načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 13 věcí, které psychicky silní lidé nedělají - Amy Morinová; Amy Morin

13 věcí, které psychicky silní lidé nedělají

Elektronická kniha: 13 věcí, které psychicky silní lidé nedělají
Autor: ;

Učiňte velkou životní změnu. Neopakujte stále stejné chyby. Vystupte ze svých stereotypů. Odstartujte lepší budoucnost. Máte sklon si v případě neúspěchu hledat výmluvy? Bojíte se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 265
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Vladimír Fuksa
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0388-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka, americká psychoterapeutka, na základě vlastních zkušeností radí, jak se vyrovnat s těžkými životními situacemi. Po smrti dvou blízkých členů rodiny, matky a manžela a očekávání třetí těžké ztráty nevyléčitelně nemocného tchána sepsala seznam třinácti věcí, kterým nesmí podlehnout. Jsou to zvyky, kterých se zbavovala v době zármutku. Zbavení se třinácti zlozvyků pomůže nejen ve chvílích zármutku, též k získání mentální síly, která je nezbytná k řešení všech problémů.

Popis nakladatele

Učiňte velkou životní změnu. Neopakujte stále stejné chyby.
Vystupte ze svých stereotypů. Odstartujte lepší budoucnost.

Máte sklon si v případě neúspěchu hledat výmluvy?
Bojíte se samoty? Když doma něco děláte, pustíte si rádio nebo televizi, abyste nebyli tak sami?
Myslíte občas na to, že kdybyste v minulosti něco udělali jinak, byl by teď váš život lepší?

Pokud patříte mezi ty, kdo odpoví „ano“ na některou z těchto otázek, pak vězte, že nikdy není pozdě na změnu k lepšímu. Znásobíte-li svou mentální sílu, lépe zvládnete vypjaté situace a budete celkově spokojenější. Zvýšení mentální síly vám pomůže naplno rozvinout potenciál, ať už toužíte být skvělým rodičem, zlepšit fungování v práci anebo sportovní výkonnost.

Inspirativní kniha Amy Morinové vychází v jednadvaceti jazycích a k jejímu napsání autorku přiměla osobní zkušenost. Jako psychoterapeutka se setkala se spoustou lidí, kteří navzdory obrovským potížím dokázali uspět. Kniha obsahuje přesvědčivé reálné příběhy propojené nejnovějšími výzkumy z oboru psychologie.

Amy Morinová je psychoterapeutka a mezinárodně uznávaná odbornice na „mentální sílu“. Přispívá do časopisu Forbes. Její týdenní sloupky jsou zaměřeny na psychologické aspekty podnikání. Aminy rady z oboru psychologie, výchovy dětí a mentální síly se často objevují v americkém tisku.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Amy Morinová; Amy Morin - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Amy Morinová

13 věcí, které psychicky silní lidé

nedělají

BizBooks

Brno

2015


13 věcí, které psychicky silní lidé nedělají

Amy Morinová

Překlad: Vladimír Fuksa

Obálka: Pavel Ševčík

Odpovědná redaktorka: Petra Kryštofová

Technický redaktor: Jiří Matoušek

Authorized translation from the English language edition 13 Things Mentally Strong People Don't Do: Take

Back Your Power, Embrace Change, Face Your Fears, and Train Your Brain for Happiness and Success.

Copyright © 2015 by Amy Morin.

Translation © Vladimír Fuksa, 2015

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-265-0388-0

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 19 257.

© Albatros Media a. s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována

a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu

vydavatele.

1. vydání


Získejte

mentální

sílu

Vzdorujte

svým

úzkostem

Tré n ujt e

mozek

ke štěstí

a úspěchu

Nebojte se

změnit svůj

život

AMY

MORINOVÁ

13 V ĚCÍ,

KTERÉ

PSYCHICKY

SILNÍ LIDÉ

NEDĚLAJÍ


Tato kniha obsahuje rady a informace týkající se péče o zdraví. Není

zamýšlena jako náhrada za lékařskou péči a neměla by být užívána

místo pravidelné odborné péče, spíše jen jako její doplněk.Doporuču

je se, abyste před započetím jakéhokoli léčebného programu nebopé

če vyhledali odbornou pomoc. Byla vynaložena veškerá snaha s cílem

zajistit k datu vydání co největší přesnost informací v knizeobsaže

ných. Vydavatel a autorka se zříkají veškeré zodpovědnosti za jakékoli

zdravotní následky, které mohou nastat po použití metod popsaných

v této knize.

Jména a podrobnosti o identitě mnohých osob, o nichž knihapojed

nává, byly v zájmu ochrany jejich soukromí změněny.


Věnováno všem, kteří se snaží být dnes lepší, než byli včera.



OBSAH

ÚVOD 11

CO JE MENTÁLNÍ SÍLA? 19

KAPITOLA 1

NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ 26

KAPITOLA 2

NEVZDÁVAJÍ SE SVÝCH SCHOPNOSTÍ 43

KAPITOLA 3

NEODMÍTAJÍ ZMĚNU 60

KAPITOLA 4

NEZABÝVAJÍ SE TÍM, NA CO NEMAJÍ VLIV 80

KAPITOLA 5

NESNAŽÍ SE KAŽDÉHO POTĚŠIT 99

KAPITOLA 6

NEBOJÍ SE VĚDOMĚ RISKOVAT 118


KAPITOLA 7

NEZABÝVAJÍ SE MINULOSTÍ 137

KAPITOLA 8

NEOPAKUJÍ STÁLE STEJNÉ CHYBY 154

KAPITOLA 9

NEVADÍ JIM ÚSPĚCH NĚKOHO JINÉHO 170

KAPITOLA 10

PO PRVNÍM NEZDARU SE NEVZDÁVAJÍ 187

KAPITOLA 11

NEBOJÍ SE SAMOTY 203

KAPITOLA 12

NEMAJÍ POCIT, ŽE JIM SVĚT NĚCO DLUŽÍ 222

KAPITOLA 13

NEOČEKÁVAJÍ OKAMŽITÉ VÝSLEDKY 237

ZÁVĚR

UDRŽOVÁNÍ MENTÁLNÍ SÍLY 255

LITERATURA 260

PODĚKOVÁNÍ 266


13

VĚCÍ,

KTERÉ

PSYCHICKY

SILNÍ

LIDÉ

NEDĚLAJÍ



ÚVOD

Když mi bylo třiadvacet let, moje matka náhle zemřela na mozkové

aneurysma. Byla to vždy zdravá, pracovitá, energická žena, která

do své poslední minuty na světě milovala život. Večer před její smrtí

jsem s ní mluvila. Setkaly jsme se ve školní tělocvičně přibasketbalo

vém turnaji. Smála se, povídala, vychutnávala si život jako vždy. Ale

po necelých čtyřiadvaceti hodinách už nežila. Smrt matky měhlubo

ce zasáhla. Neuměla jsem si představit, jak bych mohla jít dáleživo

tem bez jejích rad, smíchu a lásky.

Tehdy jsem pracovala jako terapeutka v městském centru produ

ševní zdraví. Abych se dokázala vypořádat se zármutkem, vzala jsem

si pár týdnů volna. Věděla jsem, že nebudu moci efektivně pomáhat

jiným, dokud se nedokážu úspěšně vyrovnat se svými pocity.Zvyká

ní na život bez matky byl dlouhý proces. Nebylo to snadné, aleusi

lovně jsem se snažila znovu postavit na vlastní nohy. Jako vzdělaná

terapeutka jsem věděla, že čas vše nevyléčí. Důležité je, jak se my

vyrovnáváme s časem, což určuje rychlost našeho hojení. Je mi jasné,

že zármutek je nezbytný proces, jenž nakonec mou bolest utiší, apro

to jsem si dovolila být smutná i vzteklá a plně jsem si uvědomovala,

o co vše jsem přišla, když matka zemřela. Velice mi chyběla, alepři

tom jsem si bolestně uvědomovala, že už nebude u důležitýchoka

mžiků v mém životě a že už se nikdy nedočká toho, nač se toliktěši

la – například až odejde do penze nebo až se stane babičkou. Klid


12 / ÚVOD

jsem konečně našla díky pomoci přátel a příbuzných a ve víře v Boha.

A když šel život dál, dokázala jsem už myslet na svou matku súsměvem, nikoli s bodavým smutkem.

Po několika letech, když se blížilo třetí výročí matčiny smrti, jsem se svým manželem Lincolnem mluvila o tom, jak o víkendu nejlépe uctít její památku. Přátelé nás pozvali v sobotu večer nabasketbalový zápas. Shodou náhod se hrálo ve stejné tělocvičně, kde jsem se s matkou naposledy setkala. S Lincolnem jsme mluvili o tom, jaké to bude, když se vrátíme na místo, kde jsme ji naposledy viděli, před pouhými třemi lety, večer před jejím skonem.

Usoudili jsme, že to bude báječný způsob, jak uctít její život.Koneckonců, mé vzpomínky na tento večer byly velmi pěkné. Smály jsme se, hovořily jsme o všem možném a byly to opravdu nádherné chvíle. Matka tehdy dokonce předpověděla, že si moje sestra vezme svého přítele – a její proroctví se o pár let později opravdu naplnilo.

S Lincolnem jsme se tedy v hale těšili ze společnosti našich přátel. Věděli jsme, že matka by si to tak přála. Bylo hezké vrátit se do těch míst a cítit se tam příjemně. Avšak ve chvíli, kdy jsem si oddechla, kdy jsem cítila, že se s matčinou smrtí úspěšně vypořádávám, se mi život znovu naprosto převrátil.

Po návratu z basketbalového zápasu si Lincoln začal stěžovat na bolesti v zádech. Před několika lety si při autonehodě zlomilněkolik obratlů, proto pro něj tyto bolesti nebyly nic nezvyklého. Po několika minutách se však zhroutil. Zavolala jsem sanitku. Přijela za několik minut a okamžitě odvezla Lincolna do nemocnice.Zatelefonovala jsem Lincolnově matce a s jeho rodinou jsem se brzy sešla na pohotovosti. Netušila jsem, co se mohlo Lincolnovi stát.

Po několika minutách čekání nás zavolali do hovorny. Ještě než mohl lékař cokoli říct, věděla jsem, co nám sdělí. Lincoln zemřel na infarkt.


ÚVOD / 13

O víkendu, kdy jsem si připomínala třetí výročí matčiny smrti, jsem se stala vdovou. Nedokázala jsem to pochopit. Lincolnovi bylo pouhých šestadvacet let a nikdy neměl se srdcem jakékoli potíže. Jak je možné, že tu byl, a najednou není? Stále jsem si ještě zvykala naživot bez matky a teď si budu muset zvykat na život bez Lincolna. Neuměla jsem si představit, jak bych to mohla zvládnout.

Vyrovnávat se se smrtí partnera je doslova nepředstavitelné. Vdobě, kdy se mi zdálo nemožné o něčem rozhodovat, jsem musela činit mnohá rozhodnutí. Během několika hodin bylo třeba zařídit všechno možné – od pohřbu po sepsání nekrologu. Neměla jsem čas, abych si mohla uvědomit realitu. Doslova mě to zavalilo.

Naštěstí jsem kolem sebe měla mnoho lidí, kteří mě podporovali. Zvládání zármutku je individuální proces, ale výrazně mi pomohla láska přátel a příbuzných. V některých okamžicích se mi zdálo, že to jde snáz, jindy to bylo horší. Ve chvíli, kdy jsem si říkala, že je to lepší, mě za dalším rohem čekal nepřekonatelný smutek. Žal jeemocionálně, mentálně i fyzicky nesmírně vyčerpávající.

Cítila jsem lítost z mnoha věcí. Bylo mi líto manželovy rodiny, věděla jsem, jak ho měli rádi. Bylo mi líto všeho, co už Lincolnnebude moci zažít. Bylo mi líto toho, co jsme společně nestačili udělat. A samozřejmě mi nesmírně scházel on.

Jak jen to bylo možné, brala jsem si volno z práce. Vzpomínky na tyto měsíce mám dodnes rozmazané, každý den jsem se musela soustředit jen na to, abych dokázala při chůzi střídat nohy. Ale zpráce jsme nemohla odejít natrvalo. Měla jsem jen svůj příjem a bylo třeba se vrátit.

Po několika měsících mi zavolal nadřízený a zeptal se mě, kdy chci začít znovu pracovat. Mým klientům říkal, že jsem na neurčitou dobu přestala pracovat, že musím řešit naléhavou rodinnou záležitost. Nikdo netušil, jak dlouho to může trvat, nevěděli jsme, co se může


14 / ÚVOD

stát. Ale po delší době už bylo třeba jim sdělit něco konkrétního.Zármutku jsem se samozřejmě ještě nestačila zbavit a rozhodně minebylo líp. Přesto jsem musela začít znovu pracovat.

Stejně jako v době, kdy jsem ztratila matku, jsem potřebovala čas, abych se vypořádala se smutkem. Nebylo možné jej ignorovat nebo odložit. Musela jsem svou bolest prožít a přitom se proaktivně snažit o její zhojení. Nemohla jsem zůstávat jen v negativních emocích. Přestože by bylo jednodušší litovat se nebo jen procházet vzpomínky, věděla jsem, že by to ničemu nepomohlo. Musela jsem učinit vědomé rozhodnutí: Začít znovu, vykročit na dlouhou cestu, na níž bych si vybudovala nový život.

Musela jsem zjistit, jestli některé cíle, které jsem s Lincolnemsdílela, zůstaly i mými cíli. Několik let jsme působili jako pěstouni a chystali se jednou adoptovat dítě. Mohu se ale stát adoptivnímatkou, když jsem zůstala sama? Nějakou dobu jsem pokračovala vpěstounské péči – zabývala jsem se především dětmi, které vyžadovaly naléhavou a krátkodobou péči, ale stále jsem necítila jistotu, že chci nějaké dítě adoptovat, když už nemám Lincolna.

Když jsem osaměla, musela jsem si také stanovit vlastní cíle.Rozhodla jsem se, že si troufnu na něco nového. Měla jsem řidičskýprůkaz na motorku, a proto jsem si ji pořídila. Také jsem začala psát. Nejdřív to byl spíše jen koníček, ale nakonec se mi psaní staločástečným zaměstnáním. Musela jsem přehodnotit a změnit vztahy s lidmi a současně zjistit, kteří z Lincolnových přátel zůstanou mými přáteli a jaké budou moje vztahy s jeho rodinou bez něj. Mnozí zLincolnových nejbližších přátel naštěstí zůstali se mnou. A jeho rodina se ke mně neustále chovala jako k vlastní.

Přibližně po čtyřech letech jsem dokonce našla novou lásku. Tedy přesněji – láska si našla mě. Už jsem si tak nějak zvykla na život vosamění. Ale všechno se změnilo v době, kdy jsem se začala scházet se


ÚVOD / 15

Stevem. Znali jsme se již léta a naše přátelství se pomalu začalo měnit

v blízký vztah. Nakonec jsme začali mluvit o společné budoucnosti.

Předtím mě nikdy nenapadlo, že bych se mohla znovu vdát, ale se

Stevem mi na tom nepřipadalo nic divného.

Nepřála jsem si formální svatbu ani hostinu, měla bych pocit, že jde jen o parodii svatby s Lincolnem. Věděla jsem, že mí hosté budou nadšeni, až uvidí, že se znovu vdávám, bylo mi však také jasné, že mnozí z těch, kteří znali Licolna, by přitom cítili bolest nebo smutek. Současně jsem si nepřála, aby byla svatba pochmurná, proto jsme si se Stevem řekli, že obřad pojmeme netradičně. Utekli jsme do Las Vegas a nakonec se svatba stala nesmírně radostnou událostí, oslavou naší lásky a štěstí.

Asi rok po svatbě jsme si se Stevem řekli, že prodáme dům, kde jsem žila s Lincolnem, a odstěhujeme se o pár hodin jízdy dál.Budeme blíž mé sestře a mým neteřím a získáme tak příležitost začítúplně znovu. Našla jsem si práci v rušném zdravotnickém zařízení a s nadějemi a radostí jsme vyhlíželi společnou budoucnost. Právě ve chvíli, kdy už se zdálo, že se nám bude krásně žít, nabrala naše cesta ke štěstí nečekaný směr. Stevův otec Rob se dozvěděl, že má rakovinu.

Lékaři zpočátku předpokládali, že léčba rozvoj nádoru o několik let zpomalí. Po několika měsících však bylo jasné, že Robovi užnezbývá ani rok, natož několik. Rob vyzkoušel další možnosti léčby, ale nic nezabralo. Lékaři byli zmatení, nechápali, jak je možné, žetchánovo tělo na léčbu nereaguje. Všechny možnosti léčby běhemněkolika měsíců selhaly.

Tato zpráva mě drtivě zasáhla. Rob byl tak plný života. Byl totakový ten člověk, co pořád tahá dětem z ucha mince, a uměl vyprávět tak veselé historky, jaké jsem nikdy neslyšela. Přestože žil vMinnesotě a my v Maine, často jsme se s ním vídali. Po odchodu do penze


16 / ÚVOD

nás mohl navštěvovat, zůstával u nás týdny a já jsem s ním vždycky

žertovala o tom, že je naším nejoblíbenějším hostem. Protože byl

vlastně naším jediným hostem.

Stal se také jedním z největších fanoušků mého psaní. Četl vše, co jsem napsala, ať už to byl článek o rodičovst ví nebo stať z psychologie. Velmi často mi volal s různými nápady a návrhy.

Robovi bylo sice dvaasedmdesát let, mně však připadalo, že je na nemoc příliš mladý. Ještě minulé léto přejel Ameriku na motorce, přeplul na plachetnici Hořejší jezero a jezdil po kraji v kabrioletu se sklopenou střechou. Teď byl však příliš nemocný a lékaři mluviliotevřeně – bude to už jenom horší.

V tu chvíli jsem si pomyslela: „Už je to tu zas.“ Nechtěla jsem znovu zažít takovou ztrátu. Přišlo mi to nespravedlivé. Znala jsem spoustu lidí v mém věku, kterým ještě nikdy nikdo neumřel. Tak proč jen já musím pořád ztrácet své blízké? Seděla jsem u stolu aříkala si, jak je to možné. Jak to bude těžké. A jak si přeji, aby vše bylo jinak.

Přitom jsem si uvědomovala, že si takové myšlenky nesmímpřiouštět. Koneckonců už jsem to zažila a věděla jsem, že zase bude dobře. Kdybych se nebránila a spadla do pasti přesvědčení, že jsem na tom hůř než kdokoli jiný, nebo kdybych se přesvědčovala, že další ztrátu už nezvládnu, nijak by mi to nepomohlo. Jen by mi to bránilo nějak se se situací vyrovnat.

V tu chvíli jsem si sedla a napsala seznam „13 věcí, kterépsychicky silní lidé nedělají“. Byly to zvyky, které jsem si namáhavěvypracovala v době, kdy jsem se zbavovala zármutku. Věci, které by mi bránily ve zlepšení, pokud bych se jim poddala.

Nepřekvapí, že stejné zásady jsem sdělovala klientům, kteří ke mně přišli na terapii. Musela jsem si je však sepsat, abych vydržela na přímé cestě. Připomínaly mi, že si mohu udržet mentální sílu. A já


ÚVOD / 17

jsem musela být silná, jelikož několik týdnů po sepsání tohotoseznamu Rob zemřel.

O psychoterapeutech je známo, že lidem pomáhají. Pomocbudují na silných stránkách klientů, radí jim, jak by měli jednat a comohou udělat pro to, aby se zlepšili. Tím, že jsem si sepsala seznam vlastních silných stránek, vědomě jsem se na chvíli vzdálila od toho, co se mi stalo druhou povahou. A pomohlo mi právě soustředění na to, co nedělat. Pozitivní zvyky jsou důležité, ale ve využití plného potenciálu nám často brání naše zlozvyky. Člověk může mít tisíce pozitivních zvyků, ale když si vedle nich udržuje i ty negativní,vyžaduje to větší úsilí při dosahování cílů. Vezměte si to takhle: Člověk je jenom tak dobrý jako jeho nejhorší zvyk.

Zlozvyky jsou jako závaží, které s sebou den co den vláčíme. Zpomalují nás, unavují a frustrují. Když se zaobíráme určitýmimyšlenkami, určitým způsobem se chováme a podléháme určitýmpocitům, nedokážeme – navzdory veškeré snaze a talentu – plně využít svůj potenciál.

Představme si člověka, který se rozhodl, že bude každý den chodit do fitcentra. Cvičí skoro dvě hodiny. Pečlivě sizaznamenává, co dělal, aby mohl sledovat svůj pokrok. Za půl roku všaknevidí žádnou změnu. Cítí zklamání, protože nezhubl a nenarostly mu svaly. Přátelům a příbuzným říká, že to nemá smysl, kdyžnevypadá líp a necítí se líp. Přestože cvičení vynechal jen výjimečně. Přitom si neuvědomuje, jak se každý den při cestě z fitcentraodměňuje. Po takové námaze má hlad a říká si: „Zasloužím si něco dobrého!“ A tak každý den, než dojede domů, spořádá dvanáct koblih.

Vypadá to uhozeně, že? Ale takhle se chováme všichni. Snažíme se, namáháme při činnostech, o nichž se domníváme, že námprospějí, ale přitom nevnímáme, co nám naši snahu kazí.


18 / ÚVOD

Když se těchto třinácti zlozvyků zbavíte, pomůže vám to nejen

ve chvílích zármutku. Můžete získat mentální sílu, nezbytnou křeše

ní všech problémů, které přináší život – velkých, či malých. Jelho

stejné, jaké jste si stanovili cíle. Mentální síla vám pomůže lépe se

vybavit k tomu, abyste dokázali využít svůj plný potenciál.


CO JE MENTÁLNÍ SÍLA?

Není pravda, že lidé jsou buď psychicky silní, nebo psychicky slabí.

Každý má určitou mentální sílu, ale vždy jsou možnosti ke zlepšení.

Získávání mentá lní sí ly pomáhá vaší schopnosti navzdor y okolnostem

ovládat emoce, řídit myšlenky a chovat se pozitivně.

Samozřejmě, někteří lidé jsou predisponováni tak, že svoumentální sílu rozvíjejí snáz než jiní. Jako kdyby byla mentální síla jakousi

jejich přirozeností. Schopnost rozvíjet mentální sílu závisí naněkolika faktorech.

◆ Genetika – Geny ovlivňují vaše sklony k potížím sduševním zdravím, jako jsou poruchy nálady. ◆ Povaha – Někteří lidé mají takové povahové rysy, které

jim pomáhají myslet realističtěji a chovat se pozitivněji. ◆ Zkušenosti – Životní zkušenosti ovlivňují váš způsob

uvažování o sobě, o ostatních lidech a o světě obecně.

Některé z těchto faktorů je samozřejmě nemožné změnit.Nehezké dětství nelze vymazat. Genetickou predispozici k poruše pozornosti s hyperaktivitou rovněž nelze odstranit. To však neznamená, že


20 / CO JE MENTÁLNÍ SÍLA?

nemůžete zlepšovat svou mentální sílu. To může každý, tím, ževěnuje čas a energii cvičením, která napomáhají sebezlepšování anacházejí se v této knize.

PODSTATA M ENTÁLNÍ SÍLY

Představte si člověka, který je ve společnosti nervózní. Ve snazeminimalizovat svou úzkost se vyhýbá navazování rozhovorů s kolegy.

A čím méně s nimi mluví, tím méně ho kolegové oslovují. Kdyžvejde do kuchyňky nebo míjí spolupracovníky na chodbě a nikdo s ním

nepromluví, pomyslí si: „Jsem společensky neohrabaný.“ A čímčastěji si to říká, tím nervóznější je z představy, že by s někým začal

mluvit. Jeho úzkost sílí a současně s tím nabývá na intenzitě jeho

touha vyhýbat se kolegům. Výsledkem je uzavřený, neustále sílícíkoloběh.

Abyste si uvědomili, co je duševní síla, musíte vědět, jak jsouvzájemně propleteny vaše myšlenky, chování a pocity. Jak často spolu působí a vytvářejí nebezpečnou sestupnou spirálu, jakou jsem právě popsala. Rozvoj mentální síly proto vyžaduje trojsměrný přístup: 1. Myšlenky – Identifikovat iracionální myšlenky a nahradit

je realističtějšími.

2. Chování – Navzdory okolnostem se chovat pozitivně.

3. Emoce – Ovládat své emoce, aby emoce neovládly vás.

Neustále slyšíme: „Mysli pozitivně.“ Ale pouhý optimismus kdosažení plného potenciálu nestačí.


CO JE MENTÁLNÍ SÍLA? / 21

ZVOLTE CHOVÁNÍ ZALOŽENÉ NA VYVÁŽENÝCH EMOCÍCH

A RACIONÁLNÍM MYŠLENÍ

Děsím se hadů. A přitom můj strach je zcela iracionální. Bydlím

v Maine. V přírodě tu žádní jedovatí hadi nežijí. Hady vídám jen

zřídka, ale když se to stane, srdce mám až v krku a nejraději bych

utíkala. Obvykle – ještě než se rozběhnu – však dokážu tuto čirou

paniku vyvážit racionální myšlenkou, která mi říká, že nemámlogický důvod se bát. Jakmile začne působit racionální uvažování, dokážu

se k hadovi přiblížit – dokud je v bezpečné vzdálenosti. Nechci ho

brát do ruky, laskat se s ním, ale dokážu ho obejít a nedovolím, aby

mi iracionální strach zkazil den.

Nejlepší rozhodnutí činíme ve chvílích, kdy emoce vyvážímeracionálním uvažováním. Zastavte se na okamžik a zauvažujte nad tím, jak se chováte ve chvílích, kdy jste opravdu rozzlobeni. Velmipravděpodobně už jste řekli nebo udělali něco, čeho jste později litovali. A to se stalo proto, že jste jednali na základě emocí, nikoli logiky. Avšak rozhodování pouze na základě racionálního uvažováníneznamená, že rozhodnutí bude správné. Jsme přece lidé, žádní roboti.Jednání našeho těla musí být řízeno srdcem i hlavou současně.

Mnozí mí klienti pochybují o své schopnosti ovládat myšlenky, emoce a chování. „Nedokážu se těch pocitů zbavit,“ říkají. Nebo: „Neumím odstranit negativní myšlenky, které se mi honí hlavou.“ Či: „Nedokážu se motivovat k tomu, co chci dosáhnout.“ Ale s větší mentální silou je to možné.


22 / CO JE MENTÁLNÍ SÍLA?

PRAVDA O MENTÁLNÍ SÍLE

Existuje mnoho dezinformací a chybných představ o tom,

co znamená být psychicky silný. Nabízím vám několik

pravd o mentální síle: ◆ Být psychicky silný neznamená chovat se drsně. Kdo jementálně silný, nemusí se stát robotem nebo vypadat tvrdě.Podstatné je chovat se podle svých hodnot. ◆ Mentální síla nevyžaduje ignorovat své emoce. Ke zvyšování

mentální síly není nutno potlačovat emoce. Je třeba umět

je pozorně vnímat. Je třeba umět je interpretovat a chápat,

jak emoce mohou ovlivňovat vaše myšlenky a chování. ◆ Abyste byli psychicky silní, nemusíte považovat své tělo za stroj.

Duševní síla neznamená hnát své tělo na jeho fyzickéhranice jen proto, abyste si dokázali, že umíte nevnímatbolest. Jde o to, abyste si dokázali uvědomit své myšlenky

a pocity a abyste věděli, kdy se chovat jinak, než vám radí,

a kdy je naopak poslechnout. ◆ Být psychicky silný neznamená, že musíte být zcela soběstačný.

Ten, kdo je mentálně silný, nemusí neustále prohlašovat,

že nepotřebuje ničí pomoc nebo zásah nějaké vyšší moci.

Schopnost přiznat si, že neznáte na všechno odpověď, že

můžete požádat o pomoc, když ji potřebujete, auvědomit si, že můžete získat sílu z nějaké vyšší moci, jepříznakem touhy být silnější.


CO JE MENTÁLNÍ SÍLA? / 23

◆ Být psychicky silný neznamená jen pozitivně uvažovat.Přehnaně pozitivní uvažování může být stejně zhoubné jakopřehnaně negativní uvažování. Základem mentální síly je

uvažování realistické a racionální. ◆ Rozvoj psychické síly není jen touha po štěstí. Mentální síla

vám pomůže být v životě spokojenější, ale neznamená to

se každý den po probuzení nutit, abyste se cítili šťastní.

Důležité je činit taková rozhodnutí, která vám umožní

plně využít váš potenciál. ◆ Mentální síla není jen nejnovější trend v populární psychologii.

Stejně jako je svět tělesné zdatnosti plný bláznivých diet

a cvičebních trendů, je svět psychologie často plnýpomíjivých nápadů o tom, jak se stát lepším a ještě lepším.Mentální síla však není žádný trend. Jedno odvětví psychologie

už od šedesátých let 20. století učí lidi, jak změnit myšlení,

pocity a chování. ◆ Mentální síla není synonymem pro duševní zdraví. Zatímco

průmysl zdravotní péče často staví duševní zdraví doprotikladu s duševními chorobami, mentální síla je něcojiného. Stejně jako lidé mohou být fyzicky silní, přestože trpí

nemocemi těla, například cukrovkou, můžete být duševně

silní, i když máte deprese, úzkosti nebo jiné potíže sduševním zdravím. Být duševně nemocný neznamená být

odsouzený ke zlozvykům. Můžete rozvíjet pozitivnízvyky. Možná to bude vyžadovat větší úsilí, větší soustředění

a větší dřinu, ale možné to je.


24 / CO JE MENTÁLNÍ SÍLA?

PŘÍNOSY MENTÁLNÍ SÍLY

Když se v životě daří, bývá snadné cítit se duševně silný, ale občas se

objeví potíže. Někdy bývají nevyhnutelné – ztráta práce, přírodní

katastrofa či nemoc nebo i smrt v rodině. Když budete psychickysilní, budete také lépe připraveni vypořádat se s obtížemi, které přináší

život. Mezi přínosy zvýšení mentální síly patří:

◆ Větší odolnost vůči stresu – Mentá l n í sí la pomáhá v každodenním životě, nejen v krizi. Budete umět efektivněji

zvládat potíže, což pomůže snížit úroveň stresu. ◆ Posílení životní spokojenosti – Se zvyšovánímmentální síly stoupá také vaše sebevědomí. Začnete se chovat

podle svých hodnot, čímž získáte duševní klid auvědomíte si, co je v životě opravdu důležité. ◆ Zlepšení výkonnosti – Ať už je vaším cílem stát selepším rodičem, zvýšit produktivitu práce nebo výkonnost

na sportovním poli, zvýšení mentální síly vám pomůže

dosáhnout vašeho plného potenciálu.

JAK ROZVÍJET MENTÁLNÍ SÍLU

Nic nemůžete dokonale ovládnout, jenom když si přečtete knihu.

Sportovci se nestanou špičkovými závodníky, když budou o svém

sportu pouze číst. Hudebník nemůže zvýšit své umění jen tím, že se

bude dívat, jak hrají jiní. Všechno se musí trénovat.


CO JE MENTÁLNÍ SÍLA? / 25

Následujících třináct kapitol nemá být pouhým seznamem toho,

co dělat, nebo co nedělat. Je to popis zvyků, kterým každý z nás čas

od času podlehne. Cílem je pomoci vám, abyste našli lepší způsoby,

jak se vyrovnat s životními obtížemi, abyste se těmto nástrahámvy

hnuli. Podstatné je růst, zdokonalovat se a snažit se být lepšími, než

jste byli včera.


KAPITOLA 1

NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ

Sebelítost je jednoznačně nejničivější nefarmaceutická droga.

Je návyková, poskytuje krátkodobou slast

a odděluje svou oběť od reality.

– JOHN GARDNER

V týdnech po Jackově nehodě jeho matka neustále mluvila o „strašlivéudálosti“. Každý den znovu a znovu popisovala, jak náraz školního autobusu

zlomil Jackovi obě nohy. Vyčítala si, že nebyla s ním, aby ho ochránila, avidět ho několik týdnů v kolečkovém křesle, to téměř nedokázala snést.

Přestože lékaři předpokládali úplné vyléčení, matka Jacka neustáleupozorňovala, že už nikdy nebude mít nohy úplně zdravé. Chtěla – kdyby nastaly nějaké potíže –, aby si uvědomil, že už nikdy nebude hrát fotbal ani běhat jako jiné děti.

Přestože se Jack díky péči lékařů mohl vrátit do školy, rodiče se rozhodli, že matka odejde z práce a po zbytek roku ho bude učit doma. Domnívali se, že každodenní pohled na školní autobus v něm může vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Chtěli také zabránit tomu, aby se nemusel o přestávkách zkolečkového křesla dívat na hrající si kamarády. Doufali, že doma se Jackuzdraví rychleji – emočně i fyzicky.


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 27

Jack se obvykle učil jen dopoledne, odpoledne a večer se díval na televizi a hrál si na počítači. Po několika týdnech si rodiče všimli, že se mu mění nálada.Obvykle živé a šťastné dítě se stávalo popudlivým a smutným. Rodiče cítili stálesilnější obavy, že nehoda ho možná traumatizovala víc, než se domnívali. Proto s Jackem ve snaze zbavit ho emočních jizev začali chodit na psychologickou terapii.

Jacka vzali ke známé terapeutce, jež se specializovala na dětská traumata. Psycholožka byla informována Jackovým lékařem, před prvním setkáním tedy věděla něco o tom, co má Jack za sebou.

Když matka přivezla Jacka do ordinace, Jack tiše seděl a zíral na podlahu. Matka pak prohlásila: „Po té strašné nehodě je to pro nás opravdu těžké. Doslova nám zničila život a Jackovi způsobila velké emocionální problémy. Od té doby je úplně jiný.“

K matčinu překvapení nereagovala terapeutka soucitně. Místo tohonadšeně řekla: „Jacku, moc jsem se na tebe těšila! Ještě nikdy jsem neviděla kluka, který by napráskal školnímu autobusu. Musíš mi říct, jak jsi to dokázal,porat se s autobusem a vyhrát!“ Jack se poprvé od nehody usmál.

V následujících týdnech psal Jack s terapeutkou knihu. Měla příhodný název: Jak přeprat školní autobus. Vznikl nádherný příběh o tom, jak ze rvačky se školním autobusem vyšel jen s několika zlomenými kostmi.

Příběh vyšperkoval popisem pranice: Jak popadl autobus za výfuk, jak se otočil a jak si před nárazem autobusu chránil větší část těla. Navzdorypřehnaným podrobnostem byla podstata příběhu pravdivá – přežil, protože je houževnatý. Do závěru knihy přidal Jack autoportrét. Nakreslil se, jak sedí na vozíku a má na sobě pláštěnku superhrdiny.

Do Jackovy léčby zapojila terapeutka i jeho rodiče. Ukázala jim, jaké měli štěstí, když Jack přežil jen s několika zlomeninami. Rodičům radila, aby přestali Jacka litovat. Doporučila jim, aby s ním jednali jako s mentálně itělesně odolným klukem, který dokázal odolat velkému protivenství. Přestože se mu nohy neléčily řádně, chtěla, aby se rodiče soustředili na to, co může Jack v životě dokázat, nikoli na to, co vše mu nehoda znemož nila.


28 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

Při přípravě Jackova návratu do školy spolupracovala terapeutka a rodiče

s vedením školy a s učiteli. Kromě speciálního ubytování, které bylo nutné,

vzhledem k tomu, že zůstával na vozíku, chtěli mít jistotu, že spolužáci aučitelé nebudou Jacka litovat. Jeho knihu dali přečíst ostatním dětem, aby sedozvěděly, jak přepral školní autobus, a aby pochopily, že není důvod k nějaké lítosti.

VYCHUTNÁVÁNÍ SEBELÍTOSTI

Každého čeká v životě bolest a smutek. A přestože smutek jenormální, tj. zdravá emoce, vyžívat se ve smutku a v neštěstí jesebedestruktivní. Odpovíte pozitivně na některé z následujících otázek?

■ Máte sklon se domnívat, že vaše potíže jsou horší nežproblémy ostatních? ■ Kdybyste neměli smůlu, žádné problémy by vás nepostihly? ■ Problémy se vám hromadí mnohem rychleji než ostatním? ■ Jste si zcela jisti, že nikdo jiný nechápe, jak máte těžký život? ■ Občas zrušíte volnočasové aktivity nebo společenskéudálosti a raději zůstanete doma a myslíte na své problémy? ■ Lidem často říkáte, co se vám během dne stalo nepříjemného? ■ Někdy si stěžujete, že něco vůči vám není fér? ■ Občas obtížně hledáte něco, za co můžete být vděčni?


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 29

■ Myslíte si, že ostatní lidé mají mnohem jednodušší život?

■ Někdy si říkáte, jestli vám to svět nedělá schválně?

Vidíte někdy v uvedených příkladech sami sebe? Když sesebelítosti podaří změnit vaše myšlení a chování, může vás i zničit. Místo toho ji však můžete ovládnout vy. I když není možné změnitokolnosti, svůj přístup můžete změnit vždy.

PROČ SE LITUJEME

Proč podléháme sebelítosti, když může být tak ničivá? A proč jeněkdy tak snadné, a dokonce i útěšné si sebelítost vychutnávat? Lítost

byla pro Jackov y rodiče obranným mechanismem, jímž se snažilisvého syna chránit před budoucími nebezpečími. Soustředili se spíše

na to, co nemůže. To mělo posloužit jako štít, jenž by mu bránil

ve střetnutí s dalšími potenciálními potížemi.

Je pochopitelné, že po nehodě měli víc než dříve strach o jehobezečnost. Nechtěli ho pustit z dohledu. A obávali se, jak bude reagovat, kdyby znovu spatřil školní autobus. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se všechna lítost, zaměřená na Jacka, promění v jeho sebelítost.

Do pastí sebelítosti spadneme snadno. Tím, že sami sebe litujete, často odkládáte přímé střetnutí se svými skutečnými obavami a tím se můžete vyhýbat přijímání zodpovědnosti za své činy. Sebelítost může sloužit jako nějaká hra na čas. Místo určitého jednání nebopostupu vpřed přeháníte negativa své situace a tím si vlastnězdůvodňujete, proč neděláte nic k jejímu zlepšení.

Lidé často využívají sebelítost jako nástroj k získání pozornosti.Použitím karty „jsem na tom špatně“ můžete od ostatních získat nějaká


30 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

laskavá slova. Alespoň zpočátku. Pro lidi, kteří mají strach zodmítnutí, může být sebelítost nepřímou žádostí o pomoc. Doufají, že voláním

„Ó běda, jaký žal!“ vyvolají zájem a podporu.

Trápení však bohužel nebývá rádo samo a sebelítost se leckdy může proměnit ve vzájemné trumfování. Rozhovor se změní v soutěž o to, kdo z přítomných je na tom hůř. Sebelítost takénabízí důvod k odmítání zodpovědnosti. Když svému šéfovi říkáte, jak jste na tom zle, může to vycházet z touhy, aby od vás očekával méně.

Sebelítost se může také změnit v jakýsi vzdor. Skoro jako bychom očekávali, že se něco samo změní, když se postavíme na zadní apřiomeneme tím vesmíru, že si zasloužíme něco lepšího. Jenomže tak to na světě nechodí. Neexistuje žádná vyšší bytost – nebo přesněji řečeno lidská bytost –, která přifrčí a postará se, aby s námi životzacházel spravedlivě.

POTÍŽE SE SEBELÍTOSTÍ

Sebelítost je sebezničující. Způsobuje další potíže a může mít velmi

nepříjemné následky. Místo aby Jackovi rodiče byli rádi, že jejich syn

nehodu přežil, trápili se tím, co jim nehoda vzala. A tím vlastně

umožnili, aby jim vzala ještě mnohem víc.

Tím nechci říct, že by nebyli milujícími rodiči. Jejich jednání vycházelo z touhy zajistit synovi bezpečí. Jenomže čím víc Jackalitovali, tím negativněji lítost ovlivňovala jejich rozpoložení.

Libování si v sebelítosti překáží plnému životu těmito způsoby: ◆ Je to ztráta času. Sebelítost spotřebovává mnoho mentální

energie a nijak nemění situaci. I když nemůžete konkrétní


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 31

problém vyřešit, můžete jednat tak, abyste se s životními

překážkami vyrovnávali pozitivně. Sebelítost vás k řešení

nijak nepřiblíží. ◆ Vyvolává další negativní emoce. Jakmile sebelítosti dovolíte,

aby vás přemohla, vyvolá to další příval nepříjemnýchpocitů. Může vést ke vzteku, zášti, pocitu osamělosti a dalším

pocitům, které pak podněcují vznik negativních myšlenek. ◆ Může být jakýmsi naplňujícím se proroctvím. Pocity sebelítosti

mohou vést k bídnému životu. Když sami sebe litujete, je

nepravděpodobné, že budete podávat nejlepší výkony. To

pak může způsobovat další problémy a stále vážnější nezdary, což potom posílí váš pocit sebelítosti. ◆ Brání vám vypořádávat se s jinými pocity. Sebelítost překáží

řešení zármutku, smutku, vzteku a dalších pocitů. Může

vám bránit v jejich hojení a pokroku, jelikož sebelítost se

soustřeďuje na to, proč něco není jinak, nikoli na přijetí

situace takové, jaká je. ◆ Vede k přehlížení toho dobrého v životě. Když vám život dává

jen dobré a najednou se stane něco špatného, sebelítost vás

nutí k zájmu jen o to negativní. Když se litujete, přehlížíte

pozitivní aspekty života. ◆ Narušuje vztahy. Mentalita oběti, to není lákavá vlastnost.

Stížnosti na to, jak je vám zle, ostatní velmi rychle unaví.

Nikdo nikdy neřekne: „Mně se na ní nejvíc líbí, jak sama

sebe lituje.“


32 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

PŘESTAŇTE SE LITOVAT

Vzpomínáte si na trojsměrný přístup k získání mentální síly? Abyste

se zbavili pocitu sebelítosti, musíte změnit své lítostivé chování abrá

nit sami sobě v oddávání se lítostivým myšlenkám. V Jackově případě

to znamenalo, že neměl trávit všechen čas doma u počítačových her

a televize. Potřeboval se dostat mezi děti jeho věku a vrátit se kdří

vějším činnostem, na které stačil, jako bylo třebas docházení doško

ly. Jeho rodiče také změnili své myšlení a začali se na Jacka dívatni

koli jako na oběť, ale jako na toho, kdo přežil něco zlého. Sebelítost

dokázali nahradit vděčností, teprve když změnili své uvažování osy

novi a o nehodě.

JEDNEJTE ZPŮSOBEM, JENŽ ZTĚŽUJE PODLEHNUTÍ

SEBELÍTOSTI

Čtyři měsíce po Lincolnově smrti se přiblížil den, kdy jsme s rodinou

měli vzpomenout na jeho sedmadvacáté narozeniny. Dny předvýro

čím se vlekly, nevěděla jsem, jak to přežijeme. Pořád jsem sipředsta

vovala, jak sedíme v kruhu kolem krabice s kapesníčky a mluvíme

o tom, jak je nespravedlivé, že se nedožil sedmadvacátých narozenin.

Když jsem konečně sebrala odvahu a zeptala se své tchýně, jak

chce tento den strávit, bez zaváhání mi odpověděla: „Co kdybychom

si skočili padákem?“ A nejlepší bylo, že to myslela vážně. A pro mě,

to musím přiznat, byla představa, že vyskočím z letadla, mnohem

příjemnější než to truchlení, které jsem si představovala. Byl to pro

mě ideální způsob, jak uctít Lincolnova dobrodružného ducha. Velice

rád se seznamoval s novými lidmi, navštěvoval nová místa, zkoušel

nové věci. Nebylo neobvyklé, že bez velkých příprav vyrazil o víkendu


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 33

na výlet, i kdyby to znamenalo, že se vrátí utahaný a do práce půjde

přímo z nočního letu. Říkal, že když jeden den musíme v prácipřemáhat únavu, stojí to za vzpomínky, které jsme získali. Seskokpadákem by Lincolna zcela jistě zajímal, proto mi to přišlo jako vhodný

způsob, jak oslavit jeho život.

Když skáčete z letadla, nemůžete cítit sebelítost. Samozřejmě za předpokladu, že máte na zádech padák. Nás to velice bavilo a navíc z toho vznikla každoroční tradice. Každý rok o Lincolnovýchnarozeninách vzpomínáme na jeho lásku k životu a dobrodružství. Azískáváme přitom pozoruhodné zážitky – od plavání se žraloky k jízdě namezcích Velkým kaňonem. Dokonce jsme vyzkoušeli létající hrazdu.

Lincolnova narozeninového dobrodružství se každoročně účastní celá rodina. Jeho matka se někdy jen dívá, s kamerou v ruce, ale před dvěma lety, v osmaosmdesáti letech, byla první na lanové dráze vkorunách stromů. Přestože jsem se znovu vdala, tato tradice pokračuje a účastní se i můj manžel Steve. Na tento den se každý rok velice těšíme.

Tím, že právě tohoto dne děláme něco zajímavého, nijaknepřehlížíme náš zármutek ani nemaskujeme smutek. Důležité je, žeučiníme rozhodnutí oslavit dary života a odmítneme chovat sesebelítostivě. Místo abychom se litovali, že jsme něco ztratili, jsme raději vděční za to, co máme.

Když si všimnete, že se do vašeho života vkrádá sebelítost,vědomě se snažte udělat něco, co je v přímém rozporu s tím, jak se cítíte. Abyste se sebelítosti ubránili, nemusíte hned skákat padákem. Někdy významně pomohou třebas jen malé změny v chování. Nabízímněkolik příkladů: ◆ Staňte se na moment dobrovolníkem. Zbavíte se myšlenek

na své potíže a budete mít dobrý pocit z toho, že jstepomohli někomu jinému. Je obtížné se litovat, když obsluhujete


34 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

hladovějící v dobročinné vývařovně nebo trávíte čas sobyvateli v sanatoriu pro stařečky. ◆ Vykonejte nějaký dobrý skutek. Klidně posekejte sousedovi

trávník nebo darujte krmení útulku pro zvířata. Dobrý

skutek dá vašemu životu větší smysl. ◆ Dělejte něco činorodého. Fyzická nebo duševní práce vámpomůže zabývat se něčím jiným než vaším neštěstím.Cvičení, účast na přednášce, čtení knihy, nový koníček – to vše

vám může pomoci změnit postoj.

Ke změně pocitů existuje jeden důležitý klíč: Musíte siuvědomit, jaké chování ve vás tlumí pocit sebelítosti. Někdy je to cesta

pokusu a omylu, jelikož určitý druh chování zabírá na každéhojinak. Jestliže to, co právě děláte, nepomáhá, zkuste něco jiného. Ale

když neučiníte ani jeden krok správným směrem, zůstanete pořád

tam, kde jste.

NAHRAĎTE MYŠLENKY, KTERÉ SEBELÍTOST VYVOLÁVAJÍ

Jednou jsem na parkovišti před samoobsluhou viděla drobnou srážku.

Dvě auta couvala a střetla se nárazníky. Zdálo se, že srážka ani jedno

z aut nijak nepoškodila.

Jeden z řidičů ale vyskočil a řekl: „Tohle mi ještě scházelo. Proč

se mi to pořád stává? Jako kdybych dneska neměl už tak dost starostí!“

Druhý řidič naopak vystoupil z vozu a jenom zakroutil hlavou:

„Pane jo, ještě že se nikomu nic nestalo. To je přece prima, kdyžnabouráte a jste v pořádku.“


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 35

Oba muži zažili totéž. Jejich vnímání události bylo však naprostoodlišné. Jeden se považoval za oběť strašlivých okolností a ten druhý se na to

díval jako na štěstí. Jejich reakce vycházela z rozdílného vnímání situace.

Na to, co se vám v životě stane, můžete nahlížet mnoha různými

způsoby. Když okolnosti vnímáte způsobem, který lze vyjádřit slovy

„Proč zrovna já?“, často cítíte sebelítost. Když ale na něčem vidíte

spíše to pozitivní, dokonce i na nějaké zlé situaci, pak mnohem spíše

budete v životě cítit radost a spokojenost.

To lepší je možné vidět téměř na všem. Zeptejte se některéhodítěte na to, co je pro něj na rozvodu rodičů nejlepší, a většina odpoví:

„O Vánocích dostávám víc dárků!“ Samozřejmě, rozvod může přinést jen málo příjemného, ale mít dvakrát tolik dárků je jeden drobný

aspekt rozvodu, který některé děti může potěšit.

Změnit pohled na situaci nebývá vždy snadné, zvláště když se cítíte

jako hostitel na své oslavě sebelítosti. Položte si tedy následující otázky,

může vám to pomoci změnit negativní myšlenky a přiblížit se realitě:

◆ Mohu se na situaci dívat nějak jinak? V tuto chvíli nastupuje

uvažování ve stylu „poloplná, nebo poloprázdná sklenice“.

Když se na něco díváte z hlediska poloprázdné sklenice,

zamyslete se na chvíli, jestli by tutéž situaci nemohlozměnit použití hlediska poloplné sklenice. ◆ Co mohu poradit někomu, koho mám rád a kdo má tytoproblémy? Někdy raději říkáme povzbudivá slova někomu jinému

než sobě. Jen stěží bychom někomu řekli: „Ty máš úplně

strašný život. Nic se ti nedaří.“ Místo toho řekneme něco

laskavého, podnětného, jako třeba: „Ale ty to už nějakvyřešíš, určitě se z toho dostaneš. Opravdu.“ Vezměte tedy

tato svá moudrá slova a aplikujte je sami na sebe.


36 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

◆ Proč mám věřit, že to překonám? Sebelítost často pramení

z nedostatku sebevědomí, víry, že jsme schopni své potíže

vyřešit. Máme sklon se domnívat, že z něčeho se zkrátka

nedostaneme. Připomeňte si chvíle, kdy jste vyřešili nějaký

problém, kdy jste se v minulosti vyrovnali s nějakoutragédií. Posuďte, jaké máte schopnosti, podpůrné nástroje

a zkušenosti, vše, co vám může dodat sílu a sebedůvěru,

které vás zbaví pocitu sebelítosti.

Čím více se zabýváte myšlenkami, které vám neustále bránízhodnotit situaci, tím hůř vám bude.

Nejčastější myšlenky, které vyvolávají sebelítost, jsou:

◆ Nedokážu vyřešit jediný problém.

◆ Hezké věci se dějí vždycky jen někomu jinému.

◆ Mně se pořád děje něco špatného.

◆ Můj život je pořád horší a horší.

◆ S tímhle by si neporadil nikdo.

◆ Nikdy si neodpočinu.

Negativní myšlenky je možné zastavit, ještě než se vymknoukontrole. I když nahrad it negat ivn í myšlen k y rea l ist ičtějším i v yžadujetrénink a dřinu, velmi efektivně to pomáhá potlačit pocity sebelítosti.

Když vás napadne „Mně se pořád děje něco špatného“, sepište si

současně seznam všeho příjemného, co se vám stalo. Pak původní


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 37

myšlenku nahraďte nějakou realističtější, například „Stalo se mi něco

zlého, ale taky se mi stalo hodně pěkného“. Neznamená to, že byste

měli pozitivizovat něco negativního. Místo toho se snažte podívat na

svou situaci realisticky.

NAHRAĎTE SEBELÍTOST VDĚČNOSTÍ

Marla Runyanová je opravdu všestranná žena. Má magisterský titul,

napsala knihu a závodila na olympiádě. Jako první Američanka zaběhla newyorský maratón v úžasném čase dvou hodin a 27 minut.

A to je o to pozoruhodnější, jelikož Marla vše dokázala navzdory

tomu, že je v podstatě slepá.

Když bylo Marle devět let, byla u ní diagnostikována Stargardtova nemoc, která se vyskytuje u dětí. Projevuje se degenerací žluté skvrny sítnice. Marle se začal zhoršovat zrak a přitom v sobě objevovala lásku k běhání. Za několik let se stala jednou z nejrychlejších běžkyň na světě, přestože v podstatě nikdy neviděla cílovou čáru.

Nejdříve se Marle dařilo na Paralympijských hrách. Závodila v roce 1992 a také o čtyři roky později. Získala celkem pět zlatých a jednu stříbrnou medaili a vytvořila také několik světových rekordů. To jí však nestačilo.

V roce 1999 se zúčastnila Panamerických her a vyhrála závod na 1 500 metrů. V roce 2000 jako první slepý sportovec závodila na olympijských hrách. Do cíle závodu na 1 500 metrů doběhla jako první z Američanek a celkově skončila osmá.

Marla svou slepotu nepovažuje za postižení. Je pro ni spíš darem, jenž jí umožňuje stát se úspěšnou v závodech na dlouhých i krátkých tratích. Ve své knize Bez cílové čáry – Můj život, jak jej vidím jápřiznává: „Slepota mě nejen přinutila ukázat mé schopnosti, ale také mě


38 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

tlačila k tomu, abych něco dokázala. Získala jsem vůli a snahu, které

využívám den co den.“ Marla se nezabývá tím, co jí ztráta zrakuvzala. Naopak cítí vděčnost za to, co jí dala.

Když si ř íkáme „Zasloužím si něco lepšího“, litujeme se. Vděčnost

znamená říkat si: „Mám víc, než si zasloužím.“ Získání pocituvděčnosti vyžaduje určitou námahu, ale není to těžké. Každý se může

naučit, jak cítit větší vděčnost. Tím, že si osvojí nové návyky.

Začněte tím, že si uvědomíte, jak jsou ostatní laskaví a velkorysí.

Uznejte, že na světě existují i dobré věci, a tím si začneteuvědomovat, co máte.

Abyste cítili vděčnost, na to nemusíte být bohatí, neuvěřitelně

úspěšní nebo mít dokonalý život. Člověk, který vydělává 34 000dolarů ročně, si možná myslí, že moc peněz nemá, ale přitom patřímezi jedno procento nejbohatších lidí na světě. Pokud čtete tuto knihu,

znamená to, že máte větší štěstí než téměř jedna miliarda lidí, kteří

neumějí číst a z nichž mnozí jsou odsouzeni k životu v chudobě.

Naučte se v životě vnímat maličkosti, které jste dosud považovali

za samozřejmé, a budujte tak v sobě pocit vděčnosti. Nabízím vám

pár jednoduchých návyků, které vám pomohou soustředit se na to,

zač můžete být vděční:

◆ Pište si deník vděčnosti. Každý den si zapište alespoň jednu

věc, za kterou jste vděční. Může to být radost zmaličkostí, například že můžete dýchat čistý vzduch nebo vidět

zářící slunce, ale také velké požehnání, např. že mátepráci a rodinu. ◆ Říkejte, za co jste vděční. Když víte, že psát deník bystenevydrželi, zvykněte si alespoň říkat, za co jste vděční. Každé

ráno hned po probuzení a každý večer před usnutím vyberte


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 39

jeden z darů života, za který můžete cítit vděčnost. Ařekněte to nahlas, i kdybyste mluvili jen sami k sobě, protože když

slova vděčnosti uslyšíte, váš pocit vděčnosti se tím posílí. ◆ Jakmile pocítíte sebelítost, přepněte kanál. Když si uvědomíte, že

se začínáte l itovat, přesuňte sv ůj zájem na něco jiného.Nedovolte si pokračovat v myšlenkách, že život není fér nebo že by

měl být život jiný. Místo toho si sepište seznam lidí,okolností a zážitků, za které můžete být vděční. A jestli si píšetedeník, vždy když se vás začne zmocňovat sebelítost, podívejte se

do něj a něco si přečtěte. ◆ P tejte se ostatních, za co jsou vdě č ní. Zahajte rozhovory ovděčnosti. Pomohou vám zjistit, za co jsou vděční ostatní. Když

slyšíte, za co jsou vděční, připomene vám to další oblasti,

které si zaslouží vděčnost. ◆ Učte děti vděčnosti. Máte-li děti, učte je, aby byly vděčné za to,

co mají. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak držet své postoje

na uzdě. Zvykněte si každý den se dětí ptát, za co jsou vděčné.

Ať všichni členové vaší rodiny napíší, za co cítí vděčnost, alístek vloží do sklenice vděčnosti nebo jej vyvěsí na nástěnku.

Všichni z rodiny tak budou mít zábavnou připomínku, aby

vděčnost včlenili do svého každodenního života. ZBAVÍTE-LI SE SEBELÍTOSTI, STANETE SE SILNĚJŠÍMI Jeremiah Denton sloužil ve vietnamské válce jako pilot námořního letectva USA. V létě roku 1965 byl sestřelen, a musel se tak z letadla


40 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

katapultovat. Severovietnamská armáda ho zajala a stal se na více

než sedm let válečným za jatcem.

Komandér Denton a další důstojníci působili i v zajetí jako velitelé ostatních zajatců, přestože byli denně biti, mučeni a hladověli. Denton byl často zavírán do separace za to, že nabádal ostatní zajatce, abyodolávali pokusům věznitelů o získávání informací.

Po deseti měsících v zajetí byl Denton vybrán, aby se zúčastnil propagandistického televizního interview. Odpovídal na otázky, ale přitom předstíral, že ho oslepují silné reflektory, a mrkáním vmorseovce signalizoval slovo „mučení“. Tajně vyslal zprávu, že jejichvěznitelé s nimi špatně zacházejí. Při rozhovoru pak ještě vyjádřilpodoru americké vládě.

Byl propuštěn v roce 1973, po sedmi letech v zajetí. Když jakosvobodný člověk vystoupil z letadla, řekl: „Bylo nám ctí, že jsme mohlisloužit své vlasti v obtížných podmínkách. Za tento den jsme upřímně vděční našemu vrchnímu veliteli a celé zemi. Bůh žehnej Americe.“ V roce 1977 odešel z vojenské služby a ve volbách se stal senátorem za Alabamu.

Přestože se Jeremiah Denton dostal do nevýslovně špatnýchpodmínek, nemarnil čas sebelítostí. Místo toho si udržoval klid a vyrovnanost a dělal vše, aby situaci nějak zvládl. I po propuštění cítil vděčnost za to, že mohl sloužit vlasti, místo aby se litoval kvůli ztracenému času.

Vědci zkoumají rozdíly, jaké nastávají, když se lidé zabývají svými obtížemi nebo naopak tím, za co jsou vděční. Když si každý denuvědomíte, za co můžete být vděční, bude to účinný nástroj, který vám může pomoci dosáhnout změny. Vděčnost navíc ovlivňuje nejen vaše duševní zdraví, může ovlivnit i zdraví tělesné. V roce 2003 vyšla v Journal of Personality and Social Psychology studie, která uvádí: ◆ Lidé, kteří cítí vděčnost, nestonají tak často jako ostatní. Mají

lepší imunitní systém a méně často trpí bolestmi. Mají nižší


NEMARNÍ ČAS SEBELÍTOSTÍ / 41

krevní tlak a cvičí častěji než všeobecná populace. Lépe

pečují o své zdraví, déle spí, a dokonce se po probuzení

cítí odpočatější. ◆ Vděčnost vyvolává více pozitivních emocí. Lidé, kteří cítívděčnost, zažívají každodenně více štěstí, radosti a potěšení.

Cítí se také vnímavější a energičtější. ◆ Vděčnost zlepšuje společenský život. Vděční lidé jsouochotnější ostatním odpouštět. Chovají se vstřícněji a cítí seméně osamělí a izolovaní. Také s větší pravděpodobnostípomáhají jiným lidem a chovají se velkoryse a soucitně.

ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ A OBVYKLÉ NÁSTRAHY

Jestliže se vypořádáváte se stresem a dovolíte, aby vás ovládlasebelítost, odkládáte tím řešení. Všímejte si náznaků, které vám říkají, že

se začínáte litovat, a při první známce sebelítosti použijte proaktivní

přístup, změňte svůj postoj.

CO POMÁHÁ

Uvědomte si realitu, abyste nepřeháněli negativníhodnocení situace.

Přehnaně negativní názory na svou situaci nahraďterealistickým uvažováním.


42 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

Problémy řešte aktivně a pracujte na zlepšení situace.

Buďte činorodí a chovejte se tak, abyste se toliknelito

vali, i když se vám to třeba nelíbí.

Každý den trénujte vděčnost.

CO ŠKODÍ

Zabývat se myšlenkou, že váš život je horší než život

většiny ostatních lidí.

Oddávat se přehnaně negativním názorům na životní

obtíže.

Zůstávat v pasivitě a zajímat se pouze o to, jak se cítíte,

spíše než o to, co můžete dělat.

Odmítat zážitky a činnosti, které vám pomohou, abyste

se cítili lépe.

Setrvávat v myšlenkách na to, co nemáte, místo na to,

co máte.


KAPITOLA 2

NEVZDÁVAJÍ SE SVÝCH SCHOPNOSTÍ

Když nenávidíme své nepřátele, dáváme jim tím moc

nás ovládnout: náš spánek, naši chuť k jídlu,

náš krevní tlak, naše zdraví a naše štěstí.

– DALE CARNEGIE

Lauren se domnívala, že jí panovačná, všetečná tchýně zničí manželství, ne-li

celý život. Tchýni Jackie neměla ráda už dříve, ale teprve když si s manželem

pořídili dvě děti, uvědomila si, že tchýně je doslova nesnesitelná.

Jackie k nim během týdne několikrát bez ohlášení přicházela na návštěvu a často zůstávala i několik hodin. Lauren považovala tyto odpolední návštěvy za rušivé vnikání do rodiny, protože od jejího příchodu z práce zbýval jen zlomek času, který mohla strávit s dcerami, než musely jít spát.

Lauren však nejvíce vadilo, jak se Jackie neustále snažila podkopávat její autoritu u dětí. Jackie často říkávala něco jako „Ale to ne, trocha televize vám neuškodí. Nevím, proč vám máma nedovolí se dívat“ nebo „Dala bych ti něco sladkého, ale máma si myslí, že cukr není zdravý“. Občas poučovala Lauren o „rodičovství nového věku“ a připomínala jí, aby nechala dětisledovat televizi a dávala jim sladké, že jim to přece neublíží.


44 / 13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

Lauren na Jackiiny poznámky vždy reagovala zdvořilým přikývnutím a úsměvem, přitom to v ní vřelo. Vytvořila si vůči Jackii zášť a často se pak hojila na manželovi. Kdykoli si však svému muži na tchýni postěžovala,reagoval obvykle slovy jako „Ale vždyť víš, jaká je“ nebo „Tak si tohonevšímej. Ona to myslí dobře“. Lauren našla útěchu u své kamarádky, kteráoznačovala Jackii laskavým výrazem „Pekelnice“.

Jednou se zdálo, že situace dospěla do kritického stadia. Jackie poručila Lauren, ať začne cvičit, že asi trochu přibrala. To byla pro Lauren poslední kapka. Utekla z domu a noc strávila u své sestry. Druhý den si pořád ještě netroufala vrátit se domů. Obávala se, že jí Jackie dá přednášku o tom, že neměla odcházet. V tu chvíli Lauren došlo, že musí vyhledat pomoc, jinak hrozí rozvrat manželství.

Lauren nejdřív navštěvovala kurs zvládání vzteku, aby na poznámky své tchýně dokázala reagovat klidněji. Jenomže po několika sezeních siuvědomila, že pro vyřešení problému musí použít spíše proaktivní přístup, ne pouze nekonfliktně reagovat na Jackiiny řeči.

Požádala jsem Lauren, aby nakreslila koláčový graf a ukázala v něm, kolik času a energie vynakládá na různé oblasti života – na práci, spánek, volný čas, rodinu a také čas strávený s tchýní. Potom jsem jí řekla, abynakreslila dr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist