načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty – Ladislav Zibura

40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty
-15%
sleva

Kniha: 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Autor: Ladislav Zibura
Podtitul: O pouti bez cukrové vaty

Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a ... (celý popis)

hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4% 95%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 240
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Novinka týdne: 2015-46
Datum vydání: 28. 10. 2015
ISBN: 9788026504276
EAN: 9788026504276
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prožijte největší cestovatelské dobrodružství od dob Honzíkovy cesty! Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin. Těšte se na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.

OBSAH: Dvaadvacetiletý muž jde pěšky 1 400 kilometrů do Jeruzaléma. Pořád se ztrácí a je trochu nešikovný, cestou ale potká dobré lidi.
JAK TO SKONČÍ: Do Jeruzaléma dojde, ale pak ho na letišti málem zabije raketa.
KOMU TO MŮŽU KOUPIT: Komukoliv ve věku 14?99 let se smyslem pro humor.
SEZNAM ALERGENŮ: Obsahuje vtipy o náboženství a tlustých lidech.

Popis / resumé

Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin. Těšte se na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk. Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 197 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 297 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 197 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura Ladislav
Cena: 199 Kč
O dni po dni včerejším O dni po dni včerejším
Landová Kateřina, Richtr Tomáš
Cena: 144 Kč
Ke knize "40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty" doporučujeme také:
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Bábovky Bábovky
Nauč mě mluvit -- 500 slov, říkadla, pohádky Nauč mě mluvit
Potkan Laboratorní - Abeceda chovatele Potkan Laboratorní
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
Švadlena z Dachau Švadlena z Dachau
 
Recenze a komentáře k titulu



2016-06-16 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Skvělá kniha.
Doufám, že autor toho ještě hodně projde a o všem pěkně napíše.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

— 54 — — 55 —

Je zvláštní trávit čas s člověkem, s nímž nesdílíte společný jazyk. Takové setkání je paradoxně mnohem ryzejší a  upřímnější, než kdybyste si rozuměli. Netvrdíte mu, že má hezký byt, vynecháte všechny zdvořilostní fráze. Sedíte proti sobě ve vší nahotě svého lidství, aniž byste měli šanci získat si vzájemné sympatie slovy. A  přesně v  tom okamžiku pocítíte zvláštní vzájemnou blízkost, která je založena pouze na tom, že jste oba lidi. Vzhledem k tomuto principu jsou všechny rozdíly mezi vámi banální. Po pěti hodinách spánku jsem znovu vyrazil na rušnou silnici, na níž mě nepotkalo pranic dobrého. Dopředu mě ale hnala vidina lepších poměrů – v nedalekém městě Altinova jsem se měl napojit na pěší cestu Evliya Çelebi. Ta je pojmenována po slavném tureckém cestovateli a provádí turisty napříč celým středem Turecka. Určena je především pro lidi cestující na koních, ovšem podle fotografií vypadá půvabně i pro ty, kteří pod sebou žádné páchnoucí zvíře nemají. Návštěvu Altinovy jsem zahájil výběrem z bankomatu, který měl odstartovat období hojnosti. Vlivem rostoucího vedra a s ním souvisejících nákladů na nanuky jsem ale nabyté liry rychle utratil. Výběr z bankomatu v turečtině mi připomněl souboj Davida s Goliášem. Velký neohrabaný stroj jsem nakonec přechytračil náhodným mačkáním tlačítek a o chvíli později už mi odevzdaně podával 200 lir. Jako obvykle, i tentokrát jsem prahnul po tom dát si čaj. Když se mi naskytl pohled na bar zaplněný lidmi, zaradoval jsem se. Vše vypadalo v pořádku – skupinky lidí debatovaly u svých stolečků, solitéři si četli noviny nebo luštili křížovku. Kavárenská idylka měla jediný háček – nikdo z nich neměl žádný nápoj. Ostatně by jim ho ani nikdo nedal, je ramadán. Zdá se, že tady půst berou mnohem vážněji. Sedl jsem si k  prázdnému stolu a  začal si dopisovat deník. V  okamžiku,

kdy jsem vytáhl vodu, ke mně přišel mladý muž, chytil mě za ruku a na

značil, že mám jít s ním. Převedl mě přes silnici k další kavárně, která měla

zahrádku zakrytou závěsy. Neměly ji chránit před sluncem... ale před po

hledy ostatních lidí. Na přeplněné zahrádce totiž desítky hostů popíjely

čaj a  vychutnávaly si dopolední cigaretu. Objednal jsem si čaj, přisedl si

k lidem, kteří mě pozvali, a užíval si atmosféru tajného baru prohibičních

dvacátých let. „Kluci, nevíte, kde tady najdu cestu Evliya Çelebi?“ zeptal

jsem se naivně. Docela nevinná otázka rozjela dlouhou diskuzi, na jejímž

konci stála stránka na anglické Wikipedii, kterou mi na svém smartpho

nu ukazoval jazykově nejzdatnější člen skupiny. Byla věnována cestovateli

Evliyu Çelebovi. Muž zarputile opakoval slovo dead a ukazoval na datum

jeho úmrtí.

Nezbylo, než hledat odpovědi v internetové kavárně. Znovu jsem se ocitl

ve špinavém a páchnoucím doupěti plném dětí, které nadšeně zabíjely své

virtuální nepřátele. Počítače jsou pro chudé turecké rodiny příliš drahé,

proto je děti obvykle nemají doma. Kluci tak dělají vše pro to, aby si vy

dělali pár lir, a hned jak se jim to podaří, utratí je v internetové kavárně.

Podle všeho tam používat internet a pít kávu chodím jen já. Surfování mi

přineslo nemnoho radosti. Podle mapy bych se na Evliya Çelebi musel

vracet zpátky, což zásadně nedělám. Rozhodl jsem se proto vyrazit po sil

nici na jih, kde bych měl cestu někde potkat. Ze zpráv jsem se také dozvě

děl, že Izrael zahájil pozemní operace v Pásmu Gazy a konflikt začíná být

nejvyhrocenější za poslední desetiletí. Evropské cestovky ruší plánované

zájezdy do Svaté země. Lidé stornují letenky s tím, že Dubrovník je stejně

hezčí než Jeruzalém. Na druhou stranu z  pozice spořivého člověka mu

sím ocenit, že se válka příznivě projevila na cenách letenek. Napsal jsem

e-mail otci a požádal ho, ať se pokusí matku držet stranou od médií, kte

rá jsou informací o válce plná. Pak jsem si v mapě naplánoval další část

cesty – půjdu do 55 kilometrů vzdáleného města Iznik. Na Facebooku mi

několik lidí poslalo odkaz na články o tom, že v Izraeli zuří válka. Děkuji,

je to od vás milé.

— 56 — — 57 —

Charakter krajiny se oproti severu

Turecka hodně změnil. Šplhal jsem

podél potůčku do prudkého kopce,

okolní svahy zakrývaly řídké lesy.

Na vrcholu kopce jsem si osušil pot

z očí a rozhlédl se po kraji. Zdá se, že

mě čeká rozmanitější podívaná než

jen nekonečná pole – zvlněnou kra

jinu protínaly linie potoků, z kopců

trčely obnažené skály a  všude ko

lem se střídaly lesy s loukami a ma

lými políčky. Oproti nekonečným

silnicím plným aut a všudypřítom

ným slunečnicím je to skutečně pří

jemná změna. Asi deset kilometrů

za Altinovou jsem si sedl ke stolu

před mešitou, abych v  klidu po

svačil. Sotva jsem ale vytáhl chle

ba a mléko, přisedl si ke mně mla

dý muž mého věku. Přivedl mě tím

do celkem svízelné situace – nevím,

zda je v  tomto ramadánem stiže

ném kraji zdvořilé svačit před hla

dovějícími a žíznícími. Návštěvník ale pochopil mé rozpaky a naznačil, ať

klidně jím. Když o chvíli později beze slova odešel, myslel jsem, že nako

nec přece jen neunesl pohled na hodujícího křesťana. Ukázalo se ale, že se

mnou má docela jiné plány. Odešel a zase se vrátil celkem třikrát, aby mi

přinesl rajčata, olivy, papriky, sýr, broskve, okurky, vodu a  zákusek. Cpal

jsem se k prasknutí a každou další potravinu upřímně chválil. Po zákusku

jsem si na lavičce dopřál půlhodinku spánku. Je to zvláštní. Ten člověk se

celý den nenajedl ani nenapil, přesto měl radost, že mi chutná, a ještě mě

do jídla povzbuzoval. Takhle nějak podle mě vypadá respekt.

Odpoledne se mi konečně podařilo narazit na cestu Evliya Çelebi. Vypravil

jsem se po ní, ovšem první rozcestník se ukázal být zároveň rozcestníkem

posledním. Nezbylo mi tedy než pokračovat po silnici a vidinu putování

po prašných cestách Evliya Çelebi definitivně opustit. Až do večera mě

nic velkolepého nepotkalo a já si užíval krásné krajiny a silnic bez aut. Jen

pátrání po čaji zůstávalo bezvýsledné. Na první otevřený bar jsem narazil

až v osm hodin. Barman byl ale neoblomný. Ukázal na devítku na hodi

nách, aby mi dal jasně najevo, že čaj se dříve podávat nebude. Slunce už

pomalu zapadalo, když mě na ulici chytil za ruku asi šedesátiletý pán. Na

rozdíl od většiny ostatních Turků už po prvních nezodpovězených otáz

kách pochopil, že nemluvím turecky. A  na rozdíl od všech Turků se to

Obvykle se o tom nemluví, ale i poutník musí chodit na záchod. A když pije vodu z napajedel pro dobytek, musí na něj chodit často. V přírodě ale na velkou stranu chodím tuze nerad, v podřepu mě totiž nesnesitelně bolí kolena. Po cestě do Říma jsem vymyslel jednoduchý trik – stačí si sednout na větev padlého stromu. Liboval jsem si, jak dobrý to je... dokud pode mnou jednou nepraskla. Dnes se vždy snažím najít svah porostlý stromy. Stačí si stáhnout kalhoty, strom obejmout oběma rukama a zahájit výkon. Je to jednoduché, praktické a dobrodružné. Podle mě je ale jen otázkou času, než se jednou neudržím.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.