načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma

Elektronická kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Autor:

Prožijte největší cestovatelské dobrodružství od dob Honzíkovy cesty! Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po ... (celý popis)


hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4% 95%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 238
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0427-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prožijte největší cestovatelské dobrodružství od dob Honzíkovy cesty! Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin. Těšte se na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.

OBSAH: Dvaadvacetiletý muž jde pěšky 1 400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, cestou ale potká dobré lidi.
JAK TO SKONČÍ: Do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa.
KOMU TO MŮŽU KOUPIT: Komukoliv ve věku 14?99 let se smyslem pro humor.
SEZNAM ALERGENŮ: Obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 197 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 280 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 199 Kč
Pěna dní Pěna dní
Vian Boris
Cena: 217 Kč
O dni po dni včerejším O dni po dni včerejším
Landová Kateřina, Richtr Tomáš
Cena: 144 Kč
Zákazníci kupující zboží "40 dní pěšky do Jeruzaléma" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



LenkaWal 2016-06-16 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Skvělá kniha.
Doufám, že autor toho ještě hodně projde a o všem pěkně napíše.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

40 dní pěšky

do Jeruzaléma

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma – e-kniha

Copyright © BizBooks, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


BizBooks

Brno 2015


Věnováno všem lidem, kteří mi na

cestách pomohli, i když nemuseli.

To ale neplatí pro toho Itala, který mi

dal svou svačinu, protože mě předtím

srazil autem.


— 4 —

Neprozkoumat za celý svůj život svět, do kterého jsme se narodili, jepodob

ně divné, jako si neprohlédnout právě použitý toaletní papír. Nekonečná

zvědavost totiž spolu s  močením vestoje patří k  největším darům, které

mladým mužům příroda nadělila. Morální povinností všech objevitelů je

postavit se každému, kdo by nás o ně chtěl připravit. Jedině takvybudu

jeme svět, ve kterém jsme hnáni vpřed touhou po poznání a kde můžeme

vyčurat své jméno do sněhu.

Má láska k cestování a poznávání je stará jako já sám. Dokonce i lůno své

matky jsem opustil dřív, než je běžné. Sametovou revoluci jsem ale vzdor

svému spěchu zmeškal o dva roky. Když mi otec ve dvou letech začal místo

pohádek číst dobrodružné knihy, definitivně mi zničil dětství. Začal jsem

totiž litovat, že kvůli svému malému tělu nemohu prožívat stejná dob­

rodružství jako jejich hrdinové. Přesněji řečeno, já byl připraven, ovšem

matka nesouhlasila. Zatrhla mi i cestu kolem světa, kterou jsem napláno­

val v prvním ročníku osmiletého gymnázia.

Neukojenou touhu po cestování a  svobodě mi vynahrazovalo jídlo.

Díky němu jsem se až do čtrnácti let nemusel zaobírat zbytečnostmi,

jako jsou sport či holky, a měl dostatek času věnovat se encyklope diím

a  televizi. Kromě bestiální nadváhy jsem celé dětství vynikal také ne­

obyčejnou nešikovností. Díky dobrému úrazovému pojištění se mi po­

dařilo pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu, aniž bych musel

podnikat něco nebezpečného. V mých lékařských zprávách se objevují

kuriozity jako dvojitá fraktura holenní kosti při bobování či zlomenina

ruky po úderu fotbalového míče. Jindy se mi podařilo zlomit si malí­

ček při florbalu, když jsem zakopnul po cestě na střídačku. Těžký otřes

mozku a  rozbitá hlava na cyklistickém výletu s  rodinou by v  tomto


— 5 —

kontextu nezněly nijak zvláštně, kdybych je neutrpěl v okamžiku, kdy

jsem kolo vedl do kopce.

Nadváhy se mi podařilo zbavit až v pubertě díky běhu, jízdě na kole a po­

čínající mentální anorexii. Vzdor tomu, že jsem v pubertě také objevil pů­

vab alkoholu, mi obliba sportu nějakou dobu vydržela. Společně s kama­

rádem Jirkou jsme podnikali pěší výlety s jediným cílem – úplně se zničit.

Vrcholem našeho snažení byla podzimní výprava z  Prahy do Českých

Budějovic. Oněch 160 kilometrů se nám tehdy podařilo překonat za

36 hodin. Kdybych v polovině cesty na chvíli neomdlel a už od Benešova

u  Prahy sprostě nenadával, šlo by o  hezký sportovní výkon. Tehdy jsem

pochopil, že pěšky se dá dojít opravdu daleko. A také že chodit pěšky da­

leko opravdu bolí.

Pěší poutě u  mě mají silně maskulinní začátek  – poprvé jsem se o  nich

dočetl v rubrice „příběhy čtenářek“ v časopisu ONA Dnes. Invalidní pout­

nice nadšeně popisovala, jak na vozíčku podnikla pouť do Santiaga de

Compostela a  potkala tam nejlepší lidi na světě. Ještě téhož dne jsem se

rozhodl, že tam po maturitě půjdu taky. Matka nabyla dojmu, že na ces­

tě nepochybně zemřu, což je vzhledem k jejím předchozím zkušenostem

s nešikovným Ládíkem víc než pochopitelné. Abych mámu uklidnil, pustil

jsem jí film Cesta, který pouť do Santiaga popisuje. Bohužel mě nenapadlo

si předem přečíst anotaci. Během promítání totiž vyšlo najevo, že film za­

číná příběhem mladého muže mého věku, který zemře první den cesty

v Pyrenejích. Pouť pak vykoná jeho otec, který na cestě postupně rozpra­

šuje popel svého syna. Film to byl hezký a dojemný, matku ale neuklidnil.

Matka týden po maturitě (rok 2011) uvěřila mému slibu, že Pyreneje obe­

jdu, nasmažila řízky a společně s bratrem a otcem mě vyprovodila na teh­

dy ještě ruzyňské letiště. Tento nepodstatný detail uvádím proto, že ač to

možná z  knihy nevyplývá, jsme skvěle fungující rodina. Mladý Ládík se

na pouti do Santiaga poprvé v životě musel starat sám o sebe, ale zvládl


— 6 —

to dobře. Navíc zjistil, že lidé jsou docela fajn. Po měsíci a  900 kilome­

trech cesty se mi podařilo dorazit až k  oceánu, kde podle středověkých

poutníků končil svět. Svůj první velký úspěch jsem se rozhodl oslavit vy­

pitím láhve ginu na útesech. Před pýchou mě tehdy uchránila první vel­

ká rána osudu, který mě od té doby usměrnil ještě mnohokrát. Po cestě

zpátky z  útesu jsem se totiž kvůli přílivu lehce přitopil a  ze Santiaga de

Compostela se mi pak podařilo odletět na špatné letiště. Od té doby si pa­

matuji, že ve Frankfurtu jsou letiště dvě, a také se bojím létat.

Rok byl doba dostatečně dlouhá na to, abych zapomněl na všechny bolesti

pouti a  vydal se na cestu znovu. Tentokrát v  doprovodu svého kamará­

da Michala do Říma. Rodiče si dodnes myslí, že jsem vycházel od prahu

našeho domu, ve skutečnosti ale naše pouť začala o  dvě hodiny pozdě­

ji u skleničky whisky v kavárně Horká Vana. Michal se ode mě nakonec

odpojil v  Innsbrucku, protože mu bylo vedro. Mně taky bylo vedro, ale

neměl jsem se od koho odpojit, a  tak mi nezbylo než do Říma dojít. Za

celých 1 400 kilometrů jsem byl v blízkém kontaktu s autem jen jednou –

když mě srazilo na přechodu. Celá cesta mě vyšla na pouhých 240 eur.

Třicet eur jsem navíc našel na silnici a  osmdesát vyhrál na automatech.

Do původního cíle své cesty jsem ale nedorazil. Ve Vatikánu mě totiž od­

mítli pustit do chrámu svatého Petra, ke kterému poutníci tradičně smě­

řovali. Po návratu domů jsem o své pouti poskytl první rozhovor v živo­

tě. Novinářka mu dala titulek „Do Itálie se už v životě nechci vrátit, říká

mladý poutník“, a dodnes mám proto strach z každého auta rozvážejícího

pizzu.

V roce 2013 jsme se s Michalem sešli znovu, abychom naplánovali další

cestu. Bylo to den po Budějovickém půlmaratonu, na kterém jsem se tři­

krát pozvracel mezi diváky, proto nad pěší chůzí zvítězil bicykl. Náš plán

byl prostý  – po proudu Labe bez mapy dojet k  Severnímu moři a  v  po­

řádku se vrátit zpět. Já vyjel na kole svého otce, Michal zase na kole své

sestry. Do cíle se nakonec nepodařilo dojet ani jednomu z nás. Michal se


— 7 —

ode mě znovu odpojil, tentokrát v Praze­Davli. Nízko posazené sedlo kola

jeho sestry mu totiž namohlo kolenní vazy. Já sice k  moři dojel, ovšem

kvůli selhání orientace při jízdě bez mapy to nebylo moře Severní, nýbrž

Baltské. Druhá rána osudu mě postihla v  Berlíně. Tam jsem triumfálně

vytáhl mapu zakoupenou ve slevě v  antikvariátu. Bohužel se ukázalo, že

na ní chybí celý západní Berlín. Tento zážitek mě inspiroval k tomu, abych

příští pouť znovu podnikl bez mapy.

V  roce 2014 přišlo to, čemu už jsem se nemohl vyhýbat. Abych uzavřel

trojlístek nejvýznamnějších středověkých poutí, bylo třeba vyrazit do

Jeruzaléma. Kvůli válce v Sýrii ale neexistoval rozumný způsob, jak naplá­

novat nepřerušovanou trasu, kterou bych mohl ujít během letních prázd­

nin. Nakonec jsem se rozhodl dojet autobusem k  bulharsko­tureckým

hranicím, pěšky dojít na tisíc kilometrů vzdálené letiště v Antalyi a odtud

přeletět do Izraele, kde pouť dokončím. Letní vedra, válka v Izraeli a post­

ní měsíc ramadán v  Turecku slibovaly vpravdě neopakovatelný zážitek.

Abych z cesty bez mapy udělal ještě větší dobrodružství, rozhodl jsem se

předem nezjišťovat nic o místech, která mám navštívit. Vzrušující, že? No,

však uvidíte.


— 8 —

Nahý jsi přišel na svět a nahý vycházíš na pouť. Je pozoruhodné sledovat,

jak na pouti mizejí rozdíly mezi lidmi. Do Santiaga bok po boku neputují

právník, student a důchodce, ale jen tři lidé. Své všední životy totižnechá

vají doma a do Santiaga se vydávají jako děti, které objevují úplně nový

a neznámý svět. Na počátku pouti jsou všichni stejně nezkušení – a žádný

titul ani peníze jim nepomůžou vyhnout se puchýřům nebo znovu najít

cestu, když se ztratí.

Pěší poutě mají tradici prakticky ve všech světových náboženstvích.

Křesťané se víc než tisíc let vydávají k hrobům svých svatých, podniknout

pouť do Mekky je jednou z hlavních povinností pravověrného muslima,

židé putují k  troskám Šalamounova chrámu, hinduisté zase chodí tisíce

kilometrů podél Gangy. Tradice poutí do značné míry souvisí s  tím, že

pěší chůze dříve byla jediným dostupným způsobem přepravy. V  tomto

ohledu se mimochodem středověkým poutníkům přibližuji, neboť ne­

vlastním řidičský průkaz. Když půjdeme o  trochu dál, poutnictví je sta­

ré jako lidstvo samo. První lidé během svého života na cestě za potravou

urazili desetitisíce kilometrů a nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě.

Naše tělo je pro chůzi dokonale uzpůsobeno a obřadní i praktický význam

chůze je jedna z mála věcí spojujících všechny civilizace, které kdy vznikly.

Od okamžiku, kdy jsem se o  pěších poutích poprvé dozvěděl, mi vrtalo

hlavou, proč to všichni ti lidé vlastně dělají. Poutě totiž nejsou jen pře­

žitkem z dob dávno minulých. Každý rok na ně vyráží víc a víc lidí – jen

do Santiaga minulý rok přišlo na 200 tisíc poutníků. A  hlavní motivací

poutníků není jen víra – dobrá polovina z těchto lidí jsou obyčejní poha­

né. Myslím, že existuje jen málo věcí, které lidé dělají po tisíce let a nedá­

vají žádný smysl. Proto mě pouť lákala čím dál víc. Chtěl jsem poznat, co


— 9 —

lidem dává. Proč kvůli pouti i dnes opouštějí pohodlí svých domovů, aby

dobrovolně trpěli bolestí a únavou na nekonečné cestě. A k tomu všemu ta

úžasná historická tradice. Pouť jako by pomáhala překlenovat celá staletí.

I dnes díky ní můžete prožít prakticky totéž, co lidé mnoha generací před

vámi. To vše mě lákalo tak moc, že jsem o pouti snil několik let.

Když se mi konečně podařilo vyrazit do Santiaga, byla to pro mě úžasná

příležitost. V  osmnácti letech jsem se mohl bavit s  lidmi, kteří na pouť

na rozdíl ode mě nevyráželi z pouhé zvědavosti. Bylo fascinující poslou­

chat, čím si v životě prošli a proč na pouť vyrazili. Na měsíc se mi otevřely

dveře k  jejich životním zkušenostem, o  které se se mnou ochotně dělili.

A co samotná cesta? Ta byla přenádherná. Každý den úplně nová krajina,

kterou člověk prochází beze spěchu a v úplném tichu. Odpočinek u ma­

lých potůčků, čerstvé ovoce ke svačině, večerní víno s ostatními poutníky

a  usínání pod klenbami kláštera na těch nejpohodlnějších matracích na

světě. Cesta do Santiaga mě přesvědčila o tom, že všechny těžkosti k pouti

sice patří, ale je úplně zbytečné se jich obávat. Chůze se totiž odehrává jen

na pozadí všeho ostatního a na problémy je snadné zapomenout. A také

jsem zjistil, že na pouti je všechno úplně jinak. Váš život se díky ní ze dne

na den převrátí naruby. Tahle změna není trvalá. Ale dostat se ze zajetých

kolejí je jedinečný a obohacující zážitek.

Pouť do Říma pro mě byla úplně jiná. Nikdo nerozuměl tomu, co a proč

dělám. Většinu cesty jsem strávil jen sám se sebou, aniž bych se kvůli jazy­

kové bariéře měl s kým bavit. A čas strávený s Michalem? Je to můj dobrý

kamarád a společnou cestu jsme si užili. Ovšem potvrdilo se mi to, o čem

mluví všichni zkušenější poutníci – cesta v osamění má své neopakovatel­

né kouzlo. Všech třicet sedm nocí jsem spal pod širým nebem, často mě

trápily hlad a žízeň. Chodit se dalo jen po silnicích, takže kolem mě celé

dny projížděly tisíce aut. Abych si ukrátil čas, denně jsem chodil i pade­

sát kilometrů. Na cestě mě ale provázela spousta až neuvěřitelných náhod

a přátelských lidí. Prošel jsem také spoustou krásných historických měst


— 10 —

a užíval si podmanivou krajinu Apenin a Toskánska. Navzdory, nebo snad

díky všemu tomu vedru, hladu a spaní v přírodě na pouť do Říma vzpo­

mínám jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. Myslím si, že

pro mě byla přesně tím velkolepým a náročným dobrodružstvím, kterým

si potřebuje projít snad každý mladý muž.

Třítýdenní cesta na kole k Baltskému moři mi ukázala jen to, že pěší chůze

má svou zvláštní atmosféru, kterou nelze nahradit. Cyklista se totiž musí

mít neustále na pozoru a  soustředit se na jízdu. Na chůzi naopak mohu

úplně zapomenout a vnímat jen okolí. Monotónní a pomalý pohyb působí

jako meditace, díky níž si člověk připadá, jako by se vznášel zcela mimo

prostor a  čas. Chůze představuje návrat ke kořenům lidského pokolení

a učí mě trpělivosti. Neexistuje způsob, jak poznat zemi lépe, než ji metr

po metru projít pěšky. Každý krok mě přibližuje novému zážitku. A chů­

ze je pomalá jen zdánlivě. Díky tomu, že mám na svět dostatek času, totiž

zjišťuji, jak fascinující je každý jeho kout. Vnímám i  ty nejmenší detaily

a objevuji život tam, kde jsem ani netušil, že by mohl existovat.

Poutě pro mě nepředstavují náboženský prožitek ani sportovní výkon.

Nedokážu ale vysvětlit, proč se na ně vlastně vydávám. Někde v  hloubi

duše prostě cítím, že mi mají co dát. Samotná realita poutě přitom není

vždy idylická a občas se sám sebe ptám, proč to všechno vlastně podstu­

puji. Ovšem ve vzpomínkách pouť ožívá vlastním životem – stává se z ní

důležitý životní milník a zdroj inspirace. Není týden, kdy bych si nevzpo­

mněl na něco, co jsem na cestách prožil. Obvykle se zasměji nějaké situaci

nebo si v  mrzuté chvíli připomenu okamžiky úplné svobody. Nehledám

v tom žádnou filozofii a nenamlouvám si, že by mi poutě nějak změnily

život. Mám rád povrchní věci, užívám si všech výdobytků moderní doby,

vyhýbám se nepohodlí a moc mi chutná káva i pivo. Jen si myslím, že je

fajn získat zážitky ze světa, kde je všechno úplně jinak. Jako by tím člověk

dával dohromady mozaiku života. A zjistil jsem, že je docela praktické se

za těmito zážitky vydávat pěšky.


— 11 —

Vždy mě bavilo poslouchat lidi, kteří pro něco pociťují opravdovou vá

šeň. A mrzí mě, že o svých zamilovaných činnostech nemluví častěji. Ať už

sbírají známky, běhají maratony nebo hrají na trombón, měli by odhodit

skromnost a vyprávět o tom každému, koho to zajímá. Když už nám něco

přijde nejlepší na světě, je správné se pro to pokusit nadchnout i ostatní.

Nebo snad znáte zajímavější konverzaci než rozhovor s člověkem, který je

skutečně zapálený pro věc?

Čtení knih ve mně odjakživa vzbuzuje zvláštní frustraci z vlastní malosti.

Všechna ta vyspělá díla od zkušených autorů mi připomínají, že nikdy ne­

mohu dosáhnout jejich úrovně a  pravděpodobně ani prožít tak zajímavý

život. Vždy jsem si říkal, že s tím patrně nic nenadělám. Ovšem teď mám

příležitost celou věc změnit a rozředit svět literatury knihou od nezkušené­

ho autora, který nemá problém sdělit nejrůznější cestovatelské obyčejnosti.

Tahle část mi na většině knih o cestování chyběla. „Kam ti lidi chodili na zá­

chod?“ ptal jsem se sám sebe. „Stalo se jim vůbec něco legračního, nebo jen

lezli na tu horu?“ vrtalo mi hlavou. Myslím, že mí kolegové, začínající au­

toři, často zapomínají na jednu věc. Čtenář nebere do ruky jejich knihu jen

proto, aby se dozvěděl o tom, jak báječné věci dokázali. Kdepak. Chce, aby

se autor odhalil ve vší své nahotě a  nic mu nezatajoval. Miluje informace

ze zákulisí a těší se na každou pikantní a provokativní pasáž. Pokud se vy­

pravěč stylizuje do role Mirka Dušína, může vést hezký monolog. Poučný,

inspirativní a zajímavý, ale stále jen monolog. Ale co když čtenář s vypravě­

čem občas nesouhlasí? Pak se kniha mění v dialog. Čtenář může autorovi

odporovat, nenávidět ho a pomlouvat ho před kamarády, aby jen o pár strá­

nek později zjistil, že to možná myslel jinak. Napsat podobně provokativní

knihu byla ta nejlehčí věc na světě. Můj deník, kterému jsem se na pouti vě­

noval několik hodin denně, stačilo prakticky jen přepsat do počítače.


— 12 —

Nepochybuji o tom, že vás některé pasáže této knihy pobouří. Věřte ale,

že to byl jediný způsob, jak vyprávět svůj příběh, aniž bych vám něco za­

tajoval. Nepochybně vás také bude iritovat můj strohý novinářský sloh.

I v tom jsem nevinně. Tři roky se nade mnou, studentem žurnalistiky na

Masarykově univerzitě, vznáší hrozba masitých úst magistra J. Č., která

se zamračí u  každého nadbytečného slova. Tento vzácný muž mě pro­

střednictvím barvitých podobenství a  humorných příběhů z  praxe nau­

čil vážit si času čtenáře a neplýtvat jím. Ekonomická fakulta mi zase po­

mohla osvojit si pojem „komparativní výhoda“. Každý by se měl věnovat

tomu, v čem je oproti ostatním věcem relativně nejlepší. V mém případě

to na poli literatury rozhodně nejsou lyrické popisy ani dojemná líčení,


— 13 —

ale sarkasmus, úsečnost a  stručnost. To ovšem nic nemění na tom, jak

hluboce mám rád lidi. Oni jsou fakt ohromně super. Ve svých žertech tak

vůči nim zůstávám přísný, ale spravedlivý. Schytávají je úplně všichni a já

v první řadě. Takhle je to podle mě fér.

Nabízí se otázka, proč jsem vlastně tuto knihu napsal. Možná vás to pře­

kvapí, ale bylo to kvůli vám. Já totiž chci, abyste šli taky.


— 14 —

Snad každý člověk při cestě do úplně neznámé země cítí jistý strach. Bojí

se, že se tam nedomluví, okradou ho, chytne exotickou chorobu a zemře

v krutých bolestech. Sotva ale zemi alespoň trochu pozná, většinapůvod

ních obav se rozplyne. Zjistí, že tam žijí lidé jako on, nikdo ho nechce zabít

a chytne maximálně průjem. Je škoda, že si tento svůj omylneuvědomu

jeme při hodnocení zemí, ve kterých jsme nikdy nebyli. Možná bychom je

tak snadno neodsuzovali.

V malém městečku Pinarhisar na západě Turecka líně plynulo červencové

odpoledne. Lidé se před zničujícím poledním vedrem schovávali ve svých

domovech. I v pohodlí gaučů se nad nimi ale vznášela děsivá kletba postní­

ho měsíce ramadánu. Od východu do západu slunce jejich ústy nesmí pro­

jít zhola nic – voda, jídlo, cigareta, a dokonce ani vepřová klobáska. U me­

šity zastavil starý autobus a skřípavě otevřel dveře. Vystoupil z nich zvláštní

člověk, který do městečka až zoufale nezapadal. Sotva tento křehký blon­

ďatý mladík opustil klimatizovaný autobus a nadechl se horkého vzduchu,

zbaběle prchl do stínu stromu. Z  velkého batohu pak vytáhl tubu opalo­

vacího krému a začal jím potírat svou bledou kůži. Cestující ho soucitně

pozorovali. Bylo jim jasné, že v téhle zemi nemůže člověk jako on přežít.

Co kdybych vám teď řekl, že se tento dvaadvacetiletý človíček rozhodl

pěšky projít polovinu Turecka a Izraele? Měli byste o něj starost? Já ano,

protože ho dobře znám. Ten mladík jsem totiž já. Právě stojím na auto­

busové zastávce v hnusném tureckém městě a přemýšlím o tom, jak může

být někde na světě takové vedro. A tohle je můj deník. Nic hezkého, jen

starý linkovaný sešit, který můj dědeček ještě někdy za normalizace při­

nesl z práce. Ale to nevadí, beztak jsem dysgrafik. Navíc do něj budu psát

prasárny. Víte třeba, jak jsem před dvěma dny v Brně zahájil svou cestu do


— 15 —

Turecka? Namluvil jsem jedné dívce v baru, že poutnická tradice velí strá­

vit poslední noc se ženou. A skočila mi na to.

Vůbec netuším, jak dlouho mi bude cesta trvat. Nejspíš něco okolo dvou

měsíců. Na zádech mám krosnu, která váží čtrnáct kilo. Víc prostě nést ne­

jde. Sbalil jsem si do ní jenom oblečení, spacák, hamaku, chodecké hole,

elektronickou čtečku knížek, lékárničku, opalovací krém, pastu, sprchový

gel, foťák, tři čtvrtě kila vepřového špeku, chleba, litr vody, plyšového med­

vídka a tenhle deník. To mi bude muset stačit, nedá se nic dělat. Abych si

to udělal dobrodružnější, nemám s  sebou ani mapu, jen seznam velkých

měst, která chci projít. Spát budu venku nebo u lidí, kteří mě pozvou k sobě

domů. A půjdu jenom pěšky. Žádná auta, motorky, bicykly, osli ani koně.

Jen jedna jízda trajektem a  jeden přelet kvůli válce v  Sýrii. Jinak poctivá

pěší pouť plná puchýřů, opruzenin, nočních děsů a stýskání po mámě.

Původně jsem si chtěl o  místech, kterými budu procházet, něco zjistit.

Plán ale změnil článek Jedovatí hadi a pavouci v Turecku. Usoudil jsem, že

moc čtu a málo chodím. A tak vrcholem mých příprav bylo zřízení ces­

tovního pojištění k platební kartě. Stojí 350 korun na rok a hradí i repatri­

aci mrtvého těla. Štěstí přeje připraveným... Ale teď už se těším na to, až

konečně vyjdu. Poslední dva dny jsem strávil v autobusech a neplánovaně

taky šel kus pěšky a pak jel stopem. Podvedla mě totiž bulharská autobu­

sová společnost Metro. Prodali mi lístek do Edirne, kam ale autobus vůbec

neměl zajíždět, protože mířil do Istanbulu. A  tak mě vyhodili v  noci na

dálnici asi dvacet kilometrů od města. Po cestě mě málem sežrala smečka

psů. Nezbylo mi než utéct a počkat, až mě někdo přes jejich území sveze

stopem. Tři hodiny jsem seděl na kameni u silnice, čekal na východ slunce

a rozhodl se vrátit domů. Takže každý kilometr, který teď ujdu, bude nad

rámec plánu. Ale dost řečí, je čas vyrazit.

První kilometry proběhly překvapivě dobře. Před zničujícími účinky UV

záření mě chránil klobouk a tlustá vrstva opalovacího krému, před vším


— 16 —

ostatním nezdolný optimismus. Měl jsem upřímnou radost, že po všech

těch útrapách cesty autobusem má pouť konečně začala. Ze silnice se mi

nabízel krásný výhled na nekonečná pole slunečnic, které se moudře od­

vracely směrem od slunce. „Istanbul 168 kilometrů“ hlásal první rozcest­

ník, který jsem potkal. To znamená, že mě od perly Orientu dělí sotva šest

dní cesty. Povzbudivé a radostné! Ještě více mě ale potěšili mí staří kama­

rádi řidiči kamionů. Mnoho z nich totiž o existenci poutníků ví a zdraví je.

Není divu, vždyť se mnou sdílejí prakticky stejný osud. Ovšem jen jeden

z nás má klimatizaci.

První kontakt s místním obyvatelstvem mi kromě řady srdečných úsměvů

přinesl také konverzace v té nejhorší představitelné angličtině. Asi třiceti­

letý muž znepokojeně sledoval, jak si u napajedla sundávám své těžké boty

a omývám si nohy. Když zjistil, že jdu daleko, rozhodl se věnovat mi své

sandály. „Tvoje boty Turecko ne dobrý. Vem moje boty, já koupím nový,“

naléhal na mě. K  dobrodinci, který měl nohy o  čtyři čísla menší než já,

jsem ale byl neoblomný. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu a já

si odnesl kilo meruněk. Mé italské boty, se kterými jsme společně ušli už

tři tisíce kilometrů, zůstaly zachráněny.

Pěkné odpočívadlo se vzrostlými stromy a potůčkem si přímo říkalo o to,

aby si na něm nějaký poutník dopřál pozdní oběd. V rámci projektu bu­

dování náboženské tolerance na obou stranách jsem si k ramadánovému

obědu vybalil vepřový špek, nakrájel ho na tenké nudličky a labužnicky si

je pokládal do úst. Perverzně přejeden prvním pořádným jídlem za po­

slední dva dny jsem se pak svalil do trávy a tvrdě usnul. Ze zaslouženého

odpočinku mě vyrušila až matka s  dvěma dětmi, které hlučně vtrhly do

mého rurálního apartmá. Chlapec byl ozbrojen plastovou pistolí, to mi ale

nezabránilo, abych si s ním a jeho sestrou nezačal hrát. Protože s malými

lidmi neumím moc zacházet, nenapadlo mě nic lepšího, než je naučit dá­

vat si high five, low five a podobné pitomosti. Děti tato aktivita překvapivě

zaujala a na okamžik jsem pojal podezření, že se mi podařilo je nadchnout


— 17 —

pro neškodnou a přátelskou aktivitu. To ale chlapec vyvrátil hned po mém

odchodu. Když jsem dětem mával na rozloučenou, zrovna své sestře ze­

zadu držel pistoli u hlavy a nutil ji dát si s ním high five. No jo, Ladislave,

první kulturní nedorozumění je tu.

V  podvečer u  mě zastavila dvojice cyklistů, kteří mířili do Istanbulu.

Potěšilo mě, že se za poznáním Turecka nevypravuji sám, a slíbil jsem jim,

že na ně v  Istanbulu počkám. Jinak mi cesta nepřinesla nic zajímavého.

Snad jen zjištění, že slunečnice po celém dni cesty kolem slunečnicové­

ho pole poněkud ztrácejí svůj půvab. Večer jsem se dostal do města Vize

a rozhodl se vyzkoušet slibovanou muslimskou pohostinnost. Na zahra­

dě rodinného domku totiž sympatická rodinka zrovna popíjela kávu, což

ve mně probudilo touhu po kofeinu. Propracovat se k  vysněnému šálku

bylo snadné. Stačilo pár minut zvědavě koukat přes plot a přijali mě mezi

sebe. Naši konverzaci tlumočila rumunsky mluvící babička. Pravda, kdy­

bych uměl rumunsky a  ona měla zuby, domluva by byla snazší, ovšem

i tak mě naše setkání obohatilo po stránce materiální i duchovní. Rodině

jsem ochotně snědl všechnu baklavu a na rozloučenou ještě očesal švestky.

S příchodem tmy se neodvratně přiblížil okamžik, kdy bylo zapotřebí na­

jít si místo na spaní. To vždycky v nové zemi provází spousta mrzení. Než

se naučím odhadnout, co je bezpečné, paranoidně se snažím ubytovat na

místech vzdálených všemu živému. Kolonizaci Turecka mi ale tentokrát

usnadnil důchodce obývající malou boudu u zříceniny hradu za městem.

Tento pán má zvláštní koníček – být na všechny milý. Ve svém příbytku

hostí mladé kluky z širokého okolí, kteří tam chodí hrát videohry, listovat

pornočasopisy a  řešit problémy dospívání. Oslizlou odpornost interiéru

plně vynahrazovala srdečnost hostitele, který se mnou popíjel čaj a  rus­

ky mi vyprávěl o svém životě. Stará se o zříceninu a svou boudu přeměnil

na kiosek, který je centrem setkávání místní mládeže. Stydlivé muslimské

dívky se tam dostanou, jen když si je přivede některý z  chlapců, ovšem

pro kluky představuje zchátralá budova středobod společenského dění ve


— 18 —

městě. Mohou si tam totiž tajně dát pivo a vykouřit cigaretu. A starý pán

je rád, že se kolem něj něco děje.

„Moc rád tu přespím, ale radši bych si lehl venku,“ vysvětloval jsem opatr­

ně svému hostiteli, proč nechci spát na jeho proleženém gauči. Nerad bych

ho urazil, když ke mně byl tak milý. „Jsi můj host, můžeš ležet, kde chceš,“

odvětil mi rozhodně. Usnout v hamace na zahradě mi po dvou dnech beze

spánku trvalo sotva minutu. Unavení lidé prostě nemají na nostalgii, ra­

dost ani koukání na hvězdy čas.


— 19 —

Jednou z prvních věcí, které vás na cestě napadnou, je to, že do cílenemů

žete nikdy dojít. Bolí vás nohy a záda, objevují se první puchýřea nemů

žete vystát příšerné vedro. Je vám jasné, že v takovém stavu prostě 1 400

kilometrů nemůžete vydržet. A je to jedině dobře. Když se slepěnesoustře

díte na cíl, můžete si víc užívat přítomnost. Navíc přestanete počítat ki

lometry, které vás dělí od konce cesty, ale máte radost z těch, které už jste

urazili. A to jsou výrazně veselejší počty.

Zavěšen ve své hamace jsem se oddával snění až do čtvrt na devět. Ta věc

je neskutečně pohodlná, jednou si ji musím pořídit do domova důchod­

ců. Celý den v ní budu ležet a vyprávět sestřičkám dobrodružné zážitky ze

svého života. Pak jednoho dne povolí špatně uvázaný uzel, já spadnu na

zem, zlámu si pánev a zemřu. Pokud mě v Turecku nesežerou psi, opravdu

to tak udělám. Rychle jsem si sbalil věci a šel se rozloučit se svým hostite­

lem. Protože kluci za zboží z jeho kiosku platí, přišlo mi správné udělat to­

též. Byla to ale velká chyba. „No jo, Češi,“ poznamenal a zakroutil hlavou,

když jsem mu házel peníze do pokladničky. Trochu mě potěšilo, že nás

tento pán na rozdíl od zbytku světa nepovažuje za zloděje, nýbrž chorobné

platiče. Můj čin se ho ale očividně dotkl. Nedá se nic dělat, budu muset být

opatrnější a spořivější. Místní kultura si to žádá.

Cesta nebyla o  nic zajímavější než včera. Procházel jsem několika táhlý­

mi městy, která představovala zhmotnění nezajímavosti. Výhodou měst

ale je, že se v nich setkávají heretici ignorující ramadán. „Çay, çay,“ volali

na mě celý den přátelsky lidé z  kaváren, bister a  stánků v  touze pohostit

mladého turistu. A já ochotně přijímal. Toho dne jsem zasedl u šálku čaje

v sedmi různých podnicích. Na tureckém čaji si místní náramně zakláda­

jí. Všude se pije jen jeden druh – čaj Rize, který pochází ze stejnojmenné


— 20 —

hornaté provincie. Kilogram si v ob­

chodě můžete koupit asi za sto ko­

run, jedna sklenička hotového nápo­

je vás v kavárně vyjde na pět až deset

korun. Ale jak už víme, když vás

někdo pozval, platit se nesmí. Stačí

chválit a usmívat se. Podle antropo­

logů je původním smyslem úsmě­

vu a  smíchu ukázat, že máte dobré

úmysly. A  mají pravdu. Seděl jsem

u  silnice ve skupině asi deseti chlu­

patých Turků. Žádný z nich neuměl

cizí jazyk, já zase ani slovo turecky.

A  tak jsme spolu jen pili čaj, smáli

se a měli radost. Slova ani ruce jsme

při pití čaje nepotřebovali. Účel na­

šeho setkání byl přece jasný. Prostě

mě v  duchu tradice chtěli pohos­ tit, protože procházím jejich vesnicí a zjevně jdu daleko. Ještě štěstí, že se v Turecku nepije alkohol. Kdybych místo každého čaje dostal panáka slivo­ vice, patrně by mi explodovala játra. Snad právě tohle je důvod, proč žádná středověká poutní trasa nevedla přes Valašsko. Den mi přinesl především další kontakt se spalujícím tureckým vedrem. Už v jedenáct dopoledne jsem ztěžka oddechoval u napajedla pro doby­ tek. Předsevzetí pít vodu pochybné kvality jen tehdy, když to bude oprav­ du nutné, vzalo za své, a já lačně hltal doušky chladné vody vytékající ze zrezivělé trubky. Pak jsem si omyl ramena zmučená těžkou krosnou a sva­ lil se do stínu stromu. Podobná napajedla jsou v Turecku všude – nejen ve vesnicích, ale také u  malých silnic vedoucích pustinou. Když už patnáct kilometrů nenarazíte na vesnici, určitě potkáte alespoň jedno napajedlo. Dobytek totiž naštěstí bez vody vydrží ještě kratší dobu než poutník. Tyto

Çay, çay v překladu

znamená čaj, čaj. Zpravidla

ale dostanete

jen jeden.

Tradičně se

pije z malé

skleničky,

oslazený

dvěma

kostkami

cukru.


— 21 —

betonové oázy mě pravidelně zachraňovaly před smrtí žízní (denně jsem

vypil šest až deset litrů vody) a zároveň se zasloužily o to, že jsem za celou

cestu ani jednou netrpěl zácpou.

Pozdě odpoledne si mou pozornost získal postarší usměvavý muž.

Zatímco celý den na mě všichni volali „çay, çay“, on mě k sobě lákal slo­

vy „Nescafé, Nescafé“. Nabídku jsem rád přijal a o chvíli později jsme již

seděli na zahradě před jeho bazarem a popíjeli onu nedobrou směs kávy,

sušeného mléka a přílišného množství cukru zvanou Nescafé 3v1, která je

v Turecku z nepochopitelného důvodu populární. Připojil se k nám také

Tukan – mladý student komparativní literatury na univerzitě v Istanbulu,

který v bazaru přes prázdniny vypomáhá a podobně jako všichni turečtí

vysokoškoláci umí slušně anglicky. Šéf mě nejprve seznámil se svým pod­

nikáním  – dvůr o  velikosti hokejového hřiště byl plný starého nábytku,

motorů, elektrospotřebičů a různého nářadí. Trochu jsem ho podezíral, že

jen sundal nápis „skládka“ a nahradil jej cedulí „bazar“. Pak se rozhodl mě

seznámit s krásami Turecka. Na kus novin nakreslil ovál, který měl před­

stavovat tvar jeho země, a za pomoci Tukanova překladu mi představoval

krásná místa. Zaujalo mě, že všechna byla stovky kilometrů vzdálená od

mé trasy. „A co je tady?“ zeptal jsem se a ukázal, kterou část Turecka mám

v plánu projít. Muž se zasmál a cosi turecky zahlaholil. „Říká, že tam jsou

jenom pole a ovce,“ přeložil mi Tukan. Majitel se později omluvil, že musí

odjet pro cigarety. Ještě než nás s Tukanem opustil, nabídl mi, že si mohu

z jeho obchodu cokoli odnést jako dárek na cestu. Aby dal najevo, že mlu­

ví i o těch nejcennějších kouscích, pokynul směrem k regálu s vrtačkami,

rozbrusy, sbíječkami a dalším stavebním náčiním. Těžké to odmítnutí pro

spořivého člověka. Chvíli jsem zvažoval, zda bych přeci jen něco na cestě

nezužitkoval, ale nakonec zvítězil rozum a bolest zad.

Když šéf odjel, Tukan mi uvařil další kávu a  pověděl mi něco o  sobě. Je

velkým fanouškem ruské klasické literatury, má perfektní přehled o tom,

co se děje ve zbytku Evropy, a je hodně kritický k současným poměrům


— 22 —

v Turecku. „Už náš první prezident, Atatürk, říkal, že musíme koukat na

západ. Teď se ale děje pravý opak a  to je chyba. Do Evropské unie bych

vstoupit nechtěl, styděl bych se za ty poměry, co u nás panují,“ vysvětloval

mi Tukan. Jak už to mezi mladými muži bývá, řeč přirozeně přišla také na

dívky. „Tak padesát procent holek opravdu zůstává pannami až do svat­

by. Není to ale kvůli náboženství. Jsou jenom příliš škaredý,“ ozřejmil mi.

„A co by mi udělal otec, kterému jsem zbouchnul dceru? Zastřelil by mě?“

zeptal jsem se, abych se připravil na onu nesmírně nepravděpodobnou

situaci. „Kdepak, to ne. Nejdřív by se tě snažil přinutit, ať si ji vezmeš,“

vyděsil mě Tukan ještě horší variantou. Zatímco jsme se spolu bavili, ob­

loha se zatáhla a vše ukazovalo na to, že bude pršet. Rád jsem proto při­

jal Tukanovu nabídku, abych spal u něj doma. Zastavila se za námi také

Tukanova babička, aby nás pozvala k sobě domů na ramadánovou hostinu.

Po západu slunce jsme za ní vyrazili. V malém domečku už pro nás mezi

početnou rodinou nebylo místo, a tak jsme pojedli venku. Paní Tukanová

starší nám přinesla vývar, rýži s  kuřetem, salát, meloun a  konvici čaje.

V  přátelské konverzaci jsme se nevyhýbali ani ryze mužským tématům,

jako jsou sex, pornografie, jednorožci, drogy a láska k našim matkám. Ta

Tukanova je podle všeho značně emancipovaná. Před několika lety se roz­

vedla s  Tukanovým otcem, pracuje jako fotografka v  Istanbulu a  za dva

měsíce se chystá přestěhovat do Londýna. Anglicky neumí, ale plánuje se

to naučit na místě. „Ať s ní tu loď potopí,“ poznamenali by protiimigrační

aktivisté. Mám pro vás špatnou zprávu, pánové. Ta dáma poletí letadlem.

Domů jsme přišli až po půlnoci a  Tukan mě před spaním požádal ještě

o jednu laskavost. Rozhodl se mě využít k tomu, abych vyžehlil průšvih,

který si udělal u své přítelkyně. Napsal mi pár tureckých frází, ve kterých

se jí omlouvá, a natočil si mě na telefon při jejich čtení. Prý se bude smát

a udělá jí to radost. Jako loajální přítel jsem ke vzkazu anglicky přidal ně­

kolik hřejivých vět, které chce slyšet každá dívka. To vyžadovalo jistou

dávku improvizace, protože se Tukan o své slečně během naší pětihodino­

vé konverzace zapomněl zmínit. Láska jako trám, zdá se. Tukan trval na


— 23 —

tom, že budu spát v jeho posteli a sám se vyspí na zemi v kuchyni. Protože

odmítat tureckou pohostinnost je neslušné a nepohodlné, s radostí jsem

tuto nabídku přijal a uvelebil se do peřin. V dálce hlasitě kvákaly žáby a já

se před spaním zabýval myšlenkou, zda žabáci rozlišují mezi ošklivými

a pohlednými žábami, nebo prostě berou všechno, co je slizké.


— 24 —

Často vůbec nenajdu otevřený obchod; a pokud ano, znamená to, že bych

musel vláčet další váhu navíc. S  jídlem jsem tak z  velké části odkázaný

na pohostinnost místních. Jejich ochota pro mě ale není důležitá jen kvůli

tomu, že se najím. V první řadě mi ukazuje, že jsem v jejich zemi vítán

a mohu si tam připadat jako doma. A věřte mi, že pro osamělého cizince

je to ta nejdůležitější věc.

Ráno jsem pode dveřmi nalezl ceduli ve špatné angličtině. „Matka přišla

z práce až pozdě v noci, ale pokud vydržíš do osmi ráno, tak ti udělá sní­

dani.“ Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly čtvrt na deset, a vyrazil

do kuchyně. Tam mě mimo Tukana uvítala tmavovlasá kráska, která vypa­

dala maximálně na pětadvacet, a asi čtyřicetiletý pán – prý soused. Zdá se,

že paní Tukanová je ještě emancipovanější, než jsem si myslel. Vzdor pří­

tomnosti svého souseda mi řekla, že chlapci jako já se tureckým dívkám

moc líbí. Potvrdila mi tak to, co už jsem si dlouho myslel. Snědým krás­

kám se nejvíc zamlouvají blonďatí kluci. Ha! A máte to, tmavovlasí mode­

lové z dívčích časopisů. Tohle je země nás blonďatých. Konečně někde na

světě! Paní Tukanová mi svým výrokem udělala opravdovou radost.

Ze souseda se vyklubal veselý chlapík. Vyprávěl mi, jak v  roce 1996 se

svým strýcem bez víza vycestoval za prací do Rakouska. Na hranicích

je prý málem chytili celníci, před kterými se pak dva dny schovávali na

stromě. Soudě podle jeho neustálého smíchu je taková emigrace vesměs

legrační věc. „Našel jsem si práci na farmě, ale v  Rakousku se mi vůbec

nelíbilo. Všichni po mě chtěli, abych hrozně moc pracoval, a navíc mi ne­

chutnal jejich chleba. Nenáviděl jsem ho tak moc, že jsem po třech měsí­

cích přišel na policejní stanici a požádal je, ať mě pošlou domů,“ tlumo­

čil mi Tukan tklivý příběh se šťastným koncem. Do Rakouska by se ale


— 25 —

soused rád znovu podíval, protože tam pořád žije jeho strýc. Potíž ovšem

tkví v tom, že je ze země vyhoštěn. Jako správně vychovaný hoch z pohra­

ničí jsem vyobcovanému cizinci dal svůj telefon a slíbil, že když přijede do

Česka, ukážu mu půvaby Šumavy a Schengenské dohody.

Snídaně mi poskytla neodolatelnou příležitost nezřízeně se přejíst. Vajíčka,

ovčí sýr, smažené brambory a zapékané fazole jsem do sebe ládoval tak dlou­

ho, dokud jsem se nedostal na samý pokraj svých strávnických sil. Soused mě

pak marně přesvědčoval, ať s ním strávím den, že mi ukáže město a pozve

mě na pravý kebab. Sytý Ladislav ale nikdy nechce jídlo, a už vůbec ne pa­

mátky. Když jsme se loučili, Tukan mě odvedl stranou od matky. „Ladislave,

čeká tě dlouhá cesta. Mám našetřené peníze, tak bych ti na cestu mohl něja­

ké dát,“ nabídl mi. V Turecku očividně věci opravdu chodí jinak. Se servil­

ním úklonem jsem Tukanovi poděkoval, peníze odmítl a hluboce se zastyděl

za všechny ty věci, které mě celé ráno napadaly při pohledu na jeho matku.

Zvesela jsem vyrazil a měl na paměti Tukanovu radu, jak se přiblížit Istanbulu,

aniž bych skončil na dálnici. Kousek za městem jsem procházel chudinskou

čtvrtí plnou vybydlených bytových domů a přiběhly ke mně čtyři snědé děti.

Byli to Kurdové, kteří mají v Turecku pověst zlodějů a násilníků. Děti sku­

tečně projevily značnou dotěrnost, když mi začaly šmátrat v kapsách krosny.

Dřív než jsem sebral odvahu je okřiknout, to za mě udělal dělník z přilehlé

stavby a mladí delikventi se rozprchli. Netrvalo dlouho a samozřejmě jsem

skončil na dálnici. Naštěstí nebyla příliš frekventovaná a díky široké krajnici

jsem si připadal bezpečně. Ovšem dojít sto kilometrů do Istanbulu po dálni­

ci byl přesně jeden z těch kousků, které jsem matce slíbil nedělat.

Po pár kilometrech se přede mnou objevila věznice, kterou střežila dvojice

policistů. Vyrazil jsem se jich tedy zeptat, kudy z mé šlamastiky ven. Kluci

otevřeli těžké železné dveře a pozvali mě do svého strážního domečku. Za

velkým stolem seděl důstojník, který ochotně vytáhl telefon, aby mi trasu

ukázal na mapě. Muži mi přinesli čaj a já přemýšlel nad jistou absurditou


— 26 —

oné situace. Vedle mě stáli tři vojáci se samopaly, za mnou těžká vrata

a všude kolem mříže a ostnaté dráty. Matce jsem slíbil průběžně poslat pár

fotografií a  napadlo mě, že tohle je ideální kompozice pro první z  nich.

Kluci mě ochotně vyfotografovali, ovšem přiložit mi zbraň k hlavě odmít­

li. Prý je to proti předpisům. Marně jsem jim vysvětloval, že proti předpi­

sům je všechno, co je legrace. Byli neoblomní.

Vydal jsem se doporučeným směrem a cesta mě svedla na úzkou rozbitou

asfaltku kopírující dálnici. Po pár kilometrech mě do nosu praštil pach pá­

lených pneumatik, který pocházel z hrozivě vypadající osady. Lidé tam žili

v přístřešcích z igelitů a všude kolem se povalovaly odpadky, izolace z ka­

belů, rámy kol a podobné harampádí. Osadníci by mě pravděpodobně ne­

chtěli zabít ani okrást, ale trvali by na tom, abych s nimi pojedl. Podobné

dobrodružství ovšem může Středoevropana s křehkou imunitou přivést do

záhuby a odmítat jídlo je pro spořivého člověka traumatizující. Nezbylo mi

tedy než přidat do kroku a nebezpečí nehygienické pohostinnosti uniknout.

Odpoledne jsem se zastavil na čaj s důchodcem, který dvacet let pracoval

v Německu. Oprášil jsem rodný jazyk babičky Gertrudy Schachner a pro­

mluvili jsme si o tom, jaké to tam je. „To víš, my Turci se rádi bavíme. Ale

Německo? To je jenom samé ,Arbeit‘,“ popsal mi svou útrpnou zkušenost.

„To si nevyberete. Pro mě je zase Turecko samé ,zu Fuß gehen‘,“ polito­

val jsem pro změnu sám sebe. Kdybychom dobře ovládali společný jazyk,

nepochybně by naše setkání skončilo sepsáním manifestu proti aktivitě

a rozpoutání líné revoluce.

V  podvečer jsem dorazil k  velké vodárenské věži. Můj vrozený neklid,

všetečnost a  zvědavost mi nikdy nedovolí opustit podobná místa nedo­

bytá, a  tak jsem na ni vyšplhal po vetchém zrezivělém žebříku. Vrchol

musel být alespoň ve dvou stech metrech nebo tak nějak. Políbila mě

tam múza a našeptala mi dokonalou kompozici, která bude jasně ilustro­

vat mou samotu, vyrovnanost a  vládu nad světem. Umělecký záměr byl


— 27 —

prostý – autoportrét muže, který z okraje věže močí do nekonečné hloub­

ky pod ním. Močový měchýř mi ale poskytl dostatek munice pouze na

jediný pokus. Výsledkem byla fotografie bezhlavého muže v  nehezkých

kraťasech krátce před zahájením výkonu.

Procházel jsem kolem ohrady s ovcemi a přes plot na mě štěkala trojice ve­

likých psů. Soudě podle hlasitosti a vášnivosti štěkotu, přísahali mě totál­

ně zničit. „Ještě že je mezi námi ten masivní plot obehnaný ostnatým drá­

tem,“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem nepříliš přesvědčivě předstíral,

že psy nevidím. Netrvalo dlouho

a  první z  nich plot podlezl. Vytáhl

jsem pepřový sprej, chodeckými

holemi si psy držel od těla a pomalu

couval z jejich teritoria. Vrčící bestie

se ke mně ale přiblížily tak blízko, až

jsem cítil zkažený pach jejich tlam.

Skutečnost, že pomalu couvám z je­

jich území, přitom přecházeli s ame­

rickým úsměvem. Vše ukazovalo na

to, že mě čeká tuze velká mrzutost.

Vždy mě překvapí, jak dokona­

le v  takovou chvíli dokáže fungovat

lidský mozek. Vzpomínám si, jak mě

při cestě do Říma na přechodu pře­

hlédl řidič auta. Zakřičel jsem na něj,

zapřel hole o silnici a uskočil dozadu

tak mocně, že stačil zabrzdit a jen mě

decentně nabral na kapotu. Tuto pří­

hodu mi dodnes připomíná porou­

chané zavírání hole. V  okamžiku,

kdy jsem uskočil, už totiž byla pod

Vařič, který nepasuje na mou

plynovou bombu, bombu, která

nepasuje na můj plynový vařič,

léky na zácpu, speciální náplasti

nahrazující kůži při těžkých

popáleninách, kompas,

plyšového medvídka, druhý

telefon

a nůžs vývrtkou.

— 28 —

nárazníkem. Motorista do mého osudu vstoupil i tentokrát. Na malé rozbi­

té silnici, kudy projelo jen několik aut za hodinu, se totiž najednou objevila

dodávka. Řidič zatroubil na psy, kteří o kus ustoupili, a zastavil vedle mě.

Naskočil jsem do dodávky plné stavebních dělníků a marně jim vysvětlo­

val, že chci popovézt jen pár set metrů. Řidič zastavil až v několik kilomet­

rů vzdálené vesnici. „Nic tam není, proč tam chceš vystupovat?“ ptal se mě.

Chvíli jsem mlel něco o pouti, ale nikdo mě zjevně nechápal. A pak přišla

ta spásná myšlenka. „Kebab. Chci si dát kebab,“ řekl jsem. Kluci jen uznale

přikývli hlavou nad mým dobrým vkusem a  otevřeli mi dveře. Vystoupil

jsem z auta a v duchu děkoval boží prozřetelnosti. Mohl mi ale vůbec křes­

ťanský Bůh poslat na pomoc muslimy? Myslím, že spíš ne. Bůh totiž před­

stavuje vykonavatele zákonodárné, soudní i  výkonné moci nad určitým

územím (což z něj mimochodem dělá diktátora). A na území Turecka se na

mě vztahují pravomoci místních orgánů. Z hlediska mezinárodního práva

tedy spadám pod Alláha a pravděpodobně mi pomohl právě on.

Když začalo pršet, byla už celkem tma. Přede mnou se ale naštěstí rýsovala

silueta opuštěného domu. Díky, Alláhu, dneska jsi byl fakt dobrej. Strop

držela masivní železná tyč a všude se válelo plno odpadků. Prozíravý sta­

vební dělník tyč umístil tak šikovně, že jsem si mezi ni a klapku krbu mohl

pohodlně natáhnout hamaku. Pak nadešel čas připravit si večeři. Vytáhl

jsem vařič a malou plynovou bombu, která mě provází už od severu Itálie.

Tam jsem si ji koupil jako náhradu za dosluhující kolegyni, která ale nako­

nec vydržela až do Říma. Neotevřena zůstala i během cesty k Severnímu

moři. A  teď konečně přišla její velká chvíle. Odstranil jsem bezpečnost­

ní uzávěr a  začal na ni šroubovat vařič. Neúspěšně. Bomba, s  níž jsem

pěšky a na kole urazil 3 800 kilometrů, na něj totiž nesedí. Skvělá práce,

Ladislave, tohle se fakt může stát jen tobě. Začal jsem se smát. Vlastně

o nic nejde, je to úplná banalita. Problém bych z ní udělal až v okamžiku,

kdy bych si nechal zkazit náladu. Takový komfort si ale na pouti nemůžu

dovolit. Spát jsem šel hladový, ale v  suchu. Tentokrát jsem usínal nejen

v očekávání pádu hamaky, ale rovnou celé stavby. — 29 —

— 30 —

Slunce. Všude a pořád. Nevyhnete se mu. Probodává vás svými paprsky,

oslepuje oči, spaluje kůži. Kdybyste mysleli jen na to, jaké je vedro, do pár

hodin zešílíte. Musíte se soustředit na jiné věci – na ptáky, pole, vůni sena,

kopce na obzoru. Ale je to fuška. Už proto, že čím větší je vedro, tím víc

utichne veškerý život kolem vás. I hmyz má dostatek rozumu na to, aby

v poledne nikam nevylézal. Na rozdíl od vás.

Je to definitivní. Na nohou se mi objevují puchýře a  já nevím, jak jim

v tom zabránit. Už jich mám pět a další jsou na cestě. Kombinace uzavře­

ných bot, čtrnáctikilového batohu na zádech a rozpáleného asfaltu je vra­

žedná. Není to žádná novinka. Tisíc kilometrů s nohama plnýma puchýřů

jsem si vyzkoušel už po cestě do Říma. A díky tomu vím, jaké je to peklo.

Puchýře totiž mají jednu mrzutou vlastnost – bolí jen tehdy, když na ně

šlápnete. Sotva zvednete nohu, bolet přestanou. Když za den ujdete čty­

řicet kilometrů, zabolí vás asi sedmdesáttisíckrát. A  to je přesně sedm­

desáttisíckrát víc, než bych si představoval. Nedá se ale nic dělat. Nohy si

několikrát denně myji vodou nebo dezinfekcí na ruce a večer je natírám

vazelínou. Puchýře podlepuji, ale nepropichuji. Říkám si totiž, že mé tělo

patrně ví, proč je vytváří. Asi byla chyba číst si ta poutnická diskuzní fóra,

kde se píše o puchýřích a jejich rizicích. Prý je jen otázkou času, než při­

jde infekce, kvůli které neujdete už ani krok. A tak se ke psům přidal další

důvod, proč do Jeruzaléma nikdy nemohu dojít – infekce.

Už čtvrtý den mě obklopují pole plná slunečnic, začínají mě trochu roz­

čilovat. Nechtěl bych žít v zemi plné polí, na kterých roste jen jediná plo­

dina. Slyšíš, Andreji? Slunečnice mají každopádně oproti řepce tu výho­

du, že nepáchnou. A oproti mně zase tu, že před sluncem mohou uhnout.

Na snídani mě pozvala skupina chlapíků, kteří opravovali dráty vysokého



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist