načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 100 statečných -- Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného se zajímavými osobnostmi - 100 hostů za 52 hodin

100 statečných -- Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného se zajímavými osobnostmi - 100 hostů za 52 hodin

Elektronická kniha: 100 statečných -- Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného se zajímavými osobnostmi - 100 hostů za 52 hodin

Knížka je ojedinělým záznamem rozhovorů se sto zajímavými osobnostmi, které uskutečnili oblíbení moderátoři Lucie Výborná a Jan Pokorný během pouhých 52 hodin z mobilního studia na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  246
+
-
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 256
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5324-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozhovorů s moderátory Lucií Výbornou a Janem Pokorným se účastnilo 100 hostů a trvaly 52 hodin. Díky speciálnímu týmu redaktorů, korektorů, grafiků a editorů je nakladatelství Grada vydalo za neuvěřitelných 24 hodin. Projekt 100 statečných navazuje na úspěšných 90 statečných, jimiž Český rozhlas vloni oslavil 90. výročí od začátku svého vysílání. Série rozhovorů s populárními a zajímavými osobnostmi Česka.

Popis nakladatele

Knížka je ojedinělým záznamem rozhovorů se sto zajímavými osobnostmi, které uskutečnili oblíbení moderátoři Lucie Výborná a Jan Pokorný během pouhých 52 hodin z mobilního studia na Václavském náměstí v Praze. Kniha byla připravena a vydána v rekordním čase do 24 hodin po skončení posledního rozhovoru. (rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného se zajímavými osobnostmi : 100 hostů za 52 hodin)

Předmětná hesla
* 20.-21. století
Osobnosti -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

100

HOSTŮ

ZA 52

HODIN

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

9 788024 753249

ISBN 978-80-247-5324-9

100 state

č

ných

Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného

se zajímavými osobnostmi

Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokornéhose zajímavými osobnostmi

• Zdeněk Svěrák • Vladislav Rapprich • Hana Roháčová • Jan Kramář • Ludmila Čírtková • Tomáš Mazal • Ondřej

Trojan • Bogdan Trojak • Radek Jaroš • Jaroslav Podliska • Milan Mikulecký • Peter Duhan • Ilona Kejklíčková •

Iveta Černá • Jef Kratochvíl • Radim Jančura • Vilém Rubeš • Martin Veselovský • Martin Chadima • Filip Turek •

Jan Kolář • Michal Čupa • Michal Jagelka • Viktor Dvořák • Martin Hrdinka • Eva Hanáková • Jan Mervart • Pavel

Kožíšek • René Kujan • Petr Svojtka • Šimon Pánek • Anna Strunecká • Tomáš Vaněk • Martin Velek • Zdeněk

Řehák • František Míček • Marek Šetina • Jiří Drahoš • Karel Zeman • Ivan Klíma • Matěj Horn • Dana Kalinová

• Nora Fridrichová • Milan Brunát • Petr Tichý • Bohdan Rajčinec • Miroslava Burianová • Iva Pazderková •

Osamu Okamura • Petr Bláha • Jaroslav Svěcený • Nikol Krmenčíková • Daniel Rosecký • Gustav Oplustil •

Tomáš Töpfer • Vojtěch Kostiha • Petr Kolečko • Radana Štěpánková • Rastislav Maďar • Petr Pánek • Pavel

Zvolánek • Petr Orel • Milan Švihálek • Andrea Kalivodová • David Šlechta • Michal Holý • Jakub Kohák •

Veronika Kubařová • Robin Duspara • Jan Hofman • Štěpán Rusňák • Rudolf Havlík • David Gaydečka • Anna

Sálová • Věra Mašková • Mnislav Zelený • Jakub Matějka • Miloslav Dočekal • Judita Matyášová • Jan Čech •

Miroslav Rybák • Markéta Fialová • Zdeněk Pohlrerich • Pavel Toufar • Pavel Karous • Rostislav Novák • Lucie

Lomová • Jiří Mikeš • David Vávra • Roman Šmucler • Jaroslav Pejčoch • Miroslav Motejlek • Jan Zedník • Libor

Zámečník • Daniela Písařovicová • Miloš Borovička • Petr Dvořák • Jindřich Bohm • Ondřej Sokol • Jan Saudek •

100

eter Duhan • Ilona Keter Duhan • Ilona K

ý • Martin Chadima • ý • Martin Chadima •

a Hanáková • Jan MeHanáková • Jan Me

š Vaněk • Martin VeleVaněk • Martin Vele

ma • Matěj Horn • Da• Matěj Horn • Da

52

atěj Horn Danatěj Horn Da

anová • Iva Paanová • Iva Pa

osecký • Gustaosecký • Gusta

Maďar • Petr PáMaďar • Petr

hal Holý • Jakhal Holý • Jak

24

• David Gayde• David Gayd

a Matyášová •a Matyášová

s • Rostislav No• Rostislav No

tejlek • Jan Zedtejlek • Jan Zed

Maraton rozhovorů

Lucie Výborné a Jana Pokorného

poprvé ve formě knihy!

100 hostů – 52 hodin – vydání za 24 hodin

Držíte v rukou ojedinělou knížku, která vznikla jako záznam 100 rozhovorů

uskutečněných během dvou dnů a pár hodin oblíbenými moderátoryRadiožurnálu Lucií Výbornou a Janem Pokorným.

Projekt 100 statečných navazuje na úspěšných 90 statečných, jimiž Český

rozhlas v roce 2013 oslavil 90. výročí od začátku svého vysílání. V roce 2014

si moderátoři ukousli ještě větší sousto. Hostů bylo 100 a rozhovory trvaly

52 hodin. Vše se odehrálo v přímém přenosu Radiožurnálu z mobilního studia

na Václavském náměstí v Praze. Tým redaktorů, grafiků, editorů a korektorů

nonstop zpracovával rozhovory pro jejich knižní vydání a nakladatelství Grada

je vydalo během rekordních 24 hodin.

Dostáváte do ruky nejenom sérii sta rozhovorů s pozoruhodnými osobnostmi

naší země, ale také knihu, z níž je cítit atmosféra překonávání rekordu, okamžiky

chvilkové únavy moderátorů, techniků a dalších lidí z týmu, který se o akci ve

dne v noci staral. A v závěru ucítíte úlevu, že to všichni dokázali a že rozhovory

leccos daly účinkujícím i posluchačům Českého rozhlasu. A jak se právě můžete

přesvědčit, velmi dobře se i čtou.


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Lucie Výborná, Jan Pokorný, Martin Mašek 100 STATEČNÝCH Rozhovory Lucie Výborné a Jana Pokorného se zajímavými osobnostmi 100 hostů za 52 hodin TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5565. publikaci a Český rozhlas, zřízen zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlase Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: +420 221 551 111, fax: +420 224 222 223 www.ceskyrozhlas.cz Vedoucí projektu: Martin Ondráček Editoři: Jan Němec, Jiří Podzimek, Petr Pospíšil, Petr Vizina Jazyková redakce: Pavla Bošková, Štěpánka Burzová, Martina Čechová, Vendula Habrová, Tereza Kovanicová, Nikola Marzyová, Dana Řezníčková Fotografie: Tomáš Novák, Jan Rasch Grafická úprava a sazba: Antonín Plicka Počet stran 256 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Český rozhlas 2014 © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Design © Antonín Plicka Cover Photos © Tomáš Novák, Jan Rasch ISBN 978-80-247-5324-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9321-4 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9322-1 (ve formátu EPUB)Obsah

Předmluva 5

Zdeněk Svěrák 7

Vladislav Rapprich 9

Hana Roháčová 12

Jan Kramář 15

Ludmila Čírtková 18

Tomáš Mazal 20

Ondřej Trojan 23

Bogdan Trojak 25

Radek Jaroš 28

Jaroslav Podliska 31

Milan Mikulecký 34

Peter Duhan 38

Ilona Kejklíčková 40

Iveta Černá 43

Jef Kratochvil 47

Radim Jančura 50

Vilém Rubeš 53

Martin Veselovský 56

Martin Chadima 59

Filip Turek 61

Jan Kolář 63

Michal Čupa 66

Michal Jagelka 69

Viktor Dvořák 71

Martin Hrdinka 73

Eva Hanáková 75

Jan Mervart 79

Pavel Kožíšek 83

René Kujan 85

Petr Svojtka 89

Šimon Pánek 90

Anna Strunecká 93

Tomáš Vaněk 95

Martin Velek 96

Zdeněk Řehák 100

František Míček 102

Marek Šetina 104

Jiří Drahoš 107

Karel Zeman 110

Ivan Klíma 113

Matěj Horn 117

Dana Kalinová 121

Nora Fridrichová 123

Milan Brunát 125

Petr Tichý 129

Bohdan Rajčinec 130

Miroslava Burianová 132

Iva Pazderková 135

Osamu Okamura 138

Petr Bláha 140

Jaroslav Svěcený 141

Nikol Krmenčíková 143

Daniel Rosecký 146

Gustav Oplustil 148

To m á š Tö p f e r 152

Vojtěch Kostiha 153

Petr Kolečko 156

Radana R. Štěpánková 158

Rastislav Maďar 161

Petr Pánek 163

Pavel Zvolánek 165

Petr Orel 168

Milan Švihálek 170

Andrea Kalivodová 173

David Šlechta 176

Michal Holý 179

Jakub Kohák 182

Veronika Kubařová 185

Robin Duspara 187

Jan A. Hofman 190

Štěpán Rusňák 193

Rudolf Havlík 197

David Gaydečka 199

Anna Sálová 202

Věra Mašková 205

Mnislav Zelený 207

Jakub Matějka 209

Miloslav Dočekal 210

Judita Matyášová 212

Jan Čech 214

Miroslav Rybák 216

Markéta Fialová 218

Zdeněk Pohlreich 220

Pavel Toufar 221

Pavel Karous 223

Robert Tamchyna 225

Lucie Lomová 226

Jiří Mikeš 228

David Vávra 230

Roman Šmucler 232

Jaroslav Pejčoch 234

Miroslav Motejlek 235

Jan Zedník 237

Libor Zámečník 239

Daniela Písařovicová 241

Miloš Borovička 243

Petr Dvořák 244

Jindřich Böhm 246

Ondřej Sokol 248

Jan Saudek 252

Obsah


100 statečných4


5 Předmluva

Předmluva

Kniha vznikala v  krátkém, nejkratším možném čase. Obsahuje sto rozhovorů, které

moderátoři Radiožurnálu Lucie Výborná a Jan Pokorný vedli padesát dva hodin v kuse.

Začali v  pátek 6. června 2014 ve tři hodiny odpoledne a  skončili v  neděli 8. června

v sedm hodin večer. A v pondělí po obědě už jsme v rukou drželi první výtisky.

Aby něco takového bylo možné, museli na knize pracovat čtyři editoři, sedm jazykových

redaktorek a jeden grafik. Ti s nejmenším možným zpožděním zpracovávali rozhovory,

které moderátoři vedli ve studiu přímo na Václavském náměstí v Praze.

Ale těmi nejdůležitějšími byli jiní: sto hostů, oněch „100 statečných“, kteří celému pro­

jektu dali jméno. Jsou mezi nimi známé osobnosti i lidé, o nichž jste pravděpodobně

nikdy neslyšeli. Ve studiu se střídali houslový virtuos s pivovarskou sládkyní, operní diva

s fitness trenérem nebo urolog s vrakovým potápěčem. A samozřejmě Lucie Výborná

s Janem Pokorným.

„Jak byste nakreslila vyčerpaného moderátora?“ ptal se Jan Pokorný komiksové kreslířky

Lucie Lomové v neděli, po více než třiceti nepřetržitých hodinách rozhovorů. Ukázalo

se, že by měl mít výraznější kruhy pod očima, více se hrbit a  zívat, pokud ne přímo

usínat. Téměř na nic z  toho nedošlo. Moderátory nevyvedl z  míry ani olbřímí zlatý

saxofon, který v jednu chvíli prošel kolem proskleného studia, ani opilý turista, který

si před ním v noci ze soboty na neděli stáhl kalhoty.

Sto rozhovorů je jako sto pokusných vrtů do české současnosti. Některá témata se stále

vracejí, jiná zazní zcela nečekaně. Sto lidí samozřejmě nepředstavuje reprezentativní

vzorek společnosti, ale to je nakonec jen dobře: nechtěli jsme naše hosty zobecňovat,

ale ukázat jejich osobitost.

Vážení čtenáři, přejeme příjemný poslech.


100 statečných6


Pátek 6. června 2014, 15:00–15:30

Lucie Výborná × Zdeněk Svěrák 7

Lucie

Výborná

Zdeněk Svěrák

scenárista a spisovatel Je nějaká věta, kterou byste si přál napsat sám, a napsal ji někdo jiný? Člověk toho spoustu přečte nebo slyší nebo vidí a u nějaké věty se zarazí a říká si: „Tohle je dobré, proč jsem to nenapsal já?“ Víte, u čeho si to říkám? Obecně nemám rád, když lidi tvoří na cimrmanovské téma, to ať nám nechají, ale jednomu člověku, a nevím, kdo to byl, se to povedlo. Tam jsem si říkal, jak to, že jsme na to nepřišli my. Přišel na to, že když Graham Bell vynalezl telefon, tak měl už tři nepřijaté hovory od Járy Cimrmana. Vy zvládáte jedno umění, které asi neumí každý: dělat svět zábavnějším. Když se člo­ věk soustředí na drobné detaily, včetně drobných radostí života, zlepší mu takovéhle vidění časem filtr? To znamená, už vidíte jenom ty ptákovinky a takové ty veselé věci a ten zbytek už vás s lehkým šuměním někde míjí? Víte, já vyhledávám, říkám tomu zlatý šupinky, třeba poslouchám hovor, je banální, ale najednou se tam zatřpytí něco krásnýho. Chcete příklad? Určitě. Natáčeli jsme s  Jaroslavem Uhlířem Hodinu zpěvu. A  kostymérka najednou řekla: „Mužský jsou ješitný až do skonu.“ Ta šupinka, to je ten skon. Najednou se tam dostalo archaické slovo.

Sbírám zlaté šupinky

Taková šupinka. Máte tam ještě něco jiného?

Třeba v politice. Sleduju projev našich politiků, protože oni si vytvořili takovou zvláštní

hantýrku, která vypadá odborně, a já nevím, proč to dělají. Nejmenovaný výše postave­

ný politik řekne: „Máme na to dostatečný časový prostor.“ To si musíme přeložit a říct

si, on má na to asi dost času, že jo, ale říkám si, proč to neřekne, vždyť jako politik by

k nám měl mluvit tak, abychom tomu rozuměli, ale ono je to za prvé delší a za druhé

to dělá dojem, že to je odborný.

A z těchhle šupinek v tom vašem notýsku, z těch je potom co? Jsou z nich filmové

repliky, povídky, nebo jenom takové chvilkové potěšení a obveselení?

Někdy z nich není nic. Mám jich plné notesy a říkám si, já bych měl přijít na nějakou

šňůrku, na kterou by se to dalo navléknout. Zatím jsem šňůrku neobjevil.

Kolik těch notesů máte?

Měl jsem jich asi dvacet. Dlouho mi ležely doma, nevěděl jsem, co s nimi. Až po nějaké

době jsem si je prošel a většinou to byly plevy.


100 statečných8

A vy jste je vyhodil?

Vypsal jsem si z nich, co stojí za to. Když si třeba v osmnácti ve dvaceti děláte zápisky,

okouzluje vás něco jiného, než když potom se na to v pětasedmdesáti kouknete.

A směje se tomu člověk, jaký byl ve dvaceti?

Většinou je mu trapně.

Nedávno vám vyšla knížka, jmenuje se Po strništi bos a je o vašem dětství. Jaká bude

ta další?

To nevím. Teď jsem dodělal knížku, která je vlastně převyprávěný scénář filmu Tři bratři.

A vy jste některé kapitoly, jako třeba další hru pro Divadlo Járy Cimrmana, uzavřel?

Ano.

Je to definitivní?

Je, je. A je to rozumné. Ten cimrmanovský seriál má svůj začátek a musí mít taky konec

a měl by to být konec důstojný. Obávám se, že kdybych nesplnil to, co jsme si s Láďou

Smoljakem slíbili, tak bych nejenom porušil slib, ale udělal bych velikou chybu. Pro­

tože to, co jsme dělali dva, bylo určitě lepší než to, co bych dělal já sám. Mimochodem

dneska, 6. 6., jsou tomu čtyři roky, co Láďa umřel.

Myslíte na to?

Myslíme na to vždycky, protože my ho tam máme v šatně v divadle na fotografii a jsou

tam u toho jeho boty a kostým, takže na nás pořád kouká.


Pátek 6. června 2014, 15:30–16:00

Jan Pokorný × Vladislav Rapprich 9

Vy jste v divadle zahájili před časem kampaň Synové pomáhají otcům. Takže opravdu

v Divadle Járy Cimrmana už hrají synové svých otců. Bude to jednou tak, že to divadlo

bude hrát úplně někdo jiný, ale ty hry budou věčné? Představoval byste si to takhle,

kdybyste měl přemýšlet o Divadle Járy Cimrmana?

Nevím, jak to bude a kdo se toho ujme. Ale včera jsem zrovna klukům říkal: „Brukner

pořád říká, že až k  nám nebudou chodit lidi, budeme si hrát pro sebe.“ A  já jsem si

uvědomil, že ta láska je tak veliká, že až přestanou chodit lidi, tak ti, co budeme ještě

naživu nebo budou naživu, se možná vrátí k bytovému divadlu a budou hrát pro svoje

rodiny. A oni budou říkat: „Podívejte, co si pradědeček ještě pamatuje.“

A víte, že se to nikdy nestane? Že ti lidi nepřestanou chodit? Aspoň já si to tedy mys­

lím, kdykoli se snažím k vám do divadla získat nějaké vstupenky.

Zatím to je dobrý.

Jan

Pokorný

Vladislav Rapprich

vulkanolog, Česká geologická služba Jsou rodiny, kde si rodiče řeknou: ten náš kluk, to bude právník, učitel nebo zelinář. Jak to bylo u vás? Vaši si řekli: „Budeme mít z našeho Vládi vulkanologa?“ Ne, to jsem si řekl sám. Úplně odmalička, sotva jsem začal chodit a mluvit, jsem tíhnul k přírodním vědám. A pak to krystalizovalo, nejdřív zvířátka, a pak jsem si říkal: „No, kameny jsou lepší, ty nikam neutečou. Nemusím být tak rychlý.“ Ale zase jsem chtěl něco, aby to bylo trošku dynamický, aby to bylo zajímavý. Co se to tam děje, dole pod zemí? Proč sopky nevyhasnou? Musíme být strašně rádi, že nevyhasnou, protože kdyby vyhasly, celý ten motor plane­ ty Země by přestal pracovat. A najednou by to znamenalo, že by nás přestalo chránit magnetické pole, přestala by fungovat vůbec přírodní recyklace, protože sama planeta neustále recykluje materiály, což nám dodává stále nové suroviny. Sopečná činnost je nedílná součást toho, že naše planeta žije. A že je tím pádem obyvatelná.

Díky sopkám je naše planeta obyvatelná

Na základě čeho tedy stále funguje ten motor, co ho pohání?

Země je vlastně ohromný jaderný reaktor. V zemském plášti, i když jsou ty koncentrace

velmi malé, je tam nějaký draslík, uran, thorium, ty se stále rozpadají. Ale samozřejmě

v tom velkém objemu teplo, které vzniká tímhle rozpadem, se už akumuluje natolik, aby

v určitých zónách mohlo začít tavení hornin. A ve chvíli, kdy tyhle natavené horniny mají

šanci, nějakou puklinu, dostat se k povrchu, máme na povrchu sopku a sopečnou aktivitu.


100 statečných10

Vy jste kdysi řekl: „Říct, že v Čechách nedojde už nikdy k sopečné erupci, je nesmysl.“

Musíme si uvědomit, že planeta je dynamická, neustále se mění. Sopky zanikají, nové

vznikají. Třeba sopky v Českém středohoří, kdybychom se vrátili o 50 milionů let na­

zpátek, nebyla tam žádná. A najednou se tam před 40 miliony let začaly tvořit. A když

se koukneme na ty poslední erupce, to je nějakých sto tisíc let. A před tím byly odstupy

třeba dvě stě tisíc let. Byly to malé erupce, nezasáhlo to nijak velké území, ale čas od času

k tomu v západních Čechách ještě nedávno docházelo. Teď naštěstí nejsou příhodné

podmínky, aby se něco zopakovalo. Ale když se na to koukneme z perspektivy lidského

života, možnost, že se něco zopakuje, tady je.

Před časem vám v nakladatelství Grada vyšel průvodce Za sopkami po Čechách. Která

česká sopka se vám líbí nejvíc?

Já mám asi nejradši Trosky.

Proč Trosky?

Trosky mají skvělou historii. Zdánlivě to byla jednoduchá sopka. Něco jako Stromboli;

spousta nasypané škváry. Ale jak vidíme ty dva kamenné sloupce, ty pně, které tam ční,

ty vlastně v pozdní fázi své aktivity prorazily kužel sopky a úplně ho deformovaly. A to

je dost netradiční pro tenhle typ sopečné aktivity. Trosky jsou zkrátka krásný.

Spočítal někdo, kolik sopek je na světě?

To nejde spočítat. Řádově čtyři tisíce. Ale někdy se těžko odhadne, která sopka je aktivní

a která není. Nedávno jsme byli svědky toho, že se v Indonésii probrala k životu sopka,


Pátek 6. června 2014, 15:30–16:00

Jan Pokorný × Vladislav Rapprich 11

která byla považována za nečinnou, vyhaslou. Předtím byl podobný případ v Americe.

St. Helens byla také vždycky považována za vyhaslý vulkán, najednou v tom roce 1981

vybuchla. V Rusku Bezimjannij, taky byl považován za nečinnou sopku. Takže řádově

jsou tu tisíce sopek.

Když se podíváme daleko do historie, a  možná to není ani historie, jsou to Staré

pověsti české, tak praotec Čech přivedl svou družinu na horu Říp, to je přivedl na

bývalou sopku?

Přesně tak. To je úplně kouzelné, jak jsou české dějiny spojené se sopkami. Protože když

se koukneme do historie, tak nejstarší hradiště na našem území, nebo vůbec předkeltská

opida, jako je Vladar, jsou na sopce. Wogastisburg patrně na Úhošti zase na sopce. Celé

naše nejstarší dějiny jsou spojené s bývalými sopkami. Takže evidentně to Čechy nějak

přitahovalo. Přemysl Oráč ze Stadic, ze srdce Českého středohoří, ze sopečného pohoří.

Už jsme probrali, že vaše nejatraktivnější sopka v Česku jsou Trosky. A ve světě?

Fudži je krásná.

Lákalo vás někdy spustit se do sopky?

To se nejlíp dělá v Čechách. Tady se dá spustit do kráteru, stačí si najít nějakou sopku,

která je otevřená lomem. Jdete na vrchol toho kopce, ve skutečnosti se ale vlastně spouš­

títe do kráteru, do jícnu, do nitra té sopky.

Je teď, v  těchto dnech, hodinách někde na světě sopka, která je vulkanology ostře

sledovaná?

Těch bude několik desítek, protože sopky, které jsou v  blízkosti velkých měst a  jsou

spící nebo aktivní, se samozřejmě sledují dlouhodobě 24 hodin v kuse jednak systémem

přístrojů, které měří, jestli se ta sopka nenafukuje, jestli se nemění složení plynů, které

utíkají z kráteru, zároveň se ze satelitu sleduje, jestli se sopka nehýbe...

Ale od erupce na Islandu je vlastně klid, ne?

Mezitím proběhla spousta erupcí třeba v Asii, na Kamčatce, v Jižní Americe, pořád se

něco děje, každý rok jsou tak dvě tři významnější erupce.

A jsou tyhle erupce tak výrazné, že by ovlivňovaly životní prostředí?

Většina erupcí na ně nemá vliv, maximálně ovlivní na krátkou dobu lokální počasí. Po­

slední erupce, která měla nějaký vliv na klima, bylo Pinatubo v roce 1991. To způsobilo

pokles průměrných ročních teplot na Zemi na dva roky asi o jednu nebo dvě desetiny

stupně, to byla poslední větší erupce.

Vy jste byl na mnoha stážích, v Německu, ve Francii. Kde pracujete teď?

Teď pracujeme v Etiopii, děláme na oblasti v jižní Etiopii, kde je celá řada sopek právě z té

skupiny, o které není známo vůbec nic a bylo potřeba se podívat, jak vlastně fungovaly

a jakým způsobem docházelo k těm erupcím v minulosti a jak by případně mohly dneska

při opakování aktivity ohrozit okolí a obyvatele, takže teď se nám tam například podařilo

u největší, nejnebezpečnější sopky na jihu Etiopie určit přesně, nebo skoro přesně, datum

poslední erupce, ke které došlo asi 400 let před Kristem, tedy v době rozvoje Athén.


100 statečných12

Jak na takovou expedici reagují tamní obyvatelé, rozumějí tomu, proč tam jste?

Když se jim to dobře vysvětlí, tak to pochopí, ale jinak je moc nezajímá, že žijí poblíž

něčeho, co jim může způsobit dalekosáhlé problémy. Je jedno, jestli jsme v Africe, v Jižní

Americe, v Evropě, kdekoliv, přístup lidí často bývá: „No já si to nepamatuju, dědeček

mi o tom nic nevyprávěl, tak to nemůže bejt pravda.“ A pak Prahu smetou povodně,

i  když jsme věděli, že tu povodně byly, tak lidi strašně rychle zapomínají, nebo jsou

informace, které se nepředávají mezi generacemi, nebo maximálně ta informace přečká

tři generace – a ve chvíli, kdy existuje sopka, která vybuchuje jednou za dvě stě nebo dva

tisíce let, tak se informace o tom, že je to nebezpečná hora, vytrácí ve vědomí obyvatel.

Vozíte si domů nějaké vzorky, které potom ukládáte třeba v České geologické službě?

Nebo je máte doma v obýváku?

V  obýváku, to by mě žena hnala, umím si představit, že by v  domě za chvíli nebylo

k hnutí. Ale samozřejmě musíme přivézt nějaké vzorky, zejména slouží k tomu, abychom

se podívali, jaké přesně má ten vzorek chemické složení, a mohli vysledovat, jestli se ta

sopka nějak vyvíjí v čase, jestli je pořád stejná nebo jestli má nějaký vývoj, a to zase ovliv­

ňuje, jak se bude chovat v budoucnosti, případně kdy došlo k posledním erupcím a jak

často k těm erupcím dochází. To jsou všechno důležité informace, aby člověk dokázal říct,

nakolik je ten vulkán nebezpečný a jak by se případně mohl v budoucnosti zase chovat...

Na jaké úrovní je česká vulkanologie?

Česká vulkanologie má pochopitelně handicap, že v Čechách nemáme aktivní vulká­

ny, ale má hodně specifickou pozici. Čechy jsou vlastně jedna z oblastí na světě, kde

geologické vědy vznikaly. Poslední dobou ale máme velmi zajímavé výsledky. Nejsme

samozřejmě špička, nemůžeme se rovnat s  vulkanologií americkou, japonskou nebo

francouzskou, ale snažíme se nezapadnout úplně v prachu.

V sopečném prachu...

V sopečném prachu, to už vůbec ne.

Lucie

Výborná

Hana Roháčová

lékařka, primářka infekčního oddělení Nemocnice Na Bulovce Představuji si všechny ty nemoci, které se střídají na vašem oddělení. Lidé, co mají tyfus, jsou nakažení virem HIV – a říkám si, že lidé jako vy budou asi nejproočkova­ nější skupinou na planetě, je to tak? Proti všem infekčním nemocem neexistuje očkování. My jsme navíc oproti normální, v uvozovkách běžné populaci očkováni jenom o něco více. Není to tak, že by nám to někdo nařizoval nebo že bychom to museli, pokud se chceme naočkovat, tak to udě­ láme. Naprosto největší roli samozřejmě hraje to, že víme o těch nemocech, že víme,

Pátek 6. června 2014, 16:00–16:30

Lucie Výborná × Hana Roháčová 13

jak se přenáší, víme, co nesmíme udělat, jak se máme chránit – a to je to nejdůležitější.

V okamžiku, kdy se člověk přestane bát, tak to jen ten první krok, který vede k tomu,

že se něco stane.

Je tedy vaše práce bezpečná?

Každá práce má určitou míru rizika, ta naše určitě taky. Jsou nemoci, které jsou zcela

běžné, a pak ty hodně neobvyklé.

Takže třeba nemocní virem HIV, to je běžná nemoc?

To je pro nás v  podstatě běžná nemoc. Spíše se bojíme takových nemocí, které jsou

nové, které se k nám mohou dostat jako importy. Teď je celosvětovým strašákem jedna

cizokrajná nemoc. Není na ni očkování, není v podstatě žádná velká ochrana, tady je

potřeba velké ostražitosti.

Co je teď aktuální, nové a nebezpečné?

Teď je nová nemoc, o které víme od roku 2012. Objevila se v oblasti Střední Asie, zkratka

té nemoci je MERS a je to virus, který je podobný SARSu. To znamená nemoci, která

tady byla zhruba před deseti lety a podařilo se ji zlikvidovat. A tohle je nová nemoc,

v průběhu dubna tohoto roku došlo k poměrně výraznému nárůstu případů. Izolované

případy se objevily v Evropě a dokonce i v Americe. My jsme na klinice ošetřovali dva

pacienty, kteří měli podezření na toto onemocnění, naštěstí se nepotvrdilo. Samozřejmě

nevíme, jestli se to rozšíří nebo jestli se to podaří zastavit. Případů je zatím málo. Ale

nevíme, co se stane.

A je tenhle virus smrtelně nebezpečný?

Bohužel ano. Úmrtnost dosahuje kolem třiceti procent.

Jak poznám, že jsem si něco takového ze světa přivezla?

Na první pohled to nikdo nepozná, ani my to nepoznáme, ale v  okamžiku, kdy se

někdo ozve a řekne: „Já jsem přicestoval z Emirátů, není mi dobře, mám horečku, mám

kašel, co mám dělat?“ my řekneme: „Zůstaňte tam, kde jste,“ a aktivujeme integrovaný

záchranný systém. Pro pacienta se přijíždí a už se s ním pracuje v režimu vysoce nebez­

pečných nákaz. Pokud se nemoc potvrdí, tak pacient zůstává v přísné izolaci.

Jak vypadá izolace, kde na Bulovce pracujete s těmi nejnakažlivějšími pacienty?

Nemoci se obecně rozdělují do biologických nebezpečí, ta největší jsou trojka a čtyřka,

čtyřka je nejvyšší. Pacienti s takovou nákazou jsou umístěni v bioboxech. Ty nemohou

opustit a personál tam vchází v ochranných pomůckách.

Takže jako v amerických filmech: mají bílé obleky, mají něco na hlavě?

My máme růžové. A červené máme taky. A mají také kuklu s nuceným oběhem vzduchu.

Četla jsem mnoho rozhovorů s vámi a pochopila jsem, že jestli se opravdu něčeho

bojíte, pak je to vzteklina. Proč?

Vzteklina je onemocnění 100% smrtelné. Ať děláme, co děláme, v okamžiku, když už

vzteklina propukne, tak se nedá léčit. U nás se teď naštěstí vzteklina nevyskytuje. A lidé

100 statečných14

si myslí, že jim nic nehrozí. Vidí třeba nějaké zvíře, které se chová nestandardním

způsobem. Je divné, když k vám liška přijde a začne se s vámi kamarádit a mnoho lidí

se chce kamarádit s ní.

Vzteklina se šíří jenom kousnutím, nebo stačí i  nějaký plivanec od velblouda, od

lamy a je to?

Popsány jsou případy, kdy se transplantovaly orgány od zemřelých, u kterých se nevědě­

lo, že byli nakaženi vzteklinou, a takhle se to přeneslo. V naprosté většině je to kousnutí.

Olíznutím se vzteklina nepřenáší.

Ony na nás viry a bakterie docela dobře zbrojí. Tím, že se neustále vyvíjejí, kříží se,

mění se a tak dále.

Bakterie, viry, to je příroda, my jsme její součástí, samozřejmě se snažíme proti nim

bojovat a ne vždycky dobře, někdy si naopak i škodíme. Když byla antibiotika v mi­

nulém století objevena, tak penicilin zabíral naprosto na všechno. Dneska jsme rádi,

že penicilin působí na pár bakterií. My ho máme rádi, on je úžasný, protože nepůsobí

na nic jiného, ale máme spoustu antibiotik, která působí širokospektrálně, na nejrůz­

nější druhy bakterií, ale ony se brání. To znamená, že dneska už jsou kmeny, na které

nefunguje nic. Bojíme se, že v průběhu několika let, a nemusí to trvat moc dlouho, ne­

budeme mít, čím na ty bakterie útočit. Vytváří se nové typy virů, jsou někde ve zvířecí

populaci, my nevíme úplně přímo, co je zdrojem, a v nějakém příznivém okamžiku se

můžou dostat do lidské populace. Co je pro nás nejdůležitější, je imunita. Když člověk

nemá dobrou imunitu, nemá dobré imunitní vybavení, tak ať děláte, co děláte, léčba je

daleko složitější. My si musíme nějak vystavět imunitu. Dítě se narodí, tělo vnímá okolí

a vytváří protilátky. Zbrojí.

Byt vycíděný savem je

naprostý nesmysl Třeba jen pro jistotu, aby to dítě neonemocnělo. Celý byt vycíděný savem, nedotýkám se ničeho, kde by mohly být bakterie, to jsou naprosté nesmysly. Tohle se prostě nemá dělat. Dítě je živý organismus, čili nechť si hraje, nechť se kamarádí doma s kočkou a psem, základní hygiena jistě ano, ale aby ho maminka úzkostlivě nenechala sáhnout ani na kliku u dveří, to je velmi škodlivý přístup. Jak si připadá lékař, primář, když zjistí, že nemůže dotyčnému nabídnout žádné léky? Tam naštěstí ještě nejsme. Je pravda, že máme pacienty, kteří mají těžké infekce, na které zabírají jedno nebo dvě antibiotika. Máme vynikající mikrobiology, kolegové ten kmen otestují, řeknou nám, na co je to citlivé, na co je to méně citlivé, my usoudíme, s čím se to třeba dá zkombinovat. Jsou nemoci, kde je už hrana a další šance toho člověka léčit už není moc velká. Nemůžeme mu říct, že to nevíme, to není správné ani profesionální. Nemáme právo nikomu brát naději. Musíme bojovat do poslední chvíle. Jakmile to totiž pacient vzdá, tak i naše šance jsou menší. Pátek 6. června 2014, 16:30–17:00

Jan Pokorný × Jan Kramář 15

Jan

Pokorný

Jan Kramář

historik, Poštovní muzeum České pošty Co vás na poštovní historii baví? Je to velmi specifický obor právě proto, že ho téměř nikdo nedělá. Na univerzitě se nevyučuje a jsme jediná instituce, která v této zemi tento obor cílevědomě dlouhodobě provozuje. Kdy jste sám napsal poslední dopis nebo pohled? To už je hodně dlouho. Dopis teda nedávno, protože jsem nucen psát dopisy, ale to jsou dopisy úřední. Soukromý dopis, to už si ani nepamatuju. Možná někde na pionýrském táboře koncem osmdesátých let.

Dopis jsem neposlal už hodně dávno

Jste historik, zabýváte se poštou. Pojďme k úplným začátkům pošty.

Například v Číně jsou jedny z nejstarších dokladů o existenci pošty nebo toho, čemu

dnes říkáme pošta. Dnešní měřítka na to, co je pošta, jsou úplně rozdílná, ale podle

výzkumu historiků se zdá, že nejstarší kořeny sahají právě do starověké Číny.

Odkdy tedy můžeme mluvit o poště?

Od té doby, kdy je to organizace, která je stálá a má pravidelnou dopravu lidí, zásilek

a případně zboží, a tato doprava má síť poštovních tratí, které jsou pravidelně a dlou­

hodobě udržovány.

Na úplném začátku byli nějací běžci, kteří vzali nějakou zásilku a někam s ní odběhli?

Ano, na úplném začátku právě ve starověké Číně to mohli být běžci, ale samozřejmě

i jezdci na koních nebo se používaly různé druhy povozů, zejména dvoukolových po­

vozů. Doručování bylo ale hlavně pěší.

Pak se lidé naučili jezdit na koni. Bylo ještě něco mezi tím?

Samozřejmě bylo, dějiny pošty jsou velmi pestrobarevné a její historie velmi dlouhá. Na

evropském kontinentu nebo na Blízkém východě, odkud se inspirovala Evropa, protože

Čína je přece jenom dál, to byla zejména starověká Asýrie, kde vznikla pošta. Starověká

Persie a její nástupci, samozřejmě Alexandr Makedonský využíval velmi rozvětvenou

poštovní síť a také ptolemaiovský Egypt. Od něj to pak převzal starověký Řím. A tam

začíná slavná éra evropské pošty.

V čem byla slavná?

Na tu dobu byla naprosto jedinečná. Síť byla obrovská, její vydržování bylo velmi ná­

kladné a rozsah zahrnoval celý tehdejší známý evropský kontinent, který ovládal Řím,

to jest od Rýna a Británie na západě po Egypt na jihu a Persii na východě.


100 statečných16

Začalo to za císařství?

Bylo to na počátku principátu, na počátku císařství. Augustus založil instituci, která

později dostala název cursus publicus. V překladu něco jako veřejný kurz, i když s ve­

řejnou dopravou osob ani zásilek to nemělo paradoxně nic společného.

Když se přesuneme do našich zeměpisných šířek, kdy se objevila pošta na našem

území?

Na našem území je spojena s nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Do té

doby tady byla jenom poselská zřízení, středověká.

Co ta písnička, kterou nás učili ve škole? Jede, jede poštovský panáček, jede, jede

poštovský pán. A jel do Rokycan. To mělo nějakou logiku, nebo to bylo jen kvůli

rýmu?

Pátral jsem po tom, ale verzí této písničky existuje více. A proč do Rokycan? V Rokyca­

nech byla jedna z důležitých poštovních stanic. Vlastně je to ta známá dálnice, dneska

D5, která vede na Plzeň. Asi proto se o Rokycanech vědělo, že je tam důležitá pošta.

Bylo nějaké období v historii, kdy pošta ovlivňovala i politiku?

Ovlivňovala ji snad vždycky.

Jak?

Velmi významným způsobem. Právě toho si byl vědom už Ferdinand I., ale samozřejmě

i starověcí vládcové, protože komunikace, to znamenalo ovládat dané území, a když si


Pátek 6. června 2014, 16:30–17:00

Jan Pokorný × Jan Kramář 17

to tak vezmete, tak již starověcí vládci by bez pošty nedokázali udržet a řídit ty velké

despotické státy. Prostě by se jim rozpadly, protože oni potřebovali komunikovat s peri­

ferními oblastmi, s  provinciemi – a  v  případě nějaké vnitřní vzpoury nebo vnějšího

ohrožení tam potřebovali poslat vojsko, a to by bylo absolutně nemyslitelné bez doko­

nalého spojení, vesměs jízdního nebo pěšího. Ale samozřejmě se nepoužívala jenom

tato klasická spojení, ale třeba i spojení pomocí ptačí pošty, a to nejen holubí pošty, ale

například pošty vlaštovčí.

Počkejte, takže vlaštovky doručovaly poštu?

Údajně ve starověké Persii doručovaly vlaštovky poštu. Peršané jim napsali okrem

nějaké znamení na křídla a vlaštovky potom to znamení doručily na dané místo. Nikdy

jsem se nedozvěděl, jak se to dělalo, ani nevím, jestli vlaštovky mají schopnost se vracet

na místo, kde se narodily, jako holubi. Víme, že vlaštovka je stěhovavý pták, že k nám

přilétají každé jaro, ale jestli jsou vhodné jako holubi, to nevím.

A tenkrát se užívaly poštovní vlaštovky

Mimochodem, kdy vznikl termín listovní tajemství?

Listovní... Tak to je poměrně nedávný pojem, to je zhruba až z 19. století, alespoň co se

týká rakousko­uherské monarchie. Přesněji z roku 1837, vychází z prvního poštovního

zákoníku, potom se to postupně zdokonalovalo, ale předtím vlastně něco jako poštovní

tajemství neexistovalo, a  tudíž bylo často porušováno. A  bylo velmi často porušová­

no, hlavně ve Francii, ale i v Rakouské monarchii a v jiných státech... Ale nemusíme

chodit zase tak daleko ani do historie, ani do zahraničí, protože za komunistů podle

mě bylo listovní tajemství taky často porušováno. Když vám přišel dopis ze Západního

Berlína. Ano, tady zrovna sedíme blízko Senovážného náměstí, kde bylo velmi často

porušováno, vlastně každodenně porušováno listovní tajemství, až do roku 89, tam byl

vlastně takový...

Tam měla StB svá stanoviště.

Ano, tam měla StB svá stanoviště, takzvaný černý kabinet se tomu říká říká – to byla

vlastně pozorovatelna, úřadovna nebo kancelář komunistické tajné služby. Dnes to

zní poeticky. Paradoxem je, že se tomu tak říkalo již někdy od 15. století. Tam speciál­

ně vyškolení pracovníci StB otevírali vytipované zásilky, potom je četli, kopírovali,

zpracovávali a  potom je zase uzavírali tak, aby adresát nic nepoznal, a  posílali je do

poštovního provozu.

Kdybychom chtěli pozvat posluchače Radiožurnálu k vám do muzea, kam by měli

přijít?

Na Nové Mlýny 2 na Praze 1, je to na nábřeží, takový malý barokní baráček, kde jsou

krásné nástěnné malby od Josefa Navrátila, což byl velmi slavný český malíř první

poloviny 19. století, a také máme pobočku ve Vyšším Brodě na Šumavě. Ta je umístěna

právě v objektu cisterciáckého kláštera, který byl vystavěn už ve středověku.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist