načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 2x mistři klasického hororu (Klenot sedmi hvězd / Carmilla) - Bram Stoker; Joseph Sheridan Le Fanu

2x mistři klasického hororu (Klenot sedmi hvězd / Carmilla)

Elektronická kniha: 2x mistři klasického hororu (Klenot sedmi hvězd / Carmilla)
Autor: ;

  V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 360
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5079-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově krásná a nesmírně schopná žena, která ovládla Egypt, je ještě dlouho po své smrti trnem v oku všemocnému kněžstvu. Ovšem navzdory jeho snaze vymazat její jméno z dějin sní dál svůj sen o znovuzrození v daleké zemi na severu… O celá tisíciletí později objeví místo jejího odpočinku Nicholas van Huyn – a po něm také dvojice egyptologů Eugene Corbeck a Abel Trelawny. Zatímco upadnou do podivného transu, Abelova manželka umírá při porodu. Dcera Margaret však přežije – a její krása i chování nápadně připomínají Teru. Když se její otec stane obětí záhadných útoků, Margaret přivolává nejen policii, ale také mladého advokáta Malcolma Rosse. Jeho láska k ní je opětována, avšak musí ustoupit před Velkým experimentem, během nějž Margaretin otec a jeho přátelé hodlají uskutečnit plán dávné královny. Ačkoli jsou vedeni ušlechtilejšími cíli, než jaké sledovali brutálně zavraždění vykradači její hrobky, nemohou si být jisti výsledkem – ba ani vlastními životy. A Klenot sedmi hvězd, klíčový prvek jejich pokusu, se v mistrném podání Brama Stokera (a překladu Kateřiny Šípkové) stává znepokojivým ztělesněním dávno zapomenutých – ale o to mocnějších – sil… Nebýt vampýrského hororu Josepha Sheridana Le Fanu , který autor nazval podle hlavní hrdinky Carmilla , nevznikla by veleúspěšná novodobá série Zatmění, ba ani Stokerův Dracula. Objekt Carmilliny hříšné touhy, devatenáctiletá Laura, žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou. V tu chvíli se zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou za mrtvou přítelkyni. Je však Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení vzrušující novely, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef Pepson Snětivý.

Zařazeno v kategoriích
Bram Stoker; Joseph Sheridan Le Fanu - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

- 141 -

Kapitola XI.

Královnina hrobka

„Naděje pana Trelawnyho byly přinejmenším tak velké jako

moje. Nepatří k náladovým mužům jako já, náchylným kvý

kyvům naděje a zoufalství, má vždy pevný cíl, který naději

krystalizuje ve víru. Občas jsem si dělal obavy, že by mohly

existovat dva takové kameny nebo že van Huynovo dobro

družství je jen cestovatelská smyšlenka, založená na koupi

běžné kuriozity v Alexandrii, Káhiře, Londýně nebo Amste

rodamu. Ale pan Trelawny nikdy nezaváhal ve svémpřesvěd

čení. Museli jsme čelit spoustě věcí, které odváděly naši mysl

od víry či nevíry. Bylo to krátce po povstání Arabího Paši

a Egypt nebyl pro cestovatele bezpečným místem, zejména

pokud to byli Angličané. Ale pan Trelawny je muž, jenž se

nebojí ničeho, a ani já sám jsem se tehdy nepovažoval zazba

bělce. Dali jsme dohromady skupinu Arabů, které jsme jeden

či druhý znali z předchozích výprav do pouště a jimž jsme

mohli věřit; respektive naše nedůvěra k nim nebyla tak silná

jako k těm ostatním. Byli jsme dost početní na to, abychom

se ubránili nájezdům záškodnických band, a měli jsme s se

bou značnou výzbroj. Rovněž jsme si zajistili souhlas a pa

sivní spolupráci úředníků, kteří byli k Británii stále přátelští.

Nevylučuji však, že také bohatství pana Trelawnyho sehrálo

v získání souhlasu významnou roli. Našli jsme cestu doAsuá

nu a poté, co jsme si od šejka najali několik Arabů a dali jim

obvyklý bakšiš, jsme se vydali na cestu pouští.


Bram Stoker

- 142 -

Po dlouhém bloudění a prozkoumání každé zákruty vnekonečné změti kopců jsme nakonec za soumraku dorazili k údolí, které van Huyn popisuje – údolí s vysokými, strmými útesy, ve středu zúžené a rozšiřující se na východ a na západ. Za denního světla jsme už stáli před útesem a mohli snadno rozpoznat otvor vysoko ve skále i hieroglyfické symboly, které byly očividně zamýšleny jako matoucí.

Ovšem znaky, které byly hádankou pro van Huyna aostatní z jeho doby, stejně jako pro pozdější badatele, nebyly už pro nás žádným tajemstvím. Řada učenců, kteří zasvětili své mozky a životy této práci, otevřela tajemné vězení egyptského jazyka. Na vytesané přední stěně kamenného útesu jsme si my, kteří jsme měli tyto znalosti, mohli přečíst, co bylo vyryto thébským kněžstvem o téměř padesát století dříve. O tom, že vnější nápisy byly prací kněžstva – v tomto případěnepřátelského –, nebylo pochyb. Text, vyrytý v hieroglyfech do skály, zněl takto:

Sem žádní bohové nikdy nepřijdou. Bezejmenný je urazil a zůstane navždy sám. Nepřibližujte se, jinak vás stihne jejich msta!

V době, kdy bylo toto varování vytesáno, a stejně taktisíce let poté, muselo mít děsivý účinek, a to dokonce i v dobách, kdy se jazyk, v němž bylo napsané, stal pro lidi té země mrtvým tajemstvím. Tradice takové hrůzy vydrží déle než její příčina. Vlastně i samotným symbolům byl aliterací přidán význam. ,Navždy‘ je v hieroglyfickém písmu vyjádřeno jako ,miliony let‘. Tento symbol se opakoval devětkrát ve třech skupinách po třech a po každé skupině následoval symbol Horní země, Dolní země a nebes. Proto kvůli odvetě všech bohů nemohl osamělý poutník dojít znovuzrození ani veSvě- 143 -

KLENOT SEDMI HVěZD

tě slunečního svitu, ani ve Světě mrtvých, ani v prostorupatřícím bohům.

Pan Trelawny a já jsme se neodvážili nikomu z našich lidí říct, co ten nápis znamená. Třebaže nevěřili v náboženství, z něhož prokletí pocházelo, ani v bohy, jejichž mstou zde bylo vyhrožováno, byli i oni pověrčiví, a kdyby se o tom dozvěděli, pravděpodobně by vzali nohy na ramena a utekli.

Jejich neznalost a naše rezervovanost nás chránila. Tábor jsme vybudovali nedaleko, ale přesto až za vyčnívajícím útesem kousek dál v údolí, aby neměli nápis neustále před očima. Neboť už jen tradiční jméno místa, Údolí kouzelníka, v nich vzbuzovalo strach; a v nás zprostředkovaně také. Z trámů, které jsme přinesli, jsme postavili žebřík, po němž jsme mohli vylézt na vrchol skály. Na břevno, připevněné k vrcholkuútesu, jsme zavěsili kladku. Našli jsme velkou kamennou desku, která sloužila jako dveře; byla neobratně zasunutá na původní místo a zajištěná několika kameny. V bezpečné poloze jiudržovala její vlastní váha. Abychom mohli vstoupit, museli jsme ji zatlačit dovnitř a projít kolem ní. Nalezli jsme i velký řetěz, připevněný ke skále, jejž popisoval van Huyn. Mezi troskami velkých kamenných dveří, které se nahoře a dole otáčely na železných veřejích, se nacházel dostatek důkazů, že toto opatření bylo původně zamýšleno pro zavírání a zajištěnízevnitř.

Vešli jsme s panem Trelawnym sami do hrobky. Vzali jsme si s sebou spoustu pochodní, a jak jsme postupovali,připevňovali jsme je podél cesty. Nejprve jsme chtěli získatpovšechný přehled o hrobce a následně provést její detailní ohledání. Jak jsme pokračovali dál, zaplavoval nás stále vzrůstající údiv a radost. Hrobka patřila mezi nejhonosnější a nejkrásnější, jaké jsme kdy viděli. Podle propracovaných soch, maleb adokonalé řemeslné práce bylo patrné, že byla připravována už

Bram Stoker

- 144 -

během života té, pro kterou byla zamýšlena jako místoposled

ního odpočinku. Kresba hieroglyfických obrazců bylapreciz

ní, barva vynikající a navíc: v této vysoko a daleko od nilské

vlhkosti umístěné jeskyni bylo vše tak čerstvé, jako by umělci

právě odložili paletu. Rovněž jsme si všimli jedné věci, kterou

nebylo možné přehlédnout: třebaže rytiny zvnějšku skály byly

prací kněžstva, hladký povrch útesu byl pravděpodobněsou

částí původního designu stavitele hrobky. Symbolika maleb

a rytin uvnitř měla stejný charakter. Vnějšek jeskyně, částečně

přírodní a částečně vytesaný, byl z architektonického hlediska

považován za pouhý předpokoj. Na konci, směrem kvýcho

du, se nacházel pilířový portikus, vytesaný z pevného kamene.

Pilíře byly masivní a sedmistranné, což bylo něco, nač jsme

nenarazili v žádné jiné hrobce. Na architrávu bylvymodelova

ný Měsíční člun. Uvnitř byla bohyně Hathór s hlavou krávy

a okřídleným slunečním kotoučem a Hapi s psí hlavou, bůh

Severu. Poháněl jej bůh Harpokratés a směřoval na Sever,

který byl vyjádřen Polárkou, obklopenou souhvězdími Dra

ka a Velké medvědice. U poslední jmenované byly hvězdy

seskupení, které dnes nazýváme Velký vůz, oproti ostatním

hvězdám zvýrazněny a vyplněny zlatem, takže to vypadalo, že

ve světle pochodní hoří, což jim dodávalo výjimečný význam.

Když jsme prošli portikem, našli jsme dva architektonic

ké prvky kamenné hrobky, jmenovitě komnatu neboli kapli

a šachtu; vše přesně takové, jak to van Huyn popsal, třebaže

v jeho dobách byla jména, jež dávali staří Egypťané těmtočás

tem hrobky, neznámá.

Stéla neboli záznam, umístěná dole na západní stěně,

byla tak pozoruhodná, že jsme si ji pečlivě prohlédli ještě

dřív, než jsme šli najít mumii, která byla předmětem naše

ho pátrání. Byla to velká deska z lapis lazuli, celá pokrytá

drobnými hieroglyfickými symboly nesmírné krásy. Rytiny

- 145 -

KLENOT SEDMI HVěZD

byly vyplněné cementem neobyčejné jemnosti a barvy čisté

rumělky. Nápis začínal takto:

Tera, královna Egypta, dcera Antefa, vládce Severu a Jihu. Dcera Slunce. Královna Diadémů.

Následoval záznam jejího života a vlády. Znamení svrchovanosti bylo neobyčejně zdobné. Dvojitá koruna Horního a Dolního Egypta byla vyryta s dokonalou precizností. Pro nás oba bylo novým zážitkem spatřit hedžet a dešret – bílou a červenou korunu Horního a Dolního Egypta – na stélekrálovny. Neboť platilo pravidlo – v záznamech nebyla jedinávýjimka –, že ve starobylém Egyptě nosili korunu jen králové (třebaže totéž platilo pro bohyně). Později jsme našlivysvětlení, o kterém se za okamžik zmíním.

Takový nápis byl sám o sobě tak překvapivý, že by zaujal pozornost kohokoli, avšak nemáte představu, jaký účinek měl na nás. Ačkoli naše oči nebyly první, jež ho spatřily, byly první, které ho viděly a rozuměly mu od okamžiku, kdy byla před téměř pěti tisíci lety kamenná deska poprvé připevněna ke vchodu do útesu. Měli jsme možnost přečíst si vzkaz od mrtvého. Byla to zpráva od toho, kdo válčil se starými bohy a prohlašoval, že je ovládá, a to v době, kdy naopak kněžstvo předstíralo, že je jediným prostředkem k vyvoláníjejich strachu nebo k získání jejich dobré vůle.

Stěny horní komnaty hrobu a místnost, v níž byl uložen sarkofág, byly hojně popsány; všechny nápisy, kromě těch na stéle, byly vybarveny modrozeleným pigmentem. Když jste se na něj zadívali ze strany a vaše oko zachytilo zelenkavé fazety, připomínalo to starý obarvený indický tyrkys.

Pomocí kladky, kterou jsme si přinesli s sebou, jsme sestoupili dolů do hrobky. Pan Trelawny se spustil první. Hrob

Bram Stoker

- 146 -

byl hluboký víc než dvacet metrů, ale nikdy nebyl zaplněn.

Chodba na dně stoupala vzhůru až do místnosti se sarkofágem a byla delší, než bývalo obvyklé. Nebyla zazděná.

Uvnitř jsme našli velký sarkofág ze žlutého kamene. Není

nutné jej popisovat, viděl jste ho v pokoji pana Trelawnyho.

Víko leželo na zemi, nebylo připevněné, a vše vypadalopřesně tak, jak to čteme u van Huyna. Myslím, že nemusímzdůrazňovat, jak jsme byli ohromeni pohledem dovnitř. Nemohl

jsem se ubránit myšlence na to, jak rozdílný musel být pohled holandského cestovatele, když jeho zrak spočinul na bílé

– jako živé – ruce, spočívající vně plátěného roucha mumie.

Je pravda, že část té paže tam skutečně ležela, bílá jakoslonovina.

Ovšem jako by tělo krvácelo i po smrti! Zubatý konecodlomeného zápěstí byl drsný a byly na něm stopy zaschlé krve.

A vyčnívající bílá kost působila jako matečná hornina opálu.

Krev stékala dolů a špinila obvazový materiál, takže vypadal

jako zrezivělý. Zde byl plný důkaz van Huynova příběhu.

S takovým potvrzením vypravěčovy pravdy před sebou jsme

už nemohli pochybovat o jiných věcech, které popsal, jako

byly krev na ruce mumie či otisky sedmi prstů na krkuudušeného šejka.

Nebudu vás zatěžovat detaily všeho, co jsme viděli, ani

popisovat, jak jsme se dozvěděli to, co víme. Část pochází ze

znalostí, které jsou pro badatele běžné, část jsme si přečetli

na stéle v hrobce, na sochách a na hieroglyfických malbách

na stěnách.

Královna Tera pocházela z jedenácté čili thébské dynastie egyptských faraonů, kteří vládli mezi dvacátým devátým

a dvacátým pátým stoletím před Kristem. Nastoupila na trůn

jako jediné dítě otce Antefa. Musela to být dívka výjimečné

povahy i nevšedních schopností, neboť byla ještě velmi mlabr />

- 147 -

KLENOT SEDMI HVěZD

dá, když otec zemřel. Její mládí a pohlaví nahrávalo ambi

cióznímu kněžstvu, které v té době získalo nesmírnou moc.

Svým bohatstvím, počtem a učením kněží dominovali celému

Egyptu, zvláště Horní části. Byli připraveni vyvinout veškeré

úsilí, aby uskutečnili svůj tajný, odvážný a dlouhopřipravova

ný plán, který měl přesunout veškerou vládnoucí moc zkrá

lovského majestátu na kněžskou hierarchii. Ale král Antef měl

podezření, že by k podobným změnám mohlo dojít, a tak

učinil preventivní opatření k ochraně své dcery a zajistil jívěr

nost armády. Rovněž ji naučil, jak vládnout, a dokonce jiza

světil do samotné kněžské tradice. Využil jednoho kultu proti

druhému, kdy každý z hodnostářů doufal, že mu jeho vliv

na krále a následně na jeho dceru vynese osobní profit. A tak

byla Tera vychována mezi písaři a patřila k nadaným uměl

cům. Mnoho z těchto skutečností bylo vyjádřeno v obrazech

nebo nesmírně krásném hieroglyfickém písmu na stěnách

hrobky – a my jsme došli k závěru, že nemálo z nich bylodí

lem samotné princezny. Nikoli bezdůvodně byla na stélepo

depsaná jako Ochránce umění.

Ale král se s tím nespokojil a naučil svou dceru magii, díky

níž ovládala spánek a vůli. Byla to skutečná magie – černá,

nikoli magie chrámů – bílá, která byla neškodná a jejím cí

lem bylo spíš vyvolat dojem než skutečně působit. Tera se

projevila jako vnímavý žák a brzy překonala své učitele. Svou

sílu a výjimečné prostředky využívala v plné míře. Podivný

mi praktikami odhalovala tajemství přírody a dokonce zašla

tak daleko, že se sama spustila do hrobky, nechala se obvá

zat, uložit do rakve a celý měsíc předstírala, že je mrtvá. Kněží

prohlásili, že skutečná princezna Tera zemřela běhemexperi

mentu, a nahradili ji jinou dívkou, ale ona nezvratně doká

zala jejich omyl. O tom všem vypovídají obrazy nebývalého

významu. Bylo to pravděpodobně v její době, kdy byl vydán


Bram Stoker

- 148 -

rozkaz k restaurování významných uměleckých děl čtvrtédynastie, které dospěly své dokonalosti v Cheopsově období.

V místnosti, kde byl uložen sarkofág, jsme nalezli obrazy a nápisy, které zobrazují její vítězství nad spánkem. Všude je symbolika; výjimečně krásná, dokonce i pokud vezmeme v úvahu, že se nacházíme v zemi a době symbolismu. Vyzdvihována je především skutečnost, že se dožadovala veškerých privilegií hodnosti krále a mužství jako takového. Na jednom místě je vyobrazena v mužských šatech, s bílou a červenou korunou na hlavě. Na dalším obrazu je v ženských šatech, ale na hlavě má stále korunu Horního a Dolního Egypta, zatímco mužské roucho leží pohozené u jejích nohou. Na každém zpodobnění, kde je vyjádřena naděje či cíl opětovného zrození, je přidán symbol Severu a na mnoha místech – vždy ve vyobrazení významných událostí minulosti, současnosti a budoucnosti – je seskupení sedmi hvězd, zvané Velký vůz. Pravděpodobně cítila, že je s tímto souhvězdímnějak zvláštně spojena.

Snad nejpozoruhodnější skutečnost, o níž vypovídajízáznamy – a to jak na stéle, tak na nástěnných malbách – je ta, že královna Tera byla schopná ovládat bohy. To sice nebyloojedinělé přesvědčení v egyptské historii, ale v tomto případě šlo o něco jiného. Na rubín, vybroušený do tvaru skarabea, který měl v sobě sedm sedmicípých hvězd, vyryla slova mistra, která přivolávala všechny bohy jak Horní, tak Dolní země.

V záznamech je jasně uvedeno, že dobře věděla o stále vzrůstající nenávisti kněží a o tom, že se po její smrti pokusí zamlčet její jméno. V egyptské mytologii to byla opravdu hrozná pomsta, neboť beze jména nemohl být po smrti nikdo uveden k bohům ani za něj nemohla být vykonánabohoslužba. Proto naplánovala své opětovné vzkříšení, ale po dlouhé době a v severnější zemi pod souhvězdím, jehož sedm hvězd

- 149 -

KLENOT SEDMI HVěZD

ovlivnilo její narození. Do té doby zůstala její ruka navzdu

chu – nezabalená! – a pod ní Klenot sedmi hvězd, takžekdy

koli se tam rozproudí vzduch, může se stejně jako její Ka

pohnout! Po důsledné úvaze jsme pan Trelawny a já došli

k závěru, že se její tělo mohlo na příkaz stát astrálním, a tak

se kousek po kousku pohybovat a stát se opět celkem,kdeko

li a kdykoli bude potřeba. Pak tam byla část nápisu, v němž

byla učiněna narážka na truhlu či skříňku, která obsahovala

všechny bohy, vůli a spánek; dva poslední zmiňovaní byliztě

lesněni symboly. Truhla měla mít sedm stěn. Nebylo pro nás

tedy velkým překvapením, že jsme pod nohama mumie našli

sedmistěnnou truhlu, kterou jste mohli rovněž vidět vpoko

ji pana Trelawnyho. Na spodní straně balicího materiálu levé

nohy bylo plátno pomalováno – stejnou rumělkovou barvou,

která byla použita u stély – hieroglyfickými symboly,znázor

ňujícími ,hodně vody‘, a pod pravou nohou se nacházelsym

bol země. Ze symboliky jsme vyrozuměli, že její tělo,nesmr

telné a vůlí přenositelné, vládne jak zemi, tak vodě, vzduchu

i ohni – dva posledně zmiňované elementy jsou zastoupeny

světlem drahokamu a dále pazourkem a železem, které ležely

mimo obal mumie.

Když jsme truhlu vyndali ze sarkofágu, objevili jsme naje

jích stranách podivné výstupky, které jste už rovněž viděl, ale

my jsme si je v té době nedokázali vysvětlit. V sarkofágu bylo

několik amuletů, ale žádný z nich neměl výjimečnouhodno

tu nebo význam. Došli jsme tedy k závěru, že pokud by tam

nějaké pozoruhodné byly, pak pod balícím materiálem nebo

ještě pravděpodobněji v té podivné truhle pod nohamamum

ie. Tu se nám však nepoštěstilo otevřít. Rozeznali jsme víko;

horní část byla zřetelně oddělná od spodní. V místě, kde bylo

víko přidělané, jsme spatřili tenkou linii, nicméně vše bylo

vyrobeno s tak neuvěřitelnou jemností a elegancí, že spojeBram Stoker

- 150 -

ní bylo sotva viditelné. Každopádně se nám nepodařilo víko

oddělit. Došli jsme k závěru, že bylo nějakým způsobempřievněné zevnitř. Toto všechno vám říkám proto, abyste lépe

porozuměl věcem, s nimiž se později setkáte. Musíte se zcela

vzdát svého úsudku. V souvislosti s touto mumií a vším kolem ní se stalo tolik podivností, že je nezbytné opřít se onějakou novou víru. Je zcela nemožné sloučit určité věci, které se

udály, s obyčejnými proudy života nebo myšlení.

Zůstali jsme v Údolí kouzelníka tak dlouho, dokud jsme

nevytvořili hrubou kopii kreseb a nápisů na stěnách, stropě

a podlaze. Vzali jsme s sebou stélu z lapis lazuli, jejíž ryténáisy byly vybarveny rumělkovým pigmentem. Taktéž sarkofág

a mumii, kamennou truhlu s alabastrovými nádobami, stolky

z heliotropu, alabastru, onyxu a karneolu i slonovinově bílou

podušku, jejíž klenba spočívala na obloucích, kolem nichž se

ovíjeli ureové

8

z tepaného zlata. A rovněž všechny předměty, které byly uložené v kapli a hrobě mumie, dřevené čluny

s posádkou, vešebty

9

a symbolické amulety.

Když jsme odcházeli, sundali jsme žebřík a o kus dál pod

útesem ho zahrabali do písku. To místo jsme označili, abychom ho našli v případě, že bychom ho někdy znovu potřebovali. Pak jsme se s našimi těžkými zavazadly vypravili

na namáhavou cestu k Nilu. Nebyl to lehký úkol, to vámpovídám, nést pouzdro s velkým sarkofágem přes celou poušť.

Měli jsme primitivní vozík a dostatečný počet mužů, aby jej

táhli, ale zdálo se, že postupujeme děsivě pomalu, neboť jsme

toužili dostat naše poklady bezpečně domů co nejdřív. Noc

8 Vztyčená kobra – symbol královské moci ve starém Egyptě

9 Vešebty byly malé sošky, popsané zádušními texty, kterédoprovázely zesnulého na věčnost a měly ho zastupovat při plnění pracovních

povinností na onom světě. Byly vyráběny z různých materiálů, například

z modré či zelené fajánse, dřeva, kamene nebo keramiky

- 151 -

KLENOT SEDMI HVěZD

byla vždy prostoupena obavami, aby nás nepřepadla nějaká

záškodnická tlupa. Ale ještě větší strach jsme měli z těch,kteří nás doprovázeli. Přece jen to byli draví, bezohlední muži

– a my jsme s sebou měli značné množství cenností. Naštěstí

netušili, proč jsou tak cenné; předpokládali, že prostě jenvezeme nějaké hmotné bohatství. Vyndali jsme mumii zesarkofágu a na cestu ji bezpečně zabalili a uložili do samostatného

pouzdra. Během první noci došlo ke dvěma pokusům okrádež věcí z vozíku a ráno byli dva muži nalezeni mrtví.

Druhou noc přišla silná bouře, řádění suchých pouštních větrů, zvaných samum, které nechají člověka pocítit jehobezmoc. Byli jsme ohromeni vířícím pískem. Někteří z našich beduínů utekli před bouří v naději, že někde najdoupřístřeší. Zbytek zůstal; zahaleni v burnusech

10

jsme trpělivě čekali.

Ráno, když bouře utichla, jsme z hromad navátého pískuvyhrabali všechno, co zbylo z našich zavazadel. Pouzdro, v němž

byla uložena mumie, jsme objevili rozbité, ale samotnoumumii nebylo nikde vidět. Hledali jsme všude, prohrabali písek,

který se navršil kolem nás, ale marně.

Nevěděli jsme co dělat, neboť pan Trelawny si chtěl vzít mumii domů. Čekali jsme celý den v naději, že se vrátíbeduíni, kteří uprchli; slepě jsme věřili, že mohli mumii nějakým způsobem ukrást z vozíku a že ji opět vrátí.

Tu noc těsně před úsvitem mě pan Trelawny vzbudil azašeptal mi do ucha:

‚Musíme se vrátit do hrobky v Údolí kouzelníka. Až ráno vydám rozkaz, bez váhání mě následujte. Kdybyste mi položil jakékoli otázky, například kam jdeme, vzbudíme pochybnosti a ohrozíme své záměry.‘

‚Dobře,‘ odvětil jsem, ‚ale proč se tam vracíme?‘ 10 Široký, volný beduínský plášť půlkruhovitého střihu s kapucí

Bram Stoker

- 152 -

Jeho odpověď mě rozechvěla, jako kdyby zasáhla nějaký akord uvnitř mého těla, připravený k zaznění:

‚Najdeme tam mumii. Jsem si tím jistý!‘ Pak, očekávajepochybnosti nebo protiargumenty, dodal: ‚Počkejte a uvidíte!‘ A opět se zabalil do přikrývky.

Arabové byli překvapení, když jsme jim oznámili, že sevracíme, a někteří z nich projevili nespokojenost. Nastalomnoho sporů i několik dezercí, takže jsme zpět na východvyrazili v menším počtu. Šejk zprvu neprojevoval zájem o cíl naší cesty, ale jakmile bylo zřejmé, že míříme zpět do Údolíkouzelníka, začal se rovněž zajímat. Jak jsme se přibližovali, jeho znepokojení rostlo, až nakonec při vstupu do údolí zastavil a odmítl pokračovat dál. Řekl, že počká, dokud se nevrátíme, pokud se rozhodneme jít sami. Slíbil, že vytrvá tři dny, ale když se do té doby neobjevíme, odejde. Žádná finanční nabídka ho neoblomila. Jediný ústupek, na který byl ochoten přistoupit, spočíval v tom, že najde žebříky a přinese nám je ke skále. Učinil tak a pak se za doprovodu zbytku svéskupiny vrátil ke vstupu do údolí. Pan Trelawny a já jsme si vzali provazy a louče a opět jsme sestoupili do hrobky. Bylo zřejmé, že tam během naší nepřítomnosti někdo byl, protožekamenná deska, která chránila vstup, ležela položená uvnitř a z vrcholu útesu vlály provazy. Uvnitř bylo další lano, které viselo do jámy, vedoucí k hrobu mumie. Jeden na druhého jsmepohlédli, ale neřekli jsme ani slovo. Připevnili jsme svá vlastní lana, a jak jsme se dohodli, pan Trelawny se spustil první, já ihned za ním. Jakmile jsme stanuli na dně jámy, blesklo mi hlavou, že jsme se vlastně dostali do pasti. Stačilo, aby někdo slezl po laně z útesu a přeřízl provaz, kterým jsme se spustili dolů, a tak nás pohřbil zaživa. Byla to děsivá představa, ale bylo už příliš pozdě cokoli udělat, proto jsem raději mlčel. Oba jsme měli pochodně, takže nedostatkem světla jsmenetr- 153 -

KLENOT SEDMI HVěZD

pěli. Prošli jsme chodbou a vstoupili do místnosti, kde stával

sarkofág. První věc, patrná na první pohled, byla prázdnota

toho místa. Navzdory vší překrásné výzdobě působila hrobka

opuštěně; chyběl sarkofág, který potvrzoval, co bylo vytesáno na zdech, truhly s alabastrovými nádobami, stoly, na nichž

bylo položené náčiní, jídlo pro mrtvé a vešebty.

Ještě větší pocit opuštěnosti vyvolávala zahalená mumie královny Tery, která ležela na zemi, kde stával velký sarkofág. Vedle ní spočívala těla tří Arabů v podivně zkroucené poloze násilné smrti. Poznali jsme v nich ty, kteří dezertovali z naší skupiny. Jejich tváře byly černé a ruce a krk měli potřísněné krví, která jim vytryskla z úst, nosů a očí. Na krku každého z nich byly otisky, nyní už černající, způsobené rukou sesedmi prsty.

Pan Trelawny a já jsme přistoupili blíž, drželi jedendruhého a v posvátné hrůze sledovali ten výjev.

Nejpodivnější ze všeho však bylo, že přes prsa mumifikované královny ležela slonovinově bílá ruka se sedmi prsty a se zubatou rudou linií v místě zápěstí, ze které pocházely kapky krve.“

- 154 -

Kapitola XII.

magická truhla

„Když jsme se vzpamatovali z úžasu, což se zdálo jako celá

věčnost, neztráceli jsme čas, chodbou vynesli mumii avyzved

li ji ven z jámy. Já jsem vylezl první, abych ji nahoře převzal.

Když jsem se podíval dolů, spatřil jsem pana Trelawnyho, jak

zvedá utrženou ruku a ukládá si ji na prsa, zjevně proto, aby

ji ochránil před poškozením či ztrátou. Mrtvé Araby jsmene

chali na jejich místech. Pomocí provazů jsme spustili cenné

břímě na zem a pak s ním zamířili ke vstupu do údolí, kde

na nás čekal náš doprovod. K našemu překvapení jsme je našli

na odchodu. Když jsme si šejkovi postěžovali, odvětil, žespl

nil naši dohodu do písmene – čekal na nás tři dny, přesně jak

jsme si sjednali. Myslel jsem si, že lže, aby zakryl svůjpřízem

ní úmysl opustit nás. Když jsme si vyměňovali názory, zjistil

jsem, že pan Trelawny měl stejné podezření. Jakmile jsme však

dorazili do Káhiry, uvědomili jsme si, že měl pravdu. Když

jsme podruhé vstoupili do hrobky mumie, bylo 3. listopadu

1884; měli jsme důvod pamatovat si to datum.

Zatímco jsme udiveně stáli v hrobce, ztratili jsme celé tři

dny. Zdá se tedy neuvěřitelné, že jsme mohli mít ohledně mrt

vé královny Tery a všeho, co s ní souvisí, pověrčivý pocit? Zdá se

zvláštní, že ten pocit s námi zůstává i teď, doprovázen matoucím

pocitem nějaké síly mimo nás a naše chápání? Bylo by protizdra

vému rozumu, kdyby s námi tehdy sestoupila dolů do hrobky?

A pokud nás tam tehdy skutečně čekala smrt, proč nás ušetřila?“

- 155 -

KLENOT SEDMI HVěZD

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

„Dostali jsme se v pořádku do Káhiry a odtamtud

do Alexandrie, kde jsme si objednali od Messagerie service

loď do Marseille. Pak jsme měli expresem odjet do Londýna.

Avšak:

Však, myško, také my to známe, jak ostražitost často klame;

— plán nejlepší, jímž hlavu láme si člověk, myš — co z všeho

zbude? — strasti samé a bol a tíž.

11

V Alexandrii čekal na pana Trelawnyho kabelogram, že

paní Trelawnyová zemřela při porodu dcery.

Její zničený manžel ihned spěchal na nejbližší Orient Exress a já měl za úkol sám dopravit poklad domů. Vše jsem

dovezl v pořádku do Londýna; vypadalo to, že jsme měliběhem cesty mimořádné štěstí. Když jsem se dostal do tohoto

domu, bylo už dávno po pohřbu. Dítě bylo předáno chůvě

a pan Trelawny se ze ztráty vzpamatoval natolik, že byl přiraven navázat přetrženou niť svého života a své práce. Bylo

však víc než zřejmé, že utrpěl velký šok. Náhlá šeď v jehočerných vlasech byla sama o sobě dostatečným důkazem, alekromě toho jeho ostré rysy znehybněly a staly se přísnými. Od té

doby, co obdržel kabelogram v kanceláři lodní společnosti,

jsem už na jeho tváři nikdy nespatřil úsměv.

Práce je v takovém případě nejlepším lékem; a on do té své

dal srdce i duši. K podivné tragédii jeho ztráty a zisku –neboť dítě se narodilo po matčině smrti – došlo během doby,

kdy jsme stáli v transu před mumií královny Tery. Zdálo se,

že celá tragédie je nějakým způsobem spojená s jeho výzkumy

11 Citát z básně Roberta Burnse „Polní myšce, když jí básník vyoral

hnízdo“ (překlad: Josef Václav Sládek)

- 292 -

IV. Přitažlivá i podivná

Nesmírně mě okouzlovala a vzrušovala. Byla o něco vyšší

postavy než já, štíhlá a neobyčejně půvabná. Pohybovala

se malátně, ale v kontrastu s tím vypadala naprosto zdra

vě. Mohla se pochlubit hebkou, dokonalou pletí, drobným

a krásně modelovaným obličejem a velikýma, tmavýma,

a přesto zářícíma očima. A její vlasy byly prostě neuvěři

telné, když si je spustila přes ramena... Mé prsty si s nimi

často hrály a já se znovu a znovu divila, jak jsou těžké. Byly

jemné a hebké a jejich tmavou hněď tu a tam prosvětloval

zlatý nádech. Někdy se po milování pohodlně opřela vkřes

le a vyprávěla mi svým hlubokým, přesladkým hlasem. Já

jsem jí přitom rozpouštěla vlasy, nechala je klesnout jejich

vlastní tíží a pak je stáčela, zaplétala v copy, nebo si s nimi

jen tak hrála...

Ale ne všechno se mi na ní tolik líbilo. Její upřímnost si

mě získala hned první noc; na druhou stranu byla důsledně

zdrženlivá ve vylíčení všeho, co se týkalo její matky a vůbec

jejího dosavadního života. Snad jsem opravdu měla spoutat

svůj zájem a splnit ten důrazný příkaz, který mému otciuloži

la její matka. Ale zvědavost patří mezi vášně, jimž jsou zásady

a klid cizí, a byla jsem stejná jako ostatní dívky: dráždilo mě,

že se má přítelkyně uchyluje k mlčení. Copak by tím mohla

někomu ublížit? Copak nedůvěřuje mému zdravému rozumu

a mé cti? Proč mi nevěří, když se zapřísahám, že nic z toho, co

mi řekne, nikomu a nikdy nevyzradím?

- 293 -

CARMILLA

A tak jsem cítila jakýsi chlad, nepřiměřený jejímu věku, protože její vytrvalé odmítání, provázené melancholickým úsměvem, neproteplil ani nepatrný paprsek světla mého poznání. Ale nehádaly jsme se kvůli tomu; ona se ostatněodmítala hádat kvůli čemukoli.

Stejně jsem z ní nevytáhla nic, co by má rozmarná dušepovažovala za hodné pozornosti. Všechno se vlastně dalo shrnout do těchto tří sdělení:

jmenuje se Carmilla;

pochází z velmi starého a vznešeného rodu;

její domov leží západním směrem.

Jinak mi ale odmítla sdělit jméno onoho rodu, panství a dokonce i země či popsat jejich erb.

Nedotírala jsem na ni neustále, ale několikrát jsem se dožadovala odpovědi poněkud důrazněji. Jenže nikdy jsem neuspěla, ať už jsem použila jakýchkoli zbraní. Nepomáhaly výčitky, kterými jsem ji zahrnovala, ba ani něžné laskání, jež jsem jí dopřávala. Své vytáčky vždy dokázala vyšperkovatdojemným zapřísaháním a často i vášnivými projevy lásky.Prohlašovala, že mě má ráda a že v mou čestnost věří, a slibovala, že se nakonec stejně všechno dozvím. A tak jsem se ani nemohla cítit příliš dlouho uražena.

V takových chvílích mě obvykle objala kolem krku, ucítila jsem její tělo na svém, její hebkou tvář na své... Carmilliny rty mi šeptaly do ucha: „Má milovaná, tvé srdíčko je zraněno. Ale nemysli si prosím, že jsem krutá, když se musím bezvýhradně řídit jen tím, co mi poručí mé vášně a mé slabosti. Pokud je zraněno tvé drahé srdíčko, mé divoké srdce krvácí s ním. Mé nesmírné ponížení mě opájí, žiju v tvém teplém životě a ty zemřeš do mého – sladce do něj zemřeš. Zabránit tomu nemohu; protože já jsem přitahována k tobě, ty zase budeš přitahována k jiným a pak pochopíš to kruté opojení,

Joseph sheridan Le Fanu

- 294 -

které však není ničím jiným než ryzí láskou. Proto tě prosím:

nesnaž se zatím dovědět víc ani o mně, ani o mé rodině, ale

důvěřuj mi celým svým milujícím srdcem.“

A po těchto vzletných slovech se celá rozechvěla, přitiskla

mě ke svému tělu ještě pevněji a pokrývala mou tvář žhavými,

měkkými polibky.

Občas mi byly její rozechvění a projevy až nepochopitelné. K takto přepjatým objetím, to musím přiznat, nedocházelo příliš často. Byla bych se jim ráda vyhnula, ale vždycky

mě zradily síly. Její šepot jako by mě ukolébával a měnil mé

zdráhání v extázi, z níž jsem se probírala, až když spustila své

krásné paže.

Milování s ní jsem se nikdy nedokázala nasytit, ale tohle

bylo něco jiného – byly jsme přece dvě dívky, přítelkyně,které si vzájemně dávaly přátelství i rozkoš, ale ne muž a žena,

abychom si vyznávaly lásku. A třebaže mě tolik přitahovala,

v okamžicích těchto záhadných nálad mi byla skoro protivná.

Zažívala jsem v nich zas a znovu příjemné vzrušení, dokterého se ale vkrádal neurčitý pocit strachu a nechuti. V takových chvílích jsem si nebyla jistá, co si tom mám vlastně myslet, a cítila jsem nejen lásku, která přecházela až ve zbožňování, ale také odpor. Vím, že to zní divně, ale jinak to opravduneumím popsat.

Někdy byla má krásná společnice celou hodinu apatická,

pak mě náhle uchopila za ruku a opakovaně ji něžně tiskla.

Přitom se trochu začervenala, oči plné touhy mi spalovaly tvář

a rozbouřený dech nadouval šaty na jejích prsou. Bylo to jako

zbožné zanícení milence, chvílemi mi to bylo až nepříjemné,

ale síla její vášně mě vždy přemohla. Přitáhla mě k sobě,pokryla mou tvář svými horkými polibky a mezi milostnýmsténáním šeptala:

„Jsi má a budeš má... Ty a já jsme spojeny navždy...“


- 295 -

CARMILLA

Pak se náhle prudce odtrhla a zakryla si oči drobnýmarukama.

Ještě jsem se celá chvěla, když jsem se jí ptala: „Jak tomyslíš? Nepřipomínám ti třeba někoho, koho miluješ? Ne, to není možné, to bych opravdu nechtěla. Někdy tě nepoznávám – a nepoznávám ani sebe sama, když se na mě tak díváš a když říkáš takové věci.“

Ona pak obvykle jen povzdechla, odvrátila se ode mě a pustila mou ruku.

Tyhle neobvyklé projevy byly něčím, s čím jsem se musela smířit, ale stále se mi nedařilo najít nějaké solidní vysvětlení – rozhodně jsem je nemohla pokládat za přetvářku či podvod. Byly to zřejmě prudké erupce dlouho potlačovaného instinktu a citu. Její matka sice něco takového popřela, ale... NebylaCarmilla přece jen obětí časově ohraničených záchvatů šílenství?

Také její zvyky byly poněkud zvláštní, i když městskýmlidem by asi připadaly méně podivné než nám. Dolů scházela velmi pozdě, téměř nikdy před jednou hodinou s poledne, pak si dopřála jen šálek čokolády, ale nejedla vůbec nic. Poté jsme většinou šly na procházku, ale zpravidla jen na kratičkou, protože se prakticky vzápětí vyčerpala, nebo jsme usedly na jednu z laviček, rozesetých mezi stromy. Její ochablost byla jen tělesná, duch byl i nadále čilý a ona vždy mluvila velmi energicky a vtipně.

Občas se krátce zmínila o domově nebo vyprávěla nějakou příhodu z dětství. Díky tomu přede mnou vyvstal obraz lidí, kteří se vyznačovali nám neznámými způsoby a zvyky. Zporůznu roztroušených narážek jsem usoudila, že její vlast je pro nás mnohem exotičtější, než jsem si původně myslela.

3


Joseph sheridan Le Fanu

- 296 -

Jednoho odpoledne jsme takto trávily čas ve stínu nalavičce, a tu se k nám přiblížil pohřební průvod. Zesnulá bylamladá dcera zdejšího lesníka, s níž jsem se dříve mnohokrátsetkala. Za rakví s tělem svého jediného dítěte šel žalem zkroucený otec. Následoval ho dvojstup venkovanů, zpívajícíchsmuteční píseň.

Když procházeli kolem, povstala jsem, abych tak zemřelé vzdala poslední poctu, a jejich melodický zpěv mě zlákal k účasti.

Náhle mnou má společnice dost hrubě zatřásla. Překvapeně jsem se k ní otočila.

„Cožpak neslyšíš, jak to tahá za uši?!“ vyhrkla vztekle.

„Kdepak, já myslím, že zpívají moc pěkně,“ namítla jsem, nepříjemně dotčena jejím činem – vždyť ti, kteří tvořilikrátký průvod za rakví, si toho mohli všimnout a myslet si o nás něco špatného.

Dala jsem se znovu do zpěvu, ale Carmilla mě přerušila: „Z toho tvého krákání mi praskne hlava!“ utrhla se na mě zlostně a zacpala si uši. „To tě vůbec nenapadlo, že taky nemusíme být stejného náboženství?! Vaše obřady jsou miprotivné a pohřby přímo nenávidím. Co s tím nadělají?! Vždyť ty taky musíš zemřít – každý musí zemřít. A všichni jsou potom šťastnější. Pojďme domů!“

„Ale... otec přece šel s farářem na hřbitov, a tak jsem sedomnívala, že o dnešním pohřbu víš.“

„O jejím pohřbu? Ještě si budu zatěžovat hlavu s nějakými vesničany! Vždyť ani nevím, kdo to byl,“ odsekla Carmilla a zablýskala svýma krásnýma očima.

„Je to ta nešťastná dívka, která byla přesvědčená, že před dvěma týdny uviděla ducha. Od té doby chřadla a včera vydechla naposledy.“

- 297 -

CARMILLA

„Víš co? O strašidlech mi raději nevyprávěj, nebo dnes v noci neusnu!“

„Já jen doufám, že nám nehrozí epidemie moru nebo něčeho takového. Ale všechno tomu bohužel nasvědčuje,“ pokračovala jsem. „Minulý týden zemřela mladá žena,manželka pasáka vepřů. Tvrdila, že když v noci ležela v posteli, něco ji chytilo za hrdlo a skoro zardousilo. Otec říkal, že takové hrůzné představy mohou být doprovodným jevem některých horečnatých onemocnění. A ještě předchozího večera byla úplně zdravá! Pak ale začala chřadnout a před týdnem zemřela.“

„Hm. Její pohřeb máme zdárně za sebou, aspoň doufám, a její pohřební píseň dozněla, takže už nám ten falešný zpěv a blábolivý text nebudou kroutit uši. To, co se před chvílí stalo, mě ale dost rozhodilo. Přitiskni se ke mně, vezmi mou ruku do své a stiskni ji co nejpevněji...“

Popošly jsme kousek cesty zpět a usedly na jinou lavičku. Carmillina tvář se znenadání proměnila tak, že mě zachvátilo překvapení a posléze dokonce úlek. Strašlivě zesinala, zuby i ruce měla pevně semknuté, mračila se a stiskla rty. Upřeně zírala na zem pod svýma nohama, celá se třásla jako v zimnici a vůbec se nedokázala ovládat. Vší silou se zřejmě snažilapotlačit záchvat, se kterým sváděla úpornou bitvu. Nakonec tiše, drásavě zasténala a od té chvíle její hysterický záchvat začal odeznívat.

„Tak! Ano, takhle to dopadá, když mě dusí církevní zpěvy,“ vydechla. „Už to sice přechází, ale pořád mě drž... Drž mě prosím...“

Záchvat skutečně pomalu ustával. Carmilla se znenadání dala do živého hovoru, snad aby rozptýlila chmurný dojem, kterým na mě tento výjev zapůsobil.

Joseph sheridan Le Fanu

- 298 -

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem byla svědkem příznaků

onoho křehkého zdraví, o němž mluvila její matka. A takévůbec poprvé projevila známky podráždění. Všechno ale rychle

přešlo jako mrak na letním nebi, poháněný větrem, a od té

doby už podlehla zlosti jen jednou.

3

To jsme zase shlížely z jednoho z oken v salonu na padací

most, po kterém právě přecházel mně dobře známý poutník.

Chodíval k nám na zámek dvakrát ročně a byl to hrbáč sostře řezanou, hubenou tváří. Zdobila ji nejen černá bradka, ale

také bezvadně bílé zuby, které většinou cenil v širokémúsměvu. Na sobě měl černočervenou kazajku z volské kůže a na ní

tolik řemínků a pásků, že se snad ani nedaly spočítat. Z nich

mu visely nejrůznější předměty. Na zádech nesl laternumagiku a dvě bedýnky, jednu se salamandrem a druhou smandragorou. Tyhle příšery dokázaly mého otce spolehlivě rozesmát.

Byly sestaveny z mumifikovaných kousků opic, papoušků,veverek, ryb a ježků a jejich důmyslné sešití vyvolávalopřekvaivý dojem. Na opasku mu pro změnu visely housle, krabice

s kouzelnickým náčiním, dva rapíry a šermířské kukly. To vše

bylo doplněno všelijak se klimbajícími a neméně záhadnými

krabičkami. V ruce držel černou hůl s měděným kováním

a v patách se mu plížil vychrtlý, chundelatý pes. Ten se ale na

padacím mostě nedůvěřivě zarazil a po chvilce se dal do žalostného vytí.

Kejklíř se zastavil uprostřed nádvoří, smekl svůj legrační

klobouk a vysekl nám obřadnou poklonu. Jeho výmluvný

projev k nám zaletěl v bídné francouzštině a jen o málo lepší

němčině. Pak vzal do ruky housle a veselou písničku dopro- 299 -

CARMILLA

vodil dost falešným zpěvem. Poskakoval přitom tak komicky

a obratně, že mi ve smíchu nebránil ani vyjící pes.

Poté přistoupil k oknu a nešetřil ani úsměvy a poklonami, ani slovy. Vychvaloval své schopnosti a kousky, stejně jako roztodivné kuriozity a hry.

„Což kdyby si urozené dámy zakoupily amulet proti upíru, který prý obchází jako hladový vlk zdejším lesem?“ nabídl nám. „Lidé kolem vás umírají, a přitom je tady kouzlo, na které se můžete spolehnout. Stačí ho připíchnout na polštář a pak už se můžete upíru vysmát do tváře.“ Ukázal nám ten zázrak – podlouhlé proužky pergamenu, pokrytékabalistickými značkami a kresbami.

Carmilla neváhala a hned si jeden koupila, stejně jako já. Hrbáč k nám potěšeně vzhlédl a my jsme mu poslalypobavený pohled – alespoň já určitě. Přitom cosi upoutalo jehopozornost. Okamžitě rozvinul kožené pouzdro, skrývající celou řadu prapodivných ocelových nástrojů.

„Jen se podívejte, milostslečno,“ oslovil mě a ukazovalnástroje, „kromě jiných umění provozuji také to zubolékařské... Co je to sakra s tím psem?! Budeš zticha, potvoro?!“ rozkřikl se na něj. „Vyje tak, že mi vzácné slečny sotva rozumějí. Tedy... Vaše urozená přítelkyně, ta mladá dáma po vaší pravé ruce, má nezvykle ostrý zoubek – dlouhý, tenounký a přitom špičatý, zkrátka jako šídlo či jehla.“ Zasmál se svémuvlastnímu přirovnání. „Naštěstí mám bystrý zrak, a jak jsem k vám vzhlédl, jasně jsem ho rozpoznal. Jsem si jist, že takhle ostrý zub slečinku občas poraní, ale snadná pomoc! Mám tu totiž pilníček, dlátko i kleštičky! A jestli slečinka dovolí, já jí ho obrousím, a tak se rybí zoubek změní v zoubek krásné mladé dámy – vždyť ona přece je krásná mladá dáma, není-ližpravda? Ale copak? Slečinka se zlobí? Byl jsem snad příliš troufalý? Nebo jsem ji snad dokonce urazil?“

Joseph sheridan Le Fanu

- 300 -

A opravdu – Carmilla se zatvářila velmi rozzlobeně a odskočila od okna.

„Jak se může ten hrbáč opovážit takhle nás urážet?! Kde je tvůj otec? Požádám ho, aby toho drzouna potrestal. Můj otec by ho dal přivázat na pranýř a zmrskat karabáčem a nechal by mu vypálit cejch jako dobytku!“

Pak se stáhla ještě o krok či dva do středu místnosti,posadila se, a jakmile hrbáč zmizel, zmizela i její zlost stejněrychle, jako vyšlehla. Za chvíli už byla klidná jako předtím a na poutníka a jeho dobře míněné poťouchlosti už zřejmě zcela zapomněla.

3

Zato otec byl toho večera velmi stísněný. Když přišel, řekl nám, že se objevil další případ, velmi podobný těm dvěma smutným událostem posledních dnů. Sestra jednoho mladého nájemce z našeho panství velmi vážně onemocněla. Také ona tvrdí, že ji napadlo cosi hrůzného, a teď nezadržitelně spěje do hrobu.

„Všechny ty choroby a úmrtí lze samozřejmě vysvětlitpřirozenými příčinami,“ tvrdil otec. „Ti chudáci nakazí jeden druhého svou pověrčivostí a pak začnou věřit tomu, že prožili něco stejně strašlivého, jako jejich sousedé.“

„Jenže právě to mi nahání hrůzu,“ namítla Carmilla.

„Proč?“ nechápal otec.

„Bojím se totiž, že si i já budu namlouvat, že mě takový přízrak navštívil. A domnívám se, že taková představa je stejně hrůzná jako skutečnost.“

„Naštěstí jsme všichni v rukou Božích. Bez Jeho souhlasu se nemůže nic stát a pro nás, kteří Ho milujeme, jsou tu jen

- 301 -

CARMILLA

dobré konce. On je naším dobrým Stvořitelem – všechny nás

stvořil a také se o nás postará.“

„Jakýpak Stvořitel? Příroda je to!“ ohradila se Carmilla nepříliš uctivě proti tvrzení mého zbožného tatínka. „I tahle choroba, která řádí po kraji, je přirozená věc. Všechno včetně ní pochází z přírody – řekněte snad, že nemám pravdu! Jsem přesvědčena, že všechno na nebesích, na této zemi i pod ní jedná a žije podle příkazů přírody.“

Nastalo rozpačité ticho, které přerušil opět otec: „Dnes za námi přijede lékař. Rád bych se s ním totiž poradil, co bychom měli podniknout.“

„Mně lékaři ještě nikdy nepomohli,“ prohlásila Carmilla kategoricky.

„Takže jsi přece jen byla nemocná,“ vzbudilo její prohlášení můj zájem.

„Víc, než si umíš představit.“

„A je to už dlouho?“

„Ano, moc dlouho. A trpěla jsem úplně stejnou chorobou. Bylo to hrozné, ale dnes už si pamatuji jen na bolest a slabost.“

„Takže jsi tehdy byla dost malá, viď?“

„Přesně tak. Ale už o tom nemluvme. Přece bys nechtěla působit své přítelkyni bolest...“ Její pohled byl náhle plný touhy; láskyplně mě objala kolem pasu a odvedla ze salonu. Otec se už mezitím přesunul k oknu a četl jakési listiny.

„Řekni mi, proč nás tvůj otec tak rád straší?“ zašeptalaCarmilla chvějícím se hlasem.

„Ale vždyť on nic takového nedělá, ani ho to nenapadne,“ namítla jsem.

„Bojíš se, má milovaná?“ změnila Carmilla téma.

„Kdybych si myslela, že mi hrozí stejné nebezpečí jako těm ubožákům, pak bych se bála strašně.“

Joseph sheridan Le Fanu

- 302 -

„Bojíš se smrti?“

„Ano, té se přece bojí každý.“

„Ale... Co kdybychom zemřely společně jako dvě milenky, abychom pak spolu mohly žít?“

Z přemýšlení nad tím, co řekla, mě vytrhl příchod lékaře, který se s otcem uzavřel v jeho pracovně. Byl to velmišikovný šedesátník uhlazeného zjevu. Nešetřil pudrem a jeho čistě vyholená bledá tvář připomínala svou hladkostí dýni. Když pak s otcem vycházeli z pracovny, zaslechla jsem, jak se otec zasmál a poznamenal:

„Řeknu vám, že od tak vzdělaného člověka, jako jste vy, bych něco takového nečekal. Ještě se snad nakonec dozvím, že věříte na okřídlené koně a draky!“

Lékař se ale jen usmál a klidně odtušil: „Říkejte si, cochcete, ale život i smrt jsou pro nás zahaleny tajemstvím a o silách, jež je ovládají, toho víme pramálo.“

Pak oba odešli a víc už jsem neslyšela.

- 303 -

V. Neskutečná podoba

Toho večera jsme měli ještě jednu návštěvu – ze Štýrského

Hradce přijel zamračený, snědý syn jakéhosi věhlasného restaurátora a ve dvou velkých bednách přivezl spoustu obrazů.

Kdykoli k nám někdo přijel z tohoto asi třicet mil vzdáleného

hlavního města provincie, seběhli jsme se a poslouchali, co je

nového. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Po večeři začal v hale vytahovat jeden zrestaurovaný obraz za druhým, čemuž Carmilla přihlížela s neskrývanoulhostejností. Pro mě to však zajímavé bylo, protože většina obrazů patřila mé matce, pocházející ze starého uherského rodu.

Otec četl jednotlivé položky na seznamu a restaurátorpředával příslušné obrazy. Nedokážu posoudit, zda šlo o dílavynikající, nesporně však byla velmi stará – a některá z nich také dost neobvyklá. Pro mě však bylo nejdůležitější to, že jsem je mohla poprvé vidět v celém jejich půvabu, neboť předtím se pro samou špínu a zčernání stářím dalo sotva rozeznat, co je na nich ztvárněno.

„To, co je na tomhle obraze, uvidíme díky vám poprvé,“ řekl otec restaurátorovi, když se na chvíli zastavil u jednépoložky na seznamu. „Nahoře v rohu je napsáno jméno, snad jsem je přes všechnu zašlost přečetl správně: Marcia Karnsteinová. A také letopočet 1698. Nu, podíváme se, jakvypadá teď.“

Hned jsem si vybavila, o kterém obraze mluvil. Byl to malý, nezarámovaný portrét, vysoký asi jednu a půl stopy a široký

Joseph sheridan Le Fanu

- 304 -

skoro zrovna tak. Věkem však býval tak zčernalý, že vůbecnešlo rozpoznat osobu na něm vymalovanou.

Restaurátor nám ho předložil s neskrývanou hrdostí. Díky jeho umění byl náhle jako živý! To však nebylo hlavnímdůvodem mého a otcova úžasu.

„Carmillo, miláčku můj, jen se na to podívej! Vždyť jsi to celá ty jako živá, s tvým obvyklým úsměvem, jen promluvit! Řekni, otče, není to krásné? A teď dokonce vidím i to malé znaménko na krku!“

„Ta podoba je opravdu neuvěřitelná,“ souhlasil otec, ale pak se obrátil k restaurátorovi, jako by ho to už nezajímalo, a hovořili spolu o portrétech a jiných malbách, jimž umělcovy schopnosti vrátily barvu a světlo. Zato já jsem nemohla z obrazu spustit oči, a čím déle jsem se na něj dívala, tím byl můj úžas prudší.

„Dovolíš mi, otče, abych si jej pověsila ve svém pokoji?“ poprosila jsem ho.

„Samozřejmě. A těší mě, že v něm vidíš takovou podobu s tvou přítelkyní. Pokud je jí opravdu podobný, pak je to ještě krásnější portrét, než jsem se domníval.“

Carmilla mu za tento kompliment nijak nepoděkovala a možná ho dokonce ani nevnímala. Seděla pohodlně v křesle a zpod svých dlouhých řas mi věnovala okouzlený pohled.

„Teď můžeme přečíst ten zlatý nápis v rohu,“ povšimla jsem si. „A není to Marcia, to jméno je Mircalla, hraběnka Karnsteinová. Nad ním je malá korunka a pod ním letopočet 1698. Z rodu Karnsteinů pocházím i já, respektivemaminčini předci.“

„Opravdu?“ zeptala se Carmilla unyle. „Karnsteinové byli také mými předky, ovšem kdysi velmi, velmi dávno. Žije z toho rodu ještě někdo?“

- 305 -

CARMILLA

„Pokud je mi známo, po meči už rod vymřel. Vlastně jsem slyšela, že zanikl za nějakých nepokojů před mnoha lety.Trosky jejich zámku jsou pouhé tři míle od nás.“

„To je zajímavé,“ reagovala na to Carmilla, ale její hlasnebyl o nic živější než před chvílí. Náhle mě upozornila na něco úplně jiného: „Podívej, jak krásně svítí měsíc!“ Zadívala se ven otevřenými dveřmi haly. „Což takhle vyjít si na nádvoří a podívat se k silnici a říčce?“

„Dnešní noc je úplně stejná jako ta, kdy jsme se seznámily.“

Carmilla zasténala, ale úsměv na tváři jí nezmizel. Vstala a zamířily jsme na nádvoří. Přitom jsme se držely kolem pasu a mlčky kráčely k padacímu mostu. Odměnou nám bylpřekrásný výhled.

„Tak ty sis vzpomněla na tu noc?“ zeptala se sotvaslyšitelně. „A jsi ráda, že jsem přijela?“

„Ráda? Jsem nadšená, Carmillo.“

„A navíc si přeješ, aby obraz, ve kterém spatřuješ mou podobu, visel ve tvém pokoji,“ zašeptala, ještě pevněji mě objala kolem pasu a její krásná hlava spočinula na mémrameni.

„Ty jsi tak romantická, Carmillo... Až mi jednou budešvyrávět svůj životní příběh, určitě v něm nebude chybět velká láska.“

Beze slova mě políbila.

„Carmillo, jsem si jistá, žes poznala lásku, a možná jiprožíváš zrovna teď.“

„Ne, ještě jsem nikdy nebyla zamilovaná a nikdy nebudu, aspoň do nikoho jiného ne. Lásku bych mohla zažít jen s tebou.“

Jak nádherná byla ve svitu měsíce!

Její tvář nabyla podivně plachého výrazu a ona ji ukryla do mých vlasů. Přitom sténala tak, že to chvílemi znělo jakovzlyJoseph sheridan Le Fanu

- 306 -

kání, a její chvějící se ruka svírala mou. Pak položila svoužhavou, hebkou tvář na mou a šeptala: „Miláčku můj, žiju v tobě

a ty bys pro mě zemřela, tak moc tě miluju...“

Prudce jsem ucukla.

Její oči v bledé a netečné tváři byly náhle zbaveny vášně a vlastně i jakéhokoli výrazu.

„Není už trochu zima?“ zeptala se ospale. „Skoro se chvěju – nezdálo se mi něco? Vraťme se do zámku.“

„Vypadáš, jako bys byla nemocná a slabá, Carmillo. Trocha vína ti pomůže.“

„Ano, dám si ho ráda. Ale už je mi líp a za pár minut to bude dobré. Ovšem teď se ještě na chvíli rozhlédněme kolem sebe, vždyť je to už možná naposled, co s tebou vidím krajinu zalitou měsíčním svitem.“

„A jak se cítíš, Carmillo? Je ti doopravdy líp?“ Začala jsem si dělat starosti, zda se snad nestala obětí oné záhadnéepidemie, řádící v našem okolí. „A tatínka by moc trápilo,“ dodala jsem, „kdyby nabyl pocitu, že nám hned neřekneš osebemenší slabosti. V sousedství je vynikající lékař – je to ten, který u nás dnes byl.“

„O tom nepochybuji. A taky vím, jak mile se ke mněvšichni chováte. Ale mně už vůbec nic není, miláčku můj. Vlastně mi vůbec nikdy nic není, jen jsem občas trochu slabá.Říkají o mně, že jsem malátná, a já opravdu nedokážu vynaložit ani tu nejmenší námahu – vždyť sotva ujdu to, co tříleté dítě. A někdy mě opustí i ta trocha síly, kterou mám, a potom skončím tak, jak jsi viděla před chvílí. Ale pokaždé se hned vzchopím a jsem znovu ve své kůži. Tak se přece podívej, že je mi už dobře, viď?“

A měla pravdu. Něžně jsme se mazlily a také si trochupovídaly, Carmilla sršela veselostí a po zbytek večera se užnedoustila ani jediného výlevu bláznivé lásky, jak jsem si je zvykla


- 307 -

CARMILLA

nazývat – myslím tím její podivné řeči a pohledy, které mě

uváděly do rozpaků a občas dokonce děsily.

Té noci se ale stalo něco, co mě přimělo myslet na úplně

jiné věci.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist