načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 3. český thriller -- povídky - kolektiv

3. český thriller -- povídky

Elektronická kniha: 3. český thriller -- povídky
Autor:

„Strach lže a ty mu věříš“ – tato myšlenka napadá hrdiny příběhů v knize 3. český thriller. Titul přináší povídky od osmi odvážných autorů. Každý z nich představuje ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 101
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Strach lže a ty mu věříš“ – tato myšlenka napadá hrdiny příběhů v knize 3. český thriller. Titul přináší povídky od osmi odvážných autorů. Každý z nich představuje jedinečné, někdy až zběsilé postavy: Ludmila Svozilová (Hadrárna) varuje před návštěvou neznámé hadrárny, můžete tam přijít nejen o tělo, ale i o duši. Karel Matonoha (Protější okno) nechá hrdinovi pomoci při boji o život sousedku. Honza Vojtíšek (Zatmění) představuje mladíka neznámého původu, který miluje vodu a rád v ní lidi topí. Luboš Štěrba (Přízrak v zrcadle) upozorňuje, že seznámení s neznámou atraktivní dívkou může skončit i útokem dobrmana. David Nedoma (Stvůra z N.) nedoporučuje vydávat se za sériového vraha, on by vám totiž mohl ukázat, jakým způsobem zabíjí. Milan Ladko Kat kata představuje agenta tajné služby, který zešílel při sledování podezřelé skupiny mladých lidí. Radek Karkovský (Na straně sedm) radí brát vážně novinové zprávy, zvlášť když se v nich píše o vaší smrti. Miroslav Šváb (Útok na Hauneburg) vsadil svůj děj do 2. světové války, německý dezertér, americký mutant nadčlověk a rumunská upírka osvobozují zajatce z tajné nacistické laboratoře.

Související tituly dle názvu:
Povídky a Nové povídky Komplet Povídky a Nové povídky Komplet
Svěrák Zdeněk
Cena: 524 Kč
Povídky a Nové povídky Komplet 8 CD Povídky a Nové povídky Komplet 8 CD
Svěrák Zdeněk
Cena: 757 Kč
Ochlazení Ochlazení
Žantovský Michael
Cena: 278 Kč
Živý mrtvý a další policejní povídky Živý mrtvý a další policejní povídky
Goffa Martin
Cena: 129 Kč
Sebrané povídky Sebrané povídky
Koubek Václav
Cena: 251 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-87622-39-1


3. český thriller

povídky


„Strach lže a ty mu věříš.“

Friedrich Nietzsche

(1844 – 1900)


6

Český thriller do třetice

Milovníci napětí, ke slovu se dostává již třetí kniha českého

thrilleru. Bratříček antologií českého hororu pokračuje – a já Vám

s radostí předkládám osm přitažlivých povídek.

Záměr, který jsme si načrtli, umožnit kvalitním autorům antologií

hororu, kteří dávají přednost spíše vyvolávání napětí, méně už

strachu, také knižně publikovat, se nám daří naplňovat.

Ke statečným autorům z minulých dvou knih přibudou v této knize

další, někteří „staří“ známí, jiní zase noví, a to těmito povídkami:

Hadrárna (Ludmila Svozilová), Protější okno (Karel Matonoha),

Zatmění (Honza Vojtíšek), Přízrak v zrcadle (Luboš Štěrba), Stvůra

z N. (David Nedoma), Kat kata (Milan Ladko), Na straně sedm

(Radek Karkovský), Útok na Hauneburg (Miroslav Šváb).

Každý z autorů se představuje jedinečným stylem, příběhumisťu

je do zajímavého prostředí, pro postavy připravuje nečekané

překážky, které odhalují jejich nitro, a hlavně – nutí je jednat,

někdy více než zběsile.

Ve svém thriller záměru hodláme pokračovat i nadále, a proto

oslovujeme všechny tvůrce, aby se zapojili do 4. českého

thrilleru. Uzávěrka pro odevzdání rukopisů: do 17. 02. 2017.

Rozsah: do 22 normostran, tj. cca 40 000 znaků. Díla posílejte:

na mail editorovi nakladatelství Milanu Kalinovi,

kalina08@atlas.cz, nebo na adresu nakladatelství (viz webová

stránka). Poznámka: znalci antologií hororu si všimnou, že teď se

termíny vydání obou knižních řad budou dokonce překrývat,

chceme tím zvýraznit jejich provázanost.

Při výběru thriller povídky bude rozhodovat jediné kritérium –

kvalita napětí!

Potěšitelné je, že se stále rozšiřují nejen řady autorů, ale i našich

stálých čtenářů. Na základě dosavadních zkušeností si Vám

troufám garantovat, že se při čtení nudit nebudete.

Ladislav Kocka, nakladatel, 06/2016

web: http://artthriller.webnode.cz/


První povídka Ludmila Svozilová

Hadrárna

Nesežerou nic, co není na sežrání připravené.

Neil Gaiman – Stíňák

„Počkám venku.“

Někde uvnitř se jí to nepříjemně dotklo, přestože dobře

věděla, jak moc Petr podobné akce nesnáší. Jako by neznala

jeho odpor k nakupování kdekoli a v sekáči obzvlášť. Hrabárny

upřímně nesnášel. Nikdy nemohl pochopit, co na nich tyžen

ské mají. Obnošené hadry, smrad. Desítky minut – co hodiny

– přehrabování v hromadách ohavných zmuchlaných triček

následované slavným vítězstvím v podobě jednoho

značkového kousku za celých dvacet pět. Dělaly to všechny,

co znal, ani Sylvie rozhodně nebyla žádná výjimka. Slepice.

Hlavně ať mě z toho vynechá, pomyslel si. „Sednu si naproti

na zahrádku,“ ukázal přes ulici.

Než vešla, instinktivně zaváhala. Výloha toho miniaturního

krámku byla zašlá a celá zaprášená, jako někde, kde dávno

zkrachovali a pouze za sebou zapomněli navždy zamknout

dveře. Jen neměli na klice zavěšeno CLOSED, ale OTEVŘENO.

Vlastně tam ani nechci, napadlo ji. Nic nepotřebuju a zrovna

tady bych si stoprocentně nic nekoupila, ale... Petr ji naštval,

jen si to nechtěla přiznat. Sledovala, jak přechází ulici a usedá

pod slunečníkem malé hospůdky. Pivo, nakrčila nos. No jasně.

Za kliku vzala s lehkým šimráním kolem žaludku.

Šero uvnitř ji zaskočilo. Tohle přece nemůže jedna slabážárov

ka utáhnout, pohlédla ke stropu. Vždyť v tak chabým

7


osvětlení člověk ani pořádně nerozezná barvy. Nakupuje tu

vůbec někdo?

Stísněný prostor krámku byl oblečením doslova zavalený. Nejen, že se mačkalo nahuštěné na kovových stojanech všude kolem, nacpané tak neprodyšně, že mezi tím skoro neviděla cestičku, dokonce vlálo i od stropu, vyvěšené na dlouhých tyčích zaražených do zdí. Jak vešla, průvan všechny ty dávno odložené věci šelestivě rozkýval. Působilo to docela morbidně. Kde už jsem něco podobného viděla, napadlo Sylvii. Některé kusy dělaly dojem, jako by tu tlely pomalu stovky let a ze všeho nejvíc jí připomínaly průsvitné, vysušené, chrastící prázdné stažené kůže. Jako když za mého dětství babička zabila králíka a kožešinu, otočenou naruby a vypnutou na háku pověsila do průvanu uschnout. Divná asociace, otřásla se. Vždyť jsou to jen hadry, probůh, ovládla nutkání otočit se na podpatku a rychle odsud zmizet. Rozhrnula nejbližší řadu ramínek a tlumeně se rozkašlala. Vzduch v místnosti byl suchý, plný zatuchlého starého prachu. Teprve teď jí došlo, co tu chybí – ten klasický, ostře nepříjemný zápach desinfekčních pracích prostředků, jaký neomylně doprovází každý krám s podobným sortimentem. Skoro to vypadalo, jako kdyby tu ty věci práchnivěly už tak dlouho, že dávno ztratily byť jen špetku typického sekáčového odéru. Možná ho neměly nikdy,napadlo ji trochu znepokojeně. Dávno nevyprané, zapomenuté, zbloudilé svršky, co visí uprostřed zatuchlého ticha jako mrtví zmrzačení motýli, přilepení v pavučině. Vypadnu, řekla si. Najednou si nebyla jistá, kde jsou dveře.

„Hledáte něco konkrétního?“

Stál přímo proti ní. Nepostřehla ani náznak pohybu, jediné klapnutí odstrčeného ramínka, sebemenší zašustění rozhrnutých oděvů.

„Ne,“ hlesla. I v panující polotmě jasně rozeznávala mužovy tmavozelené oči s širokými temnými zornicemi. Zvedl koutky 8 úst v náznaku úsměvu a na prchavý okamžik odhalil lehce nažloutlou sklovinu ostrých zubů. Nedokázala by definovat proč, ale přátelský úsměv jí to zrovna nepřipomínalo. O krok ucouvla.

„Vážně?“ zeptal se pobaveně. „Každý přece něco hledá. A ne vždycky to samozřejmě najde. Ale vy, a právě dnes, jste na místě, odkud se s prázdnou neodchází.“

Stojí mi v cestě ven, došlo Sylvii znepokojeně.

„Prohlížejte si,“ řekl lhostejně, jako by jí četl myšlenky. „Budu vzadu u pultu.“

Ulevilo se jí. Chovám se jako paranoidní slepice, zastyděla se.

„Vlastně,“ řekla váhavě a špičkami prstů sevřela nohavici malého dětského overálku, co se jí před chvílí letmo otřel o rameno. „Něco jako tohle, ale ve velkým. Pro mě. Na lyže,“ dodala skoro omluvně. „Pod kombinézu. Našel byste tu něco takovýho?“

„Tady nahoře ne,“ řekl muž. Skoro se ztrácel ve tmě na druhém konci obchodu. „Ve skladu,“ dodal. „Dole v suterénu. Chcete se podívat?“

Ne, chtěla říct. Za žádnou cenu.

„Ano,“ vyhrkla. „Chci.“ Co to dělám, probůh? Možná bych raději měla začít křičet, napadlo ji nesouvisle.

„Určitě si vyberete,“ řekl ten člověk. Oči mu ze tmy svítily jako staré zelené sklo. „Tudy,“ otevřel kovové dveře s puchýřky zašlé oloupané bílé barvy. „Půjdu před vámi.“ Opatrně sešla několik ničím nenatřených stupňů z hrubého betonu. Poslední schod se ztrácel v naprosté tmě. Neviděla ani muže před sebou.

„Doufám, že rozsvítíte,“ poznamenala zneklidněně. Temnota pod schody se jí ani trochu nelíbila. Zdála se jí nějak zvláštně, nepřirozeně jiná. Propastná prázdnota, ve které se

9


pohybovalo cosi podobné hustému černému kouři, něco, co

by dokázala pojmenovat, jen kdyby se toho odvážila. Vžaludku pocítila ledové sevření děsu.

„Pojďte za mnou,“ vyzval jí muž. „Světlo je až v dalšímístnosti.“

Ten chlap je pošahanej a já musím být blázen, napadlo Sylvii. Proč už jsem dávno nezdrhla? Přitom ten blbej overal ani nechci. Na tvrdou betonovou podlahu pod posledním schodem došlápla s pocitem, že se noří kamsi hluboko pod hladinu. Tma ji okamžitě zcela obklopila. Tlak v uších. Instinktivně roztáhla ruce, aby nahmatala stěny, ale necítila nic. Je to přece úzká suterénní místnost. Měla bych se dotknout zdi, alespoň z jedné strany, nebo ne? Nic nevidím, chtěla zakřičet, kde jste? – ale nevydala ani zvuk.

„Kousek před vámi,“ řekl muž. Nedokázala rozeznat, odkud ten zvuk přišel. Stojí přede mnou, za mnou, nebo přímo vedle? A jak... Panebože, došlo jí. On to ví. Ví, na co myslím. Roztřásla se.

„Ještě pár kroků,“ slyšela prodavače. „Pár kroků.“

Nevěděla, co to bylo. Snad něco v těch slovech. Jakási chvějivá lačnost v hlase, co přicházel z temnoty všude okolo. Zarazila se. Stála ve tmě a naslouchala svému zrychlenému dechu, přerývanému bušení vlastního srdce. Pak se rychle otočila zpátky ke vchodu. Mezerou mezi nedovřenými dveřmi prosvítal poslední kousek světla a neodvratně se zmenšoval. Zavírají se. Ty dveře se zavírají. Vyrazila jako srna. Na předosledním schodu upadla a tvrdě narazila na jeho ostrý okraj. Zaslechla křupnutí trhané látky, ale bolest necítila. Konečně stála zpátky na prahu. Malou chvíli, než se jí podařilo za sebou zabouchnout, slyšela, jak se muž dole ve tmě směje. „Co je?“ řekl Petr. „Jsi celá zelená. Rozbila sis koleno?!“

„Nic,“ hlesla zmateně Sylvie. „Ne. Já nevím.“ 10

„Ve džínách máš díru jako vrata, všude samou krev a nic?“ konstatoval podrážděně. „Cos, proboha, vyváděla?“

„Já... asi jsem spadla?“

„Kristepane,“ zavrčel Petr. „To se mi snad zdá.“ Zvracela celou noc. V krátkých chvílích mezi jednotlivýmizáchvaty dávení se potácela v podivném lepkavém polospánku, plném děsivých vizí, které si už ráno nepamatovala. Zůstalo jen naprosté vyčerpání a divný pocit, že se přihodilo něco, co se nikdy nemělo stát. Tvrdě usnula až za svítání a prospala celý následující den.

„Nedivil bych se, kdyby tě vykopli z práce,“ řekl jí večer Petr jízlivě. „Ani jsi tam nezavolala. A nemysli si, že tě budu živit.“

Mlčela. Tu noc se jí poprvé zdálo, jak se prodírá mezi ramínky plnými odložených svršků. Chodila pořád sem tam a nemohla najít cestu ven, zatímco prostor kolem ní se neustále zmenšoval. To ty věci, ty věci, jak se ke mně tisknou... Seděla na posteli s očima široce vytřeštěnýma do tmy. „Zuby,“ řekla nahlas. „Co ti zas je?“ ozval se Petr ze své půlky postele. „Jaký zuby?“

„Ten prodavač,“ zašeptala ochraptěle. „Měl špičatý zuby...“

„Prodavač,“ řekl Petr zhnuseně. „Už konečně spi.“ „Vypadáš vážně hrozně,“ nadhodila opatrně kamarádka v práci. „Možná by sis měla zajít k doktorovi. Na krev a tak...“

„Jsem jen unavená,“ spláchla tu radu Sylvie. „Poslední dobou špatně spím.“

Pravda byla, že se bála usnout. Děsila se pomyšlení, kam by ji každý další sen mohl vrátit, vyexpedovat z bezpečí teplé postele zpátky do divného krámu, plného ještě podivnějších oděvů, na místo, co má na podlaze dlaždice se štíhlýmisiluetami draků a gryfů, kteří sebou škubnou, když na ně šlápnete

11


a pokusí se vám zahryznout do paty. Stála tam skoro každou

noc a sledovala, jak se hadry zavěšené od stropu pokyvují

v průvanu, už to nebyly šaty, kalhoty, trička, košile a sukně,

byly to prázdné vyschlé lidské kůže všech možných velikostí.

Jako by někdo nějakým záhadným způsobem uvnitř rozpustil

veškeré tkáně i kosti a zůstaly jen tenké suché obaly, zavěšené

za temena od stropu jako nějaká úchylná sbírka šílenéhokanibala. Nemohla se pohnout a musela se dívat, jak světlo

prosvítá pergamenovou kůží prázdných očních důlků

a otevřených úst. Nekřičela.

Nikde ho neviděla.

Věděla, že tam někde je. Nedokázala si vysvětlit, jak se tam ocitla. Postrádalo to logiku. Z práce sice chodívala pěšky celkem pravidelně, ale nikdy ne tudy. Přemýšlela o všem možném a zároveň o ničem anajednou stála před špinavou výlohou toho krámku. Tohle není sen, došlo jí. On mě ovládá. Jak se mu to povedlo? Vstoupil mi do podvědomí, nalezl do hlavy, ovládl moje sny. Pojďte za mnou. Vybavila si letmý dotek mužovy dlaně na hřbetě ruky, když otevíral dveře. Studená, lepkavá bříška prstů. Horký dech. To, jak byl ten tvor cítit, ne potem, ani špínou, dokonce ani všudypřítomnou zatuchlinou ze všech těch hadrů kolem, ani plísní ne. Vnímala, jak se jí zježily všechny chlupy na zádech. Jako predátor. Páchl jako predátor.

Opatrně popošla ke vchodovým dveřím a opřela hlavu o sklo. Někde hluboko, až vzadu je vstup tam dolů. Jeho doupě. Jeho sluj. Uvnitř se nic nepohnulo. Viděla jen světlé odlesky zavěšeného oblečení. A tričko, přímo proti sobě bílé tričko s drobným vyšívaným růžovým srdíčkem na levém rameni. Džíny, čistě vyprané, ale pořád ještě s dírou na koleni. „To není možný,“ vydechla zděšeně. „To,...“ Otočila se, a bezhlavě se rozběhla ulicí, utíkala celou cestu domů, černo 12 před očima, hukot zpěněné krve v uších. Zastavila se až před svojí skříní. Nemohla popadnout dech. Rychle vytáhla šuplík. Tričko leželo dole, schované až na dně, pod vrstvou čistého oblečení. Džíny pověšené na ramínku neopustily místo, kam je uklidila, když vyprala krvavé skvrny. Díra na koleni vypadala, jako když se jí vysmívá. Rozplakala se. „Zase jsi to připálila,“ ucedil studeně Petr. „Nechápu, jak něco s takovýmhle mozkem, mohlo dokončit vysokou školu.“

„Promiň,“ řekla. Cítila, jak se jí uvnitř žaludku zvedá černá hladina temnoty. Musela jsem jí tam nadechnout, jak jsem utíkala, pomyslela si. Musela jsem jí kus spolknout, a teď ve mně roste.

„Petře?“ Není tak špatnej, omlouvala ho v duchu. Určitě mě má rád, jen neumí projevovat city. Prostě jen potřebuje mít každej večer teplý jídlo a sex, kdy se mu zachce, to jevšechno. Můj táta byl taky takovej.

„Petře?“

„Buď zticha,“ přidal zvuk u televize. „A zalez.“ Nespala. Ležela v posteli natažená jako prkno. Nezavřela oči, a přesto cítila, jak se přes ni přelévají všechny kalné spodní proudy bezbřehé tmy. „Vím, kdo jsi,“ zašeptala. „Vím to.“

Druhý den si vzala v práci dovolenou. Nakoupila a uklidila byt. Uvařila Petrovo oblíbené jídlo, zabalila hrnec do utěrky a uložila ho do trouby. Teprve potom se převlékla.

Tričko bylo cítit levandulovým mýdlem. Zvedla ho k obličeji a než ho navlékla, chvíli tu vůni dlouze vdechovala. Džíny jí byly volné. Musela jsem zhubnout, napadlo ji. Nazula tenisky, pečlivě zabouchla dveře od bytu a vyšla ven. Drobně mžilo, ale Sylvii nebyla zima. Šla pomalu, míjela lidi pospíchající rychlým krokem ze zaměstnání, lidi spěchající po

13


nákupech, lidi navlečené v teplých bundách, skryté poddeštníky, lhostejné chvátající cizí bytosti, uzavřené za sklem nějaké

jiné reality. Celý svět utíkal, přeskupoval se odnikud nikam,

z nicoty do nicoty. Neměla strach.

Jedinou neměnnou statickou věc uprostřed vesmíru představoval malý krámek na rohu mokré, zablácené ulice. Chvíli stála před výlohou a sledovala, jak se drobné kapkyrozstřikují na skle a pomalu stékají dolů, jako špinavé slzy. Vešla.

Muž stál vzadu, u otevřených dveří.

„Přišla ses podívat, co jsem si pro tebe připravil?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla pokorně, než vkročila do temnoty.

„Ano.“ Stíňáci nevyhrabávají pasti. Pokud jste tady, už jste do ní spadli. Čekají na vás na konci vaší cesty. Nesežerou nic, co není na sežrání připraveno. Ohlédněte se. Citace: Neil Gaiman, Předběžné varování; POLARIS 2015 14

Ludmila Svozilová

výtvarnice, keramička a matka početné rodiny.

Vystudovala Školský ústav umělecké výroby,gymnázium a postupem let přidala rekvalifikaci na

keramičku. V mezerách mezi jednotlivými dětmi

vystřídala nejrůznější práce, od kancelářské myši

přes pomocnici v domácnosti a uklízečku ve škole,

malířku keramiky i OSVČ ve vlastní dílně, spojenou samozřejmě s prodejem na různých řemeslných trzích, aby na starší kolena částečně nedobrovolně zakotvila znovu v kanceláři jako matrikářka. Milovnice černého humoru, červeného vína, strašidelných povídek Neila Gaimana, hororů Stephena Kinga a knížek vůbec. Čte odmalička, píše cca od roku 2011. Autorka řady povídek, trochy poezie a třech v šupleti připravených románů. Něco ze své tvorby publikuje na www.svozilova.blog.idnes.cz.

15




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist