načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: 1989 - Victor Sebestyen

1989
-14%
sleva

Kniha: 1989
Autor:

„Jedná se o komplexní příběh zahrnující celou řadu zemí, toto úžasné, současně však také badatelsky pečlivě zpracované dílo jej probouzí k životu skutečně působivým ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-02-01
Počet stran: 432
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 432 stran, 8 stran obr. příl. : ilustrace , 1 mapa, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Revolution 1989: the fall of the Soviet Empire
Spolupracovali: překlad Petr Šťastný
ISBN: 9788025132357
EAN: 9788025132357
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Jedná se o komplexní příběh zahrnující celou řadu zemí, toto úžasné, současně však také badatelsky pečlivě zpracované dílo jej probouzí k životu skutečně působivým způsobem… Neodolatelné.“ The Observer „Popis událostí, který si nelze nechat ujít… Sebestyenovo skvěle napsané podání se odvíjí v krátkých a živých epizodách.“ Newsweek „Záživné a barvitě pojaté dějiny tohoto podivuhodného roku.“ The Economist Ještě na počátku roku 1989 spadalo šest evropských států pevně do sféry vlivu Sovětského svazu. Na jeho konci už všechny deklarovaly svou nezávislost a vydaly se na cestu k demokracii. Jak došlo k tak rychlé změně? Victor Sebestyen ve své knize detailně rozebírá jednotlivé události i dlouhodobé procesy, které tomuto předcházely, a to nejen v samotných zemích střední a východní Evropy, ale i v dalších částech studenou válkou rozděleného světa. Opírá se o desítky rozhovorů se svědky a účastníky těchto dějů i o nově odkryté archivní materiály. Vypráví příběhy obyčejných lidí i o strategických rozhodnutích světových velmocí, které nakonec vedly k pádu železné opony a posléze celého sovětského impéria. (pád východního bloku)

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Rok 1989 Rok 1989
Dušek Radim
Cena: 186 Kč
Operace listopad 1989 Operace listopad 1989
Čermák Vladimír
Cena: 335 Kč
Torzo Torzo
Němec Ondřej
Cena: 524 Kč
Checoslovaquia y el Cono Sur 1945-1989 Checoslovaquia y el Cono Sur 1945-1989
Zourek Michal
Cena: 367 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČÁST TŘETÍ

REVOLUCE



KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

VÁLKA SLOV

Budapešť, neděle 1. ledna 1989

PŘÍSLUŠNÍCI VOJENSKÝCH ZPRAVODAJSKÝCH SLUŽEB obou supervelmocí

začínali mít stále větší obavy, způsobené dosud nebývalými přesuny vojenskýchjednotek podél 100 kilometrů dlouhé hranice mezi Rumunskem a  Maďarskem. Zdálo

se téměř nepochopitelné, že by mezi dvěma zeměmi spojenými v  rámci Varšavské

smlouvy mohlo dojít k válce. Znamení však nevěstila nic dobrého. Rumuni už celou

řadu týdnů stavěli na své straně hranice opevněný drátěný plot. Byla to druhá železná

opona, jejímž hlavním účelem se stalo uvěznit uvnitř Rumunska jeho vlastníobyvatele. Když se ale v dané oblasti začaly objevovat nově mobilizované a těžce ozbrojené

vojenské divize, napětí stouplo. Maďaři na  tyto kroky odpověděli. Nový vůdce komunistické strany v  Budapešti, Károly Grósz, který nebyl u  moci ještě ani šest měsíců, přesunul jeden z elitních pluků, původně nasazený na rakouské hranici, aby se

v  případě potřeby mohl Rumunům postavit. Jednalo se o  více než jen symbolické

gesto ohlašující, že Maďarsko teď vidí samo sebe obrácené tváří směrem k Západu. Šlo

o odezvu na skutečný strach, že by rumunský diktátor mohl zahájit nepřátelský vpád.

Rusové si dělali starosti. Uvnitř jejich impéria bylo teoreticky nemožné, aby mezi „bratrskými spojenci v  socialistickém společenství“ došlo k  vypuknutí ozbrojeného konfl iktu. V  dřívější době se pod pokličkou držely dokonce i  ty nejmenší neshody, které vznikly mezi jednotlivými satelitními státy, zatímco soudruzi předváděli tradiční ukázky své jednoty pod laskavou „vedoucí rolí“ Sovětského svazu. Komunisté, jak tvrdili jejich teoretikové, pokročili za stadium „buržoazního nacionalismu“,které vedlo ke dvěma světovým válkám. Sověti však nyní ztratili vědomí svéhoimperiálního poslání. Zároveň už také postrádali síly potřebné ke  kontrole všech událostí ve svých doménách, zejména pak událostí odehrávajících se v Rumunsku.

