načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 40 výletů do historie - Karel Kýr

40 výletů do historie

Elektronická kniha: 40 výletů do historie
Autor:

V této publikaci autor čtyřicetkrát zabrousil do historie. Dovíte se například o tom, jak se stal syn českého krále prvním guvernérem Kanady. O obřím kole v Chicagu, nebo o tom, jak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 170
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2017-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V této publikaci autor čtyřicetkrát zabrousil do historie. Dovíte se například o tom, jak se stal syn českého krále prvním guvernérem Kanady. O obřím kole v Chicagu, nebo o tom, jak jedna pohlavní nemoc dostala jméno. Také o sufijcích a dervišech, o slavných lékařích, o počátcích průmyslové chemie v Čechách, o průkopnících hygieny, patologie a zoologie, o tom, kdo byl anglický Hippokrates, o zachránci rodiček a mnoho dalšího.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Karel Kýr

40 VÝLETŮ DO HISTORIE


3

Copyright:

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-015-1 (ePub)

978-80-7512-016-8 (mobipocket)

978-80-7512-017-5 (pdf)


4

1. PŘI DRUHÉM OBLÉHÁNÍ VÍDNĚ SE EVROPA PROVŽDY

ZBAVILA OSMANSKÉHO NEBEZPEČÍ

V roce 1683 se Vídeň vymanila z kleští čtvrtmiliónové armády, která ohrožovala

nejen habsburské mocnářství, ale celou střední a možná i západní Evropu.

Vítězstvím nad sultánovým vojskem u Vídně v roce 1683 Evropa zarazila

rozpínavost Osmanské říše a provždy se zbavila tureckého nebezpečí.

Na střetnutí s Turky nebyla Evropa připravena

Na válku s Turky v roce 1683 nebyla Evropa připravena. Nikdo nevěřil, že by se

Turci odvážili nových výbojů na západ. Vždyť již v roce 1529 odtáhla od Vídně

s nepořízenou více než stotisícová armáda sultána Süleymana Nádherného; bylo to

v době, kdy byla Osmanská říše na vrcholu. V roce 1571 se odehrála bitva

u Lepanta (nyní řecký přístav Naupaktos), v které spojená španělsko-benátská

flotila zasadila smrtelnou ránu tureckému loďstvu. Po tomto vítězství křesťanské


5

Evropy ztratila turecká hrozba na síle a působnosti. Je pravdou, že Alláhovi

vyznavači stále ovládali Balkán a převážnou část Uher, ale habsburské monarchie

se necítila bezprostředně ohrožena.

Evropa oplývala optimismem

Habsburská říše navíc oplývala optimismem. Všichni byli přesvědčeni o tom, že

kdyby se Turci o něco pokusili, našel by se v mocnářství vojevůdce, který by Turky

lehce porazil, stejně jako v srpnu 1664 kníže Raimondo Montecucoli v bitvě

u Mondersdorfu v rakouském Burgenlandu. Dokonce i nejkřesťanštější král,

francouzský Ludvík XIV., bez výčitek podněcoval proti rakouskému císaři

Leopoldovi a intrikoval proti němu na evropských dvorech. Byl přesvědčen, že čím

více bude mít Habsburk starostí na východě, tím volnější ruce bude mít Francie na

Rýně. Osmanská říše ho neznepokojovala. Byl přesvědčen, že Evropě se nic

nemůže stát - nic katastrofálního. I kdyby se dal Turek do pohybu.

Je pravdou, že Osmanská říše prožívala období velkých proměn. K moci se

dostávaly nové společenské vrstvy, upadaly staré hodnoty islámu a kázeň vojáků,

z dobyvatelů se stávali feudálové, kteří ztráceli zájem o vojenskou kariéru. Tedy

vojenská moc sultána slábla, přiliv peněz do jeho pokladny se tenčil... Četná

vojenská povstání svědčila o sociálním napětí v říši. A tak sultán hledal (jako

mnoho vládců před ním i po něm) východisko v nových výbojích. Všelékem na

vnitropolitické neduhy se měla stát expanzivní válka.

Rozkaz Muhammada IV.

Na rozkaz Muhammada IV. velkovezír Kara Mustafa soustředil u Budína v Uhrách

početnou armádu, která byla svým národnostním a náboženským složením velice

pestrá. Mustafa pokládal Vídeň za dozrálé zlaté jablko, které čeká jen na to, až

bude utrženo. Kdyby ji dobyl, získal by nejen tučnou kořist, ale Turecku by se

otevřela cesta do střední Evropy.

Začátkem léta 1683 se Mustafova nesourodá armáda rozlila dunajským údolím

k Vídni. U řeky Ráby se sešikovala císařská vojska pod velením Karla Lotrinského.

Měla nájezdníkům zahradit cestu. Ale 7. července přinesl do Vídně zaprášený a

unavený posel velmi špatnou zprávu. Že byl vévoda poražen a

dvousetpadesátitisícová turecká armáda se valí na hlavni město. Císař Leopold I. se

po krátké poradě rozhodl, že se nesmí nechat zajmout. Proto naložil svou ženu

Eleonoru, děti a celý dvůr do uzavřených kočárů a pod vojenskou ochranou uprchl

do Lince. A jeho příkladu následovala skoro polovina z 60 tisíc obyvatel Vídně.


6

Ale uvolněný prostor brzy zaplnili rolníci, kteří hledali za městskými hradbami

ochranu před blížícím se tureckým vojskem.

Obrana Vídně

Ve Vídni zavládl chaos a zděšení. Přesto se našli muži, kteří neztratili hlavu.

V kritických chvílích se stal skutečným spasitelem hrabě Leopold Kollnitsch,

biskup z nedalekého Wiener Neustadtu. Císař za sebou zanechal prázdnou

pokladnu. A právě tento prelát prosadil, aby v zájmu záchrany města byly zabaveny

peníze, které si ve Vídni uložil maďarský klérus. Bylo jich použito na nákup zbraní

a vyplacení vojáků. Z císařské armády bylo vyčleněno na obranu Vídně 11 tisíc

mužů a navíc bylo spěšně vyzbrojeno pět tisíc Vídeňanů jako občanská milice.

Vrchním velením ve Vídni byl pověřen hrabě Ernest Rüdiger von Stahlenberg.

Příchod armády Kara Mustafy již zdaleka oznamoval dým, který se valil

z vypálených vesnic. Turci stanuli před Vídní ráno 13. července. A na druhý den

postavili v půlkruhu mezi Dunajem a pahorky 25 tisíc stanů.

Opevnění města nebylo dobré. S jeho stavbou se sice začalo již v roce 1529, kdy

město obléhalo Süleymanovo vojsko, ale budovatelská horlivost slábla přímo

úměrně s tím, jak bledla hrozba nových tureckých výbojů.

,,Opevnění sestávalo z dvanácti pevností spojených hradebním náspem. Vnější

obranný kruh tvořil vodní příkop, který byl na východní straně nahrazen na

krátkém úseku Dunajem. V příkopu mezi jednotlivými pevnostmi bylo po jedenácti

předsunutých baštách, které byly s městem spojeny podzemními chodbami; na

krátkém svahu klesajícím od vodního příkopu byly postaveny palisády a za nimi se

táhlo rovné pásmo, na které byla zaměřena děla obránců.“ (100+1 zahraničních

zajímavostí 8/2003 ).

Mustafa byl zkušený válečník a tak brzy zjistil, kde by měl zasadit hlavní úder.

Ráno 15. července začali jeho zákopníci hloubit přibližovací cesty před vodním

příkopem u pevnosti, která sousedila s Hofburgem, v místech, kde dnešní

Ringstrasse vede kolem zahrad bývalého císařského sídla, mezi Muzeem dějin

uměni a budovou parlamentu. Dne 20. července se sultánovi janičáři provrtali na

vrchol svahu se zátarasy a 23. července odpálili ve vodním příkopu první nálože.

Dlužno dodat, že v této válečné technice se stali Turci mistry. Provrtávali se jako

krtci blíž a blíž k pevnostem a zděnému náspu. Obránci měli těžký úkol – zastavit

je dříve než se dostanou k hradbám a vyhodí je do vzduchu.

Boje na povrchu i v podzemí se protáhly až do začátku září. Hloubení podzemních

přístupů pokračovalo pomaleji, než Mustafa očekával, ale plnilo svůj účel: útočníci

se neúprosně přibližovali k hradbám. Už 12. srpna otevřeli ve zdi průrvu, byli však


7

odraženi zuřivým protiútokem obránců. Dne 2. září vyhodili do vzduchu

předsunutou baštu a pronikli přímo pod pevnost, kde nemohli být odstřelováni. A

6. září jejich nálož zničila pevnost Löwel: exploze byla tak silná, že otřásla

polovinou vídeňských domů. V noci 10. září uložili turečtí pyrotechnici pod

hradební zeď dvě velké nálože a téměř se jim podařilo je odpálit. Kdyby se to stalo,

veškerý odpor obránců by byl marný.

Pomoc přišla na poslední chvíli

Obě strany byly protahujícím bojem již značně vyčerpány. V prvních zářijových

dnech se počet obránců města ztenčil na čtyři tisíce bojeschopných mužů... Své

strádání již mohli počítat na hodiny. Ale od Tulnu jim podél Dunaje spěchalo na

pomoc čerstvé vojsko. Díky obratné diplomacii papeže Inocence XI, který

krásnými slovy a zlatem přesvědčil polského krále Jana Sobieského, aby se spojil

s rakouským císařem a napomohl tak zachránit křesťanskou Evropu. Sobieski dal

dohromady 20 tisíc jezdců, několik pěších oddílů a děl a přivedl je k Dunaji, aby

podpořil otřesené jednotky Karla Lotrinského. Další tři vojenské kontingenty

poslalo císaři na pomoc křesťanské i protestantské Německo. Bavorský kurfiřt Max

Emanuel vytáhl do pole s 11 tisíci muži a stejný počet přivedl i luteránský saský

kurfiřt Jan III. Francké vévodství a Švábsko poslalo osm tisíc mužů a brunšvický

vévoda přitáhl s šesti sty vojáky.

Po prvním setkání tolika pomazaných hlav zavládlo v ležení určité rozladění.

Protože rakouský císař zůstal v Linci, očekávalo se, že vrchní velení připadne

Sobieskému, jako jedinému přítomnému králi. Ale polský král byl pouze volený

král, nikoli vládce z boží milosti v pravém slova smyslu. Jan Sobieski se

přítomným knížatům a vévodům jevil jako neotesaný a drzý parvenu. A tak bylo

dohodnuto, že vrchním velitelem bude Sobieski jen podle jména a že každý

vojevůdce bude bojovat tak, jak mu bude velet situace a vojenský cit a rozum.

Porážka Turků

Ráno 12. září 1683 se spojenecké voje rozvinuly k útoku proti obléhatelům.

Císařští vojáci zaujali místo na levém křídle. Němci obsadili střed a polská jízda

útočila na pravém křídle. Turci samozřejmě věděli o chystaném útoku, ale jejich

velení bylo přesvědčeno, že dobytí vyčerpané Vídně je jen otázkou několika hodin

nebo ještě kratší doby. Proto nechal Kara Mustafa tisíce janičářů u městského

opevnění, aby zasadili obráncům poslední úder. A to se vší pravděpodobností

rozhodlo o výsledku bitvy. V pět hodin navečer byli osmanští vojáci na hlavu

poraženi. Na bojišti zanechali 20 tisíc mrtvých, celé dělostřelectvo a obrovskou


8

kořist. A sen o začlenění Evropy do sultánovy říše. Zbylé turecké oddíly

ustupovaly k Budínu a Pešti a při přechodu Dunaje ztratily 10 tisíc mužů. Jan

Sobieski Turky pronásledoval a způsobil jim další velké ztráty. Kara Mustafa se

zachránil útěkem do Bělehradu. Tam mu byla od sultána doručena černá hedvábná

šňůra: byl to rozkaz, aby sebevraždou odpykal porážku vojsk, kterým velel...

Tomuto rozkazu nebylo možné se vzepřít. Ale ani Muhamada IV. nečekala skvělá

budoucnost. Za čtyři roky, během nichž stihly Osmanskou říši další pohromy, ho

sesadili vlastní vojáci.


9

2. ADAM ZALUŽANSKÝ ZE ZALUŽAN – BOTANIK A LÉKAŘ

Od starověku byla věrnou pomocnicí medicíny nauka o rostlinách, ale byla stále

v jejím područí. Stejně jako filozofie byla po tisíciletí služkou teologie. Věda

souvisela se světovým názorem. Josef Vinař v knize ,,Zachránci lidstva“ (Čin –

Praha 1942) napsal:

,,Po celý středověk až daleko do století sedmnáctého byly mysli lidské ovládány

přesvědčením, že země je středem vesmíru a člověk vrcholným dílem všeho, co bylo

stvořeno. Tělesa nebeská jsou určena k tomu, aby třídila čas denní a roční;

živočichové jsou k tomu, aby člověku sloužili za živa a aby po zabití skýtali

potravu; rostliny mají určení, aby ho živily, aby mu zpříjemnily svým květem

pozemský pobyt, aby mu lahodily svým ovocem, aby mu silou svých šťáv ulehčovaly

v bolestech, aby mu pomáhaly zahánět bolest. Dobrota Prozřetelnosti jde tak

daleko, že dává rostlinám zevní znaky, podle kterých možno poznati k jakému účelu

jsou stvořeny a kterou nemoc zahánějí. Člověk byl přinucen naučiti se skromnosti,

a pak se teprve přetvořila soustava věd, pak se člověk teprve svým důvtipem a silou

svého ducha domohl panství nad přírodou docela jiného rázu ve stupni, kterého

dříve ani netušil.“

Převrat v lidském myšlení

Převrat v lidském pohledu na svět nastal tehdy, když se objevil Koperník se svým

učením, že se Země otáčí kolem Slunce. Země tím pádem přestala být středem

všehomíra, byla zasazena rána názoru, který nazýváme geocentrický. Člověk

přestával být de facto polobožským vládcem přírody, tento názor začal být pomalu

nahrazován jiným. Lidstvo se začalo pomalu zabývat nebeskými úkazy z jiného

pohledu a začalo pozvolna měnit svůj postoj k pozemské přírodě. Do té doby lidé

třídili rostliny podle jejich účinku na lidský organismus, šlo de facto o rostlinnou

farmakologii, nebyla to ještě botanika. Ta se začala rodit teprve tehdy, když člověk

začal třídit rostliny podle tvářnosti a příbuznosti a ne jen podle jejich účinků.

V našich zemích první, kdo udělal krok k utvoření opravdového rostlinopisu, byl

Adam Zalužanský ze Zalužan.


10

Adam Zalužanský ze Zalužan

Narodil se v Mnichově Hradišti. Rok jeho narození není přesně znám. Bylo to

pravděpodobně mezi lety 1555 až 1560. Jeho otec Matyáš pocházel ze staré

utrakvistické rodiny. Josef Vinař ve výše zmíněné knize píše, že byla původně

erbovní, později povýšená do rytířského stavu a že ve znaku měla přední polovici

jelena v modrém poli.

Základní vzdělání získal Adam doma a pak se věnoval studiím na Karlově

univerzitě v Praze, kde roku 1581 získal bakalářský titul. Zabýval se studiem

klasických jazyků a přírodovědou. Za tři roky byl povýšen na mistra svobodných

umění a v následujícím roce se stal správcem školy u svatého Jindřicha v Praze a

rok na to působil ve stejné hodnosti v Hradci Králové. Protože chtěl ještě získat

odborné lékařské vědomosti, odcestoval do ciziny a asi v roce 1587 tam získal

doktorskou hodnosti. Není však známo, na které univerzitě studoval. Někteří

prameny uvádějí, že to bylo ve Vitemberku.

Když se vrátil z ciziny domů, stal se proboštem Karlovy koleje, v roce 1591 byl

zvolen za děkana artistické koleje, v roce 1593 byl vybrán za rektora univerzity.

Zalužanský se podobně jako Tadeáš Hájek z Hájku vyznačoval velkou

mnohostranností. Výborně ovládal klasické jazyky, přednášel řečtinu, psal latinské

verše, ovládal matematiku, vyznal se v astronomii, realizoval se jako lékař a

obzvláště vynikal v botanice. Později byl nazýván ,,český Linné“. Tyto vědomosti

a příjemné vystupování mu získaly mnoho příznivců a rozšířily jeho pověst nejen

doma, ale i v cizině. Byl mu nakloněn císař Rudolf II. a první magnát Českého'

království Vilém z Rožmberka.

A právě Vilémovi věnoval své stěžejní dílo ,,Methodi Herbariae libri tres“, které

vyšlo v Praze roku 1592 v tiskárně Jiřího Dačického. Josef Vinař ve výše zmíněné

knize napsal:

,,Již v titulu je kniha označena jinak nežli dřívější rostlinopisná díla. Spisovatel

svou knihu nenazývá herbářem neboli bylinářem, nýbrž rostlinopisnou naukou.

Hned v předmluvě se projevuje jako myslitel přesně vymezující a roztřiďující.

Vytýká právem svým předchůdcům, že se nepokusili podat definici, co je

rostlinopis, ani co vyrozumíváme rostlinou. Proto sám hned stanoví pojmy.

Rostlinopis je přírodní věda o rostlinách, medicína je umění dobře léčit. Zvyk a

potřeba způsobily, že bylo obojí směšováno, ale vědecká metoda vyžaduje, aby bylo

o každé z nich pojednáno zvlášťě.“

Dnes je pro nás samozřejmé, že věda o rostlinách je spojena s uměním pěstovat

rostliny a že se dělí na divoké a pěstované. Ale vždy tomu tak nebylo. Proto

Zalužanský rozděluje botanickou vědu na trojí a podle toho rozvrhl své dílo na tři

části. První má titul ,,Aetiologia“, což je všeobecná botanika a píše v něm o částech

a vlastnostech, které jsou rostlinám společné: o výživě rostlin, o rostlinném těle,

o šťávách, o kořenech, listech, květech, plodech, semenech a podobně. Druhá část

má, nadpis ,,De historia plantarum“. Jde o systematickou botaniku s výpočtem

druhů a rodů. Snaží se, aby toto roztřídění bylo přirozené, nepřihlíží při tom

k lékařskému upotřebení a postupuje při tom od rostlin nižších k dokonalejším.

Josef Vinař se k tomu vyjádřil takto:


11

,,Třídění je sice ještě nedokonalé, ale některé skupiny, jak je autor uvádí, jsou

správné a udržely se podnes.“

Třetí díl knihy se jmenuje ,,Exercitio“, tedy praktické provádění a použití.

Dřívějším pokolením vytýká, že se vědě učila jen z knih a že zanedbávala

pozorování přírody. Tato výtka se netýkala jenom botaniky, je možné ji vztahovat

na středověkou vědu všeobecně. Josef Vinař napsal:

,,Když chtěl tenkrát spisovatel vědět, kolik má kůň zubů, prohledal staré knihy a

pátral, co je o tom od osvědčených autorů napsáno. Sotva koho napadlo, aby koni

otevřel hubu a sám mu zuby spočítal.“

Tato kniha Zalužanského je psána latinsky, ale je opatřena okrajovými

poznámkami s českými názvy. Místy také uvádí v textu české názvosloví.

Z toho, co bylo výše uvedeno, je jasné, že Zalužanský dokázal pracovat s vědeckou

metodou a že jeho práce znamenala pokrok a zdokonalení oproti tomu, co bylo

dříve. A přidružuje se k tomu jeho zásluha o české rostlinopisné názvosloví. Josef

Vinař napsal:

,,Obecně rozšířené mínění, jako by býval původcem učení o pohlavnosti rostlin,

o pravém významu tyčinek a pestíků, není správné. Náběh sice udělal, pohlavnost

tušil, ale k jejímu správnému poznání ještě nedospěl.“

Při své přírodovědecké činnosti Zalužanský nepřestával být lékařem a také si při

své vstupní přednášce v roce 1592 zvolil jako téma pojednání o lékařské vědě a

jejich cílech. *)

Odchod z univerzity

Jako učitel na univerzitě Zalužanský dlouho nepůsobil. Univerzitní profesoři byli

povinni zachovávat celibát. Když se pak oženil s Ludmilou, dcerou Jana Fonta

Kouřimského, musel se s učením na univerzitě rozloučit. Na internetu je možno se

dočíst, že mu univerzita udělila výjimku. Proto, že učil řečtinu. Což je -dle mého

názoru- autorská fabulace, která se nedá ověřit.

Zalužanský nadále provozoval na Starém Městě lékařskou praxi. Měl značnou a

zámožnou klientelu a tak se mu vedlo dobře. Ale s univerzitou zůstával nadále ve

spojení a zasazoval se o její obnovu, zvláště o znovuzřízení lékařské fakulty. Jeho

zájem o lékařské studium je zřejmý z ,,Promluvy o anatomii a obnově univerzity“

z roku 1600 **). Chystané obnovy uvázly v samých počátcích. V době moru se

v pražských ulicích osvědčil jako obětavý lékař.


12

Zásluha o úpravu lékárnictví

Zálužanského práce, která směřovala k zákonité úpravě lékárnictví, má velikou

důležitost. Jde o služební předpis, podle kterého se mají léky přechovávat, vyrábět

a prodávat. Jmenuje se: ,,Rzad Apatekařsky: kterýž by při Prodagi wseligakych

Lekařatwj jak w Králowstwij Cžeskem držán a zachowán býti měl. W krátkau

Summu uweden a podán Slowutné a mnoho wzácné Poctiwosti Pánu Purgmistru a

Raddě Starého Města Pražského w pátek po pamárce Swatých Filipa a Jakuba

Létha Páně MDXCI (1591) od Adama Zalužanského ze Zalužan w Lekařstwj Dr. A

Profesora w Akademii Pražské. Wytištěno w Starém Městě Pražském Létha Páně

MDXCII.“

Výtah z tohoto spisu je ,,Cena neb wyměřenj cen wsselikých léků“ V roce 1596

vyšel česky, německy, v latině, nově byl vydán v letech 1604, 1659, 1699, 1737;

udržoval se de facto v platnosti skoro do doby Marie Terezie, kdy bylo započato

s reformami již v moderním směru.

Že byl Adam Zalužanský pokrokovým lékařem v tom smyslu, že překonal zastaralé

předsudky, to dokazuje spis o lékařství věnovaný Rudolfu II. ***).

Neúspěchu o zreformování univerzity Zalužanský dlouho nepřežil. Zemřel roku

1613 na mor. Pohřben byl v Betlémské kapli. Jeho zásluhy o botaniku a lékárnictví

jsou veliké, proto je také jeho jméno na fasádě Národního muzea.

*) Titul vstupní přednášky zní: ,,Sitne medicina salubrium, insalubrium et

neutrorum (ut primum a Herophilo deinde a Galeno definita est) scientia?“ (Jest

medicína vědou o věcech zdravých, nezdravých a lhostejných jak to stanovil

Herofilos a Galenos?)

**) Nadpis této řeči zní: ,,Oratio pro Anatomia et Instauratione totius studii medici

in inclyto Regno Bohemiae ad Invietissimum Imperatorem Rudolphum secundum,

Caesarem Augustum, Hungariae etc. Bohemiae etc. Regem etc. et ad Amplissimos

ejusdem Regni Ordines.“

***) Animadversionum medicarum in Galenum et Vicennam libri VII.“ (

Poznámky lékařské ke Galenovi a Avicennovi o sedmi knihách.)


13

3. FERRISOVO OBŘÍ KOLO NA SVĚTOVÉ VÝSTAVĚ

V CHICAGU

Byla to doba -bohužel jen krátká- bez válek. Lidé byli přesvědčeni, že možnosti

člověka neznají hranic. Průmyslové země používaly železo a ocel místo na zbraně

na působivé monumenty pro velké výstavy, protože zápal nacionalismu čas od času

nutil jednotlivé národy ke snaze překonat druhé... Byla to doba celuidových

límečků a pestře pruhovaných košil a pivo bylo za babku.

Setkání významných architektů v Chicagu

Počátkem roku 1892, za mrazivého sobotního dopoledne, se shromáždil v Chicagu

výkvět amerických konstruktérů a architektů. Přišli si vyslechnout Daniela

Burnhama, hlavního architekta Světové výstavy v Chicagu, která byla uspořádána

na počest 400. výročí objevení Ameriky. Dlužno dodat, že jeho firma vystavěla

v letech 1891 až 1892 dvacetiposchoďový mrakodrap -tehdy největší na světě.

Burham dostal nápad a chtěl s ním seznámit přítomné. Američané by měli překonat

Eiffelovu věž, největší atrakci Světové výstavy v Paříži v roce 1889, jinou, ještě

větší věží.


14

Burham začal sezení velebením uměleckého ducha a originality přítomných

architektů. Historikové se ale domnívají, že toto hodnocení bylo poněkud sporné,

ale pochopitelné. Protože vycházelo z úst člověka, který rozhodl, že oněch dvě stě

budov určených pro Světovou výstavu bude vystaveno v ,,řecko – románsko –

orientálním slohu“. Ale jeden dobový vtip tehdy předpovídal, že náprava škod

způsobených touto ,,uměleckostí“ potrvá minimálně padesát let“. Burnham

pokračoval:

,,Zatímco architekti výstavy si získali nehynoucí slávu, neplatí to pro americké

konstruktéry. Nám nejde pouze o rozměry, ale o něco nového, originálního,

odvážného a jedinečného. Pouze tak si američtí konstruktéři udrží svou prestiž a

postavení.“

Ale co to mělo být? To nikdo nevěděl. Mezi přítomnými byl i vysoký hubený muž

s ježatým černým knírkem a ,,bledým odhodlaným obličejem“. Burnhamova slova

na něho zapůsobila a v duchu si slíbil, že tuto rukavici zvedne.

Legenda nebo skutečnost?

A dále jde spíše o legendu než skutečnost. Časopis 100+1 zahraničních zajímavostí

(3/84) o tom napsal: ,,Při večeři v jedné z místních hospůdek vytáhl tento mladý

muž z kapsy pero a papír a načrtl svůj nápad tak dokonale, že ani později už nebylo

nutno změnit ani čárku.“

Později jednomu z reportérů řekl: ,,Stanovil jsem velikost, způsob konstrukce, počet

vozíků a množství přepravovaných lidí i kolik budeme účtovat.“

Ale je třeba dodat, že třiatřicetiletý inženýr George Washington Gale Ferris jr.

neudělal nic tak nového a originálního, i když jeho nákres vytvořený na stole

v restauraci byl, jak se později ukázalo, až příliš odvážný. De facto pouze znovu

vynalezl zábavní kolo, zato ale velké.

Co Ferrise inspirovalo ke stavbě obřího kola

Georg Ferris byl osmým dítětem nevadského farmáře. Škola se mu prý zajídala

natolik, že se rodiče rozhodli pro tradiční středostavovský prostředek k vyléčení

nezdárného syna. V šestnácti letech ho poslali do vojenské školy v kalifornském

Oaklandu. Odkud mladý Ferris odešel na východ, do polytechnického institutu

v Troyi ve státě New York. Po skončení studií v roce 1881 Ferris zahájil solidní,

ale nikterak oslňující kariéru. Stavěl tunely a mosty. A dokonce si založil vlastní

firmu. Co se týče obřího kola, tak nikdo de facto neví, kdy a co ho inspirovalo.

Pokud pomineme výše zmíněnou legendu. Můžeme se jen dohadovat. Ferris

vyrůstal v Nevadě a viděl zde jistě mnoho vodních kol, která se využívala na

zavlažování. A jistě znal kola v zábavních parcích. Ve výše zmíněném časopise se

uvádí, že první osobou, kterou podrobně seznámil se svými plány, byl jeho partner


15

Wiliam F. Gronau, na kterém později záviselo vlastní sestavení kola. Ten o tom

řekl:

,,Ferris mě zavolal do své kanceláře, předložil mi schéma obrovského kola

o průměru sedmdesáti metrů sestrojeného podobně, jako kolo bicyklu Na mne

připadly technické problémy spojené s dokonalým vyvážením kola. A Ferris má

zásluhu na získání koncese a vyřešení finančních záležitostí souvisejících s kolem.“

Organizátoři Světové výstavy byli šokováni

Výše uvedené Ferrisovy zásluhy nejsou zanedbatelné, zvláště vzhledem

k počáteční reakci organizátorů Světové výstavy na první nákresy největšího kola

na světě. V časopise 100+1 zahraničních zajímavostí (3 / 84) se píše:

,,Kolo mělo rotovat kolem osy o váze sedmdesáti tun a délce šestnácti metrů, což

mělo být vůbec největší dosud vyrobená dutá kovová tyč. Kolo mělo roztáčet motor

o výkonu asi 750 kW. Další motor měl sloužit jako rezerva při nenadálých

výpadcích hlavního motoru. Obrovská vzduchová brzda napojená na dvě

třímetrové kovové- tyče měla zabrzdit mamutí hnací soukolí připomínající hodinový

stroj tak pevně, že by se nepohnulo ani to nejmenší kolečko. Každý ze šestatřiceti

vozíků měl pojmout šedesát lidí. Celý mechanismus měl být upevněn na dvou

ocelových věžích, vysokých asi padesát metrů a zapuštěných do betonových bloků

o průměru sedmi metrů, z nichž každý měl být zalit do země do hloubky dvanácti a

půl metru. Při plném zatížení mělo kolo vážit 1200 tun.“

Organizátoři výstavy byli šokováni. Ozývaly se dokonce hlasy, že se Ferris

zbláznil. Dokonce jeho spolupracovník Burnham Ferrise varoval:

,,Kovová konstrukce je zjevně tak křehká, že prudké větry od Michiganského jezera,

o kterých se tvrdí, že by dokázaly setřít kůži z buvola, kolo smetou. A i kdyby se

tomu podařilo nějak zabránit, lidé si netroufnou dát se v tak nepevně vyhlížející

konstrukci vyvést do takové výšky.“

Ferris však trval na svém, ale organizátoři se zdráhali a vytáčeli. Nakonec ustoupili,

protože rok 1883 se rychle blížil a Chicago doposud nemělo nic, co by předstihlo

Eiffelovku. Ferrisovi bylo povoleno postavit kolo, ale pod podmínkou, že je bude

sám financovat. Těch osmadvacet miliónů dolarů, které byly věnovány na výstavu,

bylo už dávno rozděleno.

Ferris souhlasil. A bohatí akcionáři, kteří byli podníceni jeho tichým nadšením, se

jen hrnuli. Takže Ferris dal nakonec dohromady téměř dvojnásobek oněch 350 tisíc

dolarů, kterých bylo zapotřebí.


16

Postavení kola se setkávalo s potížemi

Když měl peníze pohromadě, Ferris se obrátil na ocelářský průmysl, s nímž uzavřel

- a posléze zase zrušil- na tucet různých smluv. Ve výše zmíněném časopise se

píše:

,,Koncem roku 1892 měla budoucí obrovská pavoučí konstrukce stále ještě podobu

tisíců tun surového železa, roztroušeného po devíti detroitských ocelárnách.

O necelých šest měsíců později byly navzdory třem týdnům silných mrazů zality

základy a k Chicagu se prérií plazilo pět nákladních vlaků o třiceti vagónech

naložených tisíci ocelových tyčí, nosníků a pásů, které se měly sestavit dohromady

jako obrovská dětská stavebnice. V této rozhodující fázi měl George Ferris plné

právo pozbýt své legendární sebedůvěry. Kdo by mu to ostatně mohl mít za zlé?

Většina atrakcí Světové výstavy v Chicagu se už skvěla na místě. Výstaviště na

břehu Michiganského jezera připomínalo kouzelný koberec posázený

mechanickými elektrifikovanými zázraky konce devatenáctého století: telefon,

fonograf, žárovky, linotyp. Šestačtyřicet států předvádělo více než 250 tisíc

exemplářů.“

Ferrise jistě napadlo, jak by mohl jeho výtvor konkurovat tolika exponátům a navíc

zastínit památku železného zázraku Gustava Eiffela. Dokonce neměl ani čas

předem smontovat a vyzkoušet kolo, dopravené na výstaviště v podobě

nekonečného počtu součástek. Ferrisovi bylo jasné, že chyby ve výpočtech by byly

pro kolo stejně osudné jako pro první zborcené mosty. Pokud byl kdy důvod

k obavám, tak to bylo právě nyní. Ferris nařídil hlavnímu konstruktérovi Lutheru

Riceovi:

,,Kolo roztočte, nebo je strhněte z věží! Po těchto slovech odjel na východ na

naléhavou obchodní schůzku. Rice o tom později řekl: ,,Ferris by v té době

v Pittsburghu a já jsem si přál, abych tam byl s ním... Náhle mě z těchto myšlenek

vytrhl příšerný rámus – a ke své obrovské úlevě jsem zjistil, že byl způsoben pouze

odškrabáváním rezu z brzdového mechanismu. Když se pak kolo za jásotu

shromážděného zástupu poprvé roztočilo, pracovalo naprosto nehlučně. Nakonec,

když dokončilo první otočku, jsem málem začal křičet radostí.“

Rice telegrafoval ihned tuto šťastnou zprávu Ferrisovi a ten telegraficky odpověděl,

aby začali okamžitě zavěšovat gondoly. O dva dny později se kolo zase roztočilo

s Gronauem a Ricem. Gronau na to později vzpomínal: ,,Stroj byl tak perfektní, že

jsme pohyb kola vůbec necítili.“

Uvedení kola do provozu

Dne 21. června bylo Ferrisovo velekolo uvedeno s velkou slávou do provozu.

V 100+1 zahraničních zajímavostí (3/84) se píše: ,,Milenecké páry se chtěly dávat

oddat v nejvyšším bodě dráhy kola. Noviny si vymýšlely historky o lidech

skákajících z těchto závratných výšek a zveřejňovaly kachny o tom, že se plně

obsazené kolo zaseklo (což zřejmě dalo podnět k diskusi o možnosti vybavit každou

gondolu telefonem).“


17

O kolo se začalo zajímat i ministerstvo obrany. Oficiálně požádalo o technické

podrobnosti. Zejména se zajímalo o to, jak je možné, že se takovouhle konstrukci

podařilo postavit za pár měsíců, zatímco stavba federálních pevností trvala tak

nekonečně dlouho.

Světová výstava v Chicagu skončila v říjnu. Za tu dobu zaplatilo za svezení na

Ferrisově kole -dvě pomalé otočky trvající dvacet minut- jeden a půl miliónu lidí

po padesáti centech. Nebyla to malá částka, když si uvědomíme, že tolik stálo celé

vstupné na Světovou výstavu.

Kolo se stalo královnou Světové výstavy

Ferrisovo kolo se brzy stalo královnou výstavy a George Washington Ferris de

facto jejím králem. V patách mu byli neustále novináři. Jeden z nich se dokonce

svezl na velekole za chladné větrné bouře, která tehdy v červenci postihla Chicago,

a napsal o tom článek.

,,To velké kolo zvolna vyzdvihlo cestující do výše uprostřed zuřícího vichru. Rámus

větru kolem vozíků byl ohlušující. Vichřice skučela v nosnících a zuřivě lomcovala

okny. Byla to skutečně zkouška silných nervů... Vynálezce má ve své kolo plnou

důvěru. Já jsem ovšem v té chvíli nevěřil ani v boha, ani v člověka.“

V jednom dosti nadneseném interview, které poskytl jednomu ze svých největších

obdivovatelů z řad novinářů, popsal své plány jak změnit Chicago ve významný

mořský přístav, který by využíval nejnovější světové vynálezy.

,,Hodlám do propustí kanálů vhánět místo vody stlačený vzduch, takže voda by se

změnila í hnací sílu, která bude dopravovat zemědělské výrobky na trh, pohánět

výtahy, otáčet stroji, vyhřívat byty a vařit.“

Jeho obdivovatel napsal, že nikdo než zanícený obdivovatel nemohl poslouchat

celou hodinu tak ,,oslnivé líčení“ a necítit při tom ,,přítomnost muže předurčeného

k významné roli v průmyslovém a mechanickém rozvoji země“.

Hořký konec Ferrisova kola

Tento oslavný článek byl počátkem Ferrisových potíží. I když Ferris nikdy netvrdil,

že velekolo bylo výhradně jeho vynálezem, začalo se v tisku poukazovat na to, že

Ferris de facto nepřišel s ničím novým. Další se hned připojili a poukazovali, že

historie Evropy i Orientu se hemží podobnými, třebaže menšími koly.

,,Nejnovějším příkladem jsou třeba bratři Condermanové z Indiany, kteří nedávno

zkonstruovali kolo vysoké jedenáct metrů. A co jistý William Somers, který navrhl

dvojposchoďové vyhlídkové otáčivé kolo?“


18

Co k tomu mohl George Ferris dodat? Měl jiné starosti. Musel se vyrovnávat

s finančními ztrátami. Soudil se s organizátory výstavy o 400 tisíc dolarů, které

kolo vydělalo. V této napjaté atmosféře kolo nečinně stálo, bez údržby a až do jara

bylo vystaveno drsné chicagské zimě. Na jaře je pak několik set dělníků rozebralo a

uložilo do očíslovaných beden a nákladním vlakem bylo dopraveno do skladu

v blízké železniční stanici. Tak uběhla další zima, plná neplodných spekulací a na

kolo se dále hromadil prach. O kolo projevily zájem zábavní parky na Coney

Islandu a v Atlantic City. Zájem projevil také Londýn, ale rozčarovaný Ferris

odmítl. Naskytla se mu možnost zřídit zábavní park uprostřed Manhattanu, ale pak

z ní sešlo. Mezitím jistý William Sullivan, stavitel mostů z Illionoisu navrhl po

svém návratu z chicagské výstavy něco, co se Ferrisovi nepodařilo – přenosné kolo.

Postupem času Sullivanova rodinná firma zkonstruovala kolem 1300 kol a

zásobovala jimi celý svět. Z toho všeho se Ferris dočkal jen té pocty, že kolo nese

jeho jméno; nikdy neuviděl ani cent ze svého vynálezu, který vynesl milióny

dolarů.

Počátkem roku 1895 Ferris získal povolení postavit kolo na North Clark Street.

Mělo se stát součástí zábavního parku. Obyvatelé z okolních čtvrtí, kteří si

stěžovali na ,,nežádoucí industrializaci“, však zasadili plánu smrtící ránu tím, že se

postarali o to, aby park nedostal povolení k prodeji alkoholických nápojů.

V časopise 100+1 zahraničních zajímavostí (3 / 84) se píše.

,,Ferrisovi se podařilo získat prostřednictvím dluhopisů dalších 300 tisíc dolarů a

pokusit se začít znovu. V té době však zemi zasáhla krize. Ferrisova společnost se

několik let držela nad vodou jen s obrovskými potížemi a pak byla s více než 400

tisíci dolarů dluhu prodána v dražbě. Zakoupila ji firma, která nabídla 1 800

dolarů.“

Luther Rice protestoval: ,,To je ostuda, strašná ostuda! Pomine-li se hodnota oceli,

mají desetkrát větší hodnotu jen motory.“

,,Ano,“ souhlasil právní zástupce kupující firmy, ,,ale uvědomte si, že rozebrání

kola bude stát dalších třicet tisíc dolarů.“

George Ferris se toho už naštěstí nedožil. V listopadu 1896 byl s nemocným

srdcem přijat do nemocnice v Pittsburghu, kde krátce poté v sedmatřiceti letech

zemřel. Říkalo se, že vinu na jeho náhlé smrti nesly psychické komplikace

způsobením přepracováním ve snaze zabránit bankrotu. Ale ve Wikipedii se píše,

že zemřel na břišní tyfus.

A jaké byly další osudy Ferrisova kola? Ve výše zmíněním časopise se píše: ,,Jeho

velekolo se ještě jednou nakrátko zaskvělo v někdejší slávě. V roce 1904 dělníci

rozebrali dosud stojící části a poslali je do St. Louis, kde měly být namontovány

v areálu louisianské obchodní výstavy. Třebaže kolo pracovalo bez sebemenších

závad, jeho návrat nepřinesl finanční úspěch. I přes vysoké vstupné byl zisk

nepatrný vzhledem k vysokým nákladům na dopravu a montáž kola. Když je na

výstavišti jeho majitelé zanechali, rozhořčení obyvatelé St. Louis prosadili jeho

zničení.“


19

To se stalo 11. května 1906. List Chicago Tribune o tom napsal: ,,Tento starý dobrý

bílý slon umíral pomalu. Padesátikilogramová nálož dynamitu položená pod

základy kola srazila konstrukci na kolena: pak se tento kolos o průměru sedmdesáti

metrů sesul k zemi. Kolo se v pádu zvolna otočilo, na okamžik se zakymácelo jako

obrovská nestvůra a pak se zvolna zbortilo. Nepadlo k jedné straně, jak se

očekávalo – pouze se zvolna sesulo. Za několik minut z něj zbyla jen změť oceli a

železa, vysoká dvanáct metrů.“

Do základů byly navrtány díry a další padesátikilogramová nálož dala ránu

z milosti Královna chicagské Světové výstavy ,,zázrak dvou světadílů co do

nákladů, rozměrů a své naprosté zbytečnosti“ – nepřežila svého tvůrce ani o deset

let.


20

4. AMBROISE PARÉ (1510-1590) – VYNÁLEZCE

MEDICÍNY BITEVNÍHO POLE

Chirurgie byla opovrhovaným oborem

V lékařství jsou dva obory, které jsou těsně spjaty s praktickým životem.

Porodnictví a chirurgie. A právě tyto dvě disciplíny byly po staletí zanedbávány,

nebyly považovány za důstojné a tak byly ponechávány řemeslníkům. Až mnohem

později se spojila manuální obratnost s teoretickým povšechným vzděláním. Josef

Vinař v knize Zachránci lidstva napsal:

,,Teprve nedávný věk spojil manuální obratnost s teoretickým povšechným

vzděláním, a pak teprve oslnila chirurgie svými divy světa – podobně i gynekologie,

spjatá s porodnictvím.

Ze středověku jsou známá některá jména chirurgů. Je to salernský Roger, který

napsal praktický návod k ranhojičství, který pak byl přepracován od Rolanda

z Parmy; z pozdějších ranhojičů jsou nejznámější Vilém ze Saliceta (1210-1277),

Jindřich z Mondville (1270-1320), Guido Lanfranc z Milána, profesor v Paříži

(třinácté století). Na začátku nového věku začíná chirurgie rašiti a vzkvétati,

dostávajíc nové podněty od anatomie, která se vybavuje z předsudků a zabývá

studiem pitevního materiálu lidského. Italští anatomové vykonali kus práce také

v oboru chirurgie.“

Samouk, který neuměl latinsky

Mezi chirurgy v té době nejvíc vynikl Ambroise Paré. Pozoruhodné je, že byl více

méně samouk, který navíc neznal latinsky, takže nemohl čerpat znalosti z knih

svých předchůdců. Vypracoval se jen díky své vůli, důvtipu nadání a z nabytých

zkušeností. Narodil se v malé vesničce Bourg-Hersent u Lavalu. Vyučil se

u lazebníka a pak se vydal do Paříže, kde získal další vzdělání v nejstarší

francouzské nemocnici – v Hôtel-Dieu v Paříži.

V roce 1536 vstoupil jako lazebník-ranhojič do francouzské armády. Ta v té době

táhla do Itálie proti Karlu V. Na Turín. Při útoku na zámek Villaine došlo

k prudkým bojům, bylo mnoho mrtvých a raněných. Chirurgové pomalu nestačili

ošetřovat raněné. A navíc začal docházet materiál. V té době bylo běžné nalévat do

otevřených ran horký bezový olej (Oleum sambuci). Panovalo totiž všeobecné


21

přesvědčení, že rána způsobená střelnou zbraní je od zbytků střelného prachu

otrávená a proto je třeba tento jed zneškodnit nalitím horkého oleje. Dlužno dodat,

že mnozí ranění nezemřeli na zranění, ale šokem. Tato neodůvodněná léčba se mezi

ranhojiči udržovala proto, že ji ve svém spise doporučoval vyhlášení chirurg

Giovanni Vico.

Malý – velký objev

Při tak velkém počtu zraněných došel Paréovi olej. Co teď? Měl u sebe jen směs

růžového oleje, terpentýnu a vaječného žloutku a tak dával na rány tuto směs. Tito

ranění ušli bolestem, které způsoboval horký olej, ale Paré měl velké obavy, jak to

s nimi dopadne. Sám o tom později napsal:

,,Svědomí mi nedalo v noci spát a tak jsem ráno časně vstal a běžel se podívat, jak

se nemocným daří. Myslel jsem si, že nemocní, kteří nebyli ošetřeni horkým olejem,

na tom budou zle. Ale byl jsem překvapen, když jsem se setkal s opakem. Těmto

lidem se dařilo poměrně dobře, neměli otoky ani horečky a spali dobře. Oproti

tomu ranění, kteří byli ošetřeni pomocí dosud uznaných postupů, v noci nespali,

byli trápeni bolestmi a horečkami, zranění údy měli oteklé...“

Paré se zamyslel a nabyl přesvědčení, že dosavadní ošetřování střelných ran není

správné a od té doby nalévání horkého oleje do ran nepoužíval.

Návrat do Paříže a opět do války

Po dvou letech v Itálii se Paré vrátil do Paříže. Oženil se a založil vlastní praxi. Ale

klidu si dlouho neužil. Opět vypukla válka a Paré šel zase do pole. Jeho nová

metoda léčení měla úspěch. Dokonce i u vysoce postavených osob a jeho pověst se

lavinovitě šířila. Když se po druhé výpravě vrátil do Paříže, pozval si ho k sobě

profesor anatomie Jacques Dubois a dal si od něho vyprávět o nově nabytých

zkušenostech. Souhlasil s ním a vybídl ho, aby své nové poznatky uveřejnil. Paré

uposlechl a vydal své první dílo. Ale francouzsky, protože latinsky neuměl. Psal

v něm o účincích způsobených střelnými zbraněmi.

Co se nenaučil ve školách, to se Paré snažil získat vlastní pílí a pozorováním. Na

mrtvolách v poli prováděl sekce. Dubois si ho proto vyvolil za prosektora. Paré se

při pitvách přesvědčil, že anatomie, která se vyučovala, je nesprávná. Že nepodává

popis lidského těla, ale přenáší na člověka znalosti získané na zvířatech. S těmito

poznatky vystoupil na veřejnost až po Duboisově smrti, protože tento byl

stoupencem staré školy.


22

Královský osobní chirurg

V roce 1552 vypukla zase válka a Paré získal další zkušenosti. Zjistil, že při

krvácení z ran je lepší podvázat cévu než vypálit ránu, což se v té době dělalo a

bylo to převzato od Arabů. Na královo vyzvání se vplížil do obležené pevnosti

Metz, aby pomohl tamějším zraněným. Rok na to padl do zajetí, ale nepřátelé ho

propustili na svobodu, když u nich provedl několik vynikajících operací.

Paré postupoval v hodnostech, stal se královským osobním chirurgem. Kolegium

svatého Kosmy (Collllege St. Côme) ho jmenovalo mistrem chirurgie. Pro člověka,

který za sebou neměl akademickou dráhu, to bylo neobvyklé vyznamenání.

Paré pak sloužil králům Jindřichovi II., Františkovi II. a Karlovi IX. I když byl Paré

hugenotem, při bartolomějské noci mu král Karel IX. zachránil život – ukryl ho ve

své ložnici. Ambroise Paré zemřel v Paříži 20. prosince 1590.

První válečný chirurg

Ambroise Paré byl bezesporu geniální. Byl chirurgem velkého formátu.

Zjednodušil chirurgické zásahy, odstranil zbytečné vypalování, žíhání, zasypávání

práškem jednorožců a různé bezúčelné a škodlivé prostředky, zavedl nové operační

zásady. Prováděl nejen amputační operace, ale i plastické Třeba operaci zaječího

pysku. Vymyslel nové operační nástroje, jako první přispěl k praxi chirurgické

amputace a desingu končetinových protéz. Vyráběl také oční protézy, dělal umělé

oči ze smaltovaného zlata, stříbra, porcelánu a skla. Byl i významnou postavou ve

vývoji porodnictví v polovině 16. století. Jeho spisy a pokyny jsou známy jako

počátek moderní forenzní patologie.

Novověk zavedl nový způsob válčení střelnými zbraněmi. Paré se projevil za těchto

nových okolností a při nových úkolech jako první válečný chirurg.


23

5. OSUDY PRINCE RUPERTA, SYNA „ZIMNÍHO KRÁLE“

Kraj kolem Hudsonova zálivu na severu Kanady působí jako bohem opuštěné

místo. V roce 1578 tu hledal vodní cestu z Atlantiku do Tichého oceánu anglický

mořeplavec Martin Frobisher. Ale do Hudsonova zálivu se se svou plachetnicí

neodvážil. To si troufnul až roku 1610 kapitán Henry Hudson. Projel zálivem a

kousku moře vkousnutému do severní Kanady dal svoje jméno. Potom informoval

anglickou admiralitu o zajímavé pevnině, odkud by se daly mařit kolonizační

záměr Francouzů z Quebeku.

V roce 1668 připlul do zálivu James Bay kapitán Grosselier a založil zde maličkou

pevnůstku. O dva roky později se zde vylodil anglický admirál Rupert, první

guvernér severní Kanady. Založil zde obchodní společnost Hudson’s Bay

Company. Na počest zakladatele dostal kraj jméno Rupert Country, pevnůstka se

jmenuje Rupert House a blízká řeka Rupert River.


24

Jak se Rupert, po matce potomek rodiny Stuartovců, který se pyšnil titulem The

Crown Prince of Bohemia a syn českého ,,zimního krále“ dostal do severní

Kanady?

Zpět do roku 1619

Píše se rok 1619. Čechy stále žily vzpomínkami na slavnou éru husitství, zemí

doutnala nespokojenost s habsburským katolicismem. Ferdinand II. z rodu

Habsburků byl zbaven české koruny a české protestantské stavy se začaly rozhlížet

po Evropě po protestantském králi. Nakonec byl vybrán kurfiřt Fridrich Falcký,

hlava unie protestantských knížat v Evropě.

České stavy vybraly Fridricha Falckého ještě z jednoho důvodu. Jeho manželka

Alžběta byla dcerou anglického krále Jakuba I. z rodu Stuartovců. A ta měla -jako

česká královna - v případě konfliktu Čechů s Habsburky - dávat záruky, že je

Angličané nenechají na holičkách. Následující rok ukázal, že tato kalkulace byla

chybná.

Fridrich Falcký byl zvolen českým králem na podzim 1619. Královští manželé

přijeli do Prahy s početnou rodinou. Jejich nejstarší syn Fridrich (Jindřich) se

narodil roku 1614. V Praze spatřil světlo světa další syn, který dostal jméno Rupert.

Po jeho narození se vynořila otázka, kdo bude následníkem na českém trůnu po

Fridrichu Falckém. Prý to měl být Rupert, protože se narodil v Praze. Ale přední

představitel českých stavů hrabě Šlik, díky své výmluvnosti, (i přes silný odpor

královny Alžběty) přenesl korunní princovství na nejstaršího syna Jindřicha. Ten

o několik let později zemřel a exkrálovna Alžběta konečně přiřkla titul Rupertovi.

Ten se jím pyšnil až do konce svého dobrodružného života.

Útěk do exilu

Jak je všeobecně známo, protestantská vojska prohrála bitvu na Bílé hoře dne 8.

listopadu 1620. Královská rodina prchala v kočáře, který hlídalo několik dragounů.

Jejich ,,zimní panování“ skončilo. Vzápětí ztratili Falcko a hledali azyl v Nizozemí

a Belgii.

Když Rupert trochu dospěl, začal se věnovat vojenství. Válčil ve Švédsku, byl

zajat, potom propuštěn Spisovatel Jaroslav Šikl (1930 – 1985), který se Rupertovi

také věnoval, napsal v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí (26/84): ,,Štěstí se

na něho usměje roku 1642, kdy ho strýc, anglický král Karel I. z rodu Stuartovců

povolává do čela vojska proti Cromwellovi. Jenomže hulánské znalosti nejsou proti


25

revolučnímu nadšení cromwellovské armády moc platné. Elegantní princ Rupert

řídí sice s maršálskou holí v jedné a se smečkou chrtů v druhé ruce bitvu

u Oxfordu, ale vede ji špatně. Co na tom, že mu pozdější dějiny válečnického umění

připíší vynález útoku jízdy v sevřené formaci s tasenými šavlemi...“

Tedy bitva byla ztracena. Karel I. Stuart skončil na popravišti. Palatin rýnský a

český korunní princ Rupert, musel znovu emigrovat.

Osudové setkání s Hollarem

Rupert odjel do jemu známé Belgie a Nizozemska. A tady se setkal s Václavem

Hollarem, geniálním českým rytcem a grafikem, umělcem, který vášnivě miloval

dalekou Prahu. A tato vášeň přešla i na Ruperta, který si místo svého zrození

nemohl pamatovat. Hollarovo vyprávění mělo magickou moc...

Rupert si zamiloval město svého narození, obklopil se Hollarovými vedutami a

dokonce seznámil českého rytce s exulantským Karlem II. Stuartem, který od

tohoto setkání Hollara podporoval.

Návrat do Londýna

Cromwellova moc v Anglii skončila, Karel II. se roku 1660 vrátil slavnostně do

Londýna a s ním i jeho bratranec Rupert.

Rupert se věnoval vojenskému a námořnickému řemeslu a žádal slyšení u krále

Karla II., aby mu připomenul své věrné služby. Deset let čekal ve stínu rozmařilého

dvora. Mezitím se na stolech admirality, ale i v pracovně Karla II. shromažďovaly

zprávy mořeplavců Frobishera a Hudsona. Král potřeboval doplnit svoji pokladnu a

tak prohlásil severovýchodní Kanadu za svoji državu. Jejím prvním guvernérem

byl jmenován Rupert. Jeden z mořeplavců -Grosselier- byl vyslán, aby našel místo

pro budoucí pevnůstku. A pak Rupert vyplul směrem k severní Kanadě.

V Hudsonově zálivu

Hned po svém příjezdu Rupert pochopil, do jakého nehostinného koutu světa se

dostal. Musel zapomenout na nádheru anglického dvora, Evropu, na předešlý

život... Spisovatel Jaroslav Šikl napsal:




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist