načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 14-14 Přátelství napříč staletími – Silene Edgarová

14-14 Přátelství napříč staletími

Elektronická kniha: 14-14 Přátelství napříč staletími
Autor: Silene Edgarová

Hadrien a Adrien jsou dva třináctiletí kluci, kteří žijí ve Francii a mají podobné problémy ve škole, doma a i s dívkami. Od sebe je dělí jen jedna věc: Hadrien žije v roce 1914 a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 204
Rozměr: 21 cm
Vydání: I. vydání
Spolupracovali: přeložila Světlana Ondroušková
Skupina třídění: Francouzská próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4288-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hadrien a Adrien jsou dva třináctiletí kluci, kteří žijí ve Francii a mají podobné problémy ve škole, doma a i s dívkami. Od sebe je dělí jen jedna věc: Hadrien žije v roce 1914 a Adrien v roce 2014. Příběh neobvyklého přátelství dvou chlapců, které dělí od sebe sto let. Jejich jedinou spojnicí jsou dopisy putující přes propast času. Určeno starším dětem a mládeži.

Popis nakladatele

Hadrien a Adrien jsou dva třináctiletí kluci, kteří žijí ve Francii a mají podobné problémy ve škole, doma a i s dívkami. Od sebe je dělí jen jedna věc: Hadrien žije v roce 1914 a Adrien v roce 2014. Jejich osudy se propojí, když si začnou díky tajemné schránce posílat dopisy. Nejdříve vůbec netuší, že jejich dopisy putují časem. Když si Adrien uvědomí, že Hadrien žije v minulém století, rozhodne se ho varovat – blíží se první světová válka a jeho kamarád se musí za každou cenu ukrýt!

(přátelství napříč staletími)
Zařazeno v kategoriích
Silene Edgarová - další tituly autora:
Adéla na svatbě královny Margot Adéla na svatbě královny Margot
 (e-book)
Adéla na svatbě královny Margot Adéla na svatbě královny Margot
14-14 Přátelství napříč staletími 14-14 Přátelství napříč staletími
 (e-book)
14-14 Priateľstvo naprieč storočiami 14-14 Priateľstvo naprieč storočiami
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

14 -14

Přátelství napříč

staletími

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Silène Edgarová, Paul Beorn

14-14 Přátelství napříč staletími – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Přátelství napříč staletími

Silè

ne

E

dg

aro

Pa

ul

B

eo

rn



Mé krásné kytičce,

mému jablíčku a mému stromu,

které nás všechny tři chrání.

Těm, kteří mě doprovázeli v minulosti i přítomnosti,

a i těm, kteří už tady nejsou: Louisovi, Madeleine,

Edmondovi, Suzanne, Andrée, Pierrovi,

Cécile a Alainovi.



7

Kapitola 1

1. ledna 2014

Hřbitov, to je přece ideální místo pro schůzku, nebo ne? V tuhle hodinu tam není ani živáčka, nikdo je nebude rušit. Adrien stiskne kytici mezi zuby, vyšplhá nahoru po mříži, jak už to dělal snad stokrát, a  vmžiku je na druhé straně zdi. Klepe se zimou a stoupá do svahu, pod jeho teniskami křupe sníh. Tohle fakt nedomyslel! Měl si vzít pořádné vysoké boty.

Kříže jen sem tam vykukují z  mlhy, místu vládne ticho svátečního rána. Většina náhrobků se rozpadá, pro Adriena je to však nejkrásnější místo na zemi. Usměje se na kamennou rytinu sympatické dámy napůl pohlcenou mechem a  radostně pokyne rukou směrem k  deseti francouzským vojákům, kteří spočívají v prostoru pro padlé vojáky už téměř jedno století. Jejich jména zná nazpaměť.

Dřív si tady s Marion rádi hrávali. Schovávali se mezi náhrobky. Znal každou uličku, každou puklinu v kameni, každý medailon. Dávali si sraz ve skrytu větví vzrostlého cypřiše vždy uprostřed odpoledne. Někdy si hráli na zombie, někdy na upíry – Marion zbožňovala, když ji s křikem pronásledoval. Uprostřed hřbitova je malá bílá kaplička. Právě tam ji Adrien jednoho dne požádal o  ruku. Vybuchla smíchy a do zvuku klapavého tleskání pronesla ano.

Dobře, bylo jim tenkrát sice pět a půl a teď je jim třináct. Přece ale nemohla zapomenout! Dnes je prvního ledna a začíná zcela nový rok 2014. Chvíle pro všechna dobrá předsevzetí. Jestli se nerozhodne ani dnes, stane se z něj skutečný ztracený případ. Každopádně takhle to alespoň říká jeho mladší sestřička Éloïse. Už celé týdny mu radí, aby v  sobě našel odvahu: „Jestli ji miluješ, proč jí to neřekneš?“

Jasně, v  šesti letech se jí to zdá jasné. Až jí bude taky třináct, uvidí, že věci jsou daleko složitější, když je člověk starší. Po milionté v  hlavě probírá své šance, vybavuje si všechny nepatrné náznaky, které střádá jako poklad už měsíc, a znova a znova si je promítá před spaním.

Zaprvé, vždycky obdivovala kluky, kteří ve škole vynikali, a  Adrien má dobré známky. Zadruhé, minulý rok, když s ním tančila ploužák, prohlásila, že kdyby všichni kluci byli jako on, svět by byl daleko lepší místo. Zatřetí, minulou sobotu v kině ho během filmu chytila za ruku. Především tohle její gesto mu dnes dodávalo odvahu, aby se konečně vyjádřil.

Podívá se na hodinky – půl desáté, je tady o půl hodiny dřív. Čekání je strašlivé. Aby neumřel netrpělivostí, vyráží na obchůzku ke svým oblíbeným náhrobkům.

Laon je chudé městečko a  zdejší hřbitov na tom není o moc líp. Je téměř opuštěný a lidé sem nechodí své pozůstalé často navštěvovat, zejména tady pod hradební zdí na strmém svahu. Tato část připomíná spíš pole pokryté kamením, a ne hroby. Podloží tu občas mírně ujíždí a strhává kamenné náhrobky. Ve sněhu a  mlze je nebezpečné se na místo vydávat, Adrien by se tady ale mohl procházet se zavřenýma očima.

Nechává hlavou volně proudit myšlenky, pak jeho pohled spočine na kytici a najednou ztratí kuráž: Kytky, není to blbý? Sehne se a přilepí k nim nos, nic ale necítí. Uprostřed zimy nebylo snadné je sehnat, je to směsice bílých chryzantém a  květů bavlníku. Ve váze v  obýváku se mu zdály úchvatné, ale teď, když je drží v ruce, zmrzlé na kost, si není jistý, jestli udělal dobře, že je bral s sebou.

Když byla Marion malá, kytky zbožňovala. Problém je, že se změnila. Změnili se i  všichni jeho kamarádi – mají pupínky, kouří a tráví čas brouzdáním na internetu. Ostatně ani Adrien už není stejný. Když byli mladší, věci se zdály jednoduché, Marion byla jeho kamarádka na celý život a to mu stačilo. Teď tajně lační po polibcích. Má chuť ji svírat v objetí, držet ji za ruku a pronášet všechna možná zamilovaná slovíčka, která mu přicházejí na mysl. Tři čtvrtě na deset. Ne, ještě není čas.

Asi za pět minut deset se pouští dolů po svahu k vzrostlému cypřiši, kde mají sraz. Dorazit pozdě právě teď by bylo hloupé. Tak tak že popadá dech. Zatraceně, kytkám běh dolů z kopce nesvědčí, jeden ze stonků se zlomil.

Postaví se před náhrobní kámen pod cypřišem. Adrien jej má nejraději. Pojí se k němu tolik vzpomínek.

Někdo do šedivého kamene na tomto místě vyryl dvě malé siluety. Adrien si často říkával, kdo je tam asi mohl vytvořit. Ty dvě postavičky ale miloval, otec se synem držící se za ruce. Když byl ještě malý kluk, snil, že je to on se svým tátou. Stokrát se je snažil překreslit do svého skicáku. Když je Adrien smutný, kreslí, je to jeho tajemství.

Ještě jednou koukne na hodinky: deset! A je to tady, brzy dorazí.

Pak si s  hrůzou vzpomene: Ale ne! Zapomněl si vyčistit zuby! Vůbec ho nebude chtít políbit! Dýchne do rukavice, aby se pokusil zachytit vůni vlastního dechu. Trhne sebou, v kapse ucítí vibrování telefonu. Není to žádný iPhone, ale mobil za výhodnou cenu z nabídkového katalogu. S rukavicemi jej hledá jen těžko.

Je mi líto, Adriene, ale nemůžu přijít.

To je od ní. Každopádně Adrien nezná nikoho jiného, kdo by psal esemesky bez jediné pravopisné chybičky. Co se stalo? Je nemocná? Marion zatím vždycky na schůzku s ním dorazila.

Další vibrování, další textovka.

Stalo se mi něco neuvěřitelnýho!!!!!!

Srdce v hrudi se mu roztančí. Při pohledu na šest vykřičníků jej popadne zlá předtucha.

Třetí zpráva:

Slavili jsme silvestra u  Francka, políbil mě! Věřil bys tomu? Miluju ho, je až příliš dokonalej! Všechno ti budu vyprávět, Ady. Pa a šťastnej novej rok!

Před očima se mu roztančí hvězdičky, točí se mu hlava, v  hrdle narůstá obrovitánský knedlík. Zničehonic necítí nohy, jako by mu je uřezali. Ani si nevšiml, jak se to stalo, ale sedí na kamenné desce náhrobku. Před očima mu poskakují slova zářící na obrazovce telefonu, který drží v dlani.

Franck?

Francka zná jen jednoho, je mu nejmíň patnáct a je v devítce. Vysoký blonďák s  dlouhým pramenem vlasů spadajícím do čela a  modrýma očima. Je to typ kluka, kterému stačí, aby promluvil, a hned má pozornost. A když vystřihne vtípek, všichni se smějou, i když vlastně vůbec nebyl vtipný. Typ kluka, který vždycky chodí středem a výrazně gestikuluje, kterého zvou na všechny párty, co mluví nahlas a obléká se jen do značkového oblečení. Přesně ten typ kluka, kterým Adrien nikdy nebude. Patnáct! Jak by s  ním mohl bojovat, on, kterému je rovných třináct?

Proč deváťáci vlastně nechodí se stejně starými děvčaty? To toho chce od nich příliš?

I bez rukavic bojuje s tlačítky. Není si jistý, jestli je to chladem, ale klepou se mu prsty.

To je skvělý, píše. Nemůžu se dočkat, až mi to všechno povíš.

V koutku očí se mu vyklubaly obrovitánské slzy a pomalu stékají po tvářích, horoucí, kulaté, stupidní.

„Co na tom Franckovi vidí?“ vykřikne na opuštěném hřbitově. „Vždyť ani neumí tančit! Opakoval devítku, ve škole je nula!“

Zdá se, že mu náhrobky a kříže v tichosti naslouchají.

„Zamotá jí hlavu a  pak jí zlomí srdce! Co to s  nima se všema je, že milujou drsný týpky, co si s nima jen hrajou?“

Adrien tomu vůbec nerozumí.

„K čemu je dobrý, že se dobře učím? Holkám je to úplně jedno.“

Popotáhne a obrátí se k náhrobnímu kameni.

„Jestlipak jsi měl taky holku?“ promluví k  pohřbenému. „Myslíš, že mám u Marion šanci? Možná bys mě toho mohl hodně naučit. Doopravdy by se mi hodilo, kdyby mi někdo dokázal poradit, co mám teď dělat.“

Postaví se, odhodí kytici na zem a uličkou sejde až k bráně, kterou před chvílí otevřel správce. Stěží si povšimne stařenky, kterou míjí při odchodu. Opravdu stará paní opírající se o hůl, shrbená, schoulená, tvář zbrázděnou vráskami. Při setkání ho propichuje pohledem. Drobnými krůčky se přesune až k náhrobku u vzrostlého cypřiše, zvedne kytky rozsypané po zemi a spokojeně si oddechne.

Adrien požádal o pomoc. Dostane se mu jí.

Kapitola 2

1. ledna 1914

Hadrien pomalu prochází mezi náhrobky. Černé boty křupou sněhem a zanechávají za sebou blátivou stopu. Ostatní zvuky jsou jen tlumené: Rytmus vesnice se zpomalil, výčep je zavřený, listonoš nechodí a  všichni odpočívají. Hřbitov se zahalil do bílé a  bledé sluneční paprsky prvního dne nového roku nezvládají ohřát staré kameny. Vysoký útlý mladík míří k části kaple, kde pod obyčejnými a levnými náhrobky odpočívají jeho prarodiče a předci. Rodina z otcovy strany nebyla bohatá. Notáři nebo lékaři si mohou dovolit daleko honosnější hrobky. Vypadají jako zmenšené kopie domečků s mříží u  vstupu a  čerstvými květinami v  létě i  v  zimě. Jeho mladší sestřička Marthe v létě nosí na hrob babičky a dědy vlčí máky a chrpy, touhle dobou ale nerostou ani sněženky, a náhrobní kameny jsou tak opuštěné a posmutnělé. Hadrien pozoruje nový den rodící se za vrcholkem corbenského kostela.

„Ufff,“ vydechne si, „vůbec nikdo taky není...“

Koho jiného než jeho tátu by mohlo napadnout, aby šel odklidit sníh z  náhrobku. A  to jen proto, aby si nemohl u krbu číst Ilustrák!

Ilustrovaný časopis, který mu předplatil děda z máminy strany. Šestnáct stran vtipů a kreslených příběhů, každý týden, po celý rok, byl to ten nejúžasnější dárek! První číslo přišlo na Vánoce v  košíku s  šesti pomeranči, něco až neuvěřitelného, co si nemohli jen tak dovolit. Nemůže se dočkat, až se pochlubí ve škole. Dokonce i Lucien, syn lékaře, mu bude závidět. Jasně, když táta uviděl cenu, skoro mu zaskočilo: tři franky padesát za rok? Za trochu pokresleného papíru? Protože nemohl tchánovi říct, co si o tak hloupém utrácení myslí, pomstil se alespoň na svém synovi.

A  tak místo aby si v  klidu četl, musí zametat sníh na náhrobku... a sněžit může ještě další týdny! Je to úplně na hlavu.

Kdyby ale Hadrien neposlechl, riskoval by velký trest, takže se rozhodl pro lest. Časopis si schoval do kapsy nepromokavého kabátu a vydal se na hřbitov. Přes pronikavý chlad je pobyt venku vcelku snesitelný. Námraza se sněhem vytvářejí ve svitu slunečních paprsků zvláštní třpyt. Chlapec smete z  otcovy rodinné hrobky sníh a  prstem přejede po vyrytém nápisu.

„Jean, Marius, Madeleine, Louis, Marguerite,“ šeptá si sám pro sebe.

Znal z  nich jen tu poslední, svou babičku, a  to když byl ještě malý. Před šesti lety prohrála boj s  těžkou chřipkou. Pamatuje si na ni jako na nesmlouvavou pracovitou ženu, která se k dětem chovala příkře. Matčina rodina tady není. Pocházejí z  města a  jejich hrobka je v  Laonu, v  prefektuře. Nikdy tam nejezdí, příliš to stojí. Hrob své babičky viděl všeho všudy jen jednou, všiml si ale, že rodinná hrobka byla ještě honosnější než ta, co patřila zdejšímu lékaři. Měl z toho radost, i když je pravda, že Lucien, syn místního lékaře a Hadrienův nepřítel už od narození, ji jistě nikdy neuvidí.

Z kostelní zvonice se snáší tóny Ave Maria a Hadrien se otřese. Své už si odpracoval, a jak předpokládal, má teď trochu času na čtení. Udělá si pohodlí na hrobu dědečka Mariuse. Zabere se do četby, takže si ani nevšimne, že je na náhrobku mokro, vlhkost proniká jeho plátěnými kalhotami a skrz podvlíkačky, brzo mu mrznou hýždě. Kolébá se ze strany na stranu a  říká si, jestlipak asi zůstanou přilepené k tomu kameni, když vtom se ozve výbuch smíchu.

„Nepotřebuješ si náhodou odskočit, Hadriene?“ vykřikne pobaveně milá Simone.

„Ne... jen se mi promočil zadek,“ odsekne jí vysoký mladík s úsměvem.

Zase se rozesměje a její tmavé kučery se roztančí okolo obličeje. Očka se jí třpytí jako malé myšce, na tvářích má růž a rošťácký výraz holky, které nemůžete jen tak cokoli napovídat. V tmavém kabátu, s růžovými tvářičkami a šaty ve stejné barvě byste řekli, že vypadá jako poupátko. Oblečení není nejnovější, ale příjemně obnošené. Sama si je přešívala z  blůzky, kterou dřív nosívala její matka. Šití miluje a má na něj talent. Od minulého roku je to Hadrienova tajná láska. A on počítá s tím, že jí zůstane navždycky, i když jí to nikdy neřekl. Hadrien je o šest měsíců starší, ona je ale téměř stejně vysoká. Dost na to, aby se nemusel sklánět, když jí chce dát polibek na tvář.

„Ach!“ zvolá Simone v údivu, ale z kradmého polibku má radost.

„Hezký nový rok!“ popřeje jí Hadrien, aby vysvětlil to gesto.

Ví, že Simone proti polibku a objetí nebude nic namítat, ovšem ne uprostřed hřbitova, kde je může vidět úplně každý. Není třeba, aby se o nich mluvilo... Musí se skrývat, není jí ještě třináct a svatbu budou moct mít až za čtyři pět let. Pokud budou jejich rodiče souhlasit.

„Co tady děláš?“ ptá se.

„Táta mě sem poslal, abych očistil náhrobky.“

„A ty sis hned pomyslel, že to bude fajn místo, kde si můžeš trochu číst,“ uzavře škádlivě.

„Podívej,“ odpoví jí bez hněvu. „To je Ilustrák!“

„Jo. Už jsi mi ho ukazoval včera... a předevčírem.“

„Ach. Zapomněl jsem! A co tady děláš ty?“

„Hledala jsem tě, sestra mi řekla, že budeš tady. Půjdeš se mnou k  vaší tetě Jeannette? Připravila mému bráškovi bylinný čaj na rýmu.“

„Tvůj brácha pije babský ucho?“ popíchne ji Hadrien.

„Máma jej do toho nutí a není to jen tak nějaký čaj, je od Jeannette, má magické schopnosti. Lidi o ní říkají, že je čarodějnice... a dokonce vědma!“

„Pfff! Budou říkat cokoli. Je to povídačka. Moje teta se docela vyzná v rostlinách a bylinách, to je vše. Tvoje máma by udělala líp, kdyby s ním šla k doktorovi.“

„Víš dobře, že nemáme peníze, nemáme ani za co zaplatit výměnu okenního skla v mém pokoji,“ odpoví Simone a zatváří se posmutněle.

„Moje amatérská oprava drží dobře? Chceš, abych se na to znova podíval?“

„Ne, je to v pořádku...“

Hadrien se postaví a rukou si oprašuje sníh, který se mu nalepil na kalhoty. Je o hlavu vyšší než ona, má už docela široká ramena a chlapácké ruce, jako by rostly daleko rychleji než zbytek těla. Simone do nich vklouzne svými jemnými prstíky a oba se zvolna vydají směrem k východu.

„Myslíš, že tvůj brácha bude po prázdninách zase ve škole? Protože v zeměpisu spolu máme dělat referát na africké kolonie.“

„Aha, tak takhle to je! Říkala jsem si, proč se o něj tak staráš. Vlastně za to může škola,“ vydechne Simone a zavře za nimi mřížovanou bránu od hřbitova.

Podívá se na něj, zklamaná, její oči potemní, jako by zčernaly. Hadrien se kousne do rtu, nerad jí způsobuje bolest.

„Ten referát je pro nás důležitý, chápeš? Kvůli diplomu!“

„Je důležitý pro tebe! Julesovi je diplom k ničemu. V červenci půjde do učení ke starému Marcelovi, bude z něj kovář, kdyby bylo jen na něm, už by tam dávno byl. Jenomže dvanáct mu bude až v létě, takže nemůže.“

„Já se ale nechci spokojit s tím, že budu dělat stejnou práci jako můj táta, Simone. A jestli se chci dostat ze statku, musí mě přijmout na studia na přípravné lyceum. A tak musím složit tu zkoušku. Jules kašle na to, že to s takovým přístupem projedu, to nachlazení je jen výmluva. Je to od něj sobecké.“

„Alespoň je nohama na zemi. Od teď za pár měsíců bude dostávat plat a pak uvidíš, jak ho bude potřeba!“

„Ale já taky budu mít brzo plat, a dokonce ještě větší, má žena i děti si budou moct dovolit maso každý den, k Vánocům jim budu kupovat hračky a obstarám léky, které budou potřebovat, a nebudu přitom muset brát ohledy na peníze!“

„Tvoje děti? A s kým jako myslíš, že si je uděláš? S holkou, co si najdeš ve městě, v tom lyceu pro boháče?“

Přece s tebou, ty hloupá, pomyslí si Hadrien, je ale příliš ješitný, aby to řekl nahlas, a  Simone přidá do kroku, viditelně naštvaná. Procházejí přes zasněženou a  ztichlou vesnici k  domu tety Jeannette, která bydlí sama se svou černou kočkou... svou čarodějnickou kočkou! Pravda je, že se dobře vyzná v  bylinách, a  zdá se, že umí ženy zbavit těhotenství. Hadrien nechápe, jak to dokáže, ale Simone to vždycky říká s tak přesvědčeným výrazem, že si nedovolí to zpochybňovat.

„Dobře. Nezlob se. Jde jen o to, že jsem na tom strávil tolik času a přál bych si, aby se to panu učiteli líbilo.“

„Učitel! Učitel! Vše jen pro něj! Už jsi mu řekl, že si tvůj táta nemůže dovolit platit za lyceum?“

„Ne...“

„Už jsi o  tom mluvil alespoň s  vašima? Požádal jsi dědu o peníze?“

„No... ještě k tomu nebyla příležitost. Děda k nám nejezdí tak často. Ale udělám to!“

„A kdy? Na svatýho Dyndy?“

Dorazí před dům tety Jeannette na konci hlavní ulice. Před nimi projede auto s práskajícím výfukem, to právě jede ze mše farář z  Vauclair. Kývne na ně, Hadrien jej ale nevidí, trápí se posměšným jednáním své kamarádky. Simone si toho všimne a usměje se na něj.

„Litoval bys hodně, kdybys nemohl na lyceum?“

„Rozhodně!“ vykřikne šokován tím, jak málo chápe, co to pro něj znamená.

„Opravdu bys rád odešel do města?“

„Ano, chci pokračovat ve studiu, dozvědět se daleko víc. Chtěl bych se naučit technickou kresbu, abych mohl navrhovat moderní stroje jako v románech Julese Vernea! Automobily! Vím, že se ti nelíbí, že odejdu, ale až se zase vrátím do vsi, budu umět řemeslo, které vydělává velké peníze, pro mou rodinu to změní úplně všechno.“

„Tak teda,“ odpoví tlumeným hlasem, „hodně štěstí, Hadriene!“

Políbí jej do koutku rtů, on ji vezme za ruku a  přitáhne k  sobě, poděkuje jí širokánským úsměvem. Je mu docela jasné, že odloučení jí nahání strach. Samozřejmě i jemu, je ale větší realista a ví, že jí nabídne lepší život, pokud se do vesnice vrátí s diplomem agronoma nebo inženýra. Je rád, že se i přes své obavy nestaví proti jeho snům, opravdu je to dívka, se kterou by se chtěl oženit. Domů se vrací odhodlaný, že s otcem probere pokračování svých studií.

Ponořený do svých myšlenek si však ani nevšimne, že na zdi sousedního domu se jako zázrakem vyklubala nová poštovní schránka, stalo se to hned před jeho očima.

Kapitola 3

1. ledna 2014

Franck! Marion chodí s Franckem! Adrien je zničený. Cestou ze hřbitova prochází okolo domu své kamarádky na rohu ulice. Jsou téměř sousedi. Je to miniaturní baráček s  neobvyklým balkonem z kovaného železa. Většinou když je doma, hází do okna jejího pokoje malý kamínek, ona napíše tajnou zprávu na kousek papíru, udělá z něj kuličku a shodí z balkonu. Obvykle text vypadá asi takto: Hádanka. Jsem asi třináctiletej kluk, musím své sousedce koupit vánoční dárek a dnes ráno mám hlavu jak ptačí hnízdo, kdo jsem? On jej zvedne a  naškrábe odpověď, například: Šaráda. První je jako „moje“, jen kratší, druhá se směje jako „sýr“ v odlesku zrcadla, třetí je „ona“ v mužském rodě. A celá je nejlepší kamarádka koho... odpověď na tvou hádanku. Kdo jsem? A snaží se papírek poslat zpátky. Takto by mohli pokračovat celou věčnost – obvykle ale koule zmačkaného papíru končí u sousedů nebo v okapu. Dnes ale Adrien schovává hlavu do nákrčníku bundy. Po zmrzlých tvářích mu stékají horké slzy. Dole z  ulice doléhá tlumený zvuk auta, které pomalu stoupá po sněhu.

Dnes se nekoná ani kamínek, ani zmuchlaná kulička od Marion.

Místo toho, pomyslí si, to bude máma, kdo se na mě vrhne, hned jak otevřu dveře.

Všimne si jeho červených očí, bude se ptát, jestli ve škole všechno klape, jako obvykle, a  zase mu bude říkat ty moje nejmilejší zlatíčko. Děsí se toho, když mu říká ty moje nejmilejší zlatíčko. Všechna ta pozornost, všechna ta něha... Jen těžko ji bude moct snést. Nabere hrst sněhu a rozetře si ho po tváři, smaže tak stopy po slzách. Nakonec má tak zarudlé tváře od mrazu, že si máma nateklých očí snad ani nevšimne. U vstupních dveří zaváhá. Hlavou se mu proti jeho vůli honí představy: Marion sedí Franckovi na klíně, dívá se na něj zamilovaným pohledem, drží se za ruce. Nakonec vezme za kliku. Bude lepší setkání s mámou neodkládat.

Okolo krku se mu zavěsí holčička s rozcuchanými vlásky.

„Ahoj Adriene!“

Přinutí se k úsměvu.

„Ahoj Éloïse.“

Je to jeho mladší sestra, je jí šest a má nádherný úsměv.

„Koukej! Koukej!“ volá. „Nakreslila jsem ti obrázek!“

Zatímco si Adrien sundává bundu a promočené tenisky, strká mu Éloïse do ruky účet za plyn.

„Co to je, tohle?“ ptá se.

„Ale ne! Máš to blbě, z  druhý strany!“ směje se na něj a obrací list papíru.

Na zadní stranu namalovala rytíře ve zbroji, jak stojí před věží a v okně čeká princezna. Kreslení Éloïse nikdy moc nešlo a rytíř vypadá spíš jako dýně, do které někdo místo končetin nastrkal zápalky.

„To je... to je moc hezký.“

„Koukni na prince. Víš, kdo to je?”

Adrien nechce sestřičku trápit, na hádanky ale nemá náladu. Nejradši by teď zalezl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře na zámek, dřív než se potká s mámou.

„Nevím, no... je to táta?“

Éloïse se z  tváří vytratí smích a  nahradí jej posmutnělý výraz. Má na krajíčku.

„Vůbec, to jseš ty! Je hroznej, ten můj obrázek!“ Rozpláče se a vydá se nahoru do patra. Adrien ze sebe vykoktá omluvu a nestihne se vyhnout mámě, která právě vychází v pyžamu z kuchyně, v ruce šálek kávy.

„Ahoj Adriene,“ volá na něj s  úsměvem. „Ale, ale. Máš úplně červenej nos! Co se ti stalo?“

„Ahoj mami.“

S nakrčeným čelem si podrobně prohlíží jeho tvář, zničehonic nasadí ten svůj výraz plný soucitu, který Adrien tolik nenávidí.

„Ale ty jsi plakal! Co se ti stalo?“

„Ne, neplakal jsem,“ zalže.

„Ty moje nejmilejší zlatíčko!“

A je to tady, věděl, že tohle řekne. Tiskne jej k sobě, až to bolí. Cítí její levný parfém, dotek teplého a trochu drsného pyžama.

„Musím...“ snaží se vymanit ze sevření. „Musím...“

Zoufale se snaží najít záminku, aby mohl do svého pokoje.

„Musím ještě napsat přáníčka!“

To mámu překvapí a hned stisk uvolní.

„Přáníčka? To je skvělej nápad. Myslela jsem, že kluci v tvým věku si k novýmu roku posílají esemesky.“

Všechno, jen ne slovo esemeska, připomnělo mu to zprávu od Marion a do očí se mu nanovo derou slzy.

„Tady, vem si můj adresář, budeš ho potřebovat, abys mohl napsat bratranci Hadrienovi!“ říká, zatímco už stojí na schodišti. „Je to už roky, co jsme ho viděli naposled!“

Ani neodpoví, vezme si adresář, schody bere po dvou a zaklapne za sebou dveře od pokoje. Nejde to, něco se v  nich zpříčilo.

Je to Éloïsina panenka, to snad není pravda! Při nárazu se jí vykloubí jedna paže. Ve dveřích se objeví jeho malá sestřička, a když si všimne plastové ručičky, vykřikne. Rozvzlyká se a vyběhne do chodby s kouskem své panenky v ruce.

„Moc... moc mě to mrzí, Éloïse. Počkej, opravím to.“

„Jseš zlej!“ vykřikne a  běží se schovat k  sobě do pokoje. „Nemám tě ráda!“

Adrien zavře dveře a dlouho jen tak stojí opřený o dřevěnou desku stolu a prohlíží si svoje plakáty. Na jedné straně výjev s Batmanem, na druhé obraz od Picassa, dokonalého muže a dokonalého malíře. Toho Picassa dostal minulé léto od Marion.

Pohledem spočine na hromadě špinavého oblečení pod postelí a zaházeném pracovním stole plném tub s barvami. Posadí se na židli a  automaticky vezme do rukou román, který jim zadal přečíst profesor francouzštiny, Cesta kolem světa za 80 dní od Julese Vernea. Na obálce je horkovzdušný balon, z  jeho koše se se vším vypětím natahuje člověk po druhé osobě, která máchá nohama do prázdna nad zemí.

Adrien se rozhodne, že se Franckovi pomstí prostřednictvím kresby. Vezme si čistý papír a  vztekle se pustí do obkreslování tahů obrázku – začíná zaoblením balonu, pak znázorní sám sebe uvnitř s  cylindrem na hlavě, stejným, jako má postavička z knihy. Namísto druhé osoby nakreslí Marion, kterou se snaží vyrvat ze země a  dostat do koše. S potutelným úsměvem na rtech skicuje siluetu Francka, je úplně dole na zemi a na hlavu mu padá obrovský pytel s pískem, který se utrhl z koše balonu.

Nejdřív si namaluje spokojený úsměv. Jakmile ale kresbu dokončí, výraz Marionina obličeje mu přijde natolik skutečný, že raději list papíru otočí, aby se na ni nemusel dívat.

Najednou mu v kapse zavibruje mobil. Vystřelí po něm, přitom převrhne tužky a smete papíry ze stolu. Esemeska. Bude od Marion?

Upozorňujeme vás, že brzy překročíte povolený měsíční limit 150 SMS zpráv.

Super. A  teď bude muset napsat přáníčka, protože pokud to neudělá, máma mu s  tím nedá pokoj. Vždycky si přála, aby se víc spřátelil s  bratrancem z  tátovy strany, říká, že kvůli tomu rozvodu hrozí, že spolu úplně ztratí kontakt a byla by to škoda. Adrienovi nedochází, jakou škodu by mu mohlo způsobit, kdyby ztratil kontakt s bratrancem jako Hadrien Lerac, je to jen takový malý náfuka... Popadne první list papíru, který mu přijde pod ruku, a  začíná psát. Mají téměř stejná jména, nikdy si ale nerozuměli.

Milej bratránku,

přeju ti šťastnej novej rok.

Jak se máš od minulejch letních prázdnin? Bylo to

tenkrát naposled, co jsme se setkali u jezera, byl jsem

tam já i táta.

Co se mě týká...

Přemýšlí, co by napsal.

... jde to. Chodím teď s Marion, pamatuješ tu moc

hezkou holku, o který jsem ti vyprávěl před dvěma ro

kama.

Není to pravda, bratranci Hadrienovi to ale nebude vadit a už i to je malé vítězství.

Ve škole je všechno dobrý, navíc jsem nejlepší ve třídě.

Ani tohle není pravda, Hadrien se ale vždycky chlubí svými skvělými známkami a alespoň ho tím naštve.

Máma se má skvěle, měl bys ji vidět, má novej účes

a super jí to sekne.

Tak tohle se mu taky líbit nebude, Hadrienova máma o své vlasy nepečuje a on se za ni stydí.

Posílám pozdravy, Adrien.

Vůbec si nevšiml, že použil papír, na který před chvílí namaloval kresbu s  balonem. Složí list a  vloží jej do obálky. Bratránkovi nemusí kupovat přáníčko s  nějakým hezkým obrázkem.

Hadrien Lerac

route de Laon

02820 CORBENY


25

Corbeny odsud není dál než dvacet kilometrů, a přesto se viděli za celý život jen dvakrát. Nedá se říct, že by s těmito příbuznými měli dobré vztahy...

Hodí na sebe kabát a  vyrazí do opuštěné ulice. Nejbližší poštovní schránka je deset minut chůze po hlavní, takže než tam dorazí, určitě stihne promrznout na kost. Klepe se zimou, potáhne si límec nahoru a v tu chvíli si s údivem všimne, že přímo před jejich domem nainstalovali poštovní schránku. To je zvláštní, musí být úplně nová. Vlastně by klidně přísahal, že tady ještě před chvílí nebyla. A co je ještě zvláštnější, vypadá trochu staromódně a  její okraje jsou pěkně zarezlé. Navíc je modrá místo typické žluté...

Každopádně je ale správně označená nápisem „POŠTA“ a  jsou na ní i  hodiny, kdy se vybírá. Koneckonců, říká si a pokrčí při tom rameny, skvěle se mu to hodí a nemusí se táhnout až k hlavní ulici.

Strčí do ní obálku a vrátí se do tepla domova.

Kapitola 4

3. ledna 1914

„Hej! Hadriene!“

Mladík se otočí, aby zjistil, kdo na něj volá. Je to pošťák. V plné rychlosti se vyšvihne na své dvoukolové vozítko a  projede ulicí okolo něj směrem ke Craonne. Hadrien by taky moc rád měl takové kolo, ale stojí tolik, že si o  něm může jen nechat zdát. Možná si jej bude moct dovolit potom, až si díky studiím najde dobré zaměstnání s vysokým platem.

„Nechal jsem ti u mámy poštu!“ volá na něj, už je téměř na konci ulice. „Spěchám, ve čtyři se vyzvedávají zásilky a jedu pozdě!“

„Došlo mi další číslo časopisu?“

Pošťák už je ovšem příliš daleko. No, co jiného by mu tady mohl nechat. I když bylo v pátek volno, v sobotu ráno už by tady Ilustrák klidně mohl být! V Corbeny pošťák chodí ráno a večer. Většina lidí si hodně píše dopisy, mají předplacené noviny a  časopisy. Hadrien slyšel o  zvláštním stroji, který funguje na elektřinu a umožňuje lidem spolu mluvit na velké vzdálenosti, prý se mu říká telefon. Pošťák tvrdí, že jednoho dne jej všichni budou mít u sebe doma a poštu už nebudou potřebovat. Než se tak stane, budou si ale stále denně posílat hromady dopisů.

Staví se doma, aby si vyzvedl časopis, velkými kroky dospívajícího kluka stoupá nahoru ulicí. Cestou dožene svou starší sestru. Vyčerpaná táhne dva těžké koše plné brambor.

„U tety Jeannette jsou ještě další. Stav se u ní!“

„Lucienne! Mám ještě nějaké úkoly do školy!“

„A to mě necháš, abych se pro ně ještě vracela?“

„Není to moje práce, ale tvoje!“

„Mám si o tom promluvit s otcem?“

Hadrienův výraz vypovídá o utržené porážce. Jasně že ne, nestojí o to, aby to ta otrava napráskala otci. Aby dostal výprask? Ne, děkuji!

Mladík se tedy otočí, i když se mu to vůbec nelíbí. Zimní oblohu už začínají spalovat večerní červánky, když dorazí k  domu se střechou pokrytou sněhem. Zaklepe na těžké dřevěné dveře, a jakmile je teta doširoka otevře, ovane jej teplo vytopeného příbytku. Je drobná a  zavalitá, její tvář se podobá žíhanému jablku, jak je zvrásněná, a  přestože ji provází zvláštní pověst, je to ta nejmilejší osoba, jakou Hadrien zná. Zůstala starou pannou, což je docela vzácné, umí číst, a dokonce zná i latinu, což je ještě vzácnější! Její domeček je miniaturní a nachází se v něm tolik krámů jako v  Hadrienově pokoji: suché kytky na parapetech, na stole uprostřed místnosti se hromadí lahve a krabice a na komodě se kupí knihy. Teta Jeannette tráví čas výrobou bylinných čajů a lektvarů z různých rostlin pro vesničany, pomáhá ženám při porodu a ulevuje jim od bolestí, když si přivodí vážné popáleniny. Přestože má jenom malou zahrádku a jedinou kozu, nikdy netrpí nedostatkem, protože jí lidé za služby platí v  naturáliích. Králík, vajíčka, salát... Má vše, co potřebuje.

Jak jeho otec umí být lakomý, tak ona umí být štědrá. Teta jim nedala dva, ale dokonce čtyři koše.

„Je neuvěřitelné, jak jsi vyrostl! Tady, vem si ještě dva, jinak kluk jako ty nikdy nebude mít dostatek živin.“

„Jak to děláte, že se vám rodí tolik brambor? Máte tak malou zahrádku!“

„Mám, co je třeba, když je to třeba!“ mrkne na něj.

Hadrien vyrazí zpět na cestu k  domovu, naložený jak mula, do dlaní se mu zařezává proutěné držadlo. Zajímalo by ho, jestli teta Jeannette používá svoje kouzla také na brambory. Dívá se na ně, jestli se náhodou nezačnou blýskat, jsou to ale úplně obyčejné brambory, a  tak si připadá trochu hloupě. Pokud je jeho teta čarodějka, nepoužívá svoje kouzla k  tomu, aby se jí třpytily brambory! Konečně je doma, ztěžka odloží koše na prostorný kuchyňský stůl. Jeho mladší sestřička Marthe tluče máslo a  snaží se držet rytmus. Když jej vidí přicházet, zastaví se a  mlsně zakoulí očima. Je buclatá, ráda hoduje na gratinovaných bramborech od mámy s výtečnou hustou smetanou, na kterou má matka svůj tajný recept. Marthe oddechuje, tváře zarudlé, kučery blonďatých vlasů se jí lepí na široké zpocené čelo. Hadrien svou mladší sestřičku zbožňuje, připadá mu moc krásná a  milá, to Lucienne je prudká a  nemá žádný šarm. Stejná je i její povaha, Lucienne umí až příliš dobře využívat svou pozici prvorozené dcery, aby mohla Hadrienovi rozkazovat. Od doby, co ji přerostl výškou, se vybíjí na Marthe, která bývá nejčastější obětí jejích nálad.

Náhle do dveří vrazí otec a střelí po Hadrienovi pohledem.

„Jak dlouho ti to ještě bude trvat? Čekaj na tebe krávy s dojením. Copak je neslyšíš?“

„Ale Lucienne přece...“ protestuje Hadrien před svou sestrou, která nehne brvou, aby ho podpořila.

„Tsss... To ses zase někde vláčel s  tou svou kamarádkou Simone?“

„Marceli,“ zasáhne do rozhovoru matka, která schází dolů po schodišti, „vidíš přece, že byl pomoct Lucienne s  nošením brambor!“

„Mno, dobrá.“

„A  přišla mu pošta, tak mu dopřej, aby se na ni alespoň podíval, než ho zase pošleš ven.“

Otec mručí, ale ukáže na dopis na kredenci. Mladší sestřička Marthe po listu chňapne, aby mu jej podala, jako by na tuhle příležitost čekala od doby, kdy listonoš dopis přinesl. Nutno přiznat, že taková chvíle se nenaskýtá často!

„Co je to?“ vyzvídá.

„Je to přání,“ odpovídá Hadrien. „Někdo jej poslal z Laonu. Nemůžu ale přečíst jméno. A známka je taky hodně zvláštní.“

„Kdopak by mohl psát, navíc tobě?“ táže se otec.

Pak se otočí k matce.

„Někdo z tvojí rodiny?“

„Adresovaný je na Hadriena Leraca, to bylo moje příjmení za svobodna. Naštěstí je ve vsi Hadrien jen jeden a pošťák si vzpomněl na nás, jinak by dopis nikdy nedošel. Musí být od Théodora, to je nejstarší syn mojí sestry Béatrice. Měl bys mu odpovědět. Hadriene, je to tvá povinnost a  je to důležité.“

„A kdo mi pomůže podojit dobytek?“ zavrčí otec.

„Lucienne půjde s tebou a Marthe mi pomůže u vaření,“ odpoví mu matka, namítání nejstarší dcery si nevšímá.

„Potřebuju ho na statku, Louise, nemůžeš pro něj pořád hledat nějaký výmluvy!“

„Sestra k nám vždycky byla velice štědrá, to ona nám posílá oblečení, je to ta nejmenší věc poděkovat, že na nás myslí. A  pak, měla bych radost, kdyby si s  Théodorem vyměňoval dopisy, je to skvělá příležitost, jak si procvičit psaní.“

„Protože mu to pomůže obstarat statek? Podívej se na mě, já se bez takovejch věcí obejdu!“

Hadrien zavrtí hlavou, na otce se ani nepodívá. On do školy nikdy nechodil. Dokonce ani neumí číst! Snaží se proto pohledem najít matku, její spiklenecký úsměv ho hřeje u srdce. Nabídla mu tím skvělou příležitost, jak si pěkně v klidu udělat úkoly, už zase! Nejdřív odepíše, aby se zbavil nechtěné povinnosti. Rodina jeho matky je daleko líp situovaná a má chování na úrovni. Jsou to vzdělaní měšťáci. Vůbec netuší, jak na ten náhlý a neočekávaný projev zájmu zareagovat. Znovu a pozorněji zkoumá obálku se známkou. Vypadá nově a docela zvláštně. Je na ní obraz od malíře, kterého vůbec nezná. Nějaký Braque. A na zadní straně vůbec není Théodorovo jméno, píše mu nějaký Adrien. Adrien Lerac. Název ulice Jeana Jaurèse mu cosi připomíná, ale nemůže si vzpomenout. Každopádně mu ale připadá divné, že jeho křestní jméno zní téměř stejně. Nemůže to být třeba nějaký jiný bratranec, kterého nezná? Vytáhne dopis z obálky, aby si ověřil, jestli má pravdu.

Milej bratránku,

přeju ti šťastnej novej rok.

Jak se máš od minulejch letních prázdnin? Bylo to

tenkrát naposled, co jsme se setkali u jezera, byl jsem

tam já i táta.

Co se mě týká...

Jasně! To musí být syn strýce Paula, mladšího bratra jeho matky! Potkali se minulý rok u jezera Ailette. Otec bručel, protože přišel o celý pracovní den v době, kdy se blížila sklizeň, ale alespoň si užili spoustu legrace. Vzpomíná si na svůj směšný plavací úbor, vypadal jako bílé dupačky s modrými pruhy. Co bylo ale ještě zvláštnější, byl přesvědčený, že se jeho bratranec jmenuje Antoine. On vůbec nebyl ten typ, který by neměl dobrou paměť na křestní jména. Jak mohl zapomenout, že to byl Adrien?

A  kdo je to ta Marion, o  které mu píše? V  dopise stojí, chodím, a aniž by se musel snažit o hlubší pochopení toho slova, odhadoval, že se jedná o jeho lásku. Nejlepší ve třídě... no, dobře, trochu se chlubit, na tom není nic až tak špatného... Ale tohle? Jeho matce to super sekne? No, tím líp pro něj... To je ale nestyda! Neumí mluvit, píše jako čuně a ještě si splete jméno na obálce.

Hadrien vytáhne ze školní brašny inkoustové pero, namočí jej do kalamáře a pustí se do psaní. Pečlivě přitom tvaruje zdobné smyčky a bříška písmen. On tedy nebude psát jako nějaké selátko.

Milý Adriene,

i Tobě přeji šťastný nový rok. I já se mám vcelku dob

ře. Už sedmý rok po sobě bych měl obdržet ocenění za

skvělé studijní výsledky.

Prásk, spíš tak jednu do zubů, bratránku.

Rodina si mě díky tomu váží...

Vůbec to není pravda, ale Adrien to tak bude vnímat!

... a i moje blízká přítelkyně Simone. Rád bych Ti ji

představil, jistě bys shledal, že má plno šarmu. Nemusí

se strojit jako lidé z města, aby jí to slušelo.

A máš to!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist