načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 200 kg lásky - Jacinda Maple

200 kg lásky

Elektronická kniha: 200 kg lásky
Autor:

Jsem tlustá, tak to prostě je. Nemám jen pár kilo nadváhy. Jsem slonice, rozežraná tlustá kráva. Tak nějak mě obyčejně častují ti, co mě potkávají na ulici. Proto už raději moc ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 102
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7326-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsem tlustá, tak to prostě je. Nemám jen pár kilo nadváhy. Jsem slonice, rozežraná tlustá kráva. Tak nějak mě obyčejně častují ti, co mě potkávají na ulici. Proto už raději moc nevycházím, abych to nemusela poslouchat. Lidi jsou hnusný a bezohledný, když jde o tloušťku. Asi mají radost, když mohou ukázat na někoho, kdo je na tom mnohem hůř než oni. Zřejmě si nepřipadají tolik zoufalí. Vždycky se lépe ukazuje prstem na někoho jiného než na svůj vlastní odraz v zrcadle. Každý z těch posměváčků určitě přesně ví, jak bych se měla stravovat a co bych měla dělat, abych zhubla. Sotvakdo se však dokáže vžít do mojí situace. Ne, neomlouvám se. Jen opakuji otřepanou frázi, že dokud neobuješ boty někoho jiného, nepoznáš, kde a jak moc ho tlačí.

Jmenuji se Jade. Jsem jen obyčejná ženská, která žije normální nudnej manželskej život bez vzrušení a lásky. Jenže láska je děsný svinstvo. Jednou si klidně přijde, obrátí vám ten krásně nudnej život naruby, vrazím vám nůž do srdce a pořádně s ním zalomcuje, abyste si to pořádně vychutnali. Pak vám plivne do ksichtu a zmizí. A vy tam sedíte a nechápete, co se to s vámi vlastně stalo.

Zařazeno v kategoriích
Jacinda Maple - další tituly autora:
200 kg lásky 200 kg lásky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jacinda Maple

200 kg lásky


3

Zkuste se na sebe podívat do zrcadla a říct si, jak vám to sluší. Dodejte si sebevědomí a pochvalte se. Zaručeně se najde něco, za co můžete být na sebe pyšní. Mějte se rádi. Váš den bude mnohem příjemnější.

Jacinda Maple

Stojím v koupelně a udiveně na sebe zírám. Jo, jsem to opravdu já. Já, ta tlustá ženská, která na sebe kouká, jako kdyby se nikdy v životě neviděla. Už se nevážím. Nevážím si ani sama sebe. Proč bych také měla? Když na sebe vyjeveně hledím a snažím se najít tu osobu, která je schovaná tam někde hluboko uvnitř té tlusté, slizké, věčně upocené ženské. Špeky mi přetékají do všech stran, že to ani zrcadlo nepobírá. Už ani nevím, kdy jsem se na sebe naposledy dívala. Všechna zrcadla v domě jsem odklidila, jen to jedno malé v koupelně zůstalo. Zřejmě proto, že ukazuje jen moji horní část a zbytek těla se do něj zkrátka nevejde.

Avšak to, co odráží, mi stačí, abych byla sama ze sebe dostatečně zhnusená. Jako kdybych to nevěděla už dávno. Každý den mi to život dává sežrat se vším všudy. Válím se jako prasnice na gauči a jenom žeru a čumím na bednu. Nic jiného totiž nemůžu dělat. Manžel mě opustil a sex se stal pro mě cizí slovo. Ani už si na ni nevidím, natož abych byla schopna nějakého vzrušení. Jediné, co mě ještě dokáže jakž takž rozdivočet, je šlehačkový pohár s obrovskou porcí čokoládové zmrzliny, jakmile spořádám několik hamburgerů na jeden zátah. Tomu já říkám opravdový orgasmus.

Jenže pak mám problémy dojít si vůbec na záchod. O tom, co mi dá za práci utřít se a vstát z mísy, raději mluvit nebudu. Stydím se za sebe. Ano, stydím. Ovšem je to jako mor. Mor, který vás sžírá zaživa. Cítíte, jak vám odpadává maso od kostí, ale nedokážete do sebe přestat cpát ty jedy, které vás pomalu zabíjejí.

Bojím se jít k doktorovi. Určitě by mi řekl, že mi zbývá sotva pár měsíců života. Možná už mám cukrovku, vysoký tlak, cholesterol a kdo ví, co ještě. Nejdřív bych se musela pořádně vykoupat, ale to nemůžu. Do vany se už dávno nevtěsnám a sprchový kout je mi malý. Jo, smrdím. Vím to, ale co mám asi tak dělat? Není nikdo, kdo by mi pomohl s hygienou.

Mám na těle spoustu boláků a strijí. Snažím se je mazat, ale všude si nedosáhnu, takže trpím jako pes. Nohy se mi stále nalévají jako konve. Když se mi povede vstát z gauče a dojít si ke dveřím pro jídlo, které mi přinesou z rychlého občerstvení, které máme za rohem, jsem šťastná. Nemít tuhle možnost, určitě bych už dávno umřela hlady. Co však bude, až se jednoho dne nezvednu? Nebo nebudu tak pohyblivá, abych dokázala zavolat donáškovou službu, protože sama nedosáhnu pro telefon? Kdo se o mě postará? O tom jsem vlastně ještě ani nepřemýšlela. Vím, že ten okamžik jednou nastane. Nechce se mi na to ani pomyslet. Proč také? Zatím žiju. Dáli se to tak nazvat. Nemám žádné přátele. Moje věrná kamarádka Rose se mi neozývá, protože jsem na ni byla zlá a vyhodila jsem ji. Ona jediná to se mnou myslela dobře, ale já se jí odvděčila jen nadávkami. Už i moje rodina nade mnou zlomila hůl. Syn mě zavrhl. Než aby se se mnou věčně hádal, raději odešel bydlet ke kamarádovi.

Manžel mi sice občas zavolá, ale zřejmě jenom proto, aby se ujistil, že ještě dýchám. Tolikrát už jsem mu slíbila, že budu držet dietu a začnu se hýbat, ale všechno bylo marné. Nechápu, jak jsem se mohla dopracovat k takovéto závislosti. Ano, musím si to přiznat, jsem závislá na jídle. Je jako moje droga. Sice si ji nepíchám do žil, ale je to mnohem horší. Dokázala bych pro ni i zabít. To jsem přesně já. Hnusná tlustá ženská Jade.


6

I.

Když jsem byla ještě malá, máma mě vždycky nutila dojídat. Pamatuji se, jako kdyby to bylo včera, jak vždy říkala:

„Jestli to nesníš, tak tady budeš sedět tak dlouho, dokud ten zbytek v tobě nezmizí.“

Nenáviděla jsem, když mi matka nandala na talíř vrchovatou porci, jako kdybych byla dělník tvrdě pracující na ropné plošině. Navíc neuměla moc vařit a střídala dokola tak tři, čtyři jídla. Marně jsem snila o špagetách nebo rýži. Ovšem něco podobného se u nás nevařilo, protože když můj otec tato jídla nejedl, tak ani já neměla šanci ochutnat. Leda tak ve školní jídelně.

U nás se opakovalo pečené kuřecí maso a šťouchané brambory, hranolky a vařené brambory. Podle toho, jak moc času se matka rozhodla věnovat přípravě oběda. Jídlo vždy plavalo v hojné dávce omastku. Matka pocházela odkudsi z východu a připravovala nám jakousi specialitu, kterou ji naučila její babička. Pro mě to však byla jen halda mletého masa a nějaké podivné zeleniny utápějící se opět ve spoustě tuku. Další chod byla sekaná na všechny možné způsoby. To vždy jen koupila hotový polotovar, který hodila do trouby a čekala, co z toho vzejde. Není divu, že ze mě vyrostl otesánek.

Už ve škole se mi spolužáci vyhýbali a smáli se mi. Nebyla jsem nikdy žádná krasavice, protože jsem neměla po kom zdědit ty správné rysy. Moje geny se mísily kdesi v severozápadní Evropě, přeběhly na východ a vracely se přes moře do Ameriky s německými přistěhovalci. Zrzavá pihovatá holka, která má nadváhu, nepřitahovala nikoho. Snad jen posměváčky, kteří na tom byli ještě hůř než já a potřebovali si na někom zchladit žáhu.

Nejhorší období přišlo s pubertou. Kromě nadváhy mi přibyla i mohutná prsa a stala jsem se absolutně nepřehlédnutelnou. Oblíbeným oblečením byl pro mě tátův pletený svetr, kterým jsem se snažila zamaskovat, co se dalo. Vlastní matka se mi vysmívala, že když budu takhle vypadat, tak si nikdy žádného chlapa nenajdu. Ovšem skutečnost, že za všechno může vlastně ona sama, si už nepřipouštěla. Raději jsem to nekomentovala, zalézala do pokoje a četla si knihy. Byly pro mě únikem do jiného světa. Milovala jsem je. Kupovala jsem si je v malém obchůdku nedaleko školy. Jindy jsem chodila do školní knihovny a trávila tam spoustu času.

Když jsem pak vystudovala a udělala si doktorát z filozofie, moje máma nad tím jen kroutila hlavou. Myslela si, že se v životě s něčím takovým nemám šanci uplatnit. Sama sotva dokončila základní školu a její všeobecný přehled měl základy v bulváru. To bylo jediné čtivo, které kdy byla schopna přelouskat. Když jsem pak začala učit na střední škole, nevycházela z úžasu, jak jen hloupá holka jako já, mohla dosáhnout na pozici profesorky. Ovšem když jsem po mnoha letech skončila, cítila se na výsost spokojená. Zřejmě žárlila na moje úspěchy už během mého studia. To však bylo jediné, co se mi v životě povedlo. Nezhloupnout. Přes všechny životní útrapy jsem stále věřila, že jednou... jednou to přece musí přijít a já se stanu úžasnou a neodolatelnou ...


8

II.

Nejprve se však vraťme k tomu, jak to všechno začalo.

Jmenuji se Jade Hill. Jsem typická pihovatá zrzka s mírně viditelnou nadváhou. Je mi čtyřicet šest a jsem vdaná. Můj manžel Cochran je stavbyvedoucí a hodně cestuje po státech kvůli práci. Poslední dobou se vrací domů čím dál méně. Práce je dost a volna málo. Naštěstí si může dovolit živit celou rodinu tak, abych nemusela chodit do zaměstnání a mohla se věnovat jen našemu synovi, který však už moji péči vyžaduje minimálně. Dalo by se říct, že čím méně mu jí věnuji, tím je šťastnější. Bodejť by ne, je mu sedmnáct a cítí se být dospělý.

Pravda je, že na jeho bedrech spočívá mnoho povinností, které by jinak zastával manžel. Ovšem Cochranova věčná absence u rodinného krbu mě donutila, abych některé zodpovědné mužské práce přenechala právě synáčkovi Mickovi, aby si tu dospělost mohl patřičně vychutnat.

Můj život je v podstatě dost nudný. Stereotyp mě každý den začíná ubíjet čím dál víc, ale nějak jsem si na to zvykla a zřejmě se už nedokážu vymanit z vyjetých kolejí. Kolikrát jsem si říkala, že si najdu nějakého koníčka, ale nějak se stále nemohu rozhodnout, co by to mělo být. Kromě pečování o květinové záhony a okrasné keře kolem domu mě nic jiného neláká.

Kdysi jsem si myslela, že mě práce ve školství bude naplňovat a nikdy ji neopustím. Osud však rozhodl za mě. Jakmile jsem se vdala, bylo jasné, že se do práce jen tak nevrátím. Navíc jsem zjistila, že mi ten každodenní stres ani nechybí. Pravdou je, že zpočátku se mi stýskalo po některých dětech, ovšem pak jsem si vzpomněla, co dovedou děti afro-američanů udělat z běžné vyučovací hodiny a okamžitě jsem si stýskat přestala.

Cochran se mi často smál, že nedokážu srovnat do latě ani našeho syna, natož celou třídu puberťáků. Musím přiznat, že měl pravdu. Kdybych si dovedla někdy zjednat autoritu pořádným zvýšením hlasu, zaručeně by mě studenti mnohem více respektovali. Já jsem však považovala za ponižující vřískat ve třídě jako bába na trhu. Hulákání na děti mi připadalo jako poslední řešení. Zřejmě i proto jsem možná opustila všechny svoje ideály, se kterými jsem na školu vstupovala. Než abych se nechala od těch rozjívených spratků tyranizovat, vyučovala jsem nakonec látku, kterou dokázali vstřebat, ale která se příliš neshodovala se školními osnovami.

Je fakt, že jsem vždy vykládala učivo tím stylem, že jsem oznámila třídě, ať si dělají poznámky jen ti, kdo chtějí dostat nejlepší hodnocení, a ostatní ať si klidně nasadí do uší sluchátka a snaží se mlčet po zbytek hodiny. Takže jsem se v hodině věnovala sotva pár žákům, kteří byli schopni pochopit, co po nich vlastně chci. Když si na to dneska vzpomenu, je mi líto těch snaživých studentů, kteří chtěli od života víc než jen sex a drogy.

Doufám, že jsem svého syna nezahltila přílišnou láskou, aby byl schopen včas rozeznat, co je pro něho důležitější. Občas mívá záchvěvy dospělosti, kdy laskavě svolí k tomu, že si pár minut popovídá s matkou o tom, jak se mu ve škole daří. Zatím na něho nikdy nebyla žádná stížnost, proto doufám, že se se svým osudem dokáže poprat sám a nebude k tomu vyžadovat asistenci svojí matky. Možná to bude i tím, že je vášnivý sportovec a většinu svého volného času tráví v posilovně, kde je v péči trenéra, kterého mu manžel ochotně platí. Je fakt, že se mu v poslední době formuje tělo do tvaru pravého chlapa a já nestačím zírat, co všechno to obnáší. Co bych za to dala, kdyby se i mně podařilo zvládat svoje chutě a vypracovat si takovou postavu snů.

Je samozřejmé, že svého manžela opravdu miluji, ale občas mí

vám takové nepatrné záchvaty paniky. Téměř pokaždé je vyvolá ranní pohled do zrcadla. Život splašeně letí a já ho trávím povětšinou sama doma. Kdyby nebylo mojí kamarádky Rose, která mě čas od času donutí vytáhnout paty z domu a vyrazit někam na flám, zaručeně by se ze mě pomalu stávala rozkynutá stará bréca.

Rosie je téměř čtyřicet osm, ale život bere tak, jako kdyby byla o deset let mladší. Dokáže se úžasně obléknout a namalovat, a nikdo by jí její skutečný věk opravdu nehádal. Také jsem o sebe dříve lépe pečovala, ale to bylo ještě v dobách, kdy jsem chodila do práce. Jakmile jsem zůstala doma, všechno se otočilo o sto osmdesát stupňů. Nyní mě může vykolejit, jen když vypadne proud a Mick nebo Cochran nejsou doma. Což se ovšem stalo jenom jednou, když se naším městem přehnala vichřice.

Ovšem Cochran se postaral o bezpečnost rodiny v podobných situacích. Nechal ve sklepě vybudovat dokonale zabezpečený bunkr pro přežití i v atomové válce. Přestože naší oblasti nehrozí tak časté hurikány ani jiné katastrofické povětrnostní podmínky jako na západě, rozhodl se mít vše pod kontrolou. Netuším, kolik do toho investoval peněz, ale nebyl spokojený, dokud neměl svůj atomový kryt hotový. Netuším, zda v něm někdy strávil více než deset minut, ale zřejmě mu stačí jen ten pocit, že se má kam schovat, kdyby přece jen nějaké tornádo zbloudilo až k nám do Laramie.

Jakmile tedy zestárnu ještě o pár let, zalezu si do našeho bunkru a nevylezu na světlo boží do konce věků. Stejně mě tam nikdo hledat nebude. Rose mi tam určitě bude moc ráda nosit zásoby alkoholu a nejrůznějších dobrot, které pak budeme společně konzumovat a vzpomínat na staré dobré časy, kdy na nás ještě pískali chlapi, když jsme šli po ulici. Bojím se, že tenhle pocit už nikdy v životě nezažiju. Když se dívám na svůj povadající obličej, marně se ptám sama sebe, jak dokážu strávit zbytek svých dnů coby stará nevzhledná baba.

Nutně bych se potřebovala zamilovat, nebo bych potřebovala někoho, kdo by se zamiloval do mě. Určitě by mi to zvedlo sebevědomí. Jenže si nedokážu představit, že bych byla ochotna vymanit se ze svého stereotypu a přizpůsobit se dané situaci. Dříve jsem si stýskala pokaždé, když manžel odjížděl za prací. Po těch letech věčného čekání na víkend jsem si už zvykla a všechny dny mi nějak splynuly. Hlavně došlo k tomu, že nikdy netuším, kdy se manžel vrátí. Zda to bude za týden nebo za měsíc. Naučila jsem se být soběstačná. S postupem času mi dokonce přestal chybět i sex a najednou jsem zjistila, že se sice na Cochrana vždy těším, ale jakmile odjede, jsem ráda, že mám svůj klid. Svoje sexuální vyžití za jeden rok bych mohla spočítat na prstech jedné ruky, ale i tak je toho dost na to, aby mě to nějak extra vzrušovalo.

Jak jen jsem se mohla tak hrozně změnit zrovna já? Vždyť se mi kamarádky posmívaly, že jsem nymfomanka a najednou je po všem? Ani jsem nepostřehla, kdy k té změně vůbec došlo. Teď nevím, jestli z toho mám být smutná, nebo se radovat, že mi to nechybí, když je Cochran neustále někde v trapu.

Na druhou stranu musím uznat, že být za zenitem má i své výhody. Teda asi jenom jednu. Je to vůbec výhoda, že se nemusím holit, když zrovna nechci? Pokud teda není právě parné léto a nerozhodnu se pro krátké kalhoty. Tuhle soudnost jsem ještě naštěstí neztratila. Ovšem zimní období je přímo předurčeno k obrůstání srsti po celém těle. Ano, od jisté doby se můj porost

12

z oblasti lýtek stěhuje do oblasti brady. Tento handicap se však

dlouhými nohavicemi zamaskovat nedá a začínám mít obavy, že si

v brzké době budu muset pořídit nějaký výkonnější holicí strojek na

vousy.

Možná by to opravdu chtělo chlapa. Alespoň bych se pak sou

středila na věci, které už jsem ze svého denního režimu postupně

vypustila. Nakonec proč taky ne? Vždyť doma mě nikdo nekontrolu

je a Mickovi je zaručeně fuk, jak máma vypadá. Stejně je pořád

v trapu. To, že byl doma, zjistím až podle špinavého nádobí

a prázdné lednice. Musím si najít nějakého koníčka nebo zestárnu

a zemřu a nikdo si toho ani nevšimne. Mickovi to možná sepne, až

mu dojdou zásoby a čisté ponožky, ale to už budu dávno jen halda

tlustejch červů.

III.

„Zvedej zadek, holka. Jdeme mezi lidi,“ s touto větou ke mně odpoledne vtrhla Rosie. Pohodila sportovní tašku na židli, otevřela ledničku a vyndala si láhev vody Evian. Když si pořádně lokla, pokračovala: „No, nezírej na mě a sbal se. Jdeme cvičit.“

Stále jsem na ni vyjeveně koukala a čekala na nějaké podrobnější vysvětlení. Naše poslední podobná aktivita trvala necelý měsíc a nesetkala se s příliš velkým úspěchem, proto jsem nevěděla, jestli to není ze strany mojí kamarádky jakýsi podivný vtip.

„Prozradíš mi důvod toho náhlého rozhodnutí?“ zeptala jsem se, když jsem na ni přestala civět.

„Mám novýho chlapa a potřebuju bejt fit,“ dodala pohotově. Mrkla na mě a naznačila kopulační pohyby, aby mi došlo, proč to náhlé odhodlání.

„Hm, blahopřeju. A co já s tím?“

„No, přece mě v tom nenecháš samotnou?“

„On chce jako trojku?“vykulila jsem na ni oči a dělala hloupou.

„Ha-ha,“ pronesla suše, ale ani trochu se neusmála.

„To mě budeš honit jenom kvůli tomu, že potřebuješ být v kondici na sex?“ vrčela jsem a vůbec se mi nelíbilo, že bych měla dělat Rose sparing partnerku v jakékoli sportovní činnosti.

„Jsi líná stará bréca!“ štěkla na mě navztekaně a zamračila se, aby mi dala najevo, jak moc se na mě zlobí.

„No, dobrá. Ale nebudeš mě honit, ať budeme dělat cokoli. A vůbec, kam jdeme? Co za stupiditu jsi vymyslela tentokrát?“

„Nevrč a dělej. Jdeme do fitka.“

„No nazdar. Tak na to zapomeň. Nepotřebuju, aby mě tam očumovali mlaďasové a dělali si ze mě legrácky.“

„Ale Jade, kašli na lidi. Hupsneme na pás nebo na kolo a pak si zacvičíme. Přece nehodláš dřepět doma. Stejně nemáš co na práci. No tak!“ škemrala Rosie.

„Ach jo. Že já starej blbec ti vždycky na všechno skočím,“ brblala jsem a pomalu odkráčela sesbírat věci, které si sbalím s sebou.

„Já ti pomůžu,“ rozeběhla se Rose za mnou do ložnice, rozradostněna, že jí nedalo příliš mnoho práce mě ukecat.

Když jsem vešla do fitcentra, začala jsem si připadat dost hloupě. Všude kolem byla halda samých mladých lidí. Trochu mě to zarazilo. Nejraději bych se otočila na podpatku a nenápadně zmizela. Rose si všimla mého zaváhání a raději mě postrkovala před sebou.

„Klídek, nikdo tě okukovat nebude. Věř mi. Většinou je to tady samý Narcis. Ženský v našich letech už nikoho moc nevzrušujou.“

„To jsi mě teda uklidnila. Jestli jsi mě chtěla povzbudit, tak se ti to zrovna moc nepovedlo,“ brumlala jsem a rozhlížela se kolem. Když jsem však spatřila pár kypřejších ženských postav neurčitého věku, hned jsem se na svět dívala jinak. Oproti nim jsem vypadala celkem zachovale i se svými několika kily nadváhy. Rose okamžitě zpozorovala, kam se zaměřil můj pohled.

„Tak vidíš, nejsme v tom samy,“ chlácholila mě a začala se protahovat. Poslušně jsem ji napodobovala, a pak jsem se nechala přemluvit na běžecký pás, na kterém mi Rose nastavila program pro začátečníky. Ovšem po deseti minutách jsem myslela, že vypustím duši a potupně jsem z pásu seskočila.

„Co je?“ vyzvídala Rosie. „Snad už to nevzdáváš?“ Podívala se na mě výhrůžně, ale když viděla, že hekám a sotva popadám dech, neochotně vypnula svůj přístroj a táhla mě do posilovny.

„Dave!“ mávla na svalovce, který postával u baru a sledoval okolní hemžení. Vysoký blonďák s modrýma očima. Klasický hezounek s vypracovanou opálenou postavičkou a úsměvem hollywoodské hvězdy se k nám blížil krokem šelmy na lovu. Ostražitě jsem se ukryla za Rosie a čekala, co se z toho vyklube. Jeho sebevědomí a spokojenost s vlastním tělem z něho přímo sršely.

„Tohle je Dave, dělá tady trenéra,“ otočila se ke mně Rose a ukazovala na toho fešáka, který mě téměř o dvě hlavy převyšoval. Skoro mě z toho zírání do těch jeho očí bolelo za krkem. Líbezně se na mě usmál, představil se, natáhl ke mně ruku a zeptal se:

„Co pro vás mohu udělat milé dámy?“ Stále ze mě nespouštěl oči. Musela jsem sklopit zrak a možná jsem se i červenala. Tak na mě jeho přítomnost působila.

„Vem si ji do parády,“ postrčila mě Rose před sebe.

„Mile rád,“ mrkl na mě Dave.

Ještě jsem se snažila něco zakoktat, ale Dave už si mě odváděl

mezi ty příšerné stroje a činky, kde jsem se cítila jako Alenka v říši divů. Styděla jsem se jako malá holka, protože jsem si tam připadala hrozně nepatřičně. Dave zřejmě vytušil moje pocity a ihned mě uklidňoval. Nakonec mi hodinka ve fitku utekla a já si to dokonce užívala. Všechno mi postupně vysvětloval, abych věděla, který cvik jak působí na který sval. Bylo to docela zajímavé a uvědomila jsem si, že ač vzdělaná žena, mám v určitých věcech mezery ve znalostech.

Náhle jsem měla pocit, jako bych se vrátila do studentských let. Dave byl milý a trpělivý. Samozřejmě mi neuniklo, jak se kolem něho točí místní klientky, ale on si ode všech udržoval profesionální odstup tak, aby žádnou neurazil. Stále se na všechny usmíval a ochotně jim radil a odpovídal na jejich dotazy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist