načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Elektronická kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Autor:

Nové vydání humorného, cestovatelského bestselleru je tady! Ladislav Zibura na pěší poutě vyráží už od svých osmnácti let. Hvězdou poutnického světa se ale stal až v roce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 286
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 2. vydání
Spolupracovali: ilustrovali Tomski &
Polanski
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0696-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis


Nové vydání humorného, cestovatelského bestselleru je tady!
Ladislav Zibura na pěší poutě vyráží už od svých osmnácti let. Hvězdou poutnického světa se ale stal až v roce 2015, kdy se o jeho příběh začala zajímat média. Na rozdíl od duchovně zaměřených autorů, pouť vnímá především jako jízdu v kerouacovském stylu. Jeho kniha je pozoruhodnou kombinací nadsázky a vtipu, které střídají častá zamyšlení nad vážnými tématy. Hlavním motivem je zde autorova pouť do Jeruzaléma, na kterou se vydal loni v létě. Bez mapy a orientačního smyslu se mu podařilo ujít 1400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanout pod Zdí nářků a prožít nezapomenutelné dobrodružství. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, šťastných i nešťastných náhod a vstřícnosti lidí na celém světě. K napsání knihy autora motivoval strhující úspěch jeho projekcí, které během pouhých tří měsíců navštívilo 8 000 lidí. Diváci si Ladislava Ziburu oblíbili pro jeho neotřelý humor a velký vypravěčský talent. Pro čtenáře k nim přidal ještě svěží novinářský styl a jednoduché poselství: běžte také. Nové vydání s celostránkovými ilustracemi od Tomski & Polanski.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


40 dní pěšky do jeruzaléma

Ladislav

Zibura



BizBooks

Brno 2018

ILUSTROVALI TOMSKI&POLANSKI

40 dní pěšky do jeruzaléma

Ladislav

Zibura


40 dní pěšky

do Jeruzaléma

Ladislav Zibura

Odpovědná redaktorka: Hana Hozová

Obálka: Tomski&Polanski

Ilustrace: Tomski&Polanski

Jazyková korektura: Martina Mojzesová, Pavlína Zelníčková

Technický redaktor: Jiří Matoušek

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-265-0696-6

ISBN e-knihy 978-80-265-0757-4 (1. zveřejnění, 2018)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou

spotřebitelskou cenu.

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2018 ve společnosti Albatros

Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 31 826.

© Albatros Media a. s., 2018. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování

v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu

vydavatele.

2. vydání


5

Předmluva k novému vydání

Tento příběh jsem prožil ve svých dvaceti, knihu napsal o  rok

později. S  odstupem čtyř let vnímám, že zatímco rozhodných

soudů je v ní plno, některé pasáže postrádají jistou pokoru.

Následující řádky jsem přesto ponechal bez úprav. Zůstávají

tak svědectvím o  vší naivitě a  suverenitě, kterou může mladý

muž ve svých dvaceti mít.

Děkuji všem, kteří se zasloužili o to, že bych dnes tuto knihuna

psal úplně jinak.

Ladislav Zibura


6

Touha cestovatelská

Neprozkoumat za celý svůj život svět, do kterého jsme senaro

dili, je podobně divné, jako si neprohlédnout právě použitýtoa

letní papír. Nekonečná zvědavost totiž spolu s močením vestoje

patří k největším darům, které mladým mužům přírodanaděli

la. Morální povinností všech objevitelů je postavit se každému,

kdo by nás o ně chtěl připravit. Jedině tak vybudujeme svět, ve

kterém jsme hnáni vpřed touhou po poznání a kde můžemevy

čurat své jméno do sněhu.

Má láska k cestování a poznávání je stará jako já sám. Dokonce

i lůno své matky jsem opustil dřív, než je běžné. Sametovoure

voluci jsem ale vzdor svému spěchu zmeškal o dva roky. Když

mi otec ve dvou letech začal místo pohádek číst dobrodružné

knihy, definitivně mi zničil dětství. Začal jsem totiž litovat, že

kvůli svému malému tělu nemohu prožívat stejná dobrodruž

ství jako jejich hrdinové. Přesněji řečeno, já byl připraven,ov

šem matka nesouhlasila. Zatrhla mi i cestu kolem světa, kterou

jsem naplánoval v prvním ročníku osmiletého gymnázia.

Neukojenou touhu po cestování a svobodě mivynahrazo

valo jídlo. Díky němu jsem se až do čtrnácti let nemuselzaobí

rat zbytečnostmi, jako jsou sport či holky, a měl dostatek času

věnovat se encyklope diím a televizi. Kromě bestiální nadváhy

jsem celé dětství vynikal také ne obyčejnou nešikovností. Díky

dobrému úrazovému pojištění se mi podařilo pravidelně při

spívat do rodinného rozpočtu, aniž bych musel podnikat něco

nebezpečného. V  mých lékařských zprávách se objevují ku

riozity jako dvojitá fraktura holenní kosti při bobování či zlo

menina ruky po úderu fotbalovým míčem. Jindy se mi podařilo

zlomit si malíček při florbalu, když jsem zakopnul po cestě na


7


8

střídačku. Těžký otřes mozku a  rozbitá hlava na cyklistickém

výletu s  rodinou by v  tomto kontextu nezněly nijak zvláštně,

kdybych je neutrpěl v okamžiku, kdy jsem kolo vedl do kopce.

Nadváhy se mi podařilo zbavit až v pubertě díky běhu, jízdě na kole a  počínající mentální anorexii. Vzdor tomu, že jsem v pubertě také objevil půvab alkoholu, mi obliba sportu nějakou dobu vydržela. Společně s  kamarádem Jirkou jsme podnikali pěší výlety s jediným cílem – úplně se zničit. Vrcholem našeho snažení byla podzimní výprava z Prahy do Českých Budějovic. Oněch 160 kilometrů se nám tehdy podařilo překonat za 36 ho- din. Kdybych v  polovině cesty na chvíli neomdlel a  už od Benešova u Prahy sprostě nenadával, šlo by o hezký sportovní výkon. Tehdy jsem pochopil, že pěšky se dá dojít opravdudaleko. A také že chodit pěšky daleko opravdu bolí.

Pěší poutě u  mě mají silně maskulinní začátek  – poprvé jsem se o nich dočetl v rubrice „příběhy čtenářek“ v časopisu ONA Dnes. Invalidní poutnice nadšeně popisovala, jak navozíčku podnikla pouť do Santiaga de Compostela a potkala tam nejlepší lidi na světě. Ještě téhož dne jsem se rozhodl, že tam po maturitě půjdu taky. Matka nabyla dojmu, že na cestě neochybně zemřu, což je vzhledem k  jejím předchozím zkušenostem s  nešikovným Ládíkem víc než pochopitelné. Abych mámu uklidnil, pustil jsem jí film Cesta, který pouť do Santiaga popisuje. Bohužel mě nenapadlo si předem přečíst anotaci. Během promítání totiž vyšlo najevo, že film začíná příběhem mladého muže mého věku, který zemře první den cesty v Pyrenejích. Pouť pak vykoná jeho otec, který na cestěpostupně rozprašuje popel svého syna. Film to byl hezký a dojemný, matku ale neuklidnil.

Matka týden po maturitě (rok 2011) uvěřila mému slibu, že Pyreneje obejdu, nasmažila řízky a společně s bratrem a otcem

9

mě vyprovodila na tehdy ještě ruzyňské letiště. Tento nepod

statný detail uvádím proto, že ač to možná z  knihy nevyplý

vá, jsme skvěle fungující rodina. Mladý Ládík se na pouti do

Santiaga poprvé v životě musel starat sám o sebe, ale zvládl to

dobře. Navíc zjistil, že lidé jsou docela fajn. Po měsíci a 900ki

lometrech cesty se mi podařilo dorazit až k oceánu, kde podle

středověkých poutníků končil svět. Svůj první velký úspěch

jsem se rozhodl oslavit vypitím láhve ginu na útesech. Předpý

chou mě tehdy uchránila první velká rána osudu, který mě od

té doby usměrnil ještě mnohokrát. Po cestě zpátky z útesu jsem

se totiž kvůli přílivu lehce přitopil a ze Santiaga de Compostela

se mi pak podařilo odletět na špatné letiště. Od té doby sipa

matuji, že ve Frankfurtu jsou letiště dvě, a také se bojím létat.

Rok byl doba dostatečně dlouhá na to, abych zapomněl

na všechny bolesti pouti a vydal se na cestu znovu. Tentokrát

v doprovodu svého kamaráda Michala do Říma. Rodiče sido

dnes myslí, že jsem vycházel od prahu našeho domu, ve sku

tečnosti ale naše pouť začala o dvě hodiny později u skleničky

whisky v kavárně Horká Vana. Michal se ode mě nakonecod

pojil v Innsbrucku, protože mu bylo vedro. Mně taky bylove

dro, ale neměl jsem se od koho odpojit, a tak mi nezbylo než do

Říma dojít. Za celých 1 400 kilometrů jsem byl v blízkémkon

taktu s autem jen jednou – když mě srazilo na přechodu. Celá

cesta mě vyšla na pouhých 240 eur. Třicet eur jsem navíc našel

na silnici a osmdesát vyhrál na automatech. Do původního cíle

své cesty jsem ale nedorazil. Ve Vatikánu mě totiž odmítlipus

tit do chrámu svatého Petra, ke kterému poutníci tradičněsmě

řovali. Po návratu domů jsem o své pouti poskytl prvnírozho

vor v životě. Novinářka mu dala titulek „Do Itálie se už v životě

nechci vrátit, říká mladý poutník“, a dodnes mám proto strach

z každého auta rozvážejícího pizzu. 10

V roce 2013 jsme se s Michalem sešli znovu, abychomnalánovali další cestu. Bylo to den po Budějovickémpůlmaratonu, na kterém jsem se třikrát pozvracel mezi diváky, proto nad pěší chůzí zvítězil bicykl. Náš plán byl prostý – po proudu Labe bez mapy dojet k  Severnímu moři a  v  pořádku se vrátit zpět. Já vyjel na kole svého otce, Michal zase na kole své sestry. Do cíle se nakonec nepodařilo dojet ani jednomu z nás. Michal se ode mě znovu odpojil, tentokrát v Praze-Davli. Nízko posazené sedlo kola jeho sestry mu totiž namohlo kolenní vazy. Já sice k moři dojel, ovšem kvůli selhání orientace při jízdě bez mapy to nebylo moře Severní, nýbrž Baltské. Druhá rána osudu mě postihla v Berlíně. Tam jsem triumfálně vytáhl mapuzakoupenou ve slevě v antikvariátu. Bohužel se ukázalo, že na ní chybí celý západní Berlín. Tento zážitek mě inspiroval k tomu, abych příští pouť znovu podnikl bez mapy.

V  roce 2014 přišlo to, čemu už jsem se nemohl vyhýbat. Abych uzavřel trojlístek nejvýznamnějších středověkých poutí, bylo třeba vyrazit do Jeruzaléma. Kvůli válce v Sýrii aleneexistoval rozumný způsob, jak naplánovat nepřerušovanou trasu, kterou bych mohl ujít během letních prázdnin. Nakonec jsem se rozhodl dojet autobusem k  bulharsko-tureckým hranicím, pěšky dojít na tisíc kilometrů vzdálené letiště v  Antalyi a odtud přeletět do Izraele, kde pouť dokončím. Letní vedra, válka v  Izraeli a  postní měsíc ramadán v  Turecku slibovaly vpravdě neopakovatelný zážitek. Abych z cesty bez mapy udělalještě větší dobrodružství, rozhodl jsem se předem nezjišťovat nic o místech, která mám navštívit. Vzrušující, že? No, však uvidíte.

11

Touha poutnická

Nahý jsi přišel na svět a nahý vycházíš na pouť. Jepozoruhod

né sledovat, jak na pouti mizejí rozdíly mezi lidmi. Do Santiaga

bok po boku neputují právník, student a  důchodce, ale jen tři

lidé. Své všední životy totiž nechávají doma a  do Santiaga se

vydávají jako děti, které objevují úplně nový a neznámý svět. Na

počátku pouti jsou všichni stejně nezkušení – a žádný titul ani

peníze jim nepomůžou vyhnout se puchýřům nebo znovu najít

cestu, když se ztratí.

Pěší poutě mají tradici prakticky ve všech světových nábo

ženstvích. Křesťané se víc než tisíc let vydávají k  hrobům

svých svatých, podniknout pouť do Mekky je jednou z hlav

ních povinností pravověrného muslima, židé putují k troskám

Šalamounova chrámu, hinduisté zase chodí tisíce kilometrů

podél Gangy. Tradice poutí do značné míry souvisí s  tím, že

pěší chůze dříve byla jediným dostupným způsobem přepravy.

V tomto ohledu se mimochodem středověkým poutníkůmpři

bližuji, neboť nevlastním řidičský průkaz. Když půjdemeo tro

chu dál, poutnictví je staré jako lidstvo samo. První lidé během

svého života na cestě za potravou urazili desetitisíce kilometrů

a nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě. Naše tělo je pro

chůzi dokonale uzpůsobeno a obřadní i praktický významchů

ze je jedna z mála věcí spojujících všechny civilizace, které kdy

vznikly.

Od okamžiku, kdy jsem se o  pěších poutích poprvé do

zvěděl, mi vrtalo hlavou, proč to všichni ti lidé vlastně dělají.

Poutě totiž nejsou jen přežitkem z dob dávno minulých. Každý

rok na ně vyráží víc a víc lidí – jen do Santiaga minulý rokpři

šlo na 200 tisíc poutníků. A  hlavní motivací poutníků není 12 jen víra  – dobrá polovina z  těchto lidí jsou obyčejní pohané. Myslím, že existuje jen málo věcí, které lidé dělají po tisíce let a nedávají žádný smysl. Proto mě pouť lákala čím dál víc. Chtěl jsem poznat, co lidem dává. Proč kvůli pouti i  dnes opouštějí pohodlí svých domovů, aby dobrovolně trpěli bolestía únavou na nekonečné cestě. A k tomu všemu ta úžasná historická tradice. Pouť jako by pomáhala překlenovat celá staletí. I dnes díky ní můžete prožít prakticky totéž, co lidé mnoha generací před vámi. To vše mě lákalo tak moc, že jsem o pouti snilněkolik let.

Když se mi konečně podařilo vyrazit do Santiaga, byla to pro mě úžasná příležitost. V osmnácti letech jsem se mohlbavit s lidmi, kteří na pouť na rozdíl ode mě nevyráželi z pouhé zvědavosti. Bylo fascinující poslouchat, čím si v  životě prošli a  proč na pouť vyrazili. Na měsíc se mi otevřely dveře k jejich životním zkušenostem, o které se se mnou ochotně dělili. A  co samotná cesta? Ta byla přenádherná. Každý den úplně nová krajina, kterou člověk prochází beze spěchu a  v  úplném tichu. Odpočinek u  malých potůčků, čerstvé ovoce ke svačině, večerní víno s ostatními poutníky a usínání pod klenbami kláštera na těch nejpohodlnějších matracích na světě. Cesta do Santiaga mě přesvědčila o tom, že všechny těžkosti k pouti sice patří, ale je úplně zbytečné se jich obávat. Chůze se totižodehrává jen na pozadí všeho ostatního a na problémy je snadné zapomenout. A také jsem zjistil, že na pouti je všechno úplně jinak. Váš život se díky ní ze dne na den převrátí naruby. Tahle změna není trvalá. Ale dostat se ze zajetých kolejí je jedinečný a obohacující zážitek.

Pouť do Říma pro mě byla úplně jiná. Nikdo nerozuměl tomu, co a  proč dělám. Většinu cesty jsem strávil jen sám se sebou, aniž bych se kvůli jazykové bariéře měl s  kým bavit. A čas strávený s Michalem? Je to můj dobrý kamaráda společnou cestu jsme si užili. Ovšem potvrdilo se mi to, o čem mluví všichni zkušenější poutníci  – cesta v  osamění má své neopakovatelné kouzlo. Všech třicet sedm nocí jsem spal pod širým nebem, často mě trápily hlad a žízeň. Chodit se dalo jen posilnicích, takže kolem mě celé dny projížděly tisíce aut. Abych si ukrátil čas, denně jsem chodil i padesát kilometrů. Na cestě mě ale provázela spousta až neuvěřitelných náhod a  přátelských lidí. Prošel jsem také spoustou krásných historických měst a užíval si podmanivou krajinu Apenin a Toskánska. Navzdory, nebo snad díky všemu tomu vedru, hladu a spaní v přírodě na pouť do Říma vzpomínám jako na jedno z  nejkrásnějších období svého života. Myslím si, že pro mě byla přesně tímvelkolepým a náročným dobrodružstvím, kterým si potřebuje projít snad každý mladý muž.

Třítýdenní cesta na kole k Baltskému moři mi ukázala jen to, že pěší chůze má svou zvláštní atmosféru, kterou nelzenahradit. Cyklista se totiž musí mít neustále na pozoru a soustředit se na jízdu. Na chůzi naopak mohu úplně zapomenout a  vnímat jen okolí. Monotónní a  pomalý pohyb působí jako meditace, díky níž si člověk připadá, jako by se vznášel zcela mimo prostor a  čas. Chůze představuje návrat ke kořenům lidského pokolení a učí mě trpělivosti. Neexistuje způsob, jak poznat zemi lépe, než ji metr po metru projít pěšky. Každý krok mě přibližuje novému zážitku. A chůze je pomalá jen zdánlivě. Díky tomu, že mám na svět dostatek času, totiž zjišťuji, jakfascinující je každý jeho kout. Vnímám i ty nejmenší detailya objevuji život tam, kde jsem ani netušil, že by mohl existovat.

Poutě pro mě nepředstavují náboženský prožitek anisportovní výkon. Nedokážu ale vysvětlit, proč se na ně vlastněvydávám. Někde v  hloubi duše prostě cítím, že mi mají co dát.

15

Samotná realita poutě přitom není vždy idylická a  občas se

sám sebe ptám, proč to všechno vlastně podstupuji. Ovšem

ve vzpomínkách pouť ožívá vlastním životem  – stává se z  ní

důležitý životní milník a zdroj inspirace. Není týden, kdy bych

si nevzpomněl na něco, co jsem na cestách prožil. Obvykle se

zasměji nějaké situaci nebo si v mrzuté chvíli připomenuoka

mžiky úplné svobody. Nehledám v  tom žádnou filozofii a ne

namlouvám si, že by mi poutě nějak změnily život. Mám rád

povrchní věci, užívám si všech výdobytků moderní doby,vyhý

bám se nepohodlí a moc mi chutná káva i pivo. Jen si myslím,

že je fajn získat zážitky ze světa, kde je všechno úplně jinak.

Jako by tím člověk dával dohromady mozaiku života. A zjistil

jsem, že je docela praktické se za těmito zážitky vydávat pěšky.

16

Touha spisovatelská

Vždy mě bavilo poslouchat lidi, kteří pro něco pociťujíopravdo

vou vášeň. A  mrzí mě, že o svých zamilovaných činnostech ne

mluví častěji. Ať už sbírají známky, běhají maratony, nebo hrají

na trombón, měli by odhodit skromnost a  vyprávět o  tom kaž

dému, koho to zajímá. Když už nám něco přijde nejlepší nasvě

tě, je správné se pro to pokusit nadchnout i ostatní. Nebo snad

znáte zajímavější konverzaci než rozhovor s člověkem, který je

skutečně zapálený pro věc?

Čtení knih ve mně odjakživa vzbuzuje zvláštní frustraciz vlast

ní malosti. Všechna ta vyspělá díla od zkušených autorů mi

připomínají, že nikdy nemohu dosáhnout jejich úrovněa prav

děpodobně ani prožít tak zajímavý život. Vždy jsem si říkal,

že s tím patrně nic nenadělám. Ovšem teď mám příležitostce

lou věc změnit a rozředit svět literatury knihou odnezkušené

ho autora, který nemá problém sdělit nejrůznější cestovatelské

obyčejnosti. Tahle část mi na většině knih o cestování chyběla.

„Kam ti lidi chodili na záchod?“ ptal jsem se sám sebe. „Stalo

se jim vůbec něco legračního, nebo jen lezli na tu horu?“ vrtalo

mi hlavou. Myslím, že mí kolegové začínající autoři často za

pomínají na jednu věc. Čtenář nebere do ruky jejich knihu jen

proto, aby se dozvěděl o tom, jak báječné věci dokázali. Kdepak.

Chce, aby se autor odhalil ve vší své nahotě a nic munezata

joval. Miluje informace ze zákulisí a těší se na každoupikant

ní a  provokativní pasáž. Pokud se vypravěč stylizuje do role

Mirka Dušína, může vést hezký monolog. Poučný, inspirativní

a zajímavý, ale stále jen monolog. Ale co když čtenářs vypra

věčem občas nesouhlasí? Pak se kniha mění v  dialog. Čtenář

může autorovi odporovat, nenávidět ho a  pomlouvat ho před 17 kamarády, aby jen o  pár stránek později zjistil, že to možná myslel jinak. Napsat podobně provokativní knihu byla ta nejlehčí věc na světě. Můj deník, kterému jsem se na pouti věnoval několik hodin denně, stačilo prakticky jen přepsat do počítače.

Nepochybuji o tom, že vás některé pasáže této knihypobouří. Věřte ale, že to byl jediný způsob, jak vyprávět svůjpříběh, aniž bych vám něco zatajoval. Nepochybně vás také bude iritovat můj strohý novinářský sloh. I v tom jsem nevinně. Tři roky se nade mnou, studentem žurnalistiky na Masarykově univerzitě, vznáší hrozba masitých úst magistra J. Č., která se zamračí u  každého nadbytečného slova. Tento vzácný muž mě prostřednictvím barvitých podobenství a humorných příběhů z  praxe naučil vážit si času čtenáře a  neplýtvat jím. Ekonomická fakulta mi zase pomohla osvojit si pojem„komarativní výhoda“. Každý by se měl věnovat tomu, v  čem je oproti ostatním věcem relativně nejlepší. V  mém případě to na poli literatury rozhodně nejsou lyrické popisy ani dojemná líčení, ale sarkasmus, úsečnost a stručnost. To ovšem nicnemění na tom, jak hluboce mám rád lidi. Oni jsou fakt ohromně super. Ve svých žertech tak vůči nim zůstávám přísný, alespravedlivý. Schytávají je úplně všichni a já v první řadě. Takhle je to podle mě fér.

Nabízí se otázka, proč jsem vlastně tuto knihu napsal. Možná vás to překvapí, ale bylo to kvůli vám. Já totiž chci, abyste šli taky.

19

Den 1.

Snad každý člověk při cestě do úplně neznámé země cítí jistý

strach. Bojí se, že se tam nedomluví, okradou ho, chytneexotic

kou chorobu a  zemře v  krutých bolestech. Sotva ale zemi ale

spoň trochu pozná, většina původních obav se rozplyne. Zjistí,

že tam žijí lidé jako on, nikdo ho nechce zabít a  chytne maxi

málně průjem. Je škoda, že si tento svůj omyl neuvědomujeme

při hodnocení zemí, ve kterých jsme nikdy nebyli. Možná by

chom je tak snadno neodsuzovali.

V malém městečku Pinarhisar na západě Turecka líně plynulo

červencové odpoledne. Lidé se před zničujícím polednímved

rem schovávali ve svých domovech. I v pohodlí gaučů se nad

nimi ale vznášela děsivá kletba postního měsíce ramadánu. Od

východu do západu slunce jejich ústy nesmí projít zhola nic –

voda, jídlo, cigareta, a dokonce ani vepřová klobáska. U mešity

zastavil starý autobus a skřípavě otevřel dveře. Vystoupil z nich

zvláštní člověk, který do městečka až zoufale nezapadal. Sotva

tento křehký blonďatý mladík opustil klimatizovaný autobus

a nadechl se horkého vzduchu, zbaběle prchl do stínu stromu.

Z  velkého batohu pak vytáhl tubu opalovacího krému a  začal

jím potírat svou bledou kůži. Cestující ho soucitně pozorovali.

Bylo jim jasné, že v téhle zemi nemůže člověk jako on přežít.

Co kdybych vám teď řekl, že se tento dvaadvacetiletýčlo

víček rozhodl pěšky projít polovinu Turecka a  Izraele? Měli

byste o něj starost? Já ano, protože ho dobře znám. Ten mladík

jsem totiž já. Právě stojím na autobusové zastávce v hnusném

tureckém městě a přemýšlím o tom, jak může být někde nasvě

tě takové vedro. A  tohle je můj deník. Nic hezkého, jen starý

linkovaný sešit, který můj dědeček ještě někdy za normalizace přinesl z práce. Ale to nevadí, beztak jsem dysgrafik. Navíc do něj budu psát prasárny. Víte třeba, jak jsem před dvěma dny v Brně zahájil svou cestu do Turecka? Namluvil jsem jednédívce v baru, že poutnická tradice velí strávit poslední noc seženou. A skočila mi na to.

Vůbec netuším, jak dlouho mi bude cesta trvat. Nejspíš něco okolo dvou měsíců. Na zádech mám krosnu, která váží čtrnáct kilo. Víc prostě nést nejde. Sbalil jsem si do ní jenom oblečení, spacák, hamaku, chodecké hole, elektronickou čtečku knížek, lékárničku, opalovací krém, pastu, sprchový gel, foťák, tři čtvrtě kila vepřového špeku, chleba, litr vody, plyšového medvídka a tenhle deník. To mi bude muset stačit, nedá se nic dělat. Abych si to udělal dobrodružnější, nemám s sebou ani mapu, jen seznam velkých měst, která chci projít. Spát budu venku nebo u  lidí, kteří mě pozvou k  sobě domů. A půjdu jenom pěšky. Žádná auta, motorky, bicykly, osli ani koně. Jen jedna jízda trajektem a  jeden přelet kvůli válce v  Sýrii. Jinak poctivá pěší pouť plná puchýřů, opruzenin, nočních děsů a stýskání po mámě.

Původně jsem si chtěl o místech, kterými budu procházet, něco zjistit. Plán ale změnil článek „Jedovatí hadi a  pavouci v Turecku“. Usoudil jsem, že moc čtu a málo chodím. A takvrcholem mých příprav bylo zřízení cestovního pojištění k platební kartě. Stojí 350 korun na rok a hradí i repatriaci mrtvého těla. Štěstí přeje připraveným... Ale teď už se těším na to, ažkonečně vyjdu. Poslední dva dny jsem strávil v autobusecha nelánovaně taky šel kus pěšky a  pak jel stopem. Podvedla mě totiž bulharská autobusová společnost Metro. Prodali mi lístek do Edirne, kam ale autobus vůbec neměl zajíždět, protožemířil do Istanbulu. A tak mě vyhodili v noci na dálnici asi dvacet kilometrů od města. Po cestě mě málem sežrala smečka psů. Nezbylo mi než utéct a počkat, až mě někdo přes jejich území sveze stopem. Tři hodiny jsem seděl na kameni u silnice, čekal na východ slunce a rozhodl se vrátit domů. Takže každý kilometr, který teď ujdu, bude nad rámec plánu. Ale dost řečí, je čas vyrazit.

První kilometry proběhly překvapivě dobře. Předzničujícími účinky UV záření mě chránil klobouk a tlustá vrstvaopalovacího krému, před vším ostatním nezdolný optimismus. Měl jsem upřímnou radost, že po všech těch útrapách cesty autobusem má pouť konečně začala. Ze silnice se mi nabízel krásný výhled na nekonečná pole slunečnic, které se moudře odvracely směrem od slunce. „Istanbul 168 kilometrů“ hlásal první rozcestník, který jsem potkal. To znamená, že mě od perly Orientu dělí sotva šest dní cesty. Povzbudivé a radostné! Ještě více mě ale potěšili mí staří kamarádi řidiči kamionů. Mnoho z nich totiž o existenci poutníků ví a zdraví je. Není divu, vždyť se mnou sdílejí prakticky stejný osud. Ovšem jen jeden z nás má klimatizaci.

První kontakt s místním obyvatelstvem mi kromě řadysrdečných úsměvů přinesl také konverzaci v té nejhoršípředstavitelné angličtině. Asi třicetiletý muž znepokojeně sledoval, jak si u napajedla sundávám své těžké boty a omývám si nohy. Když zjistil, že jdu daleko, rozhodl se věnovat mi své sandály. „Tvoje boty Turecko ne dobrý. Vem moje boty, já koupím nový,“ naléhal na mě. K dobrodinci, který měl nohy o čtyři číslamenší než já, jsem ale byl neoblomný. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu a  já si odnesl kilo meruněk. Mé italské boty, se kterými jsme společně ušli už tři tisíce kilometrů, zůstaly zachráněny.

Pěkné odpočívadlo se vzrostlými stromy a  potůčkem si přímo říkalo o  to, aby si na něm nějaký poutník dopřál 22

23

pozdní oběd. V  rámci projektu budování náboženské toleran

ce na obou stranách jsem si k  ramadánovému obědu vybalil

vepřový špek, nakrájel ho na tenké nudličky a labužnicky si je

pokládal do úst. Perverzně přejeden prvním pořádným jídlem

za poslední dva dny jsem se pak svalil do trávy a tvrdě usnul.

Ze zaslouženého odpočinku mě vyrušila až matka s dvěmadět

mi, které hlučně vtrhly do mého rurálního apartmá. Chlapec

byl ozbrojen plastovou pistolí, to mi ale nezabránilo, abych si

s ním a jeho sestrou nezačal hrát. Protože s malými lidmineu

mím moc zacházet, nenapadlo mě nic lepšího než je naučitdá

vat si high five, low five a podobné pitomosti. Děti tato aktivita

překvapivě zaujala a na okamžik jsem pojal podezření, že se mi

podařilo je nadchnout pro neškodnou a přátelskou aktivitu. To

ale chlapec vyvrátil hned po mém odchodu. Když jsem dětem

mával na rozloučenou, zrovna své sestře zezadu držel pistoli

u hlavy a nutil ji dát si s ním high five. No jo, Ladislave, první

kulturní nedorozumění je tu.

Vpodvečer u mě zastavila dvojice cyklistů, kteří mířili do

Istanbulu. Potěšilo mě, že se za poznáním Turecka nevypravuji

sám, a  slíbil jsem jim, že na ně v  Istanbulu počkám. Jinak mi

cesta nepřinesla nic zajímavého. Snad jen zjištění, že sluneč

nice po celém dni cesty kolem slunečnicového pole poněkud

ztrácejí svůj půvab. Večer jsem se dostal do města Vizea roz

hodl se vyzkoušet slibovanou muslimskou pohostinnost. Naza

hradě rodinného domku totiž sympatická rodinka zrovnapopí

jela kávu, což ve mně probudilo touhu po kofeinu. Propracovat

se k vysněnému šálku bylo snadné. Stačilo pár minut zvědavě

koukat přes plot a  přijali mě mezi sebe. Naši konverzaci tlu

močila rumunsky mluvící babička. Pravda, kdybych uměl ru

munsky a ona měla zuby, domluva by byla snazší, ovšem i tak

mě naše setkání obohatilo po stránce materiální i  duchovní. 24 Rodině jsem ochotně snědl všechnu baklavu a na rozloučenou ještě očesal švestky.

S  příchodem tmy se neodvratně přiblížil okamžik, kdy bylo zapotřebí najít si místo na spaní. To vždycky v nové zemi provází spousta mrzení. Než se naučím odhadnout, co je bezečné, paranoidně se snažím ubytovat na místech vzdálených všemu živému. Kolonizaci Turecka mi ale tentokrát usnadnil důchodce obývající malou boudu u  zříceniny hradu za městem. Tento pán má zvláštní koníček – být na všechny milý. Ve svém příbytku hostí mladé kluky z  širokého okolí, kteří tam chodí hrát videohry, listovat pornočasopisy a  řešit problémy dospívání. Oslizlou odpornost interiéru plně vynahrazovalasrdečnost hostitele, který se mnou popíjel čaj a rusky mivyprávěl o svém životě. Stará se o zříceninu a svou boudu přeměnil na kiosek, který je centrem setkávání místní mládeže. Stydlivé muslimské dívky se tam dostanou, jen když si je přivedeněkterý z  chlapců, ovšem pro kluky představuje zchátralá budova středobod společenského dění ve městě. Mohou si tam totiž tajně dát pivo a vykouřit cigaretu. A starý pán je rád, že sekolem něj něco děje.

„Moc rád tu přespím, ale radši bych si lehl venku,“vysvětloval jsem opatrně svému hostiteli, proč nechci spát na jeho proleželém gauči. Nerad bych ho urazil, když ke mně byl tak milý. „Jsi můj host, můžeš ležet, kde chceš,“ odvětil mirozhodně. Usnout v hamace na zahradě mi po dvou dnech bezespánku trvalo sotva minutu. Unavení lidé prostě nemají nanostalgii, radost ani koukání na hvězdy čas.

25

Den 2.

Jednou z prvních věcí, které vás na cestě napadnou, je to, že do

cíle nemůžete nikdy dojít. Bolí vás nohy a záda, objevují seprv

ní puchýře a  nemůžete vystát příšerné vedro. Je vám jasné, že

v takovém stavu prostě 1 400 kilometrů nemůžete vydržet. A je

to jedině dobře. Když se slepě nesoustředíte na cíl, můžete si víc

užívat přítomnost. Navíc přestanete počítat kilometry, které vás

dělí od konce cesty, ale máte radost z těch, které už jste urazili.

A to jsou výrazně veselejší počty.

Zavěšen ve své hamace jsem se oddával snění až do čtvrt na

devět. Ta věc je neskutečně pohodlná, jednou si ji musímpoří

dit do domova důchodců. Celý den v ní budu ležet a vyprávět

sestřičkám dobrodružné zážitky ze svého života. Pak jednoho

dne povolí špatně uvázaný uzel, já spadnu na zem, zlámu sipá

nev a  zemřu. Pokud mě v  Turecku nesežerou psi, opravdu to

tak udělám. Rychle jsem si sbalil věci a šel se rozloučit se svým

hostitelem. Protože kluci za zboží z jeho kiosku platí, přišlo mi

správné udělat totéž. Byla to ale velká chyba. „No jo, Češi,“po

znamenal a zakroutil hlavou, když jsem mu házel peníze dopo

kladničky. Trochu mě potěšilo, že nás tento pán na rozdíl od

zbytku světa nepovažuje za zloděje, nýbrž chorobné platiče.

Můj čin se ho ale očividně dotkl. Nedá se nic dělat, budu muset

být opatrnější a spořivější. Místní kultura si to žádá.

Cesta nebyla o  nic zajímavější než včera. Procházel jsem

několika táhlými městy, která představovala zhmotnění neza

jímavosti. Výhodou měst ale je, že se v  nich setkávají heretici

ignorující ramadán. „Çay, çay,“ volali na mě celý den přátelsky

lidé z kaváren, bister a stánků v touze pohostit mladého turistu.

A já ochotně přijímal. Toho dne jsem zasedl u šálku čaje v sedmi

26

různých podnicích. Na tureckém čaji si místní náramnězaklá

dají. Všude se pije jen jeden druh  – čaj Rize, který pochází ze

stejnojmenné hornaté provincie. Kilogram si v obchoděmůže

te koupit asi za sto korun, jedna sklenička hotového nápoje vás

v kavárně vyjde na pět až deset korun. Ale jak už víme, když vás

někdo pozval, platit se nesmí. Stačí chválit a usmívat se. Podle

antropologů je původním smyslem úsměvu a  smíchu ukázat,

že máte dobré úmysly. A mají pravdu. Seděl jsem u silnice ve

skupině asi deseti chlupatých Turků. Žádný z nich neuměl cizí

jazyk, já zase ani slovo turecky. A  tak jsme spolu jen pili čaj,

smáli se a  měli radost. Slova ani ruce jsme při pití čaje nepo

třebovali. Účel našeho setkání byl přece jasný. Prostě měv du

chu tradice chtěli pohostit, protože procházím jejich vesnicí

a zjevně jdu daleko. Ještě štěstí, že se v Turecku nepije alkohol.

Kdybych místo každého čaje dostal panáka slivovice, patrně by

mi explodovala játra. Snad právě tohle je důvod, proč žádná

středověká poutní trasa nevedla přes Valašsko.

Den mi přinesl především další kontakt se spalujícím tu

reckým vedrem. Už v  jedenáct dopoledne jsem ztěžka odde

choval u napajedla pro dobytek. Předsevzetí pít vodupochyb

né kvality jen tehdy, když to bude opravdu nutné, vzalo za

své a já lačně hltal doušky chladné vody vytékající zezrezivě

lé trubky. Pak jsem si omyl ramena zmučená těžkou krosnou

co znamená „çay, çay“

Çay, çay v  překladu znamená čaj, čaj. Zpravidla ale dostanete jen

jeden. Tradičně se pije z  malé skleničky, oslazený dvěma kostkami

cukru. 27

28

a svalil se do stínu stromu. Podobná napajedla jsou v Turecku

všude – nejen ve vesnicích, ale také u malých silnic vedoucích

pustinou. Když už patnáct kilometrů nenarazíte na vesnici,ur

čitě potkáte alespoň jedno napajedlo. Dobytek totiž naštěstí

bez vody vydrží ještě kratší dobu než poutník. Tyto betonové

oázy mě pravidelně zachraňovaly před smrtí žízní (denně jsem

vypil šest až deset litrů vody) a  zároveň se zasloužily o  to, že

jsem za celou cestu ani jednou netrpěl zácpou.

Pozdě odpoledne si mou pozornost získal postarší usmě

vavý muž. Zatímco celý den na mě všichni volali „çay, çay“, on

mě k  sobě lákal slovy „Nescafé, Nescafé“. Nabídku jsem rád

přijal a  o  chvíli později jsme již seděli na zahradě před jeho

bazarem a  popíjeli onu nedobrou směs kávy, sušeného mlé

ka a  přílišného množství cukru zvanou Nescafé 3v1, která je

v  Turecku z  nepochopitelného důvodu populární. Připojil se

k nám také Tukan – mladý student komparativní literatury na

univerzitě v Istanbulu, který v bazaru přes prázdninyvypomá

há a  podobně jako všichni turečtí vysokoškoláci umí slušně

anglicky. Šéf mě nejprve seznámil se svým podnikáním – dvůr

o velikosti hokejového hřiště byl plný starého nábytku, motorů,

elektrospotřebičů a různého nářadí. Trochu jsem ho podezíral,

že jen sundal nápis „skládka“ a nahradil jej cedulí „bazar“. Pak

se rozhodl mě seznámit s  krásami Turecka. Na kus novin na

kreslil ovál, který měl představovat tvar jeho země, a za pomoci

Tukanova překladu mi představoval krásná místa. Zaujalo mě,

že všechna byla stovky kilometrů vzdálená od mé trasy. „A co je

tady?“ zeptal jsem se a ukázal, kterou část Turecka mámv plá

nu projít. Muž se zasmál a cosi turecky zahlaholil. „Říká, že tam

jsou jenom pole a ovce,“ přeložil mi Tukan. Majitel se později

omluvil, že musí odjet pro cigarety. Ještě než nás s  Tukanem

opustil, nabídl mi, že si mohu z  jeho obchodu cokoli odnést

29

jako dárek na cestu. Aby dal najevo, že mluví i o těchnejcen

nějších kouscích, pokynul směrem k  regálu s  vrtačkami, roz

brusy, sbíječkami a  dalším stavebním náčiním. Těžké to od

mítnutí pro spořivého člověka. Chvíli jsem zvažoval, zda bych

přece jen něco na cestě nezužitkoval, ale nakonec zvítězil ro

zum a bolest zad.

Když šéf odjel, Tukan mi uvařil další kávu a  pověděl mi

něco o  sobě. Je velkým fanouškem ruské klasické literatury,

má perfektní přehled o tom, co se děje ve zbytku Evropy, a je

hodně kritický k současným poměrům v Turecku. „Už nášprv

ní prezident, Atatürk, říkal, že musíme koukat na západ. Teď

se ale děje pravý opak a  to je chyba. Do Evropské unie bych

vstoupit nechtěl, styděl bych se za ty poměry, co u  nás panu

jí,“ vysvětloval mi Tukan. Jak už to mezi mladými muži bývá,

řeč přirozeně přišla také na dívky. „Tak padesát procent holek

opravdu zůstává pannami až do svatby. Není to ale kvůli ná

boženství. Jsou jenom příliš škaredý,“ ozřejmil mi. „A co by mi

udělal otec, kterému jsem zbouchnul dceru? Zastřelil by mě?“

zeptal jsem se, abych se připravil na onu nesmírněnepravdě

podobnou situaci. „Kdepak, to ne. Nejdřív by se tě snažil při

nutit, ať si ji vezmeš,“ vyděsil mě Tukan ještě horší variantou.

Zatímco jsme se spolu bavili, obloha se zatáhla a všeukazova

lo na to, že bude pršet. Rád jsem proto přijal Tukanovunabíd

ku, abych spal u něj doma. Zastavila se za námi také Tukanova

babička, aby nás pozvala k  sobě domů na ramadánovou hos

tinu. Po západu slunce jsme za ní vyrazili. V  malém domeč

ku už pro nás mezi početnou rodinou nebylo místo, a tak jsme

pojedli venku. Paní Tukanová starší nám přinesla vývar, rýži

s kuřetem, salát, meloun a konvici čaje. V přátelskékonverza

ci jsme se nevyhýbali ani ryze mužským tématům, jako jsou

sex, pornografie, jednorožci, drogy a láska k našim matkám. Ta

30

Tukanova je podle všeho značně emancipovaná. Před několika

lety se rozvedla s  Tukanovým otcem, pracuje jako fotografka

v Istanbulu a za dva měsíce se chystá přestěhovat do Londýna.

Anglicky neumí, ale plánuje se to naučit na místě. „Ať s ní tu

loď potopí,“ poznamenali by protiimigrační aktivisté. Mám pro

vás špatnou zprávu, pánové. Ta dáma poletí letadlem.

Domů jsme přišli až po půlnoci a Tukan mě před spaním

požádal ještě o jednu laskavost. Rozhodl se mě využít k tomu,

abych vyžehlil průšvih, který si udělal u své přítelkyně. Napsal

mi pár tureckých frází, ve kterých se jí omlouvá, a natočil si mě

na telefon při jejich čtení. Prý se bude smát a udělá jí to radost.

Jako loajální přítel jsem ke vzkazu anglicky přidal několikhře

jivých vět, které chce slyšet každá dívka. To vyžadovalo jistou

dávku improvizace, protože se Tukan o své slečně během naší

pětihodinové konverzace zapomněl zmínit. Láska jako trám,

zdá se. Tukan trval na tom, že budu spát v jeho posteli a sám

se vyspí na zemi v kuchyni. Protože odmítat tureckoupohos

tinnost je neslušné a nepohodlné, s radostí jsem tuto nabídku

přijal a uvelebil se do peřin. V dálce hlasitě kvákaly žáby a já

se před spaním zabýval myšlenkou, zda žabáci rozlišují mezi

ošklivými a  pohlednými žábami, nebo prostě berou všechno,

co je slizké.

31

Den 3.

Často vůbec nenajdu otevřený obchod; a pokud ano, znamená

to, že bych musel vláčet další váhu navíc. S jídlem jsem takz vel

ké části odkázaný na pohostinnost místních. Jejich ochota pro

mě ale není důležitá jen kvůli tomu, že se najím. V  první řadě

mi ukazuje, že jsem v jejich zemi vítán a mohu si tam připadat

jako doma. A věřte mi, že pro osamělého cizince je to tanejdů

ležitější věc.

Ráno jsem pode dveřmi nalezl ceduli ve špatné angličtině.

„Matka přišla z  práce až pozdě v  noci, ale pokud vydržíš do

osmi ráno, tak ti udělá snídani.“ Podíval jsem se na hodiny,

které ukazovaly čtvrt na deset, a vyrazil do kuchyně. Tam mě

mimo Tukana uvítala tmavovlasá kráska, která vypadalamaxi

málně na pětadvacet, a asi čtyřicetiletý pán – prý soused. Zdá

se, že paní Tukanová je ještě emancipovanější, než jsem simys

lel. Vzdor přítomnosti svého souseda mi řekla, že chlapci jako

já se tureckým dívkám moc líbí. Potvrdila mi tak to, co už jsem

si dlouho myslel. Snědým kráskám se nejvíc zamlouvajíblon

ďatí kluci. Ha! A máte to, tmavovlasí modelové z dívčíchčaso

pisů. Tohle je země nás blonďatých. Konečně někde na světě!

Paní Tukanová mi svým výrokem udělala opravdovou radost.

Ze souseda se vyklubal veselý chlapík. Vyprávěl mi, jak

v  roce 1996 se svým strýcem bez víza vycestoval za prací do

Rakouska. Na hranicích je prý málem chytili celníci, předkte

rými se pak dva dny schovávali na stromě. Soudě podle jeho

neustálého smíchu je taková emigrace vesměs legrační věc.

„Našel jsem si práci na farmě, ale v Rakousku se mi vůbecne

líbilo. Všichni po mě chtěli, abych hrozně moc pracoval,a na

víc mi nechutnal jejich chleba. Nenáviděl jsem ho tak moc, že jsem po třech měsících přišel na policejní stanici a požádal je, ať mě pošlou domů,“ tlumočil mi Tukan tklivý příběh sešťastným koncem. Do Rakouska by se ale soused rád znovu podíval, protože tam pořád žije jeho strýc. Potíž ovšem tkví v  tom, že je ze země vyhoštěn. Jako správně vychovaný hochz pohraničí jsem vyobcovanému cizinci dal svůj telefon a slíbil, že když přijede do Česka, ukážu mu půvaby Šumavy a  Schengenské dohody.

Snídaně mi poskytla neodolatelnou příležitost nezřízeně se přejíst. Vajíčka, ovčí sýr, smažené brambory a zapékanéfazole jsem do sebe ládoval tak dlouho, dokud jsem se nedostal na samý pokraj svých strávnických sil. Soused mě pak marně přesvědčoval, ať s  ním strávím den, že mi ukáže město a pozve mě na pravý kebab. Sytý Ladislav ale nikdy nechce jídlo, a už vůbec ne památky. Když jsme se loučili, Tukan mě odvedl stranou od matky. „Ladislave, čeká tě dlouhá cesta. Mám našetřené peníze, tak bych ti na cestu mohl nějaké dát,“ nabídl mi. V Turecku očividně věci opravdu chodí jinak. Se servilním úklonem jsem Tukanovi poděkoval, peníze odmítl a hluboce se zastyděl za všechny ty věci, které mě celé ráno napadaly připohledu na jeho matku.

Zvesela jsem vyrazil a měl na paměti Tukanovu radu, jak se přiblížit k  Istanbulu, aniž bych skončil na dálnici. Kousek za městem jsem procházel chudinskou čtvrtí plnou vybydlených bytových domů a přiběhly ke mně čtyři snědé děti. Byli to Kurdové, kteří mají v Turecku pověst zlodějů a násilníků. Děti skutečně projevily značnou dotěrnost, když mi začaly šmátrat v kapsách krosny. Dřív než jsem sebral odvahu je okřiknout, to za mě udělal dělník z přilehlé stavby a mladí delikventi serozrchli. Netrvalo dlouho a samozřejmě jsem skončil na dálnici. Naštěstí nebyla příliš frekventovaná a díky široké krajnici jsem si připadal bezpečně. Ovšem dojít sto kilometrů do Istanbulu po dálnici byl přesně jeden z těch kousků, které jsem matceslíbil nedělat.

Po pár kilometrech se přede mnou objevila věznice, kterou střežila dvojice policistů. Vyrazil jsem se jich tedy zeptat, kudy z  mé šlamastiky ven. Kluci otevřeli těžké železné dveře a pozvali mě do svého strážního domečku. Za velkým stolem seděl důstojník, který ochotně vytáhl telefon, aby mi trasu ukázal na mapě. Muži mi přinesli čaj a já přemýšlel nad jistou absurditou oné situace. Vedle mě stáli tři vojáci se samopaly, za mnoutěžká vrata a všude kolem mříže a ostnaté dráty. Matce jsem slíbil průběžně poslat pár fotografií a napadlo mě, že tohle je ideální kompozice pro první z nich. Kluci mě ochotně vyfotografovali, ovšem přiložit mi zbraň k hlavě odmítli. Prý je to protipředpisům. Marně jsem jim vysvětloval, že proti předpisům jevšechno, co je legrace. Byli neoblomní.

Vydal jsem se doporučeným směrem a cesta mě svedla na úzkou rozbitou asfaltku kopírující dálnici. Po pár kilometrech mě do nosu praštil pach pálených pneumatik, který pocházel z hrozivě vypadající osady. Lidé tam žili v přístřešcích z igelitů a  všude kolem se povalovaly odpadky, izolace z  kabelů, rámy kol a podobné harampádí. Osadníci by mě pravděpodobněnechtěli zabít ani okrást, ale trvali by na tom, abych s nimi pojedl. Podobné dobrodružství ovšem může Středoevropana s křehkou imunitou přivést do záhuby a odmítat jídlo je prospořivého člověka traumatizující. Nezbylo mi tedy než přidat do kroku a nebezpečí nehygienické pohostinnosti uniknout.

Odpoledne jsem se zastavil na čaj s důchodcem, kterýdvacet let pracoval v Německu. Oprášil jsem rodný jazyk babičky Gertrudy Schachner a promluvili jsme si o tom, jaké to tam je. „To víš, my Turci se rádi bavíme. Ale Německo? To je jenom 34 samé ,Arbeit‘,“ popsal mi svou útrpnou zkušenost. „To sinevyberete. Pro mě je zase Turecko samé ,zu Fuß gehen‘,“ politoval jsem pro změnu sám sebe. Kdybychom dobře ovládalispolečný jazyk, nepochybně by naše setkání skončilo sepsánímmanifestu proti aktivitě a rozpoutání líné revoluce.

Vpodvečer jsem dorazil k velké vodárenské věži. Můjvrozený neklid, všetečnost a zvědavost mi nikdy nedovolí opustit podobná místa nedobytá, a tak jsem na ni vyšplhal po vetchém zrezivělém žebříku. Vrchol musel být alespoň ve dvou stech metrech nebo tak nějak. Políbila mě tam múza a našeptala mi dokonalou kompozici, která bude jasně ilustrovat mou samotu, vyrovnanost a vládu nad světem. Umělecký záměr bylprostý  – autoportrét muže, který z  okraje věže močí do nekonečné hloubky pod ním. Močový měchýř mi ale poskytl dostatek munice pouze na jediný pokus. Výsledkem byla fotografiebezhlavého muže v  nehezkých kraťasech krátce před zahájením výkonu.

Procházel jsem kolem ohrady s ovcemi a přes plot na mě štěkala trojice velikých psů. Soudě podle hlasitosti a vášnivosti štěkotu přísahali mě totálně zničit. „Ještě že je mezi námi ten masivní plot obehnaný ostnatým drátem,“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem nepříliš přesvědčivě předstíral, že psy nevidím. Netrvalo dlouho a  první z  nich plot podlezl. Vytáhl jsem peřový sprej, chodeckými holemi si psy držel od těla a pomalu couval z  jejich teritoria. Vrčící bestie se ke mně ale přiblížily tak blízko, až jsem cítil zkažený pach jejich tlam. Skutečnost, že pomalu couvám z jejich území, přitom přecházeli s americkým úsměvem. Vše ukazovalo na to, že mě čeká tuze velká mrzutost.

Vždy mě překvapí, jak dokonale v  takovou chvíli dokáže fungovat lidský mozek. Vzpomínám si, jak mě při cestě do Říma na přechodu přehlédl řidič auta. Zakřičel jsem na něj,

36

zapřel hole o  silnici a  uskočil dozadu tak mocně, že stačil za

brzdit a  jen mě decentně nabral na kapotu. Tuto příhodu mi

dodnes připomíná porouchané zavírání hole. V okamžiku, kdy

jsem uskočil, už totiž byla pod nárazníkem. Motorista do mého

osudu vstoupil i tentokrát. Na malé rozbité silnici, kudyproje

lo jen několik aut za hodinu, se totiž najednou objeviladodáv

ka. Řidič zatroubil na psy, kteří o kus ustoupili, a zastavil vedle

mě. Naskočil jsem do dodávky plné stavebních dělníkůa mar

ně jim vysvětloval, že chci popovézt jen pár set metrů. Řidičza

stavil až v několik kilometrů vzdálené vesnici. „Nic tam není,

proč tam chceš vystupovat?“ ptal se mě. Chvíli jsem mlel něco

o pouti, ale nikdo mě zjevně nechápal. A pak přišla ta spásná

myšlenka. „Kebab. Chci si dát kebab,“ řekl jsem. Kluci jenuzna

le přikývli hlavou nad mým dobrým vkusem a otevřeli midve

ře. Vystoupil jsem z auta a v duchu děkoval boží prozřetelnosti.

Mohl mi ale vůbec křesťanský Bůh poslat na pomoc muslimy?

Myslím, že spíš ne. Bůh totiž představuje vykonavatelezákono

dárné, soudní i výkonné moci nad určitým územím (což z něj

mimochodem dělá diktátora). A  na území Turecka se na mě

vztahují pravomoci místních orgánů. Z hlediskamezinárodní

ho práva tedy spadám pod Alláha a pravděpodobně mi pomohl

právě on.

Co příště nechám doma

Vařič, který nepasuje na mou plynovou bombu, bombu, kteránepasu

je na můj plynový vařič, léky na zácpu, speciální náplasti nahrazující

kůži při těžkých popáleninách, kompas, plyšového medvídka, druhý

telefon a nůž s vývrtkou.

37

Když začalo pršet, byla už celkem tma. Přede mnou se

ale naštěstí rýsovala silueta opuštěného domu. Díky, Alláhu,

dneska jsi byl fakt dobrej. Strop držela masivní železná tyč

a všude se válelo plno odpadků. Prozíravý stavební dělník tyč

umístil tak šikovně, že jsem si mezi ni a klapku krbu mohlpo

hodlně natáhnout hamaku. Pak nadešel čas připravit si večeři.

Vytáhl jsem vařič a  malou plynovou bombu, která mě prová

zí už od severu Itálie. Tam jsem si ji koupil jako náhradu za

dosluhující kolegyni, která ale nakonec vydržela až do Říma.

Neotevřena zůstala i  během cesty k  Severnímu moři. A  teď

konečně přišla její velká chvíle. Odstranil jsem bezpečnostní

uzávěr a začal na ni šroubovat vařič. Neúspěšně. Bomba, s níž

jsem pěšky a na kole urazil 3 800 kilometrů, na něj totiž nesedí.

Skvělá práce, Ladislave, tohle se fakt může stát jen tobě. Začal

jsem se smát. Vlastně o nic nejde, je to úplná banalita. Problém

bych z ní udělal až v okamžiku, kdy bych si nechal zkazitnála

du. Takový komfort si ale na pouti nemůžu dovolit. Spát jsem

šel hladový, ale v suchu. Tentokrát jsem usínal nejenv očeká

vání pádu hamaky, ale rovnou celé stavby.

38

Den 4.

Slunce. Všude a pořád. Nevyhnete se mu. Probodává vás svými

paprsky, oslepuje oči, spaluje kůži. Kdybyste mysleli jen na to,

jaké je vedro, do pár hodin zešílíte. Musíte se soustředit na jiné

věci – na ptáky, pole, vůni sena, kopce na obzoru. Ale je to fuška.

Už proto, že čím větší je vedro, tím víc utichne veškerý životko

lem vás. I hmyz má dostatek rozumu na to, aby v poledne nikam

nevylézal. Na rozdíl od vás.

Je to definitivní. Na nohou se mi objevují puchýře a já nevím,

jak jim v  tom zabránit. Už jich mám pět a  další jsou na cestě.

Kombinace uzavřených bot, čtrnáctikilového batohu na zádech

a rozpáleného asfaltu je vražedná. Není to žádná novinka. Tisíc

kilometrů s nohama plnýma puchýřů jsem si vyzkoušel už po

cestě do Říma. A díky tomu vím, jaké je to peklo. Puchýře totiž

mají jednu mrzutou vlastnost – bolí jen tehdy, když na něšláp

nete. Sotva zvednete nohu, bolet přestanou. Když za denujde

te čtyřicet kilometrů, zabolí vás asi sedmdesáttisíckrát. A to je

přesně sedmdesáttisíckrát víc, než bych si představoval. Nedá

se ale nic dělat. Nohy si několikrát denně myji vodou nebodez

infekcí na ruce a večer je natírám vazelínou. Puchýřepodlepu

ji, ale nepropichuji. Říkám si totiž, že mé tělo patrně ví, proč je

vytváří. Asi byla chyba číst si ta poutnická diskuzní fóra, kde

se píše o  puchýřích a  jejich rizicích. Prý je jen otázkou času,

než přijde infekce, kvůli které neujdete už ani krok. A tak se ke

psům přidal další důvod, proč do Jeruzaléma nikdy nemohu

dojít – infekce.

Už čtvrtý den mě obklopují pole plná slunečnic, začínají

mě trochu rozčilovat. Nechtěl bych žít v zemi plné polí, nakte

rých roste jen jediná plodina. Slyšíš, Andreji? Slunečnice mají

39

každopádně oproti řepce tu výhodu, že nepáchnou. A  oproti

mně zase tu, že před sluncem mohou uhnout. Na snídani mě

pozvala skupina chlapíků, kteří opravovali dráty vysokého

napětí. Ten nejodvážnější z  nich měl na sobě plážové kraťasy

a  žabky, ani ostatní nevypadali jako z  příručky o  bezpečnosti

práce. Poté, co jsme společně pojedli sušenky a popili kolu,klu

ci trvali na tom, že si spolu musíme udělat selfie. Jsem upřímně

zvědavý, na kolika facebookových profilech se během své cesty

objevím. Dělníci mi z vrcholku sloupu mávali ještě dlouho po

mém odchodu. Dlužno říci, že většina z  nich oběma rukama.

Veselí a odvážní lidé, ti Turci.

O pár kilometrů později se u mě zastavila skupinkaama

térských cyklistů v  dresech. Nejstarší člen skupiny si vzal na

cyklovyjížďku balík toaletního papíru, který měl přivázaný na

nosiči. To ve mně budilo obavu, zda jej nezdržuji oddůležitěj

ší činnosti. Francouzsky hovořící člověk pro mě ale znamenal

vstupenku do Istanbulu, a tak jsem to riskl a optal se na cestu.

„Máš rád holky?“ položil mi sugestivní otázku. Při pohledu na

jeho druha, který si zrovna svlékal dres, jsem částečně z obavy

o vlastní bezpečí odvětil, že dívky mám velice rád. „Tak v tom

případě běž po pobřeží Marmarského moře. Je to trochu za

cházka, ale budeš spokojenej,“ poradil mi cyklista. Doporučení

tohoto zkušeného a  vždy připraveného muže jsem vyslyšel

Co si příště určitě vezmu znova

Prodyšné tričko, kraťasy, trenýrky, dlouhé kalhoty, rolák, bundu,cho

decké hole, spacák, hamaku, náplasti, nůž, deník, elektronickoučteč

ku knih, fotoaparát, vazelínu, dezinfekci na ruce.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist