Kniha: 3 x na horké stopě -- Tři příběhy s detektivní zápletkou - Miroslav Macek

30 31

Na stOPě

Kapitola první

Vše začalo jednoho pondělního rána, když si moje paní

připravovala snídani. Ona je od té chvíle, co si předčasem stoupla na váhu a vykřikla tak silně, že jsemnadskočil v domnění, že ji přišel navštívit její první manžel (je

už pár let mrtvý), vegetariánka. Teď je pro ni svist srpu

totéž, co pro nás ostatní zvuk škvířící se slaniny na pánvi

nebo mlaskavý zvuk krvavého steaku přistávajícího na

talíři. Naštěstí není militantní, naopak, je velmiútlocitná, takže je ochotná brečet i při krájení mrkve, jen aby

se to nedej bože nedotklo cibule, a stejně mile a vlídně

se chová i ke mně. Proto se zase já chovám mile a vlídně

k ní a neustále jí nepřipomínám, že kráva je přežvýkavec,

takže steak je vlastně kondenzovaný rostlinný produkt.

Takže jsem ji po řádné masité snídani zanechal sjejími otrubami, lupínky a sušeným kdoví čím a šel se

projít. Při odchodu jsem si uvědomil, že vypadá při tom

svém ranním rituálu přímo božsky, pokud tedynemyslíte hned na Afrodité, ale na Buddhu. Je jí padesát a na

svá léta rozhodně nevypadá, jen prsa nechala někde

v sedmé třídě, takže s tím Buddhou to asi nebyl ten

nejlepší příměr.

Ovšem i tak mám k dispozici docela slušnou plochu

na mazlení, dokud tedy po všem tom chlorofylu nezhubne. Zatím se jí to moc nedaří.

Spěchal jsem pochopitelně na zahradu pozdravit

Paulu a prohodit k ní pár lichotek, jenže na pěšincenamísto zlatovlasého stvoření postával její manžel akouřil doutník, který svým odérem i na dálku navozoval

představu podzimních Ladových obrázků: ohýnek

z bramborové natě a omladina kolem, přičemž nejmladší dítko by zřetelně potřebovalo přebalit.

Jmenuje se Karel a je to takový ten nabouchanýtýek, který vypadá jako dřevorubec, který ovšem nekácí

stromy, nýbrž se celý den stará o to, aby se líbil ostatním

dřevorubcům. Jakou používá vodu po holení, netuším,

byť je cítit i přes plot, ale klidně by se mohla jmenovat

„Neodolatelný buran“. S tím příšerným puchem tedy

jeho vzhled opravdu souzní.

Nechápu, jak může tak jemná a senzitivní žena,jakou je Paula, žít s někým takovým, ale ptát se jí na to

nechci a nebudu, a tak si namlouvám, že jí ho možná

vybrali rodiče, protože představa, že si ho vybrala sama,

mne deptá. Ale vysvětlením by mohlo být i to, že má

32 33

MirOslav MaceK Na stOPě

ráda adrenalinové sporty, a když zatouží prožítvzruše

ní větší než bungee jumping, seskok padákem s volným

pádem a dětský dýchánek u MacDonalda dohromady,

prostě mu jen řekne, co si o něm myslí. Třetí možnost

mne doposud nenapadla. Nechápu, jak můženejkrás

nější čas svých ňader trávit s takovým chlapem!

Pozdravil jsem ho, ale jen na mne zavrčel. Ne, že bych

od něho čekal něco jiného, vychování ho rozhodněob

loukem minulo, a to obloukem o zatraceně velkémpo

loměru. Jen občas spolu prohodíme pár slov, tedyspí

še on zavrčí něco na mne a já mu obdobně odpovím.

Dohadovat se s ním o čemkoliv nemá smysl, to je jako

hrát šachy s holubem. Je totiž jedno, jak vynikající jste

šachista, stejně nakonec shodí všechny figurky, pokálí

šachovnici, a ještě se bude naparovat, že vyhrál.

Z jeho dnešního hlasového projevu jsem ochoten

reprodukovat jen poslední dvě slova, neboť jsou nej

slušnější, a ta zněla „zasranej den“. Na moji krátkoupo

známku, že každý den je dar, byť někdy špatnězabale

ný, už nereagoval, zahodil zbytek doutníku na pěšinku

a odkráčel zpět do domu, podoben dospělému dítku

golema, který se spustil s kráčejícím exkavátorem.

Paula se stále neobjevovala, a tak jsem se vrátil domů

a rozhodl se, že doprovodím svoji paní do města, což

uvítala s nelíčenou radostí. Jsou chvíle, kdy se zdáme být

nerozlučnou dvojicí, tak to prostě je. Navíc mnenesku

tečně baví pozorovat tu plejádu podivuhodných zjevů, ať

už v ulicích, v kavárně, nebo v obchodech; to lidské zoo

mne nepřestane bavit nikdy. A tříbí ostrovtip.

Bylo mi jasné, že uplyne ještě spousta času do chvíle,

než opustíme domov, neboť moje paní vlastníkouzel

ný šatník, do kterého nelze nic dát, protože není kam,

a nelze z něj nic vytáhnout, neboť není co. Odkud se

berou ty různé věci, ve kterých nakonec vychází, je pro

mne záhadou.

Ale nad tou jsem raději nepřemýšlel a věnoval se

mnohem zajímavějšímu problému, totiž jak to asi dě

lala kočka Šklíba, že se uměla zhmotnit a zase zmizet

postupně, takže po ní nakonec zůstal jen škleb. To jsem

celý já, v těch častých chvílích, kdy na ni čekám, sepro

stě zabavuji příjemným duševním rozptýlením, jinak

bych ji snad zakousl.

Logika té kočky je mi blízká, jen si připomeňte její

rozhovor s Alenkou:

„Neřekla byste mi, prosím vás, kudy mám odtud jít?“

zeptala se Alenka.

„To závisí převážně na tom, kam chcete dojít,“ řekla

kočka.