Maďaři s Rumuny byli historickými nepřáteli. Hlavní jablko sváru mezi nimipředstavovala překrásná, hornatá a  zalesněná oblast Sedmihradska s  půdou patřící mezi ty nejúrodnější v celé Evropě. Sedmihradsko bylo součástí Maďarska po celá staletí až do  konce 1. světové války, kdy bylo v  rámci trianonské smlouvy přiděleno Rumunsku. Poražené Maďarsko, kde zůstaly malé skupiny nacionalistů věřících, že na tento region mají přirozené právo, ztrátu neslo velmi těžce. Přibližně jeden a  půl milionu jeho maďarsky hovořících obyvatel pak uvnitř Rumunska vytvořilo početnoumenšinu. Od Ceauşesca se jim už patnáct let dostávalo špatného zacházení.Na sedmihrad>


1989: PÁD VÝCHODNÍHO BLOKU234

ských školách zakázal vyučování maďarštiny a pokoušel se potlačit také Maďarskou

reformovanou církev. Současně zavřel maďarská kulturní centra v  sedmihradských

městech i maďarský konzulát v hlavním městě celé oblasti, Kluži. Jeho konečnou vizí

bylo zničení Maďarů jako identifi kovatelné komunity v rámci Rumunska.

Přibližně třetina všech Maďarů měla v Sedmihradsku své příbuzné, Ceauşescu se však snažil přerušit i tyto vztahy. Rumunům zakázal navštěvovat Maďarskoa Maďarům se pokoušel zabránit v  jejich cestách do  Sedmihradska. Se zhoršením celkové situace v Rumunsku v průběhu 80. let bylo Maďarům rovněž zakázáno posílat svým příbuzným a přátelům v Sedmihradsku balíčky s jídlem, které jim měly pomociv jejich neradostné situaci. Ceauşescu považoval většinu reformních myšlenekpřicházejících z Budapešti za podvratné. V Rumunsku proto zakázal všechny maďarskénoviny, mezi něž zahrnul dokonce i hlavní hlásné trouby maďarské komunistické strany. Sovětský tisk zakázal už předtím – poté, co mu jeho poradci ukázali v některýchruských novinách lichotivé zmínky o perestrojce a glasnosti.

Ceauşescův poslední nápad, jak nově uspořádat kulturu a  civilizaci, byl v Sedmihradsku považován za  dosud největší ohrožení způsobu života místní maďarské menšiny. Diktátor totiž vyhlásil svou velkou vizi ohledně „systemizace“ rumunského venkova. 8  000 z  celkového počtu 13  000 rumunských vesnic plánoval srovnat se zemí a nahradit je 500 obrovskýmizemědělskorůmyslovými centry. Pracovníci v zemědělství – nikomu už se teď nesmělo říkat „sedlák“ – měli žít ve stejnýchobrovských betonových blocích, v nichž svůj domov našel městský proletariát. Ceauşescu si představoval, že právě toto je krok kupředu, který do nuzných, bídou zmítaných částí venkova bez silnic a kanalizace, místy i bez elektřiny, přinese výhody komunistického plánování. Bezpochyby si však současně myslel, že právě tímto způsobem budejednodušší dávat pozor na „pracovníky v zemědělství“ – v jejich obrovských panelácích, spíše než v tradičních vesnicích, rozesetých po celém Rumunsku. Do roku 1988 byly sice zničeny pouze tři vsi, ležící zároveň blízko Bukurešti a  již existujících velkých zemědělských družstev, šířily se však poplašné zvěsti, že program systemizace brzy začne – právě v Sedmihradsku – a bude zaměřen proti maďarským vesnicím. Už jen tyto fámy stačily k tomu, aby odstartovaly hromadný odchod lidí, kteří se při svésnaze opustit Rumunsko nebáli riskovat své živobytí ani své vlastní životy. V předchozích letech se malému množství Sedmihraďanů podařilo přejít do  Maďarska, kde začali nový život. Teď se jich během několika málo týdnů vydalo na cestu více než 25 000. Desítky jich při pokusu o překročení hranice zahynuly a tisíce jich byly na cestěz Rumunska zatčeny.

Uprchlíci vyvolali v Maďarsku krizi. Kádárův režim si v minulosti často u Rumunů stěžoval na jejich zacházení s maďarskou menšinou. Dohoda podepsaná před dvaceti lety mezi oběma zeměmi sice uváděla, že „nelegální“ uprchlíci mají být vráceni zpět do Rumunska, do laskavé péče Securitate, ale Maďaři ve skutečnosti žádného z nich nikdy neposlali. Několik málo uprchlíků, kterým se podařilo dostat do  Maďarska,


VÁLKA SLOV 235

bylo vítáno a úřady jim poskytly příslušné ubytování. Teď ale jejich větší početzpůsobil jisté dilema. Starali se o ně příbuzní, přátelé, církve a charitativní organizace –

Maďaři byli šlechetní a velkorysí. Veřejnost však byla zároveň pobouřena tím, že vláda

se zjevně příliš nesnaží, aby nově příchozím nějak pomohla, a že na jejich zaopatření

uvolnila pouze malé množství peněz. Z  právního hlediska nebyl jejich status příliš

jasný. Nacházeli se v jakémsi meziprostoru, zatímco Ceauşescu požadoval, že musí být

předáni zpět do Rumunska. Maďaři navrhli, aby do Sedmihradska za účelempřešetření místních podmínek odjeli nezávislí prostředníci, Ceauşescu ale prohlásil, že jim

odmítne povolit vstup do své země.

Uvedené téma se tak vedle přehrady na Dunaji stalo dalším v řadě, které Maďary elektrizovalo. Bylo pak nabité dokonce ještě mnohem větší emotivní silou než problém týkající se životního prostředí, protože se dotýkalo stále ještě odkrytého nacionalistického nervu. Vláda si zpočátku neuvědomovala žádné hrozící nebezpečí. Komunisté si mysleli, že z  protestů proti Rumunům by se mohl stát pojistný ventil, který eventuálně sníží míru tlaku vyvíjenou proti nim samotným. Do čela kampaně proti Ceauşescovi, jehož „nepochopitelné a  slabomyslné politické pózování je urážkou evropské civilizace a zločinem proti lidskosti“, se tak postavil jedenz nejprominentnějších komunistických reformátorů, Imre Pozsgay.

1

Na  jaře a  v  létě roku 1988 se v  Budapešti a  dalších velkých městech konala řada obrovských demonstrací. Nejprve začaly s požadavky, aby vláda poskytlasedmihradským uprchlíkům svou asistenci, posléze se však rychle změnily v protikomunistické srazy. „Samozřejmě že jsme šli proto, že nám záleželo na Maďarech v Sedmihradsku. Hlavně jsme šli ale proto, že jsme nesnášeli komunisty,“ řekl Sándor Zsindely, jehož rodina se starala o několik uprchlíků. „Tyto demonstrace byly jediným způsobem, jak to dát najevo.“

2

Pučem proti Kádárovi zamýšleli reformátoři uvnitř strany získat čas. Věřili, žepokud tento starý muž odejde, veřejnost si bude myslet, že dny starého režimu jsou sečteny, a  pocítí sympatie vůči jeho nástupcům. V  tom ale byli na  omylu. Největší z demonstrací se konala 28. června, šest týdnů po sesazení Kádára. Do ulic Budapešti, města s  přibližně jedním a  půl milionem obyvatel, vyšlo více než 90  000 lidí. Tlak na Grósze zevnitř i zvnějšku země narostl. Ceauşescu si pozval nového maďarského vůdce na konferenci do Aradu, malého města ležícího nedaleko hranic s Maďarskem, aby spolu probrali otázku uprchlíků. Grósz přijal – navzdory radám svých blízkých spolupracovníků, vedoucích představitelů komunistické strany a  většiny hlasů stále narůstající opozice, které nebylo příliš jasné, co vlastně Maďaři mohou tímtosetkáním vůbec získat. Sešli se spolu na konci srpna a zdálo se, že Ceauşescu se skutečně snaží chovat co nejlépe. Byl přívětivý, a i když se nezavázal k ničemu, co od něj Grósz chtěl, například k znovuotevření konzulátu v Kluži, Ceauşescu svého partnera ujistil, že maďarské menšině zaručí občanská práva a  postará se i  o  to, aby se na  školách v Sedmihradsku vyučovalo maďarštině. Grósz tak odjel zpět do Budapeštiv přesvěd>


1989: PÁD VÝCHODNÍHO BLOKU236

čení, že s rumunským diktátorem uzavřel jistou dohodu. Nechal se však pouze vlákat

do léčky, protože hned jak se Ceauşescu vrátil z Aradu, ostře odsoudil„neodpustitelné vměšování Maďarska do rumunských záležitostí“. Noviny rumunské komunistické

strany Scînteia pak prohlásily, že Maďarsko si „nyní činí nároky, jaké se neodvážil

přednést ani fašistický admirál Horthy ve 30. letech“.

3

Vedoucí osobnosti v jeho vlastní straně Grósze obviňovaly z naivity projevené při akceptování Ceauşescových ujištění a z jím prokázané slabosti. Svou dřívější autoritu tak už nikdy nezískal a byl donucen dělat rozsáhlé ústupky, které předtím nemělvůbec v úmyslu. Tímto způsobem došlo například k zavedení nového obchodníhozákoníku, který měl pro komunismus dalekosáhlé důsledky, ačkoli jeho fi nanční dopad nebyl po jistou dobu zcela zřejmý. Centrální plánování bylo ve své podstatě zrušeno. Poprvé bylo povoleno vlastnictví soukromých podílů, na velikost soukromých fi rem se nevztahovala žádná omezení, bylo dovoleno zřizovat akciové společnostia zahraniční fi rmy také dostaly možnost skupovat celé maďarské společnosti. Zavedena byla i celá řada nových daňových úlev. Jak se vyjádřil Rezsö Nyers, jeden z ekonomů, kteří předložili tento plán: „Vpluli jsme do dosud nezmapovaných vod.“

4

Válka slov vedená s  Rumunskem nabírala na  urputnosti a  v  listopadu obě strany povolaly zpět své diplomaty. Ceauşescu požadoval návrat utečenců, Maďarsko odovědělo tím, že uprchlíkům poskytlo azyl a podepsalo Dohodu o statusu uprchlíků uzavřenou v rámci OSN v roce 1951. Jednalo se o určité prvenství, protože předtím tento dokument nepodepsala žádná ze zemí sovětského bloku. Tento krok měl Maďarům poskytnout právní krytí, na jehož základě mohli odmítnout poslatSedmihraďany zpět do  Rumunska, jak uváděla dohoda uzavřená mezi oběma zeměmi. Podle doporučení stranických právníků pak měla smlouva s OSN nahrazovat jakoukolijinou úmluvu podepsanou mezi zeměmi uvnitř Varšavské smlouvy. Ceauşescu varoval, že pokud dojde k ozbrojenému konfl iktu, „Rumunsko je schopné vyrábět jaderné zbraně“. Jednalo se sice o poněkud pochybné prohlášení, Grósz se však nemohlspoléhat jen na to, že jde o pouhý trik. Sám byl o několik měsíců dříve překvapen, když se dozvěděl, že Sověti rozmístili své jaderné zbraně v jeho vlastní zemi. Dokonce ani jako předsedovi vlády mu o tom nikdo neřekl. V Maďarsku totiž tento údaj představoval tajemství, o němž věděli pouze šéf komunistické strany, ministr obrany a dva armádní generálové.

Na začátku nového roku Ceauşescu dále posiloval pohraniční plot a zněl stálebojovněji. Rumunská armáda byla třikrát větší než armáda maďarská. Pokud by došlo k ozbrojenému konfl iktu, jeho výsledek byl nejasný. Nejnovější zprávy z Moskvy byly sice poněkud klidnější a  naznačovaly, že rumunský Conducător pouze řinčí šavlemi a  celý spor mezi oběma sousedícími státy postupně odezní, Grósz měl ale skutečně pramálo důvodů k  tomu, aby oslavoval. Celý svůj život byl věrný komunismu a začal si uvědomovat, jak rychle dojde k následujícím změnám. Právě toho dnestranické noviny Népszabadság vypustily ze své titulní strany emblém „Dělníci všech zemí,


VÁLKA SLOV 237

spojte se!“. Za deset dní, 11. ledna, se pod jeho vedením a proti všem jeho instinktům

mělo Maďarsko stát první zemí socialistického bloku, která dovolí vytvořenípolitic

kých stran konkurujících komunistům.

Jak v tomto novém roce Grószovi říkali jeho staří věrní soudruzi, šlo o historický

okamžik, který z něj udělal hrobníka komunismu. Krátkou chvíli uvažovalo prove

dení drastického zásahu. Svým nejdůvěryhodnějším spolupracovníkům nařídil, aby

připravili eventuální plán na  vyhlášení stanného práva v  Maďarsku v  případě vál

ky s  Rumunskem či totálního ekonomického kolapsu. O  tomto nápadu nediskuto

val v  Maďarsku téměř s  nikým, podle jeho poradce pro zahraniční politiku, Gyuly

Th ürmera, však Grósz požádal o radu generála Jaruzelského, který jej před takovým

plánem rázně varoval. V Polsku totiž nepřinesl téměř nic dobrého. „Tu bitvu jsme sice

vyhráli, válka ale byla ztracená,“ řekl generál a zároveň mu i radil, aby zůstal na cestě

dosažení dohody s  opozicí. Grósz se pak už jen odevzdal svému osudu a  smířil se

s tím, že se pravděpodobně stane jedním z nejkrátkodobějších vůdců v dějináchko

munismu.

5


KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

HAVEL VE VĚZENÍ

Praha, pondělí 16. ledna 1989

ČEŠTÍ SOUDRUZI nebyli ohledně vyhlídek na budoucnost tak skleslí. Neviděližádný důvod, proč by se měli vzdávat své moci. Na  začátku roku se chystali čelit jisté

opozici v ulicích a pustili se do obvyklých příprav, aby se s ní dokázali vypořádat. Pro

běžné policisty, milicionáře i  tajnou policii StB byl v  celém českém hlavním městě

vyhlášen stav pohotovosti a ministr vnitra je zároveň varoval, že možná budou mít co

do činění s „nepřátelskými ... výtržnickými živly, chuligány a kontrarevolucionáři“.

1

Režim věděl, že Charta 77 i další skupiny mají v plánu připomenout si sebevraždu Jana Palacha. Ve  stejný den, před dvaceti lety, se tento student politické ekonomie na Karlově univerzitě postavil před budovu Národního muzea na pražskémVáclavském náměstí. Přesně ve  čtyři hodiny odpoledne sáhl do  igelitové tašky pro láhev, kterou měl s sebou, polil se benzínem a zapálil svůj kabát sirkou. O tři dny později, s popáleninami na 85 % těla, zemřel v bolestech v jedné z pražských nemocnic. Bylo mu dvacet let a za sebou zanechal dopis, v němž vysvětlil, že neviděl jinou možnost protestu proti sovětské invazi do Československa, provedené o pět měsíců dříve, než se sám obětovat. Několik statečných hlasů jej označilo za mučedníka, režim však na něj pohlížel jako na ofi ciálně neexistující osobu. Ze hřbitova na okraji Prahy, kam byl původně uložen, byl odstraněn jeho popel a nahrazen pozůstatky staréhodůchodce, který s mrtvým mladým mužem neměl vůbec nic společného. Opoziční skupiny oznámily, že celý týden od  15. do  21. ledna 1989 budou považovat za  „týden Jana Palacha“ a k připomenutí výročí jeho smrti zorganizují celou sérii akcí.

Jméno Jana Palacha se v ofi ciálních médiích po celá dvě desetiletí téměřnedočkalo zmínky. Nyní se režim rozhodl, že nastal čas k  přímé konfrontaci jeho památky. 12.  ledna komunistické noviny Rudé právo označily jeho sebevraždu za  „nesmyslný tragický čin“ a oznámily, že všechny vzpomínkové srazy či demonstrace budouzakázány. O dva dny později tyto noviny opět přešly do útoku: „Nikdo nebude naslouchat disidentům, kteří se pokoušejí ohrožovat životy naší mládeže ... Nepřipustímeohrožení naší republiky.“ Většina Čechů, kteří se o politiku nezajímali, pak do této doby vůbec netušila, že byly zorganizovány nějaké protesty u příležitosti jakéhosi všeobecně zapomenutého výročí. Tehdejší opozice, jak přiznal jeden z disidentů, „čítala několik málo tisíc na periferii po celé zemi, několik stovek v centru a méně než tucetv jakých>


HAVEL VE VĚZENÍ 239

koli vedoucích funkcích“. Nebývalá publicita ale zaručovala, že na  srazech se objeví

davy lidí, i když třeba jen kvůli tomu, aby uviděli, jak policie zbije demonstranty.

Jak později přiznali komunističtí představitelé, mezi něž patřil i stále vícenenáviděný Miloš Jakeš, upozornit na týden Jana Palacha bylo šlápnutím vedle. Původně šlo ale o to ukázat, kde v lidovém Československu spočívá skutečná moc. V minulém roce režim vůči opozici vysílal vzájemně protichůdné signály a  před dvěma měsíci Jakeš dovolil Alexandru Dubčekovi, aby přijal čestný doktorát univerzity v Boloni. Během posledních dvaceti let zůstával Dubček ohledně politiky diskrétně zticha a  většinu této doby pracoval jako technicko-hospodářský pracovník státních lesů. V Itálii však toto své mlčení poprvé porušil a  společně se zanícenou obhajobou svých vlastních činů v  době pražského jara zmínil také od  té doby trvající „nesrovnatelné morální selhání“ československého režimu. Vláda následně prohlásila, že návrat zpět povolila Dubčekovi pouze s velkým zdráháním. Zároveň se ale rozhodla rázně zakročit proti opozici. 10. prosince 1988, na Den lidských práv, tak šéf pražské komunistické strany Miroslav Štěpán osobně dohlížel na policii, která kropila protestující v centru města vodními děly. Jak sám prohlásil: „Žádný dialog nebude.“

2

Na první z Palachových vzpomínkových demonstrací ze dne 15. ledna sena Václavském náměstí shromáždilo kolem čtyř a půl tisíce lidí – mnohem více, než se jich objevilo na jakékoli otevřeně politické demonstraci od roku 1968. Jednalo se o zcela mírumilovný protest, pořádková policie ale na  demonstranty zaútočila, devadesát jedna lidí zatkla a mnohem více jich zbila. Ze zahraničí se ozvalo několik protestů, jak se ostatně i očekávalo, co však disidentské skupiny doopravdy překvapilo, byla reakce samotných Čechů. V minulosti by většina lidí, apatických a, podle vyjádření jednoho z aktivistů Charty 77, „v mrtvolné strnulosti“, odešla ze scény, jen aby se sami dostali do bezpečí.

Teď ale proti policejní brutalitě protestovalo i  několik nezúčastněných kolemjdoucích.

Příštího dne se na  Václavské náměstí vrátila menší skupinka, aby položila věnce na místo, kde se Palach zapálil. Václav Havel byl při tom a popsal, co se stalo: „Já jsem se rozhodl postávat na  chodníku a  zdálky to pozorovat, abych v  případě, že policie nějak zasáhne, mohl o tom včas podat zprávu přátelům a zahraničním médiím.Policie skutečně zasáhla, ale udělala to tak neobratně, že probudila zájem kolemjdoucích, který záhy přerostl ve velkou spontánní manifestaci. Já to celé zpovzdáli fascinovaně pozoroval, ačkoli jsem věděl, že mne dříve či později mohou zatknout. Pak jsem přece jen z  Václavského náměstí odešel, abych mohl podat zprávu. Lapili mne až cestou domů.“

K demonstracím docházelo i po následující čtyři dny a všechny z nich násilněrozehnala policie. Více než pět set lidí bylo zatčeno a  polovina z  nich postavena před soud – většinou za  výtržnictví či narušování pořádku. Člen Mírového klubu Johna Lennona Ota Veverka byl odsouzen k jednomu roku vězení. Mluvčí Charty 77Ale>


1989: PÁD VÝCHODNÍHO BLOKU240

xandr Vondra, jemuž se před zatčením podařilo položit na zem na Palachovu počest

tři narcisové květy, dostal podmínečný trest a pokutu ve výši zhruba stovky dolarů.

Havel byl obviněn z „vyvolávání veřejných nepokojů a z kladení odporu pověřeným

orgánům ve spojení se zakázanou demonstrací“ a na devět měsíců poslán do vězení.

Protesty ze strany zahraničních vlád či organizací bojujících za lidská práva mohly být

v klidu ignorovány. Nebrat ohledy na domácí petice volající po Havlově propuštění,

sepsané lidmi, kteří by dříve zůstali zticha – jako například ofi ciálních spisovatelských

organizací či odborového svazu herců –, už ale bylo poněkud horší. Hlavní petici

podepsalo více než čtyři tisíce lidí, což v případě podobného protestu bylv Československu zcela neslýchaný počet. „To režim zřejmě neočekával a byl tím velmi zaskočen,

protože nevěděl, co s tím,“ řekl Havel. „Jednotlivé disidenty není problém zavřít, ale

zavřít všechny známé herce? Toho se už nemohli odvážit.“

Ve své snaze o jeho diskreditaci poskytla vláda při této příležitosti Havlovicelonárodní publicitu a vylíčila ho jako „potížistu“. V tisku se objevily portréty tohotointelektuálského „vězeňského ptáčka“, které zdůrazňovaly jeho privilegovanou výchovu a bohatství, zamýšleného účinku ale rozhodně nedosáhly. Většina Čechů o něm nikdy neslyšela, teď se však dozvěděli, kdo vlastně je, a  Havel si získal pověst odvážného antikomunisty. „[Byl jsem] opravdu trochu zvláštním vězněm, sice přísně izolovaným od ostatních, přísně odposlouchávaným, nicméně těšícím se z velmi opatrného zacházení.

Ve srovnání s předchozími pobyty ve vězení to byl téměř odpočinek. Mimo jiné: byl jsem v cele s dvěma pečlivě vybranými komunisty, zavřenými na dlouhá létaza hosodářskou kriminalitu, kteří se báli se mnou vůbec mluvit, aby si nepřitížili.“

3

Režim byl spokojen, že jeho demonstrace síly dala opozici za vyučenou a současně vyřešila problém jménem Václav Havel. Když se pak šéfa ideologického oddělení Jana Fojtíka na večírku pořádaném západoněmeckým velvyslanectvím zeptalna dramatikův osud jeden z amerických úředníků, Fojtík mu řekl: „Havel je morálněbezvýznamný a u veřejnosti nemá žádný ohlas. Komunismus zvítězí.“

4


KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KULATÝ STŮL

Varšava, pondělí 16. ledna 1989

ZHRUBA V TUTÉŽ DOBU, kdy byl v Praze zatčen Václav Havel, čelil generálJaruzel

ski v Polsku tak hrubému jednání, jaké nezažil už celá léta. Generál nebyl zvyklý na to,

aby ho někdo urážel – nejméně ze všeho pak skalní komunisté v  jistém věku, kteří

obvykle věděli, jakým způsobem respektovat postavení či hodnost. Dnes však začal

sjezd polské komunistické strany, kde mu její ostřílení členové vytýkali to, že tváří

v  tvář nepříteli prokázal slabost a  že opustil věc socialismu. V  polské komunistické

straně platilo nepsané pravidlo, že Jaruzelski se nestane předmětem osobní kritiky,

před niž by mohl být postaven běžný civilní politik. Na veřejnosti mu měla býtproka

zována úcta. To však přestávalo platit, když se v obrovském, ošklivě bílém ústředíPol

ské sjednocené dělnické strany, stojícím na rohu Jeruzalémských alejí a Novosvětské

ulice v  centru Varšavy, sešli nejvyšší komunističtí funkcionáři celé země. Jaruzelski

byl pevně rozhodnut zahájit rozhovory se Solidaritou a dosáhnout dohody, která by

v polských továrnách mohla zajistit sociální smír. Solidarita zas byla připravena začít

s  vyjednáváním už celé předchozí tři měsíce – jak Wałęsa prohlásil ozvěnou Chur

chillových slov: „Byl bych připraven hovořit i se samotným ďáblem, kdyby to Polsku

přineslo něco dobrého.“ Teď generál stanul před rozhodujícím bojem s  komunisty,

kteří chtěli zablokovat jakoukoli dohodu s  opozicí, v  rámci níž by se strana musela

zříci své moci.

1

Jaruzelski se společně s předsedou vlády Mieczysławem Rakowským pokusilivy

světlit, v čem spočívá jimi zamýšlené ujednání o sdílení moci. Zdálo se však, že většina

stranického vedení má ohledně dané věci značné pochybnosti. „Zdvihl se proti tomu

velký odpor,“ řekl dr. Janusz Reykowski, profesor psychologie na Varšavskéuniverzi

tě a  prominentní komunista, který dvacet pět let působil jako poradce ministerstva

vnitra. „Značný počet lidí ve Straně si myslel, že Solidarita je skupinou zahraničních

agentů a dobrodruhů.“ Klíčovým problémem byla legalizace nezávislých odborových

svazů. Generál oznámil, že bez Solidarity není možné udržet stabilní ekonomiku

právě tak, jako není možné, aby si komunisté udrželi svou ničím nespoutanou moc,

kterou disponovali už po  celá desetiletí. Na  základě zkušenosti se stanným právem

také řekl, že tento odborový svaz nelze vyvrátit. „Nemáme jinou možnost, než tyto

rozhovory zahájit.“ Premiér zas poznamenal, že dojde k „revolučním otřesům, pokud

strana bude lpět na zastaralých představách“. Několikrát pak zopakoval, že „aninesní


1989: PÁD VÝCHODNÍHO BLOKU242

me o tom, že bychom se moci vzdali ... hovoříme zde o tom, jak zařídit, abychom si

moc udrželi“.

2

Více než polovina rychle se tenčící členské základny komunistické strany přesáhla v této době věk padesáti let. Vedení se skládalo téměř výhradně z mužů, kteří už před nějakou dobou překročili šedesátku a jejichž nejlepší dny uplynuly v časech„socialistické disciplíny“ předtím, než se Solidarita vůbec zrodila. Jak se přiznal Jerzy Wiatr, politolog na Varšavské univerzitě a vedoucí osobnost polského komunismu:„V konfrontaci s  intelektuály jsme uspět mohli, když jsme se ale ocitli uprostřed konfl iktu s dělníky, celý ten blázinec postavený z karet se začal rozpadat.“ Celá řada stranických členů pak Solidaritu vůbec nechápala. Představovala pro ně volnou a napohlednedisciplinovanou sílu, která jim byla naprosto cizí.

3

Jedním z hlavních vůdců „betonové skupiny“ polských stranických konzervativců byl Alfred Miodowicz, vedoucí představitel ofi ciálního vládou podporovaného hnutí odborových svazů, vystupujícího v roli přívěsku komunistické strany. Tento obvykle upřímný, bodrý a  shovívavý muž, který s  oblibou žmoulal svou dýmku a  liboval si v klidném životě, propadl nyní zádumčivé a ponuré náladě. Dobře si pamatoval, co se stalo s jeho organizací OPZZ, když během prvního roku a čtyř měsíců existenceSolidarity v letech 1980–81 došlo k soupeření mezi oběma svazy. Solidarita triumfovala se ziskem skoro deseti milionů členů, zatímco jeho organizace byla společně se stranou téměř zcela zničena. Prohlašoval proto, že pokud bude Solidarita zlegalizována,stanou se ještě horší věci.

Miodowicz měl pro potopení rozhovorů se Solidaritou také jeden osobní motiv. Na  konci listopadu totiž vystoupil v  živé televizní debatě proti Lechu Wałęsovi. Od  roku 1981 to bylo poprvé, co většina Poláků spatřila vůdce Solidarity, a  mnoho z nich zapomnělo, jak vlastně vypadá. Okamžitě zapůsobil neotřelým, povzbuzujícím a  povznášejícím dojmem. Miodowicz měl zkušenosti s  vystupováním na  veřejnosti a byl zvyklý objevovat se i v televizi, Wałęsa ho ale na hlavu porazil. Zatímcokomunista hovořil odborným žargonem a za použití statistik, Wałęsa zvolil svůj nejupřímnější a nejšarmantnější styl „muže z lidu“. Od chvíle, kdy pronesl „Západ jede autem – a my šlapeme na kole“, měl celé obecenstvo na své straně. Miodowicz neměl co řícia vyadal poraženě. Teď vrhal pronikavé pohledy na Jaruzelského, kterému řekl, že dávat populárnímu oponentovi se značnou mírou osobního kouzla do rukou ještě dalšíproagandistické zbraně je dosti nebezpečné.

4

Po více než deseti hodinách vášnivých debat, táhnoucích se celé dva dny,Jaruzelski nakonec požadoval přijetí příslušného rozhodnutí. On i  jeho poradci věděli, že hlasování bude těsné. Někteří z  jeho spolupracovníků byli dokonce přesvědčeni, že prohraje. Generál ale vyzkoušel novou riskantní taktiku. Těsně předtím, než se mělo konat hlasování o legalizaci Solidarity, náhle pohrozil, že pokud neuspěje, složí svou funkci. „Neviděl jsem jinou cestu, než je vydírat.“ Přesvědčil také ministra vnitra, generála Kiszczaka, ministra obrany, generála Floriana Siwického, a  předsedu vlády


KULATÝ STŮL 243

Rakowského, aby rezignovali spolu s ním – jak k nim sám pronesl: „Společněpředstavujeme skutečnou sílu.“ Jaruzelski zároveň požadoval i okamžité hlasování o důvěře

své osobě: pokud si komunisté přáli vládnout v konstituční krizi bez nejmocnějších

postav celého režimu, mohli si to klidně vyzkoušet. Generál tedy nakonec zvítězil –

s podporou drtivé většiny hlasů. Příštího dne pak oznámil, že jednání se Solidaritou

u kulatého stolu budou zahájena 6. února. Doufal, že se při nich podaří nalézt celkové

řešení dlouhotrvající polské krize. Stará strana tohoto dne zemřela.

5

Rozhovory začaly jednoho větrného, popelavě šedého a mrazivého ránave výstavném neoklasickém Radziwiłłovském paláci s bělostným průčelím, stojícímna varšavském Starém městě. Svůj vzkaz, v němž se modlil k Bohu za úspěch dosaženývyjednavači, poslal i papež. Ještě před jejich zahájením vysvětloval jednomu z návštěvníků Vatikánu dilema, jehož řešení musí Poláci nalézt: „Vláda má veškerou reálnou moc, nemá ale žádný vliv. Opozice sice vliv má, nemá však žádnou reálnou moc.“ Disident Adam Michnik, jedna z klíčových postav celého jednání, vyjádřil stejnou věcponěkud jiným způsobem. Obě strany byly slabé, a  právě proto musely hledat dosažení kompromisu: „Úřady jsou příliš slabé na to, aby nás zadupaly. My jsme zase příliš slabí na to, abychom je svrhli.“

6

Ve  skutečnosti existovalo celých osm stolů – a  všechny vypadaly jako kobliha s  prázdným prostorem uprostřed. Od  tohoto dne se kulaté stoly – kulaté proto, aby snižovaly napětí mezi vyjednavači a zároveň vzbuzovaly pocit rovnocennosti – staly symboly východoevropské revoluce. Nejrůznější týmy složené z  aktivistů Solidarity pak s generály a stranickými funkcionáři během následujících dvou měsíců, přicelkem devadesáti dvou zasedáních, horlivě projednaly balíček detailně pojatých úmluv. Hovořilo se o pracovních postupech dělníků, o bezpečnosti práce v průmyslovýchzávodech, o zdraví i o vzdělávacím procesu. Hlavních dohod ohledně pozdějších voleb, garance práv Solidarity či budoucí podoby demokratického Polska však bylodosaženo při pěti tajných jednáních mezi Kiszczakem a Wałęsou ve vile v malém městečku Magdalenka, ležícím dvacet pět kilometrů na  jihovýchod od  Varšavy. Toto luxusní sídlo, stojící uprostřed lesů a  chráněné čtyřiadvacetihodinovou ostrahou, používala SB jako své rekreační centrum.

Samotná skutečnost, že k rozhovorům přeci jen došlo, ohromila dokonce i ty členy Solidarity, kteří předtím dělali vše možné proto, aby se uskutečnily. Kdyžna zahajovací ceremoniál těchto jednání dorazil Adam Michnik, čekal ho jeden nepříliš příjemný okamžik. „Abyste se dostali do jednací místnosti, museli jste jít po schodech nahoru, kde stál generál Kiszczak, který vítal hosty,“ řekl polský disident.

Podařilo se mi schovat v koupelně, aby mě nikdo neviděl, jak si třesu rukous bývalým šéfem policie. Bál jsem se, že mě žena vyhodí z domu. Našel jsem si proto úkryt, čekal několik minut ... když jsem se ale objevil, Kiszczak tam pořád stál a nabízel svou


1989: PÁD VÝCHODNÍHO BLOKU244

ruku. Světla, kamera, akce. Právě tímhle způsobem jsem ztratil své politicképanenství. Pouhého dva a půl roku předtím mě pustili z vězení a byli tu také mí kolegové,

přátelé z  podzemí. Uvědomoval jsem si, že se děje cosi historického. Demokratická

opozice konečně překračovala práh legálnosti.

7

Veřejnost byla probuzena z apatie. Solidarita totiž zajistila jeden důležitý ústupek ještě předtím, než jednání u  kulatého stolu vůbec začala, a  odborářům se dostalo rovnocenného přístupu do  ofi ciálních státních médií. Poláci tak mohli každý večer v televizi vidět vůdce Solidarity, jak trpělivě vysvětlují, co se odehrálo při jednáních z  daného dne. Muži typu Geremka, Mazowieckého a  Kuroně vypadali inteligentně, spořádaně a patrioticky, ne jako „zrádci“ či „chuligáni“, jak je vyobrazila ofi ciálníproaganda. Osobou, kterou Solidarita stavěla „do pole“ nejčastěji, byl právě Geremek – klidný, vážný, zdvořilý a  trpělivý bývalý profesor středověkých dějin, jehož mírné způsoby byly až překvapivě přesvědčivé. Jeho jméno pak vešlo ve  všeobecnou známost jednoduše díky tomu, že formuloval jasné a střízlivé názory, sdílené naprostou většinou lidí.

Kvalita oponentů, s  nimiž se při rozhovorech setkali, překvapila stejnou měrou i samotné komunisty. Jak prohlásil Krzysztof Dubiński, osobní sekretář ministerstva vnitra: „Úřady nakonec pochopily, že lidé, kteří proti nim stojí, nejsou zahraničními agenty, ale normálními lidmi, uvažujícími v termínech národních zájmů.“ Režim ve skutečnosti věděl o vyjednávačích Solidarity téměř všechno. Kiszczak se sicemožná změnil v reformního komunistu, svou podstatou i povoláním byl však stále tajným policistou. Při rozhovorech proto povolil odposlouchávací operaci zahrnující všechny jejich telefonní rozhovory a odposlouchávací zařízení nechal umístit i do všechpokojů využívaných týmem Solidarity a církevními pozorovateli.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist