načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty - Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty
-15%
sleva

Kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty
Autor:

Ladislav Zibura na pěší poutě vyráží už od svých osmnácti let. Hvězdou poutnického světa se ale stal až v roce 2015, kdy se o jeho příběh začala zajímat média. Na rozdíl od ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  329 Kč 280
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-17
Počet stran: 288
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 286 stran : barevné ilustrace
Vydání: 2. vydání
Spolupracovali: ilustrovali Tomski &
Polanski
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Umístění v žebříčku: 479. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2018-16
ISBN: 9788026506966
EAN: 9788026506966
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ladislav Zibura na pěší poutě vyráží už od svých osmnácti let. Hvězdou poutnického světa se ale stal až v roce 2015, kdy se o jeho příběh začala zajímat média. Na rozdíl od duchovně zaměřených autorů, pouť vnímá především jako jízdu v kerouacovském stylu. Jeho kniha je pozoruhodnou kombinací nadsázky a vtipu, které střídají častá zamyšlení nad vážnými tématy. Hlavním motivem je zde autorova pouť do Jeruzaléma, na kterou se vydal loni v létě. Bez mapy a orientačního smyslu se mu podařilo ujít 1400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanout pod Zdí nářků a prožít nezapomenutelné dobrodružství. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, šťastných i nešťastných náhod a vstřícnosti lidí na celém světě. K napsání knihy autora motivoval strhující úspěch jeho projekcí, které během pouhých tří měsíců navštívilo 8 000 lidí. Diváci si Ladislava Ziburu oblíbili pro jeho neotřelý humor a velký vypravěčský talent. Pro čtenáře k nim přidal ještě svěží novinářský styl a jednoduché poselství: běžte také. Nové vydání s celostránkovými ilustracemi od Tomski & Polanski.

Další popis

Obsah: 22letý muž jde pěšky 1400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, potká ale dobrý lidi. Jak to skončí: do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa. Komu to můžeš koupit: komukoliv ve věku 14–99 let se smyslem pro humor. Seznam alergenů: obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.



Předmětná hesla
Zibura, Ladislav, 1992-
* 2014 * 21. století
Poutníci -- Česko -- 21. století
Putování -- Turecko -- 2011-2020
Putování -- Izrael -- 2011-2020
Poutní cesty -- Izrael
Poutní místa -- Izrael
Turecko -- Reálie
Izrael -- Reálie
Cestopisné monografie
Kniha je zařazena v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

23

Den 2.

Jednou z prvních věcí, které vás na cestě napadnou, je to, že do

cíle nemůžete nikdy dojít. Bolí vás nohy a záda, objevují seprv

ní puchýře a  nemůžete vystát příšerné vedro. Je vám jasné, že

v takovém stavu prostě 1 400 kilometrů nemůžete vydržet. A je

to jedině dobře. Když se slepě nesoustředíte na cíl, můžete si víc

užívat přítomnost. Navíc přestanete počítat kilometry, které vás

dělí od konce cesty, ale máte radost z těch, které už jste urazili.

A to jsou výrazně veselejší počty.

Zavěšen ve své hamace jsem se oddával snění až do čtvrt na

devět. Ta věc je neskutečně pohodlná, jednou si ji musímpoří

dit do domova důchodců. Celý den v ní budu ležet a vyprávět

sestřičkám dobrodružné zážitky ze svého života. Pak jednoho

dne povolí špatně uvázaný uzel, já spadnu na zem, zlámu sipá

nev a  zemřu. Pokud mě v  Turecku nesežerou psi, opravdu to

tak udělám. Rychle jsem si sbalil věci a šel se rozloučit se svým

hostitelem. Protože kluci za zboží z jeho kiosku platí, přišlo mi

správné udělat totéž. Byla to ale velká chyba. „No jo, Češi,“po

znamenal a zakroutil hlavou, když jsem mu házel peníze dopo

kladničky. Trochu mě potěšilo, že nás tento pán na rozdíl od

zbytku světa nepovažuje za zloděje, nýbrž chorobné platiče.

Můj čin se ho ale očividně dotkl. Nedá se nic dělat, budu muset

být opatrnější a spořivější. Místní kultura si to žádá.

Cesta nebyla o  nic zajímavější než včera. Procházel jsem

několika táhlými městy, která představovala zhmotnění neza

jímavosti. Výhodou měst ale je, že se v  nich setkávají heretici

ignorující ramadán. „Çay, çay,“ volali na mě celý den přátelsky

lidé z kaváren, bister a stánků v touze pohostit mladého turistu.

A já ochotně přijímal. Toho dne jsem zasedl u šálku čaje v sedmi


24

různých podnicích. Na tureckém čaji si místní náramnězaklá

dají. Všude se pije jen jeden druh  – čaj Rize, který pochází ze

stejnojmenné hornaté provincie. Kilogram si v obchoděmůže

te koupit asi za sto korun, jedna sklenička hotového nápoje vás

v kavárně vyjde na pět až deset korun. Ale jak už víme, když vás

někdo pozval, platit se nesmí. Stačí chválit a usmívat se. Podle

antropologů je původním smyslem úsměvu a  smíchu ukázat,

že máte dobré úmysly. A mají pravdu. Seděl jsem u silnice ve

skupině asi deseti chlupatých Turků. Žádný z nich neuměl cizí

jazyk, já zase ani slovo turecky. A  tak jsme spolu jen pili čaj,

smáli se a  měli radost. Slova ani ruce jsme při pití čaje nepo

třebovali. Účel našeho setkání byl přece jasný. Prostě měv du

chu tradice chtěli pohostit, protože procházím jejich vesnicí

a zjevně jdu daleko. Ještě štěstí, že se v Turecku nepije alkohol.

Kdybych místo každého čaje dostal panáka slivovice, patrně by

mi explodovala játra. Snad právě tohle je důvod, proč žádná

středověká poutní trasa nevedla přes Valašsko.

Den mi přinesl především další kontakt se spalujícím tu

reckým vedrem. Už v  jedenáct dopoledne jsem ztěžka odde

choval u napajedla pro dobytek. Předsevzetí pít vodupochyb

né kvality jen tehdy, když to bude opravdu nutné, vzalo za

své, a já lačně hltal doušky chladné vody vytékající zezrezivě

lé trubky. Pak jsem si omyl ramena zmučená těžkou krosnou

co znamená „çay çay“

Çay, çay v  překladu znamená čaj, čaj. Zpravidla ale dostanete jen

jeden. Tradičně se pije z  malé skleničky, oslazený dvěma kostkami

cukru.


25


26

a svalil se do stínu stromu. Podobná napajedla jsou v Turecku

všude – nejen ve vesnicích, ale také u malých silnic vedoucích

pustinou. Když už patnáct kilometrů nenarazíte na vesnici,ur

čitě potkáte alespoň jedno napajedlo. Dobytek totiž naštěstí

bez vody vydrží ještě kratší dobu než poutník. Tyto betonové

oázy mě pravidelně zachraňovaly před smrtí žízní (denně jsem

vypil šest až deset litrů vody) a  zároveň se zasloužily o  to, že

jsem za celou cestu ani jednou netrpěl zácpou.

Pozdě odpoledne si mou pozornost získal postarší usmě

vavý muž. Zatímco celý den na mě všichni volali „çay, çay“, on

mě k  sobě lákal slovy „Nescafé, Nescafé“. Nabídku jsem rád

přijal a  o  chvíli později jsme již seděli na zahradě před jeho

bazarem a  popíjeli onu nedobrou směs kávy, sušeného mlé

ka a  přílišného množství cukru zvanou Nescafé 3v1, která je

v  Turecku z  nepochopitelného důvodu populární. Připojil se

k nám také Tukan – mladý student komparativní literatury na

univerzitě v Istanbulu, který v bazaru přes prázdninyvypomá

há a podobně jako všichni turečtí vysokoškoláci umí slušněan

glicky. Šéf mě nejprve seznámil se svým podnikáním  – dvůr

o velikosti hokejového hřiště byl plný starého nábytku, motorů,

elektrospotřebičů a různého nářadí. Trochu jsem ho podezíral,

že jen sundal nápis „skládka“ a nahradil jej cedulí „bazar“. Pak

se rozhodl mě seznámit s  krásami Turecka. Na kus novin na

kreslil ovál, který měl představovat tvar jeho země, a za pomoci

Tukanova překladu mi představoval krásná místa. Zaujalo mě,

že všechna byla stovky kilometrů vzdálená od mé trasy. „A co je

tady?“ zeptal jsem se a ukázal, kterou část Turecka mámv plá

nu projít. Muž se zasmál a cosi turecky zahlaholil. „Říká, že tam

jsou jenom pole a ovce,“ přeložil mi Tukan. Majitel se později

omluvil, že musí odjet pro cigarety. Ještě než nás s  Tukanem

opustil, nabídl mi, že si mohu z  jeho obchodu cokoli odnést


99

Den 13.

Každý den potkáváte zajímavé lidi, procházíte krásnou krajinou

a zažíváte neopakovatelné věci. Ta nejnáročnější část cestyza

číná v okamžiku, kdy se vám tohle všechno přestane dít. Snažíte

se zaměstnat svůj mozek a nemyslet jen na to, že je vám vedro.

Ptáte se sami sebe, proč pouť vlastně podnikáte. Přemýšlíte, zda

by vám nebylo lépe někde na pláži. A v tu chvíli je pro vásnej

lepším lékem cesta samotná. Musíte jít dál, protože to je jediná

věc, kterou máte na práci. Jít tak dlouho, dokud neusínáteúna

vou. Každý další krok vás totiž přiblíží lepšímu zítřku. Hlavně

si nesmíte sednout a litovat toho, že jste na pouť vůbec vyrazili.

Ostatně myslím, že takhle to funguje se všemi problémy.

Nic, nic. Pusto, prázdno. Nezajímavá krajina, nudní lidé, kte

ří nemluví anglicky, puchýře, vedro a  hlad. Ráno jsem vyrazil

bez snídaně a za celé dopoledne se mi nepodařilo obstaratžád

né jídlo. Jediné místo, které připomínalo civilizaci, byl bar tak

špinavý, že se v  něm vzdor zákonu smí kouřit. Majitel v  něm

měl dokonce rozestlanou postel, protože tam i bydlí. Čaj jsem

si osladil trojnásob než normálně, abych na chvíli zahnal hlad

alespoň cukrem. Po dlouhé době mě znovu bolí nohy. V  baru

si je protahuji, nechápavě na mě hledí hosté s cigaretouv ús

tech. V poledne procházím hezkým lesem, vypadá to tam jako

v Novohradských horách, ale nezajímá mě to. Všechno sezmě

nilo jako mávnutím kouzelného proutku. Mezi chrápajícími

muži jsem se moc nevyspal, únavu si střádám už mnoho dní

i nocí, cítím, jak mi ubývají síly. Těžko hledat motivacipokračo

vat dál, nejraději bych si lehl pod strom a prospal den nebo dva.

To ale nemůžu, protože nemám ani dost vody. Kdepak, musím

jít dál, takhle to nejde.


100


101

Podobným stavem jsem si prošel na všech poutích. Zničehonic jako by vás někdo z  krásného světa uvrhl do stereotypu a  nudy. Připadáte si jako Sisyfos, který přišel i  o  svůj kámen. Uvědomujete si ale, že to, co se změnilo, není vašeokolí. Změnilo se jen něco uvnitř vás. A vy tomu nesmítepodlehnout. Nejdůležitější je zaměstnat svou mysl něčím jiným než myšlenkami na návrat. Musíte je vypudit a  nahradit čímkoli jiným. No jo, ale co má člověk dělat, když je takhle sám napouti? Nic? Kdepak! Omyl. Je toho spousta. Přesně tyhle činnosti jsem vystřídal onoho nešťastného dne: • Počítat si – na cestě si vyberu nějakou věc a v duchupočítám čísla, která s  ní souvisejí. Třeba vidím autobus, tak

počítám, kolik asi ročně odveze lidí. Nebo propočítávám,

kolik lidí na světě v  tuhle chvíli jí špagety. Je to dokonalý způsob, jak zaměstnat mozek. A taky naučit se zpaměti

sčítat, odčítat, násobit a dělit velká čísla. Za ty roky jsem se

v tom hodně zdokonalil. • Skládat básničky – Češi v  Chorvatsku dočkali se zrady,

zdražili paštiku, tři umřeli hlady. Čím menší básnický talent, tím víc zaměstnáte svou mysl. A  čím stupidnější rýmovačku vytvoříte, tím víc vás pobaví. • Poslouchat hudbu – když vám stačí poslouchat hudbu,

znamená to, že jste dosud nepropadli skutečné trudomyslnosti. Takže jestli si stačí pustit Johnnyho Cashe a už si

podupáváte do rytmu, prostě se jen přestaňte litovat. • Povídat si se zvířaty – vyhlédněte si nějaké zvíře a vezměte

si ho na cestu s  sebou. V  tomto ohledu doporučuji především hmyz, neboť ptáci jsou těžko polapitelní, plazi ohavní

a  savci těžcí. Dejte mu jméno a  vykejte mu. Nebude trvat

dlouho a  zapomenete, s  kým vlastně mluvíte. Máte prostě

citlivého posluchače, kterému se můžete vyzpovídat ze

všech svých problémů. Pamatujete na Toma Hankse a pana

Wilsona? Funguje to stejně. • Sázet se sám se sebou – když se během patnácti minut

dostanu z lesa na pole, v příští kavárně si koupím nanuk.

Schválně, zvládnu se zadrženým dechem dojít až támhle

k ceduli? Až mi zamává řidič, dám si pauzu, dřív ale ne.I takové banality vám dodají pocit napětí. A napětí je zábava. • Vymýšlet věci – vyberte si něco, nad čím musíteintenzivně přemýšlet. Třeba vymýšlejte námět na filmy, vzpomínejte na všechna města, která začínají na písmeno A, nebo

si vyberte libovolnou věc (třeba dlažební kostku) a přemýšlejte nad tím, jak přesně vznikala. • Smát se svým vtipům – každý se rád zasměje legrační

věci, kterou mu někdo řekne. Vy ale na ty humory nikoho

nemáte. Tak vám nezbude, než je dělat sám. Smát se tomu,

co vás napadá, je naprosto v pořádku. Skutečně. I nahlas. Při každé z  těchto činností si zcela oprávněně připadám dost zvláštně. Je to ale prosté  – raději budu zvláštní a  veselý než normální a  smutný. Večer už jsem popíjel čaj u  brány univerzitního kampusu poblíž města Kütahya. Členové ochranky mi slíbili, že mohu spát na čerstvě posekané trávě pod košatým dubem. Měl jsem za sebou padesát kilometrů cesty a užíval si družný hovor. Kluci mi dokonce ukázali i  svou velkou chloubu  – sbírku fotografií těch nejhezčích dívek z  celé univerzity, které pořídili prostřednictvím kamerovému systému. Tahlejejich drobná rošťárna mi definitivně vylepšila náladu. On je ten svět vlastně docela jednoduchý...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist