načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 1453: Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu - Petr Štepánek

1453: Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu

Elektronická kniha: 1453: Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu
Autor:

Kniha vypráví příběh dobytí hlavního města byzantské říše v roce 1453. Ovládnutí Konstantinopole osmanskými vojsky vešlo do dějin především jako událost, která zakonzervovala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 266
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7285-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh dobytí hlavního města byzantské říše v roce 1453. Ovládnutí Konstantinopole osmanskými vojsky vešlo do dějin především jako událost, která zakonzervovala nesmiřitelnost dosavadního konfliktu mezi křesťanstvím a islámem na několik století. Sultánu Mehmedovi II. a jeho nástupcům se však podařilo na ruinách Konstantinopole zbudovat Istanbul - město, které si svojí velkolepostí a významem se svojí předchůdkyní v ničem nezadalo, stejně jako si s Byzancí nezadala říše, jejímž hlavním městem bylo učiněno. Tato kniha proto není o osudové katastrofě. Je o vývoji, o kontinuitě, a zároveň o stereotypech a utkvělých představách. Je o nás i o těch druhých - o těch, které se i pod vlivem vzpomínky na pád Cařihradu stále snažíme ze svého světa vytlačovat.

Popis nakladatele

Kniha vypráví příběh dobytí hlavního města byzantské říše v roce 1453. Ovládnutí Konstantinopole osmanskými vojsky vešlo do dějin především jako událost, která zakonzervovala nesmiřitelnost dosavadního konfliktu mezi křesťanstvím a islámem na několik následujících století. Jeho prostřednictvím pak byl v Evropě podporován obraz islámu jako čehosi nepatřičného, Evropě navěky cizího. Bez ohledu na skepsi a útoky Evropanů se však sultánu Mehmedovi II. a jeho nástupcům podařilo na ruinách Konstantinopole zbudovat Istanbul – město, které si svojí velkolepostí a významem se svojí předchůdkyní v ničem nezadalo, stejně jako si s Byzancí nezadala říše, jejímž hlavním městem bylo učiněno. Tato kniha proto není o osudové katastrofě či omylu Prozřetelnosti. Je o vývoji, o kontinuitě, a zároveň o stereotypech a utkvělých představách. Je o nás i o těch druhých – o těch, které se i pod vlivem vzpomínky na „pád Cařihradu“ stále snažíme ze svého světa vytlačovat. (Pád Konstantinopole - zrod Istanbulu)

Předmětná hesla
* 1453
Istanbul (Turecko) -- Dějiny -- 15. stol.
Byzanc -- Dějiny -- 15. stol.
Osmanská říše -- Dějiny -- 15. stol.
Zařazeno v kategoriích
Petr Štepánek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



Dějiny do kapsy

Petr Štěpánek

1453: Pád Konstantinopole –

zrod Istanbulu




Petr Štěpánek

1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, roz mno žo

vána ani jinak šířena bez písemného souhlasu vy da vatele.

au tor:

Petr Štěpánek

re cen zo val:

prof. PhDr. Rudolf Veselý, CSc.

© Petr Štěpánek, 2010

© Tri ton, 2010

Co ver © Eva Bystrianská, 2010

Vy da lo Na kla da tel ství TRITON,

Vy káň ská 5, 100 00 Pra ha 10

www.tri distri.cz

ISBN 978-80-7387-285-4


Obsah

I. Úvod .................................................................................. 9

II. Cesty vedoucí do „druhého Říma“ – mezi turbanem

a kardinálským kloboukem ........................................... 21

Byzanc a Turci – počátky konfl iktu ..................................................... 21

Počátky osmanského státu za Osmana I. a Orchana ................... 30

Další osmanská expanze a dočasné otřesení

osmanské moci ......................................................................................... 34

Období bojů o následnictví a opětovná konsolidace

osmanské moci (1403–1451) ............................................................... 50

III. Mehmed před branami .................................................. 74

Osmanská říše v roce 1452 .................................................................... 80

Armáda ......................................................................................................... 83

Byzanc – raději turban než tiára? ........................................................ 92

Západ .......................................................................................................... 104

Čas se nachýlil .......................................................................................... 112

IV. Strašlivá novina o dobytí Konstantinopole ............... 123

Námořní bojiště ...................................................................................... 128

Počátek obléhání na souši ................................................................... 130

Námořní intermezzo ............................................................................. 137

Na Zlatém rohu ....................................................................................... 138

Poslední dny ............................................................................................. 154


V. Reakce na dobytí Konstantinopole

a další osmanské výboje ............................................. 171

VI. Zrození Istanbulu – zrození impéria ........................... 201

První dny .................................................................................................... 203

Počátky nového města ......................................................................... 205

Oplodnění města .................................................................................... 215

Turban místo tiáry .................................................................................. 225

Zrození impéria na prahu blaženosti .............................................. 238

VII. Závěr ............................................................................. 247

Stručný chronologický přehled ......................................... 254

Výběrová bibliografi e ......................................................... 258

Fonetická tabulka pro turecká jména a termíny .............. 266


9

I.

Úvod

Okamžik, kdy Mehmed II. oblehl Konstantinopol, se zdál

být potvrzením neodvratného, dlouho předpovídaného

a s obavami očekávaného. Asi jako když má přijít krutá

zima, které se všichni obávají, o jejímž příchodu svědčípřímé i nepřímé náznaky, proroctví a předpovědi, množství

žaludů a slupek cibule. A přesto všichni doufají, že k ní

nakonec nedojde. Anebo že nebude tak tuhá.

Všechny dosavadní kroky ze strany Osmanů se zdály k tomu směřovat: několikerá obležení Města ze strany předků Mehmeda II., celková politická situace a taképsychologické nastavení pozdně středověké evropské veřejnosti, celé té doby „vymknuté z kloubů“, která si libovala v pesimistických scénářích brzkého konce světa, kdejedinou útěchou byl příchod Mesiáše, arci ničím nezaručený. Všichni to tak nějak čekali, a přitom všichni doufali, že k tomu nedojde nebo že nějaký zázrak hrozící katastrofu odvrátí. Nejistota, zda tomu tak skutečně má být, by ale vysvětlovala fakt, proč nakonec byl do apokalyptickérétoriky zaobalený nástup a vítězství „Turků“ podKonstantinoolí doprovázen takovou hysterií a zároveň pocitemdokonané historické nespravedlnosti.

Nástup „Turků“ – či Osmanů, jak my jim zde budeme pro větší přesnost výrazu převážně říkat – tak nenastal do intelektuálního vzduchoprázdna. Zapadl do tří


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

10

ních paradigmat, kterými pozdně středověká společnost ve

vztahu k sobě samé i ke svým nevěřícím sousedům žila.

Tím prvním a pravděpodobně nejdůležitějším byla série politických krizí a dramatických událostí 14. a 15.století, jdoucích ruku v ruce s významnými sociálními otřesy, ať již byly důsledkem rychlého ekonomického a politického rozvoje v Evropě a blízkém okolí, nebo byly sociálně-psychologickým důsledkem morové epidemie, která v polovině 14. století postihla většinu Evropy. Dramatické změny na politické mapě Evropy ve 14. a 15. století, přeskupování center politické moci, zánik starých avytváření nových, to vše vyvolávalo politickou nestabilitu, jež v konečném důsledku vedla i k obtížnému nalézání aliancí v boji proti vnějšímu nepříteli.

Tím druhým byla stále živá tradice křížových výprav vypravovaných z křesťanské Evropy proti islámskémukonkurentovi ve Středomoří. Poslední křížové výpravy stále udržovaly povědomí o existenci hrozby ze strany „dědičného nepřítele“ v severní Africe a na Blízkém východě. Tuto nevděčnou historickou roli měli převzít poslézeprávě Osmané, a to tak důkladně, že ještě v první polovině 19. století byl přechod k islámu ve frankofonních oblastech opisován jako „devenir Turc“. Ostatně sami Osmané se měli stát terčem několika křížových výprav, které ovšem pro vojska táhnoucí ve znamení kříže vesměs skončilyvojensky neslavně.

Třetím paradigmatem byla stále ještě čerstvávzpomínka na nezadržitelný vpád Tatarů v polovině 13. století.Spíše chabý odpor proti nim vedl k sérii krvavých porážek křesťanských vojsk. Zpustošení velké části východní astřední Evropy uchovalo v evropském povědomí děsivou


11

mínku na nezadržitelný vpád brutální moci, která jako by

ani nebyla z tohoto světa. Byla to přitom tatáž sérieudálostí, která vedla v Malé Asii ke zkolabování „římské“seldžucké říše,

1

stabilizátoru tamějších politických poměrů,

a k vytvoření malých, neklidných a dynamickýchemirátů na jejím místě. Jedním z nich byl na konci 13. století

i emirát jistého Ertoğrula a po něm jeho syna Osmana,

kteří vytvořili zárodek státu, z něhož během 15.–17.století po stupně vznikla největší a nejmocnější říše Starého

světa té doby. Jeden z jejích nejvýznamnějších sultánů,

Mehmed II., pak nastavil křesťanské Evropě a jejípolitické sebestřednosti nepříjemné zrcadlo dobytím „druhého

Říma“, Konstantinopole, z níž on a jeho následovnícivytvořili největší a nejnádhernější hlavní město tehdyznámého světa.

Obraz osmanské politiky v dějinách viděných evropskýma očima si v důsledku těchto okolností s sebou do vínku přinesl stigma islámského či tureckéhoexpanzionismu a bezohledného kořistnictví, jež se rozpínalo na úkor všech kolem, tedy zejména křesťanské civilizace. Vedlevelkorysého přehlížení vlastních, tj. „evropských“, prohřešků na humánnosti se ruku v ruce s tím nesla naděje, ženadvláda Osmanů, či Turků, řečeno v dobovém žargonu, bude jen dočasná: jako každá, byť sebekrutější zima jednoupřejde, jako Tataři jednoho dne odešli a jako zdánlivě nezadržitelná expanze islámu o několik málo století dříveskončila rozdrobením na stále menší, stále početnější a stále méně nebezpečné státní útvary, se kterými již bylo možné

1

Seldžukové z Rúmu, tj. Říma neboli Byzance sídlící v Malé Asii, na

rozdíl od velkých Seldžuků, centrum jejichž moci bylo v Íránu.

ÚVOD


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

12

se dohodnout nebo i vypořádat, byť za cenu vynaložení

značného úsilí a obětí.

Avšak postupný nárůst osmanské moci, která i v prvních dekádách své existence dokázala úspěšně vzdorovat spojeným zbraním evropských mocností tehdejší doby, se zdál zpochybňovat představu o konci tohoto nepříznivého ob dobí v historicky/lidsky srozumitelném časovém horizontu. Přišlo tak ke slovu jedno z důležitých témat „doby vymknuté z kloubů“, souboj Krista s Antikristem, kterým v tomto případě neměl být nikdo jiný nežli „hrozný Turek“. Spolu s narůstající mocí osmanského státu se, mimo jiné i v důsledku opakovaných porážek křesťanských zbraní na Balkáně, neodbytně vtírala v evropském prostředímyšlenka, že svět se změnil, ale k neprospěchu vlastní věci.

Především přestala existovat byzantská říše jako vážný faktor: nejprve ztratila svou vojenskou sílu a postupně i politickou relevanci. Skutečnost, že tomu došlo nejen v důsledku jejích vnitřních krizí, ale také v důsledku čtvrté křížové výpravy, která místo Jeruzaléma dobylaKonstantinopol, si na Západě nikdo příliš nepřipouštěl. Ostatně to na konci 14. a v 15. století již nebylo ani důležité. Dědictví konfl iktu mezi západní a východní křesťanskou tradicípřitom mělo významně poznamenat průběh událostíposledních let existence východořímské/byzantské říše a vneposlední řadě také vývoj událostí ve světě ortodoxní církve v nových podmínkách po zániku tohoto státu.

V každém případě Byzanc jako faktor, který měl významný podíl na zadržování nástupu islámu do Evropy v 7.–10. století, již v období pozdního středověku nebyla k dispozici ve své bývalé podobě a kondici. Ve stejné době byly důležité země Evropy zatíženy vlastními


13

kými problémy, které souvisely buď s konsolidací moci na

svém vlastním území (konfl ikt Francie s Anglií, posléze

s Burgundskem), nebo s dynastickými či dalšímipolitickými krizemi 14. a 15. století (Čechy, Uhry). Zároveň vúpadku moci Byzance nebyla očima západního křesťanství

spatřována nevýhoda. Ba naopak. Pro papežskou stolici se

jednalo daleko více o výzvu, která slibovala možnostopětovného sjednocení západní a východní církve; jak jinak

než pod jejím vedením.

Tematizování zdánlivě neodvratného a nezadržitelného nástupu „Turků“ jakožto součásti nějakého vyššíhoplánu (či naopak velmi, až čertovsky nízkého) a extrapolace

výlučně světského, politického a vojenského, soupeření

mezi „Evropou“ a Osmanskou říší do podoby soubojeDobra se Zlem s sebou od té doby vždy přinášelo poměrně

zásadní problém, který souvisel se schopností objektivní

interpretace relativně zřejmých vojenských, ekonomických a politických faktů. Ty tak zůstávaly, a mnohdy ještě

zůstávají, zahaleny rouškou nábožensky či pozdějinacionálně motivovaných emocí a jimi podmíněnýchinterpretací.

Dlužno podotknout, že moderní historiografi e se stala

do značné míry obětí tohoto historicky daného přístupu,

ať již vědomě či bezděky. Jde o přístup, který se nedokáže

oprostit od příběhu svých pramenů, jehož hodnotovákritéria víceméně neproblematicky a především nekriticky

přejímá. Stejně tak by ale bylo bez vědomí tohotohistorického i historiografi ckého kontextu, daného percepcí minulosti jihovýchodní Evropy a Blízkého východu, nadruhé straně obtížné, ne-li nemožné pochopit běh událostí

19. a raného 20. století. Jejich vůdčím motivem byla revize

ÚVOD


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

14

tehdy již několik staletí existujícího geopolitickéhouspořádání a návratu Istanbulu/Konstantinopole, „toho města“,

2

jeho jediným, historicky oprávněným drži telům – křesťanům obecně a Řekům zejména – jako součásti nápravy

jakýchsi historických křivd. Dobytí Konstantinopole tak

sice ve své době přineslo stabilizaci užšího regionu, chovalo v sobě ale zároveň potenciál jeho bu doucídestabilizace, ne-li rozvratu. Ať již v důsledku klíčové strategické

polohy města nebo v důsledku politického aideologického revizionismu, na jehož náboženské jádro byla v 19.století připnuta čerstvá křídla moderního nacionalismu.

V 19. a na počátku 20. století, kdy se na Západěformoval moderní obraz světa a jeho dějin, postupný rozklad moci a vlivu Osmanské říše, způsobil její posun z rolehnací síly světového dění do role objektu despektu veřejnosti a mocenských spekulací kabinetů evropských mocností. Tehdy vysvitla naděje, že by k tomu v historicky blízké budoucnosti mohlo dojít.

Proroctví o brzkém zániku Osmanské říše nechyběla ani v dobách jejího rozmachu v šestnáctém století či třeba v období jejího zdánlivého ústupu ze slávy v stoletísedmnáctém. Jejich autory byli sami osmanští publicisté anebo západní diplomaté, k nimž patřil v 17. století například anglický vyslanec sir Thomas Roe (pobýval v Istanbulu vletech 1620–1630). Jednalo se ale buď o pro domácíspotřebu účelově eskalované hrozby, které plynuly z neblahých konsekvencí způsobu správy státu ze strany osmanského

2

„Tó polis“ (τω πολειζ) neboli „to město“, odtud „is tén polis“ (ειζ

την πολειζ) „do toho města“, z čehož vznikl nám známý název města

Istanbul.


15

establishmentu (v prostředí osmanské publicistiky), nebo

o zbožná přání (sir Thomas).

Tvrdé porážky, které Osmané utržili ve válkách s Ruskem na konci 18. století, však podstatně změnily situaci a nastolily zcela nové mocenské vztahy v černomořském regionu i na Balkáně, které se podstatně lišily od poměrů, jež tam panovaly do té doby. Součástí navrhovaného komplexního řešení se tak stal například „východní plán“ carské diplomacie. Ten počítal s obsazením Balkánu a úžin Dardanely a Bospor a s dosazením synonymního careviče Konstantina na dobytý trůn „druhého Říma“. Moskva, jako samozvaný „třetí Řím“, by tak získala nejen významnější podíl na světské moci, ale posílila by také symbolickou legitimitu svých univerzalistických nároků. Znak carského Ruska, dvouhlavý orel s císařskou korunkou, žezlem ajablkem, který si Rusko v 15. století od zaniknuvší Byzance natrvalo vypůjčilo, by se tak mohl opět vrátit „domů“.

Tento plán se nedočkal naplnění, ať již proto, že bylpřece jen přespříliš ambiciózní a vzdálený realitě, nebo proto, že v Evropě vypukla další série konfl iktů, které na přelomu 18. a 19. století opět zaměstnaly rozhodující evropské mocnosti vzájemným válčením a až na dvě relativněkrátké epizody (které ovšem opakovaně exponovaly její slabost) ponechaly Osmanskou říši stranou hlavního dění. Do hry však vstoupil nový faktor, kterým byl sílící řecký (a také srbský) nacionalismus, jehož cílem bylo získat zpět území v Thrákii a Malé Asii, včetně hlavního města Istanbulu, která Řekové ztratili před téměř čtyřmi stoletími.

Tak to zformuloval již na konci 18. století Rigas Pheraios, jeden z ideových otců „velké myšlenky“ (megale idea) a na ní založené ideje obnovení řeckého státu jako jakéhosi

ÚVOD


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

16

intelektuálního a politického (a svým způsobemkuriózního) průniku moderně pojatého národního státu, Byzance

a klasického Řecka.

V principu byly „východní plán“ či jinak pojaté velmocenské ambice carského Ruska a „velká myšlenka“ konfl iktní. Jediné, co měly společného, byla touha zmocnit se Istanbulu, ať již jako symbolu císařství nebo jako hlavního města a symbolu nové éry národního rozvoje. Tentospolečný zájem na destrukci Osmanské říše jako existující mocenské struktury ale nevylučoval účelovou spolupráci, byť vedenou odlišnými cíli. „Velká myšlenka“ k tomu, vsouladu se svým etno-nacionálním založením, přidávala ještě i návrat k etnické skladbě obyvatelstva před příchodem Turků. Důsledkem toho byly pozdější etnické čistky na celém Balkáně, k nimž docházelo v rámci „osvobozování“ střední a jižní Evropy od dobyvatelů, které Evropa odmítla vstřebat.

Příležitost pro uplatnění obou idejí se naskytla za 1.světové války. Germanofi lství mladotureckých vůdců přivedlo Osmanskou říši do společenství s jejími druhdydědičnými nepřáteli, Rakouskem-Uherskem a Bulharskem. Porážka centrálních mocností však znamenala také politický kolaps Osmanské říše. Vzhledem k tomu, že Rusko již předtím – v důsledku revoluce – vypadlo z okruhupodílníků na válečné kořisti, přišla na pořad dne realizace „velké myšlenky“.

Nedočkaví Řekové ani nepočkali, až bude jejich podíl na vítězství zpečetěn smlouvou v Sèvres (1920), a vydali se na pochod do Anatólie, aby si vzali, co se zdálo ležet na anatolských ulicích. Neleželo. Dvě katastrofální porážky řecké armády narychlo zformovanou tureckou armádou


17

na řece Sakarya v centru Anatólie vedly k tomu, že uskutečnění „velké myšlenky“, včetně reconquisty Istanbulu,

bylo odsunuto z oblasti reálné politiky do sférynacionalistického toužení. Navzdory tomu však si „velká myšlenka“

uchovala významný (a podotkněme, že neblahý) vliv na

vztahy mezi Řeckem a Tureckem, stejně jako, s vydatným

přispěním tureckých nacionalistů z druhé stranyEgejského moře, na politické klima v celém regionu.

Obecná animozita vůči Osmanské říši a „Turkům“, jak byli poněkud nepřesně označováni její představitelé ivšichni islámští obyvatelé, začala být v průběhu 18. a 19. století doprovázena specifi ckým jevem evropského kulturního a politického života, pro který se podle knihy historika a literárního teoretika Edwarda Saida vžil v mo dernímdiskursu název „orientalismus“. Jedná se o pojetí Blízkého východu, jehož byla Osmanská říše hlavním politickýmpředstavitelem, jako předmětu vědeckého zájmu a exploatace i jako předmětu plánů na dosažení a udržení politické a ekonomické dominance evropských mocností v oblasti. Základním podtextem těchto aspirací bylo sebevědomí evropské veřejnosti, která nepochybovala o tom, žedisponuje samozřejmou a nespornou kulturní (ekonomickou, vojenskou, politickou, morální atd.) nadřazeností Evropy/ Západu nad Orientem a jeho obyvateli.

Jedním ze zdrojů tohoto povědomí morální nadřazenosti byla i negativně zabarvená vzpomínka na pádKonstantinopole, v 15. století již řeckojazyčného hlavního města (východo)římské říše, k jejímž tradicím – té latinské stejně jako řecké – se Evropa právě od renesanceduchovně výslovně vztahovala. Zároveň ho jako významný průvodní jev provázel nárůst fi lhelénismu, který byl zdrojem

ÚVOD


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

18

i důsledkem politické a kulturní podpory řeckého národně

osvobozeneckého boje v 19. století ze strany především

evropské veřejnosti (viz například aktivní účast lordaByrona v řeckém povstání ve 20. letech 19. století nebopublicistickou aktivitu významného britského politika Williama

E. Gladstonea v druhé polovině téhož století).

Z významového hlediska v Evropě 19. století, kdy seformovala moderní orientalistika, došlo k zajímavé fúzirozličných fenoménů: obdivu ke klasickému Řecku, lítosti nad zaniknuvší Byzancí, moderního nacionalismu a despektu vůči muslimskému Orientu. A právě tato specifi cká ideová situace se v Evropě zformovala jako jeden z důsledků pádu Konstantinopole. Zmíněný Rigos Pheraios a jehonásledovníci jejím prostřednictvím naléhavě a účinně oslovili veřejnost v politicky i kulturně nesmírně důležitémobdobí, jež předcházelo zahájení řeckého povstání v roce 1821. Tato ideová situace měla také významný dopad na průběh dějů, které následovaly, a na výklad událostí, které předcházely pádu Konstantinopole.

Jako jeden z typických – a pozdních – projevů přístupu vyplývajícího z této konstelace a charakteristickéhozejména pro anglosaské prostředí můžeme uvést napříkladknihu Stevena Runcimana Pád Cařihradu (v originále The Fall of Constantinopole), která byla přeložena i do češtiny.Zdůrazněme přitom, že tento způsob myšlení je a priorinakloněn tomu, vidět v dobytí Istanbulu Mehmedem II.historický omyl, kterému bylo možné (a nutné) předejít. Při svém hledání klíčového momentu, „ve kterém se stala chyba“, Runciman musel přirozeně dojít k závěru, že těchmomentů bylo více. Od nezájmu evropských politických špiček 15. století až po kořistnický přístup obrozené katolické


19

církve vůči církvi východní, jenž byl prezentován zejména

na koncilech v Kostnici a Basileji. Přitom právě totobezo

hledné kořistnictví posléze nutně vedlo k erozi kredibility

fl orentské unie a k erozi politické i lidové podpory této

katolické „pomoci“ jak na západě, tak na východě. Nevy

hnutelným důsledkem pak bylo, že nakonec Osmané byli

– díky své náboženské toleranci (obtížně akceptované na

Západě) – velkou částí ortodoxního kléru vnímáni jako

menší zlo než papežský Řím, který se po fl orentskémsjed

nocení obou církví v roce 1437 urputně pokoušelprosazo

vat svou nadřazenost.

Důsledky pádu Konstantinopole do osmanských rukou

musely být z výše nastíněného hlediska,reprezentované

ho Runcimanem i mnoha dalšími autory, skutečněvnímá

ny pouze negativně. Ale byly důsledky této událostioprav

du tak negativní? Musíme i my ještě dnes přistupovat na

tuto podobu diskuse, která je historicky zatížena až za

hrob jdoucí averzí vůči islámskému světu vůbec, aTurec

tvu zvláště? Když nic jiného: Konstantinopol přece neza

nikla. Ačkoliv bezprostředním následkem dobytí Města

byl velký počet obětí na životech (a které dobytí velkého

města se bez nich obešlo?), nejednalo se pouze o mar

a zmar. Istanbul se stal opět metropolí nejmocnější říše

Starého světa. Během několika desetiletí se stal nejenpoli

tickým, ale také ekonomickým centrem rozsáhléhoregio

nu, osídleného společností mnoha kultur, ve kterém řecká

a arménská církev, stejně jako Židé, založily (staro)nová

politická střediska života obou komunit. Šlo přitom záro

veň o region, kde byla v 19. století obnovena například

samostatná bulharská církev nebo ve kterém nalezlipoli

tické útočiště Židé prchající v 15. a 16. století předrostou

ÚVOD


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

20

cím tlakem v evropských státech, zejména ve Španělsku,

ale i ve střední Evropě. Ostatně Židé zde nalezli nejentehdy možnost kulturního a ekonomického rozvoje, ale oněkolik století později nakonec i azyl a únikovou cestu v době

svého pronásledování evropským nacismem.

Dobytí Istanbulu v roce 1453 tak nebylo v celoevropském měřítku jen koncem legendy nebo předzvěstíčehosi mnohem horšího. Bylo především zahájením nového období rozvoje Města jako takového a také nové éry říše, která jej učinila hlavním sídelním městem svých vládců. I díky tomu se Osmanská říše nejen defi nitivně zařadila po bok velmocí své doby, aby je nakonec i překonala.

A stejně jako každá z nich posléze zanikla.


21

II.

Cesty vedoucí do „druhého Říma“ –

mezi turbanem a kardinálským

kloboukem

Byzanc a Turci – počátky konfl iktu

Počátky stýkání a potýkání se Byzance s Turky spadají až

do 11. století a úzce souvisejí s politickou krizí, kteroupro

cházel v této době abbásovský chalífát v Bagdádu. Od

konce 9. století se chalífát začal propadat do stále hlubší

krize. Jeho nároky na univerzální postavení v islámském

světě byly stále méně podloženy reálnou mocí, která by je

dokázala v případě potřeby na nominálně podřízených

politických satelitech vynutit. V konfrontaci se sunnitským

chalífátem došlo k odtržení Egypta a severní Afriky,dočas

ně konsolidovaných pod vlajkou konkurenčního ší’itského

fátimovského chalífátu v Egyptě. V 10. století pak takédo

šlo k renesanci jazykově perské kultury, která měla sehrát

významný vliv v turkických státech, které se začalyformo

vat ve stejné době na okraji abbásovské sféry vlivu.

Výzvě, kterou pro chalífát představovaly takové státy, jako

byl sultanát v afghánské Ghazně na přelomu 10. a 11.sto

letí či fátimovský chalífát v Egyptě, se abbásovštíchalífo

vé pokusili čelit využitím jiných vazalů, seldžuckýchTur

ků, jejichž politický, demografi cký a především vojenský


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

22

význam začal v této době narůstat. Mahmúda z Ghazny

se sice eliminovat podařilo, cenou za to však bylaskutečnost, že seldžučtí Turci – pod vedením svého vůdce Turguta Beje – zcela opanovali mocenskou strukturu vBagdádu a stali se nespornou dominantní silou v samém

centru abbásovské říše. Role chalífy byla stále vícezatlačována do pozadí, až mu zbyl pouze titulární úkolreprezentovat beztak iluzorní jednotu islámského, respektive

abbásovského světa. Ve Španělsku vládli z Córdoby sunnitští chalífové umájjovští a v Káhiře fátimovští(odvozujíce svoji legitimitu od Prorokovy dcery Fátimy), kteří – na

rozdíl od svých sunnitských rivalů – vyznávali ší’usedmého imáma Ismaila.

Důsledkem úpadku moci abbásovského chalífátu v 10. sto letí nebyla jen eroze jeho vlivu v islámském světě. Byzantská říše, postupně konsolidující svůj vliv na Balkáně a rozšiřující jej až do Ruska, začala využívat slabostiBagdádu a dobývat zpátky území, která ztratila v době nástupu a rozmachu islámu v 7.–8. století. Byzantinci proniklizpátky do východní Anatólie, Arménie a severní Sýrie, když v roce 969 dobyli zpět Antiochii (Antakya, dnes v Turecku). Průvodním jevem této reconquisty bylo nejen pobíjení muslimů, ale rovněž stejně tak bohulibé pálení všech kopií Koránu, které se Byzantincům podařilo shromáždit.

V seldžuckých Turcích však Byzantincům vyvstal nejen vojensky silný a politicky konsolidovaný soupeř. Byl to také soupeř, jehož výboje neprovázelo jen nastolenívojenské a politické převahy. Jeho pronikání doprovázela jako vedlejší efekt i postupná proměna demografi ckéhoobrazu dobytých území, což dále posilovalo novou politickou moc. Příchod Turků do Íránu a později do Malé Asie byl


23

totiž generován nejen formováním alternativní mocenské

opory abbásovských chalífů, což by mělo v podobědosazené politické elity pouze dočasný efekt. Specifi ckýcharakter tohoto nového jevu byl způsoben předevšímpopulačním přetlakem v jejich domovině ve střední Asii, která

se stala v následujících stoletích zdrojem řady migračních

vln směřujících na západ a zdrojem politického neklidu na

Blízkém východě vůbec.

Upevňování moci seldžuckých Turků v samém centru říše – v Bagdádu, v širším smyslu pak v Mezopotámii a v Íránu – bylo doprovázeno rostoucí intenzitou nájezdů tureckých bojůvek přes byzantskou hranici. Ta vyrůstala jak z tlaku, který na první migranty vyvíjely vlny dalších příchozích, tak z turecké – stále ještě nomádské, tj. vprincipu neklidné a kořistnické mentality, a také z velmi volné a pohyblivé struktury politických vztahů v regionu. Seldžucký sultán Alp Arslan, syn Turguta Beje, ovšem zasvého hlavního soupeře považoval fátimovský chalífát a jeho přítomnost v Sýrii a Palestině. Nájezdy svýchsoukmenovců do Byzance tedy spíše toleroval, než schvaloval. Avšak výzvu, kterou – v reakci na rostoucí tlak Turků na hranicích – před něj postavil byzantský císař Roman IV.Diogenes v roce 1070, nemohl jednoduše ignorovat.

Nájezdy Turků přes hranice posloužily byzantskému císaři jako vhodná záminka k tomu, aby se pokusil využít Alp Arslanova zaneprázdnění, vyvolaného bojem proti fátimovcům. Zároveň to byla příležitost, aby se jedním úderem pokusil zlomit první a hlavní překážku bránící obnovení byzantského panství v Sýrii. Tou překážkou byli právě Seldžukové. Byzantský císař však přecenil své síly a hrubě podcenil vojenskou fl exibilitu svého protivníka.

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

24

V roce 1071 se na pláni poblíž města Manzikert (Malazgirt,

dnes v Turecku), ležící na východ od východoanatolského

jezera Van, obě armády utkaly. Bitva skončila zoufalou

porážkou armády Romana IV., který sám padl do zajetí.

Byzanc v ten den ve východní Anatólii přestalaexistovat jako relevantní vojenská síla. Tím spíše, že po bitvě se propadla do další politické krize, z níž se jí – a to i zahorlivého přispění katolických křižáků – již nepodařilo se zcela vzpamatovat. Alp Arslan sice Romana IV. za výkupnéproustil, ale dveře do Anatólie zůstaly otevřené, čehož kočovní Turkové postupně začali využívat a usazovat se na území prostém pevné a organizované kontroly.Soupeřením Byzance a Abbásovců již oslabená arménská knížectví ve východní Anatólii žádnou kontrolu, či dokoncepřekážku jejich postupu nemohla představovat.

Nejednalo se přitom o žádný dramatický vpád, něco jako povodeň z přívalového deště. Byl to mnohem spíše pozvolný proces, který nemusel nutně mít ve všechpřípadech konfrontační podobu, zejména vezmeme-li doúvahy, že jen část přistěhovalců již přijala islám, což znamená, že zbytek byl vystaven pastoračním aktivitám jak svých muslimských soukmenovců, z nichž zdaleka ne všichni vyznávali ortodoxní sunnitský islám, tak hlavněpředstavitelů ortodoxní církve (řecké, arménské), jež aktivněpůsobila v převážně křesťanském prostředí, do něhožpřicházeli. Část z nich si alespoň dočasně ponechala animistickou víru svých předků. Na druhé straně toto mísení s sebou přinášelo jazykovou turkizaci místního anatolského obyvatelstva.

Tyto tři vlivy se na anatolském venkově mísily astřetávaly a společně umožnily vznik pozoruhodně synkretické


25

tváře anatolského venkovského islámu, ovlivněného ší’ou,

křesťanstvím, animismem a později i súfi jskou mystikou

(dervišskými řády), která sama o sobě byla v řaděpřípadů (např. řád bektáší) produktem právě tohoto prostředí.

Súfi jský islám, v rozličných podobách, měl mít pozdějidůležitý vliv na konsolidaci osmanského státu, jeho expanzi

i formulování jeho ideje.

Muslimským říším na Blízkém východě však na konci 11. století vyvstal nový soupeř, se kterým museli začít počítat a který znamenal dočasnou politickou vzpruhu i pro byzantskou říši, jakkoliv se jeho objetí nakonec právě pro ni vyjevilo jako smrtelně nebezpečné. Bylo to západní křesťanství a jeho první křížová výprava, která vedla k dobytí Jeruzaléma v roce 1099 a k následnému ustavení několika státečků ve Svaté zemi. Navzdory podpoře, kterou Byzanc křižákům poskytla, jí nebyla předána dobytá území v Sýrii a Palestině. Věroučný rozkol mezi oběmavětvemi křesťanství, ke kterému defi nitivně došlo v roce 1054, tak nabyl rovněž podoby roztržky v oblasti reálné politiky, která posléze měla mít ruku v ruce s další dynastickou krizí v Konstantinopoli nedozírné následky na stabilitupolitické moci v regionu.

„Velkým“ Seldžukům se ani po vítězství u Manzikertu nepodařilo zcela eliminovat fátimovský chalífát. Naopak, po předčasné smrti Alp Arslana a jeho syna došlo kpostupnému ústupu Seldžuků ze slávy, který nakonec vedl až k omezení jejich moci a vlivu pouze na oblast Mezopotámie a Íránu. Na pomezí byzantské, seldžucké afátimovské říše v severní Sýrii se vytvořil emirát, jehož vladař Zangí zahájil dobytím Edessy v roce 1144 reconquistu Svaté země pro „dům islámu“ (dár al-islám), která vyvrcholila

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

26

znovudobytím Jeruzaléma sultánem Sálih ad-Dínem (Saladinem) v roce 1187.

V souvislosti s erozí politického vlivu Byzance a tzv. „velkých“ Seldžuků v Iráku a Sýrii došlo ve 12. století k vytvoření odštěpeneckého sultanátu „římských“Seldžuků (Seldžukové Rúmu, tj. Říma). Rozkládal se v Anatólii a jeho centrem bylo středoanatolské město Konya, které leželo na jih od Ankary. Mocenské vakuum, které se vdůsledku úpadku byzantského vlivu vytvořilo v Malé Asii, tak bylo poprvé vyplněno významnou muslimskou politickou silou, která znamenala nejen upevnění moci islámu, ale také politické posílení vlivu tureckého etnika v tétooblasti. Na druhé straně kultura seldžuckých států, ať již vsamotném Íránu, Mezopotámii nebo i v Anatólii, byla jazykově povýtce perská, byť jejími nositeli byli z velké části etničtí Turci. Patřil mezi ně mj. i básník Dželáleddín Rúmí (tj.„římský“), který ve 13. století uprchl před Mongoly zestředoasijského Balchu do Konye.

V souvislosti s asimilací nově příchozích a jejíkonfrontací s vysokou dvorskou kulturou, stále jazykově převážně perskou, se v období Seldžuků vyvinul ostrý předěl mezi politickou, vojenskou a společenskou elitou, kteráhovořila persky, a venkovským obyvatelstvem, které mluvilo turecky. Být Turkem znamenalo zastávat nižší společenské postavení. Pokud byl někdo v rámci seldžucké a posléze osmanské elity, která řadu seldžuckých hodnot převzala, označen za Turka, znamenalo to těžkou urážku.

Nicméně i přes tyto skutečnosti vytvořil seldžucký stát v Anatólii příznivé politické prostředí pro příchod dalších emigrantů ze střední Asie. Ti byli k pochodu na západ motivováni jak populačním přebytkem, tak ve 12. století


27

již také novými, dramatickými událostmi, které probíhaly

právě ve střední Asii: v souvislosti s pohybem mongolských kmenů docházelo v tomto regionu k zásadní proměně mocenské a demografi cké struktury.

Ani na Západě pochopitelně nezůstal tento vývoj neovšimnut. Byl však poněkud zavedeně interpretován jako probuzení zapomenutého křesťanského státu,vedeného mytickým knězem Janem, který by mohl křesťanům ulehčit v jejich boji s islámskými státy ve Svaté zemi – a ve Středomoří vůbec. Poselstvo, které roku 1177 vyslal papež Alexandr III., aby navázalo kontakt s tímto „křesťanským“ státem, podle všeho ani nedosáhlo svého cíle, a po kud ano, tak od něho v žádném případě nepřišla nazpětzpráva o pravém stavu věcí. Příchod Mongolů na Blízký východ a do Evropy proto také představoval neočekávanou a šokující zkušenost, která poznamenala vnímání veškerých turkických etnik, se kterými byli Mongolové často mylně ztotožňováni a se kterými Evropa po zději přišla do styku.

V jednom však Čingischán a jeho následovníci naplnili očekávání Západu – jejich nástup na scénu znamenal konec většiny muslimských států na Blízkém východě; úspěšně jim dokázal vzdorovat jen mamlúcký Egypt.Mongolský vpád znamenal defi nitivní konec jak seldžuckého státu v Íránu, tak oslabení Seldžuků v Malé Asii. Posledně jmenovaní se z ran uštědřených Mongoly jižnevzpamatovali a v roce 1243 se stali vazaly mongolského ílchanátu, jehož centrum sídlilo v Íránu. (To ovšem Mongolůmnezabránilo v tom, aby v souladu s dobovým pojetímuplatňování politického vlivu ještě v roce 1256 důkladněnevyplenili hlavní seldžucké město Konyu.) V důsledku postupu

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

28

Mongolů tak do Anatólie pochopitelně prchaly novéskuiny přistěhovalců.

Po zásadním oslabení seldžucké centrální moci se na okrajích sultanátu začaly formovat stále vlivnější asebevědomější emiráty. Jejich vládci hledali nejen své místo na slunci, ale i uplatnění a obživu pro své družiny. Nikoliv náhodou je nalézali především na pomezí mezi seldžuckou a byzantskou říší, byť předmětem jejich aktivit nebyli, v rozporu s později vytvořenou legendou o džihádu, tj. svaté válce proti nevěřícím, výlučně jejich křesťanštísousedé.

Byzantská říše v té době prodělávala jednu z nejtěžších krizí ve svých dějinách. Podivné dědictví, které za sebou ve vztazích mezi západním a východním křesťanstvím zanechaly první tři křížové výpravy, přerostlo na počátku 13. století, při příležitosti uspořádání čtvrté křížovévýpravy, v otevřenou konfrontaci. Využití žádosti o pomoc,kterou vznesl jeden z pretendentů na byzantský trůn, vedlo v roce 1204 k dobytí Konstantinopole a k založenítakzvaného latinského císařství. Vznik tohoto státu však v žádném případě neznamenal posílení pozice nyní latinské Byzance vůči Seldžukům v Anatólii. Ba naopak. V Nikáji (Iznik, dnes v Turecku) vzniklo sídlo konkurenčního císařství, kam se uchýlil dosavadní panovník a odkud bylypodnikány pokusy o znovuzískání Konstantinopole. Lze říci, že pouze nekonfrontační politika anatolských Seldžuků a příchod Mongolů, který absorboval všechnupotenciální energii sultanátu, zabránily tomu, aby již v tomtoobdobí byzantské panství v Anatólii zcela nezmizelo aKonstantinopol nebyla vydána všanc případnému útoku z Malé Asie.


29

Zánik latinského císařství v roce 1261 znamenal sice dočasnou konsolidaci byzantské moci, ta však již zůstala omezena jen na západní Anatólii, Thrákii, jižní částBalkánského poloostrova a několik černomořských přístavů v Malé Asii, v čele s Trabzonem. Úpadku moci Byzance pak na severu využil i její tradiční rival – Bulharsko. To za cara Alexandra II. dosáhlo svého největšího teritoriálního rozmachu, když po dočasném získání Epiru na Západě aThesálie na jihu získalo přístup jak ke Středozemnímu, tak i k Egejskému moři.

V důsledku oslabení Byzance na západě a Seldžuků v Konyi na východě vzniklo politické vakuum, které nemohlo zůstat nevyplněno. Příležitosti se chopilo několik malých emirátů, které se tohoto prostoru hbitě zmocnily. Jejich modus operandi byl nicméně stále ještě výrazně závislý na myšlenkovém světě a sociálních strukturách kočovných kmenů a jejich politická i vojenská váha byla objektivně vzato nevelká. Zvyšovala ji však právě absence reálné politické moci na obou světových stranách, a to i navzdory kvazivazalskému vztahu emirátů vůči sultánům v Konyi. Vládce těchto emirátů spojoval kořistnický pohled na dobytá území i postupné přijetí sunnitského islámu. To jim nicméně nebránilo v tom, aby spíše dříve než později začali bojovat mezi sebou.

Území byzantské říše, politické vakuum či spíše „území nikoho“ na hranici Byzance a seldžuckého sultanátu se samozřejmě nabízelo jako volný prostor pro získání obživy. Hlavně proto o něj emiráty vedly krvavé boje. A v tomto prostředí se zrodil osmanský emirát.

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

30

Počátky osmanského státu za Osmana I. a Orchana

Samotný okamžik vzniku osmanského státu je poněkud

zahalen tajemstvím, neboť v tehdejší době o jeho prvních

panovnících a jejich skutcích žádný soudobý historik neovažoval za důležité ztratit ani slovo. Až pozdější období

vlády Osmana I. a především jeho syna Orchana nalezlo

cestu na stránky tehdejších kronik. Z Orchanova období

pak máme doložené i první primární doklady existence

osmanského státu a jeho panovníka – mince a prvnídokumenty vydané jménem emíra Osmana.

Při líčení počátků státu, který později nesl Osmanovo jméno, se tak musíme opírat o legendární podání, která vznikla později, až s odstupem několika desetiletí. Slovo legenda by však nemělo znamenat, že líčení je apriori nevěrohodné. Je jistě velmi pravděpodobné, že historické detaily jdou na vrub tvůrčímu potenciálu autorů. Vobecné rovině nám však sdělují jakýsi obecně aplikovatelný vzor vzniku malého, zpočátku kočovného emirátu nahranicích obou velkých států. Těchto emirátů v druhépolovině 13. a první polovině 14. století vznikla v západníAnatólii celá řada, významnou historickou roli však posléze sehrálo jen několik z nich.

Podle těchto legendárních podání se někdy v druhé polovině 13. století jistý Ertoğrul vydal do Malé Asie se svým otcem a dvěma bratry (a kmenem, jehož bylipředstaviteli). Zatímco otec s bratry se údajně vrátili zpátky do střední Asie, Ertoğrul zůstal a tehdejší seldžucký sultán Aláeddín I. Keykubád mu přidělil pastviny v oblasti Söğütu na západě Anatólie. Po Ertoğrulově smrti se jeho syn Osman, který do té doby provozoval zděděné pastevecké


31

řemeslo, dostal do sporu jak se svými křesťanskými, tak

i muslimskými sousedy, především s nejmocnějšímregionálním emírem v Germiyanu (oblast města Kütahya na

severozápadě Turecka) a křesťanským vládcem města

Karadžahisar. Protože byl sultán v té době zaneprázdněn

Mongoly u Herakleje (Ereğli, dnes východní Turecko),musel se Osman s touto výzvou vypořádat sám, a tak mu

nezbylo, než aby město Karadžahisar dobyl.

Osman se po dobytí Karadžahisaru dostal do zcela nové, přímo bychom řekli jemu neznámé situace. Vznikl tak zárodek nového politického útvaru, který donutil Osmana ke dvěma krokům. Tím prvním bylo, že musel začít budovat státní správu z nového centra. Diktovaly to nejen nároky spojené s novou situací, do které se dostal, ale také skutečnost, že dobyté město se přirozeně stalo hlavní zárukou jeho postavení, a to z politického i vojenského hlediska. Neznamenalo to ovšem vůbec, že se Osman ve městě natrvalo usadil. Jisté pozůstatkynomádské mentality můžeme totiž v chování, architektuře i státní správě stopovat až do vrcholného období osmanské vlády. Tak například osmanský palác v Edirne byl postaven ze dřeva a jeho dispozice refl ektovala do jisté míry dispozici stanového tábora. Sám Osman I. proto se vší pravděpodobností i nadále pobýval ve stanových táborech.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit i to, že dobyté město sice představovalo výhodu, ale zároveň i závazek, ne-li v jistém smyslu zátěž pro nezkušeného kočovníka. Druhou Osmanovou starostí proto bylo, aby město zajistil mocensky, což znamenalo posílit jeho postavení dalšími výboji. Ty Osman podnikal vůči sousedním politickým centrům, a to i v případech, kdy své nepřátelstvíneprojeCESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

32

vovala otevřeně, a představovala tak třeba jen potenciální

nebezpečí nebo lákavou kořist. Po určitou dobuspolupracoval s Michalem, křesťanským vládcem městaHarmankaya, které leželo na jih od Osmanova území. Společně se

jim podařilo dobýt Bilecik, poté však již Michalova stopa

mizí v propadlišti dějin...

Předělem, který významně ovlivnil nejen Osmanovo postavení, ale i další vývoj státního útvaru, v jehož čele stál, se stal rok 1302. Tehdy zemřel poslední seldžuckýsultán a v rámci systému vazalských vztahů, které panovaly v západní a střední Anatólii, se emíři sídlící na západě země stali přímými vazaly mongolských ílchánů, jejichž moc však byla v té době již na ústupu. V roce 1302 Osman oblehl Nikáju (Iznik). Město samotné sice nedobyl, avšak porazil poblíž Nikomedie (Izmit), v místě zvaném Bapheus, byzantské vojsko, které vedl heteriarch Muzalon. Bylo to vojsko, které Nikáji vypravil na pomoc byzantský císař.

Vítězství nad byzantskou armádou spolu s rozsahem území, které nyní kontroloval (sahalo od Bursy na západě až po Nikáju a Nikomedii), z Osmana defi nitivně učinilo jednoho z hlavních hráčů na bitevním i politickém poli tehdejší západní Malé Asie. Rozpoutal se boj o moc vseverozápadní Anatólii, v němž se Osman po vítězství nad byzantskou armádou vyrovnal svým hlavním konkurentům, emírům z (bráno od severu k jihu) Germiyanu (hlavní město v Kütahya), Karesi (u Dardanel), Saruhan (s hlavním městem v Manise), Aydınu (hlavní město v Denizli) aMenteşe (s hlavním městem v Tire).

Osmanův syn Orchan, který nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1324, území zděděného emirátu podstatně rozšířil. V roce 1326 obsadil Bursu a učinil z ní hlavní


33

město. V roce 1329 porazil v bitvě u Pelekanonu byzantské

vojsko, jemuž velel samotný císař Andronikos III. V roce

1331 pak Orchan konečně obsadil Nikáju a v roce 1337

Nikomedii. V průběhu třicátých a čtyřicátých let 14. století

si postupně podmanil emirát Karesi, a dostal tak pod svou

kontrolu celé jižní pobřeží Marmarského moře, včetně

asijské části úžiny Dardanely.

Zde se Orchanův postup na čas zastavil. Překonat, byť úzkou, mořskou úžinu bez vlastního loďstva a zkušeností s námořními operacemi se v nepřátelském prostředí jevilo jako krajně riskantní. Avšak vnitropolitická situace vKonstantinopoli urychlila podstatně běh událostí a nakonec donutila Orchana jednat.

V roce 1341 zemřel císař Andronikos III. a zanechal po sobě nezletilého dědice, pozdějšího císaře Jana V.Palaeologa. Vlády se zmocnil regent Jan Kantakuzenos, který se prohlásil císařem Janem VI. Proti němu následněvystoupila matka Jana V., Anna Savojská, která hájila zájmy svého nezletilého syna. Jan Kantakuzenos měl v té době již poměrně dobré zkušenosti se spoluprací s aydınským emírem Ömürem, na kterého se obrátil se žádostí o pomoc. Ömür však v polovině čtyřicátých let musel čelitlatinskému výpadu v Izmiru, při jehož znovudobývání také v roce 1348 zahynul. Jan VI. se tedy obrátil na Orchana, který mu již krátce předtím také vojensky pomohl, a to při dobývání přístavů na černomořském pobřeží Bulharska, mj.Sozopolu. V roce 1346 oženil Orchana (který byl pravděpodobně již v letech, a to nejen na tehdejší poměry) se svou dcerou Theodorou. Byzantskému panovníkovi šel tento svazek ovšem k duhu. V následujících třech letech Orchanův syn Süleyman pomohl Janovi VI. v boji s konkurenty, při kteCESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

34

rém se císař úspěšně (ale jen dočasně) vypořádal se svými

protivníky na evropském kontinentě.

V roce 1352 Osmané pomohli také Janovanům, kteří bojovali v Marmarském moři s Benátčany. Námořní fáze tohoto vojenského střetnutí se mj. odehrávala takřka pod okny císařského paláce v Konstantinopoli. Poté se Osmané opět postavili po bok Jana VI. v boji proti Janovi V. Nicméně ani osmanská pomoc Janovi VI. natrvalo nepomohla – v roce 1355 musel uznat svoji porážku a odejít do kláštera v Charsianeites. Ovšem ani Palaeologovénemeškali a velmi rychle uzavřeli s Orchanem spojenectví, stvrzené manželstvím dcery Jana V. s Orchanovým synem Chalilem. Jistě je k tomu důrazně podnítil i fakt, že nabídka na vytvoření unie východní a západní církve, kterou Byzanc v Římě předložila zároveň se žádostí o vojenskou pomoc, zůstala na Západě oslyšena.

Na maloasijském válčišti Osmané dobyli v roce 1354 Ankaru. Ve stejném roce zemětřesení poničilo hradby města Galipoli. Süleyman, který se právě nacházelnedaleko, nemeškal, město obsadil a nechal obnovit. Osmané tak získali první významný opěrný bod na evropské pevnině. V roce 1361 dobyli Dimetoku.

Další osmanská expanze a dočasné otřesení

osmanské moci

V roce 1362 zemřel Orchan, který svému nástupciMuradovi (nejstarší syn Süleyman zemřel již v roce 1357; snad

podlehl následkům zranění po pádu z koně) zanechal

dědictví, které z něj činilo představitele nejvýznamnějšího


35

vojenského a politického faktoru v regionu. Vzhledem

k mocenskému vakuu, které bylo způsobeno narůstajícím

oslabováním Byzance, si toto dědictví přímo říkalo o další

rozšíření a upevnění. Již za Orchana se novému státu

podařilo vymanit z vazalské závislosti na mongolských

ílchánech. Teprve za Murada se však objevil titul „sultán“,

který indikoval legitimitu vládce z „boží vůle“.

V souvislosti s ústupem mongolských ílchánů se vAnatólii doširoka otevřelo pole pro soupeření mezi novými turkickými státy, z nichž vyčnívaly dva nejmocnější – osmanský na západě a karamánovský v centru Malé Asie, jehož hlavním sídlem byla původně seldžucká Konya. Bylo to také na východě, kde musel Murad I. vybojovat první bitvu o udržení Ankary proti emírům ze Sivasu. Největší výzvy však na Murada čekaly na evropské pevnině, a to nejen s ohledem na celkovou politickou situaci, ale také s ohledem na dočasné oslabení osmanského vlivu vThrákii, k němuž došlo v šedesátých letech 14. století.

Vojenská tažení v Thrákii v té době pokračovala. Turci se během nich zmocnili Çorlu a Lüleburgazu. Přeťali takcestu vedoucí z Konstantinopole do Edirne, jehož dobytí se poté stalo již jen otázkou času. Murad byl však v té době zaneprázdněn v Anatólii.

Na první pohled lineární expanzi Osmanů v Evropěnarušuje skutečnost, že k celé řadě osmanských územních zisků v té době došlo díky vojskům, která nebyla nutně podřízená osmanskému emírovi. V těchto letech tomu bylo dokonce spíše naopak. Vojenskou kampaň totiž naturecké straně vedli především nezávislí bejové Hadži Ilbeyi nebo Evrenos Bey, kteří se na evropský kontinent dostali pravděpodobně (v případě Hadžıho Ilbeyiho téměř jistě)

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

36

ještě v době spolupráce Jana VI. a Ömüra Beje z Aydınu ve

čtyřicátých letech 14. století a nyní na základěrovnoprávného vztahu spolupracovali s Orchanovým synem Süleymanem. Nebyli tak závislí na osmanských emírech, s nimiž

se právem cítili být v rovnoprávných vztazích. Byť jejich

nezávislost neměla trvat příliš dlouho.

Další důležitou složkou turecké expanze byly dervišské řády, které na vlastní pěst spolupracovaly s pohraničními bojůvkami, a to bez ohledu na jejich vazalskou závislost či nezávislost. Role těchto řádů spočívala, vedlenezanedbatelné funkce vojenské, především v kultovním osvojování území pronikáním do místních, společenskou a politickou krizí otevřených, sociálních struktur, se kterými sedokázaly v některých ohledech i identifi kovat. Jako příklad lze uvést integraci kultů sv. Jiřího, sv. Ilji či sv. Demetria do liturgie některých heterodoxních dervišských řádů,osvojování místních tradičních poutních míst nebo přijetí dnů zasvěcených sv. Jiřímu a sv. Demetriovi jako limitů válečné sezóny. Světy egejské oblasti se tak vzájemně protínaly a prolínaly a na úrovni lidové kultury – až do doby ataků moderního nacionalismu – snad i částečně integrovaly.

Mocenské vakuum na Balkánském poloostrově se vpolovině 14. století dále prohlubovalo. Smrtí srbského krále Štěpána Dušana v roce 1355 skončila existence jednotného a mocného srbského státu. De facto tak zmizel poslední státní útvar na Balkáně, který by teoreticky mohl sám úspěšně čelit nástupu Osmanů na evropské půdě. Bulharský car Ivan Alexandr se svou prekérní situacipokusil vyřešit spojenectvím s Osmany. To však proti němu popudilo jak Byzanc, tak Uhry, které se v důsledkuuplatňování svých lenních práv vůči státům balkánského


37

nu postupně stávaly hlavním protivníkem pronikajících

Turků.

Spojenectví s Osmany uzavřel v následující dekádě inásledník bulharského panovníka, car Ivan Šišman, který se dále pokoušel rozvíjet politiku Ivana Alexandra. Zcela vjejích intencích odmítl v roce 1366 průchod bulharským územím byzantskému císaři, který se vracel z neúspěšné diplomatické cesty do Uher, a zadržel jej. Z potíží císaře vysvobodil až Amadeus Savojský, který ve stejném roce zahájil křížovou výpravu, při níž dobyl mj. Galipoli a Küçük Çekmece nedaleko Konstantinopoli. Poté, co dobyl ipozice na bulharském pobřeží Černého moře, donutil caraŠišmana, aby Jana V. propustil.

Osud jak bulharského, tak srbského státu předznamenal rok 1371, kdy Evrenos Bey a Hadži Ilbeyi (nikoliv tedy sami Osmané, jak se traduje) porazili spojená vojska prizrenského krále Vukašína a jeho bratra Jana Uglješi uČirmenu na řece Marici. Oba bratři v ní, navzdory předchozí duchovní přípravě Jana Uglješi na hoře Athos, přišli o život. Tureckým vojskům se tak otevřela cesta do východní Makedonie a především k dobytí Edirne, kterépravděpodobně padlo do tureckých rukou právě v souvislosti s těmito vojenskými operacemi.

3

Mezitím se Jan V. opět pokusil přimět Řím i Benátky, aby zasáhly ve prospěch Konstantinopole; dokonce kvůli tomu 18. října 1369 formálně přijal katolické vyznání. Když

3

Časové údaje o dobytí Edirne oscilují mezi roky 1361 a 1371.

Podle novějších zjištění však ještě v roce 1366 bylo Edirneprokazatelně (nebo možná také opět) v křesťanských rukou. Jako logické seproto jeví, že k jeho defi nitivnímu pádu do tureckých rukou došlo vrámci tohoto tažení, ať již před nebo po bitvě u Čirmenu.

CESTY VEDOUCÍ DO „DRUHÉHO ŘÍMA” – MEZI TURBANEM A KARDINÁLSKÝM KLOBOUKEM


1453: PÁD KONSTANTINOPOLE – ZROD ISTANBULU

38

se ovšem – s prázdnýma rukama – vrátil z Itálie nazpět do

Konstantinopole, zjistil, že se jeho domácí situaceradikálně proměnila. V první řadě se musel vypořádat sespolečným povstáním svého syna Andronika a jednoho zMuradových synů Savdžiho, kteří vystoupili nejen proti jeho

vlastní autoritě, ale i proti autoritě jeho „úhlavníhospojence“, jímž se pro tu chvíli stal Murad. Oba otcové spojili své

prostředky proti svým synům. Murad dal k dispozicivojenskou sílu a Jan V. přepravní kapacity, takže v roce 1373 se

Murad jakožto osmanský suverén poprvé osobně ocitl na

evropské půdě.

Po porážce povstaleckých vojsk byli oba synkové promptně oslepeni a uvězněni. Nejdůležitějším důsledkem povstání se však stalo něco jiného. Ve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist