně usmála, jako kdyby byla doopravdy ráda, že ho zase vidí a že je vzhůru. Sáhla mu na nataženou ruku. Její prsty byly měkké a teplé a opravdové. V ruce držela něco malého, zabaleného do vyšívaného hedvábného šátku. Rychle to upustila na rohož vedle něj a pak ruku odtáhla.

Teprve pak si všiml na stěně dalších, nejasnějších stínů. Z nich se vyklubaly dívčiny chůvy, které trpělivě čekaly s ní, až se probudí.

Zaslechl naléhavé ženské hlasy, které plísnily tennjo, tu nebeskou pannu, když jí pomáhaly vstát a spěchaly s ní z pokoje za stěnu k dal-7 RÓNINŮ

23

ším dveřím. Neměla čas něco mu říct, ale v šustotu šatů uslyšel, jak

říkají: „Slečno Miko...“ a „už jste měla jít spát.“ Než ji odvedly zdohledu a doslechu, podařilo se jí ohlédnout se na něj.

Pak za nimi vyšel z pokoje mladý samuraj Oiši, který kdesi tiše stál na stráži. Ve dveřích se zastavil, upřeně hleděl za odcházející dcerou svého pána a poté se ohlédl na chlapce. Tvářil se posměšně a pochybovačně, jako kdyby pořád nedokázal pochopit, co otce idceru přitahuje k věci, kterou on považoval za hrozbu. Nakonec seobrátil, a když odcházel a zavíral za sebou přepážku, pustil jílec svého meče.

Chlapec se pomalu a opatrně opřel o loket a sáhl po uzlíčku zešátku, který mu tam nechala... Mika. Slečna Mika? Musela to být dcera pána, který ho zachránil – před Oišim a vlastními samuraji. „Pane Asano,“ říkali daimjóovi tohoto snového hradu a země kolem i všech lidí, co tady žili. Mohl by k nim patřit i jeden bezejmenný chlapec, úplný cizinec, který ničemu nerozuměl? Mohl by někdy...?

Tlumil tichý šustot hedvábí v rukách a hleděl na výšivku, díky níž byly jemné barvy ještě krásnější. Cítil úctu k tomuto místu, kde se zdá, že i obyčejný kousek látky vznikl kouzlem.

Nos mu prozradil, že uzlíček z jemné látky ukrývá víc než barvu a výšivku... ucítil jídlo. Najednou si uvědomil, že má hlad jako zvíře, za jaké ho samurajové považovali. Nemotornými prsty rozbalil látku a začal jíst, co objevil uvnitř.

Nepoznal z toho nic než rýži, a dokonce ani obyčejná rýženechutnala jako ta, na kterou byl zvyklý. Přestože byl hladový a bál se, že rýže a všechno kolem jako mávnutím kouzelného proutku zmizí, uvědomil si, že jídlo, které mu tady Mika-hime nechala, bylopřiravené stejně vytříbeně jako všechno ostatní. Každé sousto mělo tak exotickou chuť, že přestal polykat velké kusy a jedl pomaleji a vychutnával každý kousíček, což nikdy předtím nedělal. Až dosud ho potraviny, které dostával, měly pouze udržet při životě.

Joan D. Vinge

24

Rozkoš z jídla i tak pominula příliš rychle. Mohl by něcotakového konzumovat bez přestání... rád by snědl tolik, kolik váží, klidně i toho, co hltal roky, aby přežil.

Ale hlad, stejně jako strach, měl své meze a jeho přemohlovyčerpání. Připadalo mu, že se stal zázrak, i když byl přesvědčený, že zázraky neexistují.

Ačkoli si nebyl vůbec jistý, zda je živý nebo mrtvý, nacházel se v kouzelné zemi, kde postel je měkká a přikrývka z hedvábíkonejšivá jako ukolébavka Miky. Nebyl důvod, aby nechával otevřené oči a zůstával ostražitý a pořád na pozoru. Tentokrát je záměrně pevně zavřel a usnul...

* * *

Na Mičino naléhání dali chlapci jméno Kai, což označovalo moře, protože když k nim přišel, žádné jméno neměl. A první slova, která pronesl, když se snažil komunikovat, byla Moře stromů. Moře stromů se vyskytovalo v legendách a lidovém vyprávění, ale nikdo z Akó ho nikdy neviděl a ani se nenacházelo na oficiálních mapách šógunátu. Rozumně uvažující muži z hradu Akó pochybovali, že kdyexistovalo, alespoň ne na zemi, přestože pokaždé, když na Kaie pohlédli, jim připadalo, že mohl pocházet pouze z takového místa.

Snadno uvěřili tomu, že strávil celý život v lese. Bylo zřejmé, že většinu času prožil bez rodičů. Mohli ho tam klidně odložit a mohli ho vychovat vlci, protože i nejobyčejnější rolník věděl o správném chování víc než Kai. Jeho japonština byla nabubřelá a zvláštní, adokonce i cizinci by připadala směšná. Rychle se však zlepšoval.

Je zázrak, že Kai umí vůbec mluvit, pomyslel si Oiši, když stál s vrchní vychovatelkou Miky-hime v předpokoji a čekal, až je pán Asano pozve dál. Ale žádný zázrak nezabránil, aby chlapecnezpůsobil víc problémů než zamoření hmyzem.7 RÓNINŮ

25

Pán Asano se snažil najít chlapci místo mezi dělníky a sluhy na hradě. Myslel, že by se mohl stát poslem nebo cvičebnímpartnerem pážat, protože v každém případě uměl dvě věci – běhal jako vítr a bojoval jako čert. Oiši odvrátil zrak. Důstojnost mu nedovolovala, aby vychovatelka poznala, jak ho ten nápad udivil.

Podle Oišiho pán Asano ztělesňoval dokonalého daimjóa – bylvynikající velitel, skvělý bojovník a kultivovaný jako každý Konfuciův žák. Možná, že osud, který zkouší každého významného muže, sizahrál i s tak moudrým člověkem, jako je jeho pán, a vnukl mu nápad, který by ohrozil trpělivost bódhisattvy...

I když byl Kai jen míšenec, a ne opravdový démon, nikdy nebyl dost ukázněný, aby dodržoval přísná pravidla určená sluhům nahradě, ani dost spolehlivý, aby ho mohli pustit samotného do světa jako posla.

Nakonec i pán Asano dospěl k názoru, že se Kai pro život na hradě nehodí. Stalo se tak po ponižující události, kdy si přivlastnilúřední povinnost horkokrevného mladého dvořana Jasuna. Kai se totiž snažil bezelstně pomoct svému pánovi a Mice-hime... a dokonce se jich dotkl. Jasuno by ho byl na místě zabil, kdyby mu v tom byl pán Asano nezabránil. Oiši pochyboval, že Jasuno někdy odpustí nebo zapomene, jak ho Kai potupil.

Oišiho překvapilo, že se Kai za své selhání stydí, stejně jako to, že jejich pán chlapci i nadále důvěřuje. Každý, kdo se narodil v tomto světě, v něm měl místo a věděl, kam patří. Kromě Kaie. Na hradě se necítil dobře – ve volném prostoru mezi hradbami mu nebylopříjemně a byl nervózní. Oiši byl toho názoru, že když chlapce nechali naživu jenom díky soucitu pána Asana, měl by projevit vděk tím, že prostě zase zmizí do lesa, odkud přišel.

Vypadalo to však, že si Kai vypěstoval jeden prokazatelně kladný povahový rys – podle Oišiho jediný – a to oddanost jejich pánovi, která byla stejně velká jako jeho neschopnost naučit se správnému

Joan D. Vinge

26

společenskému chování, díky němuž si muž může říkat samuraj

nebo aspoň člověk.

Skutečnost, že chlapec dokázal žít pouze se zvířaty, vnukla Oišimu nápad, který se nakonec odvážil zveřejnit... A pán Asano dal Kaiovi za úkol čistit psí kotce. Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí, a Oišimu se dostalo další pochvaly od pána, který mu jednoho dne prokáže důvěru a jmenuje ho příštím vrchním dvořanem.

Chlapec plnil svůj úkol bezchybně, bez protestů a pilně, jakokdyby se staral o vlastní rodinu. Oiši přemítal, jestli ho tedy spíšnevychovali vlci nebo třeba nějaká kicune. Vycházel se psy stejně dobře jako oni s ním a prokazoval dovednosti, jež mu ve vztahu k lidem chyběly. Největší a nejdivočejší z plemene akita, což byli lovečtí psi, kteří dokázali zahnat do úzkých medvěda nebo člověku, jenž jim ublížil, bez problémů ukousnout ruku, poslušně jako štěňata vrtěli ocasem a lízali mu tváře, když k nim vešel do ohrady.

Oiši si povzdechl a přešlápl z nohy na nohu. Kai už dávno předtím dokončil své povinnosti uklízeče psích kotců a potuloval se v polích a lesích za hradbami hradu. To Oiši vstal za úsvitu, aby se oblékl, uklidil si pokoj a nasnídal se s rodiči. Potom měl jako otcův učeň a pomocník za úkol vyřídit spoustu písemností, věnovat se dohledu a cvičit se v bojovém umění, takže mu sotva zbyl čas vykoupat se, pomodlit a sníst večeři – natož dát si saké a pobavit se s pár přáteli. Svou postel uvidí zase až po půlnoci a i potom se předpokládalo, že se zamyslí nad tím, co dobrého toho dne vykonal. Teprve tehdy zavře oči v požehnaném spánku.

Pod maskou stoického klidu, s níž čekal na přijetí u pánaAsana, cítil zlost. Měl na starosti jiné povinnosti a mnohem důležitější věci. Proč musí doprovázet vrchní vychovatelku, která si šla stěžovat u pána Asana na toho psího kluka? Bezděky si přitiskl prsty kunaveným očím.

Zjistil, že slečna Haru si ve skutečnosti nedělá starosti s Kaiem, 7 RÓNINŮ

27

ale s Mikou-hime, dcerou pána Asana, protože utekla do polí sKaiem. Té nerozumné dívce připadal z nejasných důvodů přitažlivý,

i když páchl psími výkaly nebo byl skoro celý od bláta...

Oiši se najednou probral, protože konečně uslyšel z vedlejšíhopokoje své jméno.

* * *

„Kai!“ volala Mika napůl se smíchem a napůl prosebně. „Počkej!“

Kai se díky dlouhým krokům a plandavým venkovským šatům vždycky dostal daleko před ni, a nikdy nevypadal unavený. Moc jí při pronásledování nepomohly ani nové sandály. Zastavil se, až když vyšel na kopec. Otočil se a čekal, až ho dohoní.

Skopla nepoddajné dřeváky, jakmile zmizela z dohleduneodbytných vychovatelek. Vykasala si kimono ke kolenům a utíkala bosa na místo, kde věděla, že by touto dobou měla Kaie zastihnout.

A on tam byl a jako obvykle seděl na břehu potoka, hnědé vlasy sahající mu k bradě a vybledlé šaty ještě mokré, jak se myl popráci v psích kotcích. Udržoval čistotu, jak by měl za těchto okolností každý samuraj.

Přemítala, co bude dělat, až se ochladí. Jestli proseká led napotoce, aby se vykoupal stejně disciplinovaně jako mnich. Jestli si rozdělá ohýnek a usuší se u něj nebo se bude třást na břehu, dokud nezmrzne na kost.

Jestli seděl na stejném místě den za dnem jenom proto, že doufal, že by mohla přijít a najít ho...?

Dnes ho její příchod vytrhl ze zachmuřeného rozjímání a radostně se na ni usmál. Ten úsměv mu změnil celou tvář.

Když ho přivezli na hrad, usmíval se tak nejistě, že to skoro nebylo poznat. Jednoho dne ji však napadlo, že se možná styděl... nebo, což bylo horší, třeba nevěděl, co to smích je.

Joan D. Vinge

28

Čistota nově objeveného úsměvu a jeho pohled, když ji uviděl, byly jako šakabuku – „duchovní energie v hlavě, která člověku úplně vyčistí pohled“ – jak jí kdysi řekl jeden z otcových mužů, bývalý buddhistický mnich Bašó.

Konečně snad pochopila, o čem Bašó hovořil. Jako kdyby otec přivedl na hrad tennina... božské stvoření ze súter. Tradovalo se, že se někdy tenninové z neznámých důvodů ztratí, jako byzapomněli zpáteční cestu do nebeské říše, a putují po zemi nebo sedají na vrcholcích hor a čekají na zavolání k návratu...

Dnes se Kai usmíval víc než jindy, skoro sebevědomě. Zřejmě se na ni obzvlášť těšil, i když odvrátil zrak, jako kdyby byl její pohled pro jeho oči příliš zářivý. Jako jas slunce.

Pak sáhl vedle sebe na zem, snad aby měl důvod podívat se jinam, a zvedl konopné sandály, stejné jako nosil sám... Věděla, že takové nosí venkovské ženy a prakticky všichni muži.

„Tady,“ zamumlal a pořád se díval do země, ale vypadalo to, že znovu vykouzlí na tváři úsměv. „Když si obuješ tyhle, budeš mi líp stačit. Nebudu na tebe muset pořád čekat.“

Když si je od něj brala, začervenala se nevolí i radostí.Nespokojeně škubala za hedvábné šaty, jak se snažila odkrýt si nohy, protože jí i ruce zakrývaly dlouhé rukávy a vlály kolem ní jako motýlí křídla. „Nemůžu za to, že jsem tak pomalá. Otec mi nikdy nedovolíobléknout se jako chlapec, ani když cvičím s lukem nebo naginatou...“ Našla chodidlo, právě když vzhlédla a uviděla, jak je zklamaný. „Ale určitě mi pomůžou.“ Znovu se usmála a ukázala na sandály. Aspoň si neodře nohy a nezapíchá si do nich trny.

Málem se svalila na zem vedle něj. Na poslední chvíli se zachytila a sedla si půvabně na teplou suchou skálu. Zvedla nohu.

Kai na ni okamžik upřeně hleděl, a pak mu došlo, že coby pravá dáma očekává, že jí sandály obuje... ačkoli pravá dáma by nikdynenechala chlapce, a hlavně obyčejného, aby jí sáhl na chodidlo. Pořád 7 RÓNINŮ

29

se v duchu usmívala, protože si představila zděšené tvářevychovatelek... a modlila se, aby ji nikdy nenachytaly v takové situaci.

Obul jí sandál s větší něhou a péčí, než jakou kdy prokázaldrahocenným předmětům, které na hradě nechtěně rozbil. Sandál jí padl jako ulitý. Obul jí i druhý, vstal, uklonil se a s galantností samuraje jí nabídl ruku.

Mrkla na něj, a když jeho ruku přijala a vstala, přemýšlela, kdetakové věci okoukal. Všichni na hradě tvrdili, že je beznadějně hloupý a nedokáže se nic naučit. Ale ona věděla, že chápe hodně z toho, co tady viděl, přestože strávil život sám v lese. Někteří namítali, že to jenom dokazuje, že je to démon. Ona si však byla jistá, že se mýlí.

On rozumí tomu a pamatuje si to, co je důležité, a zbytku sinevšímá. Byl to tennin a nic, co někdo řekl nebo udělal, to nemohlo změnit.

Pohlédla si na nohy a znovu si uvědomila, kde je a jaký dárek právě dostala. „Ach, tyhle jsou mnohem lepší.“ Celá zářila. „Jak jsi věděl, jakou mám velikost?“

Pokrčil rameny. „Podle stop.“ Podíval se jí do očí a ona zahlédla záblesk pýchy, jakou viděla jen zřídka. „Okopíroval jsem je podle svých.“

„Opravdu!“ Překvapeně se zasmála. „Já dokážu okopírovat jenom listiny. Dvakrát jsem opisovala Konfuciova přísloví... víš, že podle něj by ženy měly být vidět, ale ne slyšet? Taková opovážlivost. Jsemsamuraj...“ Zarazila se. A samuraj si nestěžuje. „Ale chůva pořádopakuje: ,Pro dámu se hodí slova, nikoli činy.‘ Tak co se ode mě očekává?“

Znovu se zarazila. Z toho, jak se tvářil, si okamžitě uvědomila, že nerozvážná slova můžou působit jako činy – jako facka nebo bodnutí mečem do důvěřivého srdce. „Děkuju, Kai-sama,“ zašeptala a taky se mu uklonila, jako kdyby jednala s otcovými nejváženějšími hosty. „Nikdo mi ještě nedal dárek, který by vyrobil vlastníma rukama.Tohle je nejkrásnější dárek, jaký jsem dostala.“

Joan D. Vinge

30

Usmál se a bledá pleť mu nejednou zrůžověla jako květy sakury.

Schovala ruce do rukávů a sepnula je, protože pocítila náhlénutkání obejmout ho. Slyšela, že nemá rád, když se ho někdo dotýká. „Dobrá,“ řekla jako správná dcera daimjóa. „Kam půjdeme dneska? Ukážeš mi, kde bydlíš?“

„Ne.“ Ušklíbl se a Mika nevěděla jistě, co to znamená. Odmítl i maličký opuštěný domek na úplném konci Akó a někteří mužižertovali, že by měl bydlet v kotci se psy. Ale otec ji uklidnil, že si postavil dům na kraji lesa. Přemýšlela, jak takový dům tennina asi vypadá.

„Nechtěj to,“ řekl.

„Ale proč ne?“

„Je to... Neměla... bys...“ Přinutil se usmát se, ale Mika mu to vůbec nevěřila. „Je tisíc lepších věcí k vidění.“

„Ale...“

„Pojďme.“ Škubl hlavou a bez dalšího slova vyrazil.

Zase si podkasala šaty a následovala ho podél potoka.

* * *

Oiši a hlavní vychovatelka slečny Miky, která se jmenovala Haru, vešli do komnaty pána Asana a s hlubokou úklonou si před nímklekli. Jejich pán se na ně překvapeně podíval, když zase zvedli hlavu a tvářili se zachmuřeně... jako kdyby tuto dvojici v životě nečekal. Oiši v duchu přitakal jeho nevyřčenému názoru a pán Asano jevyzval, aby se pohodlně posadili.

Když si sedali na čalouněnou rohož před nízkým psacím stolem, pán Asano se najednou zamračil, jako kdyby si uvědomil, jaký jediný důvod mohl spojit jejich cesty. „Něco se stalo mé dceři?“

„Ne, můj pane,“ odpověděl Oiši spěšně a trochu moc nahlas.Nadechl se a znovu sklonil hlavu. „Odpusťte mi, tono. Nic se nestalo. Ale... ach, slečna Haru požádala o přijetí, protože společnice Miky-7 RÓNINŮ

31

-hime si přejí vyjádřit svou starost o...“ pohlédl na hlavnívychovatelku s nadějí.

„Můj pane,“ ozvala se slečna Haru mírněji, než když hovořila s Oišim, ale pořád rozhodnutá říct si svoje. „Vaše dcera se začala chovat velice nepřiměřeně. Trvá na dlouhých procházkách mimo hradby...“

Pán Asano povytáhl obočí. „Právě začalo jaro a ona je v rozpuku života. Proč by si neměla přát užít si krásu přírody? Jste příliš staré a nestačíte jí?“ zažertoval.

Sle čna Haru se začervenala a sklonila hlavu. „Ne, vůbec ne, můj pane. A věřte mi prosím, že bychom obětovaly cokoli, aby bylaMika-hime šťastná. Ale dosud jsme s ní neměly tenhle konkrétní problém. Až... až od té doby...“ Zarazila se. Zřejmě si najednou vzpomněla, co pán Asano cítí k tomu chlapci Kaiovi, ať si o něm ona myslela cokoli. „... od té doby, co sem přišel Kai. Teď, kdykoli to jde, nám slečna Mika na procházce uteče. Nepřijde, když ji voláme, a utíká... utíká bez bot!“ Sáhla do bohatého rukávu a zvedla malý dřevák, zřejmě Miky.

„Co sem přišel Kai?“ zopakoval pán Asano. Oiši nikdy předtím nezažil svého pána zahnaného do slepé uličky dvakrát za den, natož během jediného rozhovoru.

„Kdykoli zmizí, setká se s tím chlapcem!“ našpulila slečna Haru rty. „Když ji najdeme, jsou pokaždé spolu.“

„Co dělají?“ zeptal se pán Asano starostlivě.

„No, jednou se brouzdali potokem... namočila si šaty, mohla by onemocnět. Jednou házeli zabláceným sandálem. A jednou sedělipřímo na kraji útesu, nahoře na staré rozhledně. Nohy jim visely dolů. A slečna Mika nám řekla, že si ,jen užívali tu krásnou vyhlídku‘.“

„Je to krásná vyhlídka,“ poznamenal pán Asano. Vzal vějíř, který ležel na stole, otevřel ho a prohlížel si, co bylo napsáno nebonakresleno na straně obrácené k němu. Potom se zeptal: „Nedrželi se za ruce...?“

Joan D. Vinge

32

Slečna Haru se zamračila, jako kdyby kousla do citronu. „Jistě že ne! Okamžitě bych za vámi přišla, kdybych měla sebemenšípodezření...“

„S manželkou jsme se tam často drželi za ruce, když jsme bylimladí...“ Znovu se zadíval na vějíř a vůbec je nevnímal. Potom ho rychle sklapnul a soustředil se na slečnu Haru. „Říkáte, že se má dcera chová jako rozmazlený spratek. Myslel jsem, že si s takovým chovánímdokážete poradit. Je to dcera daimjóa země, ne nějaká bohyně.“

„Já... ne, tedy, ano, můj pane, vždycky jsme se snažilyvychovávat ji, aby z ní byla dcera, jakou si přejete...“

„A jak jsem pochopil, ještě taková je...“ řekl pán Asano apovzbudivě se usmál.

„Až doteď.“ Slečna Haru sevřela ruce na kolenou. „Předtím nás nikdy takhle nezlobila a vypadá to, že...“ Sklopila zrak.

„Nemáte v úmyslu namluvit mi, že ten chlapec je jókai, který ji očaroval? Než zase zvedla hlavu, pobavený výraz pána Asanavystřídala únava.

„Ne, můj pane,“ řekla váhavě. „Ale i když je Kai normální chlapec a nechce nikomu ublížit... je to hinin.“

Oiši se lekl, když vychovatelka vyslovila to, co se nikdo jiný zatím neopovážil před pánem Asanem vyslovit, i když na chlapcovuodlišnost hleděli s velkou předpojatostí. Hinin znamenalo, že to neníčlověk. I když to nebylo míněno doslova, mohlo to tak být. Byl to výraz pro úplnou spodinu – pro zločince, tuláky, míšence, vyděděncevšeho druhu... pro neviditelné lidi, kteří přežívali na okraji společnosti, v níž postavení a hodnost znamenaly všechno – identitu i důstojnost člověka. Dokonce i žebráci v hlavním městě Edo měli spolek surčeným vůdcem chráněný zákonem. Hinin neměl nic.

„Ten chlapec možná nechápe, co to znamená, ale Mika-hime ano. Jestli ji uvidí s ním, hlavně bez služebných... mohl by to býtdémon.“ Slečna Haru zavrtěla hlavou, oči zavřené, jako kdyby pouhé 7 RÓNINŮ

33

pomyšlení na to bylo nesnesitelné. „Prosím, můj pane, vyzkoušely

jsme všechno, aby nás poslechla. Kdybyste s ní promluvil, aspoňjednou... Přijala by otcovo přání, tím si jsem jistá.“

Pán Asano se zasmušil. „Udělala jste, co jste považovala zadůležité, slečno Haru. Promluvím s dcerou. A s Kaiem.“

„Tono, poslechne?“ odvážil se zeptat Oiši. „Dokáže pochopit, jak by to mohlo slečně Mice ublížit? Měl byste ho poslat pryč, aby bylo jisté, že...“

„Kai to pochopí. A věřím, že by spíš zemřel, než by Mice jakkoli ublížil.“ Pán Asano se na něj zamračil. „Zná své místo, a jak se zdá, lépe než má dcera... třebaže by jednoho dne mohl být mnohem víc. Nezapomínej, Oiši, hinin není kasta, do níž se člověk narodí. Je do ní vržen řízením osudu. Může padnout tak hluboko, že je proostatní neviditelný, ale s dostatečně silnou vůlí může změnit kola osudu – může změnit svůj život. Věřím, že Kai takovou sílu má. Jenom doufám, že když to dokáže, uvidíš to.“

Oiši se naposledy uklonil, aby zakryl, že se červená. Ale v duchu ho napadla odbojná myšlenka, že jednu věc nikdy neuvidí – a to, že se míšenec ze psích kotců ožení s dcerou daimjóa. Protože bez ohledu na to, kam až to Kai na světě dotáhne, nikdy se z něj nestane samuraj. Pochopil, že audience je u konce, a tak vstal. Aby zakryl své ponížení po výtce pána Asana, podal ruku slečně Haru a pomohl jí vstát.

„Děkuji, můj pane,“ řekla pokorně a pohlédla na pána Asana.„Odusťte mi prosím, že jsem vyrušovala. Jsem vám velice vděčná za pomoc v té věci.“

Znovu se uklonili a pán Asano přikývl a lehce mávl zavřenýmvějířem, čímž je poslal pryč. Ať už myslel na cokoli, jich se to zjevně netýkalo.

* * *


Joan D. Vinge

34

Mika konečně došla na vrchol kopce, kde stála zříceninarozhledny. Otevřel se před ní pohled na Akó, který očekávala.

Kai stál bez hnutí vedle osamělého stromu, který tady hlídal jako jediná stráž už skoro sto let, a hleděl upřeně před sebe. Tak upřeně, že by mohl sám posloužit jako strážce. Kdyby to byl někdo jiný, mohla by ho podezírat, že si hraje na samuraje z dob válčících knížectví. Ale byl jiný než ostatní, a když hleděl do krajiny, věděla, že vidí věci, které si nikdo jiný nedokáže představit.

Pod nimi leželo rozlehlé panoráma hradu Akó, vesnice a obdělaná pole za nimi se táhla až ke vzdálenému okraji lesa. Tam bylyterasovité vrcholy a zalesněné kopce a údolí a řeka, která obklopovala hrad a tekla dál, kam až dohlédli, kde se nacházelo moře a přístav Akó.

Z té krásy jí až zabolelo u srdce. Škoda že to nelze namalovat na stěny a umístit do pokoje. Připadalo by jí, že spí na vysluněné trávě. Nechala by si namalovat na strop hvězdy ve zlatém lístku...

Vyhnala tu představu z hlavy. Žádný malíř by nedokázal zachytit všechnu tu krásu, ani na stěnu z hedvábí. Jak byla sobecká, když si přála, aby ten obrázek byl jenom pro ni. Otec jí vždycky říkal, žekrása Akó je požehnání od bohů, nedá se koupit a prodat jako žok rýže. Patří stejným dílem všem, kdo tu žijí.

Měla by být spokojená prostě s tím, že má oči, které to vidí. Jako Kai. Pozorovala, jak se krajina měnila během dnů a měsíců, kdy se roční období střídala v nekonečné spirále. Když tu byli naposledy, rýžová pole byla zaplavena vodou a přichystána k osázení. Odrážela se v nich modrá obloha a bílá oblaka, až se zdálo, že se hrad Akó vznáší vysoko nad zemí. Teď byla pole plná zdravých a dobřeprospívajících rostlin a připomínala pokrývku malovanou zelenými odstíny raného léta...

Najednou pomyslela na to, co jí vyprávěl otec po matčiněsmrti. Lidé pláčou, když ztratí milovaného člověka, řekl, protože se jim 7 RÓNINŮ

35

protrhne tkanivo životů a způsobí jim bolest. Ale neměli by pro toho,

kdo zemře, truchlit. Každý konec totiž vede k novému začátku, jak se

nesmrtelná duše vrátí do soukolí znovuzrození.

Slíbil jí, že jednoho dne se duše milované manželky a matky vrátí na svět, stejně jako jejich duše, a znovu se setkají. Jejich vzhled by se měl proměnit jako roční období, ale duše je jako sama země, která se po každé zimě znovu narodí do nového jara. Mnohem krásnější, protože nějakou dobu v klidu odpočívala.

Mika zamrkala a zakroutila hlavou. Tehdy nevěděla, co se jí otec pokouší říct. Teď najednou cítila, že to pochopila... Bylo takzvláštní, že v Kaiově společnosti vždycky viděla sebe a svůj život v úplně jiném světle.

Když se k němu přiblížila, otočil hlavu a o několik krokůucouvl. Zřejmě její příchod nezaznamenal, protože se shýbl a prohlížel si větvičku na keři.

Právě když otevřela pusu, aby ho oslovila a překvapila ho,nečekaně zvedl ruku a zašeptal: „Stát...“

Lekla se, zavřela ústa a potichu se shýbla vedle něj. Nadzvedlvětvičku keře, který si prohlížel. „Psst! Koukni – co vidíš?“

„Větvičku.“ Zklamaně vyslovila to, co bylo očividné.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou a ukázal jí místo, kde byla větvička zlomená. „Udělal to jelen. Šel tudy.“ Mávl rukou ke kopci. Zvedl hlavu asledoval něco, co ona neviděla. „Je schovaný v... houští.“

V dálce, jako by ucítil chlapcův pohled, vyskočil z houští jelen a zmizel do hlubokého lesa.

Mika s úsměvem sledovala jeho půvabné a nenucené pohyby,dokud nezmizel. Napadlo ji, že to prazvláštní spojení mezi Kaiovou energií a energií lesních tvorů je skoro jako čchi – mystická energie, která plní svět a spojuje všechny věci, obyčejnými kameny počínaje a říší bohů konče.

Odmalička studovala tlusté knihy a spisy o posvátné víře šintoismu

Joan D. Vinge

36

a buddhismu, ale byly to jenom nekonečné stránky, které se měly

krasopisně opsat. Nic víc. V Kaiově tváři, tak obyčejné, a přestotrochu nezvyklé způsobem, jaký nedokázala popsat, našla krásu, jižnikdy předtím neviděla. V očích se mu zračilo tajemné poznání, jaké

nikdy u nikoho jiného nenašla.

Na hradě Akó si někteří lidé pořád šuškali, že Kai není člověk... Ale jestliže mohli tvrdit něco takového, jak to, že neviděli, že mezi nimi chodí tennin, a ne démon? Dospělí hovořili nekonečně dlouho u čaje nebo saké o osvícení a jak ho dosáhnout... a přesto poslali nebeského posla, který mezi ně přišel, uklízet po psech...

Kai přijal tu práci bez protestů. Místo aby se psů bál, vešel naúzemí smečky vrčících, polodivokých šelem, jichž se ona po právu bála, a udělal z nich vychovaná zvířata, vítající ho nadšeným štěkotem a vrtěním ocasů.

Najednou jí do očí vstoupily slzy a sepnula ruce. To nebylosprávné. To nebylo správné... Rychle zamrkala a dívala se do země, dokud se nevzpamatovala.

Pak pohlédla na Kaie, který si ji zvědavě prohlížel... a tentokrát neodvrátil zrak jako obvykle. Díval se na ni, jako kdyby cosi zahlédl – její úzkost a úžas, odraz nadpozemské krásy, kterou našla v jeho tváři a v jeho duši – a nastavil ji jako zrcadlo.

Náhle sklopil zrak a zůstal s hlavou skloněnou. Kousala sizamyšleně ret a všimla si, že šátrá rukou v trávě. Zvedl sponku do vlasů, kterou tam ztratila. Její oblíbenou, ze slonoviny ve tvaru šípuzdobenou jestřábími pírky.

Položil jí sponku na otevřenou dlaň. Vzala si ji a stiskla mu při tom ruku.

V tom okamžiku uslyšeli, jak ji zdola zoufale volají chůvy a blíží se k nim.

Ten okamžik se rozplynul jako její obraz v jeho očích. Sponku si zapnula do vlasů a zatvářila se nešťastně a zklamaně.7 RÓNINŮ

37

Rychle vstali a očistili si ze šatů listí. Otočila se, že vyrazí dolů, než některá z jejích vynervovaných společnic dostane infarkt nebo ze strachu padne do mdlob.

Když se chystala k odchodu, četla stejné zklamání i v Kaiovětváři... V jeho očích rozeznala obrovský stesk, který se tam skrývalneustále.

Z neznámého popudu se vrátila a políbila ho. Pak odešla takspěšně, že neviděla jeho výraz a on neviděl její. Vydala se po cestě dolů radostně, jistým krokem jako laň.

Joan D. Vinge

38

1

Japonsko, 1701

K

ai se shýbl a prohledával lesní humus ve spleti nového porostu,

který oznamoval příchod dalšího jara. Mozolnatýma rukama,

po letech na slunci tak opálenýma, že se nedaly rozeznat od ostatních

venkovanů, sebral drn, který nějaký tvor vytrhl při průchodu mezi

kameny porostlými mechem a zapadanými zetlelým listím.

Přivoněl k půdě a zamračil se. To je špatné. Upřeně hleděl naobrovskou stopu na zemi několik kroků před sebou. Takový otisk viděl jenom jednou, dávno předtím, než začal tento lov... hodně dávno.

Zaslechl slabé zapraskání větvičky, ohlédl se a zkoumal stromy za sebou. Vydechl úlevou. Žádná stvůra... Jenom liška.

Bílá liška. Prohlížela si ho, jednu tlapku zvednutou. Dívali se na sebe, jako sobě rovní, a vzájemně se hodnotili. Pak se najednouotočila a odběhla. Zmizela do temně zeleného světla lesa, jako by jivylašil.

Bílá liška...

Zezdola uslyšel dusot kopyt a věděl, že se k němu blíží ostatní. Možná že liška jenom zaslechla, že přijíždí.

Sledoval, jak se dole pod táhlým kopcem zjevil z ranní mlhy pán Asano s loveckou družinou. Bojovníci na koních v plné zbroji vy-7 RÓNINŮ

39

padali jako zjevení z minulosti, která sem proklouzla ze stoletíválčících knížectví, kdy se muž stal samurajem díky tomu, že prokázal

statečnost v bitvě, a ne tak, že toto postavení zdědil při narození.

Po stu letech Tokugawova míru se nyní ta doba, když nekončící prolévání krve nahradily nespočetné zákony a omezení, stalalegendou. Zkostnatělý kastovní systém existoval na základě novéhoprávního řádu, který určoval urozenost třídy bojovníků podle jejichpředků a zajišťoval jim trvalé místo na vrcholu společnosti. Zákony, jež by vytyčovaly postavení ostatním třídám, chyběly a nebyla naděje, že se jich kdo dočká a udrží se na svém místě... Ty zákony byly jako neviditelné hradby, které se nedají překonat, stejně jako kamenné zdi hradu Edo, sídla šóguna.

Většina mužů, kteří jeli do kopce směrem k němu, si oblékalaplnou zbroj jenom zřídka – pouze když nacvičovali dovednosti, které možná nikdy nevyužijí. Jenže tohle nebyl obyčejný hon. Až nakonec svou kořist dostihnou, taková zbroj se jim bude hodit, stejně jako všechny zbraně, jež si také přinesli.

Jakmile jezdci Kaie zahlédli, zastavili koně kousek pod ním.Zatajil dech. Vydechl, znovu si sedl na paty a čekal, až si ho pán Asano všimne.

Snadno ho poznal podle chocholu na zdobené přilbici. Ostatní na tu dálku rozeznal spíš instinktivně. Bylo těžké uvěřit, že žil mezitěmito muži už skoro dvacet let. A přesto, když spatřil lovce a oni jeho, na okamžik se mu znovu vybavil ten vyděšený chlapec, jakým byl tehdy dávno, když na něj narazili.

Teď byl vrchním stopařem pána Asana, ne nějaký hinin, který uklízí psí kotce. Ve skutečnosti se ale změnilo jenom málo. Tak málo, že pořád dokázal na chvilku zapomenout, že se mu život opravdu změnil.

Hnědé vlasy mu ztmavly, takže mohl být pokládán začistokrevného, a používal stejný mátový olej jako samurajové, aby si narovnal

Joan D. Vinge

40

nepoddajné kudrny. Všichni byli cítit – docela příjemně – po mátě tak

silně, že to u něj nezaznamenali.

Ať dělal, co dělal, aby dobře zapadl, alespoň jako prostý občan, v jejich očích byl především míšenec. Jeho přítomnost – jeho pouhá existence – pořád samuraje z hradu Akó odpuzovala, jako kdyby byl skutečně démon.

Existovalo několik výjimek, díky nimž bylo vše snesitelnější.Jednou z nich byl pán, jemuž sloužil. Teď, když se na něj pán Asano s očekáváním podíval, ho zaplavil vzácný pocit vřelosti a účasti,protože na něm poznal stopy únavy a odhodlání.

Kai zvedl ruku na znamení, že našel něco víc než jen stopy – něco důležitého, něco, čím splatí dluh muži, který mu zachránil život a jako jediný mu i nadále věřil.

Skupina samurajů znovu vyrazila kupředu, když se k nim nahoru vydrápali sluhové a rolníci, jejichž úkolem bylo plašit v houští.

Kai uviděl, že po boku pána Asana jede jako vždycky Jošio Oiši. Ten se stal hlavním dvořanem, když jeho otec před několika lety odešel na odpočinek. Byl ženatý, měl na starosti úřední záležitosti a syna, který nedávno dosáhl zletilosti. Byl ještě mladší než Kai, když se poprvé setkali a pokoušeli se jeden druhého zabít. Oiši si obléklplnou zbroj a hleděl na Kaie výhrůžně jako baterie namířených kopí.

Vedle Oišiho vyjel nahoru další samuraj, vždy arogantní Jasuno, a uklonil se pánu Asanovi. Byl přibližně stejně starý jako Oiši, ale dosud ho život nenaučil nic, co by na něm Kai obdivoval. Ukázal nahoru na zvedající se svah a jako obvykle ignoroval Kaiův signál. „Můj pane, myslím, že ta bestie se přesunula výš.“

Vítr donesl jejich rozhovor až tam, kde čekal Kai. Když uslyšel jeho slova, stiskl rty. Ale pán Asano se jen podíval nahoru k horám, kde byly stromy a podrost ještě neprostupnější, a zavrtěl hlavou.„Zetej se Kaie.“ Jasuno viditelně strnul, ale jenom se znovu souhlasně uklonil. Potom vyjel ke Kaiovi. „Jeď s ním, Oiši,“ dodal pán Asano.7 RÓNINŮ

41

Oiši přikývl a vyrazil za Jasunem. Pokaždé svého pána okamžitě poslechl, ale ke Kaiovi zamířil skoro stejně váhavě jako Jasuno. Kai klečel a upřeně hleděl do země, aby dokonale ovládl své emoce.

Když před ním zastavili koně, vstal a podíval se na ně. Nebylopříjemné koukat se na ně nahoru, když na něj shlíželi z hřbetů koní jako dva přezíraví bohové, vyzbrojeni kopími, luky a meči. Přesto jejich pohledy vydržel dlouhou chvíli, než poslušně sklopil zrak.

Ukázal jim chuchvalec zkrvavené zvířecí srsti, tak zacuchané se zvláštní rostlinnou látkou a houbami, že když z ní čistil špínu, nejdřív ho napadlo, že se spletl.

Oba muži si prohlíželi chuchvalec a potom zase Kaie. Z jejichvýrazu poznal, že si nejsou jisti, kde končí jeho ruka a kde začíná věc doličná.

„S tím tvorem není něco v pořádku,“ řekl nakonec a kývl hlavou směrem k zalesněnému svahu nad nimi, kde ani on neviděl dost jasně skrz zelenou stěnu. „Je tam nahoře, na svahu. Ale sejde zase dolů na lov. Bylo by bezpečnější nalíčit past a počkat na něj tady.“

Jasuno odbyl Kaiova slova, roky zkušeností, neochvějné instinkty a samotnou existenci opovržlivým zavrčením. „Jestli budeme čekat, prchne!“ Zavrtěl hlavou jako netrpělivý kůň. „Pronásledujeme tozvíře spoustu dní...“ řekl, jako kdyby je celou dobu nevedl Kai.„Musíme ho zabít teď, než napáchá další škody.“

Kai pohlédl na Oišiho. Ten si jej prohlížel se stejnýmpochybovačným výrazem, jaký měl na tváři před lety, kdy se setkali poprvé.Pochopil, že po tak dlouhé době byla naděje, že by si mohli porozumět, dávno pryč. Pokud vůbec kdy existovala.

Oiši znovu dlouze zkoumal krvavý chuchvalec chlupů aneobvyklou rostlinu a mračil se. Vypadalo to, že ji zkoumá bedlivě. Zvedl oči a Kai zavrtěl varovně hlavou. Oiši beze slova otočil koně a odjel s Jasunem zpátky na místo, kde čekal pán Asano.

Kai odevzdaně sledoval, jak Oiši a Jasuno podávají svému pánovi

Joan D. Vinge

42

hlášení. Schválně hovořili potichu, aby ke Ka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist