načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury

-14%
sleva

Kniha: 451 stupňů Fahrenheita
Autor:

Nejslavnější dílo klasika science-fiction v novém překladu 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 214
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2015-06-17
Počet stran: 184
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 179 stran
Vydání: 1. vydání v této podobě
Spolupracovali: z anglického originálu Fahrenheit 451 ... přeložili Jarmila Emmerová a Josef Škvorecký
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788025904077
EAN: 9788025904077
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejslavnější dílo klasika science-fiction v novém překladu 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání. „Rayi Bradburymu vděčím za hodně!“ - Stephen King „Ray Bradbury je Louisem Armstrongem literatury science fiction.“ - Kingsley Amis „Myslím, že jsem přečetl vše, co kdy Ray Bradbury napsal.“ - Federico Fellini Ray Bradbury se narodil 22. srpna 1920 ve Waukeganu v Illinois. Po dokončení střední školy vydával vlastní časopis Futuria Fantasia, do něhož téměř všechny články a povídky psal sám. Záhy se však stal přispěvatelem velkých magazínů, jako byly Esquire, Collier’s či Saturday Evening Post. Jeho sbírky povídek Marťanská kronika (1950) a Ilustrovaný muž (1951) jsou považovány za klasiku žánru sicence fiction, ale patří i k milníkům americké literatury 20. století. V roce 1953 vyšel román 451 stupňů Fahrenheita, který Bradbury napsal ještě na pronajatém psacím stroji v univerzitní knihovně. Román sklidil ohlas po celém světě, Francois Truffaut podle něj natočil v roce 1966 film. Ray Bradbury byl mnohostranným autorem, psal i knížky pro děti, básně, eseje, divadelní hry a filmové scénáře. Zemřel 5. června 2012. „Základní myšlenka k napsání této knihy je ukryta hluboko v mém dětství, kdy začala má fascinace knihovnami. V sedmi letech jsem si nedovedl představit nic krásnějšího a více vzrušujícího než každý pondělní večer vyrazit s bratrem Skipem do knihovny a tam si půjčit osm či deset knih. Knihovnice mi říkala, že tolik knih určitě nepřečtu, ale já jí vždy odporoval: Ale ano, vsaďte se. Za dva tři dny jsem tu zas a půjčím si dalších deset! A pak, mnohem později, se má fascinace spojila s myšlenkou, že by se knihovny měly chránit. Když mi bylo třicet, napsal jsem povídku s názvem ,Chodec‘. Odehrávala se v budoucnosti a vyprávěla o muži, který byl zatčen za to, že si vyrazil pěšky na procházku. Ta povídka vyšla tiskem, líbila se, a tak jsem se k ní později vrátil a poslal jsem ve svém psacím stroji chodce na noční procházku znovu. Při tom se chodec setkal s dívkou jménem Clarissa McClellanová, a ta se s ním pustila do hovoru. Základ románu 451 stupňů Fahrenheita byl na světě.“ - Ray Bradbury

Kniha je zařazena v kategoriích
Ray Bradbury - další tituly autora:
451 stupňů Fahrenheita 451 stupňů Fahrenheita
Bradbury, Ray
Cena: 121 Kč
Strom duchů Strom duchů
Bradbury, Ray
Cena: 121 Kč
451 stupňov Fahrenheita 451 stupňov Fahrenheita
Bradbury, Ray
Cena: 348 Kč
Strom duchů Strom duchů
Bradbury, Ray
Cena: 199 Kč
Strom duchů (audiokniha) Strom duchů (audiokniha)
Bradbury, Ray
Cena: 214 Kč
Marťanská kronika Marťanská kronika
Bradbury, Ray
Cena: 257 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "451 stupňů Fahrenheita" mají také často zájem o tyto tituly:
Bábovky Bábovky
Třeštíková, Radka
Cena: 254 Kč
Farma zvířat Farma zvířat
Orwell, George
Cena: 158 Kč
Kdo chytá v žitě Kdo chytá v žitě
Salinger, Jerome David
Cena: 159 Kč
Jako zabít ptáčka Jako zabít ptáčka
Lee, Harper
Cena: 215 Kč
Nitranská brána smrti - Hříšní lidé Království českého Nitranská brána smrti
Vondruška, Vlastimil
Cena: 239 Kč
Spolčení hlupců Spolčení hlupců
Toole, John Kennedy
Cena: 250 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Byla to rozkoš – pálit. Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Když svíral v dlaních mo- saznou trysku – toho obrovského hada, který plival na světjedovatýpetrolej–krevmubušilavespáncíchajehorucebylyrukama podivuhodného dirigenta řídícího veškeré symfoniežáruaohně,vnichžmizícáryazuhelnatělézbytkydějin.Vočíchpodhelmousesymbolickýmčíslem451,nasazenounalhostej-né hlavě, vzplál oranžový žár, když si představil, co bude ná-sledovat: stiskl zapalovač a dům se vzepjal ve žravých plame-nech, které zbarvily večerní oblohu do červena, do žluta a dosmolné černě. Kráčel obklopen rojemsvětlušek. Akdyž pole-tující, žárem zkroucené knihy umíraly u vchodu a na trávníkukolem domu, pocítil neodolatelnou chuS strčit do té žhnoucípece klacek a na něm opékat pěnové bonbony,jak seto u oh-níčků dělávalo. Knihy se ve víru jisker vznesly vzhůru a letělypryč ve větru, který potemněl dýmem spáleniště. Montag se zuřivě zašklebil, jako se šklebí každý, koho plameny ožehnou a donutí, aby couvl. Věděl,žeažsevrátínapožárnickoustaniciamrknenasebe dozrcadla,budevypadatjakokabaretnízpěvákpomazanýopá-leným korkem. Apozději, až bude usínat, ucítí ve tmě, jak semu svalynatvářidosudstahujíonímzuřivýmšklebem.Pokudse pamatoval, ten úsměv ho neopouštěl,nikdy ho neopouštěl. *** Pověsil helmu černou jako krovky brouka a vyleštil ji, pečlivěpověsiliohnivzdornouvestu,vydatněseosprchovalapak se s rukama v kapsách a pískaje si, vydal horním patrem po-žárnické stanice k poplachovému otvoru v podlaze a propadldolů. V poslední chvíli, když už se zdálo, že dojde k neštěstí,vytáhl ruce z kapes a zabrzdil pád tím, že se chytil lesklé tyče.Sklouzlponí,tyčzadrnčelaaonsezastavil,patypárcentimet-rů nad betonovou podlahou.17 Vyšel z požárnické stanice a kráčel půlnoční ulicí k podzemní dráze, kde tichý pneumatický vlak bezhlučně klouzal naolejovaným žlabem a pak ho se závanem teplého vzduchuvypustil do krémově vykachlíkované chodby, kterou stoupalopohyblivé schodiště k povrchu. Dal se schodištěm vynést na tichý noční vzduch a stále si hvízdal. Téměř zamyšleně zamířil k rohu ulice, ačkoli nepře-mýšlel o ničem určitém. Ale než dospěl na roh, zpomalil chů-zi – jako by z neznáma přiletěl závan větru, jako by na nějněkdo zavolal jménem. Když se po několik posledních nocí vracel za svitu hvězd domů,mělpokaždé natomtonárožívelmineurčitýpocitspo-jený s chodníkem. Cítil, že na něm až do poslední chvilky nežzahnulzaroh,někdostál.Zdálose,žeovzdušíjezdeprosycenozvláštním klidem, jako by tu potichu čekal někdo, kdo sechviličku před jeho příchodem prostě změní v stín a nechá hoprojít. To snad čich mu prozradil slaboučkou vůni, snad ucítilnahřbetěrukouanatváři,ževzduchjeteplejšíprávěnatomtomístě, kde jej možná na zlomek okamžiku o několik stupňůohřálotěločlověka,kterýtamstál.Bylotonepochopitelné.Po-každé, když zabočil za roh, viděl jenom bílý nepoužívaný hr-bolatýchodník,kdejednénocijakobyněcorychlemizelopřestrávník,dřívnež tomohlrozpoznatnebonežmohlpromluvit. Dnesvšakzpomalilchůzi,téměřsezastavil.Myslpředběhla jeho kroky a chystala se obejít roh za něho, když tu jako by16 ----- 17 zaslechlnepatrnýšepot.Dýchátamněkdo?Nebosnadněkdo,kdo tam tiše stojí a čeká, jenom objemem svého těla stlačujevzduch? Zahnul za roh.Po chodníku zalitém světlem měsíce letělo podzimní listí, takžesezdálo,jakobydívka,kterásepohybovalavjehoproudu,ujížděla vpřed, nechávala se pohybem větru a listí unášet.Skloněnou hlavou pozorovala své střevíce brodící se ve zvíře-nýchlistech.Mělaútlou,mléčněbíloutvářavnívýrazduchov-níhohladu,jenžvšesneúnavnoudychtivostíohmatával.Zíralana všechno bledá překvapením; tmavé oči hleděly na svět taksoustředěně,žejimžádnéhnutíneušlo.Mělanasoběbíléšatya ty jemňounce šustily. Téměř se mu zdálo, že slyší, jak dívkapři chůzi pohybuje rukama – a teP mizivě nepatrný zvuk, bě-lostné zachvění tváře, kterouk němu obrátila, kdyžzjistila,žeblízko ní stojí uprostřed chodníku muž a čeká. Vkorunáchstromůsilnězahučelo,jakseznichsnášeljejich suchýdéšS.Dívkasezastavilaazdálose,žesnadpřekvapenímcouvne, ale zatím zůstala stát a prohlížela si Montaga očimatak temnýma a lesklýma a živoucíma, až si pomyslel, že řeklněco neobyčejně úžasného.Věděl však, že jenpohnulrty, abyji pozdravil, a když si všiml, že jí učaroval salamandr na jehorukávu a odznak s Fénixem na prsou, promluvil znovu. „Už vím,“ řekl, „vy jste naše nová sousedka.“„Avy jste určitě –“ pozdvihla oči ze symbolůjehopovolání „– požárník.“ Její hlas se vytrácel. „Říkáte to nějak divně.“„Poznalabych–poznalabychtosezavřenýmaočima,“řekla pomalu. „Co – pach petroleje? Moje žena si na něj pořád stěžuje,“ zasmál se. „Člověk se ho nikdy úplně nezbaví.“ „Ne, to nezbaví,“ řekla stísněně.Cítil,žekolemněhoobchází,převracíhonaruby,jemnějím třese a vyndává mu věci z kapes, aniž se jedinkrát pohnula. „Promě,“řekl,protožemlčenítrvalouždlouho,„jepetrolej jako voňavka.“ 18 „Opravdu vám tak připadá?“ „Samozřejmě. Proč by ne?“Dalasisodpovědínačas,abyotommohlapřemýšlet.„Ne- vím.“ Otočila se k chodníku, který vedl k jejich domovům.„Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa Mc-Clellanová.“ „Clarissa. Já jsem Guy Montag.Jen pojPte se mnou. Co se tu tak v noci potulujete? Kolik vám je?“ Šli po stříbřitém chodníku nocí, jíž vál vlahý i chladivý vítr, vevzduchuslabouncevonělymeruňkyajahody,onserozhlédl kolem sebe a uvědomil si, že v téhle pokročilé roční době tonení možné. Byla tu jenom ta dívka. Šla teP s ním, v měsíčním světle svítila její tvář jako sníh a on věděl, že v hlavě převrací jehootázky a přemýšlí, jak by mu na ně nejlépe odpověděla. „Je mi sedmnáct a jsem cvok,“ řekla. „Můj strýček říká, že to jde jedno s druhým. Prý když se tě lidi budou ptát, kolik tije, pověz jim, že sedmnáct a že jsi cvok. – Že se takhle v nocipěkně jde? Já ráda čichám k věcem a dívám se na ně a někdyzůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východslunce.“ Šli dál a opět mlčeli, až konečně řekla zamyšleně: „Víte, já se vás vůbec nebojím.“ Překvapilo ho to. „Proč byste se měla bát?“ „Tolik lidí se vás bojí. Myslím vás požárníků. Ale vy jste vlastně docela normální člověk...“ Spatřil v jejích očích sama sebe, zachyceného ve dvou zářícíchkapkáchlesklétekutiny,samasebe,černéhoamaličkého,do všech podrobností, s rýhou kolem úst, se vším všudy, jakoby její oči byly dva zázračné kousky jantaru a mohly ho oblítanedotčenéhouchovat.Jejíobličej,obrácenýtePkněmu,bylz křehkého mléčného skla a prosvítalo jím měkké nezhasína-18 ----- 18 jícísvětlo.Nebylotohysterickésvětloelektrickéžárovky,ale–co? Podivně příjemné, vzácné a lichotivé světlo svíčky. Kdysidávno, ještě když byl malý, byla jednou v elektrárně porucha.Matka tehdy našla a rozsvítila poslední svíčku a na hodinkuznovuobjeviliosvětlení,vněmž prostorztratilsvojenesmírnérozměry, schoulil se útulně kolem nich a oni, matka a syn,v něm zůstali sami, změnění a doufající, že elektrárna ještěchvíli nebude fungovat... Apotom Clarissa McClellanová řekla:„Můžusevásnaněcozeptat?Jakdlouhojsteupožárníků?“„Od dvaceti. Už deset let.“„ Apřečtete si někdy některou z těch knih, které pálíte?“Zasmál se. „To je protizákonné!“„No, jasně.“„Je to pěkná práce. V pondělí spálit Millayovou, ve středu Whitmana, v pátek Faulknera, spálit je na popel a potomspálit ten popel. To je naše oficiální stanovisko.“ Šlidáladívkařekla:„Jetopravda,žekdysidávnopožárníci požáry hasili, místo aby je zakládali?“ „Ne, domy byly samozřejmě odjakživa ohnivzdorné.“„To je divné. Jednou jsem slyšela, že kdysi dávno hořívaly domy nešSastnou náhodou a že lidi volali požárníky, aby pla-meny uhasili.“ Zasmál se.Prudce k němu otočila hlavu. „Proč se smějete?“„Já nevím.“ Znovu se rozesmál a pak se zarazil. „Proč se ptáte?“ „Smějete se, ačkoli jsem neřekla nic k smíchu, a hned mi odpovídáte.Anina chvilkusenezamyslítenadtím,cojsemsevás ptala.“ Zastavilse.„Vyjstealedivná,“řeklapohlédlnani.„Zdvo- řilá moc nejste.“ „Nechtěla jsem vás urazit. Myslím, že jenom trochu moc pozoruju lidi.“ „No,atohleprovásnicneznamená?“poklepalnačíslo451 přišité na uhlově černém rukávu. 21 „Ano,“zašeptala.Přidaladokroku.„Dívaljsteseněkdyna tryskové automobily, jak se ženou tamhle po bulváru?“ „Zamlouváte, o čem jsme se bavili!“ „Někdy si myslím, že řidiči vůbec nevědí, jak vypadá tráva nebokvětiny,protoženikdynejedoudostpomalu,abyjevidě-li,“ řekla. „Kdyby člověk ukázal řidičovi zelenou šmouhu,řekne: ‚Aha, to je tráva!‘ A růžovou šmouhu? ‚To je růžovýsad!‘Bíléšmouhyjsoudomy.Hnědéšmouhyjsoukrávy. Strý-ček jel jednou na dálnici pomalu. Jel šedesátkou a zavřeli hona dva dny. Nepřipadá vám to směšné a taky smutné?“ „Moc přemýšlíte,“ řekl Montag stísněně.„Málokdy se dívám na telestěny a málokdy chodím na závodynebodozábavníchparků.Protomámasispoustučasunabláznivé myšlenky.Viděl jste ty sedmdesát metrů dlouhérek-lamní tabule venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule je-nomsedmmetrůdlouhé?Jenžeautasezačalahnáttakrychle,že museli reklamy protáhnout, aby se daly přečíst.“ „To jsem nevěděl,“ úsečně se zasmál Montag.„VsaPtese,ževímještěněco,covynevíte.Ránojenatrávě rosa.“ Najednousinemohlvzpomenout,jestlitohlevědělnebone, a to ho podráždilo. „ Akdyž se dobře podíváte –“ ukázala na oblohu, „uvidíte na měsíci muže.“ Už dávno se tam nepodíval.Zbytek cesty ušli beze slova, ona zamyšlená, on v rdousivé a nepříjemné zamlklosti na ni vrhal obviňující pohledy.Když došli k jejímu domu, byla v něm rozsvícená všechnasvětla. „Co se děje?“ Montag zřídkakdy viděl v domě tolik světel.„Nic, to jenom moje maminka, otec a strýček vysedávají ahovoří.Jetoskoro,jakokdyžněkdochodípěšky,jenomžeje20 ----- 21 to vzácnější. Strýčka zavřeli ještě jednou – neříkala jsem vámtouž?–protožechodilpěšky.Myjsmestrašnězvláštnírodina.“ „Ale o čem pořád mluvíte?“Zasmálasetomu.„Dobrounoc!“Vykročilakdomu.Potom, jakobysinaněcovzpomněla,sevrátilaazvědavěaudiveněsiho prohlížela. „Jste šSastný?“ zeptala se. „Co jestli jsem?“ zvolal.Ale ona už byla pryč, odběhla v měsíčním svitu. Domovní dveře se neslyšně zavřely. „ŠSastný. Tak hloupě se ptát!“Přestal se smát.Vložil ruku do rukavicového otvoru domovních dveří, aby poznaly jeho dotyk. Domovní dveře se otevřely. Samozřejmě že jsem šSastný. Co ji to napadlo? Nebo nejsem? zeptalse tichých pokojů. Stála hledělvzhůruna mřížkuventilátoru v hale a náhle si vzpomněl, že za mřížkou je něcoschované, něco, co jako by pokukovalo dolů po něm. Rychleodvrátil zrak. Podivná noc a podivné setkání! Nepamatoval se na nic podobného, vyjma jednou odpoledne před rokem, kdy potkalv parku jakéhosi starce a dali se spolu do řeči... Montag zatřásl hlavou. Zahleděl se na holou stěnu. Byla tamdívčinatvář,vevzpomínceopravdukrásná,vlastněudivu-jící.Mělaobličejdrobnýjakociferníkmaléhobudíčku,nejasněviditelnýv temném pokoji uprostřednoci,když sečlověk pro-budí, aby se podíval, kolik je, a spatří ciferník, který mu uka-zujehodinuaminutuavteřinuvbělostnémmlčeníasvitu,jis-tota sama, která ví, co má říct o noci rychle ubíhající vstřícdalším temnotám, ale plynoucí též vstříc novému slunci. „Co je?“ zeptal se Montag svého druhého já, toho idiota v jeho podvědomí, který se v něm časem pohnul a zablábolil,nezávislý na vůli, zvyku a vědomí. Ohlédl se znovu na stěnu. Její tvář – podobala se zrcadlu. Hloupost! Kolik zná člověk lidí, kteří odrážejí jeho vlastní světlo? Lidé jsoučastěji–hledalpřirovnáníanašeljevesvémoboru – pochodněmi, které dohořívají, až zhasnou závanemvětru. Jak zřídka přijme a zrcadlí obličej někoho jiného vášvýraz, vaši vlastní, nejniternější, chvějící se myšlenku?23 Ta dívka měla neuvěřitelnou schopnost vžít se do člověka; podobalasedychtivémudivákovivloutkovémdivadle,vytuši- lakaždézachvěníočníhovíčka,každýpohybruky,každéškub-nutí prstu ještě dřív, než k němu došlo. Jak dlouho spolu šli?Třiminuty?Pět?TePmutadobapřipadalanesmírnědlouhá.Jejípostavanajevištipřednímbylaobrovskáajakýstínvrhalonastěnujejíštíhlétělo!Cítil,žekdybyhozasvědilooko,možnáby zamrkala. Akdyby se mu lícní svalynepatrně napjaly,zívlaby dávno před ním. KdyžtePotompřemýšlím,napadloho,skorosezdá,žena mě tam na ulici čekala – a tak pozdě v noci... Otevřel dveře do ložnice.Bylo mu, jako by po západu měsíce vcházel do studeného mramorového sálu mauzolea. Naprostá tma, ani náznak stří-brného světa venku, okna neprodyšně zavřená, komnata po-dobající se hrobce, kam nemůže proniknout jediný zvuk vel-koměsta. Místnost nebyla prázdná. Naslouchal.Ve vzduchu jemný ševel jakoby víření moskytů, elektrický bzukotskrytévosy,stulenévezvláštnímrůžovémteplémhníz-dě. Hudbu bylo trošičku slyšet, téměř dokázal rozeznat me-lodii. Cítil,žemuúsměvmizí,taje,skládáseařadídozáhybůjako tučná kůže, jako hmota fantastické svíčky, která příliš dlouho hořela a hroutí se – teP jiněkdo sfoukl.Tma. Nejsem šSastný.Nejsem šSastný. Říkal ta slova sám sobě. Uvědomil si, že to jepravýstavvěcí.Nosilsvéštěstíjakoškraboškuatadívkauteklase škraboškou přes trávník a nedalo se jít, zaklepat na jejídveře a požádat, aby mu ji vrátila.22 ----- 23 Nerozsvítil a představoval si, jak asi tenhle pokoj vypadá. Jeho žena leží na posteli, nepřikrytá a chladná jako socha navíkuhrobky,očipřipoutanékestropuneviditelnýmiocelovýminitěmi, nehybná. V uších drobné mušličky, miniaturní rádiapevně vtisknutá dovnitř, a elektronický oceán zvuku, hudbya hlasů a znovu hudby a hlasů se valí, bez ustání se valí k po-břeží její neusínajícímysli.Pokojbyl vlastně prázdný.Každounocsemdorazilyvlnyaunášelyjisobrovskýmpřílivemzvuků,odplavovalyjibezesnounocíkránu.Vposledníchdvouletechnebylo jediné noci, aby Mildred nevyplula na to moře, aby sedo něho s radostí znovu neponořila. V pokoji bylo chladno, ale přesto cítil, že nemůže dýchat. Nechtěl rozhrnout záclony a otevřít francouzská okna, proto-že nechtěl, aby do pokoje vniklo měsíční světlo. Atak s poci-tem člověka, který se v nejbližší hodině zalkne nedostatkemvzduchu, šel po hmatu ke své rozestlané, oddělené, a protochladné posteli. Ještě než zakopl o předmět na podlaze, věděl, že o takový předmět zakopne. Byl to pocit podobný onomu pocitu, kterýzakusil,nežzahnulzarohatéměřporaziltudívku.Jehonoha,vysílajícípředsebevlnění,přijalasignálymalépřekážkyvces-tě, jakmile se pohnula. Jeho noha kopla. Předmět slabě cinkla ve tmě se odkutálel. Montag stál ztuhlý jako sloup a v noci, která smazávala všechny obrysy, naslouchal bytosti na temné posteli. Dech vy-cházející z nozder byl tak lehký, že by rozechvěl pouze nejne-patrnější náznaky života: lísteček, černé pírko, osamocenývlásek. Pořád ještě si nepřál, aby sem vniklo světlo zvenčí. Vytáhl zapalovač,ucítilsalamandra,vyrytéhodostříbrnéplošky,stiskl jej... Ve světle malého plamínku, který držel v ruce, na něj pohlédly dva oblázky, dva bledé oblázky utopené v potůčku čiré vody, nad níž ubíhal běh světa a nedotýkal se jich.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist